Jen v naší galaxii zřejmě existují desítky milionů černých děr – superhmotných objektů, které pohlcují hmotu i energii. Jsou většinou neviditelné, právě proto, že pohlcují vše, co do nich padá, včetně světla. Existují ale výjimky; pokud černá díra pohlcuje plyn a prach z okolo obíhající hvězdy, může vydávat působivé záblesky rentgenového záření, které se odráží od okolního plynu a osvětlují tak i okolí černé díry. Vědci po podobných záblescích a jejich ozvěnách pátrají, neboť jim mohou poskytnout cenné údaje o těchto jinak neviditelných objektech. Jakým způsobem takové pátrání probíhá, popisují astrofyzici z univerzity MIT ve studii zveřejněné v odborném časopise The Astrophysical Journal.

Ozvěny z vesmíru

Vědci využívají speciálně navržený automatický vyhledávací nástroj, označovaný jako „Reverberation Machine“. Ten prochází data rentgenového dalekohledu s vysokým časovým rozlišením Neutron star Interior Composition Explorer (NICER), instalovaný na palubě Mezinárodní vesmírné stanice a hledá v nich známky ozvěn binárních systémů černých děr. Z celkového počtu 26 dvojhvězd černých děr, které algoritmus identifikoval, se hned deset nachází dostatečně blízko k Zemi, k zachycení ozvěn.

Ozvěny jsou pro vědce obzvlášť užitečné – využívají je totiž podobným způsobem, jaký používají netopýři k orientaci v jeskyních. Ti vysílají ozvěny zvuku, které se odrážejí od okolí a díky tomu, jaký je rozdíl v návratu tohoto signálu, si vytvoří jakousi mentální mapu svého okolí. Vědci místo zvukových vln využívají rentgenové ozvěny. Sledování změn zpoždění může například odhalit, jak se mění korona a disk černé díry, když spotřebovává hvězdný materiál.

Kromě vizualizovaných dat ale mohou ozvěny černých děr posloužit i jiným způsobem. Badatelé je převedli na zvukové vlny a my si tak můžeme poslechnout strašidelné sténání, které vydává černá díra nacházející se ve středu kupy galaxií v Perseovi. Za normálních okolností by šlo o zvuky pro lidské ucho neslyšitelné – jejich frekvence je totiž 57 oktáv pod frekvencí středního C (261,6 Hz).

Zombie apokalypsa zřejmě nikdy skutečně nenastane, ale následky jaderného spadu jsou reálné víc než dost. Asi jen těžko totiž někdo dokáže odhadnout, jestli se jednou válka mezi Indií a Pákistánem nepovede pomocí červených tlačítek a nukleárních hlavic nebo se Severní Korea nerozhodne dokázat světu, že svůj jaderný program myslí skutečně vážně. Ať už se však stane cokoliv, mít na zahradě nedobytný bunkr je zcela jistě lepší než ho nemít. 

Chcete-li se skrýt před nebezpečím, existují v podstatě dvě možnosti: buď zaplatit za prostory v komplexu vybudovaném developerem, nebo si nechat postavit bunkr na vlastním pozemku. Do první kategorie patří obří areál Oppidum nedaleko Českého Brodu. Megalomanský projekt postupně zmizel z hledáčku médií, ovšem pandemie ho znovu vynesla na světlo. 

Na armádních základech 

Máte-li dost peněz a hledáte v tuzemsku útočiště před řáděním viru či jinou katastrofou, sotva si můžete vybrat lepší základnu. Oppidum se nachází na někdejším vojenském pozemku, kde už v roce 1984 začal vznikat armádní bunkr. Šlo o období pozdní studené války a představitelé východního i západního bloku se stále ještě chystali na nukleární apokalypsu. Objekt proto dostal do vínku schopnost přečkat dokonce blízký jaderný výbuch. Bývalý náčelník Vojenské zpravodajské služby Andor Šándor, který při stavbě působil jako poradce, dodává: „Jde o jedno z nejbezpečnějších míst v Česku vůbec. Peníze, které do bunkru tehdejší vláda investovala, by dnes už nikdo do žádného krytu nedal.“ 

Nadzemní část českého projektu pro bohaté nazvaného Oppidum zaujímá asi 3 600 m². Uvnitř by se pak měly nacházet přepychové obytné prostory, ale také třeba bazén. (foto: Oppidum)

Podobná situace panuje také jinde ve světě – dokonce i v prepperském ráji za Atlantikem vznikají podobné „Noemovy archy“ v místech někdejších raketových sil či podzemních základen. Nicméně dnes nemá Oppidum s armádou nic společného, ale představuje nedobytnou pevnost pro nejbohatší Čechy. Obklopují ho stromy, z jedné strany se táhne široké pole a uprostřed areálu se nachází nadzemní část o rozloze 3 600 m². Podzemní sekce má dvě patra o stejné výměře a chrání ji mohutná ocelová vrata. 

Za nezvyklým projektem stojí investor Jakub Zamrazil, který se o aktuálním stavu objektu z bezpečnostních důvodů do médií příliš nevyjadřuje. A tak kupříkladu není jasné, jestli už má Oppidum konečného vlastníka, ani zda již proběhly závěrečné práce. Od začátku se totiž počítá s tím, že by si movitý uživatel nechal finální úpravy a vybavení doladit podle svých potřeb a vkusu. 

Deset let v podzemí 

Ať tak či tak, celkové náklady na přestavbu armádního komplexu v luxusní útočiště se odhadují na neuvěřitelných sedm miliard korun. Pokud by nový majitel „vysázel“ za Oppidum uvedenou částku, šlo by o nejdražší stavbu určenou k bydlení na našem území. Oproti zahraničním bunkrům obdobných rozměrů se přitom jedná o odlišný podnikatelský koncept. Například v USA takový komplex zpravidla patří developerovi, který v něm jednotlivé apartmány pronajímá na dobu určitou. Oppidum by si však měl od Zamrazila koupit jediný boháč, který by tam dle svého uvážení ubytoval rodinu, další blízké či spolupracovníky.

Je prakticky nemožné zjistit, jak přesně teď stavba vypadá zevnitř. K dispozici máme pouze počítačové vizualizace, jež prezentují hotový a zabydlený kryt. Pro nadzemní část se podle uvedených snímků počítalo s přepychovým resortem, který zahrnuje tenisové kurty, přistávací plochu pro vrtulník a nejrůznější ochranné systémy. Spodní část měla nabídnout pohodlný život bez nutnosti kontaktu s vnějším světem: V praxi by šlo o volnočasové prostory jako lázně, bazén, kino, knihovnu či zahradu se simulovaným přirozeným světlem. Podle informací nechybí ani dobře zásobený vinný sklípek. 

Své pracovní záležitosti by obyvatelé řešili v kancelářích, zdravotní potíže v ošetřovně. Jádro podzemních prostor pak tvoří byty o rozloze 160–630 m², přičemž celkově bunkr údajně pojme asi 50 osob. K unikátním prvkům patří aquaponie a hydroponie, tedy systémy produkce potravin a pěstování rostlin bez půdy, jež mají Oppidu zajistit dlouhodobou soběstačnost: Hovoří se až o 10 letech bez dodávek zásob zvenčí.

Mlčeti zlato 

Nárůst zájmu o útočiště z oceli a betonu zaznamenávají i české firmy, které se věnují projektování a stavbě bunkrů pro jednotlivé rodiny. Jde například o společnost Survival Company, jejíž kryty se prodávají pod značkou Logic Shelters. Zatímco jindy mívá firma měsíčně poptávky v řádu jednotek, koronavirus popohnal objednávky několikanásobně. 

Pokud se pro takové řešení rozhodnete, je třeba si uvědomit, že nejde o záležitost hotovou za pár týdnů. Zástupce společnosti Jaroslav Vrba doplňuje: „Pořízení bunkru je komplexní projekt, který má svá pravidla a vyžaduje čas, stejně jako stavba domu.“ Zrod každého bunkru začíná analýzou klientových požadavků, na niž navazují projekční práce. Následuje povolovací řízení, realizace samotné stavby a nakonec její předání majiteli. Pokud tomu nebrání inženýrské sítě či jiné překážky, lze kryt často postavit u již existujícího domu nebo jej včlenit přímo do interiéru či pod něj.

Podzemní bunkry mívají podobu vyztuženého železobetonového tělesa, které se zakopává pod zem jako celek. (foto: Survival Company)

Každá firma v oboru má vypracovány postupy, jak zajistit, aby se o budování opevněného hnízdečka nedozvěděli sousedé či zvědavé okolí. Podle konkrétní situace zákazníka se pak volí nejlepší strategie. Také je třeba zařídit, aby znalost umístění krytu nezneužil někdo ze subdodavatelských firem, třeba dělníci. Každou fázi proto zpravidla zajišťuje jiná společnost. Nikdo ze subdodavatelů nezná parametry celého projektu, jen zkrátka odvede svůj díl a předá štafetu dalšímu. Totéž platí o dopravních firmách dovážejících materiál. Kompletní informace má pouze zákazník a zastřešující společnost, smluvně vázaná mlčenlivostí. 

Survival Company uvádí, že po ukončení projekčních prací trvá budování krytu přinejmenším tři měsíce. Samozřejmě záleží na náročnosti konkrétního projektu – přece jen každý bunkr představuje originál na míru. Obecně platí, že kryty zmíněné značky odolají rázovým vlnám při explozích, stejně jako jaderným, chemickým a biologickým útokům. Proto zahrnují i filtroventilační systém s účinností 99,9 %.

Sklep do nepohody  

Statickou část podzemních bunkrů Logic Shelters tvoří železobetonová konstrukce s pláštěm o tloušťce minimálně 300 mm. Každý kryt se člení na ubytovací sekci a technické zázemí, tedy prostory se záložním zdrojem elektrické energie a jednotkou vzduchotechniky. Vstupní modul má podobu monolitického betonového dílce tvarovaného podle okolního terénu. Zatímco do některých bunkrů se vchází přímo z domu, do jiných z přilehlého pozemku. V takovém případě tvoří nezbytnou součást utajení objektu i zamaskování vchodů či únikových východů – vzhledem připomínají pařez, skalku nebo poklop kanalizace.

Další česká společnost Tebrix Safety zaznamenala v době pandemie především zvýšenou domácí poptávku po filtračních jednotkách vzduchu. Její jednatel Michal Terendy doplňuje: „Nárůst zájmu o naše kryty tak výrazný není, dosud největší boom jsme zaregistrovali během uprchlické krize před několika lety.“ Tebrix Safety přitom nenabízí jen hotové podzemní bunkry, ale projektuje a staví též panikové místnosti pro únik před kriminálníky. A když vám to dispozice domu či rozpočet neumožní, přebuduje na bunkr třeba obyčejný sklep. 

Takový kryt splňuje české normy pro stavby civilní ochrany, takže odolá průmyslovým haváriím, živelním pohromám i bombardování. Anebo v něm přečkáte blackout a ochrání vás i v případě sociálních nepokojů. Menší „obrněný sklep“ dokáže poskytnout zázemí celé rodině asi na měsíc. A pokud disponujete sklepními prostory o větší rozloze, kam se vejde náročnější technické zajištění, můžete pod svým domem přežívat i mnohem déle. V obou případech počítejte se zabudovanou vzduchotechnikou, zásobárnou vody či zdrojem elektřiny. 

Víra v lepší časy 

Považujete zájem boháčů o bunkry za módní výstřelek a okázalé plýtvání penězi? Robert Vicino – šéf společnosti Vivos, jež po světě buduje obří luxusní kryty – to vidí jinak: „Bunkr, v němž by se před desítkami let schoval váš otec či dědeček, nenabízel příliš pohodlí. Býval šedivý a vypadal spíš jako podpalubí nákladní lodi. Ukazuje se však, že člověk nedokáže v takových ‚spartánských‘ podmínkách přežít dlouho – jeho psychika to prostě nezvládne.“ 

TIP: Život mezi bombami: Jak vypadaly civilní válečné kryty v Británii

Současná situace potvrzuje, jak moc je duševní stránka v krizi významná. Doby celospolečenských lockdownů trvajících celé týdny už naštěstí minuly, ale jasně při nich vyšlo najevo, do jaké míry představují lidé sociální tvory. Podle psychologů během kritického období ohromně narostly pocity apatie, deprese a úzkosti. Řada klientů se o sebe přestala starat, zdravě jíst, cvičit nebo se vzdělávat. Vicino dodává, že lidé nesmějí ani po potenciální katastrofě zapomenout, jaké to je vést normální život. Právě proto si ti nejbohatší nechávají do krytů instalovat nejen posilovny či rozsáhlé knihovny, ale skoro až zbytečně přepychové prvky – aby jim připomínaly lepší časy a přinášely naději do budoucna. 

Co se týče vedení útočných operací, vysloužil si respekt Spojenců v čele s Brity především polní maršál Erwin Rommel. Po sérii italských porážek na severoafrickém válčišti se v únoru 1941 v Libyi vylodily německé jednotky, které měly zvrátit vývoj ve prospěch Osy. Vedl je právě Rommel, jemuž nadřízení rozkázali zastavit britský postup na Tripolis. 

Útočná liška

Ambiciózní vojevůdce se však nehodlal spokojit s defenzivními úkoly a krátce po svém příletu začal s plánováním protiúderu. Ten byl zahájen koncem března 1941 a vrhl překvapeného nepřítele, navíc oslabeného o oddíly přesunuté do Řecka, zpátky o stovky kilometrů. Britové ztratili tisíce vojáků a v zajetí se ocitl dokonce i velitel všech královských vojsk v Egyptě generálporučík Richard O’Connor.

Tak začala dlouhé série Rommelových tankových úderů, při nichž mnohokrát potvrdil svou předvídavost i schopnost vhodně zvolit nejslabší místo v protivníkově obranné linii. Ne náhodou premiér Winston Churchill v projevu k situaci v Africe z ledna 1942 pronesl, že proti silám Jeho Veličenstva stojí neobyčejně odvážný a schopný nepřítel a přes veškeré válečné zmatky bezpochyby skvělý generál. 

Pořád dokola

Ukončit rejdy lišky pouště dostal za úkol Bernard Montgomery, který si Rommela taktéž vážil. Měl ovšem natolik vysoké sebevědomí, že nepochyboval o svém úspěchu. Krátce po převzetí 8. armády jej v září 1942 navštívil Wendell Willkie, vyslanec amerického prezidenta Roosevelta. Při schůzce se Montyho otázal, co si o Rommelovi myslí. Generál odpověděl: „Je to šikovný a schopný generál, ale má jednu slabost. Opakuje svou taktiku – a právě na to ho dostanu.“

TIP: Erwin Rommel: Oslavovaný nacistický maršál přinucený k sebevraždě

K rozhodujícímu střetu došlo u El Alameinu, kde svazky Osy zprvu kladly tuhý odpor a Spojencům se nedařilo prorazit. Montgomery přepracoval plány a využil své materiální i lidské převahy. Nakonec přinutil nepřítele ustoupit daleko na západ. Ačkoliv někteří historici Montymu vyčítají, že nepronásledoval protivníka dost úporně, ve skutečnosti jeho rozvážnost zabránila Rommelovi podniknout některý z jeho mistrovských protiútoků. I sám německý polní maršál později pronesl: „Montgomery se nikdy nedopustil žádné vážnější strategické chyby.“

Pokračování: Očima protivníků: Názory spojeneckých velitelů na generalitu Wehrmachtu (2)

Virus Lloviu (LLOV) je vzdáleným a velmi málo známým příbuzným zabijáckých virů Ebola a Marbug, s nimiž se řadí do obávané čeledi RNA virů Filoviridae. Jak je u virů obvyklé, jmenuje se podle místa, kde byl poprvé nalezen. V tomto případě šlo o jeskyni Cueva del Lloviu ve španělské Asturii, kde byly v roce 2002 objeveni mrtví netopýři, v nichž byl v roce 2011 virus poprvé detekován.

Šlo o létavce stěhovavé (Miniopterus schreibersii), kteří žijí po celém Středomoří a objevují se například i na Slovensku. Virus Lloviu v nich byl objeven díky analýze sekvencí RNA z uhynulých netopýrů. Později byl tento virus nalezen i u netopýrů v Maďarsku. Mezinárodnímu týmu virologů se nedávno podařilo tento stále poměrně záhadný virus poprvé izolovat, opět z létavců stěhovavých v Maďarsku.

Stane se Lloviu reálným nebezpečím?

Výzkum vzbudil pochopitelnou pozornost. Virus Lloviu je bohaté Evropě geograficky mnohem bližší než slavná dvojice Ebola a Marbug, primárně spojovaná se subsaharskou Afrikou. Bohužel se ukázalo, že virus Lloviu má potenciál infikovat lidské buňky a také se v nich množit. To je důvod k poplachu mezi odborníky, kteří teď budou virus Lloviu intenzivně studovat.

Další špatnou zprávou je, že vědci neobjevili žádnou příznivou reakci na úrovni protilátek, mezi viry Lloviu a Ebola. To znamená, že vakcíny proti Ebole, které už konečně máme k dispozici, podle všeho nebudou proti viru Lloviu fungovat.

TIP: V západní Africe se objevil historicky první případ vražedného viru Marburg

„Tento výzkum přinesl jasný důkaz o tom, že virus Lloviu je potenciální hrozbou. Je jasné, že se musíme dozvědět víc o rozšíření tohoto viru i o rizicích, jaké představuje. Bylo by dobré se alespoň v nejnutnější míře připravit na to, že by Lloviu mohl vyvolat epidemii či pandemii,“ varuje molekulární biolog a virolog Dr. Simon Scott.

Když havíři vylámali nové zdivo a otevřeli dveře, spatřili místnost s otvorem ve stropě. Pod poklopem se vyjímala hromada kamenů vytrhaných z vnitřní strany stěn. V marné snaze uniknout je tam navršila manželka rožmberského dvořana a úředníka rytíře Petra Kořenského z Terešova. Právě osvobození této ženy, již nechal ve věži zazdít její choť, bylo cílem lidí, kteří se neváhali v noci před svatodušním pondělím vypravit do Svéboh na Novohradsku.

Shromáždění osvoboditelů

Incident byl vyvrcholením snah okolních obyvatel zasáhnout do případu, který v květnu 1577 otřásal veřejným míněním na jihu Čech. U svébožské tvrze se řadu dní scházeli lidé, jimž nebyl lhostejný úděl zazděné šlechtičny. Srocením, jejichž účastníci někdy dokonce přes zeď komunikovali s nešťastnou ženou, nezamezil ani hejtman sousedního novohradského panství Vojtěch Hultzšporer z Hoštejna. Toho vyzývala k zákroku proti poddaným Eliška Kořenská, tchýně uvězněné ženy.

Už v neděli před proražením zdi přitrhlo k tvrzi více než dvě stě lidí, kteří se pokoušeli vězenkyni vysvobodit. Zvlášť aktivní byly dvě ženy z Benešova nad Černou. Vytrhly ze zdi několik kamenů, pak se však zalekly „pacholete“, které z pokynu novohradského hejtmana přijelo na koni obhlédnout situaci. Hultzšporer jeho vysláním do Svéboh reagoval na informace, jež mu donesl posel vypravený na Nové Hrady polekanými strážnými z tvrze.

Útěk v přestrojení

Noční akci s účastí havířů, kteří měli bohaté zkušenosti s lámáním kamene, se již vrchnostenským orgánům nepodařilo odvrátit. Triumfující lidé vynesli šlechtičnu ven, aniž by jim v tom strážní mohli zabránit. Osvobozená žena byla nepochybně zesláblá, neboť po dobu věznění měla k dispozici pouze vodu. Strádala hladem, jemuž se ve věži snažila čelit tím, že tam „zemi jedla“. Přesto se během cesty ze Svéboh, kdy byla povětšinou nesena, dokázala na chvíli postavit na vlastní nohy. Učinila tak každopádně ještě předtím, než v doprovodu svých osvoboditelů dorazila k Trhovým Svinům, vzdáleným od jejího vězení asi 10 kilometrů.

Aby nebudila pozornost, navlékli ji havíři před vstupem do neohrazeného města do potrhaných hadrů a „dali jí zástěru havéřskú a klobouček“. V tomto přestrojení pak „mezi nimi skrze město šla“.

Průchod prchající šlechtičny nočním městem přesto nezůstal utajen. Do Trhových Svin totiž s předstihem doběhl pacholek Janek, který ji společně s jinými strážnými hlídal ve Svébozích. Jankovým úkolem bylo informovat o osvobození vězenkyně jejího manžela, jenž obýval jeden z místních domů. V době pacholkova příchodu sice rytíř nebyl doma, Janek však zastihl a vzburcoval jeho matku Elišku Kořenskou. Když pak přestrojená žena obklopená svými zachránci míjela příbytek rytířů z Terešova, přesvědčoval pacholek paní Elišku, aby falešnému havíři „klobouček z hlavy sňala“ a odhalila jeho pravou identitu. K tomu se však Eliška neodhodlala, nejspíš v obavách z konfliktu se zástupem lidí stranících její snaše. Průvod proto nerušeně došel za svinenskou faru, kde čekal vůz, na němž pak uprchlici „preč vezli“. 

Mohl za to rybníkář?

Vzhledem k tomu, že osvobozená šlechtična navzdory riziku prozrazení prošla Trhovými Sviny k faře nacházející se v jejich severozápadní části, lze usuzovat, že na voze nejspíš pokračovala směrem na České Budějovice. O dalších osudech této ženy však dostupné prameny mlčí. Neznáme bohužel ani její křestní jméno a nevíme nic bližšího o jejím původu. S největší pravděpodobností šlo o nejmenovanou dámu z okruhu rožmberských dvořanů, která se provdala za Petra Kořenského z Terešova v únoru 1575.

O dalších aktérech svébožského případu máme k dispozici více informací. Především víme, že Petrova kariéra ve službách pánů z Růže incidentem nikterak neutrpěla, a i po něm zdárně pokračovala. Pro pochopení prostorových souřadnic sledovaných událostí je třeba doplnit, že rytířova matka Eliška – rozená Častolarová z Dlouhé Vsi – v roce 1572 získala Svébohy jako dědictví po své ovdovělé sestře, která se přivdala do rytířského rodu Pouzarů z Michnic.

Klíčovou otázkou v souvislosti se zazděním mladší paní Kořenské ve věži je ovšem ta, proč se tak stalo – tedy co k takovému kroku vedlo jejího manžela. Neprodleně po incidentu vyzval Vilém z Rožmberka regenta svých panství, jímž nebyl nikdo jiný než známý rybníkář Jakub Krčín z Jelčan, k objasnění nelichotivých slov, která na regentovu adresu pronášela Eliška Kořenská. Její výroky naznačující, že svedl Eliščinu snachu k cizoložství, Krčín rezolutně odmítl s poukazem na to, že prý se v inkriminované době zdržoval na Bechyni u Petra Voka z Rožmberka.

TIP: Romeo a Julie po česku: Jak Vojmil ze Zbiroha osvobodil zazděnou nevěstu

Jakubova účast ve sledované aféře je sice sporná, nicméně v dobových pramenech se dochovalo více narážek na jeho zálety. Nepochybně souvisely s tím, že jeho tehdejší manželka Dorota Slepičková, s níž se oženil z pragmatických důvodů roku 1566, byla o třicet let starší než on. Zda byl Krčín oním mužem (případně jedním z mužů), kvůli němuž choť Petra z Terešova strádala ve věži, ani tak nelze bez dalších důkazů s jistotou tvrdit. Zazdění na svébožské tvrzi bylo však jednoznačně motivováno podezřením ze spáchání manželské nevěry.

Asi 90 procent exoplanet, které jsme zatím objevili v okolním vesmíru, obíhá kolem hvězd, které jsou podobně velké jako naše Slunce nebo menší. Podle odborníků to ale nemusí odrážet skutečné poměry ve vesmíru. Spíše jde o zkreslení, dané našimi dosavadními pozorovacími metodami.

Tuto představu potvrzuje i nedávný objev dvou exoplanet – plynných obrů, ve velmi zajímavém planetárním systému hvězdy µ2 Scorpii (Mu2 Scorpii). Jde o velkou hvězdu spektrální třídy B, která je mimořádně jasná a horká. Kvůli své hmotnosti, která odpovídá asi devíti Sluncím, tato hvězda relativně brzy (v kosmickém měřítku) zanikne ve zničující explozi supernovy.

Obři ze souhvězdí Štíra

V tomto případě jde navíc o další hvězdu s planetárním systémem, která je viditelná pouhým okem – je součástí souhvězdí Štíra. Dotyčná hvězda se jmenuje Pipirima – vznikla před pouhými 18,5 miliony let a je od nás vzdálená asi 474 světelných let.

TIP: Překvapení v planetárním systému: Obří planeta u příliš mladé hvězdy

Astronomové na plynné obry nenarazili náhodou. Hvězda µ2 Scorpii se stala součástí projektu B-Star Exoplanet Abundance STudy (BEAST), který pátrá po planetách u velkých hvězd. Jak se v podobných případech nezřídka stává, existence a parametry exoplanet systému µ2 Scorpii nejsou příliš v souladu se stávajícími modely vzniku exoplanet.

Souhvězdí Štíra je viditelné na jižní obloze. Z území Česka je Pipirima krátce k vidění během července. (foto: Stellarium)

Výstavba Sky Bridge stála zhruba 200 milionů korun. Podle generálního ředitele společnosti Sněžník Martina Palána by se investice měla vrátit do deseti let. Vstupné 390 korun pro dospělého na místě či 350 korun při koupi na e-shopu považuje za přiměřené a srovnatelné s obdobnými atrakcemi ve světě. S výhradami veřejnosti nebo ekologických organizací například kvůli narušení rázu krajiny se společnost Sněžník údajně nesetkala.

Středisko neleží v chráněné krajinné oblasti a podle Palána se vše uskutečnilo v souladu s územním plánem i požadavky příslušných institucí. Atrakce má pomoci stabilizovat či zvýšit návštěvnost areálu.

Na visutý most turisté nastoupí v nadmořské výšce 1 110 metrů a vystoupí o šest metrů výše. Návštěvníci se do výchozího bodu dopraví lanovkou, na druhé straně mostu si mohou projít naučnou stezku Most času s prvky rozšířené reality. Hra s devíti naučnými panely se dotýká témat ochrany přírody a pohybu v ní, ale i historie a příběhu konkrétní rodiny z Dolní Moravy od roku 1935 do současnosti. Celá konstrukce lávky zavěšená na pylonech se montovala po napnutí hlavních lan přes údolí.

Více turistů a narušený ráz krajiny

Podle ředitele regionálního pracoviště Agentury ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK) v Olomouci Michala Servuse je projekt visutého mostu v Dolní Moravě z pohledu ochrany přírody problematický, protože nepříznivě ovlivní ráz krajiny. Nová atrakce podle něj přiláká do Dolní Moravy další návštěvníky, počet turistů v nedaleké národní přírodní rezervaci Králický Sněžník by ale neměla příliš zvýšit. Z loňské studie totiž vyplývá, že na Králický Sněžník nyní proudí hlavně turisté z polské strany. „Lidé, kteří areál v Dolní Moravě navštíví, tak víceméně zůstávají v něm. Na vrchol chodí trošku jiná sorta lidí, protože je zatím hůř dostupný z české strany a vyžaduje to několikahodinový pochod,“ podotkl Servus, podle kterého bude vhodné zachovat cestu na vrchol v současné podobě, která nenahrává masivní turistice.

TIP: Portugalský rekordman: Nejdelší visutý most přivítal první návštěvníky

Areál v Dolní Moravě se během posledních 20 let stále rozvíjí. Původně začínal jako lyžařské středisko, délka sjezdových tratí nyní dosahuje více než deseti kilometrů. Postupně přibyly i atrakce a zařízení pro letní sezonu.

Ať už je to tajemností, či schopností zmást nebo zcela pohltit, bludiště lidi lákají již tisíce let. Ne vždy se však jednalo o komplikované struktury tvořené živými ploty. Spletité sítě chodeb a slepých uliček, jaké známe v současnosti, se vyvinuly z labyrintů: Ačkoliv se obě slova často používají coby synonyma, nejedná se o totéž. Zatímco dnešní bludiště má člověka zmást a prověřit jeho orientační smysl, význam labyrintů byl jiný. Už v dobách dávného Egypta šlo o stavby, jež měly vzít člověka na duchovní cestu. Ačkoliv byly plné zatáček a skrytých zákoutí, vedla jimi pouze jedna trasa. Dotyčný se v nich nemusel složitě orientovat – stačilo neustále sledovat vytyčený směr a nakonec dojít do cíle. 

Řecko bledne závistí 

Nejstarší důkaz o podobném „bloudění“ pochází ze zápisků historika Herodota, který nejmenovaný egyptský labyrint z 5. století př. n. l. vylíčil jako strukturu, vedle jejíž honosnosti a složitosti všechny řecké stavby blednou. 

Nešlo přitom o výdobytek Egypta a následně Římské říše. Pozůstatky labyrintů objevili archeologové také u severských kultur. Jejich přesný význam v dané lokalitě neznáme, nicméně podle odborníků jimi procházeli například rybáři, aby si zajistili bohatý úlovek a bezpečný návrat z moře. Na území dnešního Německa se do útrob labyrintů vydávali pro změnu chlapci, neboť bloudění tvořilo součást cesty k dospělosti.    

Pouť z hříchu 

Po pádu Římské říše získaly labyrinty náboženský význam, přestaly ovšem vznikat jako plnohodnotné kamenné stavby. Namísto toho se objevovaly v podobě maleb například na podlahách či zdech chrámů. Dodnes si přitom nejsme jisti jejich symbolikou. Podle některých znázorňuje komplikovaná trajektorie těžký život dávných křesťanů, dle jiných zosobňuje hřích, do nějž se člověk postupně zaplétá. A další teorie považují průchod labyrintem za formu malé poutě, sloužící k očistě od drobných prohřešků. 

V bludiště, jaká známe dnes, se sítě chodeb proměnily až ve středověku, kdy si je panovníci obvykle nechávali začleňovat do svých honosných zahrad. Místo maleb se opět uplatňovaly prostorové objekty, jen tentokrát jejich stěny vznikaly z okrasných keřů – a posléze v Americe také z kukuřice. Lineární cesta se začala větvit a z očistného dobrodružství se stala zábavná prověrka orientace.

Ztraceni na plantáži 

Ačkoliv velmoc na poli bludišť představuje Británie, kde se lze ponořit do více než 125 sítí chodeb, největší atrakce podobného druhu se nachází ve Spojených státech. Současný rekordman, co se týká rozlohy permanentního bludiště, vznikl na Havaji – uvnitř obrovské ananasové plantáže společnosti Dole. Zápisu do Guinnessovy knihy se dočkal roku 1998, kdy se do jeho chodeb lemovaných stromy a keři vydali první lidé. A aby si primát udržel, musel se v roce 2007 rozšířit. 

Dnes tak jeho chodby měří úctyhodné 4 km a tvoří je na 14 tisíc rostlin. V srdci bludiště se navíc rozkládá botanická zahrada ve tvaru ananasu a nechybí ani osm tajných zastávek, přičemž pro každou se stal vzorem jeden z Havajských ostrovů. Vstupné pro dospělého vyjde v přepočtu na necelých 200 Kč a lidé se uvnitř ztrácejí průměrně na hodinu. Kdo však bludištěm proběhne opravdu rychle, získá cenu a jeho jméno se ocitne na tabuli nejlepších výsledků: Současný rekord činí sedm minut.

Mrazivá motanice

Ledové bludiště se řadí mezi sezonní a nachází se v Kanadě nedaleko Winnipegu. Zápis do Guinnessovy knihy si vysloužilo v roce 2019 rozlohou přesahující 2 789 m², nicméně od té doby se ještě rozšířilo. Tvoří středobod zimního zábavního parku otevřeného od ledna do března, a také jeho stěny se musely přizpůsobit pandemickým opatřením. Již v roce 2020 proto vznikalo tak, aby mezi jeho zdmi zůstávalo alespoň 2,5 m prostoru. Celková rozloha sítě se tak nakonec vyšplhala k 22 296 m² a lidé se uvnitř ztrácejí zhruba na půl hodiny. 

Výhoda sněžného prostředí tkví v tom, že vezmou-li si návštěvníci s sebou boby či sáně, mohou své děti bludištěm doslova protáhnout. A zatímco ratolesti pak budou skotačit na sněžném toboganu a zdolávat další zimní atrakce, rodiče se zahřejí v ledovém baru – pokud tedy celá rodina zvládne teplotu klesající potenciálně až k −27 °C a vstupné dosahující pro dospělé v přepočtu 440 Kč.

Americké děti kukuřice

Trvalá bludiště, jako je to v Dole, nemohou nabýt zcela gigantických rozměrů, neboť udržování ohromné zelené plochy stojí nemalé peníze. Naopak dočasná bludiště, vznikající například v kukuřičných polích, se především v USA rozpínají do extrému: Takřka v každém státě se najde alespoň jedna farma, jež svá ohromná pole mění ve změť chodeb. Rekordmana v dané kategorii má na svědomí firma Cool Patch Pumpkins bratrů Cooleyových a zápis do Guinnessovy knihy získala v roce 2014. V kukuřičném poli o rozloze 243 000 m² tehdy vzniklo bludiště plné abstraktních tvarů, záludných zákoutí a slepých uliček. 

TIP: Cesty do středu klikatého tajemství: Nejúžasnější bludiště světa

Vysoké bylo natolik, aby návštěvníci v jeho útrobách zcela ztratili orientaci. Odpočinková zábava se proto nezřídka zvrtla v zoufalý boj s hladem i vyčerpáním, a někteří nešťastníci se uvnitř zamotali tak dokonale, že museli volat na pomoc policii. Ani zdatnější jedinci se však v bludišti nenudí, jelikož bratři Cooleyové každý rok mění jeho velikost i tvar a vlastnoručně ho vysekávají.

Šestatřicetiletá Rosa Isabel Cespedes Callaca z peruánského městečka Lambayeque se stala obětí dopravní nehody. Během tragédie zahynul i její švagr a její tři synovci utrpěli vážná zranění. Na konci dubna se konalo smuteční rozloučení, na jehož průběh pozůstalí nejspíš nikdy nezapomenou.

Podle řady svědeckých výpovědí se z rakve během smuteční chvíle ozvalo slabé bouchání. Když vyděšení smuteční hosté sejmuli víko rakve, zůstali jen nevěřícně zírat. Žena v rakvi jevila známky života – měla otevřené oči a viditelně se potila.

Rodina okamžitě zalarmovala policii a ženu převezla do místní nemocnice, kde užaslí lékaři „mrtvé“ ženě skutečně potvrdili vitální funkce. Snaha o její záchranu ale neskončila úspěchem a žena po několika hodinách zemřela.

TIP: Pozdrav ze záhrobí: Svérázný Ir rozesmál pozůstalé na vlastním pohřbu

Šokovaní pozůstalí nyní žádají vysvětlení a policie již zahájila vyšetřování celé události. Podle rodiny se jako nejpravděpodobnější jeví možnost, že žena po nehodě upadla do kómatu a lékaři ji omylem prohlásili za mrtvou. Objevily se ale i spekulace, že nešlo o omyl. Žena mohla být prohlášena za mrtvou úmyslně, neboť nemocnice neměla dostatek prostředků k dlouhodobé péči. Policie zatím žádnou ze verzí nepotvrdila.

Zdravovědy znalí odborníci se v Irsku zřídkakdy vyskytovali mimo větší města jako Dublin, Cork a Limerick. Nechat poslat pro doktora do města tedy často znamenalo několikadenní výpravu, s nejistým výsledkem na konci, ale zato s jistotou toho, že za jeho příchod k pacientovi budete muset zaplatit, i když pomoc dorazí pozdě a léčba nebude účinná. Takové finanční břemeno si místní dovolit nemohli, a proto si obyvatelé z odloučených venkovských oblastí museli při léčení nemocných vystačit s tím, co jejich kraj nabízel. Hned po léčivých bylinkách a zábalech z bahna a mořských řas se tak dostala do popředí tradiční metoda léčby: saunování. Ovšem v poněkud extrémním irském pojetí.

Vyudit se

Tradiční finská sauna sází na horký suchý vzduch a teplotu v rozmezí 95 až 110°C. Ruské baně zas využívají vzduch ohřátý na 75°C a vysokou vlhkost – páru. Ani jedné se nedá upřít určitý význam pro podporu imunitního systému jednotlivců. Ty irské se vydaly odlišnou cestou. Sázely spíš na intenzivní „vykuřování“ až uzení pacientů. Už to, že místo páry a horkého vzduchu nastoupí v uzavřeném a utěsněném prostoru kouř z pálené rašeliny a další vegetace, může něco o výsledku ozdravné kůry napovědět. Stejně jako fakt, že ruské a finské sauny jsou spíš nástrojem prevence a mají sloužit k utužení zdraví. Pro nemocí oslabené představují naopak dost riskantní podnik. 

Jenže na tohle v Irsku moc nekoukali. Lepší než dlouhodobě nemocný, práce neschopný a vyžadující neustálou péči – ať už revmatik, souchotinář nebo někdo se zápalem plic – byl pro rodinu a blízké člověk… mrtvý. Navíc se jistě dostal do nebe, kde musí být mnohem lépe, než dole na zemi. Irské sauny tedy fungovaly do značné míry na principu eutanazie a placeba. Na smrt nemocný ubožák totiž z irské sauny už buď živ nevyšel, anebo se po jednom cyklu prohřívání dušoval, že už mu je mnohem lépe, ať už byl jeho skutečný stav jakýkoliv. Často stačilo jen zahájit stavbu sauny a stav pacientů se podle jejich vlastních slov rapidně zlepšoval.

Na věčnost

Tak jako tak řešila irská sauna problém s absencí dostupnosti lékařské péče rozhodným, a proto vítaným způsobem. Pacient, který pobyt v ní přežil, buď skonal krátce po absolvování ozdravné kůry, anebo skutečně vydržel, protože měl velmi silný kořínek. A to jednotlivé sauny, rozprostřené venkovskými končinami Irska, demonstrují víc než zřetelně. Obvykle se totiž jednalo o malé kupole s kruhovým půdorysem, vystavěné z hrubého kamení a slepené jílem. V průměru nepřesahovaly 2,2 metru výšky. Uvnitř byly stísněné a tmavé. Vstoupit, respektive vplazit se dovnitř, se dalo jen malým otvůrkem při základně stavby. Samozřejmě bez šatů. Otvor následně přihlížející utěsnili a nebo v něm rozdělali oheň. Kůra mohla začít. 

Nebyl tu žádný komín, dýchací otvor nebo stropní prostup. Zvenčí strukturu ještě izoloval val trsů a bahnité hlíny. Připomínala spíš udírnu – pec, která se rychle sytila spalinami a dýmem. A hodně záleželo na záměru těch, kteří venku zatápěli, zda pobyt uvnitř pacient přežije. Trápení nemocného mohlo skončit velmi rychle, skoro až milosrdně, pokud byl zatápěcí otvor dobře utěsněn. Jindy si zase vícero saunujících nanosilo otvorem dřevo a rozdělalo ohýnek uvnitř. Namačkáni jako v iglú si tu dopřávali pár minut nebo hodin pocení. Vzhledem k narůstající koncentraci spalin ale ne vždy zvládli potící etapu zakončit koupelí v ledovém potoce. V irských saunách se zkrátka spíš umíralo než uzdravovalo...