Po zániku římské říše Evropa na antické ideály postupně zapomněla. Kameny ze starých lázní použila církev na stavbu nových chrámů a péči o tělo nazvala marnivostí, hříchem, který mohl přivést člověka do spárů démonů. Špinaví lidé v nepraných šatech házeli odpadky kolem sebe a obsah nočníků vylévali z oken.

Nejstarší stavby monumentu u anglického Salisbury, který dnes známe jako Stonehenge, vznikly asi před 5 tisíci lety. Jaká ale byla historie tohoto místa před vybudováním Stonehenge? Archeologové jsou přesvědčeni, že kamenný monument nevznikl „na zelené louce“. Toto místo bylo podle nich významné už dlouho předtím, nejspíš od konce nejmladší doby ledové.

Archeolog Samuel Hudson z britské Southamptonské univerzity a jeho spolupracovníci prozkoumali místo zvané Blick Mead, které se nachází na hranici lokality „Stonehenge World Heritage Site“. Postupovali důkladně a do svého výzkumu zahrnuli analýzy dávného pylu rostlin, spor hub a pozůstatků živočichů, stejně jako analýzy DNA tehdejších organismů.

Krajina lovců a velkých býložravců

Z jejich výsledků vyplynulo, že zhruba čtyři tisíce let před postavením kamenů bylo Stonehenge významným lovištěm. Bývaly tam vlhké louky a travnaté pláně, společně s listnatými lesy. Na pláních se pásli velcí býložravci, jako například pratuři a ti byli v centru pozornosti mezolitických lovců a sběračů. 

Kolem historie Stonehenge před vznikem slavného monumentu se vedou vášnivé debaty. Část odborníků se domnívá, že kameny Stonehenge byly vztyčeny v podstatě neobydlené lesnaté krajině. Výzkum Hudsonova týmu dává za pravdu představám, podle nichž šlo o krajinu, která byla zalesněná jen z části, a zároveň měla již dlouho před monumentem význam před mezolitické lovce a sběrače. 

Podle vědců je lokalita Stonehenge World Heritage Site všeobecně uznávaná jako významné centrum v krajině během neolitu a doby bronzové. Teď je podle nich také zřejmé, že lužní louky ve Stonehenge si vybrali již dávno předtím k životu a k lovu lovci a sběrači období mezolitu, zřejmě již před 10 500 lety.

Současný světový rekord v běhu na 100 metrů mužů má hodnotu 9,58 sekundy a jeho držitelem je jamajský sprinter Usain Bolt, který ho zaběhl 16. srpna 2009 na Mistrovství světa v atletice v Berlíně. Fenomenální Jamajčan si zápis do historických tabulek vysloužil ve svých 23 letech, tedy na vrcholu svých fyzických sil.

Amatérský běžec Michael Kish sice Boltův rekord neohrozil, jeho nedávný výkon je ale neméně pozoruhodný – na nejstarší atletické soutěži ve Spojených státech, která se každoročně koná v dubnu v Philadelphii, zaběhl stejnou trať v čase 13,47 sekundy. V době závodu bylo Michaelu Kishovi úctyhodných 70 let.

TIP: Nestárnoucí šampioni: 5 sportovců, kteří obelstili věk

I když se čas Michaela Kishe ani zdaleka neblíží historickému rekordu v běhu na 100 metrů mužů starších 70 let, který vytvořil jeho americký kolega Bobby Whilden na olympijských hrách seniorů v roce 2005 (12,77 sekundy), jde o bezesporu mimořádný počin. Jeho výkon je o to výjimečnější, když uvážíme, že Kish se běhu začal věnovat až ve svých 59 letech. Čas tohoto sedmdesátiletého sprintera na atletickém mítinku Penn Relays byl navíc rychlejší, než čas vítěze kategorie mužů do 55 let.

Americká kolektivní akademie věd, techniky a medicíny NASEM (National Academies of Sciences, Engineering, and Medicine) nedávno vydala zprávu „Origins, Worlds, and Life: A Decadal Strategy for Planetary Science and Astrobiology 2023-2032“, která se zabývá příštím desetiletím v planetárních vědách a astrobiologii.

Zpráva se mimo jiné věnuje i planetární obraně Země před potenciálně nebezpečnými planetkami, které se k nám občas dostávají nepříjemně blízko. Podle akademiků jsou jedním z nejlepších nástrojů planetární obrany, které již máme do jisté míry k dispozici, možná poněkud překvapivě – pozemní radary.

Radary v první linii obrany

Pozemní radary hrají v ochraně naší planety klíčovou roli hlavně tím, že dokážou zobrazit nově objevené blízkozemní planetky. Z jejich snímků je možné odvodit řadu parametrů objektu a v souvislosti s tím i odhadnout pravděpodobnost a intenzitu případné srážky planetky se Zemí. Autoři zprávy se proto přimlouvají za vývoj a stavbu dalších, pokročilých radarových systémů, s nimiž bude možné planetky sledovat ještě detailněji.

TIP: Jak zastavit asteroid? Rozhovor s astrofyzikem z ondřejovské hvězdárny

V dnešní době již běží několik projektů sledování planetek v blízkosti Země pozemními radary a dalekohledy, například pod vedením amerického centra pro radioastronomii NRAO (National Radio Astronomy Observatory), které pracuje s řadou radioteleskopů, včetně slavného radioteleskopu Green Bank v Západní Virginii nebo třeba dalekohled TBT2 (Test-Bed Telescope 2) nacházející se na Observatoři La Silla v Chile. 

Závody rychlých autonomních aut ještě před pár lety vypadaly jako sci-fi. Dnes se už ale pořádají a autonomní automobily bojují o rychlostní rekordy. Významné postavení v „autonomních“ závodech zaujímá tým PoliMOVE, což je společný projekt italské Polytechniky v Miláně a americké Alabamské univerzity.

PoliMOVE letos v lednu zvítězili v prvním společném závodě autonomních automobilů, který se odehrál na okruhu Las Vegas Motor Speedway v Kalifornii. Kromě prestiže si odnesli 150 tisíc dolarů (zhruba 3,5 milionu korun). Teď se jim podařilo dosáhnout dalšího skvělého úspěchu – vysloužili si zápis do historie rychlostních rekordů.

Pozemní autonomní rekord

S automobilem Dallara AV-21 usilovali o rekordní rychlost na přistávací dráze pro raketoplány v Kennedyho vesmírném středisku, na floridském mysu Canaveral. Tato ranvej je s délkou 4,6 kilometru jednou z nejdelších přistávacích drah na světě. Na vytyčeném úseku o délce jednoho kilometru dosáhli ve dvou jízdách průměrné rychlosti 309,3 kilometrů za hodinu.

Držitel rekordu Dallara AV-21 je plně autonomní automobil, vybavený LiDARem, kamerami a senzory. Řízení má na starost grafický procesor nVIDIA Quadro RTX 8000 a algoritmy autonomní jízdy. Má k dispozici vylepšený čtyřválcový přeplňovaný motor o výkonu zhruba 435 kW, čili asi 583 koňských sil.

TIP: Drony na závodních okruzích: Dočkáme se bezpilotních formulí? 

„Tento rychlostní test byl velice vzrušující a máme ohromnou radost ze světového rekordu. Jsme ale také velice rádi, že můžeme poskytnout všem ostatním naše data, a že tím přispějeme k dalšímu rozvoji autonomních automobilů i jejich závodů,“ neskrýval nadšení vedoucí týmu Sergio Savaresi.

Když byli v roce 1853 požádáni Henriettini rodiče, aby ruku své sedmnáctileté dcery zaslíbili následníkovi belgického trůnu Leopoldovi II., nebylo to pro ně zdaleka takové terno, jak by se nám mohlo z dnešního pohledu zdát. Maličké belgické království se na mapě Evropy objevilo teprve v roce 1830. 

Ideální nevěsta

Protestantský belgický král Leopold I. pro svého druhorozeného syna Leopolda II. potřeboval dceru z významného evropského katolického rodu. Hodlal zvýšit prestiž svého zatím bezvýznamného království a Marie Henrietta Habsbursko-Lotrinská se k tomu ideálně hodila! Její otec, uherský palatin, byl jedním ze synů císaře Leopolda II., syna Marie Terezie a bratra Josefa II. Dívenka prožila krásné dětství s milujícími rodiči v kruhu svých sourozenců v Budíně.

Leopold II. nastoupil na trůn po smrti svého otce v roce 1865. Byl tedy teprve druhým panovníkem v krátké historii své země, když se rozhodl získat vlastní kolonie, aby se tak vyrovnal ostatním mocnostem. Nebylo to jednoduché, v té době už si většinu zajímavých a dostupných území rozebraly ostatní říše.

Nešťastné manželství

Král Leopold II. měl do ideálního manžela hodně daleko, i když v mládí to byl docela pohledný muž. Život s ním ale představoval hotový očistec. Na své manželství s o rok mladší Henriettou pohlížel jako na výhodný obchod. Dokázal se skvěle přetvařovat, v jádru to byl ale člověk neústupný a mstivý. Bezohledně a despoticky se choval vůči svému okolí a zejména ke své rodině. Svou mladou ženu veřejně podvádět téměř hned po svatbě a nikdy s tím nepřestal! Henrietta brzy ztratila veškeré iluze a začala manžela nenávidět. Ona ani děti, tedy vlastně dcery, pro Leopolda nic neznamenaly! Na milost vzal pouze svého jediného syna.

Sparťanské metody

Kdo by si myslel, že o to větší lásku přenesla Henrietta na své děti, hluboce by se mýlil. Neustále ponižovaná žena přenášela na potomky jen své vlastní frustrace. Láskyplný domov, který sama jako malá poznala, jim vytvořit nedokázala. Když nemohla být šťastná ona, měly i ony poznat drsný život už od dětských střevíčků!

Laskavě se k nim chovala opravdu málokdy. Milovala koně a výjimečně brala své děti do kočáru taženého poníky. Tehdy se rázem proměnila v přívětivou maminku, na což dcerky později vzpomínaly. Jinak je vychovávala více než tvrdě, neznala s nimi slitování. Královské děti musely vstávat v létě v pět a v zimě v šest hodin. V dětských pokojích se netopilo, a tak voda mrzla v umyvadlech. Henrietta ale přísně požadovala, aby se děti otužovaly.

Nejstarší dcera Luisa popisovala, že jako děti musely sedět způsobně u stolu a dívat se, jak si král s královnou dopřávají sladkosti, zatímco ony nedostaly ani kousek. Druhá dcera Stefanie ještě po letech vzpomínala, jak je matka zavírala mezi dvojité dveře, což v dětech vzbuzovalo panickou hrůzu, i jak mrazem ztuhlými prsty sotva dokázala psát. Bouřit se a protestovat? Toho se děti neodvážily! Za sebemenší provinění následoval drakonický trest. A královna v klidu přihlížela, jak její děti trestá služebnictvo. 

Dětství bez lásky negativně poznamenalo zejména dvě starší dcery královského páru. Dívky se snažily při nejbližší možné příležitosti uniknout z dusivé atmosféry rodného domu – samozřejmě díky sňatkům. Šťastně však žít neuměly.

Rodinná tragédie

V roce 1869 rodinu postihlo obrovské neštěstí. V necelých deseti letech tehdy poté, co spadl do rybníka, zemřel na zápal plic princ Leopold, jediný syn a dědic. Nad jeho rakví dal jinak bezcitný král poprvé na veřejnosti průchod svému bezmeznému žalu. Poslední pokus zplodit náhradního mužského dědice však nevyšel. V roce 1872 do rodiny přibyla „pouze“ třetí dcera Clémentine. Poté už král na své manželství rezignoval. Manželka a dcery, které měly po celý život dojem, že jim otec dennodenně vyčítá, že se narodily jako ženské bytosti, ho prostě přestaly zajímat.

Od té doby žili manželé prakticky odděleně a Leopold se netajil svými milenkami, s nimiž se veřejně ukazoval. Dekórum zachovávali manželé pouze ve výjimečných případech – například v roce 1878 při pompézní oslavě jejich stříbrné svatby či při sňatcích svých dcer. 

Pro jejich dobro?

Osud belgické královny byl opravdu nezáviděníhodný. Jediný kontakt s ní udržovala nejmladší dcera Clémentine. Ta nejspíš nezažila ty nejdrsnější výchovné metody, kterým neunikly její starší sestry. Na Henriettinu obranu lze snad říci jen tolik, že chtěla nejspíš své děti uchránit od iluzí, s nimiž vstupovala do manželství ona. Domnívala se, že těžké dětství je zocelí a bude pro ně tou nejlepší průpravou pro život. Ale za takovou cenu? 

Jinak to byla nábožensky založená žena, která velice milovala zvířata, především koně, psy a papoušky. Volný čas také ráda trávila prací v královské květinové zahradě. Během prusko-francouzské války obětavě pečovala o zraněné, věnovala se též charitě. Měla i umělecké nadání. Krásně malovala a milovala hudbu, hrála na klavír a harfu. V jádru to nemusela být zlá žena, jen se prostě špatně provdala.

Kdo smí na pohřeb

Poslední léta strávila Henrietta v osamění ve Spa, kde také v roce 1902 po těžkém astmatickém záchvatu a infarktu zemřela. To už její manžel Leopold II. patřil k nejbohatším panovníkům Evropy. Neuvěřitelné bohatství ovšem získal skrze kolonizaci Belgického Konga, které se stalo jeho soukromým majetkem, ačkoli ho paradoxně nikdy nenavštívil. Zemi doslova vysával a to za cenu zcela brutálních praktik. Rozpoutal zde genocidu, jíž padlo za oběť zhruba deset, možná i patnáct miliónů obyvatel Konga…

TIP: Temná minulost Belgie: Krutovláda v africkém Kongu si vyžádala životy 10 milionů lidí

O zrůdné povaze krále Leopolda II., kterého historie řadí k nejhorším tyranům všech dob, vypovídá i skutečnost, že svým dvěma starším dcerám nejenže nedovolil, aby se s umírající matkou rozloučily, ale přímo jim zakázal přístup na pohřební obřad.

Jedním z hlavních cílů misí orbitálních sond a roverů na rudé planetě je odhalení její historie. Zajímá nás, jak Mars vznikl, jak se utvářel v průběhu historie a samozřejmě také to, zda tam někdy existoval život. Jedním z významných faktorů, které tvarovaly dnešní podobu Marsu, byl podle všeho vulkanismus.

Tým odborníků, který vedl planetární geolog Steve Ruff z Arizonské státní univerzity, analyzoval data týkající se hornin z několika misí k rudé planetě. Vědci dospěli k názoru, že zvláštní horninou bohatou na olivín, na kterou narazil rover Spirit v kráteru Gusev a nedávno rovněž rover Perseverance v kráteru Jezero, je ignimbrit. Je to vůbec poprvé, kdy někdo z vědců přišel s tezí o ignimbritu.

Pozůstatek pyroklastických proudů

Ignimbrity známe i Země, například v oblasti supervulkánu v Yellowstone se vyskytují coby pozůstatky brutálních a divokých sopečných erupcí. Jde ve své podstatě o spečené vyvřeliny, které vznikly při usazení pyroklastických proudů. Pokud se vědci nemýlí a objevenou horninou je skutečně ignimbrit, zřejmě na Marsu docházelo ke kataklyzmickým sopečným erupcím z velkých vulkanických kalder. Znamenalo by to, že minulost Marsu byla podstatně divočejší, než jsme si doposud mysleli.

TIP: Ismenia Patera na Marsu: Jde o impaktní kráter nebo dávný supervulkán?

Zmíněné horniny v kráterech Gusev a Jezero obsahují nejvíc olivínu ze všech hornin, které jsme zatím na rudé planetě zkoumali. Jde ale o dost vzdálené lokality a nikdo doposud nezkoumal podobnosti v jejich složení a struktuře. Výzkum amerických geologů nyní ukazuje, že obě nalezené horniny mají hodně společného a že zřejmě vznikly velmi podobným způsobem, při dramatických sopečných erupcích.

Hádka v jídelně augsburského vězení odstartovala docela nevině: Dvě trestankyně se nepohodly a začaly po sobě házet bramborovou kaší. U příloh ovšem nezůstalo, konflikt eskaloval a vzduchem brzy létaly celé tácy s jídlem.

TIP: Jak dlouho trvá doživotí? Americký soud řešil neobvyklou žádost doživotně odsouzeného

Když už nebylo po protivnici co mrštit, došlo na pěsti a z následné rvačky si obě zúčastněné odnesly zranění. Jako bonus jim soud vyměřil pokutu v přepočtu 64 tisíc, respektive 43 tisíc korun, přičemž dámy buď zaplatí, nebo za mřížemi stráví až o 180 dnů navíc. Příště si tedy plýtvání jídlem nejspíš rozmyslí.