Čínské firmy jsou známé svými nevybíravými metodami, které mají donutit zaměstnance k maximální produktivitě. Relativně běžné jsou například mítinky, na kterých jsou méně produktivní zaměstnanci veřejně ponižováni nebo například firemní toalety vybavené časovými zámky. 

Se svéráznou metodou, jak vymáčknout ze svých podřízených maximum přišel nedávno šéf jedné z menších firem ve Wu-chanu. Zaměstnanci mu každý den po skončení pracovní doby musejí poslat snímek obrazovky, dokumentující využití baterie v jejich mobilním telefonu.

TIP: Pád na cestě z postele k počítači je pracovní úraz, rozhodl německý soud

Podle části zaměstnanců jde o šikanu a nepřiměřený zásah do soukromí. Většina se ale novým pravidlům podřídila v obavě ze ztráty zaměstnání. Vedení společnosti považuje pravidla za přiměřená a ohrazují se proti nařčení o porušování soukromí svých zaměstnanců. Jedinou motivací podle nich je zvýšení produktivity práce a omezení času, který jejich pracovníci tráví na sociálních sítích a hraním videoher.

Na břehu řeky Pripjať začaly v roce 1970 vyrůstat domy nového města. Pět moderních sídlišť, školy či atraktivní lunapark. A k tomu lesnatá, mírumilovná krajina lákající k rekrea­ci – vysněný život mladého Sověta! Nově vzniklé město dostalo jméno Pripjať. O dva roky později mohla v nedalekém Černobylu začít stavba jaderné elektrárny V. I. Lenina. Čtyři energobloky, každý o výkonu 500 MW, dodávaly od roku 1972 energii deseti procentům území dnešní Ukrajiny. Kdyby byly dokončeny pátý a šestý reaktor, Černobyl by měl největší výrobní kapacitu na světě. Patnáct let nabízela práce v elektrárně vysněnou kariéru obzvlášť pro mladé rodiny s dětmi. Lidé tu měli vše, čeho se jinde nedostávalo: výdělek, moderní bydlení, společenské vyžití. Kdo by odmítl?

Osudná chyba

Reaktory se budují tak, aby snesly náraz letadla. Zdi mají několik metrů tlusté s ocelovými nebo betonovými výztuhami. Černobylská elektrárna ale nepatřila mezi nejbezpečnější ani v době svého vzniku. Laicky řečeno její budovy byly nedostatečné. Kdyby se stavěly v souladu s normami, cena by se zdvojnásobila. Co však k největší katatrofě v dějinách jaderné energetiky skutečně vedlo?

Před osudným dnem dostali inženýři za úkol zjistit, zda bude generátor při výpadku elektrické energie schopen setrvačností napájet čerpadla nezbytná pro chlazení reaktoru. Rozhodli se pro opakování experimentu, který se už dvakrát předtím nezdařil. Na sobotu proto byla naplánovaná odstávka čtvrtého reaktoru a během ní měla být provedena ona zkouška. Jenže souběhem několika fatálních chyb došlo k nehodě. 

Předně – střídající se směny techniků si zřejmě nepředaly všechny potřebné informace. Zkouška měla být na čtyři hodiny pozastavena, jenže se blížil konec měsíce a doháněl se plán. Další chybou bylo nedodržování bezpečnostních předpisů a možná i nekompetentnost některých „soudruhů“. Je to neuvěřitelné, ale největší katastrofu v dějinách jaderné energetiky způsobilo „cvičení“, které mělo riziku případného neštěstí předejít!

Výbuch

V 1 hodinu 23 minut v noci z pátku na sobotu došlo k přehřátí reaktoru a k následnému výbuchu. Noční oblohu nad Černobylem ozářily dva záblesky a rána. Jarní bouřka to ale nebyla. Mohutná parní expanze odhodila víko reaktoru, následně došlo k požáru a několika výbuchům. Střecha a zeď čtvrtého reaktoru se zřítily, plameny šlehaly do několikametrové výšky a přenesly se i na střechu třetího reaktoru. 

Neviditelná smrt

Rozsah katastrofy se ukázal až po rozednění. Výbuch rozmetal jádro čtvrtého reaktoru po širokém okolí. Požár se podařilo uhasit během sobotního rána, z černobylské elektrárny už se valil jen černý hustý kouř, který mezitím pokrýval všechno a všechny smrtícími částečkami grafitu a radioaktivních látek. Dozimetristi, kteří měřili stupeň radioaktivity, zaznamenávali nebezpečí, které se vymykalo jejich měřicím přístrojům. Lidé mu čelili doslova jen v pyžamech. 

Sobotní dopoledne ovšem proběhlo v normálním tempu – chystaly se oslavy 1. máje a na neděli byly naplánovány Závody zdraví. Po Pripjati už se ale začaly šířit zprávy o havárii, která spadá do kolonky jaderných katastrof. Málokdo v horkém víkendu uzavřel okna a nevětral. Natož aby si někdo vzal ochranný oblek. Čas běžel a jen lékaři v nemocnici viděli, jak silně jsou vojáci a hasiči během záchranných prací ozařováni.

Evakuace

Na místo se zatím sjížděli odborníci, ale i politici. Až v noci ze soboty na neděli soudruzi uznali poškození reaktoru a tím pádem problém. Nad ránem byla konečně vyhlášena evakuace města Pripjať. Všem autobusovým dopravcům v Kyjevské oblasti byla nařízena pohotovost, silnice vedoucí z Pripjati a Černobylu se zjednosměrnila. 

Během nedělního dopoledne znělo místním rozhlasem hlášení, které přikazovalo vzít si zásoby jídla na dva až tři dny. Lidé si spakovali doklady, osobní léky a čistou košili. Během pár dní celá Pripjať odjela do 150 kilometrů vzdáleného Kyjeva, ale i do Moskvy a oblastí, které jsou hodiny a hodiny cesty. Lidé byli ubytováni v cizích rodinách, děti na letních táborech... 

TIP: Minuta po minutě: Jak probíhala havárie v Černobylské elektrárně

V prvních dnech po katastrofě brzdila evakuaci i byrokracie. Nikdo například nevěděl, kdo zaplatí letadlo, které mělo odvézt nejvíce ozářené techniky a hasiče. To, že se lidé do svých domovů již nikdy nevrátí, tušil jen málokdo. Obyvatelé se kvůli nedostatku informací chovali tak, jako by odjížděli na víkend. Na balkonech se sušilo prádlo, na kancelářských stolech ležely otevřené noviny. V následujících měsících po havárii bylo evakuováno dalších 130 tisíc lidí. 

Pokud jste si někdy „ukopli“ palec, moc dobře víte, že nejlíp pomůže si od plic zaklít. Výzkum britských psychologů prokázal, že peprná nadávka vnímání bolesti skutečně zmírní. Ve studii z roku 2009 měly dvě skupiny dobrovolníků za úkol ponořit ruku do kbelíku s ledovou vodou a nechat ji tam, dokud to vydrží. Ti, kteří si směli pomoct hlasitými vulgárními výrazy, přitom odolali chladu až o třetinu déle.

TIP: Dějiny nadávek: Kde se vzal vtyčený prostředník a jak si nadávali naši předkové?

Vyslovení nadávky podle odborníků aktivuje v mozku specifické emoční reakce, jež podnítí vyplavení adrenalinu, což vnímání bolesti sníží. Navíc nelze vyloučit, že se při klení zapojují jiná centra než při běžném hovoru: Některým pacientům po úrazu mozku totiž zůstává schopnost nadávat, i když mají poškozenou řeč. Jak ovšem vědci dodávají, zmíněnou výhodu bychom neměli zneužívat. Čím častěji totiž šťavnaté výrazy z úst vypouštíme, tím se jejich „anestetický“ účinek snižuje.

Cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly. Přesně tohle rčení sedí na nedávný výzkum amerických odborníků, kteří se zaměřili na dopady výstražných dálničních upozornění na bezpečnost silničního provozu. Výzkum proběhl v americkém Texasu, kde se na informačních cedulích pravidelně objevují výstrahy, které upozorňují řidiče na rizika v dopravě.

Výzkum přinesl poněkud překvapivé zjištění, podle kterého dopravní výstrahy ve skutečnosti zřejmě zvyšují počet dopravních nehod, tedy přinejmenším v Texasu. Když tam řidič projede kolem nápisu o počtu mrtvých při dopravních nehodách či podobných varováních, má o 4,5 procenta vyšší šanci, že během příštích 10 kilometrů sám havaruje. V Texasu to podle statistik znamená zhruba 2 600 nehod a 16 úmrtí ročně, na kterých se alespoň z části mohou podílet dobře míněná varování.

Varování zhoršují situaci na silnici

Proč se to děje? Možných vysvětlení je několik a mohou se navzájem prolínat. Ve hře je hypotéza „nepozornosti“, podle které tyto výstrahy poutají pozornost řidičů. Pro tuto hypotézu svědčí i skutečnost, že nárůst počtu nehod po dopravních výstrahách byl větší na složitějších silnicích, které kladou vyšší nároky na řidiče a jejich soustředění.

TIP: Varování: Kyberútoky na automobilový provoz by mohly vést k masakru

Hypotéza „úzkosti“ zase počítá s tím, že varování u silnic mohou vést k soustředění vyděšených řidičů na (potenciální) riziko havárie a nižší pozornost samotné jízdě. Dřívější psychologický výzkum ukázal, že velká úzkost může ovlivňovat lidské chování a výkony. Řidič se utápí v obavách, což vyřazuje z činnosti jeho reflexy.

„Je velmi důležité ověřovat, jaké jsou dopady zásahů úřadů, a to i v případě jednoduchých opatření, jako jsou právě zmíněné výstrahy u silnic. Jde o to, že dobré úmysly nemusejí vždy přinést dobré výsledky,“ varují badatelé.

Obyvatele domu v městečku na břehu jezera Tahoe v Kalifornii vystrašily podivné zvuky. Zpod podlahy jejich domu se v zimě občas ozývalo podivné chrápání a mručení. Rodina se zpočátku zvuky snažila ignorovat, zvuků ale začalo přibývat. Nakonec se ukázalo, že si skulinu pod domem k zimnímu spánku vybrala medvědí rodinka. Nájemníci domu, kteří si přáli zůstat v anonymitě, následně oslovili pracovníky organizace na ochranu medvědů BEAR League, aby jim pomohli medvědy bezpečně vyprovodit do lesa.

Nezvaní hosté

Nejprve vylezla medvědice, zastavila se ale na opačném konci zahrady. Ochránce přírody to přesvědčilo, že čeká na svá mláďata. Na místo, odkud medvědice vylezla, si posvítili baterkou a uviděli několik párů očí. Mláďata nakonec z úkrytu vylezla sama. Podle ochranářů šlo zřejmě o tři biologické potomky a jedno adoptované mládě.

TIP: Turista chtěl v polských Tatrách selfie s medvědem, šelma ho zranila

Medvědi dům nijak nepoškodili ani nezpůsobili jinou újmu, v jiných případech ale nemusejí mít lidé takové štěstí. V říjnu loňského roku například vnikl do chaty u severní části jezera Tahoe jiný medvěd a zranil zde nemocnou ženu. Ta naštěstí útok huňatého vetřelce přežila.

Městečko South Lake Tahoe již několik měsíců trápí nájezdy urostlého černého medvěda, který se vydává hledat potravu k místním domům a zanechává za sebou nemalou škodu. Více než 200 kilogramů těžkému zvířeti proto přezdívají Tank Hank.

Ačkoliv generál Jean Baptiste Estienne původně pro francouzský tank Char B1 předvídal využití v plně mechanizovaných formacích, během vývoje se z vozidla stal dedikovaný podpůrný stroj pěchoty. B1 proto měly na bojišti působit v rámci takzvaných rezervních obrněných divizí (Division Cuirassée de Réserve, DCR), působících v úzké součinnosti s pěšími formacemi. Jádro DCR tvořila jedna obrněná brigáda, která se měla dle původní podoby organizačního řádu skládat z šesti praporů B1 o celkovém počtu 200 strojů.

Vzhledem k pomalé výrobě ale došlo v roce 1939 k rozdělení brigády na dva prapory B1 (celkem 70 strojů) a dva prapory tanků Hotchkiss H35/H39 (90 strojů). Pěší podporu zajišťovala jedna brigáda mechanizované pěchoty rozdělená na dvě pěší roty a jednu rotu motocyklistů. Sestavu DCR pak uzavíral jeden pluk dělostřelectva, jedna baterie protitankových kanonů a celkem pět podpůrných sekcí (transportní, zdravotnická, pozorovací, ženijní a opravárenská). Zcela chyběl jakýkoliv průzkumný oddíl.

Do boje

V okamžiku vypuknutí války mohla francouzská armáda do boje vyslat celkem tři DCR, po zahájení německého útoku na země Beneluxu v květnu 1940 pak Francouzi narychlo zformovali ještě nekompletní 4. DCR s dvaapadesáti B1, jeden prapor s 34 stroji a pak celkem pět samostatných rot o celkovém počtu 56 strojů. Svůj křest ohněm B1 prodělaly během devítidenní sárské ofenzivy, při níž nenalezly soupeře, a na střet s německými pancíři si tak musely počkat až do 10. května 1940. Již během prvních soubojů s Panzerwaffe vyšlo najevo, že Char B1 jsou pro německé tankisty na bojovou vzdálenost překvapivě tvrdým oříškem.

Nejlépe vybaven pro boj s obrněnci byl na straně Wehrmachtu původně československý lehký tank PzKpfw 38(t) a střední tank PzKpfw III, oba nesoucí kanony ráže 37 mm. Tyto zbraně ale dokázaly pancíř francouzského obra překonat jen na velmi krátkou vzdálenost, zatímco B1 mohl oba uvedené typy snadno vyřadit i z větší dálky. Lehké tanky PzKpfw II, které v létě 1940 tvořily jádro německých tankových formací, pak byly se svými 20mm rychlopalnými kanony vůči pancíři B1 takřka bezmocné.

Jedinou zbraní schopnou ničit Char B1 i na dlouhé vzdálenosti se staly kanony flak ráže 88 mm. Pokud byly B1 nasazeny vhodně, dokázaly v německých řadách napáchat nemalé škody. Zřejmě nejslavnějším takovým soubojem je bitva u Stonne z 16. května 1940, kdy B1 bis „Eure“ ze stavu 41. tankového praporu pod velením kapitána Pierra Billotteho dokázal sám zničit 13 německých obrněnců. Billotteho stroj obdržel přes 140 zásahů, ani jeden ale pancířem nepronikl. Znám je i případ tanku „Jean d’Arc“, jehož vyřazení Němcům zabralo celé dvě hodiny a bylo k němu potřeba více než 90 zásahů ze zbraní různých ráží.

Nezkušené osádky

Tyto ojedinělé úspěchy ale nemohly vyvážit problémy samotného tanku. Velitelé byli obvykle plně vytíženi obsluhou kanonu a při absenci interkomu nezvládali plně velet ani vlastnímu stroji, natožpak předávat povely jiným vozidlům. Potíže způsoboval i choulostivý servomotor Naeder, jehož porucha znemožnila přesné zaměření houfnice. Aby nebylo problémů málo, snaha francouzské armády dostat do služby co nejvíce B1 v co nejkratším čase se negativně odrazila na úrovni výcviku osádek, z nichž většina na B1 sloužila méně než čtyři měsíce.

Z hlediska taktiky představovaly divize DCR vysoce specializované útvary, jejichž organizace byla podřízena zamýšlené roli na bojišti – prolomit nepřátelskou obranu. Následné rozvinutí průlomu měli přenechat mobilnějším formacím obrněné kavalerie. Tento koncept vyvinutý pro účely poziční zákopové války ale nemohl obstát v defenzivě proti vysoce pohyblivému a perfektně sehranému německému soupeři. Francouzské velení se ve snaze zacelit německé průlomy pokoušelo DCR využívat jako mobilní rezervy, pro tento druh nasazení ale útvary postrádaly rychlost a především dojezd.

Bez paliva a munice

Žíznivé B1 vyžadovaly při přesunech intenzivní logistické zajištění, francouzské zásobovací trasy ale zpřetrhaly neustálé údery německých letadel. Mnoho B1 tak musely osádky opustit poté, co jejich vozidlům došlo palivo. Neustále se měnící rozkazy generálního štábu pak měly za následek rozmělňování síly DCR, kdy se prapory B1 rozpadaly na jednotlivé čety či dokonce jen jednotlivá vozidla střežící důležité cíle. Proti koncentrovaným úderům německých tanků tyto osamělé obrněnce neměly sebemenší šanci – protivník je zpravidla obklíčil a přiblížil se na vzdálenost, na kterou již i lehčí zbraně francouzský pancíř snadno překonaly.

Vinou všech těchto faktorů se tři ze čtyř DCR fakticky rozpadly v průběhu pouhých dvou týdnů bojů, během kterých Francouzi museli odepsat celkem 267 strojů; více než polovina z tohoto počtu přitom padla za oběť poruchám či vyčerpání paliva. Extrémní příklad představuje 28. tankový prapor působící v rámci 1. DCR, kterému po dvou dnech bojů zbylo všehovšudy sedm bojeschopných B1. Jedinou formací, která si uchovala akceschopnost delší dobu, tak byla 4. DCR pod vynikajícím velením plukovníka Charlese de Gaulla, která dokázala efektivně působit až do okamžiku francouzské kapitulace.

V cizích službách

Pětadvacátého června 1940 Francie kapitulovala a Němcům tak padlo do rukou velké množství kořistního válečného materiálu včetně 161 tanků Char B1 bis. Ty byly zařazeny do Wehrmachtu pod názvem PzKpfw B2 740(f), šedesát strojů pak němečtí konstruktéři upravili na plamenometné tanky nahrazením trupové houfnice plamenometem. Šestnáct B1 následně prošlo konverzí na samohybné houfnice; věž i trupová houfnice byly odstraněny a na místo věže přibyla shora otevřená nástavba se 105mm zbraní leFH 18. V druholiniových službách poté vozidla sloužila až do roku 1944, než vinou ztrát, neopravitelných poruch a chybějících náhradních dílů prakticky vymizela. Tím ale bojová kariéra B1 neskončila.

TIP: Tank Renault FT: Zastaralá vojenská technika během druhé světové války

Když Spojenci během roku 1944 postupovali Francií, podařilo se jim ukořistit 19 bojeschopných PzKpfw B2. Stroje následně putovaly k jednotkám Svobodných Francouzů, kteří z nich zformovali tankovou rotu v rámci 13. dragounského pluku a nasadili je během bojů o La Rochelle v dubnu 1945. Tento pluk sloužil až do roku 1946, kdy byl rozpuštěn a nepotřebné stroje skončily na šrotišti. Do současnosti se dochovalo celkem 10 strojů Char B1 bis a jeden Char B1, které lze vidět v různých francouzských muzeích. Plně pojízdný je ale pouze jeden – jde o tank B1 bis „Rhin“ (původně „Flandres“), který se nachází v tankovém muzeu v Saumuru. 

Tým astronomů pozoroval pomocí dalekohledu VLT Evropské jižní observatoře nový typ relativně slabé hvězdné exploze, pro který použili označení mikronova. Ke zjasnění tohoto typu dochází na povrchu některých bílých trpaslíků. 

Exploze bílých trpaslíků

Přes své označení produkují mikronovy velké množství energie, jsou však relativně slabé v astronomických měřítcích. Ve srovnání s novami, které astronomové znají po staletí, jsou asi milionkrát slabší. Oba typy explozí probíhají na vyhořelých hvězdách typu bílý trpaslík, jejichž velikost je srovnatelná se Zemí a hmotnost se Sluncem.

Pokud je bílý trpaslík součástí těsného systému s běžnou hvězdou, může docházet k přenosu hmoty z jeho souputníka. Plyn (jedná se především o vodík) v takovém případě dopadá na žhnoucí povrch bílého trpaslíka, kde dojde k zažehnutí fúzní reakce, při které se vodík explozivně přeměňuje na hélium. V případě novy dochází k termojaderné explozi na celém povrchu. 

Mikronovy jsou podobné, jsou však slabší a probíhají rychleji – běžně trvají jen několik hodin. Dochází k nim u některých bílých trpaslíků, kde silné magnetické pole dopravuje hmotu do blízkosti magnetických pólů. „Poprvé jsme pozorovali, že k termojaderné reakci může dojít na povrchu jen lokálně. Vodík může být shromážděn poblíž magnetických pólů některých bílých trpaslíků, a proto k fúzi dojde pouze v omezeném prostoru“, vysvětluje jeden ze spoluautorů studie Paul Groot.

„To vede k fúzní mikro-explozi, která je asi milionkrát slabší než typická nova, proto označení mikronova,“ doplňuje Groot. Ačkoliv podle slova „mikro“ bychom mohli dospět k závěru, že se jedná o slabé jevy, není tomu tak: jedno takové vzplanutí může přeměnit asi 20 trilionů kg vodíku.

Výzva pro budoucí pozorování

Mikronovy jsou nově rozpoznaný jev, který může být mnohem častější, než se dnes zdá, a který představuje výzvu pro naše chápání hvězdných explozí. Vědci si poprvé povšimli těchto záhadných mikro-explozí při analýze dat ze satelitu TESS (Transiting Exoplanet Survey Satellite, NASA). „Během prohlížení údajů z družice TESS jsme zaznamenali něco neobvyklého: jasný záblesk ve viditelném světle trvající několik hodin. Při podrobnějším pátrání jsme nalezli několik podobně vypadajících signálů,“ popisuje Nathalie Degenaar z Amsterdamské univerzity.

Týmu se podařilo dohledat pozorování tří mikronov zaznamenaných družicí TESS. Dvě exploze se vyskytly u již známých bílých trpaslíků, potvrzení třetího případu si však vyžádalo dodatečná pozorování přístrojem X-shooter a dalekohledem VLT.

TIP: Královny vesmírných explozí: 10 zajímavých faktů o supernovách

Do repertoáru známých hvězdných explozí tak nově přibyly mikronovy. Členové týmu by nyní rádi pořídili záznamy dalších případů těchto obtížně polapitelných jevů, což ale vyžaduje přehlídku rozsáhlých oblastí oblohy a okamžité provedení následných pozorování. „Rychlá reakce dalekohledů, jako je například New Technology Telescope Evropské jižní observatoře, a souprava na něm dostupných přístrojů, nám umožní odhalit další podrobnosti o povaze těchto záhadných mikroexplozí,“ věří astronom a vedoucí studie Simone Scaringi.

Toto není obrázek ze science-fiction. Zelený paprsek světla a červený lunární disk jsou dostatečně reálné, zachyceny v ranních hodinách 15. dubna při zatmění Měsíce na západní polokouli naší planety. Proč je Měsíc červený, jsme už několikrát psali - je to důsledek lomu a rozptylu světla slunečního světla v zemské atmosféře na okrajích Země, která dopadá na měsíční povrch.

A ten zelený paprsek, to je skutečný laser. Byl vystřelen z 3,5m teleskopu nacházejícím se v observatoři Apache Point v Novém Mexiku a jeví se zelený díky tomu, jak se rozptyluje v zemské atmosféře. Je namířen na retroreflector, odrazivou plochu, kterou na měsíční povrchu zanechala mise Apollo 15 v roce 1971 na lunárním roveru. Změřením času mezi vystřelením a návratem paprsku můžeme změřit přesnou vzdálenost Měsíce na milimetry.

Při zatmění Měsíce je sluneční zdroj světla schován za Zemí, díky čemuž se přesnost měření výrazně zlepší oproti době běžného úplňku, kdy je povrch doslova zalit slunečním světlem a laserový paprsek je Sluncem rušen. Více informací o měření vzdálenosti Měsíce a odražečích najdete na webu Fyzmatik.

Titul největšího génia dějin se v minulosti připisoval hned několika osobnostem, od renesančního umělce Leonarda da Vinciho až po všestranně vzdělaného německého básníka Johanna Wolfganga Goetheho. V úzkém kruhu vyvolených většinou nechybí ani jméno Nikoly Tesly, rodáka z vesnice Smiljan v dnešním Chorvatsku, který tam roku 1856 přišel na svět do srbské rodiny. Stalo se tak právě v době, kdy svět fyziky začal objevovat principy elektrotechniky – na nichž de facto stojí moderní civilizace – a nebýt Tesly, dost možná by lidstvo zdaleka nedosáhlo aktuální úrovně technologického pokroku. 

O desetiletí napřed

Na konto muže, jehož zájem o vědu se prý projevoval již na základní škole, připadá na sedm set vynálezů a bezmála čtyřicet tisíc odborných prací technické dokumentace. V každé učebnici fyziky se dnes dočteme, že Tesla vynalezl indukční motor, vysokofrekvenční transformátor alias Teslovu cívku a objevil vícefázový střídavý proud. Tím však výčet jeho zásluh pouze začíná: Stál u zrodu dálkového ovládání, neonového světla či bezdrátového přenosu a údajně předpověděl i zrod internetu – byť pro úplnost musíme dodat, že ve většině případů nebyl technicky vzato prvním, kdo s danou myšlenkou přišel. Například indukční motor již dva roky před ním vynalezl Ital Galileo Ferraris, nenechal si jej však patentovat. 

Za jediný ryze Teslův objev, s nímž ve stejné době zároveň neexperimentoval některý z jeho kolegů, tak můžeme označit rádiové ovládání – čímž ovšem historikové nijak nesnižují přínos srbského vynálezce pro dnešní svět. Právem je označován za muže, který o desetiletí předběhl svou dobu: Coby pionýr na poli elektrotechniky se zabýval dosud neprozkoumanými oblastmi, bez jejichž poznání by dnes téměř jistě neexistovala rádiová komunikace, televizní vysílání, ba ani drony, roboti či elektromobily. 

Gentleman i podivín

Jak už to však u velkých osobností dějin bývá, za genialitu se platí podivínstvím a jistou neobratností v praktickém životě. Třebaže si Tesla jen u amerických úřadů zaregistroval 112 patentů a v dalších 26 zemích jich pak držel ještě 196, nikdy nevynikal podnikatelskými schopnostmi a plody svého výzkumu nedokázal přetavit v komerční úspěch. Většinu života tak strávil v dluzích. Jeho současníci – včetně neméně slavného Thomase Alvy Edisona, u nějž po příjezdu do USA našel první zaměstnání – si jej pamatovali jako uzavřeného samotáře plně oddaného práci, zároveň ovšem velmi laskavého a štědrého. Jeho sekretářka ho dokonce označila za „gentlemana“. 

Přesto zůstal starým mládencem a neexistuje jediný důkaz, že by kdy navázal bližší vztah se ženou, přičemž se prý lidí odmítal i dotýkat. Svou pozornost tohoto druhu tak směřoval výhradně k ptákům. Bílou holubici, jež se k němu létala krmit na parapet, si údajně zamiloval natolik, že když uhynula, doslova mu to zlomilo srdce. 

Elektřina pro každého

Vůbec největší tajemství života slovutného vynálezce však tkví v jeho odkazu: Málokterou osobnost obklopuje takové množství konspirací, a to ještě bezmála osmdesát let po smrti. Nejčastěji se lze setkat s teorií, že mezi stovkami Teslových vynálezů figurovaly i takové, jejichž existenci se před veřejností podařilo utajit. Mělo jít například o projekt nevyčerpatelného zdroje energie dostupné zdarma všem, kterého se ovšem zmocnila americká vláda s cílem využít jej pro vlastní účely. 

Pravdou zůstává, že Tesla zmíněnou myšlenku skutečně plánoval přetavit do reality a provedl na daném poli řadu ambiciózních pokusů. Již zkraje minulého století prý striktně odmítal uhelné elektrárny a vymezoval se proti využití fosilních zdrojů, při jejichž spalování se do ovzduší uvolňuje oxid uhličitý. Namísto toho byl přesvědčen, že se pod zemským povrchem ukrývá netušená zásoba energie: Stačilo by ji pouze správným způsobem zachytit a rozvádět po světě. Dokonce zastával na svou dobu revoluční ideu, že může popsaný přenos probíhat bezdrátově, a to i na dlouhé vzdálenosti. 

Projekt, který ztroskotal

V roce 1901 vyrostla na newyorském Long Islandu sedmdesát metrů vysoká experimentální stanice známá jako Wardenclyffe Tower, odkud Tesla zamýšlel vysílat zprávy přes Atlantik. Chtěl k tomu využít již dříve patentovaný vysokofrekvenční transformátor, zvaný Teslova cívka. Projekt však záhy ztroskotal: Po sérii neúspěchů přišel vynálezce o důvěru bankéře Johna Pierponta Morgana, který ho finančně podporoval, a nezbylo mu než pokusů zanechat. 

Mecenáše prý odradilo mimo jiné zjištění, že podle ideálního scénáře by lidé za elektřinu v budoucnu vůbec neplatili. S dnešní úrovní poznatků nicméně víme, že myšlenka byla odsouzena k nezdaru od samého počátku: Tesla zřejmě nesprávně pochopil princip elektromagnetických vln, a navíc mylně předpokládal, že bude možné signál, potažmo elektřinu přenášet beze ztrát.

Paprsek smrti

Život vynálezce se potom již ubíral z kopce. Jeho sláva uvadala a poslední léta trávil přesouváním mezi manhattanskými hotely, kde balil kufry pokaždé, když se nezaplacené účty vyšplhaly příliš vysoko. A že zmíněných zavazadel nebylo málo: Když 7. ledna 1943 našli zaměstnanci hotelu New Yorker v pokoji číslo 3327 Teslovo tělo, zbylo po něm osmdesát kufrů plných technické dokumentace. Vynálezce, který v 86 letech podlehl infarktu, se zjevně nemínil se svou prací rozloučit. Zpět do Bělehradu však dorazilo pouze šedesát zavazadel a dnes je vystavuje Teslovo muzeum. O zbylých dvaceti „ztracených cestou“ se spekuluje, a nejspíš oprávněně, že skončily v rukou americké vlády. 

Tesla zemřel uprostřed druhé světové války a ve svém odkazu mohl zanechat cenné poznatky, jež by dané straně poskytly v boji s nepřítelem náskok. Viděno touto optikou není těžké uvěřit, že se chybějící dokumentace skutečně ukrývá kdesi v archivech Bílého domu. Nejčastěji se zmiňuje, že se zámořská velmoc pokoušela získat podrobnosti o tzv. paprsku smrti: Jde o další z dosud ne zcela prozkoumaných projektů, jímž se vynálezce na sklonku života zabýval, nebo o něm přinejmenším často mluvil. 

O elektromagnetické  zbrani spekulovali v 30. letech i další vědci, a někteří dokonce nezávisle na sobě oznámili, že ji vynalezli. Nic podobného se dodnes nepotvrdilo, ale tehdy se každá zmínka o „zázračných zbraních“ pojímala smrtelně vážně. 

Ve službách prezidenta

Jen tři týdny po Teslově smrti John Trump z Massachusettského technologického institutu (mimochodem strýc bývalého prezidenta Donalda Trumpa) analyzoval vynálezcovy pracovní dokumenty, ještě než byly odeslány do Bělehradu. Jeho oficiální postoj zněl, že z nich nelze vyvodit žádné konkrétní závěry, natož plány k případným projektům. Obsah souborů byl údajně zmatený a „spekulativní, spíše filozoficky laděný“. 

Jeho prohlášení však jen rozvířilo další dohady. Někteří dodnes tvrdí, že vláda skutečný obsah pozůstalosti záměrně tajila s úmyslem jej využít později. Již v roce 1945 prý prezident Franklin Delano Roosevelt pověřil inženýra Vannevara Bushe, zodpovědného za vývoj jaderné bomby v rámci projektu Manhattan, aby se před zahájením prací nejprve seznámil s Teslovými archivy.

TIP: Příběh uranových kostek: Proč nedokázali Němci vyrobit atomovou bombu?

Vymyslel tedy Nikola Tesla funkční zbraň? Nejspíš nikoliv. Vzdáleně podobný projekt, tedy laserové dělo, uvedlo americké námořnictvo do provozu teprve v roce 2014 a není pravděpodobné, že by realizovatelný nápad ležel tak dlouho „u ledu“. Geniální vynálezce se ke konci života a po hromadících se neúspěších zřejmě upnul k fantaziím. A ty se staly vítaným základem konspiračních teorií. 

S řešením kombinujícím luxusní mořské plavidlo a létající vzducholoď přicházejí švýcarští vývojáři Guillaume Hoddé a Matthieu Ozanne, ve spolupráci s francouzským designérem Franckem Darnetem. Jejich létající superjachta AirYacht se skládá z 200 metrů velké, heliem plněné vzducholodi a 52 metrů dlouhého mořského plavidla.

Jachta má veškeré vybavení jako klasická loď – kromě šesti kajut, které mají pojmout vedle tříčlenné posádky až 12 cestujících, nabídne pohodlí u bazénu, heliport nebo prostor pro uskladnění a přepravu automobilu, vodních skútrů nebo motorových člunů. V případě potřeby se AirYacht může vznést do vzduchu a překonávat pevninu. Během letu funguje jako obří gondola zavěšená pod vzducholodí. O pohon létající superjachty se má starat hybridní systém schopný vyvinout maximální cestovní rychlost 93 kilometry v hodině a v ideálních podmínkách má být energeticky soběstačná po dobu až jednoho týdne.

TIP: Solární jachta, ekranoplán, trimarán: Pět podivuhodných mořských plavidel

Podle zveřejněných informací je současná podoba konceptu výsledkem pětiletého vývoje a finální verze by měla světlo světa spatřit již v roce 2026. Cenu originálního plavidla ani další podrobnosti vývojáři nezveřejnili, pro zájemce je ale připravena prezentace s cenovou nabídkou na míru.