Snímky Země pořízené družicemi na noční straně planety hovoří výmluvně. Města, vesnice, ale i nejrůznější komunikace jasně září a umělé osvětlení z nich zahání tmu. Čím hrozí světelné znečištění přírodě?

Světelná past na ptáky

Od roku 2005 uctívají Američané památku obětí teroristických útoků z 11. září 2001 světelnou show pojmenovanou Tribute in Light. V místě, kde stávala „dvojčata“ mrakodrapů Světového obchodního centra, při ní k nočnímu nebi svítí dva silné kužele světla až do výšky několika kilometrů. V roce 2008 byl tento pietní akt na zásah ornitologů na dvacet minut přerušen. Důvodem byla velká hejna tažných ptáků, kteří v prostoru ozářeném světelnými kužely „uvízli“. Jakmile reflektory zhasly a obloha se znovu ponořila do tmy, ptáci pokračovali v letu. 

Tato událost podnítila vědce k pravidelnému sledování nočních tahů ptáků nad New Yorkem. Zajímalo je, nakolik se chování opeřenců změní, když nad městem vzplane Tribute in Light. Přítomnost ptáků jim odhalil speciální radar. Druhy přelétajícího ptactva ornitologové určovali z nahrávek zvuků přicházejících z oblohy.

Následky „rozbité navigace“?

Během devíti let se měření nekonalo jen dvakrát. To když byla 11. září nad New Yorkem zatažená obloha, pršelo a ptáky táhnoucí nad oblačností světla nerušila. Sedmkrát byla obloha natolik jasná, že ptáci nemohli světelné kužele přehlédnout. Celkem dvaadvacetkrát obsluha světlomety na dvacet minut zhasla, což byla pro vědce skvělá příležitost k pozorování změn v chování ptáků při kontrastních světelných podmínkách. 

Závěry studie publikované ve vědeckém časopise Proceedings of the National Academy of Sciences jsou jednoznačné. Během Tribute in Light stoupá koncentrace ptáků v oblasti světelných kuželů na dvacetinásobek. Ptáci jsou světelnou show zjevně zmatení. Zpomalí let, začnou kroužit a křičet. Během sedmi nocí, po které sledování probíhalo, uvízlo ve světelné pasti nad New Yorkem 1,1 milionu ptáků. Jakmile reflektory zhasly, kroužící hejna se okamžitě rozptýlila.

To je jasný důkaz, že ptáky skutečně polapila do svých tenat světelná show. Zhasnutím se ale zmatení ptactva úplně nenapravilo. Ze směru, kterým ptáci odlétali, vědci vyčetli, že se opeřenci „zamotali“ a ztratili správný kurz tahu. Kdy a zda vůbec ho ještě najdou, kolik sil blouděním ztratí a jaké to pro ně bude mít následky, zůstává nejasné. 

Šetříme, ale svítíme víc

Tribute in Light je sice velmi nápadná, ale zároveň výjimečná a krátkodobá ukázka světelného znečištění. Člověk však svítí noc co noc a užívá k tomu plnou pětinu globální spotřeby energie. Mohlo by se zdát, že v boji za úspory energie a proti emisím oxidu uhličitého lidská sídla pohasnou. Opak je ovšem pravdou. Svět sice využívá úspornější svítidla, ale těmi pak svítí o to víc. 

Evropská unie vytáhla do boje za úspornější osvětlení už v roce 2009 tím, že stáhla z trhu část sortimentu klasických žárovek svítících rozžhaveným vláknem. Podobný přístup zvolily i další země včetně Ruska, Spojených států a Číny. Světelného znečištění však neubylo, protože v té době vládly venkovnímu osvětlení sice úspornější, ale také jasnější sodíkové výbojky. Ty jsou v poslední době nahrazovány světelnými diodami známými pod zkratkou LED (z anglického „Light Emitting Diode“). 

Modrá není dobrá

Ochránci přírody vítají úspory energie, které obměna svítidel přináší. Zároveň ale upozorňují na to, že mnohé „ledky“ září poměrně silně v modré části světelného spektra. Ta má na organismus živočichů zcela specifický účinek. Jsou k ní citlivé speciální buňky oční sítnice, které neslouží k vidění ale k seřizování chodu vnitřních biologických hodin. Pokud si člověk večer nebo v noci přisvěcuje modravě zářící televizní obrazovkou, počítačovým monitorem nebo displejem mobilního telefonu, putuje přes tyto buňky do mozku signál, že den ještě neskončil. 

Následné rozladění vnitřní biologické časomíry má pro lidské zdraví povážlivé následky. Kromě jiného zvyšuje rizika obezity, kardiovaskulárních chorob, mozkové mrtvice a mnoha dalších civilizačních onemocnění. Zvířata a rostliny jsou teď po nocích vystaveny stejnému matoucímu signálu. Nyní přibývají ke zdrojům nočního modrého světla i „ledky“ veřejného osvětlení. 

Chabé šance pro bezbranné

Také tradiční „nemodré“ světelné znečištění ovšem dramaticky mění životní rytmy mnoha živočichů. V oblastech s celonočním osvětlením tráví denní ptáci výrazně méně času spánkem. Mohou sice věnovat víc času shánění potravy, ale spánkový deficit odnášejí zvýšeným vyčerpáním. Noční motýly lákají zdroje umělého světla natolik, že zanedbávají opylování květů. To má za následek nejen pokles kondice motýlů, kterým chybí cukry z nektaru, ale také sníženou produkci semen rostlinami, protože ty se nedočkají opylení. Čerstvě vylíhlá mláďata mořských želv směřují k moři za světlem, které se odráží od pěny mořského příboje na pobřeží. Pokud ale na pláž dopadá světlo z vnitrozemí třeba z nedalekých rekreačních středisek, zamíří želvičky opačným směrem a jejich osud je zpečetěn. 

Jak se do života zvířat promítne zvýšený přísun modrého světla schopného postrkávat ručičky vnitřních biologických hodin, ukáže další výzkum. Lidé se před jeho účinky chrání například tím, že v mobilních telefonech volí zbarvení displejů chudé na modrou část záření, nebo nosí při práci na počítači žluté brýle, které modrou část spektra nepropouštějí. Zvířata se před světelným znečištěním sama chránit neumí a jsou odkázána na to, že je my lidé nebudeme nadměrnému osvětlení vystavovat.

Přechod na úsporné světelné zdroje

Z hlediska osvětlení mají „ledky“ celou řadu výhod. Ve srovnání se sodíkovými výbojkami tolik nezkreslují barvy a mnohem lépe osvětlují. Například periferní vidění člověka je v jejich světle o čtvrtinu citlivější než v mdlém světle výbojek. Ulice a silnice osvětlené diodami jsou díky tomu bezpečnější jak pro řidiče, tak i pro chodce. V neposlední řadě jsou „ledky“ úspornější. Spotřebují o 40 až 80% méně energie. 

TIP: Klenoty temné oblohy: Co ve městech na obloze neuvidíte

Technický pokrok v osvětlení je patrný i z oběžné dráhy kolem Země. Na nočních snímcích z družic svítí například centrum nočního Milána jasně namodralým světlem, zatímco předměstské čtvrti zalévá tlumenější oranžový přísvit. Důvod je prostý. Srdce severoitalské městské aglomerace vyměnilo v roce 2015 sodíkové výbojky městského veřejného osvětlení za LED a předměstské části na výměnu světel ještě čekají.

Městečko Tierra Amarilla leží asi 800 kilometrů severně od Santiaga, hlavního města Chile. Nachází se v regionu Atacama, který je součástí slavné stejnojmenné chilské pouště. Jde o extrémní, velice suchou krajinu, kde se těží celá řada zajímavých surovin. Právě těžba se zřejmě stala spouštěčem pozoruhodného jevu, k němuž tam nedávno došlo.

Poblíž města Tieraa Amarilla, v oblasti měděného dolu Alcaparrosa, který vlastní kanadská společnost Lundin Mining, se v sobotu 31. července náhle objevil obří závrt. Je široký přibližně 32 metrů a jeho hloubku odborníci odhadují na zhruba 200 metrů.

Propast v poušti Atacama 

O závrtu informovala chilská Národní geologická a těžební služba. Její geologové propast právě zkoumají a vytyčili kolem ní bezpečnostní perimetr. Podle vyjádření společnosti Lundin Mining ale nedošlo k žádným zraněním ani podstatným škodám na majetku.

TIP: Do nitra Pekelné studny: Jeskyňáři prozkoumali mýty opředený závrt v Jemenu

Starosta města Tierra Amarilla, prohlásil, že těžba v dole Alcaparrosa si již dlouho vybírá daň na jejich komunitě. „Otřesy a další projevy důlní činnosti ničí naše domy a naše ulice. Teď zničily i zemský povrch. Dnes k tomu došlo na venkově. Nejvíce se ale obáváme toho, že se podobná propast může objevit v zástavbě, na ulici nebo třeba ve škole,“ varuje starosta Cristóbal Zúñiga.

Jistá čtyřicátnice si na vrcholku hory Walker ve státě Washington odskočila na veřejnou toaletu. Při sezení si hrála s mobilem, který jí však do mísy spadl, a protože šlo o nesplachovací WC s nádrží na exkrementy, skončil hluboko v propadlišti.

TIP: V Anglii dron s klobásou zachránil psa uvázlého v přílivové oblasti

Nešťastnice se pro něj pokusila natáhnout, ale nedosáhla. Z psího vodítka si proto uvázala jištění a snažila se víc naklonit dovnitř – jenže popruh nevydržel a dotyčná svůj telefon následovala… Poté se pokoušela čtvrt hodiny vysvobodit, ale když uznala, že je v pasti, přivolala si nalezeným mobilem pomoc. Hasiči ji po úspěšné akci poskytli čistý jednorázový oblek a doporučili, aby se po kontaktu s fekáliemi nechala vyšetřit u lékaře.

Toho dne, na Popeleční středu, panovalo nad západní Evropou špatné počasí. Silný severozápadní vítr a velká oblačnost komplikovaly úkol pilotům v 1 377 bombardovacích a 962 stíhacích strojích 8. americké letecké armády, jež směřovaly z anglického Nuthampsteadu k cílům v Německu: Weselu, Magdeburgu, Saské Kamenici. Největší skupina však mířila k Drážďanům. Její součást tvořilo i 1. bombardovací křídlo (wing), jež se už nad Nizozemskem odklonilo od původního kurzu a pokračovalo stále více na jihovýchod. Když během přeletu Porůří vysadil palubní radiolokátor velitele wingu, část křídla (konkrétně 62 bombardérů B-17 Flying Fortress) se po odchylné dráze valilo do protektorátních Čech. 

Tu máš, Praho, 150 tun

Viditelnost nad protektorátním územím se zlepšila. Rozložení měst, řek a železničních tratí vyvolávalo v osádkách 91. a 398. bombardovací skupiny dojem, že se ocitly v Sasku, alespoň tak to uvádí oficiální verze. Asi ve 12.25 zaútočily letouny na Prahu, zaměněnou za Drážďany, a během ani ne deseti minut vysypaly na město zhruba osm tisíc trhavých a zápalných pum o náloži celkem 152 tun. 

„Bomby jsme shodili vizuálně, neboť se mraky krátce před bombardováním rozestoupily,“ sdělil po válce navigátor Ralph McIntyr. „Vzpomínám si, že jsem se díval na zem, když jsme bombardovali, a porovnával jsem, co jsem viděl, se snímky města, které jsme před touto misí dostali. Zpozoroval jsem, že řeka se od severu stáčí v poněkud jiném úhlu. To ve mně pochopitelně vyvolalo otázku, kde to vlastně jsme. Ale na druhou stranu musím přiznat, že kromě tohoto rozdílu vypadala obě města až neuvěřitelně podobně.“ Jelikož mohutné nálety na Drážďany zahájily už předešlé noci stroje britské RAF, je zvláštní, že pilotům nepřišlo divné, že město pod nimi nehoří.  

Tragédie omylu

Letadla přiletěla od jihozápadu a bombardovala nejdříve na rozhraní Radlic a Smíchova v okolí tamního nádraží, které lehce poškodila. Nato se přenesla přes řeku, kde vysypala pumy na Nové Město, Podolí a Nusle, Vršovice, Vinohrady a Žižkov. Vršovické a smíchovské nádraží jako jediné zasažené strategické cíle utrpěly jen malé škody, zato v okolí Palackého mostu, Karlova náměstí a Vinohradské třídy měla zkáza mnohem větší rozsah. Američané zasáhli i tři nemocniční objekty a kromě Emauz také například Faustův dům a vinohradskou synagogu. Celkem šlo o více než dva a půl tisíce zničených nebo poškozených domů. Bez přístřeší zůstalo 11 tisíc Pražanů. 

Poplachové sirény se podle pramenů rozezněly nepochopitelně až těsně předtím, než dopadly první bomby. Mnozí Pražané jim prý ale stejně příliš pozornosti nevěnovali a nevyhledali protiletecké kryty, protože si navykli, že spojenecké bombardéry pouze přelétávají a poplach bývá planý. Počet obětí se tak vyšplhal vysoko: podle poválečné statistiky zahynulo 701 lidí – téměř výhradně čeští a němečtí civilisté, skoro 1 200 bylo těžce raněno. Přímý zásah dostal i protiletecký kryt na Karlově náměstí, kde zemřela více než stovka obyvatel. Seznam se rozšířil ještě počátkem sedmdesátých let, kdy při stavebních pracích na Vinohradské třídě odkryli zapomenutý zasypaný kryt ve druhém podlaží sklepení s ostatky 23 lidí. 

Událost byla po válce analyzována, a přestože se podle výpovědí pilotů jednalo o navigační omyl, visí nad ní otazník. Někteří historici soudí, že Praha jako důležitý průmyslový a dopravní uzel v hospodářství říše mohla představovat záložní nebo příležitostný cíl. Bomby toho dne ovšem dopadly také v Záluží u Mostu, Duchcově a Plzni, letouny mířící na Saskou Kamenici (Chemnitz) pak zasáhly i Cheb, Tachov či Karlovy Vary.

Andělská křídla

Věže Emauzského chrámu v podobě betonových andělských křídel jsou od sedmdesátých let minulého století nezaměnitelným prvkem v panoramatu na pravém břehu Vltavy a stálou připomínkou této válečné tragédie. Emauzy, nacházející se v nejvíce postižené části Prahy, dostaly při náletu přímý zásah, dopadly na ně tři zápalné pumy. Jižní věž kostela vyhořela, severní se zřítila a také chrámová klenba se ze dvou třetin poroučela k zemi. Přilehlý klášter pak velmi utrpěl požárem, a to včetně vzácných středověkých nástěnných maleb v křížové chodbě. Přestože areál Emauz prošel několika přestavbami, byl stále vnímán jako gotický klenot Otce vlasti a stal se smutným „reprezentantem“ válečných ztrát na památkách. 

TIP: Hlavní město trosek: Před 78 lety srovnali Američané se zemí francouzské Saint-Lô

Opravy vybombardovaného kláštera probíhaly v padesátých letech a završila je novostavba skořepinových věží podle návrhu architekta Františka Marii Černého z let 1964–1968. Od roku 1990 jej opět užívají benediktini.

Jiří Dobrý je moderátorem a popularizátorem vědy a jeho tvář se objevuje na YouTube kanále nazvaném Dobré vědět. Jiří Malík působí jako kameraman a spolutvůrce zmíněného pořadu, vznikajícího s podporou Slezské univerzity v Opavě. Společně s Ondřejem Smékalem zaznamenali někdy i divoká dobrodružství v chilské poušti Atacama, kde pozorovali úplné zatmění Slunce a zavítali také na špičkovou observatoř ESO Paranal.

Opavu a observatoř Paranal, kam jste za úplným zatměním Slunce cestovali, dělí dvanáct tisíc kilometrů. Stálo absolvování tak dlouhé cesty za to? 

Jiří Dobrý: Naprosto. Proč se vůbec ptáte? (Směje se.)

Jiří Malík: Naštěstí jsme to nemuseli jít pěšky. Letadlo hodně pomohlo. 

Jiří Dobrý: V České republice bude úplné zatmění Slunce viditelné – shodou okolností i od nás z Opavy – až v říjnu roku 2135, což už bychom nemuseli vidět: V říjnu bývá zataženo a počasí by nám nemuselo přát. Takže jsem chtěl nějaké zažít. V roce 2008 jsem jel do Ruska na Sibiř, ale lokální bouřka mi pozorování zatmění zhatila. A od té doby se nenaskytla lepší příležitost než teď v Chile. Takže jsme se rozhodli jet a udělat z toho film. Tady s Jirkou máme na YouTube kanál Dobré vědět a chtěli jsme ho posunout na trochu vyšší úroveň. 

Jak se vůbec ten nápad zrodil? 

Jiří Dobrý: Evropská jižní observatoř vyhlásila před čtyřmi lety soutěž navázanou na padesáté výročí otevření chilské observatoře La Silla. Zadání znělo, že ten, kdo o ní udělá nejlepší naučné video, získá plně hrazený výlet do Chile a bude přímo z La Silla sledovat zatmění Slunce. My jsme se zúčastnili a v konkurenci z celé Evropy jsme vyhráli… druhou cenu. Což byl kalendář a čepice. Tak jsme si řekli: Tohle prostě ne! (Směje se.) Rozhodli jsme se tedy, že to musíme zvládnout vlastními silami. A i díky nějakému renomé na naší opavské univerzitě jsme dostali prostředky na natočení filmu. Mluvím v něm hlavně já, Jirka je střihač a kameraman. Jako cíl jsme si dali natočit snímek, který by kombinoval populárně-naučný pořad a road movie. Což je myslím docela originální.

Jiří Malík: Já jsem byl nejdál v životě snad ve Švýcarsku či Bulharsku, takže to bylo strašně vzrušující. A na začátku vůbec nebylo jisté, že se nám do Atacamy podaří dostat. Zatmění samotné pro mě neznamenalo až tak velkou motivaci, protože jsem si prostě nedokázal představit, jak úžasné nakonec bude. Příště už bych se i přímo na něj těšil mnohem víc. 

Pane Dobrý, než jsme začali tento rozhovor, zmínil jste, že jste nechtěli dělat „velký“ film. Co jste tím myslel? 

Jiří Dobrý: Je to jednoduché – nemá smysl předstírat, že jsme velký štáb. Pokud nezkušený filmař potřebuje nějaké peníze, musí počítat s tím, že jich opravdu nebude mnoho. A zároveň to nesmí brát jako omezení. Ve filmu tak třeba hraje svoji roli, že jsme si v zapadlé půjčovně pronajali vůbec poslední auto, které tam měli. Všichni fanoušci astronomie, kteří na zatmění do Chile jeli, se na rozdíl od nás dobře připravili předem a na nás už moc nezbylo. Auto jsme si tudíž ani nemohli půjčit na celou potřebnou dobu, takže na nejstarší observatoř v Chile, kterou jsme chtěli mimo Paranal vidět, jsme prostě stopovali. Jde o dobrodružný film, natočený bez záměru, aby byl dobrodružný. Měli jsme omezený rozpočet a rozhodli jsme se, že se z toho nepokusíme vylhat, ale naopak to plně přiznáme. 

Pane Malíku, co pro vás jako kameramana bylo na natáčení v poušti nejtěžší? 

Jiří Malík: Hlavně jsem zjistil, že kdybychom s sebou nevzali třetího parťáka – Ondru Smékala, který je daleko zkušenější filmař než my – dopadlo by to daleko hůř. Ale poušť je fantastická, v noci i ve dne. Brzo se ovšem ukázalo, jak strašně tam technika trpí. Do kamery našeho dronu se už po druhém letu dostal písek, načež se zasekávala. Ostatně od písku byly taky ostatní kamery i foťáky a museli jsme si dávat obzvlášť pozor už proto, že nešlo o naši techniku, ale půjčila nám ji škola. 

Byla logistika v poušti náročná – třeba samotné cestování? 

Jiří Malík: Všechna auta, která vyrážejí mimo město, mají v kufru srolovanou obří anténu, díky níž se dovolají do civilizace. Na spoustě míst totiž není mobilní signál. A my jsme ji zrovna v autě neměli, takže to bylo veselé. Ale jinak bylo všechno v pohodě: Něco jsme naplánovali a někdy jsme se jen tak nechali unášet – tedy dokud jsme věděli, kde přesně jsme. 

Jaký je pohled na noční oblohu z místa, kde neexistuje světelný smog? 

Jiří Dobrý: Světelného smogu je tam výrazně méně než kdekoliv na světě, ale úplně nulový není nikde. A na jižní polokouli je obloha obecně krásnější. Proto v poušti Atacama vyrůstají největší observatoře planety. V roce 2027 by měl být hotový Extreme Large Telescope zhruba se čtyřicetimetrovým zrcadlem, ale už teď tam najdete velké přístroje. Všechny stojí ve velehorách, takže se nad dalekohledem netetelí nějaké dva kilometry vzduchu, a navíc leží opravdu daleko od všech sídel. Jakmile v Chile opustíte město, už vás nečekají vesničky jako u nás – prostě skončí civilizace a začíná poušť. V Atacamě existují místa, kde třeba padesát nebo sto let nespadla ani kapka vody, jde o nejsušší poušť světa. Přesto je tam paradoxně překvapivě často zataženo. Neprší, ale Slunce zakrývají mraky. 

To dobře dokládá dramatická scéna ve vašem filmu, kdy to vypadá, že se žádné zatmění konat nebude…

Jiří Dobrý: Jo, to bylo něco. Až do poslední chvíle jsme se v podstatě nacházeli uprostřed mraku a nebylo nic vidět.

Není frustrující jet tak daleko, a nemít jistotu, že to vyjde? 

Jiří Malík: Já jsem na to do poslední chvíle vlastně vůbec nemyslel. Jirka celou dobu říkal: „To je pitomý, je zataženo, a nemělo by být.“ Mně došlo, že máme problém, až když nás ten mrak obalil. Teprve tehdy jsem si začal říkat: „No, a co teď přivezeme domů? Máme rozhovory, ale z toho film neutáhneme.“ Lidi okolo se dokonce začali balit a odjíždět. Byl jsem nervózní, ale nejvíc asi tady Jirka. 

Pane Dobrý, říkal jste, že jste totéž zažil na Sibiři. Dá se na podobnou „krizi“ nějak připravit? 

Jiří Dobrý: Na Sibiři se mi přihodila úplně stejná věc a nejspíš se ve mně od té doby probudil nějaký zenový princip. Byl jsem vážně strašně vynervovaný, ale pak jsem si řekl: Nějak to dopadne, všechno zvládneme. Třeba bychom to dali dohromady ze záběrů jiných lidí. Ale nakonec se jen pár minut před zatměním mraky roztrhaly a otevřel se nám krásný výhled. Natočit si všechno sami, to byla mnohem větší paráda. 

Navštívili jste i samotnou observatoř ESO Paranal. Ze snímků na mě ten komplex dělá úplně mimozemský dojem: betonové kupole obložené hliníkem, a kolem prakticky nic. Působí tak i ve skutečnosti? 

Jiří Malík: My jsme navštívili dvě observatoře a každá působila jinak. ESO Paranal je modernější, skutečně jako by vypadla ze sci-fi filmu. A pak jsme viděli La Silla, která před časem oslavila padesát let, a ta připomíná spíš Dukovany – starší stavba, smeták strčený v koutě, mají tam kalibrační zeď, která má být bílá, ale je špinavá od bláta… Připomínalo to postarší továrnu na vědu. 

Jiří Dobrý: Pro mě nešlo o úplně nový zážitek, protože jsem na Paranalu byl už před osmi lety. Jenže tehdy jsem ho navštívil spolu s místními školáky, zatímco teď tam byla spousta nadšenců astronomie z celého světa. Takže najednou vás neobklopují znuděné tváře šestnáctiletých děcek, ale lidé, které to skutečně zajímá. Navázali jsme tam velká přátelství. 

Dovolili vám sáhnout na některé z jejich přístrojů?

Jiří Dobrý: Ne, to nepřipadalo v úvahu. Ale zrovna na La Silla mi přišlo, že se k nim nechovají moc hezky. Jirka to popsal jako Dukovany, mně to spíš připomínalo horskou chatu v Tatrách, včetně lopaty na sníh za dveřmi a dřevěného obložení na zdech. 

Jak na Paranalu funguje místní vědecká komunita? Ten komplex se nachází hluboko v poušti, voda se musí dovážet. Jak tam lidé žijí? 

Jiří Dobrý: Jedno z pravidel na pracovišti VLT zní, že tam člověk nesmí zůstat déle než deset či jedenáct dní. Komplex stojí v nadmořské výšce 2 600 metrů a v téměř nulové vlhkosti, takže i když máte v hotelu bazén, zdraví chátrá, pokud nejste na podobné podmínky dlouhodobě zvyklí. Všichni se vám ale snaží pobyt zpříjemnit: Na hotelu vedle teleskopu VLT funguje kromě zmíněného bazénu třeba super kuchyně i nějaká kultura. Místní tam dokonce provozují kapelu a jednou za čas hrají. Ale jakmile opustíte hotel, jste prostě v poušti. Pro cizince je ten vyhrazený čas tak akorát. 

Dělali jste rozhovory s lidmi, kteří na observatoři pracují. Jací jsou? 

Jiří Dobrý: Potěšilo mě, že jsou strašně nadšení. Na VLT jsme potkali kolegyni, která byla na naší univerzitě na stáži, a byla přesně taková – nadšená. Člověk si někdy představuje vědce stereotypně, jako nějakou karikaturu Einsteina, ale oni můžou být třeba i snílci. Naštěstí se zmíněné stereotypy boří, vědci jsou lidé jako všichni ostatní a mají rádi všechno lidské. Natáčeli jsme například s jedním chilským odborníkem, který dělá fyzikální matematiku, a doufali jsme, že se dozvíme něco nového. Ve finále jsme se nedozvěděli vůbec nic, ale bylo to skvělé. Vzal nás v neděli na oběd a na skvělý výlet a při tom jen tak povídal. Zajímavé je, že vědci bývají často naprosto odtržení od toho, že by mohli něco předat laikům. Naštěstí mají podobnou slepotu jen ve svém oboru a v jiných oblastech jsou zas při smyslech. 

Jak jste už zmínili, vytváříte YouTube kanál Dobré vědět. Na co se přesně zaměřujete? 

Jiří Dobrý: Snažíme se kombinovat populární vědu a špatný humor. (Směje se.) Už kdysi dávno jsem chtěl popularizovat vědu a dělat to jinak. Hodně se zaměřujeme na fyziku, astronomii, matematiku, programování nebo třeba na budoucnost lidstva. Začátky byly samozřejmě strašně špatné, ale čím dál víc se nám to daří dělat dobře a jde o neskutečnou jízdu, přičemž nás podporuje univerzita. Ještě letos v květnu plánujeme natáčení na Kanárských ostrovech, kde bychom chtěli zachytit zatmění Měsíce, a příští rok se chystáme za zatměním Slunce do Austrálie. Měl by vzniknout podobný film, ale v australských kulisách, kde je navíc spousta zajímavostí – třeba jim tam spadla kosmická stanice Skylab a teď ji mají vystavenou v muzeu. Bude to super. 

Většina z nás chápe, že cvičení a pohyb obecně prospívají našemu zdraví. Vědci přesto stále odhalují pozoruhodné souvislosti tohoto vztahu. Nejnovějším příspěvkem je v tomto směru výzkum německých odborníků, kteří zjistili, že k omezení ztrát hmoty ve významných oblastech mozku, k nimž dochází během stárnutí, stačí jen poměrně málo. Například vyměnit jízdu výtahem za výšlap po schodech.

Fabienne Foxová z německého Národního centra pro neurodegenerativní choroby a její spolupracovníci zjišťovali, jak mohou cvičení a pohyb zpomalovat stárnutí. Zaměřili se na to, jak cvičení ovlivňuje konkrétní oblasti v mozku. „V dřívějším výzkumu se mozek obvykle studoval jako celek,“ vysvětluje Foxová. „Naší cílem bylo prozkoumat vliv cvičení v mozku detailněji a určit, kde se projevuje nejsilněji.“

Cvičení a stárnutí mozku

Badatelé při výzkumu, jehož výsledky byly zveřejněné v magazínu Neurology, využili data z populační studie více než 2 500 lidí ve věku 30 až 94 let. Součástí dat byly odhady objemu mozku a tloušťky mozkové kůry, získané díky snímkování magnetickou rezonancí, a také odhady fyzické aktivity, vycházející z měření akcelerometru, který lidé nosili po dobu jednoho týdne na stehně.

„Zjistili jsme, že tělesná aktivita znatelně ovlivňuje prakticky všechny oblasti mozku, které jsme sledovali,“ popisuje Foxová. „Obecně je možné říct, že čím více člověk cvičí, tím větší má mozek. A větší hmota mozku představuje lepší ochranu před neurodegenerativními chorobami.“

TIP: Mýtus 10 tisíc kroků: Kolik bychom měli denně ujít kroků, abychom zlepšili své zdraví?

Její kolega Ahmad Aziz k tomu dodává: „Podle našich výsledků mohou mít velmi pozitivní vliv na mozek a na zpomalení jeho stárnutí i relativně malé změny chování. Stačí se například procházet 15 minut denně navíc anebo chodit po schodech namísto jízdy výtahem.“ Detailní analýzy ukázaly, že vliv cvičení je nejvíce patrný v oblastech mozku, kde mají buňky nejvíce mitochondrií a potřebují nejvíce energie. Jde o místa, kam je nutné posílat hodně okysličené krve, což přesně zajišťuje právě cvičení či tělesná aktivita.

Moderní archeologické bádání není založené pouze na velkých objevech, ale i na průzkumu drobných, zdánlivě nesouvisejících aspektů či jevů. Pomocí studia myších pozůstatků lze například zajímavě dokreslit pohyb lidských skupin v dobách, z nichž se nedochovaly písemné prameny.

Původ myši domácí (Mus musculus) odborníci situují do oblasti dnešní Indie. Už na sklonku doby kamenné (3,5 milionu – 4 000 př. n. l.) se však populace těchto tvorů rozšířila na Blízký východ. Sedimenty ukládané v izraelských jeskynních mezi lety 120 000–12 000 př. n. l. obsahují myší pozůstatky až ve vrstvách datovaných do 13. tisíciletí př. n. l. Jejich „náhlý“ výskyt pravděpodobně zapříčinila změna životního stylu lidské populace. Lov a sběr ustupoval častějšímu pěstování plodin, usedlejšímu způsobu života a skladování úrody na příští rok. Malá a roztroušená sídla se postupně začala zvětšovat a vzájemně propojovat. 

Kulisy pro expanzi

S pohybem prvních zemědělců se do osidlovaných míst dostávaly také nové živočišné druhy. Šlo zejména o hospodářská zvířata, která představovala jeden z prvních velkých dopadů lidské existence na životní prostředí. Tohoto pasivního transportu se spoluúčastnila i myš domácí. Odolnému hlodavci se již v 10. tisíciletí př. n. l. podařilo „dobýt území“ Kypru, uchytit se v dalších lokalitách mu ale zabralo několik následujících staletí. Až o 3 000 let později nacházíme stopy po jeho činnosti na íránské náhorní plošině, v jižním Turecku, oblasti Černomořských stepí, na Ukrajině a snad i v Egyptě – tedy přibližně ve směru putování prvních zemědělců.

Paradoxní je, že obdělávání půdy se velice krátce po svém zavedení rozšiřovalo i do kontinentální Evropy. Pouhých 2 500 let trvalo, než se znalost pěstování plodin rozšířila z Egejské oblasti přes celou Evropu až na Britské ostrovy, kde se uchytila přibližně v 6. tisíciletí př. n. l. K zemím na Skandinávském poloostrově pak žhavá novinka dorazila ještě o nějaké to milénium později. Myš domácí se ovšem na většině evropského území ještě dlouhou dobu poté nevyskytovala.

Kde vzít transport

Hlavním myšmi využívaným druhem dopravy se stala ta námořní, která v průběhu starověku prodělala celou řadu změn. S prvními plavidly toho hlodavci ještě příliš nepořídili, jednalo se totiž o jednoduché vydlabané kmeny či vory s téměř nulovou šancí na přepravu černého pasažéra. Větší lodě se začaly vyskytovat až od 4. tisíciletí př. n. l., a to především ve východním Středomoří. 

Ve 3. a 2. tisíciletí př. n. l. námořní výměna zboží čile pokračovala a dál se rozvíjela. Zpočátku dominovala východnímu Středomoří kykladská a později minojská thalasokracie (nadvláda na moři), o tisíc let později je vystřídali obchodníci z blízkovýchodních měst Ugaritu a Byblu, kteří zprostředkovávali kontakty mezi Egyptem, Mezopotámií, Chetity, Kyprem, Krétou a v menší míře i se západním Středomořím. Tyto styky nebyly pravděpodobně tak intenzivní, aby vedly k rozšíření myši domácí do nových působišť na západě, ačkoliv předměty z východního Středomoří dnes archeologové nacházejí například i ve vykopávkách na okrajových Liparských ostrovech. Posun nastal s rozvojem doby železné a příchodem kolonizátorů z Fénicie a později i Řecka. Nové osady, obchodní trasy a vzájemné kontakty přetvořily „bariéru“ Středozemního moře v hlavní komunikační síť pozdějšího antického světa.

Féničtí převaděči

S pádem civilizací na konci doby bronzové okolo roku 1200 př. n. l. došlo k několika transformacím. Namísto draze a složitě vyráběného bronzu začalo být v kurzu železo, jež umožnilo výrobu levnějších (a tedy dostupnějších) nástrojů. S jejich pomocí pak lidé mohli produkovat kvalitnější a levnější výrobky – například železnou sekerou lze pokácet vzrostlý strom rychleji než její bronzovou obdobou. Prkna a plaňky z opracovaného dřeva umožňovaly levněji i precizněji vyrobit větší a pevnější plavidla, která pojala větší náklad.

Menší vstupní investice a větší množství obchodovatelného zboží vedly k vyšším ziskům a vzniku střední třídy na státu nezávislých obchodníků, kteří expandovali do nových, civilizací zatím nepříliš dotčených oblastí. Velmi podobným způsobem začala v levantské oblasti (východní pobřeží Středozemního moře) od 1. tisíciletí př. n. l. vzkvétat Fénicie.

Féničané vynikli v mořeplavbě už v polovině 2. tisíciletí př. n. l., přičemž jejich budoucnost určovala geografická poloha a zejména mocní a silnější soupeři na všech stranách. Na východě to byli Asyřané, Babyloňané, Peršané, na severu Chetité a na jihu Egypťané. Není divu, že svoji pozornost upnuli na moře a do západního Středomoří. V rámci mořeplavby je jim připisován „vynález“ lodního kýlu zajišťujícího větší stabilitu, beranidla (klounu) na přídi lodi nebo lepšího těsnění. Dále měli být schopni noční plavby navigováním pomocí hvězd, připisuje se jim také obeplutí Afriky nebo objevná cesta do Guinejského zálivu.

Archeologické nálezy pak potvrzují přítomnost fénických obchodních lodí až ve Walesu a Cornwallu. To ukazuje na intenzivnější obchodní kontakty, jež mnohde vedly ke vzniku obchodních fénických stanic. Ty se od 10. století př. n. l. nacházely na Sardinii, Maltě či Baleárských ostrovech, ale i v severní Africe a ve Španělsku.

Postup na západ

Od tohoto období v západním Středomoří, ale i kontinentální Evropě narůstá počet dokladů o přítomnosti myši domácí. Ta se už v první polovině 10. století př. n. l projevila na Korsice a Baleárech, o tři sta let později pak „obsadila“ Španělsko i Francii a postupovala dál. Poslední dobytou výspou se staly Kanárské ostrovy, na nichž se poprvé objevila až ve 4. století n. l.

Expanze myši domácí na západ nebyla tak jednoduchá, protože zde do hry vstupovala přítomnost jejího přirozeného konkurenta, kterou byla (a dodnes je) myšice křovinná (Apodemus sylvaticus) těžící z života v blízkosti lidských příbytků. Ostrovy v západním Středomoří se myšici podařilo získat dávno před příchodem prvních myší. Příchozí z východu tedy musely o své přežití v blízkosti lidských sýpek tvrdě bojovat.

Krátce střižené vlasy, knír a výrazné kulaté brýle se pro Spojence staly nejčastěji karikovanými symboly japonského císařství. Jejich typickým nositelem byl ministerský předseda Hideki Tódžó, který na rozdíl od „neviditelného“ císaře nesl politickou zodpovědnost nejen za útok na Pearl Harbor, ale i za napadení Číny v roce 1937. Od roku 1944 pak měl jako vrchní velitel také na povel vojenské operace v Pacifiku. 

Bez smyslu pro humor

Tódžó se narodil v tokijském obvodu Kojimači do rodiny samurajského původu. Jeho matka byla dcerou buddhistického kněze a otec se rozhodl pro službu v armádě, kde dosáhl hodnosti generálporučíka. To zajišťovalo rodině respekt ve společnosti, avšak nezabránilo její chudobě. Hidekiho vzdělání můžeme považovat za typické pro mládež v období Meidži (1868–1912). Dívkám bylo vštěpováno, aby měly co nejvíce synů – budoucích bojovníků za slávu císaře, u chlapců se předpokládala armádní kariéra a ochota zemřít ve válce za zbožštělého panovníka.

Hidekiho naturel do tohoto konceptu přesně zapadal. Už na základní škole proslul tvrdohlavostí, soutěživostí a houževnatostí, ale také absencí smyslu pro humor. Neoplýval ani nadprůměrnou inteligencí, což kompenzoval ochotou tvrdě pracovat. Později o sobě prohlásil: „Jsem obyčejný muž bez výjimečných schopností. Za vše, čeho jsem dosáhl, vděčím dřině a ochotě se nikdy nevzdávat.“

Neúnavný dříč

V patnácti nastoupil Tódžó na kadetní školu a následně na vojenskou akademii v Tokiu, kterou na jaře 1905 absolvoval jako desátý nejlepší z 363 studentů. Ten rok ovlivnil jeho život i dalším způsobem. V září byla podepsána Portsmouthská smlouva, která za amerického zprostředkování ukončila rusko-japonskou válku.

Mnoho mladých Japonců včetně Hidekiho bylo přesvědčeno, že císařství mělo právo po porážce Ruska anektovat Sibiř, a považovalo podmínky smlouvy za zradu. Tódžó uvěřil, že hlavním viníkem údajného bezpráví je Theodore Roosevelt, a tento hněv v něm zažehl nenávist vůči všemu americkému. V osobním životě nicméně zažíval šťastné chvíle – roku 1909 se oženil s Katsuko Ito, s níž pak měl sedm dětí.

Zahraniční zkušenost

Po dokončení vzdělání působil Tódžó u pěchoty v hodnosti podporučíka, v letech 1918–1919 krátce sloužil na Sibiři v rámci expedičních jednotek vyslaných zasáhnout do ruské občanské války. Následně jej nadřízení odveleli do Německa, kde až do roku 1922 zastával funkci vojenského atašé na velvyslanectví v Berlíně. Vzhledem k tomu, že císařská armáda prošla v 19. století výcvikem řízeným německou vojenskou misí, měl myšlenkový vývoj ozbrojených sil evropské mocnosti na japonské důstojníky značný vliv. Tódžó nebyl výjimkou a časem se zhlédl zejména v konceptu totalitárního militaristicky řízeného státu.

Pokrčování: Japonský generál Hideki Tódžó (2): Císařův neoblomný válečný štváč

Když jeho práce v Evropě skončila, vydal se domů mimo jiné vlakem přes Spojené státy. Při této své jediné návštěvě Ameriky nabyl dojmu, že tamní obyvatelé jsou požitkářští slaboši oddaní pouze vydělávání peněz a ukájení svých potřeb.

Oproti tomu Tódžó se holedbal tím, že jeho jediný koníček spočívá v práci. Nad dokumenty sedával dlouho do noci a odmítal se zapojovat do péče o své potomky. Při komunikaci na pracovišti preferoval přísné dodržování pravidel a odsuzoval vyjadřování emocí. Podřízené neváhal fackovat a tvrdil, že pohlavek vnímá jako „nejlepší způsob výcviku“ pro příslušníky nesamurajských vrstev, kteří se od narození neřídí kodexem bušidó.

Od svých 15 let pracoval Dharamdev Ram, jemuž ve vesnici nikdo neřekne jinak než Baikunthpur, v továrně v bengálském Jagdalu. O tři roky později se oženil a žil obyčejný život jako tisíce a miliony mladých mužů na indickém venkově. Zhruba v roce 1987 se Baikunthpur začal více zajímat o náboženství a duchovní život. Našel si svého učitele a začal svět kolem sebe vnímat jinak.

Začal si uvědomovat nespravedlnost světa kolem sebe – začal vnímat všeobecné násilí na ženách, zabíjení zvířat a spory o půdu, které často končily násilím. V roce 2000 proto přijal slib, že se nebude mýt, dokud tyto nepravosti neskončí. Na první pohled vznešený cíl mu přinesl řadu obtíží, kvůli zanedbané hygieně přišel například o práci v továrně a od té doby je nezaměstnaný. Porušit svůj slib ho nepřiměla ani smrt jeho manželky a dvou synů. Přesto se Baikunthpur i ve svých 62 letech těší relativně dobrému zdraví.

TIP: Nejšpinavější muž světa se 67 let nemyl: Podle lékařů je ale zdravý jako řípa

Jeho podivuhodné rozhodnutí se pokusili zdokumentovat indičtí novináři, kteří hovořili s Baikunthpurem, jeho známými i duchovním učitelem. Všichni potvrdili, že se skutečně 22 let nemyl. A ve svém snažení je odhodlaný vytrvat. Alespoň do té doby, než skončí nepravosti světa.

Do lesa a k přírodě vůbec nás to přirozeně táhne. Jeden ze základních zákonů života platí již od úsvitu dějin: Díky nástěnným malbám z období starověkého Egypta víme, že lidé před dvěma tisíci lety zdobili své domovy květinami, a obliba pokojových rostlin se od té doby nijak nesnížila. Známý americký biolog Edward O. Wilson v 80. letech pro vrozenou lidskou tendenci hledat spojení s přírodou a jinými formami života zavedl dnes hojně užívaný termín biofilie. Platnost jeho hypotézy si většina z nás již mnohokrát ověřila na vlastní kůži: Máloco dokáže po náročném dni stráveném ve škole či kanceláři „vyčistit hlavu“ tak spolehlivě jako právě procházka lesem. Úleva od stresu je takřka okamžitá – výzkumy naznačují, že pocit uvolnění pocítíme již během patnácti minut.

Lesní koupele

V jedné z prvních studií zabývajících se souvislostmi mezi pobytem v lese a naším psychickým – potažmo fyzickým – zdravím v roce 1980 japonský biolog Yoshifumi Miyazaki prokázal, že pobyt v lese výrazně snižuje hladinu stresového hormonu kortizolu. V jednom ze svých experimentů vyslal skupinu dobrovolníků na čtyřicetiminutovou procházku v lese, zatímco druhá část účastníků pokusu měla za úkol stejnou dobu chodit po laboratoři. A byť jde o zcela totožný pohyb, ukázalo se, že chůze po mechem porostlých stezkách má docela jiný účinek. Vysvětluje se tím mimo jiné to, proč se rychleji hojí zranění pacientů, kteří mají možnost během léčby pobývat pod korunami stromů.

V reakci na Miayazakiho zjištění tehdy japonská státní lesní správa zahájila oficiální kampaň na podporu vycházek do lesa a praktikování „šinrin-yoku“ neboli lesní koupele. Yoshifumi Miyazaki je dodnes považovaný za předního odborníka na tzv. „lesní terapii“. Závěry, k nimž dospěl, během uplynulých třiceti let však opakovaně potvrdily i studie z jiných států, například z Finska (mimochodem země, jejíž území je zalesněno ze 70 %).

Profesorka Liisa Tyrväinenová z tamějšího Institutu pro přírodní zdroje shrnuje hlavní zjištění, o nichž vědci dnes již nepochybují: „Když se lidé ocitnou v lese, sníží se jim krevní tlak, dýchací i tepová frekvence a uvolní se svalové napětí. Je to podobné, jako bychom cvičili jógu nebo meditovali.“ Ruku v ruce s tím jde aktivace parasympatického nervového systému, který se uplatňuje zejména ve chvílích odpočinku. 

Stromová aromaterapie

Nabízí se pochopitelně otázka, jak je možné, že zdánlivě obyčejný shluk stromů má na nás tak blahodárné účinky. Jedno z možných vysvětlení se připisuje kvalitě lesního vzduchu. Právě znečištěné ovzduší ve městech se totiž považuje za významný faktor přispívající k riziku srdečních onemocnění, jež se často vážou s vyšší mírou stresu. Naopak vzduch v blízkosti zurčících vodopádů a horských bystřin je nabitý zápornými ionty, které pravděpodobně potlačují projevy deprese.

Lesní vzduch kromě toho obsahuje řadu aromatických molekul produkovaných stromy a dalšími rostlinami, z nichž mnohé ovlivňují imunitní systém, nebo dokonce fungují jako přírodní antibiotika. Jde například o tzv. fytoncidy, o nichž už víme, že podporují přirozenou imunitní odpověď organismu, podobně jako aromaterapie. Profesor Qinq Li z tokijské lékařské univerzity prokázal, že v krvi lidí trávících volný čas v lese se změnilo složení bílých krvinek: Zvýšilo se u nich množství tzv. NK buněk, jež hrají klíčovou roli mimo jiné v detekci nádorů a jsou rovněž schopné bojovat proti infekci i zánětu.

A stačilo přitom jen velmi málo: Už dvě dlouhé procházky ve dvou po sobě následujících dnech vedly k nárůstu množství i aktivity NK buněk o více než polovinu, přičemž tento efekt přetrvával ještě zhruba celý další měsíc. V pozdější studii pak Li se svým týmem zjistil, že obdobného, byť ne tak výrazného účinku se dosáhne, pokud se fytoncidy rozpráší do hotelových pokojů. 

Nezapomeňte žasnout

Není žádným tajemstvím, že obyvatelé měst a urbanizovaných zón ve srovnání s „venkovany“ v mnohem vyšší míře trpí úzkostmi a poruchami nálady. Řešení přitom existuje: Ani ve velkoměstech většinou není daleko, pokud ne les, tak přinejmenším park, kde lze přičichnout k rozkvetlým stromům a nadýchat se čistšího vzduchu. Je prokázáno, že již po relativně krátkém pobytu v přírodním prostředí (udává se obvykle kolem půl druhé hodiny) se sníží aktivita těch mozkových center, která jsou nejčastěji spojována se vznikem depresivních stavů.

Namísto toho se může stát, že pocítíme něco docela jiného: upřímný úžas. Pocit podobný tomu, jaký prožíváme, když sledujeme oblohu plnou hvězd, se dostaví průměrně po šedesáti minutách zírání do zeleného baldachýnu nad našimi hlavami. A jak připomínají psychologové, je velmi důležité jej občas zažít. Mimochodem, v jednom z kuriózních experimentů nechali vědci jednu skupinu dobrovolníků minutu hledět do korun stromů, zatímco druhá sledovala panoráma vysokých budov.

Členové první skupiny byli posléze daleko ochotnější pomoct neznámému člověku než ti, kteří namísto stromů viděli jen mrakodrapy. „Pocit úžasu nám připomíná, že existují věci, které nás přesahují. To nám umožňuje zbavit se starostí, nesoustředit se tolik na vlastní osobu a chovat se štědřeji ke svému okolí,“ vysvětluje výzkumník z kalifornské univerzity v Irvine Paul Piff.

Cesta k delšímu životu

Důvodů, proč bychom se měli do lesa vypravovat co možná nejčastěji, bychom ale napočítali daleko víc. Procházku mezi listovím by měli lékaři doporučit především pacientům s hypertenzí: Jak v roce 2010 prokázala rozsáhlá studie vědců z australské Queenslandské univerzity, přibližně u desetiny lidí s vysokým krevním tlakem se hodnoty stabilizovaly poté, co začali pravidelně pobývat v parku alespoň třicet minut za týden.

„Kdyby si každý z nás našel trochu času na přírodu, úspory ve zdravotnictví by byly enormní,“ komentovala tyto závěry vedoucí studie Danielle Shanahanová. Již zmíněná finská odbornice Liisa Tyrväinenová proto radí nezapomínat na pravidelný pohyb v přírodě, nejlépe právě v lese. „Jeden výlet nás samozřejmě nevyléčí, ale může to být dobrý začátek pro změnu životního stylu,“ říká. Pokud zvažujete stěhování, nezapomeňte proto při volbě nového bydliště brát v úvahu právě blízkost a dostupnost lesů či přinejmenším parků.

TIP: Blýskání na lepší časy: Starý kontinent opět zarůstá

Jak se ukázalo, obyvatelé měst s větší plochou zeleně, mezi něž se mimochodem řadí i tuzemská metropole (viz Praha, město zeleně), mají bohatší společenský život: Parky a přírodní prostředí poskytují vhodné zázemí ke společenským setkáním, o nichž je dobře známo, že podporují psychické zdraví. Lidé, kteří mají širší síť přátel a udržují sociální kontakty, žijí déle. Chtějí-li tedy starostové vytvořit pro své občany přátelské prostředí, neměli by zapomínat na výsadbu nových stromů.