Ve starších pramenech se dodnes setkáme s doporučením, abychom se při onemocnění dýchacích cest vyhýbali potravinám, které zahleňují – a na prvním místě se většinou uvádí mléko. Ve skutečnosti jde o jeden z mýtů, jež se vědcům stále nedaří dostat ze všeobecného povědomí, přičemž zmíněnou radu údajně obsahovaly již lékařské knihy z 12. století.

TIP: 5 nejčastějších mýtů o snídaních, kterým (často) bezmezně věříme

Hlen představuje přirozený produkt sliznic dýchacích cest a slouží k jejich ochraně. Při infekci se tvoří ve větším množství (proto tak často smrkáme), ale intenzitu jeho produkce složení stravy nijak neovlivňuje. Pocit zahlenění po konzumaci mléčných výrobků přesto může mít reálný základ: Při kontaktu se slinami se totiž chovají jako emulgátor a vytvářejí v ústní dutině dojem hustého vazkého hlenu. Ten však nijak nesouvisí s úspěšností léčby, a chcete-li si tedy i při nemoci dopřát kelímek jogurtu, nemusíte se obávat.

Příslušníci jednoho a téhož živočišného druhu reagují ve stejných situacích odlišně. To samozřejmě platí v prvé řadě o lidech, ale i u zvířat se projevuje cosi jako osobnost. Názorný příklad najdeme u amerických mloků axolotlů Barbourových (Ambystoma barbouri), kteří žijí v řekách spolu s dravými rybami. Jakmile larvy axolotla ucítí chemické látky vylučované do vody dravcem, prchají do úkrytů pod kameny na dně řeky nebo na mělčinu, kam za nimi velká ryba nemůže. Pach ale nemá na všechny larvy stejný účinek. Některé se schovají na dlouhou dobu, ale některé jen na chvilku a brzy se už zase krmí planktonem… 

Dvě možnosti jak umřít

Mohlo by se zdát, že evoluce s odvážnějšími larvami mloků rychle zatočí a většina z nich skončí v čelistech rybího dravce. Jenže axolotlí nebojsové přežívají a prosperují společně s ustrašenějšími příslušníky svého druhu. A důvod?

Ambystoma barbouri (foto: Flickr, Todd Pierson, CC BY-NC-SA 2.0)

Larvy dýchají žábrami a na rozdíl od dospělých axolotlů dýchajících plícemi jsou odkázány výhradně na vodní prostředí. Až do proměny v dospělce to musí trvale nějak vydržet ve vodě. Dravé ryby přitom nepředstavují jediné riziko. Potoky mohou během horkého léta vyschnout. Larvy axolotlů tak manévrují mezi Scyllou sucha a zubatou Charybdou rybích dravců. Když se budou dlouho skrývat, sníží riziko napadení dravou rybou, ale stihnou sežrat méně potravy, pomalu porostou a riskují, že je zabije nástup sucha. Když se nebudou dravých ryb tolik bát, budou se krmit delší dobu, porostou rychle a mají šanci suchům uniknout. Pokud je ovšem dřív nesežere dravá ryba. 

Bezrizikovou životní strategii pro tuhle situaci příroda larvám axolotla Barbourova nenabízí a přírodní výběr proto nesklouzne ani k preferenci nebojsů, ani k upřednostnění ustrašenců. Jako nejživotaschopnější se ukazují populace axolotlů, kde jsou zastoupeny oba typy mločích „osobností“. 

Od „beránků“ po „sršně“

Hmyzí státy představované koloniemi termitů, včel nebo mravenců se chovají jako jeden velký superorganismus. Jedinec tu prakticky nic neznamená, protože nedokáže přežít. Životaschopné je pouze společenství, v němž plní své role jednotlivé kasty. Může mít takový superorganismus také svou povahu? Mohou se v rámci druhu vyskytovat kolonie s různou náturou? A jak se to projeví na jejich prosperitě a na prosperitě jejich živočišného druhu? 

Odpovědi na tyto otázky hledal tým pod vedením entomologa Stephena Pratta z Arizona State University v pralesích Panamy. Zaměřili se na mravence druhu Azteca constructor žijící na stromech z rodu cekropie (Cecropia), které patří do příbuzenstva našich kopřiv. Jde o vzájemně výhodné soužití, protože cekropie nabízejí mravencům „podnájem“ a ti stromům „platí činži“ tím, že je chrání před býložravými škůdci a odstraňují z nich parazitické popínavé rostliny. 

Stephen Pratt a jeho kolegové zjistili, že jednotlivé mravenčí kolonie se vzájemně liší hned v několika typech chování. S různou zuřivostí útočí na vetřelce, rozličnou měrou je popudí poškození listů hostitelské rostliny. Kolonie se také liší v intenzitě, s jakou její členové vyrážejí na strážní patroly a na průzkumné výpravy do okolí hnízda.

Když vědci „oznámkovali“ jednotlivé kolonie mravenců v každé disciplíně, mohli podle výsledného skóre sestavit žebříček, na kterém figurovala mraveniště od těch nejagresivnějších až po ta nejmírumilovnější. Míra agresivity přitom nezávisela na velikosti kolonie, ani na jejím stáří. Vědci tak dokázali, že i ve zcela přirozených podmínkách se vyskytují hmyzí společenstva s různou vrozenou náturou.

Svůj k svému?

Zajímavé je, že cekropie hostící agresivnější mravence byly ve výrazně lepším stavu. Měly například mnohem méně poškozených listů než stromy obývané hodnými mravenčími koloniemi. Osobnost kolonie tedy není důležitá jen pro samotné mravence, ale i pro jejich rostlinného partnera. 

Všechny taje soužití cekropií s mraveništi různých nátur vědci zatím neznají. Není například jasné, proč nejsou všechny kolonie stejně agresivní. Jakou výhodu získávají „hodné“ kolonie? A proč cekropie neupřednostňují agresivní kolonie před hodnými? 

Nelze vyloučit, že odolnější cekropie k sobě lákají agresivnější mravence nebo své hmyzí podnájemníky k vyšší agresivitě dokonce aktivně ponoukají. Možná jsme tu svědky jakýchsi paktů mezi vysoce odolnými cekropiemi a agresivními mravenci na jedné straně a méně odolnými stromy a „hodnými“ mravenci na straně druhé.

Kříženci s pověstí zabijáků

Za příkladem „nátury“ hmyzích států ovšem nemusíme cestovat až do daleké Panamy. Každý včelař vám potvrdí, že mezi chovanými včelstvy existují výrazné rozdíly v agresivitě. Některé včely jsou „hodné“ a na vetřelce nijak razantně neútočí. Jiná včelstva jsou však o poznání vznětlivější. Extrémní příklad „zlých“ včel představují tzv. afrikanizované včely vzniklé v 50. letech minulého století v Brazílii zkřížením poddruhu včely medonosné středoafrické (Apis mellifera scutellata) s evropskými poddruhy včely medonosné italské (Apis mellifera ligustica) a včely medonosné pyrenejské (Apis mellifera iberiensis).

Kříženci vynikají vysokou agresivitou, ale nesou si také celou řadu pozitivních vlastností. Jsou odolnější vůči chorobám a cizopasníkům, lépe vzdorují podmínkám tropů a dávají vyšší výnosy medu. Jejich chov je ale ze zcela pochopitelných důvodů obtížný. Afrikanizované včely se rády rojí a zatoulané roje napadají zvířata i lidi. Byla už zaznamenána řada případů, kdy lidé po napadení rojem afrikanizovaných včel zemřeli.

Zkrocení agresivních včel 

Skutečně zajímavé je, že nedávno se na karibském ostrově Portoriko objevily „hodné“ afrikanizované včely, které se zbavily své hlavní nectnosti a přitom si zachovaly všechny zmiňované klady. Jak je možné, že ztratily agresivní náturu? 

TIP: Raději se jim vyhněte obloukem: 5 nejagresivnějších zástupců zvířecí říše

Portoriko, kam byly afrikanizované včely nechtěně zavlečeny s nákladem některé nákladní lodi v polovině 90. let minulého století, je bezkonkurenčně nejhustěji obydlená země, do níž se tito včelí zuřivci kdy dostali a lidé tu od začátku hubili včelstva, s kterými byly problémy. Zároveň na Portoriku nežijí nepřátelé včel (medvědi, sršni apod.), před kterými se musí včelstva chránit. Ztráta agresivity tak včely nevystavila zvýšeným rizikům, naopak dovolila jim přežít. Během nejvýše deseti let tak Portoričané nechtěně vyšlechtili „hodné“ afrikanizované včely. Nabídli tím další ukázku důležitosti nátur ve světě zvířat.

Brzy po východu Slunce se vysoko v atmosféře v oblasti tropů vytvářejí kapsy s přehřátým plynem, kterým se říká rovníkové bubliny plazmatu (EPB, Equatorial plasma bubbles). Ze začátku mají sotva velikost fotbalového hřiště, ale za pár hodin se mohou nafouknout do velikosti několika set kilometrů. Tyto bubliny představují závažný problém, protože mohou narušovat rádiové signály, především pokud jde o komunikaci se satelity.

Bylo by velmi užitečné, kdybychom výskyt velkých bublin dokázali předpovídat, podobně jako třeba dešťové srážky. Sachin Reddy z britské University College London a jeho spolupracovníci za tímto účelem vyvinuli umělou inteligenci. Vycvičili ji na datech, která za 8 let provozu nasbírala mise tří evropských satelitů SWARM.

Přehřáté bubliny v atmosféře

Tyto satelity operují ve výšce kolem 460 kilometrů, což je shodou okolností zhruba střední výška velkých bublin plazmatu. Součástí vybavení mise SWARM je i automatický detektor těchto bublin Ionospheric Bubble Index. Zařízení analyzuje hustotu elektronů a sílu magnetického pole, z čehož zjistí, zda satelit prolétá bublinou.

Mapa výskytu rovníkových bublin plazmatu na Zemi (ilustrace: University College London, Sachin Reddy, CC BY-NC-SA 4.0)

Dosavadní výsledky ukazují, že se výskyt bublin plazmatu mění během roku, podobně jako počasí. Nejvíce se jich objevuje v oblasti jihoatlantické anomálie vnitřního radiačního pásu Země. Podstatný vliv na výskyt a chování bublin plazmatu má sluneční aktivita. Čím je silnější, tím více se objevuje bublin a jsou větší.

TIP: Trojice satelitů SWARM objevila zvláštní magnetické vlny v nitru Země

„Podobně jako předpovědi počasí potřebujeme i předpovědi rovníkových bublin plazmatu. S jejich pomocí bychom čelili potížím se satelitní komunikací,“ navrhuje Reddy. Podle něj by taková předpověď mohla vypadat nějak takto: „Zítra v osm hodin večer bude v oblasti Afrického rohu 30% šance výskytu bubliny plazmatu.“ Taková informace by mohla být velmi užitečná pro operátory satelitů i pro uživatele, kteří jsou závislí na satelitních datech.

Jak by měla vypadat knihovna pro 21. století? Podle designérů z německo-italského architektonického studia noa* by moderní knihovna měla být především centrem kreativity a stimulujícího prostředí pro osvobození mysli a získání nových znalostí.

TIP: Podzemní mešita Sancaklar je jednou z nejúžasnějších na světě

Jejich knihovna, inspirovaná stromem poznání v biblické Rajské zahradě, se má stát významnou evropskou dominantou. Na střeše devítipodlažní Evropské informační a kulturní knihovny má vyrůst les, který odkazuje na Eden – místo oslavující poznání a vstupenka do neznámých světů. Ostatně všechna patra jsou doslova prodchnuta zelení – trávníky, stromy a vertikálními zahradami. Budovu uzavírá kruhová studovna pro 200 osob s 360° výhledem na Milán. Přístup do vyhlídkové studovny má zajišťovat výtah putující věží z knih. 

Prusko krále Fridricha Viléma I. nebylo rozsáhlé ani bohaté. Jako království vzniklo ve srovnání s jinými evropskými státy pozdě a zatím hledalo svoje místo na slunci. Území, kde panoval otec Fridricha Viléma, braniborský kurfiřt Fridrich III. z rodu Hohenzollernů, bylo povýšeno na Království pruské teprve v listopadu 1700.  

Nesourodý celek

Prusko netvořilo jednolitý celek, ale skládalo se ze tří nestejně velkých částí, které od sebe byly vzdáleny několik set kilometrů. Uprostřed ležela největší z nich – markrabství braniborské – rozkládající se ve středoněmeckých rovinách kolem Berlína. Na východě, při pobřeží Baltu leželo vévodství pruské a na západě, mezi řekami Rýnem a Veserou, několik rozptýlených nevelkých držav: Kleve, Mark, Lingen a Ravensberg. Jednalo se o slepenec bez společných tradic, zakotvený v různých stavovských zřízeních, u jehož kolébky nestály racionální důvody a historická nutnost, jež většinou provázejí vznik nového státního útvaru.

Jediným silným pojítkem byla vlastně vládnoucí dynastie Hohenzollernů, která během právě skončeného 17. století tento územní konglomerát, zcela ojedinělý v německých dějinách, vybudovala. Tím víc se stalo potřebou braniborských kurfiřtů vystavět nad volným svazkem území klenbu nového království. Dovršitelem této snahy se stal Fridrich III., jeden z devíti volitelů císaře Svaté říše římské německého národa. 

V dobré shodě s vídeňským dvorem císaře Leopolda I. byla koncem roku 1700 podepsána mezi oběma dvory korunní smlouva, v níž Leopold I. dovolil kurfiřtovi vsadit si na hlavu korunu nově ustaveného království, kdykoli se k tomu rozhodne. Braniborský vladař byl za to povinen postavit do císařských služeb 8 000 vojáků do nadcházející války o španělské dědictví. Ctižádostivý a touhou po královském titulu posedlý Fridrich měl zlatou korunu a žezlo připraveny dávno dopředu a jakmile do sídelního města Berlína dorazila zpráva o tom, že smlouva byla ve Vídni podepsána, vypukly okamžitě přípravy ke korunovaci.

Háček byl pouze v tom, že se titul nevztahoval k Braniborsku, ale k východnímu Prusku, které leželo daleko odtud směrem na východ. Podle dosud platných říšských zákonů a železné tradice totiž nebylo myslitelné, aby na půdě Říše vzniklo samostatné království. Výjimkou bylo jen České království, které bylo součástí Říše od středověkých počátků. Nová královská hodnost se proto vztahovala na území východního Pruska, které nespadalo pod Říši. Místem Fridrichovy korunovace se stalo hlavní město této východní provincie Královec, po německu Königsberg, dnes ruský Kaliningrad.

Hrbatý marnotratník

Nový král Fridrich I. se nedal odradit počasím a vyrazil na cestu za královskou korunou zimním nečasem z Berlína do pruského Královce. Průvod více než 300 kočárů musel překonat vzdálenost přes tři sta kilometrů. V sále královského zámku ve městě nad řekou Pregolou si Fridrich sám vsadil na hlavu pruskou korunu, aby ukázal světu, komu za ni vděčí. Celá ceremonie stála pruské poddané na daních 500 tisíc tolarů. Otázka, zda cena za titul nebyla příliš vysoká, měla být položena mnohem později.

Slavný vojevůdce a císařův ministr princ Evžen Savojský se tenkrát dal slyšet, že by nechal nejraději pověsit všechny ministry a generály, kteří císaři radili, aby udělil královský titul braniborskému kurfiřtovi. Poznal totiž, co ostatním zůstalo skryto, tedy že nové království vrhne temný stín na habsburský stát.

Fridrich I. nebyl typem heroického vladaře. Své královské hodnosti dosáhl nikoli na bojišti, ale vytrvalým diplomatickým vyjednáváním. Sami Prusové pro něj měli nelichotivé označení „der schiefe Fritz“ – „křivý Fric“. Svou neduživou postavu skrýval pod bohatě řasenými plášti, aby ukryl hrb. O to víc se obklopoval barokní nádherou, která měla dodat lesk jeho berlínskému dvoru. Byl to marnotratník, který žil v přepychu, vysoko nad úroveň chudého Pruska. Dopřával si hodně a svým podaným jen málo.

Pod jeho dohledem vzniklo mnoho nákladných staveb, Berlín se pozvolna proměňoval a stal se v očích současníků „Athénami na Sprévě“. Královské slavnosti spojené s bohatými hostinami byly proslavené, panovník při nich sám holdoval jídlu a pití nad míru. Fridrichovo zdraví bylo přitom silně podlomené, trpěl dýchavičností a brzy se u něj začaly projevovat stavy deprese. V lednu 1713 se jeho zdravotní stav zhoršil a král byl nucen ulehnout. Dne 25. února vypustil duši. Zůstala po něm prázdná pokladna a dluhy. Nástupcem se nyní stal jeho nejstarší syn Fridrich Vilém I., tehdy čtyřiadvacetiletý.

Armáda nadevše

Korunnímu princi Fridrichu Vilémovi se otcovo pomalé umírání vleklo. Nikdy k němu neměl dobrý vztah, ale zachovával mu loajalitu. Byl jeho pravým opakem. Měl malou postavu a byl tělnatý už ve dvaceti letech, přesto od pohledu kypěl zdravím a energií. Chodil s tělem nacpaným do modrého vojenského stejnokroje, který nosil celý život a zahájil tím tradici pruských králů v uniformě.

Hned v první den své vlády dal najevo, že bude přísně trestat neposlušnost, zahájil také éru tvrdé úspornosti a hospodárnosti. Začal vládnout železnou rukou, vše muselo ustoupit před jeho autoritou. Fridrich Vilém I. byl typem absolutního monarchy, kterému se podařilo během krátké doby nebývalým způsobem upevnit vnitřní strukturu a organizaci pruského státu. Potřebou nového království bylo postavit pevné pilíře státní moci. Těmi se staly státní byrokratický aparát a stálá armáda.

Drsný, nevzdělaný, násilnický, a přitom krajně pobožný Fridrich Vilém, kterého známý německý publicista a historik Rudolf Augstein nazval „bigotním sadistou“, sešněroval státní výdaje na nejnižší možnou míru a nastoupil politiku maximální šetrnosti. V Prusku skončil veselý čas někdejších královských radovánek, místo toho duněly v ulicích Berlína a nedaleké Postupimi, kde se monarcha většinou zdržoval, vojenské bubny a po dlažbě dupaly okované boty vojáků. To jediné, na čem panovník nešetřil, byla armáda. Byla jediným přepychem pruského státu a hlavní zálibou Fridricha Viléma I., jenž si v soudobé Evropě vysloužil přezdívku „le roi sergeant“ – „král kaprál“.

Mohlo se zdát, že Fridrich Vilém pěstoval své vojsko samoúčelně. Zakladatel pruského militarismu je totiž nikdy nepoužil k posílení své zahraniční politiky jako by se bál nákladnou armádu vystavit nebezpečí přímého válečného konfliktu. O to více vyniká úloha armády ve vnitřní politice Pruska. Už v době „krále kaprála“ vzniklo pevné pouto mezi ní a pruskými poddanými, stálá armáda se stala výrazem pruské státní ideje a „školou národa“. Na konci vlády Fridricha Viléma I. čítala přes 80 tisíc dobře vycvičených mužů. Prusko mělo tehdy dva a půl milionu obyvatel a bylo co do jejich počtu na dvanáctém místě v Evropě, množstvím vojáků bylo na místě čtvrtém – po Rusku, Francii a Rakousku. Král tak odkázal svému synovi a nástupci Fridrichovi II. dobře připravený a vybroušený nástroj, který bylo možné kdykoli použít.

Země mužů

Prusko bylo státem mužů a ženy zde neznamenaly víc než vnější ozdobu. Král se cítil nejlépe v mužské společnosti, a proto se obklopil muži, ke kterým měl důvěru. Založil známé tabákové kolegium, na němž se denně scházeli jeho ministři, generálové, rádcové a důvěrníci, kde šla etiketa stranou a král nemusel vážit každé slovo. V kouři dýmek a při korbelech piva se volně hovořilo o politice, pomlouvalo se a vedly se chlapské řeči. Odtud ale vzešel nejeden podnět k vnitřním reformám. 

Zdravotní stav Fridricha Viléma se od roku 1734 rychle zhoršoval. Trápily ho bércové vředy, byl stižen vodnatelností a jeho tělo nabývalo na objemu. Při výšce něco přes 160 centimetrů dosáhl král váhy 130 kilogramů. Ke konci života se mohl pohybovat jen na invalidním vozíku. V bolestech upadal častěji do svých známých záchvatu hněvu, jimiž tyranizoval okolí.

TIP: Pruský sen Otto von Bismarcka: Sutečně sjednotil Německo „krví a železem“?

Počátkem jara 1740 se nemocnému králi náhle ulevilo, avšak jen na krátko, neboť se brzy dostavila nová krize. Fridrich Vilém I. zemřel smířen s Bohem 31. května 1740 na zámku v Postupimi, prý v náručí svého plačícího syna Fridricha. Tak aspoň líčí králův konec pruská legenda. 

Rok 48 př. n. l. se pro římského diktátora Gaia Julia Caesara vyvíjel slibně. Občanská válka, kterou odstartoval svým tažením na Řím, se zjevně chýlila ke konci: Svého největšího protivníka Pompeia Velikého porazil v bitvě u Farsálu. Pompeius utekl do Egypta, kde doufal získat podporu, jenže místo otevřených obilných sýpek a dalších vojáků ho čekala zrada: Mladý nezletilý vládce Ptolemaios XIII. ho nechal zavraždit, aby se zavděčil Caesarovi a získal jeho pomoc. Důvod? Ptolemaiova inteligentní a lstivá sestra Kleopatra se jej snažila svrhnout z trůnu a spojenectví s prvním mužem Říma by mu zaručilo, že si své místo uhájí. Když tedy diktátor konečně dorazil do země na Nilu, dostal Pompeia na stříbrném talíři, a to doslova – sluhové mu přinesli jeho hlavu a pečetní prsten. 

Caesar se ovšem do občanské války mezi dvěma sourozenci nehodlal zaplést jinak než jako arbitr – jejich nárok na vládu byl totiž naprosto stejný. Než faraon Ptolemaios XII. zemřel, svěřil zemi do rukou obou svých dětí a přál si, aby panovaly společně. Osobní nevraživost a pletichy rádců však vedly k tomu, že se mladý Ptolemaios zmocnil trůnu a sestru se pokusil zavraždit. Kleopatra se taktak zachránila útěkem do Sýrie, kde se jí obdivuhodně rychle podařilo shromáždit vlastní armádu. 

Spíš osobní setkání

V době Caesarova příjezdu tábořila Kleopatra východně od egyptské pohraniční pevnosti Pelusio a jednání s nejvlivnějším mužem Říma jí rozhodně nebylo proti mysli. Znala však svého bratra i jeho našeptavače, proto tušila, že by se oficiální cestou do paláce živá nedostala. Jejím záměrům ostatně svědčilo spíš osobní setkání, a pokud možno tajné. 

Caesarův pobyt ve městě se ovšem rozhodně příliš nezamlouval místním lidem a po několika incidentech vypukly v ulicích bouře, takže Gaiovi Juliovi nezbylo než se opevnit v královském sídle. Jednoho večera mu pak ohlásili nečekanou návštěvu: Sicilský obchodník by mu prý rád osobně doručil drahocenný koberec. Když potom před užaslým Caesarem vzácný dar rozprostřel, vyklouzla z něj dívka v řeckém šatu a představila se jako egyptská královna.

Skeptici dnes oprávněně pochybují, zda se ona slavná scéna odehrála tak, jak ji s gustem popsal historik Plutarchos, přesto pevně zakořenila v lidové paměti. Kleopatra však jistě znala Caesarovu pověst sukničkáře, a mohla tedy nevšední příchod zinscenovat ve snaze podnítit mužskou zvědavost a zájem. Ať už k vojevůdci pronikla v koberci, nebo tradičnější cestou, dokázala během noční schůzky využít všechny své přednosti včetně obdivuhodné výmluvnosti, aby ho získala na svou stranu.

Země faraonů v područí

Jakmile Ptolemaios zjistil, že si sestra ve vší tajnosti omotala Caesara kolem prstu, vyrazil vztekle do ulic, strhl si z hlavy královský diadém a hlasitým křikem burcoval lid do zbraně. Římanům se ho sice podařilo včas internovat, vyhrocení konfliktu však nezabránili. Alexandrijská strana se dopustila jediné chyby, když svěřila velení Ptolemaiově a Kleopatřině mladší sestře Arsinoe. Ta si počínala natolik neschopně, že se po čtyřech měsících bojů uvnitř města sklonilo před Caesarem mírové poselstvo prosící o propuštění zajatého krále. A Gaius Julius se rozhodl vyhovět.

Ptolemaios odcházel na svobodu se slzami v očích, ale záhy se ukázalo, že se jednalo o krokodýlí pláč. Sotva se za ním zabouchla palácová vrata, válka se opět rozhořela v plné síle. Štěstí však stálo na Caesarově straně: Do Egypta sice připlul jen se čtyřmi tisícovkami mužů na desíti válečných lodích, nicméně v nouzi nejvyšší mu vyrazily na pomoc jednotky Mithridata Pergamského, podpořené židovskými a nabatejskými oddíly. Po krátké surové řeži se Alexandrie definitivně vzdala, Arsinoe skončila v zajetí a Ptolemaios XIII. se na útěku utopil v Nilu, přičemž ho údajně stáhla ke dnu zlatá zbroj.

Už tehdy, roku 47 př. n. l., se přímo nabízelo připojit Egypt k Římské říši, Caesar ovšem svěřil trůn Kleopatře, příhodně provdané za nejmladšího člena rodiny a vlastního bratra Ptolemaia XIV. Věrnost královského páru si však Gaius Julius pojistil umístěním čtyř legií v Alexandrii. Formálně tedy země faraonů samostatnost neztratila, ale fakticky se stala římským protektorátem. 

Dva vládci v posteli

Jedna věc jsou vztahy států, druhá věc vztahy jejich představitelů. Caesar tak zjevně podlehl svodům mladé vládkyně, inteligentní a svým způsobem krásné. Nedochovaly se žádné busty, které by prokazatelně zachycovaly její tvář. Podle dobových mincí s její vyraženou podobou však můžeme soudit, že měla vysoké čelo, špičatou bradu, výrazné lícní kosti, a především prominentní orlí nos, který jí dodával „orientální“ exotické vzezření, hodné majestátních faraonů.  

Ačkoliv se o Caesarovi šeptalo, že nepohrdne společností chlapců a mladých mužů, ve svádění žen si liboval neméně. Byl ženatý hned třikrát, o bezpočtu milenek nemluvě. Několikaměsíční pobyt v Alexandrii tak římský diktátor určitě vyplnil i příjemnějšími povinnostmi než politickou korespondencí a inspekcemi vojska. Z krátké romance tudíž záhy vzešel mužský potomek, kterého Kleopatra pojmenovala Ptolemaios Caesar. Neřeklo se mu však jinak než Kaisarion, tedy Malý Caesar či Caesarek. 

Šlo o výhru i skandál současně. Ačkoliv byl několikrát ženatý, neměl Caesar mužského potomka, a tedy ani komu předat svoji politickou dynastii. Uznat nemanželského syna za vlastního by mu sice zajistilo následnictví, jenže by to také vyvolalo pobouření celého Říma. Vzít si do postele barbarskou královnu se dalo tolerovat coby „léhání s konkubínou“, ale uznat plod takového svazku jako legitimní znamenalo poplivat představu římské nadřazenosti. Diktátor se rozmýšlel, jak dilema vyřešit, ale zatím nechal otázku Kaisarionova uznání otevřenou. 

Prázdniny v Římě

Narození potomka zastihlo Caesara na cestě k dalším historickým vítězstvím. Zatímco Kleopatra upevňovala domácí pozice, „přišel, viděl a zvítězil“ nad pontským králem Farnakem II., zarazil nebezpečnou vzpouru přímo v Římě a během úspěšného afrického a hispánského tažení rozprášil poslední zbytky Pompeiových stoupenců. 

Sotva se Gaius Julius vypořádal s nepřáteli, nastal čas odměnit přátele. Kleopatra dostala pozvání do Věčného města, ale její příjezd se patrně obešel bez velkolepého průvodu, v jakém si libují filmoví tvůrci. Přestože se ubytovala v soukromí Caesarova příměstského sídla, konzervativní Římané nesli přítomnost exotické návštěvy s nelibostí. Uznaný doživotní diktátor si ovšem z názoru spoluobčanů nic nedělal: Královnu i jejího spoluvládce Ptolemaia XIV. poctil čestným titulem „přátelé a spojenci římského lidu“ a pro Kleopatru coby vtělenou bohyni Isis přikázal vztyčit zlatou sochu v chrámu Venuše rodičky na Foru Romanu. Otázka uznání, či neuznání Kaisariona právoplatným dědicem římského impéria mezitím začala nepohodlně tlačit.

TIP: Skutečný příběh Nefertiti: Proč ji chtěli egyptští faraoni vymazat z historie? 

Už nikdy se však nedozvíme, jak se Caesar nakonec rozhodl: 15. března roku 44 př. n. l. ho totiž cestou na zasedání senátu zavraždila skupina odhodlaných republikánů. Kleopatra nepotřebovala skleněnou kouli, aby si spočítala, že jí bez ochranné ruky Gaia Julia nečeká v Římě nic dobrého – a do měsíce po osudných březnových idách odplula do Alexandrie. Na sklonku léta téhož roku pak za podezřelých okolností skonal též její spoluvládce Ptolemaios XIV. Těžko soudit, zda šlo o nešťastnou náhodu, či královnin vražedný úklad, jak se domnívají zaujatí antičtí dějepisci. S jistotou lze pouze tvrdit, že k sobě Kleopatra na egyptský trůn vyzdvihla tříletého Caesarova syna Kaisariona.

Dokončení: Kleopatra a pád egyptské říše (2): Proč se mocná civilizace stala římskou provincií?

Není žádným tajemstvím, že muži umírají v mladším věku než ženy. V USA je to v průměru o pět let dříve, v Česku je střední délka dožití 76 let u mužů a 82 let u žen. „Muži umírají mladší obzvláště po dosažení 60 let. Jako kdyby jejich biologický věk plynul rychleji než u žen,“ říká Kenneth Walsh z americké Univerzity ve Virginii. „Je ohromující, o kolik let života kvůli tomu muži přicházejí.“

Walsh vedl početný tým odborníků, kteří se snažili zjistit, proč muži umírají dříve. Využili k tomu oblíbený genetický editor CRISPR, s jehož pomocí „vygumovali“ z buněk kostní dřeně samců myší chromozom Y. Jde o pohlavní chromozom, který se u lidí a většiny savců vyskytuje u samčího pohlaví, společně s chromozomem X. Samčí kombinace pohlavních chromozomů je tedy XY, zatímco u samic XX.

Ztracené chromozomy

Vědci již dříve pozorovali, že se během stárnutí u samců chromozomy Y z některých buněk ztrácejí. Týká se to především buněk, které jsou často nahrazovány, jako například různé typy krevních buněk. Buňky během života jedince postupně hromadí mutace a občas dojde ke ztrátě celého chromozomu Y.

Když Walsh s kolegy odstranili samcům myším chromozomy Y z buněk kostní dřeně, došlo u nich k produkci bílých krvinek bez chromozomu Y. Tyto bílé krvinky se zřejmě nechovají, jak by měly. Část z nich se dostane do srdce, kde aktivují procesy, které vedou ke zjizvování srdeční tkáně. Tím ale končí veškerá „legrace“. Zjizvování srdce postupně zhoršuje činnost srdce a nakonec vede k předčasné smrti, v tomto případě pokusné myši. 

TIP: Vědci spočítali, jakého nejvyššího věku se mohou lidé dožít

Podle Walshe a jeho kolegů je zjivování srdce typickým znakem stárnutí. Odhaduje se, že v rozvinutých zemích přispívá k téměř polovině všech úmrtí. Badatelé jsou vzhledem k výsledkům výzkumu přesvědčeni, že mnoho těchto úmrtí může úzce souviset se ztrátou chromozomu Y z buněk, pochopitelně u mužů.

Existence legendárního těžkého tanku Tiger vedla konstruktéry k myšlence využít jeho šasi pro nová samohybná děla, jež by mohla nést mimořádně ničivou výzbroj. Vznikl tudíž projekt vozidla Geschützwagen Tiger, které mělo sloužit jako platforma pro těžké kanony či moždíře, avšak jako základ byl následně vybrán vyvíjený tank Tiger II neboli Königstiger.

Projekty na tygřích nohou

Podvozek se musel výrazně prodloužit, přibyly další dva páry pojezdových kol (celkově tedy 11) a na místě věže se objevila gigantická hranatá nástavba, v níž měla spočinout samotná zbraň. Němci se rozhodně nedrželi zkrátka, neboť první aplikací nového šasi se měl stát obrněnec zvaný Grille 17 (cvrček). Jak naznačuje už číslice, mělo jít o samohybnou podobu zbraně 17-cm Kanone 18, jejíž 8,5 m dlouhá hlaveň s ráží 172,5 mm dokázala pálit granáty o váze 62 kg na impozantní vzdálenost 29 km. Existovaly i protipancéřové granáty, jež na dálku 1 000 m probíjely ocel o tloušťce 255 mm.

Obrněnec Grille - Geschützwagen Tiger für 17cm K72 (Sf). (foto: Wikimedia Commons, Imperial War Museums, CC0)

Dalším vozidlem na šasi Geschützwagen Tiger měl být obrněnec Grille 21. Jeho výzbroj by tvořil upravený 210mm moždíř Mörser 18/1, jenž by pálil granty o váze 113 kg na vzdálenost více než 16 km. Druhé z vozidel zůstalo pouze na papíře, prototyp podvozku pro Grille 17 byl však v prosinci 1944 víceméně hotov. V lednu 1945 si jej měl prohlédnout Adolf Hitler, ale k tomu už patrně nedošlo a obrněnec nikdy nebyl dokončen, respektive nikdy nedošlo k montáži kanonu.

Obludnost, jejíž bojová hmotnost by činila asi 55 tun, zůstala stát v montážním středisku v Haustenbecku, kde na konci války padla do rukou vojáků západních armád. Ti se s nacistickým ocelovým monstrem nadšeně fotografovali, avšak příkaz neznámého úředníka pak tento unikát poslal do šrotu.

Po chuti megalomana

Samohybná děla Grille 17 a Grille 21 rozhodně nepředstavovala vrchol úsilí firmy Krupp, která se zjevně snažila vyhovět vášni Adolfa Hitlera pro gigantické zbraně. V roce 1943 byl zahájen program Bär (medvěd), ze kterého měl vzejít samohybný moždíř ráže 305 mm. Jako základ měl posloužit tank Tiger, avšak podvozek dostal dva páry pojezdových kol navíc.

Motor ale zůstal stejný, a tudíž by se výsledné vozidlo nemohlo chlubit nijak zvlášť velkou pohyblivostí, protože by vážilo okolo 120 tun. V nástavbě „medvěda“ se měl nacházet moždíř, který nebyl ničím jiným než derivátem slavné zbraně vz. 16 značky Škoda a mohl by vrhat granáty o váze 380 kg na vzdálenost 10 km. Projekt Bär nepřekročil fázi návrhu, ani on však stále ještě nebyl vrcholem nacistické dělostřelecké gigantománie.

Oceloví giganti

Často se vyskytuje tvrzení, že se plánovala i samohybná varianta 800mm železničního děla Dora, údajně na podvozku gigantického tanku P.1000 Ratte. S největší pravděpodobností jde o poválečnou fabulaci, byť postavenou na reálných základech. Ve společnosti Krupp totiž vznikly také studie samohybných moždířů, mezi nimiž figuroval typ ráže 800 mm, který by využíval granáty z Dory, i když odpalované za pomoci menší prachové náplně z kratší hlavně.

TIP: Obři ve službách Wehrmachtu: Německé těžké kanony

Další návrhy počítaly s využitím 600mm střel, které používal samohybný moždíř Karl-Gerät. U nich se však počítalo naopak s prodlouženou hlavní (asi 12 m), která by zajistila dostřel až 14 km (zatímco Karl-Gerät zvládal pouze 4 km). Právě tuto zbraň měl dostat obří samohybný moždíř Urling, jenž měl využívat dieselelektrický pohon podobný tanku Maus a měl vážit víc než 1 000 tun! Byly navrženy i samohybné pásové verze lodních kanonů ráží 240, 280 a 380 mm, praktická užitečnost takových monster by však byla více než sporná a na realizaci již nikdy nedošlo.

Vědci věří, že se jim podařilo objevit první „spící“ černou díru hvězdné hmotnosti, která byla detekována mimo naši galaxii. Černé díry hvězdné hmotnosti představují zbytky po závěrečných životních stadiích velmi hmotných stálic. Vznikají překotným gravitačním kolapsem vyhaslého jádra obří hvězdy a na jejich přítomnost můžeme usuzovat pouze v případě, že se nacházejí ve vícečetném systému a „odsávají“ materiál z okolních stálic. Látka poté padá na černou díru, zahřívá se a září v rentgenovém oboru.

To ale neplatí pro „spící“ černé díry – ty podle současných teorií nevyzařují dostatečně vysoké úrovně rentgenového záření, takže jsou pro nás takřka nepozorovatelné.

TIP: Astronomové objevili nejmenší a Zemi jednu z nejbližších černých děr

Vědci při svém pátrání po neviditelných černých dírách prohledali téměř 1 000 hmotných hvězd a podle vedoucího studie Tomera Shenara jde o skutečný „objev jehly v kupce sena“. Nově objevená černá díra, označovaná jako VFTS 243, má podle vědců hmotnost odpovídající nejméně 9 Sluncím a nachází se v rozlehlé emisní mlhovině Tarantule uprostřed Velkého Magellanova mračna. Jejím souputníkem je horká hvězda 25× hmotnější než naše Slunce.