Majitelka Pana Smíška (Mr. Happy Face), muzikantka Jeneda Benallyová, psího veterána z útulku adoptovala teprve před rokem a tvrdí, že do rodiny přinesl radost, i když mu veterinář zpočátku předpovídal jen pár týdnů života.

„Byl tam jeden hodně starý pes se zdravotními problémy a dostala jsem varování, že možná vzešel z incestního křížení, protože je hrozně ošklivý. Pracovníci (útulku) se mě snažili připravit na to, co uvidím. Já viděla jen stvoření, které bylo opravdu staré, ale potřebovalo druhou šanci a zasloužilo si lásku,“ popsala Benallyová, jak svého šampiona získala. „Pan Smíšek se snaží o dvě věci: mít delší jazyk než Gene Simmons a rozcuchanější čupřinu než Billy Idol,“ dodala.

TIP: Královna korpulence: Tohle jsou finalisté soutěže o nejtlustšího medvěda

Benallyová svého mazlíčka přihlásila do soutěže neplánovaně, když byla na služební cestě v Kalifornii. Pan Smíšek nakonec porazil sedm konkurentů a odnesl si odměnu ve výši 1 500 dolarů (v přepočtu zhruba 35 tisíc korun).

Soutěž psích ošklivců má dlouhou tradici a porotci umějí ocenit všechno, co obyčejně lidem připadá nevábné – chybějící srst, křivé zuby, šilhající oči i anatomické deformace. Letos se klání konalo po dvouleté pandemické pauze.

Schopnost udržet rovnováhu se s věkem zhoršuje. Projevuje se to především po 55. roce života a může jít o rychlé až dramatické zhoršení. Mezinárodní tým odborníků nedávno zjistil, že právě tato dovednost může sloužit jako indikátor rizika budoucího onemocnění či dokonce smrti.

Sníženou schopnost udržet rovnováhu ovlivňuje celá řada faktorů, včetně poklesu hustoty kostí, ztráty fyzických sil či oslabování schopnosti zpracovávat smyslové informace. Zhoršení této schopnosti rovněž souvisí s řadou onemocnění, jako jsou například ušní infekce, mozkové mrtvice nebo roztroušená skleróza a další autoimunitní choroby.

Test udržení rovnováhy

Badatelé do svého výzkumu zahrnuli 1 702 lidí, kteří netrpěli problémy s chůzí, ve věku 51 až 75 let. Analyzovali celou řadu jejich údajů, od tělesných proporcí až po medicínskou historii. Klíčovou součástí výzkumu byl ale test stání na jedné noze. Účastníci experimentu měli za úkol vydržet stát na jedné noze po dobu 10 sekund, s volnou nohou opřenou o stojící nohu a rukama podél těla. Každý měl tři pokusy na pravé a tři na levé noze. Testem neprošlo 348 z nich, tedy zhruba jedna pětina, přičemž podíl neúspěšných narůstal s věkem.

V následujících sedmi letech zemřelo z nejrůznějších příčin 123 lidí, kteří se experimentu účastnili. Vědci zjistili, že lidé, kteří neuspěli v testu rovnováhy, byli vystaveni podstatně vyššímu riziku úmrtí (17,5 %), ve srovnání s těmi, kteří test zvládli (4,5 %). Lidé, kteří nevydrželi stát 10 sekund na jedné noze, měli obecně chatrnější zdraví, byli častěji obézní, více trpěli problémy se srdcem i vysokým tlakem. Rovněž měli podstatně častěji diabetes.

TIP: Nový krevní test předpoví, s jakou pravděpodobností zemřete během příští dekády

Jak říká jeden z autorů studie Setor Kunutsor z britské Bristolské univerzity: „Test stání na jedné noze se používá již dlouhá desetiletí, ale většinou nikoliv při vyšetření starších lidí. Doposud totiž scházela data, která by osvětlovala souvislost mezi tímto testem a rizikem úmrtí. Teď se to může změnit.“

Inzerát, uveřejněný na počátku roku 1860 ve většině amerických státních novin, poptával pro dosud neznámou společnost mladé, hubené, šlachovité muže, ne starší osmnácti let a ideálně sirotky. Hlavně to ale měli být špičkoví jezdci, kteří se nebojí velkých odměn ale ani rizika vlastní smrti. 

Nebezpečná cesta?

Kolem roku 1850 sice střed severoamerického kontinentu nějak závratně mnoho lidí neobývalo, ale jeho mapa rozhodně nebyla bílá a nepopsaná. Pokud si někdo naplánoval cestu koňmo z východního pobřeží na západní, do Washingtonu DC či do San Franciska v Kalifornii, absolvoval ji v průměru za 5 až 6 týdnů, aniž by se po celou dobu odchýlil ze značených cest. Vlastně, po přímé trase z New Yorku na druhou stranu pobřeží se dal náznak dobrodružství pocítit teprve v Kansas City, protože až sem se dalo pohodlně dojet vlakem. A dál? 

Nic, co by se dalo považovat za zásadní komplikaci. Ve zbytku cesty byste nezažili ani konstantní adrenalin, jak se o tom píše v šestákových kovbojkách, ani věčný strach z přepadení bandity. Na cestující, jež vystoupili z polstrovaného kupé vlaku čekalo jen pomalé a nudné třítýdenní hrkání vozem. Jediným skutečným problémem bylo, že přeprava osob a nákladů trvala vnitrozemím nekomfortně dlouho. Právě proto se do přepravního byznysu pouštělo stále více nových společností. Šlo o relativně bezpečné a výnosné podnikání. 

S jistou nelibostí na takový nárůst konkurence hleděli obchodní ředitelé Central Overland California & Pikes Peak Express Company. Kdo? To jejich vozy se na trase z Missouri do Kalifornie objevovaly nejčastěji. Dobře zavedená firma měla solidní provozní zázemí. Pracovalo pro ně skoro šest tisíc lidí, k dispozici měli 75 tisíc tažných volů, 10 tisíc koní, tisícovku povozů a dostavníků. Vlastnili dílny, pilu, sklady. A také banku a pojišťovnu. Bohužel, zajišťovali kompletní servis přepravy už příliš dlouho na to, aby je potenciální zákazníci vnímali jako nějakou lákavou novinku. Proto také statistiky jejich meziročních zisků, navzdory jejich spolehlivosti, klesaly. Chtělo to změnu, chytrý marketingový tah. A proto došlo v dubnu 1860 k založení Pony Express.

Expresní jízda

Co mohli nabídnout nového? Pro začátek zdánlivě nesplnitelný slib, jež by k nim připoutal pozornost celých Spojených států. Když dostanou dopis z odeslaný z amerického pobřeží Atlantiku doručí ho prý k adresátovi na tichomořském pobřeží za 10 dní. Deset dní!

Trasa, na níž si jezdci Pony Expressu předávali štafetu, byla úctyhodně dlouhá. (foto: Shutterstock)

A Central Overland California & Pikes Peak Express Company, respektive její ředitelé – pánové Russell, Majors a Waddell, si to během dvou měsíců testovacího provozu opakovaně ozkoušeli. Nevytvářeli přitom něco z ničeho. Personál i provozní zázemí měli víc než dostatečné. Jejich štafetový systém vedl ze stájí v missourském St. Joseph, přes Nebrasku a Wyoming (věčně zasněžené Colorado raději vynechali), přes Utah a Nevadu až do cíle v Hastings v kalifornském Sacramento. Po známé trase vytýčili prvních 184 poštovních stanic. Do začátku sehnali na inzerát 80 zkušených jezdců a poskytli jim 400 rychlých koní. Fungovalo to dokonale. Tedy, skoro dokonale. Pořád ještě bylo zapotřebí zapracovat na marketingu. 

Chytlavá reklama

Ten velkou měrou tkvěl v podporování poněkud bulvárních článků dramaticky popisujících úskalí cesty. Ano, provozovatelé Pony Express si připláceli nejen za inzerci a pozitivní reklamu, ale schválně i za popis toho, že výkony jejich poslů jsou vlastně překonáním nemožného. A právě tohle potenciální klienty nesmírně lákalo. Sesuté svahy na cestách, číhající bandité, indiáni na válečné stezce, rozvodněné řeky a hladoví kojoti. Práce poslů Pony Expressu rozhodně nebyla bez rizik, ale většina zaznamenaných nebezpečenství byla v rámci adrenalinové reklamy pořádně nafouknutá. 

Brzy se Pony Express stal celospolečenským fenoménem i známkou určitého osobního postavení. Poslat dopis jejich prostřednictvím dávalo všem jasně najevo, že odesílajícímu záleží na rychlosti a spolehlivosti, zrovna tak jako na čerstvosti informací. A že disponuje financemi. Zaváděcí taxa 5 dolarů za půl unce přepravené váhy (14 gramů) dopisu skutečně nebyla nejlevnější. Většina lidí ve Státech tehdy vydělávala se štěstím 1 dolar denně. Pokud tedy zrovna nepracovali pro Pony Express. O jezdce tu bylo nadstandardně dobře postaráno. Zaměstnání u koňské rychlo-pošty přinášelo velkou prestiž i slušné peníze. Každý měsíc, bez ohledu na to, kolik dotyční najezdili, dostávali plat 100 dolarů, plus další příplatky za rychlost.

Specifika

Motivační ohodnocení zabíralo na samotné jezdce, kteří neváhali jít do rizika a opravdu plnili svůj úkol, aniž by si hleděli deště či mrazu. Byli ekvivalentem vysokorychlostního internetu v době jehličkových tiskáren a faxů. I za cenu toho, že občas strhali koně k smrti, nebo sami podlehli omrzlinám. 

Zásadním faktorem rychlosti byla hmotnost zátěže. Naplněná mochila, tedy sedlo s všitými vaky s poštou, vážila 9 kilogramů. Dalších devět připadalo na drobné balíčky v brašnách. Výbavu doplňoval měch s vodou a revolver. Z toho vyplývalo, že jezdec nesměl vážit více než 57 kilogramů! Proto se poptávka orientovala na stěží zletilé chlapce drobnější postavy a vzrůstu, ideálně i bez rodiny, aby je nemělo co zdržovat. Před vlastním přijetím do pracovního poměru pak tito jezdci ještě museli přísahat na Bibli, že nikdy nezneužijí svého postavení, budou se chovat zdvořile k adresátům, nebudou klít, požívat alkohol a hádat se s dalšími zaměstnanci…

Jednička na trhu?

Obchodní strategie přímočaře počítala s tím, že pokud klient neoželel oněch 5 dolarů za psaní v režimu expresní koňské pošty, nejspíš s ním nevyrazí na poštovní úřad US Mail, ale přenechal je kurýrům Central Overland California & Pikes Peak Express Company. Šlo přece o stejnou partu, ne? Dopis sice dorazil až po třech týdnech, ovšem pobýval v rukou spolehlivých profesionálů. Pony Express prostě vytvářel lichotivější a mediálně vděčnější tvář celému byznysu pánů Russella, Majorse a Waddella.

TIP: Dnes podáte, zítra dodáme: Historie poštovních služeb je stará přes 5 tisíc let

Pony Express si držel úctyhodnou reputaci. Za dobu své existence, jež čítala 35 tisíc poslaných psaní, jen jedinkrát zásilku nedoručili. Neznamenalo to ovšem, že nezažívali problémy. Rozšířili expresní systém o novou jižní trasu. Tím se zvýšil záběr na 3 tisíce mil, včetně napojení stanic na poštu přicházející z Washingtonu. To ovšem začalo Pony Express přetěžovat, aniž by se zásadně zvýšil objem zásilek. Nepomohlo ani snižování cen. Provoz si žádal nové investice a přestával se vyplácet. V Nevadě se do trasy poslům nakonec skutečně postavili vzbouření Indiáni a došlo k dočasnému výpadku. A měnilo se i politické klima. Blížila se občanská válka, již známe pod názvem Sever proti Jihu.

Ještě rychlejší

Koňské rychlo-poště, nesporné známce pokroku v transkontinentální komunikaci, pak definitivně zlomil vaz až další stupeň pokroku: telegraf. Když 26. října 1861 dorazí sloupy telegrafního vedení do utažského Salt Lake City a propojí tak státy Oklahomu a Nebrasku s Kalifornií, hodí ředitelé Pony Express ručník do ringu. Po 18 měsících provozu zavírají krám. Jezdci Pony Express byli možná ďábelsky rychlí, ale se zprávami běžícími po drátech skutečně soutěžit nemohli. Legenda poslů, částečně přifouknutá reklamou, se musela odporoučet do minulosti.

Americká NASA se může právem chlubit prvenstvím v počtu úspěšných přistání roverů na povrchu Marsu. Je ale možné, že „svatý grál“, v podobě dopravení marsovských vzorků na Zemi, připadne nakonec Číně. Vzhledem k úspěchům čínského vesmírného programu posledních let to rozhodně není vyloučené.

Podle nedávné prezentace hlavního konstruktéra mise Tchien-wen 1 Mars Sun Ce-čoua, Čína doufá, že koncem roku 2028 zahájí misi Tchien-wen 3, jejíž cílem je doprava vzorků z Marsu na Zemi v červenci 2031 – tedy dva roky před plánovanou společnou misí NASA a Evropské kosmické agentury (ESA) – Mars Sample Return.

Mise Tchien-wen 3 podle dostupných informací nebude tak komplexní a sofistikovaná, jako plánovaná mise Mars Sample Return, která má dopravit na Zemi vzorky shromážděné roverem Perseverance. Americko-evropský projekt by měl k rudé planetě zamířit někdy v roce 2026 nebo 2027, přičemž původní plány počítaly s návratem vzorků v roce 2031. Dnes již zástupci NASA i ESA ale hovoří o nejméně dvouletém zpoždění společného projektu.

Důvody odkladu jsou zřejmé – pro NASA je nyní prioritou (znovu)přistání astronautů na povrchu Měsíce a rudá planeta, alespoň pokud jde o získání vzorků z jejího povrchu, je tak trochu na vedlejší koleji. „Technologickou čest“ západu by tak mohly „zachránit“ soukromé společnosti – například Elon Musk a jeho SpaceX.

Wehrmacht patřil mezi průkopníky úzké spolupráce různých druhů vojsk, a proto vedle proslulých tanků rozvíjel i mobilní dělostřelecké prostředky. Na počátku se jednalo zejména o útočná děla k podpoře pěchoty, následně se přidaly i samohybné houfnice pro nepřímou palbu a nakonec i stíhače tanků se stále výkonnějšími protitankovými kanony. Výsledkem tedy bylo velice široké spektrum typů „samohybek“ na různých podvozcích a s různými typy děl. Vedle toho vznikla i dlouhá řada zajímavých prototypů, které ale zůstaly ve fázi zkoušek, a také mnoho návrhů, jež neopustily kreslicí prkna konstruktérů.

První samohybná houfnice

Předpoklad, že se rychlý postup tanků a pěchoty neobejde bez nepřímé palebné podpory (tedy bez houfnic), vedl firmu Krupp k navržení samohybné houfnice na pásovém šasi. Návrh se objevil roku 1939 a počítal s použitím podvozku středního tanku PzKpfw IV Ausf. F, který měl nést otáčivou věž s variantou lehké polní houfnice leFH 18 ráže 105 mm. Armádu projekt zaujal, a tak slavná zbrojovka získala kontrakt na výrobu dvou prototypů, jež dostaly oficiální (a velmi komplikované) jméno „Geschützwagen Ivb für 10,5-cm leFH 18/1“.

Kromě toho se obrněnec označoval jako SdKfz 165/1. Kruppovi inženýři se tedy ihned pustili do práce: zkrátili podvozek tanku, pročež dva z původních osmi párů pojezdových kol zmizely. Místo původní věže s kanonem se na korbě objevila jinak tvarovaná a shora částečně otevřená věž, v níž byla umístěna houfnice leFH 18/1, která dostala masivní úsťovou brzdu. V zájmu udržení nízké hmotnosti vozidla byl pancíř věže relativně slabý a měl maximální tloušťku 20 mm. Nová samohybná houfnice tedy vážila 18 tun, což zahrnovalo také zásobu 60 granátů ráže 105 mm.

Vosa má přednost

Ze současného pohledu se asi jeví trochu zvláštní, že odměr věže byl omezený a činil jenom 35° na každou stranu; v době vzniku tohoto vozidla však šlo o progresivní řešení, protože většina samohybných děl nesla svou výzbroj v korbách či na nechráněných lafetách. Pohon zajišťoval agregát Maybach HL 66 P o výkonu 140 kW, pro sériová vozidla se však plánoval motor HL 90 P20 s dvojnásobným výkonem. Oba prototypy byly v lednu 1942 předány k testům, ve kterých si vedly dobře. Proto je Němci pokusně zařadili k 16. tankové divizi a odeslali na východní frontu, kde se také ukázaly v dobrém světle.

TIP: Útočná děla k podpoře pěšáků: Koncept vysoce mobilní Panzerwaffe

Armáda tudíž objednala nultou sérii deseti exemplářů a záhy přibyl i kontrakt na dvě stovky vozidel, jenž se však na podzim 1942 dočkal zrušení. Mezitím totiž zkouškami prošla samohybná houfnice Wespe, jež nesla shodnou výzbroj, jenže byla mnohem jednodušší a levnější. Zůstalo tudíž pouze u dvou prototypů a deseti sériových vozidel SdKfz 165/1, která pak v chaosu konce války zmizela beze stopy. Nesporným faktem však zůstává, že šlo o první skutečné samohybné houfnice vyvinuté pro Wehrmacht.

Agbogbloshie rozhodně nemůžete minout. „Naprosto odporně to tam smrdí. Skládku ucítíte, už když budete kilometr od ní. Pak si ale zvyknete a můžete chvilku nějak normálně fungovat. Aspoň místní už si zvykli,“ vypráví David Těšínský. „Je to smetiště neskutečných rozměrů. Než se dostanete doprostřed, jdete stovky metrů mezi horami vyhozené elektroniky.“

Sodoma a Gomora

Agbogbloshie není oficiální název, nýbrž přezdívka, kterou dali skládce obyvatelé ghanské metropole Accry. Kdysi šlo pouze o bažinatou oblast, podmáčenou řekou Odaw. Pro městskou zástavbu je tamní podloží příliš riskantní, ale ubohé chatrče unese. Stahují se tam nejchudší obyvatelé Ghany a smetišti říkají „Stará Fadama“ nebo také ironicky „Sodoma a Gomora“. Do jeho nejzazší části nejblíž u řeky pak koncem 60. let minulého století začali místní svážet vyřazenou komoditu, jež se stala symbolem úspěchu rodící se africké střední třídy – televize. 

Veškerá rozbitá elektronika i běžný odpad ze čtyřmilionového města si postupně našly cestu na skládku, která vyrostla přímo za chatrčemi a rozlehlým potravinovým trhem. Lidé si záhy uvědomili, že elektronika obsahuje vzácné kovy, a v okolí začaly vznikat výkupny, jež posílaly „vytěžený“ materiál k další recyklaci. Zrodil se fenomén jménem Agbogbloshie.

„Na skládku se však nesváží pouze kovový odpad, ale prostě cokoliv, co se ve městě sebere. Vždycky jednou za čas dorazí někdo s autem a z vlečky vyhází kupu smetí. Hned se seběhnou lidi a začnou nové věci rozebírat, je to vážně událost. Všichni jdou po mědi, ale občas narazí i na nějaký jiný poklad,“ popisuje Těšínský. 

Tři dolary denně

„Na většině fotek z Agbogbloshie uvidíte pracovat děti, jak kladivem rozbíjejí staré televize a počítače, aby z nich vytáhly nějaké dráty. Je to šokující a já jsem to chtěl samozřejmě zachytit taky. Ve skutečnosti tam však najdete všechny věkové kategorie, především kluky, kterým je dvacet, pětadvacet let, ale občas i padesátníky. Jenže to nijak nezmenšuje tu příšernou bídu. Oficiálně jde o nejvíc toxické místo v Africe, a když tam začne pracovat dítě, často se nedožije víc než třiceti let,“ vysvětluje Těšínský. 

Vzduch je kromě puchu z běžného komunálního odpadu plný odporného kouře, protože hledači nemají na stahování plastů a gumy z kabelů čas. Místo toho je prostě na hromadě zapálí a dráty pak sesbírají. Do vzduchu přitom unikají zplodiny rtuti, kadmia, chromu, a zejména olova. „Za den tam může člověk najít dost, aby mu ve sběrně vyplatili zhruba dva až tři dolary (asi 45–68 Kč, pozn. red.). Spousta lidí pak přežívá právě na těchto penězích. Rodiče na skládku posílají děti po škole, aby trochu vylepšily rodinný rozpočet,“ dodává fotograf. Jenže cena, kterou děti platí, je ohromná. Podle pracovníků sociálních organizací, jež se je snaží dostat mimo tato nebezpečná místa, jim těžké kovy a neurotoxiny nahromaděné v těle už v pubertě způsobují respirační onemocnění, poruchy funkce ledvin, zastavení fyzického i psychického vývoje a v neposlední řadě rakovinu. 

Vina padá na Evropu

Odhadem se v Agbogbloshie nachází 240 tisíc tun elektronického odpadu, který nijak neubývá – právě naopak. Tisíce tun dorazí každý rok ze zemí Evropy: Podle statistik tvoří 78 % veškerého dovezeného elektroodpadu vyřazené přístroje z Belgie, Nizozemí a Německa, tedy států, jež se honosí ochranou vlastní přírody. Zametení problému pod koberec ve vzdálené a chudé Ghaně se na radar evropských voličů nedostane. 

TIP: Postapokalyptický ruský Norilsk: Zakázané město s pachutí kovu a síry

Jak Těšínský přiznává, fotit Agbogbloshie nedokázal dlouho. „Asi po hodině a půl jsem toho měl fakt dost a bylo mi na zvracení. Obrátil jsem se na svého průvodce, kterého jsem si cestou najal, abychom vypadli.“ Jenže vše mělo poměrně dramatickou dohru, jak se při focení v chudých částech světa občas stává. „Nalepili se na nás nějací kluci a začali vykládat, že je potřeba zaplatit za pomoc. Ale jelikož nepomohli vůbec s ničím, otočili jsme se k odchodu. Jenže nám zablokovali cestu, a prý pokud nezaplatíme, nechají si můj foťák. Milí kluci. Nechtěl jsem přijít o nafocený materiál ani jsem se s nimi nehodlal prát. Měl jsem po kapsách nějaké místní peníze, na koruny asi dvě stovky, tak jsem jim je dal. A i když si tohle nevydělají ani za tři dny, řvali na mě, že je to málo. Tak jsem začal řvát já na ně a nejspíš to pomohlo – prostě jsme rázně prošli kolem. Chvilku nás sledovali a pokřikovali, ale pak dali pokoj. Asi z toho potom měli docela srandu,“ vzpomíná Těšínský. 

Kolem funusů bývalo v Anglii mezi 18. až 19. stoletím vždycky živo. Pokud patřil nebožtík k zámožnějším, jeho tělo se před pohřbem vystavovalo na katafalku (kvůli zpomalení rozkladu se podkládal blokem ledu). Jeho věrní pak u něj stáli dlouhou stráž a květiny mezitím maskovaly zápach rozkladu. Sluhové museli v domě nastavit všechny hodiny na čas skonu, a z pokoje se zesnulým odstranit všechna zrcadla, aby se do nich nezachytila odcházející duše. Z mrtvého se odebírala osobní mementa, například prameny vlasů, které byly ukládány do rodinných archivů či šperků. Ženy z rodiny truchlily podle pravidel: na to, jak dlouho nesměly odložit černý šat, či kolik měsíců nebo let pak držely smutek, existovaly celé knihy. 

Soubor pravidel se týkal i stylu kondolencí a nejrůznější normy ovlivňovaly vlastně všechno. Tělo mrtvého se z domu vždy vynášelo nohama napřed, aby se pak ukládalo na zdobený vůz s předepsaným počtem tažných koní. Za ním pak následovalo předlouhé procesí tesknících. Na pohřbu obvykle nechyběly lkající ženy, plačky, smuteční proslovy a tu a tam i tklivá zvolání lamentářů. Pochmurnou atmosféru plnou černého sukna, květin, pštrosího peří, zapálených svíček i přezdobených náhrobků, obvykle koordinovali předem smluvení agenti pohřebního ústavu. 

Hlavní a poslední slovo měl pochopitelně nakonec pastor, který celý proces rozloučení vedl. Pohřeb významnější osobnosti byl prostě velkolepou inscenací s přesně daným scénářem a jasně rozdělenými rolemi. Pokud šly věci podle plánu. Což se nestávalo vždycky.

Příliš rychle

Předpokládaný harmonogram umírajícího měl totiž zahrnovat poslední návštěvu rodinného lékaře, rozmluvu s reverendem a krátkou rozpravu s advokátem, vypořádávajícím jeho pozůstalost. A před posledním vydechnutím ještě rodinné rozloučení. Jenže někdy přišla smrt rychleji, a tak se to prostě všechno nestihlo. Nad tělem zesnulého se pak vznášela řada nevyřčených slov, nepoložených otázek a nedokončených odpovědí. A dost možná i opar hříchů.

Pohled protestantských Angličanů na to, co přesně v sobě duše nese a jak ji minulost může připoutat k peklu, se od toho římsko-katolického poněkud lišila. Pokud nečekaně skonal nevyzpovídaný hříšník vstupovala do scénáře funerálního ritu další osoba: pojídač hříchů.

Jak mu chutná

Představte si, že do domu zesnulého dorazíte v čase, kdy sluhové teprve zastavují ony hodiny a zakrývají zrcadla a u těla nebožtíka ještě nebdí čestná stráž. Naopak, sedí vedle něj ten nejšpinavější pobuda, kterého jste kdy viděli. Co dělá? Soustředěně přežvykuje krajíc chleba, který si drze odkládá na hrudník mrtvého. Tělo nebožtíka je pokryté drobečky, které ten drban pečlivě sbírá, a přitom sousta zapíjí vínem z parádní skleničky. V té veškeré úpravnosti to působí naprosto nepatřičně. Není to žádný rodinný přítel, druh či známý Je to jen tulák, který se za odměnu čítající zhruba 4 šilinky (dnes v přepočtu kolem pěti stovek korun) uvolil, že na sebe dobrovolně přejme nevyřčené hříchy zesnulého. Zvláštní? To každopádně.

Srávníka buď mlčky sledují nebožtíkovi nejbližší, anebo se obřad odehrává zcela bez jejich účasti, za dozoru nějakého rodinného důvěrníka. Podstatné je, že na konci vandrák zašeptá do ucha zesnulého něco jako: „Tímto ti člověče odebírám tíživé břemeno, jež by ti bránilo v odpočinku. Nescházej do temných zákoutí uliček pekelných a zamiř na rozkvetlé louky zahrad rajských. Pro tvůj pokoj a mír zastavuji svou vlastní duši. Amen.“ 

Pečivo, obvykle krajíc chleba, položené na ústech či hrudi nebožtíka, do sebe symbolicky absorbovalo viny zesnulého. A pojídač hříchů je rituálně převzal na sebe. A dál? Teď musel zmizet. Hned. A raději zadním vchodem, aby ho nikdo neviděl. Štolba trhana vyprovodil i několika ranami biče, aby žebráka náhodou nenapadlo se vracet, nebo se ochomýtat kolem.

Z Bible?

Zrod netradiční profese pojídačů hříchů je poněkud nejasný. Kulturní antropologové ji zasazují až k gestu Ježíše Krista, který z ostatních snímal jejich hříchy a bral je na sebe. Anebo možná ještě o něco dál, až ke kořenům judaismu, v němž se „svaluje“ vina nebožtíka na beránka nebo jehně, které je poté vyhnáno do pouště. Možná ale pojídači hříchů protestantům jen suplovali svátost posledního pomazání, typickou pro římské katolíky. 

Jisté je, že počátkem 17. století našla tato svérázná pracovní pozice své pevné místo u pohřbů ve velšských hrabstvích. A že se odtud, z vesnic, nejspíš na počátku 18. století, rozšířila i do zbytku Anglie. Ne proto, že by nějak ladila s náboženskými zásadami protestantů, ale spíš proto, že ji ve své iracionalitě prakticky doplňovala. U lůžka umírajícího už zkrátka nebyl čas čekat na reverenda, který by duši navedl správným směrem. Bylo lepší neriskovat prodlení a raději nechat zesnulého preventivně očistit pojídačem hříchů. 

Odkud se vlastně rekrutovali? Šlo o poslední z posledních, vyvržence společnosti, absolutní spodinu a lidský odpad. O ty, komu by ctihodní občané jinak ani ruku nepodali, natož aby s nimi zapředli hovor. O ty, jejich jména nikdo neznal, ani znát nechtěl. Mohl to být žebrák, mrzák, choromyslný blázen. Klidně všechno dohromady. V končinách Walesu a přilehlých panství Anglie ale měli jednoho takového v každé vesnici. A lidé překvapivě dobře věděli, kde je hledat, když je zrovna potřebovali. 

Na věčnost

Obřad konzumace hříchů přitom představoval jediný moment, který těmto nuzákům dopřál nějakou minimální důstojnost. Jakmile pozřeli poslední sousto, jejich sociální stigma ještě více narostlo. Nesli v sobě přece tíži cizích vin. A tak se k nim ostatní s každou další ceremonií chovali s ještě větší odtažitostí. Regionální rozdíly tu samozřejmě byly. Třeba v Herefordshire se počítalo s tím, že pojídač hříchů se zastaví ještě  i na pohřbu nebožtíka, byť bude samozřejmě stát někde stranou.

TIP: Mumiová horečka v Evropě: Proč lidé pojídali lidské ostatky?

Jinde je už vidět nechtěli, ideálně nikdy, nebo aspoň do dalšího nečekaného skonu člena rodiny. Pojídač hříchů přitom musel zachovat diskrétnost. Jeho úděl totiž duplikoval činnost faráře, zaváněl kacířstvím a nevrhal dobré světlo na rodinu nebožtíka, která zjevně neměla důvěru ve svého reverenda a přenechala církevní úkon na nějakém pobudovi. Poslední „oficiální“ pojídač hříchů zemřel v Anglii roku 1906, a spolu s ním zanikla na ostrovech i tato profese. 

Americký eskortní torpédoborec USS Samuel B. Roberts (DE-413) byl ve službě jen asi půl roku, když se 25. října 1944 potopil ve slavné bitvě u Leyte ve Filipínském moři, jednom z největších střetnutí v historii námořních bitev. Sehrál významnou roli při „sebevražedném“ útoku amerických torpédoborců během dílčí bitvy u ostrova Samar, který kryl ústup početné skupiny eskortních letadlových lodí.

Po dělostřeleckém souboji s mnohem silnějším protivníkem klesla tato 93metrová loď do hlubin u ostrova Samar, s asi jednou třetinou své posádky. Přesné místo potopení torpédoborce ale dlouho nebylo známé. 22. června 2022 jeho vrak objevil miliardář a průzkumník oceánu Victor Vescovo se sonarovým specialistou Jeremie Morizetem.

Torpédoborec se slavným příběhem

„Sammy B“, jak torpédoborci průzkumníci přezdívají, spočívá ve dvou kusech v hloubce 6 895 metrů. To z něj dělá nejhlouběji potopený vrak na světě. „Byla to výjimečná čest, objevit místo odpočinku této neuvěřitelně známé lodi a mít možnost převyprávět její příběh o hrdinství a splnění povinnosti těm, kteří možná neznají tuto loď a oběť její posádky,“ prohlásil Vescovo.

TIP: Průzkumníci se potopili k nejhlouběji ponořenému vraku světa

Je kuriózní, že tímto rekordem vrak torpédoborce USS Samuel B. Roberts překonává jen zhruba rok starý rekord, jehož držitelem byl vrak torpédoborce USS Johnston. Jde totiž o druhý torpédoborec, který byl potopen ve stejném „sebevražedném“ útoku, tedy ve stejnou dobu a zhruba na stejném místě. Vraky obou torpédoborců byly přitom objeveny stejným týmem Victora Vescova. Jak se zdá, osud těchto dvou lodí je provázaný skutečně navždy.

V létě roku 1054 explodovala ve vzdálenosti asi 6 500 světelných let v souhvězdí Býka supernova. Dnes se v této oblasti Mléčné dráhy nachází proslulá Krabí mlhovina, uvnitř které se divoce točí pulzar. Pro pozemské pozorovatele to byla jedna z největších událostí za celá staletí.

O této supernově, kterou dnes známe pod jménem SN 1054, máme řadu historických dokladů. Doposud ale všechny pocházely pouze od „východních“ učenců a pozorovatelů, především od Číňanů, Japonců a Arabů. Západní historické prameny o tomto jevu téměř úplně mlčí. Na pozoruhodnou výjimku narazil se svými kolegy Miroslav Filipović z australské Univerzity Western Sydney, při studiu byzantských mincí.

Mince se supernovou

Badatelé si všimli, že na speciální edici mincí vydávaných za vlády byzantského císaře Konstantina IX. Monomacha, označované odborníky jako „třída IV.“, jsou na rozdíl od předešlých mincí tohoto císaře znázorněny dvě nápadné hvězdy. Mince „třídy IV.“ se zřejmě razily mezi létem 1054 a jarem 1055, což bylo v samotném závěru třináctileté vlády tohoto císaře.

Mince z doby vlády císaře Konstantina IX. Šipky ukazují dvojici hvězd. (foto: European Journal of Science and Theology, Miroslav D. Filipović, CC BY 4.0)

Filipović a jeho spolupracovníci si také všimli, že u různých mincí tohoto typu, kterých se jim podařilo po celém světě prostudovat celkem 36, se velikost znázorněných hvězd mění. Podle badatelů jde o záznam astronomického pozorování, související s postupným pohasínáním exploze supernovy. Druhou znázorněnou hvězdou je nejspíš Venuše.

TIP: Vědci rekonstruují historii kosmických jevů ze starobylých textů

Proč neznáme z křesťanských zemí Západu více pozorování supernovy SN 1054? Západ se v té době stále ještě příliš nevzpamatoval z pádu Římské říše a naprostého rozkladu její západní části. Byla to doba strachu a intelektuálního temna. Tehdejší vzdělanci se zřejmě báli upozorňovat na jakékoliv změny, natož na nebesích, která měla být stvořena jako perfektní a neměnná. Riskovali by přinejmenším vyobcování z církve a možná i krutou smrt.

„Jsme jako kaskadéři, kteří dělají věci, které by mohly poškodit hlas herce, nebo jsou mimo jejich schopnosti,“ popisuje náplň své práce Ashley Peldonová. „Jako umělec výkřiků musíte znát jemné rozdíly mezi výkřiky. Existuje mnoho různých druhů výkřiků – výkřiky strachu, hněvu, vzteku, výkřiky radosti a úspěchu, stejně jako nářek, výkřiky bolesti a úsilí. Ze všeho nejtěžší jsou ale ty, které vyjadřují smutek,“ přibližuje umělkyně. 

Její práce začíná ve fázi postprodukce. Společně s režisérem volí, jaký druh výkřiku je pro určitou scénu nejvhodnější, jeho intenzitu i délku trvání. Výkřiky Ashley podle svých slov nijak netrénuje, vycházejí z ní přirozeně v závislosti na scéně, na níž právě pracuje. Sama ale přiznává, že jde o práci velmi náročnou – někdy stráví křičením ve studiu až osm hodin.