Ačkoliv námořní síly komunistického státu sestávaly pouze z malého počtu starších torpédových a dělových člunů, od počátku konfliktu vedení KLDR počítalo s jejich nasazením do akce. Tyto síly se měly uplatnit především v pobřežních vodách, kde dostaly za úkol podnikat akce proti (taktéž poměrně slabému) jihokorejskému námořnictvu. Hlavní role však spočívala především v krytí pozemních operací z moře, tedy v minových operacích a v případě potřeby také v omezené palebné podpoře postupujících jednotek podél pobřeží.

Severokorejské námořnictvo vykazovalo od začátku války značnou aktivitu. Vzhledem k síle obou marin většina střetů měla charakter potyček malých rychlých plavidel – většinou dělových člunů, stíhačů ponorek, či torpédových člunů. Střetávaly se navzájem, případně se snažily působit škody námořní přepravě protivníka. Ta kvůli hornatému terénu Korejského poloostrova v kombinaci s absencí lepší vnitrozemské sítě silničních a železničních komunikací nabyla značné důležitosti. 

Nepřítel na obzoru

Dne 2. července roku 1950 operoval u východokorejského pobřeží spojenecký svaz složený z amerického lehkého křižníku (někdy také řazeného mezi protiletadlové) USS Juneau, britského protiletadlového křižníku HMS Jamaica a šalupy HMS Black Swan. Zatímco obě britská plavidla pamatovala ještě boje druhé světové války, americký křižník spustily na vodu loděnice v New Jersey až v roce 1945 a války se již nestihl zúčastnit. Nejsilněji vyzbrojené plavidlo svazu – Jamaica – neslo na palubě celkem 12 děl ráže 152 mm, čtyři kanony ráže 102 mm a velké množství protiletadlových děl ráže 40 a 20 mm.

Krátce po čtvrt na sedm ráno spatřily hlídky zmíněných plavidel na obzoru šest malých ozbrojených člunů, které tvořily doprovod asi desítce nákladních trawlerů. Onen svaz právě vyložil náklad munice v přístavu Chumonchin Chan a směřoval zpět na základny. Ve snaze napadnout slabšího protivníka křižníky zvýšily rychlost. K překvapení spojeneckých posádek se eskorta konvoje – čtyři torpédové a dva dělové čluny – nerozhodla prchnout, ale zamířila vysokou rychlostí vstříc nepříteli.

Tyto lodě dodal severokorejskému námořnictvu Sovětský svaz. Jejich hlavní výzbroj tvořily dva torpédomety, těžký kulomet a v některých případech také lehké rychlopalné dělo, většinou ráže 37 mm. U varianty bez torpédometů tvořilo výzbroj více rychlopalných děl a kulometů. Díky silnému dvanáctiválcovému motoru člun dokázal vyvinout rychlost, která se blížila 100 km/h. Díky této skutečnosti se – v kombinaci s malou siluetou – stával těžko zasažitelným cílem a torpéda zároveň představovala nebezpečí i pro ta největší plavidla spojenců.

Sebevražedný slalom

Na vzdálenost přibližně devíti kilometrů zahájila HMS Jamaica palbu z děl kalibru 152 a 102 mm. Jediný zásah z takové ráže, ačkoliv docílený spíše náhodně, by vzhledem ke vzdálenosti a rychlosti člunů znamenal jistou zkázu zasaženého plavidla. Jakmile se vzdálenost zkrátila, do boje se zapojily baterie rychlopalných děl ráže 40 a 20 mm z křižníku HMS Jamaica a USS Juneau. Ta se zaměřila jak na rychle se blížící ozbrojené čluny, tak na nákladní trawlery, které se mezitím snažily uniknout. Proti rychlopalbě neměly ani vzdálenější cíle mnoho šancí a během deseti minut čtyři nákladní plavidla z celkových deseti klesala ke dnu.

Mezitím se křižníkům podařilo vážně poškodit palbou svých nejtěžších děl torpédový člun No. 24, který se následně potopil. No. 23 těžce poškodila lavina granátů z rychlopalných protiletadlových kanonů a následně najel na mělčinu, kde došlo k jeho definitivnímu zničení. Palbě „čtyřicítek“ a „dvacítek“ neunikly ani dva malé dělové čluny stejně jako No. 22. Všechna tři plavidla se po mnoha zásazích také potopila.

Když není čím střílet

Spojenecké posádky z vody vylovily dva severokorejské námořníky. Po jejich výslechu se podařilo vyřešit největší záhadu celé bitvy: proč nedošlo ze strany rychlých člunů k využití torpéd, tedy zbraně, které se spojenecké lodě nejvíce obávaly. A to zvláště za situace, kdy vzdálenost mezi protivníky i počáteční pozice pro útok skýtaly poměrně slušné šance na úspěch. Zajatci vypověděli, že ani jeden z člunů torpédy prozatím nedisponoval. Speciální výcvik pod dohledem sovětských vojenských poradců měl, k smůle námořnictva KLDR, proběhnout až o týden později.

Za předpokladu plného vyzbrojení torpédy mohlo mít střetnutí docela jiný průběh. Záhadou však zůstává, proč se čluny nevybavené torpédy vrhly vstříc nepříteli, ačkoliv posádky věděly, že šance na vítězství je nulová. Pouze snaha krýt nákladní lodě může působit věrohodně, ale ztratit několik vojensky cenných, ač malých, plavidel na úkor záchrany několika nákladních trawlerů nemůže působit dostatečně věrohodně.

Kapitán s bujnou fantazií

Nejzajímavější dohru celé akci udělal severokorejský tisk a propaganda. Kapitán jediného uniknuvšího torpédového člunu No. 21 – Kim Kun Ok po akci tvrdil, že torpédy zasáhl a potopil americký těžký křižník USS Baltimore. Tuto událost komunistický režim dodnes oslavuje připomínkou plakátu v Muzeu Vítězné vlastenecké osvobozenecké války v Pchjongjangu. V mnoha námořních bitvách dochází ke špatné identifikaci potopených nebo poškozených plavidel, avšak v tomto případě jde o zcela zjevný výmysl.

Propagandistická severokorejská instalace v Muzeu Vítězné vlastenecké osvobozenecké války v Pchjongjangu. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Nejenže onoho dne velmi pravděpodobně neměl kapitán Ok čím těžký křižník potopit, ale především USS Baltimore dlel tou dobou v přístavu Bremerton ve státě Washington, navíc pouze v rezervě, nikoliv již zařazen jako aktivní válečná loď. Navíc se jednalo o podstatně větší plavidlo než všechna, která se bitvy účastnila, tudíž by jeho případná identifikace neměla činit nepříteli potíže.

TIP: Neznámý konflikt na 38. rovnoběžce: Druhá korejská válka 

Ovšem ani v takovém případě by se nedalo příliš spoléhat na dostatečné identifikační schopnosti severokorejských námořníků zvláště za předpokladu, že mnohé americké těžké i lehké křižníky postavené v období druhé světové války měly pro nevycvičené oko prakticky totožnou siluetu.

Pro vznik českého státu je 28. září klíčové datum – právě toho dne byl svým bratrem zavražděn kníže Václav. Boleslav se pak rozhodně ujal vlády, postavil se Svaté říši římské a rozšířil české panství. Skrze vraždu svého velmože tak paradoxně český stát spěl k politické nezávislosti a velikosti.

O půl století později, roku 995, bude rod Slavníkovců na Libici, svém hlavním sídle, slavit svátek svatého Václava. Poklidné oslavy a modlitby přeruší krvavý masakr, ze kterého vyváznou jen dva členové rodu – vévoda Soběslav a biskup Vojtěch. Víme jistě, že útočníci využili shromáždění Slavníkovců nepřipravených k boji a Slavníkovce ze dne na den vymazali z politické mapy Evropy.  Ale… proč? Byl to finální akt vytvoření českého státu, jedna z mnohých epizod jeho utváření, nebo snad jenom pomsta nepohodlnému biskupovi? 

Stvoření státu?

V mnohých učebnicích se stále dočteme, že vyvraždění Libice znamenalo odstranění konkurenčního knížecího rodu, který měl v prostoru budoucího českého státu veliký vliv a hrozil nahradit Přemyslovce. Důkazy jejich moci by se našly. Jejich hrady Libice a Malín ležely na důležitých obchodních stezkách do Slezska, Malopolska a na Moravu a kvetl na nich čilý obchod. Členové rodu měli cenné kontakty v Polsku i vliv v Římě – Vojtěch byl biskupem, Radim, jeho polorodý bratr se stane prvním arcibiskupem Hnězdna. Oba dva dosáhnou i kanonizace. 

A konečně, na slavníkovských pozemcích se najdou zásoby stříbra a snad i zlata, které umožní vévodovi Soběslavovi ražbu vlastních mincí. Sečteno podtrženo, Přemyslovci mohli využít odjezdu Soběslava (pravděpodobně i s početným doprovodem ozbrojenců) a skrze sobě věrné rody udeřit na Slavníkovce. Bohatý lup na Libici by posloužil jako skvělá motivace a samostatný slavníkovský stát by byl smeten. Pro svou pomoc při masakru se na bývalé slavníkovské mocenské pozice vyšvihli Vršovci.

Jedna z epizod?

Teorie vyvraždění Libice jako dovršení procesu sjednocení českého státu se ale nepozdávala historiku Dušanu Třeštíkovi. Předvedené doklady a motivace, dříve brané jako zcela dostatečné, při jeho zkoumavém pohledu vykazovaly spoustu drobných vad. Tak například vlastní ražba mincí nebyla v Říši něčím příliš zvláštním a i ta slavníkovská je považovaná spíše za krátkou epizodu. Celá věc nedávala smysl ani prakticky, což vyplynulo z Třeštíkova výzkumu, jak přemyslovský stát vznikal a fungoval. Boleslav II. získal državy na východě ještě dlouho před vyvražděním Slavníkovců. To, že by mezi jeho nově získaným územím a jeho hlavním panstvím leželo samostatné území Slavníkovců, se zdá velmi zvláštní. Hlavně pak ale nesedí jedna zásadní věc: prameny.

Ty máme k dispozici tři. Zaprvé Kosmovu kroniku, sepsanou mezi lety 1119 až 1125. I přes propast století přináší nečekaně přesné informace o motivacích jednotlivých aktérů. Další výklad příběhu čteme v zápisech o životě svatého Vojtěcha vytvořených krátce po jeho smrti v roce 1000 a 1004. Sepsali je muži, kteří Vojtěcha osobně znali. Ale do životopisu světce se samozřejmě nehodí podrobně vyjmenovávat jeho prohřešky, drobná uklouznutí a složitý vztah s místním prostředím. A právě v dlouhé historii Vojtěchových pochybení můžeme najít možné vysvětlení, proč 28. září tekla krev.

Biskup na útěku

Jestli je možné něco Vojtěchovi vyčítat, jsou to jeho útěky z Čech, z diecéze, kterou měl spravovat. Poprvé Vojtěch odejde do kláštera roku 989. Důvod? Vadí mu místní neřádná manželství a dokonce mnohoženství, sňatky osob duchovních, masivní alkoholismus či prodávání pokřtěných otroků muslimům a jiným pohanům. Ano, to všechno byly praktiky v regionu zcela běžné. Papež se nad ním slitoval a odchod do kláštera mu prý povolil. Jeho přímému nadřízenému, mohučskému arcibiskupu Willigisovi, to ale po chuti nebylo.

Když Boleslav II. žádá o tři léta později roku 992 papeže, aby se Vojtěch navrátil do svého biskupství, Willigis tuto žádost výrazně podpoří. Kvůli problému papež svolá synodu, na které se Boleslavovi vyslanci a Vojtěchem skutečně dohodli. Nejspíš dostali instrukce přivést odbojného duchovního do Prahy za každou cenu, protože mu nabídli velmi dobré podmínky.

Biskup měl mít povolení stavět kostely dle své potřeby, rozlučovat neřádná manželství mezi příliš blízkými příbuznými a hlavně: právo vybírat desátky. Mladá zemská církev, která se potýkala s řadou problémů a mohla se opřít hlavně o moc knížete, nemohla tyto požadavky logicky nikdy naplnit. A Vojtěch si tak možná jen otvíral zadní vrátka k dalšímu odchodu z Čech. K tomu nakonec tak rychle nedošlo. Po krátké scéně při příjezdu se Vojtěch nejspíše s Boleslavem II. vcelku shodl. A nějakou dobu ti dva spolupracovali. Velké dějiny ale mluví jasně: na jaře 995 biskup znovu odejde z Čech a nejspíš už svého arcibiskupa skutečně rozčílí.

Následujícího roku bude Vojtěch cestovat do Mohuče a společnost mu bude dělat lutyšský biskup Notker, muž, který později o Vojtěchově životě sepíše jednu z legend. V ní uvádí, že na dlouhé cestě mu Vojtěch svěřil důvod, proč nechce zpátky do Čech. A kdo by čekal, že zmíní „víš, loni tam vyvraždili téměř celý můj rod“, mýlil by se. A právě příběh, který Vojtěch předal Notkerovi, může být skutečným vysvětlením libického masakru.

Spor o nevěru

Na jaře roku 995 došlo ke skandálu. Urozená žena podvedla svého muže s jáhnem sloužícím Vojtěchovi. Trestem za to měla být smrt. Žena ale unikla k Vojtěchovi, který ji ukryl. Možná hodlal po vzoru svatého Jimrana mučednicky zemřít místo cizoložnice. Nebo to tak mělo aspoň vypadat. Širší rod muže byl totiž dle českého zvykového práva přímo povinen cizoložnici i svůdce potrestat smrtí. A širší rod mohl znamenat i tisíce osob. 

Na biskupský dvůr vtrhli ozbrojenci a Vojtěch jim začal lhát, že on byl tím svůdcem a mají zabít jeho. Muži mu řekli, že u nich bude hledat mučednickou smrt marně, ale že se za to pomstí na jeho rodině. Než se stihla situace ještě více vyhrotit, přivedl někdo z biskupových lidí rozlícené mstitele k ženinu úkrytu. Její vlastní manžel se ale zdráhal jí zabít, ortel tedy musel vykonat nějaký pacholek. Byl tu ale stále problém: svůdce potrestán nebyl. 

A tady se dostala do konfliktu různá pojetí práva. Biskup trval na právu azylu a jméno svůdce nevyjevil, a rozlícený rod podvedeného muže zase nemohl zabít biskupa před domem Božím. Aby si zachovali tvář, museli Slavníkovcům vyhlásit krevní mstu. Krátce po této události Vojtěch utekl ze země. Následně pak odjíždí Soběslav bojovat proti pohanům, ovšem jen za podmínky, že Boleslav II. mu dá záruky, že jeho rod nebude napaden. Přemyslovský kníže ovšem utrpí mrtvici či podobně závažnou příhodu a vykonání krevní msty na Slavníkovcích nic nebrání. A jestli tato msta posloužila jako záminka k vyrabování bohatství a získání hradu – ten totiž po masakru uchvátili Vršovci, nebo šlo celou dobu jen o krutou rodovou zvyklost, dnes již skutečně nezjistíme.

Co je ale v případě této hypotézy zcela jisté je jedno: není příběhem naplnění moci českého státu, nýbrž jedním z prvních projevů jeho upadajícího vlivu. Pouhá nemoc knížete stačila k tomu, aby se mu vše vymklo z rukou a velmožové se chovali jak „zuřiví psi utržení ze řetězu“. Jak ale ukázal další osud rodu Vršovců, vrahům z Libice jejich krvavý čin příliš štěstí nepřinesl.

Nezastavitelní Vršovci

Bohatství Slavníkovců Vršovcům moc štěstí nepřineslo. Když se po divokých změnách ujal na začátku roku 1003 vlády Boleslav III., rozhodl se Vršovce vyvraždit. Narozdíl od svého otce Boleslava II. Pobožného se boje rozhodně neštítil a masakru se přímo účastnil. Dle saského kronikáře Dětmara dokonce vlastní rukou zabil svého zetě! Vyvraždit celý rod se mu ale nepovedlo. Propuklo proti němu povstání a jeho ochránce, polský kníže Boleslav Chrabrý ho povolal do Polska. Tam ho oslepil, uvrhl do vězení a sám vpadl do Čech. 

Vládl sice pouhý rok, na osud Boleslava III. to ale žádný vliv nemělo. Bývalý kníže zůstal v Polsku uvězněn až do konce svého života – umřel o celých třicet čtyři let později! Příbuzenství s dcerou Boleslava III. ostatně působilo Vršovcům problémy i nadále. Když se českým knížetem stal Oldřich, uvědomil si, že jeho jediným nástupcem je levoboček Břetislav, kterého zplodil se svou družkou Boženou. A tak se rozhodl synáčkovy možné konkurenty preventivně vyhladit. Zahraniční kroniky mluví o tom, že kníže nechal roku 1014 pobít mnoho nevinných – zhusta členy rodu Vršovců.

Boleslav II. Pobožný, Boleslav III., Oldřich a Svatopluk – tito přemyslovští vládci přímo či nepřímo stáli za masakry Slavníkovců a Vršovců (ilustrace Jan Hora, se souhlasem k publikování)

Nezničitelní Vršovci ale opět přežili. Na nějakou dobu zmizeli ze všech úřadů a až do konce století o nich nebylo slyšet. Poté se najednou objevili jako významní družiníci a úředníci –  Svatopluk však s nimi vedl nejeden spor. Roku 1108 proto rozpoutal kníže strašlivý masakr, který přinesl na tři tisíce obětí. A který i Kosmas líčí jako tragédii, při které zemřeli lidé zcela nevinní.

„Nebyli zabiti ani jednoho dne, ani na jednom místě. Neboť jedni byli vedeni na tržiště a jako dobytek byli skoleni, jiní byli na hoře Petříně sťati, mnoho jich bylo povražděno v domech nebo na ulicích. Ale co mám říci o smrti synů Mutinových, jejichž smrt byla snad nad každou jinou smrt ukrutnější? Byli to hodní hošíci, v tváři sliční, na pohled líbezní, jakých by ani bystrý umělec v bílé slonovině, ani malíř na stěně nedovedl vypodobiti. Neboť jsme je viděli, jak byli žalostivě vlečeni na tržiště, a slyšeli, jak častokrát volali: „Máti má, máti má!“ až je oba krvavý kat, jako prasátka je drže v podpaží, podřezal nožem.“

Přemyslovcům se ale tento krok zásadně nevyplatil. Rok po masakru zavraždil Svatopluka neznámý jezdec. Když pak na jeho místo usedl Břetislav II., dostihla ho vršovecká pomsta už roku 1110. Těm několika málo Vršovcům, de facto jedné jediné rodině Vršovců, která různými náhodami přežila, se povedlo do konce 12. století let obnovit slávu a moc rodu. Vrátili se dokonce i do předních funkcí! Nemoj II. se stal nejprve kastelánem v Litoměřicích a roku 1160 i komorníkem Vladislava I., prvního krále z rodu Přemyslovců! 

TIP: Rok 1000 v českých zemích: Co se dělo v přemyslovském knížectví? 

Krevní msty zkrátka nebyly ani v české kotlině 10. a 11. století nijak neobvyklé. Možná, kdyby zavraždění synové Slavníka nebyli shodou okolností příbuznými svatého Vojtěcha, pravděpodobně bychom dnes o libickém vraždění vůbec netušili. Mocenské boje Přemyslovců s Vršovci měli přece jen širší politický rozměr…

Železniční společnost Greater Anglia, která zajišťuje spojení mezi Londýnem a východní Anglií, na twitteru oznámila, že vlaky mezi Norwichem a letištěm Stansted byly dnes na více než hodinu zastaveny kvůli „obří želvě“.

Jedna z cestujících vlaku na lince do Norwiche, Diane Akersová, zveřejnila na twitteru fotografii želvy stojící na trati a nahlásila to železniční společnosti: „Je stále naživu, ale zraněná,“ uvedla žena. Zdálo se, že želva má na krunýři velkou tržnou ránu. „Upřímně řečeno, nemohla jsem uvěřit vlastním očím!“ řekla listu The Guardian.

Zverimex společnosti Swallow Aquatics ve městě East Harling uvedl, že želva jménem Clyde se ztratila v neděli a nyní byla převezena k veterináři, protože ji srazil vlak.

TIP: Želva na útěku: Zatoulaného domácího mazlíčka se podařilo objevit po třech letech

Železniční trať byla znovu otevřena asi hodinu a půl po oznámení o zvířeti v kolejišti, přičemž se předpokládalo zpoždění. Incident se stal krátce poté, co cestující v Británii zažili v létě několikadenní stávky ve vlacích, protože odbory železničních zaměstnanců požadují zvýšení platů v závislosti na inflaci.

Za pocity hladu vděčíme tzv. bloudivému nervu, což je párový hlavový nerv, propojený s krční, hrudní a břišní dutinou. Právě on posílá informace o plnosti žaludku do části mozku zvané hypotalamus, a to na základě obsahu glukózy v krvi.

Hlad vzniká, když hladina glukózy v krvi poklesne pod určitou hranici. Mimo to se pocit hladu řídí i některými hormony, například hladinou leptinu, který signalizuje množství tuku v organismu, a jeho nutriční zásoby, ghrelinu, který stimuluje pocit hladu prostřednictvím vylučování růstového hormonu, nebo cholecystokininu, který upozorňuje na množství tráveniny v tenkém střevě.

TIP: Týrání těla, nebo očista? Co se děje v těle, když se postíme?

Zdravý člověk dokáže při dostatečném množství tekutin hladovět asi 50 dnů. Tělo zpracovává poslední přijatou potravu asi tři dny, poté přechází na proces zvaný ketóza, kdy játra začínají odbourávat a zpracovávat tělesný tuk, a zhruba po třech týdnech se přepne na „proces hladovění“. Během něj už získává energii ze svalů i vnitřních orgánů, včetně kostní dřeně, což může vést k ohrožení života.

Kde se u nás vzalo nečesky vyhlížející slovo „hafo“? Tento expresivní výraz se řadí do slangové jazykové vrstvy, proto o něm slovníky spisovné češtiny mlčí. Najdeme ho však ve slovní zásobě brněnského hantecu, což je dialekt s výraznými prvky němčiny. Díky hantecovému vodítku odhalíme, že výraz „hafo“ vychází z moravského nářečního „hafol“. Existují také varianty jako „hafel“, „hafok“ či „hafolec“, představující jen různé obměny stejného základu.

TIP: Jazykovědma prozrazuje: Proč v Brně jezdí šalina?

Právě jejich znění nás ovšem nasměruje k již zmiňované němčině, kde objevíme nářeční „Hanfel“. Ve standardním jazyce mu odpovídá výraz „Handvoll“ značící hrst – a tady už jsme doma: Čemu dnes říkáme „hafo“, bylo původně „Handvoll“, přičemž došlo k významovému posunu od hrsti až k velkému množství. 

Prolítlo už hafo jařin vod dob, co se dával do pucu Oltecové rathaus. To jednó véšky z Rathausu hodili drát jednomu známýmu borcovi, keré bóchal se šutrama a keré chodil do bódy k jednemu névymakaňéšímu a nénabiťéšímu mistrovi z Práglu. Sice se mu do Česka moc klapat nechcelo, ale když fotr prolepil ňáké škopek, nebylo co řešit. Hodil na sebe mantl a solidní traťůvky a vodklapal. Ňáké jár krmil lepóchy rozumama toho šéfa z Práglu a když už byl skoro hotové, tak se vo něm domákli véšky ze Štatlu a že pré má naklapat do Brniska a helfnót jim s oltecovým Rathausem.

Ukázka z povídky „O křivé věži“ - Aleš Bojanovský

U většiny hvězd v Mléčné dráze, ale i v širším vesmíru, se nacházejí planety. Přesto se najdou hvězdy, které žádné planety nemají. Pro astronomy představují zajímavou záhadu, je totiž otázkou, zda tyto hvězdy planety neměly nikdy, zda o ně přišly při blízkém setkání s nějakým jiným objektem velké hmotnosti anebo je kdysi přitáhly svou gravitací a pohltily. Jak ale něco takového zjistit?

Lithium v atmosférách hvězd

Jason Sevilla z amerického Caltechu v Pasadeně s kolegy nabízí možnost, jak objevit důkazy o dávném pozření planet hvězdou. Klíčovou roli v jejich metodě hraje lithium, třetí nejlehčí prvek ve vesmíru.

V hvězdách probíhají procesy, které obvykle vedou ke snížení obsahu lithia v jejich atmosféře. Badatelé ale připomínají, že některé hvězdy přesto mají v atmosféře nezanedbatelné množství lithia. Doposud se předpokládalo, že za to může nějaké blíže neurčené neobvyklé mísení vrstev takové hvězdy, které brání spálení lithia v termojaderném „motoru“ v nitru hvězdy. Sevilla a spol. jsou ale přesvědčeni, že jde o důkazy dávných „zločinů“ hvězdy – přesněji řečeno pozření planety takovou hvězdou. 

TIP: Odsouzena ke krutému zániku: Planeta WASP-12b se zřítí na svou hvězdu

Když dojde ke „spolknutí“ planety hvězdou, lithium se z planety dostane do atmosféry hvězdy. Simulace Sevillova týmu ukazují, že malé hvězdy, jako jsou červení trpaslíci, takové planetární lithium spálí za pár milionů let, kvůli intenzivnímu proudění materiálu.

Naopak hvězdy velké alespoň jako Slunce a větší, si podle simulací v atmosféře udrží lithium z planet miliardy let. Pokud najdeme starou hvězdu podobnou Slunci s lithiem v atmosféře, pak je podle Sevilly a jeho kolegů velmi pravděpodobné, že kdysi dávno měla ve své blízkosti planety, o které se ale připravila silou své gravitace.

Peruánské pobřeží lemuje transamerická dálnice, po níž se přibližujeme k cíli naší cesty. Dálkový autobus nás vysadil na křižovatce a do nedalekého Pisca musíme pokračovat taxíkem. Nakonec připlácíme a jedeme asi o 20 kilometrů dál až do Paracasu. Přírodní rezervace Paracas se rozkládá na ploše 3 350 km² a bezesporu jde o jednu z největších turistických atrakcí této země.

Stejnojmenné malé městečko je ideálním výchozím bodem a na nával turistů je připraveno. Je tady mnoho hotýlků a příjemných baťůžkářských ubytoven, samozřejmě také množství restaurací a turistických kanceláří. Pláže táhnoucí se k poloostrovu (opět pojmenovanému Paracas) lemují poměrně luxusní turistické bungalovy. Rekreační dovolenou bych zde ale nedoporučoval, Pacifik je tady opravdu nevlídný. O to nám ale nejde. Přijeli jsme za zvířaty, která jsou zde prý krotká a hojná podobně jako na Galapážských ostrovech. 

Tam, kde prší písek

Místní lidé si přivydělávají tím, že vlastními auty vozí turisty do rezervace na poloostrov. Vás to vyjde levněji než s cestovkou a hlavně jste nezávislí. Najímáme takového chlapíka vybaveného vozem a jako hlavní objekt našeho zájmu určujeme plameňáky chilské (Phoenicopterus chilensis). Ti jsou tady snad na každé pohlednici, jejich sošky zdobí i místní kašnu. U vjezdu do parku platíme 10 solů, tedy asi 75 korun, a míříme k nedaleké laguně la Aguada. Dalekohledem zkoumám zátoku, po plameňácích ani památky. Stařík krčí rameny, prý tam musí být. Jenže nejsou, asi jsme nebyli ohlášení, a tak pokračujeme dál. 

Nedaleko od laguny míjíme místo, kde bývala skalní brána, nazývaná vznosně katedrála. Dnes je ale na břehu vidět jen suť, která zbyla po zemětřesení v roce 2007. Otřesy o síle 7,9 Richterovy stupnice vykonala své, zkázu dokončila zemětřesením vyvolaná vlna. Dole pod vysokými útesy jsou krásné, ale pusté pláže a ve vnitrozemí vidíme jen kilometry zvlněné pustiny. Všechno je pokryto šedým, žlutým, krémovým, nebo červeným pískem. Při tomto pohledu není těžké pochopit, proč se zdejší oblasti říká Paracas, což v jazyce původních obyvatel znamená pršící písek. Před 300 miliony let zde byla bažina, ale dnes krajina připomíná spíš povrch jiné planety. Řidič nám ukazuje četné zkameněliny povalující se na zemi.

Život díky Humboldtovu proudu

I když ale vnitrozemí vypadá pustě, pobřeží Tichého oceánu kypí životem. Díky unikátním přírodním podmínkám, především působení Humboldtova proudu, je zde voda bohatá na plankton. Humboldtův proud je široký až 400 kilometrů a pohybuje se rychlostí 16–24 km za den. Je asi o šest stupňů chladnější než okolního moře, v průměru kolem 18 °C. Voda bohatá na fosfáty a nitráty podporuje vznik fytoplanktonu, jenž je potravou pro miliardy ančoviček, sardinek a dalších ryb. Ty zase vytváří vynikající potravní podmínky pro vyšší živočišné druhy. Díky tomu zde žije 19 druhů savců – mimo jiné lachtani, mořské vydry, delfíni – a 216 druhů ptáků: plameňáci čilští, kondoři krocanovití, tučňáci Humboldtovi, bahňáci, volavky, rybáci, terejové, kormoráni, pelikáni. Díky bohatství zdejšího života je rezervace zapsaná na seznam přírodního dědictví UNESCO.

K ostrovům, kde je k vidění velká část zdejšího života, vyjíždějí dvakrát denně desítky motorových člunů naplněných turisty. Jiná šance, jak se na místo dostat, není. Odpoledne prověřuji ceny. Pětatřicet solů je standardní nabídka, v zastrčené cestovce usmlouvám výlet za 30 solů. První čluny vyjíždějí v osm, druhá várka v deset hodin. Potom už musí mít zvířata klid, což považuji za velmi rozumné. Ráno se tísníme v davu turistů, první čluny odplouvají. Konečně přichází chlapík, který nám prodal lístky a ve frontě se pomalu suneme na molo.

Výkonní výrobci guána

Čluny jsou trochu překvapivě moderní s výkonnými motory. Navlékáme nezbytné záchranné vesty a řítíme se Pacifikem. Hned naproti pevniny vidíme přístav, v jehož blízkosti posedávají stovky pelikánů hnědých (Pelecanus occidentalis). Nad hlavami nám létají stovky terejů guánových (Sula variegata) a rybáků inka (Larosterna inca). Po chvíli zastavujme u velkého obrazce El Candelabra – Paracaský trojzubec. Do skály byl vytesán před mnoha staletími. Výška 150 metrů a šířka kolem 50 metrů vzbuzují údiv, obraz připomíná svícen nebo kaktus, o jeho původu existuje několik teorií.

Asi po půlhodině plavby jsme na místě. Srdce rezervace tvoří tři větší skalnaté ostrovy, okolo je roztroušeno množství malých útesů. Pomalu kroužíme kolem vysokých skal, vstup přímo na ostrovy je přísně zakázán. Na velkých ostrovech se tísní neuvěřitelné množství ptáků, obrovskou masu tvoří především kormoráni guánoví (Phalacrocorax bougainvillii). Žijí ve velkých společenstvích a díky úžasné produkci guána byli vždy považováni za velmi cenné ptáky.

Každý kormorán denně spotřebuje asi 60 ančoviček, které promění v trus a vytvoří velice hodnotné hnojivo. Bohatství moře, které uživí tyto ptáky, je nepředstavitelné a tomu odpovídá i množství vyprodukovaného guána. Zlatá éra těžby zde probíhala v letech 1840 až 1880 a ještě dnes jsou na skalách vidět visuté rumpály používané na transport tohoto hnojiva. Guáno se vyváželo do Evropy a vytěžilo se téměř vše. Dnes se k těžbě přistupuje pouze jednou za deset let a provádí se ručně, bez mechanizace, aby stroje ptáky nerušily. 

Pozorování z pacifické houpačky

Pacifik je neklidný a čluny se pomalu proplétají mezi útesy za neustálého pohupování. Udělat solidní snímek není za těchto podmínek vůbec snadné. Prý ale máme štěstí, někdy bývají takové vlny, že čluny vůbec nemohou vyplout. Na skalách se povalují lachtani hřivnatí (Otaria flavescens), je až neuvěřitelné do jaké výšky se dokážou vyšplhat. Na velké pláži hlídá několik samců velké harémy, spousta mláďat dovádí na mělčině. Na velkou skálu se neobratně drápe malá skupinka tučňáků Humboldtových (Spheniscus humboldti). 

I jen takto ze člunu je to skutečně fantastický zážitek, a to nejen pro zoology. Přirovnání ke Galapágám rozhodně nekulhá a cena je nesrovnatelná. Chtělo by to ale víc času, na fotografování zbývá necelá hodina a musíme se vrátit zpět. Po cestě zkouším „letovky“, ale člun je příliš rychlý a výsledek nevalný. Je mi líto, že zítra se sem nemůžeme vrátit. Nedocenili jsme totiž atraktivitu tohoto místa a domnívali se, že jeden den bude stačit. Proto jsme už dopředu koupili drahé lístky na autobus a musíme tedy jet dál. 

Někdy na shledanou

Vzpomínka na útesy obsypané životem mi nedává spát, takže se do Paracasu vracíme znova za měsíc. Na plameňáky jdeme tentokrát pěšky po pláži, což znamená, že se vyhneme poplatku, ale hlavně se dostaneme blíž. Jenže plameňáci se opět nekonají. Cesta podél pláže je naštěstí i bez nich zajímavá.

Skupina pelikánů bezostyšně krade rybářům ryby přímo ze sítí u břehu, ale nikoho to nevzrušuje, ryb je tu dost pro všechny. Volavka bělostná (Egretta thula) harpunuje ryby na mělčině. V moři je mnoho velkých, pestře zbarvených medúz. V průměru mají až 70 cm, jejich až metr dlouhá žahavá chapadla mohou být pro plavce nebezpečná. Mnoho jich leží na břehu mrtvých. Místní rybář zde krmí mladé pelikány, se kterými se můžete nechat za bakšiš vyfotografovat. Ale je zataženo, čekáme na ráno, snad se počasí umoudří.

TIP: Začarované ostrovy Galapág: Na lovu zdivočelých koz

Jenže ráno je nad mořem černo, což znamená, že plavba pro nás nemá význam. Škoda. Paracas je v každém případě místo, kam bych se uměl vrátit. Dovedu si představit, že sbalím stan, bágl, vodu a něco jídla a vydám se po pobřeží na některý z útesů, mimo turistický ruch. Není přitom ani nutné jet až k ostrovům Ballestas, i na poloostrově Paracas jsou tisíce ptáků, jimž přítomnost lidí nijak zvlášť nevadí a v klidu vám zapózují.

Rozvážným nebojácným hlasem, jímž byla pověstná, uzavřela Hypatia svou přednášku pro dav okouzlených žáků slovy: „Zachovejte si právo myslet, protože myslet, byť chybně, je lepší než nemyslet vůbec.“ Potom si přehodila přes ramena mužský plášť a sestoupila ze schodů alexandrijského Museionu. Nastoupila do svého vozu a chopila se opratí. 

Ještě než stačila odjet, pobouření zbožní občané obklopili její kočár a vyvlekli ji ven. Strhali z ní oděv, nahou ji dovlekli do blízkého kostela a chrámovou lodí dostrkali ke stupňům oltáře. Hypatia se vytrhla svým trýznitelům a otevřela ústa, aby ještě promluvila, ale v šoku nedokázala vydat jediné slovo. V tom okamžiku ji vůdce zfanatizovaných křesťanů srazil k zemi a dav se sesypal na její obnažené tělo. V záchvatu zuřivosti jí útočníci drásali záda ostrými střepy střešních tašek a keramiky. Poté doslova roztrhali její tělo na kusy a ostatky naházeli do ohně. Tak skončila Hypatia, filozofka novoplatonské školy, učitelka, první známá matematička a jedna z nejgeniálnějších myslitelek své doby.

Dokonalá žena

Hypatia vyrůstala v atmosféře, v níž se cenilo vzdělání a bádání. Narodila se kolem roku 370 v Alexandrii, v jednom z kulturních a intelektuálních center tehdy známého světa. Byla privilegovaným dítětem, jediným hýčkaným potomkem Theona Alexandrijského, matematika, jenž se proslavil svými komentáři k dílu Ptolemaia a Euklida. 

V době, kdy chodili do školy nebo do práce pouze muži, byla Hypatia vychována neobvyklým způsobem. Její otec se postaral, aby se vzdělávala nejen v matematice a fyzice, astronomii a astrologii, literatuře a logice, ale zařídil pro ni i plavání, jízdu na koni a horolezectví. Theon se zaměřil také na společenské dovednosti své dcery. Studovala jazyky, argumentaci, diskuzi, herectví i rétoriku. Dostatečně ji poučil i o všech náboženstvích, aby ji od mnoha z nich odvrátil. 

Hypatia pracovala jako knihovnice v nejslavnější knihovně starověku, v Museionu. Tady se také zúčastňovala diskuzí s tehdejšími předními intelektuály. Soudí se, že již v devatenácti letech pomáhala svému otci při psaní komentáře k Ptolemaiovu Almagestu a spolu s ním zpracovala novou verzi Euklidových Elementů.

Nežila ale jen ve stínu svého otce. Její přínos matematice a vědě nešlo zpochybnit. Údajně zahrnoval i zmapování Slunce, hvězd a planet deskovým astrolábem, přístrojem k zaměřování polohy nebeských těles. Ten zdokonalila tak, aby mohl přesně řešit problémy sférické astronomie. Tvrdí se také, že vynalezla hustoměr určený ke stanovení relativní hustoty a hmotnosti kapalin a přístroj k pozorování předmětů pod mořskou hladinou.

Již jako dospívající dívka udělala Hypatia v té době něco nepředstavitelného: odjela z Alexandrie, cestovala po starověkém světě a vylodila se v Aténách, aby tam studovala na Plutarchově škole matematiky. Pověst o této nadané mladé ženě se rychle rozšířila a v době, kdy se Hypatia vrátila domů jako celebrita „s mozkem Platona a tělem Afrodity“, ji čekalo místo učitelky v Museoinu. 

Učitelka a žáci

Hypatia byla pozoruhodná nejen jako učitelka, ale i jako badatelka, vynálezkyně a spisovatelka. Navíc byla také velmi krásná. To vše dohromady jí zajistilo davy studentů a obdivovatelů, kteří se za ní vydávali až ze Sýrie, Cyrene či Konstantinopole. Hypatiini studenti vytvořili kolem své učitelky společenství založené na platonském principu myšlení. Hypatia mluvila o spásné síle rozumu, ale také o hledání „božského“ prostřednictvím náboženského zjevení. Vědomosti, které jim jejich uctívaná učitelka předávala, nazývali „tajemstvími“ a udržovali je v tajnosti před příslušníky nižších společenských tříd. Považovali je totiž za neschopné porozumět božským a kosmickým záležitostem. 

Hypatia byla tak přitažlivá, že se jeden ze studentů neubránil a otevřeně jí vyznal lásku. Hypatia ho údajně z jeho trápení vyléčila tím, že posbírala své menstruační hadříky potřísněné krví a ukázala mu je se slovy: „Mladý muži, jen pohleď, do čeho ses zamiloval, není to vůbec nic hezkého!“ Na studenta ta podívaná natolik zapůsobila, a tak ho ohromila, že se zastyděl a přestal s nadbíháním.

Hypatia byla pověstná svou cudností a počestností stejně jako inteligencí. Důsledně dbala na to, aby se vůči svým studentům i mocným mužům chovala vždy důstojně. Církevní historici Nicephorus a Philostorrgius ji navzdory názorovým sporům vždy chválili pro bezúhonný charakter a učenost. Veškeré prameny se shodují v tom, že Hypatia byla vzorem mravní odvahy, počestnosti a občanské angažovanosti. Podílela se na aktivitách města a jako vážená poradkyně v běžných záležitostech sloužila nejen městským, ale i hostujícím císařským úředníkům. Bezpochyby patřila mezi vážené alexandrijské osobnosti, stejně jako občanský prefekt Orestus a její nepřítel číslo jedna: biskup Cyril Alexandrijský.

Zdiskreditovat!

Většina obyvatel Alexandrie se v Hypatiině době neměla chuť smířit s nadvládou křesťanů. Rozhořčení vzbuzovali zejména u prefekta Oresta. Tvrdošíjně bojoval proti zásahům biskupa Cyrila do suverenity občanské vlády. A přestože se Cyril pokoušel dosáhnout smíru, Orestes zůstával nekompromisní.

Nebylo tajemstvím, že Hypatia byla Orestovou přítelkyní. Církevní autority si uvědomovaly, že v Hypatii čelí osobnosti s významnou mravní autoritou, rozhodnutou bránit své přesvědčení a uplatnit svůj nemalý vliv. Obávaly se, že by mohla prostřednictvím svých vlivných studentů získat pro Oresta pomoc lidí blízkých císaři. Cyril, který se cítil ohrožen, usoudil, že mu nezbývá nic jiného než zahájit proti ní kampaň. 

Nejprve se snažil zdiskreditovat Hypatii tím, že ji nazval pohankou. O tom se však dalo pochybovat. Bylo příliš zřejmé, že ačkoli nebyla ortodoxní stoupenkyní církve, s křesťanstvím silně sympatizovala. Ve svých přednáškách často prohlašovala, že „Kristova osobnost“ je pro ni svatá, nicméně však cítí spřízněnost i s „bohy v hávu věčné látky kosmu“. Podle Hypatie se božstva projevovala v kráse přírody, inteligenci nebeských těles a zázracích umění. Uchváceni jejím vášnivým vysvětlováním se na její přednášky hrnuli jak pohanští, tak křesťanští studenti. 

Krutá smrt

Cyril usoudil, že musí použít jinou taktiku. Rozhodl se zdiskreditovat Hypatii jako čarodějnici, která pomocí ďábelských lstí očarovala nejen prefekta Oresta, ale i „boží lid“ a celé město. Zdálo se, že toto obvinění našlo ohlas přinejmenším u fanatické sekty křesťanů z Nitrie, kteří podporovali patriarchu. Jednou zvečera roku 415 asi 500 horlivých nitrianských mnichů vtrhlo do Alexandrie, aby Cyrila podpořili. Napadli Oresta, téměř jej ukamenovali k smrti a obvinili ho z pohanství a uctívání idolů, navzdory prefektovým hlasitým protestům, že je pokřtěný a věří v Krista.

Smrt Hypatie na rytině z poloviny 19. století (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Když skoncovali s Orestem, vrhli se na Hypatii. Vytáhli ji z jejího vozu, odvlekli do chrámu zvaného Caesareum, kde z ní zcela strhali oděv a zavraždili ji. Když roztrhali její tělo na kusy, chopili se jejích rozsápaných údů a odnesli je na náměstí Cinaron, kde je spálili. Za smrt nejvzdělanější a nejvlivnější alexandrijské ženy nebyl nikdo potrestán.

TIP: První fyzička světa: Laura Bassi pronikla mezi vědeckou elitu už v 18. století!

Vražda Hypatie byla přesně tím, co Cyril potřeboval, aby si upevnil postavení. Jakmile byla Orestova mocná zastánkyně zlikvidována, prefekt zanechal boje proti patriarchovi a Alexandrii navždy opustil. Zanedlouho se sbalil i houf učenců a následoval ho. Církevní autority se vrhly na město a paralyzovaly prefektovy přívržence hrozbami a zastrašováním. Několik městských radních se pokusilo intervenovat u císaře, avšak jejich úsilí bylo marné. Cyrilovi stoupenci obklopili patriarchu a podle jeho největšího obdivovatele, koptského biskupa z Nikiu, ho jmenovali „novým Theofilem“, protože ve městě zničil poslední pozůstatky idolatrie, tedy uctívání idolů. Alexandrii od té doby ovládla křesťanská církev. A Hypatia jako symbol „idolatrie“ – ve skutečnosti velký vzor učenosti, moudrosti, krásy a víry – zůstala jen vzpomínkou…

Složení a stav mikroflóry v našem trávicím traktu ovlivňuje mnoho dalších částí a pochodů v lidském těle. Vědci přitom nacházejí stále nové a nové souvislosti mezi střevními bakteriemi a lidským zdravím, kondicí a chováním. V některých případech jde o dopady až nečekaně přímé.

Týká se to i nového výzkumu britských odborníků, publikovaného v magazínu mSystems Americké společnosti pro mikrobiologii. Dr. Darren Smith, který je docentem v oboru biologie bakteriofágů na oddělení aplikované biologie, se společně s kolegy zaměřil vztah mezi střevní mikroflórou a výkonem na dlouhých běžeckých tratích. Vědci za tímto účelem uspořádali experiment, jehož účastníci dostávali buď stravu bohatou na proteiny, nebo bohatou na sacharidy. Badatelé poté sledovali vliv stravy na mikrobiom a atletické výkony.

Bakterie a atletika

Z výsledků experimentu vyplynulo, že strava bohatá na proteiny ve skutečnosti narušuje stabilitu společenstva střevních bakterií. Došlo ke značnému snížení jejich diverzity. Badatelé také zjistili, že se u lidí, kterých se to týkalo, o 23,3 procent zhoršil čas v atletickém testu. Naopak u účastníků experimentu, kteří si dopřávali hodně sacharidů, došlo k vylepšení střevní mikroflóry i času v testu (o 6,5 procenta).

„Naše výsledky naznačují, že strava bohatá na proteiny může mít negativní vliv na mikrobiom střev,“ shrnuje Justin Roberts z Univerzity Anglia Ruskin. „Naproti tomu strava plná sacharidů, která obsahuje různá semena a zeleninu, vede k větší stabilitě střevní mikroflóry.“

TIP: Bakterie milují pivo: Jeden ležák denně zvyšuje pestrost střevní mikroflóry

Použitá strava byla v obou případech pečlivě vyvážená. Podle vědců je proto nepravděpodobné, že by samotný vysoký obsah proteinů přímo snižoval výkonnost při běhu na dlouhou trať. Jsou proto přesvědčeni, že strava působí na atletický výkon nepřímo, prostřednictvím střevních bakterií.