Na podzim roku 1943 se německým silám v Itálii pod velením polního maršála Alberta Kesselringa podařilo zastavit postup anglo-amerických vojsk na Gustavově linii – obranném pásmu táhnoucím se napříč celým Apeninským poloostrovem od řek Garigliano a Gari na východě až po přístavní městečko Ortona na západě. 

Do Vánoc v Římě

Ve snaze opět získat iniciativu navrhl velitel britské 8. armády generál Bernard Montgomery plán počítající s průlomem Gustavovy linie na jejím východním okraji, kde měly síly V. sboru pod velením generálmajora Christophera Vokese překročit řeky Sangro a Moro, vydat se na sever k Pescaře, následně se stočit na západ a podél silnice Pescara–Řím dojít až k Věčnému městu a obsadit je. Mezi Sangrem a Pescarou ležela vzdálenost sotva 30 km a rozvědka hlásila, že Němci v oblasti nemají žádné početnější síly, Montgomery proto doufal, že Řím padne do Vánoc.

Co se Ortony týče, velitel 8. armády se na základě zpráv rozvědky domníval, že Němci ji nebudou bránit, neboť pro ně neměla prakticky žádný význam. Britský generál proto předpokládal, že Vokesův sbor Ortonu obsadí prakticky bez boje.

Němci si ale byli ve skutečnosti slabiny v Gustavově linii vědomi. Daný sektor Apenin hájila 10. armáda pod velením generála Joachima Lemelsena, který do oblasti na Kesselringův rozkaz vyslal LXXVI. tankový sbor vedený generálem Traugottem Herrem o síle čtyř divizí. Jednou z nich byla i 1. divize padákových myslivců generálporučíka Richarda Heidricha, kteří měli později sehrát roli obránců Ortony.

Krvavé řeky Sangro a Moro

Montgomeryho ofenziva začala 25. listopadu 1943, kdy britská 78. pěší divize vyrazila k pokusu o přechod Sangra. Operace, která měla trvat sotva pár dní, se ale kvůli nečekaně tuhému odporu zakopaných Němců protáhla na celý týden. Během něj Britové ztratili na 4 000 mrtvých a raněných, a když se Němci 2. prosince stáhli na sekundární obrannou linii na řece Moro, byla divize na pokračování v operaci příliš vyčerpaná. Montgomery ji proto stáhl do zázemí pro doplnění stavů a místo ní na frontu povolal 1. kanadskou divizi. Ta na italském válčišti působila již od invaze na Sicílii v létě 1943 a na bojišti tak nešlo o žádné nováčky. Když pak počátkem prosince Kanaďané dorazili, generálmajor Vokes jim svěřil úkol překročit Moro a vytvořit zde předmostí pro postup k Ortoně.

Stejně jako mnoho jiných řek v oblasti i Moro protéká úzkou roklí se strmými svahy, které obráncům poskytovaly významnou výhodu. Všechny mosty v navíc Němci vyhodili do povětří, Kanaďané proto neměli jinou možnost než přímý útok.

Ten začal 6. prosince s cílem obsadit vesnice San Leonardo, San Donato a Villa Rogatti, hájené muži 90. divize tankových granátníků. Villa Rogatti padla ještě ten samý den, útok na San Donato a San Leonardo ale byl s velkými ztrátami odražen. Druhou zteč kanadští vojáci provedli o čtyři dny později a po celodenním tvrdém boji a za vydatné podpory tanků kanadského 1. obrněného pluku se jim podařilo obranné pozice obejít. Němci, kterým tak náhle hrozilo obklíčení, se proto raději spořádaně stáhli k Ortoně.

Líčení ortonské pasti

Po přechodu Mora již bylo Montgomerymu jasné, že jeho plán na dobytí Říma do Vánoc je v troskách. Vzhledem ke zhoršujícímu se počasí, které proměnilo terén v jednu velkou bažinu, vyvstala potřeba nalézt pro 8. armádu vhodné pozice pro přezimování. Ortona se přitom přímo nabízela – ležela jen několik kilometrů od Mora, byla dostatečně velká pro ubytování mnoha vojáků a její hluboký přístav by výrazně zkrátil spojenecké zásobovací trasy. V této chvíli Montgomery stále ještě předpokládal, že Němci Ortonu nebudou bránit. Nemohl tušit, že se hluboce mýlí – zatímco britský V. sbor krvácel na Sangru a Moru, vojáci 1. praporu 1. divize padákových myslivců se ve městě pilně připravovali na bitvu.

Pokračování: Bitva o italskou Ortonu 1943: Kanaďané v Malém Stalingradě (2)

Ortona se rozkládala na vrcholku vysokého útesu a z naprosté většiny ji tvořila spleť úzkých uliček. Odstřelem vytipovaných budov a nahromaděním trosek do ulic tak němečtí ženisté poměrně rychle vytvořili neprostupný labyrint. Do trosek i budov následně Němci nastražili stovky min i nástražných náloží. Při jejich umisťování se fantazii nekladly meze; v některých případech jako past posloužila i obyčejná toaleta s lankem detonátoru připojeným k páčce splachovadla či láhev vína na stole s takřka neviditelným nástražným drátem uvázaným okolo hrdla.

Víru v Boží všemohoucnost nahradil v 17. století racionalismus. Osvícenští vědci věřili v sílu lidského rozumu, bojovali proti pověrám a předsudkům, šířili osvětu, vzdělanost a popularizovali vědu. Právě poznatky z vědy a techniky prokázaly mimořádnou schopnost člověka ovládat svět. V popředí vědeckého rozvoje stály osobnosti typu Reného Descarta, vikomta Francise Bacona, Gottfrieda Wilhelma von Leibnize či sira Isaaca Newtona.

Rovněž vznikly první vědecké společnosti jako Královská akademie věd ve Francii, Královská společnost v Anglii a byla založena hvězdárna na Greenwichi. Základ osvícenské vědy tvořil racionalismus a empirismus, konkrétně pozorování, přesné měření a vyvozování závěrů. Vzdělaná společnost již věděla, že Země není středem vesmíru, že planety obíhají kolem Slunce, a seznamovala se s Newtonovými pohybovými zákony, s teorií volného pádu, kyvadlového pohybu, odstředivé síly a vakua. 

Osvícený starosta Magdeburgu

Nadšeným experimentátorem a originálním myslitelem byl taktéž německý politik a učenec Otto Gericke, který si po povýšení do šlechtického stavu změnil jméno na Otto von Guericke. Na počátku třicetileté války studoval na německých a nizozemských univerzitách, poté se ve službách města Magdeburg vypracoval až na starostu. 

Vedle aktivit ve funkci diplomata a starosty se Otto von Guericke věnoval i pokusům se stlačeným vzduchem a vodními čerpadly. Historik Josef Smolka o tom uvedl: „Někteří autoři se domnívají, že počátky Guerickova zájmu o vakuum spadají do r. 1649, kdy za svého pobytu v Norimberku navštívil výrobnu hasičských stříkaček a zajímal se o to, jak takový aparát vlastně funguje. V tehdejším pojetí válčení, kdy vypalování měst a nepřátelských osad bylo na denním pořádku, byla stříkačka důležitou součástí výzbroje každé armády.“

Guericke objevil a sestavil mechanickou vzduchovou vývěvu na odčerpávání vzduchu z uzavřených nádob. Také zjistil, že vzduch je nezbytný k hoření a pro šíření zvuku. Jeho pokusy pomohly vyvrátit dosavadní fyzikální dogma, které formuloval Aristoteles, že hmota nepřetržitě vyplňuje prostor, a proto v přírodě nenajdeme vakuum. Jinými slovy, že příroda nesnese prázdnotu.

Slavný pokus

Traduje se, že Guericke využil jednání Říšského sněmu v Řezně a přítomnosti elity římsko-německé říše, aby v pátek 8. května 1654 demonstroval před císařem Ferdinandem III. pokus, který vešel do dějin jako předvedení magdeburských polokoulí. Ze dvou dutých měděných polokoulí o průměru půl metru, které byly k sobě stlačeny a utěsněny koženým pruhem namočeným ve vosku a terpentýnu, odčerpal svým vynálezem – mechanickou vývěvou – vzduch. Poté se osm párů koní pokusilo polokoule od sebe odtrhnout. Svědkové pokusu nemohli uvěřit, že to koně nedokázali. Poté vědec vpustil dovnitř jedné polokoule kohoutem vzduch a polokoule se od sebe samovolně oddělily.

Předvedení experimentu s magdeburskými polokoulemi. (ilustrace: Wikimedia Commons, Gaspar Schott, CC0)

Dokázal tím, že polokoule držel u sebe tlak okolního vzduchu. Na základě toho vznikla fyzikální poučka: „Je-li mezi dvěma polokoulemi (…) nižší tlak než v jejich okolí, bude na tyto polokoule tlačit okolní vzduch tlakovou silou, která je přímo úměrná rozdílu tlaků vně a uvnitř.“ Magdeburský experimentátor prokázal, že Zemi obklopuje atmosféra a že vzduch má hmotnost, kterou tlačí na zemský povrch.

Někteří historici jsou přesvědčeni, že císař v roce 1654 nespatřil magdeburské polokoule, nýbrž byl svědkem demonstrace, jak funguje vývěva, jak se váží vzduch a co měří vodní barometr. Současně tito historici tvrdí, že první magdeburské polokoule byly veřejnosti předvedeny až v Magdeburgu v roce 1657. Polokoule měly být měděné o průměru dvacet centimetrů a o jejich odtržení se mělo bez úspěchu pokusit šest silných mužů. Jiné prameny uvádějí, že nešlo o siláky, ale o čtyři páry koní. Guericke pokus zopakoval v roce 1663 v Berlíně se šesti páry koní za účasti braniborského kurfiřta Fridricha Viléma.

TIP: Průlomové vynálezy: 7 vynálezů, které změnily svět

Pro úplnost dodejme, že efektivní tažná síla koní se mohla projevit pouze na jedné straně, takže bylo možné uchytit polokoule a zapřáhnout koně jen z jedné strany. Je ale velmi pravděpodobné, že Guericke záměrně naaranžoval dvě skupiny vraníků, aby experimentu dodal na působivosti. Sady původních polokoulí můžeme dnes shlédnout v Německém muzeu v Mnichově a v univerzitní knihovně Technické univerzity v Braunschweigu.

V nejmladší době ledové jsme měli jisté pletky s neandertálci. Díky tomu máme v genomu určitý podíl neandertálských genů, které mohou mít někdy až nečekaný vliv na náš život. Podle nové studie publikované v odborném časopisu The Pharmacogenomics Journal, se to týká i toho, jakým způsobem lidské tělo odstraňuje léky.

Odbourávání léků a dalších cizorodých látek v těle má na starost velká skupina enzymů, označovaných jako cytochromy P450 (CYP). Pracují především v játrech, ale i v dalších tkáních. Jedním z nich je enzym CYP2C9, který se vyskytuje v různých variantách. Nejčastější z nich je varianta CYP2C9*1, kterou vlastní asi 88 % moderních Evropanů.

Neandertálské enzymy

Asi 12 % Evropanů má v genomu variantu CYP2C9*2, která se liší v jediném písmenu genetické abecedy, ale zároveň je asi o 70 % méně efektivní v odbourávání léků jako je protisrážlivý warfarin nebo fenytoin proti epilepsii. Stejní lidé obvykle mívají i specifickou variantu jiného, příbuzného enzymu CYP2C8, konkrétně variantu CYP2C8*3. Tento enzym je pro změnu zásadní pro odbourávání protizánětlivých léků, jako je ibuprofen, pak také statinů nebo řady léků při chemoterapiích.

Hugo Zeberg z německého Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku a jeho spolupracovníci prozkoumali genomy dnešních lidí ze 146 rodin, společně s genomy dávných lidí a neandertálců. Dospěli k závěru, že se do genomů části lidstva v tomto případě dostal kus DNA, který současně obsahoval „pomalé“ varianty obou enzymů, tedy CYP2C9*1 a CYP2C8*3. Došlo k tomu asi před 60 tisíci let a ovlivňuje nás to dodnes.

TIP: Dozvuky minulosti: Jak vymřelí neandertálci ovlivňují lidské geny

„Tohle je jeden z případů, kdy má náš románek s neandertálci přímý dopad na medicínu,“  poznamenává Hugo Zeberg. Dotyčné neandertálské geny komplikují život lékařům i pacientům – dávky řady léků, které jsou jinak pro pacienty bezpečné, mohou být pro lidi vybavené neandertálskými enzymy toxické.

„Na podzim roku 1813 jsem vyjel ze svého domu v Hendersonu na březích Ohia do Louisville. Když jsem míjel Barrens jen pár mil za Hendersonem, spatřil jsem holuby stěhovavé letící ze severovýchodu na jihozápad v množství, jaké jsme do té doby neviděli.“

„Vzduch jich byl doslova plný. Polední světlo zastínili podobně jako při zatmění Slunce. Jejich trus padal na zem, jako kdyby to byly velké vločky sněhu a neustálé svištění perutí mě uspávalo. Před západem slunce jsem dojel do Louisville vzdáleného pětapadesát mil. Holubi stále táhli oblohou v neztenčených počtech a tak tomu bylo po celé tři další dny.“ Tak popisuje tah holubů stěhovavých (Ectopistes migratorius) slavný americký přírodovědec John James Audubon ve své knize Birds of America. 

Bezhlavý lov na holuby

J. J. Audubon ve svém popisu migrující holubí záplavy dodává: „Lidé byli ve zbrani. Na březích řeky Ohio stály davy mužů a chlapců a nepřetržitě stříleli na táhnoucí holuby, kteří při přeletu nad řekou sklouzli do menší výšky. Spousty jich byly zasaženy. Déle než týden se místní lidé neživili ničím jiným než holubím masem a nemluvili o ničem jiném než o holubech.“

I z těchto dvou krátkých úryvků jsou zřejmé dva zásadní momenty existence holubů stěhovavých. Zaprvé jejich omračující množství a zadruhé bezohledný lov. Zprávy o nových holubích hnízdištích se šířily nově zavedeným telegrafem rychlostí blesku. Po nově zbudovaných železničních tratích se k nim hrnuli lovci a z hnízdišť pak opačným směrem putovaly sudy s naloženým holubím masem. Holubi se zdaleka jen nestříleli. V nízko letících hejnech je lovci sráželi dlouhými tyčemi a na hnízdištích je lapali do sítí. Líčili na ně návnadu z kukuřice máčené do whisky, omámené ptáky pak chytali a jednoduše jim zakroutili krkem. Lovci holubů stěhovavých nepohrdli ani těmi nejbrutálnějšími metodami. Někteří nechávali pochytané holuby udusit ve výparech z hořící síry.

Z miliard na nulu

Tahy holubů stěhovavých nebyly pravidelné. Tito ptáci nelétali na jižně položená zimoviště či severně položená hnízdiště. Hlavní hnací silou jejich migrací byl hlad. Hnízdili většinou v oblasti Velkých jezer a na jednom místě vydrželi třeba celé roky. V těchto letech se jejich masové tahy nekonaly. Jakmile však holubi pocítili nedostatek potravy, zvedli se a letěli. Jejich hejna se pohybovala rychlostí kolem 100 kilometrů v hodině. 

Odhaduje se, že v Severní Americe před zahájením masových lovů žilo tři až pět miliard holubů stěhovavých. Přesto 1. září 1914 uhynul v zoologické zahradě v americkém Cincinnati poslední kus – samička Martha. Pták, který kdysi omračoval svou hojností, byl nenávratně ztracen.

Mrtvolku posledního holuba stěhovavého zamrazili pracovníci zoo ve 150 kilogramů těžkém bloku ledu a poslali ji vlakem z Cincinnati do Washingtonu. Tam se jí ujali preparátoři ze Smithsonian Institution. V muzejních sbírkách této instituce je vycpaný exemplář vystaven dodnes. 

Zasaženi na sestupu?

O důvodech vyhynutí holuba stěhovavého vedou vědci rozsáhlé diskuse. Bezohledný lov k němu zcela jistě přispěl významnou měrou. Byl to ale jediný důležitý faktor? Nedávný výzkum naznačoval, že populace těchto ptáků nebyly vždycky tak početné a prodělávaly velké výkyvy. Vědci proto spekulovali, že v 19. století zastihl bezohledný lov holuby stěhovavé na sestupu, z kterého by se zřejmě vzpamatovali, kdyby je nesrazilo na kolena masové vybíjení. 

Tým genetiků vedený Beth Shapirovou z University of California v Santa Cruz ale publikoval ve vědeckém týdeníku Science výsledky analýz DNA izolované z nepatrných vzorků tkání odebraných z vycpaných holubů stěhovavých a ty teorie o kolísání početnosti holubí populace jednoznačně vyvracejí. Vědci zároveň odhalili jinou velkou slabinu tohoto kdysi tak početného ptačího druhu. 

Osudová jednobarevnost

Velké populace živočichů mají obvykle pestrou dědičnou informaci a jednotlivci v nich nesou rozdílné varianty týchž genů. Díky tomu mají velké a geneticky pestré populace navrch nad malými a geneticky „jednobarevnými“ populacemi, protože při změně životních podmínek se ve velké a pestré populaci vždycky najdou nositelé takových variant genů, které jsou v nových životních podmínkách výhodné.

Beth Shapirová prozkoumala DNA izolovanou z několika muzejních exemplářů holuba stěhovavého pocházejících z různých míst USA. S překvapením zjistila, že obrovská holubí populace byla geneticky jednobarevná. V obřích hejnech působil přírodní výběr velmi rychle. Výhodné varianty genů se tu bleskově rozšířily a vytlačily varianty genů, jež momentálně nepřinášely výhodu. Tím se ale evoluční manévrovací prostor holubů stěhovavých do budoucna drasticky zmenšil. Když přišla naléhavá potřeba adaptovat se na masové vybíjení, následný pokles početních stavů a „zřídnutí“ hustoty osídlení v krajině, chyběly k tomu ptákům potřebné varianty genů. 

Už Charles Darwin ve svém klíčovém díle O původu druhů ukázal, že evoluce je bezmocná, pokud jedinci v populaci nevykazují dostatečně různorodé vlastnosti, protože zkrátka není z čeho vybírat. Holub stěhovavý „dojel“ na to, že předchozí krizové situace zvládl až příliš dobře. 

Příliš dobře přizpůsobení

Holubi stěhovaví byli dokonale adaptováni na život ve velkých hejnech. Kolektivně pátrali po místech s dostatkem potravy a společně pečovali o mláďata na hnízdech. Když ale intenzivní lov populace výrazně zmenšil, začala kolektivní spolupráce holubů váznout. Lidem možná připadalo, že holubů je stále ještě dost a dost. Ve skutečnosti už se ale život těchto ptáků začínal pomalu ale nezadržitelně hroutit.

TIP: Příliš důvěřivý dronte mauricijský: Blboun nejapný je smutným symbolem lidské hlouposti

Východisko z této krize možná vedlo přes rozpad velkých hejn na menší dobře fungující společenstva nebo dokonce na život v párech a malých hejnech, jaký uplatňují blízcí příbuzní holuba stěhovavého. Například holub pruhoocasý (Patagioenas fasciata) se kromě několika mála detailů liší od holuba stěhovavého právě tím, že nežije „v davech“. Mimo období hnízdění vytváří hejna o nejvýše padesáti kusech a přežívá bez nejmenších problémů na rozsáhlém území od severu Argentiny až po kanadskou provincii Britská Kolumbie. Ani toto odhalení ale z člověka zodpovědnost za vyhubení nejpočetnějšího opeřence světa nesnímá.

„Vymření holubů stěhovavých se dalo zabránit. Byla to naše chyba. Nadměrně jsme tyto nádherné ptáky lovili. Měli bychom si proto dávat velký pozor na to, co děláme v přírodě dnes,“ varuje Beth Shapirová.

Známá Hubbleova ladička nabízí klasifikaci hvězdných ostrovů podle jejich tvarů, od kulovitých po spirálové. Až na nepravidelné galaxie, které představují typicky důsledek slapového působení, vykazují všechny typy určitou formu rotační symetrie. Proto se může zdát dotaz na výskyt „hranaté“ galaxie nesmyslný. Jenže… 

TIP: Jaký tvar galaxie je nejběžnější?

Hvězdný ostrov LEDA 074886, objevený v roce 2012 jedním z japonských dalekohledů Subaru, Hubbleovu rotační symetrii postrádá a vypadá jako zaoblený obdélník. Astronomové předpokládají, že za jeho hranatost může spíš pohledový úhel a ve skutečnosti objekt zřejmě připomíná nafouknutý disk či krátký válec. Podle odborníků by mohlo jít o výsledek poměrně specifické srážky dvou spirálových galaxií. Zatímco původní hvězdy se roztrousily na oběžné dráhy s velkou poloosou, plyn zkondenzoval ve středové rovině, kde vytvořil nové stálice a tlustý disk.

Velikost světadílů na globální mapě, jakou dnes nalezneme v každém atlase, neodpovídá v důsledku tzv. Mercatorova zobrazení realitě: Zatímco Afrika se na ní zobrazuje takřka věrně, například Asie či Severní Amerika se jeví podstatně větší. Pokud bychom šli do detailů, „nesedí“ vlastně ani poloha kontinentů. Na první pohled stabilní a nehybné kusy souše se totiž zvolna posouvají, některé až o 10 cm ročně. A podle odborníků pomalu, ale jistě spějí ke splynutí do jediného světadílu.

V kruhu ohně

Zemská kůra tvoří svrchní, až 70 km silnou vrstvu tělesa zeměkoule a člení se na sedm velkých a dvanáct menších litosférických desek. Vlivem tlaku i dalších podpovrchových procesů se horniny zemského pláště doslova taví – a zmíněné desky, jež na něm spočívají, se tak dostávají do pohybu, případně se narušují. Ačkoliv jejich posun nemůžeme běžně sledovat, provází ho plejáda dobře patrných jevů, včetně zemětřesení a sopečné činnosti. 

Například Japonsko se rozkládá v místech, kde dochází k tzv. subdukci litosférických desek: Pacifická deska se v oblasti Japonského příkopu zasouvá pod Euroasijskou. Takřka pětina nejničivějších zemětřesení se proto odehrává právě na zmíněných ostrovech. Drobných otřesů, jichž si lidé ani nevšimnou, zažije Japonsko až pět tisíc ročně. Zhruba 160 velkých zemětřesení za rok už napáchá nezanedbatelné škody.  

Navíc země vycházejícího slunce tvoří součást tzv. ohnivého kruhu o délce zhruba 40 000 km, jenž zahrnuje přes 450 sopek. Také zmíněná formace představuje důsledek střetávání litosférických desek, podobá se podkově a z větší části kopíruje hranice Tichého oceánu. Ničivým projevům ohnivého kruhu tudíž nečelí pouze Japonsko, nýbrž i západní pobřeží Severní a Jižní Ameriky, ostrovy Oceánie či Nový Zéland. Z měření vyplývá, že se v jeho okolí odehraje 75 % veškerých zemětřesení na planetě.

Na počátku byl jeden

Pokud se od sebe litosférické desky vzdalují nebo dochází k jejich narušení, může vzniklými mezerami a prasklinami vyvěrat podpovrchové magma. Děje se tak třeba v zóně Středoatlantského hřbetu, kde se od sebe Severoamerická a Euroasijská deska každý rok odsouvají zhruba o 2 cm. Pokud se nevylévá magma, může uvolněný prostor naopak zaplnit voda: Zrodilo se tak například gigantické jezero Malawi na východě Afriky. 

O tom, že se litosférické desky pohybují, není pochyb od poloviny 20. století. Jejich posuny mapuje také geologický výzkum zemského povrchu, podle nějž zhruba před 240 miliony let tvořily všechny současné světadíly jednu masu, která dostala název Pangea. Asi před 200 miliony roků se pak v důsledku deskové tektoniky začal superkontinent trhat a jeho části postupně utvořily konstelaci známou ze současných atlasů. 

Žijeme v mezifázi

Pozůstatky bývalého uspořádání lze přitom na mapě snadno rozeznat: Například východní cíp Jižní Ameriky inverzně odpovídá Guinejskému zálivu na západě Afriky. Vědci se zároveň shodují, že současné rozmístění světadílů není konečné a dávné roztržení tvoří jen součást cyklu, který směřuje ke vzniku dalšího superkontinentu. Momentálně tedy žijeme v jakési mezifázi: Ke spojení by mělo dojít v průběhu 200–250 milionů let, otázkou zůstává jen následující uspořádání planety.

V závislosti na zemských pochodech vznikly čtyři dominantní teorie o novém obřím světadílu. Zřejmě nejpravděpodobnější scénář vychází z předpokladu, že se současné podmínky na Zemi příliš nezmění. V důsledku posunu litosférických desek se Atlantik rozšíří a Antarktida spolu s Austrálií vyplní prostor mezi Asií a Amerikou. Souběžně se Afrika spojí s Eurasií a obě masivní struktury se pak sloučí do útvaru označovaného jako Novopangea.   

Až se Asie roztrhne

Existuje však také šance, že se trhlina pod Atlantským oceánem přestane rozevírat a proces se buď zpomalí a zastaví, nebo se dokonce zcela obrátí: Eurasie se opět spojí s Afrikou a výsledný světadíl „obejme“ obě Ameriky. Austrálie poté splyne s Indočínou a na závěr se k útvaru nazývanému Pangea Ultima přidá ještě Antarktida. 

Simulace dvou superkontinentů budoucnosti - Novopangea a Pangea Ultima. (ilustrace: redakce 100+1)

Naopak by ale mohlo dojít i k doslovnému roztržení Asie. Od západu Indie až po Arktidu se totiž táhne tzv. panasijská trhlina, a pokud by pohyb litosférických desek „zavřel“ Atlantský i Tichý oceán, zaplnila by takto utvořený prostor jiná vodní plocha. Střed nového kontinentu Aurica by představovala Austrálie, jež by se pohybovala na sever spolu s Antarktidou, načež by je obklopily obě Ameriky. Na ně by pak uzavřením Atlantiku nalehla také Evropa spojená s Afrikou, podobně jako v předešlých scénářích.  

Cesta na sever

Poslední předpověď je ze všech nejodvážnější a vychází z pozorování tektonických desek, které se posouvají na sever – mimo jiné Africké a Australské. Podle předpokladů způsobují jejich pohyb anomálie, jež se v zemském plášti zachovaly po rozpadu Pangey. Existuje tak teoretická možnost, že se všechny světadíly kromě Antarktidy rovněž vydají na sever a u pólu splynou. Výsledný hypotetický kontinent dostal název Amasia a při jeho vzniku by se mimo jiné propojil Atlantik s Pacifikem.

Simulace dvou superkontinentů budoucnosti - Amasia a Aurica. (ilustrace: redakce 100+1)

Michael Way a jeho kolegové z Goddardova institutu pro vesmírný výzkum se vedle odhadování tvaru a polohy budoucího superkontinentu pokusili zjistit, jaké na něm bude panovat klima. Pro své modely brali v potaz mimo jiné budoucí sluneční svit a změny v rotaci planety, načež takto určili předpověď pro Amasii a Auricu. V případě první jmenované se všechny světadíly dostanou k severnímu pólu, tudíž tam velmi pravděpodobně zavládne extrémně chladné podnebí, v některých částech s trvalou sněhovou pokrývkou. V důsledku permanentního zalednění také klesne hladina globálního oceánu. 

Tři stupně apokalypsy

„Pokud by došlo k utvoření Amasie, na Zemi by víc sněžilo. Vznikaly by ledové příkrovy, tedy masy s rozlohou přes padesát tisíc kilometrů čtverečních, a sněhová pokrývka by účinně odrážela část slunečního záření, čímž by se planeta v důsledku ochlazovala,“ vysvětluje Way. K poklesu teploty by přispěl i fakt, že by absence rovníkové pevniny změnila oceánské proudění, a tím také distribuci tepla na Zemi.   

Aurica by znamenala přesně opačný scénář: Pevnina soustředěná v oblasti rovníku by vstřebávala mnohem víc sluneční energie, a kromě toho by planeta přišla o ledové póly – Antarktida by tvořila součást rovníkové pevniny a Arktida by jednoduše roztála. S rozpuštěním ledu by se nejen zvedla hladina oceánu, ale také by dál zesílilo oteplování. Předpokládá se, že se vznikem Auricy by průměrná teplota stoupla o 3 °C.

Co se stane s lidstvem?

„Klimatické rozdíly zmíněných dvou předpovědí jsou dramatické a v závislosti na množství planetární pevniny se liší v řádech několika stupňů,“ dodává Way. Z hlediska našeho druhu se jedná o velmi vzdálenou předpověď, které se možná lidstvo nedožije – ostatně evoluce rodu Homo začala před „pouhými“ dvěma miliony let.

TIP: Budoucnost naší planety: Kdy zanikne Země a život na ní?

Na druhou stranu nám popsané poznatky mohou pomoct s hledáním života jinde ve vesmíru. Mimo jiné totiž poukazují, že rozmístění kontinentů ovlivňuje šanci, s jakou se na cizím světě bude vyskytovat voda. „Předpovědi nás upozorňují, že při modelování atmosféry planet mimo Sluneční soustavu nestačí uvažovat pouze v jednoduchých parametrech vodních těles či světadílů podobných těm na současné Zemi,“ uzavírá Way. 

Kosmodrom a výzkumné centrum Esrange Space Center se nachází cca 200 kilometrů za polárním kruhem, asi 40 kilometrů na východ od města Kiruna na severu Švédska. Navzdory drsným podmínkám severské tajgy zde probíhá čilý vědecký výzkum. K výzkumným letům odsud startují především suborbitální rakety a stratosférické balony.

Balonová astronomie

V úterý 12. července přihlížel mezinárodní tým vědců startu „svého“ balonového rentgenového teleskopu XL-Calibur. Svou misi by měl tento 13,5 metru velký teleskop zakončit přistáním v Kanadě, kam se dostane po přeletu severního Atlantiku. Teleskop bude během letu pozorovat vybrané rentgenové zdroje v Mléčné dráze. Na mušku si vezme slavnou černou díru „hvězdné“ velikosti Cygnus X-1, neméně slavnou Krabí mlhovinu s Krabím pulzarem a další dva silně zářící rentgenové zdroje. 

TIP: Balonové teleskopy mohou konkurovat Hubbleovu teleskopu za zlomek nákladů

Teleskop XL-Calibur pracuje ve výšce bezmála 40 kilometrů, kam ho vynáší obří stratosférický balon, o objemu přes milion metrů krychlových. Hlavním cílem tohoto teleskopu je osvětlit mechanismus polarizace rentgenového záření, ke které dochází u černých děr a neutronových hvězd. Teleskop XL-Calibur je vylepšenou verzí teleskopu X-Calibur, který vzlétl s balonem na přelomu let 2018 a 2019 z polární stanice McMurdo v Antarktidě. 

Láčkovky (Nepenthes) jsou zřejmě nejznámějšími masožravými rostlinami. Po světě je můžete vidět jako liány, epifyty nebo vzpřímeně rostoucí byliny. Ve všech případech ale jejich listy bývají zakončené tzv. láčkou. Tento orgán mívá baňkovitý tvar a jeho ústí je lemováno kluzkým límcem, tzv. obústím. Shora je láčka krytá víčkem. Na jejím vnějším povrchu i spodní straně víčka a vnitřním okraji obústí se nacházejí nektarové žlázky, které lákají hmyz.

Vnitřek láčky je obvykle rozdělen na dvě části. Ve spodní, která je zatopená trávicí tekutinou, jsou trávicí žlázky. Výše je pak vosková zóna, která je tak kluzká, že hmyz se vlastními silami z láčky nedokáže dostat.

Pasti pod povrchem i pod hladinou

Bublinatky (Utricularia) jsou určitě nejdokonalejšími masožravci rostlinné říše, ale zůstávají přehlížené. Jejich lapací mechanismus je totiž skrytý pod zemí nebo pod vodou. Skoro vždy je najdete v blízkosti vody nebo přímo ve vodě, stojaté či tekoucí. Mnoho druhů se naučilo růst také na vlhkých skalách, prameništích nebo v okolí vodopádů. Tito zástupci rostlinné říše vytvářejí prýty, které jsou v podzemním prostředí nezelené a vyrůstají na nich lapací měchýřky, které se stávají osudem mnoha drobných živočichů. 

Pasti bublinatek (tzv. měchýřky) jsou schopné aktivně lapat kořist ze svého okolí. Uvnitř pasti vytváří rostlina na principu pumpy podtlak. Kořist se musí dotknout citlivých brv, které vyrůstají v blízkosti pohyblivé záklopky a jejich podrážděním se záklopka uvolní. Poté je kořist spolu s vodou nasáta do prostoru pasti, čímž se podtlak vyrovná. Pohyb záklopky je považován za jeden z nejrychlejších v rostlinné říši.

V pasti jsou žlázky, jež vylučují enzymy štěpící bílkoviny a hned po nasátí se zvyšuje jejich produkce. Dochází také k opětovnému pumpování vody ven z pasti a obnovení vnitřního podtlaku. Během několika hodin je past schopná se znovu spustit. Bublinatky jsou nejúčinnějšími lovci rostlinné říše.

Červeň českých mokřadů a krasavice z Austrálie

Rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia) je nejrozšířenějším druhem z rodu rosnatek (Drosera) v České republice. Roste v močálech a rašeliništích a vidět ji u nás můžete v Krušných horách, na Šumavě, v Jeseníkách, v Orlických horách, v Krkonoších, u Veselí nad Lužnicí a rovněž v Českém lese. Na svou jasně červenou barvu a lepkavou sladce vonící látku vábí drobný hmyz.

Hmyz přilepený k chloupkům na listech rozpouští pomocí enzymů a z rozložených hmyzích těl získává dusičnany a jiné potřebné látky, které by jí v kyselých biotopech, jež obývá, jinak chyběly. Kvete bíle a její květy jsou poměrně vysoko nad listy, aby se opylovači nestali nechtěnou obětí. 

Rosnatky jsou rozšířené na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy, ale nejvíc druhů je známo z Austrálie. S různorodými přírodními podmínkami se vyvinuly i různé životní strategie rostlin, což se týká i masožravých rosnatek. Přizpůsobily se jak přítmí a vysoké vzdušné vlhkosti tropického pralesa, tak stále vlhkým bažinám nebo vysychavým močálům. Rosnatka Drosera whittakeri nemá v českém názvosloví jméno, ale její anglický název by se dal přeložit jako rosnatka vonná. Je rozšířená na jihu Austrálie.