Země Koruny české se jak známo proměnily na přelomu 16. a 17. století v sud plný prachu. Zdánlivý náboženský smír nikoho nepřesvědčil – konflikt mezi katolíky a evangelíky nepřestával doutnat. Císařové z rodu Habsburků patřili k pevným oporám katolicismu. Ne tak česká šlechta. Vše vyvrcholilo defenestrací v roce 1618 a následnými vojenskými konflikty, které se všeobecně považují za začátek třicetileté války.

Do tohoto soukolí se zapletl i český intelektuál Kryštof Harant, který se jinak paradoxně snažil být po většinu života spíše zdrženlivý a rozhodně měl daleko k jakémukoliv radikalismu. Přesto jej po Bílé hoře přišli na jeho hrad Pecka zatknout. Nakonec patřil k těm, kteří za českou rebélii zaplatili hrdlem, ačkoliv on sám se vinen necítil a mezi strůjce stavovského povstání rozhodně nepatřil. 

Přítel Habsburků

Harantovi předci sídlili původně v západních Čechách. Kryštof sám se narodil na hradě Klenová a jeho rodina rozhodně nepatřila k nejurozenějším, nejbohatším či nejmocnějším. Ale talentovanému synkovi se dostalo dobrého vzdělání a dokonce jej poslali na zkušenou ke dvoru Ferdinanda Tyrolského.

Zde se jeho obzor radikálně rozšířil. Nejen, že se zde zřejmě díky kontaktu s předními hudebníky své doby vzdělával v umělecké oblasti, ale především získal ambice. Od této chvíle se už český mladík nespokojil jen tak s něčím. Začal toužit po funkcích, penězích, po společenském životě v nejvyšších kruzích i po vlastní slávě a uznání. Zajímavé je, že muž, který se v budoucnu Habsburkům postaví s nebývalou drzostí, začal jako jejich přítel a věrný služebník. Jím také po většinu života zůstal. 

Dobrodruh

Na kariéru si mladý Harant musel teprve počkat, a tak se jeho touha po životním naplnění vrhla směrem, který v jeho věku neudivuje ani dnes. Zatoužil cestovat a poznávat nové země. K rysům jeho povahy patřilo, že toto své předsevzetí naplňoval důsledně a bez ohledu na nebezpečí. Přestože měl už za sebou vojenskou účast ve válce proti Turkům, rozhodl se vypravit do zemí, které právě Turci a muslimové ovládali. Riskoval, že ho někdo z bývalých nepřátel pozná. Do svaté země putoval raději v převleku a navštívil místa všem křesťanům nejdražší. Nešlo mu ale jen o dobrodružství a o to poznat svět vezdější. 

Systematické cestování po biblických místech ukazuje na to, že Harant patřil mezi renesanční intelektuály, kteří oplývali všestranným nadáním. Vždyť si po celou cestu dělal podrobné poznámky a náčrtky a uvažoval o otázkách víry a odlišnosti mezi národy. Hnala jej stejná touha po vědění, jakou měl třeba Leonardo da Vinci, pracující na svých dílech či vynálezech. Pokud vám toto přirovnání přijde přehnané, máte pravdu. Přesto je na místě.

Harant měl totiž o sobě celoživotně vysoké mínění. To, že převyšuje své současníky či krajany, dával bez okolků najevo. Víme to především díky jeho cestopisu, v němž později zážitky z cest zachytil. A snad věřil i na cosi jako prozřetelnost, jak to lidé dělávají, když svůj talent začnou považovat za poslání. Pokud s ním má bůh či osud veliké plány, jistě přece nedopustí, aby zahynul dřív, než své dílo vykoná. I proto se Harant vrhal do odvážných podniků, ve kterých mu mnohokrát hrozila smrt. Tento povahový rys se mu později stal osudným. 

Tragédie a vzestup

Jak si Harant vedl v soukromém životě? Příliš štěstí ho nepotkalo. Jeho první žena Eva Černínová z Chudenic brzy zemřela a zůstaly po ní dvě malé děti. Neposedný cestovatel dal ovšem před domácím životem přednost výpravě do Svaté země. Když se šťastně vrátil a zdálo se, že nastane rodinná idylka, obě děti několik dní po sobě zemřely. Objevují se teorie, že to zavinil mor, jistě to ale nevíme. Harantovi se každopádně nic nestalo a navíc se před ním konečně otevřela lepší perspektiva. 

Během pobytu císaře Rudolfa II. v Plzni se dostal do těsné panovníkovy blízkosti. A dokonce se mu zřejmě na rozdíl od jiných podařilo prolomit ledy a získat důvěru podivínského císaře, který se jinak lidí stranil. Harant se staral o pokrmy jeho vladařské milosti. Do chuti melancholického vládce, který trpěl střídáním nálad, se jen tak někdo trefit nedokázal. Harant zřejmě ano, i když pravděpodobnějším se jeví, že za jeho úspěchem u dvora stála vzdělanost. Co ho mohlo s habsburským císařem spojovat víc než láska ke vědě a k poznání? Ovládal jazyky, procestoval svět a přečetl mnohem více knih, než jiní dvořané. Rudolf zřejmě uvítal společnost zajímavého diskutéra. Harantovi svítalo na dobré časy. Když mu chyběly peníze, pomohl sňatek. Přiženil se na Pecku, kterou si s ním dnes spojujeme a která se vedle Prahy stává od této chvíle hlavním dějištěm našeho příběhu.

Pod pantoflem

V osobním životě šlechtice žijícího před 400 lety se samozřejmě dostáváme na pole spekulací. Přesto se zdá, že v Barboře Škopkové ze Stropčic našel oporu. A dokonce jím také trochu vládla. Nová paní Harantová projevovala nadání starat se o finanční otázky rodiny. Měla i dostatečně silný žaludek na to, aby vedla o Pecku vleklé soudní spory s vlastními příbuznými. Možná i pod jejím vlivem psal Harant císaři ostré žádosti, v nichž se domáhal dlužných peněz za svoje služby. Rudolf se kupodivu nerozčílil a alespoň částečně dluh u svého dvořana zaplatil. 

Po smrti paní Barbory by se zdálo, že Harant se doma stane pánem. Vždyť tentokrát pojal choť o řadu let mladší – Annu Salomenu Hradišťskou z Hořovic. Jenže do života se mu naopak začala plést tchyně. Když zeť neuspěl, vložila se do vymáhání pohledávek u císaře sama. Harant si to zřejmě nechal líbit, protože tchyně oplývala opravdu mimořádným bohatstvím, které mu mělo po jejím skonu spadnout do klína. A taky že se dočkal. Konečně měl, co chtěl: majetek, vlivný úřad i uznání současníků. K tomu mu pomohlo jak vydání cestopisu, tak i hudební nadání. Coby skladatele jej muzikologové oceňují dodnes. Vynikal především značnou zručností při psaní vícehlasů. Renesanční všuměl zde jako by předznamenal barokní cítění a vkus. Kdo ví, čeho všeho by Harant dosáhl, kdyby jeho život nepřetla osudová politická srážka.

Životní obrat

Ve sporu o trůn zůstával Harant až do poslední chvíle na Rudolfově straně, dokonce i tehdy, kdy jej skoro všichni opustili. Na to, že by se stal českým hrdinou a nepřítelem Habsburků, to v té chvíli opravdu nevypadalo. Ale pomyslným kolem dějin nepootočil. Na trůn se dostal Matyáš. A ten nejen, že mířil ke střetu s českými stavy, ale také se zbavil Rudolfových úředníků. Vlivu pozbyl i Harant. A zde se dostáváme k jedné z nejzáludnějších otázek české historie. Co zapříčinilo Harantův obrat? Uražená ješitnost? Touha po další kariéře? Přesvědčení? 

Víme s jistotou jen to, že celoživotní katolík náhle přestoupil k protestantismu. A přijal funkci, po níž marně toužil už za Rudolfa – titul „prezident české komory“. Na svou počest vydal pamětní minci, na níž velikášsky zvěčnil sebe i svou rodinu. Cítil se být na vrcholu, ačkoliv prozřetelně právě nejednal. Velel dokonce dělostřelectvu během útoku českých vojsk na Vídeň. Tuhle drzost mu Habsburkové neodpustili. 

Musel zaplatit

Po Bílé hoře to šlo rychle. Haranta zatkli přímo na jeho hradě Pecka. Přijel si pro něj pluk Albrechta z Valdštejna. Tušil zatčený, že jde na smrt, nebo věřil, že se mu nemůže nic stát? Roli, kterou sehrál při útoku na Vídeň, se snažil před soudci zlehčovat. Hájil se také tím, že ve funkci se vždy choval ke katolíkům korektně a že v úřadě, který zastával, pouze plnil svoje povinnosti. Habsburkové však potřebovali vzbouřence exemplárně potrestat. A protože některé špičky povstání zmizely včas za hranicemi jako třeba Jindřich Matyáš z Thurnu, odnesl to Harant za ně.

TIP: Veliké theatrum v Městě pražském: Jak probíhala poprava 27 českých pánů? 

Než předstoupil před kata, projevil se jako uvědomělý evangelík a o totéž žádal rodinu. Možná už věděl, že nemá co ztratit. Když prohrál v reálném životě, bojoval aspoň o své místo v pantheonu českých dějin. Manželka ho každopádně neposlechla. I s dětmi rychle přestoupila zpět ke katolicismu. Tím ironie nekončila. Vzala si muže, který Haranta provázel na cestě do Svaté země – Heřmana Černína z Chudenic. To vše tři měsíce po popravě, jíž ostatně náhradník v loži nestálé Anny Salomeny osobně přihlížel. Tento společensky obratný a prozíravý muž si mimochodem celoživotně vedl v kariéře lépe než Harant. Lze soudit, že větší mírou talentu to rozhodně nebylo. Ale tak už to ve vysokých patrech politiky chodí...

Mosasauři představují podivuhodnou skupinu druhohorních mořských plazů čeledi Mosasauridae, kteří Zemi obývali jen poměrně krátce – pouze ve svrchní křídě, před zhruba 95 až 66 miliony let. Osudným se jim stalo masové vymírání po dopadu meteoritu v Chicxulubu. 

Přestože mosasauři vymřeli společně s neptačími dinosaury, nejsou jim blízce příbuzní. Patřili mezi šupinaté plazy a v dnešní přírodě jim jsou nejbližšími příbuznými hadi a varani. S jistou nadsázkou lze říct, že šlo o obrovské mořské hady s velkou tlamou plnou ostrých zubů. 

Byli to velcí, někdy až obrovští predátoři křídových moří, kde plnili podobnou roli jako dnešní kosatky (Orcinus orca) nebo třeba velcí bílí žraloci (Carcharodon carcharias). Otázka maximální velikosti mosasaurů je stále předmětem dohadů – největší z nich zřejmě dorůstali délky okolo 15 metrů.

Nemilosrdný mořský obr

K těm větším patřil i mosasaurus, jehož části lebky, čelisti a dalších fosilních pozůstatků objevili paleontologové poblíž Kasablanky v západním Maroku. Podle badatelů mohl měřit okolo 10 metrů. Vědci mu dali jméno Thalassotitan atrox – pojmenování má původ v řečtině a vychází ze slov „thalassa“ a „titan“, což znamená „mořský obr“. Druhové jméno atrox lze přeložit jako „krutý“ nebo „nemilosrdný“.

Na rozdíl od většiny mosasaurů měl Thalassotitan atrox širší tlamu a krátké kuželovité zuby, které mu umožňovaly vyvinout velkou sílu při útocích na kořist. Z fosilních nálezů vyplývá, že kořistí těchto mořských obrů se vedle dalších mořských plazů, například plesiosaurů, nezřídka stávali i mosasauři.

TIP: Malý mosasaurus Xenodens lovil hlavonožce: Jeho čelist připomínala pilu

„Objev thalassotitana nám opět ukazuje, jak bohatý a pestrý byl život na Zemi těsně před koncem éry neptačích dinosaurů. Řada tehdejších druhů byla vysoce specializovaná k životu v ekosystémech na konci křídy,“ uvádí paleontolog Nour-Eddine Jalil z francouzského Paleontologického výzkumného centra Národního přírodovědného muzea v Paříži.

I  když druhá světová válka přinesla celou řadu inovací v taktice a vojenské technice, rozhodující slovo v drtivé většině kampaní měla vždy stará dobrá pěchota. Ta dodnes představuje bezpochyby nejpřizpůsobivější a co do použitelnosti nejuniverzálnější zbraň a ne nadarmo platí poučka, že území není dobyto, dokud na něj nevkročí noha pěšáka.

Skupina kamarádů

Také v rámci Wehrmachtu představovala pěchota úhelný kámen úspěchu prakticky všech tažení. Základní a nejmenší jednotku německých pozemních sil představovalo družstvo, jehož příslušníci měli v ideálním případě tvořit soudržný celek ne nepodobný rodině – měli se velmi dobře znát a mít mezi sebou kamarádský vztah.

Poddůstojník Friedrich Bertenrath to popisoval takto: „Nejhorší věc, která se vojákovi mohla stát, bylo umístění do družstva, v němž nikoho neznal. Byli jsme přátelé, kteří si vždy vzájemně chodili na pomoc. Bránili jsme své kamarády, aby mohli jít domů ke svým ženám, dětem a rodičům. To byla naše největší motivace.“

Tuto skutečnost podporoval i fakt, že většina pěších divizí (a tedy i jejich nižších součástí) byla stavěna na teritoriálním principu. Znamenalo to, že vojáci pocházeli zpravidla ze stejného regionu, a pokud to situace umožňovala, pak na tuto skutečnost velení pamatovalo také při přidělování nováčků a náhradníků k frontovým útvarům.

Kdo je kdo

V předválečném období dělily německé příručky družstvo do dvou menších sekcí: kulometné a střelecké. Ještě před vypuknutím konfliktu však vyšlo najevo, že efektivnější je jejich kompletní propojení, a tak bylo od takového rozlišování rychle upuštěno. Během tažení do Polska se předpisové pěší družstvo Wehrmachtu skládalo ze 13 mužů, nicméně v průběhu války se jeho složení několikrát změnilo – v obecné rovině lze říci, že počet mužů v družstvu, potažmo četě, klesal, nicméně tento fakt kompenzoval nárůst palebné síly spojený s postupným zaváděním automatických zbraní.

Velitel družstva – poddůstojník – měl jít svým mužům příkladem v boji i mimo něj – jen tak si mohl získat jejich důvěru a potřebný respekt. Aby toho docílil, musel mít větší vůli a silnější odhodlání než řadový pěšák a v akci prokazovat nadstandardní odvahu. Jeho hlavní úkol spočíval ve vydávání rozkazů, dále na bojišti určoval palebná postavení, vybíral cíle pro kulomet i střelce z pušek. Zároveň musel dbát na to, aby měli jeho muži potřebné vybavení a dostatek munice. Na počátku války byl velitel družstva ještě vyzbrojen opakovací karabinou K98k, nicméně to se brzy změnilo se zavedením samopalu MP 40.

Trojice s kulometem

Dalším klíčovým členem družstva byl kulometčík. Ten nesl kulomet MG 34 nebo později MG 42 a pro osobní obranu měl ještě pistoli. Zodpovídal za obsluhu a bezvadné fungování své zbraně a spolupodílel se na budování střeleckého postavení. K ruce měl dva další vojáky – pomocníka a nosiče munice. Úkolem prvně zmíněného muže bylo zejména doplňování střeliva do zbraně během palby, výměna hlavně, kterou u sebe nosil, a pomáhal také s odstraňováním závad. I on měl k osobní ochraně pistoli.

TIP: Znovuzrození německého obra: Wehrmacht na počátku války

Naproti tomu nosič munice disponoval karabinou a jeho hlavní práce tkvěla v přenášení nábojových schránek nebo pásů, které doplňoval jednotlivými náboji. Zbytek družstva představovali střelci vyzbrojení puškami, v pozdějších fázích války se ale zvyšoval podíl automatických zbraní. Nacházel se mezi nimi také další poddůstojník, který plnil funkci zástupce velitele. Na starost měl zejména komunikaci a koordinaci činnosti se sousedními družstvy.

Pokračování v neděli 4. září

Podle převládajících teorií se voda dostávala na Zemi s uhličitými planetkami. Jenže voda nalezená na asteroidech složením izotopů příliš neodpovídá té pozemské, která oproti ní obsahuje méně deuteria – iontů těžkého vodíku. Přinejmenším část životodárné tekutiny na modré planetě tudíž musí mít jiný původ. Nižší poměr deuteria než na Zemi se přitom vyskytuje v samotném Slunci. Je možné, aby vodík z pozemské vody pocházel právě z naší hvězdy? 

Nepatrné kousky 

V roce 2010 se na Zemi vrátila japonská sonda Hajabusa, s nepatrnými vzorky horniny z planetky Itokawa. Vědci pomocí atomové sondové tomografie APT mimořádně detailně prozkoumali svrchních asi 50 nm povrchu vzorků. Objevili tak vrstvičky bohaté na hydroxylovou skupinu OH, obsahující atom kyslíku a vodíku, a – což je velmi důležité – vodu H₂O, složenou ze dvou atomů vodíku a jednoho atomu kyslíku. Šlo o velmi neočekávaný nález: Podle našich dosavadních znalostí by totiž měly být dané minerály z povrchu asteroidu vysušené „na troud“...

TIP: Proč je Mars tak suchý? Podle vědců může být vysvětlení poměrně jednoduché

Nejpravděpodobnější zdroj atomů vodíku, nutných k pozdějšímu vytvoření nalezené vody, představuje sluneční vítr neboli proud elektricky nabitých částic – většinou vodíkových iontů. Podle astronomů zmíněné ionty v raném období naší soustavy zasahovaly zrnka prachu na planetkách a balvanech nejrůznějších velikostí a utvářely na nich vodu. Ta se pak při dopadu kosmických objektů a prachových částic dostávala na povrch mladé Země. 

Z prachu i balvanů

Podle odborných odhadů může metr krychlový prachu z planetek obsahovat více než dvacet litrů vody. Veškerý kosmický prach, který se na Zemi v průběhu dlouhých věků dostal, tedy znamená spoustu vody vzniklé s přispěním Slunce (s menším množstvím deuteria), jež sem pronikala společně s těžkou vodou z velkých asteroidů. Izotopickému složení pozemské tekutiny by podle astronomů odpovídala směs pocházející přibližně napůl z velkých planetek a z prachu bohatého na vodu.

Nacistické špičky byly přesvědčeny o vlastní výjimečnosti a vyvolenosti, s politickými nepřáteli zacházely krutě, projevovaly nepředstavitelnou nenávist vůči Židům a „méněcenným“ národům. Též zneužívaly moc, pohrdaly lidskými právy a neštítily se lží, brutality ani vyvraždění milionů nevinných lidí. Současně však usilovaly o šťastný rodinný život a doma se láskyplně věnovaly výchově svých dětí. 

Dědicové těchto vůdců vyrůstali v luxusu, pohodlí, převážně stranou válečné vřavy a bez vědomí toho, co jejich rodiče páchají. Po letech života ve zlaté kleci však se spojeneckými vojsky přišel „soumrak bohů“ a pro většinu dětí nacistických vůdců také společenský propad. Jejich otcové spáchali sebevraždu, zmizeli nebo byli zatčeni a čekala je poprava či vězení.

Osudoví rodiče

Co pociťovaly děti nacistických pohlavárů, když se po válce dozvídaly fakta o holokaustu a válečných zločinech, jež se vymykaly všem dosavadním představám o zlu? Jak se vyrovnávaly se skutečností, že odpovědnost nesli jejich otcové? Například Rolf Mengele (* 1944), syn osvětimské zrůdy Josefa Mengeleho, uvedl: „Je to prostě můj osud být jeho synem.“ 

Potomci čelných nacistů se nemohli vyhnout materiálním ani psychickým důsledkům svého původu. Jeden z nich o pocitu každodenního útěku před vzpomínkami napsal: „(…) já, věčně dětská zombie, uháním pryč, pořád a pořád uháním pryč.“ Americký novinář Gerald Posner konstatoval, že „hříchy otců poznamenaly druhou generaci Němců způsobem, který dokáže málokdo pochopit“. Děti čelily velkému tlaku i zájmu veřejnosti, jelikož jejich původ vyvolával značné emoce. Některé z nich například nepřijali do škol či zaměstnání s vysvětlením, že jejich jméno vzbuzuje negativní vzpomínky na éru, kterou se Němci snaží vytěsnit.

Stigma příjmení

Psychologové prokázali, že poprava či odsouzení k odnětí svobody otce či matky má na děti zničující vliv: Ačkoliv nic neudělaly, trpí a nesou negativní následky činů svých rodičů. V důsledku odloučení, omezení nebo úplného přerušení osobního kontaktu a vzniklých sociálních i společenských změn se u nich zpravidla projeví stres, trauma, agrese, výchovné problémy či specifické poruchy učení. Navíc je složité se vyrovnat s představou, že milující otec, který se o ně vzorně staral, by měl být zločincem a vyvrhelem. 

Důsledky této psychické zátěže se však odvíjejí od mnoha proměnných: Záleží například, kolik je potomkovi v době krize let nebo do jaké míry fungovaly „normální“ rodinné vztahy. Důležitou roli hraje také otázka, kdo se za odsouzeného ujme péče a výchovy nebo jaká je ekonomická a sociální situace zbylé či nové rodiny. Vliv má rovněž míra společenského stigmatu, jež může vést k izolaci a k šikaně „dětí kriminálníků“. Proto se mnozí z potomků nacistických vůdců snažili na sebe neupozorňovat, nebo se naopak pokoušeli vyniknout a dosáhnout co nejlepších výsledků. 

Sladkohubý slizoun

Jak konkrétně se děti nacistických elit s těžkým dědictvím vyrovnávaly? Zdá se, že většinu z nich pronásledoval pocit hanby a viny. Mnohé se za působení svých otců styděly, snažily se zapomenout, vyhnout se zájmu veřejnosti, nejitřit staré rány a vést normální život. Některé se svých otců zřekly, jiné sice nacistické zločiny neobhajovaly, ale rodičům zkoušely pomoct: Například synové vůdce německé mládeže Baldura von Schiracha se všemožně snažili, aby byl jejich otec předčasně propuštěn. 

Mnozí si změnili jméno a odmítali o svém původu hovořit. Stávalo se, že podrobnosti o nacistické minulosti někdy neznali ani jejich životní partneři. Jiní se pokoušeli hříchy rodičů odčinit, ale jen málokdy měli potřebu je veřejně odsoudit, distancovat se od nich či se omlouvat obětem. Nejdál zašel Niklas Frank, syn popraveného „kata Poláků“ Hanse Franka: Napsal o něm knihu, v níž s šokující otevřeností vylíčil neobyčejnou nenávist i opovržení a otce vykreslil jako „nekritického sladkohubého slizouna, ‚udělaného‘ do Hitlera“.

Zatímco mnohé recenze autora chválily, že nestrká hlavu do písku, český badatel Jaroslav Čvančara se vyslovil velmi kriticky: „Tolik vyžadované ‚účtování s rodiči‘, jak je předvádějí někteří potomci nacistů, například Niklas Frank (…), považuji za teatrální a hloupé. Jsem přesvědčen, že nikoliv mediální sebemrskačství, ale pouze vnitřní a hluboká katarze může dojít k upřímnému vyrovnání se s minulostí.“

Vina se nesmí dědit

Našli se však i tací, kteří nad zkázou způsobenou svými otci zavírali oči nebo jejich provinění bagatelizovali. A v neposlední řadě nechyběly ani ratolesti, jež své rodiče hrdě obhajovaly a ztotožňovaly se s myšlenkami nacionálního socialismu. Například pěstounka Eicke Bormannové vzpomínala na dceru Hitlerovy pravé ruky Martina Bormanna takto: „Velice dobře se na otce pamatovala a stále ho považovala za velkého muže. O jeho vině nechtěla vůbec nic vědět. Byla zvyklá na přepych a domnívala se, že na něj má stále nárok. Eicke měla pocit, že je něco lepšího.“ Zcela nekriticky se o svých otcích vyjadřovali též Wolf Rüdiger Hess, Edda Göringová, Gudrun Himmlerová či Ursula Dönitzová.

Není pochyb, že děti nacistů za zločiny svých rodičů nemohly a neměly za ně nést morální vinu. Jeden z vnuků říšského vůdce mládeže von Schiracha uvedl: „Vina mého dědečka je vina mého dědečka. Spolkový soudní dvůr říká, že vina je to, z čeho lze vinit konkrétní osobu. Neexistuje kolektivní trest, dědičná vina, a každý člověk má právo na vlastní biografii.“ Rolf Mengele si dále posteskl: „Otec dělal, co dělal, a já se teď za něj musím zodpovídat. To dědictví nemůže přejít na mé děti, musí skončit se mnou.“

Pokud jde o léčbu depresí, úzkostí, posttraumatického stresového syndromu nebo třeba závislostí, sklízejí v poslední době halucinogeny jeden úspěch za druhým. Potvrzují to i výsledky nejnovější klinické studie zveřejněné v odborném recenzovaném časopise JAMA Psychiatry, která ukazuje, že psychoaktivní psilocybin je slibný při léčbě závislosti na alkoholu.

Vedoucí výzkumu Michael Bogenschutz, ředitel amerického výzkumného centra Langone Center for Psychedelic Medicine Newyorské univerzity, se svými spolupracovníky prozkoumal uplatnění psilocybinu při terapii těžkých alkoholiků. Během obvyklé terapie dostalo 93 účastníků experimentu dvě dávky psilocybinu, nebo antihistaminika Benadryl v roli placeba. Kromě medikace měli účastníci studie možnost absolvovat i několik psychoterapeutických sezení.

Léčba houbičkami

Experiment trval 32 týdnů, přičemž u obou skupin došlo k výraznému poklesu konzumace alkoholu – míra nadměrného pití ve skupině užívající psilocybin klesla zhruba o 83 procent, ve srovnání s mírou konzumace alkoholu před zahájením léčby. U skupiny medikované placebem byl tento pokles přibližně 51 procent. 

Po osmi měsících od zahájení experimentu přestalo úplně pít 48 procent psilocybinem medikovaných pacientů, zatímco ve skupině užívající placebo jen 24 procent. Terapeutický účinek přidání psilocybinu ke stávající terapii je podle Bogenschutze výrazný. Zdá se, že taková léčba je podstatně účinnější než u dnes používaných léků proti alkoholismu. „Pokud se tyto účinky potvrdí i v dalších experimentech, psilocybin by mohl přinést průlom v léčbě alkoholismu,“ věří Bogenschutz.

TIP: Tažení lysohlávek medicínou pokračuje: Deprese léčí lépe než antidepresiva

Jedinou kaňkou na úspěchu klinické studie je skutečnost, že drtivá většina účastníků správně odhadla, zda jim byl podán psilocybin, nebo placebo, pravděpodobně kvůli odlišným účinkům obou preparátů. Tato na první pohled drobnost, která vlastně nic nemění na výsledcích, do jisté míry výsledky studie devalvuje. Ta totiž nebyla podle pravidel dvojitě zaslepená – terapeuti ani účastníci experimentu by správně neměli poznat, jakým preparátem jsou medikováni. Podle doktora Bogenschutze by v úvahu připadala varianta nahrazení placeba antihistaminikem (difenhydramin), které má podobně jako psilocybin mírně psychoaktivní efekt.

Nejnovější výzkumy dokazují, že hroši sehrávají v africké přírodě klíčovou úlohu v koloběhu živin. Hroch za den zkonzumuje kolem 40 kilogramů potravy. Většinu jí spořádá na souši při noční pastvě. Ráno se vrací do vodního živlu, kde pobývá prakticky celý den a přitom vylučuje do vody velká množství trusu a moči. Působí tak jako výkonný transportér živin ze suché země do řek a jezer.

Nebezpeční sprinteři

Hroši mají velmi vyhraněné teritoriální chování, a proto dokážou být nebezpeční až zákeřní. Dokonce mají na kontě víc lidských životů než kterékoli jiné africké zvíře včetně velkých šelem. Rovněž jsou známí svou nevyzpytatelností a často útočí i na zvířata, která se přišla k vodě napít.

Navzdory své velikosti a hmotnosti jsou nesmírně rychlí a na pevné zemi dokážou na vzdálenost několika set metrů vyvinout rychlost kolem 30 km/h. Býložravci zabijí v Africe každý rok mnohem více lidí než dravá zvířata. Po hroších jsou nejnebezpečnějšími africkými zvířaty buvoli a sloni. 

Kdo je tady pánem

Hierarchie uspořádání v hroším stádě je zdrojem neustálého poměřování sil mezi vůdčím samcem a jeho vyzyvateli. Vůdčí samec hájí své právo na páření ve stádě a nestrpí konkurenci. Jiní samci se musí podřídit, nebo ze stáda odejít. Hroší stádo má mnohdy až 150 kusů a v závislosti na stavu vody se mění i velikost prostoru, který mají zvířata k dispozici.

V období sucha jsou samci namačkáni víc na sebe a teritoriální půtky se vyostřují. Souboj začíná hlasitými zvukovými projevy a poměřováním velikosti tlamy a zubů. V případě, že jeden ze soupeřů rovnou neuzná převahu druhého, může potyčka při vyrovnaných silách pokračovat i celé hodiny. 

Býložravci i kanibalové

Základ jídelníčku hrochů tvoří nízké traviny, které spásají během nočních výletů. Od vody se zatoulají až na vzdálenost čtyř kilometrů a ráno se vrací do vody, kde stráví celý den. Ve vodě se nekrmí, protože vodní rostliny jsou na živiny chudší než traviny rostoucí na souši. K jejich konzumaci se uchylují jen v nouzi.

Řada vědců i amatérských pozorovatelů přírody přistihla hrochy i při konzumaci masa a vnitřností z mršin velkých zvířat od slonů přes buvoly a různé druhy antilop až po pakoně a zebry. Výjimkou nejsou ani případy, kdy hroši hodují na tělech mrtvých hrochů. V případě, že zvířata uhynou na infekční choroby, pak smrt vybírá krutou daň i mezi hrochy.

Vznik a vývoj vesmíru vysvětluje kosmologie – ta současná staví na obecné teorii relativity s příměsí chladné temné hmoty a temné energie neznámé podstaty. Poměrně dobře přitom vysvětluje velkorozměrový charakter pozorovaného kosmu, ale v detailech už tak úspěšná není. Mezi zásadní problémy patří tzv. satelitní galaxie, malé hvězdné ostrovy různých typů gravitačně vázané k větším protějškům: Ve vesmíru jich totiž pozorujeme mnohem méně, než předpovídá teorie. 

Řešení by mohly skýtat tzv. temné galaxie, tedy hvězdná seskupení obsahující jen velmi málo stálic, nebo dokonce zcela postrádající hvězdnou složku. Předpokládá se, že by sestávaly především z chladného plynu a zřejmě z temné hmoty, a pak by tudíž prakticky nebylo možné je spatřit v optickém oboru. Projevovaly by se pouze gravitačně a také v rádiové oblasti, kde lze detekovat záření chladného neutrálního plynu.

Z pozorovacího hlediska představují temné galaxie hypotetický konstrukt. Je totiž velmi obtížné rozlišit mezi plynnou galaxií a oblakem plynu vytrženým z jiného hvězdného ostrova například slapovým působením v galaktické kupě. V současné době tedy známe jen pár kandidátů na temné galaxie, jejichž pečlivé prověření si vyžádá lepší pozorování.

Česká stopa

Do pátrání po temných galaxiích se před dvěma lety zapojili také vědci Astronomického ústavu AV ČR, kteří se zaměřili na zvláštní objekt AGESVC1 282 – útvar neutrálního vodíku patřící do galaktické kupy Virgo nacházející se ve vzdálenosti 23 Mpc.

Hmotnost vodíku v tomto objektu byla odhadnuta na asi 44 milionů hmotností Slunce. Z rádiových map pořízených teleskopem Arecibo vyplývá, že zdánlivý rozměr tohoto objektu je jistě mezi 10“ a 105“. Tento cíl byl 17. a 18. dubna 2020 mapován v optické oblasti 1,4metrovým Milankovićovým dalekohledem. Přístroj pořizoval sérii snímků s celkovou expoziční dobou 10,4 h. Na snímcích ovšem nebyl optický protějšek AGESVC1 282 zachycen.

Složený a kalibrovaný snímek centrovaný na polohu objektu AGESVC1 282. Rozměr snímku je 21,9×22,7 obloukových minut a černá úsečka vlevo dole představuje měřítko při předpokládané vzdálenosti 23 Mpc. (foto: Astronomický ústav AV ČR, CC0)

Autoři studie Rhys Taylor a Michal Bílek tak pravou podstatu objektu neodhalili. Vlastnosti objektu neodpovídají žádné myslitelné fyzikální interpretaci. Téměř jistě nejde o důsledek slapového působení ani o náporovým tlakem vytržený plyn. Zřejmě nejde ani o zmagnetizovaný oblak mezigalaktického plazmatu. Údaje však nepřesvědčují ani o původu v temné nebo nízko-svítivé galaxii.

Vytříbená slovesnost, do níž se silně promítla znalost cizokrajných nářečí a specifický oborový slang, dala nejspíš vzniknout úsloví „nadávat jako námořník“. Aby ne, vysloužilí mořští vlci dokázali plynule dštít tak peprné vulgarity, že jim často nikdo kromě řečníka ani pořádně nerozuměl. Podobně se pak přisoudila verbální sprostota manuálně pracujícím řemeslníkům bez vyššího vzdělání, například dlaždičům. Jedny i druhé by do kapsy ale nejspíš strčili staří Římané, kteří při svých kletbách vynikali obraznou popisností a velmi vybraným slovníkem. Kletbami volali bohy jako svědky, účastníky a vykonavatele těch nejrafinovanějších způsobů odplaty. 

Urazit, nebo proklít?

Římané rozlišovali mezi prostou sprostou nadávkou a kletbou. Ale ne tak, jako jsme zvyklí my. Moc skrytou za vlastními zlými slovy považovali za velmi reálnou věc, takže pokud jim někdo opravdu hnul žlučí, neváhali svou momentální zlost vepsat na malou destičku, kousek papyru, olověnou tabulku, cihlu či kus keramického střepu. A tím vytvořili defixion, fyzický maják zloby, který měl nasměrovat bohy k vykonání spravedlivé pomsty. Proč si počínali tak složitě? Jednak proto, že běžnou nadávkou vypuštěnou z úst by pošpinili sami sebe. Dost často taky proto, že neznali jméno konkrétního provinilce, jemuž vděčili za své momentální příkoří. To znali jen vševědoucí a vševidoucí bohové, kteří se měli o odplatu postarat. 

Typickým příkladem může být tabulka Humanum quis sustulit Verionis palliolum nalezená během vykopávek poblíž dnešního Frankfurtu a datovaná k 1. století našeho letopočtu. V ní jistý Verio proklíná neznámou osobu, která mu ukradla plášť. „Ať pozbude mysl a paměť,“ píše se na nalezeném defixionu. S dodatkem, že pokud zlodějem byla žena, „ať jí červi a rakovina proniknou do končetin – rukou, hlavy, nohou – stejně jako do dřeně kostí“. Sice nevíme, kdo onen Verio byl, ale zdá se, že mu na onom plášti skutečně hodně záleželo. Být rozežrán červy se totiž nejen v Římě tehdy považovalo za zvlášť nedůstojnou a řekněme krajně nechutnou smrt.

Ach, ty lázně!

Na neznámého nenechavce směřuje kletba z 2. století zvaná Docimedis perdidit manicilia. V ní si nebohý Docimedis stýská nad tím, že během koupele v lázních Aquae Sulis mu někdo ukradl pár hezkých rukavic. Ten, kdo je za to odpovědný, má přijít o rozum. A nejen to. „Oči mu mají vypadnout z hlavy, jakmile zamíří k modlitbám do chrámu bohyně.“ Zdá se tedy, že okradený Docimedis alespoň vzdáleně tušil, kdo by za jeho ztrátu nejspíš mohl. Svědčí o tom i umístění jeho defixionu, který byl nalezen nedaleko objektu římských lázní u anglického města Bath. Zaměstnanci těchto lázní evidentně neměli dobrou pověst, což po staletích dokazuje fakt, že ze 180 nejrůznějších římských kleteb zde nalezených všechny až na jednu dští zlobu na místní lázeňské zloděje. 

Situace rozhodně nebyla lepší ani ve West Hill u města Uley, kde stály lázně a chrám zasvěcený Merkurovi. I tady se na osmdesáti nalezených destičkách spílá nenechavým zaměstnancům koupelí. Silvianus přišel o zlatý prsten, Saturniovi odcizili lněné plátno a Honoratovi někdo během lázně nenávratně přeparkoval povoz tažený volem. Ne vždy se z tabulek dá zjistit vše potřebné pro jejich interpretaci. Například olověná tabulka Qui mihi Vilbiam involavit, pocházející rovněž z lázeňského areálu, volá po ukrutné pomstě. „Ať úderem hlouposti pozbude rozumu, ať se jeho tělo stane tekuté, a vpije se tiše a němě do země.“ Jenže z odlomeného dochovaného fragmentu už nevyčteme, na koho přesně kletba cílí a kdo ji vynáší. 

Snad by mělo jít o zhrzeného milence, kterému někdo odloudil drahou Vilbii. Ale dost možná je tu viníkem Vilbia, případně jí samotné bylo něco odcizeno. Těžko říct. Archeo­logové a historikové v současnosti evidují více než 1 500 zaklínacích tabulek z celého „římského světa“ – od Anglie přes sever Afriky až po Sýrii. Jen kolem 600 defixionů se ale dochovalo vcelku. A ještě menší část z nich dává uceleně smysl. Historicky prvním „setem“ takových sepsaných nadávek jsou ty pocházející ze sicilského Selina z 5. století př. n. l. Je jich čtyřiadvacet a v podstatě všechny jsou namířeny proti lidem, s nimiž se zatím neznámý autor kleteb soudil. Nadávky mu měly pomoci potrestat protistranu a vyhrát při.

Sázky i pomsta

Naopak velmi konkrétní objednávku na pomstu shrnuje Inplicate lacinia Vincentzo nalezená na území někdejšího Kartága a pocházející z 2. století. Stojí v ní: „Ať se zamotá do svých sítí Vincezus Zarizo, ať není schopen sítí polapit medvěda, ať s medvědem ve středu prohraje a není schopen ho zabít, a ať se to stane každou hodinu, teď, rychle, okamžitě.“ Z toho lze odtušit, že místní gladiátor asi nevyrovnal účty za síť pro zápas s medvědem v aréně a její výrobce teď úspěch gladiátorovi rozhodně nepřeje. Není divu, v arénách se točily v sázkách nemalé peníze. A ještě větší sumy pak byly „v oběhu“ při nejrůznějších koňských dostizích. Takže nepřekvapí, že si někdo chtěl pojistit výhru i dobře mířenou kletbou.

TIP: Slova zemitá, nemytá a nečesaná: Kde se vzaly nadávky a jak se nadává ve světě?

Příkladem takové je třeba Adiuro te demon, quicunque es pocházející z 3. století. Archeologové jej nalezli na území někdejšího Hadrumenta (dnešního Tunisu). „Vzývám vás duchové, ať už jste kdokoliv, přikazuji vám, zabijte koně Zelených a Bílých tohoto dne a zabijte Clara, Primula a Romana, jejich jezdce.“ O výsledku dostihů bohužel nevíme, takže je zahaleno tajemstvím, jak to nakonec dopadlo.

Nepřejícných kleteb se proti sobě neštítili používat ani herci. Dokládá to unikátní Sosio de Eumolpo mimo, v níž herec Eumolpos žádá bohy, aby jeho konkurent Sosio zahrál kýženou roli ženy na jevišti s kvalitou opilého hříběte. Tedy asi ne moc valně. Tento defixion pochází z 3. století a z naleziště Rauranum v dnešní Francii. 

Pulzující proměnná hvězda RS Puppis patří k nejdůležitějším hvězdám na obloze, zčásti proto, protože náhodou ji obklopuje reflexní mlhovina. RS Puppis je zhruba desetkrát hmotnější než Slunce a asi 15 000× svítivější. Jde o proměnnou hvězdu třídy cefeid, jejichž jasnost se využívá pro odhad vzdálenosti blízkých galaxií.

Jak RS Puppis pulzuje s periodou asi 40 dnů, jsou její pravidelné změny jasnosti vidět v mlhovině se zpožděním jako světelné echo. Měření časového zpoždění a úhlového průměru mlhoviny umožnilo astronomům stanovit vzdálenost ke hvězdě na 6 500 světelných let s pozoruhodně malou chybou plus mínus 90 světelných let. Vzdálenost změřená z echa také umožňuje přesněji stanovit skutečnou jasnost RS Puppis a následně i dalších cefeid, čehož astronomové využívají ke zjišťování vzdáleností galaxií za Mléčnou dráhou.