Jedním z mnoha cizinců, kteří hledali štěstí v pražské rezidenci císaře Rudolfa II., byl nizozemský kupec Hans de Witte. Narodil se v roce 1583 v Antverpách v bohaté kalvínské rodině. Ve dvaceti letech zahájil v české metropoli kariéru jako faktor u krajana Nicolause Snouckaerdta, majitele největšího obchodního domu ve městě, později se vyšvihl na společníka, až nakonec celý podnik odkoupil.

Od císaře Matyáše Habsburského roku 1612 obdržel titul a výsady dvorského kupce, později byl povýšen do šlechtického stavu. Koupil si jedno z nejvýstavnějších sídel na Malé Straně v Mostecké ulici, na jehož místě dnes stojí Kounický palác. Současně se pouštěl do neseriózních obchodů s vývozem české měny.

Witte například spolupracoval s agentem mincovny v Hanau, který v Praze vykupoval nejrůznější mince a vyvážel je za hranice. Poté, co byl tento zatčen a měl stanout před hrdelním soudem, za něj Witte se svými společníky raději složili záruku 50 000 tolarů (přibližně dnešních 120 milionů korun), čímž zastavili nebezpečné vyšetřování. 

Hladová bestie

Po vypuknutí stavovského povstání se Witte nepřidal ke stoupencům kalvinisty Fridricha Falckého, nýbrž zůstal věrný císařskému domu. Jeho bohatství, loajalita, obchodní a bankovní zkušenosti ho katapultovaly mezi klíčové finančníky podunajské říše. Byl dobře zapsaný u knížete Karla z Lichtenštejna, který po porážce odbojných stavů spravoval České království a mimo jiné musel zajistit dostatek finančních prostředků na pokračování války. V zemi vyčerpané povstáním a válečným běsněním panoval na jedné straně nedostatek mincovního kovu, na druhé straně bylo z majetků zabraných povstalcům zabaveno a ukradeno velké množství stříbra a zlata.

Lichtenštejn se na jaře 1621 obrátil na dvorského finančníka Jakuba Baševiho z Treuenburka, aby ho pověřil nákupem klenotů a šperků a mincovního pagamentu, tedy neplatných mincí. Baševi získal obchodní partnery z pražského ghetta a díky maximálnímu nasazení se mu podařilo zajistit ražbu značného množství mincí. Jenže válka má „proklatý hlad po zlatě“ a bylo nutné hledat další možnosti, jak válečnou bestii nasytit.

Dnes nedokážeme s jistotou říci, zda to byl právě Baševi, kdo přišel první s myšlenkou snížení hodnoty drahého kovu v mincích. Nicméně se ví, že Lichtenštejn zaslal v létě 1621 do Vídně návrh, aby se snížil obsah stříbra v minci, a tím pádem se zaručilo rozšíření ražby a zvýšení objemu oběživa. Ke stejnému opatření se uchýlilo již mnoho panovníků, mimo jiné i vyhnaný „zimní král“ Fridrich Falcký. Vzhledem k tomu, že delikátní jednání nemohl vést židovský obchodník Baševi, bylo řízení složité operace svěřeno obratnému Hansi de Wittemu. A tehdy přišla jeho hvězdná chvíle.  

V čele konsorcia

Witte sestavil takzvané finanční konsorcium, které na počátku roku 1622 uzavřelo smlouvu s vídeňskou dvorskou komorou. Za roční nájemné šesti milionů zlatých (přibližně dnešních 14,4 miliard korun) získalo na jeden rok monopolní právo na ražbu mincí v Čechách, na Moravě, v Dolních Rakousích a Horní Falci, monopol na výkup neraženého stříbra a předkupní právo na všechno stříbro vytěžené v českých dolech za pevné ceny. Dále obdrželo výhradní právo nájmu všech mincoven.

Ohledně devalvace mince bylo stanoveno, aby se z jedné hřivny stříbra razily mince v hodnotě 79 zlatých místo dosavadních 46 zlatých. V zemi též vyšlo nařízení, které zakazovalo oběh a vývoz všech „starých“ mincí a jejich povinné odevzdání za pevně stanovené ceny. Současně bylo zakázáno používat jakékoli zahraniční mince. Dnešními slovy došlo k peněžní reformě.

Finanční konsorcium řídili jako obchodní ředitelé Witte a Baševi. Na jejich zkušených bedrech ležela všechna organizace tohoto obrovitého a nejrozsáhlejšího obchodního podniku v soustátí. Baševi se staral o přísun pagamentu z rozkradených majetků a pokladů v českých zemích, zatímco Witte díky svým obchodním stykům a síti kontaktů nakupoval stříbro v celé Evropě i v Osmanské říši.

Sdružení dále tvořilo třináct tichých společníků, nejvlivnějších mužů v království. Do jejich čela se postavil Lichtenštejn, dalšími byli generální dodavatel císařské armády Pavel Michna z Vacínova a vojevůdce Albrecht z Valdštejna. Totožnost ostatních členů zůstává dodnes zahalena tajemstvím. Spekulovalo se, že muselo jít o velmože z nejbližšího panovníkova okolí. Podle Pavla Kašpara spočívala jejich úloha v tom, že se starali, „aby do činnosti obchodní společnosti nikdo rušivě nezasahoval, a to ani v případě, bude-li se podnikání pohybovat za hranicemi původní, korektně formulované smlouvy a dostávat se do nelegální sféry“.

Bída v Čechách

Konsorcium profitovalo z rozdílu mezi nákupní cenou stříbrného pagamentu a hodnotou vyražených mincí. Odhaduje se, že během necelých dvou let své existence nakoupilo 112 tun stříbra, z něhož nechalo ve Vídni, Praze, Brně, Kutné Hoře, Jáchymově a v několika dalších mincovnách vyrazit 42 milionů zlatých. Problém představovalo to, že nové mince byly znehodnocené v daleko větší míře, než povolil panovník. Razily se ze čtyř pětin z mědi a z jedné pětiny ze stříbra. Celou zemi poté zaplavila znehodnocená měna nazývaná dlouhá mince. To poškodilo všechny, kdo byli závislí na peněžních příjmech, protože dostávali platy v těchto mincích. Obchodníci o ně ale neměli zájem, proto zvyšovali ceny, nebo raději schovávali zboží, než by je prodávali za znehodnocenou měnu. 

Ještě více než v rámci ražby mincí se členové konsorcia obohatili nákupem konfiskátů. Císař totiž řešil další finanční tíseň tím, že jeho úředníci začali rozprodávat statky zabrané povstalcům. Posléze vydal generální pardon, takže se provinilci mohli dobrovolně doznat k nekatolickému a protivládnímu konání. Zachránili si tím život, ale jejich majetek propadl státu. Císařští úředníci potom statky prodali, přičemž původní majitel získal menší část ze stržené ceny jako náhradu.

Zabavený majetek se prodával zpravidla pouze za odhadní cenu, navíc podle ocenění v měně používané před rokem 1620, naopak náhrada se vyplácela v dlouhých mincích. Tím pádem neputovaly do státní pokladny příliš velké sumy a původní majitelé byli často odbyti pouze bezcennými dluhopisy. Nebylo náhodou, že prodávané konfiskáty skupovali především příslušní úředníci, členové konsorcia a jejich známí. Například Valdštejnovo panství nakonec zabíralo rozlohu téměř pětiny Čech, podobně obrovská dominia vytvořil kníže Hans Ulrich von Eggenberg v jižních Čechách a Lichtenštejn na Moravě. Potvrdilo se pravidlo, že „nelze mít současně vysoké zásady a vysoké zisky“.

Finanční systém českých zemí se uprostřed války pod tíhou dlouhé mince nakonec zhroutil. Došlo k rozpuštění konsorcia a v prosinci 1623 k vydání patentu o mincovní kaládě, tedy státním bankrotu. Dlouhá mince byla stažena a nahrazena hodnotnější mincí, která však neměla stejnou hodnotu jako peníze ražené před působením finančního konsorcia. Mnoho obyvatel tím bylo definitivně ožebračeno. Pro příklad uveďme, že kdo před kaládou vlastnil 20 000 zlatých, měl po ní pouhých 2 000 zlatých.

TIP: Ošidil celou Francii: John Law srazil svými machinacemi zemi na kolena

Císař též nemohl dále ignorovat rozsáhlé okrádání státní pokladny, zhoršení ekonomické situace a volání obyvatel po spravedlivém potrestání viníků, proto nařídil vyšetřování. Tiší společníci se díky svému postavení a vlivu stíhání vyhnuli, Lichtenštejnovi se nic neprokázalo a jeho rodina se radovala z obrovského rozšíření svého panství. Baševi byl sice zatčen, ale stejně jako Witte se dal do služeb tehdy vlivného generalissima Valdštejna, takže vyšetřování k ničemu nevedlo.

Beta-talasémie (známá též jako středomořská anémie), představuje dědičné onemocnění krve, při němž dochází k poškození podjednotky beta krevního barviva hemoglobinu, zodpovědného za transport kyslíku. Důsledkem jsou problémy se zásobováním kyslíkem v těle. Pokud má někdo poškozený příslušný gen na obou chromozomech, tedy u homozygotní beta-talasémie, dochází k velmi vážnému průběhu onemocnění. Pacienti v takovém případě často potřebují transfuze krve po celý život.

Právě beta-talasemie se týká nedávné rozhodnutí amerického Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv (FDA), který schválil vůbec první genovou terapii, která cílí na buňky pacienta se vzácnou genetickou poruchou a je jednorázová. Jde o preparát Zynteglo, v ceně asi 2,8 milionů dolarů, čili zhruba 67 milionů korun. V tuto chvíli jde podle všeho o nejdražší léčbu na světě.

Oprava kmenových buněk 

Léčba pomocí preparátu Zynteglo začíná odebráním kmenových buněk z kostní dřeně pacienta, které jsou následně geneticky upraveny vložením kopií genu pro fungující hemoglobin. Nakonec jsou takto „opravené“ kmenové buňky vráceny zpět do těla pacienta, přičemž by jeden takový zákrok měl vyléčit beta-talasemii natrvalo. V klinických testech se ukázalo, že po léčbě přípravkem Zynteglo se 89 % pacientů obešlo bez krevních transfuzí.

U genetické léčby bohužel existuje určité riziko, že úpravy buněk neproběhnou dle očekávání a může následně dojít i k rozvoji rakoviny. U léčby Zynteglo k tomu sice nedošlo, FDA ale přesto doporučuje sledovat pacienty po této léčbě po dobu 15 let, aby se případné problémy odchytily včas.

Povolení léčby přípravkem Zynteglo je historickým milníkem. Jde o první schválenou genovou léčbu v USA, která zahrnuje vyjmutí, úpravu a opětovné vrácení buněk pacienta, a také teprve třetí genovou léčbu, která je k dispozici na americkém trhu. Cena léčby je sice astronomická, zároveň ale zbavuje pacienta nákladů na dlouhodobou lékařskou péči kvůli beta-talasemii, která by jej jinak ve většině případů čekala až do konce života.

TIP: Americké úřady schválily první lék pro léčbu geneticky podmíněného trpaslictví

V Evropě byla preparátu Zynteglo udělena podmínečná registrace v květnu 2019. Podmínečná registrace znamená, že farmaceutické společnosti mohou pokračovat v klinických hodnoceních, mají ale zároveň povinnost předkládat výsledky národním i nadnárodním dozorujícím orgánům. Proces registrace přípravku je ale nyní v EU a Velké Británii pozastaven na žádost výrobce. Důvodem ke stažení preparátu z Evropy je jeho vysoká cena a její neakceptování evropskými národními úřady. 

Včely samotářky jsou skupinou blanokřídlého hmyzu v rámci nadčeledi včely (Apoidea). Jak už vyplývá z názvu, netvoří samotářky mnohatisícové kolonie, ale přežití jejich druhu je závislé pouze na jedincích. Z mnoha set druhů samotářek s největší pravděpodobností někdy zahlédnete drvodělku fialovou (Xylocopa violacea) nebo drvodělku potulnou (Xylocopa valga).

Poslové jara, vytrvalí milenci

Každým rokem se těším, kdy už zahlédnu „svou“ první drvodělku. V naší „vesnické“ oáze uprostřed Brna k tomu mám jedinečnou příležitost – drvodělky se zde vyskytují poměrně hojně. 

Když je zima tužší, první černočernou obryni zahlédnu až na konci března. Stalo se mi ale, že když se zima tvářila, že hodlá brzy vyklidit pozice, drvodělku jsem poprvé viděl už 10. března a o den později (navzdory údajům v odborné literatuře) jsem pozoroval páření prvního páru. Drvodělky jsou vskutku vytrvalými milenci a samička nosí na zádech menšího samečka po dlouhé hodiny. Následné mrazy však zahnaly samotářky opět do úkrytů.

„Velcí černí čmeláci“

U včelovitých je možné pozorovat mnoho úrovní složitého sociálního chování a „rodinný život“ samotářek je z nich nejjednodušší – existuje u nich pouze kasta samiček a samců. Na území České republiky žije více než šest set druhů samotářských včel; v Čechách jsou zastoupeny méně, na jihovýchodní Moravě jsou naopak nejhojnější. 

Drvodělky (Xylocopa) patří k největším příslušníkům čeledi včelovitých. Dosahují délky až tří centimetrů (zpravidla 21–24 mm) a rozpětí křídel až 4 cm. Lesklým robustním tělem připomínají menší čmeláky, ovšem tělíčko mají méně ochmýřené. Řadí se k významným opylovačům. Jejich pylosběrný aparát je umístěn na holeních zadních nohou, ale pyl a nektar přenášejí i v trávicí trubici.

Zrození v úzkých chodbách

Pojmenování drvodělek je odvozeno od faktu, že hnízdí v chodbičkách vydlabaných ve ztrouchnivělém dřevě. Miniaturní koridory jsou asi 13 mm široké a až 30 cm dlouhé. Když samička dokončí chodby a naklade do nich vajíčka, připraví každému z nich zásobu potravy – směsi pylu a nektaru. Jednotlivá vajíčka od sebe oddělí přepážkou, kterou vytvoří z dřevní drti a svých lepkavých slin. Hlavní hrozbou pro zdárný vývoj larev jsou v tomto stadiu života především datlovití ptáci. 

Až přijde ten pravý čas, musejí se mladé drvodělky prokousat na denní světlo. Někdy se na svět dobývají každá zvlášť, jindy mohou opustit rodné hnízdečko všechny najednou původním otvorem, který vytvořila jejich matka. Poté začíná další náročná etapa života – opylování a sběr potravy.

Těžko k rozeznání

Rod drvodělek má jednatřicet podrodů a okolo pěti set druhů, které ovšem žijí především v tropických a subtropických oblastech světa. U nás se vyskytuje jen drvodělka fialová a drvodělka potulná. Je třeba zdůraznit, že na jižní Moravě již byla také několikrát pozorována drvodělka Xylocopa iris. V porovnání s drvodělkou fialovou a potulnou je asi o polovinu menší a její tělo je lesklé do modrozelena. Prozatím ji však můžeme považovat za výjimečnou raritu – vždyť ještě ani nemá české jméno. 

Xylocopa iris (foto: Wikimedia Commons, Hugues Mouret, CC BY-SA 3.0)

Jak drvodělka fialová, tak potulná mají leskle černé zbarvení a nafialovělá křídla. Rozeznat oba druhy od sebe je dost těžké. Liší se totiž pouze zbarvením tykadel a hrbolky na nohou. U drvodělky fialové mají samci 11. a 12. (druhý a třetí od konce) článek tykadel oranžový, samečci drvodělky potulné mají tykadla celá černá. Samičky drvodělky fialové mají na zadní holeni dvě řady hrbolků, zatímco jejich příbuzní mají hrbolky na celé holeni.

Nebezpečí pro významné opylovače

Oba druhy přezimují v různých škvírách ve stromech, v dutinách či v zídkách a bývají aktivní od prvních teplých jarních dnů až do konce září. Zpravidla se páří koncem dubna a v květnu. Drvodělky jsou skvělými a elegantními letci a mohou překonávat opravdu velké vzdálenosti. Vědci v poslední době zaznamenávají rozšiřování hranic výskytu drvodělek směrem na sever; patrně v důsledku globálního oteplování.

TIP: Pestrobarevné zlatěnky: Rytíři v lesklém brnění

Drvodělky jsou velmi významnými opylovači. Charakter dnešního zemědělství jim bohužel poskytuje stále méně vhodných zdrojů pro získávání potravy. V některých měsících vegetačních období nalézají drvodělky a jiní opylovači jen „zelenou poušť“. Smrtelným nepřítelem opylovačů je také zhoubný vliv chemických prostředků; chemizace zemědělství je dnes už bohužel běžnou součástí tohoto odvětví.

Stejně jako lidé mohou občas narazit do někoho na přeplněné ulici, mohou se srážet také galaxie ve vesmíru. Interakce galaxií jsou však mnohem divočejší – galaxie v takovém případě zahajují jakýsi „kosmický tanec“, při kterém gravitační slapové působení dramaticky proměňuje vzhled „tanečního páru“. Kolem galaxií se obtáčejí proudy hvězd, plynu a prachu. Galaxie mohou nakonec úplně splynout, ale výsledný tvar nově vzniklého objektu je asymetrický a neuspořádaný – jak je ostatně vidět i na novém snímku galaxie NGC 7727.          

Na snímku jsou jasně patrné propletené proudy hvězd a prachu, které si galaxie navzájem vyrvaly během procesu slučování. Některé části těchto mohutných ramen jsou ozdobeny hvězdami, které na fotografii vypadají jako jasné modro-fialové skvrnky.

Zrození supermasivního obra

Uprostřed nově vzniklé galaxie jsou patrné dva jasné body, které jsou další neklamnou známkou dramatické minulosti. Centrum NGC 7727 stále tvoří dvě jádra původních galaxií a každé z nich obsahuje superhmotnou černou díru. Galaxie, kterou na obloze naleznete v souhvězdí Vodnáře, se nachází asi 89 milionů světelných let od nás a v jejím středu leží nejbližší známý pár superhmotných černých děr.

Pozorování ukazují, že černé díry v centru NGC 7727 se (podle vzájemné vzdálenosti na obloze) fyzicky nacházejí jen asi 1 600 světelných let od sebe a měly by se spojit v průběhu následujících 250 milionů let (což je v měřítcích kosmického vývoje zanedlouho). Jakmile splynou, vytvoří ještě hmotnější černou díru.

TIP: Vesmírné kolize: Když se srazí planety, hvězdy černé díry nebo galaxie

Také naše Galaxie, která má rovněž ve svém středu superhmotnou černou díru, je odsouzena ke splynutí (za několik miliard let) se svým nejbližším velkým galaktickým sousedem – galaxií v Andromedě. Možná že vzniklá galaxie bude vypadat podobně jako NGC 7727, takže uvedený snímek je v tomto ohledu také pohledem do (možné) budoucnosti.

Už v pátém týdnu vývoje lidského embrya je patrné, že se koncová část mozku, především mozková kůra rozděluje na dvě poloviny, označované jako hemisféry. Podle toho, co o mozku víme, se tyto hemisféry do jisté míry specializují – u většiny lidí je levá hemisféra centrem řeči a jazykové funkce (včetně čtení a psaní), logiky a motorické činnosti. Pravá hemisféra je pak centrem pro prostorové vnímání, umělecké dovednosti a emoce (včetně výrazu obličeje).  

Zároveň se ale ukazuje, že uspořádání lidského mozku je velmi plastické a že si v řadě případů dokáže poradit se značnými komplikacemi. Potvrzuje to i výzkum týmu amerických odborníků, které vedl Michael Granovetter z Univerzity Carnegieho–Mellonových v Pittsburghu.

Lidé bez poloviny mozku 

Granovetter společně s kolegy prozkoumal fungování mozku u celkem 40 dobrovolníků, kteří v dětství prodělali hemisferektomii (vzácný neurochirurgický zákrok, při kterém je odebrána nebo deaktivována polovina mozku. Tento postup se používá k léčbě různých záchvatových poruch). Kontrolní skupinou byli v experimentu lidé s oběma mozkovými hemisférami.

Dobrovolníci se pod vedením vědců podrobili experimentu, při kterém sledovali nebarevný obrázek tváře, nebo slovo složené ze čtyř písmen, po dobu tří čtvrtin sekundy. Poté se úkon opakoval s tím, že čas vědci zkrátili na 150 milisekund. Dobrovolníci měli určit, zda dvojice zobrazených tváří nebo slov byly stejné či nikoliv.

TIP: Neurologové objevili malou část mozku, která funguje jako vypínač vědomí

Výsledky experimentu vědce překvapily. Lidé, kteří prodělali hemisferektomii, sice byli o oproti lidem s celým mozkem o něco málo horší, i tak ale dosahovali úspěšnosti přes 80 procent, jak u tváří, tak u slov. Nejzajímavějším výstupem celého experimentu bylo zjištění, že nezáleželo na tom, o kterou hemisféru kdo přišel. Všichni dobrovolníci správně hodnotili tváře i slova. „Výsledky výzkumu potvrzují, že lidský mozek a zvláště ten dětský, je nesmírně plastický. Když člověk přijde o jednu hemisféru, zbývající část mozku dokáže z velké části nahradit její funkci,“ uvádějí autoři studie. Výsledky experimentu také ukazují, že plasticita mozku je závislá na věku. Dřívější studie totiž ukázala, že dospělí, kteří trpí poraněním pravé a levé ventrální okcipitotemporální kůry, mají tendenci ztrácet schopnost rozpoznávat slova a tváře.

Studenti nizozemské technické univerzity TU Delft vyvíjejí nejmenší a zároveň nejlehčí lunární rover na světě. Lunar Zebro je velký zhruba jako list papíru a váží jen asi 2,5 kilogramu. Nejezdí na kolech, ale kráčí po šesti končetinách. Díky tomu může překonat některé překážky, s nimiž by si srovnatelné kolové rovery neporadily.

„Nejvýraznějším rysem roveru Zebro je právě jeho pohyb. Používá končetiny ve tvaru písmene „C“, které jsme si „vypůjčili“ z projektu RHex americké Pensylvánské univerzity,“ uvedl vedoucí inženýr projektu Simon J. Stenger. „Díky tomu se náš rover dostane přes komplikovaný terén, aniž by se zasekl.“

Evropský vyslanec na Měsíci

Skupina Zebro Group byla založena v roce 2013, s cílem vytvořit levnou a praktickou alternativu k velkým a složitým roverům. Projektu se zúčastnilo více než 120 studentů. Nejprve se věnovali technologii, od roku 2017 mají lunární ambice, tj. chtějí poslat rover na Měsíc.

V současnosti tvůrci malého roveru doufají, že v dohledné době dostanou Zebro na povrch Měsíce, kde by měl pracovat nejméně 14 pozemských dnů. Rover by měl otestovat technologie, a také se zabývat vědou – pomocí senzorů má měřit záření na Měsíci.

Tým Zebro Group doufá, že až bude projekt dotažený do konce, mohly by rovery Zebro operovat ve skupinách. Skupiny malých roverů by mohly pronikat do jeskynních prostor na Měsíci a na další obtížně dostupná či nebezpečná místa. Mohly by rovněž v případě potřeby rychle prohledat určenou oblast, mnohem efektivněji než například jeden velký rover.

TIP: NASA vyvíjí rover transformer, který zvládne i drsný terén

V tuto chvíli stále platí, že na Měsíci úspěšně přistály pouze americké, sovětské a nedávno čínské sondy s rovery. Pokud mise Lunar Zebro uspěje a přistane v dohledné době na Měsíci, mohla by se stát nejen první nizozemskou, ale i první evropskou misí na povrchu Luny.

Po rychlém pádu Francie a evakuaci z Dunkerque se zdálo, že každý den může přijít německá invaze na Britské ostrovy, jejichž faktická připravenost byla takřka zoufalá. Není tedy divu, že na obranu proti německému útoku byla činěna i hodně zoufalá opatření. Nedostatek vhodných protitankových zbraní se řešil mj. i vyvíjením speciálního ručního granátu, který měla britská pěchota či domobrana (Home Guard) použít proti německým tankům.

Lepidlo a nitroglycerin

Tato nezvyklá zbraň vznikla v organizaci MIR (Military Intelligence Research), známé též pod přezdívkou „Churchillovo hračkářství“. Mezi její vývojáře patřil i ženijní expert Millis Jefferis, s nímž se na tomto projektu podílel vynálezce Stuart Macrae. Záměrem bylo vytvořit účinný, ovšem jednoduchý prostředek schopný poškozovat útočící německé tanky. Standardní problém tohoto druhu protitankových zbraní (typicky Molotovových koktejlů) však spočíval v tom, jak zajistit, aby jejich výbuch opravdu způsobil požadované škody.

Macrae tedy přišel s myšlenkou „lepivého“ granátu, který by sám přilnul k povrchu tanku, což by zaručilo účinek exploze. Ale kde vzít to správné „lepidlo“? Řešením se nakonec ukázal být lep, s jehož pomocí se chytali drobní ptáci, a příslušná firma posléze vyvinula jeho silnější úpravu. Výbušnou nálož tvořila směs nitroglycerinu a dalších chemikálií, které zajišťovaly větší stabilitu a viskozitu, takže vzniknul jakýsi přilnavý gel.

Zhruba libra a čtvrt (necelých 600 g) tohoto materiálu bylo naplněno do skleněné lahve (při prvních pokusech se používaly 150wattové žárovky), jež byla obalena textilem napuštěným zmíněným lepem. Tuto sestavu kryl obal z lehké kovové slitiny složený ze dvou polokoulí. „Lepivá bomba“ (Sticky bomb či S.T. Grenade), jak se neobvyklé zbrani brzy začalo přezdívat, měla také masivní válcovou odlévanou rukojeť (uvnitř které se nalézal rozněcovač), pákovou rukojeť převzatou ze známého Millsova ručního granátu a konečně dva malé kovové pojistné kroužky.

Téměř sebevražedná zbraň

Standardní způsob použití vypadal takto: voják vytrhnul první pojistný kroužek, čímž odpadly obě poloviny kovového obalu a obnažil se lepivý povrch nálože. Po vytržení druhého kroužku došlo k odjištění rozněcovače. Ten byl ovládán pákovou rukojetí a měl zpoždění pět vteřin. Voják posléze musel páku zvednout a granát hodit (nebo silou přitisknout) na povrch tanku, aby došlo k přilepení a současně k rozbití skleněné nádrže, takže se výbušný gel roztekl a přilnul k pancíři, načež jej rozněcovač odpálil.

Už z tohoto popisku vyplývá, že nešlo o příliš „uživatelsky příjemnou“ zbraň, což se prokázalo při testech i ve výcviku. Ovšem i navzdory četným výhradám byla „lepivá bomba“ zavedena do služby pod oficiálním názvem „Grenade, Hand, Anti-Tank, No. 74“. Mezi vojáky se brzy stala extrémně nepopulární, jelikož povrch se lepil i k oblečení vojáků a kvůli celkové váze (zhruba 1 libra, tedy necelý půlkilogram) se granát dal hodit jen na dosti malou vzdálenosti, takže výbuch ohrožoval i házejícího, nemluvě o prakticky sebevražedné možnosti, že by se ho někdo skutečně pokusil na tank ručně přitisknout.

Navzdory tomu ale Winston Churchill trval na produkci milionu těchto granátů. Nakonec jich vzniklo asi jen 250 000 kusů, z nichž většina zůstala ve skladech Home Guard. Menší část byla odeslána partyzánům do Francie a britským a spojeneckým jednotkám na různá bojiště včetně Afriky a Pacifiku.

TIP: Ruční granát F-1: Nebezpečný zelený citrónek

Nikde se tato podivnost nesetkala s nadšením, ačkoli jistý počet tanků s ní údajně poškozen, či dokonce zničen byl: kromě pásů tanků pro ni představovaly vhodný cíl zejména slabší pancíře italských či japonských obrněnců. Dále se používala jako demoliční nálož proti statickým objektům a teoretický potenciál mohla mít v pouličních bojích. Celkově ale „granát No. 74“ zůstal jen kuriozitou vzešlou ze zoufalé situace.

Renesanční zámek v Bučovicích vděčí za svou podobu šlechtici Janu Šemberovi. S tímto milovníkem umění vymřel koncem 16. století po meči vznešený rod pánů z Boskovic. Bohužel Jan Šembera neproslul pouze svým vytříbeným vkusem a vzdělaností. Do dějin se zapsal i kvůli mnohem temnějším událostem. Jako každý správný muž s urozenou krví holdoval vínu, ženám i lovu. Patřil také mezi obávané šermíře. Při jeho schopnostech lze jen těžko uvěřit, že prý svého protivníka sprostě zamordoval. Přesto proti němu existovalo závažné svědectví. Co se v dubnu roku 1581 v Brně vlastně seběhlo?

Opilec na ulici

Jan Šembera se těšil z obrovského majetku. Po smrti staršího bratra Albrechta mu připadlo celé boskovické panství se zámky v Boskovicích, Černé Hoře i nově postavené sídlo v Bučovicích. Dá rozum, že reprezentativní dům vlastnil též v moravské metropoli v Brně. Právě zde hostil 12. dubna roku 1581 početnou společnost. Všichni se dobře bavili, když tu dovnitř vevrávoral muž ve značně podroušeném stavu. Vykřikoval urážky s jasným úmyslem vyprovokovat hádku. Jan Šembera z Boskovic se rozhodl nezvaného hosta co nejdříve zbavit. Nechal ho vyvést ven. Tím však celá epizoda bohužel neskončila…

Opilec zůstal stát pod oknem, nadával, a dokonce tasil zbraň. Jana Šemberu měl vyzvat na souboj se slovy: „Pojď, hrome panský zvyjebený, je-li v tobě dobrá žíla, braň se!“ Kdo byl ten opovážlivec, který neváhal provokovat protřelého šermíře z Boskovic? Nikdo menší než majitel buchlovického panství urozený Zikmund Prakšický ze Zástřizl. Údajně ho rozhořčilo, že o něm Jan Šembera roztrušoval pomluvy, podle nichž zplodil dítě se svou švagrovou. Posilněn alkoholem proto žádal odvetu. Jeho výzvu nemohl muž Šemberova formátu nechat nezodpovězenou. Za opovážlivcem vyběhl z domu, ačkoliv mu údajně mnozí domlouvali, ať nechá Zikmunda na pokoji. Vždyť očividně nebyl při smyslech!

Rozhněvaný bratr

O tom, co následovalo, se svědectví různí. S jistotou můžeme tvrdit pouze to, že došlo ke krátké potyčce. V jejím závěru ležel těžce zraněný Zikmund na zemi. Odnesli ho do nejbližší hospody, kde zemřel. Krvavá bitka vyvolala v Brně pozdvižení. Zpráva o tragickém skonu Zikmunda se donesla jeho bratrovi Jindřichu Prakšickému ze Zástřizl. Rozhodl se, že to tak nenechá. „Nešlo o žádný čestný souboj, ale odporný mord,“ tvrdil novopečený dědic buchlovského panství. Celou záležitost hnal před soud.

Soudci se ovšem do vyšetřování tak zapeklité záležitosti příliš nechtělo. Jan Šembera z Boskovic proslul svou prchlivostí. I proto se proti mocnému šlechtici jen málokdo odvážil svědčit, navzdory tomu, že osudnému souboji přihlíželo množství lidí. Nakonec se však nějací odvážlivci přece jen našli. Patřil k nim například šlechtic Vilém Zoubek ze Zdětína. Důvod by měl – kolovaly o něm zvěsti, že pokukoval po Jindřichově ženě Kateřině.

Urozený pán nejenže vyprávěl, jak se Janu Šemberovi snažil souboj vymluvit, ale přinesl svědectví o vrahově nebývalém cynismu. V Minoritské ulici v Brně prý Jan Šembera vyrazil Zikmundovi kord z ruky. Pak ho vybídl, ať ho zdvihne. Jak se k němu buchlovský pán sehnul, probodl ho s posměšnými slovy: „Již máš dosti.“ Pokud Zoubek vypovídal pravdu, zachoval se Šembera krajně nectně.

Příhodná smrt

Obviněný přesto před soudem nikdy nestanul. Jak to? Hlavní žalobce a bratr oběti Jindřich Prakšický ze Zástřizl totiž na sklonku července roku 1582 zemřel. Stalo se tak za velmi podezřelých okolností. Nového majitele buchlovského panství nalezli v lesích poblíž rodového sídla probodeného vlastním kordem. Z vraždy velice rychle obvinili jeho zbrojnoše, avšak zda se toho onen muž skutečně dopustil, těžko soudit. Pokud ano, pak s vysokou pravděpodobností nejednal na vlastní pěst, avšak na pokyn a za peníze někoho mocnějšího.

Podezřelých bychom našli mnoho, počínaje manželkou Kateřinou Rájeckou z Mírova, která podle přesvědčení lidu vraždu naplánovala se svým údajným milencem již výše zmíněným Vilémem Zoubkem ze Zdětína. Zájem na Jindřichově smrti mohl mít i opat velehradského kláštera, s nímž vedl buchlovský pán spory ohledně hraničních pozemků. Na vraždě Jindřicha Prakšického ze Zástřizl ovšem zcela nepochybně vydělal Jan Šembera z Boskovic. Po smrti hlavního žalobce se o osudný souboj soud přestal zajímat. Mohl si velmož vraždu svého protivníka objednat? Měl by to vůbec zapotřebí?

Spisovatel Jan Bauer připomíná, že v případě prohry soudního sporu hrozila Janu Šemberovi nanejvýš pokuta ve výši dvaceti hřiven stříbra. Šlo o celkem zanedbatelnou částku, kterou by si bohatý pán z Boskovic jistě mohl dovolit. Riskoval by tedy svou pověst jen proto, aby se vyhnul bezvýznamné pokutě? Možná však nešlo o jen o peníze. Mohl se chtít Jindřichu Prakšickému pomstít už prostě jen za to, že se odvážil ho zažalovat. Jak jsme zmínili výše, Jan Šembera se vyznačoval prchlivou a dost možná i cynickou povahou. Úskok by mu tedy nebyl cizí…

V odborné terminologii se skalnatým amfiteátrům na úbočích našich nejvyšších hor říká kary, docela výstižné je však i jejich místní pojmenování „jámy“ nebo „kotle“. Na většinu z nich navazují táhlá a hluboká údolí, o nichž místní obvykle mluví jako o „dolech“. 

Po stopách dávných ledovců

Krkonošské jámy, kotle a doly patří k nejprůkaznějším svědkům zalednění pohoří v poměrně nedávné geologické minulosti. Během ledových dob ve starších čtvrtohorách se ledovce tvořily ze sněhové pokrývky a na temeni horských vrcholků vyplňovaly a postupně pak také prohlubovaly skalnaté jámy – kary. Ledovcové splazy odtud sestupovaly až do údolí, která svým sice pomalým, ale dlouhodobým pohybem výrazně prohlubovaly a zároveň i rozšiřovaly. 

Nejdelší doly brázdí českou stranu Krkonoš a procházejí jimi oblíbené výstupové trasy ze známých středisek do vrcholových partií pohoří. Například Obřím dolem se často chodí na Sněžku (pokud v Peci nedáte přednost pohodlnější lanovce). Labský důl, protékaný bystřinou „mladičkého“ Labe, zase spojuje Špindlerův Mlýn se západní částí pohoří. 

Skalnaté kary v uzávěrech údolí patří k nejzachovalejším a zároveň nejhodnotnějším přírodním partiím, vesměs zařazených do první, tedy nejpřísnější zóny ochrany národního parku. Přístup k nim je proto možný jen po turisticky značených cestách. 

Velehorské scenérie a drůbež na hřadu

Nejatraktivnější krkonošské kary, tvořené při státní hranici dvojicí Sněžných jam, si však můžete prohlédnout docela zblízka, a to jak z ptačí, tak i z žabí perspektivy. Mohutnější Velká Sněžná jáma se zakusuje do západního úbočí Vysokého Kola (1 509 m n. m.), odkud spadá na polskou stranu a vytváří jednu z nejpůsobivějších partií při frekventované krkonošské hřebenovce, červeně značené Cestě přátelství. Ta do těchto míst přichází buď od sedla se Špindlerovou boudou, nebo z opačné strany od Vosecké boudy a Violíku, s přípojkou od hojně navštěvované Labské studánky. 

Horní hranu karové jámy provází několik zajištěných vyhlídek, nabízejících úchvatný pohled do skalních, vpravdě velehorských srázů, členěných bizarními žulovými hřebeny a pilíři. V hlubině na dně se v kosodřevině leskne modrá hladina jezírek, zvaných Śnieżne Stawki. Velkou Sněžnou jámu a západnější Malou jámu odděluje skalnatá ostruha Grzęda, což znamená hřad neboli bidélko v kurníku. Kdysi se po ní dalo sejít až na dno jam, ovšem stezka to byla poněkud krkolomná, na níž se sestupující museli přidržovat i rukama a při pohledu zpovzdálí tak připomínali drůbež na hřadu... Už od poloviny minulého století je však toto „bidélko“ z ochranářských i bezpečnostních důvodů nepřístupné.

Hrad vedle kazatelny

Hornímu okraji Sněžných jam dominuje z daleka nápadná polská bouda Schronisko nad Śnieżnymi Kotłami, poněkud recesisticky nazývaná též Wawel. Při troše obrazotvornosti v ní totiž lze nalézt podobu s královským hradem Wawel v Krakově. Je v ní umístěn rozhlasový a televizní vysílač, pro turistickou veřejnost je však uzavřena (výjimkou je jen „stav krajní nouze“).

Přímo na státní hranici vystupuje též nepřehlédnutelné skalisko Krakonošova kazatelna. Pozoruhodné je nejen bizarním tvarem, zapříčiněným deskovitým rozpadem horniny, ale i tím, že vystupuje nejvýše (1 490 m n. m.) ze všech žulových skal, odborně zvaných tory, a to nejen v Krkonoších, ale i v celém Česku. 

Pod Labským štítem

Nevšedním zážitkem je návštěva spodní části Sněžných jam, kam z naší strany hranice dojdete poněkud oklikou. U boudy nad Sněžnými jámami je třeba odbočit z „hřebenové“ Cesty přátelství na žlutě značenou trasu, která se zprvu vine po úbočí Violíku (1 472 m n. m.). Pro tento nápadný vrcholek mají naši severní sousedé poněkud „tatranské“ pojmenování Labský štít (Łabski Szczyt), inspirovaný tím, že na českou stranu, tedy směrem k prameništi Labe, spadá skalnatou stěnou.

V nižší části polského svahu sedí na horské louce jedna z nejstarších krkonošských bud Schronisko pod Łabskim Szczytem, odkud se cesta, nyní už zeleně značená, klikatí poněkud členitým lesním terénem pod strmé srázy Sněžných jam. 

Úchvatný pohled vzhůru

Trasa se nejprve vyhýbá Malé jámě, jejíž hlavní zajímavostí je čedičová žíla, svisle procházející celou západní stěnou. Jde o jeden z nejvýše položených výskytů této sopečné vyvřeliny ve střední Evropě, která zdejším rostlinám poskytuje mnohem vydatnější minerální výživu, než chudé žulové okolí. Pro výskyt několika set druhů cévnatých rostlin, včetně několika endemitů, bývá často pasována na „botanickou zahradu“ Krkonoš. 

V sousedním, vskutku impozantním amfiteátru Velké jámy jsou oblíbeným cílem návštěvníků dvě nevelká, ale působivá Sněžná jezírka (Śnieżne Stawki), dříve zvaná též Kochelské rybníčky. Jejich přirozenou přírodní hráz tvoří tzv. moréna, což je kamenitohlinitý val, navršený dávným ledovcem a později zpevněný klečovým porostem. Obě průzračná jezírka jsou převážně mělká a z dalších, kdysi početnějších „ples“ na dně Sněžných jam zbyly už jen bahnité mokřiny, zvané Mlaka. Každý si tu nepochybně vychutná úchvatný, doslova velehorský pohled vzhůru stametrovými stěnami karu Velké Jámy, členěnými skalními pilíři, hřebínky a temnými úžlabinami, ve kterých se i nezřídka po celý rok drží zbytky sněhu. 

TIP: Na výlet do Polska: Dobrodružné vápence polských Tater

Od Sněžných jam se zeleně značená cesta i nadále vine převážně klečí po polském svahu Krkonoš, odkud lze jednou z vyznačených odboček vystoupit zpět na státní hranici, provázenou „hřebenovou“ Cestu přátelství.