Kdysi v dětství jsem se zatajeným dechem stál v Pavlovských vrších před impozantní skálou Martinkou a sledoval vzdušný balet mně tehdy neznámých kavek. Ptáci se míhali v elegantním baletu před bělostnou stěnou a naplňovali vzduch naléhavým křikem. Dnes kavky vídám téměř každý den, jak paběrkují mezi tramvajovými kolejemi v samém srdci Brna. Pozorování však nejsou o nic méně zajímavá a vzrušující než kdysi… 

Ptáci se stříbrnýma očima

Kavky obecné (Corvus monedula) žijí ve složitých a dynamických společenstvích, poněvadž k přežití potřebují vzájemnou spolupráci. Nejčastěji hnízdí v koloniích a nocují společně na příhodných stromech.

U dospělých jedinců převažuje rostlinná potrava. Živí se semeny, kořínky, plody (nejraději mají červené ovoce), na jejich jídelníčku však najdeme i hmyz, příležitostně vyplení ptačí hnízdo a nikdy nepohrdnou ani mršinami. Mláďata krmí bezobratlými živočichy. Ve městech konzumují i pečivo, sbírají zbytky v zahradních restauracích, probírají odpadky a živí se organickými zbytky.

Pozoruhodným rysem kavek je barva očí. Dospělé kavky obecné mají jako jediní zástupci krkavcovitých, kteří žijí mimo australský kontinent, stříbrné oči. U mladých ptáků jsou zbarveny světle modře, kolem stáří jednoho roku pak dostávají stříbřitě bílý odstín.

Za lehčím živobytím?

V současnosti se kavka stala synantropním (v blízkosti lidí žijícím) druhem. Zatímco dříve obývaly kavčí kolonie především světlé lesy, žily kolem rybníků se vzrostlými doupnými stromy a ve skalních městech pískovcových či vápencových skal, dnes se téměř výhradně vyskytují ve městech. Hnízdí ve starší městské zástavbě – na půdách, ve větracích šachtách, ve výklencích, ve skulinách po zateplení atd.

Proč kavky změnily svůj životní prostor a vydaly se za člověkem do měst se můžeme pouze domýšlet. Nejpravděpodobněji se tito mimořádně inteligentní ptáci vydali za dobrým bydlem. Přitom je ovšem člověk stále ohrožuje stavebními zásahy, jimiž rekonstruuje chátrající stavby, „vylepšuje“ parky kácením starých doupných stromů atd.

Přestože se to napohled v našich metropolích (kde se kavky úspěšně množí) nezdá, klesl za poslední tři desetiletí počet českých kavek na pouhou desetinu. K nejdrastitějšímu úbytku došlo v 80. letech 20. století, kdy jejich stavy poklesly o plných 80 %. Na vině byly civilizační faktory – změna způsobu obhospodařování polí, nadměrná chemizace a kácení starých doupných stromů.

Vzdušné tanečnice

Tito sympatičtí ptáci jsou neuvěřitelnými letci. Jejich fascinující balet výstižně popsal v knize Hovořil se zvěří, s ptáky a rybami otec etologie (studium chování živočichů) a laureát Nobelovy ceny Konrad Lorenz (1903–1989): „Náhle shora přiletí do kousku zamračené oblohy, který mohu vidět z okna, tucet černých střel proudnicového nebo aerodynamického tvaru. Padají dolů těžce jako kameny, padají až těsně nad vrcholky stromů. Znenadání dostanou velká černá křídla a stanou se z nich ptáci, lehcí větroplaši, které bouře popadne, mrští jimi vzhůru a odmete mi je z dohledu.“ 

Konrad Lorenz choval kavky poloochočeným zůsobem a odhalil spoustu zajímavostí z jejich života. Pozoruhodný poznatek měl i k jejich akrobatickému pohybu vzduchem. „Pamatujte si: Naučily se mu, není instinktivně vrozený!“ napsal. „Neboť právě to, co tu ti ptáci provádějí, jak dovedou využívat větru, jak přesně odhadují vzdálenosti, ale především jak znají místní větrné proudy a všechna místa, kde právě při tomto směru vítr stoupá, kde jsou vzdušné díry nebo víry – to všechno nezdělili, nýbrž se museli sami naučit.“

Naivní a odvážné intelektuálky

Konrad Lorenz také odhalil, že mladé kavky nemají ve svém genetickém dědictví zakódován strach před predátory – tomu všemu je musí naučit rodiče. Sám jsem si to ověřil na Mendlově náměstí v Brně, kde si mladičká kavka bez bázně a hany vykračovala k zuřivému voříškovi, zatímco její rodiče se poplašným křikem mohli zalknout. Když nebezpečí pominulo, matka s tátou svému potomku důrazně vyčinili.

Zcela náhodou Konrad Lorenz rovněž poznal, že kavky dokážou být velmi odvážné. Když jednou na zahradě nesl černý hadr, hejno „jeho“ poloochočených kavek jej důrazně napadlo. Ptáci se zřejmě domnívali, že ulovil kavku a letěli jí na pomoc.

Kavky patří mezi krkavcovité ptáky, kteří jsou právem považováni za nejinteligentnější opeřence světa. V poměru k velikosti těla mají mezi ptáky největší mozek; u vran je dokonce tento poměr srovnatelný se šimpanzi. V polovině 20. stol. německý vědec Otto Koehler experimentálně zjistil, že krkavcovití jsou dobří počtáři a dokážou rozlišit počty obrazců. Podle Koehlerových zjištění umí kavky počítat do šesti (krkavci do sedmi).

Manželé na věčných líbánkách

Přestože kavky žijí v koloniích, vytvářejí monogamní partnerství. Jejich vazba na partnera je až dojemná. Sameček svou družku rituálně krmí a samička svému druhovi čistí a šlechtí pírka na místech, kam si sám nedosáhne.

TIP: Důstojní a inteligentní krkavci: Tmavočerní milenci větru

Konrad Lorenz vztah kavčího „manželství“ výstižně popsal: „Sotva najdeme živého tvora, dokonce ani příslovečnou holubici nebo andulku, u něhož se něžnost manželské lásky projevuje tak názorně a dojemně jako u kavky. A co je nejkrásnější: Této něžnosti v mnohaletém manželství neubývá, ale přibývá! Kavky totiž žijí dlouho; dožívají se věku asi jen o málo kratšího než lidé. A protože se v prvním roce života zasnubují a ve druhém se už žení a vdávají, trvá jejich svazek dlouho, možná déle než je tomu u lidí. A i po mnoha letech krmí sameček svou samičku stejně něžně, samička nachází tytéž tiché, vnitřním pohnutím se chvějící tóny lásky jako v onom prvním jaru, které je u nich prvním jarem života.“

Speciální pracovní skupina sestavená z policistů a správců parku již více než rok pátrá po záhadném „Greshamském dřevorubci“. Neznámý muž od loňského srpna pokácel v Greshamu 500 až 750 zcela zdravých stromů. Pokácené stromy nechává záhadný dřevorubec na místě a úřady tak marně pátrají po motivech jeho jednání.

Podle jednoho ze správců parku je samozvaný dřevorubec čím dál odvážnější a v poslední době se zaměřuje na stále vzrostlejší stromy. Výběr stromů se přitom jeví jako zcela náhodný. Podle hlídkujících správců používá muž ruční pily a vzrostlé stromy dokáže pokácet během několika minut.

TIP: Ernest Vunan: Muž, který sází stromy

Do oblasti, kde neznámý operuje, již policisté a ochránci parku nainstalovali skryté kamery a doufají, že se jim s jejich pomocí podaří pachatele odhalit. Souběžně vyhodnocují tisíce fotografií, na kterých hledají stopy a vodítka, které by je přivedly na stopu „Greshamského dřevorubce“. Způsobenou škodu odborníci odhadují na stovky tisíc dolarů. V případě dopadení hrozí muži pokuta až 500 dolarů za každý pokácený strom a možná i trest odnětí svobody.

Sedmnáctého května v devět hodin ráno předstoupily před Kongres vysoké šarže amerického bezpečnostního aparátu – zástupci ministerstva obrany a zpravodajských služeb – s jediným úkolem: prezentovat vše, co se dosud ví o neznámých objektech, které se objevují ve vzdušném prostoru USA. Šlo o první podobné slyšení od roku 1966. Kdysi zlehčované téma však získává vážnou tvář, protože pozorování už se opírají nejen o očitá svědectví, nýbrž také o velmi přesná data z vojenských zařízení. 

Americká vláda tudíž nebere záznamy o tzv. UAP neboli neidentifikovaných vzdušných fenoménech – jak zní preferované označení nahrazující předchozí UFO – na lehkou váhu, což dokládá i ustavení nové výzkumné jednotky: Loni v prosinci vznikla při Pentagonu speciální Skupina pro identifikaci a synchronizaci řízení vzdušných objektů, jejímž cílem je právě sledovat a studovat podezřelé nebeské jevy. Od roku 2019 mají přitom američtí vojenští piloti k dispozici i vlastní příručku, jak postupovat, pokud UAP zachytí. O svá zjištění se tedy nyní armáda podělila se zákonodárci. 

Za zavřenými dveřmi

Ne všechny podané informace byly veřejné. Slyšení se odehrálo před podvýborem pro boj proti terorismu, kontrarozvědce a šíření zbraní hromadného ničení a po skončení veřejné části následovalo jednání za zavřenými dveřmi, kam už neměli novináři přístup. Veřejnost se tak mohla seznámit pouze se zprávou, kterou před Kongresem přednesli zástupce ředitele Námořní zpravodajské služby Scott Bray a náměstek ministra obrany Ronald Moultrie. 

Jejich report navazuje na zprávu z loňského června, v níž Pentagon poprvé od roku 1966 uveřejnil dosud utajované záznamy o sledování UAP: Lze se v ní dočíst, že od roku 2004 evidovaly úřady celkem 144 podobných případů, přičemž 18 z nich bylo označeno za neobvyklé například kvůli letovým vzorcům – a tajné služby dokázaly přesvědčivě vysvětlit pouze jeden. V 11 případech téměř došlo ke střetu s neznámým objektem, ale pokaždé se podařilo kolizi zabránit. 

Na čtyři sta hlášení

Co tedy vyplývá z nejnovějších zjištění? Jak uvedla dvojice pentagonských zpravodajců, za uplynulých pět dekád figuruje v záznamech ministerstva obrany přes 400 případů, kdy některý z příslušníků armády zaregistroval ve své blízkosti neidentifikovaný vzdušný jev. Nutno však dodat, že pro značnou část popsaných úkazů odborníci rovnou nacházejí pravděpodobná vysvětlení. Kupříkladu jakési podivuhodné pyramidovité objekty zřejmě nepředstavovaly nic jiného než stále běžnější drony, chybně vyhodnocené nesprávně fungujícími senzory. Zavrhnout však nelze ani teorii, že jde o zatím neznámé experimentální technologie. 

Některá pozorování se však objasnění vzpírají: V roce 2004 se například z paluby letadlové lodi Nimitz podařilo nafilmovat válcovité objekty ve tvaru bonbonů „tic tac“, které i ve vysoké rychlosti prudce měnily směr a bez problémů se zanořovaly do vody a zase vylétaly ven. Ani vojenští experti nedokázali vysvětlit, jaká země by mohla takovou technologii vyvinout, protože Spojené státy ničím podobným nedisponují. 

Větší zájem?

Vysoký počet nahlášených případů se leckomu může zdát podezřelý. Že by snad zájem mimozemské inteligence o naši planetu v současnosti extrémně vzrostl? Ostatně nejedná se pouze o USA: Například Britská asociace pro výzkum UFO přišla ve stejné době s tvrzením, že jen za uplynulý rok bylo zaznamenáno 250 incidentů. Před Kongresem však zaznělo prozaičtější vysvětlení – důvod četnějších hlášení spočívá vedle pokročilejších sledovacích technologií a rozmachu dronů především v medializaci fenoménu UFO, potažmo UAP, jenž v poslední době spadá do kategorie „bezpečnostní hrozba“. 

Není tajemstvím, že na velkých hudebních festivalech se často konzumuje značné množství drog. Vědecké studie bohužel ukazují, že konzumované a později vyloučené drogy (zejména extáze (MDMA), kokain a další rekreační látky) mohou kontaminovat místní přírodu, především pokud jde o vodní toky.

Dan Aberg a jeho kolegové z Bangorské univerzity v roce 2019 odebírali vzorky vody z říčky Whitelake v hrabství Somerset, která protéká oblastí, kde se každoročně koná hudební megafestival Glastonbury. Badatelé ve vodě detekovali znepokojivé množství extáze a kokainu. Nejvyšší hodnoty přitom naměřili o víkendu po festivalu v Glastonbury. Svá zjištění zveřejnili letos na jaře v časopisu Environmental Research.

Voda plná drog

Zmíněných rekreačních drog bylo ve vodě takové množství, že to podle názoru vědců muselo mít nepříznivé důsledky pro ekosystémy. Badatelé se obávají především o místní populaci úhořů říčních (Anguilla anguilla), kteří jsou ve Velké Británii kriticky ohrožení. „Dřívější výzkum ukázal, že kokain ve vodě narušuje hormonální systém úhořů a oddaluje jejich dospívání. Po festivalu Glastonbury jsme naměřili ještě vyšší koncentrace kokainu ve vodě než v předchozí studii,“ upřesňuje Aberg.

Extáze zase nepříznivě ovlivňuje zooplankton, jako jsou hrotnatky – drobní korýši patřící do řádu perlooček. Podle vědců velké množství extáze ve vodě podstatně omezuje jejich aktivitu.

TIP: Jak život sladkovodních ryb ovlivňuje ženská antikoncepce a kravská stáda

Návštěvníci festivalu Glastonbury jsou sice žádáni, aby používali veřejné toalety, očividně to ale nestačí. „Festival Glastonbury je ve skutečnosti jedním z festivalů, které jsou velmi vstřícné a šetrné vůči životnímu prostředí, včetně zajištění velkého počtu kvalitních toalet. Když je problém se znečištěním prostředí rekreačními drogami tady, bude to na ostatních velkých festivalech zřejmě ještě horší,“ odhaduje Dan Aberg.

Historie vozidla známého pod názvem Kleines Kettenkraftrad HK 101 či zkráceně Kettenkrad sahá do roku 1938, kdy inženýr Heinrich Kniekapm začal ve spolupráci s firmou NSU Motorenwerke AG vyvíjet pásový tahač určený pro práci v lese.

V červnu 1939 požádal inženýr Kniekapm o patent pro své vozidlo HK 101, a když o pár týdnů později vypukla světová válka, sáhla po zajímavém tahači armáda. Ta zadala výrobu testovací série 70 vozidel, která měla zajišťovat transport minometů, těžkých kulometů, spojařského a dalšího materiálu. Výsledkem se stalo vozítko spojující koncepci motocyklů a polopásových automobilů. K oficiálnímu zavedení stroje pod názvem SdKfz 2 do výzbroje došlo v červnu 1941 a stroj se vyráběl až do konce války a ještě krátce po ní.

Rozličné využití

Vpředu se nacházelo pracoviště řidiče, který určoval směr jízdy pomocí řídítek, a na zádi dvojitá polstrovaná sedačka orientovaná opěradlem k zádům řidiče. Pohon zajišťoval čtyřtaktní zážehový motor Olympia. Na bocích zadní části se nacházely na každé straně jedna 21litrová nádrž na benzin.

TIP: Československé zbraně vyvinuté z německých vzorů: Polopásový obrněný transportér OT-810

Hnací kola pásů byla vpředu a poháněla čtyři pogumovaná pojezdová kola na obou stranách. Vojáci si spolehlivé vozidlo oblíbili – sloužilo nejen na frontě, kde například tahalo lehké kanony, ale také na letištích k tahání letounů či vozíků s bombami. Spojaři je používali k pokládání telefonních linek.

V pozdně antickém Římě se řemeslná výroba nikdy nedostala do masového stadia. Představa, že na zemědělských statcích, v dílnách či na stavbách pracovaly zástupy otroků, je zcela lichá. Ani rostoucí rozloha a stále početnější armáda zkrátka Řím nepřiměly k pracovní revoluci a řemeslnou činnost zajišťovaly hlavně malé skupinky dělníků.

Bohatí zemědělci 

Situaci určovala mimo jiné stálá poptávka, jíž se zprvu těšili jen výrobci pracovních nástrojů a hrnčíři. Teprve během druhé punské války rostly požadavky na zásobování vojska a budování flotily. Mezi léty 200 a 157 př. n. l. bylo ve zbrani v průměru 47 tisíc Římanů, kteří vyžadovali zásoby a výstroj, přesto soustředěná produkce nevznikla. Pod nepružnost se podepsala neschopnost státu organizačně zvládat válečné náklady, ale také vyhraněné postoje patricijů, kteří za jediný vhodný zdroj obživy a zisku pokládali zemědělství.

TIP: Když peníze nesmrdí: Císař Vespasián začal s výběrem kuriózní daně

Za účelem pokrytí materiální stránky tažení se nakonec zformovala zvláštní společenská vrstva, tzv. publikáni. Původně šlo o soukromé vymahače daní, ale postupně se jejich aktivity rozšiřovaly. Pod zmíněným označením jsou poprvé písemně doloženi právě v období druhé punské války roku 215 př. n. l. Tehdy existovaly tři publikánské společnosti o devatenácti členech, kteří měli zajišťovat armádní proviant. Model přebírání veřejných úkolů soukromníky se přitom osvědčil natolik, že přetrval jako stálá součást správy impéria i poté, co řinčení zbraní utichlo. 

Podvody a úplatky

Publikáni nakonec zodpovídali za všechny finanční a hospodářské aspekty fungování římského státu. Do jejich rukou spadalo zásobování armády, budování velkých staveb, údržba cest i akvaduktů, správa dolů a samozřejmě také výběr daní, cel či dalších poplatků. Senát nicméně nedokázal najít způsob, jak publikány kontrolovat, takže veškeré popsané činnosti přirozeně provázely nejrůznější podvody a úplatky. 

Domovem chilli papriček neboli plodů rostlin z rodu Capsicum je oblast Mezoameriky, kde se podle archeologických výzkumů prokazatelně pěstovaly již před osmi až deseti tisíci lety. Představují tak jeden z absolutně nejstarších člověkem domestikovaných rostlinných druhů. Původní obyvatelstvo nestála produkce těchto nesmírně pálivých lusků žádné velké úsilí, neboť se jedná o rostlinu samosprašnou, která v teplém a sušším klimatu dobře prospívá a díky vysokému obsahu látky kapsaicin, kterému zároveň vděčí za svou silně pálivou chuť, snadno odolává škůdcům. Podle všeho domorodci konzumovali papričky buď syrové anebo sušené a následně rozdrcené na jemný prášek, který v závislosti na regionu nazývali buď chílli, nebo častěji ají či axí.

Náhrada za pepř

Stejně jako řadu jiných původních amerických plodin i papričky, jež dnes označujeme přívlastkem chilli, jako první z Evropanů spatřil a ochutnal Kryštof Kolumbus. Slavný mořeplavec se v roce 1492 domníval, že přistál u břehů Indie. Podle tradice tedy měl zato, že malé pálivé plody jsou červenou odrůdou pepře. Tomuto omylu některé moderní jazyky dodnes vděčí za identické (či velmi podobné) výrazy pro papriku a pepř. Nachází se mezi nimi Columbova rodná italština (pepe – peperone), dále pak španělština (pimienta – pimiento) či angličtina (pepper). Také čeština zná výraz kajenský pepř, který však opět není ničím jiným než odrůdou chilli. 

Právě díky podobnosti se štiplavou chutí černého koření papričky dosáhly nesmírné obliby a rychlého rozšíření. Již počátkem 16. století soudobé španělské kroniky referují, že na celém Pyrenejském poloostrově prakticky není záhon ani truhlík, v němž by se papričky nepěstovaly. Plody pikantní chuti zdomácněly jak v tamější kuchyni, v níž vyřešily svízelnou situaci s dovozem pepře a obohatily ji o mnohé dnes již klasické receptury středomořské kuchyně, tak v apatykách, kde došly obliby především pro své blahodárné účinky na zažívání a funkci pohlavního ústrojí.

TIP: Pojídání extrémně pálivých chilli papriček nese nečekaná rizika

Obdiv sklízela i krása jejich plodů, proto byly tyto rostliny vysazovány také do okrasných zahrad. Během následujících dvou století se podobný proces opakoval také na Balkáně, v Číně, Indonésii, Indii či v severní Africe, kde chilli papričky v lokální gastronomii zakořenily dokonce tak pevně, že je obyvatelstvo běžně považuje za původní místní druh.

Ultrafialové záření je velmi účinné při ničení choroboplodných zárodků. Běžně se využívá v nemocnicích a podobných zařízeních, především ke sterilizaci povrchů a lékařských nástrojů. Sterilizační UV lampy je možné vyrobit z LED diod, což vede k úspoře energie i velikosti. Ultrafialové LED diody ale obvykle využívají záření, které ohrožuje lidskou DNA. To komplikuje jejich využití.

Tým odborníků japonského výzkumného institutu RIKEN vyvinul nový typ ultrafialových LED diod, které využívají specifickou úzce vymezenou oblast tvrdého ultrafialového záření, výbornou na likvidaci mikrobů a zároveň bezpečnou pro lidi v okolí. Jejich výzkum zveřejnil odborný časopis Applied Physics Letters.

Bezpečnější LED diody

Běžné ultrafialové LED diody, které jsou pro lidské zdraví nebezpečné, bývají vyrobené z hliníku, gallia a dusíku. Japonský tým použil složitější design, získaný díky počítačovým modelům, který zahrnuje sendvičově uspořádané vrstvy materiálu, lišící se obsahem hliníku. Některé vrstvy rovněž obsahují malé množství křemíku nebo hořčíku.

TIP: Laserová antibiotika: Ultrakrátké pulzy UV záření likvidují rezistentní bakterie

Badatelé jsou přesvědčeni, že podobné technologie určitě budeme zase potřebovat. „Věříme, že naše výsledky a technologie najdou uplatnění v ochraně společnosti před budoucími pandemiemi. Stále je hodně co zlepšovat, především pokud jde o výkon LED diod a úspornost jejich provozu,“ přiznává vedoucí výzkumu Masafumi Jo.

Chrlení popela a oxidu siřičitého po výbuchu indonéské sopky Tambora připravilo o život desítky tisíc lidí – a to hlavně nepřímo. První varování vyslal vulkán na ostrově Sumbawa v roce 1812, kdy vypustil obrovský černý mrak. Místo uklidnění a dalšího spánku však o tři roky později, 5. dubna 1815, explodoval. 

Erupce byla údajně tak hlasitá, že ji slyšeli i na 1 400 km vzdáleném souostroví Moluky. Výbuch vymrštil do vzduchu odhadem deset miliard tun hornin a zůstala po něm kaldera s průměrem až 7 000 m a hloubkou 700 m. Před explozí čněl vrchol sopky do výšky 4 300 m, po ní bylo naměřeno pouze 2 851 m. 

Zasněžené slunce

Erupce a otřesy pokračovaly i v následujících dnech a 10. dubna navíc začaly nabírat na intenzitě. V okolí vulkánu šlehaly ze země plamenné sloupy a podle dobových zdrojů celou horu pokrýval tekutý oheň. Krajinu devastovaly nejen odmrštěné kameny, ale hlavně pyroklastický proud – směs sopečných plynů, úlomků magmatu a popela –, jenž zničil přilehlou vesnici Tambora. 

Sopečný popel padal z oblohy také na západě Jávy, který dělí od vulkánu asi 1 300 km. Hlavní problém však představovalo množství oxidu siřičitého, jež se při explozi uvolnilo do atmosféry. Prudký výkyv ve složení plynného obalu Země způsobil změny počasí: Globální teplota klesla až o 0,7 °C. V roce 1815 pozorovali v létě nad Amerikou jakousi suchou mlhu, stínící sluneční svit. Následujícího roku komplikace vrcholily, a během letních měsíců na některých místech severní polokoule dokonce mrzlo: 6. června například ve městech Albany, New York a Dennysville sněžilo. V kanadském Quebecu naměřili 30cm bílou pokrývku, jež vydržela až do 30. června. Letopočet 1816 si proto vysloužil přezdívku „rok bez léta“.   

Svět hladoví

Vrtkavým počasím však problémy nekončily. Nízké teploty, nebo dokonce mrazy narušily sklizeň a na mnoha místech Země způsobily hladomor. V Nové Anglii kvůli obzvlášť kruté zimě pomřela většina dobytka. Chlad a vydatné deště zmařily úrodu také v Británii a v Irsku. Nedařilo se bramborám ani obilí, a v Německu proto drasticky vzrostly ceny potravin. Na nedostatek jídla a zdražování toho, které zůstalo dostupné, reagovali lidé výtržnostmi i rabováním. Obecně se má za to, že Tambora způsobila nejhorší globální hladomor 19. století. V oslabené populaci se pak snáz šířily i smrtelné nemoci, například tyfus či cholera.  

Oběti Tambory se vyčíslují těžce: Samotná erupce a pyroklastický proud podle některých odhadů zabily na ostrově Sumbawa a v jeho okolí na 11 tisíc lidí. Celosvětově se však následkem špatného počasí a nedostatku potravin mohlo jednat až o desetinásobek mrtvých.