V 19. století již vycházely bulvární plátky a na jejich stránkách se čtenáři mohli dočíst šokující příběhy z nejvyšších společenských kruhů. Snadným terčem senzacechtivých novinářů se stávali korunní princové. Ti platili za největší sukničkáře své doby. Následník nizozemského trůnu Vilém ovšem ostatní královské syny překonal. Kvůli svému divokému životnímu stylu se nakonec nedožil ani čtyřiceti let. Přitom do něj poddaní jeho otce krále Viléma III. zpočátku vkládali velké naděje…

Nadaný hoch

Královna Žofie Württemberská se zpočátku dmula pýchou. Její prvorozený syn Vilém vystudoval práva na prestižní Leidenské univerzitě. Od malička se pilně učil. Navíc se na rozdíl od jiných dědiců trůnu těšil dobré pověsti. Vedl poklidný život. Jeho matka si mohla oddechnout – zdálo se, že její milovaný syn nepůjde ve stopách svého omezeného otce! Jenže nizozemská královna se mýlila. Již brzy se mladý princ začal dopouštět všech výstřelků, kterými jeho matka tak pohrdala. Že by navzdory veškeré královnině snaze platilo přísloví, že jablko nepadá daleko od stromu?

Pro vzdělanou a inteligentní wüttemburskou princeznou Žofii představoval sňatek s nizozemským korunním princem a pozdějším králem Vilémem III. noční můru. Její manžel si chytré ženy ošklivil. Snad proto, že si vedle nich připadal hloupý. Politika ho otravovala. Poté co nizozemská ústava z roku 1848 výrazně omezila práva panovníka, přestala ho vláda zajímat úplně. Trávil čas v radovánkách. Se svými četnými milenkami prý zplodil nejméně jedenáct nemanželských dětí. Ve Švýcarsku si vysloužil pokutu za exhibicionismus. Kvůli nemravnému chování se mu dokonce přezdívalo „král gorila“.  

Jistě si dovedete představit, jak manželství dvou tak nesourodých povah vypadalo. Královna zpočátku dělala nestoudnému muži scény. Později pochopila, že to nikam nevede a raději napnula energii k výchově svého prvorozeného syna Viléma. I v tom vedla se svým manželem soukromou válku. Jejich spory vyvrcholily roku 1855 tajnou odlukou od stolu a lože. Král s královnou oficiálně vystupovali spolu, ve skutečnosti však žil každý jinde. A na čí straně stál korunní princ? Neochvějně hájil svou matku. Rozhodně to tedy nevypadalo, že by krále považoval za svůj vzor!

Životní šance

Líný a poživačný král Vilém III. by nejraději převedl co nejvíce vladařských povinností na syna. Dokonce byl ochoten v jeho prospěch abdikovat. Co by jiní princové dali za podobnou příležitost! Třeba rakouský císař František Josef I. svého syna Rudolfa záměrně držel co nejdál od politiky. Podobně si počínala i britská královna Viktorie nebo ruský car Alexandr III. Nizozemští poddaní tak čekali, že talentovaný Vilém po králově nabídce doslova skočí. Jenže korunní princ jim připravil zklamání. Do vládnutí se vůbec nehrnul.

Proč? Kromě toho, že se na mladém Vilémovi podepsaly neradostné rodinné poměry, nešťastně se zamiloval. Jeho vyvolenou se stala dvacetiletá šlechtična Mathilda von Limburg Stirum. O takové nevěstě ovšem nechtěli rodiče ani slyšet. Nesluší se, aby se následník trůnu oženil s představitelkou domácí šlechty! Pro korunní prince se nejlépe hodí královské dcery. S odmítavým stanoviskem otce i matky se mladý Vilém nemohl smířit. Místo vládnutí utekl i se svou milou do Paříže…

Ve víru zábavy

Láska jim ale dlouho nevydržela. Jejich vztah neunesl tak radikální opuštění rodiny. Navíc Viléma, který předtím žil v odříkání, pohltila pařížská lákadla. Navštěvoval divadla, pořádal drahé hostiny, bavil se na divokých večírcích s lehkými dámami. Celá Paříž si šuškala o princových nesčetných avantýrách. 

Do Nizozemí se Vilém vrátil jenom jednou. Roku 1877 přijel na pohřeb své matky. Smrt královny Žofie ho naprosto vykolejila. Pokud se za jejího života snažil ve svých zábavách alespoň trochu krotit, nyní zcela ztratil zábrany. Denně popíjel obrovské množství alkoholu, utrácel peníze za hazardní hry a milenky. Ty si ovšem stěžovaly na jeho šetrnost. Například Angličanka Cora Pearlová sice ocenila, že jí princ daroval nádherný perlový náhrdelník, avšak vzpomínala, jak málo přispíval na domácnost.

O všech princových výstřelcích se lidé dozvídali do nejmenších podrobností z pařížských bulvárních plátků. Novináři si na mladém Vilémovi opravdu smlsli. Bývalý následník trůnu získal posměšnou přezdívku „princ Citrón.“ Šlo o narážku na Vilémův oficiální titul princ Oranžský. To totiž v různých jazycích značí pomeranč. Posměváčci naráželi i na skutečnost, že kvůli nezřízenému životu získávala princova pleť žlutou barvu.

Vyčerpán k smrti

Bezuzdné hýření se nepodepsalo jen na Vilémově zdraví. Peníze, které syn nizozemského krále rozhazoval plnými hrstmi, nakonec došly. Někdejší korunní princ umřel roku 1879 v Paříži chudý a zadlužený. Ještě nedosáhl ani čtyřicítky! A co ho nakonec sklátilo do hrobu? Oficiální verze mluvily o zápalu plic či úplném vyčerpání. Asi bychom se nedivili, kdyby urozenému alkoholikovi selhala játra! Šeptanda šířila zvěsti, že princ padl v souboji.

Ať už mladý Vilém zahynul jakkoli, nizozemská monarchie se ocitla v ohrožení. Princův jediný žijící mladší bratr se totiž stále potýkal s nějakými neduhy. Vše nasvědčovalo tomu, že svého otce nepřežije. Další kandidáti na trůn z blízkého příbuzenstva se řadili mezi ctihodné kmety. Kdo tedy zachrání dynastii? Nezbylo nic jiného, než aby se již šedesátiletý Vilém III. znovu oženil. 

TIP: Jak se zbavit manželky: Turbulentní vztah Viléma Oranžského a Anny Saské

Jeho volba padla na mladou knížecí dceru Emmu z Waldecku a Pyrmontu. Tato šlechtična z malého německého knížectví krále nezklamala. Porodila mu dceru, jež se stala budoucí královnou Vilemínou. Malé princezně spadlo království do klína v pouhých jedenácti letech. Její nevlastní bratr Alexandr totiž zemřel na tyfus. Opravdu se tak odebral na věčnost dříve než jeho otec. Mladou královničku do dosažení plnoletosti zastupovala ve vládních záležitostech její matka. Ona i její dcera patřily k velice schopným vládkyním. Ačkoliv princ Vilém skončil tak neslavně, Nizozemsko se lepší korunované hlavy nakonec přece jen dočkalo.

V únoru 2020 do vesmíru zamířila evropská sonda Solar Orbiter, která nyní krouží kolem Slunce a zkoumá ho. Letos 26. března se sonda poprvé proletěla perihéliem své oběžné dráhy a dostala se tak nejblíže ke Slunci. V té době sondu dělilo od Slunce zhruba 48 milionů kilometrů, což je méně než kolik dělí naši mateřskou hvězdu a Merkur (58 milionů kilometrů).

Na pozemské poměry jde samozřejmě o značnou vzdálenost, naše hvězda ale natolik žhne, že dokázala zahřát tepelný štít sondy na přibližně 500 °C. Solar Orbiter s takovými extrémy samozřejmě počítá a je vybavený novými technologiemi, které zajišťují bezpečné rozptýlení tepla, aby sonda zůstala celá a její přístroje mohly pracovat.

Ježek na Slunci

Solar Orbiter nedávno poslal na Zemi velký objem snímků, videí a dat, které sonda pořídila při svém prvním přiblížení ke Slunci. Jsou mezi nimi například záznamy velkolepých slunečních erupcí, úchvatné pohledy na severní a jižní pól Slunce, a také podivuhodné struktury, jakou je například „sluneční ježek" (Solar hedgehog).

„Ty snímky jsou opravdu dechberoucí. I kdyby Solar Orbiter od zítřka už nic neposlal, budeme jeho dosavadní výsledky zpracovávat dlouhá léta,“ uvedl David Berghmans z Královské belgické observatoře.

TIP: Evropská sonda Solar Orbiter poprvé zachytila sluneční výron koronální hmoty

David Berghmans je vedoucí týmu experimentu Extreme Ultraviolet Imager (EUI), což je zařízení, které pořizuje snímky sluneční korony ve vysokém rozlišení. A právě EUI se podařilo zachytit fascinující fenomén „slunečního ježka“ – přibližně 25 tisíc kilometrů velké struktury, připomínající ježka s bodlinami, který hledá žížaly na Slunci.

Sedím před více než metr vysokými bylinami a zamyšleně se dívám na žluté, uvnitř hnědě kropenaté zvonky, na které občas přiletí sát čmeláci. Květy jsou jemně ochlupené a rostou víceméně namačkány v jednostranném hroznu na vzpřímené lodyze. Občas zafouká vítr a rostliny se zakymácí. Hned se ale zas ustálí a dál bez pohybu a mlčenlivě na mě spatra shlíží.

Nálezy v přítmí

V literatuře se sice uvádí, že náprstníky velkokvěté (Digitalis grandiflora) rostou na výslunných stráních a světlinách, jenže tady je vše jinak: sedím na lesním plácku zarostlém bujnou vegetací, nad nímž se klene hustá kupole propletených olistěných větví jako strop nad katedrálou. Je zde přirozeně tma. Ovšem blesk se k mé lítosti válí doma na stole, poněvadž kromě tohoto tmavého místa je celá krajina od rána zalitá sluncem. Proto jsem si alespoň dnes chtěla odlehčit foto batoh o „zbytečné“ půlkilo navíc, což se evidentně nevyplatilo. 

Dělám pár snímků náprstníků, ale nakonec usuzuji, že se do zdejších míst budeme muset vrátit. Zanedlouho totiž potkáváme další zajímavou rostlinu, která sice roste ve světlém, prostupném lese, ale na níž se v rytmu pohupujících se větví neustále střídá světlo a stín, jak sluneční paprsky prosvítají korunami stromů. 

Trochu zvláštní stromkovitá rostlina, před níž stojíme, se podobně jako náprstníky pyšní zvonkovitými květy. Její zvonky jsou však růžovofialové a ty, které již odkvetly, začínají vytvářet zelené bobule. Doposud jsme se s tímto rostlinným druhem v naší přírodě nesetkali, takže ho nedovedeme určit. Až doma jsem si vyhledala, že jde o rulík zlomocný (Atropa bella-donna). Není u nás příliš hojný, takže pro mne šlo o první setkání. 

Jedovatá duše rostlin 

Rulík se stejně jako náprstníky vyznačuje silnou jedovatostí; rulík dokonce botanici považují za nejjedovatější rostlinu Střední Evropy. Ve všech svých částech obsahuje prudké jedy, např. atropin, který se využívá v lékařství. Co se týká přímých otrav rulíkem, tak některé zdroje uvádí, že zralé rulíkové plody (černé kulovité bobule) si mohou především děti splést s borůvkami. Podle mě taková záměna není možná kvůli specifické vizáži celé rostliny: dospělý rulík je až 1,5 metru vysoký, s přímou, na konci větvenou lodyhou, takže na rozdíl od nízkých, bohatě rozvětvených keříků borůvek působí dojmem zvláštního, dalo by se říct i „vzdušně“ působícího, stromkovitého keře. Také listy mají zcela jasný tvar; borůvčí má listy drobné, kdežto listy rulíku jsou velké (oproti borůvkovým přímo obří), kopinatě vejčité až vejčité.

Stejně tak není pravděpodobná záměna borůvek s vraním okem čtyřlistým (Paris quadrifolia), jehož černomodrá bobule dozrává na stonku nad čtyřčetným (někdy i pětičetným, vzácně až osmičetným) přeslenem široce vejčitých listů. Pro vzdělané školáky jsou tedy vraní oko a rulík snadno poznatelnými, původními druhy české květeny. 

Křehká krása lilií

Ralská pahorkatina zahrnuje celkem dvacet jedna kopců s nadmořskou výškou alespoň 500 metrů. Z tohoto počtu leží šestnáct v Zákupské pahorkatině, včetně nejvyššího vrcholu Ralska s 696 m. n. m. a pět v Dokeské pahorkatině, z nichž je nejznámější Malý a Velký Bezděz. V této rozlehlé oblasti pátráme po jedné z nejskvostnějších rostlin české přírody – lilii zlatohlavé (Lilium martagon). 

Patří ke vzácnějším druhům naší květeny, takže se není co divit, že se s ní setkáváme až po mnoha dlouhých výpravách – de facto až během druhého léta, které je oproti tomu předešlému vlhčí a pro život rostlin příznivější. Možná i díky tomu nacházíme exempláře, které vykvetly do nebývalé krásy. 

Nejprve dlouhé minuty jen tak stojíme uprostřed zvlněného, travnatého plácku obklopeného ševelícími stromy a se zatajeným dechem se kocháme cípatými růžovými květy s nazpět ohnutými skvrnitými okvětními lístky, které na nás porůznu vykukují mezi zelenými klasy trav. Připadáme si jako v lesní zahrádce. Ty největší a nejkrásnější lilie se ohýbají pod tíhou květenství až k zemi. Abychom je vyfotili, musíme jejich stonek opatrně zdvihnout a přidržet ve vzpřímené poloze. Poté je opět obezřetně pokládáme zpět do trávy a upřímně litujeme, že nemohou samy stát, poněvadž jsou opravdu skvostné. 

Orchidej v prudkém svahu

Vnitřně obohacená pohledem na lilie kloužu z prudkého svahu dolů, když tu ke mně odněkud z pravoboku dolehne manželův hlas: „Pojď se sem podívat. Tady je hezká fialová kytička.“ Chytám se mladého buku, abych rychleji zabrzdila, a po klouzajícím listí se pak krok sun krok přesouvám směrem k volajícímu hlasu. Manžel není botanik, a proto čekám nějakou obyčejnou kytku, ale čeká mě příjemný šok. Ze zahnědlého listí vyrůstá jedna z nejohroženějších a zároveň nejzdobnějších rostlin české flóry – okrotice červená (Cephalanthera rubra).

Tato orchidej se na našem území vyskytuje roztroušeně; populace jsou vesměs početně slabé a množství kvetoucích rostlin také silně kolísá v závislosti na klimatických podmínkách konkrétní vegetační sezóny. Proto si manželova nálezu nesmírně cením. 

Citlivé soužití s houbami

Okrotice ohrožují hlavně změny stanovišť, respektive zarůstání křovinatých strání, invazivní šíření netýkavky malokvěté, holosečné kácení lesů, výsadba nepůvodních druhů stromů či rozšiřování lomů. Nepomáhá však ani bezohlednost některých zahrádkářů, kteří rostliny s něžně vyhlížejícími květy vyrýpávají a přesazují je do svých zahrad. Pro okrotici je přitom každý pokus o přesazení zničující, protože je jako všechny naše orchideje zcela závislá na mykorhize (symbiotickém soužití s podhoubím některých druhů hub) a po přesazení, tj. narušení symbiózy, okamžitě zahyne. 

Podobně je na tom jeden z našich méně známých vstavačů hlístník hnízdák (Neottia nidus-avis), který je navíc orchidejí bez chlorofylu, což znamená, že není schopen fotosyntézy. Hlístník si vybírá pouze některé druhy hub žijící v symbióze s kořeny listnatých stromů (hlavně buků). Prostřednictvím podhoubí získává živiny ze stromu. Houbě pak na oplátku poskytuje část uhlíkatých látek. Podhoubí jedné houby přitom může zabírat plochu i několika desítek čtverečních metrů. To dobře dokumentuje fakt, že mykorhiza je nesmírně komplikovaný a lidským zrakům skrytý typ soužití, které může člověk svým neuváženým a často neurvalým jednáním jen narušit. 

Čekání na mizející kruštíky

Naše fotografování vzácných rostlin Podralska často probíhalo z různých důvodů v duchu opakovaných návratů na jedno a totéž místo, ale v případě kruštíků byly cesty zpět až deprimující. V červnu jsme během svých toulek přírodou narazili na svah doslova pokrytý mladými kruštíky. Na stvolech již byly malé pupeny, a tak jsme se na místo vypravili za deset dnů s představou, že zdokumentujeme stráň posetou kvetoucími kruštíky, které patří taktéž mezi vstavačovité (Orchidaceae). Nic takového se však nekonalo, rostlinky od naší poslední návštěvy jen nepatrně povyrostly. 

Takto jsme se na místo vraceli asi sedmkrát, poněvadž jsme nedokázali odhadnout rychlost neskutečně pomalu rostoucích kruštíků. Navíc jsme při každé další návštěvě zjistili závratně se zvyšující počet rostlin s uštípnutými klasy. Takže zatímco se na svahu množila poničená kruštíková torza, pomalu se rozplývaly naše naděje na krásnou fotografii rozkvetlého svahu. Nakonec jsme byli rádi, že jsme našli pár kvetoucích rostlin, vyfotografovali jsme je a s pomocí zkušeného botanika určili jako kruštíky šírolisté (Epipactis helleborine). Tyto rostliny totiž matou barevnou variabilitou květů – nám se například podařilo vidět na jedné lokalitě červenofialová i zcela bílá květenství.

Pátrání po pachatelích

Dlouho jsme pak přemýšleli, co zpočátku tak slibně vyhlížející populaci kruštíků zdecimovalo. Pro odpověď jsme nemuseli chodit daleko, neboť mnoho důvěryhodných zdrojů vč. AOPK ČR uvádí, že mnohé vzácné rostliny (nejen kruštíky, ale i střevíčníky pantoflíčky či okrotice červené) jsou ohrožovány vysokými stavy spárkaté zvěře, která rostliny okusuje. Černá zvěř pak s oblibou vyrývá v zemi ukryté hlízy. Většina rostlin, o nichž je v tomto textu řeč, je přitom v ČR ohrožená a zařazená na seznamu zvláště chráněných druhů, některé i mezinárodně chráněných druhů úmluvou CITES (okrotice červená, hlístník hnízdák, hlístník vejčitý a kruštík šírolistý). 

TIP: Masožravky mokřadů: Procházka po haťových chodnících Pobaltí

Je potom velká škoda, že disbalance v českých lesích (což zahrnuje i přemnoženou zvěř) má za následek ohrožení i takových populací vzácných rostlin, které jako klenoty rozkvétají v ústraní mimo dosah škodlivého a téměř všudypřítomného působení člověka.

Když u domu Kelsey Goldenové zazvonil kurýr, nestačila se divit – její dvouletý syn Barrett si v nestřežené chvíli z mobilu objednal 31 cheeseburgerů. Malý jedlík navíc nebyl žádný lakomec a restauraci dopřál i vydatné spropitné. Celková výše objednávky se vyšplhala na 91,70 dolarů (zhruba dva tisíce korun). 

Kelsey úsměvnou záležitost vyřešila s nadhledem – fotografie jejího syna pobavila publikum na sociálních sítích a o nálož cheeseburgerů se podělila se sousedy. Provozovatelé restaurace jako výraz vděku pozvali rodinu na oběd a malý Barrett si užil odpoledne s maskoty restaurace.

TIP: Díky chybě v objednávkovém systému si Číňan užíval půl roku kuřata zdarma

Že podobné historky nejsou nic neobvyklého, ukazují i příspěvky komentujících. „Když byl náš Connor jen o něco starší, objednal si permanentku na NBA,” vzpomíná například jedna z maminek. Další se pak podělila o „radost“, když si její 1,5letá vnučka pořídila na Amazonu tři iPhony.

„Chci novou, neporazitelnou lidskou bytost, necitlivou k bolesti, která bude odolná a nebude se zajímat o kvalitu potravy.“ Toto volání po „supervojákovi“ z úst Josifa Visarionoviče Stalina mělo odstartovat jeden z nejkontroverznějších vědeckých počinů 20. století. Aspoň to tak napsal v roce 2002 ruský historik Kiril Rossjanov. Řada dalších odborníků ale marně pátrala po dobových materiálech, které by pravdivost Stalinova výroku potvrzovaly. Naopak, velké množství archivních dokumentů dokládá, že všechno bylo poněkud jinak.

Geniální vědec

Ústřední postavou celého dramatu se stal vynikající ruský vědec Ilja Ivanovič Ivanov, chráněnec slavného ruského fyziologa, laureáta Nobelovy ceny za rok 1904 Ivana Petroviče Pavlova. Ivanov začal svou vědeckou dráhu studiem bakteriologie v pařížském Pasteurově ústavu a po návratu do Ruska dosáhl vynikajících výsledků ve výzkumu rozmnožování hospodářských zvířat. Stal se jedním ze světových průkopníků umělé inseminace.

Začal s oplodňováním klisen spermatem odebraným od hřebců a později tuto techniku zavedl i u dalších druhů zvířat. Pro šlechtění měla umělá inseminace obrovský význam, protože dovolovala využít sperma těch nejlepších samců k oplodnění velkého počtu samic. Od vybraných plemeníků tak bylo možné získat mnohonásobně víc potomků, než kdyby plození potomstva probíhalo přirozeně. 

A právě toto zaměření zavedlo Ivanova až ke kontroverznímu experimentu, při němž překročil etické hranice a postaral se o to, že je dnes vnímán nikoli jako úspěšný vědec, ale jako „ten, který chtěl křížit lidi a lidoopy“. Jako v řadě jiných případů byla i Ivanovova cesta do pekla dlážděná dobrými úmysly.

Na hranici teorie a praxe

Na přelomu 19. a 20. století uběhlo od vydání Darwinova revolučního díla O původu druhů zhruba půlstoletí. Vyhráno však evoluční teorie zdaleka neměla a řada vědců považovala za svou povinnost přispět k její podpoře. V roce 1910 se sešla ve Vídni zoologická konference, a právě tam Ilja Ivanov poprvé nadhodil myšlenku, že by blízkou evoluční příbuznost člověka a šimpanze bylo možné potvrdit experimentem, při němž by byly ženy oplodněny spermatem získaným od samců šimpanze, nebo by byly naopak samice šimpanzů oplodněny spermatem mužů. Vše by se dalo „elegantně“ uskutečnit s využitím umělé inseminace.

Podobné diskuse byly v tehdejší vědě celkem běžné a nic nenasvědčovalo, že by se Ivanov sám k takovým experimentům připravoval. Odvolával se na studie předních světových vědců, mezi jinými například na německého biologa Hanse Friedenthala (1870–1942), který zkoumal reakce séra na krvinky šimpanzů, goril, orangutanů a lidí. Došel přitom k závěru, že nejblíže k sobě mají buňky lidí a šimpanzů.

Podobné závěry o biologické podobnosti člověka a šimpanzů vyvodil z výzkumu na embryích německý zoolog Emil Selenka (1842–1902). Friedenthal předpokládal, že pohlavní buňky lidí a lidoopů jsou si podobné natolik, že to umožní mezidruhové křížení a vznik hybridů.

Myšlenkami na otestování blízké příbuznosti člověka a šimpanze umělou inseminací šimpanzích samic lidským spermatem se zaobírali někteří vědci ještě předtím, než by Ivanovův výzkum na poli umělé inseminace umožnil tuto zrůdnou vizi realizovat. Jmenujme například nizozemského zoologa Hermana Marieho Bernelota Moense, jenž začínal jako militantní rasista, aby nakonec skončil jako bojovník za rovnoprávnost všech ras, nebo německého sexuologa Hermanna Rohledera, který se kromě jiného zevrubně zabýval masturbací.

Vždycky ale šlo o akademické diskuse. Nikdo z nich neměl v plánu takový experiment uskutečnit. Moens dokonce v roce 1908 vydal brožuru, v níž zevrubně rozebíral možnosti inseminace šimpanzích samic lidským spermatem. Získal pro tuto představu podporu ve vedení Pasteurova ústavu, ale zájem ze strany této prestižní instituce netrval dlouho. Moensovy plány tak zůstaly na papíře brožury.

Francouzský příslib a ruské peníze

Díky silné Pavlovově podpoře mohl Ivanov i po bolševické revoluci v roce 1917 vyjíždět ze Sovětského svazu a pracovat v Paříži v Pasteurově ústavu. V roce 1924 se tam zabýval možnostmi, jak zbavit sperma původců chorob a přitom nepoškodit vlastní spermie. Řada infekčních onemocnění, např. brucelóza, se přenáší právě spermatem a „dezinfekce“ spermatu by zabránila šíření těchto chorob při umělé inseminaci.

Během této stáže Ivanov mluvil o možnostech podpořit Darwinovu teorii pokusem o vytvoření křížence člověka se šimpanzem. I na půdě tak úctyhodné instituce, jakou Pasteurův ústav bezesporu byl, našel Ivanov spřízněné duše, jež v takovém experimentu neviděly nic nemorálního. Vedení Pasteurova ústavu mu dokonce nabídlo nedávno zřízenou výzkumnou stanici ve vesnici Kindia v koloniální Francouzské Guineji (dnešní Guinejská republika). Ivanov by tam měl mít pro své pokusy k dispozici dostatek šimpanzů. Peníze na experimenty ale Pasteurův ústav na Ivanovovu práci v Kindii neměl.

Ivanova tato vidina uchvátila a začal shánět finance. Po řadě neúspěšných jednání nakonec získal podporu doma v Rusku. Sovětská akademie věd jeho projekt schválila a sovětské ministerstvo financí na něj přispělo částkou 10 000 amerických dolarů, což by dnes odpovídalo asi 3,3 milionu korun. Za to vděčil Ivanov Pavlovovi, který se přímo účastnil jednání Sovětské akademie věd, na němž padlo rozhodnutí dát Ivanovovi zelenou.

Svou roli sehrálo i vynikající renomé samotného Ivanova. Ve zdůvodnění žádosti o finanční podporu neargumentoval Ivanov potřebou supervojáka, ale potřebou testovat v praktických experimentech různé vědecké hypotézy o tom, zda a nakolik je šimpanz evolučně blízký člověku.

Fiasko ve Francouzské Guineji

V únoru roku 1926 vystoupil Ilja Ivanov v doprovodu svého syna na molo přístavu v guinejském Conakry s přesvědčením, že realizace jeho ambiciózních plánů je už jen otázkou krátkého času. V tom se ale hluboce mýlil. Po příjezdu do Kindie zažil šok. To, co mělo být standardní terénní výzkumnou stanicí se zaběhnutým provozem, se ukázalo jako Potěmkinova vesnice. Pracovali zde jen dva veterináři.

Stanice sice nakoupila od místních lovců za tři roky své existence asi sedm set šimpanzů, ale plná polovina z nich v zajetí záhy uhynula. Lovci získávali zvířata tak, že zastřelili matku a mládě prodali na výzkumnou stanici. Zvířata chovaná v Kindii tak byla nedospělá a valná část se nedala pro Ivanovův experiment použít. 

Ivanov psal rozhořčené dopisy vedení Pasteurova ústavu. To mu ale nemohlo nijak pomoct. Místní personál si stížnostmi poštval proti sobě. Ze zoufalství zkusil inseminovat tři mladé šimpanzí samičky spermatem třicetiletého muže, který už počal několik dětí. Pokus ale skončil neúspěchem. Ani jedna samice nezabřezla. Snad to byl právě tento okamžik hlubokého zklamání, frustrace a zjevně i fyzického a psychického vyčerpání, co vedlo Ivanova k tomu, aby razantně přehodnotil své plány. 

Supi se slétají

Šimpanzích samic se mu zoufale nedostávalo. Získávaly se velmi obtížně a práce s nimi byla komplikovaná a často i nebezpečná. Všude v okolí však žila spousta mladých žen a Ivanov si byl jistý, že získat od šimpanzích samců sperma nebude zase až tak těžké. Ivanov si uvědomoval, že mladé Afričanky nebudou k účasti na podobných experimentech svolné. Proto před nimi chtěl podstatu zákroku utajit. Byl rozhodnutý oplodnit ženy šimpanzím spermatem bez toho, že by jim prozradil, oč jde. Pokoušel se na tom dokonce domluvit s lékařem v nedaleké nemocnici, ale pak zasáhla „vyšší moc“. O Ivanovových plánech se dozvěděl guvernér Francouzské Guineje Paul Poiret a ruskému vědci plánovaný podnik rezolutně zakázal. 

Tím se Ivanovovi uzavřela poslední šance na vytvoření hybrida člověka se šimpanzem. Zároveň mu došly peníze, a tak mu nezbývalo nic jiného než se vrátit do Sovětského svazu. A to bez sebemenšího úspěchu. Věděl, že jeho renomé je tím povážlivě otřeseno. Přesto doufal, že bude moct pokračovat v experimentech v Rusku. Začal shánět dobrovolnice, které by se nechaly oplodnit spermatem šimpanze, a údajně se mu jedna žena pro tento úkol i přihlásila. Jenže to už se stahovala mračna nejen nad hybridizací člověka a šimpanze, ale i nad samotným Ivanovem.

Ivanovův pád

Sovětská akademie dostala zprávu o tom, oč se Ivanov v Guineji pokoušel, a dala od něj ruce pryč. Zástupci akademie formulovali své rozhodnutí zcela nekompromisně. „Svým jednáním mohl podkopat důvěru Afričanů v evropské vědce a lékaře, a zkomplikoval tím další expedice sovětských vědců do Afriky. Akademie už nechce mít s Ivanovem a jeho projekty nic společného a neudělí mu další podporu.“

Svět ale na Ivanova zase tak úplně nezanevřel. Na své straně měl například amerického genetika Hermanna Josepha Mullera, jenž získal v roce 1946 Nobelovu cenu za objev vzniku mutací působením radioaktivního záření. Muller byl v té době vášnivým vyznavačem tzv. pozitivní eugeniky. Byl přesvědčený, že výběrem nejlepších rodičů lze dosáhnout celkového zlepšení stavu lidské populace jak po zdravotní, tak i duševní stránce. Tento přístup byl opakem negativní eugeniky, jakou dovedli do krajnosti nacisté, když se rozhodli vyhladit etnika, jež považovali za méněcenná. 

Muller byl přesvědčen, že výsledky Ivanovových pokusů ukážou, jak potomstvo dědí „primitivní“, nebo naopak „pokročilé“ znaky a vlastnosti a na základě toho bude možné při eugenickém vylepšování lidstva vytipovat geneticky nejvhodnější rodiče k plození vynikajících dětí. Americký genetik v té době pracoval v Rusku, a napsal dokonce dopis Stalinovi, v němž orodoval za další podporu Ivanovových experimentů. U Stalina však neměl šanci na úspěch a Ivanovovi svou přímluvou poskytl medvědí službu.

Genetika – nepřítel lidu!

V té době už byl Stalin přesvědčen ruskými vědci sdruženými kolem Trofima Denisoviče Lysenka, že genetika je západní pavěda, která nahrává nacistům. Muller se naštěstí včas dozvěděl o tom, jaké pobouření u Stalina svým dopisem vyvolal, a stačil prchnout z Ruska doslova za pět minut dvanáct. Jen o pár dní později dostal zprávu, že několik jeho ruských kolegů genetiků bylo zastřeleno, protože byli prohlášeni za nepřátele lidu. 

Ivanov se opakovaně pokoušel najít podporu pro své plány na vlastní pěst, ale byl znovu a znovu odmítán. Mezitím si získal v ruských vědeckých kruzích celou řadu mocných nepřátel. Jeden z nich, Orest Neyman, využil toho, že se Ivanov ocitl v nemilosti nejvyšších míst, a obvinil ho ze sabotáže. Nástroje pro umělou inseminaci koní, které Ivanov na vrcholu své vědecké kariéry vyvinul, byly podle Neymana nefunkční.

Ilja Ivanov byl na základě Neymanova udání zatčen 13. prosince roku 1930 a obviněn ze založení kontrarevoluční organizace mezi zemědělskými odborníky. Neyman se stal jeho nástupcem a převzal jeho laboratoř. Na rozdíl od mnoha jiných ruských genetiků unikl Ivanov popravě. Byl poslán za trest na pět let do Alma Aty, kde pracoval v místním veterinárním ústavu. Konce trestu se nedožil. V březnu roku 1932 zemřel ve věku 62 let na mozkovou mrtvici. 

Image

Čtěte také

Zákonitosti mezidruhového křížení: Medvěd „pizzly“ a jiná zmatení druhů

Podmořský vulkán Kavachi v oblasti Šalamounových ostrovů, který se nachází 24 kilometrů jižně od ostrova Vangunu, patří k nejaktivnějším podmořským vulkánům Pacifiku. Vystupuje z mořského dna v hloubce asi 1,2 kilometru a jeho vrchol je v současné době zhruba 20 metrů pod hladinou. Podle odborníků programu „Smithsonian Global Volcanism Program“ tento vulkán vstoupil na konci loňského roku do eruptivní fáze.

Na snímku satelitu Landsat, jižně od ostrova Vangunu, je patrná odlišně zbarvená voda kvůli erupci vulkánu Kavachi. (foto: NASA Earth Observatory, Joshua Stevens, CC BY-SA 4.0)

Satelitní snímky z letošního dubna a května odhalily, že probíhající soptění výrazně zbarvuje mořskou vodu v okolí. Vědci se domnívají, že by mohla přijít další mohutná erupce. Kavachi je aktivní prakticky neustále, i když intezita jeho soptění se mění. Velkých erupcí jsme byli naposledy svědky v letech 2014 a 2007. Víme, že umí takzvané freatomagmatické erupce, které jsou extrémně explozivní. Dochází k nim, když se vystupující magma či láva dostane do kontaktu s vodou.

Žraločí svět

Vědci sopce Kavachi přezdívají „Žraločí vulkán“, protože v jeho okolí žije velké množství žraloků, především kladivounů bronzových (Sphyrna lewini) a žraloků hedvábných (Carcharhinus falciformis). Podle všeho jim nevadí horká, kyselá voda, která je plná sloučenin síry.

TIP: Největší známá podmořská erupce dala vzniknout novému masivnímu vulkánu

V kráteru vzniklo bohaté společenstvo ryb a dalších živočichů, jimiž se žraloci živí. Právě žraloci a další osazenstvo kráteru se pravděpodobně stanou oběťmi nadcházející erupce. V minulosti jich už ale zažili celou řadu a jejich populace se zřejmě opět rychle namnoží a budou dál prosperovat v extrémním prostředí „Žraločího vulkánu“.

Kněžna Emma, manželka českého knížete Boleslava II., zaujímá mezi ženami Přemyslovců ojedinělé postavení, a to především proto, že razila vlastní mince, na kterých používala královský titul „ENMA REGINA“. Zároveň na nich oproti všem zvyklostem neuváděla jméno panujícího knížete.

Historici a numismatici si tak po celá staletí kladli otázku, co ji k tomu mohlo opravňovat. Titul „REGINA“ naznačuje, že jeho nositelka pocházela z královského rodu. Vzhledem k nedostatku pramenů se však dlouhá léta o původu kněžny Emmy vedly pouze polemiky.

Italská princezna

Nejnovější historická bádání naznačují, že Emma pocházela nejspíše z Itálie, kde se kolem roku 948 narodila do panovnické rodiny. Její matka Adelhaid pocházela z rodu burgundských králů, otcem byl italský král Lothar II. ze vznešené francké rodiny Bosonidů. Přestože se Lothar pyšnil titulem rex Italie, reálně moc v Itálii nikdy nezískal a roku 950 byl nejspíš otráven svým protivníkem Berengarem z Ivrea. 

Po jeho smrti odešla Adelhaid i se svou dcerou ke dvoru německého panovníka Oty I., za něhož se zakrátko provdala. Spolu s ním byla roku 962 korunována císařovnou a přivedla na svět také budoucího císaře Otu II. Její dcera Emma se roku 966 stala manželkou západofranckého krále Lothara I. Jako věno obdržela od svého manžela hrad Dijon, kde razila vlastní mince.

Aktivně zasahovala i do politiky, zejména do sporů svého muže s jeho bratrem, dolnolotrinským vévodou Karlem. Vztah obou manželů však negativně ovlivňovaly válečné půtky mezi Lotharem a císařem Otou II. Římský panovník byl totiž nevlastním bratrem Emmy a ta nesla výpady vůči němu dost nelibě. Napjatá politická situace se přehoupla i do osobní roviny a královna dokonce čelila obvinění z cizoložství, jehož se údajně měla dopustit s laonským biskupem Adalberonem. Za tímto křivým nařčením stál její švagr, vévoda Karel, který se snažil zpochybnit následnictví královnina syna Ludvíka. Emma však situaci ustála, a nakonec docílila toho, že Lothar nechal Ludvíka korunovat jako svého spoluvládce.

Roku 986 Lothar zemřel a království převzal jeho syn Ludvík V. Nový panovník však za necelý rok nešťastně zahynul při lovu a francouzská šlechta zvolila vladařem Hugo Kapeta (987–996). Nárok na trůn však vznesl také vévoda Karel Dolnolotrinský a se svým vojskem dobyl Laon, kam se pod ochranu biskupa Adalberona Emma uchýlila. Vévoda ji potom držel nějaký čas v nedůstojném zajetí v klášteře (patrně kdesi v Burgundsku).

Zadržená královna se obrátila s prosbou o pomoc na své příbuzné v říši. V dopisech, které se dochovaly, si stěžovala, že je zcela opuštěná a bez peněz, a že se hodlá uchýlit ke svému bratranci, bavorskému vévodovi Jindřichovi II. Svárlivému. Tím se její stopa v pramenech na čas ztrácí, pouze nekrologium kláštera St. Denis v Paříži uvádí, že královna-vdova zemřela zcela opuštěná 2. listopadu 988.

Slavné denáry

Novodobá bádání však prokázala, že šlo o omyl, neboť Emmin poslední známý dopis je datován do prosince téhož roku. Podle všeho se tak nakonec přece jen dostala ze zajetí vévody Karla, nejspíše díky vlivu své matky Adelhaid a její snachy, princezny Theofano. Po svém propuštění odešla na dvůr vévody Jindřicha II., ale dlouho zde nezůstala, neboť se zakrátko znovu vdala – tentokrát za Jindřichova věrného a důležitého spojence, českého knížete Boleslava II.

Emma díky tomu sňatku uprchla z dosahu svého nenáviděného švagra, uchovala si postavení panovníkovy manželky a získala přemyslovskému vladaři kontakty přímo s centrem Svaté říše římské. Podle Kosmovy kroniky se nové kněžně v Čechách zalíbilo a prostý lid ji velmi ctil a miloval.

Od Boleslava II. obdržela věnem město Mělník i s hradištěm, a navíc právo razit vlastní mince. Tak vznikly slavné Emminy denáry s opisem „ENMA REGINA/CIVITAS MELNIC“. Jedná se o takzvané denáry ethelredského typu, který má na přední straně poprsí s malým křížkem a na druhé straně ruku mezi písmeny alfa a omega. Přestože doposud bylo nalezeno jen něco málo přes sto Emminých mincí, ze zjištěného počtu použitých razidel je jejich množství odhadováno nejméně na 100 000 kusů. Současní numismatici pak připouštějí počet dokonce minimálně dvojnásobný. Tento fakt svědčí o tom, že Emminy ražby nebyly jen pouhou epizodou, ale jednalo se o dlouhodobější mincování. 

Matka nebo macecha?

Kníže Boleslav II. byl ženatý několikrát, pravděpodobně třikrát, a Emma byla nejspíše jeho poslední manželkou. Kronikář Kosmas však označil kněžnu za matku Boleslavových dvou nejstarších synů – Václava, který zemřel ještě v mládí a nedochovaly se o něm téměř žádné zprávy, a Boleslava III. Mladší syny Jaromíra a Oldřicha pak Kosmas omylem považoval za potomky Boleslava III.

Biskup Dětmar z Merseburku, který žil v letech 975–1018, naopak ve své kronice tvrdí, že jejími syny byli Oldřich a Jaromír. Emma se ale za Boleslava II. provdala nejdříve roku 989, v té době jí bylo zhruba čtyřicet let, a těžko by mohla porodit krátce po sobě dvě zdravé děti. Jediný, kdo teoreticky přichází v úvahu jako její syn, je nejmladší Oldřich. Pokud by se ale skutečně narodil až po roce 989, nemohl by se stát otcem Břetislava, který přišel na svět někdy mezi léty 1002–1005. 

Zdá se tedy, že Emma se za Přemyslovce provdala krátce po smrti jeho druhé manželky, matky Jaromíra a Oldřicha. Je však také možné, že kníže v té době žil s matkou svých mladších synů a když se mu naskytla možnost vzít si ženu z královského rodu, svou dosavadní manželku jednoduše zapudil. Příklady zapuzování manželek a uzavírání nových politicky výhodných sňatků nebyly v té době ničím neobvyklým. Boleslav tímto krokem nic neztratil, právě naopak. Jaromíra a Oldřicha odsunul na vedlejší kolej a potvrdil jako nástupce svého nejstaršího syna Boleslava III., legitimně zrozeného z prvního manželství. A především získal ženu s rozsáhlými evropskými kontakty, spřízněnou s císařským rodem. 

Vyhnána z Čech

Po smrti knížete Boleslava II. v roce 999 odešla Emma na své vdovské sídlo do Mělníka, kde nadále razila mince s titulem regina. Vlády se mezitím ujal Boleslav III., za jehož panování se přemyslovský stát ocitl v první těžké krizi. Nový kníže nahrazoval svou vladařskou neschopnost krutostí a z obavy o knížecí stolec se rozhodl vypořádat se svými konkurenty – bratry Jaromírem a Oldřichem. Staršího Jaromíra nechal vykleštit, aby mu zabránil zplodit dědice, a mladšího Oldřicha se pokusil bezúspěšně zabít.

Emma byla zpočátku před krutostmi Boleslava III. chráněna. Na domácím poli vládnoucího Přemyslovce nijak neohrožovala a mohla si zachovávat odstup, protože nebyla skutečnou matkou ani jednoho ze soupeřících bratří. K bezpečí kněžny také jistě přispívalo její nesporné důstojenství a rozsáhlé mezinárodní styky. Došlo na ni až na jaře roku 1002, kdy ji Boleslav III. spolu s jejími nevlastními syny vypověděl z Čech. Kněžna se s oběma vyhnanými Přemyslovci uchýlila pod ochranu německého císaře Jindřicha II.

V Čechách pak vyvrcholila krize sesazením Boleslava III. a obsazením Čech vojsky polského knížete Boleslava Chrabrého. Ten nejdřív dosadil na trůn jakéhosi Vladivoje, který zanedlouho zemřel. Vlády se pak nakrátko chopil vyhnaný Jaromír a po něm opět Boleslav III., který v zemi rozpoutal krvavý teror. Polský vladař ho proto raději sesadil a na český knížecí stolec usedl osobně.

V zájmu nevlastních synů

Emma mezitím využívala všech svých styků a prestiže a vedla aktivní politiku, aby ve prospěch vyhnaných Přemyslovců získala císaře Jindřicha II. Římský panovník chtěl zabránit tomu, aby se Boleslav Chrabrý trvale zmocnil Čech. Na válečnou akci ve prospěch Oldřicha a Jaromíra ale zpočátku neměl dostatek sil, neboť byl plně zaměstnán upevňováním pozic v říši. Teprve v srpnu roku 1004 se odhodlal k vojenskému zásahu proti polskému knížeti. Poté, co Boleslav Chrabrý odmítl přijmout Čechy v léno, vpadlo bavorské vojsko v čele s Jaromírem do Čech. Rychlý útok, jež podpořilo místní obyvatelstvo, Poláky zcela překvapil. Boleslav proto raději zemi urychleně opustil a pražský hrad opanoval Jaromír. Poté do Prahy dorazil i císař Jindřich II. a udělil knížeti Čechy v léno. 

TIP: Znesváření Přemyslovci: Co odstartovalo bratrský boj na život a na smrt?

Kněžna Emma, která se výrazně zasadila o navrácení Čech (Morava zatím nadále zůstávala pod polskou vládou) do rukou vyhnaných Přemyslovců, se ale zpět nevrátila. Zůstala na dvoře Jindřicha II., kde 1. nebo 2. listopadu 1006 ve věku nedožitých 60 let zemřela.

Její odchod popisuje Kosmova kronika: „Kněžnu Hemmu, perlu ženského pohlaví, zachvátila zimnice a ona byla vyproštěna z tělesných pout. Její náhrobní nápis s těmito verši buď jsem viděl, nebo se pamatuji, že jsem viděl napsán: Hemma tu leží, hle, pouhý prach, jež byla jak gemma. „Pane“, tak prosím tě, rci milostiv té duši buď.“ Není s jistotou známo, kde spočinuly její ostatky, podle některých indicií by ale mohla být pohřbena na Pražském hradě. 

První zmíněný typ – difuzní mlhoviny představují mezihvězdný oblak utvořený převážně z horkého ionizovaného plynu neboli plazmatu, který emituje světlo různé barvy. Zdrojem ionizace plynu je ultrafialové záření hmotné horké stálice, ukryté v nitru mračna. Její záření ohřívá okolní plyn a zbavuje tak jeho atomy elektronů. Ty se pak srážejí s atomy plynu a uvolňují energii v podobě viditelného světla.

Předchozí část: Atlas mlhovin: V mračnech plynu a prachu se zrodil také náš život (1)

Emisními mlhovinami mohou být kromě hvězdných porodnic také planetární mlhoviny i pozůstatky po explozích supernov. Jediná podmínka zní, aby se v blízkosti vyskytovala stálice, jež excituje a ionizuje materiál mlhoviny. Hlavní složku mezihvězdného plynu tvoří vodík, který se snadno ionizuje ultrafialovým zářením: Označujeme ho pak symbolem HII a odpovídajícím mlhovinám říkáme oblasti HII. Vlnová délka většiny záření vodíku se pohybuje v červené části spektra, proto mají dané mlhoviny na fotografiích zmíněnou barvu. 

Ne náhodou pospolu

Společný výskyt hvězd a oblaků plynu v podobě popisované emisní mlhoviny není náhodný. Horké stálice, jež vydávají ultrafialové záření, jsou totiž obvykle mladé – vznikly v relativně nedávné minulosti z okolních mračen. Jako příklad můžeme uvést známou Velkou mlhovinu v Orionu, která obklopuje mladou skupinu hvězd Trapez a v níž pozorujeme značné množství globulí neboli hvězdných zárodků. 

Mezi emisní mlhoviny patří také M16 s přívlastkem „Orlí“, vzdálená od Země sedm tisíc světelných let. Zahrnuje mladou otevřenou hvězdokupu a rodí se v ní další stálice. V jejím středu sledujeme ikonické „sloupy stvoření“, proslavené především díky snímkům z Hubbleova teleskopu. Chladný plyn v mlhovině vytváří z molekulárního vodíku „choboty“, měřící několik světelných let. Vysoká vnitřní hustota podlouhlých formací způsobuje kolaps plynu vlastní vahou, a na jejich koncích tak vznikají hvězdy.

Jen odražené světlo

Na rozdíl od emisních mlhovin jejich protějšky, označované jako reflexní, žádné světlo samy nevyzařují: Díky vysoké koncentraci prachu odrážejí tato mračna světlo blízkých hvězd. A také v jejich případě se jedná o místo zrodu stálic. Zdroj světla reflexní mlhoviny není dost silný, aby došlo k ionizaci plynu jako u emisní kolegyně, ale stačí na to, aby světelný rozptyl zviditelnil přítomný prach. Mezi mikroskopické částice zodpovědné za zmíněný rozptyl patří kousky uhlíku – diamantový prach – i jiných prvků, zejména železa a niklu. Reflexní mlhoviny bývají modré, protože je rozptyl účinnější pro světlo uvedené barvy než pro to červené (stejný jev dodává pozemské obloze modrý odstín).

Astronomové dosud objevili zhruba 500 reflexních mlhovin. Jedny z nejkrásnějších obklopují hvězdy v Plejádách, které patří mezi nejjasnější otevřené hvězdo­kupy: Obsahují přes 300 stálic, měří v průměru 13 světelných let a dělí je od nás asi 400 světelných roků. V současnosti hvězdo­kupa prochází skrz nezávisle vzniklou prachovou mlhovinu. Jednotlivé stálice ozařují její části, a v okolí každé z nich tak vznikají modré reflexní mlhoviny. Modrá barva je podtržena tím, že jde o světlo horkých hvězd spektrální třídy B.

Neprostupná mlha

Naproti tomu tzv. temné mlhoviny nesvítí vůbec a jedná se o poněkud tajuplné útvary. V jejich blízkosti se nenachází žádná hvězda, která by oblak nutila zářit (jako v případě emisní mlhoviny) nebo jejíž světlo by se odráželo na částečkách prachu (jako u mlhoviny reflexní). Zpravidla je tedy pozorujeme, pouze pokud zakryjí část jiného, vzdálenějšího zářícího protějšku a ukážou se na jeho pozadí jako tmavá oblast. 

Jde o velmi studená oblaka, s teplotou dosahující snad jen několika desítek stupňů nad absolutní nulou. Složením odpovídají difuzním mlhovinám, takže obsahují vodík v podobě molekul, dále helium a částečky prachu – a právě ty velmi efektivně brání průchodu viditelného světla. Temné mlhoviny mohou měřit až několik stovek světelných let a hmotností atakovat i desítky milionů ekvivalentů Slunce, což z nich dělá obrovskou zásobárnu materiálu pro vznik hvězd. Často přitom tvoří součást rozsáhlých komplexů mlhovin nejrůznějšího typu. 

TIP: Vítejte v kosmické galerii: 10× dechberoucí krása vesmírných mlhovin

K nejznámějším popsaným objektům se řadí Uhelný pytel v souhvězdí Jižního kříže, Hadí mlhovina v podobě temných pruhů vlnících se v souhvězdí Hadonoše či Koňská hlava coby součást obřího mlhovinového komplexu v Orionu. Poslední zmiňovaná připomíná šachovou figurku koně a patří k nejčastěji fotografovaným vesmírným objektům.

Mimořádná efektivita samohybných houfnic ISU-152 se ukázala, když 1. gardová tanková armáda generálplukovníka Michaila Katukovova bojovala na jaře 1944 na území Bukoviny, zhruba 90 km od prvorepublikových hranic ČSR. V jihozápadní části bojiště překvapil její jednotky rozhodný protiútok německých tanků. Klín čtyřiceti strojů PzKpfw V Panther prorazil za podpory letectva s mechanizovanými a pěšími jednotkami řídkou sovětskou obranou a mířil směrem k přístupům k osmdesátitisícovým Černovicím.

Třicet skolených pantherů

Pokud by se Němcům podařilo probojovat až k městu, Katukovovy jednotky by byly odříznuty, prakticky obklíčeny a jejich vyproštění by znemožnilo přípravy ofenzivních operací, které na dlouhodobě sporném území nedaleko rumunských hranic měly pokračovat. Aby velitelství armády předešlo pohromě, vyčlenilo ze záloh velitele pluk samohybných houfnic ISU-152. Sovětští stratégové dokázali z pohybu nepřátelských vojsk odhadnout cíl jejich ofenzivy, proto jednotky pluku rozmístili na vhodný kopec nad čárou německého postupu.

Když se Němci přiblížili, strhla se několikahodinová taktická bitva, během níž obě strany utrpěly značné ztráty. Zejména díky přesné palbě zkušených osádek ISU-152 a extrémní účinnosti munice pro houfnice ML-20S se podařilo německou protiofenzivu zastavit. Ten den muselo oblastní velení Wehrmachtu z útočících strojů odepsat plné tři čtvrtiny. Třicet vraků tanků Panther zůstalo na bojišti a další rozvoj útočných operací 1. gardové armády byl zajištěn.

Boje ve Východním Prusku

Během těžkých bojů v Prusku, které se stalo prvním územím třetí říše, na něž vstoupila noha rudoarmějce, prokazovaly sovětské jednotky samohybných houfnic opakovaně svoje schopnosti v přestřelkách s nepřátelskými tanky.

Během odražení protiútoku na Sambijském poloostrově (u dnešního Kaliningradu) velitel 378. gardového pluku rozestavil svoje ISU-152 do půlkruhu, aby mohly ostřelovat sektor o šířce 180 stupňů. Sedmého dubna 1945 jedna z baterií pluku zaujala pozici 250 metrů od nepřítele podél frontové linie. Útok 30 německých tanků a šesti útočných děl odrazila bez vlastních ztrát, pouze se dvěma poškozenými podvozky.

TIP: Ohromující Hitlerův čmelák: Německá samohybná houfnice SdKfz 165 Hummel

Podobná bitva, kdy samohybné houfnice ISU-152 odrazily nepřátelské obrněnce takřka beze ztrát, se odehrála 20. dubna 1945 v rámci berlínské operace ve východoberlínském obvodu Lichtenberg. O den dříve samohybné houfnice 360. gardového pluku a pěchota z 388. střelecké divize dobyly předměstí a na noc se v něm zakopaly. Když přišel německý protiútok pěšího pluku posíleného 15 tanky, gardovci deset z nich zničili spolu se zhruba třemistovkami německých vojáků – opět bez jediné ztráty.

To, jak coby lidstvo dnes reagujeme na možnou klimatickou hrozbu, je patrné ze stránek novin i z titulků internetového zpravodajství. Lze ale například podobné stopy najít v Toskánsku 6. a 7. století? Nad tím dumali badatelé univerzity v Pise. Práce týmu geologa Giovanniho Zanchetty by se dala shrnout podivnou zkomoleninou několika lidových úsloví: „Když se žení čerti, je z toho voda na mlýn všech svatých!“ Jak se v tom vyznat?

Začátek odpovědi je třeba hledat v jeskyni. Konkrétně pak v toskánské jeskyni Renella, vyhlášené svou krápníkovou výzdobou. A právě na krápnících, respektive na stalagmitech rostoucích ze dna vzhůru, tu Zanchetta prováděl svůj výzkum. Nemohl si přitom nevšimnout, že tradičně střídmé přírůsty se v několika časově omezených epizodách nápadně zvětšily. Naposledy v období mezi 6. a 7. stoletím. 

Krápníky rostou

To ostatně potvrdila i radiokarbonová metoda datace řezů krápníků. Stalagmity přitom nepřirůstají zvýšeným tempem jen tak, potřebují k tomu velmi specifické klimatické a chemické podmínky. Dá se říct, že v krasovém prostředí jejich růstu prospívají dlouhodobě deštivá období. A soudě podle míry přírůstu tehdy muselo pršet v Toskánsku opravdu festovně. Zanchetta vše řešil s kolegy meteorology, klimatology i dendrology. Zajímalo ho, jestli je i v jejich modelech, datech a vzorcích zachyceno takové výrazně deštivé období. A dospěli přitom ke shodě. Nabízelo se i vysvětlení. 

Na vině regionálně silně atypickému klimatu, ve kterém se rychle střídala období výrazného sucha s extrémně vydatnými srážkami, by pravděpodobně mohl být klimatický fenomén tzv. severoatlantické oscilace. Přesněji – delší období sníženého atmosférického tlaku (tlakové níže), které „zaplavilo“ severní a střední Itálii vlhkým vzduchem ze severního Atlantiku. Na horizontu Alp se vypršel a v údolích působil šokové záplavy a povodně. To, že nad Itálií pršela voda ze severního Atlantiku, potvrzuje rozbor izotopů kyslíku, vyvázaných ve stalagmitech. Voda z Atlantiku totiž disponuje jiným poměrem izotopů než jinak typické srážky nad Toskánskem. 

Pohledem současné vědy do sebe všechno hezky zapadá, máme klimatickou změnu i povodně. Ale z historického pohledu na tom pořád něco nesedí. Pokud se mezi 6. a 7. stoletím potýkali lidé s do extrému vychýleným „vražedným“ počasím, povodněmi a bouřemi s krupobitím, měly by o tom existovat nějaké zmínky v tradičních pramenech – dochovaných listech a kronikách, záznamech.

Kde hledat?

Háček je v tom, že stížností na počasí v nich nenajdeme pro dané období nějak neobvykle víc. Že se střídala období hladu a hojnosti, zle doráželi barbaři ze severu a na trůnech se měnili panovníci lepší a horší, to prosím ano. Jako vždycky. Ale že byl region vystaven století bouří a klimatických změn nebývalých tu tisíc let, to už nikoliv. Ještě že Giovanni Zanchetta pocházel z toskánského městečka Lucca, kde z 6. století datují jednu populární legendu o velkém zázraku. Šlechtic jménem Fridianus pocházel z Irska a zavčas se obrátil na křesťanství. Jako mnich doputoval až do městečka Lucca, kde se z boží vůle dopustil zázraku. Přesněji tedy s pomocí několika klacíků a vroucích modliteb odvrátil dravý tok rozvodněné řeky Serchio, která se tehdy na lidské příbytky valila.

Původ světce je přitom doložený: založil tu slavnou katedrálu, psali o něm pochvalně i papeži. Důkazy o zastavení povodňové vlny modlitbami se už hledají hůře, nicméně jako jeden z mála dobových zdrojů potvrzují alespoň přítomnost „nebývale ničivé vody“. Zanchetta, ve snaze nalézt vícero zmínek o dešti a povodních, tak vyzkoušel ještě jeden netradiční směr bádání. Když už se jeden světec v Toskánsku 6. století proslavil vodním zázrakem, možná se podobných mimořádností dopustili i další svatí, ne? A skutečně! Díky originální databázi Kultu světců dávných věků a záznamům o činech svatých mužů, sepsaných papežem Řehořem I., se dobral mimořádného objevu. 

Samá voda

Víře hluboce oddaná katolická Itálie 6. století byla světců a zázraků plná. Ale to, že se více než 20 % jejich „zázraků“ v inkriminované době týkalo vodního živlu, se za úplnou náhodu nejspíš považovat nedá. Zvlášť proto, že voda obvykle v mimořádných činech světců oněch časů nehrála významnou roli. A také proto, že řada z popisovaných zázraků měla dost originální, dosud nikde jinde nezachycenou podobu. „Najdete tam nejrůznější typy zázraků,“ vysvětluje Adam Izdebski, environmentální historik z institutu Maxe Plancka v Německu, který se na studii rovněž podílel. „Svatý Martinus vytvořil v toskánské jeskyni nový vydatný zdroj vody. Bárka, převážející svatého Cerbonia, zázračně unikla bouři. A svatá Scholastika, při návštěvě svého bratra-dvojčete Benedikta, přivolala déšť, aby s ním mohla pobýt déle.“

Nevídané množství – až pětina všech popisovaných zázraků z té doby měla co dočinění s vodou a vodním živlem. Svatí procházeli bez úhony vodopády a brodili se divokými proudy řek. Pod jejich chodidly vznikaly tůně a ze skal tryskaly prameny. Přinášeli vláhu polím obdělávaným dobrými křesťany a naopak postihli krupobitím ty nehodné.

Zanchetta připouští, že to je poněkud chatrná konstrukce, ale stavět se na ní prý dá. Lidé, žijící v období klimatických změn, totiž nevnímali změny jako takové. „Je to o celkovém nastavení myšlení, o tom, jak o realitě přemýšlíte,“ říká. Což rozhodně stojí za pozornost i dnes. Klimatické změny totiž nepřinesly do Toskánska jen negativa a zhoubu.

Proměny

Velká voda spláchla to „špatné a nefunkční“, přispěla mnohde k rozvoji a stala se motorem změn k lepšímu. Vynesla například do čela panovníky, kteří na krizi efektivně zareagovali a zajistili zemi prosperitu. Pomohla těm připraveným. Zničila úrodu zasazenou na polích v nížinách, ale také zabránila několika občanským válkám a zpomalila tlak barbarských nájezdníků.

TIP: Suchem spálené české země: Jak si naši předkové vysvětlovali výkyvy počasí?

Lidé nevnímali výrazně deštivější období jako nějaký extrém, protože přinášelo vedle negativ i pozitiva. Proto se o něm místní, alespoň podle Zanchetty, nikde v kronikách výrazněji nezmiňují. Že ale opravdu vydatněji pršelo – v daných podmínkách skutečně mimořádně – se nepřímo odráží v legendách o svatých, kteří v období klimatických změn více „pracovali“ při svých zázracích s vodou. Změna klimatu, to prostě byla voda na jejich mlýn!