Zatímco německou a japonskou kapitulací válka pro většinu námořníků skončila, kapitáni minolovek rozhodně neodpočívali. Nakladené miny totiž zůstávaly aktivní a ohrožovaly přepravu i za míru. Jen ze zbraní použitých Američany setrvávalo 25 000 kusů stále na moři.

Předchozí část: Proti skryté hrozbě pod hladinou: Jak fungují minolovky? (1)

US Navy se je pokoušela odstranit, jenže se soustředila pouze na nejkritičtější oblasti a po roce úsilí zanechala – přičemž deaktivovala sotva polovinu. V následujících třiceti letech se při postupném čištění na těchto náložích potopilo či utrpělo poškození 500 minolovek.

Paralelně konstruktéři pracovali na nových typech – od menších pobřežních jednotek po těžší oceánské. US Navy dokonce upravila část vyloďovacích plavidel LCM (Landing Craft Mechanized) tak, aby díky svému malému ponoru mohla čistit mělké pobřežní vody v okolí Severní Koreje. Další specifickou kategorií se staly minolovné čluny, určené zejména k čištění ústí velkých řek.

S dřevěnými trupy

V arzenálu námořnictev se objevují miny s mnoha způsoby aktivace. Nejobyčejnější se iniciují prostým kontaktem, magnetické reagují na pole vznikající kolem kovového trupu, akustické jsou nastaveny na explozi po zaznamenání zvuku lodního šroubu a podobně.

Minolovky by při své práci neměly aktivovat ani jeden z těchto mechanismů, a proto jejich konstrukce vykazuje nejrůznější specifika. Magnetickým minám inženýři čelí použitím vysokého podílu jiných materiálů než oceli a trup často sestává z odlišných kovů, ze dřeva či skelných vláken. Další možnost spočívá v jeho odmagnetizování – kolem trupu a skrz lodní generátor se ovine kabel, který pole vyruší.

Snížit akustickou stopu má zvláštní druh pohonu, zastoupený například lodním šroubem Voith-Schneider. Tento takzvaný cykloidní pohon využívá kruhovou desku rotující okolo vertikální osy, po jejímž obvodu jsou rozmístěny lopatky schopné samy nezávisle rotovat kolem svých os. Kromě nižší hlučnosti má takové ústrojí pro minolovku i další přínos – dodává jí vysokou manévrovací schopnost, takže se loď vyhne i náloži spatřené na poslední chvíli.

Některé miny reagují na změny okolního tlaku, a tak minolovky mívají zúžený trup, aby s touto veličinou „zahýbaly“ co nejméně. Všechna popsaná řešení umožňují lovcům min přežít, nicméně se negativně podepisují na dalších parametrech lodi. Minolovky například mívají sníženou maximální rychlost a nesou jen slabou defenzivní výzbroj, takže je při misích někdy musejí chránit lépe vyzbrojená plavidla.

Vlečené řezáky

Své úkoly minolovky plní díky mechanickým či elektrickým zařízením, jimž se v angličtině říká „sweeps“ neboli „zametače“. V češtině se vžil termín „tral“. Do první skupiny patří kontaktní řezáky, které přerušují lana či kabely, jimiž jsou miny ukotveny k mořskému dnu. Mívají podobu ostrých drátů, jež se o kotevní lano třou tak dlouho, dokud ho nepřeruší. Takové řezání ale může být zdlouhavé a tral značně namáhá, proto se někdy používají malé dávky výbušniny. U uvolněných min posádka zaznamená původní pozici a buď je shromáždí pro následný průzkum, nebo zničí třeba výstřelem palubní zbraně.

Proti minám vybaveným senzory jsou určeny elektrické traly, které napodobují magnetickou nebo akustickou signaturu velkého plavidla, čímž přivádějí příslušné typy min k detonaci. Výrobci zbraní proti nim vyvíjejí protiopatření a moderní „inteligentní“ miny často dokážou falešnou stopu rozpoznat. Některé mají několik senzorů a lze je naprogramovat tak, aby reagovaly výhradně na jedinečný hluk konkrétního typu plavidla, velikost jeho magnetického pole a změnu tlaku odpovídající váze lodi. Posádka minolovky pak musí velmi přesně odhadnout, na jaký cíl zbraň čeká, a tral podle toho nastavit. 

Inteligentní soupeři

Traly za sebou minolovka táhne pomocí vlečných plováků hydrodynamického tvaru, do jisté míry podobné torpédům. Jejich úkolem je udržet tral v nastavené hloubce i vzdálenosti od mateřského plavidla. K nejznámějším plovákům patří typ Oropesa, vyvinutý britskými specialisty a dnes používaný například na amerických minolovkách třídy Avenger.

Druhou variantu plováku představuje takzvaný paravan, který bývá někdy popisován jako podmořský kluzák. K jeho bokům jsou připevněna jakási křídla, díky nimž se vlečné lano během plavby napne do boku a paravan se tak pohybuje vedle lodi. Takový tral čistí prostor po stranách a používá se jak na samotných minolovkách, tak na větších plavidlech coby ochrana před minami. Dodejme, že paravan vznikl už za první světové války a původně sloužil kromě likvidace min i k ničení ponorek. Obsahoval totiž bojovou hlavici s náloží 36 kg TNT, která se aktivovala buď kontaktem s trupem podmořského člunu, nebo stiskem spínače z paluby.

TIP: Tak trochu jiní námořníci: Jak se vyvíjela taktika říčního boje

Jak do námořního boje stále více pronikají informační technologie, práce lovců min se komplikuje. Některé miny umějí „počítat“ lodě – zaznamenají a nechají proplout například první dvě plavidla (obvykle minolovky či torpédoborce) a odpálí nálož až pod třetím, jímž bývá hodnotnější cíl jako křižník nebo tanker. Jiné miny se umějí v naprogramovaných časech samy deaktivovat a neexplodují, ať posádka minolovky vymyslí sebeúčinnější opatření. V takových případech nezbývá než odminovávací mise v dané oblasti opakovat a doplnit hlídkovými lety speciálně vybavených vrtulníků. 

Historie čokolády je předlouhá, její existence je doložená už počátkem druhého tisíciletí před naším letopočtem. Počátky vaření aromatické pochoutky tmavé barvy jsou pravděpodobně spjaty s olméckou, a později se slavnou mayskou a aztéckou kulturou. Právě prostřednictvím indiánských kmenů se s čokoládou poprvé setkali Evropané, kteří začali koncem 15. století postupně pronikat na americký kontinent. Nebyl to však objevitel nového kontinentu Kryštof Kolumbus, nýbrž dobyvatel Hernán Cortés, kdo si suroviny, kterou původní domorodé obyvatelstvo oblasti dnešního Mexika chovalo ve veliké úctě, významněji povšiml a zprostředkoval ji svým krajanům. 

Nápoj bohů

Jedním z nejstarších dochovaných evropských písemných pramenů zmiňujících čokoládu je Cortésův dopis ze 30. října 1520, adresovaný španělskému císaři Karlu V. (1516–1556). Kakaový bob v něm autor listu popsal jako odolný skořápkový plod, jehož vnitřek se podává jemně mletý. Podle Cortésova svědectví se na dvoře aztéckého vládce Moctezumy II. (1502–1520) tato napěněná pochoutka tmavé barvy popíjela z drahocenných zlatých číší. Ve svých dalších psaních pak španělský conquistador zanechal také svědectví o své vlastní zkušenosti s „hnědým zlatem“: liboval si, že kdo po malých doušcích usrkává čokoládu, může neúnavně cestovat celý den bez nutnosti dělat zastávky na jídlo.

Podle mezoamerické mytologie byla čokoláda nápojem bohů. Legenda praví, že laskavý nebešťan Quetzalcoatl ukradl z božských zahrad strom kakaovník a věnoval jej lidem, aby i oni mohli z plodů této stálezelené rostliny čerpat sílu. Naučil rovněž lidské pokolení kakaové boby pražit i mlít a z umletého prášku připravovat nápoj zvaný xocolatl. Lidé následně převzácné plody začali používat také jako platidlo. Kakaové boby byly skutečně prokázaným prostředkem směny jak u Mayů, tak u Aztéků, a není bez zajímavosti, že v některých oblastech se v této roli udržely až do 19. století. Ani takové uplatnění pochopitelně Cortésově pozornosti neuniklo. Španělský dobyvatel jednak začal zakládat kakaovníkové plantáže a obchodovat vypěstované plody s místním obyvatelstvem, jednak kakaovými boby odměňoval členy své vlastní výpravy.

Pokrm asketů

Pytlem plodů stromu kakaovníku Hernán Cortés zaplatil mimo jiné i Jerónimu de Aguilar, původem španělskému cisterciáckému mnichovi, který v dobyvatelské výpravě zastával funkci tlumočníka z mayského jazyka. Bratr Jerónimo následně exotickou kuriozitu přeposlal donu Antoniovi de Álvaro, představenému Aguilarova domovského kláštera ležícího nedaleko Zaragozy. Podle španělské historiografie byl právě na tomto místě – v kuchyni starobylého opatství Monasterio de Piedra – připraven první šálek čokolády na evropském kontinentu.

Ze záznamů kláštera vyplývá, že ačkoliv místní bratři kakaové boby obdrželi spolu s návodem k přípravě, recept si záhy přizpůsobili, aby odpovídal jejich potřebám. Španělští dobyvatelé v zámoří hořkou chuť praženého kakaa mírnili přidáváním medu, zatímco domorodé obyvatelstvo popíjelo nápoj velmi hutný a hořký, případně aromatizovaný vanilkou, hřebíčkem, pepřem či dokonce pálivou paprikou. Cisterciáci se přiklonili právě k původnímu asketickému pojetí. Čokoládový nápoj začali používat jako léčivý přípravek k doplnění energie u rekonvalescentů a jako potravinový doplněk pro období půstu, který mnichům umožnil obejít se bez běžné stravy a zároveň nepolevit v práci. Přidávání velkého množství cukru či medu by se neslučovalo s přísnými postními pravidly.

Lze se domnívat, že právě způsob, jakým španělští cisterciáci čokoládu připravovali a prezentovali, je důvodem, proč se rychlostí blesku rozšířila v síti řádových opatství, kde dokonce v jednotlivých konventech vznikaly primitivní čokoládovny sloužící ke skladování a pražení kakaových bobů. Do jídelníčku dalších společenských vrstev naproti tomu pronikala daleko pomaleji. 

Léčivé účinky

Až kolem poloviny 16. století bylo možné se s čokoládou běžněji setkat ve šlechtických kruzích Iberského poloostrova, kde nápoj – tentokrát už řádně oslazený a ideálně ochucený vanilkou – získal oblibu především mezi ženami. Ty se údajně dokonce pokoušely prosadit, aby byla horká čokoláda podávána během mší. Především v zimních měsících by podle zastánkyní tohoto nápoje učinila snesitelnějšími nekonečná kázání. V ostatních evropských zemích se na Španěly importovanou potravinu mnozí stále dívali více či méně nedůvěřivě, kupříkladu italský obchodník a cestopisec Girolamo Benzoni o čokoládě ve své Historii nového světa v roce 1565 napsal, že je vhodná spíše jako pití pro prasata než k lidské konzumaci.

Obliba kakaového prášku ve Španělském království kontinuálně rostla a na přelomu 16. a 17. století tam již byla čokoláda plně etablovaná. Receptura její přípravy ovšem zůstala žárlivě střežena stejně jako právo dovozu kakaových bobů do Evropy, na které drželi Španělé i nadále monopol.

Přibližně v této době začal také serióznější výzkum působení čokolády na lidské zdraví. Španělský přírodovědec José de Acosta, který okolo roku 1570 působil v oblasti dnešního Mexika a Peru a po svém návratu na starý kontinent se stal rektorem prestižní univerzity v Salamance, zaznamenal některé způsoby, jakým k léčení strom kakaovník a jeho plody používalo domorodé obyvatelstvo. Zaujala jej pasta umíchaná z kakaového prášku s velkým množstvím chilli, která blahodárně působila na širokou škálu neduhů od žaludečních obtíží až po katary. Směs kakaa s tabákovou šťávou pro změnu v domorodé medicíně léčila neduhy kůže, květy rostliny se zase používaly mimo jiné k léčbě ženské neplodnosti. Samotnou chuť kakaa nicméně Acosta popsal jako odpornou. Ze všeho nejvíce se mu na nápoji hnusila hutná pěna, která byla naopak v očích Aztéků a Mayů jeho největší předností. 

Obliba se šíří

V roce 1615 se infantka Anna Rakouská, dcera španělského krále Filipa III., provdala za francouzského panovníka Ludvíka XIII. (1610–1643). Anna byla podle všeho vášnivou milovnicí čokolády, jejíž konzumaci importovala na francouzský dvůr. Mezi tamější vysokou šlechtou se tak tento nápoj stal záhy luxusním zbožím, který navíc provázela i pověst afrodisiaka. Poté se už se její obliba šířila do dalších zemích Evropy zcela nezadržitelně. Ještě před polovinou 17. století si tekutá pochutina podmanila Itálii, o několik desetiletí později pak byl v Londýně otevřen pro vysokou společnost klub White´s, určený přímo ke konzumaci čokolády. Právě Anglie byla první zemí, kde se rozšířilo míchání kakaového prášku s mlékem namísto s vodou – tedy příprava kakaa v takové podobě, v jaké jej známe dnes.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let pronikla obliba čokolády do Nizozemí a přibližně v této době spatřily světlo světa první, tehdy ještě neumělé předchůdkyně celosvětově proslulých belgických pralinek. Ve Švýcarsku, budoucí čokoládové velmoci, surovina paradoxně zdomácněla až koncem 17. století. 

Spolu s novými podniky na výrobu a konzumaci čokolády se šířila i literatura pojednávající o příznivých účincích pochutiny. V této souvislosti je třeba uvést zejména spisek Antonia Colmenera de Ledesmo Zvídavé pojednání o přirozenosti a horkosti čokolády, který vyšel v roce 1631 ve španělštině a během následujících patnácti let se dočkal překladů do čtyř dalších jazyků i řady opakovaných vydání. Kakaový prášek v té době v Evropě prožíval boom, jaký neměl v oblasti pochutin obdoby.  

Průmyslová výroba

Revoluci v „čokoládovém světě“ přineslo 18. století. Zatímco do té doby byla čokoláda připravována a podávána výhradně v tekuté podobě nebo se kakaový prášek přimíchával k jiným tuhým substancím tak, jak tomu bylo u zmiňovaných protopralinek, strmě rostoucí poptávka vedla k hledání nových cest ve výrobě čokolády i v samotné produkci kakaa. Do té doby používanou původní odrůdu kakaovníku zvanou criollo začala na plantážích španělských obchodníků nahrazovat odolnější a výnosnější, i když méně chutná odrůda forastero. 

Na poli velkovýroby se jedním z průkopníků stal Joseph Stors Fry z Bristolu, který ještě před rokem 1800 začal ke zpracovávání kakaových bobů používat namísto dosavadních systémů, stojících na zvířecí síle, parní mlýn. To mu umožnilo zpracovávat kakaové boby do tuhé pasty, kterou pak mísil s jemným cukrem a plnil do formiček. Svůj vynález označil vznosným jménem Chocolat Délicieux a Manger, tedy „lahodná čokoláda k jídlu“. Josephem Fryem založená rodinná čokoládovna J. S. Fry & Sons je považována za vůbec prvního tvůrce čokoládového dražé a tyčinek na světě. 

Byl to nicméně až holandský chemik Casparus van Houten, kdo dokázal za použití síly vertikálního hydraulického lisu z kakaového prášku cíleně oddělit kakaové máslo a položit tak základní kámen moderní velkoprodukci čokolády. Kakaové máslo je hydrofobní hmota, kterou relativně jednoduchý emulgační proces promění na jednolitou a dobře tvarovatelnou látku, ochotně se mísící s dalšími přísadami. Povzbuzen tímto objevem si van Houten v roce 1815 otevřel čokoládovnu v Amsterodamu, kde spolu se svým synem Coenraadem pokračoval ve výzkumu zpracování kakaových bobů. Společně vyvinuli metodu zpracování kakaa za nízké teploty s přídavkem alkalických solí, které jednak eliminovaly hořkou chuť základové látky a nadto jako bonus významně zvýšily její rozpustnost. Odpadlo tak složité a nákladné vaření a zrodilo se „kakao holandského typu“, které si oba muži dali v roce 1828 spolu s procesem tlakové výroby kakaového másla patentovat.

TIP: Vysoká škola čokolády: Jak poznat opravdu dobrou a kvalitní čokoládu?

Shodou okolností přišel tento objev otce a syna van Houtenových právě ve chvíli, kdy začala být konzumace horké čokolády razantně vytlačována kulturou pití kávy. Ta v té době coby horká novinka vítězně táhla starým kontinentem, čokoláda v novém skupenství však dokázala svému rivalovi důstojně odolat. Ba co víc, své konzumenty si dokázala více než kdy dříve podmanit nepřebernou a nesmírně lákavou škálou tabulek a bonbonů.

Pokud se člověk ocitne na jemu neznámém a tajuplném místě, probouzí to v něm fantazii a často i strach. A protože strach má velké oči, zrodilo se ze spojení strachu a fantazie množství bájných tvorů, kteří ještě dnes jitří mysl veřejnosti i mnoha vědců. Zřejmě nejznámějšími z nich jsou velký ještěr ze skotského jezera Loch Ness, člověku podobný hominid Bigfoot žijící na severozápadě USA či jeho himálajský protějšek Yetti.

Já jsem se díky cestě v tropickém pralese Sumatry setkal s Orang Pendekem. Tedy samozřejmě ne s živým zvířetem, ale s vyprávěním o něm. Ačkoli sám na bájné tvory nevěřím, nad zkazkami o nich se nelze alespoň nezamyslet. 

Lesy plné duchů

Během pobytu v české rezervaci Green Life na Sumatře jsme jako dobrovolníci pomáhali s údržbou tábora, stezek v džungli či záchranou zvířat z černých trhů. Díky tomu jsme byli v každodenním kontaktu s tropickou přírodou a jejími obyvateli. Ke konci pobytu jsme strávili tři dny nocováním přímo v pralese u řeky Berkail. Spali jsme v bambusovém přístřešku narychlo zbudovaném naším průvodcem Alim. Hned první noc jsme seděli u ohně na břehu řeky, kde jsme přes den chytili několik hadů, a Ali nám začal vyprávět o pralese a duchu přírody…

Na Sumatře jsou místa, kam prý Ali nerad chodí, protože tam sídlí zlí duchové přírody. Jiná místa naopak vyhledává, protože tam je dobrý duch. Ali mluvil jednoduchou angličtinou, které bylo dobře rozumět a zřejmě všichni přítomní si vychutnávali poutavé vyprávění umocněné černočernou tmou a pralesem šumícím všude okolo nás. Fantazie pracovala naplno! S existencí ducha pralesa a ducha přírody musím souhlasit a místo, kde jsme se právě nacházeli, rozhodně mělo dobrého ducha – sám jsem ho cítil.

Prostředí, které nutí věřit

Ali dál pokračoval ve vyprávění příběhem o jednom muži z jeho vesnice, který prý kdysi močil u stromu s velikými chůdovitými kořeny a náhle ho něco udeřilo do penisu. Přitom široko daleko nikdo nebyl. 

Po téhle historce se Aliho vyprávění stočilo k „malým lidem“ z pralesa, jimž se zde říká Orang Pendek. Údajně žijí na horním toku řeky Bohorok a Ali sám je prý kdysi viděl. Jednou, když šel s přítelem k řece rybařit, ucítil zvláštní vůni jakéhosi mýdla. Šel se podívat blíž a uviděl dvě děti malého člověka (rukou nám přitom naznačuje asi půlmetrovou výšku), jak se koupou v řece. Na druhém břehu pak spatřil matku, která tam prala prádlo oním voňavým mýdlem. Nakonec zahlédl i otce dětí, který na ně volal. Děti k němu rychle přeplavaly přes řeku a pak všichni čtyři zmizeli v džungli. Zbyli po nich jen bubliny v místě, kde matka prala. Ali se šel podívat na místo, kde zmizeli, ale v džungli nebyla patrná žádná cesta. 

Na závěr se Ali rozpovídal také o velkém člověku (Orang Besarovi), který žije také zde v pralese. Je to samotář a s lidmi nikdy nemluví. Dlouhé vlasy mu sahají až na záda a po celém těle je hustě porostlý chlupy… Tyto historky by mě za jiných okolností asi rozesmály, ale atmosféra, vůně i zvuky tropického pralesa mi to nedovolily. 

Popis „malého člověka“

Orang Pendek indonésky znamená „malý člověk“. Tento dosud neprokázaný druh patří mezi celosvětově známé kryptidy (viz Kryptozoologie: věda, nebo pavěda?) a jako oblast jeho výskytu se uvádí tropické horské pralesy na indonéském ostrově Sumatra. Dvounohý hominid byl prý pozorován jak místními vesničany, tak holandskými kolonisty nebo dokonce západními vědci a turisty. Ti, kdo obhajují jeho existenci, tvrdí, že je 80 až 150 cm vysoký. 

Dlouholetá výzkumnice Debbie Martyrová, která se Orang Pendekem zabývá bezmála 20 let, na základě rozhovorů s „očitými svědky“ uvádí, že tělo zvířete je pokryto šedou srstí s tmavými skvrnami. Živočich má široká ramena, velký hrudník a silné horní končetiny. Jedná se o překvapivě silného tvora, který je horními končetinami schopen vytrhávat ze země i menší stromy. Dolní končetiny jsou naproti tomu krátké a slabé, stejně jako chodidla, která jsou často v úhlu 45° vytočená směrem ven.

Na zadní části hlavy má Orang Pendek mohutný hřeben podobně jako gorily a nad očima jsou patrné výrazné nadočnicové hrboly. Pro obličej jsou charakteristická malá ústa, velmi „lidský“ nos a relativně daleko od sebe posazené oči. Když je Orang Pendek vylekaný, ukazuje zuby se zřetelnými a velkými špičáky, tak jako to dělá většina opic.

Podle svědků byl často viděn na okrajích pralesa, v těsné blízkosti políček domorodců. Údajně má ve zvláštní oblibě kukuřici, brambory a ovoce. Místní dřevorubci pracující v pralese ho občas pozorovali, jak požírá vyhrabané kořínky, mladé výhonky, říční korýše či hmyz. Oblíbenou potravou hominida jsou potom zralé plody durianu – výrazně páchnoucího asijského ovoce. 

Kresby podle skutečné předlohy?

„Orang“ v indonéštině znamená „člověk“ a určitě nejznámějším existujícím divoce žijícím orangem je „Orang Hutan“, tedy Lesní člověk. V počeštěné podobě jména je tento živočich dobře znám jako orangutan – největší lidoop Asie, živočich dokonale přizpůsobený životu v korunách pralesních stromů. Popis Orang Pendeka od Debbie Martyrové (ale i dalších kryptozoologů) právě orangutana nápadně připomíná. 

Již v 17. století nakreslil orangutana holandský lékař Jacob de Bondt, který pracoval na Jávě a Borneu a sám orangutana choval. Tím západnímu světu toto zvíře poprvé představil. Ačkoli měl k dispozici živý vzor, jeho kresba spíše připomíná člověka, než nám známé zvíře. Navíc se velmi podobá také pozdějším kresbám Orang Pendeka. 

TIP: Legenda o africkém tvorovi „mokele-mbembe“: Mohli dinosauři přežít dodnes?

Lze si opravdu velmi snadno představit, že malý člověk, je ve skutečnosti jen orangutanem, kterého stvořila lidská fantazie a možná i touha po senzaci či po finančním výdělku v jinak chudé Indonésii. V tmavém pralese, kde fantazie pracuje naplno, se neexistující tvor může zhmotnit i z mnohem méně výrazných impulsů.

Plasty byly skvělým vynálezem. Pak se ukázalo, že jsou příliš odolné a mohou znečisťovat prostředí planety po dlouho dobu. Vědci ale naštěstí zjišťují, že existují mikroorganismy, které si s plasty dovedou poradit. Podle nového výzkumu některé bakterie dokonce požírají látky z plastů raději než přírodní organické látky.

Andrew Tanentzap z britské Univerzity v Cambridgi a jeho výzkumný tým během léta 2019 prozkoumali 29 jezer ve Skandinávii. Jezera vybrali tak, aby se lišila geografickou polohou, hloubkou, rozlohou, teplotou a obsahem organických molekul. Následně měřili mikrobiální aktivitu vody z těchto jezer ve skleněných lahvích, přičemž do poloviny z nich přidali vodu, do které předtím nastříhali plastové nákupní tašky z britských obchodních řetězců.

Bakterie mají rády plasty

Badatelé ponechali lahve 3 dny ve tmě a pak v každé z lahví měřili množství narostlých bakterií a množství uvolněného oxidu uhličitého. Výsledky experimentu ukázaly, že bakterie rostou intenzivněji ve vodě, která obsahovala látky uvolněné z plastového odpadu. Vysvětlení přitom nesouvisí jen s množstvím organických látek, ale také s jejich složením, které je u materiálu z plastového odpadu jiné než v případě organických zbytků listí, dřeva a dalších přírodních materiálů v jezerech.

TIP: Evoluce proti odpadu: Mikrobi celé planety se vyvíjejí, aby rozkládali plasty

Vše nasvědčuje tomu, že některé druhy bakterií mohou účinně využívat plastový odpad ke svému růstu a tím ho i likvidovat. Až se nám podaří tyto druhy identifikovat a zajistit takové bakterie v dostatečném množství, mohli bychom v budoucnu bojovat proti plastovému odpadu v jezerech a podobných prostředích tak, že obohatíme jejich vodu těmito bakteriemi.

Pozemský život Albrechta z Valdštejna se pojil se severočeským Frýdlantem a především s Jičínem. Toto město začal ambiciózní vévoda velkoryse proměňovat, a to včetně okolní krajiny. Ve městě dodnes nalezneme památky připomínající velkolepé stavební plány odrážející Valdštejnovu ambiciózní osobnost. Zdánlivě všemocný investor si však svých staveb moc neužil. Bodné rány zasazené roku 1634 v Chebu udělaly za vším tečku. Tělo zavražděného pána jičínského panství se nakonec dostalo oklikou domů. Co přesně se s ním dělo? 

Dědictví

Pozůstalí měli nejprve důležitější starosti, než co bude s mrtvolou. Došlo na porcování majetku. Liberec, Frýdlant, Smiřice, Náchod, Jičín, Velíš, Hostinné, Doksy, Nové Město nad Metují… to vše připadlo přisluhovačům či dokonce rovnou vrahům. Tučná kořist. Vedle toho se však rodu Valdštejnů podařilo část bohatství uchovat v rukou příbuzenstva – například Valdštejnský palác v Praze. To byl zajisté úspěch. Kvůli tomu stálo nepochybně zato našlapovat opatrně kolem posmrtné pověsti zavražděného, který měl k dědicům nebezpečně blízko. Teprve když se vyřešily světské otázky týkající se živých, mohl být řešen problém, kam s tělem kontroverzního muže.

Několik pohřbů

Muž, který měl ambice stát se nejmocnějším v Evropě, se musel nejprve spokojit s provizorním hrobem v minoritském kostele ve Stříbře. Teprve po dvou letech putovalo rozkládající se tělo směrem k jičínskému panství. Dlouho bylo uloženo v nedalekých Valdicích, kde kartuziáni v dobrém vzpomínali na štědrého dárce. Starali se o ostatky se vší pečlivostí. V roce 1744 se už dřevěná rakev rozpadla a nadešel čas ji nahradit novou, cínovou. Že se doba změnila, dosvědčoval i nový oslavný nápis. Obdiv k Valdštejnovi se už zase mohl vyjadřovat nahlas.

Hrob by pravděpodobně zůstal na svém místě i nadále, ale Josef II. nechal část klášterů zrušit. V této atmosféře se Valdštejnovy kosti opět stěhovaly. V roce 1785 se jich ujali rodoví následovníci. Pokud však čekáte, že je slavný předek spojoval, tak právě naopak. Dilema, zda o mocichtivém předchůdci raději mlčet, nebo se k němu hlásit, už měli Valdštejnové dávno za sebou. Teď přišel čas se úspěšným předkem pyšnit. O to ale stáli v Duchcově i v Mnichově Hradišti. Jak to? Valdštejnové se na počátku 18. století rozdělili na dvě větve pojmenované podle těchto hlavních sídel. Ve druhé polovině 18. století vypukly spory o to, kdo a kde Valdštejna definitivně pohřbí. Musely zasáhnout úřady. Zvítězili hradištští. Valdštejn to alespoň neměl od Jičína daleko.

Konečně uložen

Jak stěhování probíhalo? Nejprve bylo třeba rakev vyzvednout z valdického hrobu. Psal se už 1. březen, ale na zemi dosud ležel sníh. Dobrá atmosféra pro truchlivé divadlo! Na saních se spolu s hlavním hrdinou vezla urna jeho první manželky Lukrécie Nekšovny z Valdeka. Nespěchalo se. Uložit ostatky hned do země, to by bylo trestuhodné opomenutí ceremonie, která mohla přinést velikou prestiž.

Valdštejn proto nejprve zamířil do kostela sv. Jakuba v Mnichově Hradišti. Až do 3. března zde odpočíval na katafalku, teprve potom přišel hlavní bod programu. Byl zorganizován průvod kapucínů a místního chudého i bohatého lidu. Směřoval ke kapli svaté Anny poblíž zámku. Nechybělo nic, co k pohřbu šlechtice patří: erb, hudba, zvony. Mělo to jen jednu chybu. Zpoždění přes 150 let od úmrtí, to je poměrně dost.

TIP: Smrt podle horoskopu: O konci Albrechta z Valdštejna rozhodly hvězdy

Následovala mše. Rozdávaly se dary chudým. Zpráva o slavné tryzně doputovala až do Vídně. Po těch letech už žádnou rozbušku nezpůsobila. Generalissimus i to, co představoval, to vše už bylo bezpečně mrtvé. Prestiž rodu se pozvedla. Vincenc z Valdštejna mohl být spokojen. Jako hrob posloužil v Mnichově Hradišti speciálně připravený výklenek ve zdi. Bronzová deska s bustou však přibyla až v roce 1934. Tehdy se připomínalo přesně 300 let od chebského krveprolití a u té příležitosti se také Valdštějnovy ostatky zase o pár metrů přesunuly. K místu připomínajícímu památku jedné z nejvýraznějších osobností celé evropské historie je možné se podívat i dnes.

„Samozřejmě budeme plnit všechny naše závazky vůči našim partnerům, ale rozhodnutí o odchodu z této stanice po roce 2024 bylo přijato,“ řekl Borisov. „Myslím, že do té doby začneme vytvářet ruskou orbitální stanici,“ dodal. Vybudování ruské orbitální stanice (ROSS) bude podle něj hlavní prioritou Roskosmosu v oblasti pilotované kosmonautiky.

Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov dnes na dotaz agentury TASS řekl, že rozhodnutí odstoupit z projektu ISS po roce 2024 bylo přijato už dříve. Borisovovo prohlášení potvrdilo předchozí vyjádření ruských představitelů o záměrech Moskvy opustit Mezinárodní vesmírnou stanici po tomto roce.

Ruské rozhodnutí odejít z ISS přichází v době mimořádného napětí mezi Moskvou a Západem kvůli ruské vojenské agresi na Ukrajině. Navzdory rozkolu se však NASA a Roskosmos začátkem měsíce dohodly na pokračování společných letů na ISS.

„Je to politováníhodný vývoj, vzhledem k důležité vědecké práci vykonávané na ISS, drahocenné profesionální spolupráci, kterou naše vesmírné agentury během let udržovaly a především vzhledem k naší obnovené dohodě o spolupráci na vesmírných letech,“ reagoval na výroky z Moskvy mluvčí americké diplomacie Ned Price.

„Zatím nic oficiálního,“ uvedla zase vysoká představitelka NASA Robyn Gatensová, když byla tázána na odchod Rusů z projektu ISS. „Taky jsme se o tom doslova právě dozvěděli. Nic oficiálního jsme nedostali,“ dodala. Oznámení okomentoval na Twitteru také Elon Musk, který lakonicky popřál Rusům šťastnou cestu.

TIP: NASA zkoumá, jak by mohla udržovat ISS na oběžné dráze bez Rusů

Mezinárodní vesmírná stanice v současné době zůstává jednou z posledních oblastí spolupráce mezi Moskvou a Západem, který na Rusko uvalil sérií sankcí kvůli invazi na Ukrajině. Navzdory vypjaté situaci na Zemi sedm obyvatel ISS opakovaně tvrdilo, že spolu na oběžné dráze vycházejí dobře, stejně jako řídící týmy v americkém Houstonu a v Moskvě. Současné osazenstvo stanice tvoří tři Američané, tři Rusové a Italka.

Počátkem 3. století, kdy na starém kontinentu zatím ještě dominovala Římská říše, vznikla v Japonsku vyspělá kultura Kofun. Její název se odvozuje od památek, jež po sobě zanechala – hliněných či kamenných mohyl navršených do specifického tvaru: Zatímco ty „obyčejné“ měly půdorys čtverce, dvou propojených obdélníků či kruhu, největší hrobky byly určeny pro zesnulé členy horních vrstev a při pohledu z ptačí perspektivy připomínaly gigantickou klíčovou dírku.

Největší na Zemi

Než na japonských ostrovech v 6. století převládl buddhismus, jednalo se o tamní hlavní způsob pohřbívání. Že starověcí Japonci přikládali stavbě kofunů mimořádný význam, dokládá i jejich množství. Jen na Honšú a Kjúšú evidují historikové přesně 161 560 uvedených hrobek. Ovšem pouze zhruba stovka z nich dosahuje rozměrů, nad nimiž se tají dech: Na délku měří více než sto metrů, a rekordní Daisen kofun je dokonce čtyřikrát rozměrnější. 

Zmíněná mohyla se nachází ve městě Sakai a název Daisen získala podle čtvrti, kde stojí. Jde přitom o největší hrobku svého druhu nejen v Japonsku, nýbrž na celé planetě. Především pro její impozantní délku 486 metrů rozhodla mezinárodní komise v roce 2019 o zapsání této, ale i dalších 48 mohyl na prestižní seznam UNESCO. Hlavní důvod ochrany pak spočívá ve výjimečné technické zdatnosti, jakou dávní stavitelé při budování prokázali. 

Nedotknutelné hrobky

Od ostatních hrobek se ta daisenská liší ještě v jiných ohledech: Obklopují ji například tři vodní příkopy a důvod ochranných opatření je zřejmý – uvnitř měl být údajně pohřben císař Nintoku, vládnoucí ve 4. století. Zda mu však mauzoleum skutečně náleží, zůstává předmětem sporů. Japonská vláda totiž považuje kofuny za nedotknutelné památky císařských dynastií, a proto neumožňuje jejich vědecký výzkum.

TIP: Memento mori: České kostnice patří k největším v Evropě

Archeologové se tak dosud dostali do útrob pouze několika méně významných kofunů. Uvnitř pak zpravidla objevili zdobené pohřební komory s osobními cennostmi, zejména šperky a zbraněmi, jež náležely zesnulým. Na řadě míst nechybějí ani sochy zhotovené z jílů, jejichž počty se nezřídka pohybují v řádech tisíců. 

Civilizační boom a míra spokojenosti obyvatel s vládnoucí elitou závisela nejen v Římě na vojenské, politické a hospodářské situaci. Přízeň lidu se však ve Věčném městě nezískávala jen chlebem a hrami (panem et circenses). Ke komfortu římských měst, jenž nebyl po dlouho dobu překonán, patřil každodenní a bezproblémový přístup k čerstvé vodě. Jak ovšem uhasit milion žíznivých krků, naplnit všudypřítomné fontány, dodávat vodu do veřejných i soukromých lázní či zaplnit arénu amfiteátru k pořádání inscenovaných námořních bitev (naumachie) současně?

Poslední, zato nejlepší

Jako mnoho jiného ani princip akvaduktu Římané nevymysleli, ale převzali, zlepšili a rozšířili do všech koutu Středomoří. Na konci 8. století př. n. l., kdy Řím teprve čekal vstup na scénu dějin, vznikl jeden z prvních akvaduktů „římského typu“ až v daleké Mezopotámii. Zde asyrský král Sennacherib (705–681 př. n. l.) nechal zbudovat 80 km dlouhou stavbu s 10 m vysokým mostem spojujícím 300 m široké údolí, která zásobovala asyrské město Ninive. 

O sto padesát let později byl za vlády řeckého tyrana Polykrata (538–522 př. n. l.) vybudován na ostrově Samos podzemní vodovodní systém zásobující čerstvou vodou město Pythagoreion. Jeho součástí byl i takzvaný Eupalinův tunel, jenž měřil něco málo přes jeden kilometr a vedl skrz samoské pohoří. Stavbu trvající dlouhých 8 let řídil architekt Eupalinos. Měl k dispozici dvě skupiny dělníků, přičemž každá začala kopat z jednoho konce. Jednotlivé linie se sice uprostřed minuly o více než dva metry, ale Eupalinos si poradil a oba tunely nakonec propojil.

Římané na uvedená díla navázali a co postrádali v originalitě, doháněli vynalézavostí, odvahou a odhodláním. Sextus Julius Frontinus, inženýr zodpovědný za akvadukty v době císaře Nervy (96–98 n. l.), dokonce napsal o těchto římských divech světa celou publikaci. Oslavuje v ní architektonickou a inženýrskou zručnost stavitelů akvaduktů, vedle nichž se nečinně stojící egyptské pyramidy či známé, leč nepoužitelné řecké stavby jeví jako méněcenné a nedostatečné. 

Řešení pro velkoměsto

Římané zpočátku spoléhali na lokální neznečištěné vodní zdroje a řeku Tiberu, které byly dostačující před expanzí Věčného města. Jeho obyvatelé totiž používali vodu stejně jako my ve všech oblastech života: v zemědělství, řemesle, při těžbě nerostných surovin, mletí obilí, zalévání zahrad, ale i v lázních, k očistě, přípravě potravin či při naumachiích. S postupným rozvojem Říma a nárůstem počtu obyvatel se však nároky na množství a kvalitu vody zvyšovaly. 

Většina domů měla v této době vlastní nádrž zachytávající dešťovou vodu, jež mohla být v domácnosti dále využívána. Otvorem (compluvium) stékala voda shromážděná ze střechy do asi 30 cm hlubokého bazénku (impluvium), který fungoval jako kalová laguna a zachycoval nečistoty, odtud tekla do nádrže umístěné pod atriem domu. Poté již stačilo vědro na provazu, aby si člověk mohl nabrat čistou a chlazenou vodu ze svých vlastních zásob.

Tento systém však mohl fungovat jen ve větších domech. Obyčejní lidé žijící v jedné místnosti v pátém podlaží bytového domu si takový luxus dovolit nemohli. Pro ně existovala v římských městech síť veřejně přístupných fontán a vodních prvků, ze kterých si mohli nabírat vodu dle libosti. Podobná díla většinou čerpala dešťovou vodu z cisteren nebo přímo ze střech. 

Každodenní ruční nošení vody ve vědrech ovšem nemohlo být ve velkých městech příliš efektivní, obzvláště pokud se veřejná fontána nacházela daleko a sloužila většímu množství obyvatel. V případě znečištění či vyschnutí zdroje pak představitele státní moci nečekala zářná budoucnost. To a zvyšující se poptávka po kvalitní vodě v důsledku stále vyššího počtu obyvatel vyžadovaly řešení, a Řím je našel – akvadukty. První vznikl na konci 4. století př. n. l. 

Distribuční systém

Dostatečně vypovídající je již samotný název technického díla odvozený od aqua (voda) a ducere (vést). Jednalo se o stavbu, jež pomocí gravitace a samospádu transportovala vodu z výše umístěného zdroje do níže umístěného cíle. Základem tedy byla nakloněná plošina z kamene, cihel nebo betonu s krytým potrubím či kanálem. Větší část akvaduktu se zakopávala do země, kde byl chráněný před rozmary počasí, znečištěním i nepřáteli. V případně nutnosti musel procházet tunelem skrz větší či menší terénní nerovnosti nebo je mohl obcházet až několika kilometrovou oklikou.

Údolí a nížiny se překonávaly vytažením akvaduktu nad úroveň terénu či přímo na mostní konstrukci. Další možnost představovaly sifony s velkou výše položenou nádrží na jedné straně a níže položenou menší nádržkou na druhé. V takovém případě pro Římany pracoval tlak vodního sloupce, který hnal vodu olověnými, keramickými nebo kamennými trubkami do kopce.

Akvadukt byl jen jednou částí vodovodního distribučního systému. Další představovaly kalové nádrže určené k čištění vody, distribuční nádrže rozdělující vodu do konkrétního potrubí a cisterny k uskladnění přebytečné vody do zásoby. Další destinací vody pak mohla být dle priority městská fontána, veřejné lázně a snad až nakonec soukromé domy boháčů, kteří za toto privilegium platili. Někteří významní Římané dokonce obdrželi bezplatné připojení k akvaduktu jako poctu. Voda, jež ve městě splnila svůj účel či se nijak nevyužila, směřovala do zahrad, latrín, veřejné kanalizace a poté do řeky.

Než se kopne do země

Stavbě akvaduktu předcházela potřeba objevit dostatečně bohatý, a především kvalitní zdroj vody. V okolí Říma to byla vulkanická jezera (Lacus Sabatinus a Lacus Alsietinus na severu; Lacus Albanus na jihu), ale také horské prameny, které ještě nebyly znečištěné sedimenty jako řeky nacházející se v údolí řeky Anio (dnešní Aniene) v Apeninách na východ od Věčného města.

Kanál, kterým před 2 000 lety tekla voda do hispánského města Tarraco (dnešní Tarragona). Původně se nad ním nacházela krytina z kamenných desek. (foto: Wikimedia Commons, Till F. Teenck, CC BY-SA 2.5)

Po lokalizaci vhodného zdroje vody se vydávali římští inženýři na průzkum a mapování terénu, což byla nejdůležitější a nejdelší část celého procesu. Během této fáze bylo potřeba vyměřit a propočítat ideální sklon, aby voda v akvaduktu tekla plynule. Svého využití došly všechny vhodné terénní prvky či nerovnosti, čímž římské vodní stavby dostávaly meandrovitý tvar. 

Výstavba akvaduktu trvala dlouho a mohla se v kterékoliv fázi zastavit. Plány budoucího (veřejného i soukromého) díla musely schvalovat příslušné úřady, které dbaly především na práva dalších zúčastněných osob s důrazem na omezené zdroje vody či její snížení způsobené zvýšeným odběrem. V ideálním případě se stavba plánovala z úrovně římského státu a na veřejné půdě (ager publicus). Zde byl vytvořen asi pětimetrový koridor na každou stranu budoucího akvaduktu, kde se zakazovala jakákoliv činnost, jež by mohla stavbu ohrozit. V případě, že se v cestě nacházela posvátná oblast, hřbitov či chrám, musel akvadukt často vést jinudy. Někdy musela stavba ustoupit i mocným vlastníkům půdy nebo náboženským pověrám.

Příliš důmyslná konstrukce

Samotný akvadukt již představoval vrchol římského stavitelského umění. Většinou měl rovné dno a kanál obloukovitého průřezu s šířkou asi 70 cm a výškou 150 cm. V ideálních podmínkách vyplňovala voda kanál ze dvou třetin. Přílišný náklon by hnal vodu velmi rychle a ta by mohla způsobovat erozi (vyplavování) částí stavebních konstrukcí. Malý náklon by zase mohl vést k ucpávání a vzniku lagun. Různé schody, nádrže a rozšíření vodu v akvaduktu čistily či prokysličovaly. V případě nutného překročení údolí volili římští stavitelé arkády ze zdiva, cihel nebo betonu. Každá část římského akvaduktu musela být přístupná pro případnou údržbu, což platilo i pro tunely pod skalními masivy. Z tohoto důvodu se nad kanálem vedly v určitých intervalech z povrchu kolmé šachty.

TIP: Dědictví impéria: Co nám zanechali staří Římané

Nakonec to byla pravděpodobně složitost a nutnost permanentní údržby, co přivodilo římským liniovým stavbám zánik. Během turbulentního období na konci antiky v 5. století n. l., kdy Středomoří trpělo pod nájezdy barbarských kmenů a Římská říše se soustředila na občanské války, se nedostávalo finančních prostředků na vhodnou údržbu. Zvýšená vojenská aktivita vedla také k častějšímu úmyslnému ničení nadzemních částí akvaduktů. Některé poškodilo zemětřesení, povodně či deště, další posloužily jako levné a dostupné zdroje stavebního materiálu.

Jako první začali takto stolovat Číňané, a to kolem roku 2000 př. n. l., přičemž šlo o důsledek úsporných opatření: Kuchaři totiž krájeli suroviny na malé kousky, aby bylo jídlo dřív hotové, a výsledný pokrm se pak dal snadno sníst jen pomocí hůlek užívaných již předtím k vaření. Odložit u stolu nože je navíc v souladu s mírovým učením Konfucia.

Tradice se v následujících staletích rozšířila i do okolních států a dnes se hůlky běžně uplatňují rovněž v Koreji, Vietnamu a Japonsku. Jen v zemi vycházejícího slunce se jich každoročně spotřebuje 24 miliard párů, což odpovídá v průměru dvěma stovkám párů na osobu. 

TIP: Dějiny rychlého občerstvení: Archeologové nalezli v Pompejích antický fastfood

Používání jídelních hůlek je spojeno s řadou pravidel a omezení, podobně jako je tomu u příboru v Evropě. V Japonsku je nevychované ukazovat hůlkami kolem sebe, hůlky se také nepoužívají k přitahování nádob a držení hůlek v pěsti je chápáno jako výhrůžné gesto. V Číně se hůlky drží tak, aby dlaň směřovala vždy dolů – ukazovat dlaně je nezdvořilé a nezdvořilé je i nechat jídelní hůlky v misce rozevřené do tvaru písmene „V“, neboť tvar „V“ je považován za symbol smrti.

Na dně oceánů se děje spousta zajímavých věcí. Mimo jiné se tam objevují turbiditní proudy – tedy jakési „podmořské laviny“. Jde o jevy, při nichž se dávají do pohybu sedimenty mořského dna a proudí svahem směrem dolů. Bývají spouštěné zemětřeseními nebo sesuvy a mohou být překvapivě rychlé, až kolem 500 km/h.

Peter Talling z britské Durhamské univerzity vedl výzkumnou skupinu, která studovala veliký podmořský kaňon Kongo. Nachází se u pobřeží západní Afriky, kde jej vytváří řeka Kongo, ústící do Atlantického oceánu na severu Angoly. Vědci zde v létě 2019 umístili speciální senzory, které měří rychlost a směr proudění hlubokomořských turbiditních proudů.

Dramatická záchrana senzorů

V polovině ledna 2020 se v kaňonu Kongo spustila mohutná podmořská lavina, která se valila rychlostí až 8 metrů za sekundu. Při této události došlo k uvolnění 11 senzorů, které následně odpluly do Atlanského oceánu, i s cennými daty. Vědci se pustili do napínavé záchranné akce, i když šance na objevení uvolněných senzorů byly jen mizivé. Vše navíc probíhalo velmi improvizovaně, kvůli pandemickým opatřením.

TIP: Pozůstatky katastrofy: Vědci objevili ohromný podmořský sesuv u Austrálie

Díky ohromnému úsilí se vědcům nakonec podařilo objevit celkem 9 z 11 ztracených senzorů. A stálo to za to. Z dat těchto senzorů badatelé odhalili nejdelší známou podmořskou lavinu.

Při turbiditních proudech se dávají do pohybu sedimenty mořského dna a proudí svahem směrem dolů. Obvykle bývají spouštěné zemětřeseními nebo sesuvy. (ilustrace: NOAA, CC0)

Turbiditní proud bahna a písku ze 14. ledna 2020 urazil více než 1 100 kilometrů po mořském dně, od ústí řeky Kongo do vzdáleného oceánu. Během dvou dní se dostal do hloubky přes 4 500 metrů. Ke značné síle tohoto proudu přispěly zejména mohutné záplavy na řece Kongo na koci prosince 2019 a nezvykle silné přílivy.