Architektonická kancelář ZNera Space představila futuristický koncept pro nejvyšší budovu světa. Dubajský mrakodrap Burdž Chalífa má podle plánů architektů obepnout obří kruhová víceúčelová struktura pojmenovaná Downtown Circle.

Pětipatrová struktura připomínající obří prstenec má nabídnout kancelářské, obchodní, kulturní i rezidenční prostory, uspořádané ve dvou samostatných sekcí. Mezi oběma prstenci má vzniknout Skypark – vertikální park a „zelené plíce“ celého komplexu. Celou strukturu má ve výšce 550 metrů nad zemí podpírat pětice masivních podpěr a vzniknout tak má „hyperefektivní městské centrum, koexistující s přírodou.“

TIP: Saúdové plánují liniové superměsto: Má mít 150 pater a měřit 170 kilometrů

I když ZNera Space nezachází do detailů o tom, jak by celá budova fungovala, z představení konceptu je patrné, že návštěvníci by se po Downtown Circle pohybovali pomocí nějakého druhu železničního systému, který je má přepravovat rychlostí až 100 km/h. Blíže nespecifikovaný počet solárních panelů má zvýšit energetickou soběstačnost budovy a plány počítají také se sběrem a následným využitím dešťové vody.

Proč tomu tak je? Možná proto, že z pohledu „seveřana“ zaplňuje jižní oblohu plno neznámých objektů. Nebo snad kvůli nádherným úsekům Mléčné dráhy. Ve hře mohou být i Magellanova oblaka, dvě galaxie viditelné pouhýma očima u jižního nebeského pólu. Anebo je tak lákavá nižší úroveň světelného znečištění na mnoha místech „u protinožců“. Nejspíš se však jedná o kombinaci všeho uvedeného…

Od Štíra k Jižnímu kříži

Jednoznačně nejoblíbenější část Mléčné dráhy se táhne od souhvězdí Štíra až po proslulý Jižní kříž a každoročně je nejlépe pozorovatelná od dubna do října. Jde o strukturálně nejbohatší úsek viditelné části naší Galaxie, plný hvězdokup, všech druhů mlhovin a samozřejmě souhvězdí i kompozičně lákavých uskupení stálic. 

Samotný Štír, patrně nejkrásnější souhvězdí noční oblohy, leží přímo u srdce Mléčné dráhy, od nějž vedou „tři prsty“ temných mlhovin až ke hvězdnému rudému obrovi nesoucímu jméno Antares. Na zcela tmavém nebi lze zmíněné struktury snadno sledovat i bez dalekohledu, stejně jako síť mlhovin táhnoucí se od centrální Mléčné dráhy až po souhvězdí Kentaura. Pro jejich tvar jim jižané přezdívají „Temný kůň“, „Pták emu“ či „Klokan“. 

Pohled do Jižního kříže znovu ohromí: Temná mlhovina Uhelný pytel je na noční obloze viditelná i z měst, coby kontrastní skvrna připomínající svým tvarem africký kontinent. Leží „pod“ čtyřmi výraznými stálicemi zmíněného ikonického souhvězdí, které z jedné strany obklopují jasné hvězdy Rigil a Hadar z Kentaura a z té druhé nepřehlédnutelná mlhovina Carina. Úchvatnou scénu doplňují úhlově nepříliš vzdálené satelitní galaxie Mléčné dráhy, pouhýma očima viditelné Velké a Malé Magellanovo mračno. 

Růžovočervená krása

Kousek vlevo nad Jižním křížem pak začne šálit zrak mlhavá „hvězdička“ a již v malém dalekohledu se promění v opravdový unikát: Kulová hvězdokupa Omega Centauri, nejjasnější svého druhu na celé obloze, je velmi fotogenická a mimořádně pohlcující. Při pohledu na ni skutečně pocítíte, jak rozlehlý je vesmír a jak nepatrná naše existence v něm.

Jedná se však o pouhý začátek. Zkušení fotografové vědí, že jižní obloha nabízí část Mléčné dráhy s rozsáhlými oblastmi HII či H-alfa, tedy regiony vodíkových mlhovin se slabou růžovočervenou emisí. Bez dalekohledu zůstávají téměř neviditelné, ale fotoaparáty – zejména ty upravené pro astrofotografii – jejich skrytou krásu odhalí. Největší z nich je Gum 12 nebo také Gumova mlhovina v souhvězdí Plachet a Lodní zádě, tj. v části nebeského zobrazení bájné lodi Argo. Rozprostírá se na ploše o úhlovém průměru 36°, což představuje 72 úplňků vedle sebe! Na rozdíl od populárního komplexu mlhovin v Orionu ji lze dobře sledovat pouze z jižní polokoule, a z některých tamních šířek je dokonce cirkumpolární čili vůbec nezapadá.

Mimo světla velkoměst

Pro krásy jižního nebe musíme cestovat pod rovník: Osobně vždy hledám a doporučuji kombinaci podmínek bez světelného znečištění s nejvyšší pravděpodobností jasné oblohy a podmanivé krajiny. Největší problém samozřejmě spočívá ve zmíněném světelném smogu. Velká města totiž produkují do horního poloprostoru přemíru umělého světla, jež se rozptyluje do všech směrů na částicích, aerosolech a prachu. Proto se musíme přesunout stovky kilometrů od jakékoliv aglomerace. Jižní polokoule naštěstí není tak hustě osídlená jako ta naše, tudíž tam najdeme mnoho míst, kde si lze podmanivou noční nádheru opravdu užít.

Na meteoritu Hoba pod Mléčnou dráhou. V Namibii jste od vesmíru doslova jen krok (foto: © Petr Horálek)

Začněme třeba na jihu Afriky, konkrétně v Namibii, jež má skutečně co nabídnout – od nejstarší pouště světa se zlatavými dunami přes majestátní horské oblasti až po „měsíční krajinu“, či dokonce pískovcový park s přírodními oblouky. Zmíněná země také ukrývá jeden z nejúžasnějších astronomických pokladů: železný meteorit Hoba, největší svého druhu nalezený na povrchu naší planety. Namibie rovněž skýtá úžasné podmínky pro pozorování noční oblohy: Stovky kilometrů silnic s minimem velkých světelně znečištěných měst znamenají podmanivou cestovatelskou svobodu, jen s určitým bezpečnostním omezením kvůli divoké zvěři. Stačí si půjčit terénní vůz, vyrazit za dobrodružstvím a kochat se hvězdným nebem.

Stíny díky Mléčné dráze

Pokud ovšem hledáte ještě větší kus exotiky, zamiřte do Austrálie, na Nový Zéland či na ostrovy v Oceánii. Sledovat stříbrný pás Mléčné dráhy s jejím jasným centrem přímo nad hlavou, z pláže pod kokosovými palmami za šumění vln oceánu, představuje nepopsatelnou romantiku.

V místech dostatečně vzdálených od jakéhokoliv umělého zdroje světla vás překvapí stíny, jež budou právě díky svitu nejjasnější části Mléčné dráhy vrhat velké předměty, a někdy i vaše postava. Osobně jsem si podobnou nádheru vychutnal na Cookových ostrovech a dodnes tvrdím, že jsem navštívil nefalšovaný ráj. Zmíněné zážitky se jen těžko popisují a předávají, pokud je nezažijete na vlastní kůži. Přesto jsem se o to pokusil v knize Dobytí jižního hvězdnatého ráje. 

Heslo „cesta je cíl“ platí na ikonické Route 66 vedoucí z Chicaga do Los Angeles víc než kdekoliv jinde. Spisovatel John Steinbeck ji nazval „matkou všech cest“ a v myslích mnoha obyvatel Spojených států existuje jako „hlavní silnice Ameriky“.

Již krátce po otevření v roce 1926 získala charakter legendy: Šlo totiž o asfaltem vydlážděnou touhu po svobodě a lepším životě, symbol amerického snu. Po prašných stezkách pionýrů a propojení kontinentu kolejemi představovala další trasu na západ v duchu jakéhosi osudového předurčení, které se stalo hnací silou americké osídlovací historie.

Říká se, že by měl každý Američan Route 66 aspoň jednou projet. Měří celkem 3 943 kilometrů a vede skrz osm států USA: Illinois, Missouri, Kansas, Oklahomu, Texas, Nové Mexiko, Arizonu a Kalifornii. Nejkratší úsek v délce 21 kilometrů protíná Kansas, zatímco nejdelší se 784 kilometry leží v Novém Mexiku. Silnice se nevyhýbá indiánským územím ani Mohavské poušti a zasahuje do tří časových pásem. Její průjezd si tak žádá minimálně 14 dní. 

Doma u Simpsonů

Pokud hodláte vyrazit z východu, zamiřte do státu Illinois, kde v Chicagu najedete na Adams Street a vydáte se západním směrem. Známé hnědé cedule s číslem 66 vás nejprve zavedou do města Pontiac, kde se nachází pozoruhodná síň slávy a muzeum Asociace Route 66, s artefakty z celé historie legendární silnice. V McLeanu pak můžete zavítat do restaurace Dixie Travel Plaza, která se stará o apetit projíždějících řidičů již od roku 1928. 

Nezapomeňte se zastavit také ve Springfieldu, kde pobýval Abraham Lincoln předtím, než se stal prezidentem: Najdete tam jak jeho bývalý dům, tak hrob. A prý ve městě žije i slavná televizní rodina Simpsonových… Poté už přejedete přes řeku Mississippi do missourské metropole St. Louis.

Ve stopách desperátů

Když prezident Thomas Jefferson koupil roku 1803 od Napoleona tehdejší Louisianu, území USA se ze dne na den zdvojnásobilo a St. Louis se stalo vstupní bránou na západ. Symbol města tvoří mohutný ocelový pomník Gateway Arch, z jehož vrcholku ve výši téměř 200 metrů se otevírá úžasný pohled na město i řeku, po které plují kolesové parníky jako z dob Marka Twaina. 

Asi sto kilometrů za metropolí můžete zavítat do nádherných krápníkových jeskyní Meramec Caverns, kde se prý kdysi ukrýval známý desperát Jessie James. A z následujících měst na trase stojí za zastávku přinejmenším Cuba – již od roku 1936 tam totiž funguje legendární Wagon Wheel Motel. 

Dvě kila masa

Rovinatým Kansasem sice projedete mrknutím oka, ale pokud toužíte po suvenýru, můžete se poohlédnout v rivertonském obchodě Eisler Brothers Old Riverton Store: Stojí na stejném místě a s toutéž fasádou už 98 let, což představuje na americké poměry vskutku metuzalémský věk. Z autentických regálů si tam vyberete dárky i veteš, která se vztahuje k historii silnice. A budete-li mít žízeň, snadno se zchladíte colou s červeným štítkem z prastaré lednice – tak jako téměř před sto lety. 

V texaském Amarillu rozhodně nesmíte minout Big Texan Steak Ranch, který proslul následující nabídkou: Kdo dokáže během hodiny spořádat gigantický, více než dvoukilový steak s oblohou, dostane svých 72 dolarů neboli asi 1 700 Kč zpět. Jakkoliv se tento velmi americký úkol může jevit nesplnitelný, od roku 1960 ho zdolalo téměř deset tisíc lidí, kteří jsou také zvěčněni na tabuli slávy. A rekordní čas? Sedmnáct minut. 

V Novém Mexiku

Kousek za hranicemi Nového Mexika si v Tucumcari jistě vyberete k noclehu jeden z mnoha hotelů. A mimo jiné můžete využít fakt, že se nacházíte v indiánské oblasti, kde vzniklo několik rezervací s původním obyvatelstvem země. 

Pokud absolvujete malou zajížďku, najdete v Santa Fe nejstarší evropské osídlení na západ od Mississippi, kde se po čtyři staletí mísí španělská a indiánská architektura v překvapivých kombinacích. K vidění jsou jak tradiční puebla a haciendy, tak „americká gotika“: Můžete ji obdivovat na místních svatostáncích, které vypadají jako vystřižené z venkovských oblastí v Apeninách. 

Zlé země

Následující stovky kilometrů Arizonou zahrnují také nejdelší souvislý úsek původní Route 66. Hned za hranicemi vás navíc přivítají dva přírodní skvosty, a sice národní parky Petrified Forest a Painted Desert. Jejich plocha v součtu dosahuje téměř 900 kilometrů čtverečních a dostaly příhodné lidové jméno „Badlands“, doslova „zlé země“. 

Vyprahlá krajina tvořená výhradně holými kopci, stržemi, soutěskami a drolícími se skalními útvary ovšem také mimořádně lahodí oku a láká turisty na téměř mimozemský zážitek. Utvářela se před 60 miliony let, kdy tektonické síly vytlačily coloradské plató vzhůru a prudké větry erodovaly měkkou horní vrstvu. Dnes tak v místě narazíte na typicky rudé podloží, ukrývající bezpočet zkamenělin stromů i zvířat. 

Za sluncem a vínem

Přes řeku Colorado se už dostanete na území Kalifornie, kde vás čeká asi 260 kilometrů Mohavskou pouští. A až vás nekonečné vyprahlé scenérie unaví, čeká vás konečně svěží výhled: Za Victorville, po překonání poslední horské překážky Cajon Pass, se otevře brána do kraje pomerančů, vína a zeleně. V létě si tam užijete spoustu slunce, přestože ani v lednu jeho svit neklesá pod úroveň, na kterou se například Praha „zmůže“ ve vrcholícím létě.

Skvělé podmínky udělaly z Kalifornie centrum vína, kde ve 4 200 podnicích vzniká 81 % americké produkce. Jde o skutečně gigantický byznys: plocha tamních vinic přesahuje 257 tisíc hektarů, což je 14krát víc než v celém Česku. Odkazy na ušlechtilý nápoj najdete na každém kroku a podél cesty uvidíte nabídky nespočtu vinařství, která můžete navštívit a ochutnat poklady z jejich sklepů. Tím však romantika končí: Od San Bernardina už následuje souvislá aglomerace, vedoucí až do Los Angeles. Route 66 se tam sice uzavírá, ale vaše cesta za slávou a bohatstvím na americkém západě teprve začíná… 

Image

Čtěte také

Cesta za štěstím: Historie legendární silnice Route 66

Ona se narodila se obyčejnému magistrátnímu úředníkovi v Kremsu. Jeho dědečkem byl císař Leopold II. Jindřich byl sice „pouhým“ arcivévodou z vedlejší větve a s nulovými nároky na trůn, nicméně habsburské zákony byly neúprosné. Členové císařského rodu se museli podrobovat neúprosného protokolu. A morganatické sňatky? Ty se trpěly jen s krajní nevolí.

Štýrský Hradec

Přestože měla Leopoldina Hofmannová mimořádné hudební vlohy, museli jejího otce dlouho přemlouvat, aby jí zaplatil hudební vzdělání. Když v roce 1863 úspěšně ukončila vídeňskou konzervatoř, ocenili pedagogové její závěrečné vystoupení dokonce velkou stříbrnou medailí. Jeden ze členů komise – Eduard Kreibig, toho času ředitel vyhlášeného Stavovského divadla ve Štýrském Hradci, právě hledal nové talenty, a tak čerstvé absolventce nabídl angažmá. Dívka ochotně přijala. 

Na jevišti tohoto divadla, které navštěvovala místní smetánka a kde slavila Leopoldina velké úspěchy, ji jednoho dne uviděl vysoký štíhlý muž v uniformě. Byl to zdejší vojenský velitel arcivévoda Jindřich Habsbursko-Lotrinský. Vlastně si o čtrnáct let mladší černovlásky všiml krapet dříve. Bydlela totiž na Geidorferstrasse v domě naproti budově velitelství. Z oken své kanceláře ji tak mohl se zalíbením pozorovat.

Nebyl to románek

Jindřich chodil rád do divadla a jednou tam poznal svou „sousedku“. Po představení ji oslovil a doprovodil domů. Pohlednému aristokratovi nedalo příliš práce mladou zpěvačku okouzlit. Jejich vztah se brzy stal veřejným tajemstvím. „Je to jen románek, to nebude mít dlouhého trvání!“ utěšovali se ve Vídni.

Jenže Jindřich to myslel vážně, a proto za ním císař František Josef I. poslal jeho bratry, aby mu promluvili do duše. Marně! Coby polního podmaršála ho proto raději odveleli do války v Itálii. A mezitím „masírovali“ Leopoldinu, aby se Jindřicha vzdala. Jenže to ona odmítala. Snažili se ji tedy uplatit horentními sumami. Bez úspěchu.

Hrozby nepomohly

Když se Jindřich v roce 1866 vrátil z úspěšné bitvy u Custozzy, znovu jej přeložili, tentokrát do Brna. Jenže odloučení naopak vztah posílilo. Jindřich požádal Leopoldinu, aby se vzdala kariéry zpěvačky a začala si připravovat svatební šaty. Mezitím se Jindřich sešel s císařem Františkem Josefem I. Císař zuřil! Hrozil, že arcivévodu vyžene z Rakouska a že mu odebere všechny tituly i apanáž. 

Arcivévoda se nezalekl. V lednu 1868 se zřekl všech závazků v armádě a odebíral se spolu s Leopoldinou do Bolzana, kde vlastnila jeho rodina arcivévodský palác. V něm pořádal 4. února 1868 slavnostní hostinu. 

Dobře vymyšleno

Pozvaní hosté pozdě pochopili, oč vlastně půjde. Večer ve zdejší soukromé kapli uzavřeli milenci za přítomnosti dvou svědků a notáře sňatek. Oddával je probošt von Mayerhausen, kterého sem rovněž vylákali na příslib hostiny a který kvůli této svatbě málem přišel o místo. Všichni přítomní se sice museli zavázat k mlčení, ale císaři se vše brzy doneslo. Manželství vyvolalo v Rakousko-Uhersku velký rozruch.

Jindřich musel vystoupit z císařského rodu, vzdát se všech titulů, složit vojenské funkce a opustit se svou ženou Rakousko-Uhersko. Dvojice se nejdříve usadila v bavorském Rosenheimu, kde se ubytovala v malém hotýlku. Ale novináři je vyslídili, a tak se pod jménem hrabě a hraběnka von Waideck usadili ve švýcarském Lucernu. Nežili si špatně, císař jim část apanáže přece jen ponechal. 

Překvapení

Po čtyřech letech dostali od Františka Josefa dopis, v němž jim oznamoval, že Jindřichovi vrátil práva císařského prince a dodatečně povolil i jeho manželství. Důvody neuvedl, proslýchalo se ale, že Jindřich měl u císaře mocné přímluvce. Anebo císaře obměkčila zpráva, že se v tomtéž roce páru narodilo jejich jediné dítě – dcera Marie Rainerie?

Svou roli mohl hrát i Jindřichův zdravotní stav. Trpěl rozedmou plic a zánětem hrtanu a prostředí ve Švýcarsku mu nesvědčilo. Císař jistě vzal v potaz i pokoru, s níž dvojice žila v ústraní – bez okázalého přepychu a především bez skandálů. Leopoldině oficiálně povolili používat titul hraběnka von Waideck. S podobně velkorysými gesty monarchie obvykle šetřila.

Manželé se usadili v arcivévodském paláci v Bolzanu. Místo se díky Jindřichovi stalo centrem města. Leopoldina se věnovala dobročinným aktivitám. Když se na podzim roku 1891 chystala ve Vídni svatba arcivévodkyně Luisy Toskánské s následníkem saského krále Fridrichem Augustem, přišlo pozvání i do Bolzana.

Vídeň si neužili

Dceři Marii Rainerii bylo právě devatenáct, tedy nejvyšší čas, aby ji uvedli do společnosti. Svatba ve Vídni představovala skvělou příležitost. Rodina se ubytovala v hotelu Sacher a účastnila se slavnostní večeře pro 173 hostů. Marie Rainerie navštívila Vídeň poprvé a město ji nadchlo. Bohužel se neradovala dlouho. 

Na druhý den se její rodiče vypravili na večerní procházku, ale velmi rychle se vrátili. Arcivévodovi se udělalo zle a přivolaný lékař diagnostikoval zápal plic. Krátce nato se nemoc objevila i u Leopoldiny. Manželům se dostávalo nejlepší lékařské péče. Nemoc však měla rychlý průběh.

TIP: Johann a Anna: Milostná romance, která otřásla habsburským domem

Leopoldina upadla do bezvědomí 29. listopadu 1891 a odpoledne umřela. V ten den by slavila 49. narozeniny. Jejího manžela dostihla smrt v ranních hodinách následujícího dne. Z Marie Rainerie se tak během necelých 24 hodin stal úplný sirotek. Ani smrt tento noblesní pár nedokázala rozdělit, jak bylo dojemně konstatováno v dobovém tisku… 

Všichni členové pěšího družstva Wehrmachtu museli mít perfektně nadrilované taktické postupy od běžného přesunu mimo území nepřítele až po útočná schémata a činnost v obraně. Obecně platilo, že před zahájením přesunu se každý voják musel ujistit, že má zajištěnou zbraň a že přenášené nábojové schránky jsou bezpečně uzavřeny. Následně měli pěšáci důsledně dbát na krytí, využívání výhod terénu a zrychlený přesun v místech, kde krytí nebylo možné. 

Předchozí část: Jeden za všechny, všichni za jednoho: Jak fungovalo pěší družstvo Wehrmachtu (1)

Na pochodu

Pokud zatím nedošlo ke kontaktu s nepřítelem, pohybovalo se družstvo zpravidla v zástupu, pochodové formaci nebo rojnici podle aktuální situace a potřeby. Ve všech případech šlo o sevřené útvary s tím, že velitel, kulometčík a jeho pomocník se nacházeli vepředu. Pochod v zástupu byl zvláště vhodný pro přesuny po silnicích a cestách, neboť tato formace představovala při pohledu zepředu jen zanedbatelný cíl a veliteli umožňovala bleskové rozhodování ohledně směrování družstva. Navíc bylo možné rychle nasadit do akce kulomet, zatímco střelci z pušek zůstali vzadu, krytí před nepřátelskou palbou.

Na druhé straně v nepřehledném terénu a v situaci, kdy nebylo jisté, že nedojde k náhlému přepadu, měl velitel družstva před kulometčíkem vyslat alespoň dva střelce s puškami, aby svou nejcennější zbraň ochránil. Pokud terén nebo aktivita protivníka neumožňovaly postupovat v sevřené formaci, rozvinulo se družstvo do volnějšího útvaru, přičemž rozestupy mezi jednotlivými muži měly činit přibližně 3,5 m. Dobové příručky uváděly, že v zájmu snížení bojových ztrát je na nepřátelském území nezbytné neseskupovat se okolo kulometu, nicméně rozestupy nesměly družstvo rozdělit na několik částí.

Do boje!

Ze zástupu se družstvo velmi jednoduše mohlo rozvinout do základní bojové sestavy zvané Schützenkette neboli rojnice. Zatímco velitel a kulometčík zůstali na své původní pozici, pomocník kulometčíka a nosič munice zaujali svá místa vlevo a vpravo od hlavní zbraně družstva a střelci se rozvinuli do řady podle pokynu velitele. Ve výsledku tak vznikla nepravidelná linie, v níž si každý muž vyhledal pokud možno krytý palpost.

Postup vstříc nepříteli probíhal od jednoho viditelného záchytného bodu k dalšímu, přičemž velitel stanovoval ten následující vždy ihned po dosažení aktuálního. Palba z kulometu se zahajovala až ve chvíli, kdy k tomu vojáky přinutil terén nebo nepřítel a některé příručky dokonce říkaly, že k ní má dojít co možná nejpozději. Důvod k takovému opatření byl nasnadě: kulomet vždy přitahoval nežádoucí pozornost protivníka, který se jej snažil přednostně eliminovat ať už prostřednictvím vlastních kulometů, nebo palbou děl a minometů.

Pokud se však družstvo během přesunu nebo útoku už dostalo do nepřátelské dělostřelby, měli jeho členové okamžitě zalehnout a krýt se před střepinami. Jakmile to bylo možné, měli se v sevřené formaci urychleně přesunout k nejbližšímu vhodnému úkrytu. Jestliže ale žádný nebyl dostupný, nařídil velitel družstva postup vpřed s neustálými změnami směru – ústup se v takové situaci nepřipouštěl.

Přibít nepřítele k zemi

Útok družstva se v taktických příručkách dělil do čtyř hlavních fází na přestřelku, postup, útok zblízka (zteč) a obsazení pozice. Duel s nepřítelem zahajovali velitel a kulometčík, střelci, pokud měli dobré krytí, se přidávali až posléze, a pokud nedostali jiný rozkaz, vybírali si cíl palby samostatně. Obecně však platilo, že jak kulometčík, tak i ostatní vojáci mají primárně střílet proti cíli, který nejvíce ohrožoval splnění úkolů družstva, potažmo čety, a že velitel volí pro své muže cíle blízké, dostatečně viditelné a jasně definované.

Pokračování: Jeden za všechny, všichni za jednoho: Jak fungovalo pěší družstvo Wehrmachtu (3)

Družstvo v přestřelce s nepřítelem nemuselo za každou cenu usilovat o jeho absolutní zničení. Klíčové bylo umlčet nebo alespoň minimalizovat odpor, nebo jej „přibít“ k zemi tak, aby maximálně vzrostla šance na úspěšnou likvidaci jeho pozic při závěrečné zteči.

Už téměř století jsou v populární kultuře kuřáci marihuany zobrazováni jako mátožní „zhulenci“ a líní budižkničemové bez motivace, které nezajímá nic jiného než další joint. Britští odborníci celou záležitost detailně prozkoumali a jsou přesvědčeni, že je to mýtus, jedna z celé řady pověr, které bývají o konopí dodnes šířeny.

Martine Skumlienová z Univerzity v Cambridgi a její spolupracovníci uskutečnili sérii laboratorních experimentů a testů spojených se zobrazováním mozkové aktivity. Z jejich výsledků, které zveřejnily časopisy International Journal of Neuropsychopharmacology a Neuropsychopharmacology, vyplynulo, že mezi kuřáky marihuany a lidmi, kteří marihuanu neužívají, není žádný rozdíl v tom, jak jsou líní nebo motivovaní.

Marihuana a lenost

„Jsme tak zvyklí vídat ve filmech či seriálech otupělé kuřáky marihuany, že máme sklony je považovat za typické představitele uživatelů konopí,“ uvádí Skumlienová. „Naše studie ukazuje, že jde o dlouholetý stereotyp. Lidé, kteří kouří marihuanu, ve skutečnosti nejsou méně motivovaní ani línější než druzí.“

TIP: Vědci mají jasno: Marihuana po práci neovlivňuje pracovní výkon příští den

Badatelé se nejprve dotazovali asi 250 dobrovolníků, z nichž polovina pravidelně užívala marihuanu a druhá polovina nikoliv. Používali k tomu dotazníky, které byly zaměřené na zjišťování míry apatie a schopnosti cítit potěšení. Pak pozvali zhruba polovinu těchto dobrovolníků do laboratoře, kde s nimi prováděli behaviorální experimenty, v nichž opět šlo o míru apatie a schopnost potěšení.

Závěrečná část výzkumu spočívala v použití zobrazování funkční magnetickou rezonancí ke sledování aktivity mozku dobrovolníků. Dotazníky, experimenty ani magnetická rezonance neodhalily žádné podstatné rozdíly mezi lidmi, co pravidelně kouří marihuanu a lidmi, kteří marihuanu neužívají.

Badatelé jedním dechem varují, že časté užívání marihuany, obzvláště u mladých lidí, může přesto mít dlouhodobé nepříznivé následky. Problém bývá například v tom, že častá intoxikace ohrožuje studijní výsledky nikoliv kvůli apatii či lenosti, ale díky tomu, že nezbývá čas na přípravu a vzdělávání.

Bankovka s hodnotou pět tisíc korun českých, největší běžně dostupná denominace u nás, fyzicky váží jen 1,1 gramu. Což není mnoho. To, co jí skutečně dodává na hodnotě, přitom není počet nul vytištěných na barevném kousku papíru, ale hodnota aktiv za ní stojící. Dříve například zlatých rezerv, uložených v trezorech státní banky. Papírové bankovky a mince, jež dnes slouží jako platidlo a oběživo, jsou takto běžně „kryty“ nějakou přidanou jistinou i ve světě. Ve středověku tomu tak ale většinou nebývalo. Měna obvykle nesla svou vlastní hodnotu, vyjádřenou vzácným kovem, z něhož byla přímo vyrobena.

Lehké a těžké 

Kde se vzaly první takové mince? Ve střední Asii trend nastartovali Peršané v 6. století př. n. l. V Evropě s tím začali nejspíš Řekové. První ražené stříbrňáky z Milétu zvané drachmy totiž dohledáme k roku 550 př. n. l. A od roku 269 minulého letopočtu se trochu odlišné stříbrné mince stávají všední finanční realitou i pro Římany. S jejich přispěním se trend mincovních plateb rozšířil do celého tehdy známého světa, a tak se brzy mince nejrůznějších tvarů a provedení vyráběly všude. Kupce na tržišti zajímala u konkrétního kusu nejvíce ryzost kovu. 

Obecně platné

Všeobecnému zmatku přitom nenahrávalo, že slavné říše v různých dějinných etapách razily různě hodnotné mince, respektive s odlišnou ryzostí. Doma jim na hodnotě třeba přidávala stabilita vlády a pravidla národního trhu, ale za hranicemi po nich poptávka třeba vůbec nebyla, protože byly příliš lehké. Neměnná ryzost, tedy neklesající hodnota mincí, byla od starověku tím nejsilnějším ukazatelem fungující ekonomiky státního útvaru. A takové mince pak měly tu nejlepší šanci stát se univerzálně akceptovaným platidlem. 

Což ve své podstatě předznamenalo katastrofu, k níž se schylovalo opravdu dlouho a s níž se celá Evropa v 15. století horko těžko potýkala. O co šlo? Země na východě po staletí nabízely zboží, o něž měly země na západě enormní zájem. Z Orientu proudilo do Středomoří koření, hedvábí, vzácná barviva, perly, drahé kameny, porcelán, překrásné šperky, exotické ovoce a zdobné zbraně. A evropský svět movitých za tyto komodity platil náležitě tvrdou měnou – stříbrnými a zlatými mincemi. 

Jednosměrka

Háček byl v tom, že principem fungování každého oběživa je to, že obíhá – cirkuluje. Jenže na evropském poli ta cirkulace nabírala jen jeden směr: pryč. Stříbro a zlato mincí, vydaných za exotiku z Východu, se prakticky nikdy nevracelo zpátky. A zboží, které by recipročně východ poptával po západu, bylo opravdu pomálu. Byl to sice naprosto férový obchod, ale exportem a importem silně nevyvážený. Regionální výtěžek zlatých a stříbrných dolů, který evropský panovník povznese ražbou hodnotné měny, totiž po čase vyprchá daleko za hranice.

Fungovat to může v podstatě do omrzení, ale jen pokud je pod zemí zlata a stříbra dost. A právě toho začne v Evropě 14. a 15. století povážlivě ubývat. Stojí za tím jak pandemie černé smrti, jež krutě dopadla na populace všech tehdejších států, ale i prostý fakt, že většina tradičních „stříbrných“ velmocí: království na území dnešního Rakouska, Německa a Česka, narazila ve stříbrných žílách na dno. Kromě kolapsu stříbrných dolů tu byl po morové nákaze i fatální nedostatek pracovních sil. Které bylo třeba lépe zaplatit. 

Jak zaplatit peníze?

Cestu ze spirály domácích ekonomických problémů přitom evropským panovníkům nikterak neusnadňovalo, že obchod s východem běžel dál. A že se odliv hodnotných mincí z evropského prostoru stále citelněji propisoval do hospodaření v jejich zemích. Lidé vůči tomu nebyli hluší a slepí, a tak schraňovali to, co mohlo v dobách nejistoty sloužit jako jediná jistota. Mince a stříbro, ve všech jeho podobách. Stříbrné jídelní náčiní, poháry a mísy, křížky a šperky. Tím ale ještě více snížili šanci na to, že by se měna mohla zotavit z vlastních zdrojů. 

Výsledkem lze nazvat jako Velký hlad po penězích, Penězomor či Mincomor. Pohroma, která sice o sobě už párkrát v minulosti dala vědět, ale nikdy na evropský prostor neudeřila tak tvrdě a výrazně, jako mezi lety 1457 až 1464. Tehdy poprvé se totiž nedostávalo mincí natolik citelně, že prostě nebylo čím platit. Daně a berně začaly být znovu odváděny převážně formou desátku, podílem z vypěstované úrody. Poplatky, nájmy a půjčky byly spláceny v hotovém zboží též. A nákupy? Ty se znovu začaly řešit směnnou formou. Šlo o ohromný krok nazpět, ale jinak to nešlo.

Moc panovníků se v terénu opírala o zbrojnoše a armády, zároveň se ale nedal vyplácet žold. A jak razit nové mince, když se nedostává stříbra a ani horníky není čím zaplatit? Ekonomika se plošně hroutila na všech úrovních, recese postihla téměř celou Evropu. A zdaleka ne každý se na ni mohl adaptovat tak dobře, jako třeba mlynáři a pekaři. Ti totiž jako jedni z mála dokázali nabízet univerzální zboží, jež bylo pravidelně žádáno všemi. Ovšem spotřební lhůta pečiva nějakým složitějším transakcím nenahrávala.  

Bída 

Jako první do toho „spadli“ Egypťané, respektive Mamlúcký sultanát. Vzhledem ke své geografické poloze by se mohli zdát vůči Penězomoru imunní, jenže doba jim nepřála. Území na Nilu už dávno nebyla tou pověstnou obilnicí Evropy. Egypt se navíc vydával ze stříbrných rezerv nákupem otroků z černomořského regionu. V roce 1397 ukončili egyptské mincovny ražbu nových mincí, protože na ni už neměly materiál. Nestačilo ani to, co přitékalo ze Středomoří. Otroci se brzy sami stali platidlem, a jejich spotřeba pak motivovala k dalším územním výbojům. To ale sultanát spíše vyčerpávaly.

Vlna úpadku postihla celou Itálii, jež byla domovským regionem většiny významných zahraničních obchodníků. Benátčané i Janovští si zvykli utrácet za zboží v Alexandrii 300 tisíc dukátů ročně, ale rázem neměli kde brát. Výpadek stříbra z Čech a Sardinie se pokoušeli vykrýt těžbou na Balkáně, ale situace se dlouhodobě nedala udržet: co se vytěžilo, vyrazilo hned k východu. Itálie musela platit za zboží měděnými mincemi, a i ty se brzy staly nedostatkovým zbožím. 

Záchrana

Francie zlaté mince přestala razit kolem roku 1405 a o 10 let později se v oběhu nevyskytovaly ani mince stříbrné. Britové se pokusili zareagovat včas, ale úplně se jim to nedařilo. Reformní nápady na vylehčení mincí a stabilizaci cen sice pomohly zmírnit prvotní pád, ale i tak byla doba bolavě nepříjemná. Němci? Tam dospěla situace do kuriózní podoby, při níž němečtí bankéři začali vyplácet směnky kuličkami pepře. Protože exotické koření si pořád drželo svou hodnotu. S různě vzácnými komoditami směnnou formou platili i lidé ve Francii.

TIP: Izraelský výzkum ukázal, že falšování platidel je starší než samotné peníze

Kdo zůstal toho nejhoršího ušetřen? Portugalci, kteří vlastně Evropě ukázali cestu k řešení. Jako první totiž zahájili expanzi do západní Afriky, kde kromě otroků směňovaných za zboží a zbraně nalezli i zlato. Zlatý prach, dovezený z rovníkové Guineje, jim poskytl potřebnou tržní stabilitu i pro zorganizování výnosných expedic do Ameriky. Katastrofálním nedostatkem zlata a stříbra stižení Španělé to po nich zopakovali s nemenším úspěchem. A záhy po zlatodárných koloniích v zámoří začali toužit všechny evropské velmoci. Ne z nějaké nadpřirozené touhy po rozpínavosti, ale vlastně jen proto, že jim došly drobné…

Mezi tzv. superkyseliny patří látky kyselejší než 98% kyselina sírová a nepoužívá se pro ně klasická stupnice pH, nýbrž tzv. Hammettova kyselostní funkce H₀.

TIP: Některé kovy mohou běžně roztát v dlani

Suverénně nejsilnější známou kyselinu představuje ta (hexa)fluoroantimoničná, s molekulovým vzorcem HSbF₆. Jedná se o bezbarvou tekutinu, jejíž výpary jsou ovšem samy o sobě toxické, a při kontaktu s pokožkou způsobuje popáleniny – nemluvě o požití, které bývá zpravidla fatální.

Hodnota H₀ u ní dosahuje −31,3, což znamená, že je 2 × 10¹⁹krát silnější než zmíněná kyselina sírová. HSbF₆ dokáže rozpustit sklo, většinu plastů i jakoukoliv organickou látku, tudíž se musí uchovávat v teflonových nádobách.

Komár tropický (Aedes aegypti) pochází ze subsaharské Afriky, ale s přičiněním člověka se rozšířil po celém světě. Jeho larvy putují například v dešťové vodě zadržené ve starých pneumatikách určených k recyklaci. Dospělí jedinci se dostávají na nové lokality na rostlinách importovaných z teplejších oblastí, např. z čínských pěstíren dekoračních květin. 

Komáři přicházejí s chorobami

V Americe se komár tropický vyskytuje od Floridy po Argentinu, v Asii obsadil pás táhnoucí se z indického subkontinentu po Čínu. Na jihu zasahuje jeho současný areál rozšíření od Malajsie po Papuu Novou Guineu a přelévá se až na sever Austrálie. Navzdory svému pojmenování už komár tropický dávno nežije jen v tropech. Dnes si pochutnává i na krvi obyvatel severní Itálie, Španělska, Turecka, Iráku nebo Kalifornie. Strach nahání jeho schopnost přenášet pestré spektrum původců nejrůznějších chorob, od malárie přes žlutou zimnici, horečky chikunguya a dengue až po virus zika. 

V oblastech, kam pronikl relativně nedávno, se nepotkává s nakaženými lidmi a sám se tam nemá od koho infikovat. Proto se v řadě oblastí výskytu tohoto krvežíznivého trapiče nevyskytují choroby, které komár jinak běžně přenáší. Tahle pro nás zatím příznivá situace se však může velmi rychle změnit k horšímu. Stačí, aby si někdo přivezl chorobu z exotické dovolené a z jeho krve se původce onemocnění dostal do komáří populace. A rázem čelíme na první pohled tak nepravděpodobným událostem, jako jsou opakované epidemie tropické horečky chikungunya v Itálii. Tropické nemoci jsou pádným důvodem k tomu, abychom o tomto druhu hmyzu věděli co nejvíce. 

Kdo chutná komárům? 

Obecně se o komárech tvrdí, že někoho mají v oblibě a jiným potenciálním obětem se vyhýbají. Podle lidového vysvětlení lákají někteří z nás komáry svou „sladší“ krví. Ve skutečnosti jsme pro tento hmyz atraktivnější díky tělesné vůni. Komáři vyhledávají oběti podle celé řady molekul, jež vylučujeme do ovzduší. Láká je vydechovaný oxid uhličitý. Ze zhruba čtyř stovek látek tvořících základ typického pachu lidského těla jsou pro ně atraktivní např. stopová množství oktenolu, kyseliny mléčné nebo čpavku. Komár je vůči těmto látkám vysoce citlivý, protože pro ně má speciální molekulární „antény“ na tykadlech. Některé směsi komáry přitahují, jiné jim dvakrát nevoní. 

Komáři tropičtí jsou vybíravá cháska. Nejen, že upřednostňují lidi s některými tělesnými pachy, ale jejich chutě se mění i v průběhu roku. Zatímco v létě mají chuť na ptačí krev, v jiných ročních obdobích se rádi napijí také krve savců. Zajímavé je, že od chuti na krev kuřat je neodradí ani repelent, který je jinak celkem spolehlivě zahání i od vůně atraktivních lidí. 

Nebezpečí odrazuje

Jak ukázala studie amerických vědců z roku 2018 komáři nejsou otroky přitažlivé vůně některých lidí a nezapomínají na svou „osobní bezpečnost“. Vědci pouštěli komáry tropické potrubím na „rozcestí“, kde k nim z každé strany proudil vzduch obohacený o pach jiné osoby. Podle preference komárů pak vědci dokázali vybrat dobrovolníky s nejatraktivnější tělesnou vůní. 

V další fázi pokusů nabízeli vědci komárům jen vůně „přitažlivých“ osob. Když se pro ně komáři rozhodli, vystavili je vědci sérii nepříjemných zážitků, např. silným vibracím. Ty komárům imitovaly obrannou reakci jejich hostitelů, např. plácnutí lidskou rukou. Nepříjemnou zkušenost si komáři zapamatovali a pachům osob, u kterých narazili na simulovanou obrannou reakci, se vyhýbali ještě druhý den. „Nebezpeční“ hostitelé je odpuzovali stejně silně, jako kdyby použili nejúčinnější chemický repelent. 

Ohánějte se!

Učení a ukládání nových informací do paměti zprostředkovává v neuronech lidského mozku látka dopamin. Ta kupodivu sehrává podobnou roli i v neuronech hmyzu. S pomocí dopaminu se naučí vyhledávat nové zdroje potravy například včely nebo čmeláci. Pracují neurony učícího se komára stejně? Anebo si ukládají informace do paměti nějak jinak? Odpovědi na tyto otázky přinesly další experimenty.

Tým vedený Clémentem Vinaugerem z Virginia Polytechnic Institute při nich zavedl do nervových buněk v hlavě komára tenoučké elektrody. Aby se z nich hmyz „nevyškubl“, připevnili mu vědci tělíčko ke speciálnímu držáku vyrobenému z lehoučkého plastu na 3D-tiskárně. Komár mohl stále bez problémů létat, ale zůstával na jednom místě. Pokud vědci nezasahovali do akcí dopaminu, zůstávala schopnost učení komárů nenarušená. Jakmile však postavili vědci dopaminu do cesty jakoukoli překážku, komáři „zhloupli“ a jejich schopnost učení citelně zeslábla. Z toho je jasné, že komáří neurony pracují na stejném principu jako neurony lidí nebo včel. 

TIP: Nový trik proti komárům: Kterým barvám oblečení je dobré se vyhnout?

Pokud vám tedy v létě zabzučí u ucha komár, ožeňte se po něm. Bude si to pamatovat a začne se vám vyhýbat. Bohužel, zatím se neprokázalo, že by se komáři navzájem varovali před nebezpečnou kořistí. Budete proto muset „přesvědčovat“ všechny komáry v okolí jednoho po druhém. Účinnější tedy bude použít repelent. Možná se ale brzy dočkáme lepších prostředků k odpuzování krvežíznivých písklounů i díky výsledkům výzkumu, které odhalily, že si komáři pamatují místa, kde zažili něco nepříjemného, a vyhýbají se jim. 

Je značně nepravděpodobné, že bychom v současnosti v některé z galaxií objevili hvězdokupu složenou výhradně z hvězdných černých děr. Proti uvedenému scénáři pracuje hned několik okolností, především: Hvězdné černé díry vznikají pouze vývojem velmi hmotných stálic a těch je při zrodu hvězdokupy menšina. Mnohem častější bývají hvězdy málo hmotné, které končí svůj život jako bílí trpaslíci. 

Na druhou stranu hvězdokupy v průběhu času počet svých členek mění – typicky se některé stálice ztrácejí vícečásticovými interakcemi v kupě. Zde se ukazuje, že častěji jsou nadúnikovými rychlostmi vyvrženy hvězdy méně hmotné, zatímco ty hmotnější, z nichž mohou vznikat černé díry, mají tendenci se kumulovat v jádře hvězdokupy. Mluví se o tzv. hmotnostní segregaci. V jádře kupy by tak po nějaké době skutečně mohlo existovat větší poměrné zastoupení černých děr, než je obvyklé.

TIP: Astronomové objevili doposud skrytou pokladnici černých děr

Že není popsaná představa zcela nereálná, ukazuje případ hvězdokupy Palomar 5. Ve srovnání s jinými kulovými kolegyněmi je neobvykle málo hmotná, ale současně také mnohem rozměrnější a rovněž se pojí s hvězdným proudem. Z dynamických úvah se zdá, že zahrnuje asi stovku hvězdných černých děr, které celkově tvoří zhruba pětinu její hmotnosti – což představuje trojnásobek hodnoty za běžné situace. Palomar 5 se nejspíš nachází v pokročilém stadiu rozpadu a čeká ji vývojový scénář nastíněný o pár řádků výš. Zda se však zbaví všech stálic a zbudou jen černé díry, zůstává velkou otázkou.