Proč se obvykle cítíme povzneseně v davu na festivalu, oslavě nebo podobných akcích s větším počtem lidí? Hypotéza sociálního mozku to vysvětluje tím, že lidský mozek je tak velký a složitý kvůli sociálním interakcím, které jsou zásadní pro přežití jedince. Dřívější výzkum opakovaně potvrdil, že příslušnost k určité skupině nějakým způsobem propojených lidí zlepšuje kvalitu života i spokojenost.

V dnešní době se ale mnozí lidé, bohužel, cítí osaměle nebo přímo sociálně izolovaní. Pokud tedy platí, že se lidský mozek vyvinul pro „obsluhu“ sociálních vztahů, lze očekávat, že se samota na mozku nějakým způsobem projeví. Neuropsycholožka Barbara Jacquelyn Sahakian z britské Univerzity v Cambridgi a její spolupracovníci potvrzují, že tomu tak opravdu je, a že jde o změny významné.

Samota v mozku

Vědci se soustředili na to, jakým způsobem samota a sociální izolace ovlivňují šedou hmotu mozkovou, obsahující značné množství neuronů, která tvoří mozkovou kůru a další oblasti mozku. Využili k tomu data téměř 500 tisíc lidí z britské databáze UK Biobank, jejichž průměrný věk byl 57 let. Z nich byli jako sociálně izolovaní označení lidé, kteří žijí úplně sami, mají sociální kontakty méně často než jednou měsíčně a sociální aktivity méně než jednou týdně. Pro zhruba 32 tisíc z nich měli vědci k dispozici rovněž data z neurozobrazování pomocí magnetické rezonance.

TIP: Manželský benefit: Sezdané páry jsou mnohem méně náchylné k demenci

Výsledky výzkumu ukázaly, že sociálně izolovaní lidé mají slabší kognitivní schopnosti, včetně paměti a reakčního času. V mozku osamělých lidí je na řadě míst méně šedé hmoty než u lidí, kteří nejsou sociálně izolovaní. 

Badatelé přitom objevili souvislost mezi nižším obsahem šedé hmoty v mozku a genetickými procesy, které jsou spojené s rozvojem Alzheimerovy choroby. Opětovný výzkum stejného souboru lidí po delší době navíc ukázal, že u sociálně izolovaných lidí je o 26 procent vyšší riziko demence.

Prohlubující se studená válka vedla v polovině 50. let k zahájení testů, které měly ověřit schopnost tanku přežít blízkou explozi taktické jaderné zbraně. Výsledky byly bídné a inženýři začali hledat řešení, které dostalo podobu ochranné soupravy utěsňující korbu. Izolovala tankisty od rázové vlny a přetlak zamezoval pronikání radioaktivních částic do interiéru.

Přichází verze A

Zavedení této výbavy se časově shodovalo se snahami o další modernizaci „čtyřiapadesátky“. Zahrnovala instalaci výkonnějšího motoru V-55 i nové převodovky, díky nimž maximální rychlost stoupla na 50 km/h. Zásoba paliva vzrostla přidáním páru externích sudů na 960 litrů, takže se dojezd prodloužil z 500 na 700 km. Překonstruováním přední schránky na munici se zásoba granátů zvýšila na 43. Přibyl zadýmovací systém a z věže naopak zmizel kulomet DŠK.

Sovětská armáda inovovaný tank nadšeně přijala pod označením T-55. Ani jemu se nevyhnulo vylepšování – v roce 1963 vznikla verze T-55A s prostorem osádky obloženým olovem i plastem a o sedm let později se na poklop nabíječe vrátil protiletadlový DŠKM – coby reakce na rostoucí počty bitevních vrtulníků NATO. Výroba „pětapadesátky“ se v SSSR zastavila teprve v roce 1977, v Polsku běžela ještě o dva roky déle a v Československu se završila až roku 1982. Dodejme, že v 70. letech byla většina produkce určena na export, zatímco domácí armáda dostávala modernější typy.

Tanky v Maďarsku

Tanky řady T-54/55 se poprvé dočkaly nasazení na podzim 1956 při potlačování protikomunistického povstání v Maďarsku. Sověti při pouličních šarvátkách pozbyli několik obrněnců, které padly za oběť Molotovovým koktejlům a protitankovým kanonům. Maďaři navíc s ukořistěným T-54A vjeli na pozemek britské ambasády, díky čemuž Severoatlantická aliance získala informace o novém typu sovětského stroje.

Událost přispěla k urychlení vývoje britského tankového kanonu L7 ráže 105 mm. „Pětapadesátky“ byly primárně konstruovány jako páteřní typ tankových divizí pro bitvy s armádami NATO ve střední Evropě. K apokalyptickému scénáři naštěstí nedošlo, nicméně Sovětská armáda T-54/55 ve velkém množství použila v Afghánistánu. A uplatnily se i po rozpadu SSSR, kdy se v ruských barvách podílely na invazi do Čečenska.

Sto tisíc téček

Ještě mnohem intenzivněji si kompaktní obrněnce zabojovaly téměř ve všech ostatních koutech světa. Příčinou byly obrovské počty, v nichž se vyráběly i vyvážely. Produkce v SSSR překonala hranici 50 000 exemplářů, další desetitisíce přidala licenční stavba v Číně, Polsku a Československu. Celosvětová výroba T-54/55 a jeho klonů dala vzniknout přinejmenším 86 000 strojů, některé zdroje hovoří až o 100 000.

Pokračování: Obrněný nezmar z východu: Nejpočetnější sovětský tank T-55 (4)

Sovětský svaz (následovaný Ruskem a doplněný svými satelity) mezi roky 1950–2000 vyvezl asi 20 000 kusů a nelenili ani Číňané, kteří v témže období zaplavili trhy 6 000 stroji Typ 59 a 69 („devětašedesátka“ vznikla modernizací technologiemi odvozenými od T-62). Díky těmto objemům se typ stal nejrozšířenějším tankem světa mimo Evropu a USA.

V letecké dopravě platí jedny z nejpřísnějších bezpečnostních restrikcí vůbec. Cílem různých zdánlivě nelogických či podivných opatření je především omezit rizika, jež s sebou pobyt kilometry nad zemským povrchem přináší. Největší nebezpečí hrozí při vzletu či přistání, a paradoxně právě tehdy se také v kabině zhasnou světla.

TIP: Gastronomie v oblacích: Proč v letadlech chutná jídlo jinak?

Důvod je ovšem ryze pragmatický: Lze totiž předpokládat, že by případná nehoda vyřadila světla z provozu a náhlá tma by vyvolala paniku. Při krátkodobém preventivním zhasnutí se tedy oči přizpůsobí šeru, aby v případě skutečné havárie pasažéry neparalyzovalo náhlé „oslepnutí“ a cestující zřetelně viděli případná evakuační osvětlení, šipky a naváděcí světla na podlaze, a podobně, a také viděli, co se děje vně letadla.

Dnes je černý pepř jedno z nejzákladnějších a nejlevnějších dochucovadel, ve středověku se ale stál velké peníze. Ačkoli sušené pálivé kuličky obsahující ostrý alkaloid piperin dovezl z Indie už Alexandr Makedonský, teprve Marco Polo popsal, jak vypadá rostlina, z níž se sklízejí.

Ďáblův pepř

Církev se domnívala, že pepř podporuje smyslnost a žádostivost, takže proti němu brojila a zakazovala jej alespoň v klášterech. Středověcí mniši, kteří měli rádi pálivou chuť, si pokrmy kořenili náhražkou z plodů drmku obecného, jemuž se díky tomu přezdívalo kněžský či mnišský pepř. Jeho odborné jméno navíc zní agnus-castus čili latinsky cudný beran – věřilo se totiž, že naopak pohlavní pud tlumí.

V Čechách máme doloženo užívání pepře, šafránu, hřebíčku, muškátu či skořice až ve 14. století, na královskou tabuli se však tato dovozová koření nejspíš dostala i dříve. Evropa poskytovala dostatek koření i méně majetným strávníkům. Už v 11. století se v archeologických nálezech objevují zbytky kmínu a kopru. Od 12. století se v Praze kořenilo bobulkami jalovce a koriandru. Volně v přírodě pak rostla dobromysl, lesní majoránka, kopřiva, třezalka tečkovaná, kozinec či vlaštovičník.

Tajemná skořice a vzácný šafrán

Číňané používali skořici už před šesti tisíci lety, brzy si ji oblíbil i celý starověký svět. Aristoteles se ovšem domníval, že aromatické svitky přinášejí  až ze samotného okraje světa obrovští ptáci, aby si s nimi vystlali svá hnízda. Tomu věřili ještě i křižáci přicházející do Svaté země. Holanďané objevili v 16. století na svých objevitelských cestách skořicovník cejlonský, který je dnes považován za kvalitnější – právě on tvoří typické dvojruličky. 

To šafrán setý se začal pěstovat někdy v době bronzové v Řecku. Květ obsahuje pouze tři purpurově hnědné čnělky dlouhé dva až tři centimetry – ty se navíc dodnes musejí ručně odštipovat. Pančování šafránu se tak ve středověku trestalo i oběšením – míchal se totiž s okvětními plátky měsíčku lékařského.

Hrdina zámořských objevů

Hřebíček, tedy sušený kalich a poupě hřebíčkovce kořenného, pochází z Moluckých ostrovů a do Středomoří připutoval už před více než dvěma tisíci lety. Evropa jej mohla ochutnat díky arabským kupcům, ale komodita to byla příliš cenná na to, aby se ji tuzemští obchodníci nepokusili získat sami.

Takovou „západní zkratku“ na Molucké ostrovy chtěl objevit právě Fernão de Magalhães. Přepočítal se. On sám sice během dlouhé cesty zahynul, jediná z lodí, která se vrátila, však celou expedici zaplatila dvojnásob. Jeden kilogram hřebíčku se totiž například za vlády Rudolfa II. prodával za 7 gramů zlata či dva dukáty – stejně jako 200 kilogramů pšenice.

TIP: Dvacet poprav kvůli koření: Masakr obchodníků na ostrově Ambon

Roku 1605 ovládla Molucké ostrovy Nizozemská východoindická společnost. A protože monopol na obchod s hřebíčkem a muškátem představoval skutečně terno, o 24 let později Holanďané zlikvidovali plantáže na všech ostrovech krom čtyř – a ty bedlivě střežili. Na vývoz semen či rostlinek hřebíčkovníku uvalili trest smrti. Tato strategie jim procházela až do roku 1769, kdy semínka propašoval v dutém podpatku guvernér ostrova Mauricius – Francouzi je pak vysadili na Réunionu.

Říct, že věda a víra si spolu rozumí jako psi a kočky, není úplně přesné. Pokud tedy nemáte na mysli ty naježené pouliční kočky žijící mezi popelnicemi a vrčící divoké bulteriéry se vzteklinou. Když je dáte dohromady, skončí to obvykle nehezkou bitkou. A právě k takové se od roku 1923 schylovalo poté, co státy Oklahoma, Florida, Severní Karolína a Texas postupně přijaly za svůj tzv. Butlerův zákon. Toto nařízení přísně zapovídalo výuku evoluce na všech státních školách. Člověk je přece Božím dílem a stvořením Nejvyššího. A určitě nepochází z opice. Nebo snad ano?

Zápas, na který fundamentalističtí zastánci víry i progresivními zastánci moderní vědy sbírali síly už dlouho, byl oficiálně odstartován soudní pří, nebo spíš mediálně vděčnou estrádou nazývanou nejčastěji Opičí proces. Hodí se přitom doplnit, že celý konflikt byl od počátku uměle vyprovokovaný. Vyvolal ho částečně odpor k přijetí zmíněného kontroverzního zákona ve státě Tennessee (došlo k němu v březnu 1925). A své udělala také touha po velké národní senzaci. Obžalován byl středoškolský učitel John Thomas Scopes, kterého hájil vynikající advokát Clarence Darrow. Jako žalobce a poškozená strana figuroval, alespoň teoreticky, stát Tennessee. Zastupoval ho právník William J. Bryan. 

Jde o hodně

V soudní síni městečka Dayton, kde byla před zraky novinářů z celých Států pře řešena, však proti sobě stálo mnohem víc: nejen věda, ale také budoucnost amerického vzdělávacího systému. A spolu s nimi na lavici obžalovaných seděla také ústava a listina práv a svobod, tedy základy, z nichž vyrůstala americká demokracie. Hrálo se i o prezidentské volby. Celý proces navíc nepříjemně zvýrazňoval rozdíly na straně žalobců. Protože věřící modernisté měli na věc, na rozdíl od věřících fundamentalistů, odlišný názor. Jen jedno tu bylo dané: opičí proces nabízel skutečně nevšedně zábavnou podívanou. A strany účastnící se řízení si daly opravdu hodně záležet na tom, aby měli porotci a přísedící o čem doma vyprávět. Ale všechno hezky popořadě.

Lepší nevidět

Butlerův zákon přísně zakazoval zpochybňování božského původu člověka. Respektive: na státních školách zapovídal jiný než biblický výklad. Nařízení mělo platit od obyčejných základek až po prestižní univerzity. Čistě teoreticky mohl pedagog utrousit informaci, že planeta Země je stará 4,53 miliard let. Mohl poukázat na statisícileté stáří hornin, ba dokonce přednášet o postupném vývoji druhů a o jejich evoluci. Tedy všech, kromě člověka. Ale pokusit se upozornit na to, že původ člověka lze stopovat k hominidům, odvíjejících se od primátů, šimpanzů a goril? Au! 

Tím, že by si troufl před žáky prezentovat onu dnes důvěrně známou rozvětvenou linku druhů Homo habilis – Homo erectus – Homo sapiens, by roku 1925 v šesti státech překročil všechny myslitelné hranice křehké tolerance náboženství vůči vědě. A v lepším případě by se potýkal s pokutou ve výši jednoho až šesti učitelských platů, pokud ne rovnou s kriminálem. Háček byl ovšem v tom, že učebnice pro výuku přírodopisu s popisem evoluční teorie na svých stránkách operovaly docela běžně. Byla to součást klasických osnov biologie. Učitelé ji ovšem podle Butlerova zákona nesměli oficiálně přednášet. Tato kapitola se „tak nějak různě“ přeskakovala.

WCFA vs. ACLU

Evoluční teorie byla samozřejmě ve 20. letech minulého století děravá jako cedník, ale průběžně se alespoň snažila jednotlivé díry zalepit vědeckými důkazy a poznáním. Fundamentalisty tlačená verze připomínala spíš nádobu, kde absentující dno nahrazovala víra bez otázek. Váha slov velebníčka z nedělní školy a tíha soudobého vědeckého poznání reality tak do sebe narážely stále častěji.

A když tedy WCFA (Světová společnost křesťanských fundamentalistů) slavně protlačila Butlerův zákon do legislativy v Tennessee, rozhodli se angažovaní lidé z organizace ACLU (Americké unie občanských svobod) přejít do protiútoku. Veřejně vyhlásili, že zaplatí ty nejlepší právníky každému učiteli, který by byl podle toho tmářského zákona souzen. Nikomu se ale před inkvizičně laděný tribunál moc nechtělo.

Víte, kde vlastně v Tennessee leží Dayton? Upřímně, na počátku roku 1925 to nejspíš netušilo ani 95 % Američanů. Sídlo s přibližně 1 800 obyvateli bylo totiž naprosto nezajímavé. Snad jen, že se v jeho širším okolí nacházelo několik dolů. A právě jejich majitel, George Rappleyea, se postaral o to, že se Dayton během pár měsíců doslova zapsal na světovou mapu. Právě on z vlastní iniciativy přesvědčil místní podnikatele, že by soudní pře „věda vs. víra“ mohla k jejich městečku přitáhnout pozornost médií. Protože i negativní reklama je pořád reklama, ne? Náklady na propagaci byly přitom minimální, protože obhajobu a případné výlohy bude platit ACLU. 

Chtělo to jen sehnat obětního beránka. Tím se nakonec stal přítel zmíněného majitele dolů, středoškolský učitel John T. Scopes. Připustil, že kritické kapitoly biologie, zahrnující evoluční grafy, se žáky nejspíš v hodinách prošel. „Pokud chcete prokázat, že jsem tím učil evoluci a že to opravňuje mě zažalovat, pak budu ochoten stanout před soudem,“ prohlásil po krátkém přemlouvání. Ještě to chtělo popostrčit pár školních dítek, aby se doma pochlubila o tom, jaké hanebné hypotézy jim učitel přednesl. K tomu je Scopes ostatně sám pobízel. Potom už stačilo tenhle lokální „skandál ze školy“ rozmáznout v místním tisku. A než byste řekli „Genesis“, už tu byla žaloba a příkaz k zadržení nehodného učitele. 

Velký cirkus

Scopes se za mříže ani nepodíval, protože za něj Rappleyea okamžitě zaplatil kauci a ACLU mu bleskově dodala špičkový tým právníků, vedený Clarencem Darrowem. Soudce John T. Raulston chatrnou žalobu doslova protlačil přes velkou porotu, která by možná proces nejraději smetla ze stolu. Učinil tak ale hlavně kvůli zvýšení vlastní proslulosti. 

Jako státní žalobce nastoupil proslulý demokratický kandidát William Bryan, šampion WCFA. Muž silný ve víře, s burácivým hlasem kazatele a nejspíš nepříliš bystrým úsudkem. Obhájcům začínalo být jasné, že udržet proces v mezích ústavnosti bude dost náročné, protože tu až příliš mnoho stran prezentovalo své vlastní zájmy. 

William J. Bryan si na anti-evolučním procesu hodlal přihřát politickou polívčičku. (foto: Wikimedia Commons, Mike Licht, CC BY 2.0)

To už se do města začali sjíždět novináři z celých Států, aby o Opičím procesu, kolem něhož se to hemžilo celebritami z politiky, vědy a víry, mohli podat vyčerpávající zprávu. Šlo o pravé bulvární žně. Ano, jak už asi tušíte, celé to vlastně byla dobře zinscenovaná fraška s chytrým marketingovým podtextem. Hotely v Daytonu byly vyprodané, obchody a restaurace v obležení. Sjelo se sem kolem 5 tisíc lidí! Jednání u soudu se jako vůbec první proces v amerických dějinách přenášelo rozhlasem. Brzy také o kauze referovali v zahraničí, kde vývoj s napětím sledovali konzervativci i liberálové, věřící i agnostici. Bylo to vlastně úchvatné divadlo. 

Pravda, nebo právo?

Při ohňostroji argumentů sáhla obhajoba k dost průrazné munici. Například k tomu, že vznik člověka podle výkladu Bible nekoresponduje s výkladem jiných náboženství. Takže je vlastně protiústavní tlačit do hlav tuhle jedinou verzi žákům, kteří mohou být klidně muslimové nebo hinduisté. Současně upozorňovali na to, že tu dochází k omezení akademických svobod a také práv učitelů, které mele protichůdné soukolí rozporuplných zákonů. Což je znovu protiústavní. A dále doplnili, že teorie evoluce nemusí být nutně v rozporu s vírou. Čímž si pojistili hlasy poroty, v níž sice zasedalo 11 věřících, ale šlo vesměs o modernisty, kterým neseděl ukřičený fundamentalismus žalobce Bryana.

Naopak Bryan vycházel z dobře obrněné pozice: odmítal diskusi o tom, jestli je Butlerův zákon dobrý, nebo špatný. Soustředil se jen na to, jestli se učitel Scopes výkladem evoluce dopustil závažného provinění. Uspěl by. Jenže čím víc se nořil do debat a rozohňoval se, tím víc se bořil do vlastního argumentačního bahna. Než se nadál, sám se ocitl – v roli samozvaného experta na Bibli – na lavici svědků. A obhajoba jej s velkým gustem podrobila křížovému výslechu. „Jak vlastně víme, jak dlouho Bohu trvalo oddělit moře od země?“ zaznělo tehdy. 

Protože, jak jistě víte, Bůh stvořil Slunce až v den čtvrtý. Ale právě jeho nepřítomnost celý „harmonogram stvoření světa“ a délku oněch předchozích „dnů“ komplikuje. Pokud nemůžeme vycházet z klasických 24 hodin, během nichž se Země otočí kolem své osy právě vzhledem ke Slunci, mohly předchozí fáze trvat i milio­ny let. Tedy v podstatě tak dlouho, jak předjímá evoluční teorie.

Trefných poznámek tu padlo samozřejmě víc. Třeba to, že mezi prvními lidmi – Adamem a Evou – a jejich potomky Kainem, Abelem a jejich manželkami, panuje podstatná logická mezera. Těžko uvěřit, že by se tito první lidé křížili mezi sebou, když šlo o sestry a bratry. Takový hřích a incestní nechutnosti nejvyššího kalibru by přece žádný dobrý křesťan za součást věrouky nepřipustil. A vůbec, utopily se při velké biblické potopě světa i ryby, nebo se mohly dál nerušeně (evolučně) vyvíjet?

Prohra, nebo remíza? 

Proces v Daytonu trval nebiblických 8 dní. A z jeho průběhu bylo patrné, že obhájci vlastně nemohou, bryskní argumentaci navzdory, nikdy zvítězit. Ale zrovna tak nemohou ani prohrát. Pravdu totiž nelze vyzvat na souboj. Dne 21. července 1925 tedy porota vyřkla verdikt o vině učitele Scopese. Ten mimochodem v průběhu právnických bitev neřekl jediné slovo. Odsoudili ho k pokutě 100 dolarů, kterou za něj bleskově zaplatila ACLU (a posléze byla, kvůli procesnímu pochybení, prominuta). Následně se Scopes nechal slyšet, že evoluci bude přednášet i nadále, protože jiné jednání by bylo v rozporu s jeho ideály. Které mu, stejně jako občanské a náboženské svobody, garantuje ústava Spojených států. 

Žaloba se ještě pokoušela dotáhnout jednání k vyšší instanci, ale neuspěla. Nejvyšší soud seznal, že celá kauza je ve svém obsahu bizarní, a doporučil její okamžité ukončení. Butlerův zákon tedy platil dál (v Tennessee až do roku 1967), stejně jako zákaz o zpochybňování božského původu člověka ve školních osnovách. Obě „teorie“ musely být přednášeny souběžně. Což by se asi dalo považovat za prohru obhajoby vědy. Jenže tak prosté to určitě nebylo.

Opičímu procesu naslouchala celá Amerika, celý svět. A posluchači se tak v této zábavné osmidenní lekci konečně mohli dozvědět, co vlastně ona hříšná evoluční teorie znamená. A jak hodnověrně si v porovnání s biblickým výkladem stojí. Mohli si konečně udělat vlastní obrázek. 

TIP: Evoluce versus víra: Zaplať Pán Bůh za Darwina

Hlasitý žalobce Bryan svým přístupem prokázal „víře“ medvědí službu. Prezentací svých fundamentalistických věroučných názorů poukázal na tmářství tradicionalistů. Znemožnil sebe i je v přímém přenosu. Vztah mezi vírou a vědou po událostech v Daytonu dál připomínal psy a kočky, ale lidé už začínali ostřeji vnímat, že duchovní pravdy ze svatostánků nemusejí mít definitivní platnost. 

Fotografovi Yudy Sauwovi, jenž žije na západní polovině indonéského ostrova Jáva, učaroval svět hmyzu. Za použití techniky focus stacking, která je postavena na sloučení mnoha snímků ostřených na různé části snímaného objektu (čímž se docílí absolutní ostrosti na všech místech fotografie), před svůj aparát postavil nejrůznější druhy hmyzu. Dal si nesmírně záležet na osvětlení a také tím dokázal vytáhnout detaily, které běžně nejsou vidět ani na makrosnímcích.

Na této fotografii je zachyceno vajíčko tzv. ohnivého mravence z rodu Solenopsis. Na rozdíl od jiných mravenců, kteří při obraně nebo útoku nejprve svého protivníka kousnou a poté do rány vstříknou kyselinu, se ohniví mravenci zakousnou jen proto, aby se pevně zachytili a pak do těla oběti vstříknou jed solenopsin. (foto: Profimedia)

„Miluji makrofotografie, protože na nich uvidím to, co pohledu očí uniká. Můžu nahlédnout do světa nepatrného hmyzu, pozorovat, jak vypadá a co dělá.“ okomentoval svou práci talentovaný fotograf.

Pivo by se mohlo zařadit po bok červeného vína mezi neřesti s přínosem pro lidské zdraví. Podle studie, uveřejněné v recenzovaném vědeckém časopisu Journal of Agricultural and Food Chemistry, jeden ležák denně – alkoholický i nealkoholický – pomáhá udržovat zdravou střevní mikroflóru; přinejmenším u mužů. 

Portugalský tým, který vedla Cláudia Marques z Univerzity NOVA v Lisabonu, zjišťoval, jak pití piva, v tomto případě alkoholického i nealkoholického ležáku, ovlivňuje u mužů střevní mikroflóru a další parametry zdravotního stavu. Experimentu se zúčastnilo 19 zdravých mužů, kteří každý den po dobu 4 týdnů k večeři vypili ležák, buď s alkoholem, nebo bez.

Pivo pro zdraví

Po ukončení experimentu se u dobrovolníků neprojevily žádné patrné změny zdraví nebo metabolismu, kromě dvou, které spolu těsně souvisejí. U mužů, kteří pili alkoholický i nealkoholický ležák, došlo ke zvýšení diverzity střevní mikroflóry a zároveň se jim ve stolici zvýšila hladina alkalické fosfatázy, což je neklamnou známkou zlepšení situace uvnitř střev.

V lidských střevech žijí biliony mikroorganismů. Jejich složení se ale může dost lišit. Podle výsledků dřívějšího výzkumu je pro lidské zdraví příznivější, když jsou mikrobi střevní mikroflóry pestřejší. V takovém případě jsou lidé více chráněni před chronickými chorobami, včetně onemocnění srdce nebo diabetu.

Proč má pivo pozitivní vliv na mikroby ve střevech? Detaily nejsou jasné, ale zřejmě to mají minimálně z části na svědomí některé látky obsažené v pivu, jako jsou například polyfenoly. Diverzitu střevní mikroflóry může ovlivňovat i to, že samotné pivo obsahuje mikroorganismy, které se tam objevují především běhu procesu fermentace při výrobě piva.

TIP: Pivo s chmelem je nejen hořké, ale i dobré pro játra

„Pivo je hlavním a pravděpodobně jediným zdrojem chmelových polyfenolů v lidské stravě,“ řekla Ana Fariová, profesorka lisabonské univerzity NOVA v rozhovoru pro britský list The Sun. „Chmel také obsahuje xanthohumol, který podle studií snižuje riziko chronických onemocnění včetně obezity a cukrovky,“ dodala Fariová.

Třístupňová nosná raketa KSLV-II, známá také jako Nuri, je první raketou, kterou Jižní Korea vyrobila bez cizí pomoci. „Druhý test rakety Nuri byl úspěšný, protože se podařilo umístit na oběžnou dráhu maketu družice,“ řekl podle agentury Reuters jihokorejský ministr vědy a technologií I Čong-ho. Při loňské premiéře raketa nedokázala dosáhnout oběžné dráhy.

V roce 2030 k Měsíci

Kromě makety satelitu o hmotnosti 1,3 tuny nesla raketa také ověřovací družici vážící 162,5 kilogramu a čtyři malé vědecké satelity vyvinuté jihokorejskými univerzitami. Start byl původně plánován minulý týden, z technických důvodů byl ale odložen.

Vypouštění raket je na Korejském poloostrově dlouhodobě citlivou otázkou. Severní Korea čelí obviněním, že pod rouškou vynášení družic na orbitu testuje technologie pro mezikontinentální balistické střely, které by mohly v budoucnu nést jaderné hlavice. Jižní Korea do budoucna plánuje vypustit sérii vojenských satelitů, její odborníci ale odmítají, že by raketa Nuri byla sama o sobě použitelná jako zbraň.

Jižní Korea vypustila poslední obdobnou raketu v roce 2013 po řadě odkladů a několika neúspěšných testech. Raketa KSLV-I, která vznikla ve spolupráci s Ruskem, tehdy úspěšně vynesla družici na oběžnou dráhu kolem země. Jihokorejský vesmírný program se chce nyní podle Reuters zaměřit na vypouštění pozorovacích, navigačních a komunikačních satelitů. Do roku 2030 hodlá Jižní Korea vyslat vlastní sondu k Měsíci.

Sesšó-seki, známý také jako „kámen smrti“, se nachází v pohoří Nasu v prefektuře Točigi. V mytologii země vycházejícího slunce se v něj proměnila zabitá devítiocasá liška a kdokoliv, kdo s ním přišel do styku, měl zemřít. Zlého ducha kdysi údajně vymýtil buddhistický mnich, mnozí však věřili, že balvan o svou moc nepřišel, a raději se mu vyhýbali.

TIP: Osmý div světa: Ručně vysekaná 1250 metrů dlouhá cesta skrz horu

Jenže letos v březnu Sesšó-seki praskl a rozpadl se na dva kusy – což podle některých znamená, že ho zlé síly konečně opustily. Geologové nicméně stojí nohama na zemi a vše připisují na vrub přirozenému zvětrávání.

Kolik se toho změnilo za oněch čtyřicet let, po která se ochraně velkých koček věnujete? Jaký byl přístup vlád a institucí kdysi a jaký je dnes? 

Dereck: Když jsme začínali, všechno se točilo okolo „oslavy“ velkých koček. Nikdo si tehdy neuměl představit, že by mohl nastat problém, a už vůbec ne problém rozměrů, s jakými se potýkáme nyní. Když jsme svoji práci začali, bylo na světě zhruba dvě stě padesát tisíc lvů, zatímco dnes jde o desetinu – ztratili jsme devadesát procent populace. Jedná se o ohromné změny.

Autority jsou samozřejmě z principu pomalé, na vývoj reagují jen těžce a Afrika v daném ohledu netvoří žádnou výjimku. Je to závod s časem. Když jsme se narodili, bylo na světě 2,9 miliardy lidí, zatímco v současnosti je nás 8,5 miliardy. Takže dnes vedeme zcela jinou konverzaci než před několika dekádami. 

Beverly: Pamatuju si, jak jsme zpočátku měli pro svou práci ohromnou vášeň, ale také jsme byli nesmírně naivní. Věřili jsme, že naše filmy zvýší všeobecné povědomí o tom, že se objevil nějaký problém. Jenže jsme zasáhli hlavně lidi, kteří si mohli dovolit naše programy sledovat, kteří měli přístup ke kanálům National Geographic. V tom jsme trochu selhali, nedokázali jsme se dotknout myslí a srdcí zástupců vlád. Každé čtyři roky jsme navštěvovali konferenci CITES, jež se věnuje ohroženým druhům. A tam jsme pochopili, že obchod s ohroženými zvířaty jen kvete, že to dělá každý a nikdo na tom nevidí nic špatného. Takže jsme museli zjistit, jak se stát efektivnějšími ochranáři.

Stále děláme filmy, abychom se dotkli srdcí lidí, ale také se díváme, jak můžeme prakticky ovlivnit situaci přímo na zemi – ať už vytvářením chráněných zón, nebo přemísťováním divokých zvířat do bezpečnějších míst tak, aby nedocházelo ke kontaktu s člověkem. Museli jsme se změnit, abychom nebyli jen hlasem, ale abychom skutečně spravovali charity a sháněli peníze. 

Mluvili jste o rozšiřování globální populace. Třeba počet Masajů žijících v jihovýchodní Africe se za třicet let zvýšil dokonce čtyřikrát. Má zmíněný růst významný vliv na populace lvů? 

Dereck: Velmi významný. Kdysi dávno běhalo po východní Africe tolik lvů, kolik v ní žilo Masajů. Bývalo zvykem, že mladí muži odcházeli do buše zabít lva a vraceli se s kůží, kterou nabízeli potenciálním nevěstám. Kdyby to dnes udělal každý z nich, tak lvi okamžitě zmizí, protože v oblasti, kde Masajové žijí, jich zbyly asi jen dva tisíce. Takže jsme se museli přizpůsobit všichni, dokonce i Masajové. Před dvanácti lety jsme s dalšími neziskovými organizacemi založili program Masajská olympiáda. Schází se na ní zhruba deset tisíc lidí a účastní se disciplín, jako je stopování, vrh oštěpem či běh, což pomáhá nasměrovat všechnu tu válečnickou energii do pohybu místo do zabíjení lvů. 

Bylo těžké tradici zabíjení lvů změnit? Protože Masajové jsou na své zvyky zjevně velmi hrdí a stále nosí tradiční oděvy či udržují rituály… 

Dereck: Ano. Ale pomohlo nám pár faktorů. Za prvé je nelegální lvy zabíjet – i když ne že by se Masajové nechali příliš omezovat zákony, v tom jsou mladí válečníci kdekoliv na světě úplně stejní. Výrazně nám však pomohli stařešinové z komunit. Sešli jsme se s nimi a řekli si: Co vlastně dělají mladíci po celém světě? Někde hrají fotbal, jinde kriket nebo se věnují atletice. Tak jsem se jich zeptal, zda nemůžeme zkusit něco podobného. A oni přišli s loveckými hrami, byl to jejich nápad. Jedna z komunit, s níž jsme pracovali, pak snížila počet zabitých lvů ze čtyřiceti na nulu a dané číslo drží už sedm let. 

Beverly: A je skvělé, že všichni – jak stařešinové, tak válečníci a celá komunita – uznávají, že nebýt naší iniciativy na záchranu velkých koček, která vše sponzoruje, nemohly by děti do škol a mnozí lidé by se nemohli zapojit do turistického safari průmyslu, protože ten se bez lvů udržet nedá. Navíc se skrz kurzy naučili, jak chránit svůj dobytek a nedovolit lvům, aby na něj útočili. Pak se také spousta lidí rozhodla, že se stanou ochránci své země coby rangeři. Myšlenka na ochranu přírody teď v tradičních komunitách ohromně roste. Chtějí ji uchovat pro budoucnost. 

Je vůbec možné fyzicky separovat velké kočky od stád? Protože mi připadají jako hlavní zdroj tření mezi lidmi a šelmami… 

Dereck: Je to možné, a právě teď probíhají fantastické experimenty v Botswaně, Jižní Africe, Tanzanii a Keni. Daný střet mezi dobytkem a divokými zvířaty má spoustu proměnných. Za prvé je dobytka příliš mnoho, jen ve východní Africe jde o víc než miliardu kusů. Jenže to tak zdaleka být nemusí. Ta zvířata mají často velmi nízkou hodnotu, a když se staráte o dva tisíce hlav dobytka, je vážně těžké je před lvy a hyenami uhlídat. Ale pokud zajišťujete deset dojných krav či dobytek s vysokou přidanou hodnotou, je mnohem snazší je držet v bezpečí. 

Co je dobytek s vysokou a nízkou přidanou hodnotou? 

Dereck: Rozdíl tkví v tom, že za tele s nízkou hodnotou dostanete na trhu dvě stě padesát dolarů a za to s vysokou deset tisíc. Takže když zmenšíte své stádo o devadesát procent, ale současně zvednete jeho hodnotu, nejenže vzroste vaše osobní jmění, ale také se o zvířata lépe postaráte a jako bonus ochráníte přírodu. A to se vám vrátí. Mezi velká rizika chovu dobytka v suchých oblastech totiž patří, že je můžou stáda přemírou pasení závažně poškodit. Trvá pak mnoho let, než se vegetace vzpamatuje, načež jí okamžitě hrozí další přílišné spasení. Takže pokud zredukujete množství žaludků, můžou se na stejné půdě pohodlně uživit zebry, žirafy a spousta jiných zvířat, která lvi loví. 

Beverly: Nejvíc útoků na stáda se odehraje v noci, takže farmáře učíme, jak je lépe zabezpečovat. Podporujeme vytváření „ohrad“ z hustých stromů, které jsou místní, velmi rychle rostou a poskytují nocujícímu stádu přirozenou bariéru. Jakmile je pro lvy složitější se dostat ke kravám než ulovit zebru, začnou se jim vyhýbat. 

Dereck: Zpočátku i pozemky, které byly oplocené, postrádaly brány. Jakmile jsme farmáře naučili, že mají stáda večer zavírat, konflikty mezi zvířaty a lidmi v dané oblasti poklesly o šedesát procent. 

Jak moc dopadá na populace velkých koček globální oteplování? 

Dereck: Naprosto zásadně. Hlavní obětí oteplování se nestanou lidé, ale prakticky každý jiný živočišný druh na Zemi. Uvidíme masivní vymírání zvířat, ještě než budou ovlivněny naše vlastní životy. Velké kočky potřebují rozsáhlé plochy savan, a pokud je budou nadměrně spásat stáda dobytka nebo je dál vysuší změna klimatu, habitat pro většinu lvů prostě zmizí. V otevřených savanách se sdružují do smeček s osmi až dvanácti členy, jestliže je však vytlačíte například do lesů, poměr se změní. Budou tam třeba víc v bezpečí, ale smečky se zmenší na dva až tři členy a celková populace se sníží. Jenže ony pomalu mizí i ty lesy, které také vysychají. 

Beverly: Celá Afrika se proměňuje v poušť, a čím sušší bude, tím tvrdší budou podmínky pro predátory. Na chvilku – s umíráním divokých stádních zvířat – jim nastanou hody, ale pak přijde období dlouhého hladu. 

Dereck: Další věcí, která se mění, jsou cykly vlhka a sucha. Tradičně začíná období dešťů v listopadu a končí v dubnu, na což je navázaná řada procesů, růst rostlin a podobně. Když se zmíněné cykly přesunou třeba o dva měsíce, řeknete si: Co se děje tak hrozného? Jenže ony se přesunou do rozdílné délky dne, což má dramatický dopad na řadu věcí. Takže hmyz, který přes den migruje, nemá najednou dost času na práci, a pokud ze savan zmizí motýli a včely, zmizí také lvi. 

Jak popsané problémy promluví do populací lvů? Budou jejich počty klesat? 

Beverly: Jistě. Nejdřív půjde o pomalý a pozvolný úbytek, a pak najednou skokový. Ztratili jsme sedmdesát pět až devadesát procent území, kde lvi tradičně žili – jsou zatlačeni do malých ostrůvků divočiny, tudíž migrují stále méně a dochází k nevhodnému křížení blízkých populací. Jenže i do zmíněných míst se stahují lidé, kteří potřebují vodu, což vyústí v další zabíjení lvů. Víme, že na několika místech už lidé otrávili mršiny, aby se zbavili lví populace a mohli v lokalitě pohodlně lovit nebo kácet stromy. 

Zdrcující vliv má také lovecké safari. Lidé, kteří si myslí, že je „cool“ si odvézt lví trofej, si vůbec neuvědomují, že drasticky limitují genofond velkých koček. Legálně se každý rok odstřelí okolo šesti stovek lvů, a to nepočítáme zvířata ulovená bez povolenek. Afričtí lvi navíc začínají sloužit jako náhražka za téměř vyhubené asijské tygry, jejichž kosti se přidávají do takzvaného tygřího vína (nadrcené tygří kosti se po několik let macerují v rýžovém alkoholu a výsledek se považuje za léčivý – pozn. red.). Takže na lvy dnes dopadá spousta ran, nejen globální oteplování. 

Dereck: Často se zmiňuje třiadvacet tisíc žijících lvů. Ale tento součet vznikl v roce 2003, téměř před dvaceti lety. A víme, že se daná čísla nezvýšila ani v jediném regionu, kde lvy pozorujeme. Ačkoliv od té doby nikdo celkové sčítání neudělal, očekáváme, že aktuální počet klesl pod dvacet tisíc. 

Beverly: Dvacet šest z padesáti čtyř afrických zemí má stále ještě divokou přírodu. Ale jen v sedmi z nich žije dobrá populace predátorů. 

Vím, že se jedná o velmi komplexní problém. Ale pokud byste dokázali jmenovat jednu nebo dvě věci, jež by mohly vymírání lvů zastavit, o které by šlo? 

Dereck: První věc: Víme, že máme zhruba dvacet tisíc lvů, z toho asi tři a půl tisíce samců. A protože každý lovec chce výstavní trofej, těch šest set povolených úlovků se vybírá jen ze samčí populace. Jde o drtivý dopad. Kdybychom zakázali trofejní lov třeba jen na pět šest let, viděli bychom nárůst. Jedná se o něco, co bychom si na Západě měli pořešit, protože právě odsud přichází většina lovců. A co se týká Východu, je třeba zrušit obchod se lvími zuby a kostmi. Kdybychom tohle zastavili, odmažeme asi čtvrtinu vlivů, které populaci koček negativně ovlivňují. A pokud bychom zvýšenou ochranu dokázali doplnit o podporu dalších zvířecích druhů v divočině, získali bychom nějaký čas na obnovu. Ale při současném tempu dávám lvům tak dvacet pět let. 

Beverly: Lovci často tvrdí, že jejich peníze podporují ochranářské projekty. Ale co chcete ochraňovat, když ta zvířata prostě zmizí? Navíc si obvykle neuvědomují, že nestřílí jen jedno zvíře. Každý samec má své teritorium, svou smečku a mláďata. A pokud zemře, nikdo je nechrání. V okolí může být jeden, dva nebo celá koalice mladých samců, kteří přijdou v plné síle. Vyzvou samice, jež často bojují na život a na smrt, ale úplně vždycky se samcům podaří zabít mláďata. (Samice, které se starají o mláďata, nemohou zabřeznout. Zabitím mláďat si samci zajistí, že mohou samice opět otěhotnět, a při páření tak předají své geny dál – pozn. red.). Takže když lovec odstřelí jednoho silného výstavního samce, ve skutečnosti zabije až dalších dvacet zvířat. 

Dereck: Jednoduchá odpověď: Kde jsou lovci, tam je málo lvů. 

Může nenásilný safari turismus lvy zachránit, nebo je spíš na obtíž? 

Dereck: Může výrazně pomoct, pokud se dělá správně. Dobrý příklad představuje rok 2020, kdy se kvůli epidemii zavřely hranice a došlo k masivnímu odlivu peněz z Afriky. Třicet až padesát miliard dolarů zmizelo přes noc a dopad na ochranářství byl devastující. Proto jsme v březnu 2020 odstartovali projekt Ranger, který má za cíl nahradit výpadek peněz a zajistit platy rangerům, kteří pracují v poli. Pokud získáváte dostatek peněz od turistů, obdrží je komunity, jež pak nemají zapotřebí velké kočky střílet. A už samotná přítomnost turistů pytláky odrazuje. Čím víc podobných oblastí dokážeme proměnit z loveckých na čistě fotografické, tím je větší šance, že lvy zachráníme. 

Beverly: Dobrý příklad je Národní park královny Alžběty v Ugandě. Mívali asi dvě stě padesát lvů, ale jakmile z oblasti zmizeli turisté, kleslo číslo během pouhých osmi měsíců na sedmdesát. Odešli odsud rangeři a místní lidé prostě začali zvířata lovit na maso. Spousta lvů se po okolí belhá jen o třech nohách, protože se chytili do pasti. Proto je tak důležité udržet rangery na místě. Naštěstí nám s tím pomáhá National Geographic. V posledních patnácti letech pracujeme na projektu Ochrana velkých plání, jenž si klade za cíl skupování a vytváření ochranných zón. Aktuálně máme asi sto tisíc kilometrů čtverečních, které propojují migrační koridory. 

Dereck: Koridory jsem chtěl zmínit také, jsou totiž strašně důležité. Pokud máte dvě rezervace a spojovací koridor zmizí, riskujete, že ztratíte obě. Teorie biologických ostrovů říká, že čím menší území, tím rychlejší je tamní vymírání. A to nejdůležitější na konec: Velké zlo projde, pokud se o něm nikdo nedozví. Proto jsme spolu s National Geographic založili Měsíc velkých koček, který slouží jako amplion našeho poselství. Lidé musejí vědět, co se děje. Jinak lvi zmizí nadobro.