Testosteron, pohlavní hormon, který se projevuje především u mužského pohlaví a je spojený s rozvojem řady tělesných znaků typických pro muže, už byl dříve spojen s rozmanitými osobnostními, ale také sociálními a ekonomickými faktory, jako je například postavení v lidské společnosti.

Badatelé německého Institutu Max Plancka pro demografický výzkum nedávno zjišťovali, zda hladina testosteronu u mužů ovlivňuje i jejich úspěch na trhu práce. V rámci výzkumu prostudovali hladinu tohoto pohlavního hormonu v krevním séru více než 2000 zaměstnaných a více než 110 nezaměstnaných mužů, společně s jejich zaměstnaností v období mezi lety 2011 a 2013.

Testosteron a zaměstnání

Výsledky výzkumu přesvědčivě ukazují, že v obou těchto skupinách mužů byla vyšší hladina testosteronu spojená s nižším rizikem nezaměstnanosti. Tento vliv testosteronu byl přitom výraznější u skupiny původně nezaměstnaných mužů. Vědci z toho usuzují, že testosteron může podporovat schopnost mužů najít a také si udržet práci.

TIP: Nový výzkum: Jsou testosteronem nabití samci štědřejší, nebo jsou to šetřílci?

Vědci se netají tím, že není jasné, proč přesně je testosteron spojený s větším úspěchem na trhu práce. Mají na to ale teorie, které vycházejí z předešlých výzkumů vlivu testosteronu na osobnost. Podle nich by mohla být významná především spojitost testosteronu se zdatnějším sociálním chováním. Muži s vyšší hladinou testosteronu si budují rozsáhlejší sociální sítě, které jsou pro úspěch při shánění práce klíčové. Důležité by mohlo být i to, že testosteron zřejmě zvyšuje konkurenční chování a asertivitu, což je rovněž přínosem pro zájemce o práci.

Konec věku vikingů přišel poněkud paradoxně právě v době jeho největšího rozmachu. Následovníci švédského válečníka Rurika splynuli se slovanskými obyvateli a postupně přijali jejich jazyk i zvyky. Stali se novou vládnoucí elitou, kterou už k původní severské vlasti nepoutaly žádné vazby.

Předchozí část: Když Vikingové drancovali Evropu: Vzestup seveřanů umožnila slabost jejich protivníků

Podobně zanechali pirátství vikingové dotírající na Franskou říši: V roce 911 se Dánové pokoušeli dobýt město Chartres, jež úspěšně vyplenili již několikrát předtím. Záhy se však ukázalo, že ho Frankové v mezičase důkladně opevnili a tentokrát se na nepřítele dobře připravili – takže se z lovců záhy stala kořist a opěšalé seveřany kosila franská jízda. Když pak jezdci zastavili prchající vikingy těsně u pobřeží a nedovolili jim opustit bojiště v lodích, došlo k patu: Finální útok na dosud silné, byť poražené vojsko by byl totiž nesmírně krvavý. 

Karel III. proto vyzval vikingského vůdce Rolla k jednání a dal mu velkorysou nabídku: Může si ponechat území na pravém břehu Seiny až k pobřeží a na oplátku uzná Karla svým vládcem a bude jeho říši chránit před nájezdy jiných vikingů. Protivník přijal, a vznikla tak Normandie neboli „země seveřanů“. Novopečený kníže Rollo se nechal pokřtít a z nesmiřitelných nepřátel se stali spojenci. 

Protivníci sílí

Také v případě Británie se posilování obrany změnilo v účinnou zbraň. Alfréd, král Wessexu, se ukázal jako skvělý organizátor a tvrdý bojovník. Ačkoliv ho vpády Vikingů dotlačily téměř k pádu, a načas se musel dokonce skrývat v bažinách, nikdy se nevzdal. Uvědomil si, že hlavní výhodu lupičů tvoří jejich mobilita i nepředvídatelnost a bránit se jim dá pouze důkladnou přípravou. V jeho časech totiž neexistovala stálá armáda a jediní soustavně trénovaní muži ve zbrani byli členové osobní stráže jednotlivých velmožů. Svolávání vojska, tzv. fyrdu, trvalo celé týdny a mělo smysl jen v případě skutečně masivní invaze. Když ale pobřežní město či klášter přepadne pouhých pět lodí se stovkou válečníků? Během několika dní jsou pryč i s kořistí. 

S vypětím všech sil dokázal Alfréd seveřany v sérii bitev zastavit a vyjednat mír. Dánové s ním uzavřeli formální dohodu, která dělila Anglii na severskou a saskou polovinu. Král dostal čas svou zemi reorganizovat a vytvořit systém tzv. burhů, pevností rozmístěných tak, aby měli obyvatelé k nějaké z nich nejdál třicet kilometrů. V případě nebezpečí se potom mohli stáhnout k té nejbližší i s dobytkem a cennostmi.

Burhy spojoval systém udržovaných cest a každá pevnost měla stálou jízdní posádku. Na vyvýšených místech navíc vznikla síť světelných majáků pro bleskové předávání zpráv, takže blížící se lodě či armáda už nemohly nikoho překvapit. Burhy vybíraly na svém území daně a místní úředníci soudili spory, takže se kromě robustního vojenského systému zrodila i byrokracie jednotně prosazující vůli krále. Šlo o první krok na cestě ke skutečnému sjednocení Anglie. 

Proměny severu

Téměř na dvě stě let se poměry v Anglii zakonzervovaly, ale v následujících staletích dobyli Anglosasové své země zpět. Prostí farmáři, jakkoliv zruční se zbraněmi, se ukázali jako nedostatečná síla proti stálým, dobře trénovaným vojákům. A situace se měnila také „doma“: Na počátku 9. století byla severská společnost rozdrobená a žila v nekonečných válkách mezi jednotlivými jarly. Jen v Norsku, předtím než ho v roce 872 sjednotil Harald I. Krásnovlasý, existovalo nejméně třicet „království“ – ačkoliv zmíněný termín mohl zahrnovat i větší vesnici s přístavem a několika podřízenými osadami. Stejně tak se odehrálo postupné sjednocení v Dánsku a Švédsku, kde největší a nejmocnější jarlové v průběhu let zašlapali do země všechny potenciální protivníky. 

Vzrůst autority jediného muže, „krále králů“, se stal začátkem konce vikingů. V centralizovaném státě nebylo místo pro osobní rozepře, které přinášejí nestabilitu. Dlouhá a „slavná“ tradice vražd i následných krvavých odplat, jichž jsou severské ságy plné, se uzavřela. Vzpurný a nezávislý duch, který v prvních staletích vikingské výpravy poháněl, byl potlačen. Nájezdy mužů z jednoho či několika spřátelených klanů, vedené obyčejnou touhou po bohatství, najednou potřebovaly svolení panovníka a malý lup velkého krále nezajímal. Individuální výpravy se proměnily v masivní invaze s cílem získávat další území.

Když se později ukázalo, že se kdysi slabí protivníci začínají lépe organizovat a bránit, takže prolitá krev za trochu půdy nestojí, skončily nájezdy úplně. Králové budovali větší sídla, zvelebovali zemi a toužili být uznáni jako rovní vladařům z „civilizované“ části kontinentu – k čemuž se image lupiče příliš nehodila. 

Vzestup kříže

Poslední ranou se stal příchod křesťanství. Obyčejní seveřané tvrdohlavě lpěli na starém náboženství a prvotní kazatelské mise, které v Norsku začaly v roce 710, příliš neuspěly. S novou vírou se tak setkávali především obchodníci: Přestože dnes vikingy vnímáme především jako válečníky, jejich umění směňovat bylo v té době neméně důležité a zajišťovali například styk s arabským světem. Místní vládci mnoha křesťanských měst však nechtěli povolovat obchod pohanům, proto bylo běžné, že jakmile kupci ztratili z dohledu břehy domoviny, věšeli si na krk kříže. 

Po křesťanství ovšem záhy „sáhli“ severští panovníci, jelikož jim skýtalo řadu výhod. Nejenže znamenalo vstupenku do „lepší společnosti“, tedy mezi vládnoucí elity zbytku Evropy, ale také nabízelo jistou ochranu. Vojska Karla Velikého masakrovala pohany ze Saska ve velkém, a to s požehnáním papeže. Ovšem zaútočit na jiného pokřtěného vládce bylo porušením dobrých mravů a církev proti válkám mezi křesťany ostře vystupovala. Do třetice přinesla nová víra velmi výhodný étos poslušnosti: Zatímco staří bohové si libovali v krvi a hrdinství jednotlivců, křesťanství zdůrazňovalo pokoru, harmonii a respekt k panovníkovi, což pomáhalo při centralizaci moci. 

Kristus vedle Thora

Seveřané tedy nakonec přijali novou víru pozvolna a dobrovolně. Církev nesáhla k tvrdým opatřením a zákazům starých tradic, ale využila pohanskou toleranci, jež bez problémů umožňovala uctívání více božstev naráz – a k Odinovi či Thorovi tak jednoduše přibyl Kristus (viz Kladivo i kříž). Řadě konvertitů bylo dovoleno navštěvovat bohoslužby obou náboženství a křest se zpočátku nevyžadoval, postačilo viditelně nošené znamení kříže. Mnohé přitahoval i samotný proces přechodu k nové víře, protože novokřtěnec dostával bělostné roucho z jemného plátna, což byla věc mezi chudými seveřany téměř nevídaná. 

Samozřejmě se našli i horliví kněží, kteří se pokoušeli vymýtit staré způsoby rychle a rázně, ale ostré reakce obyvatel na sebe obvykle nenechaly dlouho čekat. Vládci tak raději zachovávali rovnováhu a případný povinný křest ukládali vysoce postaveným představitelům rodů, nikoliv prostému lidu, jenž dále uctíval staré mocnosti. Na Islandu dokonce přijali novou víru demokraticky na sněmu svobodných mužů zvaném Althing, kde si tak trochu kupecky spočítali, co z toho budou mít. 

Kam zmizeli?

Díky tomuto hladkému přechodu nedostalo nikdy pohanství nálepku čehosi špinavého, čeho by se měl dobrý křesťan štítit. Například islandská kniha Landnámabók z přelomu 9. a 10. století líčí příběh námořníka, který byl sice přesvědčeným křesťanem, ale když jej na moři zastihla bouře, bez skrupulí vzýval Thora. Můžeme si přitom domyslet, že šlo o vcelku modelový příklad. Shovívavost vrchnosti vůči staré víře se pak neocenitelně odrazila například v tom, že kronikáři zaznamenali mýty a pověsti svých pohanských otců, a to bez výraznějšího zkreslení. Díky práci Snorriho Sturlusona a jeho Starší i Mladší Eddě se nám tak detailně zachovaly příběhy severských bohů. Nic podobného se u středoevropských Germánů ani Slovanů nepodařilo. 

TIP: Ztracené mýty dávného severu: Kterak Thor a Odin vzdorovali křesťanství

Kam tedy vikingové zmizeli? Nikam – snad s výjimkou Grónska, kde se klima zhoršilo natolik, že místní populace skutečně musela ostrov opustit. Ve skutečnosti zmizel jen svobodný a brutální způsob obživy, který ovšem i na vrcholu slávy praktikovala pouze malá část populace. Loupení se přežilo, nahradil ho obchod výhodnější pro všechny strany a ze svobodných jarlů se stali poslušní leníci bohem pomazaného krále. Výměnou za kdysi tak žárlivě střeženou nezávislost dostali seveřané vzdělání, architekturu i technologie západní části kontinentu – a v neposlední řadě také uznání coby civilizovaní lidé. 

V britských těžkých tancích panovaly příšerné podmínky. Tankisté v nich museli snášet obrovský hluk, výfukové plyny a vysoké teploty. Ještě horší podmínky ale panovaly v tancích francouzských. Ani němečtí tankisté nemohli hovořit o nějakém pohodlí, ve srovnání se svými britskými či francouzskými soupeři se ale rozhodně mohli těšit podstatně lepším podmínkám.

Výhody císařského kolosu

Německý těžký tank A7V bývá běžně označován za nepodařenou slepou uličku. Z celkového taktického pohledu je to sice pravda, avšak současně se konstruktérům musí přiznat, že jejich vozidlo nabízelo daleko lepší pracovní podmínky pro osmnáctičlennou osádku a disponovalo vyspělejším systémem řízení.

V  přední části seděl střelec z 57mm děla a po jeho boku pracoval nabíječ. Na levé i pravé straně a v zádi korby se nalézalo celkově šest kulometů, z nichž každý obsluhoval střelec a nabíječ. Uprostřed byly umístěny dva motory, před nimi a za nimi měli otáčivé sedačky dva mechanici, kteří kontrolovali fungování celé pohonné soustavy. Na krytu motoru se pak nacházela plošina obestavěná pancířem, jež vytvářela na horní straně tanku onu charakteristickou „kabinu“. Toto slovo vystihuje i její funkci, protože uvnitř seděli dva zbylí muži – vpředu vpravo velitel a vzadu vlevo řidič.

Jak na ocelovou krabici?

Měli tedy poměrně dobrý rozhled do okolí tanku, ačkoli rozměry vozidla částečně omezovaly výhled řidiče na překážky těsně před strojem. Řidič pomocí velkého volantu měnil rozdíl rychlostí chodu obou motorů, což ovlivňovalo rychlost pásů, takže s A7V se takto jednoduše zatáčelo. Nohama ovládal dva spojkové pedály, po levé ruce měl páku přídavné brzdy a pravá ruka obsluhovala převodový kvadrant.

Dvě vnější páky kvadrantu byly spojeny s pásy, kdežto pomocí vnitřní dvojice se nastavovaly tři stupně pro každý z motorů. Řízení vozidla A7V tedy výrazně těžilo právě z faktu, že mělo dva motory, respektive jeden pro každý pás, což však logicky znamenalo i dvojnásobné riziko poruchy. Pochopitelně ani němečtí tankisté nemohli hovořit o nějakém pohodlí, ale ve srovnání se svými britskými či francouzskými soupeři se rozhodně mohli těšit podstatně lepším podmínkám.

Detaily z výcviku

Také Němci museli nejprve improvizovat, pokud šlo o výcvik budoucích tankistů. Ze začátku panovalo přesvědčení, že když budou upřednostňováni vojáci, kteří již mají z dřívějška nějaké zkušenosti s ovládáním motorových vozidel, postačí jim jen dvoutýdenní výcvik. Postupem času se však ukázalo, že na ovládnutí A7V je třeba výrazně delší čas. Výcvik tedy zabral šest týdnů, byť skutečně platilo, že i Němci preferovali vojáky s řidičskými zkušenostmi.

V tomto smyslu jim pomohla i skutečnost, že německá armáda již před válkou užívala pásové traktory značky Holt. Tanky A7V totiž převzaly komponenty podvozků těchto traktorů, a tudíž se dalo najít poměrně dost vojáků, kteří je dovedli dobře obsluhovat.

Němci měli tanků nedostatek, a tak pro boj s nepřátelskými stroji zavedli protitankovou pušku Mauser 1918 T-Gewehr. (foto: Wikimedia Commons,  Imperial War Museums, CC0) 

Stojí ještě za zmínku, že němečtí i britští tankisté prodělali také školení pro situace, že obrněnec bude poškozen či jinak znehybněn. Část osádky se měla snažit tank zprovoznit či vyprostit, zatímco zbývající muži se měli chopit kulometů, opustit vozidlo a krýt své spolubojovníky.

Spolupráce s blátošlapy

Vyskytovaly se dokonce též počáteční nesmělé pokusy o koordinaci postupů tanků a pěchoty, protože navzdory své „revoluční“ povaze byly pásové obrněnce vnímány především jako prostředek pro podporu útočících infanteristů. Jezdily velmi pomalu, většinou rychlostí 6–10 km/h, ale to se nepokládalo za nevýhodu, protože tyto stroje měly zásadně postupovat spolu s pěšáky, kteří s nimi museli držet krok.

Společné útoky obou zbraní ale často končily neúspěchem, jelikož chyběly nástroje pro efektivní komunikaci. Signální vlajky nebo lampy (později semafory) se v chaosu bitev příliš neosvědčily a tehdejší radiostanice byly příliš velké a těžké, takže se musely stavět speciální spojovací verze tanků. Některé z těchto překážek zůstaly na tehdejší úrovni technologií neřešitelné, ale tankisté navzdory tomu získávali ohromně cenné zkušenosti, ze kterých mohly armády rozsáhle těžit v meziválečném období.

Do míst, kde na Marsu operuje rover Perseverance a dron Ingenuity, přišla zima a podmínky pro pozemské vyslance vědy se tak stávají čím dál složitějšími. Největší problém představuje zvýšená prašnost a teploty, které přes noc padají k -80 °C.

Komplikované podmínky představují velkou výzvu především pro Ingenuity, jehož fungování na rudé planetě je koncipováno spíše jako technologická demonstrace než plnohodnotná vědecká mise. Kvůli zvýšené prašnosti není dron schopný akumulovat dostatek slunečního záření a vyrobit energii pro svůj provoz.

Zimní (polo)spánek

Operátoři NASA problém řeší tak, že se Ingenuity na noc vypíná a nechává resetovat svou palubní elektroniku. Tento nový způsob ovládání s sebou ale nese rizika pro elektronické součástky, z nichž mnohé nejsou navrženy tak, aby přežily teploty, kterým jsou v noci vystaveny. Problém představují i extrémní teplotní výkyvy mezi dnem a nocí, což by mohlo vést až k selhání důležitých komponent dronu. Jeden takový problém ostatně NASA právě řeší.

Během uvedení dronu do letové pohotovosti operátoři odhalili, že jeden z důležitých senzorů marsovského dronu Ingenuity nefunguje. Jedná se o přístroj, který dronu umožňuje udržovat si během letu svou polohu vůči povrchu. Nefunkční navigační senzor zní jako velký problém – a také problémem je – nemusí ale nutně znamenat konec létání dronu na Marsu.

Ingenuity v problémech

Nefunkční senzor se jmenuje inklinometr (měřič náklonu). Jedná se o dvojici akcelerometrů, které mají vždy ještě před startem Ingenuity změřit gravitaci. Tyto informace pak využívá navigační počítač robota k tomu, aby jeho let správně kopíroval povrch pod ním. Během samotného letu Ingenuity svůj inklinometr nepotřebuje (pro orientaci využívá data z jiných přístrojů), je ale důležitý před samotným startem. Bez něj se Ingenuity chová, jako by trpěl závratěmi.

TIP: Nástup marsovské zimy bude zřejmě znamenat konec pro dron Ingenuity

NASA už problém řeší. K vyhodnocení polohy má dron nově využívat data z akcelerometrů v inerciální měřící jednotce. Podle operátorů sice nebudou tak přesná jako z původního zařízení, ke správnému odhadu výchozí polohy by ale údaje měly stačit. Příslušnou úpravu softwaru již operátoři odeslali a brzy nejspíš uvidíme, nakolik byla oprava úspěšná. Pokud se záplata povede nasadit, měl by Ingenuity už brzy absolvovat svůj devětadvacátý let.

Když se řekne Austrálie, máme většinou jasno. Kontinent je to k nepřehlédnutí. Ovšem neobvyklý termín Sahul by nás mást mohl: označuje se jím totiž celá plocha souše, usazené na australské kontinentální desce. Kromě Austrálie  sem lze zařadit ještě Tasmánii, Papuu (Novou Guineu) a pár dalších ostrůvků. Tedy dnes geograficky izolované země, které k sobě ale měly před pár tisíciletími mnohem blíž. Jak to? Během posledního glaciálního maxima, doby ledové, byl dnešní Baasův průliv obyčejnou nížinou, kterou jste mohli projít takříkajíc suchou nohou. Vlastně jste mohli klidně vyrazit po svých rovnou za nosem z Papui přímo do Austrálie! Což bylo pro organizaci migrace prvních lidí zásadní.

Kudy?

Uznávaní badatelé mají jasno v tom, že první skupina přibližně tisícovky osob dorazila na území dnešní Austrálie přibližně před 75 až 50 tisíci lety. Kam ale dál směřovaly jejich kroky a jak probíhala postupná kolonizace, to už tak zřejmé nebylo. Zkuste se vžít do dilemat prvních lidí na novém a velikostí nezměrném kontinentu a popřemýšlejte, zda bude lepší držet se čáry pobřeží, anebo zamířit rovnou do vnitrozemí. Protože přesně takovou sérii úvah a zvažování při mapování pravděpodobných směrů podstoupili i výzkumníci z týmu Coreyho J. A. Bradshawa z jihoaustralské Flindersovy univerzity během své unikátní studie.

V čem byl jejich přístup originální? Třeba už jen v tom, jak dokonale zužitkovali všechny dostupné střípky dávné historie a drobečky užitečných informací, které se podařilo za poslední generace sesbírat akademickým odborníkům nejrůznějších profesí. Etno-lingvisté například sledovali, jak se štěpil a rozvíjel jazyk a dorozumívání lidí, vzdalujících se od míst, v nichž migrace do Austrálie započala. Genetikové mohli na bázi kosterních pozůstatků doložit přibližný vývoj některých rodových linií. Zkoumaly se i nejrůznější artefakty, pocházející z archeologických nalezišť, rozesetých po celé Austrálii, nástěnné malby a dalších formy umění, jež po sobě tito prapůvodní kolonisté zanechali.

Přehledná trasa

Má to pochopitelně háček. Ani tyto fragmenty nevykreslují prostup prvních lidí Austrálií a nedávají jasnou představu o tom, jak dlouho jim například trvalo projít z jednoho konce kontinentu na druhý. Jsou to jen indicie, kterým chybí praktický rozměr. Proto se je do rámce konkrétních souvislostí pokusil zasadit Bradshaw, kterému při tom pomohla počítačová expertka Stefani Crabtreeová z Utažské státní univerzity. 

Pomohli jim komplexní analýzy, které automaticky propočítávaly a propojovaly osídlená místa virtuálními trasami. „Když se totiž ocitnete v neznámé zemi a nemáte s sebou mapu, pohybujete se velmi úsporně a logicky,“ popisuje Crabtreeová. „Šetříte zásoby potravy, nevzdalujete se příliš od vodních zdrojů, snažíte se tábořiště budovat na vyvýšených místech, ze kterých máte přehled o dění v okolí.“

Přírodní ukazatelé

Kromě podkladů od genetiků, archeologů a etno-lingvistů tak do hry vstoupil ještě faktor místní geografie a hydrologie, respektive dostupnosti vodních zdrojů. A také 120 různých modelů populačního růstu. Šlo tedy o opravdu robustní balík dat, který nabízel 125 miliard možných kombinací různých migračních tras. Ty naštěstí neprocházeli přímo badatelé, ale výkonný software univerzitních počítačů. 

Výstupem byl podnětný nahodilý ale přesto statisticky možný model základních cest, které se jevily být z hlediska logiky optimální. Je to vlastně podobný princip, na jakém byste v České kotlině pátrali po místech k založení hradiště: vyberete si místa na strategických pozicích, dobře ubránitelná, s výhodou terénu a přitom slušnou dostupností. 

V australském podání se pak jednalo o příhodné pozice míst k táboření poblíž zdrojů. Někdy se z bodu A dostanete do bodu C nejkratší cestou přes bod B. Pokud to ale obnáší přechod pouště nebo zdolávání strmých skalisek a nejste dosud přesvědčení o správnosti takové trasy, raději to vezmete zacházkou přes klidnější a komfortnější bod D. „Lidé mají tendenci si podvědomě vytvářet takové cesty, které je vedou do vizuálně atraktivních oblastí, bez rizika bloudění anebo s přemrštěným výdejem energie,“ dodává Bradshaw. Nevyberete si vždy tu nejkratší cestu, ale nejsnazší. A jste rádi, když vás na ní „vedou“ nejrůznější typické přírodní útvary, hory a řeky, k nimž se prapůvodní obyvatelé i duchovně upínali.

Superdálnice

Propočty počítače byly zpětně ověřovány údaji z dalších oblastí bádání. Například archeologické stopy vykreslují spíše období kolem 35 tisíc let př. n. l. a etnolingvistické informace spadají do dob ještě mladších. Z optimalizovaných migračních cest, proložených těmito drobečky, tak postupně vykrystalizovalo několik tras, které se badatelé nebáli nazvat prvními superdálnicemi, protože je v průběhu dlouhých staletí opakovaně využily miliony lidí nezávisle na sobě. 

Cesta z papuánského Sorongu nebo území dnešního Port Moresby vedla přes nížiny kolem velkých jezer, kde se dělila na cestu ke Cairns a Darwinu, směřovanou pohořími a pobřežím. V dolních partiích pak přes dnešní Perth či Sydney, až k tasmánského Hobartu. Jak dlouho taková cesta přes celý Sahul mohla trvat? Podle propočtů se zdá pravděpodobné, že lidé prostupovali kontinentem velmi dynamicky a nad očekávání rychle. „Kolonizace“ netrvala déle než 200 generací. Během nich se pochopitelně lidé, mezigeneračně putující z Papui až do Tasmánie, výrazně kulturně odlišili. Společný jim ale zůstal intenzivní (až intimní) vztah k přírodním útvarům, jež je na dlouhé cestě vedly. „Je to vetkáno do jejich historie, do vlastního původu a vyprávění,“ komentuje to Bradshaw. 

TIP: Austrálie je možná osídlená už 120 tisíc let: Budou se přepisovat učebnice?

Počítačové analýzy, doplněné o fragmenty známých informací, tak pomohly zmapovat první kroky nových obyvatel, i když se jejich cesta započala před desítkami tisíc let. Fascinující dobrodružství odstartované tisícovkou prvních odvážlivců postupně vedlo k trvalému aboridžinskému zasídlení, čítajícímu ve výsledku šest a půl milionů osob. 

Kořeny tanku T-55 lze vysledovat až do závěrečné fáze druhé světové války, kdy tvořil páteř obrněných sil Rudé armády střední T-34/85. Ten se mohl pochlubit vysokou pohyblivostí, účinnou výzbrojí i kvalitním pancéřováním, avšak jeho vývojový potenciál už se vyčerpal. Stalinovi generálové pochopili, že konstrukční kanceláře budou muset připravit modernější typ. 

Se 100mm kanonem

Prvním krokem se stal T-44, u něhož dosavadní systém zavěšení podvozku typu Christie nahradily torzní tyče. Další novinka spočívala v uložení pohonné jednotky napříč a Sověti otestovali též výkonnější kanon. Koncepce se ukázala jako životaschopná a posloužila pro další vývoj. Z něj už koncem roku 1945 vzešel Objekt 137, který dostal novou věž a experimentálně i dvojici dálkově ovládaných kulometů. Hlavní výzbroj tvořil 100mm kanon D-10T, jenž výrazně zvýšil palebnou sílu, ale značné rozměry munice zredukovaly počet převážených granátů na dvacet.

Sovětská armáda přijala obrněnec do výzbroje na jaře 1946 a přidělila mu označení T-54. Kanon D-10T zůstal zachován, sekundární výzbroj sestávala ze spřaženého kulometu SGMT ráže 7,62 mm a někdy ji doplňoval i protiletadlový DŠK na stropu věže. Srdcem stroje se stal dvanáctiválcový diesel V-54, práci řidiče usnadnila instalace dvoustupňové redukční převodovky s pěti stupni pro jízdu vpřed a jedním pro couvání. 

Naděje generálů

Sovětské obrněnce měly operovat v nejrůznějších klimatických podmínkách, proto nechyběl pneumatický startér ani záložní elektrický systém. Výkon se přenášel na hnací kolo umístěné vzadu, vpředu se nacházelo kolo napínací. Podvozek sestával na každé straně z pěti pojezdových kol s gumovými obručemi. Na rozdíl od svých předchůdců se T-54 vyznačoval čtyřčlennou osádkou zredukovanou o střelce z kulometu v korbě.

Stanoviště řidiče se nacházelo vlevo vpředu, střelec a velitel seděli ve věži a nabíječ napravo od kanonu. Korba se vyráběla ze svařované válcované oceli. Měla kolmé boky a skloněné čelo s překrývajícími se styčnými plochami pro další zvýšení balistické odolnosti. Sériová výroba byla zahájena roku 1947 v Nižném Tagilu a následujícího roku i v Charkově. Generálové vkládali do novinky značné naděje, avšak produkce se rozbíhala pomalu. Stroj totiž trpěl dětskými nemocemi a až do roku 1950 připadalo 88 % vyrobených obrněnců stále na T-34.

Věž na třetí pokus

Inženýři se pustili do vylepšování, z nichž byla nejzřetelnější nová věž odvozená od těžkého IS-3. Lépe odolávala zásahům a dovolila převážet větší množství munice. Přesto se neosvědčila a teprve v roce 1951 přišli Sověti s třetí a definitivní podobou věže s protaženým půdorysem i vhodněji skloněnými stěnami.

Pokračování: Obrněný nezmar z východu: Nejpočetnější sovětský tank T-55 (2)

Výsledný obrněnec se mohl pochlubit účinnou ochranou – čelo věže kryly 203 mm oceli, její boky 115-160 mm. Pancíř na čele korby měl tloušťku 100 mm a její podlaha sestávala z 20mm desek. Při testech se typ osvědčil natolik, že politbyro rozhodlo o zahájení produkce i v třetím závodě v Omsku. Z linek začaly konečně sjíždět požadované počty T-54 a jen za rok 1952 vojáci převzali 1 925 kusů.

Radiační prostředí na Marsu je pro lidi podstatně nebezpečnější než na Zemi. Rudá planeta má jen velmi řídkou atmosféru a nechrání ji prakticky žádné magnetické pole. Na Zemi jsou lidé v rozvinutých zemích vystaveni dávkám ionizujícího záření průměrně 6,2 mSv (milisievertů), zatímco na povrchu Marsu by to bylo průměrně 244,5 mSv. Nejnižší roční dávka, která prokazatelně zvyšuje riziko rakoviny je přitom asi 100 mSv.

Kosmické záření na Marsu pochází z několika zdrojů. Jde především o galaktické záření v podobně vysokoenergetických elektricky nabitých částic, které na Mars proudí ve víceméně stálém množství. Další podstatnou složkou je záření ze slunečního větru, jehož intenzita ale značně kolísá v souvislosti s proměnlivým „slunečním počasím“.

Ochrana před zářením

Dionysios Gakis z amerického institutu Blue Marble Space Institute of Science (BMSIS) a jeho spolupracovníci analyzovali různé typy materiálů, které by mohli astronauté a případní kolonisté na Marsu použít jako ochranu před kosmickým zářením. Ve své studii zahrnuli materiály, které by si lidé mohli dovézt ze Země i materiály pocházející přímo z rudé planety, jejichž využití by podstatně zjednodušilo logistiku misí na Mars.

Proudy elektromagnetického záření v okolí rudé planety (foto: NASA/Goddard/MAVEN/CU Boulder/SVS/Cindy Starr, CC BY-SA 4.0)

Šlo například o hliník, polyetylén, cyklohexan, polymetyl metakrylát, mylar, kevlar, a pak také vodu, uhlíková vlákna, kapalný vodík a simulovaný regolit z povrchu Marsu. Tyto materiály testovali s využitím softwaru GEANT4, který simuluje průchod částic hmotou, s přihlédnutím k podmínkám Marsu.

TIP: Astronauti v ohrožení: Riziko onemocnění rakovinou při cestě na Mars je zřejmě vyšší

Výsledky analýz ukázaly, že jako ochrana před kosmickým zářením nejlépe fungují materiály bohaté na vodík, jako je třeba vodní led. Simulovaný regolit, tedy štěrk z povrchu Marsu, měl střední účinnost a mohl by posloužit pro doplnění ochrany před zářením, zejména v kombinaci s hliníkem.

Během vykopávek v bývalých lázních ve čtvrti Kerameikos, kde ve starověkých Athénách sídlili hrnčíři, archeologové před časem narazili na množství předmětů v lázeňské studni. Mezi nimi pak bylo objeveno asi 30 proklínacích tabulek, které představují velmi cennou sondu do života a myšlení obyvatel starověkých Athén.

Když lidé v antickém Řecku a Římu chtěli získat výhodu nad svými protivníky, nejčastěji v soudních sporech, lásce, sportu či v osobních rozepřích, vytvářeli proklínací tabulky (defixe) s kletbou či kouzlem, v nichž se obraceli na božstva spojená s podsvětím (Pluto, Proserpina či Hermés), případně exotická božstva, především ta egyptská.

Proklínání v Athénách 

Proklínací tabulky z lázeňské studny pocházejí z přelomu 4. a 3. století před naším letopočtem. Jak čas, tak i místo jsou ale dost netypické. Podobné proklínací tabulky totiž známe z 5. a 4. století př. n. l., většinou z hrobek. Podle archeologů jde o důsledek změn, které zavedl Démétrios z Faléru, když byl v letech 317 až 307 př. n. l. správcem Athén.

Model sarkofágu a figurka vyrobená z olova nalezené na dně studny. (foto: German Archaeological Institute, Jutta Stroszeck, CC BY 4.0)

Démétrios totiž změnil „provoz“ athénské nekropole, nechal ji hlídat a především vehementně bránil tomu, aby se v hrobkách praktikovala magie. Obyvatelé Athén ale prokázali kreativitu v proklínání svých bližních a namísto hrobek začali ke komunikaci s podsvětím využívat místa, jako jsou studny, z nichž se staly „skluzavky“ pro kletby k podsvětním božstvům.

TIP: 2300 let starý džbán z athénské Agory ukrýval dávnou kletbu

Potvrzuje to i vedoucí výzkumu Jutta Stroszeck z Německého archeologického institutu v Athénách: „Objev proklínacích tabulek v lázeňské studni určitě souvisí s tím, že Athéňané viděli ve studních další možnou přístupovou cestu do podsvětí.“ S kolegy obdivuje různorodost tvarů i obsahu proklínacích tabulek. Některé kletby žádají, aby proklínaný nemohl mluvit, hýbat se nebo dokonce myslet. V jednom případě žárlivá sokyně v lásce proklíná vagínu jisté nevěsty.

Hlavním tématem obrazu Giuseppeho Antonia Lomuscia se mělo stát setkání sv. Sabina z Canosy a sv. Benedikta z Nursie. Jenže když bylo plátno v přepočtu za půl milionu korun odhaleno, nemohli si přihlížející nevšimnout, že zobrazuje i místního kněze a ředitele charitativní organizace, která dílo zaplatila. Ani jedna z osobností však ke svému ztvárnění nedala souhlas, a tak se musel obraz z očí veřejnosti zase v tichosti vytratit.

TIP: Znuděný hlídač v ruské galerii „vylepšil“ propiskou obraz za 20 milionů korun

Lomuscio si prý myslel, že postačí, když jednomu z mužů namaluje přes obličej roušku a druhého zčásti zakryje křížem. Údajně chtěl jednoduše zachytit vůdčí persony komunity – a nyní mu nezbývá než svůj výtvor upravit.

Příběh brněnské secesní vily Löw-Beer je spjat se jménem stejnojmenné židovské průmyslnické rodiny, která získala významné postavení v rakousko-uherské ekonomice 19. století a velkou roli hrála i po vzniku samostatné republiky. V nedávné době prošla rekonstrukcí a nyní je přístupná návštěvníkům. Jaké osudy pamatuje?

Fuhrmannova vila

Novodobá urbanizace dnes velice atraktivní brněnské lokality Černá Pole začala někdy v poslední třetině 19. století. Tehdy se v blízkosti současného Lužáneckého parku nacházely rozsáhlé vinice a zahrady. Dvě z parcel v oblasti ulice Sadové neboli Parkstrasse, jak se v 19. století nazývala dnešní ulice Drobného, vlastnil v letech 1854 až 1888 majitel cihelny Antonín Rüdiger Dreyks. Po jeho smrti byly dědicům na obtíž, a tak je prodali.

Parcely se po čase staly majetkem jiného továrníka – Moritze Fuhrmanna. Ten si tu v letech 1903 až 1904 nechal postavit secesní rodinnou vilu, v níž se nacházely čtyři byty se čtrnácti pokoji, sedmi kabinety, třemi kuchyněmi, dvěma koupelnami a šesti záchody. Je zajímavé, že tak obrovská budova není podsklepená! Důvod? Vysoká hladina spodních vod v nedalekých Lužánkách. Jméno projektanta dlouho nebylo známo, nicméně poslední dobou se objevují názory, že by jím mohl být vídeňský architekt Alexander von Neumann. Továrník Fuhrmann si domu příliš neužil, zemřel už v roce 1910. Jeho synové ji pak v srpnu 1913 za 290 tisíc korun prodali továrníku Alfredu Löw-Beerovi, jehož jméno vila dnes nese. 

Nový majitel 

Alfred Löw-Beer (1872–1939) nebyl jen tak někdo. Do Brna se přestěhoval ze Svitávky spolu s manželkou Mariannou a třemi dětmi Hansem, Gretou a Maxem. Byl „nechutně bohatý“, řečeno dnešním slovníkem. Jak jinak by mohl své dceři Gretě věnovat horní část své zahrady a k tomu i neomezený rozpočet na stavbu proslulé vily Tugendhat? Löw-Beerovy továrny prosperovaly, rodina patřila k brněnské smetánce. Žila na vysoké kulturní i společenské úrovni. 

Ve třicátých letech už secese není „in“, a tak ve vile dochází k výrazným změnám a modernizaci interiéru. Úpravy navrhl vídeňský architekt a rodinný přítel Rudolf Baumfeld. Unikátní světlé secesní obložení a zábradlí v centrální hale bylo překryto tmavých dřevem bez jakýchkoli ozdob. Na to se při nedávné rekonstrukci přišlo úplnou náhodou… Část tmavého obložení při práci nešťastně odpadla a památkářům se ukázala původní nádhera. Dnes mají návštěvníci vily možnost srovnání secese i moderní úpravy z třicátých let. 

Tragický 15. březen 1939

Poklidný život rodiny končí ve druhé polovině třicátých let, kdy dochází k perzekuci židovských rodin. Löw-Beerovi si nebezpečí nacismu moc dobře uvědomují, a tak se většina z rozvětvené rodiny, včetně Grety a Fritze Tugendhatových, rozhodne emigrovat do Velké Británie. Jejich majetek je však obrovský. Alfred Löw-Beer tedy prozatím zůstává v Brně, řeší finanční záležitosti a snaží se zachránit, co se dá. Jenže ho sledují…

Prakticky ještě před příchodem německých okupantů a vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava, v brzkých ranních hodinách 15. března 1939 je zatčen. Ještě téhož dne vpodvečer ho propustí. Druhý den se scénář opakuje. Opět je ráno zatčen, dovezen na Policejní ředitelství v Brně a večer propuštěn. Důvody nejsou známy. Kdo pomohl Alfredovi z vězení? Vykoupil se?

Dramatický konec

Pro Alfreda Löw-Beera jsou tyto události jasným signálem. Už nesmí na nic čekat. Narychlo prchá do Prahy, aby si zde sehnal pas na jméno Friedrich Schweigler. Pod touto identitou se snaží dostat ze země. Jenže… za pár dní je na železniční trati v blízkosti Stříbra, tedy na samých hranicích Protektorátu na kolejích nalezena jeho mrtvola! Stal se obětí vraha nebo zemřel nešťastnou náhodou? Jaké drama se odehrálo v posledních hodinách před jeho smrtí? To se dodnes nepodařilo spolehlivě objasnit.

TIP: Vila Tugendhat: Funkcionalistická perla z brněnských Černých Polí

Rodina v Británii neměla tušení, co se s Alfredem stalo. Najala si proto agenta britské tajné služby Paula Dukese a od něj se dozvěděla, že Alfred zemřel. Dukes  na základě svého vyšetřování v roce 1940 napsal špionážní román An Epic of a Gestapo. Mezitím továrníka pod falešnou identitou Friedrich Schweigler pochovali na hřbitově ve Stříbře. Až po válce jej pozůstalí exhumovali a pod pravým jménem uložili do rodinného hrobu na Židovském hřbitově v Brně. 

Další osudy vily

Vilu po Alfrédově útěku okamžitě zabavilo gestapo. Po dobu války ji okupovalo pro své potřeby. Veškerý nábytek Němci ukradli nebo zničili. Proto se nedochovalo nic z původního vybavení vily. Bohužel se nedochovaly ani autentické fotografie. Po válce byla vila znárodněna a v letech 1962 až 2012 tu sídlil Domov mládeže. Naštěstí! Za totality nebyly peníze skoro ani na údržbu, natož na nějaké stavební zásahy či rozsáhlejší změny. Proto dům zůstal v původním stavu. Proto mohl být rekonstruován do dnešní krásy…