Impulzivní nakupování máme často tendenci připisovat momentální slabosti. Podle nového výzkumu čínských odborníků ale minimálně v některých případech může jít o hlubší nastavení psychiky, které se projevuje například patologickým uctíváním celebrit.

Čínští vědci do výzkumu zapojili 1 319 dobrovolníků ve věku 16 až 30, jejichž vztah k celebritám zjišťovali podle dotazníku „Celebrity Attitude Scale“. Podobným způsobem určovali i sklony dobrovolníků k impulzivnímu nakupování a míru jejich empatie, kterou rovněž zahrnuli do výzkumu. Tento přístup je praktický, ale zároveň omezuje závěry, které je možné z takto vedeného výzkumu vyvodit. Jde o klasický problém kauzality a korelace, která nám připomíná, že pokud nějaké dva jevy následují po sobě nebo pokud nějaké dvě proměnné spolu korelují, nelze z toho ještě vyvozovat, že jedna je příčinou a druhá kauzálním následkem. 

Pánové pozor!

Výsledky výzkumu publikovaného v magazínu Frontiers in Psychology každopádně naznačují, že patologické uctívání celebrit těsně souvisí s impulzivním nakupováním, prostřednictvím empatie. Lidé, kteří více propadli posedlosti celebritami, vykazují podle badatelů vyšší míru empatie, která je pak přivádí do osidel impulzivního nakupování. 

TIP: Zrádné potěšení: Pokud chcete méně utrácet při nákupech, vynechte kávu

Studie čínských badatelů také potvrdila některé společenské stereotypy o větších sklonech k impulzivnímu nakupování u žen. Týkalo se to ale jen skupiny s mírným patologickým uctíváním celebrit. Ve skupině „zbožňovačů celebrit“ se naopak k impulzivním nákupům více přiznávali muži.

Loutka pojmenovaná Percy zpodobňuje kuandu obecného (Coendou prehensilis), který připomíná dikobraza, žije v lesích Jižní Ameriky a živí se listy, výhonky i plody rostlin.

TIP: Šestice soch, které zdánlivě popírají fyziku

Podoba skulptury vzešla ze spolupráce San Diego Zoo Wildlife Alliance a dílny Jima Hensona a znázorňuje živočicha vylézajícího z pařezu o obvodu 12 metrů. Jeho čumák je přitom velikostí srovnatelný s autem a tělo pokrývají dva tisíce pěnových bodlin. Celkově Percy dosahuje výšky dvoupatrové budovy a vznikl jako poutač na novou atrakci zoologické zahrady, jež se zaměřuje na divoká zvířata.

Zadumaně hleděl na mořskou hladinu a hlavou mu běžela stále stejná myšlenka: Mohlo by jít o odpověď na otázku, kterou si nejen on už nějakou dobu klade? Jisté je, že nezbývá moc času, a pokud se má ten odvážný krok uskutečnit, musí na něm začít pracovat hned. Ale zpočátku bude nutné všechno udržet v naprosté tajnosti – dokud si neověří, že lze plán provést, nesmí o něm vědět víc než pár lidí, kteří jeho schůdnost posoudí. Věděl, že nyní by měl nechat vesmír stranou, koneckonců přijel sem na pár dní odpočívat. Ale nedokázal si pomoct: Ta představa byla natolik lákavá, že ji nedokázal opustit ani na dovolené v Karibiku. 

Psal se začátek srpna roku 1968, onen muž se jmenoval George Michael Low a myšlenka, která mu již nějakou dobu nedala spát, měla vyústit v jedno z nejodvážnějších rozhodnutí nejen v rámci programu Apollo, ale i pilotovaného výzkumu vesmíru vůbec…

O pár příček níž

Všechno začalo už o rok a půl dřív. Ohnivé inferno na rampě 34 v Kennedyho vesmírném středisku znamenalo nejen smrt tří astronautů Apolla 1 a výrazné modifikace v konstrukci lodi, ale také zásadní změny v personálním obsazení programu: Dosavadní manažer Joe Shea se přesunul do washingtonského ústředí NASA a jeho křeslo obsadil v dubnu 1967 právě Low. 

Talentovaný šéf a schopný inženýr, který přes své obrovské schopnosti a železnou pracovní morálku navenek působil jako poměrně tichý a skromný člověk, si přijetím role manažera programu Apollo vlastně pohoršil. Předtím působil coby zástupce ředitele Střediska pilotovaných letů (MSC) v Houstonu, přesto na žádost samotného administrátora NASA Jamese Webba kývl a sestoupil o pár organizačních příček níž. Ukázalo se, že důvěra v něj vložená byla oprávněná. Pod jeho vedením se program opět rozběhl a loď, které předtím astronauti přezdívali „kbelík šroubů“, se začala měnit v bezpečný a spolehlivý stroj. 

Sedm kroků

V září 1967 vznikl seznam sedmi postupných kroků, jež měly Apollu otevřít cestu k přistání na lunárním povrchu. Byly označeny písmeny abecedy a seřazeny vzestupně podle obtížnosti a rizika. Každý krok se měl realizovat teprve poté, co se podaří zvládnout ten předchozí, i kdyby to znamenalo, že se některé lety budou muset opakovat. 

Scénář vypadal následovně:

• A – Bezpilotní let: test nosiče a test lodi na dráze s apogeem 16 600 km, návrat do atmosféry vysokou rychlostí.
• B – Bezpilotní let: test lunárního modulu na nízké oběžné dráze Země (LEO).
• C – Pilotovaný let: test lodi na LEO. D Pilotovaný let – test lodi a lunárního modulu na LEO.
• E – Pilotovaný let: test lodi a lunárního modulu na vysoce excentrické dráze s apogeem 6 500 km.
• F – Pilotovaný let: test lodi a lunárního modulu u Měsíce.
• G – Pilotovaný let: pokus o přistání na lunárním povrchu.

Potřebujeme vzpruhu

Seznam obsahoval také předběžné termíny, kdy se měly příslušné mise uskutečnit. Jenže přání zde narazilo na realitu: Dokončení a testování lunárního modulu zaostávalo za plánem o několik měsíců. Bylo naprosto vyloučeno stihnout misi typu D do konce roku 1968, jak mnozí doufali. NASA však tlačily jak vnitřní faktory (výzva prezidenta Kennedyho k lunární expedici před koncem dekády byla pro drtivou většinu lidí pracujících na jejím naplnění doslova posvátnou), tak vnější okolnosti: Stále častěji zaznívaly hlasy, že Apollo představuje příliš drahé a riskantní dobrodružství, a ztráta tří astronautů v lednu 1967 veřejné mínění příliš nepovzbudila. 

Low a jeho tým potřebovali vymyslet, jak nejen sobě samým, ale také veřejnosti dodat potřebný impulz a morální vzpruhu. Stále však nebylo jasné, o co by se mělo jednat. A navíc to vypadalo, že vinou skluzu v přípravě lunárního modulu tlak ještě vzroste.

Jednoduše geniální

Na přelomu července a srpna 1968 si Low vzal dovolenou, kterou už zoufale potřeboval. Od předchozího dubna se nezastavil a musel na chvilku upustit páru. Ovšem ani při pohledu na nádhernou scenérii Karibiku nedokázal myšlenky na práci zcela zahnat. Od června mu totiž v hlavě klíčil nápad, který by mohl vyřešit nepříznivou situaci, v níž se program ocitl. A nyní získával jasnější kontury – ve své jednoduchosti byl geniální.

Bylo jasné, že se do konce roku musí kromě pilotované premiéry velitelského a servisního modulu (dostala označení Apollo 7) uskutečnit ještě jedna velká mise. Jenže pokud nebude k dispozici lunární modul, bude třeba letět bez něj. Opakování letu Apolla 7 chystaného na říjen by nepřineslo nic nového a mělo by jen malý efekt coby zmíněná vzpruha pro NASA i veřejnost. Co kdyby ale poslali samotnou loď někam jinam než na oběžnou dráhu Země? Co ji poslat třeba… na oblet Měsíce?

Oživený nápad

Ve skutečnosti nešlo o novou myšlenku, a dokonce ji ani Low nevyslovil jako první: 14. dubna 1967, čtyři dny po jeho nástupu do čela programu Apollo, se u něj v kanceláři sešli ředitel letových operací Chris Kraft a ředitel divize letových operací posádek Deke Slayton. Společně probírali změny navržené ještě předchozím vedením a již tehdy bylo evidentní, že jedním z hlavních problémů se stanou právě termíny dodání lunárního modulu. 

Kraft proto „vystřelil od pasu“ několik nápadů, včetně sólové mise Apolla kolem Měsíce. Brzy pak na své návrhy zapomněl, ale Low si je zapsal a posléze se k nim mohl vrátit. A idea cirkumlunární mise se v průběhu léta 1968 pozvolna dostávala do popředí. Low byl stále více přesvědčen, že jde přesně o zmíněnou velkou akci, která je právě zapotřebí…

Nadšení střídá nadšení

Po návratu z dovolené 5. srpna nejprve instruoval svoji sekretářku, aby mu domluvila schůzky s lidmi, jejichž jména jí nadiktoval, a také aby seznam udržela v tajnosti. Na 7. srpna k sobě pozval Krafta a nápad mu předestřel. Kolega byl v šoku – plán se mu zdál tak odvážný, že až hraničil s šílenstvím. Ovšem čím déle o něm přemýšlel, tím víc do sebe všechno zapadalo. A brzy zjistil, že se mu Lowův nápad nejen zamlouvá, ale že je z něj dokonce nadšený. 

„Chrisi, zvládneš připravit řídicí středisko, kontrolory a software do prosince?“ zeptal se ho Low. Kraft si vzal den na zjištění potřebných požadavků a jejich splnitelnosti, zasvětil do věci několik podřízených a později vzpomínal: „Když zjistili, o co jde, rozsvítily se jim oči jako vánoční stromeček.“ A jeden z nich, šéf divize analýzy a plánování misí John Mayer, navrhl zajít ještě o krok dál: Proč pouhý oblet Měsíce? Mnohem přínosnější by byl vstup na jeho oběžnou dráhu… Kraft nejprve opět jen nevěřícně zíral, ale rychle ho vzrušila představa, jaké možnosti se tím před nimi otevíraly.

Spustila se lavina

Druhé schůzky Lowa s Kraftem, 9. srpna, se zúčastnil i Slayton. Oba vzali ideu za svou a ještě toho dne s ní seznámili svého nadřízeného, ředitele MSC Roberta Gilrutha. Jeho mínění si všichni velmi vážili, a pokud by řekl „ne“, celý plán by šel k ledu. Ke všeobecnému překvapení si však Gilruth veškeré argumenty vyslechl a záměr ho evidentně nadchl. Podle jeho názoru bylo ovšem nutné do plánu co nejdřív zasvětit také ředitele ostatních center NASA, jichž se týkal.

Vzal tedy do ruky telefon a hned na místě domluvil schůzku s legendárním Wernherem von Braunem, vedoucím Marshallova střediska v Huntsville. S vědomím, že čas představuje vzácnou komoditu, naplánovali setkání na tentýž den. Von Braun přizval i šéfa Kennedyho vesmírného střediska Kurta Debuse a generála Samuela Phillipse, ředitele lunárního programu Apolla. Slayton zamluvil agenturní letadlo a zařídil občerstvení na palubě. Čtveřice tak přímo z Gilruthovy kanceláře zamířila na letiště. 

Palácový převrat

Toho odpoledne se v Huntsville sešli zástupci MSC, Kennedyho střediska a washingtonského ústředí. Na schůzce ovšem chyběli dva nejvýš postavení muži žebříčku pilotovaných letů – administrátor NASA James Webb a ředitel kanceláře pilotovaných letů George Mueller. Oba se tou dobou účastnili ve Vídni konference OSN na téma „výzkum a mírové využití kosmického prostoru“. A jak se zpětně ukázalo, bylo to jen dobře.

TIP: James McDivitt: Hrdina ve stínu, který otevřel Američanům cestu na Měsíc

Schůzka v Marshallově středisku vyzněla jednoznačně ve prospěch zamýšleného letu. Všichni se shodli, že přes značná rizika může taková mise znamenat přínos a rozhodně stojí za to na ní pracovat. Zbýval jeden malý problém: Do plánu bylo třeba zasvětit i Webba a Muellera, přičemž u prvního zmíněného se očekávala jistá rezervovanost. Panovaly také obavy, že si oba vezmou celou věc osobně a budou ji považovat za jakýsi palácový převrat, kdy Low a ostatní záměrně využili jejich nepřítomnosti.

Dokončení: Apollo 8: Jak padlo jedno z nejodvážnějších rozhodnutí v dějinách kosmonautiky?

Barokní éra byla doslova uchvácena cizokrajnými zeměmi a jejími obyvateli. Jedním z módních trendů bylo nakupování otroků, z nichž se pak stávali pokřesťanštění sluhové, pážata či komorníci. 

Exoti z povolání

Bohatí aristokraté tím dávali najevo svou sociální prestiž, světáctví, zámožnost a svým přepychovým zámkům dodávali exotický nádech. Turečtí komorníci, dvorští mouřeníni, ostrovní indiáni, ale také (dobovou terminologií) obři a trpaslíci – tito „exoti z povolání“, zpravidla v nápadném, co nejpestřejším oblečení, na sebe poutali pozornost a budili zájem, nadšení nebo i děs. Takzvanými dvorskými mouřeníny se stávaly nejčastěji africké děti unesené otrokáři a prodané obchodníky s otroky evropským zprostředkovatelům, kteří je poslali kvůli nápadné kráse, příjemné povaze a možná dokonce i v záchvatu křesťanského soucitu do Evropy. Každopádně byly tímto způsobem ušetřeny tíživého osudu na amerických bavlníkových plantážích.

Většina dětí, které skončily v Evropě, zažila v rodné zemi ze strany otrokářů hrozné mučení. Uvědomovaly si, že se nikdy nebudou moci vrátit, takže pociťovaly spíše vděk za sice z dnešního pohledu nedůstojné, přesto alespoň lidské zacházení, kterého se jim u bohatých aristokratů dostalo. Rovněž těžily z naivních představ svých pánů o dobromyslných mouřenínech s ryzím srdcem. Na mnoha dobových portrétech proto můžeme vedle šlechticů vidět pážata s čokoládovou pletí v pestrém oblečení. Svým způsobem plnily podobnou funkci jako vzácní barevní papoušci či opičky držené ve zlatých klecích.  

Dítě Afriky

Příběh „vídeňského Afričana“ započal okolo roku 1721 v dnešní Nigérii, kde se narodil jako příslušník kmene Kanuriů, muslimů usazených u města Sokoto. Jako malý chlapec byl během kmenových válek zajat a prodán do otroctví. Ocitl se na Sicílii, kde ho pokřtili jménem Angelo Soliman.

Okolo roku 1734 byl darován tamějšímu guvernérovi, knížeti Janu Jiřímu Kristiánovi z Lobkowicz. Tento český aristokrat mu zajistil vzdělání: nechal ho učit německy a česky, později se Soliman údajně domluvil také italsky, francouzsky, anglicky a latinsky. Poté z něj kníže učinil komorníka a pobočníka a bral ho s sebou na všechny cesty a válečné výpravy. V jedné z bitev mu prý Soliman zachránil život. Nevíme, jak se mu za to kníže odměnil, ale určitě ho nepropustil ze svých služeb s doživotní rentou. 

Lepší vyhlídky čekaly na asi třiatřicetiletého Solimana až po smrti knížete Lobkowicze, kdy přešel do služby k dalšímu polnímu maršálovi – knížeti Josefu Václavovi z Lichtenštejnu, reformátorovi rakouského dělostřelectva. Od roku 1753 žil Soliman v lichtenštejnské rezidenci ve Vídni, kde působil jako komorník, současně ale také (jak bylo tehdy zvykem) jako živý exotický „exemplář“. Vznešené hosty zaujal nejen svou mahagonovou kůží, ale též velmi příjemným vystupováním a značnou inteligencí. Zúčastnil se například i svatby císaře Josefa II. s Isabelou Parmskou, a to jako člen knížecího doprovodu. Ze sluhy povýšil na hofmistra se značně vysokým platem 600 zlatých ročně. Pro představu uveďme, že v té době stál kůň deset zlatých. 

Touha po svobodě

Soliman ale toužil po svobodném životě. Díky svým úspěchům u knížecího dvora pravděpodobně získal velké sebevědomí, takže se proti vůli svého pána oženil. V roce 1768 pojal ve svatoštěpánském dómu za choť vdovu po tajemníkovi jedné hraběnky. Někteří historici se domnívají, že manželka byla sestrou vysokého francouzského důstojníka Kellermanna, pozdějšího napoleonského maršála a vévody. Z dnešního pohledu nás mohou zaujmout jména Solimanových svědků – Gottwald a Freiheit, tedy jmenovec našeho komunistického prezidenta a nositel jména, které zní v překladu Svoboda.

Jakmile se Solimanův zaměstnavatel o svatbě dozvěděl, ihned svého služebníka uraženě propustil. Ten poté žil z úspor. Na vídeňském předměstí Weissgerber si koupil dům se zahradou a staral se o své jediné dítě – dceru Josephinu, která se později provdala za německo-rakouského inženýra. Její syn Eduard von Feuchtersleben se zařadil mezi méně významné rakouské romantické spisovatele. Po nástupu nového knížete z Lichtenštejnu se Soliman vrátil na jeho dvůr jako vychovatel.  

Zednářský mistr

Osvícenci, jež fascinovala problematika původu člověka, odmítali církevní dogmata, zajímali se o přírodní národy a mnozí byli přesvědčeni, že svobodný duch sídlí v každém lidském jedinci. Proto nepřekvapí, že Soliman, „dítě Afriky“, byl v roce 1781 přijat do elitní lóže svobodných zednářů Zur wahren Eintracht (Skutečná jednota). Ocitl se tak ve společnosti například skladatele Josepha Haydna či císařovnina čelního rádce Josepha von Sonnenfelse. Lóži navštěvoval dokonce i hudební titán Wolfgang Amadeus Mozart, proto se někteří badatelé domnívají, že hudební velikán podle něj stvořil postavu mouřenína Monostata v zednářské opeře Kouzelná flétna. 

Solimanova zcestovalost, inteligence, znalost mnoha jazyků, matematické nadání, mistrovství v šachách, kartách i kontakty v nejvyšší společnosti mu v lóži zajistily významné postavení, takže se na něj údajně mnozí obraceli s žádostmi o přímluvu. Soliman se velmi rychle stal mistrem, byl pověřen úkolem přezkušovat adepty na členství a mnohokrát zastupoval ceremoniáře. Pomohl též známému mineralogovi, profesorovi pražské univerzity Ignáci Antonínu von Bornovi prosadit v lóži pravidelná čtení vědeckých debat. 

Vycpaná mrtvola

Během svého života Soliman neprojevil příliš podnikatelského nadání, takže jeho investice skončily fiaskem a jeho dům byl zabaven. V roce 1783 odešel na penzi, kterou prožil v lichtenštejnských sídlech. Dožil se požehnaného věku a zemřel v roce 1796 asi v pětasedmdesáti letech na mrtvici. Nezanechal po sobě žádný majetek, pouze dluhy.

Přestože se mu podařilo vymanit se z postavení sluhy, vypracovat se na vychovatele ve službách lichtenštejnských knížat a vstoupit mezi elitní zednáře, po jeho smrti nedokázala rakouská elita překročit svůj stín, aby vůči příslušníkovi jiné rasy nezaujala přezíravé stanovisko. Jeho mrtvolu nechali údajně na pokyn císaře Františka II. stáhnout z kůže, vycpat, preparát natáhnout na figurínu z cedrového dřeva a vystavit ve Dvorské knihovně v kabinetu přírodnin.

Podle historika Eduarda Maura „spolu s Angelem tu mohli návštěvníci obdivovat i tapíra a další exotická zvířata a ptáky, ale také preparované sedmileté africké děvče, které císař získal jako dar od neapolské královny. Angelo stál ve vitríně nakročen, byl svlečený, pouze se sukénkou z pštrosích per a s korunou z téhož materiálu, ozdoben na rukou a na nohou šňůrami skleněných perel a na prsou mušlovým náhrdelníkem, tedy tak, jak byly představováni ‚divoši‘ na rytinách doprovázejících dobové cestopisy nebo na alegorických zobrazeních Afriky.“

TIP: Černá princeznička: Proč adoptovala královna Viktorie černošskou holčičku?

Jeho dceři se nepodařilo ani soudní cestou zajistit křesťanský pohřeb, proto se Vídeňané mohli chodit na vycpaného Solimana dívat až do počátku 19. století. Poté byl tento „exponát“ uložen na půdě knihovny, kde shořel při požáru během dělostřeleckého ostřelování revolucionářů v roce 1848.

Na mimořádném zasedání dospěl mezivládní výbor k závěru, že tradice spojená s vařením této polévky z červené řepy a zelí je natolik ohrožená současným konfliktem na Ukrajině, že si zasluhuje zvláštní ochranu. Už před ruskou invazí se vedly spory mezi Ruskem a Ukrajinou o to, která národní kuchyně si na boršč smí dělat nárok.

Ohrožené dědictví

„Toto nehmotné dědictví je ohroženo rozpadem komunit kvůli válce, je pro ně ale zároveň symbolem naděje,“ uvedli zástupci UNESCO na twitteru. Podle organizace je to poprvé, co byla některá z položek zařazena na seznam ohroženého dědictví v režimu nejvyšší naléhavosti.

Zápis boršče na seznam UNESCO přivítal ukrajinský ministr kultury Oleksandr Tkačenko. Zároveň připomněl slova mluvčí ruského ministerstva zahraničí Mariji Zacharovové, která se letos v dubnu na téma boršč rozohnila na jedné z tiskových konferencí. Tvrdila, že Ukrajinci zakazují „nepravověrné“ recepty na tuto polévku, což označila za xenofobní a nacistické.

„Budeme se rádi o boršč a o recepty na něj dělit se všemi civilizovanými zeměmi. A s těmi necivilizovanými také, aby měly aspoň něco dobrého, chutného a ukrajinského. Pamatujte, že tuhle válku vyhrajeme stejně jako válku o boršč,“ napsal Tkačenko na síti telegram.

TIP: České a slovenské loutkářství na seznamu kulturního dědictví UNESCO

Žádost o zápis podala Ukrajina v dubnu s odůvodněním, že kvůli válce je tradice boršče ohrožená. „Nejde tady o existenci polévky jako takové, ale o živé dědictví, které je s borščem spojené, protože tuhle tradici nyní nelze kvůli válečnému konfliktu praktikovat a předávat,“ uvedl ve svém zhodnocení zpravodaj UNESCO Pier Luigi Petrillo. „Lidé už ho nemůžou vařit ani pěstovat základní zeleninu, která je na přípravu potřeba,“ dodal.

Amphicyonidae byla velká skupina šelem, která obývala svět po většinu třetihor. Podle fosilních záznamů poslední zástupci této čeledi vymřeli před zhruba dvěma miliony let. Šlo o velmi různorodou skupinu, zahrnující drobné a jen několik kilogramů vážící jedince i velké dravce, jejichž hmotnost dosahovala více než 300 kilogramů.

Někdy se jim přezdívá „psi medvědovití“ kvůli jejich fylogenetické spřízněnosti s medvědovitými (Ursidae) a psovitými (Canidae) šelmami. Amphicyonidae se ale vyvinuli dříve než obě dvě tyto skupiny dnešních šelem. Měli mohutně stavěné tělo, kterým připomínali medvědy a zároveň relativně dlouhé nohy, podobné dnešním psům. 

Predátor z Pyrenejí

Na území historické provincie Béarn v jihozápadním cípu Francie, v předhůří Pyrenejí, nedávno paleontologové objevili dvaceticentimetrovou spodní čelist, která patřila doposud neznámému příslušníku druhu Amphicyonidae z miocénu. Pravěká šelma, která žila před 12 miliony let, dostala jméno Tartarocyon, podle lidožravého zlobra Tartaro z baskické mytologie. Toto jednooké monstrum mělo podle pověstí žít právě na území provincie Béarn, dlouho před začátkem našeho letopočtu.

TIP: Objev ze šuplíku: Gigantický masožravý savec Simbakubwa

Podle vedoucího výzkumu Floréala Solého, paleontologa z Královského belgického institutu přírodních věd, představuje nejvýznamnější zdroj informací zub v objevené čelisti. Díky němu paleontologové zjistili, že jde o nový rod i druh Amphicyonidae. S hmotností kolem 200 kilogramů zřejmě patřil k velkým predátorům či mrchožroutům, schopným drtit kosti.

Obloha nad Korálovým mořem byla 7. května 1942 od brzkého rána velice rušná. Již první letecký průzkum deseti dauntlessů pátral po letadlových lodích. Kolem osmé hodiny se na americké letadlové lodi USS Yorktown objevila zpráva, že byly pozorovány dvě japonské letadlové lodi a čtyři křižníky.

Úder naslepo

Operační velitel kontradmirál Frank J. Fletcher, aniž by si depeši ověřil, ihned nařídil provést letecký útok. Po deváté hodině vzlétlo z letadlové lodi USS Lexington 50 letadel, zejména dauntlessů doplněných několika wildcaty a devastatory. Zhruba o půl hodiny později vzlétlo 43 letounů v podobném složení i z Yorktownu. Mezitím přišla zpráva z průzkumného B-17 o objevu jedné letadlové lodi o 100 km severněji, než hlásila původní zpráva.

Nastalý zmatek vyřešilo až přistání jednoho z dauntlessů, který původní depeši odesílal. Na vině byla chyba v kódování. Fletcher tak nechal odletět dvě třetiny útočných sil v domnění, že byl objeven úderný svaz, zatímco letouny ve skutečnosti útočily na svaz invazní. Přitom se současně z druhé strany přibližovaly Zuikaku a Šókaku. Ani přes nepřesnou informaci Fletcher útočné skupiny neodvelel a nutno říci, že mu přálo štěstí.

Zkřížení mečů

Kolem 11. hodiny se před letouny objevila letadlová loď obklopená křižníky a torpédoborcem. Jednalo se o podpůrný krycí svaz kontradmirála Aritoma Gotóa s lehkou letadlovou lodí Šóhó. Rozpoutala se bitva. Než ohromení Japonci stihli zareagovat, snášely se již k letadlové lodi střemhlavé dauntlessy doprovázené torpédujícími devastatory.

První vlna z Lexingtonu ale neměla úspěch. Zato piloti dorazivší o něco později z Yorktownu se vyznamenali. Šóhó inkasovala 13 zásahů pumami, sedm torpédy a potopila se. Letouny se vrátily na mateřské lodě a Fletcher již toho dne zůstal obezřetný. Křižníky nebyly hlavním cílem, tušil, že v blízkosti se nacházejí ještě dvě letadlové lodě nepřítele. Počasí ale průzkumu nepřálo, proto bylo další pátrání odloženo na 8. května.

Blázinec

Také japonským průzkumníkům se již ráno 7. května podařilo objevit první americké lodě. Kolem osmé hodiny ranní ohlásil jeden z letounů Takagiho úderného svazu americký „křižník“ a „letadlovou loď“. Pozorování zřejmě proběhlo z uctivé vzdálenosti, jelikož se ve skutečnosti jednalo o tanker Neosho a torpédoborec Sims. Japonský velitel letadlových lodí kontradmirál Tadaiči Hara udělal stejnou chybu jako Fletcher a bez potvrzení informace zavelel k útoku.

Kolem deváté hodiny zaútočila první vlna 78 letadel, zejména Aiči D3A a Nakadžima B5N ze Zuikaku a Šókaku, avšak ta se s nepřesnou muškou a s nepořízenou opět vrátila zpět. Druhá vlna 36 střemhlavých bombardérů útočící asi o hodinu později už byla zkázonosná. Sims se po třech zásazích 250kg pumami rozlomil a zakrátko, po mohutném výbuchu, i potopil. Přežilo pouze 15 mužů. Tanker Neosho dostal sedm zásahů pumami, a dokonce se na jeho palubu zřítilo i jedno D3A. Přesto úder vydržel, ačkoliv se bezmocně houpal ve vlnách. Část posádky zpanikařila z obavy před výbuchem nafty a naskákala do moře a do dvou záchranných člunů. Mnozí z nich se stali obětí krutého oceánu a počasí.

Odpolední klidný režim 7. května 1947 narušily americkým námořníkům v Korálovém moři Takagiho plány. Rozhodl se, že i přes neklidné moře a blížící se soumrak vyšle několik zkušených pilotů pátrat po amerických plavidlech. Kolem půl páté vzlétlo z japonských lodí 12 D3A a 15 B5N. Brzy byly pohlceny těžkou oblačností a nakonec se musely po neúspěšném pátrání obrátit k návratu.

Samé omyly

Japonci ale netušili, že je zachytily americké radary. Ihned vzlétlo několik wildcatů a zaútočily na japonské letouny. Překvapení piloti bombardérů se brzy začali stahovat, ale tím den plný omylů nekončil. V domnění, že jde o vlastní loď, přiblížili se Japonci k Yorktownu a chystali se přistát. Nedorozumění si nevšimli ani Američané a k rozpoznání strojů došlo až těsně při průletu nad palubou.

Děla začala pálit, avšak Japoncům, kteří tehdy kvůli odlehčení již měli odhozená torpéda a pumy, se podařilo uniknout. Nakonec se na letadlové lodě vrátilo pouhých sedm japonských letounů, Američané odepsali celkem šest letadel, tři z útoku na Šóhó a o další tři přišli při útoku na japonskou bombardovací vlnu. Sedmý květen tedy přinesl oběma stranám alespoň informace o pozicích nepřítele. Noc proběhla klidně.

Lexington na mušce

Osmého května kolem půl deváté ráno obě strany lokalizovaly vzájemně pozice. Japonská útočná vlna vzlétla dřív a čítala zhruba 70 letadel. O chvíli později odpověděli Američané v počtu kolem 80 strojů. Oba svazy se minuly a američtí piloti v 11 hodin přes nepřízeň počasí zahlédli nepřátelský úderný svaz. Zatímco Zuikaku se ztrácela v náhlé přeháňce, Šókaku byla vidět dobře. Dvě vlny útoků zasáhly loď pouze dvěma pumami a požár, který se rozpoutal na palubě, posádka brzy uhasila.

Horké chvíle mezitím zažívaly obě americké letadlové lodě. Nad jejich palubami se po jedenácté hodině rozpoutal lítý boj, ve kterém měla obratnější zera navrch, a japonské bombardéry se mezitím soustředily na Lexington, který utrpěl dva zásahy torpédem, a na jeho palubu dopadlo pět pum. Zdálo se ale, že poškození není kritické. Celý útok trval devět minut. Pod palbou se ocitl také Yorktown, ale díky své obratnosti vyvázl téměř bez újmy. Pouze jediná puma prolétla čtyřmi palubami a explodovala.

Přestože se situaci na Lexingtonu podařilo zdánlivě stabilizovat, ve 12.47 se znenadání ozvala exploze: v podpalubí vybuchly nahromaděné benzinové výpary. Loď zahalil kouř a požáry šlo hasit jen těžce.

Nerozhodně?

Situace se zdramatizovala ve 14.45, kdy přišel další výbuch. Na záchranu lodi už nebylo ani pomyšlení a začala evakuace posádky a akceschopných strojů. V 18.30 se z opuštěné lodi ozvala obrovská detonace. Vybuchly sklady torpéd a začaly hořet nádrže. Poslední úder z milosti dostala Lexington od torpédoborce Phelps. Poté Fletcherův svaz opustil Korálové moře. Japonci se pokusili o marné pronásledování, ale v domnění, že potopili obě letadlové lodě Američanů, se taktéž brzy stáhli. Bleskurychle opravený Yorktown pak na Japonce o měsíc později u Midway zapůsobil jako zjevení.

TIP: Rozhodující bitvy druhé světové války: Pohřebiště japonských letadlovek

Bitva v Korálovém moři byla vůbec první námořní leteckou bitvou v dějinách, vše vybojovaly letouny a nepřátelské lodě se ani nezahlédly. Takticky Američané bitvu prohráli. Ztráta letadlové lodi, tankeru, torpédoborce, 66 letadel a 543 mužů převýšila ztrátu japonské lehké letadlové lodi, torpédoborce, 77 letadel a 1 057 mužů na straně japonské. Strategicky lze ale vítězství připsat Američanům. Rozhodně zahradili cestu japonským invazním silám k Austrálii a poškozením jejich letadlových lodí způsobili, že se nemohly zúčastnit rozhodující bitvy u Midway.

Jeden z prvních dokladů o vegetariánství se datuje ještě do předdynastického období – do doby přibližně 3200 př. n. l. Ve starověkém Egyptě tehdy vznikly náboženské skupiny, jejichž příslušníci kvůli víře v reinkarnaci nejedli maso, a dokonce ani nesměli nosit oděv zhotovený z kůže či srsti zvířat. 

Abstinence od bytostí s duší

Vegetariánství bylo známé i v antickém Řecku, nebylo zde ale nijak masově rozšířené – praktikovali ho především příslušníci různých filozofických směrů a náboženství. Tehdy užívaný termín apochí empsýchon by bylo možné přeložit jako „abstinence od bytostí s duší“. V 6. století př. n. l. se v Řecku rozšířil náboženský směr orfismus, odvozený od mytologické postavy polobožského pěvce Orfea, jehož členové byli pravděpodobně též vegetariány.

Tím byl podle některých badatelů i proslulý filozof a matematik Pythagoras ze Samu (asi 570–510 př. n. l.). Jeho žáci a následovníci odmítali obětovat maso bohům a po vzoru svého mistra se nazývali pythagorejci. Právě tímto výrazem byli v angličtině vegetariáni označováni až do počátku 19. století. Dodnes se vedou polemiky, zda konzumaci masa Pythagoras svým žákům zakázal zcela, nebo se týkala pouze některých jeho druhů. Každopádně hlásal, že zabíjení zvířat brutalizuje lidskou duši. Se zvířaty podle něj mělo být zacházeno jako s příbuznými. 

Soucit vůči všemu živému

Zřeknutí se konzumace masa z náboženských důvodů bylo běžné na území dnešní Indie. První zmínky o něm nacházíme v posvátných spisech (védách) ze 13. a 12. století př. n. l., které uvádějí doporučení a předpisy pro konzumaci masa. Vegetariánství se tehdy těšilo velké oblibě zejména proto, že hlavní proudy hinduismu hlásají princip Ahinsá – tedy nenásilí a soucit vůči všemu živému. V hinduismu mají všechny organismy nesmrtelnou duši, která je uzavřena v těle, a pokud už se nenachází v té nejvyšší (tedy v člověku), přechází po smrti automaticky do vyšších vývojových forem života. Kvůli tomuto principu reinkarnace se dodnes příslušníci některých odnoží hinduismu obávají ublížit živým tvorům, aby celý koloběh nenarušovali. I podle těch, kteří tak činit mohou, ale zvířata nesmí být zabíjena zbytečně, a za jejich smrt je podle tohoto názorového proudu zodpovědný jak ten, kdo ji vykonal, tak ten, kdo maso potom zkonzumoval.

Hinduismus zakazuje konzumaci hovězího masa, neboť kráva je pro toto náboženství posvátná. Vepřové a oslí maso jsou považována za nečistá a u tkání dalších zvířat záleží, do jaké kasty člověk náleží. Bráhmani, kteří tvoří nejvyšší vrstvu, by se měli stravovat čistě vegetariánsky. Jak kasty na společenském žebříčku klesají, rozšiřuje se množství potravin, které je jejich příslušníkům dovoleno konzumovat. Nejnižší kasta nedotýkatelných není omezena žádným nařízením, za to je její jídelníček svázán velkou chudobou. 

Pravá a bezduchá těla

Pro křesťany, stejně jako v islámu, není ve srovnání s ostatními náboženstvími zřeknutí se masa natolik zásadní. Teolog a filozof Tertullianus, který žil ve 2. a 3. století, dělil křesťany na pravé (vegetariány) a na ty, kteří jedí maso – ti byli podle něj bezduchými těly. Značná část raných křesťanů tak pravděpodobně vegetariány skutečně byla. Konzumace masa se mezi nimi rozšířila ve 4. století– tedy v době, kdy se díky císaři Konstantinovi Velikému (306–337) křesťanství stalo oficiálním náboženstvím Římské říše. K bezmasé stravě se poté vraceli pouze v době zdrženlivosti, a i tehdy bylo dovoleno požití ryb a živočichů, kteří podle dobového mínění spadali do kategorie postních jídel. Zdrženlivost se držela každou středu, pátek a sobotu. Kombinace zdrženlivosti a újmy, kdy se smí jíst dosyta jen jednou denně, se pak dodnes nazývá přísným postem.

Zříci se masa či živočišných produktů se také mohli z nejrůznějších soukromých pohnutek lidé sami. Stávalo se tak například po dobu držení smutku za zesnulého, nebo jako akt pokání či osobní zbožnosti, ke kterému se často uchylovali poustevníci a někteří řeholníci či řeholnice. Například táborité ale v období husitských válek půst nedrželi, což jim bylo katolickou stranou opakovaně vytýkáno.

Přístup ke konzumaci masa se znovu proměnil s nástupem reformace, když Martin Luther hlásal, že se má o tom, co bude či nebude jíst, každý člověk rozhodnout sám. Dnes mají bezmasou stravu ve svých řeholních řádech zakotvenou benediktini, kartuziáni, trapisté a cisterciáci, mohou ale jíst maso vodních živočichů.

Boom vegetariánství

V 19. století praktikovala v Británii vegetariánství řada náboženských skupin. Anglický romantický básník Percy Bysshe Shelley (1792–1822) napsal na toto téma řadu esejů a podporoval vegetariánství také z etických důvodů. Mezi další známé vegetariány patřili například ruský spisovatel Lev Nikolajevič Tolstoj (1828–1910), který je autorem výroku: „Vegetariánství je kořenem lidskosti.“, nebo anglický dramatik George Bernard Shaw (1856–1950).

Na Britských ostrovech bezmasou dietu podporoval časopis Truth-Tester, na jehož stránkách bylo poprvé navrženo vytvoření vegetariánského společenství. V jeho důsledku vznikla v roce 1847 organizace Vegetarian society of the United Kingdom, nejstarší dodnes fungující a zároveň největší společnost sdružující příznivce bezmasé stravy. Rostla poměrně rychle – pokud v roce 1853 měla 889 členů, v roce 1897 to bylo již 5 000 registrovaných příznivců.

Samotný termín „vegetariánství“ se v angličtině užívá již od roku 1839, ale o jeho výraznější popularizaci se zasloužila právě Vegetariánská společnost. V roce 1880 v Londýně otevřela první vegetariánská restaurace a na trhu se objevila řada vegetariánských kuchařek a časopisů. Zakládala se dokonce i sanatoria, kde se servírovala vegetariánská strava jako lék. V roce 1908 pak vznikla Mezinárodní vegetariánská unie, která spojovala další nově vznikající národní společnosti.

S podporou prezidenta

První česká kniha zabývající se vegetariánstvím vyšla v roce 1865 a zaměřovala se spíš na jeho léčebné využití. Velkým propagátorem tohoto životního přístupu byl od roku 1860 Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský, který dokonce v roce 1884 vydal tiskem svou přednášku O vegetarianismu. Bezmasou stravu v ní obhajoval nejen ze zdravotních, ale i morálních hledisek. O deset let později vznikl pod jeho záštitou první český vegetariánský spolek, první vegetariánská jídelna v českých zemích pak zahájila provoz v roce 1898. Stála v místech dnešní ulice Karolíny Světlé v Praze; založil ji spolek Český Kneipp, který podporoval zdravý a přírodní způsob života. Do čistě vegetariánského obchodu pak mohli první pražští zájemci zavítat již od roku 1890.

TIP: Naši předci strávili miliony let na vrcholu potravního řetězce jako hypermasožravci

V roce 1909 vyšla tiskem První česká vegetářská kuchařka, jejíž autorkou byla Ludmila Barthová. Kromě vyloučení konzumace masa zapovídaly její recepty i alkohol, dráždivé koření, sůl a živočišné tuky.

O tom, že se bezmasé recepty mezi domácím obyvatelstvem těšily velké oblibě, svědčí fakt, že v době první republiky se v Praze povětšinou nacházelo deset i více vegetariánských restaurací. Bezmasou cestu velmi podporoval i první československý prezident T. G. Masaryk, další velkou osobností, která se zasloužila o propagaci tohoto životního stylu, pak byl evangelický publicista Přemysl Pittner. Vegetariánem byl také spisovatel Franz Kafka nebo výtvarník František Kupka.

Budoucí lékaři by měli během studia získat co nejvíce zkušeností, které pak uplatní při péči o pacienty. V 21. století ale nemusí jít o zkušenosti získané výhradně na živých pacientech. Na britské Univerzitě v Cambridgi se medici připracují s pomocí aplikace smíšené reality, která nese název HoloScenarios.

Tato aplikace vytváří medicínsky přesné hologramy pacientů, na kterých si mohou studenti medicíny a mladí lékaři vylepšit své dovednosti. Zároveň se tato metoda výuky, která nevyžaduje osobní kontakt medika s pacientem či s pedagogem, vyloženě hodí do náročné pandemické situace.

Studium medicíny s hologramy

„Během studia bychom měli mít možnost trénovat na scénářích, které se blíží reálným situacím,“ říká mladý lékař Aniket Bharadwaj, jeden z prvních, kteří měli možnost novou technologii vyzkoušet. „Pandemie ale výuku hodně změnila, protože se lidé museli chránit před šířením viru. Mít možnost interagovat s pacientem hologramem, který je vidět, slyšet a reaguje na lékaře, to je doopravdy vzrušující,“ dodává Bharadwaj. „Posouvá to výuku medicíny na novou úroveň.“

Příprava lékařů s aplikací HoloScenarios je podle Bharadwaje interaktivní a realistická. Studenti mohou dělat chyby, aniž by mohli někoho ohrozit, a pak se z nich poučit.

TIP: Na pavouky s mobilem: Nová aplikace slibuje, že vás zbaví arachnofobie

V tuto chvíli se aplikace HoloScenarios soustředí na závažné choroby související s dýchací soustavou, jako je astma, anafylaktický šok, plicní embolie nebo pneumonie. Odborníci ale už zároveň pracují na nových modulech pro Holoscenarios, s nimiž se budou medici zdokonalovat v léčbě kardiologických a neurologických obtíží.