DNA s genetickou informací je v lidské buňce rozporcována do 46 chromozomů. Koncové části chromozomů, takzvané telomery, jsou tvořeny sekvencemi DNA, které nekódují geny. Když se lidské buňky dělí, dělí se i chromozomy. Při tomto dělení ale dochází ke zkracování telomerů. Tento proces zároveň těsně souvisí se stárnutím a rozvojem řady chorob.

Co kdybychom ale dokázali ochránit telomery před jejich zkracováním? Právě o to usiloval americký genetik a molekulární inženýr George Church z Harvardu s týmem spolupracovníků. Badatelé vyvinuli experimentální genovou terapii, která u pokusných myší zastavila zkracování telomer a prodloužila jim život o 41 procent.

Chromozomy a stárnutí

Jedním z hlavních důvodů zkracování telomer je pokles aktivity enzymu telomerázy, který je zodpovědný za udržování délky telomer. Telomeráza je vlastně celý enzymatický komplex, jehož klíčovou složkou je enzym, kterému se říká telomerázová reverzní transkriptáza (TERT). Terapie harvardských vědců spočívá v aktivaci telomerázy pomocí enzymu TERT. Takto „vybuzená“ telomeráza pak opětovně prodlužuje zkrácené telomery.

TIP: Nečekaná pomoc: Větší počet potomků může chránit proti stárnutí

Vědci vložili enzym TERT do upravených cytomegalovirů a s jejich pomocí enzym posílali do různých orgánů myší. V některých orgánech, například v ledvinách, došlo k opětovnému prodloužení zkrácených telomer chromozomů. Výsledkem experimentu bylo, že myši, do nichž byl vkládán enzym TERT, žily podstatně déle. Výsledky také ukázaly, že léčba pomohla zabránit vypadávání srsti a zlepšila motorickou aktivitu a koordinaci zvířat. Důležitou a pozitvní zprávou je, že použití enzymu TERT nevedlo u myší ke vzniku nádorů. Budoucí výzkum by měl podle vědců ukázat, zda lze podobných výsledků dosáhnout i u lidí.

Psi pralesní (Speothos venaticus) loví ve dne a v noci odpočívají v norách nebo dutých kmenech, které jim slouží jako úkryt. Umí lovit i jako osamělí predátoři, ale obvykle se sdružují do malých smeček a dokážou zdolat i kořist, která je mnohem větší, než oni sami. Většinou se zaměřují na velké hlodavce jako jsou akuči (Myoprocta), aguti (Dasyprocta) a paky (Agouti). Někdy však skolí i pekariovité (Tayassuidae) a pštrosovité ptáky nandu (Rhea) a dokonce byla zaznamenána šestičlenná smečka, která zdolala 250 kilo těžkého tapíra. Sami psi pralesní přitom váží cca od pěti do osmi kilogramů. 

V některých španělsky hovořících zemích se psům pralesním přezdívá perro de agua, tedy „vodní pes“. Záliby ve vodním prostředí využívají i při lovu. Když se totiž smečka zaměří na lov pak nebo kapybar (Hydrochoerus hydrochaeris), část lovců je připravena na souši a část číhá ve vodě, kde paky a kapybary často hledají útočiště.

Psi pralesní se projevují výraznými vysoko posazenými zvuky, pomocí kterých hledají ostatní členy smečky. Tento způsob komunikace je pro ně při pohybu hustým podrostem nezbytný.

Výška psa pralesního nepřesahuje 30 cm. Tato malá šelma dorůstá délky od cca 57 do 75 cm. Široká hlava s krátkým čumákem je porostlá nazrzlou srstí, která směrem k ocasu tmavne až do hnědé nebo černé. Kolem krku má světlou skvrnu. Dožívají se zhruba deseti let.

Image

Čtěte také

Chytrá, silná a nepochopená: Pravda o odsuzovaných hyenách skvrnitých

Když byl vesmír ještě mladý, děly se v něm roztodivné věci. Velmi hustá a horká látka se chovala do jisté míry jako kapalina. Současně probíhaly mnohé stochastické procesy, tedy náhodné nahloučení či naopak zředění látky. Z některých takových nahloučení se mohly potenciálně formovat primordiální neboli prvotní černé díry. 

Náhodné změny dál vyvolaly v látce zvukové vlny, opakující se poruchy tlaku a hustoty. Jak se vesmír prudce rozpínal, zachoval se obraz zmíněných oscilací do současnosti. Odraz „pravidelných“ zhustků baryonické (atomární) látky tak dodnes pozorujeme například v celooblohové mapě mikrovlnného pozadí či v rozložení galaxií. 

TIP: Tajemství Velkého třesku: Co se stalo během první sekundy?

Mluvíme o tzv. baryonických akustických oscilacích, jejichž rozložení a především měřená „vlnová délka“ patří mezi důležité parametry pro kosmologické modely. Z typického rozměru pozorovaných oscilací lze totiž například usoudit na rychlost rozpínání kosmu či odvodit známou Hubbleovu konstantu, a to technikou zcela nezávislou na ostatních metodách. Porovnáním hodnot Hubbleova parametru získaných různými postupy je rovněž možné usuzovat například na vlastnosti temné energie, odpovědné za zrychlené rozpínání vesmíru.

Eugene Cernan, velitel poslední výpravy na Měsíc v prosinci 1972, řekl před startem zpět na Zemi: „Když nyní činím poslední kroky na Měsíci, doufám, že nebudou poslední na dlouho a budoucnost ukáže, že dnešní výboj ukul další osud lidstva.“ Doba nebyla jednoduchá a budoucnost kosmonautiky byla nejistá, kosmické závody se Sovětským svazem končily a americký kosmický program postihovalo stále více finančních škrtů, jež měly ostatně za následek i zrušení dalších tří přistání na Měsíci. Co tedy dál? Raketoplán byl ještě v nedohlednu – a tak USA postavily a vypustily vlastní orbitální stanici nazvanou Skylab (Nebeská laboratoř). 

Zatímco Sověti se dali cestou orbitálních stanic o něco dříve a svůj první Saljut vypustili na oběžnou dráhu již v dubnu 1971, Skylab následoval asi za dva roky. První vesmírný domov pro americké astronauty byl navržen koncem 60. let a reálné kontury postupně získával v konstrukčních halách agentury NASA a především jejího hlavního dodavatele v programu Skylab, firmy McDonnell Douglas. Konečná montáž a otestování stanice proběhly na kosmodromu na Floridě. 

Výsledkem spolupráce byla unikátní vesmírná stanice o délce přes 36 metrů, maximálním průměru 6,6 metru s hmotností 87 tun na oběžné dráze, poskytující budoucí posádce obytný a pracovní prostor o velikosti 344 krychlových metrů. K vynesení stanice na oběžnou dráhu byl použit poslední exemplář obří měsíční rakety Saturn V, což dále rozvinulo možnosti konstrukce a vybavení stanice, jejíž prostor vznikl v podstatě úpravou vrchního stupně rakety. 

Skylab byl vybaven protimeteorickým štítem z hliníkové fólie, jenž posádku chránil i před slunečním zářením, dále přechodovou komorou pro výstupy ve skafandru mimo stanici nebo například astronomickým teleskopem ATM. Elektřinu Skylabu dodávaly charakteristické solární panely s maximálním výkonem až 24 kW, přičemž díky nim připomínal větrný mlýn. 

3, 2, 1, start! (Ale ne hladký)

Na startovací rampě 39A na Kennedyho mysu na Floridě, z níž následně startovala většina ze 135 raketoplánů, 14. května 1973 naposledy zaburácely motory Saturnu a na oběžnou dráhu ve výšce okolo 435 kilometrů se vydala orbitální stanice Skylab, zatím ještě neobydlená. 

Vzlet se však neobešel bez menšího vzrušení. Během prvních fází startu, kdy ještě raketa v hustých vrstvách atmosféry podléhá velkému aerodynamickému namáhání, došlo vinou silného proudu vzduchu v kombinaci s konstrukční vadou k utržení výše zmíněného protimeteorického štítu o tloušťce asi půl milimetru. Strhnul s sebou také jeden ze dvou hlavních solárních panelů pro výrobu elektřiny, načež se zasekl i druhý a na oběžné dráze jej pak nebylo možné vyklopit. Nepříjemnost vyústila v nedostatek elektrického proudu na palubě laboratoře a odklad startu první posádky. 

První posádce Skylabu velel trojnásobný astronaut Charles Conrad, veterán druhého přistání na Měsíci, a s ním letěli nováčci Paul Weitz a Joe Kerwin. Do kosmu odstartovali 25. května 1973 v lodi Apollo SL-2, na stanici je však čekalo několik problémů: vedle nedostatku proudu způsobilo utržení krytu při startu i přehřívání Skylabu, protože přišel o ochranu před slunečními paprsky. Byla tak ohrožena pevnost hliníkových slitin, které tvořily trup stanice, v obytných prostorách mohly zase přehřáté laky a umělé hmoty produkovat jedovaté plyny. Řídicí středisko situaci částečně zvládlo pootočením stanice od Slunce, problém se tím však nevyřešil. 

Temperamentního Conrada a jeho kolegy čekal vskutku nelehký úkol. Nejdříve ze stanice vysunuli a rozevřeli novou protisluneční clonu – teplotu uvnitř Skylabu se tak podařilo snížit na 24 °C. Při kosmickém výstupu pak uvolnili a rozevřeli zaseknutý solární panel. Orbitální komplex byl od té chvíle konečně plně zásobován elektřinou a trojici čekalo pozorování Slunce a Země či lékařské experimenty, při nichž na sobě sledovali účinky pobytu v kosmu. Posádka bezpečně přistála na Zemi 22. června, po 28 dnech na oběžné dráze a 18,5 milionu kilometrů. 

Vesmírná vánice

Druhá trojice statečných vyrazila na cestu k orbitální stanici 28. července 1973 v lodi Apollo SL-3. Velitelem posádky byl jmenován Conradův kolega z druhého přistání na Měsíci Alan Bean, jeho podřízenými se stali nováčci Jack Lousma a Owen Garriott (jeho syn Richard si coby kosmický turista zaplatil v roce 2008 let na ISS lodí Sojuz). 

Po hladkém startu však Jack Lousma vyhlédl z okna a překvapeně zvolal: „Proboha! Kolem nás poletuje něco jako sněhové vločky! Jako bychom jeli v auťáku za pořádné vánice!“ Řídicí středisko záhy upozornilo velitele lodi Beana na zvláštní telemetrické údaje z nádrže s okysličovadlem pro svazek manévrovacích motorků RCS kvadrantu B, které ukazovaly na příliš nízký tlak: v nádržce byla netěsnost a kysličník dusičitý si razil cestu ven z lodi. „Vánici“ zastavilo až uzavření ventilů. 

I přes tyto potíže se posádce podařilo vcelku hladce spojit se stanicí. Druhá „vánice“ na sebe však nenechala dlouho čekat – došlo k ní již pátý den po spojení se Skylabem. Kysličník dusičitý unikal tentokrát ze svazku trysek RCS kvadrantu D, i když ztráta byla výrazně menší. Houston začal plánovat okamžité přerušení mise, už byly dokonce uvedeny do pohotovosti záchranné lodě pro vyzvednutí kabiny z oceánu. Nakonec se však podařilo misi dokončit podle původních plánů.  

Život na palubě 

Díky silné raketě pro vynesení stanice na orbitu bylo možné Skylab vybavit maximálním množstvím zásob pro všechny posádky, které si s sebou pak přivážely jen pár nejnutnějších věcí. Na palubě stanice bylo 272 hektolitrů vody pro konzumaci a hygienu, Skylab nabízel astronautům i možnost se jednou týdně osprchovat – gravitaci v uzavíratelné kabince se sprchou nahrazovalo výkonné čerpadlo, voda se poté sterilizovala jódem.

Skoro tuna potravin byla uskladněna ve schránkách a ledničkách, na astronauty čekaly na stanici i kostky mýdla, lékárna, vysavač, knihy, karty atd. Občas některá posádka překvapila vlastní kreativitou, například když si poslední expedice v prosinci 1973 sestavila vánoční stromeček z plechovek od jídla. Co se týče samotné stravy, doznala již v té době značných pokroků: astronauti měli na Skylabu vcelku bohatý jídelníček, a příprava pokrmů byla přitom jednoduchá – vyžadovala jen ohřátí či přidání vody. 

Hlavní součásti Skylabu (foto: NASA Marshall Space Flight Center, CC0)

K životu na stanici patřil také humor, jak vzpomíná velitel druhé posádky Alan Bean: během pobytu na Skylabu měli astronauti tradičně o víkendu možnost mluvit se svými manželkami a blízkými na Zemi na neveřejné frekvenci, kterou neposlouchalo ani řídicí středisko. Owen Garriott toho využil k rafinovanému vtípku a během takovéto soukromé seance mu manželka namluvila na pásek krátký vzkaz, který později astronauti pustili řídicímu středisku: „Tady Helena na Skylabu. Hoši už hodně dlouho neměli domácí kuchyni, tak jsem si řekla, že jim něco dovezu. Přepínám, příjem […] Člověče, ten výlet stál za to, pohled na Zemi je fantastický! […] Bobe, už musím končit. Kluci sem plavou a já měla přísně zakázáno s vámi mluvit.“ Spojař v Houstonu, který Helenu vyslechl, údajně během nahrávky třikrát změnil barvu obličeje, lapal po dechu a následně se nechal vystřídat. 

Na legraci ale mnoho času nebylo, neboť posádku stanice zaměstnávala hlavně věda. Skylab měl dva hlavní úkoly: ukázat, že lidé mohou žít a pracovat ve vesmíru po delší čas, a také rozšířit znalosti sluneční fyziky pozorováním naší hvězdy z vesmíru pomocí teleskopu ATM na palubě. Pokusy však zahrnovaly skutečně široké spektrum oblastí: v rámci beztíže se studovalo pletení pavoučích sítí, dopad beztíže na rybky v akváriu, chování kapalin či změny lidského těla, a došlo i na pozorování Země, zkoušky malých pohonných systémů pro skafandry atd.

Primární úkol však Skylab beze zbytku splnil: ukázal, že člověk je schopen žít a pracovat v rámci dlouhodobého kosmického letu, a položil tím pevné základy pro jakýkoliv budoucí kosmický program, včetně dnešní Mezinárodní vesmírné stanice. Program Skylab si připsal k úspěchům i vyvinutí sprchy, nových toalet, spacích pytlů, kuchyně nebo tělocvičného nářadí pro astronauty v beztíži. 

Skylab na sklonku života

Druhá posádka Skylabu bezpečně přistála na Zemi 25. září 1973 po 59 dnech na oběžné dráze a 858 obletech planety. K premiérové americké orbitální stanici poté zamířila již jen jedna expedice, která však na její palubě pracovala nejdéle ze všech. V lodi Apollo SL-4 odstartovali 16. listopadu 1973 tři „zelenáči“: velitel Gerald Carr a členové posádky William Pogue a Edward Gibson. Do povědomí vstoupili mimo jiné pozorováním a fotografováním komety Kohoutek. Zpět na Zemi je záchranná flotila uvítala 8. února 1974, ani ne tři čtvrtě roku po vypuštění Skylabu. Přistáli po 84 dnech a skoro 90 milionech kilometrů při obletech planety (každá posádka Skylabu stanovila nový rekord v délce kosmického letu).

TIP: Příběh orbitální stanice: Jak se rodily plány nejdražšího inženýrského projektu

Po odletu Carra a jeho posádky Skylab definitivně osaměl. NASA jej plánovala nechat na orbitě dalších osm až deset let a možná k němu později vyslat raketoplán, jehož vývoj však v polovině 70. let začal nabírat zpoždění. Jenže plány agentuře nečekaně zhatilo Slunce: zvýšila se jeho aktivita, následkem čehož došlo k lehkému zhuštění zemské atmosféry a to způsobilo roku 1977 sestup stanice na nižší dráhu vlivem tření o vysoké zbytky atmosféry. NASA zvažovala vyslání záchranného raketoplánu, ale již dva roky před startem prvního stroje se situace stala neúnosnou a 11. července 1979 stanice zanikla v atmosféře. Některé trosky zasáhly řídce obydlenou oblast západní Austrálie a jihovýchodní část Indického oceánu. Nedošlo k žádným škodám, ale NASA se nevyhnula pokutě od australského Perthu za znečišťování veřejného prostranství. 

Se zánikem Skylabu se přiblížil ke konci i celý program Apollo. Uskutečnila se již jen jedna mise v létě 1975: historický společný let Sojuz–Apollo. 

Spánková paralýza se objevuje v tzv. REM fázi spánku, kdy se zdají sny a člověk je neumí rozlišit od reality. Zjednodušeně řečeno je mozek vzhůru, zatímco tělo spí. „Abychom během té doby nemohli své sny uskutečňovat – třeba se nepokoušeli utéct z postele, když se nám zdá, že nás někdo pronásleduje – dostaví se takzvaná spánková svalová atonie, tedy nemožnost se pohnout. Nicméně v případě spánkové obrny stav přetrvá až do bdělosti a člověk si to najednou uvědomí,“ vysvětluje Jitka Bušková z oddělení spánkové medicíny Národního ústavu pro duševní zdraví. 

Michal Knejp, u nějž se záchvaty v jistém období objevovaly jednou až dvakrát týdně, popisuje: „Máte pocit, že nemůžete dýchat. Tělo je při spánku v podstatě vypnuté a dech se změlčuje, takže vám připadá, jako byste se dusili.“ 

Bytost na hrudi

Ke spánkové paralýze jsou náchylnější mladí lidé, ale trápí i jedince s nepravidelným spánkem, dlouhodobě stresované nebo vyčerpané. Podle statistik jde až o 30 % populace. Zajímavé je, že porucha častěji postihuje ty, kdo usínají na zádech. U někoho může trvat jen pár minut, u jiného několik hodin; může se objevit při usínání, v průběhu noci, ale nejčastěji přichází ráno těsně před probuzením. Nezřídka ji provázejí děsivé sluchové či zrakové halucinace, na něž člověk nedokáže nijak reagovat – může pouze mrkat víčky, dýchat a čekat, až nepříjemný zážitek skončí.

„Vybavuji si ohromnou paniku, protože jsem se probudil a nedokázal se pohnout ani vydat žádný zvuk. Netušil jsem, co se děje, a nemohl jsem se dovolat pomoci,“ vzpomíná Vladislav Kašpar. Dokud chybělo vědecké vysvětlení, vykládali si lidé zmíněný jev různě – většinou jako posedlost zlými duchy. Že se nejedná o novodobou záležitost, dokazují i některá umělecká díla. Například švýcarský malíř Henri Fuseli proslul právě svými obrazy s touto temnou tematikou, nejspíš proto, že poruchou sám trpěl. Jeho nejznámější dílo Noční můra zobrazuje temnou bytost sedící na hrudi spícího člověka, kterého dusí. 

Nepříjemná, ale neškodná

Pokud se záchvaty objevují často, mnoho lidí začne trpět depresemi a mají pochopitelné obavy z usínání. Tehdy je vhodné vyhledat odborníka – ke zvládnutí problému totiž někdy stačí pochopit, že nejde o nic závažného. „Spánková paralýza je strašně zvláštní fenomén ve chvíli, kdy se jí člověk přestane bát,“ potvrzuje z vlastní zkušenosti Michal Knejp. Není sice příjemná, ale dotyčného nijak neohrožuje.

TIP: Chcete si pamatovat své sny i po probuzení? Vědci radí, jak na to!

„Doporučuje se soustředit na konečky prstů rukou i nohou a snažit se o nějaký drobný pohyb, případně vydat nějaký zvuk,“ radí doktorka Bušková, jak záchvat zvládnout. „Partneři jsou na to už většinou citliví a poznají, že se vedle ležící člověk pokouší vymanit z obrny.“ 

Turistickým srdcem Negevu je zhruba pětitisícové městečko Micpe Ramon, které vzniklo v padesátých letech minulého století při stavbě silnice č. 40, jež spojuje rudomořské letovisko Ejlat s Beerševou. Díky tomu je i dnes velmi dobře dostupné. Z letiště na vojenské základně Ovda, kam z Evropy létají i nízkonákladové letecké společnosti, sem dojedete za pár hodin přímým autobusem. Již při cestě je možné obdivovat něco, co na severu Izraele rozhodně neuvidíte: liduprázdnou krajinu, vyprahlou poušť, která je jen občas osídlená vojenskou základnou. 

Hmoždíř uprostřed Negevu

Micpe Ramon je ideálním turistickým východiskem pro poznávání Negevu z prostého důvodu: leží přímo na hraně kráteru Machteš Ramon, jenž je vyhledávanou raritou této pouště. Za krásnými výhledy, které mají největší kouzlo při východu či západu slunce, nemusí cestovatel chodit daleko. Stačí dojít ulicemi města na okraj kráteru, lemovaný několika vyhlídkami, a kochat se. A kochat se vlastně čím?

Machteš Ramon se obvykle označuje jako kráter. Ve skutečnosti jde ale spíš o kaňon, pro nějž bývá charakteristický relativně kompaktní tvar s rozsáhlým plochým dnem, které je ohraničeno strmými stěnami. „Machteše“ se vyskytují prakticky jen v Negevské poušti – slovo samo znamená hmoždíř, a Machteš Ramon je s délkou 40 km a šířkou 10 km tím největším. Na rozdíl od typických machtešů je odvodňováno ne jedním, ale hned dvěma vádími (dočasnými vodními toky) – Nahal Ramon a Nahal Ardon. Naopak typicky jej lemují vysoké stěny, dosahující až pětisetmetrové výšky. Absolutně nejvyšším bodem této části světa je hora Har Ramon – s 1 037 m n. m. nejvyšší bod jižního Izraele, respektive Negevské pouště. Jiné zajímavé hory jsou třeba „stolovky“ Har Marpek a Har Katum u jižního okraje machteše.

Geologie pro každého

Zdejší skaliska jsou rájem pro všechny, jimž je neživá příroda aspoň trochu blízká. Machteš Ramon vznikl na místě, kde se řeky „prokousaly“ odolnými vrstvami vápenců a dolomitů hodně hluboko a odhalily tak i 200 milionů let staré horniny. Ty kdysi ležely na dně moře, jak dokládají nalezené zkameněliny. Nejznámějším místem, kde je můžete obdivovat, je amonitová zeď při jižním okraji kráteru. Nenápadná skála žlutohnědé barvy, stejné jako okolí, v sobě ukrývá stovky pozůstatků amonitů – hlavonožců, jejichž zkameněliny dosahují až několikadecimetrového průměru. A to mluvíme jen o těch, které se v této galerii pod širým nebem dodnes zachovaly. Dříve totiž nebyl problém najít tady schránku s průměrem jako kolo od traktoru… I tak ale je amonitová zeď pozoruhodným místem, které byste určitě měli vidět.

Řeka, která se jako obrovská pila postupně prořezala skrze stamiliony let geologické historie, odhalila i další zajímavosti. Třeba pozůstatky dávného vulkanismu, výlevů lávy ze sopky Giv´at Ga´ash. Zatímco na jednom místě tvoří temně černý čedič díky sloupcovité odlučnosti podobné tvary, jaké můžete znát z naší Panské skály, hned o kousek vedle pokrývá povrch pouště rudofialová hornina, vystřídaná vrstvami zvlněnými podobně jako střešní tašky. Jinde zas převažující žlutohnědou zpestřují podivuhodné fialovo-modré krystalky, které na první pohled barvou i tvarem připomínají spíš mech či lišejník, ten bychom zde ale hledali marně… Tady musí geologie bavit každého! 

Za pouštními prameny

I v jihoizraelské poušti jsou prameny, které oblast zásobují životodárnou vodou. Je ale třeba posunout se za nimi pár desítek kilometrů severněji od Micpe Ramon, do národního parku Ein Avdat. Ten leží nedaleko kibucu Sde Boker a univerzitního městečka Midrešet Ben Gurion, které lze využít jako základnu pro výpravy do Negevu. Také Midrešet Ben Gurion totiž leží na krásném místě, na hraně kaňonu vádí Nachal Cin. 

Samotný národní park je poměrně malý, a jeho srdcem je hluboce zaříznutý kaňon, v němž se na povrch dere voda vyvěrající několika prameny. Díky nim bylo toto místo dlouhodobě osídleno, což dokládají nálezy pazourkových nástrojů nebo jeskyní, dříve využívaných a upravených pro bydlení. Horní vrstvy jsou tvořeny odolnými eocénními vápenci, které leží na měkkých jílovcích a slínovcích. Při utváření kaňonu (podle různých metod datování existuje v současné podobě asi 45 000 let) hrál roli fenomén zpětné eroze a říčního pirátství.

U severního vstupu do národního parku už asi 250 let roste řečík atlantický (Pistacia atlantica), mohutný exemplář stromu, jehož přítomnost dokazuje, že zde dříve panovalo deštivější klima než nyní. Zároveň hned za vstupem leží kámen, do nějž je vytesán model soutěsky, o níž si tak lze udělat poměrně přesnou představu.

Nebezpečné bleskové povodně

Voda z pramenů překonává několik vodopádů – ten nejvyšší je vysoký čtyřicet metrů a leží na jižním okraji národního parku, u pramene Ejn Ma´arif. Asi nejhezčí a nejznámější je patnáctimetrový vodopád u pramene Ejn Avdat, který padá do hodně úzké soutěsky se stěnami tvořenými výraznými vodorovnými vrstvami. Skály se zrcadlí v hladině tůněk, které jsou prý hluboké až osm metrů, a je to skutečně podívaná, která člověku bere dech. 

Prameny a potůčky jsou ale závislé na srážkách, které obvykle přicházejí v zimě. Poslední dobou jich ale ani tehdy moc nebývá, a tak i v zimě voda padá spíše nevýrazným „čůrkem“. Některé vodopády mohou dokonce být úplně vyschlé. To se ale změní po dešti – častější než dlouhotrvající „zahradnický deštíček“ tady bývají prudké bouře, které ve spojení s holým povrchem pouště mívají za následek bleskové povodně, při nichž spadlá voda prohučí kaňony opravdu mimořádně rychle. To pak i v poušti mohou být povodně životu nebezpečné…

Národní park Ein Avdat je poměrně malý, a tak si lze výlet prodloužit v některém z okolních údolí, možností se nabízí bezpočet. Jedním z cílů může být třeba vysoký vodopád Parsa, padající do několik desítek metrů hlubokého kaňonu, nebo nedaleké prameny Ein Aqeq. Ty jsou oblíbeným místem pro rodinný víkendový piknik, protože v jejich okolí se to díky vodě hezky zelená.

Kaňony u Mrtvého moře

Mrtvé moře je fenomén sám o sobě. Nejníže položené místo světa, jezero, jehož voda je v porovnání s mořskou desetkrát slanější. Vody v něm však rychle ubývá, za poslední století – kdy probíhá kontinuální monitoring – hladina klesla zhruba o čtyřicet metrů a rozloha se zmenšila o třetinu. Odborníci z Izraele i Jordánska řeší, jak tento problém – způsobený zmenšením přítoku vody z intenzivně využívané řeky Jordán – vyřešit. Jedním z poměrně starých návrhů je možnost prokopání spojnice Mrtvého moře s Rudým mořem, což by ale představovalo poměrně velký zásah do dotčených ekosystémů.

Rychle klesající hladina odhaluje nové plochy souše a dává vzniknout zajímavému fenoménu – mladým, ostře zařezaným kaňonům. Jednak jsou sedimenty tvořící čerstvě odhalenou souš měkké, jednak se do nich občasné řeky stékající z okolních kopců rychle zakusují, protože díky poklesu hladiny mají větší spád a tím pádem i výrazně větší erozní sílu. S trochou fantazie tak labyrinty kaňonů připomínají třeba americký Grand Canyon při pohledu z letadla. Bližší průzkum ale může být nebezpečný, povrch je protkán solnými jeskyněmi, které hrozí zřícením.

Dívat se s nadhledem

A odkud se na kaňony dívat? Mrtvé moře obklopují strmé svahy, zakončené náhorní plošinou. Kaňony zde vedou turistické stezky, jednou z největších atrakcí je Davidův vodopád v národním parku Ein Gedi. Samotný vodopád ale průměrného Čecha pravděpodobně zklame – na vyprahlý jih Izraele to možná atrakce je, ale pro nás nic extra. 

TIP: Pevnost Masada: Nedobytné orlí hnízdo

Zajímavější jsou túry značenými stezkami výše do hor. Nejen že se z nich otevírají krásné výhledy na Mrtvé moře, ale některé stezky vedou přímo vymletými koryty se zajímavě zaoblenými tvary evorzních hrnců. Na pobřeží Mrtvého moře se na jednom ze skalisek tyčí také pozůstatky pevnosti Masada, ikony izraelské historie. I okolo ní vede několik turistických stezek, zajímavý je třeba výšlap na horu Eleazar, na níž stál jeden z římských táborů při dobývání pevnosti. Je odsud hezký pohled na vrcholovou plošinu Masady, ale i na Mrtvé moře.

Vědci po dlouhá léta sledují hvězdy obíhající kolem neviditelného, kompaktního a velmi hmotného tělesa ležícího v centru naší Galaxie. Na základě těchto pozorování usoudili, že objekt označovaný Sagittarius A* by mohl být černou dírou. 

Vzhledem k tomu, že černá díra je zcela temná, nemůžeme ji spatřit přímo. Zářící plyn okolo však odhaluje neklamné známky její přítomnosti: temnou centrální oblast označovanou jako stín černé díry a jasný prstenec kolem. Záběr zachycuje paprsky světla zakřivené v silném gravitačním poli černé díry, která je čtyřmilionkrát hmotnější než Slunce. 

Superteleskop velikosti Země

„Byli jsme překvapeni, jak dobře souhlasí pozorovaná velikost prstence s předpovědí Einsteinovy obecné teorie relativity,“ říká Geoffrey Bower, vědecký pracovník projektu EHT. „Tato bezprecedentní pozorování výrazně zlepšila naše chápání dějů, které se odehrávají v samotném centru naší Galaxie, a přinášejí nový pohled na interakci obřích černých děr s okolím.“ 

Jelikož se černá díra nachází 27 tisíc světelných let od Země, má na obloze asi stejnou úhlovou velikost jako donut na povrchu Měsíce. Aby ji bylo možné zobrazit, vytvořili vědci výkonný superteleskop EHT, který propojil osm existujících radioteleskopů na celé planetě. Vznikl tak unikátní virtuální dalekohled o průměru srovnatelném se Zemí.

EHT sledoval objekt Sagittarius A* po několik nocí během roku 2017 a sbíral data po mnoho hodin, tedy způsobem, který se podobá pořizování fotografií s velmi dlouhou expozicí. Úspěch projektu EHT navazuje na první snímek černé díry zveřejněný v roce 2019, která se nachází v centru galaxie M87 a vědci ji dnes označují M87*.

Srovnání velikostí superhmotných černých děr M87* a Sgr A* (foto: EHT collaboration, Lia Medeiros, CC BY 4.0)

Tyto dva objekty jsou si velmi podobné, a to přesto, že černá díra ve středu naší Galaxie je více než tisíckrát menší a méně hmotná než M87*. „Máme zde dva různé typy galaxií a dvě černé díry s velmi rozdílnou hmotností, přesto jsou si poblíž okraje překvapivě podobné,“ upozorňuje profesorka Sera Markoff z Amsterdamské univerzity. „To znamená, že při pohledu zblízka řídí jejich chování obecná relativita a odlišnosti pozorovatelné ve větších vzdálenostech musí být důsledkem rozdílných vlastností hmoty, která černé díry obklopuje.“

TIP: Velký úspěch pro vědu: První detailní snímek supermasivní černé díry

Dosáhnout tohoto výsledku však bylo o poznání obtížnější než v případě M87*, a to přesto, že objekt Sgr A* je mnohem blíže k nám. „Plyn v blízkosti černých děr, jak v jádře galaxie M87 tak v případě Sgr A*, se pohybuje stejnou rychlostí – téměř rychlostí světla. Ale zatímco v případě M87* mu jeden oběh trvá dny až týdny, u mnohem menší Sgr A* jsou to sotva minuty. To znamená, že jasnost a rozložení plynu kolem Sgr A* se měnily během pozorování EHT velmi rychle – bylo to trochu jako pořídit ostrou fotku štěněte honícího si svůj vlastní ocásek,“ vysvětluje vědecký pracovník týmu EHT Chi-kwan Chan.

V jižním Walesu leží ospalé městečko Pontypridd čítající něco málo přes 30 000 obyvatel. Po celé 20. století se tam rodily děti s křestním jménem Verdun. Zatímco dnes se již jedná o odkaz na některého z předků, dříve upomínalo na nejkrvavější bitvu Velké války. V letech 1914–1919 se nejednalo o nic výjimečného a kromě bojišť se rodily děti pojmenované po hrdinech či spojené s koncem konfliktu.

Suverénní vítězství

Genealogové spočítali, že se během světového konfliktu či bezprostředně po jeho skončení ve Velké Británii narodilo přes 1 600 dětí pojmenovaných podle války. Mezi „bitevními“ dětmi s přehledem zvítězil Verdun s více než 900 nositeli, přestože se tohoto konkrétního střetu královské jednotky neúčastnily.

Druhé místo s obrovským odstupem zaujaly Ypry (71), ale objevoval se též Mons, Arras či Dardanely. Je zajímavé, že Somma jakožto nejkrvavější britská zkušenost inspirovala rodiče pouze 15 dětí, z toho jen tři se narodily ve Walesu. Další významné bojiště – Gallipoli, zůstalo zcela opomenuto.

Nositelé odkazu hrdinů

Další kategorii představují významné britské osobnosti – hrdinové, politici či vojevůdci, po nichž nesly jména dvě stovky potomků. Zde s přehledem zvítězil ministr války Horatio Kitchener, jenž zahynul v červnu 1916 na palubě potopené lodi.

Kromě něj inspirovala mnohé britská zdravotní sestra Edith Cavellová, která sloužila v okupované Belgii. Němci ji zadrželi, obvinili z napomáhání k útěku britských zajatců, odsoudili k smrti a v říjnu 1915 popravili. Její odkaz i jméno neslo v dalších letech 25 dětí pojmenovaných Cavell. 

Děti konce války

Poslední skupina se nejvíce objevovala v závěru konfliktu, kdy lidé skrze své potomky doufali v konečné vítězství (Victory – 120) a brzké uzavření míru (Peace – 84). V prvních poválečných letech se objevil symbol vlčího máku (anglicky Red Poppy), jenž byl od roku 1921 spojován také s veterány. V britské společnosti si získal takovou oblibu, že podle něj pojmenovalo své potomky 44 rodin. Jedná se o největší zastoupení v řádu desítek jedinců, kromě toho se však objevila i jména, která v českém překladu působí absurdně. V den uzavření příměří a v bezprostředně následujících dnech přišlo na svět například několik Armistice (příměří).

TIP: Trolebuzina, Dazdraperma, Perkosraka: Bizarní křestní jména sovětského socialismu

Člověka zaujme, že mezi Brity s přehledem zvítězil právě Verdun. O „posedlosti“ touto bitvou mezi poddanými Jeho Veličenstva svědčí kromě pojmenovávání dětí také to, že vojáci během války sbírali na verdunském bojišti žaludy, které si pak přivezli domů a zasadili. Na ostrovech tak rostou desítky dubů, jejichž předky zdevastovala francouzská a německá děla.

Pokud to mladému Františku Josefovi I. pracovní program dovolil, měl ve zvyku vyrazit každého dne v poledne na procházku do vídeňských ulic. Udělal to i 18. února 1853, kdy došel až na baštu nedaleko Korutanské brány. O tom, že se zajištěním císařovy bezpečnosti si nedělal on ani dvůr starosti, svědčí skutečnost, že společnost mu většinou dělal jen jeho pobočník plukovník Maxmilián Karel hrabě O'Donell von Tyrconell.

Tak tomu bylo i onoho osudného dne. Panovník byl od dětství vychováván jako voják a sám se za vojáka pokládal, takže nebylo divu, že když na baště uslyšel zvuk vojenské trubky a hlasité povely, srdce mu velelo, aby se podíval, zda se opravdu jedná o jeho milovanou armádu. Nemýlil se. Na prostranství v městském příkopu pod ním cvičila vojenská jednotka. To bylo divadlo, které si nemohl nechat ujít. Opřel se o cihlovou zídku, která sloužila jako zábradlí, a soustředěně výcvik pozoroval. Jeho pobočník hrabě O'Donell udělal to samé a oba muži na chvíli přestali vnímat, co se děje za jejich zády. Toho využil jakýsi mladík, který se na císaře znenadání vrhl s výkřikem „Éljen Kossuth! – Sláva Košutovi!“ a dlouhým nožem mu zezadu zasadil ránu do krku. 

Zápas o život

Otřesený panovník odskočil od zídky a obrátil se tváří k útočníkovi. Když spatřil, že na něj znovu útočí a chce jej bodnout podruhé, tasil šavli a postavil se mu na odpor. To však již přiskočil plukovník O'Donell a pustil se s neznámým do zápasu. Rozběsněný atentátník kolem sebe mával dlouhým nožem jako šílený, takže se při tom dokonce sám zranil na ruce. Zdolat jej O'Donellovi pomohl až další muž, vysoký a urostlý, který násilníka povalil na zem a začal do něj bušit pěstmi.

Zraněný panovník stál opodál a pravou rukou si k silně krvácející ráně tiskl bílý šátek. Když viděl, že jeho pobočník útočníka odzbrojil, řekl druhému muži: „Schlagen Sie ihn doch nicht mehr! – Netlučte ho už přece!“ To již přispěchali další lidé, kteří se do útočníka pustili. Podle tehdejších novin měl namále, neboť jen „s obtíží spravedlivému hněvu rozdrážděného a se všech stran se hrnoucího lidu vyrván býti mohl“.  

O'Donell později do policejního protokolu uvedl: „Při tomto zápasu jsem měl náhle pocit, že mi někdo překáží. Zpočátku jsem si myslel, že to jsou vrahovi spoluspiklenci, ale brzy jsem zjistil, že to byli poctiví lidé, kteří mi přispěchali na pomoc.“

Tím prvním, který se do útočníka pustil a O'Donellovi pomohl nejvíce, byl vídeňský občan a majitel špeditérské firmy Josef Ettenreich. Císař se shluk lidí, který se kolem nich rychle vytvořil, snažil uklidnit. „Nic to není! Já tím jen sdílím osud svých statečných vojáků v Miláně,“ řekl a narážel tím na několik dní starý útok italských povstalců na rakouskou armádu, při němž bylo 12 vojáků zabito a 25 těžce a 49 lehce zraněno. Událost na veřejnost silně zapůsobila a lidé o ní dlouho hovořili.  

Rozhodovaly centimetry

Ačkoliv František Josef I. zachovával klid, vypadalo jeho zranění zle. Silně krvácel, jeho uniforma byla potřísněná krvavými skvrnami. Po příchodu policie, jíž předal zneškodněného atentátníka, doprovodil hrabě O'Donell panovníka do nedalekého paláce arcivévody Albrechta (dnešní Albertinum), kde se mu dostalo nejnutnějšího ošetření. Pak císař odjel kočárem do Hofburgu. Když dvorní lékaři Josef Wattmann a Johann Seeburger podrobili Františka Josefa I. důkladné prohlídce, zjistili, že měl obrovské štěstí. Rána byla dost dlouhá a silně rozevřená, proto tolik krvácela, nebyla však bezprostředně životu nebezpečná.

Svoji roli údajně sehrála skutečnost, že v okamžiku atentátníkova útoku vykřikla zděšením jistá žena, která císaře sledovala z okna protějšího domu. To způsobilo, že se František Josef I. prudce obrátil a v důsledku toho jej čepel nezasáhla přímo do týlu, nýbrž vnikla do límce uniformy a poranila šikmo na krku. „Ostří nože, které šlo límcem uniformy a kravatou, odrazilo se na záponce kravaty i mohlo jenom nepatrně v šikmém směru do kůže na krku proniknouti,“ stálo ve zprávě o atentátu.

Zranění tedy nebylo těžké, ale na důrazné doporučení lékařů musel panovník strávit několik dnů na lůžku. Je třeba si uvědomit, že nebezpečí komplikací reálně trvalo, neboť tehdy neexistovala antibiotika a situaci mohla zhoršit případná infekce. Tím spíš, že hrabě O'Donell údajně ránu po útoku vysál, neboť se obával, že vražedná zbraň mohla být potřena jedem.  

O chování Františka Josefa I. bezprostředně po útoku máme svědectví od jeho nejbližších. Císařův mladší bratr arcivévoda Karel Ludvík byl shodou okolností také na procházce, nedaleko paláce arcivévody Albrechta. Od rozčilených lidí na ulici se dozvěděl, co se přihodilo, a hned do Albertina pospíchal. O dva dny později svůj zážitek popsal dalšímu z císařských bratrů, arcivévodovi Ferdinandovi Maxmiliánovi, který si v té době odbýval vojenskou službu u námořnictva v Terstu. „Spěchal jsem do Albrechtova domu (…) a viděl jsem v předpokoji stát císaře, obdivuhodně chladnokrevného a naštěstí už obvázaného. Byl velkolepý a tvrdil, jako obvykle vždy říká: ‚Vůbec nic to není.‘ Nezdálo se, že by se změnil, i když ztratil tolik krve. Seeburger byl taky hned na místě. Popsat, jak vypadal on, hrabě Grünne (nejvyšší hofmistr císaře Františka Josefa I.) a všichni kolemstojící, je nemožné; všichni byli bílí a zelení a všechny údy se jim třásly.“ 

Za svobodu Uher

Atentátníka policie tvrdě vyslýchala, protože měla všechny důvody domnívat, že nebyl sám, kdo útok připravoval. Mínila, že se jedná o rozsáhlé spiknutí uherských vlastenců. Ale přestože součástí výslechu byl dvojí trest patnácti ran holí, jméno žádného případného spolupachatele János Libényi neuvedl, takže policie nakonec dospěla k závěru, že jednal na vlastní pěst, což byla nejspíš pravda.

Jako hlavní motiv svého činu Libényi uváděl situaci v Uhrách po potlačení revoluce let 1848 a 1849, popravy, perzekuci a útlak, které v poražené zemi zavládly. Opakovaně tvrdil, že chtěl císaře zabít proto, aby svou „vlast osvobodil od současné poroby“. Vojenský soud ve Vídni jej 23. února 1853 odsoudil k trestu smrti. O tři dny později, 26. února, skončil jeho život na popravišti na kopci Wienerberg v jižní části hlavního města.

TIP: Odsouzení vrazi: Jaký byl osud méně slavných sarajevských atentátníků?

Po vynesení rozsudku kupodivu požádal císaře o milost. František Josef I., který musel každý trest smrti schválit a bez jeho podpisu žádná exekuce nemohla proběhnout, mu ji ale odmítl udělit. Nedělal to z pomstychtivosti. Byl skutečně hluboce přesvědčen, že tomu, kdo se opováží vztáhnout ruku na život svého panovníka, nepatří nic jiného než smrt. Nicméně jistou dávku velkorysosti přece jen projevil. Když se od vyšetřujících orgánů dozvěděl, že Libényi ve Vídni živil svoji starou matku, která by po jeho smrti zůstala zcela bez prostředků, nechal jí vyměřit malý doživotní důchod, a teprve pak rozsudek smrti podepsal.

Výzkumná loď EV Nautilus letos v dubnu vyrazila na expedici „Luʻuaeaahikiikekumu“, jejímž cílem bylo prozkoumat doposud nezmapovanou oblast „Liliʻuokalani Ridge Seamounts“, která se nachází severně od Havajských ostrovů. Během výzkumu badatelé narazili na pozoruhodný jev, který připomíná slavnou „žlutou dlážděnou cestu“ z příběhu o „čaroději ze země Oz“.

TIP: Australští odborníci objevili na dně Indického oceánu kus Tolkienova Mordoru

„Žlutá dlážděná cesta“ na dně oceánu je ve skutečnosti projevem vulkanických procesů, které nalámaly horninu ve zvláštně pravidelném uspořádání. Touto horninou je hyaloklastit – vulkanická hrubozrnná hornina vzniklá usazením kusů vulkanického skla, které vzniklo při podmořské erupci. Bizarní geologická formace se nachází poblíž vrcholu podmořské hory Nootka, která je jedním z vrcholů chráněné oblasti Papahānaumokuakea Marine National Monument.

Další dobrodružství výzkumné lodi EV Nautilus můžete sledovat na sociálních sítích - Facebooku, Twitteru nebo na Instagramu.