Pod číslem 4 926 evidují britští archeologové nedávno objevené kosterní pozůstatky muže, který rozhodně neměl štěstí. Někdy z kraje 4. století našeho letopočtu byl totiž na místě dnešní vesnice Fenstanton odsouzen k té vůbec nejhorší možné smrti, jakou ve starém Římě znali. Fragmenty jeho těla nesou jasné stopy ukřižování. „A to je záležitost, kterou prostě normálně neobjevíte,“ říká osteoarcheoložka Corinne Duhigová.

Že Římané trest smrti aplikovali v provinčních oblastech impéria více než častěji, je dobře známým faktem. Víme také to, že ze čtveřice klasických forem exekucí patřila krucifikace, tedy ukřižování, k těm nejméně preferovaným. Pro potřeby rychlého soudu se jevila poněkud pomalá a pracná. A sami kati i vojáci z legií ji považovali za extrémně bolestivou, děsivou a celkově potupnou. Nechtěli se jí pošpinit. Odsouzený totiž neumíral na utržená zranění, ale spíše udušením – prověšením bránice, hypovolemickým šokem, srdeční arytmií, ztrátou tělesných tekutin a na postupné selhání orgánů. Mohlo to trvat tři hodiny, ale také čtyři a více dní. A strážní museli jeho sténání a nářkům po celou dobu naslouchat. Takovou smrt si prostě nezasloužil každý.

Perská škola

Do tajů a šťavnatých podrobností způsobu této drastické popravy Římané pronikli někdy mezi 4. až 3. stoletím př. n. l. během tažení do Persie. Už od těch časů si jej šetřili pro zvláštní případy – na penězokazce, nebezpečné politické aktivisty, křesťany, bouřící se otroky a vojáky, jež pozbyli cti. Asi nejznámějším příkladem plošného použití tohoto definitivního trestu je ukřižování šesti tisíc zajatců rozprášeného Spartakova povstání. Marcus Licinius Crassus nechal jejich těly lemovat cestu z Říma do Kampánie. Zbylí otroci si měli podobnou vzpouru předem dobře rozmyslet. Z historických záznamů také vyčteme, že ve velkém se křižovalo i v Sýrii a Judeji. Ostatně Ježíš z Nazaretu by o tom mohl vyprávět.

V průběhu trvaní římské říše tak bylo ukřižováno kolem 100 až 150 tisíc lidí. Když ale přijde na konkrétní nálezovou situaci, fyzický doklad krucifikace se hledá těžce. Jak to? Navzdory obecnému úsudku se hřeby do těla provinilce zas až tak často nezatloukaly. Těla se jen vyvazovala provazy. Většina odsouzených se po smrti ani nedočkala řádného pohřbu a skončila pohozená někde. Takže – ač se to vzhledem k plošnému rozšíření této praktiky a odhadovaným počtům zdá neuvěřitelné – do současnosti archeologové objevili jen tři kosterní pozůstatky těch, co si před smrtí s jistotou prošli peklem křižování.

Normální osada

Britští archeologové vedli tuto fenstantonskou lokalitu v patrnosti od roku 2004, kdy zde během rutinního průzkumu před výstavbou dálničního nájezdu k Huntingdonu zahájili sérii odkrývek. Ty naznačovaly přítomnost menšího, ale poměrně živého sídla. Leželo na Via Devana, někdejší cestě spojující římské osady překrývající se s nynějším Godmanchesterem a Cambridge. Nacházelo se zde velké kamenné stavení, dlážděná křižovatka silnic s centrálním náměstím, několik menších obydlí, hospodářských stavení a masné krámy. V nálezech zazářily fragmenty keramiky, skromné zdobné šperky, brože, zvířecí kosti, předměty denní potřeby a spotřeby. A také pětice hřbitovů, tedy spíše větších rovů, ukrývajících asi čtyři desítky koster – z toho pět dětských.

Kosterní pozůstatky z hrobu č. 4 926 od nich ležely poněkud stranou – jako by lemovaly cestu. A na svou mimořádnost upozornily masivním pěticentimetrovým hřebem, proraženým patní kostí a kloubem kotníku. „Pohřební praxe byly mnohé a různě se měnily,“ vysvětluje Kasia Gdaniec, spoluobjevitelka hrobu. „Občas narážíme i na doklady posmrtného mrzačení. Ale hřeby? To je něco naprosto unikátního.“

Hodí se zmínit, že absence železného kování v tělech odsouzených ukřižovaných vycházela z toho, že se hřeby z jejich těl po smrti vytahovaly pro další použití. V případě nešťastného č. 4 926 se ale hřeb v noze při vytahování ohnul, a tak jej nechali být.

Vysvobození

Ať už se pod číslem 4 926 skrýval kdokoliv, muselo jít o opravdu speciální případ. Kolem jeho těla bylo poházeno dalších 12 hřebů. „Obvyklou šetrnost překonal silný odpor k popravenému,“ komentuje to Duhigová. Badatelka nikterak neskrývá překvapení nad tím, že i do tak malé a bezvýznamné osady na hranicích samotného impéria dorazila římská spravedlnost v tak barbarsky neúprosné podobě. Kdy přesně k exekuci došlo? Metody radiokarbonového datování ji zasazují mezi rok 130 až 360 našeho letopočtu. Další testy a laboratorní šetření pak prokázaly, že na odsouzeného skutečně nečekal hezký konec.

Kosterní pozůstatky patřily muži běžné stavby těla a průměrné výšky. Mohlo mu být mezi 25 až 35 lety. Kosti nesly stopy četných traumat a narušení. Při křižování mu zlomili šest až sedm žeber. Stopy infekce či zánětu, spojené s řídnutím kostí dolních a horních končetin pak dokládají, že několik týdnů nebo snad dokonce měsíců před popravou visel ukován v řetězech. A nakonec i ona penetrační dutina v kosti je doplněna druhou menší jamkou. První rána kladivem šla tedy vedle a musela být opakována. Na kříži nejspíš umíral čtyři až šest dní. Smrt mu tedy přinesla kýžené vysvobození, ať už to byl kdokoliv.

Z praktického hlediska je tento mimořádný objev trochu záhadný. Občanská práva byla v římské říši roku 212 rozšířena na všechny svobodné obyvatele, a ti tedy „jen tak“ křižováni být nesměli. Navíc samotné křižování jako způsob popravy zakázal svým ediktem roku 337 císař Konstantin. K exekuci muže č. 4 926 tedy ve Fenstantonu došlo buď dříve, anebo na zdejší divoké hranici platila drsnější pravidla.

Image

Čtěte také

Křesťanští misionáři v Japonsku tvrdě narazili: Ti kteří neutekli, skončili na kříži

Plesiosauři byli poměrně hojní a velcí druhohorní plazi, kteří dali přednost životu ve vodě. Vzhledem k tomu, že většina fosilních nálezů těchto tvorů se váže k oceánu, panuje přesvědčení, že tito dravci období spodní jury žili výhradně tam. Řada plesiosaurů ale žila i v brakické vodě na rozhraní moře a souše a pronikali i do sladké vody.

Sladkovodní sklony plesiosaurů nedávno potvrdil i britsko-marocký tým paleontologů, který vedla Georgina Bunker z britské Univerzity v Bathu. Ve vrstvách formace Kem Kem v Maroku paleontologové objevili fosilní pozůstatky více než tuctu třímetrových dospělých plesiosaurů a zhruba polovičního mláděte. Před 100 miliony let tito plesiosauři zahynuli v řece, kde zřejmě žili. Nejspíš tolerovali mírně slanou i sladkou vodu a pobyt v řece pro ně nebyl problém.

Obyvatelé druhohorních řek

Shodou okolností byly na stejném místě, v dávných řekách formace Kem Kem, před časem objeveny pozůstatky mohutných vodních dinosaurů spinosaurů, společně s žábami, krokodýly, želvami a množstvím ryb. Musela to být pestrá společenstva plná rozmanitých dravců různých velikostí.

TIP: Nález velkého množství zubů potvrzuje, že spinosauři žili v řekách

Není tajemstvím, že plesiosauři inspirovali rekonstrukce vybájeného monstra ve skotském jezeře Loch Ness. Jedním z tradičních argumentů proti představě, že lochneska je přežívajícím plesiosaurem bylo i to, že plesiosauři byli mořskými živočichy. Teď se zdá, že někteří mohli žít ve sladké vodě. Přesto je ale přežívání plesiosaurů ve skotském jezeře po miliony let jen pouhou fantazií.

Studie mapující účinky kávy je dílem vědců ze dvou čínských univerzit ve městě Kanton a výsledky badatelé zveřejnili v odborném listu Annals of Internal Medicine. Hlavní autor studie, doktor Tan Liou, uvedl, že studie podporuje dřívější pozitivní zjištění zdravotních přínosů pití kávy.

„Předchozí studie naznačovaly souvislost mezi konzumací kávy a sníženým rizikem úmrtí, ale nerozlišovaly mezi kávou konzumovanou s cukrem nebo umělými sladidly a kávou konzumovanou bez cukru,“ uvedl Liou.

Požehnaná káva

Jeho tým získal údaje od 171 616 účastníků průzkumu britské biomedicínské databanky UK Biobank probíhajícího v letech 2006-2010. Jednalo se o osoby, které vyplnily alespoň jeden dotazník týkající se stravy, včetně návyků při pití kávy, a zároveň netrpěly rakovinou ani kardiovaskulárním onemocněním, což jsou dvě nejčastější známé příčiny předčasného úmrtí.

Vědci zjistili, že 55,4 % účastníků průzkumu pilo kávu bez cukru nebo sladidel, 14,3 % pilo kávu s cukrem, 6,1 % pilo kávu s umělými sladidly a 24,2 % nepilo kávu vůbec. Ti, kteří pili kávu, byli dále analyzováni podle toho, kolik šálků denně vypili. V průběhu sledovaného období zemřelo 3 177 účastníků, z toho 1 725 na rakovinu a 628 na srdeční choroby.

Jakmile vědci vzali v úvahu další aspekty životního stylu a zdravotní faktory, které mohly ovlivnit riziko úmrtí, zjistili, že pijáci kávy na tom byli z dlouhodobého hlediska lépe - a nezáleželo na tom, zda si do kávy přidávali cukr, anebo jaký druh kávy, včetně kávy bez kofeinu, pili.

Sláva přiměřenosti

Přínosy byly nejvýraznější u skupiny, která pila dva až čtyři šálky denně. Riziko předčasného úmrtí u ní bylo o 30 % nižší než u těch, kdo kávu nepili. Ti, kteří pili kávu s umělým sladidlem namísto cukru, však nežili výrazně déle než ti, kteří kávu nepili vůbec. Vědci se domnívají, že v tomto případě mohou hrát roli i další zdravotní faktory, včetně vyšší míry obezity a vysokého tlaku ve skupině s umělými sladidly.

Studie podle Lioua posiluje předchozí zjištění o prospěšnosti pití kávy, které by se dalo popsat tvarem písmene U. Ti, kteří pijí velmi malé nebo velmi velké množství kávy, se zdají být v horším zdravotním stavu než ti, kteří se drží zlatého středu.

TIP: Cviky s kofeinem: Silná káva před cvičením zrychluje spalování tuků

Doktorka Christina Weeová, docentka medicíny na Harvardově lékařské fakultě, napsala k výsledkům studie doprovodný úvodník, v němž upozornila na důležitý detail týkající se obsahu cukru v kávě. „Průměrná dávka přidaného cukru na šálek slazené kávy (ve studii) byla jen něco málo přes čajovou lžičku, tedy asi 4 gramy,“ napsala Weeová. „To má hodně daleko k 15 gramům cukru v bezmála 250 mililitrovém šálku karamelového macchiata v oblíbeném americkém řetězci kaváren,“ uvedla s odkazem na kavárny Starbucks.

Už za Velké války stíhači získali pověst elitní zbraně. Piloti často bydleli v zámečcích v týlu fronty, těšili se dobrému zásobování a obklopovala je aureola rytířů vzduchu. Šlo ale jen o vnější pozlátko. Boje na obloze probíhaly krutě, nepoužívaly se ještě padáky a sestřelení někdy končilo smrtí v plamenech.

Placená účast na lovu

Mladíci, kteří usedali do kokpitů na začátku druhé světové války, se od svých předchůdců v některých ohledech příliš nelišili. Už během pilotního výcviku se ke stíhačům dostali jen ti nejtalentovanější, nejsamostatnější a taky nejagresivnější. Letouny byly sice o dost rychlejší, působily v početnějších a rozmanitějších sestavách, zlepšila se taktika, padák se stal standardním vybavením, to základní se ale nezměnilo.

Stíhač měl aktivně vyhledat soupeře ve vzduchu, zaútočit a sestřelit ho. Stále platil slavný citát Rudého barona Manfreda von Richthofena: „Najdi nepřítele a znič ho, vše ostatní je nesmysl.“ U britského letectva dokonce existoval plakát se sloganem, že dříve platili bohatí lidé stovky liber za přizvání k honu na lišku, zatímco stíhači za ještě napínavější lov berou plat. Velitelé se snažili své muže motivovat ke statečnosti a k tomu, aby se vyrovnali slavným esům minulé války.

Na padáku... 

Vše ale mělo i temnou stránku, smrt. Každý pilot věděl, že i on může skončit jako poražený a rozšířit skóre někoho lepšího nebo jen šťastnějšího střelce. Kabiny stíhaček za druhé světové války už většinou měly pancéřované čelní sklo a ocelový plát za sedačkou, životní pojistku to však nepředstavovalo. Zesílení se totiž dočkala i výzbroj letounů, která se už běžně skládala z velkorážních kulometů kalibru 12,7 a 13 mm, stejně jako 20mm kanonů.

Přesně mířená dávka na krátkou vzdálenost měla pro osádku smrtící následky a letoun plný benzinu někdy hned vzplanul, čemuž nedokázaly úplně zabránit ani samosvorné obaly nádrží, zacelující se při průstřelu. Pokud se zasažená stíhačka nacházela alespoň několik stovek metrů nad zemí, bylo lepší vyskočit. Většinou to vyšlo. Že padák selže a neotevře se, stávalo se poměrně zřídka. Pokud už letec visel pod hedvábnou kopulí, pak stíhači většiny zemí (s mnoha výjimkami na východní a asijské frontě) převážně ctili nepsané rytířské pravidlo do poraženého nepřítele nestřílet.

...nebo na břicho?

Když došlo k citelnému zásahu v přízemní výšce, padák použít nešlo a pilot musel letoun nouzově posadit do terénu, takzvaně na břicho. Vysunutí podvozku kdekoli mimo rovné letiště totiž většinou končilo jeho uražením a následnou havárií mnohatunového stroje v kotrmelcích.

TIP: Zabíjení pilotů na padácích: Kdy přestalo platit pravidlo rytířské války?

Pokud se letoun dal ještě ovládat, pilot vyhledal co nejrovnější úsek, snížil rychlost na minimum a opatrně se zataženým podvozkem dosedl. Když byl šikovný a terén pod ním rovný, stíhačka klouzala po zemi a postupně zpomalovala. Často to končilo jen ohnutou vrtulí a pilot odešel po svých, jindy se však stroj při smyku poškodil o kameny, pařezy či jiné nerovnosti terénu.

Podle aukční síně dostal zlaté hodinky Hitler darem ke svým 44. narozeninám v roce 1933, tedy v roce, kdy se stal německým kancléřem. Není ale jisté, zda je někdy nosil. Na konci války si je jako suvenýr odvezli francouzští vojáci, kteří obsazovali jeho alpské sídlo Berghof. Aukční síň Alexander Historical Auctions původně počítala s tím, že se prodají až za čtyři miliony dolarů (97 milionů korun). Neznámý kupec nakonec zaplatil zhruba čtvrtinu očekávané ceny.

TIP: Posezení pro vůdce: Hitlerovo záchodové prkénko překonalo aukční rekord

Dražbu válečných memorabilií a zejména předmětů spojených s Hitlerem a nacistickým režimem předem kritizovalo Evropské židovské sdružení (EJA). Podle jeho předsedy Menachema Margolina zařazení těchto položek do aukce může vést k idealizaci nacistické éry a nijak neslouží historickému poznání.

„Ať už jde o dobré nebo zlé dějinné události, je třeba je uchovat. Pokud připomínky zničíte, nebude existovat důkaz, že se ty dějiny vůbec odehrály,“ hájila prodej zástupkyně aukční síně Mindy Greensteinová.

Planeta Venuše je svou velikostí téměř stejná jako Země, tím ale veškerá podobnost obou planet končí. Sestra Země je na rozdíl od naší domovské planety pekelným světem s extrémně hustou atmosférou, tvořenou mračny oxidu siřičitého a kapiček kyseliny sírové, které zcela obklopují planetu a skrývají lidskému oku veškeré detaily jejího povrchu. Právě hustá atmosféra Venuše představuje v současnosti největší výzvu pro plánovanou evropskou misi EnVision, jejž start je plánován na začátek příštího desetiletí.

Cíle mise EnVision

Evropský projekt si klade za cíl nalézt odpovědi na otázky: Proč se náš blízký soused ve Sluneční soustavě navzdory zhruba stejné velikosti a složení tak dramaticky klimaticky změnil? Jakou historií si Venuše prošla, že se dostala do takového stavu? Je to snad předpověď osudu Země, pokud by také vzrostl její skleníkový efekt? Je Venuše stále geologicky aktivní? A mohla někdy disponovat oceány, nebo dokonce hostit život? Mise EnVision má navázat na úspěšný projekt Venus Express a mimo jiné přinést kvalitnější radarové snímky povrchu, než jaké máme aktuálně k dispozici z 90. let díky americké sondě Magellan.

Plán ESA počítá s navedením orbitální sondy na oběžnou dráhu ve velké výšce – přibližně 250 tisíc kilometrů od povrchu planety. Než se sonda pustí do vědecké práce, musí ale sestoupit na výšku okolo 500 kilometrů, což se neobejde bez dlouhé fáze aerobrakingu. ESA si již dlouhý brzdný manévr v atmosféře experimentálně vyzkoušela s Venus Express, a také u marsovské sondy TGO. Aerobraking v atmosféře Venuše bude ale něco úplně jiného. Gravitace Venuše je výrazně vyšší než v případě Marsu, což znamená, že rychlosti, kterými bude EnVision prolétávat atmosférou, budou zhruba dvojnásobné oproti TGO. Sonda proto bude muset zvolit mnohem mělčí proces aerobrakingu, což znamená, že jí to potrvá přibližně dvakrát tak dlouho (u TGO trval celý proces zhruba 11 měsíců). Cílem je přitom dosáhnout vzdálenosti pouhých 130 km nad povrchem Venuše.

Klíčové materiály

Problémem podle odborníků ESA bude i vysoce erozivní atomární kyslík. Jedná se o fenomén, který během prvních desetiletí letů do kosmu zůstával skrytý a neznámý. Teprve až když se začátkem 80. letech 20. století začaly na Zemi vracet první mise raketoplánů, byli inženýři při poletových inspekcích v šoku – pokryvná vrstva zajišťující tepelnou izolaci byla silně erodovaná. Jako viník se ukázal právě atomární kyslík.

TIP: Návrat po 30 letech: NASA ohlásila dvě mise, které mají zkoumat Venuši

Tým zodpovědný za vývoj mise EnVision se proto obrátil na špičkové pracoviště, které vybudovala agentura ESA za účelem simulace účinků atomárního kyslíku na oběžné dráze. Specializovaná laboratoř LEOX (Low Earth Orbit Facility) je součástí Laboratoře materiálů a elektrických součástek v technologickém středisku Evropské kosmické agentury ESTEC v Nizozemí. První výsledky testů vhodných materiálů pro sondu EnVision by LEOX měla představit již na konci letošního roku.

Už ze základní školy víme, že Země se otočí kolem své osy zhruba jednou za 24 hodin. Na rotaci naší planety ale působí řada faktorů, kvůli kterým se délka jednotlivých dní na Zemi může nepatrně lišit. Roli hrají například slapové síly mezi Zemí a Měsícem, složitost pohybu roztaveného jádra planety a další faktory. Z dlouhodobého hlediska Země svou rotaci spíše zpomaluje a každé století se průměrný den o pár milisekund zkrátí.

Mezinárodní agentura International Earth Rotation and Reference Systems Service (IERS) neustále velmi přesně měří rotaci Země. Dělají to z velmi praktických důvodů, kvůli korekcím pro systémy satelitní navigace. Podle jejich měření ve středu 29. července 2022 padl rekord v nejkratší délce dne. Tento den byl o 159 milisekund kratší. Jeden den tak netrval 86 400 sekund, ale „jen“ 86 399,841 sekundy. Jde o nejkratší den v historii přesných měření délky dne, které se provádí od 70. let minulého století.

Připoutejte se, zrychlujeme…

Přestože jde o zajímavý historický záznam, příliš dlouho tento rekord zřejmě nevydrží. Měření IERS ukazují, že rekordně krátkých dnů přibývá. Zatímco mezi léty 1973 až 2019 skočil roční účet vždy v „časovém přebytku“, od roku 2020 se situace změnila. Rok 2020 byl podle měření IERS kratší o 1,3 milisekundy, rok 2021 už o 65,15 milisekundy a letošek zatím vychází kratší o 116,53 milisekundy. Proč se rychlost rotace v poslední době zvyšuje není jasné, podle jedné z teorií by změna mohla souviset se změnami osy rotace Země, jednoznačnou odpověď ale vědci nemají.

TIP: Jak se měří přesný čas: 60 let od prvních atomových hodin

Proměnlivá délka dne na Zemi poněkud komplikuje život počítačovým systémům a dalším technologiím, které jsou závislé na naprosto přesném času. Naštěstí ale nejde o příliš velké odchylky. Pokud se „nahromadí“ určitě zpoždění v otáčení planety, přidává se jedna „bonusová“ sekunda k poslednímu dni roku. Naposledy k tomu došlo 31. prosince 2016. Pokud by ale pokračoval současný trend zrychlující se rotace, musel by ke slovu přijít nástroj s opačným znaménkem – záporná sekunda. Zatímco těch kladných bylo od roku 1972 užito již 27×, záporná vyrovnávací sekunda doposud využita nebyla.

Říká se, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. Vladimíra Fremuthová se však zmíněným heslem neřídí: Už deset let se jí daří vnášet do domovů vůně, barvy a unikátní světlo. „Když tu vůni ucítíte poprvé, jde o tak silný vjem, že ji nikdy nezapomenete,“ popisuje. Měla sen a rozhodla se, že si ho splní. „Přála jsem si vyrábět něco rukama, protože mě to baví a naplňuje. Svíčky nebyly úplně první volba, ale věděla jsem, že chci pracovat s českým sklem,“ vrací se ke svým podnikatelským začátkům.

Co kus, to originál

Spojení svíčky a českého skla se ukázalo jako geniální tah – umění českých sklářů znamená ve světě pojem. Najít firmu ochotnou ke spolupráci se ovšem zpočátku zdálo jako nadlidský výkon. „Před deseti lety, když jsem začínala, nebyly sklárny na podobný druh zakázky připravené, neměly marketingové oddělení ani vzorkovny. Někde mě dokonce od podnikání zrazovali,“ vzpomíná Vladimíra Fremuthová dnes už s úsměvem. 

Vše se změnilo v Kamenickém Šenově, kde funguje jedna z nejstarších skláren u nás. „Paní Vladimíra si vybrala jednoduchý tvar a základní optiku, aby vynikla i svíčka,“ přibližuje mistr sklář Milan Vacek.

TIP: Život za tekutým sklem: Díla Achillease Sdoukose bourají zažité hranice

Svíčky si podnikatelka navrhuje sama a dává si záležet na každém detailu. Jedinečná ruční práce probíhá doslova v rukavičkách a každý kus představuje originál. „Svíčka se skládá ze dvou komponentů – parmeface a skla jako takového. Smíchá se vosk, který se nejprve nechá rozlít při určité teplotě a přitom se obohatí o parfemaci. Po určité době tuhnutí následuje ruční centrování knotu,“ popisuje majitelka firmy. 

Svíčka pro prince

Před deseti lety Vladimíra netušila, kam až ji její nápad dovede. Když opustila korporátní zaměstnání, neměla žádné byznysové plány, ale šla do všeho srdcem. O výsledek se tak dnes zajímají světové hotely, vídeňská filharmonie, a dokonce britská královská rodina: „Svíčky se dostaly do Buckinghamského paláce na svatbu prince Harryho a Meghan, novomanželé obdrželi jako součást dárkové kolekce výrobky s názvem Libertine Spirit a Shadow Dance,“ líčí hrdě úspěšná Češka. „Nejvíc mě těší, že moje svíčky dokážou dělat lidem radost a provonět jim domovy. Zákazníci si je kupují pro sebe nebo jako dárek,“ uzavírá.

Podle aktuálních předpokladů se tolik očekávaný první start mise programu Artemis uskuteční 29. srpna 2022. Americká vesmírná agentura NASA v rámci příprav na tento historický start provedla další zásadní krok, který se týká posádky letu Artemis I. 

Tým Exploration Ground Systems, který se v NASA podílí na přípravě mise Artemis I, nedávno oznámil, že se na palubu kosmické lodi Orion úspěšně nalodil komandér Moonikin Campos. Jde o figurínu, kterou pojmenovali po inženýrovi Arturo Camposovi – jedné z klíčových postav záchrany posádky Apollo 13 při jejich nepovedeném letu na Měsíc.

Komandér Campos, Helga a Zohar

Moonikin Campos velikostí odpovídá lidské postavě. V oranžovém skafandru pro budoucí mise NASA „First-Generation Orion Crew Survival System“ zaujme velitelské místo v lodi Orion. Úplně stejný skafandr budou nosit astronauti programu Artemis při startu a při přistáních. 

V NASA dobře vědí, že samota je nepříznivým faktorem kosmických letů. Proto ani Campos nepoletí sám. Společnost mu budou dělat další dvě figuríny Helga a Zohar, které narozdíl od Campose nemají ruce a nohy. Jsou součástí experimentu Matroshka AstroRad Radiation Experiment (MARE), zaměřeného na vliv kosmického záření na posádku lodi Orion.

TIP: Jak ochránit astronauty? NASA simuluje galaktické kosmické záření na Zemi

Ani pro komandéra Campose ale nebude cesta k Měsíci bezúčelným výletem. Poslouží k velmi důležitým měřením vibrací a zrychlení, jimž budou vystaveni lidští astronauti při budoucích letech kosmické lodi Orion k Měsíci v rámci programu Artemis. Klíčovou roli v tomto experimentu sehrají dva senzory, umístěné pod sedadlem komandéra a v opěrce sedadla. Kromě toho je Campos vybaven dvěma dalšími senzory, které budou měřit vystavení jeho „těla“ kosmickému záření.

Jméno zámečku Mayerling se zničehonic skloňovalo po celé Evropě. Právě zde je totiž mrazivého lednového rána nalezen mrtvý syn císaře Františka Josefa a císařovny Sissi. Fakt, že vedle korunního prince ležela v kaluži krve i jeho milenka, vídeňský dvůr zamlčel. Přesto se ihned objevily provokativní fámy a dohady. Co se tu vlastně odehrálo? 

Oficiálně šílený

Když se 30. ledna 1889 po šesté hodině ranní rozlehly zámečkem Mayerling dva výstřely, věrný komorník Loschek zjistil, že dveře do princovy ložnice jsou proti všem zvyklostem zamčeny zevnitř. Další dvě hodiny, trochu nepochopitelně, čekal Loschek na příjezd rakouského prince Coburga. Spolu s ním pak vyrazil výplň dveří a vnikl do komnaty. Dvě těla v tratolišti krve spočívala na posteli. Princova mrtvola seděla v předklonu skloněna přes okraj postele.

Vídeňský dvůr zpočátku na celou záležitost uvalil přísné embargo. Tvrzení, že korunní princ zahynul nešťastnou náhodou při lovu nebo na srdeční příhodu, odmítli podpořit profesoři soudního lékařství. A tak spatřilo světlo světa oficiální oznámení. Princ v pomatení mysli spáchal sebevraždu střelnou zbraní. 

Dočasné šílenství bylo nutné prezentovat i kvůli církevnímu pohřbu. Následník rakousko-uherského trůnu pak byl se vší pompou pochován v hrobce Habsburků v Kapucínské kryptě ve Vídni. Tělo milenky Mary Vetserové bylo odvezeno ve fiakru do kláštera v Heiligenkreuzu. Zde ji bez jakýchkoliv obřadů pohřbili v dřevěné rakvi u zdi. Případ podnítil nejrůznější spiklenecké teorie. Abychom však do tajemné smrti vnesli trochu světla, je nutné vrátit se do princova dětství a dospívání. 

Zase žvaní

Narození následníka trůnu provázely roku 1858 bouřlivé oslavy a velká očekávání. Radostnou událost zvěstovala salva z dvaceti děl a celkem bylo vypáleno na 101 výstřelů. Na počest svého prvního mužského potomka dal také František Josef založit novou nemocnici – Rudolfův špitál. František Josef, známý svou láskou k armádě, syna ještě v plenkách jmenoval čestným plukovníkem 19. pěšího pluku a do kolébky mu udělil řád Zlatého rouna! Císař to se svou armádní obsesí poněkud přeháněl – ve dvou letech musel hoch absolvovat přehlídku svého pluku. Tehdy to pro něj ještě neznamenalo víc, než jen nevinnou a zábavnou hru. Hošík si dokonce nechal přitáhnout ze svých pokojů dřevěného houpacího koníka a z jeho hřbetu pak udílel rozkazy. Otec se jistě dmul pýchou. Dlouho mu to vydržet nemělo. Citlivý chlapec v dalších letech o jízdu na koni či střelbu velký zájem neprojevoval.  

Snad právě proto se chlapcovy výchovy v jeho šesti letech ujal generálmajor hrabě Gondrecourt. Aby vymýtil chlapcovu jemnost a bojácnost, budil ho jeho vychovatel ze spaní výstřely nebo ho poléval studenou vodou. Případně ho zavřel do obory a křičel, že se na něj řítí divočák. Psychologové by dnes suše konstatovali, že neprobudil v chlapci srdnatost, ale různé neurózy a jiné nemoci.

Pobledlý utrápený chlapec se upínal ke své matce, krásné tajemné ženě, kterou ovšem téměř nevídal. Alžběta nedokázala unést „dohled“ císařovy matky, arcivévodkyně Žofie a od dvora mizela, jak jen to šlo. Nikdo jí to nejspíš nahlas nevyčetl, ale mezi řádky jistě cítila, že ji tchyně viní ze smrti dvouleté Žofie, prvního potomka císařského páru. Alžběta totiž rok před Rudolfovým narozením vzala své dvě malé dcerky na cestu po Uhrách, kde se děti nakazily tyfem. Mladší Gisela se z průjmů a horeček vykřesala, starší Žofie ale nemoci nakonec podlehla. Ať už za tím stála obyčejná starostlivost ženy, která už pár dětí vychovala, nebo tyranské vměšování, jak to nejspíš klasifikovala Alžběta, vztahy v rodině to velmi poznamenalo. A mladičká císařovna raději vyklízela pole. 

Drastické metody, které vůči Rudolfovi uplatňoval hrabě Gondrecourt, dítěti tak očividně ubližovaly, že dokonce i Alžběta vytáhla do boje a přesvědčila manžela, aby vychovatele odvolal. Jeho následník už projevoval k princi víc empatie.

Rudolfa ale formovali i jeho učitelé – mimochodem, dva z nich pocházeli z Čech. Přitom musel zvládnout enormní množství učiva – alespoň vzhledem k tomu, že jej zároveň vytěžovaly různé reprezentativní povinnosti. Vstával proto už ve čtyři hodiny ráno! Výuka kladla důraz na všeobecné vzdělání a jazykovou vybavenost – krom rodné němčiny musel umět latinsky, francouzsky, maďarsky, česky a polsky.

Díky svým pedagogům si Rudolf nakonec zamiloval hlavně historii, politiku a přírodní vědy. Právě v té době se uvářel jeho liberalismus – ekonom Carl Menger mu vštípil principy demokracie a toleranci k národnostním menšinám. Možná už tehdy zkostnatělou monarchií a svým otcem pohrdal, stejně jako se mu protivilo spojenectví s militantním Pruskem, na které kladl důraz právě František Josef. Se strýcem arcivévodou Albrechtem si vyměňoval velmi nesouhlasné eseje o politické a společenské situaci v zemi. Císař se s Rudolfem o politice i své vládě odmítal bavit a všechny jeho pokusy odbýval ponižující poznámkou, že „Rudolf už zase žvaní“. Přitom sám František Josef od svého nástupu na trůn údajně nepřečetl jedinou knihu. 

Samozřejmě, že se s Rudolfem stále počítalo jako s následníkem trůnu, i když se jeho dospívání neodvíjelo tak, jak si císař představoval. Rudolf absolvoval s Mengerem například cesty do Švýcarska a Anglie, aby se seznámil s místním průmyslem. Na základě svých zážitků poté sepsal pojednání Rakouská šlechta a její konstituční poslání. Brožuru o pouhých 48 stranách musel samozřejmě vydat anonymně, i tak však vyvolala pozornost, neboť v ní rakouské aristokracii vyčítal, že „znalci její slavné minulosti připadá téměř jako zřícenina kdysi hrdé budovy“.

Dvojí milování

Mimochodem – v té době v Británii „zabíjela čas“ na dostizích i císařovna Alžběta. Když ale žárlivý synek urazil jejího anglického průvodce a ctitele, rozzuřená Sissi předčasně pobyt ukončila. Jak moc definuje muže vztah s jejich matkami? Krátké poryvy exaltovaných emocí střídal u Sissi chlad a odstup. Snad i proto se princův vztah k ženám komplikoval už od počátků. Citlivý mladík byl schopen blouznit o dívce z ulice, stejně jako o krásné tetě Marii Terezii z královského rodu Braganza. Jeho ideál krásy měl podobu něžné drobné černovlásky. Tak ostatně vypadaly i další Rudolfovy milenky – herečka Mizzi Casparová či Helena Baltazzi a její dcera Mary Vetserová. 

Kvůli svému kritickému intelektu Rudolf na druhou stranu ženami pohrdal. Stejně jako svou vynucenou manželkou – belgickou princeznou Štěpánkou. S ní se jen před očima veřejnosti snažil tvořit harmonický pár. Štěpánka o něm prohlašovala, že Rudolf ženy nepovažuje za rovnocenné bytosti. Sama se mu však duchaplností a rozhledem nemohla rovnat. Stejně tak se mu nevyrovnala touhou po uspokojení fyzických potřeb. Žárlivé výstupy na sebe nenechaly dlouho čekat. Sám Rudolf přitom nebyl žádný krasavec. I dobová svědectví žen se opírají spíš o termín „přitažlivý“ nežli „krásný“.

Troska

Když nastoupil roku 1888 na německý císařský trůn Rudolfův vrstevník Vilém II., hádky mezi otcem a korunním princem se vyostřily. Oproti Rudolfovi byl Vilém uznávaným vojákem. A ve svých dvaceti devíti letech zplodil už čtyři syny! Rudolf byl proti němu proslulý jako nepřítel politiky Otty Bismarcka, s nímž císař František Josef pěstoval dobré vztahy. Rudolfa popuzovala představa, že Rakousko-Uhersko se stává díky spojenectví s Pruskem „provincií“ tohoto německého kancléře. Rozplýval se mu sen o demokratické Evropě. Bismarck nechal korunního prince sledovat. Informace o jeho osobě a nežádoucích politických názorech putovaly za hranice. V té době vrcholily i Rudolfovy zdravotní problémy. Propukla u něj kapavka, která se před objevem antibiotik nedala léčit. K utlumení bolestí proto užíval na radu lékařů morfium i notné dávky koňaku a šampaňského. Svůj stav se snažil tajit a raději se přepínal, než aby otci ukázal projev slabosti. 

S manželkou se definitivně odcizil. Zvlášť poté, co kapavkou nakazil i ji a Štěpánka po narození jediného dítěte, dcery Alžběty, zůstala neplodná. Přesto se snacha snažila císaře Františka Josefa varovat. Pozorovala princův nezdravý a zesláblý zjev. Zájem císařských rodičů o korunního prince však zůstal vlažný. Sissi neustále cestovala a zřídka mu i psala. Otec se zajímal prakticky jen o to, co Rudolf zastřelil na různých honech. 

Rudolf byl inteligentní, empatický muž s demokratickými myšlenkami a nadšením pro moderní politiku. Postupně mu ale docházelo, že jej většina evropských státníků nepovažuje za politického partnera. Pocit marnosti a prázdnoty zvětšoval i strach z otce a pocity viny. Nedokázal si prosadit téměř nic z toho, co považoval za důležité. A jeho prožidovské postoje mu navíc znepřátelily část veřejnosti. Mohl takto zlomený muž jednou usednout na trůn? 

Lebka a revolver  

Díky tajným policejním zprávám Mizzi Casparové dnes víme, že Rudolf uvažoval o smrti už dříve. Netajil se tím dokonce ani v urozených kruzích. Jednou například nechal zapálit všechny lustry v sále. Když z oslnivé záře začaly hraběnku Festeticsovou bolet oči, jen odpověděl: „Nechte mi tu radost, až budu ležet v hrobě, temnoty bude dost.“

Jindy zaujatě debatoval s židovskými přáteli o smrti, které „je třeba pohlédnout beze strachu do očí“. Na jeho žádost mu anatom Emil Zuckerkandl poslal vypreparovanou lebku. Spolu s revolverem ji Rudolf vystavil na svém psacím stole. Zabít se sám však nedokázal a přesvědčoval Mizzi Casparovou, aby s ním na druhý břeh přešla právě ona. Mizzi ho odmítla a Rudolf se zaměřil na Mary. Věnoval jí například železný snubní prsten s vyrytými písmeny. Obsah poselství? V lásce spojeni až do smrti. Daroval jí i medailon s kouskem zakrváceného plátna. Dne 18. ledna 1889 sedmnáctiletá Mary sepsala svou poslední vůli. Detaily o průběhu osudového dne však dlouho překrývalo mlčení.

TIP: Nepochopený Rudolf: Bolesti utápěl korunní princ v náručí žen a koňaku

V roce 1985 konečně promluvil Otto Habsburský o bedně s údajnou vražednou zbraní, municí, dopisem a dalšími důkazy. Podle všeho Rudolf nejprve zastřelil Mary a potom namířil zbraň na sebe. František Josef I., který tak dlouho nedokázal dát své city najevo, strávil u synova těla celou noc v modlitbách. Svědkové uvádějí, že do rána téměř zešedivěl. Zámeček v Mayerlingu poté nechal přestavět na ženský klášter a dnes zde nejtragičtější událost jeho historie připomíná jen malé muzeum.