Jak se zdá, společnost Virgin Galactic hodlá intenzivně provozovat komerční lety na hranici kosmického prostoru. U americké letecké a vývojářské firmy Aurora Flight Services, která je dceřinou firmou Boeingu, si objednali dva další nosné letouny WhiteKnightTwo. Ty zajišťují první fázi letu kosmoplánu SpaceShipTwo.

Pokud jde o Virgin Galactic, velký díl pozornosti si získal jejich kosmoplán SpaceShipTwo. Ve skutečnosti je to ale právě nosný letoun WhiteKnightTwo, který je základním pilířem celé technologie kosmických letů Virgin Galactic. Tento mohutný stroj se dvěma trupy a křídly s rozpětím 43 metrů vynáší kosmoplán SpaceShipTwo do výšky 15 kilometrů, odkud pak vyráží na cestu k hranici kosmického prostoru.

Víceúčelový nosný letoun

Lety s pilotovaným kosmoplánem ale nejsou pro nosný letoun WhiteKnightTwo jedinou možností. Tento stroj, který původně vyvinula společnost Scaled Composites, byl navržen jako víceúčelový. Může vypouštět i jiné letouny či rakety. Navíc ho lze využívat jako letoun k vytváření mikrogravitace, ať už pro účely výcviku nebo experimentování. Dokonce se zvažovalo i jeho nasazení jako hasícího letounu.

TIP: Virgin Galactic se dva roky po smrtelné nehodě vrací do vzduchu

Aurora Flight Services by měli připravit součásti obou nových letounů WhiteKnightTwo. Do finální podoby by měly být následně zkompletovány v kalifornském zařízení Virgin Galactic v Mojavské poušti. První ze dvou nových letounů by měl být hotový v roce 2025 a každý by měl zvládnout až 200 startů kosmoplánů ročně.

Odborné odhady říkají, že v Africe v současnosti žije kolem 110–150 tisíc kusů žiraf. Zhruba dvě třetiny tohoto počtu se nacházejí v Keni, Tanzánii a Botswaně. Jestliže sem někdy pojedete na safari, asi sotva nejvyšší suchozemské tvory naší planety přehlédnete. Samice měří až 4,5 metru, samci jsou ještě o metr vyšší a v některých případech váží až 1 800 kilogramů.

Nebojácní býložravci

Vzhledem k velikosti těchto tvorů je jejich jediným přirozeným nepřítelem lev. I lví smečka si ovšem počíná při napadení žirafy obezřetně a především se snaží srazit vyhlédnutou kořist k zemi. Mocnou zbraní tohoto zvířete jsou totiž kopyta a jeden dobře mířený kopanec dospělé žirafy dokáže bez problémů rozdrtit lví lebku nebo přerazit páteř. Mírumilovní sudokopytníci ovšem potyčky se lvy z pochopitelných důvodů nevyhledávají a raději volí útěk. Ačkoli jejich tělo není uzpůsobeno k běhu na dlouhé vzdálenosti, krátkodobě dokážou vyvinout rychlost až 55 km/h.

Existují ale situace, kdy se i tito jinak mírumilovní býložravci soubojům nevyhnou. V době páření dochází mezi samci k častému měření sil, které má silnějšímu zjednat právo na samici. Sokové se nejprve pokoušejí jeden druhého zastrašit – vyzývavě stojí proti sobě, nebo se obcházejí v kruzích a měří sílu protivníka. Když zastrašovací taktika selže, může začít souboj, při němž samci zpočátku používají krky zkřížené do tvaru písmene X k přetlačování.

TIP: Souboj žirafích samců: Rivalita mezi něžnými obry

V případě, že ani v první „ostré“ fázi střetu žádný z bojovníků nevyklidí pozice, přijde na řadu hlava, a to doslova. Oba do sebe začnou hlavami tlouct a snaží se zasáhnout protivníka do hrudi nebo do krku. Údery jsou vzhledem k délce krku a hmotnosti zvířat nesmírně silné a například po ráně do hlavy může dojít k omráčení nebo smrti. Rány mohou také poškodit některé vnitřní orgány.

Hmyzí hotel představuje umělou skrýš, která užitečným druhům poskytuje nejen útočiště, ale také třeba bezpečné místo ke kladení vajíček. Jeden takový vybudovala skotská organizace Highland Titles ve stejnojmenné přírodní rezervaci ve Skotsku: Na ploše 200 m² zahrnuje kmeny smrků, cihly, bambus, kůru, semena divokých květin i pletivo na jahody.

TIP: Karneval bláznivých rekordů: Netradiční zápisy do Guinnessovy knihy

Luxusní hmyzí ubytování tak svými rozměry více než dvojnásobně překonalo dřívějšího držitele rekordu z Varšavy. Hotel by měl pomoct zlepšit biodiverzitu v oblasti, jež se v 80. letech zalesňovala bez ohledu na životní prostředí, načež ji ještě zdevastovalo intenzivní kácení. 

Pro mnohé rodiče představuje lechtání spolehlivý recept, jak své ratolesti rozesmát. Zejména nejmenší děti se při něm často hihňají tak, že téměř nemohou popadnout dech. V tomto případě však neplatí, že smích znamená štěstí: Snímky z magnetické rezonance prokázaly, že se při lechtání zapojují jiné oblasti mozku než v jiných humorných situacích, například při vyslechnutí vtipu. Podle psychologů jde o vyjádření submisivity, a smích tak značí vůlí jen těžko ovladatelnou reakci na podřízené postavení, v níž se „oběť“ ocitla. Pokouší se tím agresorovi naznačit, že se vzdává, a chce, aby přestal.

Lechtající osoba – ať už rodič, či kdokoliv jiný – totiž uvedeným jednáním vyjadřuje svou dominanci, často samozřejmě nevědomky. Pokud se nevinná zábava vymkne kontrole, v dítěti převládne pocit, že je v rukou dospělých zcela bezbranné, a zážitek jej může ovlivnit i na celý život. 

TIP: Neurovědci potvrzují: Babičkovská láska opravdu existuje

Ve studii z roku 2019 zkoumali psychologové z americké University of Kentucky skupinu zhruba 150 dospělých, které v dětství „zneužívali“ jejich sourozenci. Ukázalo se přitom, že mezi jejich nejoblíbenější metody patřilo právě lechtání. A jistě nikoliv náhodou se ve středověké Číně coby způsob mučení používalo jemné dráždění citlivých částí těla, které si nešťastník v poutech nemohl poškrábat. 

Idea cirkumlunární mise se zrodila v průběhu léta 1968 a tehdejší manažer programu Apollo George Michael Low pro ni postupně získal řadu důležitých spojenců. Stále ale chyběl souhlas těch nejdůležitějších – administrátora NASA Jamese Webba a ředitele kanceláře pilotovaných letů George Muellera. Bez jejich požehnání mohl Low na odvážnou misi zapomenout. Nepříjemnou povinnost informovat nejvyšší nadřízené vzal na sebe generál Samuel Phillips, ředitel lunárního programu Apollo.

Předchozí část: Jak se rodily plány první cesty na oběžnou dráhu Měsíce?

Když byl Webb o nových plánech telefonicky zpraven, začal do sluchátka křičet, až se americká ambasáda ve Vídni otřásala v základech: „Zešíleli jste? Vystavujete riziku agenturu i celý program!“

Jeho postoj se dal chápat – Webb byl politik a velmi dobře si uvědomoval možné následky neúspěchu mise. Pro něj nešlo o zajímavou technickou výzvu, nýbrž o krok, který mohl vyústit v definitivní ztrátu podpory Kongresu i veřejnosti. A nakonec přidal ještě jeden nezvyklý, ale přesto validní argument: „Jestli ti tři chlapi uvíznou a zemřou na lunární orbitě, pro nikoho – milence, básníky – pro nikoho už Měsíc nebude stejný jako dřív!“

Stejně chladný postoj zaujal Mueller. Ani on, který předtím proslul velmi odvážným rozhodnutím testovat Saturny V jako celek, nedokázal zprvu překonat nedůvěru v naznačené plány. I přes nesouhlas obou mužů se ovšem věci pomalu dávaly do pohybu a všichni zainteresovaní doufali, že dva klíčové hráče nakonec přesvědčí.

Mise X

Desátého srpna se ve Washingtonu odehrála další schůzka „konspirátorů“ a podařilo se na ní dohodnout startovací okno výpravy, jež dostala pracovní a krycí název Mise X. Astronauti měli k Měsíci letět v termínu, který by zajistil pokud možno identické světelné podmínky jako při budoucím pokusu o přistání. Bylo velmi důležité zachytit nejen podobu útvarů, balvanů a orientačních bodů, ale i jejich stíny, tak aby posléze dva muži v lunárním modulu přesně věděli, co mají při pohledu z okénka čekat.

O den později, v neděli 11. srpna, se posádka Apolla 9 ve složení Frank Borman, James Lovell a William Anders účastnila v kalifornském Downey další z mnoha zkoušek velitelského modulu. Těsně před zahájením testu zazvonil opodál telefon, přítomný pracovník z North American Aviation jej zvedl a chvíli poslouchal. Pak přešel ke kabině, naklonil se do průlezu a sdělil Frankovi, že s ním chce mluvit ředitel divize letových operací posádek Deke Slayton. Jakýkoliv jiný hovor by Borman odmítl s tím, že test má absolutní prioritu. Ale Slayton, to bylo něco jiného – astronauti svého šéfa bezvýhradně respektovali.

„Franku, okamžitě doraz do Houstonu. Musím s tebou mluvit,“ oznámil Slayton. „Tak se mnou mluv hned, Deku. Mám práci, s velitelským modulem jsou pořád problémy a…“ Borman nestačil doříct a Slayton ho uťal: „Nemůžu mluvit po telefonu. Sedni na letadlo a fofrem přileť.“ Když o něco později vstupoval Borman do šéfovy kanceláře, zarazil ho pokyn, aby za sebou zavřel. Bylo jasné, že jde o něco velkého.

Rána z čistého nebe

Během následujících minut Deke Frankovi nejprve předestřel velmi vážný faktor, který stál kromě jiných v pozadí návrhu na misi Apolla k Měsíci: Podle CIA měl Sovětský svaz blízko k realizaci pilotovaného lunárního obletu v první prosincové dekádě, čímž získala americká výprava na měsíční orbitu na naléhavosti. Tehdy ještě nikdo netušil, že Sověti žádný takový let neuskuteční a posléze budou popírat, že by jej vůbec kdy zamýšleli.

Následně Slayton Bormanovi přiblížil základní rysy plánu, načež se ho přímo zeptal, zda je ochoten na oběžnou dráhu Měsíce letět. Astronaut uvažoval jen pár desetin sekundy, než zaznělo jeho jasné „ano“. Ještě týž den se vrátil do Downey a informoval Lovella i Anderse. Oba se zdáli nadšeni – Lovell o to víc, že se měl coby pilot velitelského modulu stát prvním navigátorem mimo zemskou orbitu. 

Ovšem pro Anderse šlo trochu o ránu z čistého nebe. Jako pilot lunárního modulu doufal, že by mohl na Měsíci při jedné z pozdějších výprav přistát. Jenže nová mise, kde by figuroval v roli „pilota bez lunárního modulu“, poslala jeho šance ke dnu. Bylo mu jasné, že než se dostane zpět do rotace v jiné posádce, bude celý program možná již minulostí. Nezbývalo mu však než se jako týmový hráč do nadcházející výzvy ponořit, i když se s ní zcela neztotožnil…

S lunární alternativou

Věci se ovšem neměnily jen v hlavách astronautů. Zástupce administrátora Thomas Paine na schůzce ve Washingtonu slíbil, že se pokusí Webba a Muellera přesvědčit, aby dali letu zelenou, a zčásti opravdu uspěl. Uplynulo několik dní a oba muži mírně změnili názor. Mueller se nakonec nechal obměkčit a přistoupil na možnost, že se mise uskuteční – ovšem pouze za podmínky, že Apollo 7 coby první pilotovaný let v říjnu téhož roku dopadne dobře. Webb mu v postoji sekundoval a opatrné posvěcení z nejvyšších míst bylo na světě.

V neděli 18. srpna se v MSC konala schůzka, jíž se zúčastnil už i Borman. Během pouhých čtyř hodin se podařilo načrtnout cíle mise a kostru letového plánu, včetně počtu obletů Měsíce, což za normálních okolností trvá týdny až měsíce. Na tiskové konferenci o den později byla oznámena změna číslování misí a pořadí letů: Apollo 8 již nebylo misí posádky Jima McDivitta, ale v prosinci měl pod daným označením letět Bormanův tým a kolegům přenechat číslo devět. Na stejné tiskové konferenci zazněla ještě jedna zajímavá informace: Nově designované Apollo 8 mělo představovat „misi na vysoké zemské orbitě s lunární alternativou“. Novinářům trvalo jen okamžik, než se dovtípili, o co jde…

Pouhé dva týdny

Definitivní rozhodnutí však muselo počkat do podzimu: Den po startu Apolla 7 bylo jasné, že se všechny hlavní překážky podařilo překonat. Dvanáctého října tak Paine předstoupil před novináře, aby jim oznámil, že „osmička“ zamíří na lunární orbitu. Ale to hlavní se již dávno odehrálo během několika srpnových dnů.

TIP: Mistři dobrého světla: Kdo jsou autoři nejlepší snímků z misí Apollo

Od konce oné Lowovy dovolené do zhmotnění mise uplynuly pouhé dva týdny. Dva týdny, během nichž byl definován extrémně riskantní a odvážný krok, jakých se dosud v kosmonautice uskutečnilo jen velmi málo. Otevřel přitom cestu člověka k Měsíci a zůstává inspirací dodnes.

Brožurková příručka Škola milenců o 128 stranách a s podtitulem Spolehlivý rádce, provázející každého milujícího od prvních počátků milostných citů všemi záchvěvy lásky až k přístavu manželskému vyšla v nakladatelství Rudolfa Storcha v pražském Karlíně v roce 1910. Storch, provozující též knihkupectví a antikvariát, měl pověst vydavatele pokleslých žánrů.

Úspěch svého podniku, jehož vedení se v roce 1911 ze zdravotních důvodů vzdal, postavil na sešitech Detektivní novely, fiktivních pamětech amerického detektiva Leona Cliftona. Braková řada cliftonek s neuvěřitelnými 275 svazky se stala fenoménem několika generací čtoucích pod lavicí a další dosud netušenou možnost zisku cítil karlínský nakladatel v erotické četbě. Tituly jako Deník massérky nebo Žena dvou mužů rozněcovaly fantazie masového mužského čtenářstva stále více se odpoutávajícího od církví reglementované sexuality.

Uhlazenější formu pro střední vrstvy pak představovaly populární příručky domácího lékařství, pohlavní zdravovědy, dobrého chování nebo „tajemníci lásky“ jako Umění s mužem šťastně žíti či právě Škola milenců, jejímž autorem byl patrně úředník se spisovatelskými ambicemi a pozdější ministr financí JUDr. Bohumil Vlasák (1871–1945).

Ochránce před pudy i rodiči

Obyvatelé rychle rostoucích měst právě prožívali Belle Époque, krásnou éru přelomu 19. a 20. století, kdy se rapidně zvyšovala jejich životní úroveň i objem volného času. Šlo o zlaté časy prvních automobilů, lázeňských pobytů, bulvárů či kinematografie, ale též populárního čtiva, jehož vydavatelé sázeli na vysoký náklad a nízké ceny. Škola milenců stála 1 K 20 h, tedy dvě láhve průměrného vína v tehdejších pražských cenách.

Prodeje bulváru zvyšovala senzacechtivost, po otevírání dosud tabuizovaných témat. Mezi ty patřila právě sexualita, ale také vytěžování rozšířených předsudků a strachu z jinakosti, například z emancipujících se žen-sufražetek. Pro kultivovanější prostředí horních a středních vrstev vycházela popularizační lékařská literatura o hygieně a technice manželského soužití. V té docházelo k jisté rehabilitaci sexuality, ovšem nadále zavřené za dveře manželské ložnice a konzumované s umírněností a mužskou dominancí.

Nukleární rodina, kterou ve formě aktivního vydělávajícího muže a pasivní ženy v domácnosti zrodila industrializace, začátkem 20. století dál tvořila málo zpochybňovaný základ společnosti. Emoce mezi rodiči a dětmi i sourozenci navzájem hrály mnohem menší roli než dnes a k uzavírání sňatků docházelo mnohdy na základě nesmlouvavé rodičovské autority. Ovšem časy se měnily a mezi dospívajícími měšťanskými ratolestmi zesilovala touha po šťastném manželství uzavřeném z lásky. A to byla ta pravá příležitost pro autora Školy milenců, který sám sebe pasoval do úlohy spolehlivého a zkušeného průvodce po zlaté střední cestě ke štěstí.

Na jedné straně poprvé zamilované výchovně varoval před slepou láskou, oddávající se „pudu přírody“ a vycházející z „nezdravých románů a perversních frašek“. Na straně druhé, aby si získal sympatie mladých čtenářů, chápal, že rodiče „staví se pravidelně na stanovisko pedantické, nerespektujíce psychologickou stránku věci“ a před „bratrem se podobné věci skrývají“. 

Každý mladý muž

„Počestné“ 19. století, které se v rodinách majetných měšťanů vyznačovalo viktoriánskou pruderií, sice ve Škole milenců zčásti ustupuje otevřenějšímu přístupu. Ale také tato pokrokářsky se tvářící příručka je kódována v panující dvojí morálce – jiné pro muže, jiné pro ženy. Převládala představa, že muž má do manželství vstoupit vybaven erotickými zkušenostmi, zatímco novomanželka nikoliv. Proto se také katoličtí zpovědníci zaměřovali na případný předmanželský styk včetně možných a utajovaných potratů u dospívajících dívek. Ostatně stále platilo, že literatura týkající se pohlavního života byla od mužů a pro muže, což platilo i pro Školu milenců.

Bohumil Vlasák z celkových osmnácti kapitol svého rádce věnoval mladým ženám z přiznaně komerčních důvodů aspoň poslední krátkou kapitolu, kde do desatera vložil dobový obraz vládnoucího patriarchátu. Předtím provedl mladíky ze středních vrstev celkem sedmnácti různými okruhy nástrah zamilovaného stavu včetně například krachu první lásky a nebezpečí žárlivosti. Varoval je před rafinovanými koketami, ale též před nově se objevující skupinou dívek: emancipujícími se modistkami, telegrafistkami a prodavačkami, které nejsou schopné vážného vztahu, ale pro „prchavou zábavu úplně stačí“.

Svého průvodce ovšem začal sexualitou, kterou, stejně jako celou brožuru, pojímá především osvětovou optikou vtělenou do rčení „všeho moc škodí“. Vlasákovými slovy: „Styk muže se ženou je funkcí, kterou zdravé tělo vykonávati musí. Výstřednosti v obou směrech – úplné zdržování se, neb přílišné holdování – příroda těžce trestá.“ 

Autor se opírá o tehdejší lékařské autority a neúnavně jako mluvčí racionálního věku odmítá dědictví romantismu i staré pověry, aby ale současně vytvářel mýty nové, když například mimoevropské civilizace obviňuje z neschopnosti dosáhnout „čisté lásky“. Pokud však nezůstane předmanželská láska takzvaně bez následků, mladí mužští čtenáři mohou zůstat v klidu. Autor Školy milenců těhotenství svalí na děvčata, která „v lehkomyslném mládí zapomněla na náboženství“ a nyní „sahají k zločinu, který může ohrozit jejich zdraví neb i život a v případě vyzrazení má za následek vězení“. 

Kouč našich prapradědečků

Stereotypy „hodná holčička“ a „zlobivý kluk“ se zrodily právě v 19. století. A protože na děvčátka, vychovávaná k ženskému údělu, tedy podřízenosti a pasivitě, byly už od dětství kladeny větší nároky než na chlapce, až na výjimky tato představa fungovala.

TIP: Komenský sexuální osvěty: Karel Obrátil zachytil erotiku českého venkova

Dnes se většina vážně míněných rad a tvrzení Školy milenců – například že muž se řídí logikou a žena je nevyzpytatelnou bytostí ovládanou instinkty – jeví přinejmenším směšně a překonaně. Četba sto let starého „tajemníka lásky“ však může být varováním pro nás všechny, kteří hltáme nejrůznější mentální kouče. Jejich dnešní stoprocentní recepty na úspěch a štěstí budou pravděpodobně za dalších sto let podobně vyčpělé.

V průběhu historie dostávali zemřelí lidé na svou poslední cestu rozmanitou výbavu. Když odborníci zkoumali hroby z doby kamenné na malém ostrově Jižní Olenij v Oněžském jezeře na severozápadě Ruska, narazili na přívěsky vyrobené z kostí. Bylo to ale ve třicátých letech 20. století a nepodařilo se tehdy určit, z jakých kostí ozdoby pocházejí.

Finská archeoložka Kristiina Mannermaa z Helsinské univerzity a její spolupracovníci nyní prostudovali celkem 37 přívěsků z této lokality pomocí hmotnostní spektrometrie a identifikovali proteiny v použitých kostech. Zjistili, že 12 ze zkoumaných přívěsků je vyrobeno z lidských kostí. Zbývající pocházejí z kostí losů, jelenů a skotu.

Nálezy z mezolitického hřbitova

Hroby, z nichž přívěsky pocházejí, jsou součástí největšího známého hřbitova z období střední doby kamenné v severní Evropě. Vznikly přibližně 6 200 let před naším letopočtem. Na pohřebišti archeologové narazili na 177 hrobů, přičemž přívěsky z lidských kostí se nacházely ve třech z nich.

Dva přívěsky vyrobené ze stejné lidské stehenní kosti. (foto: Kristiina Mannermaa, CC BY 4.0)

Nalezené ozdoby z kostí jsou nápadně hrubě opracované, což badatele překvapilo. Není podle nich jasné, proč lidé, kteří dokázali velmi precizně zpracovat kosti, například do podoby figurek nebo zbraní, nosili tak málo opracované kusy lidských kostí působících nedodělaným dojmem.

Velmi zajímavé je i to, že přívěsky z lidských a zvířecích kostí jsou prakticky stejně zpracované a bez detailních analýz je nelze rozeznat. „Skutečnost, že přívěsky z lidských kostí nejsou nijak zvýrazněné oproti „zvířecím“ přívěskům, naznačuje, že v době kamenné se světy lidí a zvířat do značné míry prolínaly,“ vysvětluje Kristiina Mannermaa.

TIP: Záhada římských hrobů: Proč v Británii pohřbívali nebožtíky s useknutou hlavou?

Autoři studie připomínají, že používání lidských kostí k výrobě nástrojů nebo šperků bylo dříve často spojováno s kanibalismem. V tomto případě ale žádný z nalezených artefaktů nevykazuje zjevné známky po odstraňování masa. I přes absenci důkazů tak podle vědců kanibalismus nelze potrdit, ale ani zcela vyloučit.

Někteří tučňáci jsou velmi neoblomní. „Vezmou rybu nejprve do zobáku, pak se ale rozhodnou, že nevyhovuje, a odhodí ji,“ řekl zástupce akvária Hiroki Šimamoto, jehož cituje France 24. Podle Šimamota tučňáky neudivuje ani tak chuť jako velikost nabízeného sousta. Dostávají nyní větší ryby, než byli kranasi. 

TIP: Tokijské akvárium vyzvalo návštěvníky, aby se připomněli stydlivým úhořům

Vydry jsou ještě kategoričtější a levnější menu odmítly naprosto všechny. Jenomže cena kranasů stoupla vlivem nižších úlovků oproti loňsku o 20 až 30 procent. Akvárium jich trochu stále kupuje, ale k původní nabídce se nehodlá vrátit, dokud se ceny nesníží.

Příslušníci německého tankového praporu 40 se nechali 15. října 1941 vyfotografovat společně se dvěma finskými důstojníky kdesi v okolí vesnice Kestenga (finsky Kiestinki). Právě tam probíhaly těžké boje, během kterých se Rudé armádě podařilo operaci Polární liška zastavit. Většina praporu byla proto v prosinci 1941 stažena k odpočinku do Oulu – v té době již útvar disponoval jen sedmi PzKpfw I, jedním PzKpfw II a osmi PzKpfw III.

Prapor pak v oblasti Kestengy bojoval i během roku 1942 a zanikl až v prosinci téhož roku, kdy posloužil k sestavení II. praporu tankového pluku 5 – celkem 520 mužů, 22 tanků a 215 vozidel se následně přemístilo do Osla. Zbylý personál a výzbroj velení použilo k vytvoření tankové zajišťovací roty ke zvláštnímu určení, která zůstala v Karélii a působila tam v týlu XVIII. horského sboru.

Malá jednotka o třech četách byla počátkem roku 1943 přejmenována na tankovou rotu 40. Dne 10. června 1943 byl útvar rozpuštěn a zbývající služby schopné PzKpfw III čekal transport do Německa.

Image

Čtěte také

Nechtěný konflikt mezi soby: Laponská válka mezi Finskem a Německem (1)