Ve Spojených státech jsou sebevraždy na vzestupu už celou generaci. V současné době zemře každoročně z vlastního rozhodnutí 14 Američanů ze 100 tisíc. Sebevražda je tím pádem 10. nejčastější příčinou úmrtí v USA. V řadě dalších zemí to není o mnoho lepší. Vědci a lékaři se snaží vyvíjet postupy, s nimiž by bylo možné sebevraždy efektivně předpovídat, což otevírá prostor pro účinnou prevenci.

V předpovídání sebevražedného jednání se uplatňují klasické i zcela moderní metody. Colin Walsh z americké Vanderbiltovy univerzity a jeho kolegové nedávno porovnali úspěšnost předpovídání dokonané sebevraždy či sebevražedných myšlenek tradičními pohovory, umělou inteligencí a jejich kombinací.

Předpověď sebevraždy

V případě pohovorů badatelé využili dotazníkové hodnocení podle škály C-SSRS (Columbia Suicide Severity Rating Scale). Zároveň použili umělou inteligenci „Vanderbilt Suicide Attempt and Ideation Likelihood“ (VSAIL), kterou jejich tým vyvinul v roce 2019. Tato inteligence běží „tiše“ na pozadí a v reálném čase kontroluje elektronické zdravotní záznamy velkého množství lidí, přičemž v nich hledá a vyhodnocuje potenciální rizika sebevraždy.

Výzkum byl založen na záznamech více než 120 tisíc pacientů, pořízených v průběhu 15 měsíců v letech 2019 a 2020. V této skupině bylo zaznamenáno 3 126 případů sebevražedných myšlenek a 514 pokusů o sebevraždu. Z výsledků studie vyplývá, že nejúspěšnější je předpovídání sebevražd na základě kombinace umělé inteligence a tradičních pohovorů s dotazníky.

TIP: Sebevraždy nejčastěji páchají lidé tvůrčích profesí. Nejméně učitelé a knihovníci

„Tento experiment je unikátní v tom, že ověřil přínos kombinace realtimové umělé inteligence a pohovorů s pacienty pro odhadování rizika sebevražedného chování u pacientů,“ uvádí Walsh. Výzkum podle badatelů přispěje k zlepšení předpovědí rizika sebevražd v klinické praxi.

V zámeckém parku v Kostelci nad Orlicí mi liliovník poprvé ukázal hrabě František Kinský. „Co to, proboha, je?“ hlesl jsem, nevěřícně zíraje na tuhle raritu. „Přece tulipánovník,“ zněla lakonická odpověď. Jméno stejně neuvěřitelné jako exotický vzhled stromu, mi vzdáleně připomnělo „frňákovník“ z pohádky Tři veteráni od Jana Wericha.

Zmatky kolem jména

Liliovník tulipánokvětý (Liriodendron tulipifera) je listnatý strom z čeledi šácholanovitých (Magnoliaceae), kam patří třeba magnólie. S jeho názvem máme trochu problémy. Vědecké jméno Liriodendron pochází z řečtiny a vzniklo spojením slov „leirion“ (což znamená lilie) a „dendron“ (strom).

Časté domněnky, že je název odvozen od řeckého slova „lýra“, tedy lyra – podle tvaru listu, jenž připomíná známý hudební nástroj, doprovázející antické rapsódy – se prý nezakládají na pravdě. Dlužno však poznamenat, že list liliovníku kopíruje tvar lyry dokonale. Druhové jméno tulipifera je odvozeno od latinského slova „tulipa“, jenž odkazuje na podobnost s květy tulipánů.

Platné české jméno je tedy liliovník tulipánokvětý. Uváděl jej již Jan Svatopluk Presl v roce 1823 a v tomto znění je najdeme ve většině současné botanické literatury. V některých zdrojích jsou však udávány i alternativní názvy – lyrovník, tulipánovník, lilijovník nebo lyriovník.

Proměny v průběhu let

Liliovník tulipánokvětý pochází ze Severní Ameriky, kde celkem běžně roste v přírodě, především v údolních nivách kolem řek. V Evropě se pěstuje zejména v parcích, zámeckých zahradách a arboretech. V Asii se vyskytuje příbuzný druh liliovník čínský (Liriodendron chinense).

Liliovník je listnatý strom vysoký až šedesát metrů, i když v Česku zpravidla nedorůstá větší výšky než 40 metrů. Jeho koruna je zpočátku kuželovitá, s rostoucím věkem bývá vyklenutá do obvyklé šířky 10–15 metrů. Ve vhodných podmínkách ve své domovině má v dospělosti dlouhý rovný kmen bez větví a s korunou nasazenou až ve výši 25–30 metrů. U velkých exemplářů se většinou silně rozšiřuje pata kmene. Kůra je u mladého stromu šedá, později tmavě hnědá a ve stáří silně rozbrázděná.

Otužilý stařešina

Řapíkaté listy liliovníku se čtyřmi až šesti laloky jsou střídavé, dlouhé a široké okolo 10–15 cm. Na podzim se nádherně barví do sytě žluté. Již zmíněné květy se tvarem skutečně velmi podobají tulipánům – jsou dlouhé asi 3–5 cm, mají šest korunních lístků žlutozelené až žluté (velmi vzácně bílé) barvy s oranžovým, vzhůru prohnutým pruhem ve spodní části. Tři kališní lístky jsou skloněné dolů, mají světle zelenou, někdy až žlutou barvu a záhy opadávají.

Prostřední části květu dominuje kuželovité gyneceum (soubor plodolistů v květu) barvy žlutozelené až žluté (vzácně bílé). Květ má mnoho bledě žlutých tyčinek. Liliovník přitom kvete v květnu až červenci, ale žádné květy nenajdete na stromech, které nejsou alespoň deset let staré. 

Šišticovité souplodí (podobné šišce jehličnanů) je dlouhé 5–8 cm a skládá se z křídlatých nažek dlouhých až 3,5 cm. Nažky dozrávají pozdě na podzim, ale větrem odlétají až v zimě. Liliovník je opadavý a ve své domovině patří mezi rychle rostoucí stromy. Vyžaduje hluboké, vlhčí a úživné půdy. V Evropě se využívá jako okrasný strom od konce 17. století a rozhodně stojí za zmínku, že snáší i velké mrazy okolo -30 °C. Zřejmě i díky tomu se dožívá až 400 let. 

Liliovník na vaší zahrádce

Liliovník lze bez problémů pěstovat na větší zahradě. U nás roste velmi pomalu – za deset let bude mít dva až tři metry, za dvacet let přibližně 5–8 metrů. Výšky patnácti metrů dosáhne až asi po čtyřiceti letech. Do požadovaného tvaru jej lze udržovat řezem. Na trhu jsou již dokonce kultivary, které plné výšky nedosáhnou a hodí se tak i pro menší zahrádky.

TIP: Magnólie: Symbolické stromy čistoty, které by bez brouků nepřežily

Pokud si řeknete, že by to liliovníku slušelo i na vaší zahrádce, určitě vás povzbudí, když se dozvíte, že obdivnými slovy na adresu tohoto stromu nešetřili ani autoři hesla v Ottově slovníku naučném. V XVI. svazku, vydaném roku 1900, se píše: „Liliovníka užívá se v Americe pro hořkou kůru (cortex Liriodendri) místo chininu proti zimnicím; v Evropě však a i po Čechách jest z nejnádhernějších sadových stromů, v různých, barvou a tvarem lupenů od sebe se rozlišujících odrůdách tu pěstovaných.“

Marsovský dron Ingenuity předčil všechna očekávání, která do něj lidé v NASA vkládali. Na rudou planetu se vydal jako součást velké mise roveru Perseverance. Inženýři NASA si přitom nebyli jistí, zda se mu podaří v řídké atmosféře vůbec vzlétnout. Optimistické cíle počítaly s pěti lety během prvního měsíce pobytu na Marsu. Během 13 měsíců jich Ingenuity zvládl 28 a urazil vzdálenost téměř sedmi kilometrů.

Ukázka odolnosti

Vývoj malého vrtulového dronu stál 80 milionů dolarů a inženýři NASA na něm pracovali pět let. Na rozdíl od zařízení pro velké vědecké mise je Ingenuity pouze technologickým demonstrátorem – tedy jakousi ukázkou pro budoucí vesmírné mise. Některé jeho komponenty dokonce pocházejí z běžné distribuční sítě a nebyly vyvíjené speciálně pro vesmírný projekt.

Úspěch mise podle řídícího týmu podtrhuje i zájem kolegů z týmu Perseverance. Poté, co Ingenuity zvládl svých pět startů, stal se z technologické ukázky plnohodnotnou součástí velké marsovské mise. Operátoři využili jeho možností a prozkoumali místa, na která se Perseverance nemohl dostat ať už z časových, nebo technických důvodů.

Během více než ročního působení zažil Ingenuity i kritické chvíle. Během svého šestého letu došlo k nesouladu v jeho navigačních datech (Ingenuity pro svou navigaci využívá kameru, která pomocí algoritmu vyhodnocuje jeho stávající pozici a určuje další směr, rychlost a výšku letu). Kvůli této chybě se dron při letu choval jako opilý. Naštěstí se mu ale podařilo bez úhony přistát. Loni v září se zase během předletové přípravy objevil problém s motorem a Ingenuity následně zhruba měsíc nevzlétl. I tyto patálie ale nakonec překonal a zaznamenal již 28 úspěšných startů.

Ukládání k zimnímu spánku

I přes dosavadní neobyčejnou životaschopnost dronu to ale vypadá, že 28. let by mohl být i jeho posledním. S nástupem marsovské zimy, doprovázené zvýšenou prašností, se výrazně snižuje možnost dobíjení dronu ze solárních panelů. Ingenuity kvůli tomu přešel do klidového režimu a nedostatek energie následně způsobil resetování jeho hodin. Přišel tím o možnost obvyklé komunikace s roverem Perseverance, díky kterému přijímá data od operátorů na Zemi.

TIP: Rover Perseverance vytvořil nový rekord: Za jediný den urazil přes 240 metrů

NASA se pokusila situaci zachránit tím, že nechala Perseverance „čekat“ na signál Ingenuity celý den a čekání se vyplatilo – dron se operátorům ozval. Z dat, která odeslal je patrné, že je sice v dobré kondici, jeho baterie je ale nabitá jen na 41 %. Zda se podaří dronu Ingenuity získat dostatek energie, k dalšímu letu, vyhřívání a komunikaci s roverem Perseverance ale není jasné. I přes nepochybné úspěchy je mise dronu Ingenuity toliko vedlejším projektem a NASA tak zřejmě bude muset upřednostnit „velkou vědu“ své primární mise. Ať tak či onak, Ingenuity prokázal neobyčejnou odolnost a dalece předčil veškerá očekávání.

V cizojazyčných hudebních slovnících je Jindřiška Rettigová uváděná pod poněmčeným jménem Henriette Rettig nebo Rettich. V západní Evropě slavila úspěchy coby uctívaná operní pěvkyně. Talent by ale v té době nestačil, kdyby ho zadusily dobové konvence, které měšťanským dívkám přisuzovaly spíše roli manželky a matky. Jenže Jindřiščina matka naštěstí nepatřila k úplně konvenčním osobám…

Nelehký úděl

Tradovalo se, že Magdalena Dobromila Rettigová se v manželství necítila šťastná. Trpěla depresemi, a dokonce se prý vyjádřila, že kdyby věděla, co ji čeká, raději by se vrhla ze skály do propasti. A to měla štěstí! Opravdu si nemohla na svého manžela vůbec stěžovat! Co by říkala třeba na místě Boženy Němcové či Bohuslavy Rajské!

Magdalenin o jedenáct let starší manžel, zdánlivě nenápadný právník a filozof Jan Alois Rettig, používající od jisté doby vlastenecké jméno Sudiprav, ji totiž upřímně miloval. Dával jí to všemožně najevo a ve všem ji podporoval. Co tedy mohlo být příčinou jejího rozčarování? Nejspíš nemoci, četné porody a smrt dětí. A tady se informace různí. Podle některých zdrojů Magdalena porodila jedenáct dětí. Podle jiných „pouze“ šest, z nichž dospělosti se dožily jen tři.

Milovaná

Po prvních dvou mrtvých dětech přišla v Přelouči v roce 1813 na svět dcerka Jindřiška, doma něžně oslovovaná Jetty. Ta vyrůstala ve vlasteneckém prostředí a po matce zdědila zálibu ve zpěvu. Od dětství se kromě toho věnovala i hře na klavír. O jejím hudebním nadání nebylo pochyb, a tak se ji rodiče snažili všemožně podporovat, aby se mohla vydat na dráhu profesionální zpěvačky. Opatřili jí učitele, varhaníka a skladatele Karla Pitsche, který také zhudebňoval básně její matky, s nimiž Jindřiška v dětství vystupovala.

První ostruhy získala Jetty při vlasteneckých ochotnických vystoupeních v domě rodičů a při chrámových produkcích v Rychnově nad Kněžnou a v Litomyšli. Rodiče se z jejích úspěchů právem radovali. 

Nevděčné povolání

V první polovině 19. století se ale povolání herce či zpěváka netěšilo zrovna velkému uznání u veřejnosti. Spíše naopak. I z ekonomického hlediska to byla nejistá existence. Herci si museli ze svého platu navíc financovat i garderobu, v níž na jevišti účinkovali. A herečky na tom byly ještě hůř! Proti mužským kolegům měly větší náklady na kostýmy a k tomu navíc nižší plat! Nicméně Jindřiška díky rodinnému zázemí strádat nemusela. V roce 1834 se ucházela o angažmá ve Stavovském divadle. A získala ho! 

Ve Stavovském divadle hrála a zpívala v představeních nejen českých, ale i německých či italských. Dostalo se jí té cti, že 21. prosince 1834 vystoupila v roli Lidunky při premiéře Tylovy hry Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka. Z této hry, jak víme, pochází píseň Františka Škroupa, která se stala naší hymnou. O výkonu Jindřišky, ač byla mladinká, se pochvalně vyjádřila soudobá kritika i sám J. K. Tyl. Díky svému mládí a křehkému vzhledu se objevovala i v chlapeckých rolích a jako většina zpěváků-začátečníků zaskakovala i v činohrách.

Do Německa

Ve Stavovském divadle, kde působila Jindřiška pět let, se jí dostalo prvního uznání, ale poznala i závist. Odešla snad i proto do divadla ve Štýrském Hradci a během dvou let se stala jednou z předních členek souboru. Rodiče, zejména matka, nesli její odchod z vlasti těžce. Ve Štýrském Hradci ale zažila mimořádný úspěch a stala se miláčkem operního obecenstva. Od května 1842 přesídlila do Mnichova, odkud zajížděla vystupovat zpět do Štýrského Hradce, do Prahy a do Vídně. 

Jindřiška se nikdy neprovdala. V dubnu 1840 ale porodila dceru Karolínu Josephu Henriettu, kterou zanechala ve Štýrském Hradci v péči Ignáce rytíře von Plappart. Holčičiným otcem byl patrně štýrský guvernér, hrabě Mathias Constantin Wickenburg. Jak konkrétně na tento Jindřiščin „poklesek“ reagovali rodiče, není nikde zaznamenáno. Ví se ale, že M. D. Rettigová obecně považovala nemanželské dítě za tragédii končící společenským debaklem a že nabádala ve svých knihách dívky k zodpovědnosti, aby se do podobné situace nedostaly.

Příliš krátký život

Jenže Jindřiška byla nekonvenční a mohla si to dovolit! V Mnichovské dvorní opeře, svém posledním působišti, se z ní stala pěvkyně prvního řádu a díky svému platu byla finančně nezávislá. Bohužel jí osud nedopřál dlouhý život. Zemřela roku 1854 v pouhých čtyřiceti jedna letech při epidemii cholery. V Mnichově, jaký to paradox, byla také dcera velkých českých vlastenců pochována. Svou matku přežila Jindřiška jen o devět let.

TIP: Magdalena Dobromila Rettigová: Slavná kuchařka, či první feministka?

Jediná Jindřiščina dcera Karolina Josepha Henrietta osiřela ve čtrnácti letech. Matky si neužila a babičku nepoznala. Provdala se za historika a spisovatele Karla Schmita von Tavera, s nímž měla tři děti. I ona se dostala do řečí, když své čtvrté dítě porodila už jako vdova muži, s nímž nebyla sezdána. Právě Otto Josef Ferdinand Rettig se ale nakonec zasloužil o pokračování rodu, neboť Jindřiščiny děti z prvního manželství potomky neměly. 

Mezi veliteli excelujícími při defenzivních operacích platil za hvězdu zejména generál Gotthard Heinrici. A to jak mezi svými kolegy z Wehrmachtu, tak u spojeneckých protivníků. Vojevůdcovské schopnosti měl takříkajíc v rodině – byl ostatně bratrancem Gerda von Rundstedta. Přesto se netěšil v nacistických kruzích bůhvíjaké popularitě – třeba pro své náboženské založení, odmítnutí vstupu do NSDAP a také pro jistý nedostatek charismatu.

Předchozí část: Očima protivníků: Názory spojeneckých velitelů na generalitu Wehrmachtu (1)

Mistr defenzivy

Vynikající cit pro hospodárné zacházení s přidělenými jednotkami prokázal Heinrici mimo jiné na podzim 1943 u Orši. Rudoarmějci na běloruský dopravní uzel opakovaně útočili masivními svazky, jenže Heinriciho 4. armáda jej udržela a způsobila protivníkovi – oproti vlastním škodám – patnáctinásobné ztráty. Následujícího roku se generálplukovník osvědčil v čele armádní skupiny hájící části Maďarska, Polska, Slovenska a severní Moravy, jeho hvězdný okamžik však přišel na jaře 1945. 

Na jaře 1945 se generál Gotthard Heinrici stal velitelem skupiny armád Visla, která brzdila Sověty při snahách o překročení Odry a výpadu na Berlín. Než svazky vedené maršálem Georgijem Žukovem 16. dubna udeřily na Heinriciho pozice na Seelowských výšinách, uskutečnila Rudá armáda zřejmě nejmohutnější dělostřeleckou přípravu celé války (asi sedm milionů projektilů za 35 minut).

Vítězství díky přesile

Sovětský velitel se domníval, že obranu zasypanou olovem snadno prorazí, ale Heinrici byl proti. Jeho zpravodajci včas zjistili nepřátelské záměry a velitel tak nechal ještě před prvním výstřelem stáhnout většinu mužstva do týlu. Ruské granáty tak dopadly do prázdných linií, které vojáci Wehrmachtu po ukončení kanonády promptně obsadili.

Maršál zuřil, ale nebývalo mu než uznale zhodnotit protivníkovy schopnosti. Sovětská převaha ale tak jako tak musela nakonec rozhodnout a po třech dnech rudoarmějci Heinriciho pozicemi pronikli.

Pokračování: Očima protivníků: Názory spojeneckých velitelů na generalitu Wehrmachtu (3)

V osmdesátých letech byly u myší nalezeny poněkud tajemné imunitní buňky, které dostaly označení B-1. Objevují se v rané fázi embryonálního vývoje myši a jsou-li aktivovány, vytvářejí různé protilátky. Některé z těchto protilátek se váží k vlastním buňkám myši a pomáhají odstraňovat z těla odumírající a mrtvé buňky. Aktivované buňky B-1 také vytvářejí protilátky, které fungují jako první obranná linie proti patogenům, například virům a bakteriím. 

Po objevení buněk B-1 u myší vědci pochopitelně pátrali po jejich lidské verzi. To se ale ukázalo jako velmi obtížné. Poprvé jejich nalezení ohlásil jeden výzkumný tým v roce 2011, jejich výsledky ale nebyly uznány jako přesvědčivý důkaz. Odborníci se nevzdali a dál tyto tajemné imunitní buňky hledali. 

Lidské buňky B-1

Nakonec to trvalo déle než deset let. Sarah Teichmann z britského Institutu Wellcome Sanger s početným týmem spolupracovníků v rámci nového výzkumu přinesla první silně podpořený doklad existence buněk B-1. Stejně jako u myší se objevují během raného embryonálního vývoje, konkrétně v prvním a druhém trimestru.

TIP: Mimořádný úspěch: Geneticky upravené T-lymfocyty porazily leukémii

Zmíněný výzkum byl součástí projektu mezinárodního výzkumného konsorcia „Human Cell Atlas“, jehož cílem je studovat pozice, funkce a charakteristiky každého typu buněk v lidském těle. Zároveň s potvrzením existence B-1 buněk členové této výzkumné skupiny publikovali výsledky analýz více než milionu lidských buněk, které reprezentovaly více než 500 různých typů buněk v lidském těle a byly získány z více než 30 různých lidských tkání.

Rostliny v měsíční půdě a v kontrolních vzorcích podle Anny-Lisy Paulové z Floridské univerzity vypadaly do šestého dne zhruba stejně. Poté se objevily rozdíly. Rostliny pěstované v měsíční půdě začaly vykazovat stres, vyvíjely se pomaleji a skončily zakrnělé. I tak ale podle vědců jde o průlom, který má i „pozemské“ důsledky.

„Tento výzkum má zásadní význam pro dlouhodobé cíle NASA v oblasti lidského průzkumu, protože budeme muset využít zdroje nalezené na Měsíci a Marsu k vývoji zdrojů potravy pro budoucí astronauty žijící a pracující v hlubokém vesmíru,“ uvedl šéf amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír Bill Nelson. Doplnil, že výzkum má význam i pro Zemi, jelikož může přispět k zemědělským inovacím, které pomohou pěstovat rostliny v těžkých podmínkách.

TIP: Pálivý experiment: Astronauti si na palubě ISS vypěstovali vlastní chilli papričky

Jeden z problémů, kterým výzkumníci čelí, je nedostatek měsíční půdy pro podobné experimenty. Během tříletého období od roku 1969 přivezli astronauti NASA z měsíčního povrchu 382 kilogramů měsíčních hornin, kamínků, písku a prachu. Tým vědců z Floridské univerzity dostal na experiment pouze gram měsíční půdy na rostlinu.

William Shakespeare vskutku Richardovi III. „naložil.“ Jen během hry dá zlopověstný hrbáč pokyn zavraždit svého bratra, pár svých odpůrců, dva své nezletilé synovce a vlastní manželku. Že to nemusela být tak úplně pravda, se pokusilo naznačit hned několik autorů historických románů. Stal jen nevinnou obětí tudorovské propagandy? Tak jednoduché to nejspíš nebude. 

Válka růží

Na počátku všeho leží válka růží, konflikt, v němž proti sobě v Anglii bojovali o moc a královskou korunu dva silné rody: Yorkové a Lancasteři. Richardův otec Richard Plantagenet stál v čele rodu Yorků. Poté, co padl v jedné z bitev, jeho nejstarší syn zajal a uvěznil stávajícího krále Jindřicha VI. a nechal se korunovat králem Edvardem IV. To bylo našemu hrdinovi pouhých sedmnáct let. Coby bratr nového krále získal Richard titul vévoda z Gloucesteru. Vyznamenal se v několika vojenských střetech a roku 1471 se jako dvacetiletý oženil s šestnáctiletou vdovou po synovi krále Jindřicha VI., Annou Nevillovou. 

Když roku 1483 zemřel král Edvard IV., stal se Richard lordem protektorem a vychovatelem svých dvou synovců, dvanáctiletého prince Edvarda a devítiletého Richarda z Yorku. Ano, tato dvě jména se skutečně „točila“ hned v několika rodinách, zkuste si nesplést i jejich nositele. Mladinký Edvard měl být brzy korunován, jenže potom se najednou vynořila informace, že král Edvard se před sňatkem s jejich matkou zaslíbil jiné ženě. A možná si ji dokonce tajně vzal. Právně i z hlediska církevního se tak oba chlapci-následníci stali nemanželskými dětmi, které ztratily nárok na korunu. Na trůn proto 6. července 1483 usedl vévoda z Gloucesteru jako Richard III. Následujícího roku vše posvětil listinou Titulus Regis i britský parlament.

Zloduch

Když jsme se nyní dostali k nejkontroverznější z kapitol z Richardova života, pojďme si vysvětlit, které zločiny Shakespeare poslednímu králi z rodu Plantagenetů přiřkl právem a které si nejsíš hodně přibarvil či vymyslel.

Už na samém začátku divadelní hry se dozvíme, že Richard v bitvě u Tewkesbury zabil syna tehdejšího krále Jindřicha VI. Jenže o tom, jak princ Edvard z Walesu zemřel, žádné zprávy nejsou – nebo spíš není známo jméno toho, kdo jej v boji či na útěku porazil. Jenže Richard si v dramatu namlouvá Edvardovu mladinkou vdovu Annu Nevillovou a zesílit dojem tím, že jde o vraha jejího muže, se Shakespearovi jistě hodilo. 

Podezřele rychlý konec také ve vězení potkal bývalého krále Jindřicha VI. A Richard má být opět pachatelem. Jenže daleko pravděpodobnější je, že mladík jen vykonával rozkaz svého bratra krále Edvarda IV. Mnohem zákeřnější a nemorálnější je ovšem třetí z vražd, které Richardovi hra „přišila“. Za oběť mu tentokrát měl padnout jeho vlastní bratr – George, vévoda z Clarence. Jenže ten byl usvědčen z několika zrádných skutků proti králi (svému nejstaršímu bratru) a rozsudek smrti nad ním vynesl šlechtický soud.

Richardovi v tomto případě jen připadla úřední povinnost dohledu nad popravou – zastával totiž funkci konstábla, tedy nejvyššího královského soudního úředníka. Přesto nechtěl být s bratrovým stětím spojován a král Edvard proto speciálně pro tuto exekuci jmenoval dočasně jiného konstábla – vévodu Buckinghama. 

Další čtyři popravení spadají do krátké éry Richardovy role lorda protektora. Šlo o šlechtice Hastingse, Riverse, Greye a Vaughana, kteří odmítli uznat jeho panovnickou autoritu. Zároveň patřili k oporám královny-vdovy Alžběty Woodwillové. Jejich konání však bylo možno hodnotit jako spiknutí proti koruně – a jako takové muselo být potrestáno. Nic, co by tehdejší praxe shledávala podivným.

Pojďme proto opět k obviněním osobnější povahy. Doopravdy Richard přispěl k úmrtí své manželky Anny? Ve skutečnosti zemřela nejspíš na souchotě už v březnu 1485. A král ji bolestně oplakával. I zde nejspíš Shakespeare použil záměrně pokroucenou verzi historie. 

Zločin v Toweru

Nejhorším skutkem však zůstává vražda obou mladinkých princů. Naposledy je svědkové viděli na začátku podzimu 1484 v Toweru. To už Richard získal anglickou korunu a vládl zemi. Že se jim něco mohlo stát, si ovšem lidé uvědomili až po Velikonocích následujícího roku. A skutečně obviněn z jejich smrti byl Richard až po dalších sedmnácti letech. Svou účast na vraždě a její okolnosti vyznal před svou smrtí přímo Richardův přítel, sir James Tyrell. Další důkazy ovšem chyběly – včetně těl obětí.

Pokud se ptáte, zda měl Richard k vraždě motiv, když už se králem prohlásil a své synovce zbavil legitimního původu, jednoznačnou odpověď vám dát nemůžeme. Jistě – právně se nacházeli mimo hru. Jenže stále mohli být využiti Richardovými nepřáteli. Jeho jediný zákonný dědic, desetiletý syn Edvard z Middlehamu, totiž nedávno náhle zemřel. Pokud by se některé ambiciozní šlechtické skupině povedlo odstranit Richarda, nic by nebránilo tomu, zrušit Titulus Regis a znovu mladé prince dostat do hry o následnictví.

Chlapci však zmizeli. Beze stopy. Teprve roku 1674, když se opravovaly schody v towerské Bílé věži, odkryli dělníci kostry dvou dětí zhruba odpovídající věku 11 a 13 let. V tu chvíli měli všichni jasno: jde bezpochyby o nešťastné zavražděné hochy! A to přesto, že princové jsou většinou spojováni s takzvanou Krvavou věží a Bílou věž nikdy nikdo neobýval – nacházela se tu jen kaple, úřad konstábla a síň královské rady. 

Věda a dedukce

Samozřejmě moderní doba je mnohem skeptičtější. A tak se kosti domnělých princů, uložené v kapli Neviňátek ve Westminsterském opatství, poprvé objevily v hledáčku dvojice vědců roku 1934. Věk prý zhruba odpovídá, druhá z nich však mohla patřit i dívce. Dnes bychom jistě z testů DNA dokázali vyčíst mnohem přesnější informace. Jenže Alžběta II. přezkoumání roku 2000 zamítla. Na Richardově pověsti by se tím patrně nic nezměnilo.

TIP: Tajemná kukačka: Který z anglických panovníků byl bastardem?

A samotné určení identity by nám zase nedokázalo potvrdit, zda princi zemřeli za Richarda, nebo o pár měsíců později, kdy se vlády chopil Jindřich VII. Nevíme totiž ani datum smrti, ani přesný způsob, jakým sešli ze světa – zda byli udušeni ve spánku, otráveni či naopak vyhladověni k smrti.