Jednadvacátého prosince 1943 ráno se k italské Ortoně přibližovali kanadští vojáci pluku Loyal Edmonton, jednoho ze tří pluků tvořících 2. kanadskou pěší brigádu pod velením brigádního generála Bertrama Hoffmeistera. Na základě informací rozvědky Kanaďané čekali žádný či jen minimální odpor, o to větší proto bylo jejich překvapení, když je uvítala smršťkulek a minometných granátů. Šedesátičlenná rota D, která postupovala v první linii, přišla během pouhých několika minut o 43 mužů.

Předchozí část: Bitva o italskou Ortonu 1943: Kanaďané v Malém Stalingradě (1)

Boj o bludiště začíná

Kanaďané se ale rychle vzpamatovali a pod ochranou kouřové clony se jim podařilo vpadnout střelcům do zad díky mělkému příkopu vedoucímu až za okraj města. Po likvidaci předsunutých hlídek pak vytvořili malé předmostí, do kterého začaly proudit posily v podobě zbytku praporu. Obdobného úspěchu dosáhl i pluk seaforthských horalů, který překvapil a zahnal na ústup oddíl výsadkářů bránící malý kostelík na vrcholu ortonského svahu.

Útočníci se rozhodli využít moment překvapení na maximum a během pár hodin se dokázali probít až k okraji historického centra Ortony. Zde je ale houstnoucí německá palba zastavila, jak se do oblasti stahovaly další a další oddíly výsadkářů. Úzké uličky zasypané sutinami znemožňovaly jakýkoliv obchvatný manévr a kdokoliv se pokusil sutiny přelézt, stal se okamžitě cílem palby odstřelovačů a kulometčíků.

Hned další den sice čtyři stovky horalů podporované četou tanků Sherman zkusily provést rychlý úder podél hlavní silnice, jejich postupu ale bránila masivní hromada sutin na jižním okraji radničního náměstí. Odsud už se ale Kanaďané nedokázali probít dál a po ztrátě momentu překvapení neměli jinou možnost než přistoupit k dobývání města dům od domu.

Pouliční peklo

V úzkých uličkách neexistoval způsob, kterým by si vyšší důstojníci udrželi nad bitvou kontrolu. Zároveň s tím zmizel jakýkoliv náznak souvislé frontové linie, celý boj se tak rozpadl na vzájemné přestřelky jednotlivých rot a čet rozesetých po celém ortonském bludišti. Ztráty útočníků rychle narůstaly a večer 22. prosince zbývala oběma útočícím praporům sotva polovina mužstva. Pro Kanaďany šlo o vůbec první zkušenost s bojem v zástavbě, zatímco v řadách výsadkářů bojovalo mnoho veteránů zocelených boji na východní frontě.

Výsadkáři ukrytí na střechách budov dávali svým spolubojovníkům informace o pohybu nepřítele a umožňovali tak jednotlivým četám pronikat Kanaďanům do zad a znovu obsazovat již vyčištěné budovy. Vědomi si kanadské početní převahy se rovněž nenechávali zatáhnout do větších střetů a místo toho prováděli bleskové údery, po kterých opět mizeli v bludišti uliček. I německé ztráty ale s každou hodinou narůstaly, zejména díky neustávající kanadské dělostřelecké palbě. Desátník Karl Bayerlein si do svého deníku zapsal: „Jakmile jsme odhaleni, nepřítel nasadí tanky, které pokračují v palbě, dokud se celá budova nezřítí. Jedinou únikovou cestou je v takovém případě vylézt na střechu a přeskočit na vedlejší budovu.“

Myší díry 

Kanaďané se nicméně krvavému řemeslu boje ve městě rychle učili a brzy přišli s vlastními metodami. Nejvýraznější z nich se stalo takzvané „mouse-holing“ (doslova „hloubení myších děr“), které využívalo faktu, že zástavbu Ortony tvořily řetězy budov pospojovaných společnou čelní zdí. Pro přechod mezi budovami tak stačilo jen výbušninou vyrazit otvor ve stěně bez nutnosti vystavovat se palbě v uličkách.

Dokončení: Bitva o italskou Ortonu 1943: Kanaďané v Malém Stalingradě (3)

Do děr po explozi obvykle Kanaďané naházeli několik ručních granátů, po vniknutí dovnitř zlikvidovali jakýkoliv odpor a pak proces opakovali u další stěny. Na jednu stranu útočníci riskovali, že explozemi oslabená budova se jim může každou chvíli zřítit na hlavu, na stranu druhou ale tímto způsobem mohli postupovat skrz bloky budov a nevystavovat se přitom německé palbě venku.

Jak vznikají gravitační vlny? Vysílá je každý pohybující se hmotný objekt, jehož pohyb se zrychluje či mění – není tedy perfektně sféricky symetrický jako při nafukování či smršťování koule, případně rotačně symetrický jako při rotaci disku nebo koule. Vezměme si na pomoc roztočenou káču: Zpočátku rotuje symetricky podél své osy, takže gravitační vlny nevyzařuje. Když se však rotace chýlí ke konci, káča při ní kolísá a tehdy vysílá zmíněné vlnění. Klasická dětská hračka je samozřejmě příliš malá, než abychom mohli její gravitační vlny zaznamenat současnými přístroji. Čím hmotnější však taková „káča“ je a čím rychleji rotuje, tím mohutnější vlny vznikají.

Předchozí část: Tajemství gravitačních vln: Gigantické vrásky v časoprostoru

Zdroje gravitačních vln ve vesmíru tak představují velké objekty, které se vzájemně obíhají. Rotující tělesa je pak vyzařují, pouze jsou-li nesymetrická, jako třeba planetky různých protáhlých tvarů. Gravitační vlny obvykle vysílají rovněž výbuchy supernov, pokud není rozpínající se mračno hmoty z exploze perfektně symetrické, což většinou skutečně není. Oproti tomu rotující disky a hvězdy, jež se nafukují a smršťují, gravitační vlnění převážně neprodukují.

Gravitační pozadí vesmíru

Zdrojem gravitačních vln by podle převažujícího názoru odborníků mohla být rovněž kosmologická inflace, tedy extrémně intenzivní a rychlé nafouknutí vesmíru, jež se zřejmě odehrálo v prvních momentech jeho existence. Mělo sice přibližně sférický tvar, ale nejspíš nebylo perfektně symetrické ve všech směrech. 

Jsou-li popsané představy správné, došlo tehdy k vyzáření gravitačních vln, které dnes tvoří tzv. gravitační pozadí vesmíru. Pokud ovšem daný signál existuje, je příliš slabý, než aby jej zachytily současné detektory. Budeme je tedy muset značně vylepšit, což však může trvat celé dekády. 

Jako nůž máslem

Objevy nových metod pozorování vesmíru obvykle vedou ke vzniku celých dalších odvětví astronomie. Platí to pro různé oblasti spektra elektromagnetického záření, kdy jsme po příslušných objevech začali kosmos pozorovat v oblastech rádiového, mikrovlnného, infračerveného, ultrafialového, rentgenového nebo gama-záření. Stejně tak první přímá detekce gravitačních vln, jež potvrdila jejich existenci, znamenala zrod zbrusu nové gravitační astronomie.

Gravitační vlny mají dvě zásadní vlastnosti, které z nich dělají zajímavý zdroj informací o vesmíru: Zaprvé, jejich vznik nevyžaduje přítomnost žádné další hmoty. Hmotné objekty je vyzařují pouhým pohybem, pokud tento splňuje výše uvedené předpoklady. A za druhé se dané vlnění může šířit skrz jakoukoliv hmotu, aniž by se podstatně rozptýlilo. Například světlo hvězd nám snadno zablokují mračna kosmického prachu, na jehož částicích se viditelné záření rozptyluje. Takové oblaky se přitom ve vesmíru vyskytují běžně a často na velmi zajímavých místech, jež bychom pozorovali rádi, ale právě kvůli prachu nemůžeme. Gravitační vlny však takovým mračnem projdou jako nůž máslem a nijak je to neovlivní.

Extrémní dvojice

Gravitační vlny sice vyzařují všechny hmotné objekty, které se pohybují vhodným způsobem, ale s jejich detekcí jsme teprve na počátku. Naše přístroje mohou zachytit dané vlnění z objektů, jež jsou typicky extrémně hmotné a pohybují se značnou, přímo astronomickou rychlostí. Z toho plyne, že hlavní zdroj gravitačních vln, které dnes pozorujeme, tvoří kompaktní binární systémy extrémních objektů.

Nejčastěji sledujeme vlnění, jež příslušná dvojice vyslala těsně před srážkou a splynutím. Jde o typický úlovek pozemních gravitačních observatoří, k nimž patří LIGO a Virgo. Může se přitom jednat o páry černých děr, neutronových hvězd či třeba bílých trpaslíků, případně o dvojice, v nichž jsou zastoupeny různé typy uvedených objektů. V lednu 2020 zachytily gravitační observatoře poprvé srážku, nebo spíš „zhltnutí“ neutronové stálice černou dírou. 

Nejhlasitější v kosmu

Většina hvězdných ostrovů ukrývá supermasivní černé díry o hmotnosti statisíců, milionů, a někdy i miliard sluncí. Při splynutí galaxií, které v kosmu nepředstavuje nijak výjimečnou událost, se po nějakém čase obvykle přiblíží, srazí a splynou i jejich supermasivní černá monstra. Gravitační vlny, jež při takových událostech vznikají, budou patrně „nejhlasitější“ v celém vesmíru. 

V případě dvojic supermasivních černých gigantů o hmotnosti milionů sluncí by mohly příslušné vlnění zachytávat kosmické observatoře jako LISA. Při detekci gravitačních vln z páru „mamutích“ supermasivních černých děr s hmotnostním ekvivalentem miliard Sluncí by se pak mohla uplatnit tzv. pole pulzarů.

Dokonce i struny

Badatelé věří, že bychom časem mohli detekovat gravitační vlny i z dalších objektů, jež netvoří součást binárních systémů. Již zmiňované exploze supernov, které nejsou dokonale symetrické, by měly produkovat gravitační vlnění o vysokých frekvencích – a mohly by ho zachytit pozemní observatoře jako LIGO či Virgo. Rotující neutronové hvězdy by měly tvořit zdroj kontinuálního gravitačního vlnění, rovněž o vysokých frekvencích. Existuje-li gravitační pozadí vesmíru, mohla by ho v budoucnu detekovat pole pulzarů nebo podobné experimenty. 

TIP: Nedávno detekované gravitační vlny pocházejí z nového typu vesmírné srážky

A dokonce i kosmické struny – dosud jen hypotetické objekty v podobě nesmírně tenkých dlouhých trubic, jež možná vznikly v počátcích vesmíru – by měly vyzařovat gravitační vlny. Jejich detekce by pak znamenala průlomový objev a potvrzení existence těchto podivuhodných objektů. Jak je vidět, v gravitační astronomii se máme na co těšit…

Ačkoliv tzv. lyofilizované produkty patří v posledních letech mezi trendy zdravé výživy, ve skutečnosti nejde o žádnou novinku. Primitivní metodu sušení mrazem používali třeba již staří Inkové, ale teprve technologický pokrok v uplynulém století umožnil vznik standardizovaného průmyslového postupu, užívaného v komerční výrobě. 

TIP: Je libo sušený steak? Pochoutka z Jižní Afriky dobývá masožroutské Česko

Zvolený produkt se nejprve pomalu zmrazí až na −100 °C: Nejčastěji se jedná o ovoce nebo zeleninu, nicméně lyofilizovat se dá i maso, květiny, houby či hmyz, ale také kosmetika, farmaceutické výrobky, nebo dokonce archivní dokumenty a archeologické nálezy. Po několika hodinách se za současného postupného ohřívání snižuje tlak, takže led sublimuje – přechází tedy z pevného skupenství rovnou do podoby páry. Nakonec produkt ztratí až 95 % tekutiny, zatímco si uchová většinu vlastností, včetně barvy a chutě, jakož i minerálů či vitaminů. Vydrží pak i několik let, nevýhodou je však vysoká cena: Například kilogram lyofilizovaných jahod vyjde na necelé tři tisíce korun.

Ve Velké Británii mají problém s hady. Odborníci hlásí, že v posledních letech narůstá počet uštknutí exotickými hady. Podle nové studie v časopisu Clinical Toxicology byli lidé ve Velké Británii v letech 2004–2010 uštknuti cizokrajným hadem v průměru 22× ročně, zatímco mezi lety 2010 až 2020 to bylo již v průměru 30× ročně.

David Warrell z Oxfordské univerzity a jeho kolegové analyzovali data britské národní agentury National Poisons Information Service (NPIS). „Většina zaznamenaných uštknutí zasáhla prsty, dlaně nebo zápěstí lidí, kteří se snažili s hadem nějak manipulovat,“ vysvětluje Warrell. V letech 2010 až 2020 bylo uštknuto celkem 300 různých lidí, několik z nich vícekrát. Téměř dvě třetiny z nich byli muži a 72 uštknutých byli děti mladší 18 let. 15 uštknutí bylo s těžkým průběhem a jeden uštknutý člověk zemřel – terarista, jehož uštkla kobra královská (Ophiophagus hannah).

Nebezpeční mazlíčci

Podle badatelů je v tomto případě vysvětlení jasné. Obyvatelé Velké Británie totiž chovají stále více exotických hadů. S jejich rostoucím počtem stoupá i počet nehod, k nimž se tito hadi připletou. V Británii mají přitom jen jediného původního jedovatého hada, zmiji obecnou, kterou známe i z Česka. Exotických jedovatých hadů tam ale lidé chovají celou řadu druhů. Odhaduje se, že hady ve Velké Británii chová zhruba jedno procento domácností.

TIP: Superlepidlo z jedu nejnebezpečnějšího hada Jižní Ameriky zastavuje krvácení

„Chov mnoha druhů jedovatých hadů ve Velké Británii vyžaduje licenci. Zároveň ale víme, že řada lidí tyto hady chová ilegálně. Proto je počet uštknutí exotickými hady, k němuž jsme ve výzkumu dospěli, nejspíš ještě podhodnocený,“ uvádí David Warrell.

Opavští Přemyslovci odvozovali svůj původ od Mikuláše, který byl nemanželským synem Přemysla Otakara II. Proslulý král železný a zlatý jej zplodil někdy kolem roku 1255 se svou milenkou, jíž byla pravděpodobně Anežka z Kuenringu. Anežka pocházela z významného rakouského rodu a do Čech se patrně dostala jako dvorní dáma Přemyslovy rakouské choti Markéty Babenberské. Ta sice Přemyslovi žádného potomka nedala, protože v době sňatku byla již pokročilého věku, avšak díky jejímu věnu získal český panovník Rakousy a Štýrsko. 

Z levobočka knížetem

Vedle Mikuláše měl král mimo manželství ještě nejméně jednoho syna a dvě dcery, jež také uznal za vlastní. Ale byl to v první řadě syn, k němuž se od počátku veřejně hlásil, neboť byl jeho prvním mužským potomkem. Již v roce 1260 nechal Přemysl Otakar II. Mikuláše papežem legitimizovat a postaral se o jeho výchovu a hmotné zajištění. Když se mu z něj nepodařilo udělat dědice královského trůnu, mělo k jeho zabezpečení posloužit Opavsko. Král území vydělil z Moravského markrabství a učinil z něj samostatný celek. 

Nároky na severovýchodní cíp přemyslovských zemí sousedící s Polskem se Mikuláši dařilo během života prosazovat s většími či menšími úspěchy. Po smrti otce v bitvě na Moravském poli, kam ho v roce 1278 doprovázel, padl Mikuláš do uherského zajetí, z něhož se vrátil až po třech letech. Opavsko si mezitím přisvojila druhá Přemyslova manželka, královna Kunhuta, se svým novým partnerem Závišem z Falkenštejna z rodu Vítkovců. Mikulášovi se přesto nakonec podařilo převzít nad Opavskem kontrolu a byl to rovněž on, kdo dal v roce 1290 mocného Falkenštejna připravit před hradem Hluboká o hlavu. Zbavil tím přemyslovský rod nepříjemně ambiciózního velmože. 

Mezi Opavou a Ratiboří

O Opavsko musel Mikuláš bojovat i se svým nevlastním bratrem, českým králem Václavem II. Ten se sice narodil až řadu let po něm, ale zato se mohl těšit manželskému původu a ve svém polovičním sourozenci celkem pochopitelně spatřoval nežádoucí konkurenci. I proto, že se Václavovi II. podařilo získat polskou korunu, cítil v Mikulášovi bezprostřední ohrožení a na Opavsku ho rád neviděl. Nechal se jím však formálně zastupovat v polských záležitostech. Poslední léta pak Mikuláš strávil v brněnském klášteře minoritů, který sám za svého života finančně podporoval. Nechal se zde pohřbít i se svou ženou Adelaidou, jež byla vzdáleně spřízněná s Habsburky. Skutečným opavským knížetem se stal teprve jeho stejnojmenný syn, Mikuláš II. To už bylo v době po vyhasnutí královské přemyslovské linie, kdy se vlády v českých zemích ujal Jan Lucemburský. 

S Lucemburky vycházel Mikuláš II. povětšinou velmi dobře a roku 1318 od nich získal Opavsko jako dědičné léno. Byl tak položen základ samostatného postavení území a s konečnou platností ustanovena nová rodová linie opavských Přemyslovců. Pro Jana Lucemburského bylo důležité mít v neklidném Slezsku, jehož lenním pánem se ve třicátých letech 14. století stal, spojence. Z toho důvodu v roce 1336 udělil Mikuláši II. i Ratibořsko, slezské vévodství sousedící s Opavskem na severu.

Spojení území bylo zpečetěno Mikulášovým sňatkem s tamní dědičkou Annou Ratibořskou, čímž se Přemyslovec zařadil mezi slezské vévody. Od té doby existovaly dvě větve rodu: knížecí opavská a vévodská ratibořsko-opavská. Centrum první se nacházelo vedle samotné Opavy také v Hradci (nad Moravicí), zatímco druhá měla ústředí své moci právě v Ratiboři v dnešním Polsku.

Po boku vládců

Po smrti Jana Lucemburského se Mikuláš II. často pohyboval i na dvoře jeho syna Karla IV. a nadále pomáhal prosazovat lucemburské zájmy ve Slezsku. Pro Karla bylo spojení výhodné, neboť úzkými styky s opavskými Přemyslovci dával najevo svou spřízněnost s původní českou dynastií (připomeňme, že sám zdědil její krev po matce Elišce, sestře posledního v Čechách vládnoucího Přemyslovce, k čemuž se vždy horlivě hlásil). Svému panování tím zvyšoval tak legitimitu své vlády a propojoval minulost s přítomností. 

Sám Mikuláš II. Opavský kromě úzkých kontaktů s Lucemburky rozvíjel také styky se slezskými Piastovci, mezi něž pronikl především obratnou sňatkovou politikou. Po první předčasně zemřelé manželce se po jeho boku vystřídaly dvě Piastovny, čímž utvrdil své postavení v oblasti. Následující vývoj však slibný rozlet zbrzdil. V dalších generacích se rodová moc tříštila v souvislosti s tím, jak se dědictví postupně rozdělovalo mezi další a další mužské příslušníky, o něž neměla dynastie nouzi. To se sice dít nemělo, protože Přemek I. Opavský v roce 1433 ve své závěti určil, že se doména nesmí dále dělit, ovšem jeho čtyři synové těchto ustanovení nedbali. Nejednalo se nicméně o mimořádný jev, protože chudnutí a propad významu postihly v 15. století i další slezská knížectví.

Úpadek do provinčnosti

Pokud je známo, nevznesli opavští Přemyslovci nikdy nárok na český trůn, ani když se znovu uprázdnil vymřením Lucemburků po meči roku 1437. V té době již dávno nehráli první ani druhé housle. Přibližně v období po smrti Mikuláše II. Opavského roku 1356 začal jejich postupný sestup z výsluní – Přemyslovci se zadlužovali, rodové državy zastavovali a majetková základna se tenčila. 

Nejpozději na přelomu 14. a 15. století upadly obě větve dynastie do provinční bezvýznamnosti. V polovině 15. století se opavský kníže Arnošt zadlužil natolik, že mu nezbývalo než značnou část Opavska prodat. Kupce našel v samotném českém králi Jiřím z Poděbrad, jenž knížectví věnoval svému synovi Viktorínovi. Ten byl stejně jako všichni jeho bratři vyloučen z nástupnictví na český trůn, a proto mu titul knížete opavského přišel vhod.

Sám Arnošt zemřel bez potomků, čímž opavská linie Přemyslovců fakticky vyhasla, přežili ho pouze bratr a synovec – oba nositelé téhož jména Přemek –, kteří se však dali na církevní dráhu. Viktorína z Poděbrad později z Opavska vystrnadil uherský král Matyáš Korvín, který knížectví věnoval svému nemanželskému synovi Jánošovi. Ani ten se zde dlouho neudržel. Po Matyášově smrti vznesl na Opavsko nárok český panovník Vladislav Jagellonský, v roce 1500 se ho s konečnou platností zmocnil a v rukou českých králů již zůstalo natrvalo.

Ratibořská linie Přemyslovců se udržela o něco málo déle, snad proto, že měla v porovnání s opavskou v danou dobu schopnější členy a možná i o něco více štěstí. Jako se opavská knížata snažila hlásit k přemyslovskému dědictví, ratibořští vévodové zase vědomě navazovali na Piastovce. Dělo se tak spíše symbolickými gesty vlastní sebeprezentace: na české kořeny opavských Přemyslovců upozorňovaly jejich erbovní barvy červená a bílá převzaté od českých králů, zatímco na polské u ratibořských Přemyslovců odkazovalo například místo jejich posledního odpočinku v dominikánském kostele sv. Ducha v Ratiboři, který dříve sloužil za nekropoli tamních Piastovců.

Dohořívající svíce

Závěrečnou generaci opavských Přemyslovců představovali bratři Jan VI., Mikuláš VII. a Valentin, kteří se narodili v závěru 15. století Janu V. Ratibořskému a jeho manželce Magdaleně Opolské. Všichni tři sourozenci se postupně vystřídali v čele Ratibořského knížectví, které v té době tvořilo víceméně jen město Ratiboř a jeho nedaleké okolí. Z hlediska svého významu byli pouze jedněmi z mnoha slezských zeměpánů a nevyznačovali se ani majetkem. 

Sám Valentin podle všeho nebyl předurčen k tomu, aby někdy převzal vládu, a pravděpodobně s tím vůbec nepočítal. Kromě toho, že se narodil jako poslední syn (zřejmě v roce 1485), trpěl fyzickou indispozicí – ne nadarmo ho jeho současníci označovali přívlastkem Hrbatý. Jeho starší bratři však oba předčasně zemřeli v roce 1506, aniž by zanechali potomky a vláda tak jedenadvacetiletému Valentinovi doslova spadla do klína.

Jeho hendikep lze tušit i za faktem, že se nikdy neoženil, jinak by samozřejmě bylo v jeho nejvlastnějším zájmu zajistit si dědice. Kronikáři, jako by chtěli Valentinovy zjevné tělesné nedostatky kompenzovat, uvádějí, že se vyznačoval velkou moudrostí, odvahou a mravní ryzostí. To však opavským Přemyslovcům další budoucnost zajistit nemohlo. Bezdětný vladař proto již v roce 1512 uzavřel dohodu se svým příbuzným Janem II. Opolským, na jejímž základě měl Jan po něm zdědit majetek. Ten se rozrostl ještě o nevelké bohumínské panství, jež Valentin během své vlády k Ratibořsku připojil. 

Ztracen v dějinách

Když 13. listopadu 1521 Valentin Hrbatý na svém ratibořském hradě zemřel, vyhasl s ním definitivně kdysi mocný královský rod, jehož moc se svého času rozpínala od Jadranu po Balt, rod, jenž se těšil pozornosti bezpočtu dobových kronikářů, domácích i zahraničních. Oproti tomu Valentinova smrt prakticky nevyvolala větší odezvu, vždyť šlo jen o jednoho z drobných slezských zeměpánů, jakých byly v regionu desítky.

TIP: Čechy, Morava a... Slezsko! Jak jsme ho získali a proč ho chtěli cizí vladaři?

Těžko si lze představit větší kontrast. Historická paměť ho prakticky zcela vytěsnila, a i v moderní době se jeho jméno objevovalo leda v podrobných genealogických pojednáních o regionu. Také proto je tak známé datum 1306, zatímco rok 1521 téměř nikomu nic neřekne.

Zatímco otevřené hvězdokupy se vyskytují v disku Galaxie, jejich kulové protějšky tvoří součást galaktického hala. Kromě toho panuje mezi oběma skupinami ještě jeden podstatný rozdíl: Zatímco kulové hvězdokupy typicky obsahují statisíce i miliony extrémně starých stálic a jsou gravitačně velmi stabilní, otevřené hvězdo­kupy sestávají převážně ze stovek až tisíců mladých členek a přílišnou stabilitou nevynikají. 

TIP: Jak vznikají galaktické slapové ohony?

V diskových galaxiích se přitom plyn – zejména ten molekulový – vyskytuje téměř výhradně v disku, zatímco v kulovitém halu jej prakticky nenajdeme. Hvězdy tudíž vznikají pouze v disku: Z molekulových mračen se utvářejí hierarchickým kolapsem ve skupinách, a formují tak právě otevřené hvězdokupy. Naproti tomu členky kulových hvězdokup se rodily v dobách vzniku samotné Galaxie, kdy ještě neměla tolik vyvinutý diskový tvar. Plynu bylo tenkrát víc, nová hvězdná uskupení byla bohatší a za dobu své existence se gravitačně stabilizovala.

Uprostřed opojné vůně mateřídoušky se vznáší jedna z nejbohatších populací českých motýlů. Na loukách vyrážejí ohrožené orchideje a modré hořce, periodické tůně jsou obydleny živoucími zkamenělinami listonohy. Březové háje připomínají tajgu a borovicové lesíky hostí bizarní rostliny bez chlorofylu i vzácné druhy hub. To vše můžete vidět na Vrchbělé!

S očima dokořán

Z hustého porostu janovců vyskočí daněla, udělá pár skoků a je pryč. Moment překvapení mě zastavil v pohybu, a tak díky vyplašenému zvířeti objevuji něco mnohem vzácnějšího. Na jedné z větviček bobovitého keříku sedí se složenými křídly mezi lusky růžovo-hnědo-bílý lišaj pryšcový (Hyles euphorbiae). Syté barvy naznačují, že by mohlo jít o čerstvě vylíhlého jedince. Vyfotografuji jej a do mapy značím polohu nálezu, ačkoli je jasné, že se soumrakem motýl odlétne.

Dříve patřil lišaj pryšcový (Hyles euphorbiae) k nejhojnějším lišajům ve střední Evropě. Dnes na mnoha místech v důsledku zániku přirozených stanovišť (sluncem vyhřáté lokality stepního charakteru) téměř vyhynul. (foto: Denisa Mikešová)

Naposledy si prohlédnu huňaté zavalité tělíčko a znova se soustředím na papíry, v nichž mám seznam zdejších druhů rostlin a živočichů s GPS souřadnicemi, jež by mě v případě rostlin měly dovést na místo jejich výskytu. Ano, ještě mě čeká fotodokumentace hořců křížatých (Gentiana cruciata) a prhy arniky (Arnica montana). Oba druhy patří k ohroženým rostlinám naší republiky. 

Každý můj krok však musí být obezřetný, kdyby mi do cesty vlétl třeba modrásek černoskvrnný (Phengaris arion). Potom bych hořce a prhy odložila na neurčito a věnovala se třepetajícímu se motýlovi. 

Ráj chráněných druhů

V dobách před intenzifikací zemědělství býval modrásek černoskvrnný rozšířen na celém území naší republiky; dnes však přežívá na poslední hrstce lokalit. Nejvíce kolonií je na Vsetínsku, kde se místy udržela drobná rolnická hospodářství a na Vrchbělé žije největší česká populace tohoto vymírajícího, kriticky ohroženého motýla. 

Bývalé vojenské újezdy nebyly v minulosti poznamenány intenzivním zemědělským obhospodařováním, takže zdejší krajina není poničená pesticidy. Proto stále poskytuje domov mnoha rostlinným i živočišným druhům, které z jiných částí České republiky vymizely nebo mizí. Konkrétně Vrchbělá se může pochlubit 11 druhy zvláště chráněných rostlin, 30 druhy rostlin z červeného seznamu a 55 druhy zvláště chráněných živočichů. 

Vzdálenost není překážkou

Z ochranářského hlediska jsou na Vrchbělé nejcennější bezlesé plochy, které ale po odchodu armády spontánně zarůstají náletem borovice a břízy, louky pak invazní třtinou křovištní a janovcem metlatým. V důsledku se vytrácí suchomilný a teplomilný charakter lokality a ubývá reliktních (pozůstatkových) teplomilných druhů. Pravděpodobně vlivem zarůstání došlo k zániku např. vstavače vojenského a vymizení koroptví polních, které zde ještě v roce 2002 běžně žily.

Aby se dalšímu nežádoucímu zarůstání zamezilo, bylo v roce 2012 zahájeno Českým svazem ochránců přírody ZO ČSOP JARO v Jaroměři sekání travních porostů a klučení stromových náletů. „Na Vrchbělou to sice máme z Jaroměře přes sto kilometrů, ale význam území a jeho aktuální stav nás nenechaly klidnými. Jednu z nejcennějších lokalit bývalého vojenského prostoru proto převzal do správy náš Velkojaroměřský pozemkový spolek,“ říká předseda David Číp.

Pohřbení pod hromadami

Stejně negativně jako zarůstání se na složení flóry i fauny Vrchbělé podepsala výstavba sportovně rekreačního areálu s in-line dráhou, včetně tzv. sáňkařských kopců v přední části bývalé vojenské střelnice, které vznikly z odpadního popílku smíšeného se zeminou. 

Výstavba areálu, jež začala v roce 2012, vedla k zániku koniklece lučního českého (Pulsatilla pratensis), jenž je vedený mezi zvláště chráněnými druhy v kategorii silně ohrožených druhů. Pod vznikající hromadou odpadního popílku rovněž zmizely snad nejpozoruhodnější jednolisté kapradinky vratičky měsíční (Botrychium lunaria), které jsou v červeném seznamu zařazeny jako silně ohrožený druh.

Jen kousek vedle jednoho z rozlézajících se kopců popílku rostou ohrožené hořce křížaté, o které pečují ochránci přírody. Obrátili se s prosbou na CHKO Kokořínsko – Máchův kraj, aby hořce byly označeny cedulí a nedošlo k jejich zasypání. 

Hrozba golfového městečka

Přestože je Vrchbělá součástí CHKO Kokořínsko – Máchův kraj a je chráněna Evropskou unií jako Ptačí oblast Českolipsko – Dokeské pískovce a mokřady v rámci sítě Natura 2000, visí nad budoucností tohoto jedinečného území velký otazník. Pravidelný monitoring, který tady probíhá od roku 2001, přitom opakovaně potvrzuje výjimečnost zdejší přírody. 

Městu Bělá pod Bezdězem byl nabídnut projekt na vybudování golfového resortního městečka, které by se rozkládalo na ploše 2 543 165 m². Realizace záměru by znamenala zánik naprosté většiny cenné oblasti včetně zamoření půdy např. hlubokokořennými herbicidy a dalšími pesticidy, jež se běžně používají k „ošetřování“ golfových trávníků. Postupem času by velmi pravděpodobně došlo i ke kontaminaci spodních vod, jak se běžně děje v oblastech, kde se hojně používají chemické postřiky. Ochránci přírody a vědecká obec proto záměr výstavby golfového rezortu s přilehlým městečkem sledují s velkými obavami. 

„Monitorujeme zde jednu z posledních oblastí v celém Česku, kde se mimo jiné doposud hojně vyskytuje silně ohrožený a velmi pozoruhodný pták lelek lesní,“ komentuje situaci ředitel České společnosti ornitologické Zdeněk Vermouzek.

Také botanici poukazují na výskyt klenotu české flóry chráněného silně ohroženého vstavače kukačky (Orchis morio), který zde roste až v počtu 200 exemplářů, či na vzácné skalničky jako je např. chráněný a ohrožený kociánek dvoudomý (Antennaria dioica). Zastupitelé města Bělá pod Bezdězem zatím rozhodnutí odložili.

Ostře sledovaná lokalita

Po vycházce Vrchbělou, na které jsme stihli zmoknout, sedíme v teple a povídáme si. Setkání s jedním z největších znalců Vrchbělé, RNDr. Miroslavem Honců, je velmi inspirativní. 

„Průzkumem bývalé střelnice se zabývám s menšími přestávkami od roku 1990 do současnosti,“ říká pan doktor. „Po odchodu ruských vojsk z výcvikového prostoru vypadala střelnice úplně jinak. Celá přední část byla rozježděná od tankových pásů a sytě růžová květy zeměžluče okolíkaté.“ V tváři se mu zračí úsměv, jako by znova viděl tu krásu. Zeměžluče zde stále kvetou, nejsou ovšem už tak hojné jako dřív. Většinu něžných léčivých květů pohřbil zábavní park, in-line cesty a již zmiňované kupy popílku. 

„Zúčastnil jsem se zde několika průzkumů,“ pokračuje pan Honců, „například s českolipskými entomology, nebo ornitologického průzkumu se Zemědělskou fakultou v Praze. Intenzivní průzkumy jsem tady prováděl v roce 2012 a 2013, tedy v době, kdy zde byla zahájena výstavba zábavního parku a sáňkařských kopců a kdy jsem tady během dvou let prokázal 245 živočišných druhů. Například odstěhování bramborníčků černohlavých a pěnic vlašských také přičítám výstavbě.“

Očekávání s mírným optimismem

Hovoříme o významu celého území, a když nakousneme projekt golfového městečka, asi nás oba zamrazí v zádech. 

„Území má charakter Národní přírodní rezervace a umístění jakýchkoli staveb do tohoto prostoru, které nepodporují ochranu přírody, je nesmyslné,“ říká Miroslav Honců. Je ale optimista: „Pokud bude projekt schválen zastupiteli, respektive pokud bude odsouhlasena realizace, bude zablokován nutnými posudky. V konečné fázi může být kauza předložena k mezinárodnímu soudu v Haagu, tím bude lokalita dlouhodobě zamrzlá a nebude se zde smět nic dělat.“ 

TIP: Botanická zahrada u Štramberka a tamní Robinson z vápencového ostrova

Městu Bělá pod Bezdězem je navrhováno jiné využití, např. zavedení chovu divokých zvířat (koní, zubrů a praturů) či pronájem území filmařům k natáčení válečných filmů (podle příkladu Milovic). Tím by jedinečné přírodní dědictví Vrchbělé zůstalo zachováno.

Jak nedávno zjistili odborníci z Flindersovy a Adelaidské univerzity, během několika uplynulých dekád se statisticky významně zvýšil počet lidí, kteří se narodí s „dodatečnou“ tepnou procházející předloktím. Za normálních okolností je přítomna v prvních fázích nitroděložního vývoje, kolem osmého týdne však postupně zanikne a zachová se pouze u malé části novorozenců. Většina z nás se tak rodí jen se dvěma předloketními arteriemi: loketní a vřetenní.

Výhoda silnějšího předloktí

„Anatomové se na ‚třetí tepnu‘ poprvé zaměřili v osmnáctém století. Kolem roku 1880 se vyskytovala zhruba u deseti procent populace, v současnosti už ji má asi třetina lidí,“ přibližuje Teghan Lucasová, jejíž tým loni provedl pitvu osmi desítek těl australských a evropských dárců narozených v první polovině 20. století. „Zjištěný nárůst je zřejmě výsledkem genetické mutace, zdravotních komplikací v těhotenství, nebo obojího,“ dodává badatelka. 

Náčrt umístění třetí tepny v lidském předloktí (ilustrace: Maciej Henneberg)

Podle vědců je nicméně zjevné, že třetí tepna musela svým nositelům skýtat jistou evoluční výhodu, jinak by se tak často neobjevovala. „Díky bohatšímu krevnímu zásobení měl dotyčný silnější předloktí, což se jistě hodilo,“ uvažuje Lucasová, podle níž se zmíněnou „vymožeností“ bude kolem roku 2100 pyšnit nadpoloviční část populace.

TIP: Dvanáct, nebo třináct párů? Je pravda, že někteří lidé mají o žebro víc?

Dodatečná tepna v předloktí navíc netvoří jedinou novinku, která zřejmě povede k přepisování učebnic anatomie: Až třikrát častější než před sto lety je dnes také výskyt kolenní kůstky nazývané fabella. 

Součástí mise vesmírného dalekohledu Jamese Webba je i projekt nazvaný Grism Lens-Amplified Survey from Space neboli GLASS. V rámci tohoto programu vědci pozorují masivní kupu galaxií Abell 2744, která díky své obří hmotnosti funguje jako gravitační čočka. 

Právě ohyb světla gravitací Abell 2744 přinesl vědcům nečekaný objev – dvojici galaxií pojmenovaných GLASS-z11 a GLASS-z13. Číslice v názvu objevených galaxií vyjadřuje hodnotu tzv. rudého posuvu, který ukazuje vzdálenost objektu od pozorovatele. V případě rudého posuvu s hodnotou 13 to značí, že zmíněnou galaxii pozorujeme v době před 13,4 miliardy let, tedy pouhých 300 milionů let po Velkém třesku. Je tedy asi o sto milionů let starší než cokoli, co astronomové mohli sledovat doposud.

JWST otřásá astronomickými rekordy

„Astronomické rekordy se už hroutí a další se otřásají,“ napsal v reakci na objev na Twitteru vedoucí výzkumu NASA Thomas Zurbuchen. Přestože publikovaná data vypadají velmi slibně, na jásot je zatím brzy – zpráva o objevu zatím neprošla recenzním řízením a hodnotu rudého posuvu zaznamenal JWST „pouze“ prostřednictvím svého snímače NIRCam, který slouží pouze k orientačnímu měření barevného spektra. Dalekohled ale nese i spektrometr NIRSpec, který je schopný tato prvotní zjištění potvrdit, nebo je případně upřesnit či vyvrátit.

TIP: Dechberoucí várka snímků z dalekohledu Jamese Webba

GLASS-z11 a GLASS-z13 jsou ve srovnání s Mléčnou dráhou velmi skrovné galaxie. Zatímco naše domovská galaxie má v průměru asi 100 000 světelných let a obsahuje přibližně 200 miliard hvězd, GLASS-z11 a GLASS-z13 měří mezi 3 000 a 4 500 světelnými roky a obsahují hvězdy s celkovou hmotností odpovídající asi miliardě Sluncí.

V pohoří Zagros, na území guvernorátu Sulejmánie v iráckém Kurdistánu, se nacházejí pozůstatky dávného osídlení a opevnění, známé jako horská pevnost Rabana-Merquly. Zhruba před 2 000 lety šlo o jedno z regionálních center Parthské říše. Archeologové se na základě nových průzkumů v této oblasti domnívají, že šlo o víc než jen o obyčejnou pevnost.

Jak uvádí nová studie publikovaná v magazínu Antiquity, nové vykopávky a letecké mapování s využitím dronů nasvědčují, že pevnost Rabana-Merquly ve skutečnosti představuje ztracené město Natounia, známé též jako Natounissarokerta. Nachází se zde čtyři kilometry dlouhá zeď opevnění, propracované skalní reliéfy a také náboženský komplex s chrámy, které byly zřejmě zasvěceny zarathuštrické bohyni Anáhitá.

Město říše Parthů

„Značné úsilí, které tehdejší obyvatelé vynaložili na plánování, stavbu a údržbu stavby této velikosti ukazuje, že šlo o sídlo významné pro říši,“ vysvětluje archeolog Michael Brown z německé Heidelbergské univerzity. S kolegy mají podezření, že objevené místo je skutečně dávná Natounia, město, které své jméno odvozovalo od Natounissara, zakladatele královské dynastie v Adiabene, klientském státě Parthské říše. 

TIP: Extrémní sucho odkrylo na břehu řeky Tigris dávné město doby bronzové

Město Natounia bylo až doposud známé pouze několika mincí, objevených v dávném městě Nisibis, na území dnešního jihovýchodního Turecka. Tyto mince zřejmě byly raženy v první polovině prvního století před naším letopočtem, což zhruba odpovídá stáří opevnění na lokalitě Rabana-Merquly.