V březnu 1909 vyrazila z New Yorku do africké Mombasy, která tehdy byla součástí Britské východní Afriky a dnes je druhým největším městem Keni, pozoruhodná výprava. Takzvaná Smithsonova-Rooseveltova africká expedice měla za cíl nasbírat vzorky pro Národní muzeum přírodní historie spravované Smithsonovým institutem. Výprava vedená Theodorem Rooseveltem, kterého jen pár dní před startem výpravy vystřídal v křesle amerického prezidenta William Howard Taft, měla zásadní vliv na koncepci afrických národních parků, jak je známe dnes.

Vědecká expedice před sto lety

Smithsonova-Rooseveltova africká expedice asi sotva odpovídala tomu, co si dnes představujeme pod pojmem vědecká výprava. Kromě všestranné lovecké výzbroje, pochopitelně včetně velkého množství palných zbraní a nábojů do nich, s sebou Roosevelt a spol. vezli několik tun soli určené jako konzervační prostředek na kůže ulovených zvířat. Ani v tomto obrovském množství nepřišel bílý nerost nazmar. Vůdce výpravy a jeho společníci, mezi nimiž byl například stopař R. J. Cunninghame nebo známý britský lovec a objevitel Frederick Courteney Selous, během deseti měsíců zastřelili nebo chytili do pastí více než 11 000 kusů zvířat.

Podle záznamů výpravy toto číslo zahrnovalo asi čtyři tisíce ptáků, dva tisíce plazů a obojživelníků, pět stovek ryb a zhruba pět tisíc savců. Pokud by se k tomu započítali mořští a sladkovodní korýši, brouci a další bezobratlí společně s dovezenými rostlinami, vyšplhal by se počet vzorků na ohromujících 23 tisíc kusů.

Jen pro vědecké účely

Jenom katalogizace materiálu, který expedice přivezla, zabrala osm let a mnohá z ulovených zvířat v podobě vycpaných exponátů jsou dodnes součástí Národního muzea ve Washingtonu. Zvířata, která výprava přivezla ve více kusech, byla v mnoha případech předána dalším muzeím.

Ochráncům přírody nad výčtem ulovených tvorů, mezi nimiž bylo i množství exemplářů dnes kriticky ohrožených druhů, pravděpodobně vstávají hrůzou vlasy na hlavě. Ti, kdo mají potřebu se v dnešních zcela změněných podmínkách výpravy zastávat, však uvádějí, že například slavný lovec skotského původu Walter Dalrymple Maitland Bell, známý jako Karamojo Bell, ulovil více než 1 000 slonů. Ve srovnání s tím působí 11 zastřelených slonů Smithsonovy-Rooseveltovy africké expedice skutečně skromně. A přestože lovecká vášeň byla pro účastníky expedice nesporně důležitým prvkem, nedá se popřít, že jimi ulovená a polapená zvířata skutečně posloužila především k vědeckým účelům.

Vzor z liduprosté Ameriky

Klíčová účast dřívějšího amerického prezidenta dodala expedici patřičného lesku a její působení si vysloužilo soustředěnou pozornost sdělovacích prostředků. Na základě zkušeností a vyprávění členů výpravy vznikl v západním světě obraz „nedotčené Afriky“ – nekonečné savany, kde se volně prohánějí nesčetná stáda, poslední místo na světě, kde život probíhá podle prastarých vzorů bez zásahu člověka. Sám Roosevelt, známý jako ochránce přírody, se vyjádřil, že toto nezměrné bohatství je bezpodmínečně nutné zachovat. Jeho představy o způsobu ochrany byly poměrně jasné – skutečná nebo virtuální hranice, na jejíž jedné straně je divočina a na straně druhé lidé a jejich hospodářství. V Americe už tehdy několik takových parků fungovalo.

Americko-britská skladba expedice měla zásadní dopad na pozdější vznik afrických národních parků coby oblastí, kde má život divokých zvířat probíhat bez přítomnosti člověka. Tato koncepce byla na začátku 20. století relativní novinkou a Američané s Brity byli jejími pionýry. Ačkoli totiž první národní park na světe vyhlásili mongolští vládci už v roce 1783 (Národní park Bogd úl), hned za ním, i když se stoletým odstupem, následoval roku 1872 americký Yellowstone a mezi deseti nejstaršími národními parky světa figurují ještě tři další, které leží na americké půdě. Ze zbylých pěti náležejících do nejstarší desítky patří tři Kanadě, jeden Austrálii a jeden Novému Zélandu – tedy zemí spadajících do sféry britského vlivu.

Největší africká pohroma

Co ovšem funguje v obrovských odlehlých prostorách Ameriky, Kanady či Austrálie, kde je hustota obydlení nulová nebo minimální, nemusí být stejně dobré pro Afriku, kde vedle sebe už stovky a tisíce let před příchodem bílého muže žili lidé a jejich hospodářská zvířata vedle divokých tvorů. Obraz Afriky, jaký viděl v letech 1909 a 1910 Roosevelt a jeho společníci, a jaký byl jejich prostřednictvím šířen dál, totiž vůbec neodpovídal „typické Africe“. Poukazuje na to anglický žurnalista Fred Pearce, který ekologickým tématům a jejich popularizaci zasvětil podstatnou část svého života.

Klíčem k správné interpretaci obrazu východní Afriky, kterou výprava projížděla, je pohled zpět do roku 1887. Tehdy u Afrického rohu (Somálský poloostrov) přistála nepočetná italská výzkumná výprava, která s sebou mimo jiné vezla hospodářská zvířata z Asie. Některá z nich byla nakažena dobytčím morem, jenž se velmi rychle rozšířil ve východní části Afriky a postupoval na jih. Britská koloniální správa v jižní Africe se pokusila zastavit nemoc více než 1 500 km dlouhým plotem z ostnatého drátu a odstřelováním nemocných kusů, ale vše bylo marné. Dobytčí mor se stal největší přírodní pohromou, která Afriku v moderní době postihla.

Pokřivený obraz

Jen jižně od řeky Zambezi (tedy například bez započítání oblastí dnešní Keni a Tanzanie) podlehlo moru více než pět milionů kusů hovězího dobytka společně s obrovským množstvím domácích ovcí a koz. Vůči smrtícímu viru nebyly imunní ani populace divokých buvolů, žiraf, antilop a pakoňů. Pro tradiční pastevecké kultury to byla rána, z níž se některé národy dodnes početně nevzpamatovaly. Odhaduje se, že v důsledku moru sekundárně zemřela smrtí hladem například třetina obyvatel Etiopie a dvě třetiny všech tanzanských Masajů. Podobně trpěly i jiné africké národy. Jeden z masajských pamětníků později uvedl, že mrtvol leželo na zemi „takové množství, že supi zapomněli létat“.

Místa, která byla stovky let před morovou pohromou pastvinami domácího dobytka i divokých zvířat, osiřela a zarostla. Tento stav nahrál rozšíření mouchy tse-tse – nositele spavé nemoci, která je v Africe dodnes obávanou smrtící chorobou. Tse-tse totiž potřebuje bujnou vegetaci, na níž mouchy kladou vajíčka. Dokud milionová stáda domácího dobytka rostliny spásala, bylo rozšíření tohoto hmyzu a spavé nemoci drženo na uzdě. Uvolněný zarostlý prostor ale rychlému rozšíření tse-tse nahrál a lidé i s jejich zvířaty se zamořeným místům začali vyhýbat. Kruh příčin a následků se uzavřel a právě za tohoto stavu dorazila do Afriky Rooseveltova kohorta a nadchla se pro „nekonečné divoké pláně, kde ruka člověka dosud nepanuje“. Vznikl mýtus o nedotčené Africe.

Logika nepřekročitelné hranice

V následujících desítkách let bylo v Africe vyhlášeno množství národních parků, které měly tuto „panenskou přírodu“ zachovat. Ochrana přírody byla vyhlášena nad Serengeti a Masai Marou, Tsavem, Selousovou rezervací, Okavangem a mnoha dalšími místy. V drtivé většině případů šlo o místa, kde dobytčí mor vymazal nedávnou přítomnost lidské populace.

Přístup západních ekologů k národním parkům charakterizuje výrok legendárního německého biologa Bernarda Grzimka, který bojoval za zachování NP Serengeti: „Aby byl efektní, musí národní park zůstat oblastí prvotní divočiny. Žádní lidé, včetně domorodého obyvatelstva, by neměli žít uvnitř jeho hranic. Serengeti nemůže uživit zároveň divoká zvířata a dobytek chovaný domorodci.“

Život vedle sebe

Na základě představy o jediné správné možnosti totálního oddělení dnes funguje většina afrických parků a rezervací. Jejich ohraničení a snaha uchovat je nedotčené přitom vychází z neznalosti historie a mýtu, který byl na začátku 20. století vzdálen od skutečnosti stejně jako Evropa od doby bronzové. Při pohledu na historickou skutečnost přitom může být málokomu divné, že Afričané hranice parků nerespektují. Vždyť je to země jejich předků, na které jejich otcové a otcové jejich otců po staletí hospodařili.

TIP: Naděje pro velké kočky: Za 100 let klesla populace zvířat v Africe o 90 %

Není třeba zvlášť zdůrazňovat, že za posledních sto let se obraz Afriky dramaticky proměnil. Populace roste a nároky na využití půdy jsou ze strany Afričanů stále větší. Navíc je dnes africká příroda ve stavu, kdy je potřeba některé zvířecí druhy skutečně hlídat jako korunního svědka v mafiánském procesu. Pokud ale má africká příroda přežít, je potřeba uvědomit si, že lidé a divoká příroda zde už dávno před koloniálním obdobím dokázali koexistovat. Budoucí ochrana africké divočiny by tedy měla daleko více stavět nikoli na oddělení ale na soužití divokých zvířat a lidí.

Ceny zlata, stříbra a drahokamů si byl Karel IV. dobře vědom. Vnímal ji už od malička, a zvláště pak na francouzském dvoře. Povědomí o jejich hodnotě podporovaly též středověké texty.

V bibli se zlato a drahokamy objevují na mnoha místech a příznačně se jimi popisuje Hospodinův trůn, boží zahrada nebo nebeský Jeruzalém: „(…) hradby jsou z jaspisu a město je z ryzího zlata, zářícího jako křišťál. Základy hradeb toho města jsou samý drahokam: první základní kámen je jaspis, druhý safír, třetí chalcedon, čtvrtý smaragd, pátý sardonyx, šestý karneol, sedmý chrysolit, osmý beryl, devátý topas, desátý chrysopras, jedenáctý hyacint a dvanáctý ametyst. A dvanáct bran je z dvanácti perel.“

Také ve vlastním životopisu Karel IV. říká, že: „(…) perla jest drahokam úplně čistý, jasné barvy a beze vší poskvrny, a proto v tomto podobenství může k ní býti jistě právem v obrazném smyslu přirovnán zákon boží.“

Do vyšších sfér 

V Karlově době byla dobře známa symbolika zlata a drahokamů, jak ji vysvětloval například papež Řehoř Veliký. Panovník se mohl seznámit také s úvahami opata Sugera (1080–1151) z kláštera Saint-Denis, který snoubení zlata a duchovních hodnot vystihl slovy: „Mám rád krásu božího domu. Mnohobarevný lesk drahokamů mě odvádí od vnějších starostí a přenáší mě z hmotného světa do nehmotného, k upřímnému rozjímání o bohatství svatých ctností a je mi, jako bych dlel kdesi mimo tento svět, na místě, odkud bych se mohl s pomocí boží povznesením přenést vzhůru do vyšších sfér (…) myslím, že se vnější nádhera posvátných nádob nehodí k ničemu víc než právě ke svaté oběti.“  

Třeba velkého cisterciáka Bernarda z Clairvaux takové okázalosti „vytáčely“ a ve svém traktátu se ptal, nač je v chrámu zlato, nákladné ozdoby a „podivné malby“. Ale Karla IV. působivost a symbolický rozměr těchto věcí fascinovaly, jejich třpyt se pojil s magickou posvátností i reprezentativností, lesk zlata byl leskem Boha. Poznal „ostatky, koruny a skvosty“ připomínající dávné panovníky v pokladnici Saint-Denis, viděl Svatou kapli v Paříži obdařenou nádherou (a později i tu římskou), uchovávající ty nejvzácnější relikvie, ale též velkou antickou kamej oslavující Germanika.

Na francouzském dvoře pochopil význam dynastického pokladu. Sám pak budoval prostory takové nadpozemské krásy a svaté ostatky uctíval ve výjimečných předmětech z těch nejdražších materiálů. Tak Beneš Krabice k roku 1354 (nikoli naposled) ve své kronice píše, že když král získal řadu relikvií, ozdobil je „zlatem, stříbrem a drahými kameny“. 

Torzo mimořádné produkce

Karel IV. jako vášnivý sběratel ostatků věřil, že skrze ně přichází požehnání a jistota věčné spásy – se Spasitelovými ostatky nejvyšší. A stejně tak mu bylo zřejmé, že Kristovi náměstci nemají dřevěné koruny. Posvátnou symboliku českého klenotu zmiňuje samotný korunovační řád: „Požehnej a posvěť tuto korunu. Jako je sama ozdobena rozmanitými vzácnými kameny, tak ať je tvůj služebník, její nositel, naplněn, z tvé štědré milosti, mnohonásobným darem vzácných ctností.“ Trn, který koruna obsahovala, spojoval korunovaného panovníka s Kristem jako králem králů. 

Karel IV. neshromažďoval jen relikvie, jeho sbírka vynikala rozsahem rozmanitostí shromažďovaných předmětů. Svou univerzálností měla reprezentovat císaře, který se považoval za majitele dědictví antických vládců. Její součástí byly i drahé a historicky cenné kameny, z nichž mnohé našly uplatnění ve zlatnických dílech, která objednal. Zlatnické výrobky představovaly ve středověku nejhojnější umělecké zakázky. Jejich rozsah i samotné zpracování zlata a drahokamů byly v Karlově době zcela mimořádné. Praha se v nich mohla měřit například s Paříží či italskými městy.

TIP: Symboly moci a prestiže: Nejkrásnější koruny Evropy

Dodnes se z bohaté produkce zhotovené pro Karla IV. dochovalo několik desítek více či méně izolovaných zlatnických prací. Tvoří je zejména tři hlavní skupiny, a to korunovační klenoty, jež jsou součástí pokladu katedrály sv. Víta, dále relikviáře a předměty, které panovník věnoval především chrámové klenotnici v Praze, a věci z karlštejnského pokladu. Vedle toho se ve sbírkách po celém světě nalézají jednotlivé artefakty spojované s císařem.

V dnešní době vede celá řada lidských aktivit k uvolňování emisí uhlíku do atmosféry. V důsledku toho roste množství oxidu uhličitého, který funguje jako skleníkový plyn a přispívá k ohřívání našeho světa. Podle amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) dosáhla letos v květnu hladina oxidu uhličitého úrovně, která tu nebyla minimálně 4 miliony let.

Květen je obvykle měsícem, kdy hladina oxidu uhličitého v atmosféře dosahuje nejvyšších hodnot za celý rok. V květnu 2022 odborníci zjistili, že množství oxidu uhličitého překročilo úroveň 420 ppm (parts per milion, česky „částic na 1 milion“). V květnu 2021 to bylo 419 ppm, v květnu 2020 se hladina oxidu uhličitého pohybovala na 417 ppm.

Oxid uhličitý na úrovni z dávných dob

Tato měření pocházejí z americké observatoře na havajské vyhaslé sopce Mauna Loa, kde probíhají již dlouhé desítky let. Observatoř se nachází v nadmořské výšce 3 397 metrů, což vědcům dovoluje měřit oxid uhličitý bez obav z většího vlivu místních zdrojů emisí uhlíku.

Graf s průměrnou měsíční hodnotu oxidu uhličitého naměřenou na observatoři Mauna Loa na Havaji. Jde o nejdelší záznam přímých měření CO2 v atmosféře. (foto: NOAA, Kalifornská universita v San Diegu (Scripps Institute of Oceanography, CC BY 4.0)

Od rozšíření zemědělství před zhruba šesti tisíci lety se množství oxidu uhličitého v atmosféře pohybovalo kolem hodnoty 280 ppm. Zhruba počátkem 20. století se hladina tohoto skleníkového plynu začala zvedat. Dnes podle NOAA dosahuje hodnot, které Země naposledy zažila zřejmě před déle než 4 miliony let, ve spodním pliocénu. Hladina oceánů přitom tehdy byla o 5 až 25 metrů výš než dnes a dnešní oblast arktické tundry pokrývaly velké lesy. 

TIP: Oxid uhličitý nám leze na mozek: Vyšší hladina CO2 může zpomalovat myšlení

Podle geochemika Ralpha Keelinga, který vede program Scripps na Mauna Loa, sice využívání fosilních paliv již podle všeho nezrychluje, stále ale míříme vysokou rychlostí směrem ke globální katastrofě. Pesimismus a rozpaky ale neskrývají ani další odborníci. „Oxid uhličitý je teď v atmosféře v takovém množství, jaké náš druh nikdy nezažil,“ upozorňuje například Pieter Tans ze výzkumného střediska Global Monitoring Laboratory. „Víme o tom půl století a nedokázali jsme s tím udělat nic smysluplného,“ dodává tento respektovaný odborník.

Liller 1 je kulová hvězdokupa v souhvězdí Štíra. Nese jméno amerického astronoma Williama Lillera, který ji objevil v roce 1977. Pozorujeme ji ve vzdálenosti méně než 30 tisíc světelných let. Pohled na ni nám ovšem komplikuje velké množství prachu, protože se nachází v galaktické výduti Mléčné dráhy, jen asi 2 600 světelných let od supermasivní černé díry ve středu Galaxie.

Hubbleův vesmírný dalekohled přesto nedávno pořídil snímek této hvězdokupy, na němž je Liller 1 zřetelně vidět, a to jako velmi krásný, estetický objekt. Je to díky kameře Wide Field Camera 3 (WFC3) na palubě dalekohledu, která dobře detekuje červené viditelné světlo a blízké infračervené záření, co je schopné projít zmíněným galaktickým prachem.

Výjimečná hvězdokupa

Hvězdokupa Liller 1 je pro astronomy atraktivní cíl pozorování, patří totiž k velkým hvězdokupám. Odborníci odhadují, že její hmotnost činí asi 2,3 milionů Sluncí. Na rozdíl od většiny ostatních známých kulových hvězdokup mají hvězdy v Liller 1 relativně vysokou metalicitu, což znamená, že je v ní zastoupen vyšší obsah prvků těžších než vodík a helium. V tomto ohledu i řadě dalších parametrů se Liller 1 překvapivě podobá hvězdokupě Terzan 5.

Astronomy rovněž zaujalo, že Liller 1 vyzařuje nejvíc gama záření ze známých hvězdokup. Příčinou mohou být podle vědců časté srážky hvězd, případně pulsary. Je ale také možné, že se za hvězdokupou skrývá nějaký silný zdroj tohoto energetického záření.

TIP: Jako sůl na temném ubrusu: Hubbleův teleskop pořídil působivý snímek hvězdokupy ze souhvězdí Mečouna

Velmi zvláštní je, že Liller 1 obsahuje dvě velmi odlišné populace hvězd. V kulových hvězdokupách se přitom obvykle nacházejí pouze staré hvězdy, některé téměř tak staré jako samotný vesmír. V Liller 1 se ale vyskytují hvězdy, které vznikly před 12 miliardami let, i populace mnohem mladších hvězd, které se zrodily zhruba před třemi až jednou miliardou let. Podle astronomů jde o známku toho, že tento hvězdný systém byl schopen tvořit nové hvězdy po mimořádně dlouhou dobu.

Jak vlastně končí historické epochy? Dějiny zapsané v knihách mají rády jasná a pevná data: V tomto případě šlo tedy o rok 1066, kdy ztroskotala poslední velká vikingská invaze do Británie. V „bitvě dvou Haroldů“ u Stamfordského mostu ji utopil v krvi anglosaský panovník Harold Godwinson, když vyhladil téměř celou armádu vedenou norským králem Haraldem Hardradou. Střet se stal symbolem blednoucí slávy kdysi hrůzostrašných plenitelů. I v následujících desetiletích se seveřané samozřejmě ještě pokoušeli z Anglie ukousnout pořádný kus. Nic z toho však již nemohlo pozici tamních vládců seriózně ohrozit.  

Tři staletí hrůz

Za věk vikingů se tak obvykle považuje rozmezí mezi rokem 793, kdy se uskutečnil první loupežný nájezd proti opatství v Lindisfarne, a právě krvavým koncem Hardradovy armády roku 1066. Jak je však možné, že dokázali vikingové plenit západní Evropu tak dlouho? Odpověď zní – díky slabosti protivníků. 

Prvotní výpravy směřovaly do Británie proto, že na ostrově neexistovala silná centrální vláda. Hornatý sever dnešního Skotska ovládaly tvrdé, ale chudé kmeny Piktů, na kterých si lupiči neměli co vzít a jejichž půda se nehodila k obdělávání. Anglie samotná se dělila mezi sedm království, která založili nájezdníci z území dnešního Německa po odchodu Římanů. Skrz boje a dynastické sňatky se v průběhu let počet zmíněných nezávislých celků zredukoval na čtyři: Mercii, Wessex, Northumbrii a Východní Anglii.

Je možné, že by se tímtéž procesem Anglie nakonec skutečně sjednotila, nicméně koncem 8. století se čtyři tvrdohlavě nezávislá království nacházela ve stavu téměř permanentní války, v níž si každý z vládců toužil urvat titul „krále králů“. Pro vikingy, kteří do oblasti cestovali za obchodem a znali místní poměry, šlo o lákavou kořist. 

Naopak alespoň zpočátku se lupiči neodvážili plenit Franskou říši: Pod centralizovanou vládou Karla Velikého, jenž ji prohlásil za pokračovatelku Říma, se totiž zdála jako neporazitelný protivník. Mezi seveřany se usadila řada příchozích z pohanských zemí okolo Baltu, které Karlovy „křížové výpravy“ vyhnaly z domovů. O moci Franků se tak na severu dobře vědělo. 

Právo Dánů

Anglosaská království padala jedno po druhém. Co začalo jako „obyčejné“ loupežné přepady – při nichž nájezdníci ukradli, co mohli, zapálili domy a odvezli si zajatce coby otroky, jen aby se doma při hostinách mohli chvástat svými poklady – se postupně proměnilo v dlouhodobou invazi, s cílem zabrat úrodná pole v přívětivém anglickém klimatu. Země dnešního Norska i Dánska totiž koncem 8. století zažívaly populační explozi, jenže nevhodné podmínky pro zemědělství a zvyk přenechávat rodinné farmy výhradně nejstarším synům utvořily skutečně výbušnou směs. Bezprizorní mladí muži toužili získat bohatství a postavení, ale na severu nebylo kde brát. Nezbylo tak než se po novém domově poohlédnout jinde. 

Ačkoliv se z filmů a seriálů může zdát, že lupičské nájezdy prováděly skupiny „profesionálních“ válečníků, nic není vzdálenější pravdě. Výhradně mečem se živilo jen velmi málo mužů a obvykle tvořili osobní stráž lokálních náčelníků, tzv. jarlů. Na „vík“ neboli „lup“ vyráželi v drtivé většině farmáři, kteří už se postarali o svá pole – či pole svých šťastnějších bratrů – a okrádání sousedů jim přišlo jako vhodný přivýdělek k uživení rodiny.

Když si pak zkušení zemědělci obhlédli úrodnou půdu a zjistili, že je z ní Anglosasové nedokážou vystrnadit, neváhali se do Anglie stěhovat a brát s sebou i své příbuzenstvo. Na severu ostrova okolo města York tudíž vzniklo území přímo ovládané seveřany, postupně se rozšiřovalo k jihu a cestou smetlo království Northumbrie, Mercie i Východní Anglie. Vznikl tak Danelaw, tedy oblast, kde vládlo „právo Dánů“. 

Vzhůru na Paříž!

Moc a síla Franské říše však netrvaly věčně a po smrti Karla Velikého se země propadla do občanské války, revolt a všeobecného chaosu. Pro vikingy se jednalo o vítanou příležitost vrhnout se na tamní bohatá města. V roce 845 tak 120 lodí s válečníky proklouzlo ústím Seiny, načež vydrancovali Paříž. Aby odtáhli, musel jim navíc Karel II. Holý zaplatit výkupné v podobě dvou a půl tuny zlata a stříbra. Mír však netrval dlouho, a vesnice i města okolo Seiny, Loiry a Mázy se třásly před vraždícími lupiči. 

TIP: Povoláním Viking: Analýza DNA ukázala pravou tvář severských bojovníků

Podobně úspěšně se vikingové prosadili ve východní Evropě. Ačkoliv i tam původně obchodovali, koncem 9. století se místní chabé státy postupně proměnily v jejich kořist. Největší díl si urval švédský válečník Rurik, kterého podle legendy pozvali obyvatelé slovanské Ladogy, aby jim coby cizinec nezapletený do lokálních šarvátek spravedlivě vládl. Pravda je nejspíš taková, že se Rurik se svou družinou zmocnil města násilím. Poté si z něj udělal základnu a expandoval dál do vnitrozemí podél mohutných řek, tak vhodných pro revoluční mělkou konstrukci vikingských dlouhých lodí. Jeho spolubojovník Oleg pak přenesl sídlo nové říše ještě dál, do Kyjeva, kde se zrodila Kyjevská Rus. 

Mezi zdatné protivníky zemědělců náležejí na mnoha místech světa ptáci. Dovedou zlikvidovat ohromné množství úrody. Zároveň bývají obstojně chytří a poradí s tradičními prostředky, například strašáky, které proti nim nešťastní farmáři používají. Farmáři nyní proti ptákům nasazují silnější klibr – moderní technologie.

Výzkumný tým Washingtonské státní univerzity pracuje na systému, který řeší problém s ptáky pomocí soustavy kamer, autonomních dronů a umělé inteligence. Tento systém nepřetržitě analyzuje záběry kamer a inteligence na nich pátrá po ptácích. Když zjistí, že je úroda v ohrožení, vyšle kvadrikoptéry, jejichž úkolem je ptáky zahnat.

Drony chrání úrodu

Při testování systému vědcům scházeli ptáci. Proto je nahradili lidskými dobrovolníky, kteří běhali po poli a máváním rukama napodobovali ptáky se záluskem na pěstované plodiny. Systém tyto „simulované ptáky“ detekoval v přibližně 92 procentech případů a zareagoval vysláním dronů. Lidé pobíhající po poli se dronů nejspíš nelekli, ale na ptáky by to podle všeho zabralo.

Z nedávných výzkumů vyplývá, že nasazení „plašících“ dronů opravdu snižuje výskyt ptáků v dané oblasti a také v nemalé míře snižuje poškození plodin. Vědci se teď zaměří na výzkum chování ptáků a budou zjišťovat, zda si ptáci na drony časem zvyknou a jak tomu případně čelit.

TIP: Autonomní dron žije ve stáji a samostatně sleduje plodiny během sezóny

Bude-li to nutné, badatelé už mají nápady, jak postupovat. „Můžeme udělat drony, které budou vypadat jako dravci. Nebo třeba drony s velmi lesklými rotory, takže budou zdálky zářit. Bude to chtít pořádný výzkum a uvidíme, co bude na ptáky fungovat,“ prozrazuje vedoucí výzkumu Manoj Karkee.

V roce 2014 zamířila k planetce Ryugu, jejíž stáří se odhaduje na 4,6 miliardy let, japonská sonda Hajabusa 2. Ke svému cíli dorazila v polovině roku 2018, po letu vesmírem trvajícím tři a půl roku. V průběhu roku 2019 sonda dvakrát úspěšně odebrala vzorky z planetky a o rok později dopravila více než 5,4 gramu materiálu zpátky na Zemi.

Už počáteční studium vzorků naznačilo přítomnost vody a organických látek. Podrobné zkoumání materiálu zahájily JAXA a další výzkumné instituce, včetně tokijské a hirošimské univerzity, v roce 2021. Nyní japonští vědci potvrdili, že ve vzorcích se nachází více než dvacet druhů aminokyselin. Ty jsou pro všechny živé organismy nezbytné pro tvorbu bílkovin. Podle vědců by objev mohl přinést klíč k pochopení vzniku života.

TIP: Planetka Ryugu je podle japonských vědců zřejmě zbytkem zaniklé komety

Zatím se neví, jak se aminokyseliny dostaly na pravěkou Zemi, jedna z teorií ale říká, že je přinesly meteority nebo úlomky planetky. Existovaly pro to zatím jen nepřímé důkazy, aminokyseliny byly totiž už nalezeny v meteoritu objeveném na Zemi. Existuje ale také možnost, že se na něj dostaly až na Zemi. Objev přímo na povrchu playnetky je pro vědce mnohem pádnějším důkazem.