Nevšední vzhled dodává květům orchidejí rodu Paphiopedilum vakovitý pysk, který připomíná pantoflíček, střevíc či bačkůrku. Od okamžiku objevení a dovozu prvního druhu do našeho komerčního světa začala dramatická historie senzačních nálezů, slávy, vysokých sum za rostlinu, chamtivého drancování lokalit a v posledních letech i drastických trestů za loupení a pašování. Souboj ale nevypadá na vítězství ani jedné strany – lokalit i jedinců v přírodě ubývá a další generace bude chudší o skutečné zelené skvosty.

Jedinou šancí je vzájemný smír a urychlené vypěstování velkého počtu rostlin laboratorními metodami, aby klesla cena a zvýšila se dostupnost žádaných druhů – tím by se sběr v přírodě přestal vyplácet a sběrači by snad lokality nechali na pokoji.

Objevené a vzápětí ohrožené

K prvním známým druhům patří severoindický Paphiopedilum insigne, popsaný v roce 1821 jako Cypripedium insigne a Paphiopedilum javanicum (synonymum Cypripedium javanicum 1823). Zpočátku byly všechny popisované druhy řazené do rodu Cypripedium, který ustanovil již C. Linné roku 1753, rod Paphiopedilum odlišil Ernst H. H. Pfitzer až o více než století později roku 1886. Popisy následovaly v zajímavých vlnách – největší „úroda“ nových objevů nastala vždy na přelomu století, ať už kolem roku 1900 nebo 2000.

Neznámé novinky byly v bohaté části světa vždy velmi drahé a ceněné rostliny, pro které se vyplatilo překupníkům vydat se i do vzdálených a špatně dostupných končin, takže mnohé druhy s malým areálem se stávaly ohroženými vzápětí po zveřejnění objevu.

Příležitost k čilému obchodu

Jedním z druhů, které doplatily na svou popularitu, je nádherný vietnamský druh Paphiopedilum delenatii. Růžově kvetoucí rostlinu poprvé přivezl do Evropy jakýsi francouzský armádní úředník při návratu domů roku 1913 z neznámé lokality severního Vietnamu. Rostlina se dostala do pařížské zahradnické firmy Delenat, kde patrně zašla. Vzbudila však zájem, a když byly podobné orchideje nalezeny téměř o 10 let později u jihovietnamského města Nha Trang, majitel tamních školek si je ihned opatřil a v roce 1924 byla první kvetoucí rostlina popsána na jeho počest Paphiopedilum delenatii.

Lokalita však byla poměrně rychle vysbírána a okolí Nha Trangu postupně odlesněno a zničeno nejprve zemědělsky a poté i válkou. Druh byl již považován za v přírodě vyhynulý. Teprve v roce 1992 byla nalezena další lokalita v horském průsmyku Hon Giao, asi 80 km daleko od původních nalezišť. Místní komunita však zároveň objevila nový zdroj příjmu – sběr a prodej orchidejí pro překupníky na Tchaj-wan, do Japonska a USA. Bohužel je známo, že jen v roce 1995 na poměrně malém území nasbírala a prodala více než šest tun orchidejí, za které inkasovala směšnou cenu 1–3 americké dolary za kilogram.

Utajení, nejistota i šťastný konec

Dnes jen několik botaniků ví, kde existuje ještě další, obtížně dostupná lokalita, na níž roste Paphiopedilum delenatii, ale přesnou polohu úzkostlivě tají a nezveřejňují ani ve vědecké literatuře. Poslední rostliny kriticky ohrožené orchideje kromě obtížně schůdných žulových stěn kaňonů, četných vodopádů a ratanem zarostlých strží chrání i velké množství pijavic a místní forma malárie, která má v této oblasti ohnisko výskytu.

O růžově kvetoucí rostlině sebrané roku 1913 na severu Vietnamu se soudí, že patřila patrně k druhu Paphiopedilum vietnamense, popsanému teprve roku 1999. Na lokalitu se houfně vrhli sběrači jen několik dní po zveřejnění objevu a jeho další osud je velmi nejistý.

Šťastný konec ovšem má příběh tajemného druhu Paphiopedilum gratrixianum. Do konce 70. let minulého století byla tato orchidej známá pouze z neověřených vyprávění. Firma Sander, dodnes sídlící v anglickém St. Albans, dovezla těsně po roce 1900 údajně z Annamu (dnešní střední Vietnam a část Laosu) střevíčkovec, který M. Masters roku 1905 popsal v Gardeners´ Chronicle jako nový druh Cypripedium gratrixianum. Z kultury ale brzy zmizel, jeho existence byla zpochybněna a později zanikl i v literatuře.

Podruhé byl nalezen až v roce 1976 kuriózním způsobem. Během jediného týdne jej totiž nezávisle na sobě našly dvě skupiny botaniků (z nichž jedna byla česká), a to jak v Laosu, tak i ve Vietnamu. Dnes se již běžně komerčně pěstuje a přestává být ve sbírkách raritou.

Stále na šikmé ploše

Většina druhů rodu Paphiopedilum obývá nižší polohy pahorkatin mezi 500 až 1 000 metry n. m., některé jsou však výhradně nížinné a jiné naopak osidlují stanoviště v nadmořské výšce 2 000 nebo dokonce 2 500 metrů.

Jsou to nejčastěji zemní orchideje, ale mnohé (zvláště sekce Brachypetalum) rostou i na skalách, zvláště na vápnitém tufu. Nemálo střevíčkovců, hlavně horských, roste i epifyticky na silnějších vodorovných větvích stromů nebo na vývratech a pařezech. Zajímavý je fakt, společný prakticky všem druhům, že v původním prostředí téměř vždy rostou ve svahu, často velmi prudkém. Běžným stanovištěm jsou i kolmé skalní stěny, kde se tyto orchideje uchycují ve spárách vyplněných spadanými listy a další organickou hmotou nebo v polštářích mechu.

Kapradinové a mechové porosty na silných, víceméně vodorovných větvích vyžadují i epifytně rostoucí druhy. Typy stanovišť vypovídají o citlivosti kořenového systému, který nesnese stojatou vodu a přemáčení. Je totiž velký rozdíl mezi nehybnou vlhkostí půdy, která působí hnilobně, a protékající dešťovou vodou, které může být i velké množství, ale je značně prokysličená a umožňuje kořenům dýchat.

Teplo a zima, světlo a stín?

Rozdíly mezi stanovišti jednotlivých druhů jsou v nadmořských výškách, ročním průběhu teplot a srážek i ve stínomilnosti. Obecně lze říct, že kontinentální druhy z monzunových oblastí Indie, Myanmaru, Thajska, jižní Číny a Vietnamu mívají zimní periodu sucha, zatímco druhy z Bornea a některých dalších ostrovů jsou zvyklé na rovnoměrněji rozložené srážky i teploty během roku. Není to však pravidlo a některé oblasti mají své specifické klima, kdy například neprší několik měsíců, ale časté mlhy v horách nebo vlhký vzduch od moře zásobují biotop vláhou dostatečně.

Velmi se mohou lišit i světelné podmínky stanovišť. Většina druhů je spíše stínomilných a rostou v lesním podrostu nebo na severních stěnách skal, kam sluneční paprsky nemohou. Extrémy ve stínomilnosti tvoří například Paphiopedilum randsii či Paphiopedilum philippinense s kožovitými, tlustými zelenými listy. Protikladem je Paphiopedilum lowii var. Richardianum, které se daří v horách ostrova Sulawesi, jejímž stanovištěm jsou vlhké horské louky ve výšce 1 100–1 200 metrů na plném slunci, anebo zástupci již jmenované sekce Brachypetalum, které najdeme například na rozpálených vápencových mogotech při pobřeží jižního Thajska.

Nejodolnější, nejkrásnější

K nejodolnějším a proto i nejčastěji pěstovaným druhům patří Paphiopedilum callosum, jehož obrovský areál zahrnuje Thajsko, Kambodžu, Laos a Vietnam. Roste v hlubokém stínu lesního podrostu i na severně orientovaných skalách v nadmořské výšce od 300 do 2000 metrů. Je vhodný pro začínající pěstitele tohoto rodu, protože snáší celoroční vlhkost.

Podobně odolný je Paphiopedilum insigne, rozšířený v severní Indii, Bangladéši a Nepálu, kde roste též do výšky 2 000 metrů nebo Paphiopedilum hirsutissimum rostoucí od severovýchodní Indie přes Myanmar, Thajsko, Laos do Vietnamu a patrně až do jižní Číny v horách mezi 1 200 až 1 800 metry nadmořské výšky.

Mezi nejkrásnější druhy lze určitě počítat mohutný bornejský druh Paphiopedilum rothschildianum rostoucí ve specifických podmínkách roklí podél potoků ve výšce 500–1 800 metrů nad mořem, kde bývá teplotní rozdíl mezi dnem a nocí až 15 ˚C. Působivý je i drobný druh Paphiopedilum armeniacum s unikátním žlutým květem. Roste ve vápencových horách západního Yunnanu ve vysokých nadmořských výškách kolem 2 000 metrů, kde zimní teploty klesají až pod nulu a od listopadu do časného jara bývá suché období s minimem srážek.

A jako opravdu krásný druh je nutné zmínit i sněhobílé Paphiopedilum niveum z Myanmaru, Thajska, Malajsie a Bornea, rostoucí na kolmých vápencových útesech pouhých 10–60 metrů nad mořem.

Kde roste a jak se pěstuje rod Paphiopedilum

Celkem bylo popsáno téměř 420 druhů, z nichž je však platných jen necelých 90. Všechny rostou v tropické a subtropické Asii a na pacifických ostrovech. Na západě začíná areál rodu v Indii a ve východní části Himálaje, severně probíhá jihem Číny a přes Vietnam, Malajsii, Filipíny a Sundy se táhne na Novou Guineu a Šalamounovy ostrovy.

TIP: V záplavě pestrobarevných květů: Orchideje italského Gargána

Ačkoliv kouzlu těchto orchidejí podléhá mnoho lidí, pěstování původních druhů není zrovna jednoduché. Šlechtitelé však vytvořili velké množství hybridů a kultivarů, z nichž mnohé patří k velmi odolným rostlinám a vydrží mnohem více než rostliny z přírody. Jsou běžně dostupné v květinářstvích nebo zahradnických supermarketech, snadno vykvétají a bytové podmínky a drobné pěstitelské přehmaty snášejí většinou bez fatálních následků.

Bývají téměř vždy teplomilné a spíše stínomilné, vhodným substrátem je směs hrubé borové kůry, hrubého perlitu, suchého rašeliníku. Přidat lze i dřevěné uhlí, strouhaný pěnový polystyrén, pemzovou drť a vermikulit. Dospělé a dobře prokořenělé rostliny je nutné přesadit každým rokem zjara, před růstem nových kořenů.

Dvacet pět tisíc – přibližně tolik posluchačů studovalo na Oxfordu v loňském roce. Na první pohled jde o vysoké číslo, ale ve skutečnosti není nijak extrémní: Například Karlovu univerzitu navštěvuje téměř dvojnásobek posluchačů. Vyhlášený chrám vzdělanosti si zakládá na tom, aby do svých bran pustil jen skutečnou elitu, a na každého přijatého uchazeče tak připadá šest odmítnutých. S průměrnou 16% úspěšností patří tamní přijímací zkoušky k nejtvrdším. Pro srovnání, na nejznámější české vysoké škole dosahuje šance na úspěch v průměru 49 %. 

Záleží však, jakou specializaci si dotyční zvolí. Například zkoušky na tzv. All Souls College neboli „kolej všech duší“ prosluly coby nejnáročnější na světě. Při vstupním pohovoru se nehodnotí správnost odpovědí, ostatně na dotazy jako „Potřebujeme státní hranice?“ či „Je dobře, že se zvyšuje průměrný věk dožití?“ žádná správná odpověď neexistuje. Namísto toho rozhoduje bystrost, argumentace a způsob uvažování, jež uchazeč prokáže. A přestože kapacita koleje dovoluje přijmout osm desítek nováčků ročně, požadované podmínky splní průměrně pouze jeden až dva. Za jejich úsilí je ovšem čeká měsíční stipendium v přepočtené výši 42 tisíc korun plus ubytování i strava zdarma. 

Debata s vyvolenými

Většina z 38 oxfordských kolejí má sice poněkud mírnější nároky, je však takřka nemožné uspět bez přípravy – a také bez solidního finančního zdroje. Roční studium vychází na 270 tisíc korun, a mimoevropští zájemci zaplatí dokonce trojnásobek. Samotná zkouška pak obnáší nejen prokázání znalostí, ale i motivační dopis, na němž uchazeči údajně pracují až několik měsíců předem. Podaří-li se jim komisi zaujmout, obdrží pozvánku k písemnému testu, a ty nejúspěšnější pak čeká ještě pohovor. 

Jde o jednu z mnoha tradic, jež přetrvává od samotných počátků zdejší výuky. Například v Divinity School z roku 1427, nejstarší dochované univerzitní budově světa, se ve středověku konaly zkoušky po dobu tří dnů, přičemž obnášely sedmihodinové debaty přístupné i veřejnosti. A na ústní komunikaci v podstatě staví celé studium: Výuka probíhá ponejvíc formou diskusí a konzultací v malých skupinkách vedených příslušným akademikem, jenž bývá často ověnčen prestižními cenami. Od studentů se však neočekává jen mluvení, ale především práce. Na humanitních oborech běžně odevzdávají každý týden dvě dobře ozdrojované eseje v rozsahu dvou tisíc slov – tedy zhruba jako tento článek – což automaticky znamená nekonečné čtení stohů knih. 

Druhá nejstarší

Akademický rok na Oxfordu se v současnosti dělí nikoliv na dva semestry, nýbrž hned na tři, přičemž vůbec nejvíc času stráví studenti v knihovně – ať už četbou, či psaním prací. Pokud nechtějí, nemusejí po celou dobu studia školní areál prakticky opustit. Historický kampus připomínající rozlehlý klášter jim nabízí kompletní zázemí, a v letech 1820–2003 tam dokonce působila samostatná policejní jednotka. 

Univerzita tvoří jednoznačnou dominantu stejnojmenného 150tisícového města, jež leží zhruba padesát kilometrů severozápadně od Londýna a vyrostlo již někdy v 8. století. První důkazy o počátcích tamní výuky pocházejí z roku 1096, ačkoliv jiné zdroje uvádějí „až“ letopočet 1249. V každém případě patří Oxford k nejstarším dosud fungujícím univerzitám planety a předčí ho jen italská Boloňa. Skutečné „zahájení“ zdejšího akademického života se nicméně datuje do roku 1167, kdy Jindřich II. zakázal Angličanům studia v Paříži, načež Oxford zaznamenal masový příliv studentů. Dnes by si tam ovšem náhodný návštěvník nejspíš připadal jako v Babylonu: Celých 45 % posluchačů představují cizinci, především z USA, Číny, Německa, Kanady a Hongkongu. Náročným přijímacím sítem projde každý rok také zhruba padesátka Čechů. 

Závody želv

Turistické průvodce často přirovnávají gotický areál ke škole čar a kouzel v Bradavicích a jeho prostory skutečně posloužily jako kulisy pro řadu scén z filmové série o Harrym Potterovi: Vznikly tam mimo jiné záběry z kouzelnické nemocnice či knihovny. Po staletí se v místě navíc udržují tradice a zvyky, jejichž kořeny sahají hluboko do středověku – ať už jde o předepsaný dress code u závěrečných zkoušek, včetně charakteristické čtvercové čepice nebo karafiátu na klopě, či o svérázné oslavy, kdy spolužáci házejí na úspěšného kolegu směs pudinku, alkoholu, vajec a konfet.

TIP: Dějiny evropského vzdělání: Pět nejstarších univerzit

Velké popularitě se těší rovněž kuriózní tradice kolejí Trinity a Balliol, které už od roku 1555 pravidelně v květnu pořádají závody kolejních želv. Zvítězí zvíře, jež se nejrychleji dostane k salátu umístěnému uprostřed osmimetrového pásu trávníku. A nutno podotknout, že nejde o nijak akční zábavu – šampioni většinou dorazí k cíli zhruba za čtyři hodiny.

Když v roce 1920 Jaroslav Hašek po tříletém pobytu na Sibiři zatoužil po návratu do Čech, podařilo se mu kontaktovat představitele radikálního křídla domácí sociální demokracie, mezi nimi i funkcionáře Antonína Zápotockého. Přesvědčil je, aby ho coby propagačního pracovníka delegovali na Kladensko, které se stalo jednou z bašt dělnického odporu během právě propuknuvší generální stávky.

V dopise pro anarchokomunistu Jaroslava Saláta-Petrlíka tehdy rudý agitátor, pro něhož v Rusku začalo být nebezpečno, napsal: „(...) Jestli pojedu do Čech, nepojedu se tam podívat, co dělají vymetené ulice v Praze nebo jestli ještě píšou noviny, že jsem se přimazal ke komunismu. Přijedu tam namazat záda celé slavné české vládě s takovou energií, jaké jsem přivykl v zápase naší páté armády.“

Trable s mnohoženstvím

Celá akce měla několik háčků, spojených s Haškovou minulostí. Během svého pobytu v Rusku, kdy příliš neuvažoval o návratu do vlasti, zapřel své manželství s Jarmilou Majerovou, s níž měl syna Richarda. Díky tomu se mohl oženit s Alexandrou Lvovou zvanou Šura, mladou zaměstnankyní tiskárny, v níž vznikaly stranické propagační materiály. Během pobytu v Československu by mu však druhá manželka, nevzdělaná vesničanka, byla jen přítěží. Protože však soudruzi z východu trvali na tom, aby se v jeho blízkosti pohyboval kontaktovatelný doprovod, Hašek se podvolil a do Československa ji vzal s sebou. 

Již v dětství si budoucí spisovatel vysloužil přezdívku „Hašek-šašek“ a v následujících letech se jeho charakteristickým rysem stalo šprýmařství a mystifikace všeho druhu. Večery rád trávil v pražských hospodách, kde popíjel se svými kumpány. Obvykle v nich byl vítaným hostem, neboť dokázal po dlouhé hodiny bavit všechny přítomné. Jak takovou veřejně známou postavu dostat z Ruska do Čech pokud možno nepozorovaně?

Z agenta navrátilcem

Řešením výše uvedených problémů se měla stát nová totožnost, díky které Hašek opustil ruské území pod jménem Josef Steidl. Vedle falešného pasu obdržel též příděl devíz – 1 500 německých marek mu mělo vystačit na přibližně tříměsíční pobyt. Vzhledem k jeho popularitě toto inkognito, jež nebylo podpořeno žádnou výraznější změnou vizáže, téměř okamžitě selhalo.

Již při naloďování v Petrohradu poznalo Haška několik Čechů, takže ve Štětíně už spisovateli nezbylo nic jiného než jít s pravdou (alespoň částečně) ven. Po příjezdu do Prahy neodolal a po cestě do hotelu si v ulici Národní nechal zastavit před kavárnou Union. Jakmile vešel dovnitř, přítomní ho ihned poznali a zvěsti o jeho návratu se začaly šířit po celé metropoli. Jepičí politická kariéra agenta Steidla byla v troskách, místo ní začala znovu vzkvétat kariéra Jaroslava Haška – spisovatele.

TIP: Bezohledný vzestup karlínských kluků: Jak se dostal Klement Gottwald do čela KSČ?

Zatímco v Praze v květnu roku 1921 probíhal ustavující sjezd Komunistické strany Československa, pracoval bývalý bolševický agitátor, na svém životním románu – čtyřdílných Osudech dobrého vojáka Švejka za světové války, jež ho měly proslavit doma i ve světě.

Během antiky ztroskotalo ve Středozemním moři velké množství lodí. Pod hladinou skončila i řada pobřežních měst nebo i tehdejší odpadky. V důsledku toho je dno Středozemního moře plné archeologického materiálu, který jen čeká, až ho někdo vyzvedne a prozkoumá. Odborníci z něj mohou získat pozoruhodné informace o tehdejším životě.

Tým italských a francouzských vědců nedávno detailně prostudoval tři antické amfory, které byly vyzvednuty v roce 2018 z dávného kotviště u města San Felice Circeo ve střední Itálii. Badatelé použili archeobotanické a zároveň i chemické analýzy, aby s jejich pomocí osvětlili výrobu vína v této oblasti, ve 2. a 1. století před naším letopočtem.

Archeologie vína

Archeobotanici zjistili, že vylovené amfory byly používány k výrobě červeného i bílého vína. Prozrazují to objevená pylová zrna z rostlin vína. Rovněž vyšlo najevo, že Římané používali hrozny z místních rostlin, i když není jasné, zda šlo o domestikovanou, nebo planě rostoucí révu.

TIP: Archeologové objevili poklad u pobřeží Izraele: Ukrýval mince i unikátní křesťanský prsten

Chemici zase prokázali, že k vodotěsné úpravě amfor a možná i kvůli specifické vůni, Římané využívali pryskyřici, jejíž součástí byl materiál z borovic. Pryskyřice přitom rovněž obsahovala pyl a zuhelnatělé zbytky rostlin, z nichž badatelé odvodili, že pryskyřice pocházela odjinud – zřejmě z Kalábrie nebo Sicílie.

V posledních letech se hodně mluví o kvantové komunikaci. Měla by jít o mimořádně bezpečnou formu komunikace, kterou je prakticky nemožné nepozorovaně odposlouchávat. Taková komunikace by se hodila i v kosmickém prostoru, kde je nutné signálem překlenout nesmírné vzdálenosti. Doposud ale není jasné, zda je takový způsob komunikace vůbec proveditelný.

Háček je v tom, že částice, které přenášejí kvantovou informaci, bývají velmi zranitelné vnějšími vlivy. Jejich působením může dojít ke ztrátě kvantových vlastností přenášeného signálu a tím i ke zhroucení kvantové komunikace. Přenos kvantové komunikace v kosmickém prostoru by měl probíhat v prostředí, které je nesmírně řídké. Otázkou ale je, zda je řídké dost na to, aby taková komunikace mohla fungovat.

Kvantové spojení v kosmickém prostoru

Dvojice badatelů Edinburské univerzity provedla potřebné výpočty a zjišťovala, zda by byla možná kvantová komunikace prostřednictvím fotonů rentgenového záření, které by procházely mezihvězdným prostorem. Vědci nakonec dospěli k optimistickému závěru, podle něhož by taková vesmírná komunikace fungovala.

TIP: Jak komunikovat s Marsem? NASA sází na přenos dat vesmírnými lasery

Výpočty ukázaly, že by rentgenové záření přenášející kvantovou komunikaci mohlo letět vesmírem na vzdálenost stovek tisíc světelných let, aniž by došlo ke zhroucení přenosu. Badatelé přitom vzali v úvahu i gravitační působení vesmírných těles. Kvantová komunikace přenášená viditelným zářením a mikrovlnami by podle nich fungovala stejně dobře.

Náročné operace čekaly na stroje T-55 sovětské provenience také v Africe, a to od severního pobřeží ve Španělském Maroku až po Angolu či Namibii na jihu. Pro většinu afrických armád se T-55 stal synonymem tanku, protože co do počtů nakoupených exemplářů neměl na černém kontinentě konkurenci. Důležitou roli sehrál fakt, že mnoho zemí se po získání nezávislosti odklonilo od bývalých koloniálních velmocí a hledalo vojenskou pomoc v SSSR.

Ve třetím světě

Moskevské dodávky od poloviny 70. let často zahrnovaly právě T-54/55, které pro střety s NATO zastaraly, nicméně v lokálních válkách se stále mohly uplatnit. V posledních dvou dekádách 20. století se tak v Africe žádná občanská válka či mezinárodní konfflikt neobešly bez „pětapadesátek“. Při rozsáhlejších střetech (například mezi Angolou a Jihoafrickou republikou) docházelo i k tankovým soubojům, ovšem nejčastěji obrněnce sloužily jako úderná síla při podpoře infanterie.

Z uživatelů lze uvést povstalecké hnutí Polisario, které použilo T-55 proti marocké armádě za konfliktu o Západní Saharu (1976–1991), „pětapadesátky“ též celá 90. léta bojovaly v alžírské občanské válce. Libye je nasadila v letech 1978–1987 proti Čadu a agilní obrněnce patřily k protagonistům krvavých válek v Somálsku, Etiopii nebo Eritreji. V subsaharské Africe – například v Ugandě a Kongu – střílely sovětské střední tanky v nesčetných občanských válkách a nechvalně proslulo jejich angažmá v Angole. K perličkám patří nasazení T-55 v Latinské Americe, zejména za občanské války v Nikaragui v 80. letech.

V Saddámových službách

Samostatnou kapitolu představuje služba T-55 v Iráku. Saddám Husajn sázel na sovětské tanky už za války s Íránem v letech 1980–1988. Jak se boje protahovaly a ztráty narůstaly, obě strany se snažily nakoupit takřka jakoukoliv dostupnou výzbroj a na Střední východ proudily další stroje T-55 i Typ 69.

Představitelé SSSR své dodávky pečlivě zvažovali s ohledem na politické záměry, takže pro export do Iráku uvolnili podstatně více obrněnců než pro Teherán. Husajn navíc sháněl zdroje zbraní bez ideologických předsudků a byl ochoten platit hotově. Čínské stroje pak považoval za atraktivní proto, že šlo o kopie zavedených sovětských typů, takže osádky nemusely procházet přeškolováním. Peking se přitom nebránil ani rozsáhlým dodávkám pro ajatolláhy.

Když Irák obsadil Kuvajt a mezinárodní koalice spustila roku 1991 operaci Pouštní bouře, působily tanky T-55 a Typ 69 stále u řady pravidelných jednotek, zatímco elitní útvary v čele s Republikánskou gardou už provozovaly T-72. Tváří v tvář mnohem pokročilejším i těžším typům v čele s americkým M1A1 Abrams a britským challengerem se naplno projevila zastaralost „pětapadesátek“. Jistých úspěchů dosáhly jen v případě, že se střetly s ještě hůře vyzbrojenými formacemi – například u Khafji zničily několik obrněných vozů V-150 saúdské Národní gardy. Během druhé války v Zálivu roku 2003 se irácké T-55 objevily na bojišti znovu, ovšem s podobně mizivými výsledky.

Druhý život

V 90. letech se „pětapadesátky“ uplatnily i za občanských válek na Balkáně. Ve výzbroji je tehdy měla většina armád neklidného regionu: od slovinské přes chorvatskou a srbskou až po bosensko-muslimské oddíly. Intenzivně byl typ nasazen také na Kavkaze, kde se po kolapsu SSSR rozhořely lokální konflikty mezi gruzínskými, abchazskými, arménskými a ázerbájdžánskými jednotkami.

V současnosti už většina dobře vyzbrojených armád T-55 z prvosledových formací vyřadila a buď se jich zbavila úplně, nebo je stáhla do zálohy. Přesto nelze očekávat, že by letité obrněnce v nejbližší době vymizely. Ačkoliv při střetu regulérních vojsk nemá T-55 příliš šancí, v boji s povstalci a guerillami se stále osvědčuje. V takových konfliktech třetího světa navíc bývá nejhrozivější zbraní na bojišti, na kterou lehká pěchota jen obtížně hledá recept.

TIP: Saddámova zhouba: Americký bojový tank M1 Abrams

Dokladem druhého života T-55 může být fakt, že většina strojů vyřazených bývalými státy Varšavské smlouvy neskončila na šrotištích, ale našla si nové majitele. Nejmodernější T-55AM2 putovaly ze Slovenska do Angoly, tanky z ČR se zapojily do občanské války na Srí Lance. Ukrajina prodala mnoho „pětapadesátek“ do Ázerbájdžánu a Ugandy, Bulhaři a Bělorusové se zase dohodli s Etiopií. Nejpočetnější tank dějin tak slouží i více než sedm dekád od svého vzniku. 

Honoré Fragonard se narodil roku 1732 v městečku Grasse, tehdy provoněném klimatem blízké Riviéry a také proslavenými parfumeriemi. Nedá se říci, že by už od dětství nějak vnitřně tíhnul k umění, byť jeho bratranec Jean-Honoré platil za uznávaného tvůrce barvotisků, leptů i tapet. Honoré se považoval spíše za praktika, a proto si se souhlasem rodičů vyvolil respektované povolání ranhojiče, profesně tedy spíše chirurga. Licenci k provozování této živnosti obdržel ve svých sedmadvaceti letech, a byť zrovna probíhala sedmiletá válka, nezdálo se, že by bylo práce a pacientů nazbyt. Proto vzal zavděk nabídkou stálého místa v Lyonu, na škole Clauda Bourgelata, jedné z vůbec prvních univerzit soustředících se výhradně na veterinární studia.

Vidět dovnitř

A tady se plně vyjevil první Fragonardův talent. Měl cit pro jemnou mechaniku, smysl pro věrnost detailu, hodinářskou přesnost a k tomu ruce šikovného chirurga. A protože zvířecí anatomie byla dosud nepříliš popsaným oborem, vytvářel tu pro potřeby nové vědy, profesorů i studentů, první názorné anatomické atlasy. Z kadáverů pitvaných zvířat odstranil skalpelem kůži, a pak sval po svalu rozkrýval tajemství jejich těl. Vše dopodrobna zakresloval a plně přitom zúročil postupy umělecké školy tzv. écorchés. Tak byly nazývány anatomické rozkresy těl, lidských i zvířecích, tvořených jen kostmi a svaly bez kůže. Fragonard sice nebyl žádný Leonardo da Vinci, ale šikovnost mu nechyběla.

Podobně zdařile se mu vedlo i při vytváření trvalých vzorků – preparátů. Vyjmul konkrétní zvířecí orgán, postižený například nějakou vadou nebo anomálií, a naložil jej do konzervačního činidla. Škoda jen, že se nedochovalo více podrobností o chemikáliích, v nichž tyto části těl maceroval. Fragonardova mysl totiž zjevně často těkala, počínal si nesystematicky a s poznámkami svého tvůrčího procesu se většinou neobtěžoval. Nebylo nic neobvyklého, že měl rozpracováno i několik desítek vzorků současně, každý rozpitvaný a rozebraný v trochu jiné fázi. Ano, v jeho kabinetu, osobním laboratoriu i pracovně to vypadalo a zapáchalo jako na jatkách za horkého letního dne. 

Ředitel 

Nejen kolegové a studenti proto sledovali jeho počínání s určitými rozpaky. Bylo to současně odpudivé a nechutné a zároveň fascinující. Fragonard například vytvořil kolekci zvířecích srdcí – od nepatrného rejska či veverky až po jelena a medvěda. Takovou „oživlou“ kapitolu anatomie prostě studenti veterinární medicíny potřebovali a zkrátka museli snést i výstřední chování tvůrce takové sbírky. Honoré si preparace, pitvy a prospekce sešlých těl vyloženě užíval. Doslova si s nimi hrál. A představený lyonské školy Claude Bourgelat se toho rozhodl využít. V roce 1765 zorganizoval pro platící veřejnost první přehlídku Fragonardových exponátů. Mělo to sice sloužit k propagaci veterinární medicíny, ale stala se z toho především šťavnatá senzace.

Výstavka způsobila nemalý rozruch a reputace „zvráceného“ Fragonarda se donesla až k uším Ludvíka XV. Ten by rád otevřel veterinární školu i v Paříži a proslaveného chirurga-veterináře by jmenoval jejím prvním profesorem a ředitelem. Slavná École nationale vétérinaire v roce 1766 skutečně vznikla a Fragonard tu pět let přednášel o anatomii.

Na ředitelském postu se ale dlouho neudržel. Jeho práce i výstřelky se zkrátka nesetkávaly s dostatečnou tolerancí. Zanedbával vlastní lekce a místo toho prováděl svými sbírkami bohaté měšťany lačné extrémních zážitků. Sbírky preparátů nijak nově neobohacoval, spíš využíval zázemí školy k tomu, aby vytvářel nejrůznější makabrózní výjevy a skulptury. A ty pak pod rukou prodával.

Nejlepší materiál

Přitom metody konzervace a plastinace écorchés, které Fragonard zkoušel, nepatřila k nejlevnějším. A jeho zaměstnavatelé z výsledku neměli pražádný profit. Exponáty přitom mohl vytvářet z vosku metodou moulage, tak jako kolegové v Německu. Fragonard ale zásadně preferoval mrtvá těla. Do sporu s vedením i s kolegy se opakovaně dostával kvůli svým hygienickým návykům a odpornému puchu linoucímu se z jeho kabinetu. 

Lidé na ulici se ho stranili. O jeho „pokusech“ se šeptaly hrůzné historky. „Je pravda, že kromě zvířat si ten zvrhlý nemrava hraje i s lidskými těly? Že jim snímá obličeje a nahrazuje je rozšklebenými zvířecími tvářemi? Dřív by takového neznaboha upálili a teď jej nechají přednášet historii přírodních vět a srovnávací biologii!“ Když jej po četných stížnostech v roce 1771 navštívila školní inspekce, důvodů k ukončení pracovního poměru našla víc než dost. 

Vyhnání šílence

Desetinohé jehně naložené v láku a neidentifikovatelné ostatky v pokročilém stupni rozkladu by nejspíš ještě prošly. Co mělo ale s veterinární vědou a anatomií společného „výjev“ dvou vypreparovaných makaků bez kůže, kteří se kamarádsky drží kolem ramen a společně nesou oříšek? Jak vyšinutá musela být mysl, když několik nedonošených lidských plodů vystavila jakoby ve vzájemném tanci? Nacházely se tu samozřejmě ryze „vědecké“ a názorné vzorky. Lebky a končetiny potažené svalovinou a protkané cévami a tepnami naplněnými barevným voskem. Ale většina exponátů měla čistě „umělecké“ ladění, vytvářené nejspíš s úmyslem vyděsit a šokovat. A nejhorší byl samozřejmě Jezdec Apokalypsy. 

Jezdec Apokalypsy inspirovaný dřevořezem Albrechta Dürera – do žil vstřikoval Fragonard modrý vosk, do tepen červený. (foto: Wikimedia Commons, Jebulon, CC0)

Torzo koně, na němž seděl lidský jezdec, obklopovala nemluvňata coby zpodobnění poletujících andělských cherubů. Všechna těla byla samozřejmě stažená z kůže. Šlo vlastně o trojrozměrné tvárnění obrazu Albrechta Dürera – ovšem v naprosto nepřístojné a nevhodné podobě. Podobných nechutností se v kabinetu Honorého Fragonarda nacházelo na pět stovek. Není úplně jisté, jaká slova tehdy padla, ale pravděpodobně bylo „umělci“ vytknuto, že úctyhodná vzdělávací instituce není žádným pokleslým panoptikem. Často citována bývá informace, že z veterinárního ústavu Fragonarda vyhnali s nálepkou: „Naprostý šílenec.“

Věda a umění

Honoré Fragonard byl tedy vyštván z akademického světa, ale na vědu, tedy to, co za ni ve svém osobitém podání považoval, rozhodně nezanevřel. Dál na soukromé bázi produkoval extrémní výjevy z nejrůznějších ostatků – především pro movitou klientelu z řad aristokracie. Práci si užíval – ať už šlo o milovanou kočičku paní hraběnky nebo létající opici do pánského klubu. Pověsti podivína se sice nezbavil, ale stále častěji se o něm hovořilo už jen jako o extravagantním umělci. A protože nové směry a odvážné vize táhly, v roce 1793 jej jmenovali do Národní rady pro umění – spolu s jeho slavnějším bratrancem.

TIP: Jeviště pro mrtvé: Veřejné pitvy představovaly zábavu se vším všudy

Plány měl velké, ale slávy umělce si naplno neužil. Umřel už v dubnu 1799. Z mnohovýznamových trojrozměrných écorchés, jež za život vytvořil přes sedm stovek, přežila do současnosti jen hrstka. Badatel, umělec, nebo šílenec? Honoré Fragonard měl v sobě nejspíš od každého pořádnou porci.

Bývalé město, bývalé ulice, bývalé domy… tak nějak vypadalo Saint-Lô poté, co na něj po celou noc z 6. na 7. července roku 1944 dopadaly bomby z amerických letadel… Fotograf, který z místa pořizoval sadu snímků, později svou kolekci pojmenoval přiléhavým názvem Hlavní město trosek.

TIP: Jak vypadalo opevnění na jednotlivých plážích?

Saint-Lô obsadila německá armáda hned roku 1940 a představovalo důležitou dopravní křižovatku. Spojenci potřebovali Němce operující v Bretani odříznout od bojů probíhajících po vylodění v Normandii. Den před bombardováním dokonce varovali místní obyvatelstvo pomocí letáků vyhazovaných z letadel. Bohužel kvůli silnému větru dopadly lístky daleko od místa budoucího útoku. Ve městě vydanému napospas náletu tak zahynuly například dvě stovky zajatců a vězňů zadržovaných v místní věznici. Saint-Lô se toho dne stalo synonymem novodobého mučedníka… 

O týden později ve městě a jeho okolí svedly bitvu německé síly s jednotkami několika amerických pěších divizí operujících v okolí. Boje o město trvaly tři dny, než se místo podařilo zbavit německých odstřelovačů.

Ostrov Jakušima má téměř kruhový půdorys s průměrem kolem 25 kilometrů a rozlohu 505 km². Trvale zde žije 13 tisíc obyvatel a často opakovanou frázi domácích, podle níž ostrov „obývá dvacet tisíc lidí, dvacet tisíc opic a dvacet srnek“, je tedy třeba mírně revidovat.

Pryč od japonského spěchu

„Kvůli klidnému životnímu stylu a překrásné přírodě by měl každý Japonec Jakušimu navštívit alespoň jednou v životě!“ svěřuje nám své přesvědčení pan Harujoši. Zatím nevíme, zda budeme s názorem japonského turisty souhlasit, protože zatím stojíme jen na palubě trajektu, jenž míří do přístavu Miyanoura na severovýchodě ostrova. Přestože je Jakušima známá jako nejdeštivější oblast země, dnešní klidná plavba přináší krásný pohled na sluncem zalité pobřeží a linie vysokých horských masivů. Létající ryby „tobiuo“ vyplašené lodí a ladně klouzající těsně nad hladinou umocňují naše očekávání.

Běžní Japonci, jejichž každodenní život je zpravidla nerozlučně spojen s ruchem velkoměst, nedostatkem osobního prostoru a vysokým pracovním nasazením, považují Jakušimu za ráj ve vlastní zemi. Mnozí z nich bohužel své uspěchané rituály přinášejí i sem. Běžně tedy můžete ve zdejších lesích potkat chvátající turisty ve značkových oděvech, kteří bez ohledu na počasí vyrážejí do hor před úsvitem a ke spánku se ukládají ještě před setměním. Pokud si však pro túry vyberete méně frekventované cesty a nepřijedete na ostrov v čase japonských dovolených, jeho krásu si můžete vychutnat i v úplném tichu provázeném jen zvuky přírody.

Dobře zalévaná zahrada

Zatímco za lesy se musíte vydat hlouběji do vnitrozemí ostrova, níže položené části ostrova jsou využité zemědělsky. „Na Jakušimě roste vynikající ovoce. Pěstují se zde velmi chutné citrusové kultivary ponkan a tankan,“ chlubí se znamenitostmi svého domova mladá studentka Ajako, žijící v městečku Anbo. Ponkan, který je u nás znám jako pomerančovník čínský (Citrus poonensis), je křížencem mandarinky a pomela, přičemž velikostí plodů připomíná pomeranč. Tankan je podle slov domácích spontánním křížencem mandarinky a pomeranče odrůdy Navel.

Cesta z Anbo do údolí Yakusugi strmě stoupá a klikatí se. Mimo hlavní sezónu ní jezdí jen dva či tři autobusy denně. Vrcholky hor jsou zahalené v mlze a právě v takovém počasí působí vypadají japonské cedry (Cryptomeria japonica), jak se v češtině říká stromům v Japonsku známým pod jménem „jaku sugi“, nejmajestátněji. Podle vědecké práce Matsui Tsukada potřebují tyto stromy v lednu průměrnou teplotu v rozmezí od plus sedmi do minus sedmi stupňů a v srpnu zvládají teplotní rozsahy mezi devatenácti a dvaceti sedmi stupni Celsia. Během hlavního vegetačního období pak vyžadují úhrn srážek přesahující tisíc milimetrů. Tato podmínka je ovšem ve vlhkém subtropické klimatu ostrova bez problémů splněna – měsíční úhrn srážek tady totiž kolísá mezi hodnotami 270 a 770 milimetrů. I díky nim obsahuje zdejší bohatá flóra přes 1 900 druhů a poddruhů. Z endemických rostlin na Jakušimě roste několik druhů rododendronů i vzácné druhy mechů.

Když stromy inspirují

Nejvyšší části ostrova jsou porostlé různými druhy bambusové trávy sasa. Pro Jakušimu je typický zejména zakrslý druh Pseudosasa owatarii, jenž dorůsté přibližně šedesáti centimetrů. I chodník, jenž vede na nejvyšší vrchol ostrova Miyanoura-dake (1 936 m n. m.), vede ve svých nejvyšších partiích rozsáhlými porosty sasy, jejíž listy ve větru příjemně šumí. Miyanoura-dake má, podobně jako ostatní vrcholky v centrální části Jakušimy, základ ze žul, které se vmíchaly do sedimentárních hornin.

Díky mimořádnému prostředí se ostrov dočkal i pozornosti filmařů. Oblíbený japonský režisér animovaných filmů Hajao Mijazaki ve zdejších lesích před více než dvěma dekádami hledal inspiraci pro svůj snímek Princezna Mononoke. Příběh filmu se odehrává před přibližně šesti staletími v období Muromači a je v podstatě klasickým zobrazením boje dobra se zlem. Na straně sil dobra se setkají princ Ašitaka, vlky vychovaná princezna Mononoke a Duch lesa. Jejich protivníkem je temná princezna Eboši, vládkyně hornického města, která má jediný cíl: vlastní prospěch. Kvůli němu ničí lesy, aby bylo možné těžit z podzemí železnou rudu. Dobro nakonec vítězí i v této pohádce. Ještě hezčí by však bylo vidět takové rozuzlení i v příbězích ze skutečného života. Historický pohled na vztah lidí a jakušimských lesů však nabízí jiný pohled.

Božstva degradovaná na dřevo

Příběh zdejších stromů nám vypráví sympatická čtyřicátnice Naomi, s níž jsme se seznámili při stopování po ostrovních cestách: „Kdysi dávno naši předkové věřili, že ve stromech přebývají bohové a chovali k nim úctu. Vše se ale změnilo na začátku éry Edo počátkem 17. století. Na deštivé a málo úrodné Jakušimě, kde devadesát procent území tvoří lesy, nebylo možné vypěstovat dostatek rýže. Nebyly tak uspokojeny finanční požadavky místních feudálů a vlastníků půdy a poddaným nezbývalo než začít kácet překrásné majestátní japonské cedry. Les byl najednou plný pařezů a když vláda nakonec vydala příkaz stromy chránit, bylo pozdě. Z nejcennějších jedinců zůstalo jen pár – takových, které byly pro těžbu kvůli terénu nedostupné, nebo jejich dřevo nemělo rovnoměrnou texturu.“

Nejznámějším ze stromů, které přežily dodnes, je ikonický, přes dva tisíce let starý a téměř tři desítky metrů vysoký Jómon sugi, který každodenně navštěvují stovky Japonců s místními průvodci.

Co se hýbe v houštinách

V lesích Jakušimy často potkáváme jeleny, jimž místní říkají „jakušika“. Jde o poddruh Cervus nippon yakushimae, k němuž patří český název sika jakušimský. Sika je jedním z mála druhů jelena, který ani v dospělosti neztrácí bílé tečky na srsti. Na rozdíl od jelenů sika z ostrova Mijadžima u Hirošimy, kteří vlivem masového turismu zcela ztratili plachost, jsou jakušiky poměrně plaché a při kontaktu s lidmi rychle mizí v houštinách.

Také makakové červenolící (Macaca fuscata) žijící na ostrově mají status samostatného poddruhu. Jejich latinský název je Macaca fuscata yakui a ve srovnání s japonskými makaky z jiných ostrovů jsou menší, mají černé ruce i chodidla a hustší srst. Když se plocha lesů na Jakušimě zmenšila a makakové začali ohrožovat zdejší citrusové plantáže, došlo i na jejich odchyt a „přesídlování“ těchto zvířat na další ostrovy v řádech několika stovek jedinců ročně. V současnosti se početnost zdejší populace makaků pohybuje podle odhadů biologů mezi deseti až osmnácti tisíci jedinců.

Mezi zástupce fauny, které zde pravděpodobně setkáte, patří ještě japonský poddruh psíka mývalovitého (Nyctereutes procyonoides viverrinus) přezdívaný tanuki nebo lasicovitá šelmička Mustela itatsi. Na některé části zejména západního pobřeží ostrova kladou svá vajíčka karety obecné (Caretta caretta).

Svědek dávné velikosti

Jméno britského botanika a objevitele Ernesta Henry Wilsona připomíná na ostrově gigantický pařez „Wilson kabu“ ve vnitrozemí Jakušimy. Wilson, který se narodil v roce 1876 a dlouhé roky pracoval v botanických zahradách v Birminghamu a Královských botanických zahradách Kew v Londýně, je ale v prvé řadě spjat s ochranou zdejší přírody, k níž se nemalou měrou přičinil. Mimo jiné právě on po svých cestách do Japonska v druhé dekádě minulého století objevil Jakušimu pro západní svět.

Wilsonův pařez stojí na nejodlehlejším místě, na nějž se Brit během své návštěvy ostrova dostal. Dnes už si můžeme jen domýšlet, jak nádherný asi byl přes tři tisíce let starý velikán, který zde kdysi stál. Pokácen byl v roce 1586 na příkaz Hidejošiho Tojotomiho. Tento známý „dajmjó“ (feudální vládce) použil dřevo stromu při stavbě chrámu Hokódži v Kjótu, jímž chtěl zastínit slávu chrámů v nedalekém Nare.

Výhled ve tvaru srdce

„Když dřevo obřího stromu odvezli, postavili v pařezu malý oltář – jako poděkování bohům za to, že jej dovolili pokácet. Typicky japonský přístup!“ rozčiluje se turistka Naomi, která nám o Wilson kabu vypráví. Do útrob pařezu se pohodlně vejdou tři desítky osob. Stal se poměrně populárním místem, zejména poté, co v něm jeden z turistů objevil tvar srdce, které je patrné při pohledu z útrob stromu směrem nahoru k obloze.

TIP: Galapágy orientu: Nevídaná pestrost japonských ostrovů Ogasawara

Těžba japonských cedrů na Jakušimě začala podle dostupných zdrojů ještě před érou Edo. První záznamy o jejich využití jako stavebního materiálu pocházejí z roku 1560, do největších rozměrů se ale těžba dostala kolem roku 1640. I když jistého stupně ochrany se jakušimské lesy dostaly už ve dvacátých letech minulého století, těžba v nich zcela ustala až kolem roku 1970. Na mysl nám přicházejí paralely s Mijazakiho pohádkami a přání, aby si zdejší lesy mohly odpočinout natolik, aby dosáhly někdejší krásu.