Americká Agentura ministerstva obrany pro pokročilé výzkumné projekty, čili DARPA, cílí svou podporu do oblastí výzkumu a vývoje, které považuje za klíčové a slibné pro budoucnost Spojených států i celého světa. Nedávno spustili program NOM4D (Novel Orbital Moon Manufacturing, Materials, and Mass Efficient Design), který je věnován konstrukci velkých objektů ve vesmíru.

Program NOM4D je součástí úsilí o snížení nákladů na kosmické lety, které jsou stále astronomické. Vesmírné stavitelství by mělo využívat materiál dovezený ze Země a v dohledné budoucnosti i materiál z jiných světů, jako je Měsíc či Mars. Určitě se bude stavět v souvislosti s lety na Měsíc, zejména až tam dorazí landery soukromých společností v rámci programu NASA „Commercial Lunar Payload Services“.

Stavby ve vesmíru

DARPA již spolupracuje s osmi týmy, které se v rámci programu NOM4D zaměřují na konstrukci struktur ve vesmíru, neomezených objemem nákladních prostorů v nosných raketách. V úvodních fázích se financování z prostředků DARPA soustředí na pozemský výzkum. Pak bude následovat prostor mezi Zemí a Měsícem, který se rýsuje jako prioritní oblast zájmu amerických ozbrojených sil.

TIP: Je to blízko! První vesmírný hotel by mohl začít fungovat již za tři roky

Program NOM4D zahrnuje vývoj a testování nových materiálů, výrobní procesy a design technologií, které bude možné v budoucnu využívat ve vesmíru. Produktem výroby ve vesmíru je i Mezinárodní vesmírná stanice, která ale vznikla s podstatným přispěním astronautů a v průběhu dlouhé doby. V budoucnosti by podobné stavby měly vznikat téměř výhradně díky robotickým systémům.

Nejen Spojené státy jsou „proslavené“ poněkud bizarními soudními přemi. O podivnosti před soudním stolcem není nouze ani v Indii. Sanjeev a Sadhana Prasadovi podali žalobu na svého vlastního syna pro „duševní újmu“. Rodičovský pár tvrdí, že v průběhu let investovali značné sumy peněz do synova vzdělání a odborné přípravy, finančně mu pomáhali, když nemohl najít práci.

„Vzdali jsme se svých snů, abychom ho vychovali. Dokonce jsme si vzali půjčku na jeho vzdělání. Zaplatili jsme mu pilotní kurz, velkolepou svatbu a líbánky v Thajsku,“ vypočítává otec investice do synova štěstí. Na oplátku od něj očekávali jediné – že jim na stáří „dá vnouče“. „Můj syn je ženatý šest let, ale dítě stále neplánují,“ prohlásil zklamaný otec.

TIP: Jak dlouho trvá doživotí? Americký soud řešil neobvyklou žádost doživotně odsouzeného

Rodičům vadí i všetečné otázky sousedů a známých, které jim podle jejich slov způsobují další bolest. Rodiče proto požadují úhradu nákladů na synovu výchovu ve výši 25 milionů indických rupií (zhruba 7,5 milionu korun) a stejnou částku jako náhradu za způsobenou duševní újmu. Svou žalobu jsou ochotni stáhnout, pokud synova partnerka do roka otěhotní.

Glaciální archeologové se v Norsku blýskli úžasným objevem. Jde o neuvěřitelně zachovalý šíp z doby železné, jehož stáří je asi 1 700 let. Byl nalezen jako součást souboru několika desítek šípů rozmanitého stáří, které se skrývaly v ledu, na blíže neupřesněném místě v pohoří Jotunheimen. Nález šípů úzce souvisí s globálním oteplováním, které odkrylo předměty dlouhá staletí ukryté v ledu.

Zmíněný šíp, který měří asi 80 centimetrů, se zachoval ve výjimečně dobrém stavu, se železným hrotem i aerodynamickým opeřením. Podle odborníků je zachovalý podstatně lépe než šípy slavného ledovcového muže Ötziho, i když ty jsou zase zhruba třikrát starší. Podle odborníků je každopádně velmi výjimečné objevit tak starý šíp s opeřením.

Šíp dávných lovců

Dánský archeolog Lars Pilø, který je ve vedení programu Glaciální archeologie, a jeho kolegové, se rozhodli upustit od radiokarbonového datování šípu. Při takové analýze by bylo nutné část šípu obětovat. Styl šípu je ale velmi známý, takže ve skutečnosti bylo poměrně snadné ho se slušnou přesností datovat.

TIP: Tání ledu v Norsku odkrylo rozsáhlý soubor tisíce let starých šípů

Šíp na sobě nese prvky, které se nacházejí na zbraních obětovaných v dánských rašeliništích, zhruba v letech 300 až 600 našeho letopočtu. V té době takové šípy používali lovci, kteří se vydávali do hor a lovili tam soby. Výzkum šípu stále pokračuje. Vědci věří, že se jim podaří zjistit, odkud pocházejí použité materiály, včetně zmíněného opeření.

Jak známo, vynalézavost je hnacím motorem vývoje lidstva. Jen v málokteré oblasti však byli lidé v uplynulých tisíciletích tak málo úspěšní, jako ve snaze zamezit nechtěnému početí. Naštěstí. Jinak bychom nejspíš vymřeli. Přitom je to zvláštní. Způsob výroby alkoholu objevili lidé celkem rychle. Ale přijít na to, jak si užít sex bez následků, se jim dlouho nedařilo. A vyhráno není ani dnes. Protože, přiznejme si, žádná ze současných antikoncepčních metod není stoprocentně dokonalá.

Prosby a vykuřování

Už naši pravěcí předkové se snažili omezit počet hladových krků v jejich tlupě. Jak na to šli? Tak, jak byli zvyklí v jiných oblastech. Snažili se „ukecat“ božstvo a podplatit ho nejrůznějšími dary. Praktikovali zaříkávání či rituály. Přímo doložené tyto postupy z dob pravěku samozřejmě nemáme. Dovídáme se o nich, jako o mnohých jiných oblastech způsobu života tehdejších lidí, v tisíciletí přetrvávajících praktikách současných domorodců. Hlavní problém byl v tom, že pravěcí lidé neměli tušení o spojitosti pohlavního styku a početí. Dítě bylo zkrátka darem bohů. Ale i tenkrát, stejně jako dnes, platilo, že ne všechny dárky dokážeme s vděkem ocenit.

Z období starověkého Egypta se dochovaly i písemné prameny. Konkrétně Petriho papyrus, který bývá také nazýván Gynekologickým papyrem. Jsou na něm popsány mimo jiné různé antikoncepční metody. Vznikl okolo roku 1850 př. n. l. – to už Egypťané pochopili, že bohové jsou vůči jejich prosbám imunní, a tak budou muset vzít ochranu do svých rukou. Stali se průkopníky nejrůznějších praktických postupů, které ve výsledku skutečně mohly mít úspěch a početí zabránit. Současně však měly mnoho nepříjemných vedlejších následků. 

K oblíbeným metodám patřilo vykuřování pochvy ze zapálené směsi vonných bylin, což mohlo způsobit popáleniny nejrůznějšího stupně. Totéž platilo i v případě aplikace zátky z roztaveného vosku. Pesar z krokodýlího trusu možná krátkodobě účinkoval, ale po jeho zavedení nejspíš následovaly nepříjemné mykózy.

Je libo jatýrka?

Spojitost mezi pohlavním stykem a početím popsal řecký lékař Hippokratés. Zůstalo však jen u teorie. Spolehlivou metodu, jak otěhotnění zabránit, se mu objevit nepodařilo. Je známo, že starověké Řekyně si potrpěly na sušená kočičí játra. Naštěstí je neaplikovaly přímo do pochvy, ale nosily je jako amulet v sáčku zavěšeném na pravé noze. Účinky se tak dostavily přibližně stejné, jen bez oněch nepříjemných vedlejších příznaků. 

Řekyně si vůbec libovaly v pověrčivosti. Například za spolehlivou metodu platilo, když v době menstruace žena odchytila žábu a třikrát jí plivla do tlamy. Neúčinkovalo to však doživotně, každý rok bylo nutné tento postup zopakovat. Ale kdyby přece jen tato metoda selhala, jistily ji pro jistotu i jiné praktiky. Například výplachy pochvy šťávou z cibule či citrónu, medem, olejem, případně zavedením ovčí vlny napuštěné vínem. Což mohlo být docela účinné. Jak známo, kyselé prostředí se spermiím moc nezamlouvá.

Návody z Bible

Z Bible známe sofistikovanější antikoncepční metody. Dokonce je v ní popsán první chirurgický zákrok. Prováděný byl na mužích – logicky, neboť mužské pohlavní orgány jsou přece jen přístupnější. Bylo při něm nutné naříznout hráz kůže a vývodní cesty na pánském přirození. Ejakulát pak nemířil do pochvy, ale odcházel z boku ven. Sex byl díky tomu sice bezpečný, ale pro muže sebou tato operace nesla jeden netypický následek, který byl ovšem pro ženy zcela přirozený. Takto „upravení“ pánové museli močit vsedě.

Bible je také zdrojem jedné vynalézavé metody, která přes tisíciletí přetrvala až do dnešních dní. Praktikoval ji muž zvaný Ónán. Poté, když zemřel jeho bratr, dostal za úkol zplodit s jeho vdovou potomka, aby se tak zabránilo vymření rodu. On však tak cíleně neučinil. Nechtěl zplodit dítě, které by všichni připisovali bratrovi. Chtěl na něj mít vlastní právo. Oddal se tak sice milostným hrátkám s ovdovělou švagrovou, zaonačil to však tak, aby zůstaly bez následků. Ónána tedy můžeme označit za vynálezce přerušované soulože. Což sice zůstalo bez následků pro bratrovu ženu, ne však pro samotného Ónána. Když Hospodin zjistil, že ho podvedl, ztrestal ho smrtí.

Středověká metoda

Křesťanský středověk jakoukoliv antikoncepční metodu, na rozdíl od starověku, oficiálně zavrhoval. O početí a narození dítěte přece rozhoduje Bůh a zda dítě na svět přijde či ne, je boží vůle. Přesto i z této doby známe postupy, jak nechtěnému početí zabránit. A kupodivu ty nejúčinnější. 

V první řadě je nutno zmínit pás cudnosti. Obestírá jej pověst, že tento na první pohled spíše mučící nástroj instalovali svým ženám rytíři mířící na křížové výpravy, aby si zajistili jejich věrnost. To však podle dnešních historiků není příliš pravděpodobné. Je téměř vyloučeno, že by žena mohla mít něco takového na sobě po tak dlouhou dobu. I když, kdo ví. Žárliví chlapi mohou mít nejrůznější nápady. 

Ve středověku se používal také kondom. První známý máme doložený z roku 1564 a vyrukoval s ním jistý Gabriel Fallopius, který vymyslel pouzdro určené k navlečení na pánské přirození. Bylo vytvořené ze lněného plátna napuštěného roztokem potlačujícím infekci. Cílem primárně nebylo zamezit početí, ale zabránit přenosu francouzské nemoci neboli syfilidě. Název pochází z latinského slova „condus“, které označuje nádržku či nádobu. Vynález se ujal a stále zdokonaloval. Mezi známé uživatele kondomu patřil například Giacomo Casanova. V 18. století byly oblíbené a na výrobu nenáročné kondomy ze střev zvířat. V polovině 19. století se začaly vyrábět z kaučuku a od roku 1930 z latexu.

I dámy ve středověku používaly nejrůznější metody, které vycházely z babských rad. Patřilo mezi ně například pití kravské moči či výluhu z jeleních parohů. Oblíbená byla také voda, ve které kováři chladili své kleště. Ta ve výsledku mohla, vzhledem k přítomnosti těžkých kovů, skutečně způsobovat neplodnost.

Vzhůru k pilulkám

Koncem 19. století se objevilo první praktické využití pesarů. I před protesty církve je začal zkoušet německý lékař Wilhelm Mensinga. Svůj výzkum si prosadil a téma ženské antikoncepce se stávalo stále rozšířenější. Ve dvacátých letech začaly vznikat antikoncepční poradny. Nejprve v Anglii v roce 1921, o dva roky později v USA. Ve třicátých letech otevřela první takovou poradnu doktorka Slámová na II. gynekologicko-porodnické klinice v Praze u Apolináře.

Ve dvacátém století nabral vývoj antikoncepčních metod rychlé obrátky. Ve třicátých letech už lidé disponovali kromě kondomu a pesaru také vaginálními pěnami, poševními hubkami a tampony či dočasnými sterilizačními zařízeními na bázi záření. Od roku 1920 bylo známo také nitroděložní tělísko. Za jeho vynálezem stál německý gynekolog Ernst Gräfenberg, který jej vytvořil ze slitiny mědi, niklu a zinku. Jeho užití se však nedoporučovalo s přihlédnutím k riziku zánětu. Metoda přerušované soulože se tehdy nedoporučovala také. Ne tolik kvůli neúčinnosti, ale pro údajné zhoubné následky na lidský organismus, které byly ostatně připisovány i masturbaci.

První hormonální antikoncepční přípravek v tabletách byl k dispozici v USA v roce 1959. V našich končinách jej schválili o pět let později pod názvem Antigest. Následovaly ho přípravky aplikované v injekcích či nový bezpečnější typ nitroděložních tělísek. S českou verzí přišel v roce 1967 primář Jiří Šráček a na trh vstoupila pod názvem DANA, neboli Dobrá A Neškodná Antikoncepce.

TIP: Chtíč a smilstvo našich předků: Co bylo v sexu dovoleno a co se přísně trestalo?

V osmdesátých letech začaly okolo nejrůznějších antikoncepčních metod vyvstávat pochybnosti, nakolik mohou poznamenat zdraví. Zvláště nitroděložní tělíska byla obviněna ze způsobování zánětlivých pánevních nemocí. Následovaly poplašné zprávy okolo hormonálních pilulek. I když výzkumy postupně mnohé vyvrátily, případně popsaly a upřesnily rizikové skupiny, stoprocentní důvěru už se naplno obnovit nepodařilo. 

Množství a intenzita srážek představuje pro lidská sídla velmi významný faktor, který podle okolností přináší hojnost, nebo naopak nedostatek. Podle studie mezinárodního týmu vědců mohou dešťové srážky úzce souviset s nejen s polohou osídlení, ale i s jejich tvarem.

Výzkumníci rozdělili simulovaná města podle jejich tvaru a podle tohoto, zda se jedná o pobřežní či vnitrozemská sídla. Do výzkumu zahrnuli města vystavěná do tvaru kruhu, čtverce a trojúhelníku. Poté detailně zkoumali podnebí těchto měst.

Tvar města a jeho podnebí

Výsledky ukazují, že nejvíce prší ve městech kruhového tvaru, zatímco v trojúhelníkových městech prší nejméně. Deště v kruhových městech jsou v průměru o 78,6 procent intenzivnější a o 22 % četnější než v městech vystavěných do tvaru trjúhelníku. Vědci věří, že rozdíly souvisejí větrem a dalšími meteorologickými jevy, které interagují s městským prostředím a zástavbou. 

TIP: Technologický miliardář hodlá v USA vybudovat utopickou megapoli

Tvar města má větší vliv na jeho podnebí, pokud se město nachází na mořském pobřeží. Jde o důsledek mořské brízy, který pravidelně vzniká kvůli rozdílu teploty vzduchu nad vodní hladinou a pevninou. Podle vědců bychom měli tyto zákonitosti využít například při plánování designu nových měst.

La Paz, neboli španělsky „mír“, se nachází na obrovské náhorní plošině Altiplano v jihoamerických Andách. Rozkládá se na svazích příkrého kaňonu v průměrné výšce 3 650 m, čímž se řadí mezi nejvýš položená sídla na světě. Založili jej v roce 1548 Španělé, což se odráží na typické koloniální architektuře v dnešním centru. Navzdory odlehlosti a drsným podmínkám se La Paz proměnilo v důležité obchodní a mocenské středisko, a přestože oficiální bolivijskou metropolí je Sucre, v praxi plní zmíněnou roli právě třetí největší město země, kde sídlí vláda i prezident.

S narůstajícím významem se La Paz překotně rozšiřovalo. Ačkoliv se původně rozkládalo na dně kaňonu, postupně obrostly budovami i strmé svahy. A když už nezbylo místo, přetekla zástavba na náhorní plošinu nad městem a zrodilo se El Alto, jež se také dál rozrůstá. Technicky jde o samostatnou jednotku, ale v praxi s La Paz srostlo v jeden funkční celek.  

Veřejná doprava pro otrlé

Zajímavou a nedělitelnou součást města tvoří poněkud svérázný dopravní systém. Vzhledem k podloží, mimořádné kopcovitosti a typicky úzkým uličkám není možné v La Paz vybudovat metro, tramvajové tratě ani provozovat běžné autobusy. Dopravu proto zajišťuje především rozsáhlý vozový park soukromých mikrobusů: Potkáte je opravdu na každém kroku a zhruba za šest korun vás dovezou kamkoliv na trase. Každodenně na ně spoléhá většina obyvatel, což ovšem znamená v Evropě nevídané zácpy a odpolední špička víc připomíná  pomalu se sunoucí a zběsile troubící páternoster než plynulý provoz.   

Dopravní předpisy zjevně fungují spíš jako doporučení. Chodci rutinně vstupují do vozovky, na níž běžně stojí i stánky. Přechodů a semaforů je pomálu, ale nehodovost překvapivě nízká, protože místní jsou zvyklí – turisté by si však rozhodně měli dávat pozor. Hledět při procházení městem do telefonu představuje nejrychlejší cestu na pohotovost.

Mikrobusy ovšem neskýtají jedinou možnost přepravy, neboť od roku 2014 se La Paz pyšní unikátním systémem Mi Teleférico. V současnosti zahrnuje kabinová lanová dráha 35 zastávek na deseti trasách, jež pokrývají většinu města. Výhoda spočívá v plynulém provozu bez ohledu na dění dole a také v mimořádných výhledech. Pokud však trpíte strachem z výšek, pak raději opatrně: I ty nejnižší úseky totiž vedou 25 metrů nad zemí, místy se dráha dostává až nad 100 metrů a pocitu bezpečí nepřidává ani častý silný vítr.

Impozantní hory

Pro návštěvníky toužící po dobrodružství představují bezesporu největší lákadlo La Paz nedaleké hory, jež vybízejí k trekům v liduprázdné krajině a slibují úžasné scenérie. Začátečníkům lze doporučit vrchol Huayana Potosí s výškou 6 088 metrů, který se dá na poměry šestitisícovek zdolat relativně snadno: Můžete si najmout průvodce, dojít s ním k úpatí a poté absolvovat zhruba šestihodinový výstup do tábora ve výšce pěti tisíc metrů. Na vrchol pokrytý ledovcem se pak vyráží okolo druhé ranní tak, abyste nahoře stanuli za úsvitu – což zajišťuje přírodní představení, které vás připraví o řeč.

Cesta je sice fyzicky náročná, ale nevyžaduje větší zkušenosti s vysokohorskou turistikou. Ve městě funguje řada společností, jež výstupy pravidelně organizují a také vám zapůjčí veškeré vybavení, přičemž Huayana Potosí vyjde zhruba na 1 800 korun. Zkušení horolezci pak mohou zdolávat i další, podstatně náročnější masivy, a to za zlomek ceny Himálaje. Nejvyšší horu v okolí představuje Illimani s 6 439 metry, která je po Sajamě druhým nejvyšším vrcholkem Bolívie.

Výšková nemoc a jiné nástrahy

Bez dostatečné aklimatizace však u podobných výstupů hrozí výšková nemoc, s čímž je třeba při plánování počítat. Samotné město leží například oproti Praze o 3 200 metrů výš, a určité projevy výškové nemoci tak zažijí téměř všichni příchozí, aniž by se vůbec vydali do hor. Následky bývají individuální, ale fatální případy jsou extrémně vzácné: Většina lidí trpí silnější bolestí hlavy, dušností při námaze a únavou, přičemž symptomy po dvou či třech dnech postupně odezní. Lze je rovněž potlačit žvýkáním listů koky, které koupíte na každém rohu. Každopádně počítejte s tím, že první den na Altiplano nebude nijak příjemný.

Když už je řeč o negativních stránkách cesty: Ačkoliv patří La Paz na jihoamerické poměry mezi relativně bezpečná města, je třeba se mít na pozoru obzvlášť na tržištích, kde hrozí střet s kapsářem. Další nástrahu představují potulní psi, kteří doslova zamořili ulice. Přes den se nejedná o problém, ale v noci můžete zejména na periferii narazit na agresivnější zvířata.

Kuchyně milionů chutí

Návštěva La Paz skýtá mimořádný kulinářský zážitek, možná nejzajímavější v celé Jižní Americe. Pravou chuť Bolívie však najdete spíš na ulici a v lidových vývařovnách než v luxusních restauracích. Zmíněné gurmánské svatostánky zřejmě úplně nesplňují západní hygienické standardy, ale zato vám nabídnou unikátní chuťové odstíny. Většina jídel staví na mase, takže nic pro vegetariány – ale cestovatelé bažící po netradiční zkušenosti budou nadšení.

V La Paz můžete také okusit exotická masa: Například morčecí je velice jemné a křehké, podobné mladému králíkovi. Delikatesu představuje steak z lamy s kaší ze sladkých brambor, to vše štědře posypáno sušeným masem. Z pouličních jídel je vyhlášené třeba anticucho čili grilované plátky hovězího srdce, dále takřka michelinské vepřové sendviče a také vařené hovězí jazyky. Výborné jsou rovněž karachi neboli malé osmažené ryby nalovené v jezeře Titicaca, které se jedí v celku i s kostmi. K běžným záležitostem patří žvýkání listů koky, jež mají dodat sílu a současně náležejí ke kulturnímu dědictví země.

Nic pro nadšence muzeí

Pravdou zůstává, že milovníkům historie či urbanismu nemá La Paz příliš co nabídnout. Jádro je vyvedeno v koloniálním stylu, zatímco drtivou většinu dnešní zástavby tvoří jednoduché bloky cihlových domů, které ztělesňují neregulovanou divokou expanzi. Budovy obvykle postrádají omítku, která ještě zvyšuje stavební náklady – pro místní obyvatele již tak značné. Největší historickou hodnotu skýtá zřejmě bazilika sv. Františka z 18. století, ale jen stěží někdo zamíří do města výhradně kvůli ní.

Podobně „chudá“ jsou místní muzea. Za vidění však rozhodně stojí pouliční trh v El Alto, který se koná každou neděli a patří k největším na světě. Samozřejmostí je pak návštěva trhu Mercado de las Brujas s čarodějnými potřebami, jako jsou sušená mláďata lam, krev a byliny všeho druhu. Vynechat byste neměli ani hřbitov Cementerio General, kde nebožtíci spočívají v patrových blocích a vše zdobí množství graffiti se záhrobní tematikou.

Svérázné zvyky

Obyvatelé města, významně zastoupení původními kmeny Kečua a Ajmara, si většinou zachovali své zvyky a tradice. Obecně jsou zdvořilí a ochotní, ale nejedná se o vysloveně „objímací“ komunitu – k cizincům zaujímají spíš rezervovaný postoj. Dlužno dodat, že anglicky mluví jen málokdo a bez znalosti španělštiny si příliš nepopovídáte.

Místní však často a rádi vycházejí do ulic a nevynechají jediný svátek, výročí nebo sportovní výhru. Obzvlášť působivý je Día de los Muertos, obdoba našich Dušiček – ty zdejší ovšem vypadají spíš jako karneval spojený se sousedským grilováním, kdy se ulice zaplní posedávajícími a živě diskutujícími lidmi, v obležení jídla a alkoholu. Po celý rok je také k vidění rituál pačamama, při němž se na speciálních oltářích obětují v ohni malé repliky toho, co chce dotyčný získat. Pálí se tak dřevěná autíčka, ale i domy či restaurace…

TIP: Město obrozené v krvi: Kolumbijský Medellín se snaží přijmout svoji minulost

Kromě oslav všeho druhu jsou časté i demonstrace. Na rozdíl od hornických měst na jihu bývají v La Paz jen zřídkakdy násilné, ale spolehlivě dokážou zablokovat již tak špatně průjezdné ulice. Intenzivní dojem pak zanechávají zejména stávky popelářů, kteří mají ve zvyku podpořit své požadavky vyklopením odpadu na hlavní třídu… 

Na noční obloze můžeme vedle Měsíce, planet, stálic, hvězdokup a galaxií spatřit také zářící či temná oblaka mezihvězdné látky složená z prachu a plynu. Mnohá z nich lze pozorovat již triedrem, ale jejich skutečná krása vynikne až na fotografiích pořízených velkými pozemními nebo kosmickými dalekohledy. 

Malé obláčky

Původně se termínem „mlhovina“ označovaly všechny mlhavé útvary na obloze – například i galaxie M31 v souhvězdí Andromedy, která při pohledu pouhýma očima či malým dalekohledem skutečně vypadá jako nepatrný mlhavý oblak. Ještě dnes se jí občas říká „mlhovina v Andromedě“.

Zřejmě první zmínka o mlhovinách pochází z roku 964 od perského astronoma Abdurrahmána as-Súfího, který právě M31 popsal jako „malý obláček“. Dávní arabští a čínští hvězdáři také zaznamenali vznik Krabí mlhoviny coby důsledek výbuchu supernovy v roce 1054. A roku 1610 objevil Nicolas-Claude Fabri de Peiresc mlhovinu v Orionu, kterou nezávisle pozoroval rovněž Johann Baptist Cysat. 

Ovšem teprve vynález dalekohledu a pokroky v optice v 17. století umožnily nástup pozorování těchto mlhavých objektů. První detailní sledování emisní mlhoviny v Orionu nicméně čekalo až na vynikajícího vědce Christiaana Huygense. V roce 1659 ji detailně popsal a načrtnul její vzhled, včetně poloh hvězd ze skupiny Trapez.

Není mlhovina jako mlhovina

Koncem roku 1919 začal Edwin Hubble pracovat na kalifornské Mount Wilson Observatory: Jeho výzkum se zaměřoval především na „rozmazaná“ místa na obloze, přičemž tehdy nalezl 512 dříve neznámých mlhovin. Předpokládal však, že se jedná o obláčky plynu uvnitř Mléčné dráhy. 

V roce 1923 využil proměnné hvězdy typu Delta Cephei (tzv. cefeidu) v „mlhovině“ v souhvězdí Andromedy, aby určil vzdálenost objektu od Země. A dostavilo se převratné poznání, že se útvar nachází vně naší Galaxie, a že jde tudíž o další hvězdný ostrov. Skutečné mlhoviny ovšem Hubble pomohl kategorizovat na základě světelných spekter, která vytvářejí. Přitom také objevil, že se téměř všechny pojí se stálicemi a že je ozařuje jejich světlo.

Místo zrodu hvězdy…

Mlhoviny představují mezihvězdná mračna složená z prachu a plynů – převážně z vodíku, helia i dalších ionizovaných prvků. A jejich existence obvykle souvisí se zrozením, či naopak zánikem hvězd. Mezihvězdný prostor tvoří téměř dokonalé vakuum: V jednom krychlovém centimetru se nachází v průměru jediný atom. Místa umožňující zrození stálic se pak vyskytují pouze v mlhovinách, jejichž hustota alespoň o řád převyšuje prázdnotu okolního mezihvězdného prostoru. To však ke zformování hvězdy nestačí. 

Podle tzv. mlhovinové hypotézy vznikají stálice z obrovských molekulárních oblaků složených především z molekul vodíku. Hustá mračna jsou gravitačně velmi nestabilní a začnou se smršťovat buď vlastní gravitací, nebo často v důsledku exploze blízké supernovy. Oblak se smršťuje, trhá a jeho hmota se spojuje do hustších chomáčů, což vede ke zrodu až několika stovek hvězd.

… nebo pozůstatek zániku

Mlhoviny však nejsou jen proslulými hvězdnými porodnicemi, pojí se s nimi i závěrečné fáze vývoje stálic. Typicky se jedná o planetární mlhoviny: Když se červený obr coby hvězda na konci života přemění v bílého trpaslíka, odhodí vnější plynné vrstvy a ty se rozprostřou do okolního prostoru za vzniku působivého kosmického obrazce. Planetární mlhoviny se tedy skládají především z plynů a jen z malého množství prachu. Mají přitom omezenou životnost – odfouknutá obálka se rozpíná rychlostí 20–30 km/s a během pouhých několika desítek tisíc let se rozplyne v mezihvězdném prostředí. 

Díky horké centrální hvězdě planetární mlhoviny svítí, přičemž z hlediska mechanismu vzniku záření se řadí mezi tzv. emisní mlhoviny. K typickým zástupcům patří třeba proslulá Prstencová mlhovina v Lyře alias M57. V Mléčné dráze existuje zhruba deset tisíc planetárních mlhovin a každá z nich reprezentuje jedinečný způsob zániku stálice. Hrají přitom klíčovou roli v chemickém vývoji galaxie: Vracejí materiál do mezihvězdného prostoru a obohacují ho tak o těžké prvky, produkty jaderné syntézy v nitrech hvězd.

Zvláštní kategorii mlhovin potom tvoří pozůstatky po explozích supernov. Vznikají na sklonku života velmi hmotných stálic, které při gigantickém výbuchu vyvrhnou své vnější vrstvy do mezihvězdného prostoru. Nejznámější takový relikt představuje zmiňovaná Krabí mlhovina M1.

Po bitvě u Kurska bylo zřejmé, že sovětská armáda nutně potřebuje restartovat kdysi ambiciózní, ale později utlumený program vývoje a výroby těžkých tanků. Po přechodovém KV-85 se začaly projektovat stroje IS-1 a IS-2 a jejich podvozek se měl stát základem nové účinné samochodky. Rozkaz k vývoji vozidla dostal Josef Kotin 7. srpna 1943.

Image

Čtěte také

Stalinův otvírák konzerv: Sovětská samohybná houfnice ISU-152 (1)

Nový podvozek

Prototyp se po předchozích pracích podařilo dokončit ještě téhož měsíce a pod označením Objekt 241 ho předvedli na uzavřené přehlídce na kremelském Ivanovském náměstí v Moskvě samotnému Stalinovi. Generální tajemník KSSS byl zřejmě informován o předchozích problémech typu SU-152, který měl jen provizorní odvětrávání, a při delší palbě děleným střelivem se do prostoru osádky dostávalo značné množství povýstřelových zplodin.

Když proto pětašedesátiletý Stalin k překvapení všech přihlížejících hbitě vyskočil na korbu a jal se prozkoumávat vnitřek vozidla, kde stále seděli členové osádky, zeptal se jich, zda již jsou problémy s odvětráváním vyřešeny. Po několika vteřinách napjatého ticha se ozval řidič, který maršálovi vysvětlil, že do prostoru osádky byl namontován přídavný ventilátor a že je tím většina problémů s přebytkem zplodin vyřešena. Stalina odpověď uspokojila a Výbor obrany dal pokyn k zahájení sériové výroby pod označením ISU-152.

Pro útok i obranu

ISU-152 se svému předchůdci na první pohled velmi podobal. Osádku tvořilo pět mužů – velitel, střelec, řidič, nabíječ, a pomocný nabíječ. Hlavní výzbrojí vozidla byla houfnice ML-20S ráže 152,4 mm. Tato zbraň, derivát tažené houfnice ML-20, užívala dělenou munici a odpalovala projektily vážící přes 40 kg při maximálním dostřelu 13 km. Primárním typem munice byl klasický tříštivotrhavý granát OF-540, jenž vážil 43,5 kg, pro protitankové úkoly se vezla i zásoba APHE protipancéřových granátů BR-540 vážících 48,9 kg.

Tato munice dokázala při úsťové rychlosti 600 m/s na vzdálenost dvou kilometrů probít až 90 mm silný kolmý pancéřový plát, na vzdálenost 500 m se tato hodnota zvýšila až na hodnotu 125 mm. Rychlost střelby ale kvůli dělenému střelivu a samotné váze granátů činila pouze dvě až tři rány za minutu.

Nové těžké samohybné dělostřelectvo se používalo primárně k boji z předem vybudovaných pozic, vzhledem ke koncepci podvozku, pohonné jednotky a hlavní výzbroje se s nimi dal jen velmi těžko vést manévrový boj. Během útoku praporů těžkých tanků postupovala ISU-152 zpravidla 300–500 metrů za nimi a ničila jimi objevenou nepřátelskou techniku, shromáždění vojsk a zejména betonová a jiná zodolněná obranná postavení. V obraně působila ze zakopaných a ideálně ještě zamaskovaných pozic tak, aby jejich palebný přepad útočníka překvapil, a to ze vzdálenosti zhruba 500 až 600 metrů za linií styku s nepřítelem. 

V operaci Bagration

První malá série strojů byla vyrobena v prosinci 1943, přičemž až do konce války vzniklo 4 075 kusů ISU-152 a odvozeného ISU-122. Po konečném proražení téměř devět set dnů trvajícího obležení Leningradu se samochodky začaly vyrábět i v tomto městě a ISU-152 zůstala ve výrobě až do roku 1959.

Jejich první nasazení proběhlo během proslulé ofenzivní operace Bagration v létě 1944, během níž sovětská vojska osvobodila velké části Ukrajiny, Běloruska a menší území pobaltských států. Operace se zúčastnilo celkem 14 pluků, které se vyznamenaly během osvobozování Polocka, Vitebska a zejména hlavního města Běloruska Minsku. Oba souběžně vyráběné typy ISU-122 a ISU-152 se v průběhu bojů ukázaly být účinné v jiném typu střetnutí, zatímco dlouhý 122mm kanon ISU-122 s vyšší úsťovou rychlostí výtečně fungoval proti nepřátelské obrněné technice, 152mm houfnice se osvědčily při ničení betonových pevnůstek.

Podle záznamů Waffen-SS ztratil 502. prapor těžkých tanků SS v létě 1944 v Bělorusku a Pobaltí 12 tanků PzKpfw VI Tiger, přičemž historikové tyto ztráty připisují na vrub právě střetnutím s těžkými samohybnými houfnicemi.

Oblíbená losovací hra, při níž vítěze a poražené odlišuje to, jaký symbol rukou po rozpočítání ukáží, je nenáročná a praktická. Má ale poměrně dlouhou a složitou historii. Prapůvodně vznikla v Asii. A byť se v pravidlech zásadně neliší, přece jen byla o dost jiná.

Kde si lidé poprvé zahráli kámen-nůžky-papír? Pravděpodobně na předměstí Čchang-an, hlavního sídla desáté dynastie Chan zhruba 300 let před naším letopočtem. Mezi lety 206 až 200 př. n. l. pak už byla hra velmi rozšířená a její pravidla dobře ustálená a definovaná. Hráli ji mniši, zemědělci i vojáci. Někdy jen pro zábavu nebo pro rozdělení práce a úkolů. Jindy jako sprostý hazard se vším všudy. Říkalo se jí různě: huozhitou, huaquan nebo také shoushiling. Volně se to dá přeložit jako „ruční povely“.

Co se stonožkou?

S klasickými nůžkami a papírem byste tu ale nepochodili. Hrálo se tu o zápas mezi stonožkou, hadem a žábou. A zvolený symbol jste ukázali jen jedním prstem: ukazováčkem, palcem nebo malíčkem. Žába byla silnější než stonožka, zatímco sama podléhala hadovi. Tomu zase nebylo dobře po jedovatých stonožkách. V této rané podobě pak hra poprvé, ještě před změnou letopočtu, vyrazila za moře do Japonska. Na rozdíl od všeho čínského se tu tato kratochvíle stala velmi rychle populární. Jen v zemi vycházejícího slunce přejmenovali mnohonožku na slimáka. 

Později pak zastoupení zvířat zcela obměnili. V ryze japonské hře sansukumi-ken, což v překladu znamená „Tři, kteří se bojí ostatních“, se tak setkáme s nadpřirozenou liškou kitsune, která obelstí vesničany, statečným lovcem lišek a velitelem vesnice, kterému se zase musí podřídit lovec. Pravidla hry se drobet zkomplikovala. Používaly se totiž obě ruce, což vyžadovalo opravdu velké dávky pozornosti a rychlých reflexů. Poražený totiž obvykle dostal bambusovou tyčí za ucho. Hrálo se do omrzení či bezvědomí jednoho z účastníků! Což bylo zábavné spíše pro diváky než pro hráče.  

Další export

Ani v Číně se vývoj nezastavil. Když si tuto zemi ve 13. století podrobili Mongolové, přejali i část místních zvyků. Včetně důvěrně známé hry, která už používala nám známou trojici kámen-nůžky-papír. To, jestli za proměnou symbolů stojí nájezdníci, anebo se jedná o duševní produkt Made in China, známé není. V kameno-nůžko-papírové podobě však byla hra v 16. století znovu exportována do Japonska. Se stejným úspěchem, jako poprvé! Jen se tu jmenovala Janken. A tady se ji také o sto let později začali učit první mořeplavci a obchodníci, připlouvající z Evropy. Čína jim totiž tehdy byla neprostupně uzavřená.

Vyspělý západ Evropy objevoval díky námořníkům jednoduchou hříčku, kterou se v Asii bavili školáci. Možná v tom cítili něco exotického až pohanského. Zajímavostí přitom je, že Evropa sice přijala patřičná a dnes důvěrně známá gesta, ale zprvu odmítala stříhání papíru. Rovně natažená dlaň znamenala látku či plátno. 

Na konci 19. století během japonské dynastie Meidži se už hra úspěšně šířila do celého světa, včetně Austrálie nebo Jižní Ameriky. Když v roce 1921 píše o této „zábavné podivnosti z Číny“ Sydney Morning Herald, londýnský Times i americký Washington Herald, je největší záhadou, proč novináři upozorňují na hru už důvěrně známou. Francouzi tehdy píší pro změnu o jeu japonais – japonské hře, jejíž název uvádí jako Chi-fou-mi. Všichni ale vědí: kámen-nůžky-papír! 

Rozličná zvířena

Hra se pochopitelně dočkala nejrůznějších obměn, a to hned nedaleko místa svého vzniku. V Malajsii se hrálo vězeň-náušnice-slon. Slon rozdrtí vězně, vězeň ale zničí náušnici, a náušnice (patrně ve sloním uchu) zničí slona. Populární je tu také slon-člověk-mravenec. Indonésané zase experimentovali s verzí pták-voda-kámen. Filipínská varianta jak-en-poy se zase hraje na čas: oba hráči předříkávají čtyřverší říkanky a počítá se, kolik úspěchů mezitím dokázali zaznamenat.

TIP: Je libo partičku latrunculi? Tajemství pravidel hry, kterou se bavili staří Římané

Lehké si to neudělali ani v Koreji, kde se místní verze muk-jji-ppa hraje oběma rukama. Pokračuje se tak dlouho, dokud nezvítězíte či neprohrajete na obou rukách zároveň. Pořád ale platí, že kámen nůžky papír je navýsost užitečnou hrou, kterou můžete ve skupině řešit spory, sázky, důležitá rozhodnutí anebo se jen dobře pobavit. Stejně, jako před dvěma tisíciletími.

Zvěsti o velké vodě se začaly v Praze šířit již 1. září 1890: „Ze všech stran docházely zprávy o silných deštích a stoupání vody v přítocích Vltavských.“ Tlaková níže postupující tehdy do střední Evropy ze severní Itálie přinesla na frontálním rozhraní bohaté srážky zejména v povodí řeky Vltavy, nejvíce pršelo v Novohradských horách a na Šumavě. Rozvodnila se nejen horní Vltava, ale i její přítoky Malše, Otava, na Plzeňsku Úhlava, Radbuza či Úslava. Povodňovou vlnu, která se neúprosně hnala na Prahu a města na dolním toku Labe, ještě násobila voda z protržených hrází některých rybníků (mimo jiné rybníka Svět). 

Katastrofa na obzoru

V české metropoli byla zatím učiněna nezbytná opatření a vydána varování o hrozícím nebezpečí. Obyvatelé v ohrožených oblastech dostali výstrahu, „aby v pádu potřeby připravili se na vystěhování“. V pohotovosti dlelo rovněž vojsko.

V brzkých hodinách 3. září z „citadely vyšehradské a z bastionu č. XIX byly dány poplašné výstřely, že nastala povodeň v Praze“. Hned ráno voda vtrhla i do níže položených ulic Starého Města, Kampy, Podskalí a Josefova. Po desáté dopoledne Vltava překonala výšku velké vody z roku 1872 a ve tři odpoledne už hladina přesahovala normální stav o 3,5 metru.

Dravý proud začal ničit a unášet s sebou vše, co mu stálo v cestě: vory, loďky, dřevěné plovárny, přístaviště. První lidské životy vyhasly, když v Karlíně nedaleko Invalidovny vojáci na loďkách rozebírali cvičný pontonový most a smetly je naplavené klády. Dvacet ženistů našlo ve vlnách smrt. 

Ve čtvrtek 4. září dosáhla katastrofa svého vrcholu.„Po třikráte oznamovaly poplašné rány dělové vzrůstání vody“, načež následovalo tragické finále: obrovský nápor vody neustál Karlův most. Nejprve se v půl šesté ráno zřítily dva oblouky, v půl desáté dopoledne třetí, vyvráceny byly dva pilíře. Neštěstí si vyžádalo i oběti na životech, protože se po mostě procházeli lidé, z nichž nikdo patrně nevěřil, že by velkou vodu nevydržel. Historická paměť byla krátká, jen málokdo si vybavil, že k poškození památky došlo při povodni roku 1784, neboť velké vody z let 1845 a 1872 přečkal.

Řádění živlu

Vltava v Praze kulminovala 4. září mezi 20. a 22. hodinou při průtoku 3 975 m³/s (o stoleté vodě se hovoří při průtoku 3 700 m³/s), zaplavena byla bezmála třetina tehdejší Prahy: zejména Staré Město v okolí dnešní Novotného lávky, ulice Karolíny Světlé, Anenské, Náprstkovy či Divadelní. Voda si našla cestu i k Betlémskému náměstí, do Karlovy a Husovy ulice ke kostelu sv. Jiljí a zastavila se až v Linhartské nedaleko Staroměstského náměstí. Zaplaven byl celý Josefov ke svatému Haštalu či pobřežní část Karlína. Voda pronikla také do přízemí Národního divadla a zničila botanickou zahradu na Smíchově. Pod hladinou se ocitlo na čtyři tisíce domů, ostatně dodnes rozsah ničivé povodně připomíná ve městě celá řada značek.

Povodeň 4. září 1890 pobořila několik oblouků Karlova mostu. (foto: Wikimedia Commons, neznámý autor, CC0)

V noci na pátek 5. září začala voda konečně opadat a Pražané pomalu sčítali škody. Jen ty za utržené a odplavené vory se vyšplhaly na 100 tisíc zlatých. Poničeny byly mnohé domy, továrny, skladiště, silnice, železnice… Při zemském místodržitelství vznikl velký zemský výpomocný výbor, v jehož čele stanul místodržitel František Thun, zemský maršálek a pražský arcibiskup. Již v sobotu 6. září putovaly do všech krajů výzvy k dobročinným sbírkám. 

Praha ovšem nebyla jediná, kde velká voda napáchala značné škody. Postižena byla města i na dolním toku Vltavy na Mělnicku, rozvodněné Labe řádilo zejména na Litoměřicku, Ústecku a Děčínsku. Ačkoliv povodeň ze září 1890 nebyla největší, jež Čechy zasáhla, na rozdíl od jiných byla nesmírně ničivá. Nadto po ní zůstalo memento v podobě pobořeného Karlova mostu.

TIP: Francouzské Benátky: V roce 1910 se Paříží prohnala stoletá povodeň

„Měsíc září 1890 zůstane v osudech českého národa, a zvláště v dějinách královského hlavního města Prahy na věky zaznamenán barvou nejžalostnější. Obrovská škoda hmotná, jíž národ náš v těchto dnech doznal a podvrácení věkopamátného, světoznámého a proslaveného díla uměleckého, jehožto zkázy želí netoliko naše matička Praha, ale veškerá vlast a všechen vzdělaný svět, navždy budou nám i pozdním potomkům našim připomínati první týden měsíce září r. 1890,“ psala tehdy Zlatá Praha.

Ničivější povodeň přišla až po více než sto letech. V roce 2002 kulminovala Vltava s průtokem 5 160 m³/s. Pohromu z roku 1890 překonala rovněž co do výše škod i rozsahem zatopených míst.