Gaviál indický (Gavialis gangeticus) je jediný druh krokodýla, u něhož je pohlavní dimorfismus neboli dvojtvárnost vyjádřena mimo jiné i zvláštním orgánem, jenž najdete pouze u samců – tzv. gharem umístěným na horní čelisti. Ghar slouží k formování zvuků, jimiž samci vyjadřují své teritoriální nároky a také se za jejich doprovodu ucházejí o samičky.

Slovo „ghara“ pochází z hindského slova „gharyjal“, což v překladu znamená „hrnec“. Právě podle tohoto „hrnce“ dostal krokodýl v angličtině své jméno „gharial“ a je od něj odvozená i česká forma „gaviál“. 

Čelisti stvořené k rybolovu

Gaviál je skutečně velký druh krokodýla, který dosahuje délky až šesti metrů. Od ostatních tří podčeledí krokodýlů (Alligatorinae, Crocodylinae a Tomistominae) se na první pohled odlišuje dlouhými protáhlými čelistmi, ve kterých je až 116 zubů. Naproti tomu ostatní skupiny mají 64 až 86 zubů. 

Dalším rozdílem je umístění končetin po stranách těla, což gaviálovi umožňuje pouze posouvání těla po souši, nikoliv plnohodnotnou chůzi, jako u ostatních krokodýlů. Na lebce pak naleznete kruhové očnice a apsidy – oproti obvykle oválným, které můžete pozorovat u ostatních podčeledí krokodýlů – a také čtvercovou, nikoliv obdélníkovou mozkovnu.

Přestože je gaviál jedním z největších krokodýlů na světě, překvapivě se spokojí pouze s drobnou kořistí. Důvodem jsou sice nadmíru ozubené, ale relativně křehké čelisti, které jsou ovšem perfektně uzpůsobené pro rybolov. U mláďat se sice v raném věku objevuje v potravním spektru i hmyz a členovci, ale dospělá zvířata se živí téměř výhradně rybami.

Domov u břehů řek

Kde vlastně gaviálové žijí? Dnes je už na místě hovořit prakticky jen o rozšíření původním, které zahrnovalo Indii, Nepál, Bangladéš, Pákistán, Bhútán i část Barmy, konkrétně tu severní, kde byli gaviálové až do poloviny dvacátého století poměrně hojní. Následující intenzivní lov pro kůži, silné znečištění vodních toků a ztráta původních biotopů udělali z druhu hojného druh kriticky ohrožený. 

Domovinou gaviála indického jsou velké řeky indického subkontinentu, kde dřív obýval obrovská území od horních toků řek až po jejich ústí. Celkově preferuje hlavně písečné a travnaté břehy, mladí jedinci mají v oblibě břehy skalnaté. Gaviálové jsou velmi silně vázáni na vodu a pokud vylézají na břeh, od vody se málokdy vzdalují. Velmi rádi se sluní na nízkých písečných ostrůvcích či mělčinách. 

Poslední útočiště gaviálů

Pohlavní dospělosti se samci gaviálů dožívají mezi 13. a 16. rokem života, kdy obvykle dosahují délky až čtyř metrů. Samičky ovšem reprodukčního věku dosáhnou už ve zhruba osmém roce života. V té době jsou asi tři metry dlouhé. Ve volné přírodě dochází k páření v zimních měsících, tj. od prosince do února. Následuje přibližně dvouměsíční doba březosti, v jejímž závěru samice vylézá na souš a zpravidla ne dál než deset metrů od vody vyhloubí až 40 cm hlubokou díru, do níž snese desítky vajec.

Inkubace trvá až 90 dní a po celou tuto dobu se samice zdržuje poblíž a je připravena vejce chránit. Těsně před líhnutím se mláďata začnou ozývat a „volají“ tak svou matku. Na to samice reaguje odhrabáním horní vrstvy zeminy a opatrně pomáhá svým potomkům na svět. 

Dnes je gaviál považován za nejohroženější druh krokodýla, což jednoznačně dokumentuje fakt, že ve volné přírodě se pravidelně rozmnožuje už jen na dvou lokalitách. První z nich je řeka Čambal v Indii (tady žije cca 1 265 jedinců), druhou Národní park Čitvan v Nepálu (cca 160 jedinců). Velkým problémem je však zranitelnost obou lokalit – řeku Čambal potenciálně ohrožují průmyslové zplodiny a v Čitvanu se dlouhodobě potýkají s nedostatkem ryb. 

Světový primát na jihu Čech

V zoologických zahradách se gaviálové chovají jen velmi vzácně. V rámci Evropy se jimi může pochlubit krokodýlí farma v Pierrelatte ve Francii, Krokodýlí zoo Eskilstrup v Dánsku a Zoo Berlín. V České Republice pak tyto krokodýly s dlouhou čelistí chová Zoo Praha a Krokodýlí Zoo Protivín.

Výše uvedený přehled nezachycuje jeden podstatný primát, kterým se může Česko pochlubit – historicky první odchov gaviálů v Evropě se před pěti lety povedl právě jihočeské Krokodýlí Zoo Protivín, kde se 4. května 2017 vylíhlo čtrnáct mláďat a o týden později další dvě. Jedná se o světový unikát, protože jde o vůbec první odchov gaviálů indických v zařízení sídlícím mimo země, kde krokodýli žijí ve volné přírodě. Gaviálové indičtí jsou totiž odchováváni jen v zařízeních v Indii a Nepálu a jedno mládě se v loňském roce narodilo ve světoznámé St. Augustine Alligator Farm and Zoo na Floridě.

Řeka Čambal 

Shodou okolností se zakladatel a ředitel protivínské zoo zúčastnil letos v květnu indické Expedice Tygr, kterou jsem pořádal a „na přání“ rozšířil o návštěvu rezervace Čambal. V žádném případě nelituji, že k této úpravě itineráře došlo. Řeka Čambal a konkrétně stanoviště, odkud jsme na vodu vyjížděli, není nijak výrazně vzdálené národnímu parku Ranthambhore, kde jsme byli několik dní „na stopě“ tygrům. Na Čambalu to s turisty většinou funguje tak, že si zaplatí krátké safari nebo spíš rychlý okruh za nejbližší zatáčku a do hodiny jsou zpět na souši. My měli domluvenou loď na celý den nebo dva podle toho, jak bude pozorování probíhat. 

Za první dopoledne jsme pozorovali a fotili hned několik gaviálů různého věku i velikosti a mimo jiné jsme zde zjistili přítomnost stejně starých (či spíše mladých) gaviálů, jací se nedávno vylíhli v Protivíně. Mohlo by se jednat o doklad toho, že reprodukční cyklus gaviálů v jihočeské zoo je téměř dokonale sladěn s reprodukcí volně žijících jedinců v severní Indii. Bylo by samozřejmě potřeba mnohem více podobných případů, abychom mohli tvrdit, že jde o pravidlo a nikoli o náhodu. Podle místních lidí jsme pro pozorování a fotografování gaviálů nezvolili právě tu nejvhodnější dobu. Ideální čas prý nastává na přelomu zimy a jara, přesto jsme snad s výjimkou dospělého samce s pořádným „gharem“ nafotili a jinak zdokumentovali vše, co jsme chtěli. Příjemným bonusem byla čerstvě vylíhnutá mláďata. 

TIP: Dokonalý plazí kompas: Proč se nebezpeční krokodýli vracejí zpět k lidským obydlím

Další den jsme se na řeku vypravili později odpoledne a při západu slunce jsme mohli vidět, jak gaviálí matka chrání své hnízdo a mladé ratolesti před nájezdem páru šakalů. Ubránila je celkem s přehledem a výtržníci se museli spokojit se zbytky skořápek. Šakalové po konfrontaci se zubatou tlamou nekompromisní samice vyklidili prostor a po chvíli pokračovali „o dům dál“. Stejně jako my.

V zadní části britského tanku Heavy Mark I měli své pozice dva muži („gearsmen“), kteří se starali o funkci převodovek. Existovalo několik způsobů, jak řídit směr jízdy. Menší a pomalejší korekce mohl zvládat velitel pomocí brzdových pák, ale větší změny směru se tímto způsobem prováděly velmi ztuha. V takové situaci pomohl řidič, jenž pomocí volantu točil zadními koly a kromě toho vydával pokyn dvojici mužů vzadu, aby změnili převodové stupně tak, že jeden pás pracoval pomaleji než druhý.

Předchozí část: V útrobách ocelových obrů: Služba prvních tankistů za světové války (1)

Tento způsob se však nedoporučoval, neboť se negativně odrážel na životnosti převodovek. Prudší změna směru se tedy prováděla tak, že se vozidlo zastavilo a otočilo na místě, když jeden pás zastavil, zatímco druhý jel a pootočil tank do žádaného směru.

Úctyhodná výzbroj

Dvojice mužů u převodovek plnila ještě další funkce. Přibližně každých třicet minut polévali převodová ozubená kola olejem a také dohlíželi na funkci motoru, který se nacházel uprostřed obrněnce mezi předními stanovišti velitele a řidiče a zadními převodovkami. Po stranách tanku se nalézaly takzvané sponsony – velké boční výklenky s výzbrojí. V každém z nich měli místa dva vojáci.

Britské těžké tanky se dělily na dvě varianty, „mužskou“ (Male) a „ženskou“ (Female), z nichž první nesla v každém sponsonu jeden 57mm kanon a jeden kulomet, kdežto druhá dvojici kulometů. U pozdějších typů tanků se vyráběly též „hybridy“, na nichž se vyskytovaly oba druhy sponsonů současně.

V případě „mužských“ tanků se vždy jeden voják zabýval palbou z kanonu, kdežto druhý nabíjel dělo a střílel z kulometu, u „ženských“ tanků každý obsluhoval svůj kulomet. Pro zajímavost lze ještě dodat, že kvůli nutnosti nabíjet kanon zprava byly sponsony „mužských“ vozidel na pravé a levé straně řešeny odlišně, takže přímo vpřed mohlo pálit jen pravé dělo.

Velitel kráčí vpředu

Kromě čtveřice zbraní ve sponsonech nesl obrněnec i čelní kulomet, jenž byl instalován mezi velitelem a střelcem, osádka pak měla k dispozici ještě jednu záložní zbraň. Toto uspořádání osádky zůstalo víceméně zachováno i u vozidel Mark II, III i IV, byť u nich vymizela ona zadní kola, jelikož se ukázalo, že jejich účinek na řízení je slabý a nadělají víc škody než užitku – obrněnce kvůli nim často uvázly.

Ze stanoviště řidiče proto zmizel volant. Celé ovládání se trochu zjednodušilo, takže velitel mohl své místo příležitostně opustit, postavit se na plošinu na krytu převodovek a vyhlížet ven. Ve složitém terénu také bývalo běžnou praxí, že tank opustil, kráčel před ním a naváděl řidiče, aby se vyhnul překážkám. V noci se vizuální kontakt udržoval tak, že velitel mával zapálenou cigaretou.

Přeřvat motor

Tím se současně dostáváme k dalšímu důležitému aspektu – komunikaci osádky a k podmínkám, které v ocelových kolosech panovaly. Prostory byly hodně stísněné, což ostatně o tancích platí dodnes, ale v prvních britských modelech se motor nacházel uprostřed obrněnce bez jakékoli izolace.

Tankisté tak museli snášet obrovský hluk a výfukové plyny, kvůli nimž se mnoho z nich přiotrávilo zplodinami. Vojáci nosili ochranné brýle či masky chránící před stříkajícím olejem, a pokud došlo na použití bojových plynů, měli k dispozici i masky plynové. Pracující motor navíc dramaticky zvedal teplotu, která tak stoupala i přes 50 °C, v létě dokonce dosahovala až 70 °C.

Hluk uvnitř prvoválečných tanků komplikoval také komunikaci mezi jednotlivými členy osádky. Velitel a řidič seděli vedle sebe, takže ještě mohli motor překřičet, ale bylo naprosto vyloučeno takto vydávat povely mužům u převodovek vzadu. Domlouvali se proto gestikulací, kdy řidič vztyčením jednoho nebo dvou prstů na příslušné ruce signalizoval, že na pravém či levém pásu se má nastavit pomalejší či rychlejší chod (převodovky u prvních tanků měly jen dva stupně).

V přední části obrněnce Heavy Mark V seděl řidič (vpravo) a kulometčík (vlevo). (foto: Wikimedia Commons, Geni, CC BY-SA 4.0)

Výrazné zlepšení v tomto smyslu přinesl až Mark V, u nějž se zcela změnila soustava řízení, takže řidič vpředu pomocí pák a pedálů sám ovládal směr i rychlost. Vedle něj seděl kulometčík, zatímco velitel měl své místo ve vyvýšeném krytu, aby mohl lépe pozorovat okolí. Čtveřice mužů ve sponsonech plnila shodné funkce jako u starších typů, ale ruční ovládání převodovek již nebylo nutné. Osmý člen osádky tak pouze dohlížel na práci převodů a motoru a střílel ze zadního kulometu. Zásadně se zlepšila komunikace, jelikož v „pětce“ se nacházely kovové trubice určené k vedení hlasu.

Bez čaje ani ránu

Přes tato zlepšení ale podmínky pro činnost tankistů zůstávaly nesmírně těžké. Vedle toho je nutné zdůraznit skutečnost, že navzdory obřím rozměrům strojů série Heavy uvnitř nebylo místa nazbyt. Značnou část zabíral velký motor, převodovky a zásoby munice, navíc předpisy určovaly mnoho dalších položek; jenže neuváděly, kam má osádka všechno naskládat. „Mužský“ tank vozil 334 granátů pro kanony a okolo 12 160 nábojů pro kulomety, kdežto v „ženském“ se nacházelo asi 24 320 nábojů do kulometů (neboli 76 krabic).

TIP: Ocelové pásy a kola místo kopyt koní: Přerod kavalerie v tanky (1)

Někam se musel vejít také záložní kulomet, náhradní hlavně pro všechny kulomety a dvě krabice nábojů do služebních revolverů Webley, jež nosili tankisté jako standardní poboční zbraň. Dále bylo nutné vézt kanystry oleje do motoru, pro převodovky, další dva pro mazadlo na zbraně a tři s vodou. Samozřejmostí byla i zásoba potravin – bochníky chleba, konzervy masa a sýra a pro Brity nezbytný čaj, cukr a mléko.

Předpisy také nařizovaly, že se v tanku musí nacházet lékárnička, kleště na ostnatý drát a signalizační pomůcky. Další častou (ačkoliv už ne předpisovou) položku výbavy představovalo ocelové lano k vyproštění a tažení obrněnce v případě zapadnutí či poruchy.

V nedávné studii zkombinovali vědci z Purdueovy univerzity údaje o výskytu a počtu stromů ze dvou celosvětových databází: Globální iniciativy lesní biodiverzity a tzv. TreeChange, jež sbírá data přímo v terénu. K odhadu celkového množství pak využili pokročilejší statistické techniky, včetně metody vynalezené známým matematikem Alanem Turingem za druhé světové války. Výsledný katalog čítá 73 274 druhů, přičemž zhruba 9 200 z nich dosud nebylo popsáno. Ve srovnání s předchozími odhady je zmíněné číslo o 14 % vyšší. 

Pokladnice druhů

Podle autorů studie se až 40 % dosud neznámých stromů nachází v Jižní Americe. Právě místní tropické pralesy představují pokladnici biodiverzity, která ještě ani zdaleka nevydala všechna svá tajemství: Nový rostlinný či živočišný druh tam vědci objeví v průměru každý třetí den. Jen pokud jde o stromy, podařilo se jich zatím popsat na 27 tisíc. Polovinu z uvedeného množství přitom tvoří endemity – nerostou tedy nikde jinde na Zemi – a necelá třetina navíc patří mezi vzácné či ohrožené. „Nových“ druhů by pak zřejmě mohly jihoamerické pralesy ukrývat až na čtyři tisíce. 

Skládání puzzle

Největší šance na přepisování botanických atlasů skýtají dle vědců vlhké lesy Amazonské pánve, ale rovněž porosty ve větších nadmořských výškách And. „Počítat stromy je jako skládat puzzle, jehož dílky jsou rozeseté po celé zeměkouli,“ přibližuje náročný proces spoluautor práce Ťing-ťing Liang z Globální iniciativy lesní biodiverzity.

TIP: Šedesátiletý Bangladéšan již půl století vysazuje každý den jeden strom

Prvořadý cíl botaniků nyní zní zaměřit se na ochranu zmíněných druhů, zejména s ohledem na aktuální hrozby ze strany člověka: Kromě klimatických změn představuje pro křehký ekosystém riziko hlavně extrémní tempo odlesňování. 

Za první světové války sázely armády převážně na jednobarevné uniformy – jako příklad můžeme uvést britské khaki stejnokroje. Ty vojákům zůstávaly i v zimním období a první převlečníky bílé barvy se objevily až roku 1917. Za průkopníka lze považovat rakousko-uherské lyžařské jednotky, které na italské frontě nosily bílé pláště, blůzy a kalhoty navlékané přes standardní uniformu. 

Finští lyžaři

Během druhého globálního konfliktu se používaly jak sítě a povlaky na helmy, tak maskovací oděvy z látky se speciálním potiskem. Většina armád si nechala šít bílé převleky, nicméně některé severoevropské země upřednostňovaly samostatné zimní uniformy. Do všeobecného povědomí se účinnost maskovacích výstrojních doplňků dostala za zimní války (1939–1940), kdy svět obletěly snímky finských oddílů v bílých overalech.

Výborně vycvičení vojáci se dokázali na lyžích či sněžnicích pohybovat i v hustém porostu, dokonale splývali s terénem a působili jednotkám Rudé armády těžké ztráty. Maskovací oděvy proslavily také finské snajpry v čele s nejlepším odstřelovačem všech dob – právě díky schopnosti splynout se zasněženou krajinou a přiblížit se k nic netušícímu nepříteli si Simo Häyhä vydobyl přezdívku Bílá smrt.

Letní uniformy do sněhu

Rudá armáda se z fiaska poučila a v hojné míře vybavila své střelecké divize buď jednodílnými plášti, nebo dvoudílnými převleky. Díky nim vyráželi její příslušníci už v zimních měsících roku 1941 k překvapivým protiútokům a objevovali se v místech, kde je Wehrmacht nečekal. Teplé oblečení spojené s dokonalým maskováním poskytlo v mnoha bitvách rudoarmějcům klíčovou výhodu, zatímco německé svazky doplácely na krátkozrakost svého vrchního velitele.

Adolf Hitler očekával, že jeho divize porazí SSSR ještě před příchodem mrazů, a Němci se tak probíjeli na východ pouze v letních uniformách. Tuto neprozřetelnost tisíce z nich zaplatily životem nejen kvůli chladu, ale i nechtěnému odhalení. Některé jednotky situaci vyřešily najímáním ruských žen, které doma šily kopie kusů oblečení ukořistěných Rudé armádě. Teprve v zimě 1942–1943 dostával Wehrmacht bílé dvoudílné převlečníky s kapucí a palčáky, které na rozdíl od většiny maskovacích oděvů měly též izolační funkci.

Oboustranné uniformy

V pozdějších fázích války dotáhly zimní kamufláž takřka k dokonalosti Waffen-SS, jež vsadily na oboustranné uniformy. Lícová strana byla potisknuta kamuflážním vzorem, rubová měla bílou barvu. Jakmile napadl sníh, stačilo bundu i kalhoty obrátit a esesman rázem splynul s okolím.

TIP: Maskovací kombinéza hejkal: Dokonalé splynutí odstřelovače s okolím 

Nejstarší verze se vyznačovala jednobarevným šedým provedením, další už byly komplikovanější. Asi nejslavnější vzor nesl označení Eichenlaubmuster (dubové listí), k nejvzácnějším patřil Rauchtarnmuster („kouřový“ vzor), jehož pole měla rozostřené okraje. Dnes tyto maskovací uniformy patří k vyhledávaným sběratelským raritám. 

Dokončení: Bílý a neviditelný jako sníh: Zimní kamufláž v průběhu 20. a 21. století (2) (vychází ve čtvrtek 2. června)

Dnes je to stále jen obtížně představitelné. Ale lidské výpravy do okolního vesmíru se pravděpodobně nezastaví na Měsíci či Marsu. Naši potomci se, doufejme, dostanou mnohem dál do Sluneční soustavy, kam dnes létají jen robotické meziplanetární sondy. Otázkou ovšem je, kdy k tomu dojde.

Nedávno se nad tím zamyslel mezinárodní výzkumný tým, který vedl Philip Rosen. Jde pochopitelně o velmi teoretický výzkum, ale podle reakcí se zdá, že mají poměrně sofistikované odhady. Ve svých úvahách dospěli k závěru, že lidstvo, pokud se nestane něco neočekávaného, by se mělo dostat do blízkosti Saturnu nejpozději kolem roku 2153.

Na Mars v roce 2038 až 2048

Badatelé při svých odhadech vyšli ze známých milníků pilotovaných letů do vesmírů, včetně prvního letu člověka a prvního přistání na Měsíci. Co se týče budoucnosti, vědci realisticky odhadují, že na rudé planetě lidé přistanou kolem roku 2038, což je zhruba ve shodě s plány NASA. Vzhledem k vývoji zpoždění v kosmických programech, jak ho známe z historie, je ale možné, že k tomu dojde až kolem roku 2048. 

TIP: Nejrychlejší cesta na Mars? Vezměte to přes Venuši, radí planetární vědci

Od dobytí Marsu se odvíjejí jejich další úvahy. Kromě reálného pokroku letů do vesmíru bude podle nich hrát zásadní roli rozpočet NASA a rozvoj kosmických technologií. Rosen s kolegy očekávají, že kolem roku 2073 by lidé měli doletět do hlavního pásu planetek a Jupiter nás bude čekat kolem roku 2103. Pak přijde na řadu plynný obr a jeho velkolepé prstence. Jako nebližší termín návštěvy pozemšťanů u Saturnu vědci stanovili rok 2132 (v případě zpožděného scénáře pak o 20 let později).

Nedávno se usmálo štěstí na paleontology v hornaté argentinské provincii Mendoza. Asi 800 kilometrů od stejnojmenného hlavního města provincie badatelé objevili pozůstatky dvou pterosaurů, z nichž se vyklubal největší druh těchto druhohorních letců v celé Jižní Americe. Vědce potěšilo, že se fosilie jedinců s rozpětím křídel asi 9 a 7 metrů uchovaly ve velmi dobrém stavu. Kosti pterosaurů jsou totiž křehké a obvykle se nalézají rozlámané na kousky.

Paleontolog Leonardo D. Ortiz David z Národní univerzity Cuyo a jeho kolegové pojmenovali nového pterosaura Thanatosdrakon amaru. Rodové jméno pochází z řečtiny a znamená „drak smrti“, zatímco „amaru“ je z místní kečuánštiny, označuje dvojhlavé božstvo Inků a překládá se jako „létající plaz“. Thanatosdrakon žil ke konci období křídy a celých druhohor, asi před 86 miliony let.

Draci Jižní Ameriky

Podle výsledků fylogenetických analýz Thanatosdrakon patřil mezi azhdarchidy, gigantické pterosaury s masivní hlavou. Nalezení jedinci podle všeho zahynuli společně. Není jasné, zda mezi nimi byl nějaký příbuzenský vztah, ale ten menší ještě nedosáhl dospělosti. Thanatosdrakoni žili v krajině s pomalu tekoucími řekami, obývané množstvím dinosaurů a dalších živočichů, včetně notokolosa, jednoho z největších známých sauropodních dinosaurů světa.

TIP: Největším létajícím tvorem Austrálie byl děsivý drak Thapunngaka shawi

Nález thanatosdrakonů je pro odborníky velmi cenný, jak potvrzuje Ortiz David: „Od počátku nás zaujaly především dvě věci. Zaprvé jde o velikost nalezených fosilií a jejich trojrozměrné uspořádání, pro objevy ptakoještěrů nezvyklé příznivé. A zadruhé je to počet nalezených pozůstatků, který rovněž vybočuje z obvyklé situace při objevech pterosaurů. Obzvláště 3D prvky objevených fosilií dělají z nalezených thanatosdrakonů excelentní fosilie pro studium pterosaurů.“

Nejstarší útulky pro chudé a nemocné vznikaly od raných dob křesťanství především při biskupstvích a klášterech. Nejblíže zdravotnickému zařízení v pravém slova smyslu měla takzvaná infirmaria při klášterech, kde se pečovalo primárně o nemocné z řad řeholníků.

Oproti tomu špitály (též hospitály z latinského hospitalia) byly určené pro širokou veřejnost a svými službami potřebným přesahovaly rámec působení dnešních nemocnic. S určitou nadsázkou můžeme říct, že šlo o jakýsi chudobinec, sirotčinec, domov pro seniory, hostel a zotavovnu v jednom. Špitály mohly ale svou dobročinnost rozvíjet i směrem ven – o některých svátcích například rozdávaly jídlo chudým z blízkého okolí nebo jim poskytovaly jinou krátkodobou pomoc.

Ve znamení kříže

Novou vlnu rozvoje špitálů přinesly paradoxně křižácké výpravy do Svaté země, které podnítily rozmach poutí k Božímu hrobu v Jeruzalémě. Již od nejstarších dob tam pro potřeby křesťanských poutníků vznikaly útulky, které přetrvaly i po ovládnutí těchto území Araby v 7. století. Jednalo se o jakési záchytné body pro křesťany v cizojazyčném a jinak nábožensky orientovaném prostředí, kde se mohli ubytovat, posilnit a pobýt „mezi svými“. Speciálním zařízením pak byly útulky pro malomocné, takzvaná leprosária, která měla z logiky věci blíže ke zdravotnickému zařízení, a proto také vlastní pravidla chodu. 

Špitály obvykle zřizovaly a spravovaly tradiční řády, jako byli benediktini či na východě basiliáni. Mniši ale měli i jiné povinnosti, neboť těžiště jejich činnosti spočívalo v modlitbě a fyzické práci v ústraní. To byl důvod, proč se při špitálech začala rodit zvláštní společenství, jejichž hlavním posláním byla pomoc poutníkům. Původně šlo o volná uskupení laiků, avšak posléze se začala stále více organizovat. Výsledkem byl zrod špitálních řádů. Nejstarším z nich byli johanité, jejichž název se odvozuje od špitálu sv. Jana Křtitele v Jeruzalémě, při němž působili od druhé poloviny 11. století. 

Když křižáci roku 1099 dobyli Svaté město, zřídili Jeruzalémské království. Tím vzrostl příliv poutníků i obchodníků a spolu s tím též potřeba špitálů. Protože první z nich vznikaly na neklidném území, kdy neustále hrozilo, že je muslimové dobudou zpět, byli členové při nich působících bratrstev většinou také vojáky. Z toho důvodu hovoříme o rytířských špitálních řádech. Vedle nich nadále působila i nevojenská bratrstva, která se zaměřovala čistě na péči o nemocné a potřebné. Mezi ně patřil například řád sv. Ducha.

Poprvé v českých zemích

Do Čech špitální řády pronikly díky králi Vladislavovi II., který se sám zúčastnil druhé křížové výpravy. Právě do doby jeho vlády v letech 1140–1172 se datuje příchod johanitů, kteří svůj první řádový dům (komendu) a k němu přiléhající špitál založili v Praze. Podle tradice se tak stalo roku 1159.

Johanité pro svůj špitál získali velmi výhodnou parcelu na Malé Straně u ústí Juditina mostu při kostele Panny Marie pod řetězem. Zde ostatně působí dodnes. Naproti nim na druhé straně Vltavy se ve 13. století usídlili křižovníci s červenou hvězdou, další významný rytířsko-špitální řád. Pro dějiny českých zemí je významné, že jej založila dcera krále Přemysla Otakara I. Anežka, zvaná Česká. 

Pro uvedené řády bylo typické, že se usazovaly ve městech, neboť byla spjata s přirozenými potřebami plynoucími z vysoké koncentrace obyvatel. Samotné špitály pak vznikaly na těch nejfrekventovanějších místech středověkého osídlení, přičemž zcela zásadní pro ně byla blízkost vody. Zmíněné dva špitály v srdci Prahy patří k nejvýznamnějším, teprve postupně je doplnily další. Některé založili a majetkem opatřili movití měšťané, jiné například arcibiskupové Arnošt z Pardubic nebo Jan Očko z Vlašimi. Mnohé z nich ale zanikly za husitských válek.

Důvody, které vedly dobrodince k zakládání špitálů, nebyly vždy jen nesobecké. Ústředním zájmem středověkého člověka bylo zajištění spásy vlastní duše, k čemuž měly výrazně dopomáhat právě skutky milosrdenství. Pokud byl dotyčný zámožný, pak založení špitálu představovalo mimořádně vhodný způsob, jak si zajistit „plusové body“, které se budou jednou před soudným Božím stolcem hodit.

V této souvislosti je důležité zdůraznit, že při každém středověkém špitále stál zároveň menší kostel či kaple, v nichž se sloužily za fundátory mše. V zakládacích listinách se často objevují ustanovení, že se tak má dít i po jejich smrti, zejména ve výroční den úmrtí. Od chovanců špitálu se očekávalo, že budou bohoslužby navštěvovat a ve svých modlitbách vzpomenou nejen na zakladatele, ale také dárce almužen nebo špitální personál. Můžeme tedy vidět, že se jednalo o dosti promyšlený systém, jakousi vzájemnou symbiózu, která přinášela výhody oběma stranám.

Bratři hospodáři a úředníci

Na štědrosti zakladatele záleželo, jakým majetkem špitál disponoval. Ten nebyl pouze movitý, ale mohl zahrnovat i polnosti, lesy, rybníky, mlýny, dvory, a dokonce celé vsi s poddanými. V této oblasti panovala velká rozmanitost. Některé špitály dosahovaly svým vlastnictvím a příjmy podobné úrovně jako nižší feudálové, jiné zase byly jen skromného nadání a v nepříznivých obdobích bídně živořily. Různě přilepšovat jim ale mohli prostřednictvím zbožných odkazů jak zakladatelé, tak každý člověk dobré vůle. Někdy bylo v odkazech konkrétně určeno, na co se má peněžní dar použít. Například v roce 1350 věnoval brněnský písař Jan špitálu ve svém městě obnos, za nějž se měl obyvatelům každoročně ve svátek apoštola Ondřeje připravit oběd. Jindy zase dárci věnovali finanční částku, která se měla rozdělit mezi osazenstvo instituce. 

V čele každého špitálu byl správce, což mohl být laik nebo člen příslušného řádu. Tato osoba fungovala jako nejvyšší úředník a hospodářský správce v jednom. Podléhal mu ošetřující a další personál. Po právní rovině měly špitály v rámci středověké společnosti mimořádné postavení. Z toho vyplývala zvláštní práva a privilegia. Jejich obyvatelé díky tomu požívali právního statutu, ochrany, která se svým charakterem podobala právu azylu.

Existovaly rovněž špitály, jež nespravoval žádný konkrétní řád, ale pouze neurčité laické bratrstvo. Přesto panovala ve středověku patrná tendence uvádět je pod správu organizovaného církevního společenství. Jako konkrétní příklad můžeme uvést špitál sv. Ducha na Starém Brně. Ten v roce 1238 založil brněnský měšťan Rudger a svěřil ho do správy bratrstvu složenému z místních měšťanů. Jen pár let nato však špitál přešel do opatrování johanitů, tedy „profesionálních špitálníků“. Do jejich řádu vstoupil po smrti manželky rovněž sám fundátor.

Komu pomoci?

Jak vlastně život ve středověkých špitálech vypadal? Obecně lze říct, že v českých zemích se jednalo spíše o skromnější útulky, které měly kolem dvou desítek míst. Často jich bylo 12, což odkazovalo na symboliku apoštolů. Výjimečný byl v tomto kontextu výše zmíněný špitál křižovníků s červenou hvězdou na Starém Městě pražském, jenž nabízel více než 80 míst. Je patrné, že s takovými kapacitami nemohly špitály naplnit dobovou potřebu hlavního a nejlidnatějšího českého města. Situace se sice později trochu zlepšila, ale jen pozvolna.

Důležité je zdůraznit, že se do špitálů neuchylovali pouze nemocní. Dostávali se sem lidé jak zcela nemajetní, kteří by jinak skončili na ulici, tak přestárlí, kteří tu po zaplacení příslušného obnosu strávili v zaopatření zbytek života. Špitální osazenstvo bylo tedy dosti pestré. Někdy sám zakladatel hned na začátku stanovil, pro koho konkrétně jsou místa vymezena. V Praze tak například fungoval špitál poskytující útočiště pouze churavým duchovním, další kupcům onemocnělým na cestách anebo ještě jiný, který zřídila židovská obec, a proto byl určen jejím souvěrcům. Nicméně o tom, kdo konkrétně bude přijat, rozhodoval zakladatel, případně jeho dědici za účasti špitálního správce.

TIP: Řád sv. Lazara: Malomocní rytíři bojovali s nemocí i s muslimy

Co se týče zdravotní péče, poskytovaly středověké špitály spíše základní ošetření. Pro nejstarší období nelze ani nijak prokázat, že by v nich působili skuteční lékaři, kteří medicínu vystudovali na univerzitě. O špitální osazenstvo se staral především zdejší služebný personál, přičemž těžiště jeho práce spočívalo v zajišťování stravy a hygieny. Samozřejmostí bylo také pomocné služebnictvo jako kuchaři či zahradníci. Špitály totiž byly především místem, kde člověk získal střechu nad hlavou a pravidelný přísun stravy. Její množství a kvalita pak už kolísaly s ohledem na majetkové zázemí instituce.

Pokud jde o savce, pouze několika výjimkám v podobě hlodavců, lenochodů či mrožů narůstají zuby za život jen jednou. Ve skutečnosti vystřídá většina savců stejně jako člověk postupně dvě sady chrupu, a v některých případech dokonce více.

Důvod tkví ve změnách v jídelníčku s tím, jak živočich stárne: Zatímco na svět přichází bezzubý a bezprostředně po narození přijímá pouze mateřské mléko, s postupným přesunem na pevnou stravu se mu prořezávají nejprve tzv. mléčné zuby a posléze i trvalé.

TIP: Nejpodivnější ozubenci světa: 5 bizarních zubatců

Větší variabilita panuje v říši plazů, ryb a paryb, kterým se chrup v závislosti na opotřebení zpravidla obměňuje po celý život – mezi savci disponují podobnou výsadou pouze sloni, kapustňáci a klokani. Nové zuby narostou v řádu měsíců a průběžně nahrazují ty opotřebované, jež se mezitím uvolnily. Například někteří žraloci mají v tlamě až patnáct řad po dvaceti zubech, přičemž nové se objevují každý týden a celkem jich mořskému predátorovi každý rok „vyraší“ zhruba tisíc.

Na sídlišti Lerchenberg v německé Mohuči způsobily létající bankovky poprask. Policie ale okamžitě upozornila místní, že pokud si nějakou zatoulanou bankovku nechají, hrozí jim riziko pokuty nebo dokonce trestního stíhání. Zatím není jasné, kde se peníze vzaly. Majitel se může o peníze přihlásit, pokud se prokáže dokladem, že obnos je skutečně jeho. Zatím to ale nikdo neudělal.

TIP: Dítě vyhodilo z auta balík bankovek a způsobilo hromadnou nehodu

Podle policie se zatím nezjistilo, ze kterého domu bankovky vyletěly ven ani jak k tomu došlo. Hypotéz je celá řada – od toho, že kdosi omylem vyklepal polštář, kde měl uloženou hotovost na horší časy, až po podezření, že suma mohla být výnosem z trestné činnosti.

V březnu 1998 trávila tříčlenná rodina Bradleyových dovolenou v Karibiku, kde na palubě výletní lodi Rhapsody of the Seas plánovala oslavit dokončení vysoké školy 23leté Amy Lynn. Na týdenní plavbě mezi ostrovy Aruba a Curaçao dívku doprovázeli rodiče Ron a Iva a bratr Brad. Nikdo z nich přitom netušil, že ji tehdy uvidí naposled.

Amy si prázdniny evidentně užívala. Večery trávila v hudebním klubu, kde tančila a bavila se s lodní kapelou, a nejinak tomu bylo třetí den plavby: Z pondělí na úterý 23. a 24. března se do kajuty vrátila zhruba hodinu po půlnoci a brzy nad ránem ji otec spatřil, jak spí na balkoně. Jen o pár minut později už tam nebyla – a nikdo na celé lodi neměl ponětí, kam se mohla podít. Intenzivní pátrání záhy ukázalo, že na palubě zjevně není. Nabízelo se tedy očividné vysvětlení, že spadla do vody a utopila se, ačkoliv její rodina to považovala za značně nepravděpodobné. Amy totiž nedlouho předtím složila zkoušky na plavčíka a údajně šlo o zkušenou plavkyni. Loď se navíc v inkriminovanou chvíli nacházela kousek od břehu. 

Stevardi v podezření

Pobřežní stráž Nizozemských Antil okamžitě vyhlásila intenzivní pátrací akci a kapitáni ostatních výletních lodí, jež se tou dobou v oblasti pohybovaly, dostali pokyn zaměřit se na případné známky člověka na hladině. Nikdo z nich však nespatřil nic podezřelého a po Amy jako by se slehla zem. Rodina se tak vrátila domů jen ve třech, bez jediné indicie, co se s jejich dcerou a sestrou mohlo stát. 

Nikdo nevěřil, že by odešla z vlastní vůle – právě získala novou práci a podle všeho byla se svým životem spokojená. Mohl ji snad někdo unést? Rodiče později vypověděli, že podezřívali členy posádky, kteří o Amy údajně projevovali až nevhodný zájem. Jeden ze stevardů měl prý dívce slíbit, že ji po přistání na Arubě vezme do restaurace Carlos’n Charlie’s. Právě tam byla v roce 2005 naposledy spatřena i Natalee Hollowayová, další mladá Američanka, po níž se od té doby beze stopy pátrá. 

Sexuální otrokyně?

Bradleyovi kontaktovali veškerá oficiální místa, včetně Bílého domu, a najali si soukromé detektivy. Výsledkem však bylo jen několik nepotvrzených zpráv o zahlédnutí dívky odpovídající popisu Amy.

Například v srpnu 1998 nahlásila dvojice kanadských turistů, že na Curaçau spatřili mladou ženu se shodným tetováním, jako měla pohřešovaná. O rok později pak jistý americký voják narazil v jednom z ostrovních nevěstinců na prostitutku, která se představila jako Amy Lynn Bradleyová a prosila ho o pomoc. Tehdy však nic neudělal, protože se podle svých slov nechtěl dostat do potíží. Variantu, že dívka skončila jako sexuální otrokyně, považuje dnes FBI za jednu z nejpravděpodobnějších.

TIP: Záhadný lupič na padáku: Kdo byl a kam zmizel tajemný únosce a lupič?

V roce 2005 obdrželi její rodiče e-mailem fotografie neznámé spoře oděné ženy ne nepodobné Amy a téhož roku jistá turistka vypověděla, že na toaletách v obchodním centru na Barbadosu potkala mladou ženu v doprovodu tří mužů, kteří jí údajně vyhrožovali. Ve chvíli, kdy se na dámských kabinkách ocitla se svědkyní o samotě, se jí měla dotyčná svěřit, že se jmenuje Amy a pochází z Virginie. Případ zůstává i po 24 letech otevřený a za informace vedoucí k nalezení dnes 47leté ženy, která byla v roce 2010 úředně prohlášena za mrtvou, nabízí FBI odměnu ve výši 25 tisíc dolarů.