V únoru svírají Aljašku třeskuté mrazy a krajinu bičují ledové vichry. Přesto právě začátkem tohoto měsíce vyrážejí vytrvalci do divočiny na cestu z Whitehorse do Dawson City v závodu Yukon Arctic Trail dlouhém 688 kilometrů. V roce 2013 zdolal Švýcar Casper Wakefield tuto trať v rekordním čase 186 hodin a 50 minut. Výbavu pro přežití v krutých podmínkách si táhl za sebou naloženou na saních. Dosáhl rychlostního průměru 3,68 kilometru v hodině, což představuje při teplotách klesajících až k –50 °C a větrech síly hurikánu neuvěřitelný výkon. Co všechno člověk zvládne a kde jsou hranice jeho vytrvaleckých možností?

Limit v příjmu energie

Člověk spotřebovává energii, i když je v naprostém klidu. Pokrývá tím nároky spojené se základními životními pochody, jako je třeba dech nebo tep srdce. Tato spotřeba energie se označuje jako klidový energetický výdej. Při vytrvaleckých výkonech výdej energie prudce stoupá. Triatlonisté závodící na dlouhých tratích mohou během závodu spalovat 9,4násobek klidového energetického výdeje. Profesionální cyklista zvyšuje během etap závodu Tour de France svůj klidový energetický výdej na pětinásobek. Polárníci putující na lyžích napříč Antarktidou spalují 3,5krát víc energie, než činí jejich klidový energetický výdej.

Triatlonisté, cyklisté ani polárníci nevydrží takovou zátěž natrvalo. Extrémní triatlony trvají kolem jedenácti hodin. Tour de France zvládnou závodníci s dvěma dny volna za třiadvacet dní. Bezmála tři tisíce kilometrů dlouhý přechod Antarktidy zabral Børgemu Ouslandovi na přelomu roku 1996 a 1997 dva měsíce. Norský polárník se však za příhodného větru nechal na lyžích táhnout padákem, a tím ušetřil spoustu sil. Ani on by ale nevydržel toto tempo dlouhodobě.

Má lidské tělo nějaký objektivně nastavený limit? Anebo jsou hranice současných výkonů limitovány psychicky? Organizátoři Yukon Arctic Trail uvádějí, že závodníci nevzdávají běh v těch fyzicky nejnáročnějších pasážích, jako jsou přechody horských sedel, ale naopak na rovinách, které patří k nejobtížnějším z psychických důvodů.

Neprolomitelná hranice

Na otázku, jaký výdej energie lidské tělo zvládá, našli nedávno odpověď vědci z týmu vedeného Hermanem Pontzerem z Duke University v americkém Durhamu a Johnem Speakmanem ze skotské University of Aberdeen. Ve studii publikované vědeckým časopisem Science Advances sledovali energetický výdej sportovců v mnoha vytrvalostních disciplínách s různou délkou trvání. Došli k závěru, že člověk nemůže natrvalo vydávat více než 2,5násobek klidového energetického výdeje. 

Důvod tkví podle vědců z Pontzerova a Speakmanova týmu v tom, že kapacita trávicího traktu nedovoluje člověku získat z potravy víc živin, a doplnit tak vydanou energii. A to navzdory pokrokům ve výživě sportovců, kteří dnes mají k dispozici speciálně připravované energetické nápoje, gely nebo tyčinky a v přípravě na výkon i při výkonu samotném jim jídelníček sestavují nutriční specialisté. Pokud člověk dlouhodobě vydává víc energie, než kolik jí dokáže s potravou přijmout, jeho organismus se dříve či později vyčerpá a hrozí mu kolaps. 

V této souvislosti upozorňují vědci na fakt, že těhotné ženy mají dlouhodobě zvýšený výdej energie na 2,2násobek klidového energetického výdeje. Podávají tedy během těhotenství podobný výkon jako extrémní vytrvalci. I to je podle autorů studie důkaz, že 2,5násobný dlouhodobý výdej klidového energetického výdeje je na hranici lidských možností. Pro normálního netrénovaného smrtelníka je dlouhodobý výkon vyžadující 2,5násobek klidového energetického výdeje neúnosný. K výkonům na hranici lidských možností se musí připravit důkladným tréninkem.

Tajemství mitochondrií

Pro vytrvalost je klíčová schopnost organismu produkovat energii. Na začátku každého výkonu sáhnou svalové buňky pro energií nabité molekuly kreatinfosfátu. Jeho zásoba se ale vyčerpá během několika mála vteřin. Další energii získávají pracující svaly štěpením glukózy. Je to poněkud marnotratný výrobní postup. Glukóza se štěpí na odpadní produkty, které stále ještě obsahují hodně energie. Nespornou výhodou je rychlost, s jakou se energie vyrábí. Při krátkodobé námaze tento zdroj stačí. Pro vytrvalostní výkony však musí organismus přejít na mnohem efektivnější spalování cukrů a tuků za přítomnosti kyslíku. Při něm vznikají zplodiny s minimálním obsahem energie. 

V buňkách plní roli spalovny cukrů a tuků útvary zvané mitochondrie. Špičkoví vytrvalci mají ve svalových buňkách těchto „spaloven“ mnohem více než většina lidské populace. Rovnat se jim v tomto ohledu nemohou ani nejlepší sprinteři. Světový rekordman v běhu na sto metrů nepotřebuje pro svůj výkon ve svalech víc mitochondrií, než kolik jich má člověk vysedávající na gauči u televize. Sprinter protne cílovou pásku dřív, než stačí mobilizovat mitochondrie ke spalování tuků a cukrů. Vytrvalci jsou ale na práci mitochondrií závislí a vůbec není jedno, kolik jich mají ve svalech k dispozici a jak efektivně jim tam pracují. 

V učebnicích se mitochondrie obvykle zobrazují jako bochníčkovité útvary. Takový tvar je typický pro mitochondrie jaterních buněk. V buňkách svalu se nacházejí mitochondrie rozvětvené do spletité sítě, která připomíná talíř špaget. Jejich výběžky se proplétají svalovou buňkou a dodávají energii na všechna potřebná místa.

Ještě výstižnější by bylo přirovnat mitochondrie svalu k plechovce plné žížal, protože jsou doslova jako živé. Navzájem se propojují a pak zase rozdělují. Ani na chvíli nezůstávají v klidu. Stejně dynamicky reagují na zátěž svalu. Po pouhých čtrnácti dnech tréninku jejich masa citelně nabude. Žádný jiný ukazatel fyzické zdatnosti se nezvedá tréninkem tak rychle jako kapacita mitochondrií vyrábět pro sval energii.

Tělo není uvyklé pohybu, léta spíme

Když dá člověk vale pasivnímu životnímu stylu a začne třeba s rekreačním během, nečeká ho nic příjemného. Tělo není zvyklé na námahu a trpí. Už tato první tvrdá lekce ale startuje množení mitochondrií a vytváří základ pro zvýšení vytrvalosti. To není jediný efekt tréninku. Vnitřní stěna mitochondrií je zvlněná a s tréninkem její zprohýbání narůstá, takže se zvětšuje i celková plocha vnitřní stěny mitochondrií.

Na záhybech mitochondrií se nacházejí enzymy, jejichž úlohou je popohánět spalování cukrů a tuků. Jak se zvětšuje vnitřní povrch mitochondrií, přibývá i uskladněných enzymů a stoupá celková výkonnost mitochondrií a svalových buněk. Ta roste také s tím, jak se enzymy potřebné k výrobě energie v mitochondriích aktivují. Špičkoví vytrvalci tak mají ve svalech nejen větší množství mitochondrií, ale jejich mitochondrie pracují na vyšší obrátky. 

Ze zlepšené práce mitochondrií mohou těžit i lidé, kteří nepodávají špičkové sportovní výkony. Švýcarští vědci například získali pro svou studii tři desítky seniorů, kteří se pohybu spíše vyhýbali, než že by ho vyhledávali. Když po čtyři měsíce třikrát v týdnu cvičili, prošly jejich mitochondrie ve svalech zajímavou proměnou. Enzymy se v nich shlukly do organizovaných konglomerátů a biochemické reakce potřebné pro výrobu energie pak probíhaly o poznání efektivněji. Senioři se díky tomu dopracovali k vyšší fyzické zdatnosti.

Mitochondrie trénovaných sportovců jdou v adaptaci na zvýšenou zátěž ještě dál. Skladují kapénky tuku v blízkosti enzymů potřebných k jejich spalování, takže mitochondrie má „pohonné hmoty“ neustále po ruce. Tvrdý trénink je třeba nejen k dosažení vytrvalosti, ale také pro její udržení. Mitochondrie jsou poměrně krátkověké. Za týden až dva jich polovina zanikne a jsou nahrazeny nově zbudovanými. Nové mitochondrie je nutné tréninkem „zaškolit“ na intenzivní tvorbu energie. Pokud sportovec poleví v tréninku, začnou mu ve svalech převládat „netrénované“ mitochondrie, a on velmi rychle ztrácí sportovní formu.

Novinky vytrvaleckého tréninku

Vytrvalecký trénink se vyvíjel po dlouhou dobu metodami pokusů a omylů. Sportovci a jejich trenéři se tak nakonec dopracovali k tréninkovým postupům, o kterých vědí, že přinášejí zlepšení výkonů. Mechanismy, jaké přitom probíhají v těle na buněčné a molekulární úrovni, ale zůstávaly záhadou. Vědci jim přicházejí na kloub až v poslední době. „Vědci se toho od sportovců v těchto otázkách naučili víc, než kolik se toho mohli naučit sportovci od vědců,“ glosuje současný stav výzkumu lidské vytrvalosti kanadský fyziolog David Hood působící na torontské York University.

Jednou ze základních metod tréninku zaměřeného na zvýšení vytrvalosti je narušení rovnováhy v organismu, a především ve svalech. Sportovci si mohou například zvýšit vytrvalost tím, že pokračují v námaze i poté, co vyčerpali zásoby energie ve svalech. Takový trénink opravdu bolí, ale dochází při něm k rozpadu starých mitochondrií a jejich náhradě novými, výkonnějšími.

TIP: Zakázaná vášeň: Snižuje sexuální aktivita sportovní výkonnost? 

Ukázalo se, že v tomto ohledu je velmi účinný například vysokohorský trénink. Sportovci ho podstupují především proto, aby ve velké nadmořské výšce s nižším množstvím kyslíku ve vzduchu dosáhli zmnožení počtu červených krvinek a zvýšení výkonnosti srdečního svalu. Nový výzkum ale prokázal, že za měsíc pobytu ve vysoké nadmořské výšce stoupne celkové množství mitochondrií ve svalech o 8 %. A to rozhodně není zanedbatelný přínos. Trenéři ve spolupráci se sportovními lékaři volí různé režimy vysokohorského tréninku. Sportovci tak třeba spí ve výšce, ale přes den trénují v nižších polohách. Jiní však volí přesně opačný model přípravy, když trénují ve velkých výškách a spí v níže položených oblastech. Někteří sportovní lékaři jsou přesvědčeni, že ještě významnějšího zlepšení lze dosáhnout permanentním pobytem ve výšce kolem 3 500 metrů nad mořem. 

Uplynulé dva pandemické roky přinesly velký rozmach online nákupů a nešlo jen o nákupy v eshopech. V online prostředí probíhala i řada obchodů, které se dříve uzavíraly převážně tváří v tvář v uzavřených prostorách showroomů a kanceláří. Přímá setkání a obchodní schůzky ale během pandemie nahradily videokonference a videohovory. Přestože ve většině koutů světa jsou již nejrůznější protipandemická opatření minulostí, svět obchodu se za poslední dva roky proměnil a část klientů se ke starým zvyklostem nehodlá vracet. Pro obchodníky to znamená jistá omezení – osobní setkání nabízí šikovnému obchodníkovi možnost manipulace se zákazníkem. Nová omezení ale přináší i nové příležitosti…

V budoucnu nabídne prodejcům pomoc konverzační aplikace s umělou inteligencí Q for Sales, která dokáže monitorovat emoce a rozpoložení zákazníka během videohovoru. Inteligence si zákazníka „přečte“ a následně doporučuje prodejci, jak zákazníka manipulovat, aby na obchod přistoupil. Možná jste zvyklí odolávat lidským obchodníkům, jste si ale jistí, že dokážete čelit i rafinované umělé inteligenci?

Na lovu zákazníků

Umělou inteligenci Q for Sales, schopnou „dostat“ zákazníka v reálném čase, vyvinul startup Uniphore. Tato technologie nabízí poněkud strašidelný pohled na budoucnost obchodních vztahů, v níž se ze zákazníků stává „kořist“ umělých inteligencí. Takový prodejce se nikdy neunaví a vždy zareaguje tak, aby měl statisticky největší šanci na úspěch. 

TIP: Umělá inteligence dovede rozpoznat politické přesvědčení z Google Street View

Jistou ochranu nabízí zákazníkům nová legislativa, jako jsou například pravidla GDPR. Ta omezují podobné situace, především pokud by k nim mělo docházet bez souhlasu zákazníka. Pro prodejce ale není zase tak těžké taková omezení obcházet. Uniphore se sice dušují, že veškerá data drží v tajnosti a nevytvářejí žádné trvalé profily klientů, vývoj v tomto směru už ale bude těžké zvrátit. Nejde přitom jen o zákazníky. Existují i inteligence, které monitorují a hodnotí samotné prodejce.

Když 22. srpna 1485 vycházelo slunce, znělo nad plání u anglického Bosworthu řinčení zbraní, rachot bubnů a troubení polnic. Richard III. byl anglickým králem, Jindřich Tudor jeho troufalým sokem. Když se téhož dne slunce klonilo k západu, vznášel se nad bosworthskou plání nářek raněných, ržání zmrzačených koní a ochraptělý jásot vítězů. Richard byl mrtev a jeho korunu držel v rukou Jindřich Tudor, budoucí anglický král Jindřich VII. Završila se stoletá válka růží o anglický trůn. Skočila vláda Plantagenetů. Na jejich místo se vedrali Tudorové… 

Eduardovi prapravnuci

Richard i Jindřich opírali nároky na anglickou korunu o pokrevní pouto s anglickým králem Eduardem III. Richard měl nástupnictví podložené důkladně. Byl Eduardovým prapravnukem po meči. Navíc byla s Eduardem III. pokrevně spřízněna i jeho babička Anna Mortimerová. Jen málokdo z Richardových současníků usilujících o anglický trůn se mohl prokázat tak skvělým původem.

Jindřich odvozoval následnictví po Eduardovi III. složitěji. Byl sice také královým prapravnukem, avšak nikoli po meči jako Richard III., nýbrž přes svou matku Markétu Beaufortovou. Už to samo osobě představovalo vážnou komplikaci. Vážnější však byla jiná „slabina“ Jindřichova rodokmenu. Markétin praděd Jan z Gentu byl sice synem Eduarda III., ale Markétina děda Jana Beauforta zplodil s milenkou Kateřinou Swynfordovou. Po „románku“ trvajícím 25 let se Jan z Gentu nakonec s Kateřinou oženil a jejich děti včetně Jana Beauforta byly zpětně prohlášeny za legitimní potomky jak králem, tak i papežem. To však nemohlo pochybnosti o nárocích Jindřicha Tudora na anglickou korunu zahnat. Navíc pozdější královský přípis vyloučil legitimizované potomky Jana z Ghentu z jakýchkoli nároků na anglický trůn.

Nejnovější výzkumy naznačují, že rodokmen Jindřicha Tudora mohl mít ještě mnohem závažnější trhlinu. Nepřímý důkaz o tom podal Jindřichův hlavní rival Richard III. – tedy jeho DNA.

Nejstarší genom historické osobnosti

Ostatky posledního anglického panovníka, který padl v bitvě, měly být v březnu 2015 s velkou pompou znovu pochovány. Vědci proto pospíchali nejen se sháněním důkazů, že nalezená kostra skutečně patří anglickému králi, ale také s důkladným výzkumem. Ten byl završen izolací dědičné informace z Richardových kostí a jejím úplným přečtením. Richard se tak stal nejstarší historickou osobností s kompletně přečtenou DNA.

Genom měl o králi prozradit další informace a potvrdit jeho identitu. Vědci srovnávali Richardovu DNA s dědičnou informací lidí, kteří mohou dohledat svůj původ až ke králově starší sestře Anně. Ti by měli sdílet s Richardem „ženskou složku“ dědičnosti, která je uložena v tzv. mitochondriální DNA. Tu předává potomkům výhradně matka. Richard a Anna ji zdědili od své matky vévodkyně Cecilly Nevillové.

Jde o vzácnou variantu, která se v Británii vyskytuje jen zřídka. Johna Ibsena a Wendy Duldigovou dělí od Anny 17 respektive 19 generací. Vzácnou variantu mitochondriální DNA však stále mají. Už to samo o sobě stačilo k tomu, aby byla totožnost kostí nalezených pod leicesterským parkovištěm definitivně potvrzena.

„Kukačka“ v rodokmenu

Genetici se ale rozhodli potvrdit Richardovu totožnost i „mužskou složkou“ dědičnosti, která je uložena v tzv. chromozomu Y. Ten se předává výhradně z otce na syna. V Anglii odvozuje svůj původ po meči od krále Eduarda III. hned několik větví rodu Somersetů. Muži by tedy měli mít stejný chromozom Y jako Richard, protože jej podobně jako Richard zdědili od Eduarda III. Podstatný rozdíl je jen v počtu generací, které Richarda III. a dnešní Somersety od Eduarda dělí. V Richardově případě to byly pouhé čtyři generace. U Somersetů je to 18 až 20 pokolení. 

Po úspěchu s mitochondriální DNA čekalo genetiky rozčarování. Somersetové nenesou ve své dědičné informaci stejný chromozom Y jako Richard III.! Vrhá to snad stín nejistoty na identitu kostry z leicesterského parkoviště? Nikoli. Důkazy opírající se o mitochondriální DNA jsou natolik pádné, že o totožnosti Richardových ostatků nemůže být pochyb. Ta je prokázána s 99,9994% jistotou. 

Nelze ale úplně vyloučit, že buď Richard sám, nebo někdo z jeho mužských předků (otec, děd či praděd) byl „kukačka“ čili nemanželský syn! Nabízí se samozřejmě i vysvětlení, že přímými potomky Eduarda III. po meči nejsou Somersetové a „kukačka“ se skrývá vdlouhé řadě jejich mužských předků!

Hledání nemanželského syna

Odhalení nevěry nebylo pro vědce velké překvapení. Genetické analýzy ukazují, že výskyt nemanželských synů se v britské populaci dlouhodobě pohybuje v průměru mezi 1 a 2 procenty. Nelze tedy vyloučit, že k tomu došlo i ve čtyřech generacích dělících Eduarda III. od jeho prapravnuka Richarda. Ještě vyšší je pravděpodobnost, že se aspoň jeden nemanželský syn vyskytl ve dvou desítkách generací, jež dělí od Eduarda III. dnešní Somersety. Názorně se tak potvrdila stará zásada římského práva: Mater semper certa est, pater semper incertus est (Matka je vždy jistá, zatímco otec je vždy nejistý).

Z toho, že skoro všichni dnešní Somersetové mají stejný chromozom Y, lze usoudit, že se onen záhadný nemanželský syn vyskytl mezi předky Jindřicha Somerseta, 5. vévody z Yorku (1744–1803), protože u něj se sbíhají rodokmeny všech pěti prověřovaných současných somersetských větví. Tím se sice pátrání po neznámém nemanželském synovi omezí na čtrnáct generací, ale to je stále ještě příliš mnoho. „Analýzou Richardova genomu jsme sice vyřešili definitivně otázku jeho totožnosti, ale ocitli jsme se před zcela novým problémem,“ přiznává odborník na rodokmeny historik Kevin Schurer.  

Potomci vlámského řezníka?

Při pátrání po nemanželském synovi mezi potomky Eduarda III. se nabízí jeden „vážný podezřelý“. Je jím Jan z Ghentu, přes kterého jsou s Eduardem příbuzní všichni Sumersetové a přes něhož odvozoval nepříliš přesvědčivě svůj nárok na anglickou korunu i Jindřich Tudor. O Janovi z Ghentu kolovaly už za jeho života zvěsti, že není synem krále Eduarda III. Šuškalo se, že Janova matka Filipa Hainaultová otěhotněla během pobytu ve Vlámsku v době, kdy s ní její manžel Eduard nebyl. Janovi nepřátelé rádi dávali k dobru „zaručenou informaci“, že jeho skutečným otcem je jakýsi řezník z Ghentu, z města, kde se Jan narodil a od něhož odvozoval své přízvisko.

Pokud by byl Jan z Ghentu skutečně oním záhadným nemanželským synem, zhroutila by se beztak chatrná legitimita nároků Jindřicha Tudora na anglický trůn jako domeček z karet. Nelegitimní by byla vláda několika anglických králů, včetně Jindřicha IV., Jindřicha V. a Jindřicha VI. Jak je možné, že ze stejného rodu jako zmínění Jindřichové pochází i Richard III.? Jednoduše, jeho otcem nebyl Jan z Ghentu, ale jiný ze synů Eduarda III. 

TIP: Mladý vlk z Yorku: Eduard IV. zůstal ve válkách růží neporažen

Zkrátka: kukačkou v rodině by mohly být pochybněny nároky na anglickou korunu nejen u Tudorů, ale i u vládců z rodu Stuartů či Windsorů. Profesor Kevin Schurer ale považuje za pravděpodobnější, že se nemanželský syn vyskytl až mezi následníky Jana z Ghentu. Jednoznačná identifikace záhadné „kukačky“ by vyžadovala exhumaci desítek lidských těl z nejrůznějších období a jejich genetické testování. „To je zcela nereálné,“ říká profesor Schurer.  

Mezi nejobávanější zbraně v rukou pozemních jednotek patří přenosné protiletadlové řízené střely, jako kategorie označované zkratkou MANPADS (Man-Portable Air Defence Systems). K obsluze stačí jeden voják (u řady typů ani nepotřebuje příliš dlouhý a náročný výcvik), před odpálením střelu prakticky nelze zjistit a pilot cílového letadla má jenom krátký čas na reakci. V některých konfliktech si přenosné systémy připisují až 90 % všech sestřelů letadel. Příklady této kategorie zbraní mohou být sovětské komplety Strela či Igla, švédský RBS 70 (zavedený i v Armádě ČR) nebo téměř legendární americký Stinger.

Vývoj a produkce

V roce 1965 zavedla americká armáda do výzbroje svůj první přenosný protiletadlový systém, a sice typ FIM-43 Redeye od firmy General Dynamics. Na svou dobu to byla nesporně vysoce vyspělá zbraň (vlastně to byl první typ kategorie MANPADS v řadové službě), ovšem záhy se u něj projevily slabiny, jež roku 1967 vedly k začátku vývoje nástupce s původním označením Redeye II.

V roce 1971 tento projekt oficiálně „posvětila“ US Army jako zamýšlenou náhradu systému Redeye a přidělila mu označení FIM-92, v následujícím roce se bojové označení změnilo na Stinger a v listopadu 1973 začaly zkoušky prvních prototypů střely. Vývoj však byl několikrát zastaven a znovu obnoven, jelikož se objevily různé technické potíže, které se povedlo dořešit až v létě 1975, kdy byl poprvé reálně vystřelen prototyp XFIM-92A z ramenního startovacího zařízení.

O tři roky později uzavřela firma General Dynamics kontrakt na sériovou produkci a v roce 1981 dosáhly první dodané Stingery počáteční operační způsobilosti u útvarů US Army dislokovaných v západním Německu. Následovaly dodávky pro další armádní jednotky, pak i pro námořní pěchotu a také pro zahraniční odběratele. Dosud bylo vyrobeno přes 70 000 kusů a výroba stále pokračuje. Dnes Stingery dodává společnost Raytheon a licenční produkce pro evropské armády běží v Německu u zbrojovky EADS.

Popis a použití

Základním prvkem kompletu Stinger je přibližně 1,5 metru dlouhá řízená raketa s motorem na tuhé palivo. Má dvě čtveřice rozevíracích kormidel a v přední části střely je instalováno pasivní infračervené čidlo, značně pokročilejší a citlivější oproti čidlu v typu Redeye. Ten mohl útočit pouze na cíle letící podzvukovou rychlostí a navíc jen na odletovém kursu (aby čidlo zaměřilo rozžhavenou trysku motoru letounu), kdežto raketa Stinger si díky modernějšímu senzoru umí poradit s cíli letícími až dvojnásobkem rychlosti zvuku a v libovolném úhlu. Jiným zlepšením je přidání zařízení pro rozlišení vlastních a cizích cílů (IFF), kdežto u Redeye to záleželo jen na schopnostech obsluhy.

Americký voják připravuje maketu protiletadlové zbraně FIM-92 během cvičení protivzdušné obrany. (foto: Wikimedia Commons, U.S. Marine Corps, Lance Cpl. Caitlin Bevel, CC0)

Samotná raketa je uložena v uzavřeném trubicovém kontejneru, jenž se připojuje k odpalovací a zaměřovací jednotce se spouští, rukojetí a mechanickými mířidly. Po připojení trubice je nutno zasunout do jednotky válcové pouzdro zvané BCU (Batt ery Coolant Unit), které jednak obsahuje dávku freonového plynu pro zchlazení čidla v raketě a jednak má funkci chemické baterie, zásobující elektřinou celý komplet. Potom se ještě k jednotce připojí rádiové zařízení pro odlišení přátelských a nepřátelských cílů AN/PPX-1, jež má podobu malé krabičky upevněné na opasku. Tím je zbraň připravena k použití.

Obsluha musí zachytit cíl do mířidel, načež zvukový signál oznámí zaměření cíle senzorem rakety. Stisknutí spouště zapálí malý startovací raketový motor, který raketu vymete z trubice. V bezpečné vzdálenosti se pak zažehuje vlastní letový motor a střela se již navádí plně automaticky. Cíl ničí tříštivou hlavicí, kterou iniciuje bezkontaktní rádiový zapalovač.

Varianty kompletu

Už v době dokončování vývoje první sériové verze FIM-92A začal vývoj další varianty, která se začala vyrábět v roce 1983 pod názvem FIM-92B. Hlavní rozdíl představuje čidlo, jež nově sleduje nejen infračervenou, ale také ultrafialovou část spektra, díky čemuž lze lépe rozlišovat skutečné cíle od klamných návnad (zejména světlic). FIM-92B se někdy označuje rovněž jako Stinger-POST (Passive Optical Seeker Technology). Následovala verze FIM-92C, nazývaná i Stinger-RMP (Reprogrammable Microprocessor), což odráží fakt, že hlavní procesor střely se dá podle potřeby přeprogramovat, aby komplet udržel krok s vývojem klamných cílů a rušičů.

Posléze vznikaly další verze, opět zpravidla schopné lépe čelit protiopatřením, popřípadě také napadat cíle ve velice malých výškách a obtížně zjistitelné cíle. Dnes dodávané provedení má název FIM-92F Stinger-RMP Block I a je schopné útočit i na střely s plochou dráhou letu. Ve fázi prototypu zůstala provedení s jinými způsoby navedení, jako byl systém SABER (Stinger Alternate Beam Rider) s naváděním po laserovém paprsku a Stinger Block II označovaný též Advanced Stinger), který měl být vybaven plochým zobrazovacím infračerveným senzorem. Ten by podstatně zlepšoval přesnost a dosah (z necelých 5 000 m zhruba na 8 000 m), ale kvůli technickým potížím a vysoké ceně byl vývoj této modifikace zastaven.

Navíc je nutno doplnit, že vedle základní přenosné podoby FIM-92 existuje i obměna MIM-92 pro mobilní komplexy protivzdušné obrany, z nichž nejznámější je Avenger (automobil HMMWV disponující odpalovacím zařízením pro osm Stingerů a ještě 12,7mm kulomet M2) a také varianta AIM-92 neboli ATAS (Air-to-Air Stinger) vyvinutá jako výzbroj vrtulníků.

Bojové nasazení

Stinger se dostal do výzbroje armád asi tří desítek zemí. Kromě řady evropských členů NATO lze z významných uživatelů uvést např. Švédsko, Izrael, Japonsko, Pákistán, Chile, Mexiko či Jižní Koreu. První skutečný sestřel si systém FIM-92 připsal dne 21. května 1982, když s ním britský voják během vylodění na Falklandách zasáhl argentinský bojový letoun IA-58 Pucará.

(foto: Wikimedia Commons, U.S. Marine Corps, Cpl. Joseph Scanlan, CC0)

Rakety Stinger byly nasazeny také např. během válek v Angole, Nikaragui, Čadu nebo bývalé Jugoslávii, avšak nepochybně největší slávu si vydobyly 80. letech v Afghánistánu, kde CIA zásobovala protisovětské islámské partyzány (mudžahedíny). Dodala jim nejméně 500 (podle některých zdrojů možná až 2 000) Stingerů, o což se svým politickým vlivem nejvíce zasloužil kongresman Charlie Wilson. Afghánci se s nimi záhy naučili zacházet a vysoce účinné rakety si zapsaly na „konto“ zhruba 250 sovětských letounů a vrtulníků.

Občasné tvrzení, že „Stingery vyhnaly Sověty z Afghánistánu“, je značně přehnané, nepochybným faktem však je, že donutily sovětské piloty létat ve větších výškách, což omezovalo jejich možnosti jak poskytovat vzdušnou podporu vlastním vojákům.

TIP: Raketový systém RBS-70: Smrtící protiletadlový deštník ze Švédska

Po odchodu sovětských vojsk však nastal velký problém, když se řada mudžahedínů obrátila proti USA a dala se do služeb islámského terorismu. Střely Stinger v jejich rukou se náhle staly smrtící hrozbou nejen pro americká vojenská letadla, ale i pro civilní stroje. CIA tedy zahájila „výkup“ Stingerů: za jeden kus platila až statisíce dolarů a většinu jich získala zpět, minimálně desítky raket jsou ovšem pořád „nezvěstné“. Stinger stále zůstává vysoce efektivní zbraní, avšak stinnou stránku jeho účinnosti představuje riziko, že jej zneužijí teroristé pro útok proti civilnímu cíli.

Americká kosmická agentura NASA (ve spolupráci s evropskou ESA) vyslaly Hubbleův vesmírný teleskop do vesmíru před 32 lety – 24. dubna 1990. Původně očekávanou životnost – 15 let tak již překonal více než dvojnásobně. Narozeniny již tradičně připomíná působivý snímek, který „stařík Hubble“ ulovil. Tentokrát jde o snímek skupiny pěti splývajících galaxií, které evokují galaktický tanec.

Galaktická Star Dance

Tato malebná pětice nese označení Hickson Compact Group (HCG) 40 a je součástí katalogu rovné stovky skupin těsně uspořádaných galaxií, který v roce 1982 sestavil Paul Hickson. V tomto případě jde o pět galaxií, které podle všeho postupně splynou do jediné veliké galaxie. Podle astronomů by k tomu mělo dojít zhruba za miliardu let.

Skupina HCG 40 je od nás vzdálená asi 300 milionů světelných let. Pro představu, těchto pět galaxií pozorujeme v prostoru, které odpovídá méně než dvojnásobku průměru disku Mléčné dráhy. Podle týmu Hubbleova teleskopu je výzkum skupin galaxií, jako je HCG 40, velmi přínosný pro studium vzniku a vývoje galaxií.

Uspořádání této skupiny galaxií je pozoruhodné tím, že nejde o součást velké kupy galaxií. Odborníci se zatím neshodnou na tom, jak taková skupina vlastně vznikla a co ovlivňuje její vývoj. Jak uvádí v tiskové zprávě tým Hubbleova teleskopu: „Jedním z možných vysvětlení je, že vytvoření této skupiny galaxií má na svědomí mohutný oblak temné hmoty, v němž se tyto galaxie pohybují. Temná hmota podle vědců může brzdit pohyb galaxií, díky čemuž se galaxie ochotněji navzájem přibližují.“

TIP: 10 nejlepších úlovků Hubbleova vesmírného dalekohledu

Astronomové studovali tuto kompaktní skupinu galaxií nejen ve viditelném světle, ale také v rádiovém a infračerveném spektru a na vlnových délkách rentgenového záření. Téměř každá z galaxií má ve svém jádru kompaktní rádiový zdroj, což by podle vědců mohlo být důkazem přítomnosti supermasivní černé díry. Rentgenová pozorování navíc ukazují, že galaxie gravitačně interagovaly, což dokazuje přítomnost velkého množství horkého plynu mezi nimi. Infračervená pozorování zase odhalují rychlost tvorby nových hvězd.

Ptakopysk podivný (Ornithorhynchus anatinus) na první pohled připomíná fiktivní zvíře, které vzniklo „sešitím“ několika druhů – a Britové zmíněný názor koncem 18. století poprvé vyřkli nahlas: Když v roce 1798 doputovala na starý kontinent kožešina a kresba ptakopyska, jejímž autorem se stal guvernér Nového Jižního Walesu kapitán John Hunter, evropští vědci si mysleli, že si z nich vystřelil. George Shaw, který se následně zasloužil o první vědecké popsání živočicha, přiznal, že ani on se zprvu neubránil pochybnostem – do kožešiny se dokonce pustil nůžkami a hledal v ní stehy… Od té doby jsme se již ujistili, že ptakopysci opravdu existují. Nic to ovšem nemění na faktu, že jde o naprosto unikátní tvory. 

Ve srovnání s ostatními savci mají velmi pomalý metabolismus a tělesnou teplotu pouhých 32 °C, údajně v důsledku pozvolné adaptace na drsné životní podmínky. Samice navíc nerodí živá mláďata: V bezpečí nory naklade obvykle 2–3 vejce a následně o ně pečuje. Potomci se vyklubou zhruba po 10 dnech a přichytí se na matku, jíž se začne ze záhybů kůže na břiše vylučovat mléko.

Svítící savci

Jedná se o noční lovce, kteří se živí masem. Kořist běžně chytají ve vodě, kde jim pomáhá elektrolokace: Pod hladinou zavírají oči, uši i nozdry a orientují se výhradně hmatovými čidly na čumáku i díky schopnosti vnímat drobné elektrické výboje jiných organismů. V případě savců jde o výsadu řádu ptakořitních, kam patří ještě ježury rovněž obývající Austrálii.

TIP: Neobvyklý zdravotník: Mléko ptakopysků v boji s rezistentními bakteriemi

Přestože je ptakopysk vědecky popsán už přes 200 let, stále se o něm dozvídáme nové věci: V roce 2020 například biologové zjistili, že tento podivný savec ve tmě v ultrafialovém světle vydává slabé záření. Začlenil se tak do velmi úzké společnosti vačice virginské a amerických létajících veverek. Za normálních okolností totiž tzv. biofluorescenci pozorujeme hlavně u rostlin, hub, hmyzu a některých ptáků.  

Virus hendra je RNA virus ze skupiny henipavirů. Jde o další velmi smrtící virus, jehož přírodním rezervoárem jsou netopýři, konkrétně kaloni rodu Pteropus. Ti mohou hostit virus bez nejmenší újmy na zdraví a roznášet jej na velké vzdálenosti svou močí, trusem a slinami. Poprvé se objevil v roce 1994 na brisbanském předměstí Hendra, kde onemocnělo čtrnáct dostihových koní záhadnou smrtelnou chorobou. Od koní se nakazil i jejich trenér a záhy na infekci zemřel. Další nakažený měl více štěstí a nakonec se uzdravil.

Nákaza virem hendra vyvolává devastující onemocnění. U lidí se projevuje zejména krvácivou horečkou, otoky plic a v některých případech virovou meningitidou. Doposud je známo 7 nákaz u člověka, přičemž 4 nakažení lidé zemřeli. To dělá z hendry virus s velmi vysokou úmrtností.

Jak se virem nakazí koně, není jasné. Zřejmě jej vdechnou, protože původní varianta viru hendra postihovala především plíce. Lidé i zvířata podléhali těžkému virovému zápalu plic. Jejich zdravotní stav se rychle zhoršoval a smrt přicházela během několika málo dní.

Nová hendra

Australští vědci nedávno v těle uhynulého koně objevili novou variantu viru hendra, kterou nazvali „HeV genotype 2“ (HeV-g2). Alison Peelová z queenslandské Griffithovy univerzity v Nathanu a její kolegové následně detekovali tuto variantu v moči kaloňů vábivých (Pteropus alecto) a kaloňů australských (Pteropus poliocephalus).

TIP: Létající továrna na viry: Proč jsou netopýři úspěšní v boji s nebezpečnými patogeny

Objev australských vědců potvrzuje, že zdrojem infekce viru hendra HeV-g2 jsou kaloni. Zároveň došlo k rozšíření oblasti s rizikem nákazy viru hendra – o území, na němž se vyskytují kaloni australští. Jak se zdá, virus hendra může být rozšířenější, než si vědci doposud mysleli. O to důležitější bude tento virus nadále sledovat, nejen kvůli vysoké letalitě, ale také kvůli tomu, že v současné době nemáme k dispozici žádnou léčbu ani vakcínu (kromě vakcíny pro koně, která se v Austrálii používá již 10 let).

Některé potraviny jsou obzvlášť charakteristické tím, že zatímco někdo je nemůže „ani cítit“, jiný na ně nedá dopustit. Na základě genetických studií u jednovaječných dvojčat se prokázalo, že s tím zřejmě souvisejí dědičné vlohy. Vědci již objevili několik genů, které podmiňují naši chuť – včetně toho, jakým způsobem na konkrétní pokrm zareagují mozková „centra odměny“. Například koriandr může některým lidem připomínat mýdlo, a v takovém případě zdědili gen čichových receptorů OR6AS.

TIP: Vůně chutí a chuť vůní: Čichové receptory máme i na jazyku

Geny rovněž zodpovídají za to, zda v pokrmu dokážeme vnímat hořkou složku způsobenou proteinem fenylthiokarbamidem: Vyskytuje se například v zelí či kapustě, ale zhruba třetina Evropanů daným genem nedisponuje, tudíž nahořklé tóny brukvovité zeleniny nerozpoznají.

Když inspektoři pražské neuniformované stráže Veselý a Louda prováděli 19. září 1925 namátkovou kontrolu v Lidové kavárně ve Staroměstské pasáži vedoucí z Perštýna na Uhelný trh, byli upozorněni na neznámého mladého muže, který prodával dámské šperky. Jak k nim přišel?

Totožnost pachatele

Muž u sebe neměl žádné doklady. Prohlásil, že se jmenuje Jaroslav Heger a narodil se 10. února 1894 v Moravské Ostravě. K ověření totožnosti byl předveden na policejní ředitelství. Při osobní prohlídce se u něj našla náprsní peněženka, ve které bylo 1 000 Kč a 6 polských zlotých. V kapsách měl dvoje stříbrné hodinky, 6 zlatých prstenů, stříbrný řetízek, dvě peněženky, nůžky, ostře nabitý browning, 19 náhradních nábojů a dva lístky z úschovny na Wilsonově nádraží na koš a batoh. Na dotaz policie, kde vše vzal, tvrdil, že věci našel v koši, který údajně odcizil právě na Wilsonově nádraží.

Tam však žádná krádež hlášena nebyla, inspektoři proto obě zavazadla vyzvedli. V batohu se nacházel ženský kostým. Na koši byl lístek s adresou: „Pan Josef Šafařík, Hrádek, pp. Bohdaneč u Pardubic“ a v něm ženské prádlo, různé potřeby a dopis. V listě adresovaném „Pepovi“, oznamovali „Jindra a Máňa“, že jedou načerno přes hranice. Ať je nikdo nečeká, protože se již nevrátí. Vinu za útěk svalovali na své rodiče, neboť nechtěli svolit k jejich sňatku.

Policisté se telefonicky spojili s četnickou stanicí v Bohdanči. Velitel, vrchní strážmistr Josef Koros, sdělil, že se zřejmě jedná 33letého Jindřicha Bažanta ze známé patricijské rodiny z Pardubic a jeho 22letou sestřenici Marii Šafaříkovou. Oba odjeli 18. srpna 1925 na kolech na výlet, 4. září poslali domů pohlednici ze Slovenska a potom už o sobě nedali vědět. Velitel četnické stanice dále sdělil, že uvedeného Bažanta hledají, protože na neznámé místo zavlekl praktikantku Josefu Pavelkovou, která byla zaměstnaná v obchodě Bažantových rodičů, a navíc se dopustil pokusu o úkladnou vraždu. Dne 17. září na cestě do Hulic vystřelil na bývalou služku z domácnosti jeho rodičů Boženu Říhovou, poté ji udeřil kladivem a nakonec ženu polil benzinem a zapálil. Říhová však jeho útok přežila.

Jeden ženich, dvě nevěsty

Totožnost údajného Hegera odhalil detektiv Louda malým trikem. Vstoupil do jeho cely a zavolal: „Bažante!“ Muž seskočil z pryčny a postavil se. Okamžitě si uvědomil, že je konec, a potvrdil svoji identitu: Jindřich Bažant. Nato byl případ předán na „čtyřku“, čtvrté bezpečnostní oddělení pražského policejního ředitelství, kde si jej převzal vrchní komisař Alois Kintner. Při výslechu Bažant zpočátku odmítal vypovídat, ale nakonec se přiznal k pokusu o vraždu Boženy Říhové. K Šafaříkové a Pavelkové uvedl, že je převezl přes hranice ke známé do polské části Těšínska. 

Další den začal předstírat choromyslnost. Na položené otázky odpovídal jednotvárně. Přivolaný policejní lékař MUDr. Ambrož po prohlídce konstatoval, že pouze simuluje. K večeru se Bažant „umoudřil“ a 21. září přiznal: Se sestřenicí Marií Šafaříkovou se seznámil v roce 1923 a po roce a půl se s ní začal důvěrně stýkat. Marie tehdy bydlela u Bažantů a od prázdnin 1924 opět doma v Hrádku u Bohdanče. Přestože ani jedni rodiče této známosti nepřáli, Bažant za Šafaříkovou denně dojížděl. Marii měl prý upřímně rád a považoval ji za svou budoucí ženu.

Vztah s Josefou Pavelkovou a Boženou Říhovou byl jen přátelský, i když s oběma udržoval intimní poměr. Vše se zkomplikovalo, když mu Říhová vyčetla, že ji nakazil pohlavní chorobou. Požadovala po něm kvůli tomu 7 500 Kč. Jelikož jí peníze hned nevyplatil, podala na něj u krajského soudu v Chrudimi žalobu na náhradu této částky. Ve chvíli, kdy se Bažant od svého advokáta dozvěděl, že spor s Říhovou nemůže vyhrát, a Pavelková s Šafaříkovou stále intenzivněji naléhaly na uzavření sňatku, který jim sliboval, rozhodl se vyřešit své románky násilným odklizením milenek.

Smrt v Tatrách

Nyní musela policie Bažantovu výpověď potvrdit, nebo vyvrátit. Vyšetřování začalo pátráním po mrtvolách Šafaříkové a Pavelkové. Obě podle pachatele našly smrt na Slovensku, proto se pražské policejní ředitelství obrátilo o pomoc na tamější policii. Bažant na mapě označil místo, kde ukryl tělo první z dívek. Protože se je však nepodařilo najít, byl podezřelý eskortován od zemského trestního soudu do slovenské Štrby. Odtud Bažant dovedl soudní komisi ke skupině kamenů, kterou označil jako hrob Marie Šafaříkové. Pod balvany, z nichž některé vážily až 80 kilogramů, se skutečně našlo její tělo. Marie byla oděná pouze do spodních, takzvaných reformních kalhot pod kolena a košile, na hlavě a rukou měla stopy popálení. Při pitvě byl zjištěn nad pravým uchem jeden otvor po kulce a směrem k čelu druhý. 

V okolí Žabích jezer soudní komise současně hledala tělo druhé dívky, Josefy Pavelkové. Přestože se zúčastnil nejen Bažant, ale i četníci ze Starého Smokovce a Spišské Soboty, pátrání bylo bezvýsledné. Pachatel se vymlouval, že ztratil orientaci. Ve věznici v Ružomberku předtím před spoluvězni prohlásil, že za žádnou cenu neprozradí, kde se tělo Josefy nachází. Avšak brzy přišla z Trenčína zpráva, že z řeky Váhu byla vylovena mrtvola ženy, na kterou se hodí popis Pavelkové.

Tělo objevili 29. září rybář Jan Šárka a medik Vrba. Hrůzný nález oznámili strážmistrovi Čeňku Šmehlíkovi. Ten zjistil, že mrtvola jeví známky násilné smrti. Začernalá, znetvořená tvář ženy byla již v rozkladu. Provedená pitva zjistila ránu nad levým okem, v níž zůstala část projektilu. Na rozbité spodině lebeční se nacházela druhá díra po výstřelu, v níž také ulpěla část střely. Mimo to pitva odhalila, že zesnulá byla v šestém nebo sedmém měsíci těhotenství. Začátkem listopadu přijel tělo identifikovat František Pavelka, otec pohřešované Josefy. Prohlásil, že se jedná o jeho dceru.

Přetvářka před soudem

Soudní znalci z lékařského oboru popsali rovněž zranění Boženy Říhové, poslední z Bažantových obětí. Zjistili tržnou ránu na hlavě, která pronikala až k lebeční kosti a několik menších, mírně krvácejících poranění. Vstřel nalezli na levé tváři a na masité části stehna, na dalších částech těla pak popáleniny. Jednalo se jednoznačně o těžké ublížení na těle – nástroj útočníka mířil primárně proti částem těla, jejichž poranění je spojeno s ohrožením života. Říhová se od 17. září do 24. listopadu léčila v nemocnici. Její zranění zanechalo trvalé následky jako bolesti hlavy, jizvy po popáleninách nebo pocit otupělosti. V dásni jí zůstal zbytek střely.

Na základě uvedených šetření vrchní státní zástupce Milan Kořán, který zastupoval žalobu, obvinil Jindřicha Bažanta ze zločinu dvojnásobné vraždy podle § 278 uherského trestního zákona, ze zločinu nedokonané úkladné vraždy dle § 8, 134 a 135 č. 1 trestního zákona, z přestupku proti § 36 zbrojního patentu, přestupku proti bezpečnosti těla dle § 431 trestního zákona a z přestupku falešného hlášení dle § 320 c trestního zákona. Přelíčení bylo zahájeno 29. dubna 1926 u porotního soudu v Kutné Hoře. Avšak záhy došlo k odročení jednání. Obžalovaný mlčel a tvářil se jako pomatený. Soudní lékaři se nemohli vzhledem ke krátkodobému pozorování vyjádřit k otázce jeho příčetnosti. 

Bažant byl proto převezen do pražského ústavu choromyslných k prozkoumání duševního stavu. Líčení mohlo pokračovat teprve 7. října, protože soudní lékař, profesor Vladimír Slavík, shledal obviněného zcela příčetným: „Bažant chce působit dojmem těžce nemocného, je sice sešlý, plně však způsobilý sledovat a zodpovídat se z činů, které se mu kladou za vinu. Není duševně chorý a byl duševně normální i v době, kdy se dopustil trestných činů.“ Po výslechu znalců pokračovalo jednání čtením svědeckých výpovědí a po nich již následovaly výslechy svědků. 

Konečný verdikt

Když soudní jednání skončilo, odebrala se porota k poradě. Zájem veřejnosti o rozsudek byl ohromný. Zaplnila se nejen soudní síň a chodby soudní budovy, ale lidé naslouchali i pod okny. Po 17 minutách byl vynesen verdikt. Porotci se na hlavní i dodatkové otázky shodli na kladné odpovědi: vinen. Potom se odebral k poradě soud. Jeho rozsudek uznal Jindřicha Bažanta vinným ve všech bodech obžaloby. Byl odsouzen ke ztrátě občanských práv a byl mu vyměřen trest smrti.

Bažant přijal verdikt poroty a rozsudek apaticky. Jeho obhájce Rosenberg podal proti rozsudku zmateční stížnost. Nejvyšší soud v Brně za předsednictví prezidenta Augustina Popelky ji 20. ledna 1927 zamítl jako neodůvodněnou a rozsudek v plném znění potvrdil. Udělení milosti prezidentem republiky nebylo doporučeno, a proto žádosti podané Rosenbergem nebylo vyhověno.

Poslední noc strávil Bažant v cele číslo 1, kterou celou noc střežili vězeňští dozorci a četník. K poslední večeři měl porci řízků s bramborovým salátem, kterou zapil plzeňským pivem. Zbytek noci kouřil jednu cigaretu za druhou a hovořil s dozorci a správcem věznice oficiálem Snížkem. Poprava se konala 28. června 1927 v 7 hodin ráno na prvním nádvoří vězeňské budovy v Kutné Hoře. Zájem veřejnosti byl jako vždy při takovéto příležitosti ohromný, k popravě však bylo vydáno pouze 20 lístků – zástupci advokátní komory a tisku. Ostatní zájemci se shromáždili kolem budovy v naději, že se tam dozvědí alespoň něco málo o průběhu exekuce.

Na šibenici

Krátce před sedmou se dostavila soudní komise: vrchní radové Lešovský a Čapek, rada Krejčí, zapisovatel Hátl, státní zástupce Milan Kořán a lékař Jägr. Za okresní politickou správu byli přítomni Vašák a Skalička. Jakmile začala bít celá, vyšel odsouzenec za doprovodu vězeňského lékaře Demartera, správce Snížka a tří dozorců na dvůr. Vrchní rada Lešovský oznámil, že Jindřich Bažant byl rozsudkem krajského soudu v Kutné Hoře odsouzen k trestu smrti provazem, a jelikož mu prezident republiky neudělil milost, bude poprava provedena.

TIP: Václav Mrázek: Jeden z nejhorších sériových vrahů v dějinách Československa

Poté byl Bažant odevzdán mistru popravčímu Leopoldu Wohlschlägerovi. V 7 hodin a 5 minut předstoupil Wohlschläger před prezidenta soudního dvora, aby mu sdělil: „Pane prezidente, hlásím poslušně, že jsem exekuci vykonal.“ V 7 hodin a 7 minut MUDr. Jäger konstatoval, že Bažantovo srdce přestalo tlouct a nastala smrt. Mrtvola byla podle zákonných předpisů ponechána hodinu na šibenici. Pak byla sejmuta, vložena do rakve a na přání rodičů odvezena do Pardubic ke zpopelnění.

Lidé jsou již déle než 20 let trvale přítomni ve vesmíru mimo planetu Zemi. Pokud vám tato zpráva nepřijde dost sci-fi vězte, že na palubu Mezinárodní vesmírné stanice byli nedávno „teleportováni“ lidé. Konkrétně šlo o letového chirurga NASA Josefa Schmida a Fernanda De La Pena Llaca ze společnosti AEXA Aerospace a jejich týmů. Na Mezinárodní vesmírné stanici se loni v říjnu objevily jejich hologramy, které si popvídaly s astronautem ESA Thomasem Pesquetem. Událost tak trochu připomíná scénu z paluby hvězdné lodi USS Voyager a startrekovou postavu Doktora – počítačového programu s holografickým rozhraním v lidské formě.

Hologramy na oběžné dráze 

Mezinárodní vesmírná stanice sice ještě není hvězdná loď ze světa Star Treku, i tak ale jde o významný pokrok, který posouvá komunikaci mezi astronauty na vesmírných misích s lidmi na Zemi na novou úroveň. Při experimentu byla využita kamera Microsoft Hololens Kinect a software společnosti AEXA. Výsledkem byly kvalitní 3D modely lidí přenášených na palubu ISS a jejich rozhovor s astronautem působil, jako by se bavili tváří v tvář. Jde o technologii „holoportace“, s níž přišla před 6 lety společnost Microsoft.

TIP: Na palubě ISS přivítají robotického společníka s umělou inteligencí

Schopnost „teleportovat“ lidi na palubu orbitálních stanic a kosmických lodí otevírá nové možnosti pro astronauty, pokud jde o lékařské či psychologické zákroky, výzkum nebo i setkání s blízkými osobami. Jak potvrzuje Schmid: „Je to naprosto nový způsob komunikace na ohromné vzdálenosti. A současné také zbrusu nový způsob lidské přítomnosti ve vesmíru.“

Podle Schmida naše fyzické tělo sice v takovém případě není v kosmickém prostoru fyzicky přítomno, ale osoba jako entita tam nepochybně přítomná je. Schmid a jeho společníci se stali prvními lidmi, kteří byli tímto způsobem „přeneseni“ či „holoportováni“ mimo Zemi. Dalším krokem by mělo být spojení této technologie s rozšířenou realitou.