Pokud by si dávný obří žralok megalodon mohl vybrat své oblíbené jídlo, nejspíš by zvolil hlavu vorvaně. Potvrzuje to nedávná analýza fosilních lebek vorvaňů. Badatelé na nich objevili stopy po okusování nejen od velkých megalodonů, ale i od dalších druhů žraloků. Jak se zdá, neobvykle tvarované hlavy vorvaňů pro ně byly oblíbeným zdrojem tuku.

Paleontologové v Peru prozkoumali lebky vyhynulých druhů vorvaňů z třetihor, kteří žili v období miocénu – přibližně před 7 miliony let. Nalezli na nich neklamné známky stisku čelistí megalodonů, a také menších druhů žraloků, včetně dnes stále žijících žraloků bílých (Carcharodon carcharias). V některých případech byly lebky vystaveny více než tuctu případů okusování žraloky.

Hlavy plné lahodného tuku

V dnešních oceánech žijí jen tři druhy čeledi vorvaňovitých – vorvaň obrovský (Physeter catodon) a dva druhy kogií – kogie tuponosá (Kogia breviceps) a kogie Owenova (Kogia sima). V období miocénu ale obývalo oceány nejméně sedm druhů vorvaňů. Společnost ji dělala i řada druhů žraloků, které lákala vorvanina – jemný tuk vyplňující dutiny v masivní hlavě vorvaňů. Žraloci ožírali mrtvé vorvaně a zřejmě napadali i živé jedince, i když šlo z jejich strany o poněkud riskantní záležitost. Velcí třetihorní vorvani jako Livyatan mohli být podobně nebezpečnými predátory jako sám megalodon.

TIP: Školka pro megalodony: I obrovští predátoři byli starostlivými rodiči

Zajímavé je, že dnešní žraloci sice nepohrdnou různou kořistí, včetně ptáků, želv nebo mršin keporkaků, vorvaně ale (alespoň pokud víme) nevyhledávají. Proč tito obávaní predátoři změnili své chutě a ztratili zájem o svou dříve tolik oblíbenou pochoutku plnou lahodného tuku, ale není jasné.

Srovnání velikostí livyatana dle dvou různých rekonstrukcí (dole), žraloka bílého (uprostřed) a průměrného a velkého megalodona (nahoře). (ilustrace: Wikimedia Commons, Darius Nau, CC BY-SA 4.0)

Šarmantní a vždy perfektně upravený Francouz s bagetou v podpaží je klišé, které se nejlépe hodí k obyvatelům Paříže. Málokde je ovšem zmíněná představa dál od pravdy než v Marseille. Dnes tam svůj nový život začíná mnoho imigrantů z různých koutů Středomoří, bublající mix národností a etnik však přístav na jihu Francie představoval odjakživa. 

Město založili v 6. století př. n. l. Řekové, konkrétně původní obyvatelé obce Fókaia ležící v Malé Asii poblíž dnešního Izmiru. Řecko-perské války je donutily opustit domovinu a hledat štěstí jinde. Plavili se proto Středozemním mořem, až zakotvili u pobřeží vzdáleného téměř dva tisíce kilometrů a v ústí řeky Rhôny položili základy nového sídla nazvaného Massalia. Nezávislý přístav pak pod ochranou Říma prosperoval, dokud si v občanské válce mezi Caesarem a Pompeiem nevsadil na špatného koně. Gaius Julius jej po čtyřměsíčním obléhání dobyl a město ztratilo samostatnost. Strategicky umístěné přístavní sídlo však bohatlo i pod římskou nadvládou. 

Během své dlouhé historie přivítala Marseille mnoho přistěhovalců: V minulém století tam směřovali Arméni prchající před genocidou v roce 1915 či obyvatelé z bývalých francouzských kolonií na severu černého kontinentu, zejména z Alžírska. Ve městě žije také početná italská menšina. Stejně jako v minulosti, i dnes jde zkrátka o středomořskou křižovatku mezi Evropou a Afrikou.

Ani Provence, ani Francie

Přestože Marseille tvoří centrum regionu Provence a Azurového pobřeží, provensálská městečka lemovaná záhony levandulí mají s kosmopolitním přístavem překypujícím životem pramálo společného – snad jen to, že na obou místech si turisté kupují voňavá mýdla. Režisér a rodák z jihofrancouzského města Robert Guédiguian jednou prohlásil: „Marseille není Francie, Marseille není ani Provence, Marseille je svět sám o sobě.“ 

Pulzujícím srdcem metropole vždycky byl a stále zůstává přístav ve čtvrti Vieux-Port. I když rybářské bárky vystřídaly jachty a lodě kotvící podél mol, každý den se tam koná rybí trh s čerstvými dary moře a na širokých nábřežích potkáte lidi různých kultur i společenských tříd. Zatímco v jiných francouzských městech končí nově příchozí často v „horších“ lokalitách, v Marseille žijí bohatí a chudí téměř vedle sebe. I když čtvrti na severu nechvalně prosluly vysokou kriminalitou, pořád nejde o oddělená ghetta vzdálená od centra – všichni Marseillané se zkrátka potkávají. Temnou éru v historii města znamenalo hlavně období od konce 30. do začátku 70. let minulého století, kdy tamní mafie s kořeny na Korsice organizovala přes přístav pašování heroinu z Turecka do USA: V roce 1972 však Francouzi a Američané většinu laboratoří a přepravišť rozprášili.   

Pouliční umění

Pařížská čtvrť Montmartre v minulosti platila za útočiště chudiny. Nízké nájmy však lákaly také umělce, a proto se kopec s bělostnou bazilikou Sacré-Cœur stal později synonymem pro místo plné vyhledávaných kaváren a menších galerií. Různé podpůrné programy a dotace by podobný osud přály také malebné marseilleské čtvrti Le Panier, ležící hned vedle Vieux-Port: Kvůli lacinému bydlení se v ní dřív usazovali chudí přistěhovalci převážně z Itálie a úzké uličky s nataženými prádelními šnůrami jí propůjčují nádech středomořského města. Její přerod v malý Montmartre se ovšem ještě úplně nepovedl. 

Le Panier sice kreativitou žije, jenže namísto vysokého umění se tam uchytil hlavně street art, tedy pouliční tvorba na zdech – většinou bez povolení vlastníka objektu. V nepříliš rozlehlé čtvrti mohou turisté obdivovat různé malůvky a graffiti skoro na každém rohu, takže srovnání s pařížským Montmartrem nakonec není úplně nepřiléhavé. Liší se jen styl, kterému umělecké čtvrti holdují. A co se týče současné populární kultury, Marseille představuje také významnou líheň rapperů či hiphoperů. 

Pizza místo bujabézy 

Připravit bujabézu, tradiční provensálskou polévku s kusy ryb či mořských plodů, znamená strávit půl dne za plotnou. Původně šlo o jídlo dělníků a pracující třídy, do něhož se používaly rybí zbytky z jiných pokrmů. Nyní si ovšem obyvatelé Marseille dopřávají vyhlášenou pochoutku jen zřídka: Postupně se totiž přesunula z kuchyní běžných rodin na jídelní lístky restaurací zaměřených na cizince, a proto se vyšplhaly vzhůru také účtované ceny. Obyčejný Marseillan tudíž nemá důvod po předražené delikatese sáhnout. 

Veliké oblibě se mezi místními naopak těší pizza z pojízdných prodejen. První stánky na čtyřech kolech se ve Francii zrodily právě v Marseille, a to v 60. letech minulého století. Trend založil podnikavec, jehož přívěs za autem skrýval pec – a někteří si proto pojízdnou restauraci pletli se strojem na pokládání asfaltu. Dnes ulice přístavního města křižuje asi padesátka dodávek nabízejících čerstvě upečenou italskou lahůdku, za jejíž popularitou stojí také početná komunita z Apeninského poloostrova. Na pomyslnou typickou pizzu Marseille přitom patří ančovičky. 

Doma u hraběte

Pokud se vydáte za hranice města, objevíte zcela jiný svět. Mezi Marseille a malým, patnáct kilometrů vzdáleným přístavem Cassis se rozkládá národní park Calanques, který tvoří vápencové skály ostře zakousnuté do Středozemního moře. Pro oblast se vžilo označení „francouzské fjordy“ a vypravit se tam můžete autobusem přímo z Marseille. Krásné bílé útesy vás ohromí hned na několika místech – městskou dopravou se dostanete do zátok Callelongue, Sormiou, Morgiou či Sugiton. 

V létě praskají tamní pláže ve švech, ale turisté přijíždějí po celý rok, neboť pobřeží mezi Marseille a Cassis nabízí spoustu příležitostí ke krátkým i celodenním výletům. Dlouhé zátoky si oblíbili také kapitáni menších plachetnic, protože skály lodě chrání před silným a prudkým větrem, tzv. mistrálem. V roce 2012 se však „fjordy“ staly národním parkem a množství plavidel, jež se mohou v blízkosti rezervace pohybovat, se přísně reguluje.

TIP: Před 220 lety začala výstavba pevnosti Boyard: K čemu původně sloužila?

Za přírodou se můžete vydat i z úplného centra Marseille: Ve Vieux-Port naskočíte na trajekt a po pouhých dvaceti minutách se dostanete na Frioulské souostroví. Čtveřici ostrovů Pomègues, Ratonneau, Tiboulen a If dělí od metropole asi tři kilometry a dominantu posledního zmíněného – jinak pustého – představuje stejnojmenná pevnost. Proslavil ji spisovatel Alexandre Dumas, který v ní nechal uvěznit svého románového hrdinu hraběte Monte Crista. Od 16. století přitom čekal podobný osud i mnoho bezejmenných námořníků. Ostrovy totiž sloužily jako záchytné místo, kde mořeplavci čekali, než budou vpuštěni do hlavního přístavu. 

Když se v hornorakouském Linci na jaře roku 1521 setkal rakouský arcivévoda Ferdinand I. Habsburský (1503–1564) s českou princeznou Annou Jagellonskou (1503–1547), byl si dobře vědom toho, že jeho nastávající je z čistě formálního hlediska již šest let vdaná. Dospívající Anna ovšem po celou dobu neměla vůbec jasno v tom, kdo je jejím ženichem.

Od oltáře svatoštěpánského chrámu ve Vídni si 22. července 1515 dvanáctiletou dívku odvedl šestapadesátiletý římský císař Maxmilián I. (1493–1519), učinil tak ovšem v zastoupení některého ze svých vnuků: buď patnáctiletého Karla, nebo o tři roky mladšího Ferdinanda. Ani jednoho z nich Anna dosud neměla možnost byť jen zahlédnout – Karel žil od dětství v Nizozemí, Ferdinand ve Španělsku. Sňatek, který s druhým jmenovaným uzavřela 26. května 1521, se na jednu stranu mohl zdát být krokem do neznáma, na stranu druhou ale položil základy habsburské sňatkové politiky na celé století dopředu.

Nemocná, mladá a nezkušená Alžběta

Alžběta Habsburská (1526–1545) se narodila jako nejstarší potomek Ferdinanda a jeho manželky Anny Jagellonské ještě v době, kdy jeho otec disponoval pouze titulem rakouského arcivévody. Na vládu v českých zemích či v Uhrách, jejichž koruny držel jeho švagr Ludvík Jagellonský, zatím neměl důvod reálně pomýšlet – sňatek s následníkem polského trůnu, dohodnutý bezprostředně po Alžbětině narození, tak byl z politického hlediska velmi výhodnou „partií“.

O šest let starší Zikmund II. (1548–1572), bratranec Alžbětiny matky, byl roku 1529 jmenován litevským velkoknížetem a o rok později korunován polským králem. Mladá Habsburkovna se za něj provdala ve svých šestnácti letech, v květnu roku 1543, jenže bezdětný sňatek se od samého počátku ukazoval jako nestabilní. Nezkušená dívka, od mládí sužovaná epileptickými záchvaty, svého manžela nijak nepřitahovala, on sám ji navíc podváděl se svou budoucí chotí Barborou Radziwiłłovnou. Tchyně Bona Sforza (1494–1557) svou snachu otevřeně nenáviděla (ostatně jako každého jiného Habsburka), takže z řad vládnoucí rodiny jí zachoval přízeň pouze samotný král Zikmund I. Starý (1507–1548).

Alžběta své utrpení snášela vcelku důstojně, nicméně její podlomené zdraví ji v litevském Vilniusu, kam s manželem přesídlila, v červnu roku 1545 zradilo nadobro. Byla pohřbena v tamější katedrále sv. Stanislava, kde její ostatky spočívají po boku sokyně Barbory Radziwiłłovny.

Zapuzená a zahanbená krásná Kateřina

V tyrolském Innsbrucku narozená a zpočátku zde také vychovávaná Kateřina Habsburská (1533–1572) byla odmala součástí politických plánů svého otce. Se svou starší sestrou Marií strávila část dětství v chorvatském Záhřebu, kde v letech 1539–1546 získala na svou dobu velmi slušné jazykové vzdělání. Vedle němčiny a chorvatštiny plynně hovořila též latinsky, francouzsky a italsky. Po návratu do Tyrol nechal Ferdinand patnáctiletou krásku roku 1548 zasnoubit se stejně starým mantovským vévodou Františkem III. a dne 22. října 1549 se Kateřina v Mantově za svého snoubence provdala. Rychle otěhotněla, ale ve třetím měsíci potratila. O několik týdnů později, 22. února 1550, zemřel František na zápal plic, čímž tato epizoda v životě mladé Habsburkovny vzala rychlý konec. Kateřina se vrátila do Vídně, kde jí otec přes smutek, který za svého muže držela, začal hledat novou „partii“.

Na sňatek však došlo až v červenci roku 1553, kdy se s úspěchem setkala Ferdinandova jednání s polským králem Zikmundem II. Zjevně nikterak nevadilo, že vládce v Polsku a na Litvě o deset let dříve podváděl Kateřininu sestru Alžbětu. Ani v pořadí třetí sňatek (druhá žena Barbora Radziwiłłovna mu zemřela roku 1551) ale Jagellonci nezajistil vytouženého mužského dědice. Jediná dcera, narozená 21. srpna 1554, zemřela ještě téhož dne, a Kateřina následkem komplikovaného porodu ztratila plodnost. Po pěti letech neúspěšného snažení Zikmund požádal o rozloučení sňatku a svou ženu zcela zapudil.

TIP: Neúspěšné manželství: Proč nepustila Hedvika Vladislava Jagella do ložnice?

Kateřina zůstávala v Polsku až do roku 1566, kdy se ve svých 33 letech vrátila do Rakous. Další nabídky k sňatku už odmítala a svá poslední léta dožila v Linci, kde v únoru 1572 – jen několik měsíců před svým druhým manželem – zemřela na zápal plic.

Miranda, téměř kulové těleso o průměru necelých 240 km, obíhá Uran ve vzdálenosti asi 130 000 km. Objevil ji slavný astronom Gerard Kuiper roku 1948 a v rodině měsíců planet Sluneční soustavy jde o zcela výjimečný objekt. Na fotografiích Mirandu poznáme na první pohled: Vypadá totiž jako rozbitá na několik kusů a znovu poskládaná bez návaznosti na původní pozici jednotlivých částí – podobně jako Victor Frankenstein stavěl své monstrum z nejrůznějších dílů. Na Mirandě se nachází obrovské kaňony, z nichž některé jsou až 12× hlubší než americký Grand Canyon, obrovské impaktní krátery i obří útesy.

TIP: Fakta o měsících Uranu: 216 let hledání a nových objevů

Jak tedy podivný, převážně ledový souputník vznikl? Podle hypotézy katastrofického impaktu skutečně došlo k jeho rozbití a následnému novému poskládání. Proti naopak hovoří důkazy o vnitřní diferenciaci tělesa. Dnes každopádně převažuje názor, že se slapovým ohřevem tavilo ledové nitro, načež materiál v mohutných konvektivních bublinách pronikal na povrch a postupně utvářel bizarní terén.

Florida má problémy s celou řadou invazních druhů. Mezi ty nejobávanější patří suchozemští plži ze střední Afriky s příhodným jménem achatina žravá (Lissachatina fulica), někdy též označovaná jako oblovka žravá. Na plže jde o pořádného obra, který může měřit až 20 cm a vážit až 300 gramů. Achatiny se výtečně množí, jsou velmi přizpůsobivé a opravdu žravé. Dovedou napáchat značné škody na pěstovaných rostlinách, v případě nouze ale nepohrdnou ani nátěry na domech.

Nebezpečné nejsou jen pro zemědělce, ale i pro lidské zdraví – mohou totiž přenášet hlístici Angiostrongylus cantonensis, která parazituje v hlodavcích a u lidí vyvolává meningitidu. Na Floridě se achatiny žravé poprvé objevily v roce 1966 a podruhé relativně nedávno, v roce 2011. Napoprvé i napodruhé byly nakonec zlikvidovány, trvalo to ale vždy poměrně dlouho. S první invazí místní bojovali šest let, druhá trvala dokonce dekádu.

Nová invaze achatin

Není proto divu, že když se nyní tito draví plži objevili ve floridském přístavním městě New Port Richey, místní úřady vyhlásily karanténní opatření. Boj s achatinami je ale svízelný. Mohou nepozorovaně cestovat na velké vzdálenosti, například přichycené k vozidlům nebo třeba s odpadky. V případě nepříznivých podmínek jsou schopné strávit až rok zahrabané v půdě.

TIP: Severní Georgii zaplavují miliony velkých invazních pavouků křižáků

V USA je nelegální tyto plže chovat bez povolení. Achatiny jsou ale oblíbení domácí mazlíčci a jejich chov zvládne i začátečník. I proto se s nimi ve Spojených státech ilegálně obchoduje. Podle zástupců vládní agentury FDACS je tak pravděpodobné, že současnou invazi mají na svědomí nezodpovědní chovatelé, kteří je do volné přírody vypustli, nebo jim achatiny z chovu uprchly. V každém případě jde o nepříjemný problém. Agentura FDACS proto vyzvala obyvatele dotčených oblastí, aby jakékoli setkání s těmito invazními druhy neprodleně hlásili.

Když vás někdo odbude příslibem „na svatého Dyndy“, asi se oprávněně zamyslíte, kdy přesně má ona událost nastat. Jméno „Dyndy“ či „Dynda“ byste však v kalendáři hledali marně.

Den svatého Dyndy zní možná věrohodně, protože dřív se dny skutečně určovaly spíš podle světců než číselných dat. Jenže Dyndy není žádný světec, a dokonce se nejedná ani o konkrétní osobu. Zrodil se zřejmě docela náhodou jako dítko lidové tvořivosti a hravosti.

TIP: Kdy se u nás žilo za krále Klacka?

Kdo chtěl říct „jindy“ nebo „nikdy“, a přitom situaci trochu zlehčit, mohl sáhnout k rýmu, a zplodit tak postavu Dyndy. A jelikož den svatého Dyndy nepřijde nikdy, odvolává se na něj jen ten, kdo planě slibuje a svým slovům dostát nehodlá. 

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Kozáci platili počátkem 20. století za obávané bojovníky, které ve většině Evropy provázela pověst krvežíznivých divochů. V prvních týdnech po vypuknutí první světové války panovaly mezi obyvateli Východního Pruska i rakouské části Haliče obavy z vousatých válečníků na koních, kteří přijedou z východu vyplenit jejich domovy a znásilnit ženy. Jistý strach a respekt z neznámého ovládl i císařské vojáky vyslané na východní frontu. Koho by ale počátkem srpna 1914 napadlo, že by se desetitisíce děsivých kozáků už za pár týdnů mohly objevit také v Belgii a severní Francii?

Podobně jako na východě také němečtí vojáci na západě očekávali koncem léta 1914 útok hord ruských kozáků. Dnes už víme, že varování a „zaručené“ informace, které se k mužům v „piklhaubnách“ dostaly, nebyly pravdivé. Odkud ale pocházely? Jejich původ lze dohledat až na britských ostrovech, kde podobné zprávy vzbudily naděje a očekávání mezi poddanými Jeho Veličenstva. Odtud se různými kanály dostaly také na druhou stranu fronty.

Volání po vodce

Vše začalo v lokálních novinách, od nichž přebraly informace celostátní plátky, a od nich zase ty mezinárodní. Citovaly zaručené svědky, kteří koncem srpna zahlédli v několika vlacích mířících na jih země se zataženými okny podivné vousaté muže v kožešinových čepicích. Ti měli mluvit neznámým jazykem, jeden z nich dokonce tvrdil, že je z Ruska. Na jednom nádraží se pak prý z jednoho vagonu ozývaly výkřiky: „Vodka!“

V redakcích novin si pak vyvodili vlastní závěry a informovali své čtenáře o obrovské ruské armádě čítající okolo milionu kozáků, kteří připluli z Archangelska a nyní míří přes Skotsko a Anglii do pevninské Evropy. „Jaké překvapení se chystá pro Němce, až zjistí, že na západě čelí hordám Rusů, zatímco další hordy na ně tlačí z východu,“ komentoval jeden plátek.

Požár se šíří

Zatímco úřady přítomnost spojeneckých sil v zemi nepotvrdily ani nevyvrátily, čtenáři novin přispěchali na podporu senzačního tvrzení a mnozí z nich si přisazovali: „Jeden svědek tvrdí, že viděl 10 000 ruských bojovníků pochodujících na nábřeží, jak mířili k London Bridge Station. Vrátný na železniční stanici v Durhamu pak hlásil, že v automatu na čokoládu našel zaseklý rubl.“

Cestující, jenž zrovna vystoupil z plavidla z Archangelsku, hlásil, že s ním cestovalo 2 500 carských vojáků, kteří jeli dále do Francie. Měl se s těmito muži i vyfotit a snímky poslat do jedněch novin, ale kvůli cenzuře nebyly zveřejněny. Na jiném nádraží zase z vlaku vyskočil Rus a u jednoho stánku s potravinami si poručil 300 porcí jídla.

Fámy o nasazení ruských vojáků na východní frontě se dostaly nejen přes průliv La Manche, ale dokonce i přes Atlantik a přítomnost kozáků na britských ostrovech potvrzovaly i noviny ve Spojených státech amerických. Dopisovatel New York Times hlásil 72 000 Rusů, kteří se chystají přeplavit z Doveru do belgického Ostende. Situace byla už tak absurdní, že tomu věřili i někteří britští vojáci ve Francii a Belgii, ať už je o tom informoval tisk či dopisy z domova. Jeden vojín dokonce domů psal, že se jeho jednotka už na příjezd spojenců připravuje a že je očekávají každým dnem.

Jak ovlivnit válku

A tak zatímco někteří vysocí důstojníci Jeho Veličenstva sami netušili, jak se situace má, pro jistotu zahájili vlastní vyšetřování; fáma se na křídlech šeptandy dostala i na druhou stranu fronty. Navíc nezůstalo pouze u řadových vojáků v zákopech. Začátkem září se informací zabývali také na štábech divizí a armád, přičemž některé prý pro jistotu přestěhovaly své sídlo dále do zázemí.

Část zdrojů dokonce tvrdí, že právě kvůli mýtu o kozácích Němci prohráli bitvu na Marně (5.–12. září 1914) a tím i celou první světovou válku. Takové tvrzení je přinejmenším hodně fantastické a bylo by smělé tvrdit, že ten či onen přesun divize či stažení sboru vyvolala hypotetická přítomnost ruských kozáků. Tím spíš, pokud ji ani nepotvrdila vlastní rozvědka. Někteří historikové však právě této obavě připisují stažení části císařských sil, které se blížily od východu k Paříži, čímž Berlín daroval nepříteli čas na přípravu následného střetnutí. Další dvě divize pak zůstaly na belgickém pobřeží, kde očekávaly kozácký útok, a v osudných dnech chyběly na Marně.

Stovky místo tisíců

Zůstává však otázkou, zda je tam Velký štáb nechal skutečně jako pojistku proti Rusům, nebo Vilémovi generálové uvažovali mnohem střízlivěji a obávali se britských jednotek, které by se mohly vylodit Němcům v zádech. V polovině září byla Paříž zachráněna a v severní Francii začaly vyrůstat důmyslné linie zákopů.

V tu chvíli představitelé britské vlády oficiálně oznámili, že až na několik stovek styčných důstojníků se na ostrovech ani na západní frontě žádní Rusové nenacházejí. Toto popření sice přineslo další vodu na mlýn konspiračních teoretiků s tím, že se jedná jen o další pokus, jak zmást nepřítele, ale mýtus o kozácích začal slábnout. Podívejme se však nyní, na jakých základech se zrodil.

Souhra náhod

Historikové se shodují, že řeči o kozácích se na britských ostrovech objevily po 24. srpnu. Toho dne se britská železnice potýkala s celou řadou zpoždění, protože kvůli přepravě vojáků na jih bylo nutné řídit provoz pomocí ručních signálů. To způsobilo, že celá řada souprav cestovala také v noci, kdy přišlo nařízení o zatemnění oken. V několika vlacích cestovali také příslušníci praporu 4th Seaforth Highlander zverbovaní v oblasti Ross shire. Většina mužstva mluvila takzvanou gaelštinou, takže jim Angličané většinou nerozuměli. Když se pak jeden z nich vojáka zeptal, odkud je, ten měl odpovědět: „Ross shire,“ což tazateli mohlo znít jako „Russia“ („Rusko“).

TIP: Vlkodavové na Sibiři: 27. pěší pluk US Army v boji proti ruským bolševikům

A co onen cestující z Archangelska? Skutečně cestoval do Británie s carskými důstojníky a vojáky, ale rozhodně ne s 2 500, ale jen s několika desítkami. Jednalo se totiž o styčné důstojníky s doprovodem, které ke spojencům vyslal Petrohrad. Základ historky o statisících kozáků tak byl na světě a nutno dodat, že ke kvalitní dezinformaci by jistě stačilo daleko méně.

Nevolnictví se vyvinulo ve středověku jako forma osobní závislosti poddaných na vrchnosti. Za to, že se jim dostalo od šlechty podpory a ochrany a že mohli dědičně užívat její půdu, museli robotovat a plnit další povinnosti. Přišli o osobní svobodu a byli vázáni k půdě. V 18. století bylo v habsburské monarchii zemědělství založené na nevolnické práci velmi zaostalé, neboť lpělo na primitivním trojhonném systému. Negramotní a nesvobodní nevolníci nebyli motivováni k jakýmkoliv změnám, dosahovali minimálních výnosů, a proto se v případě neúrody nedokázali vyhnout hladomorům. 

Vyhlazení tělesné poddanosti 

Josef II., vedený snahou o zvýšení zemědělské produkce, zajištění svobodných pracovních sil pro manufaktury, a tím i vyšších daní na financování stálé armády a byrokracie, vydal 1. listopadu 1781 pro České království patent o zrušení nevolnictví, přesněji „o zrušení tělesné poddanosti neb člověčenství“.

V jeho prvním bodě bylo vyhlášeno svobodné uzavírání sňatků mezi poddanými. To v praxi znamenalo, že již nemuseli žádat vrchnost o svolení k uzavření manželství a mohli sňatky uzavírat mimo panství. Nicméně rozhodující bylo další ustanovení, že k odstěhování již nepotřebovali svolení vrchnosti, stačil pouze propouštěcí list, který jim vrchnost musela zdarma vydat. Předtím šlechta souhlas s odchodem nejen poddaným prodávala, nýbrž ho poskytovala pouze takzvaným neosedlým, tedy lidem, kteří neměli vlastní hospodářství. Svoboda stěhování se ale nevztahovala na zahraničí, k emigraci bylo nutné získat svolení politických a vojenských úřadů. 

Patent dále zakotvoval možnost poddaných zvolit si libovolné řemeslo či umění, vyučit se mu a poté se jím živit. Rovněž byla zrušena povinnost posílat děti do služeb na vrchnostenské dvory, ta se nadále týkala pouze sirotků. V poslední části patentu se uvádělo, že poddaní již nemohou být nazýváni tělesnými poddanými, ale přes nově nabyté svobody musejí zachovat svému zeměpánovi poslušnost a věrnost. Císař později zakázal líbání rukou pánům a úředníkům, stejně jako klanění se jim. 

Oslava svobodné vůle

Patent zrušil bezprostřední osobní neboli „tělesnou“ závislost poddaných na vrchnostech, nevolnictví bylo „z rozumu a lásky k lidem“ nahrazeno „mírným poddanstvím“. K vrchnosti zůstali vázáni pouze ekonomicky prostřednictvím půdy, která je živila, ale nepatřila jim. Bývalí nevolníci zůstávali panovníkovými poddanými, museli nadále platit všechny naturální i peněžní daně, vyplývající z poddaných statků, a vykonávat robotu pro vrchnost, již upravoval robotní patent z roku 1775. Měla formu takzvané ruční roboty, kam spadaly práce na poli, pletí, setí a žně, či roboty s potahem, kdy poddaní orali půdu, na které hospodařila vrchnost. Sedláci se ale mohli z roboty nebo z její části vykoupit. Společně s patentem vyšel předpis, který upravoval vlastnické právo poddaných k jejich statkům. Nyní s nimi mohli nakládat podle své vůle, mohli je zastavit, směnit či prodat.

Realizace ustanovení se ale neobešla bez komplikací. Šlechta z patentu velkou radost neměla a místy se ho snažila utajit či obcházet. Bývalí poddaní naopak zažívali úžasné chvíle, kdy si ze svobodné vůle mohli najít životního partnera, odstěhovat se nebo změnit povolání. Mohli se nechat zaměstnat v manufaktuře, odejít do města, a uniknout tak úmorné dřině na polích. Patent umožnil v 19. století v českých zemích postupně mohutný rozvoj ekonomiky, podnikatelské činnosti, růst vzdělanosti i česky mluvícího obyvatelstva ve městech. Tento dokument tedy sehrál klíčovou roli pro vznik podmínek pro úspěšnou industrializaci a urbanizaci.

Image

Čtěte také

Morové rány přinesly zlom: Jak černá smrt porodila pracovní právo

Nově zveřejněný testovací snímek pochází z přístroje Fine Guidance Sensor (FGS), který slouží ke stabilizaci zorného pole observatoře během vědeckých pozorování. Teleskop jej pořídil během 72 expozic v průběhu 32 hodin v polovině letošního května a přes svoji strohost ukazuje ohromující možnosti teleskopu JWST. Na rozdíl od ostatních vědeckých přístrojů nepoužívá FGS barevné filtry, což mimo jiné znamená, že z jeho snímků není možné určovat stáří galaxií. I tak jde ale o dechberoucí ochutnávku – první vědecké snímky by měl JWST začít pořizovat již v příštím týdnu.

Na testovacím snímku je několik hvězd s typickými difrakčními obrazci (tento efekt je způsobený šestistrannými segmenty Webbova zrcadla) a tisíce slabých galaxií – některé z nich se nacházejí v blízkém vesmíru, většina ale sídlí ve vesmíru vzdáleném. Právě ty by se měly stát příštím cílem pozorování nového teleskopu.

Kreativita rodičů bohužel často nezná mezí. Zatímco v Rusku dostávaly děti v porevolučním nadšení jména oslavující komunistickou ideologii a v rodných listech se objevovala taková zvěrstva jako Dazdraperma z ruského „da zdravstvujet Pervoje maja“ („ať žije První máj“), Revmir („revoljucionnyj mir“ – „revoluční svět“) nebo třeba Dazvsemir („da zdravstvujet vsemirnaja revoljucija“ – „ať žije celosvětová revoluce“), dnes jsou v kurzu spíše technologie.

Zeptejte se Googlu

V Indonésii například rodiče pojmenovali svého syna Google. Nejde o křestní jméno ani o příjmení – syn jednatřicetiletého Andi Cahya Saputry se prostě jmenuje jen Google. Otec se tak údajně rozhodl proto, aby nerozmělnil podstatu synova neobvyklého jména. 

Že syn dostane jméno po internetovém vyhledávači se otec údajně rozhodl, když byla jeho žena v sedmém měsíci těhotenství. Původně prý zvažoval i konvenčnější jména, například taková, která se objevují v koránu, nakonec se ale zaměřil na úspěšné technologické firmy a jejich produkty – Windows, iPhone, Microsoft a iOS. Chlapec tak vlastně může otci děkovat, že se nejmenuje třeba iOS.

TIP: Tahanice kolem jména: Americký pár chce dceru pojmenovat Allah

Rodiče dnes osmiměsíčního Googla věří, že mu neobvyklé jméno usnadní vstup do života. Podle matky by se jejich syn jednou mohl stát velkým vůdcem. „Pokud budou chtít lidé něco vědět, prostě se zeptají našeho Googla,“ prohlásila spokojená matka Ella.