Řeka Uvac pramení v jižní části Srbska na úpatí pohoří Golija. Protéká jihozápadem tohoto státu a na území Bosny a Hercegoviny se vlévá do řeky Lim, která se poté stává součástí Driny. Dále přes řeku Sávu a nakonec Dunaj se tak vody Uvacu dostávají až do Černého moře. V minulosti byly divoké kaňony řeky velmi těžko přístupné a později se její silný tok stal důvodem vybudování tří přehrad a na ně navázaných elektráren Uvac a Kokin Brod.

TIP: Velká průrva řeky Yellowstone: Kaňon rozervané krásy

Kdysi mohutné údolí Uvac tak zaplavily umělé vodní nádrže Uvac, Zlatar a Radoinja. Zachoval se ovšem hluboký meandrující kaňon mezi městy Sjenica a Nova Varoš, který má status chráněné přírodní rezervace. V oblasti je také rozsáhlý krasový systém, jehož převažující část je však přístupná pouze speleologům. Mezi mnoha unikátními živočišnými a rostlinnými druhy, které zde žijí, vyniká sup bělohlavý (Gyps fulvus), jenž je symbolem kaňonu.

Zhruba před sto lety objevili místní dělníci na předměstí Canterbury na jihovýchodě Anglie pazourkové pěstní klíny. Dlouho nebylo jasné, jak jsou vlastně staré. Zvrat přinesl nedávný výzkum vedený odborníky britské Univerzity v Cambridgi, kteří použili moderní metodu infračerveného-radiofluorescenčního (IR-RF) datování. 

Jde o pozoruhodnou metodu, která dokáže určit, kdy byly určité minerály naposledy vystaveny slunečnímu svitu. Z toho lze pak odvodit, kdy se ocitly pod zemí. Badatelé díky této metodě zjistili, že uvedené pěstní klíny pocházejí z doby asi před 600 tisíci lety. To je více než 300 tisíc let před tím, než vůbec vznikl náš druh Homo sapiens.

Prastaré pěstní klíny 

Podle archeologů je zřejmé, že pěstní klíny musel vyrobit někdo jiný. V té době panovalo klimaticky příznivé období a Británie byla spojená pevninou se zbytkem Evropy. Vědci přepokládají, že naši předkové v lidské vývojové linii dostávali do Británie možná už před 950 tisíci lety, ale zřejmě šlo jen o „dočasné pobyty“.

Místo nálezu pazourkových pěstních klínů. (foto: University of Cambridge, CC BY 4.0)

Nové datování pěstních klínů z Canterbury podporuje teorii, že jako první lidé se v Británii usadili příslušníci člověka heidelberského (Homo heidelbergensis), v průběhu zmíněného příznivého klimatického období, které trvalo zhruba před 620 tisíci až 560 tisíci let.

TIP: Vědci v Etiopii objevili kostěný pěstní klín starý 1,4 milionu let

O těchto dávných obyvatelích Británie víme jen velmi málo. Objevené nástroje nicméně ukazují, že žili v rámci možností spokojeným životem lovců-sběračů. „Pěstní klíny tohoto typu se často používaly ke zpracování zvířecích kůží. Jejich nález proto ukazuje, že lidé tehdy ze zvířecích kůží něco vyráběli, snad oblečení nebo přístřeší,“ vysvětluje člen výzkumného týmu Tomos Proffitt z německého Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii.

Jakkoli se nejstarší české dějiny skládají spíše z osaměle stojících střípků informací a souvislý příběh z nich složený stojí na poměrně vratkých nohou, o tom, že Přemyslovci jsou jedinou původem českou dynastií, která kdy v českých zemích vládla, panuje mezi domácí vědeckou obcí a odbornou veřejností poměrně jasná a dlouhodobá shoda. Hledání kolébky prvních knížat a králů kmene Čechů mimo jeho domovskou kotlinu, dříve doména spíše příznivců různých fantaskních teorií, dostalo impuls hodný zaznamenání (a s ním i určitou mediální pozornost) až v posledních letech, a to nikoli přímo z řad historiků, ale spíše archeologů a molekulárních genetiků. 

Moravská teorie

Takzvaná „moravská“ teorie původu Přemyslovců, založená na domněnce, že první doložený člen rodu Bořivoj (852/853–888/890) byl potomkem velkomoravského knížete Rostislava (846–870), se poprvé objevila někdy v osmdesátých letech 20. století. V jejím základě stálo vedle bádání historika Lubomíra Havlíka zejména zjištění antropologa Emanuela Vlčka, že ostatky velkomoravského velmože pohřbeného v Sadech u Uherského Hradiště a osoby z hrobu K1 pod někdejší rotundou sv. Víta na Pražském hradě vykazují stejnou anomálii ve zvukovodu. 

Na základě této shody začal archeolog Luděk Galuška o dekádu později rozvíjet teorii, podle které pohřeb v Sadech náležel moravskému knížeti Svatoplukovi (871–894), zatímco tělo uložené v hrobě K1 bylo až donedávna přisuzováno českému knížeti Bořivojovi.

U obou skupin ostatků se podařilo prokázat shodnou krevní skupinu B, naopak znaky, které by určovaly příbuznost v přímé linii, chyběly. Svatopluk tedy měl být podle této teorie Bořivojovým bratrancem, což by z prvního českého knížete za určitých okolností mohlo činit syna moravského knížete Rostislava. 

Výzkumy z dalších let však potvrdily dvě skutečnosti, které myšlenku na moravský původ přemyslovského rodu silně problematizují. Jednak se totiž ukázalo, že ona domnělá zvukovodová anomálie se objevuje i na ostatcích, které by ani s Mojmírovci, ani s Přemyslovci neměly mít nic společného, a dále také průzkum DNA osoby uložené ve svatovítské rotundě v sousedním hrobě K2 s velkou pravděpodobností vyloučil možnost, že v hrobě K1 je pohřben kníže Bořivoj. 

Podle analýzy provedené roku 2019 totiž v hrobě K2 leží žena. Jelikož ale Bořivojova manželka, kněžna Ludmila, je prokazatelně pohřbena v nedaleké bazilice sv. Jiří, bylo nutné hledat novou hypotézu.

Stav bádání na základě skutečnosti, že skelety hrobů pocházejí z materiálu, který se v době prvních Přemyslovců koncem 10. století ještě nepoužíval, po nějakou dobu zavdával domněnku, že hrob K2 patří západofranské kněžně Emmě, zatímco v hrobě K1 odpočívá její manžel, kníže Boleslav II. Dnes se ale jeví jako pravděpodobnější, že tato pohřební místa patří „neznámému“ nejstaršímu synovi Boleslava I., v pramenech doloženému k roku 950, a jeho případné manželce. Teorie o moravském původu Přemyslovců tak zůstává pouze slepou uličkou.

Německá domněnka

Okolo roku 2010 se v některých domácích médiích objevila zpráva, že by rod Přemyslovců mohl pocházet z „kolébky“ evropských panovnických rodin v dolnosaském Oldenburgu. Jak se však zakrátko ukázalo, celá „teorie“ vznikla pouhým neuváženým vyjádřením, v němž mohla jistou roli hrát i záměna dvou geografických pojmů.

Tým forenzního genetika Daniela Vaňka se okolo roku 2000 podílel na výzkumu raně středověkého pohřebiště ze 7. století poblíž dolnobavorského města Ergolding, kde měl mimo jiné za úkol potvrdit či vyvrátit příbuzenský vztah dvou mužů, ležících v jednom hrobě vedle sebe a držících se za ruce. Za pomoci analýzy DNA a shody v jejím chromozomu Y, dědičném v mužské linii, se příbuzenství opravdu podařilo prokázat.

Velkou podobnost tohoto ukazatele ale následně potvrdily i kosterní pozůstatky ruského cara Mikuláše II. a jeho potomků, kteří byli povražděni bolševiky v Jekatěrinburgu v červnu roku 1918. Velmoži, zabití patrně v boji v 7. století, tak mohli být vzdálenými příbuznými členů rodu, který měl své kořeny právě v dolnosaském Oldenburgu.

Vaňkovo vyjádření „Přemyslovci jako bratranci vévodů z Ergoldingu? Nic není vyloučeno. Dozvědět se to ale můžeme jen z testů DNA“ následně vyvolalo komentáře několika českých historiků a archeologů, ukazujících na mizivou pravděpodobnost takového spojení z geografických i kulturních důvodů. Konec konců dolnosaský Oldenburg, jehož vládci v 15. století vyženili dánskou, norskou a švédskou královskou korunu a o další tři staletí později pronikli i na ruský carský trůn, v době prvních Přemyslovců dost možná vůbec neexistoval – první pramenné zmínky o něm existují až z počátku 12. století.

Něco málo přes 200 kilometrů vzdušnou čarou severovýchodně, v sousedním Holštýnsku, leží jiný Oldenburg, před jehož založením na místě existovalo slovanské hradiště Starigrad. Ani zde však možné kontakty kmene Čechů s místními obyvateli nestojí na jakékoli doložitelné bázi a sestávají tak pouze z domněnek fabulujících na více či méně fantastických výkladech přemyslovského mýtu.

Franská stopa

Zkoumání genetického profilu z kostí přemyslovských knížat, spočívajících v areálu současného Pražského hradu, přineslo ještě jednu zajímavou informaci. V DNA, získané z kostí mužských příslušníků rodu, se bez výjimky vyskytoval chromozom R1B. Co tato buněčná struktura o původu panovnické dynastie může vypovídat?

Koncentrace osob s haploskupinou R1B je v současnosti k nalezení zejména v západní Evropě a na Britských ostrovech. Podle dvou etnik, pro která je typická, se nazývá také keltsko-germánská. Naproti tomu haploskupina R1A do Evropy dorazila o něco později – šířila se zde zejména v souvislosti s migrací Slovanů v 5. století. V současné české populaci mají obě výrazné zastoupení: u R1A je to 37 %, což z ní činí vůbec nejpočetnější haploskupinu, v případě R1B pak 26 %. 

TIP: Jsou Češi Slované? Co o našem původu prozradila analýza DNA?

Hledat předky přemyslovského rodu v západní Evropě by se v dnešní době s největší pravděpodobností nesetkalo s úspěchem. Sotva ale můžeme v této souvislosti zcela pominout osobu franského kupce Sáma, který měl v 7. století ve střední Evropě vytvořit rozsáhlý kmenový svaz. Pravděpodobně ale nebyl jediný.

Území Čech představovalo odedávna přirozenou křižovatku obchodních cest, na kterých se setkávali příslušníci mnoha evropských i mimoevropských etnik. Informace o tom, že českým velmožům kolovala v žilách germánská či keltská krev ještě předtím, než kníže Bořivoj vstoupil skrze dochované prameny do dějin, v tomto světle vyznívá spíše samozřejmě.

Práce na kosmické stanici bývá fyzicky i psychicky velmi náročná. Dlouhodobý stres vede k postupnému rozvoji únavy, což znamená pokles výkonnosti a častější chyby. Astronauti popisují stavy apatie, napětí či psychosomatické potíže, jako rozvoj srdečních arytmií nebo poruchy erekce. Známe případy, kdy bylo nutné některým účastníkům mise předepsat sedativa, a jeden z členů posádky Saljutu 7 se dokonce musel pro pokles výkonnosti vrátit na Zemi.

Předchozí část: Jak se ve vesmíru nezbláznit? Jak vypadá péče o duševní zdraví astronautů (1)

Známý je případ z orbitální stanice Saljut 6: Jeden z účastníků mise zmínil v deníku utkvělé obavy, že jej při pobytu na oběžné dráze postihne zánět slepého střeva. Dále popisoval, že se mu často zdá o potížích se zuby, které ho pak po probuzení skutečně bolí…

Pro všechny případy

Astronauti mají proto na palubě k dispozici léky proti řadě psychických potíží, například anxiolytika na úzkost a také anti­psychotika používaná při řešení závažných stavů či příznaků, jako jsou halucinace. Nesmějí chybět ani antidepresiva a samozřejmě léky proti nespavosti: „Prášky na spaní“ například pravidelně užívalo až 15 % účastníků misí raketoplánů.

Především však kosmické agentury vyvinuly řadu protiopatření. Tým psychologů NASA hodnotí duševní zdraví astronautů v pravidelných intervalech ještě před startem a posádky také procházejí výcvikem k identifikaci a řešení psychických potíží u kolegů. Během pobytu na ISS pak zhruba každé dva týdny absolvují soukromý videohovor s psychologem, kterého zajímá vše, co souvisí se spánkem, morálkou na palubě, zvládáním pracovního vytížení, rodinnými starostmi… A v případě akutní potřeby lze psychologa samozřejmě kontaktovat kdykoliv.

Pozemní tým navíc podporuje komunikaci astronautů s jejich blízkými, snaží se jim zajistit přístup ke koníčkům a různým formám zábavy a posílá na oběžnou dráhu nejrůznější překvapení, dárky či oblíbená jídla. 

S ohledem na beztíži

Je-li však nutné přistoupit k psychoaktivní medikaci, musí se s ní zacházet velmi opatrně – stejně jako s ostatními léky podávanými ve vesmíru. V prostředí mikro­gravitace totiž účinkují jinak než v běžných podmínkách na Zemi a obzvlášť „citlivá“ jsou v daném ohledu některá antipsychotika či antidepresiva. 

Obecně řečeno velmi záleží na místě vstřebávání léku a také na tom, zda jde o léčivo podléhající ve velké míře tzv. first-pass efektu („účinek prvního průchodu“ znamená snížené působení léku přijatého ústy, neboť se jeho část před vstupem do systémového oběhu metabolizuje v játrech). Jisté specifikum zahrnuje při pobytu v mikrogravitaci rovněž aplikace injekcí do svalu: Doporučuje se je podávat spíš do paží než do hýždí či stehen, přičemž důvod spočívá v přesunu tekutin z dolních partií těla směrem nahoru. V úrovni nohou a kyčlí je popsaný efekt intenzivnější a ovlivňuje rovnoměrné vstřebávání léku.

Dál a náročněji

Jeden z nejslabších článků každé mise představuje lidský faktor, a naopak – zásah člověka může celou expedici zachránit. K prioritám výzkumu v oblasti pilotované kosmonautiky proto patří člověk a jeho reakce na pobyt v extrémním prostředí, přizpůsobení se a spolupráce s ostatními na plnění úkolů. Daný výzkum se provádí na palubě ISS, ale četné poznatky získáváme i v rámci tzv. analogových studií v pozemních simulátorech kosmických lodí, v podvodních habitatech, na polárních základnách, v jeskyních či na pouštích.

TIP: Co dělat se sebevražedným astronautem? NASA radí spoutat a podat sedativa

V brzké budoucnosti se lidé opět vydají za hranice běžných zkušeností: Astronauti přistanou na Měsíci a za nějaký čas snad zamíří i k Marsu. Čekají je náročné úkoly, které budou plnit ve smrtícím prostředí a daleko od domova v místě, kde se za chyby a selhání platí i cena nejvyšší. Takový tlak neunese každý. Proto již dnes vědci vyvíjejí metody, jež mají jediný cíl – pomoct posádkám se ve vesmíru „nezbláznit“. 

Poté, co se Japonci v květnu 1945 vylodili na ostrově Tulagi, námořní svaz s lehkou letadlovou lodí Šóhó a několika křižníky místo opustil a na místě zůstalo jen několik menších plavidel. Čtvrtého května ráno se k ostrovu přiblížil kontradmirál Frank J. Fletcher a vydal rozkaz zaútočit na nic netušícího nepřítele. Z paluby Yorktownu vzlétlo 12 devastatorů a 28 dauntlessů.

Předchozí část: Bitva o Korálové moře (1): První neúspěch japonských ozbrojených sil

Nebe plné Američanů

Než se překvapení Japonci zmohli na obranu, američtí piloti je zasypali pumami a beze ztrát se vrátili na Yorktown. Nepříteli však způsobili jen zanedbatelné škody. Kolem jedenácté hodiny proto odstartovalo dalších 39 letounů, leč výsledky byly opět hubené a navíc došlo ke ztrátě jednoho stroje. Na podporu vyslaná skupina wildcatů naopak zlikvidovala tři nepřátelské průzkumné stroje Micubiši F1M. V odpoledních hodinách provedli Američané poslední nálet 21 dauntlessů. Ani ten neuspěl a Fletcher se odebral na setkání se zbylými svazy.

Admirál Chester T. Nimitz, vrchní velitel Tichomořského námořnictva, později bombardování komentoval slovy: „Operace Tulagi byla vzhledem ke spotřebované munici a dosaženým výsledkům v každém případě zklamáním.“

V době, kdy radisté zachytili úpěnlivé volání o pomoc z Tulagi, byl jeden z japonských svazů příliš daleko, než aby mohl poskytnout účinnou pomoc. Jeho velitel Takagi se teprve ze severu pozvolna blížil ke Korálovému moři. Když však zjistil, že se v oblasti nachází nejméně jedna nepřátelská letadlová loď, po dotankování ihned vyrazil směrem na jihovýchod, Američanům vstříc.

Hra na schovávanou

Ráno 5. května se Lexington a Yorktown setkaly a po doplnění paliva pokračovaly v plavbě na severozápad. Šestý květen, kdy vplul do Korálového moře admirál Takagi s letadlovými loděmi Zuikaku a Šókaku, plynul bez výrazných událostí. Jak Američané, tak Japonci prováděli průzkum okolí, ale bez výrazného úspěchu.

Americké svazy byly před zraky Japonců skryty ve frontální oblačnosti a samy naopak pátraly ve špatném směru, i když se k sobě protivníci toho dne přiblížili na pouhých 110 km. Odpoledne získal Fletcher rádiové zprávy o velkém uskupení japonských lodí. Nebylo pochyb, že se jedná o invazní svaz.

Hlášení průzkumu

Informace o lodích získaly posádky čtyř bombardérů B-17 z Austrálie, které objevily svaz kontradmirála Aritoma Gotóa s letadlovou lodí Šóhó, a dokonce na něj neúspěšně zaútočily. Fletcher se tak obrátil severozápadním směrem s úkolem zneškodnit nepřítele. Pro potřeby pozdějšího natankování zamířil k jihu tanker Neosho a torpédoborec Sims.

TIP: Japonské válečné zločiny: Děsivé rituály krvelačných kanibalů

Takagi rovněž toho dne neměl žádné tušení o pozicích a síle Američanů. Přesto se 25. letecké flotile podařilo Američany objevit. Zpráva adresovaná Takagimu však postrádala přesnost a přišla pozdě. To už měl viceadmirál informace z nového průzkumu. Schylovalo se k rozhodujícímu střetu…

Dokončení: Bitva o Korálové moře (3): První neúspěch japonských ozbrojených sil

Psycholog Helmut Prior a jeho kolegové z Goethovy Univerzity ve Frankfurtu prokázali, že schopnost sebeuvědomnění mají i straky, jejichž mozek je zcela jinak strukturován než mozek savců. Celkem pět vybraných ptáků podstoupilo test v kleci se zrcátkem. V prvním kole jim byly přilepeny křiklavě zbarvené samolepící značky na místo, které mohly vidět pouze v zrcadle – těsně pod zobák. Při pohledu na svůj odraz se straky snažily samolepku pomocí zobáku a drápů odstranit. Když se jim to podařilo, zase se uklidnily.

Ve druhém kole byly strakám na stejné místo připevněny černé samolepky, které nebyly na tmavém peří vidět. Straky se značek zbavit nesnažily, protože je neviděly v zrcadle. Jednoduchým pokusem se tak prokázalo, že tito ptáci nepovažují svůj odraz v zrcadle za jiného jedince a že přítomnost samolepek na svém peří necítí.

TIP: Schopnost sebeuvědomnění u zvířat: Vidím se, tedy jsem!

Studie Helmuta Priora přinesla překvapivé zjištění, že vlastní obraz na lesklé ploše dokážou rozpoznat i zvířata, kterým chybí neokortex, což je vývojově nejmladší část mozku, zodpovědná za rozum a logickou analýzu. Zdá se tedy, že pokročilé poznávací schopnosti se mohly rozvinout v samostatných vývojových liniích zcela nezávisle a odlišným způsobem, stejně jako se u savců a ptáků vyvinul mozek s rozdílnou strukturou. Další studie se pokusí ukázat, jak přesně tyto rozdílně strukturované typy mozku dospěly ke stejným schopnostem.

Věda již přinesla řadu důkazů o prospěšnosti kávy pro lidské zdraví, pokud se pije přiměřeně. Přesto se ale ukazuje, že káva může být i nebezpečná. Například pro naši peněženku. Zdálo by se, že káva před cestou do nákupního centra ničemu neublíží. To je ale omyl, který se může prodražit.

Ukazuje se, že před cestou na nákupy stačí vypít jediný šálek kávy s kofeinem a člověk utratí až o 50 procent více peněz, než by nechal v obchodech, pokud by si ve stejné situaci dal kávu bez kofeinu nebo třeba čistou vodu. Výzkum na toto téma, který zahrnoval sérii experimentů, publikoval odborný časopis s příhodným názvem Journal of Marketing.

Utrácení s kofeinem

Vše nasvědčuje tomu, že v tom má prsty kofein. Zároveň nejde jen o množství peněz. Badatelé zjistili, že káva s kofeinem zřejmě ovlivňuje i složení nákupu, směrem k věcem, které nutně nepotřebujeme. „Kofein je mocný stimulant, který spouští uvolňování neurohormonu dopaminu, a ten zase výrazně ovlivňuje řadu aspektů psychiky i tělesné kondice,“ říká vedoucí výzkumu Dipayan Biswas z americké Univerzity jižní Floridy.

„Vyšší produkce dopaminu uvede člověka do nabuzeného stavu, v němž se cítí plný energie. Tím se otevírá cesta k impulzivnímu jednání a snížení sebekontroly,“ dále vysvětluje Biswas. „Důsledkem je, že kofein zesiluje nutkání nakupovat, což obvykle končí větším utrácením.“

TIP: Boj s obezitou: Naší tajnou zbraní by se mohla stát káva

Experimenty v rámci tohoto výzkumu probíhaly ve vybraném obchodu s domácími potřebami ve Francii a obchodním domu ve Španělsku. Celkem se jich účastnilo přes 300 dobrovolníků. Pozoruhodné je, že podobné výsledky přinesla i další studie se 200 dobrovolníky, která se zaměřila na online nákupy. Kofein očividně funguje výše uvedeným způsobem i při nakupování na internetu.

Až donedávna se odborníci domnívali, že lze polární záře pozorovat pouze u tělesa s magnetosférou, která velmi efektivně směruje nabité částice na „správná“ místa. Tam pak mohou energizovat atomy a molekuly atmosféry do metastabilních stavů, z nichž padají do stavů základních při uvolnění elektromagnetického záření na daných vlnových délkách. Přesto se ukázalo, že polární záře existují i na Marsu, a to hned ve třech typech. 

Data o tzv. diskrétní polární záři na Marsu, pořízená sondou Hope (vlevo). Jasný půlměsíc představuje denní stranu planety, vzácný úkaz má podobu světlých „prasklin“ na noční straně. Pravá část tvoří vizualizaci získaných pozorování. (foto: Emirates Mars Mission, CC0)

Jeden z nich se objevuje výhradně na denní straně planety a vzniká při přímých srážkách nabitých částic slunečního větru s marsovskou atmosférou. Popsané aurory se vyskytují ve výškách 110–150 km nad povrchem a jsou pozorovatelné zejména v ultrafialové oblasti spektra. Další dva typy se objevují na straně noční: Jeden lze sledovat pouze při velmi silných slunečních bouřích a v ultrafialovém světle „rozsvítí“ téměř celou noční stranu Marsu. Možná, že právě takové události jej v minulosti téměř zbavily plynného obalu.

TIP: Na kterých planetách můžeme pozorovat polární záře? 

Nakonec – a to je naprostá novinka – zachytila sonda Al-Amal (Naděje) Spojených arabských emirátů tzv. diskrétní polární záře. Neomezují se jen na silné projevy sluneční aktivity, ale v určitých oblastech rudé planety existují téměř permanentně. Souvisejí zřejmě se slabými magnetickými anomáliemi, jež se občasně projevují v kůře Marsu, a představují jakési protažené obláčky ultrafialové záře na jeho noční straně.

Norsko bylo na jaře 1940 kvůli své strategické poloze obsazeno německou armádou. Hitler měl s touto přímořskou zemí zvláštní plány. Hodlal podél členitého pobřeží vybudovat severní část Atlantského valu – Festung Norwegung, která by chránila „Novou Evropu“ od nepřátelské invaze. Ve středu valu se mělo nacházet výstavní německé město Nordstern (Severní hvězda), po válce nazývané též Neu Drontheim (Nový Trondheim), které by pojalo statisíce obyvatel a stalo se urbanistickou perlou severu.

Na tyto velkolepé stavební projekty potřebovali nacisté prostředky, materiál a pracovní sílu. Zajištovali je částečně z norských, hlavně pak z německých zdrojů a také z obsazených zemí.

Okupované Norsko a Nory coby prototyp árijské rasy nacisté dlouho šetřili před terorem praktikovaným jinde. Pracovní povinnost norské mládeže byla proto v porovnání s povinnými odvody v Protektorátu Čechy a Morava krátkodobější záležitostí a probíhala jen v místním prostředí, i když zdaleka nestačila pokrýt německé budovatelské ambice. Decimace práceschopného norského obyvatelstva nebyla cílem okupačních orgánů. Pracovní sílu pro nacistické plány v Norsku proto tvořili především zahraniční pracovníci. Jednak ruští a jugoslávští váleční zajatci, jednak civilní zahraniční pracovníci získaní v rámci povinných pracovních odvodů v podmaněných oblastech.

Válečný ročník

Symbolem válečných útrap způsobených nucenou prací se stal ročník 1921. Sotva tato generace dospěla, začala druhá světová válka a všichni mladí museli povinně na práci do Říše. To byl i případ Oldřicha Svobody původem z Třebíče, který byl na podzim 1942 přidělen spolu s dalšími tisíci lidmi na práce k polovojenské Organizaci Todt. Ta řídila stavbu vojenských objektů a strategických komunikací a zajištovala pracovní sílu z okupované Evropy.

Část českých transportů roku 1942 delegovala do Norska, do kterých byli na základě lékařské prohlídky vybráni fyzicky nejzdatnější pracovníci. Svoboda byl jedním z nich. Byl přidělen do těch nejvzdálenějších, málo osídlených oblastí daleko za polárním kruhem, jež známe pod starším označením Laponsko. Pracoval jako pomocný dělník německé firmy Conrad, která v daleké Arktidě stavěla silnice a přístavy, aby i odtud mohli nacisté ovládat svět.

Cesta do nejsevernější části Norska trvala skoro tři měsíce. Svoboda tehdy zažil s dalšími soukmenovci svou první plavbu přes moře, jejíž hladký průběh mohly ohrozit spojenecké nálety. Ze Štětína do Osla je převážela tranzitní loď Urundi, dále pokračovali vlakem do Trondheimu, kde čekali na transport do Narviku.

Během několikatýdenního čekání byli přiděleni na fyzicky vyčerpávající práce na budování ponorkové základny Dora I. Bunkr představoval největší německou stavbu v Norsku. Byl určen pro 16 ponorek a vyžádal si složitou konstrukci – zasahovala do mořského dna a bylo pro ni nutné zajistit obrovské množství betonu, který by odolal mořské vodě i klimatickým poměrům severu. Zde zakusil Svoboda životu nebezpečné situace při podmořském hloubení základů a přišel k prvnímu pracovnímu úrazu, který mu v německém lazaretu ošetřili, podle jeho vzpomínek, pouze papírovým obinadlem. 

Po pobytu v Trondheimu následovala zdlouhavá plavba podél pobřeží směrem k Narviku, jenž nesl stopy po bombardování z roku 1940. Pobřeží dosud lemovaly potopené lodě a trosky letadel. Cesta poté pokračovala po moři a dále vnitrozemím až na místo určení. 

Vzpomínky z polárních krajin

Během svého pobytu si Svoboda psal deník. Vylíčil v něm krutou, avšak dechberoucí polární přírodu, ale také pracovní vztahy s Němci, kontakty s místním obyvatelstvem, a především řadu strastiplných zážitků z nucené práce – arktickou zimu, provizorní a nevyhovující pracovní podmínky, nedostatečnou stravu a hlad. Díky záznamům rovněž víme, že Svobodu a jeho pracovní skupinu před hladem zachránilo sobí maso tajně zakoupené od sámských (laponských) pastevců. 

V osmdesátých letech doplnil Svoboda svůj deník dalšími vzpomínkami, nechal jej přepsat na stroji a jelikož si přál podělit se o zážitky z Norska s veřejností, poslal jej do rozhlasu. Zveřejnění se tehdy nepodařilo, až prostřednictvím jeho vnuka se nedávno paměti dostaly do rukou badatelů z Karlovy univerzity. Ti spolu se studenty a norskými historiky odkrývají dosud zapomenutý příběh českých pracovníků v Němci obsazeném Norsku.

TIP: Otroci třetí říše: Co se dělo v pobočných koncentračních táborech?

Češi a Norové sdíleli zkušenost okupovaného národa, v osudech totálně nasazených se proplétají příběhy jednotlivců, kteří se na sever Evropy dostali v důsledku nacistické válečné expanzivní politiky. Kromě krutých životních podmínek jim pobyt přinesl i jedinečné zážitky, přátelství s místními obyvateli a někteří si tam dokonce našli norskou známost. Všichni si pak domů přivezli mnoho různorodých vzpomínek, ba i suvenýrů, barevných pohledů a fotografií. Příběh Oldřicha Svobody vyčnívá mezi stovkami dalších nasazených Čechů a Moravanů tím, že jeho potomci doma stále uchovávají bohatou sbírku válečných materiálů, a zvláště pak barvitě sepsané paměti.