Známému lékaři, archeologovi a speleologovi v jednom nechyběla láska k přírodě a dobrodružný duch; právě on Jindřicha Wankela (1821–1897) přivedl do téměř neprozkoumaných jeskyní Moravského krasu, kde se mu podařilo odkrýt hned několik prehistorických sídlišť a vykopat tisíce kostí čtvrtohorních zvířat.

V srpnových dnech roku 1856 Wankla přitáhla tajuplnost tehdy nelehko přístupné Macochy, jejíž hrozivou hloubku se rozhodl zdolat a dno řádně prozkoumat. Dolů se nevydával osamocen – tajemství ukrývající se na dně propasti toužil spatřit i starohrabě Erich ze Salmu (1836–1884). Výprava by se mohla jen těžko uskutečnit bez účasti odborníků se zkušenostmi s důlními pracemi, které Wankel k sestupu prozíravě přibral. S nemalými očekáváními se dobře připravená skupina vydala 21. srpna 1856 v odpoledních hodinách do útrob této známé prohlubně.

Lano, trny a kopřivy

Přístup do Macochy nebyl v 19. století tak jednoduchý jako dnes. Nejprve se sestupovalo po boční stezce k takzvanému můstku, odkud se muži museli spouštět po laně do hloubky přibližně 40 metrů. Takto se dostali na vrchol svahu suťového kužele na severní straně propasti, odkud pokračovali po svahu o sklonu přibližně 40 stupňů. Terén byl k přítomným značně nepřátelský, problémy jim způsobovala zejména spousta suti a nakupené vápencové kameny. Po téměř sto metrech prodírání se trnitými křovisky se ocitli na samotném dně. Náročnost této trasy byla na mužích viditelná na první pohled, nevyhnuli se totiž drobným poraněním a popáleninám od kopřiv, které si nad dobrodruhy držely jasnou výškovou převahu. I přes tyto nepříjemnosti a značnou únavu je pohltil úžas z toho, co uviděli.

Wankel byl ohromen z unikátního nového pohledu, který se mu po náročném sešplhání nabízel. „Pohled na Macochu zdola je ohromující a opravdu velkolepý, vzdoruje všem popisům,“ dojímal se věhlasný archeolog. „Kol dokola se zdvihají často převislé skalní stěny až do zdánlivě nekonečné výše, zdá se, jako by se nahoře chtěly skály uzavřít, a těžce hrozíce tísnivě se tlačí na nás dolů. (…) Vše se mísí chaoticky mezi sebou a dodává obrazu mimořádně divoký ráz; k tomu přistoupil ještě dojem úplné odloučenosti, osamělosti této horské propasti, a naplnil nás bezděčnou úzkostí, když jsme se v tomto hrůzném otevřeném žaláři rozhlíželi.“

Pozornost členů výpravy se brzy stočila ke scenérii, která se jim otevřela pod nohama. Wankela zaujala zejména dvě zelená jezírka s několika pstruhy spojená hlasitě zurčícím potokem, jeho zraku ale neunikly ani obrovské skalní balvany pokryté kobercem mechu, honosný portál černé jeskyně a skalní „komín“, o němž se prý říkávalo, že do něj při každé bouřce udeří blesk. Dobrodruzi narazili také na ledňáčky a zlatohlávky, kteří okolo nečekané návštěvy nervózně poletovali.

Pod nohama muži spatřovali cestičky v písku patřící vydrám z vodní jeskyně, které je však svou přítomností nepoctily. Jelikož brzy zapadlo slunce, musela expedice svou činnost po několika hodinách přerušit. Její členové se ale rozhodli pokračovat ještě následujícího dne ráno, kdy se do propasti vydali podruhé, aby dokončili všechna potřebná měření.

Průlomová měření

Výzkumníkům se podařilo splnit hlavní cíl, se kterým se do hlubin vydali, a sice rozluštit fyzikální podstatu propasti. Ta podle všeho vznikla prolomením klenby obrovského podzemního dómu, který vyhloubila ponorná říčka Punkva. Sestup si také kladl za cíl zjištění celkových rozměrů Macochy, tedy její délky, šířky a hloubky. Svislá hloubka od nejvyššího okraje skály až po vodní hladinu západního jezírka činila podle rtuťového barometru výzkumníků 137,88 metru, největší délka 170 metrů (ve skutečnosti 174 metry) a šířka 74 metry. Průlomovým úspěchem bylo právě zjištění hloubky propasti, která, jak už dnes víme, se od té pravé lišila pouze o několik decimetrů – dnes se mluví o 138,4 metru. 

TIP: Záhady propasti Macocha: Prozkoumejte podzemí Moravského krasu

Skupina neopomenula prozkoumat ani další části dna Macochy – zajímaly je například vnější rozměry zmiňovaných jezírek nebo řečiště Punkvy. Prozkoumali i největší macošskou jeskyni, pojmenovanou po starohraběti Erichovi, jejíž 30 metrů vysoký vchod venkované nazývali Pekelný jícen. Vedle olověné tabulky s vyrytými jmény předchozích odvážlivců sestoupivších do hlubin propasti členové výpravy umístili i ta svá.

Převratným speleologickým odhalením se stal Wanklův objev souvislosti mezi propastí a krasovou hydrografií řeky Punkvy, tedy mezi macošskými jezírky a říčním vývěrem. Tím, že pozoroval průvan v Trámové jeskyni, přišel na existenci volných prostor mezi propastí a vývěrem, což na začátku 20. století finálně potvrdil i jeho následovník Karel Absolon. 

V květnu 1941 se snesly z oblohy jihozápadně od britských ostrovů torpédové bombardéry Fairey Swordfish a jejich smrtící náklad poškodil kormidlo německé bitevní lodi Bismarck, která se o pár dní později stala snadnou kořistí Royal Navy. Tento typ útoků proti námořním cílům se během druhé světové války osvědčil, ale málo se ví, že jeho kořeny sahají do předchozího konfliktu, kdy se „zrodila kukačka“.

Rychle ve vzduchu

Na závěr roku 1916 přišel britský výrobce letadel Sopwith s prototypem T.1, jenž byl navržen pro službu na chystaných letadlových lodích. Měl skládací křídla a dokázal se odlepit od země, respektive paluby, během čtyř vteřin. V létě následujícího roku probíhaly zkoušky, po nichž si Londýn objednal výrobu 100 letadel.

Produkce se však vlekla, protože přednost dostaly typy mířící na frontu do Francie, a tak první „té jedničky“ vojáci převzali až na jaře 1918. Do příměří bylo dokončeno jen 90 letadel, a než se výroba v roce 1919 zastavila, dala vzniknout celkem 232 kusům.

Rychle ve vzduchu

Letouny schopné útočit torpédy zaujaly některé představitele námořnictva, a dokonce se zrodil plán, podle nějž měla stovka letounů Sopwith Cuckoo odstartovat z letadlových lodí a zaútočit na německou flotilu přímo v německých základnách. V srpnu 1918 přišly první stroje do Torpedo Aeroplane School, kde se piloti učili zasahovat cíle vlečené za torpédoborci.

TIP: Úder do hlubokého týlu: Nasazení letadlových lodí za Velké války (1)

O tři měsíce později se první letci se svými „kukačkami“ hlásili na původně zaoceánském parníku, jenž byl přestavěn na letadlovou loď Argus. Než však mohli vyrazit do první „ostré“ akce, válku ukončilo příměří.

Piloti si první torpédové bombardéry pochvalovali, protože byly dobře ovladatelné s pevnou konstrukcí. Sice se objevily menší problémy s motory, které vedly k zabudování agregátů Wolseley Viper do asi 20 kusů, celkově se však Sopwith Cuckoo osvědčily a ve službě vydržely až do roku 1923, kdy je plně nahradily stroje Blackburn Dart.

Čajovníky i mnohé další druhy rostlin, z nichž se vyrábějí čaje, se pěstují na plantážích. Tam se pochopitelně setkávají s rozmanitými organismy, včetně velkého počtu druhů členovců. Taková setkání mívají následky, především pak v podobě biologického materiálu, jehož malá množství ulpívají na pěstovaných rostlinách.

Henrik Krehenwinkel z německé Trevírské univerzity a jeho kolegové prozkoumali „genetické duchy“, tedy stopy cizorodé DNA, ve vzorcích čajů, které si opatřili v obchodech s potravinami. Podařilo se jim detekovat environmentální DNA (eDNA) úctyhodných 1 279 druhů členovců. Genetické otisky ve vzorcích byly velmi pestré. Každý z nich obsahoval DNA minimálně 200 různých druhů členovců, přičemž největší rozmanitost zastoupené eDNA vědci identifikovali v zeleném čaji.

„Celkem jsme získali DNA 3 264 různých členovců, představujících 3 třídy, 22 řádů, 281 čeledí, 1 068 rodů a 1 279 druhů, zahrnujících býložravce, predátory, parazitoidy a detritivory,“ uvádějí autoři studie publikované v magazínu Biology Letters.

Genetický koktejl v čaji

Při vychutnávání lahodného nápoje nejspíš neočekáváme, že vlastně konzumujeme genetický koktejl. Není ale žádný důvod ke znepokojení. Ve skutečnosti by podobně dopadla řada dalších druhů potravin, které se vyrábějí srovnatelným způsobem – pěstováním na farmě. I na nich bychom nalezli spoustu DNA cizího původu a to nejen členovců.

TIP: Na stopě neviditelných predátorů: Žraloky prozradila DNA ve vodě

Vědci zdůrazňují, že jejich cílem rozhodně nebylo odrazovat od pití čaje a dalších „přírodních“ produktů. Zajímalo je, zda je možné využít sušený rostlinný materiál k výzkumu DNA dalších organismů. „DNA členovců v sušených rostlinách je nečekaně stabilní,“ popisují autoři studie. „Z herbářů a dalších zdrojů starých sušených rostlin se teď mohou stát genetické archívy, v nichž bude možné studovat DNA již dlouho mrtvých členovců.“

Kručení v břiš je zcela přirozený důsledek trávicího procesu, při němž se pozřená potrava díky peristaltickým stahům trávicí trubice převaluje, míchá a posouvá dál.

Protože při jídle spolykáme i určité množství vzduchu, vznikají v žaludku plynové bubliny, načež se uvolňují a pronikají ven za doprovodu charakteristického zvuku. Dochází k tomu, ať je orgán právě plný, či prázdný; ve druhém případě jsou však zvuky hlasitější, proto se může zdát, že se kručení objevuje ve chvílích hladu.

TIP: Obnova kyslíku, nebo varovný signál: Proč lidé zívají?

Dohromady se v našich útrobách nacházejí až dva litry plynů, pokud však spolykáme vzduchu příliš – například ve stresu, kdy řada lidí dýchá ústy – pomůže si trávicí trakt často kromě kručení i reflexivním říhnutím.

Znáte kultovní Klub rváčů Davida Finchera? Ano, všechno se v něm obrátí v happy end: Snímek nekončí explozemi a úplným rozvratem společnosti, ale policie naopak úspěšně zasáhne, vůdce strašlivé konspirace zatkne, zavře ho do psychiatrické léčebny a pak všichni žijí šťastně až do smrti. Ani ve finále Nespoutaného Djanga nedošlo ke krvavé přestřelce a například Zkrocená hora od tchajwansko-amerického režiséra Anga Leeho vůbec neexistuje, i když získala řadu ocenění. 

Že si uvedené snímky pamatujete poněkud jinak? Pak vězte, že se takto představily divákům v Číně, proslulé neúprosnými cenzory, kteří se nebojí stříhat, přepisovat, a dokonce ani vizuálně upravovat. A proč se Hollywood nechá dobrovolně cenzurovat? Jako vždy za tím stojí peníze: Lidová republika představuje po Spojených státech druhý nejvýdělečnější trh světa. 

Pověry, láska a hereze 

Cenzura filmů je v Číně skoro stejně stará jako médium samo: První úřad, který se zabýval usměrňováním kinematografie, vznikl už v roce 1911 a jeho cílem bylo vyhledávat snímky s „obscénními výjevy“, za jejichž promítání pak biografům odebíral licence. Za Čínské národní strany, která nastoupila v roce 1919, se zakazovaný obsah rozšířil. Promítat se nesměly například filmy propagující křesťanství, protože prý měly na společnost negativní dopad. Zapovězeny byly také záběry s únosy či fyzickými projevy lásky. Díla žánrů wu-sia a šen-kuej, opírající se o bojové scény, božstva, monstra a legendární válečníky, zas vládě vadila kvůli podněcování myšlenek k rebelii či „šíření pověr a nevědeckého myšlení“.

V roce 1930 Čína cenzuru filmů uzákonila a pro potřeby vymáhání trestů stanovila kategorie závadného obsahu: Zakázány byly snímky, jež poškozovaly hrdost čínského národa, vybočovaly ze stranické doktríny, narušovaly dobré mravy či veřejný pořádek anebo podporovaly pověrčivost. Daná pravidla se stala pomyslným základem, který se v průběhu 20. století dočkal drobných změn a následně se pozvolna rozrůstal. V roce 1983 už se například zakazovaly také filmy, jež by občany podporovaly v páchání nezákonné činnosti nebo v popírání zásluh významných osobností. Současný zákon upravující to, co je a není na stříbrném plátně přípustné, platí od roku 2017. A místy zahrnuje natolik obecné formulace, že s trochou snahy by mohly úřady do některé z osmi problematických kategorií „napasovat“ takřka každý snímek.  

Pýcha národa 

O vymáhání pravidel se stará speciální výbor, který posuzuje vhodnost díla pro čínský trh a na základě toho uděluje licence k promítání. Pokud film, seriál nebo obecně audiovizuální médium povolení nedostane, nejenže se v Číně neobjeví na plátnech ani v televizi, ale nesmějí ho streamovat ani digitální distribuce. Ne vždy však situace dospěje k celkovému zákazu jako u zmíněné Zkrocené hory, pojednávající o životě dvou homosexuálních kovbojů na americkém venkově. Láska stejného pohlaví je v Číně za hranicemi tolerance. V Leeho snímku se ovšem jedná o stěžejní motiv, který se jednoduše vypustit nedá, a tak si čínští diváci romantické drama zkrátka vychutnat nemohli. Když ovšem režisér získal za svůj počin Oscara a řadu dalších cen, státní zpravodajství se k jeho práci pokrytecky přihlásilo a označilo ho za „hvězdu čínské kinematografie i pýchu národa“. 

Mnohem běžněji se stává, že komise objeví problémy a filmy následně doznají změn. Postará se o ně buď samotné produkční studio, nebo čínská distribuce. Proslulá scéna z Titanicu, v níž Leonardo DiCaprio maluje polonahou Kate Winsletovou, je v čínské verzi „ořezaná“ tak, aby nebylo vidět hereččino poprsí. V Mission: Impossible III se zas Tom Cruise prohání po šanghajských střechách, kde se suší spodní prádlo. Čínským cenzorům však takové nahlédnutí do soukromí občanů velmoci přišlo urážlivé, a z filmu tak nakonec zmizelo šest minut záběrů. 

Kdo určuje pravidla?

Snímek Obchodník se smrtí, který zpracovává osudy cynického distributora zbraní, obsahuje tolik pro Čínu kontroverzních scén, že se stopáž stříháním zkrátila o celou půlhodinu a změny se nevyhnuly ani vyznění konce: V původní verzi má Nicolas Cage proslov, v němž nastíní, jak je vlastně politický systém zkorumpovaný. Následně jej zákulisní hráči propustí z vězení, aby se k obchodu se zbraněmi vrátil. Pro čínský trh ovšem dospěl projev jen do poloviny, dokud se dá ještě chápat tak, že hrdina lituje svých činů, před soudem se přizná a zbytek života stráví za mřížemi. Jinými slovy, v Číně zvítězí naivní spravedlnost.

Řada hollywoodských snímků však prochází autocenzurou už před natáčením. Dřív totiž vstupenky z amerických kin představovaly hlavní finanční hybnou sílu tamního filmového průmyslu. Jenže nástup streamovacích služeb a pirátství prodeje značně oslabily, zákazníci v USA už nestačili, a při natáčení se proto musely začít brát mnohem větší ohledy na požadavky zahraničních odbytišť. Lidová republika přitom od roku 2020 reprezentuje největší filmový trh, a není proto moudré si tamní cenzory znepřátelit. „Před natáčením si musíte dávat velký pozor, abyste si Čínu proti sobě nepoštvali. Víc než sedmdesát procent výdělků z prodeje vstupenek do kin pochází ze zahraničních trhů a bez Číny by hrozil masivní propad,“ vysvětluje Stanley Rosen, který na University of Southern California vyučuje politologii.       

Studená Severní Korea 

Natáčí se proto ve stínu cenzurních požadavků a jako dobrý příklad slouží snímek Mulan, který vznikl coby adaptace stejnojmenného animovaného filmu: Kvůli čínským restrikcím z něj zmizel zlatý drak Mu-šu, jedna z nejoblíbenějších postav původní verze, a místo jednoho hlavního padoucha se objevili dva, protože tak to má prý čínské obecenstvo raději. Polibek mezi Mulan a jejím přítelem se musel vynechat, i když ho herci natočili, a změn bylo mnohem víc. Nakonec Čína snímek stejně zakázala, protože ho zpravodajské portály zmiňovaly ve spojitosti s porušováním lidských práv, k němuž v zemi dochází. 

TIP: Strana, vlast a národ: Čínská vize výchovy občanů budoucnosti

V případě filmu Rudý úsvit: Nová krev byla situace ještě bizarnější. Remake klasiky z roku 1984, v níž Sovětský svaz spustí invazi do Ameriky, se už při natáčení potýkal s řadou potíží. Když se ovšem lidová republika dozvěděla, že původní sovětskou hrozbu nahradila právě Čína, strhl se mediální poprask a novinové titulky hlásaly: „USA předělávají film o studené válce, aby démonizoval Čínu!“ Produkční společnost MGM následně ve strachu z cenzury zavelela, že se veškeré odkazy na asijskou velmoc musejí pozměnit, a novým agresorem se měla stát Severní Korea. MGM proto povolala na pomoc hned pět týmů zabývajících se speciálními efekty, které pak celý snímek sekundu po sekundě procházely a měnily veškeré vlajky, pamětihodnosti nebo obecně čínskou symboliku za severokorejskou. Akční film s Chrisem Hemsworthem však nakonec v ČLR stejně nevyšel, kritika ho rozcupovala a výdělek nepokryl ani náklady. 

Přístavní městečko Lunenburg leží v kanadském Novém Skotsku na poloostrově Fairhaven, na západní straně zálivu Mahone Bay. A patří k nejlepším příkladům koloniální architektury podle britského vzoru v Severní Americe.

Ve vesnici Mikmaků

Na místě dnešního Lunenburgu se kdysi nacházela vesnice Mirligueche obývaná indiány kmene Mikmak a potomky francouzských katolíků, kteří tam přišli počátkem 17. století. Podle sčítání lidu z roku 1688 měla osada pouhých 21 obyvatel: deset Evropanů a jedenáct Mikmaků. Roku 1749 však Britové vesnici srovnali se zemí a na jejích ruinách začali budovat nové město: o čtyři roky později se v něm usadili přistěhovalci z Německa, Švýcarska a Francie, kteří se do Nového Skotska dostali v rámci britského plánu kolonizace.

Podle britského plánu

Po Halifaxu budovaném od roku 1749 představuje Lunenburg druhé sídlo, jež vzniklo podle britského „modelového“ městského plánu. V rámci geometricky pravidelné výstavby rozdělovaly pravoúhlé ulice prostor do několika obytných a veřejných bloků: sedm hlavních, 12,5 metrů širokých ulic vedoucích od severu k jihu protínalo v pravých úhlech devět ulic širokých 12,8 metru.

Ve městě se dodnes zachovala řada dřevěných domů, přičemž některé pocházejí až z 18. století. Mezi památkami dominuje protestantský kostel sv. Jana z roku 1754, který je zároveň druhým nejstarším protestantským svatostánkem v celé Kanadě.

TIP: Red Bay: Kanadská osada sloužila jako největší evropská základna pro lov velryb

V letech 1752–1753 se v místě usídlilo víc než 1 400 německy mluvících protestantů a německé tradice a řeč se pak v městečku udržely nezvykle dlouho. V Lunenburgu a přilehlých oblastech dodnes uslyšíte zvláštní dialekt známý jako „lunenburská angličtina“, v němž se odráží němčina i anglické nářečí užívané v Nové Anglii.

Nejběžnějším onemocněním, které přenášejí klíšťata, je lymská borelióza. Jejími původci jsou bakterie rodu Borrelia  ze skupiny spirochet. Přenášejí ji dospělá klíšťata i jejich mladší vývojová stádia. Přenos borelií probíhá uvolňováním infikovaných slin klíštěte do těla hostitele během sání krve, a to po 24 hodinách od přisátí. Onemocnění lze ve většině případů zvládnout antibiotiky, může ale spouštět i velmi nepříjemné komplikace, včetně postižení nervové a kardiovaskulární soustavy, případně dlouhodobé následky.

Tým čínských odborníků nedávno zveřejnil v časopise BMJ Global Health studii s rozsáhlým záběrem, která zkoumala promoření touto záludnou chorobou v rámci celé planety. Během výzkumu čínští vědci zpracovali data z předchozích 89 studií. Jde o doposud nejrozsáhlejší a také nejnovější výzkum na toto téma. Výsledky nás příliš nepotěší.

Borelióza ve světě

Stopy infekce boreliemi v podobě protilátek byly nalezeny u 14,5 procenta lidí z téměř 160 tisíc testovaných po celém světě. Ze všech sledovaných oblastí planety nejhůře dopadla střední Evropa. Boreliemi tu bylo nakaženo zhruba 20 procent obyvatel. Nejvíce ohroženou skupinou jsou přitom středoevropští muži starší 50 let, kteří žijí na venkově. Následuje východní Asie s 15,9 procenty infikovaných, západní Evropa s 13,5 procenty a východní Evropa s 10,4 procenty. Nejnižší výskyt boreliózy byl objeven u obyvatel Karibiku, kde se s touto chorobou setkalo jen asi 2 procenta lidí.

TIP: Nová léčba brání chronickým projevům obávané lymské boreliózy

Špatnou zprávou je, že se podle autorů studie za posledních 12 let výskyt lymské boreliózy prakticky zdvojnásobil. Jako možné příčiny uvádějí delší a sušší léta v důsledku oteplování planety, přesuny živočichů a častější kontakty s domácími mazlíčky. S klíšťaty se nejčastěji dostávají do styku lidé, kteří jsou v pravidelném kontaktu se zvířaty, zejména pak se psy nebo ovcemi.

Rabi Löw byl mužem několika profesí. Především však byl „maharalem,“ tedy učitelem. Jeho učebnice se většinou nezachovaly – shořely při požáru pražského ghetta roku 1689, pouze víme, že pod jeho dohledem byla sestavena hebrejská gramatika pro děti a ještě jiné texty. 

Obdoba Komenského

V mnohém se podobal svému současníkovi, Janu Ámosi Komenskému. Když rabi Löw zemřel, bylo Komenskému 17 let. Dá se tedy přepokládat, že budoucí „učitel národů“ rabína znal. Osobně nejspíše ne, ale jistě o něm slyšel. „Rabbiho věhlas tehdy už daleko přesáhl hranice ghetta,“ píše historik Tomáš Pěkný ve své Historii Židů v Čechách a na Moravě. Jeho vliv přetrvával i na Moravě. Biskup jednoty bratrské Komenský se navíc údajně zajímal o osud Židů, studoval jejich dějiny a na Moravě prý okusil „uklidňující atmosféru synagog“. Je tedy pravděpodobné, že Löwovy názory mu nebyly neznámy.

Rabínovy pedagogické názory se náramně podobaly názorům Komenského. Učitel má podle nich při výkladu postupovat od známého k neznámému, od jednoduššího k složitějšímu. Vyučování má být názorné, je třeba užívat příkladů, ale i pohádek, příběhů spojených s tím, co děti už znají. Děti nemají učební látku memorovat, musejí pochopit její obsah a souvislosti. Látka má být roztříděna a předkládána podle věku dítěte. Ve třídě nemá převládat strach, ale atmosféry hry.

TIP: Škola hrou: Jak si představoval Komenský moderní vzdělávání?

Oba zdůrazňovali důležitost otázek, rabi je nazýval „přestupními stanicemi k poznání“, a také potřebu odměny. Všeobecná shoda mezi nimi ale nepanovala, rabi Löw byl zásadně proti soutěživosti (na rozdíl od Komenského). „Soutěživost svádí k pokušení radovat se z toho, že jsi lepší!“ Studovat se podle něj má „z lásky k moudrosti“.