Že chce tvořit, si Jan Černý uvědomil už na gymnáziu. „Původně jsem přemýšlel nad architekturou, designem produktů, ale v posledním ročníku jsem se přiklonil k módě,“ vzpomíná. Dostal se na Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně, obor design oděvů. „Jsem za to rozhodnutí nesmírně rád, protože šlo o začátek všeho, co se od té doby stalo.“ 

Ještě při studiu získal možnost představit svou kolekci na ostře sledovaném Fashion Weeku v Praze, kde měl dokonce samostatnou show. „Tam se o mě začala zajímat zahraniční média a díky tomu se vše postupně rozjelo. Pak jsem měl přehlídky každou sezonu,“ pokračuje talentovaný mladý muž.

Prestiž není všechno

Coby student se zúčastnil také několika prestižních stáží – nejprve u renomovaného návrháře Jakuba Polanky v Praze, následně v Londýně, a nakonec i v Paříži u Louise Vuittona: „Byl jsem připravený na všechno, ale měl jsem strašně nízké sebevědomí, protože jsem předpokládal, že tam budou studenti z předních škol v Paříži a Londýně. Docela rychle jsem ovšem poznal, že taková škola ještě neznamená, že jste nejlepší ze všech. Čekal jsem, že budu jenom stát u kopírky, ale dostal jsem se i k samotnému navrhování. A jakmile mě designeři znali, nechali mě navrhovat různé varianty svých produktů.“

Ví, co chce a musí

Značka s charakteristickým logem v podobě přeškrtnutého křestního jména tvůrce se zaměřuje převážně na pánskou streetwearovou módu, kterou ovšem rády nosí i ženy. Hlavní součást každé kolekce tvoří velké kabáty a bundy. Černý však bravurně zvládá také oblečení na míru a navrhuje rovněž tenisky, batohy, šperky či designové objekty. 

Svým přehlídkám věnuje mnoho energie a vše ladí do posledního detailu. Sám si vybírá i hudbu, která je má doprovázet. Producent Jakub Strach, s nímž spolupracuje, líčí: „Většinou mi dá nějakou představu, jak by měla hudba působit – jestli má být rychlejší, agresivní, pomalá, veselá a podobně – a pak mi nechá volnou ruku. Z mého pohledu je Honza emotivní a empatický člověk a ke své tvorbě přistupuje s obrovským srdcem. Pravidelně přitom dělám i hudbu na přehlídky, videa pro kampaně a tak dál.“ 

TIP: 5 nejbohatších umělců: Žebříčku boháčů vládne nedostižná žena

Všichni z oboru se shodují, že je Jan Černý talentovaný a skromný mladý tvůrce, který rozhodně ví, co chce – ale hlavně, co bude muset. „Dokáže zachytit ducha doby, být relevantní, umí zároveň tvořit, ale i přemýšlet o tom, aby lidé chtěli jeho produkty nosit,“ doplňuje Andrea Běhounková, šéfredaktorka české verze módního časopisu Vogue.

Pokud se hovoří o vzdušných soubojích nad Maltou, nejčastěji se zmiňují zoufalé boje malého počtu dvouplošníků Gloster Gladiator proti přesile italského letectva, jež kromě dvouplošníků Fiat CR.32 nasazovalo též modernější jednoplošníky Macchi MC.200 Saetta či C.202 Folgore a také bombardéry. Obranu Malty ale vzápětí posílily také nové britské stíhačky, a sice slavné typy Hawker Hurricane a Supermarine Spitfire. Ani technická převaha by však zřejmě nestačila, pokud by v kokpitech italských strojů seděli lepší piloti. Britové proto museli dokázat, že jsou schopnější než elita Mussoliniho vzdušných sil.

Příprava na další válku

Když začala druhá světová válka, mělo britské stíhací letectvo jen asi tisícovku pilotů, což vzhledem k očekávanému měřítku bojů představovalo počet takřka směšně nízký. Naštěstí pro RAF Fighter Command ale existovalo řešení, na kterém se pracovalo již od roku 1936, tedy od doby, kdy se rozběhly seriózní přípravy impéria na nový globální konflikt.

Počítalo se totiž právě s tím, že Británie bude potřebovat řádově větší množství letců, a proto se na mateřských ostrovech i v zámořských dominiích začala pozvolna budovat infrastruktura, díky níž by se dalo vycvičit až 50 000 pilotů ročně, z toho zhruba polovina přímo na ostrovech. Šlo o projekt komplikovaný a nákladný, v jeho prospěch ale pracoval důležitý fakt, že mladí Britové, Kanaďané, Australané nebo Jihoafričané rozhodně netrpěli nedostatkem zájmu o službu u RAF.

Velkorysý výcvikový program

Britské letectvo stále těžilo ze své slavné pověsti z první světové války, takže v náborových střediscích se takřka vždy hlásil dostatek ambiciózních mladíků, kteří toužili po „křídlech“. První fáze jejich kariéry se odehrávala v ACRC (Air Crew Reception Centre), kde se několik týdnů seznamovali se základy služby v letectvu a získávali první teoretické znalosti o svých budoucích strojích. V původní verzi výcvikového programu potom zamířili k útvaru, jenž se označoval jako ITW (Initial Training Wing) a v němž prodělávali svůj základní pilotní výcvik.

To však bylo proveditelné jen při stovkách pilotů ročně, nikoli pří desetitisících, takže v roce 1941 přibyl mezistupeň nazvaný EFS (Elementary Flying School). Tam adept na pilota poznal dvouplošník de Havilland Tiger Moth, díky němuž získal nejzákladnější dovednosti, a pak přesedlal na jednoplošník Miles Magister, s nímž v kursu nazvaném EFTS (Elementary Flying Training School) své schopnosti zdokonaloval. Následně v rámci stupně SFT (Service Flying Training) usedl do výkonnějších strojů Miles Master či Harvard.

Do stíhačky sami

Tyto letouny už se svými parametry blížily bojovým letadlům, což bylo nezbytné. Většina britských typů stíhaček totiž neměla dvoumístné cvičné verze, a proto nový pilot Jeho Veličenstva musel při svém prvním letu v hurricanu či spitfiru spoléhat jen sám na sebe a své zkušenosti z pomalejších cvičných strojů.

Nehodám se vyhnout nešlo, avšak Britové v rámci EFS, EFTS a SFT dbali na to, aby mladíci za kniplem strávili co nejdelší dobu, takže do stíhaček usedala většina nových letců s nejméně 150 hodinami ve vzduchu a někteří se mohli pochlubit třeba i dvojnásobkem tohoto času. Slabinu však tvořil přístup k výcviku vzdušných soubojů, protože po nástupu nové generace stíhaček se smíšenou či kovovou konstrukcí se začalo říkat, že klasická bojová taktika dřevěných a plátěných dvouplošníků z Velké války již zastarala a obratnost ztratila význam.

Boje s bombardéry

Jednoznačně se preferovala taktika „boom and zoom“, tedy střídání překvapivých útoků z převýšení a opětovného nabírání výšky. To koneckonců souviselo i s očekáváním, že britští stíhači budou vzdorovat zejména nepřátelským bombardérům, kterým bude chybět ochrana, protože stíhačky protivníka nebudou mít dostatečný dolet. Britové tudíž u pilotů hodně sázeli i na schopnost udržovat pevnou formaci, jež zaměří velkou palebnou sílu na rozměrné cíle, a proto nastala velice bizarní situace, kdy piloti během výcviku vůbec nestříleli na pohyblivé vzdušné terče.

TIP: Vyšší šance na přežití: Operační turnusy stíhačů RAF

Výuka střelby byla dosti omezená i kvůli vysokým nákladům. Již bitva o Británii v roce 1940 ukázala zásadní chyby výcviku, takže nová taktika musela vzniknout přímo v boji a poté ji zkušení piloti předávali nováčkům, kteří právě dorazili k prvosledovým jednotkám, kdežto formální obsah výcvikového programu se vyvíjel jen pomalu.

Dokončení: Stíhači nad Maltou: Duel pilotů britského a italského královského letectva (2) (vychází v úterý 13. září)

V pátek se z čínského kosmodromu Ťiou-čchüan v poušti Gobi vznesla nosná raketa Dlouhý pochod 4C. Na oběžnou dráhu vynesla satelit pro dálkový průzkum Země Yaogan 33. Jde v pořadí již o druhý satelit této série.

V letošním roce jde o 35. úspěšný start čínské rakety při letu do vesmíru. Podle vyjádření hlavního čínského kontraktora pro vesmírné lety CASC (China Aerospace Science and Technology Corporation), by Čína ráda letos překročila počet 50 vesmírných startů. Spojené státy přitom dosáhly 50 úspěšných startů již 5. září.

Satelity Yaogan

O čínských průzkumných satelitech řady Yaogan 33 toho víme jen velmi málo. Podle čínských státních médií jde o satelity, které vypouštějí kvůli „vědeckým experimentům, průzkumu národních povrchových zdrojů, odhadům úrody a prevenci katastrof.“ Západní analytici jsou ale přesvědčeni, že tyto satelity, stejně jako nedávno vypuštěné satelity série Yaogan 35, mohou být snadno využity jak k civilním, tak i vojenským účelům, především ke sběru zpravodajských informací.

Experti odhadují, že první satelit zmíněné série, tedy Yaogan 33 (01), který byl vypuštěn na sklonku roku 2020, zřejmě nesl na palubě radar se syntetickou aperturou (SAR, podle anglického Synthetic aperture radar). Takový radar může pořizovat snímky skrz mraky, a také během noci. Nový satelit Yaogan 33 (02) má podobnou oběžnou dráhu. 

TIP: Čína zahájila rok 2020 ve vesmíru vypuštěním satelitu s tajným posláním

Americké vesmírné síly U.S. Space Force hlásí, že se po uvedeném startu na orbitě objevily dva nové objekty. Jedním z nich je dotyčný satelit, který se pohybuje po téměř polární oběžné dráze, zatímco druhým objektem je podle všeho horní stupeň nosné rakety Dlouhý pochod 4C.

Všechny hroby světců, knížat, králů i biskupů, jimiž bylo na Pražském hradě ve druhé polovině 14. století hýbáno v souvislosti s výstavbou gotické katedrály sv. Víta, dostaly olověné tabulky s nápisy, které potvrzovaly autenticitu uložených ostatků. Zatímco autentiky z hrobů biskupů a panovníků jsou vyrobené poměrně jednoduše a hrubě, autentikám světců byla věnována větší péče – ta z hrobu sv. Václava byla dokonce ryta do stříbra. 

Rytcův omyl?

Roku 1918 byla při stavebních pracích v dostavovaném svatovítském chrámu otevřena i dutina v mense (tj. stolu) oltáře sv. Zikmunda v jemu zasvěcené kapli. Uvnitř se nacházela olověná schrána převázaná lněnou tkanicí s pečetěmi Karla IV., arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi a kapitulního děkana Hynka z Klučova, obsahující dřevěnou, kostěnými a slonovinovými reliéfy zdobenou truhličku s ostatky světce.

Na víku olověné schrány ležela olověná autentika. Její líc nese sedmiřádkový latinský nápis provedený gotickou minuskulou uvádějící, že se zde nachází tělo blahoslaveného Zikmunda, které nechal přenést císař Karel IV. (vládl 1346–1378). Jednotlivá písmena jsou do olověného plátu pečlivě vyřezána a dorývána rydly. Pouze oddělovací znaménka mezi slovy byla vyražena puncem ve tvaru křížku. Ke konci tabulky jsou z několika jeho otisků poskládány složitější ornamenty, které spíše jen vyplňují volný prostor. 

Autentika z hrobu sv. Zikmunda na Pražském hradě - „Zde leží tělo blahoslaveného Zikmunda mučedníka, krále burgundského a arelatského, přenesené nejjasnějším vládcem, panem Karlem Čtvrtým, římským císařem a českým králem, léta Páně tisícího třístého šedesátého šestého“ (foto: Správa Pražského hradu)

Text na destičce končí slovy vypsaným letopočtem 1365. Jeho poslední číslo, latinské quinto, bylo přeškrtáno několika vrypy jehlou a pod ně rytec neuměle, ale se zcela zjevnou snahou napodobit honosné písmo celé tabulky, napsal slovo nové – sexto (autor se dokonce pokusil první písmeno vydlabat, asi se mu to nevedlo, a tak další litery vyryl jen v obrysech). Tím došlo k posunutí datace na rok 1366. Zásah lze možná vysvětlit tak, že tabulka byla sice připravena již roku 1365, tedy téhož roku, kdy Karel IV. kosti sv. Zikmunda v klášteře sv. Mořice ve švýcarském Agaunu získal a přenesl do pražské katedrály, avšak k vlastnímu uložení relikvií do hrobu v kapli došlo až o rok později.

Kaple sv. Zikmunda stojí v severní části katedrály, přímo naproti Svatováclavské kapli, takže hroby čtyř českých patronů sv. Víta, sv. Václava, sv. Vojtěcha a sv. Zikmunda tvoří na půdorysu chrámu pomyslný kříž, v jehož středu Karel IV. zamýšlel vybudovat rodinnou hrobku.

Zikmundův kult

Burgundský král Zikmund (vládl 516–524) přestoupil z ariánství na katolickou víru, roku 524 byl zajat orleánským králem Chlodomerem a s celou rodinou popraven. Zanedlouho ho prohlásili za svatého, přičemž postupně získal roli zázračného uzdravitele. Roku 1371 se měl na jeho přímluvu z vážné nemoci vyléčit i sám Karel IV. Zprávy o takových zázracích měly za následek zvýšený zájem o světcův hrob v katedrále, a tak se roku 1375 přistoupilo k rozšíření kaple včetně úpravy hrobu, z něho byly na jeden rok vyjmuty i relikvie.

Karel IV. usiloval o to, aby Zikmundův kult v českých zemích rychle zakořenil. Zprávu o získání ostatků nechal rozšířit po celé zemi, jméno nového zemského patrona bylo doplňováno do starších liturgických knih, mší a litanií. Samostatně uchovávaná lebka byla vystavována spolu s hlavami ostatních patronů. Slavil se jak světcův svátek (2. května), tak i svátek přenesení ostatků do pražské katedrály, který připadal na 27. září, těsně před svátek sv. Václava. Ten měl mít podle tehdejších představ také důležitou úlohu při získání ostatků do Prahy, když si údajně sv. Zikmunda vyprosil u Boha za svého druha. Okamžitě po jejich přenesení do katedrály se začaly dít zázraky, jichž se prý jen do roku 1366 stalo rovných třicet. Když se roku 1368 narodil Karlovi IV. další syn, dostal jméno Zikmund.

TIP: Kult ostatků ve středověku: Karel IV. a jeho sběratelsví

Po císařově smrti však kult světce přeci jen slábl. Zikmund Lucemburský nechal většinu památek svého patrona odvézt do Uher a v Praze zbyla jen schránka s ostatky zazděná v oltáři. Svatému Zikmundovi byl sice ještě zasvěcen největší český zvon ulitý roku 1549 pro svatovítskou katedrálu, ale v době národního obrození dostali přednost ti svatí čeští patroni, kteří pocházeli přímo z českých zemí. Na sv. Zikmunda se tak neprávem pozapomnělo.

Autor je kurátorem archeologických sbírek Pražského hradu

Čaj obsahuje užitečné látky, o kterých je známo, že zmírňují zánět v těle. Dřívější studie provedené v Číně a Japonsku, kde je oblíbený zelený čaj, naznačovaly jeho zdravotní přínosy. Nový výzkum rozšiřuje poznatky i o černý čaj, který je populární například v Británii.

Vědci z amerického Národního institutu pro výzkum rakoviny se dotazovali na čajové návyky téměř půl milionu dospělých obyvatel Spojeného království a poté je sledovali po dobu až 14 let. Zohlednili rizikové faktory, jako je zdravotní stav, socioekonomické poměry, kouření, konzumace alkoholu, strava, věk, rasa a pohlaví.

Srdeční choroby ano, rakovina ne

Vyšší konzumace čaje byla podle autorů studie spojena s mírným přínosem. Lidé, kteří pijí dva a více šálků denně, mají o devět až 13 procent nižší riziko úmrtí z jakékoli příčiny ve srovnání s těmi, kdo čaj nepijí. Teplota čaje, přidání mléka či cukru výsledky nezměnily.

Studie, kterou minulý týden zveřejnil odborný časopis Annals of Internal Medicine, zjistila, že tato souvislost platí i pro úmrtí na srdeční choroby, ale u úmrtí na rakovinu nebyl zjištěn žádný jasný trend. Výzkumníci si nebyli jisti, proč tomu tak je, ale je možné, že úmrtí na rakovinu nebylo tolik, aby se nějaký vliv projevil, uvedla vedoucí studie.

TIP: Zázrak v sušených lístcích: Je libo zelený, černý, žlutý nebo raději bílý čaj?

Studie, jako je tato, založená na pozorování zvyků a zdravotního stavu lidí, ale nemůže prokázat příčinu a následek. „Pozorovací studie, jako je tato, vždy vyvolávají otázku: Je na lidech, kteří pijí čaj, něco jiného, co je činí zdravějšími?“ řekla Marion Nestleová, profesorka potravinářských studií na Newyorské univerzitě. Dodala nicméně, že data plynoucí z tohoto typu studií je třeba interpretovat opatrně. Ani podle autorů studie jejich výzkum nepřináší dostatek důkazů, aby lidé změnili své čajové návyky. Stačí podle nich i jeden šálek denně.

Pro většinu z nás jsou dnes synonymem pro „diktátora“ primárně nacističtí nebo komunističtí pohlaváři 20. století. Faktem však zůstává, že škatulka „autoritativního vůdce“ zahrnuje stovky jmen, a to už od starověku. Ne všichni se do učebnic dějepisu zapsali stejně černým písmem jako Adolf Hitler, Josif Stalin či Mao Ce-tung, což ovšem nijak neumenšuje vliv, jímž ve své době a zemi disponovali nebo dosud disponují: Podle statistik zbývá na světě i v 21. století stále ještě 57 regulérních diktatur. Zvrácená mysl zmíněných vůdců zapříčinila mnohdy vskutku bizarní situace, které již během jejich mandátu vyvolávaly u laické i odborné veřejnosti otázky ohledně duševního zdraví dotyčných. 

Kdo je vlastně diktátor? Řada tzv. prezidentů má za sebou volený parlament a sami se o své posty ucházejí v „demokratických“ volbách. Přesto bývají dané instituce jen zcela vyprázdněnými kulisami, zbavenými svého skutečného účelu – tedy vyjadřovat názor lidu. V roce 2012 se běloruský prezident Alexandr Lukašenko sám nazval „posledním evropským diktátorem“ a od roku 2001 se falšování voleb ani příliš nesnaží skrývat. V následujícím textu používáme slovo „diktátor“ bez ohledu na oficiální post uvedených osob, pouze s přihlédnutím k jejich autoritářskému stylu vlády. 

Jít přes mrtvoly

Pojem „psychopat“ se stal v češtině laickým synonymem pro „blázna“. Z odborného hlediska však označuje člověka trpícího závažnou poruchou osobnosti, jež se projevuje antisociálním chováním, nedostatkem empatie, neschopností cítit vinu a snahou dosáhnout vlastního cíle bez ohledu na oběti. Navenek přitom psychopati působí charismaticky i sebejistě, jsou inteligentní, úspěšní a oblíbení. V populaci se takových lidí vyskytuje asi 1 %, nicméně jejich schopnosti a nedostatek zábran jim dovolují snadno stoupat po společenském žebříčku. Psychologové například odhadují, že ve vrcholovém managmentu velkých firem tvoří psychopati až jednu pětinu.

Ne každý diktátor musí být nutně psychopat, zmíněný rys však ve „výkonu funkce“ rozhodně pomáhá. Koncentrace moci v rukou jediného člověka vyžaduje permanentní a nemilosrdnou manipulaci s podřízenými. Jenže diktátor na jednu stranu potřebuje schopné lidi, aby udržel systém v chodu, ti ovšem bývají ambiciózní, a ohrožují tak jeho pozici. Dotyčný tudíž musí neustále volit mezi rozpadem vlastní moci kvůli loajálním, ale neschopným podřízeným a jejím posilováním skrz zdatné, nicméně nebezpečné lidi, jejichž úspěchy ho mohou zastínit a učinit z nich jeho nástupce.

Popsané trvalé pnutí si na psychice autoritářů vybírá daň v podobě paranoie – chorobného přesvědčení, že je někdo ohrožuje a skrytě plánuje jejich pád. Sovětský vůdce Josif Stalin byl bezpochyby paranoidní, což vyústilo v krvavý Velký teror v letech 1936–1938, jenž připravil o život až 1,2 milionu lidí. 

Dvojníci a pancíře

Zaujmout vysněnou pozici lídra paradoxně neznamená žádný med a symptomy paranoie bychom mohli vystopovat již u vůdců na úsvitu dějin. Čím déle se pak drželi na vrcholu, tím víc jejich mysl zaměstnávaly obavy o vlastní bezpečí. Situace často dospěla tak daleko, že nakonec trávili většinu dne obsesivními kontrolami, zda se je někdo nepokouší otrávit či zavraždit – a druhá možnost nezřídka nebyla daleko od pravdy: Uvádí se například, že kubánský diktátor Fidel Castro přežil během svého mandátu 638 pokusů o atentát. 

„Přeborníkem“ v paranoii se stal irácký vůdce Saddám Husajn, který za sebe dokonce nechával vystupovat dvojníky a nikdy předem neoznámil, kde bude toho dne jíst. Již zmíněný severokorejský lídr Kim Čong-il zase zásadně cestoval opancéřovaným vlakem a z obavy před atentátem nikdy nevyužíval leteckou dopravu. A myanmarský generalissimus Than Šwei nechal prý na radu svého astrologa z bezpečnostních důvodů dočasně přemístit hlavní město do vzdáleného pralesa, kde chyběla voda i elektřina. 

Paranoia, zvlášť pokud ji podpoří užívání drog a stimulantů, může přerůst až v psychózu a rozpad osobnosti. Psychotik nezvládá správně odlišovat realitu od fikce a vlastních představ, což opět dobře ilustruje příklad Adolfa Hitlera: Ke konci své „kariéry“ dostával ráno dávky pervitinu na probuzení a k večeru morfium či heroin na uklidnění. A zatímco se spojenecké armády blížily k branám Berlína, vůdce pohyboval po mapách imaginárními německými divizemi, jež měly situaci zvrátit. 

Mozek i tvář

Říká se, že moc korumpuje, a dokládají to i psychologické experimenty. Náš mozek je vybaven pro tzv. zrcadlení: Při pohledu na cizí emoce nebo konání jiných osob se v něm zapojují stejná centra, jako bychom byli na místě sledovaných protějšků. Pokud se však účastníci pokusů rozdělili do skupin, z nichž jedna nosila tepláky a druhá saka nebo policejní uniformy – tedy odznaky moci – schopnost zrcadlení výrazně klesla. 

Jestliže je mozek vystaven působení moci po dlouhou dobu, citlivost k prožitkům ostatních se ztrácí a vzniká efekt podobný psychopatii. Navíc lze tuto vnitřní „otupělost“ vyčíst i z tváře. V nedávné studii předložili kanadští psychologové 160 dobrovolníkům fotografie různých politických lídrů, kteří se dostali k moci buď demokraticky, nebo násilím. I bez předchozí znalosti dotyčného pak většina účastníků dokázala jen pohledem do tváře správně rozlišit, k jaké skupině státník náleží. Ukazatele, jimiž se při rozhodování řídili, přitom nijak nepřekvapí: Zatímco „demokratické“ obličeje sdílejí zpravidla vřelejší a atraktivnější rysy, diktátoři působí tvrdě a chladně, což jim dodává vzhled autority. 

Kult osobnosti

O sobě samých mívají diktátoři zcela zkreslené představy a vnímají se coby spasitelé. Ruku v ruce s tím jde potom narcisismus, jenž se projevuje intenzivním přesvědčením o vlastní jedinečnosti a nezdravou sebeláskou, v jejímž důsledku kolem sebe zmínění lidé vytvoří kult osobnosti. Ukázkovým příkladem se stal právě Kim Čong-il: Státní média ho vykreslují jako muže, jehož narození ohlásila dvojitá hvězda a uprostřed zimy zpívali ptáci.

Někdejší haitský prezident François Duvalier o sobě zas tvrdil, že je zručný kouzelník vúdú, a byl přesvědčený, že mu duchové 22. dne každého měsíce propůjčují zvláštní schopnosti. V pozdějších letech svého mandátu tak z prezidentského paláce vycházel jen v uvedený den.

Není pochyb, že se povaha diktátorů výrazně liší od charakteru drtivé většiny populace – což svádí k domněnce, že jde o nějakou patologickou úchylku. Psychologické studie však nedošly k závěru, že by tyto masové vrahy uplynulého století pojila jedna konkrétní psychiatrická diagnóza. „Hitler projevoval mnoho symptomů, od extrémní paranoie až po další desítky problémů, které by zaplnily učebnici psychiatrie. Opravdovou duševní nemocí ovšem zřejmě netrpěl,“ uvádí například psychiatr a vůdcův současník Fritz Redlich v knize Diagnóza destruktivního proroka. Jeho závěr zní jednoznačně: Muž, jehož zločiny rozpoutaly druhou světovou válku, nemohl své jednání omlouvat mentální poruchou. 

Infantilní narcis 

Právě na osobnost nacistického vůdce se blíže zaměřil také německo-americký psycholog Erich Fromm v publikaci Anatomie lidské destruktivity z roku 1973, v níž zevrubně zkoumá kořeny agresivity. Hitler byl podle něj odtržený od reality – Fromm ho označil doslova za snílka – ale zároveň se v něm mísila řada protichůdných povahových rysů: Na jednu stranu šlo prý o narcise a v podstatě líného a nevzdělaného muže, vedle toho však měl být infantilní a také projevovat sklony k sadomasochismu. Na základě dobových svědectví téměř nedával najevo emoce a s ostatními jednal s chladným odstupem. 

Podle jiných psychologů souvisela popsaná odtažitost s jeho celoživotní asexualitou a patřila mezi důvody, proč se oženil až na sklonku života. Patrně i pro jeho vrstevníky musela být alarmující témata, o nichž často hovořil: Fascinovaly ho smrt a zánik, netajil se svými nechvalně proslulými názory na „méněcenné“ rasy, a navíc projevoval až nemístný zájem o různé choroby. Jak mohl takový člověk vcelku snadno a rychle vystoupat na vrchol politické pyramidy? Odborníci si shodně všímají jednoho rysu – Hitler dokázal mistrně lhát a podmanit si davy, přičemž se řadí k nejlepším řečníkům moderní historie. 

A co na to Putin? 

Věta „A co na to Putin?“ dostala v Rusku parodický nádech. V závěru řady kontroverzních politických debat v televizi totiž moderátoři pouštějí video, v němž ruský prezident vysloví vlastní názor a vahou své osobnosti jakékoliv neshody ukončí.

TIP: Říšský pacient A: Jak to bylo s Hitlerovou závislostí na drogách?

Především invaze na Ukrajinu nastolila otázku jeho psychického zdraví a západní média zaplnily analýzy více či méně vážených profesorů psychiatrie. Téměř všechny se ovšem shodují, že izolace, do níž se autoritářský vůdce s počátkem pandemie před dvěma lety uchýlil, měla na jeho psychické zdraví negativní dopad. Na veškerých vystoupeních a jednáních si drží od ostatních fyzický odstup a podle svědectví se stýká jen s několika lidmi. O skutečném stavu jeho mysli však můžeme pouze spekulovat. 

Planety, které označujeme jako plynné obry, představují extrémní světy, kde panují pro pozemšťana jen obtížně představitelné podmínky. Specifickou podskupinou plynných obrů jsou ledoví obři (v rámci Sluneční soustavy Neptun s Uranem), u nichž odborníci předpokládali existenci podmínek, umožňujících vznik „diamantových dešťů“. Předpovědi potvrdil i dřívější výzkum, při kterém se vědcům podařilo napodobit extrémní podmínky panující hluboko v nitru ledových obrů.

Mezinárodní tým, který vedl Dominik Kraus z německého výzkumného centra Helmholtz-Zentrum Dresden-Rossendorf (HZDR), pokračoval v těchto pozoruhodných experimentech. Vědci při nich vyzkoušeli nový materiál, který více připomíná chemické složení Uranu a Neptunu. Může to znít úsměvně, ale badatelé použili kusy PET lahví (polymer polyethylentereftalát).

Diamanty z PET lahví

Proč právě takový materiál? „Polymer PET obsahuje správný poměr uhlíku, vodíku a kyslíku, který je velmi blízký prostředí z nitra ledových obrů,“ vysvětluje Kraus. Experimenty probíhaly v zařízení Matter in Extreme Conditions (MEC) s vysokoenergetickým laserem, které se nachází v americké Národní urychlovačové laboratoři SLAC, v kalifornském Menlo Parku.

Badatelé zjistili, že na vznik „diamantového deště“ má zásadní vliv kyslík. Jeho přítomnost zvyšuje pravděpodobnost výskytu diamantů, které pak vznikají v širším rozmezí podmínek. To znamená, že se diamantový déšť může vyskytovat na více různých planetách a může být podstatně častější, než se dříve předpokládalo. 

Dalším krokem na cestě za pochopením vzniku diamantových dešťů mají představovat experimenty s kapalnými vzorky, které obsahují etanol, vodu a čpavek, tedy látek, které jsou podle současných poznatků na Uranu a Neptunu ve velké míře zastoupené.

TIP: Britský milionář chce vyrábět ekologické diamanty z oxidu uhličitého

Výzkum diamantového deště je pochopitelně zajímavý pro planetární vědce. Získané poznatky bychom ale mohli využít praktickým způsobem i na Zemi. Například při výrobě nanodiamantů, které mohou mít velmi široké uplatnění, od medicíny a diagnostiky, až po průmyslovou výrobu a kvantovou elektroniku.

Pokud jde o plastový odpad v oceánu, v posledních letech je v centru pozornosti především nizozemská nezisková organizace Ocean Cleanup, která usiluje o řešení problémů s plasty. V oceánu a v řekách již pracují jejich zařízení, která „těží“ plastový odpad z vody.

Lauren Lebretont, vedoucí výzkumu Ocean Cleanup, se zaměřil na více než 6 tisíc objektů z tvrdého plastu, které v roce 2019 vylovili v oblasti neblaze proslulé Velké tichomořské odpadkové skvrny. Ta se vyskytuje v oblasti severního Tichého oceánu, zhruba mezi Japonskem a východním pobřežím severní Ameriky, na ploše o rozloze asi 1,6 milionů kilometrů čtverečních. Podle odhadů ji tvoří asi 1,8 bilionu kusů plastu, plovoucích na hladině, o celkové váze zhruba 88 tisíc tun. Výsledky výzkumu publikoval vědecký magazín Scientific Reports.

Odpadky z rybaření 

Plastový odpad z Velké tichomořské odpadkové skvrny poněkud překvapivě netvoří plastové lahve, kelímky, igelitové tašky, sáčky nebo obaly. Výzkum Lebrentova týmu ukázal, že přibližně 80 procent plujícího plastu souvisí s rybářskými aktivitami na otevřeném oceánu.

Jde především o bóje, plováky, plastové bedny či kbelíky a podobné rybářské vybavení. Za pozornost přitom stojí fakt, že do výsledků nebyly zahrnuty sítě a provazy, které by podíl rybaření na plovoucím plastu ještě zvýšily. Asi polovina zkoumaného plastu pochází ze 20. století, přičemž jako nejstarší byla identifikována bóje z roku 1966.

TIP: Má to smysl: Sen Boyana Slata o oceánu bez plastů stále žije

Pokud jde o původ plovoucího plastu, v první pětce nejčastěji zastoupených zemí jsou ve všech případech rybářské velmoci: Japonsko (34 % identifikovaného plovoucího odpadu), Čína (32 procent), obě Koreje (10 %) USA (7 %) a Tchaj-wan (6 %).

„Hlavním zdrojem plastového odpadu v oceánu zůstávají řeky. Zároveň je ale jasné, že v případě plovoucího odpadu bude nutné omezit přísun plastu z rybářského průmyslu,“ upozorňuje zakladatel Ocean Cleanup Boyan Slat.

Na Hádecké planince připalovalo májové slunce a já nemohl spustit oči z ptáka s černou páskou přes oči, který každou chvíli zaletoval do nitra hustých křovisek. Když jsem se vplížil po čtyřech mezi pichlavými keři trnek a šípků za poletující vidinou a pozvedl oči, jako by do mne uhodil blesk! Zkoprněl jsem jako snad blahé paměti Emil Holub před obětním stromem bojovných Mašukulumbů. Trny šípkového keře totiž byly ozdobeny morbidními trofejemi – brouky, kobylkami, včelou a dokonce malou ještěrkou. Místo hnízda jsem objevil ťuhýkovu spižírnu. Od mého prvního setkání s tímto pozoruhodným opeřencem už uplynula spousta vody, ale okouzlení z malého lovce dosud nevyprchalo…

Zorro se zahnutým zobákem

Ťuhýk obecný (Lanius collurio) patří mezi pěvce z čeledi ťuhýkovitých (Laniidae). Rodové jméno Lanius znamená „řezník“ a druhové jméno collurio má význam „dravec“. V češtině se tomuto čipernému opeřenci, o něco většímu než vrabec, lidově říkalo „masojídek“. 

Pohlaví ťuhýků se vyznačuje zřetelným pohlavním dimorfismem. Samička je zespodu krémově bílá, jemně tmavě vlnkovaná, temeno má hnědé (někdy hnědošedé), přes oči hnědý proužek a pláštík matně hnědý. Mladí (právě vylétlí) ptáci se podobají samičkám, na rozdíl od nich však mají husté vlnkování na svrchní straně těla a jejich ramenní letky mají béžové špičky a černé proužky na koncích. 

Sameček má naproti tomu popelavě šedé temeno, přes oči široký černý pruh (jako filmový Zorro), rudohnědá záda a hnědorůžovou hruď a bříško. Ocas má černý s bílými skvrnami po stranách u kořene. Zobáky ťuhýků jsou výrazné, na konci poněkud zahnuté. Na větvích sedávají tito drobní lovci nápadně vzpřímeně. Pokud jsou něčím zneklidněni, potřásávají ocáskem do stran.

Přednost mají schopní lovci

Ťuhýci milují otevřenou kulturní krajinu s keřovými porosty, křovinaté stráně, zarostlé meze na okrajích lesů a polní remízky. Do značně rozlehlých hnízdních teritorií přilétají samečci zpravidla několik dní před samičkami, vybírají konkrétní místa pro hnízda a horlivě loví a schraňují potravu ve svých trnitých spižírnách. Biologové dokázali, že samičky dávají přednost nejschopnějším lovcům – nejochotněji se páří se samečky, kteří mají na trnech nabodáno nejvíc potravy.

Rozhodování samičky podle loveckých schopností potenciálního partnera je logické, protože průměrná denní spotřeba vylíhlých mláďat tvoří více než polovinu jejich tělesné hmotnosti. Rodičovský pár tak musí během tříměsíčního hnízdního období ulovit více než 4 600 kusů kořisti. I tak se ale úmrtnost malých ťuhýků pohybuje mezi 40 a 50 %. Nejčastějšími příčinami úmrtí jsou sice ptačí predátoři – straky, sojky a někdy i vrány – ale mnohem spolehlivěji může ptáčata zabít deštivé počasí. Právě tehdy se ťuhýkům vyplácí zvyk napichovat kořist na trny keřů. Při dešti se totiž hmyz skryje a bez zásob by mláďata uhynula hlady.

Hmyz jako hlavní chod

Ťuhýci hnízdí pouze jednou ročně od května do července a hnízdo stavějí oba partneři. Jde o masivní silnostěnnou stavbu spletenou z kořínků, travin a stonků; jako vystýlku často užívají mech, ale i zvířecí chlupy a peří. Hnízdo je dobře skryto ve spleti větví nejčastěji jen asi dva metry nad zemí.

Na vejcích sedí jen samička, ale o mláďata starostlivě pečují oba rodiče. Ťuhýci vyhlížejí kořist z vyvýšeného místa na větvi a po jejím spatření ji loví v letu i na zemi. Živí se převážně hmyzem a pavouky, drobnými savci, plazy a obojživelníky. Protože požírají především hmyz, vyvrhují tvrdé nestravitelné části potravy – tzv. vývržky. Rozborem osmdesáti žaludků a vývržků byl v České republice zjištěn v potravě ťuhýků takřka výlučně hmyz – 58,2 % brouků, 17,4 % blanokřídlých, 6,8 % rovnokřídlých a 6,5 % motýlů. Pouze jednou byla mezi kořistí identifikována mladá užovka a jeden hraboš. Svůj jídelníček si ťuhýci zpestřují i plody rostlin. 

Dobří sousedi a skvělí imitátoři

Zhruba od 60. let 20. století se početnost ťuhýků obecných začala na našem území děsivě zmenšovat. Podobný trend panoval v celé Evropě a řada zemí zařadila tohoto ptáka na Červenou listinu ohrožených druhů. Úbytek způsobily především změny ve struktuře krajiny, rozorávání mezí a mýcení keřů, ale také intenzivní používání pesticidů a hnojiv. V Česku byl zaznamenán mírný obrat k lepšímu v 80. letech 20. století, ale plně se projevil až ve století jednadvacátém. V současné době u nás hnízdí 30–60 tisíc ťuhýků obecných. V České republice je tento pták zvláště chráněným druhem v kategorii ohrožený.

TIP: Superletec rorýs obecný: Opeřenec, který stráví ve vzduchu celý život

„Opeřený Zorro“ býval kdysi označován za škůdce drobného ptactva. Z podrobného výzkumu však prokazatelně vyplynulo, že ptáčata jiných druhů ťuhýci loví zcela výjimečně. Svědčí o tom i četná úspěšná vyhnízdění pěvců v bezprostřední blízkosti hnízd ťuhýků. Ačkoli se tedy jejich ptačí sousedi nemusí bát o své potomky, je nesporné, že jsou ťuhýci velmi teritoriálními opeřenci. Ozývají se varovným, chraptivým „gek-gve“ a při vzrušení vydávají mlaskavé „ček“. Teritoriální zpěv je až nezvykle tichý, složených z drsných a vrzavých zvuků. Především je však prokládaný dokonalými imitacemi hlasů jiných druhů ptáků.

Investovat do průmyslu či dopravy se počátkem 19. století odvážil málokdo. Bohatší lidé ukládali peníze hlavně do půdy a snažili se napodobit šlechtu. Vojtěch Lanna byl ale výjimkou, protože už koncem dvacátých let 19. století provozoval lodní dopravu a čile se věnoval domácímu i mezinárodnímu obchodu. Později, když začalo v Čechách období rychlého ekonomického růstu, pak tyto zkušenosti bohatě zúročil. Díky kapitálu se navíc mohl pustit také do finančně náročných podnikatelských projektů, jakými byly stavby železnic či budování hutí. 

Rod Lannů pocházel z Horního Rakouska a zabýval se původně přepravou soli po řece Traun. Počátkem 18. století pracovali jeho členové často jako zaměstnanci solního úřadu a v matrikách jsou zapsáni jako Lanner, Lahner či Lähner. Jakob Lahner, narozený roku 1700, se později stal budějovickým měšťanem a jeho mladší bratr Simon začal pracovat jako loďmistr císařské solní přepravy v loděnici ve Čtyřech Dvorech u Českých Budějovic. Stejné práci se věnoval i nejmladší bratr Ondřej, po němž živnost převzal jeho syn Tomáš. Ten už se podepisoval jako Lanna, později si pořídil vlastní loď a sůl začal přepravovat samostatně. V jeho práci poté pokračoval i syn Tadeáš, otec pozdějšího velkopodnikatele Vojtěcha Lanny. 

Sůl nad zlato

Vojtěch (německy Adalbert) Lanna se narodil 23. dubna 1805 v loděnici ve Čtyřech Dvorech. Dětství prožil mezi lodníky a tesaři, kteří lodě stavěli. Nejdříve navštěvoval školu v Českých Budějovicích a poté místní piaristické gymnázium. Roku 1820 nastoupil na stavovské polytechnické učiliště v Praze, které ale musel po dvou letech opustit kvůli sporu s profesorem Františkem Josefem Gerstnerem (pozdějším průkopníkem české železniční dopravy). Otec ho vzal k sobě do učení a Vojtěch se ve 20 letech stal plavcem. Naučil se navíc základy obchodování, protože vedle soli se tehdy po vodě přepravovala i jihočeská tuha, která často směřovala až do Hamburku. Mladý Lanna se těchto dálkových plaveb účastnil a v německých městech navazoval užitečné obchodní kontakty.

Po otcově předčasné smrti roku 1828 převzal celý lodní provoz a musel se starat také o matku a čtyři nedospělé sourozence. Dne 29. dubna 1829 byl ředitelstvím Schwarzenberského panství jmenován loďmistrem a byl mu ponechán pronájem vltavského solného obchodu. Jen u tradičního rodinného podnikání ale dlouho nezůstal a nově ho rozšířil o přepravu dřeva. Odvětvené kmeny splavoval do Prahy i severních Čech a na nepřístupných místech dřevo rovnou zuhelňoval pro potřeby místních skláren.  

Koně na kolejích

V letech 1829 až 1831 získal Lanna lukrativní zakázku na splavnění Vltavy z Českých Budějovic do Prahy a později až k saské hranici. Už roku 1832 si proto mohl od hlubocké vrchnosti za 870 zlatých koupit rodné loděnice ve Čtyřech Dvorech i s pozemky. Po slavnostním otevření nově budované koněspřežné železnice mezi Českými Budějovicemi a Lincem se pak tentýž rok stal také jedním z mála měšťanských akcionářů tohoto riskantního podniku. Pronajal si navíc provoz na české straně dráhy a kvůli tomu vydržoval až 800 koní.

V tomto podnikání pokračoval do roku 1847, kdy došlo k neúnosnému zvýšení nájmu. V letech 1832 až 1847 tak v podstatě obhospodařoval celý solný obchod v Čechách, protože ho provozoval jak na Vltavě, tak na koněspřežné železnici. Roku 1834 si navíc vymohl prodloužení dráhy z lineckého předměstí až ke svým solným skladům v blízkosti Vltavy, čímž se výrazně snížily přepravní náklady. 

Hlavní ale zůstával obchod se dřevem, který ve třicátých letech 19. století výrazně rostl. Lanna proto usiloval o regulaci Vltavy nad Českými Budějovicemi a podnikl i cestu k Rýnu, aby na vlastní oči viděl stavbu lodí a organizaci lodní dopravy na této řece. Jeho firma později provedla regulační práce na Vltavě a Labi tak, aby koryto vyhovovalo začínající paroplavbě. 

Počátkem čtyřicátých let Lanna též dostal povolení provést vlastním nákladem splavňovací práce na Lužnici a Nežárce za podmínky, že na 12 let získá výsadní právo plavby v úseku mezi Jindřichovým Hradcem a Roudnou. Počátkem dalšího desetiletí bylo sice jeho výsadní privilegium na naléhání ostatních obchodníků s dřívím odkoupeno státem, vorový provoz zde ale pokračoval dál a přetrval celé století. 

Přenesený most

Lannovo jméno je spojeno také se stavbou druhého pražského mostu přes Vltavu mezi Novými alejemi a Újezdem. Podnikatel byl akcionářem i členem ředitelství společnosti, založené pro vybudování mostu hrabětem Chotkem už roku 1827. Náročnou stavbu vedl inženýr Bedřich Schnirch, který předtím projektoval mosty v Lokti, Žatci, Jaroměři a Strakonicích. Lannova firma dodávala stavební materiál a obdržela zároveň zakázku na zbudování 575 metrů dlouhého nábřeží (dnešního Smetanova). Řetězový most císaře Františka I. byl slavnostně otevřen 4. listopadu 1841 a svému účelu sloužil až do roku 1898, kdy ho nahradil dnešní most Legií. 

Řětězový most Františka Josefa I. v Praze, který stával na místě dnešního mostu Legií. (foto: Wikimedia Commons, František Fridrich, CC0)

Lanna se v Praze podílel rovněž na stavbě Negrelliho viaduktu, jeho zřejmě největším počinem se ale stala stavba budovy Severní státní dráhy v Hybernské ulici, kde končila železnice z Vídně a Olomouce. Nádraží (nyní Masarykovo) bylo hotovo roku 1845 a brzy přivítalo vůbec první vlak, který do české metropole dorazil. Hned poté se Lanna spojil se stavební firmou bratří Kleinů a vystavěl další úsek Severní státní dráhy z Prahy do Podmokel. 

V letech 1847 až 1848 postavila Lannova firma i řetězový most na Vltavě u Podolska, po kterém vedla silnice mezi Táborem a Pískem. Na svém místě stál až do roku 1960, kdy bylo v souvislosti s napouštěním Orlické přehrady rozhodnuto o jeho přesunutí. Z navržených třinácti lokalit byl nakonec vybrán Stádlec, kde most po rozebrání a převezení opět složili. Dnes je posledním dochovaným řetězovým mostem v Česku.

Kladenské začátky

Podnikatelská aktivita Vojtěcha Lanny se brzy uplatnila i v kladenském regionu, kde se ve čtyřicátých letech 19. století potvrdila velmi kvalitní naleziště uhlí. S vkladem 690 tisíc zlatých vstoupil nejdřív do uhelného obchodu a roku 1848 za pomoci guberniálního úředníka Michaela Layera získal i těžební právo. Zřídil první tři důlní šachty, pojmenované Václav, Layer a František. Po objevení ložisek železné rudy v blízkosti Nučic u Prahy se pak rozhodl, že na Kladně založí také velký hutní závod. Roku 1851 proto odjel na čas do Anglie, kde kromě světové výstavy navštívil především hutní a uhelné podniky v okolí Manchesteru. 

Příprava nového projektu byla velmi náročná a trvala několik let, Lanna ovšem ani v tomto období nezahálel. V Českých Budějovicích uspořádal průmyslovou výstavu, postavil několik pil a pustil se i do výroby parket. Ty směřovaly hlavně do Vídně a Salcburku, ale také na tehdy velkoryse přestavovaný zámek Hluboká. Lannova loděnice ve Čtyřech Dvorech navíc podle údajů českobudějovické obchodní a živnostenské komory vyráběla až 350 člunů ročně. Většina z nich putovala do Německa, kde byla i s nákladem dřeva prodána. 

Hutní neúspěch

V padesátých letech 19. století se Lanna stal skutečným velkopodnikatelem. Roku 1853 spoluzaložil akciovou společnost Buštěhradské dráhy, která v letech 1855 až 1856 postavila parostrojní železnici z Kladna do Kralup nad Vltavou a později přestavěla koněspřežnou dráhu z Prahy do Lán na parostrojní provoz. 

V dubnu 1854 začala konečně i stavba vysoké pece na Kladně. Vojtěšská huť zahájila provoz 27. ledna 1855 a získané železo mělo velmi dobrou kvalitu, takže vzápětí vznikla v místě ještě druhá pec. Aby uskutečnil své velkolepé plány na ovládnutí českého hutního průmyslu, spojil se Lanna s dalšími kladenskými podnikateli a v červnu 1857 společně založili Pražskou železářskou společnost. V ní měl podíl například uhlobaron a zakladatel českého řepného cukrovarnictví Florent Robert a také původně slezský podnikatel a vlastník železáren ve Vlkýši Hermann Dietrich Lindheim. Vídeňský Creditanstalt poskytl společnosti úvěr a celkové jmění firmy činilo v té době nevídaných devět milionů zlatých. 

Lanna se přestěhoval do Prahy, kde si na rohu Hybernské a Jezdecké (Havlíčkovy) ulice vybudoval v letech 1857 až 1859 honosný palác podle projektu Vojtěcha Ignáce Ullmanna. Jeho nadšení pro hutní podnikání ovšem koncem padesátých let zabrzdila finanční a odbytová krize. Pražská železářská společnost redukovala kapitál a roku 1862 se musela změnit na akciovou společnost. Za hlavního viníka neúspěchu byl označen právě Lanna, který podle společníků přecenil své možnosti. Do vedení nového podniku proto už nebyl přizván, což nesl velmi trpce.   

Návrat k dopravě

Z kladenského dobrodružství si navíc odnesl dluhy ve výši sedmi milionů zlatých, které musel uhradit. Obchod s dřívím už předtím předal bratru Tomášovi, nezbývalo mu tedy nic jiného, než prodat jihočeské statky i se zámkem v Poříčí. Jeho celkovou finanční situaci to ale neochromilo natolik, aby se vzdal dalšího podnikání. Už na přelomu padesátých a šedesátých let 19. století se pustil do stavby železnic a společně s bratry Kleiny vystavěl například trať mezi Pardubicemi a Libercem nebo Českou západní dráhu z Prahy do Plzně. S dalším společníkem Johanem Schebkem pak vybudoval dráhu turnovsko-kralupskou a roku 1865 obdržel také povolení na stavbu České severní dráhy z Bakova nad Jizerou do Rumburku, Varnsdorfu a Děčína. 

TIP: Jak se točí miliony: Rozvoj Ostravy je spojen s dynastií Rothschildů

Záběr Lannovy podnikatelské činnosti byl vskutku obrovský, avšak v oceňování jeho zásluh byla rakouská vláda poměrně skoupá. Teprve roku 1865 mu císař František Josef I. udělil Řád železné koruny III. třídy, který dával nositeli právo žádat o rytířský titul. Toho se ale už Vojtěch Lanna nedočkal. Zemřel 15. ledna 1866 v Praze na selhání srdce.