Koncem loňského července se orbitální stanice poprvé od roku 2011 rozšířila o nový modul: Ruskou víceúčelovou laboratoř Nauka neboli „věda“ vynesla do kosmu raketa Proton-M. K nebi zamířila 21. července a 29. července odpoledne se Nauka bezpečně připojila k dolnímu portu ruského modulu Zvezda. Tři hodiny po kontaktu však její software selhal a spustil trysky, takže se celá ISS začala otáčet. 

Rotace se odehrávala rychlostí „pouhých“ 0,56 stupně za sekundu a posádka změnu vůbec nevnímala. Dokonce i pozemní senzory ji zaznamenaly až po 47 minutách. Tou dobou již byla stanice destabilizovaná a okamžitě se muselo vyřešit vše od nastavení solárních panelů až po systémy kontroly teploty na palubě. S rotací se astronauti pokoušeli bojovat pomocí staničních gyroskopů, poté do záchranné operace zapojili také servisní trysky Zvezdy a nakonec i motory připojené lodi Progress MS-17. Navzdory veškeré snaze se komplex podle NASA otočil o 540 stupňů, poté se však ustálil.

Co dokázal zub času

Kvůli potížím s ruskými moduly se ISS nedostala do zpravodajství poprvé: Loni v březnu se například řešila dvojice prasklin v již zmíněné Zvezdě – jedna z nich měřila na délku 22 milimetrů a na šířku asi 100 mikronů, tedy jako silnější vlas. Vzduch však skrz ně unikal a musely se zacelit, čehož ruská posádka nakonec dosáhla opakovaným nánosem izolační pasty. Popsané problémy Zvezdy mimo jiné zdůraznily její značné stáří: Součást stanice tvoří již od roku 2000, přičemž životnost prvních modulů ISS byla původně stanovena na 15 let čili do roku 2013. 

Stárnutí se projevuje také na fotovoltaických panelech. Ačkoliv stále fungují dobře, začínají vykazovat známky opotřebení, což se ostatně očekávalo. Aby se tedy spolehlivě zajistila odpovídající dodávka elektrické energie pro chystané demonstrace technologií pro měsíční program Artemis, ale i komerční využívání, rozšíří NASA šest z osmi existujících energetických kanálů na stanici pomocí nových solárních panelů. 

Zakázku dostala na starost společnost Boeing coby hlavní dodavatel technologií k provozu ISS a spojila síly s firmou DSS alias Deployable Space Systems, aby společně vytvořily zcela nové panely. Kombinace osmi původních velkých s menšími, ale efektivnějšími novými částmi obnoví množství produkované energie každého rozšířeného páru na úroveň srovnatelnou s tím, co panel vytvářel v době prvotní instalace. Celkově se očekává navýšení generované elektrické energie stanice pro výzkum a provoz o 20–30 %.

Nejdražší v dějinách

Navzdory přesluhování však orbitální komplex díky údržbářským zásahům pracuje, jak má, a v současnosti se s ním počítá minimálně do roku 2028, kdy mu bude 30 let. „Musíme stanici sledovat a pokračovat v její údržbě. Svůj smysl ztratí až v okamžiku, kdy finance vynaložené na opravy začnou převyšovat rozpočet na výzkum,“ tvrdí William Gerstenmaier, někdejší letecký inženýr NASA. 

Právě kvůli sumám, jež ISS každoročně spolkne, zaznívá stále víc hlasů volajících po jejím zrušení a přerozdělení rozpočtu do jiných vědeckých odvětví. Podle některých odhadů vyšly vývoj a stavba stanice v přepočtu na 3 271 miliard korun, a jedná se tak o bezkonkurenčně nejdražší projekt v dějinách. Každý rok jejího provozu navíc stojí 76 miliard.

K ISS se staví kriticky i bývalý astronaut Buzz Aldrin a vynaložené finance by raději investoval do dobývání Marsu. Nutno ovšem dodat, že vědecká práce na palubě komplexu mimo jiné pomáhá poznat vliv dlouhodobého pobytu v kosmu na lidské tělo. A lepší pochopení rizik nám umožní realizovat právě třeba mise na rudou planetu. 

Navzdory kritice a vysokým nákladům proto v roce 2018 začal platit zákon Leading Human Spaceflight Act: V souladu s ním budou peníze na chod a opravy ISS proudit, dokud zůstane funkční a bezpečná. Hranice normy byla stanovena na rok 2030, přičemž výjimku tvoří situace, kdy by se objevila levnější alternativa, jak dosáhnout cílů určených pro mise NASA. Ze zákona také vyplývá, že Spojené státy podporují případné komerční využití nízké zemské orbity, a stanice by měla sehrát roli v tom, aby si USA na daném poli udržely konkurenceschopnost. 

Dopady ruské agrese na Ukrajině

Ruská vojska vstoupila 24. února na území Ukrajiny a od té doby probíhají tvrdé boje po celé zemi, která se nechce vzdát své svobody. Konflikt dopadá na nás všechny a prakticky od prvního dne bylo jasné, že se promítne i do kosmonautiky, ISS nevyjímaje.

Již v první reakci na konflikt americký prezident Joe Biden oznámil, že sankce proti Rusku zasáhnou i kosmický sektor. Odpověď protistrany byla rychlá: Dnes již bývalý šéf Roskosmosu Dmitrij Rogozin prohlásil, že by takový krok mohl přímo ohrozit bezpečnost Mezinárodní vesmírné stanice, jejíž dráhu stabilizují ruské nákladní lodě Progress. ISS se totiž pohybuje relativně nízko nad Zemí, kde se ještě projevuje aerodynamický odpor vzduchu. Proto je potřeba ji čas od času „popostrčit“ výš, jinak by stále klesala a zhruba za dva roky by zanikla v atmosféře. V reakci na nové sankce tehdejší šéf ruské kosmické agentury na Twitteru mimo jiné uvedl, že pokud si mezinárodní partneři přejí, aby se pětisettunový kolos zřítil na hlavu lidem v Indii, Číně nebo na dalších místech, nad nimiž létá, ať pokračují…

Letos v květnu také Rogozin oznámil, že Moskva se stáhne z ISS. „Rozhodnutí už bylo přijato, nejsme povinni o něm veřejně hovořit,“ řekl podle agentury TASS Dmitrij Rogozin v rozhovoru se státní televizí. „Mohu říci jen tolik, že v souladu s našimi závazky budeme naše partnery o ukončení práce na ISS informovat s ročním předstihem,“ dodal. 

Dřívější Rogozinova vyjádření potvrdil i nový šéf Roskosmosu Jurij Borisov a přidal i termín odchodu. „Samozřejmě budeme plnit všechny naše závazky vůči našim partnerům, ale rozhodnutí o odchodu z této stanice po roce 2024 bylo přijato,“ řekl v červenci Borisov po setkání s Vladimirem Putinem.

Provoz ISS v ohrožení?

Uvedená tvrzení jsou však nepřesná. Stanice přelétává i nad Ruskem, konkrétně nad jeho jižními oblastmi. Těžko říct, proč Rogozin zmíněný fakt ignoroval. A co se dráhy ISS týče, lze ji upravit například i s využitím lodí Cygnus, provozovaných společností Northrop Grumman. Ostatně v minulosti se již odehrál úspěšný test její korekce pomocí motorů zmíněného komerčního zásobovacího plavidla. 

Lodě Cygnus ovšem vynáší raketa Antares, která používá ruské motory RD-181. Ty se vyrábějí v ukrajinských závodech Južmaš a Južnoje, jež byly během útoku zřejmě poškozeny – ale dosud není jasné, k jakým konkrétním škodám došlo. Mimochodem, kromě zmíněných motorů tam vzniká například pohon pro horní stupně evropských nosičů Vega. Firma Northrop Grumman však později potvrdila, že má připraveny motory nejméně pro dva starty raket Antares. A pro korekci dráhy ISS se zvažuje i využití dalších kosmických lodí.

Situace je nepřehledná a rétorika se přiostřuje. NASA se snaží emoce mírnit a prohlašuje, že se chce na provozu ISS s ruskou stranou podílet jako doposud. Je tedy zřejmé, že bezprostřední riziko stanici nehrozí, ale určité změny třeba ve spolupráci posádek očekávat lze. Není jisté, zda budou moct ruští kosmonauti létat v amerických strojích a naopak zda budou evropští a američtí astronauti dál létat v Sojuzech. Objevují se například spekulace, že by mohlo dojít k rozdělení ISS, tedy k oddělení ruského segmentu – a nutno dodat, že zmíněná varianta by byla v krajním případě proveditelná.

Pohodlí a skvělý výhled

Je více než pravděpodobné, že nástupkyni Mezinárodní vesmírné stanice zajistí soukromý sektor. Nedojde zřejmě k privatizaci komplexu, nicméně firmy jako Axiom Space či Bigelow Aerospace již připravují vlastní moduly, které se k němu v budoucnu připojí. První jmenovaná dokonce hodlá ISS rozšířit o obytnou, výzkumnou a výrobní část. S prvním segmentem se počítá v roce 2024. Přitom se předpokládá, že jakmile stanice definitivně doslouží, nové moduly se od ní odpojí a zůstanou na oběžné dráze pro soukromé účely. 

Interiéry budoucích modulů společnosti Axiom Space navrhl slavný francouzský architekt a designér Philippe Starck: Měly by být velmi moderní a uživatelsky mnohem přívětivější, protože hlavními zákazníky se stanou platící turisté, které bude zajímat také pohodlí. V jedné části se má nacházet přechodová komora a dominantu utvoří prosklená observatoř pro co nejlepší výhled na Zemi a vesmír. Firma Axiom si již zaplatila stavbu dvou modulů u evropské společnosti Thales Alenia Space, jež má v daném odvětví bohaté zkušenosti. Než se však do kosmu vydá první část, plánuje Axiom řadu jiných komerčních misí ve spolupráci se SpaceX. 

Ke smetí se nepřidá 

Mezinárodní vesmírná stanice tedy pomalu, ale jistě stárne. A podobně masivní projekt v dohledné době na oběžné dráze nevznikne, neboť prioritou se stává Měsíc a jeho okolí. Nakonec ISS zřejmě čeká stejný osud jako někdejší Mir: Ruský komplex kroužil kolem Země 15 let, a přestože soukromý sektor projevil zájem o jeho odkup, nakonec k němu nedošlo, neboť stanice již nesplňovala bezpečnostní standardy. V březnu 2001 proto zamířila do atmosféry k řízenému zániku a její zbytky dopadly do vln Pacifiku nedaleko Fidži. Ani ISS množství kosmického smetí obklopujícího naši planetu nezvýší a z větší části rovněž shoří v ovzduší.

TIP: Čína na prahu nové éry: Na orbitě vzniká další trvale obydlená základna

Až se jednou historici s odstupem pustí do zaznamenání našich prvních kosmických kroků, jistě budou právě výstavbu a provoz Mezinárodní vesmírné stanice považovat za velmi důležitý milník. Díky ní se totiž lidstvo odpoutalo od Země. Člověk v kosmu nepřetržitě pobývá již přes 20 let a je docela příznačné, že ISS vyrostla díky spolupráci mnoha národů. Navíc nám nyní množství získaných zkušeností umožní odhodlat se k mnohem ambicióznějším projektům. Coby přestupní stanice do Sluneční soustavy tak ISS posloužila dokonale, přičemž můžeme říct, že nám otevřela dveře k Měsíci. A ten nám je snad časem otevře zase k Marsu… 

Zřejmě nejpodivnějším „vítězem“ se stal 56letý Rene Tactay Jaime: V kalifornské myčce vystoupil ze svého vozu, ten však pokračoval v jízdě a majitele přejel. K incidentu došlo okolo půlnoci, a mrtvého si tak všiml teprve ráno další zákazník… 

Zatímco smrt Američana by se dala označit za nešťastnou náhodu, jistý ruský voják rabující v troskách ukrajinské Irpině zemřel vlastní hloupostí: V jednom z domů objevil MacBook a rozhodl se ho ukrást. V batohu na něj ovšem neměl místo, a tak si z neprůstřelné vesty vytáhl balistickou vložku a počítač vložil místo ní. Následná kulka se pak stala muži v oslabené ochraně osudnou… 

Navzdory všem zákonům…

Že pohrdat zákony – ať už těmi světskými nebo fyzikálními, se nevyplácí, zjistil známý zlodějíček z italského městečka Cattolica. Na Velikonoční pondělí se tento nenapravitelný lapka vloupal do supermarketu, kde se rozhodl osvěžit balenou vodou. Leč bylo to jeho poslední rozhodnutí v životě…

TIP: Turista chtěl v polských Tatrách selfie s medvědem, šelma ho zranila

Poté, co vyjmul z hradby přepravek jeden z balíků, zavalila ho přílivová vlna balené vody. Mrtvolu pod hromadou balíků objevili zaměstnanci prodejny až druhý den a díky záběrům z CCTV kamery byli karabiniéři schopni rekonstruovat poslední okamžiky života 46letého muže – rozdrtila ho váha přepravek.

Vztah k „němým tvářím“ zcela jasně definovala již Bible. Stojí zde, že Bůh stvořil člověka a potom lidem požehnal a řekl jim, aby panovali nad vším živým. Středověký teolog Tomáš Akvinský (1225–1274) dokonce tvrdil, že jediným argumentem proti krutosti na zvířatech je skutečnost, že by podobné chování mohlo vést k násilí i na lidech. Jinak ale prohlašoval, že je správné ostatní tvory zabíjet, protože pro ně samotné život nemá smysl.

Společníci čarodějnic

Některá zvířata předcházela nesmírně špatná pověst. Například užitečné a v boji proti škůdcům zcela nenahraditelné kočky byly zároveň považovány za symbol chlípnosti a společníky čarodějnic, a proto byly mučeny a upalovány. Ve městech navíc patřily jejich kožešiny k ceněným komoditám a oblíbené byly dokonce i mezi mnichy, protože hřály a přitom nebudily dojem nepatřičného luxusu.

Řeholníci z raně středověkých komunit si však kočky oblíbili i jako domácí mazlíčky. Jistý irský bratr dokonce v 9. století napsal v klášteře v Reichenau svému kocourkovi Pangurovi báseň. Jakkoli se však klášterní lovkyně myší mohly pochlubit snadným životem, o jejich družkách na šlechtických dvorech se to říct rozhodně nedalo. Ty byly totiž využívány jako živá návnada k výcviku loveckých psů.

Barvář cítí krev

Nejlepšímu příteli člověka byla vždy věnována mimořádná pozornost a v celých lidských dějinách bychom nenašli jiné zvíře, které sehrálo tak klíčovou úlohu. Pokusy o křížení psů sice sahají až do starověku, ale tehdejší plemenitba se ani náznakem neblížila úrovni, jaké dosáhla právě ve středověku. V tomto ohledu je velmi přínosná práce hraběte Gastona z Foix (1331–1391) Kniha o lovu, která vznikla někdy mezi léty 1387−1389 a mimo jiné představuje i nejoblíbenější psí plemena. Jednoznačně prý vedli barváři, kteří své jméno získali díky schopnosti dohledávat raněnou kořist, která v myslivecké hantýrce „barvila“, čili krvácela. Dobové zbraně totiž zvíře většinou jen zranily a bylo potřeba zvěř najít a dobít.

Dalším oblíbeným plemenem byli chrti, které bychom našli ve všech myslitelných variantách. Své zastoupení však měli i vlkodavové a jelení psi (Deerhoundi). Samotný pán z Foix ovšem preferoval mastify, na kterých si cenil jejich odolnosti a nebezpečnosti spojené s milou povahou a přirozenou příchylností k dětem. Psi byli na šlechtických dvorech považováni za luxus, který si ani zdaleka nemohl dovolit každý. Jejich cena někdy stoupala až do závratných výšek, a byli proto častým královským darem.

Neohrožení samotáři

Luxusní zboží představovali též draví ptáci využívaní při sokolnictví, které však bylo spíše specifickou zábavou a uměním než snahou zabezpečit základní obživu. K mimořádným obdivovatelům této ušlechtilé kratochvíle patřil i císař Fridrich II. Sicilský (1194–1250), který roku 1212 obdařil našeho panovníka Přemysla Otakara I. známou Zlatou bulou.

Tento mimořádný vladař dokonce nebyl líný pozorovat kukačku při líhnutí či osobně cvičit mladé ptáky. Na dravcích však obdivoval především to, že lidskou společnost nejenže nepotřebují, ale ani nikterak nevyhledávají, což byl rys, který byl vlastní i jemu. Například sokol se stal symbolem odvahy a rychlosti.

Společník v boji i na cestách

Skutečnou hybnou silou dějin byli především koně. Patřili sice k základním dopravním prostředkům, ale kromě užitkové hodnoty měli cenu i reprezentativní. Touhou každého šlechtice tak byl „equus valde bonus“, tedy velmi dobrý kůň. Obsah této fráze se však měnil napříč regiony, sociálními skupinami i dekádami.

V našem prostoru byli velmi ceněni zejména koně ze Sedmihradska, kteří se podle zprávy rytíře Bertranda de la Brocquiére v Uhrách prodávali za několikanásobek ceny jiných ořů. V jiném prameni se pak setkáváme s koněm jménem Erdel, což svědčí o jeho původu (Erdély bylo označením pro Sedmihradsko). Dokument navíc dokládá citovou vazbu majitele k jeho zvířeti, neboť velmi želí jeho skonu. Poptávka po sedmihradských koních časem začala převažovat nabídku, a tak zdejší vévoda Petr roku 1499 zakázal jejich vývoz. V dokumentu specifikuje, že se nesmí vyvážet „gradarius“ (lehčí jezdecký typ) v hodnotě nad šest zlatých. Tresty byly velice přísné. Kdo by zákaz porušil, měl přijít o veškerý majetek.

Koně se samozřejmě také kradli. Často mizeli z pastvin, ale někdy si zloději dovolili proniknout až do stáje, za což hrozil trest smrti dokonce i šlechticům. Například v roce 1408 byla odsouzena ke ztrátě hrdla také jedna urozená vdova, a to za ukrývání zloděje 42 koní. K chytání lupičů pak napomáhal fakt, že pokud se o zvíře nikdo nepřihlásil, mohl si jej přemožitel pachatele po stanovené době nechat. I z tohoto důvodu se kradená zvířata prodávala hluboko pod cenou, protože bylo nutné se jich především rychle zbavit. Za krádež se však považovalo i koně najít a neodevzdat.

TIP: Upalte to prase! V minulosti stanula před soudním tribunálem mnohá zvířata

Pro duchovního představoval oř příliš luxusní zvíře, těm příslušelo cestovat na „pokornějším“ oslovi. Tento dopravní prostředek však svou tvrdohlavou povahou způsobil nejednu těžkost, a navíc má ostrý hřbet, který jízdu značně znepříjemňuje. I betlémský kazatel Jan Hus (1370–1415) jej proto odmítl s tím, že na takové zvíře „jest tlust“.

Na světě žije celkem sedm druhů mořských želv – šest druhů karet (Cheloniidae) a kožatka velká (Dermochelys coriacea). Na pohlaví jejich mláďat má zásadní vliv teplota prostředí, podobně jako u řady dalších druhů plazů. Podle amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) se z vajíček, která se vyvíjela v písku o teplotě vyšší než 31 °C líhnou prakticky jen samice. V době globálního oteplování a změn klimatu je to pochopitelně problém.

„Uplynulé čtyři sezóny byly na Floridě nejvíce horké v historii měření. Vědci, kteří na Floridě studují rozmnožování mořských želv, během těchto čtyř let nenarazili na ani jednoho samce. Úplně všechna mláďata jsou samice,“ uvádí Bette Zirkelbachová z Želví nemocnice v Marathonu na Floridě pro agenturu Reuters. Tento fenomén se přitom projevuje i na dalších místech ve světě, kde se mořské želvy rozmnožují.

Samci mořských želv jsou vzácní

Už tak křehké populace želv by se tak mohly stát ještě ohroženějšími, například kvůli omezení genetické diverzity. Experti se ale v této záležitosti úplně neshodnou. Výrazně vychýlený poměr pohlaví ve prospěch samic je totiž u mořských želv běžný.

Podle britské ekoložky Lucy Hawkesové z Exeterské univerzity není jasné, jaký poměr pohlaví je vlastně pro mořské želvy optimální. Není výjimkou, že se na hnízdišti mořských želv vylíhnou z 90 procent samice, a to platí i pro výzkumy ze vzdálenější minulosti. Zdá se, že pro oplodnění i velkého množství vajec postačí jen velmi nízký počet samců.

TIP: Falešná vejce mořských želv pomáhají v boji proti pytlákům

„Značný nepoměr mezi počtem samic a samců by mohl být evoluční adaptací, která chrání populace mořských želv,“ domnívá se Hawkesová. Podle některých odborných studií je rovněž možné, že se samci mohou líhnout i z vajíček v prostředí s teplotou přes 31 °C, pokud jsou vajíčka v mokru. „Je jasné, že extrémní nedostatek samců by vážně ohrozil populace mořských želv,“ připouští Hawkesová. „Zatím to ale nevypadá, že by k tomu mělo dojít v nejbližší době.“

Hideki Tódžó krátce působil jako kantor na vojenské akademii a v roce 1928 se dočkal povýšení na plukovníka a krátce poté velel 8. pluku. Projevoval se jako zastánce nových vojenských metod i modernizace výzbroje – roku 1930 dokonce předložil nadřízeným návrh reorganizace armády. Oproti nedávné době poupravil své chování vůči podřízeným a důstojníky učil, že mají být mužům „otcem i matkou“. Navštěvoval domovy vojáků svého regimentu, diskutoval s nimi o osobních problémech a nemajetným zařizoval půjčky. 

Předchozí část: Císařův neoblomný válečný štváč: Japonský generál Hideki Tódžó (1)

Proti všem

Roku 1934 se čerstvě povýšený generálmajor stal šéfem personálního oddělenína ministerstvu armády. Z této pozice horoval za to, aby se císařství přerodilo v „národní stát obrany“. V jedné z esejí uvedl: „Moderní válka vyžaduje stát, který může ovládat všechny aspekty života v politické, sociální i ekonomické sféře.“ Vymezoval se vůči Spojeným státům, Francii i Velké Británii, které vinil z „ideologické války proti Japonsku“.

Hřímal, že císařství musí na mezinárodní scéně stát vzpřímeně a šířit své vlastní morální principy, neboť „kulturní a ideologická válka je za dveřmi“. V polovině 30. let převzal Tódžó velení 24. brigády, avšak záhy jej čekal podstatně zajímavější kariérní postup – stal se šéfem vojenské policie posádky v Mandžusku. Z této pozice – coby zatvrzelý nacionalista a militarista – pomohl vojenským „jestřábům“ k získání kontroly nad elitní Kwantungskou armádou.

Střet pravicových frakcí

Právě v této době si též získal přezdívku kamisori neboli Břitva, a to pro své logické myšlení a schopnost rychlého rozhodování. Tyto přednosti obratně využíval při politických aktivitách, které z něj učinily jednoho z vedoucích členů konzervativní umírněné frakce Tóseiha. Radikálnější důstojníci s extrémistickým smýšlením se soustředili ve skupině Kodoha vedené Sadao Arakim, který měl v armádě v první polovině 30. let rozhodující politický vliv.

Obě frakce požadovaly expanzionismus v zahraniční politice a diktaturu na domácí půdě, nicméně se lišily ve způsobu, jímž hodlaly tohoto cíle dosáhnout. Rozpor vygradoval 26. února 1936, kdy armádní radikálové vyrazili do tokijských ulic, zaútočili na vládní úřady a povraždili několik ministrů. Tódžó se postavil proti povstalcům a pomohl trůnu jejich řádění potlačit. Jako velitel vojenské policie nařídil zatčení všech důstojníků Kwantungské armády podezřelých z podpory puče, následoval soud a popravy.

Vnitřní a vnější politika

Frakci Tóseiha se podařilo zbavit armádu nejradikálnějších důstojníků a obě vojenské kliky, které usilovaly o řešení hospodářsko-sociálních problémů Japonska jeho militarizací, se spojily, přičemž Tódžó stanul v jejich vedení. Popsané události jej navíc v roce 1937 vynesly do pozice náčelníka štábu Kwantungské armády. V této funkci zprvu považoval za svou hlavní povinnost přípravu na válku se Sovětským svazem, ale záhy věnoval veškerou energii chystané expanzi do severní Číny v čele s provincií Che-pej. Tokiu se zodpovídal za operace vedoucí k japonskému průniku do příhraničních regionů mezi Mandžukuem a Vnitřním Mongolskem. Tyto snahy vygradovaly v červenci 1937 ofenzivou, při níž Tódžó získal svou jedinou bojovou zkušenost v čele 1. samostatné smíšené brigády. 

TIP: Japonské válečné zločiny: Děsivé rituály krvelačných kanibalů

V roce 1938 povolali Tódžóa zpět do Tokia, aby sloužil jako náměstek ministra armády. Zakrátko převzal post generálního inspektora letectva a v červenci 1940 se stal dokonce ministrem války ve vládách prince Fumimara Konoeho. Ten si Tódžóa vybral proto, aby si zajistil podporu ozbrojených sil pro svou zahraniční politiku. Oba muži se ve svých názorech nicméně zdaleka ne vždy shodli. Tódžó upřednostňoval „přímou imperiální vládu“, projevoval se jako militantní ultranacionalista a bezmezně důvěřoval císaři. Konoe se v jemných finesách mezinárodní diplomacie orientoval o poznání lépe. Snažil se, aby Německo zprostředkovalo ukončení čínsko-japonské války, a zároveň vyvíjel nátlak na Británii, aby přestala podporovat Čínu. Usiloval o co nejlepší vztahy císařství nejen se třetí říší, ale i se Spojenými státy. 

Dokončení: Císařův neoblomný válečný štváč: Japonský generál Hideki Tódžó (3) (vychází v neděli 21. srpna)

To, že vyvážená strava je základem lidského zdraví, by asi nikdo zpochybňovat nechtěl. Bohužel ne každý má to štěstí, že si ji může dovolit. Medián platu moderátora britské televize činí zhruba 40 000 £ ročně (1,2 milionu korun), s tím, že Chris van Tulleken rozhodně patří k vyšší lize. V současnosti se vzdaluje o 75 % mediánu běžného britského platu, jenž aktuálně činí 31 461 £. S tím, že průměrné výdaje trojčlenné britské domácnosti (náklady na bydlení, energie, doprava do školy/zaměstnání, oblečení) činí 2 548 £ měsíčně (72 tisíc Kč). Roční výdaje tedy činí 30 576 £, což je skoro celý roční plat. A to bez splácení hypotéky, na niž obvykle padne větší část mzdy druhé dospělé osoby v domácnosti. Jídlo je v rozpočtu britské rodiny jednou z mála položek výdajů, kterými lze ztráty přiškrtit.

Na hraně přežití

I v případě, že se pokusíte šetřit, měsíčně vás vyjde strava v průměru na 175 £ za každou osobu v domácnosti. V polovině britských domácností se tedy z 50 % běžně konzumují laciné průmyslově předchystané polotovary, nachystané k ohřevu. Souhrnně se označují jako UPF (z anglického ultra-processed food). V pětině domácností pak činí tento podíl dokonce 80 %, adolescenti se jimi stravují z 67 %. Proto je také u každého pátého dítěte v Británii diagnostikována obezita.

Byť jsou Britové ekonomicky bohatší než Češi, řeší v podstatě ty samé existenční problémy. Moderátor van Tulleken (vydělávající o dost více peněz, bez starostí s hypotékou) se rozhodl, že vyzkouší stravovat se 30 dní jako každý jiný průměrný občan Velké Británie – aby takříkajíc v přímém přenosu ukázal, co dělají špatně ti, kteří si dost dobře nemohou dovolit jíst zdravěji, protože jsou chudší než on.

I proto se na van Tullekenův případ nedá hledět jako na přísně vědecký experiment, ale spíš jako na poněkud expresivně zvrácenou senzaci, která se pro vyšší diváckou hodnověrnost halí do pláště medicínského výzkumu. Výstupem jeho demonstrace nebyly praktické rady a doporučení, jak se tedy britští občané – kteří si jinou než UPF stravu dovolit nemohou – mají za své peníze stravovat lépe. Veřejnost se dozvěděla jen tolik, že se konzumace polotovarů neblaze propisuje do jejich celkového zdravotního stavu a činí je otupělé a fakticky závislé na hyper-kalorické stravě. Že si setrvalou a monotónní konzumací polotovarů neprospějete, přitom není v medicíně žádné velké tajemství. 

Trápení pokusného králíka

Už před zahájením experimentu se prý van Tulleken řadil k těm, jejichž výživa se z 30 % skládala z UPF stravy. Nyní chtěl po dobu čtyř týdnů přejít na 80 %. Po měsíci takové „diety“ přibral sedm kilogramů (tři kilogramy tvořil jen tělesný tuk, zbytek sacharidy uložené v játrech a svalech), z průměrné hmotnosti podle BMI poskočil k nadváze. Referoval o zhoršení kvality spánku, bolestech na srdci, pálení žáhy, netečnosti kombinované s úzkostmi i sníženém libidu. Musel začít užívat léky proti nadýmání, začal mít potíže s hemoroidy a zácpou. Strava složená z mražených polotovarů a hotovek k ohřátí vylepšená dochucovadly mu skutečně nešla k duhu. 

„To, jak mizerně jsem se vlastně cítil, jsem poznal až poté, co jsem se tím po měsíci přestal živit. Nejhorší na tom bylo, že můj mozek se začal chovat podobně, jako bych byl závislý na nějaké návykové látce,“ popisuje své strasti Tulleken. Tento aspekt potvrdily i průběžné skeny mozkové aktivity (magnetickou rezonancí), prováděné v londýnské fakultní nemocnici University College. „Jako by mi mozek jednoduše říkal, že si takové jídlo mám brát, aniž bych ho sám chtěl nebo opravdu potřeboval. Nesnažil jsem se cíleně přejídat, jedl jsem, jen když byla chuť. A ta byla stále častěji.“ O 30 % se u něj také zvýšila koncentrace hormonů stimulujících pocit hladu a podporujících přejídání. 

Mozek balastní jídlo neregistruje

Jedním z možných vysvětlení je to, že průmyslově zpracované poživatiny se snáze žvýkají a lehce polykají. Mozek může usoudit, že nejíme nic. A právě proto se jimi nakonec přejídáme. „Polekalo mě, jak dalece může tahle strava ovlivnit mě, dvaačtyřicetiletého muže. Co teprve udělá s mozkem a zdravím dětí, které se takhle běžně stravují?“ klade si otázku van Tulleken. Udává, že podstatným faktorem motivujícím k opakované konzumaci takových balastních kalorií byl pro něj tzv. bliss point. Bod blaženosti. Gastronomicky vyladěná kombinace soli, tuku, cukru a křupavosti v potravinách, které se pak z pohledu mozku jeví neodolatelně a chutně. 

Dodává ale, že jde jen o klamavý efekt. Ono UPF jídlo se totiž „nevyrábí s láskou“, ale průmyslově, z těch nejlacinějších surovin: levných sacharidů, aditiv, náhražek bílkovin, extraktů a modifikovaných součástí, ztužených tuků, dochucených spoustou „éček“. A jaké poselství by svým experimentem, z něhož se s pomocí lékařské péče a medikamentů vzpamatovával několik měsíců, rád předal? 

„Doufám, že jednou bude na takových potravinách uváděno spotřebitelské varování, stejně jako na cigaretách nebo dalších škodlivých substancích.“ Že pro drtivou většinu průměrných obyvatel Británie by takové varování stejně nemělo valný význam, protože si zdravější alternativu stejně nemohou dovolit, už bohužel stejně velkoryse nesdělil. Experiment, kterého se sám na sobě zúčastnil a jemuž se dostalo velké mediální pozornosti, tak promarnil skutečnou příležitost k reálné změně v celonárodním stravování. Snobsky vřelá doporučení o zdravé výživě se totiž míjejí s každodenní realitou těch, kteří si ji nemohou dovolit – v Anglii ani v Česku.

K filmovému podvodu hranolky?

Jedním ze zásadních principů kontrolované vědecké studie je replikovatelnost. Jinými slovy: Pokud se přesně přidržíte metodiky popsané ve studii předchozího badatele, měli byste dospět ke stejnému výsledku. A přesně na to dojel pokus dokumentovaný v roce 2004 populárním snímkem Super Size Me. Morgan Spurlock, producent a režisér v jedné osobě, ve filmu přijal roli jedlíka, jenž se bude dobrovolně po 30 dní stravovat jen produkty z řetězce McDonald’s. Jak asi může dopadnout dvaatřicetiletý muž, který spořádá ekvivalent 5 000 kcal každý den?

Po měsíci byl o 11,1 kilogramu těžší a znatelně otylejší – hmota jeho těla se zvětšila o 13 %. Popisoval výkyvy nálady, pokles zájmu o sex a sexuální dysfunkci. Lékař u něj diagnostikoval nepříjemné ukládání tuku v játrech a děsivě zvýšenou hladinu cholesterolu (230 mg/dL). Spurlock se pak do své někdejší kondice dostával 14 měsíců veganskou dietou, přebral však ceny z filmových festivalů a užíval si toho, že jeho film s náklady 65 000 dolarů vydělal 22 milionů. A že zásadním způsobem poukázal na zdravotní rizika fastfoodové stravy. V čem byl háček?

I když budete jíst třikrát denně v McDonald’s jako Spurlock, nemáte šanci – abyste splnili podmínky zadané v dokumentu – do sebe oněch 5 000 kcal dostat. BigMac má „jen“ 1 450 kalorií, a ty lidský pokusný králík třikrát za den nejedl. Vlastně, v průměru do sebe dostával jen 3 580 kcal, ovšem jeho reálný zdravotní stav odpovídal situaci ekvivalentní 6 000 kcal. Spurlock se tedy mimo záběry kamery musel nacpávat ještě něčím jiným, neméně tučným a nezdravým. Tím ale zásadně porušil etiku celého experimentu a zkreslil jeho význam. Nikdy také nezveřejnil svůj „stravovací deníček“.

TIP: Průměrný Čech zkonzumuje 813 kilogramů potravin ročně

V roce 2006 se tým Martena Blomkvista z univerzity ve švédském Liknopingu pokusil Spurlockův experiment replikovat na třiceti dobrovolnících. Ukázalo se, že po měsíční „dietě“ u McDonald’s se ani jeden z účastníků pokusu nedobral „havarijního“ stavu srovnatelného se Morganem Spurlockem. Jeho experiment nebyl replikovatelný, transparentní a už vůbec ne pravdivý. Byl to jen pokus založený na předem očekávatelné senzaci, která ale nedošla svého naplnění. A proto si pravdu vydatně dochutil a upravil. Přitom je zřejmé – i bez takové dramatizace –, že by měsíc fastfoodové stravy našemu zdraví rozhodně neprospěl.

Žralok velký (Cetorhinus maximus) je po žralokovi obrovském druhou největší parybou. Jeho vzdáleným příbuzným je žralok bílý, ovšem žralok velký je oproti svému obávanému bratranci zcela neškodný. I tak ale z přítomnosti v jeho bezprostřední blízkosti mrazí, a to jak doslova, tak v přeneseném smyslu. 

Honba na zooplankton

Ani nevím, z čeho je mi větší zima. Zda ze studené vody, z níž jsem právě vylezl na loď a nebo ze silného chladného větru, který mi na palubě bičuje obličej. Naše asi pětimetrová lodička se houpe na vlnách mezi ostrovy Coll a Tree ve Skotských Hebridách. Nemrzneme tady ale jen tak pro nic za nic a důvod naší přítomnosti může až dvojnásobně přesahovat délku našeho plavidla. Žralok velký skutečně dorůstá až deseti metrů a během dnešního dne jsem na něj měl velké štěstí – už třikrát jsem skákal do vody k mohutnému tvorovi, který projel těsně kolem mě. 

Žralok velký jako jediný patří do čeledi obrounovitých (Cetorhinidae) a o jeho životě se mnoho neví. Konzumuje zooplankton, což jsou drobní bezobratlí živočichové, kteří se živí mikroskopickým rostlinným fytoplanktonem, jenž ke svému růstu potřebuje sluneční svit. Během léta na určitých místech dochází doslova k explozivnímu rozmnožení jak fyto-, tak zooplanktonu. To láká jejich konzumenty, mezi které patří makrely, medúzy, velryby nebo právě žraloci velicí.

Odpočinek v hlubinách?

Krmení, jemuž paryba věnuje prakticky veškerý svůj čas, připomíná řádění gigantického vysavače. S doširoka otevřenou tlamou křižuje obr těsně pod hladinou a nasává do ní až 1 800 kubických metrů vody za hodinu. Přes žaberní štěrbiny, které zaujímají takřka celý obvod hlavy, vychází voda opět ven a drobná potrava je zachycena na žaberních kosticích. Po zavření tlamy se kostice složí a žralok polkne vše, co se v obrovitém sítě zachytilo. Takto se do jeho žaludku dostane až 500 kilo planktonu za den. 

Žaberní kostice se po zhruba pěti měsících vyměňují a dosud není jasné, zda žralok v té době přestává přijímat potravu. Jedna teorie hovoří o tom, že se v dané období potápí do velkých hloubek a šetří energii. Při krmení je ovšem často pozorován blízko u hladiny v záři slunečních paprsků, a proto si vysloužil i své anglické jméno basking shark, neboli „vyhřívající se žralok“. 

Ozubení milovníci chladu

V tlamě má žralok jen 5 až 6 mm velké zuby hákovitého tvaru, které ovšem nepoužívá ke krmení. Je možné, že mají nějaký úkol během rozmnožování a není vyloučeno ani to, že drobné zuby využívají žraloci v embryonálním stavu. Žralok velký je pravděpodobně vejcoživorodý (ovoviviparie). Embrya se nejprve živí ze žloutkového vaku a následně pravděpodobně využívají své zoubky k pojídání neoplozených mateřských vajíček. Předpokládá se, že gravidita u samic trvá déle než jeden rok, možná dva až tři. Na konci březosti se rodí pět až šest mláďat, která mohou dosahovat délky jednoho a půl až dvou metrů. Tento závěr potvrzuje zatím jediný rybářský úlovek tohoto druhu – samice žraloka velikého, která v sobě měla zárodky šesti mláďat.

Tento druh dává přednost chladnějším vodám celého světa, které mají okolo 8 až 15 °C. Jsou však zdokumentovány případy, kdy překročil teplejší rovníkové pásmo, a to převážně ve velkých hloubkách. Při migraci je možné vidět osamocené jedince, ale také skupiny žraloků velkých čítající až sto kusů. S velkou pravděpodobností je můžete vidět na jaře a v létě u pobřeží Irska a Skotska či na podzim u Kalifornie.

Lov, teplo a mikroplasty

Díky obrovským játrům, které mohou představovat až třetinu váhy paryby a jež obsahují látku zvanou skvalen, dokáže žralok vydržet dlouhé období bez potravy. Skvalen mu pomáhá i k držení neutrálního vztlaku ve vodě, čímž zvíře šetří energii. Tato látka se ale pro žraloky už v minulosti stala kamenem úrazu. Kvůli skvalenu, využívanému jako mazivo, pro kosmetické a farmaceutické produkty, byli hojně loveni. Substance se dnes už naštěstí produkuje synteticky, ale pro žraloky to neznamená definitivní výhru. I když od 90. let minulého století jsou v Británii chráněni, jejich lov převážně pro ploutve nekončí. Jsou tak často terčem rybářů a pytláků a jejich ploutve jsou následně prodávány na asijský trh jako surovina pro přípravu polévky. 

Další zásadním problémem jsou pro žraločí populace globální změny teplot, k jejichž následkům patří i nepravidelný výskyt planktonu. V neposlední řadě je velkou hrozbou i stále se zvyšující množství mikroplastů, které pocházejí z lidských odpadků a poškozují žralokům filtrační orgány. IUCN vede druh jako ohrožený (Endangered). Škoda, že tvor, který křižuje oceány po miliony let a čelil všem možným překážkám, narazil poslední desítky let na obrovského protivníka, který mu možná vystaví stopku jeho další existence. Tím tvorem je samozřejmě člověk.

Z bezprostřední blízkosti

Přes svou velikost není žralok velký snadným objektem k nalezení. Projíždíme s lodí oblast Skotských Hebrid a ze soustředěného pohledu na vodní hladinu mě už pomalu začínají bolet oči. Rentgenuju každý metr vodní plochy a hledám obrovský stín nebo jinou známku přítomnosti „slunícího se žraloka“. Po hodině nakonec máme štěstí. Hladinu prořízne obrovská ploutev, mnohem větší než ty doposud spatřené, a po chvilce se na hladině ukáže i žraločí čumák. To znamená, že má otevřenou tlamu a právě se krmí. Náš kapitán Shane najíždí před něj. ,,Kdo je připravený?!” zazní jeho otázka? Hlásím se, že já můžu. Tak tedy: „Let's go!“ Skáču do studené vody a snažím se rychle dokopat ploutvemi přímo před žraloka. Pod vodou už vidím obrovský stín, jak se ke mně blíží.

TIP: Mýty o krvelačných monstrech: Potápění se žraloky na vlastní kůži

Rychle kopu ještě víc a natahuju se, abych strčil foťák žralokovi přímo před otevřenou tlamu. Asi půl metru přede mnou se obr stáčí na pravou stranu a těsně mě míjí. Držím spoušť fotoaparátu, který fotí jeden snímek za druhým. Chvíli nato mě vlna ze žraločího manévru odhodí o několik metrů dál a můj model mizí jedním máchnutím zadní ploutve v hlubině. Mám pocit, jako by kolem mne relativně pomalým tempem projel mikrobus. Šťastný se škrábu zpátky na loď a ptám se, jak asi dlouhý mohl být, protože bezprostřední blízkost moc dobrou představu neposkytuje. Podle Shanea měl tenhle „můj“ kus okolo osmi metrů. Hned kontroluji pořízené záběry a s radostí konstatuji, že jsem pořídil asi nejlepší fotku z celého týdne. Na displeji se ještě dlouho těším pohledem na fascinujícího tvora, který je zatím už kdovíkde.

Vznik ohnivé duhy si žádá splnění několika podmínek: Předně se v cir­rovitém mraku musejí vyskytovat ploché hexagonální ledové krystalky. V případě bezvýznamného proudění vzduchu mohou „naplocho“ levitovat vysoko nad zemí a každý z nich pak funguje jako účinný optický hranol, v němž se láme světlo. 

Současně se Slunce či Měsíc musejí nacházet výš než 58° nad obzorem (což je u nás velmi vzácné). Potom může paprsek světla proniknout horní postavou hranolu, přičemž se zlomí a vyjde ven boční stěnou.

Při průchodu krystalem nastane disperze světla neboli rozklad na duhu a na obloze pozorujeme tzv. cirkumhorizontální oblouk či jeho úseky. Protože velmi záleží na tvaru cirrovitého oblaku, v němž se krystalky nacházejí, má zmíněný oblouk často spíš tvar střapatých plamenů – a odtud také pojmenování „ohnivá duha“. 

Image

Čtěte také

Nádhera! Nad Špicberky se objevila vzácná bílá duha

Archeologové již dříve nacházeli křišťál, tedy poměrně vzácnou, lesklou, průsvitnou a někdy až průhlednou drahokamovou odrůdu křemene, na prehistorických nalezištích ve Velké Británii. Až doposud ale nebylo jasné, k čemu tehdy lidé křišťál používali. Alespoň částečnou odpověď přinesl nedávný výzkum.

Tým archeologů Manchesterské univerzity a dalších odborníků, který vedl Nick Overton, pracuje na vykopávkách na Dorstone Hill v hrabství Herefordshire, nedaleko dolmenu „Artušův kámen“. V období neolitu, asi před šesti tisíci lety, se zde nacházel komplex dřevěných budov a pohřební mohyly. V té době na území dnešní Velké Británie dorazilo zemědělství a s ním spojený životní styl.

Křišťál v mohyle

Badatelé na Dorstone Hill objevili celou řadu artefaktů, včetně keramiky, kamenných nástrojů a zbytků ohořelých kostí z pohřbů. Mezi nálezy je i křišťál, který je odštípnutý podobně jako pazourek, ale na rozdíl od pazourku nebyl použit k výrobě nástrojů či zbraní. Kusy křišťálu byly v tomto případě záměrně uloženy přímo v pohřebních mohylách, možná až 300 let. 

Některé z křišťálů z naleziště Dorstone Hill (foto: Cambridge University Press, CC BY-NC-SA 4.0)

Na území Velké Británie je ale jen velmi málo míst, kde tehdejší lidé mohli získat takto velké kusy křišťálu. Nejbližšími jsou národní park Snowdonia v severním Walesu a výběžek Saint David's Head na pobřeží jihozápadního Walesu. To znamená, že lidé z Dorstone Hill museli získávat křišťál z poměrně značné vzdálenosti. 

TIP: Dolmen „Artušův kámen“ ze západní Anglie je starší než Stonehenge

„Bylo velmi vzrušující nalézt křišťál. Takové objevy jsou velmi vzácné. V neolitu, když lidé ještě neznali sklo, musel takový materiál působit jako zjevení. Velmi mě zajímá, odkud přesně křišťál z Dorstone Hill pochází a jak s ním tehdejší lidé zacházeli,“ líčí Nick Overton z Manchesterské univerzity. Archeologové se domnívají, že křišťál byl významný pro místní identitu tehdejších lidí, jejich tradice a propojení s lidmi na dalších místech neolitické Velké Británie. Mohl také fungovat jako spojení mezi živými a mrtvými.