V rezervních skladech Armády České republiky se patrně stále nachází malý počet exemplářů zbraně, jež byla více než třicet let standardní pistolí příslušníků našich ozbrojených sil. Pistole vz. 52, ačkoliv se nerodila snadno a má své nevýhody, si postupně získala respekt a oblibu a pořád se vyskytuje v rukou vojenských i civilních uživatelů. Díky svojí pozoruhodné průbojné schopnosti se nakonec stala jistým měřítkem, se kterým se srovnávají další pistole a které má i značný význam pro dodavatele neprůstřelných vest.

Problematické prototypy

Po skončení druhé světové války se očekávalo, že československá armáda bude nadále používat základní konstrukce pistolí z meziválečné éry, které budou ovšem přestavěny na jiné typy střeliva. V úvahu připadal 9mm náboj Parabellum, jenž se velmi osvědčil za druhé světové války zejména v německých zbraních, nebo sovětský náboj 7,62×25 mm, označovaný také jako Tokarev a zavedený v mnoha sovětských pistolích a samopalech. Zpočátku zvítězilo první pojetí a v České zbrojovce v Brně začal vývoj nových pistolí kalibru 9 mm. Tak vznikla trojice prototypů s označením ČZ 471, ČZ 481 a ČZ 482. První dvě zbraně měly hlaveň, která vykonávala svislý kývavý pohyb, a uzamčení závěru ve stylu některých předválečných pistolí.

Největší zájem ale vzbudil prototyp ČZ 482, který v roce 1948 představili bratři Jan a Jaroslav Kratochvílové, s nimiž spolupracoval Jiří Čermák. Pro uzamykání závěru použili princip, jenž se podobal známému německému kulometu MG 42, u pistolí však představoval naprostý unikát. Mezi jeho výhody patřila eliminace pohybu hlavně ve svislé rovině, od čehož si tvůrci slibovali zlepšení přesnosti střelby. Zástupce vojenské správy nová konstrukce zaujala natolik, že nařídili pokračovat již pouze s ní. Vydali také pokyny k určitým změnám, po nichž se pistole počátkem roku 1950 vyvinula do podoby ČZ 491.

Všechno směřovalo k její sériové výrobě, ale přípravy byly v květnu 1950 zastaveny, jelikož směrnice nařídila, aby byly pistole československé armády stavěny na sovětský 7,62mm náboj Tokarev. Česká zbrojovka posléze reagovala rekonstrukcí ČZ 491 na toto střelivo, ale zkoušky vzorků, které proběhly na začátku roku 1951, nedopadly příliš dobře. Pistole se ukázaly jako složité, nepřesné a nespolehlivé. Na podzim se podrobily testům zrekonstruované pistole označené ČZ 513, avšak ani ty vojáky zrovna nepotěšily. Ve spisech se objevila hodnocení jako „konstrukční monstrum“ a „rarita do muzea kuriozit“. Zdálo se, že ČSR začne licenčně vyrábět sovětské pistole Tokarev, ale Česká zbrojovka pistoli takřka „na poslední chvíli“ zachránila.

Originální mechanismus

Na počátku roku 1952 byly předány ke zkouškám další vzorové exempláře, které již vyhověly (ačkoli z hlediska spolehlivosti stále zaostávaly za sovětskou zbraní), a tak bylo doporučeno zbraň zařadit do výzbroje. Oficiálně k tomu došlo 17. května 1952, kdy výnos ministra obrany oznámil, že se zavádí 7,62mm pistole vz. 52. Následoval ovšem pokyn, aby se ihned zahájily i práce na nové a lepší zbrani.

V České zbrojovce a Vojenském technickém ústavu v Praze byly mezitím prováděny další drobné změny, které pistoli výrazně zlepšily po všech stránkách, což znamenalo, že sériově vyráběné zbraně již náročným požadavkům vyhověly, ačkoli se stále poukazovalo na zbytečnou složitost zbraně.

Ve službě a po ní

Naprostá většina vyrobených pistolí sloužila v Československé lidové armádě, kam byl každý exemplář dodán jako součást soupravy, jež kromě samotné zbraně obsahovala i jeden rezervní zásobník, vytěrák a závěsnou šňůru, to vše v opaskovém pouzdru, zpočátku plátěném a později koženém. Vedle standardní verze pistole byl zhotoven též malý počet cvičných zbraní, které měly zúžené ústí hlavně a sloužily jenom pro cvičnou munici, a navíc zbraně pro střelbu krátkou municí ráže .22 z excentricky uložené hlavně.

Po roce 1989 se začala na komerční trh dodávat zbraň jménem Pi-52, která je vybavena výměnnou hlavní ke střelbě náboji ráže 9 mm Parabellum. Výrobce tak reagoval na velikou oblibu pistolí mezi civilními zájemci, s čímž byl ovšem spojen jeden zásadní problém. Pro vz. 52 totiž existuje fakticky pouze jeden standardní typ „ostré“ munice, a sice vojenský náboj s ocelovým jádrem, který zákon zakazuje. Pistole si díky němu získala smutnou přezdívku „zabiják policajtů“, protože výkonné střelivo této ráže probije většinu běžných neprůstřelných vest a má na svědomí téměř všechny životy českých policistů zastřelených ve službě.

Není známo, že by pistoli vz. 52 zavedla jako svou standardní zbraň nějaká jiná armáda na světě, ale oblíbily si ji některé nestátní ozbrojené skupiny, mj. italská teroristická organizace Rudé brigády, samozřejmě právě kvůli její vysoké průbojné schopnosti. Dokonce se objevily exempláře, jež byly přestavěny na jakési miniaturní samopaly, protože po demontáži přerušovače a dalších menších úpravách lze docílit toho, aby zbraň střílela dávkou. Mezi vojáky byla pistole vcelku oblíbená, ačkoliv někteří si stěžovali na poměrně velkou hmotnost; faktem však je, že kdo zvládne střelbu z „dvaapadesátky“, ten poté zvládá naprostou většinu lehčích zbraní.

TIP: Colt 1911: Hrdý symbol Ameriky

Od roku 1982 začaly tuto pistoli v naší armádě střídat pistole vz. 82 a 83 (ráže 9 mm Makarov, resp. 7,65 mm Browning) a následně i různé varianty legendární zbraně CZ 75, ale pistole vz. 52 nadále představuje velice respektovanou zbraň, jež demonstruje vynalézavost naší konstrukční školy.

Když se naše sondy dostaly k odvrácené straně Měsíce, čekalo tam na ně překvapení – odvrácená strana vypadá úplně jinak než ta, kterou můžeme spatřit ze Země. Přivrácená strana Měsíce je z velké části pokrytá tmavými plochami, které tvoří měsíční moře. Na odvrácené straně prakticky žádná moře nejsou, je na ní ale více kráterů. 

Stále není jasné, proč tomu tak je. Vědci již celá desetiletí hledají odpověď na tuto záhadu. Nejnovější vysvětlení nabízí výzkum, který vedl doktorand Matt Jones z americké Brownovy univerzity. Podle Jonese je za nápadně odlišné vzezření přivrácené a odvrácené strany Měsíce odpovědná ohromující srážka, která zasáhla jižní pól Měsíce.

Největší kráter Luny

Při této srážce vznikl největší impaktní kráter na Měsíci i v celé Sluneční soustavě, který nese jméno South Pole-Aitken. Obří kráter vznikl pibližně před 4,3 až 4,2 miliardami let a jeho průměr je asi 2 500 kilometrů. Jones a jeho kolegové jsou přesvědčeni, že doprovodná masivní vlna horka ovlivnila pohyb materiálu uvnitř Měsíce takovým způsobem, že došlo k vylití množství lávy na přivrácené straně.

TIP: Tajemství odvrácené strany Měsíce: Proč je jeho neviditelná část úplně jiná?

Když se horko, vytvořené zmíněnou srážkou, šířilo vnitřkem Luny, tak podle Jonese „připlavilo“ na přivrácenou stranu Měsíce větší množství draslíku, fosforu, vzácných prvků, a také radioaktivních prvků, které svým rozpadem vytvářejí teplo, jako je například thorium. Největší koncentrace těchto látek se nachází v oblasti Oceánu bouří, což je nejrozsáhlejší lunární „moře“. To podle badatelů vedlo k tavení pláště Měsíce, uvolnění množství lávy a vzniku měsíčních moří.

Český výraz „mnohonožka“ vznikl z latinského „millipede“, tedy „tisíc nohou“. Zatím jsme přitom neznali žádný druh, jemuž by zmíněné pojmenování skutečně „sedělo“. Situace se změnila s objevem mnohonožky Eumillipes persephone, na niž vědci narazili šedesát metrů pod povrchem v australském těžebním regionu Eastern Goldfields.

Její tělo sestává z 330 článků a navzdory neuvěřitelným 1 306 končetinám měří pouze 9,5 centimetru. Dosavadní rekord držel druh Illacme plenipes, pyšnící se 750 nohama.

TIP: Draci z temnoty. V čínských jeskyních objevili šest nových dračích mnohonožek

Nově objevený druh mnohonožky má nitkovité tělo, které se skládá až z 330 článků, s krátkýma nohama a kuželovitou hlavou. Stejně jako všichni živočichové, kteří žijí ve tmě, je slepý a bledý. Podle výzkumnice Juanity Rodriguezové se živočich díky své délce lépe pohybuje. Čím delší, tím snadněji se totiž přemisťuje nejrůznějšími štěrbinami ve skalnatých oblastech. Odborníci předpokládají, že se mnohonožka živí houbami, zatím ale ještě nemají dostatek informací.

Kouření tabáku opravdu není zdravé. Cigarety a další podobné produkty zvyšují riziko onemocnění srdce, mrtvice či rozvoje diabetu. Není tajemstvím, že naprostá většina případů rakoviny plic je přímo spojená s kouřením. Opačně to ale neplatí. Nádor na plicích se objeví přibližně „jen“ u 10 až 20 procent celoživotních kuřáků. Vyhne se dokonce i některým z nejsilnějších kuřáků, kteří řadu let kouří 20 a více cigaret denně. Jak je to možné? 

I když je vznik rakoviny plic ovlivněný nejen kouřením, ale i například pohlavím a širším zdravotním stavem, schopnost některých kuřáků vyhnout se rakovině plic nemusí být podle nejnovějšího výzkumu jen otázkou pouhého štěstí. Pneumolog Simon Spivack z americké Albert Einstein College of Medicine v New Yorku a jeho kolegové jsou přesvědčeni, že v tom má prsty velmi účinný systém pro opravy DNA či neutralizace škodlivých látek v buňkách.

Někteří kuřáci přežívají 

Spivack a jeho tým zjistili, že nejsilnější kuřáci nejsou nejvíce zatíženi mutacemi. „Naše data ukazují, že tito šťastlivci přežili dlouhou dobu velmi intenzivního kouření díky tomu, že v jejich těle nedochází k očekávanému nárůstu počtu mutací. Zřejmě mají velmi efektivní systémy pro opravy poškozené DNA anebo pro detoxifikaci látek obsažených v cigaretovém kouři,“ uvádí profesor Spivack ve své zprávě pro magazín Nature Genetics.

TIP: Nikdy není pozdě přestat: Plíce bývalých kuřáků jsou v překvapivě dobré kondici

„Přáli bychom si vyvinout metody, s jejichž pomocí bude možné změřit kapacitu daného člověka, pokud jde opravy poškozené DNA anebo detoxifikaci škodlivých látek v kouři,“ vysvětluje Spivack. Výsledky takového měření by mohly přinést nový způsob hodnocení rizika rozvoje rakoviny plic, včasnější detekci onemocnění a efektivnější léčbu. 

Třebaže se zlověstný hukot hřmící vody nese do vzdálenosti až čtyřiceti kilometrů, existence jednoho z nejvyšších vodních sloupců na Zemi zůstávala většině planety ještě donedávna utajena. Éru jejich moderní historie zahájil proslulý misionář David Livingstone, jenž místo spatřil v roce 1855 zřejmě coby první Evropan v dějinách a nazval jej na počest britské královny. O dvě desetiletí později dorazil k běsnícímu živlu i český cestovatel Emil Holub, kterému vděčíme za jeho první zmapování.

Pára, nebo dým?

Ani zdaleka přitom nešlo o jednoduchý úkol: Africká kaskáda svou mohutností směle konkuruje jihoamerickým vodopádům Iguaçu nebo proslulé Niagaře. Přestože nedrží primát z hlediska výšky či průtoku, oficiálně se jedná o největší vodní clonu na světě. Více než 1 800 metrů široký tok řeky Zambezi náhle padá přes kolmý útes do hloubky 140 metrů, přičemž se každou sekundu řítí dolů v průměru tisíc kubíků hřmící masy. 

Dokonce i v období sucha, kdy průtok dosahuje pouhých tří procent maximálních hodnot, se do vzduchu uvolňuje tolik vodní páry, že se při leteckém pohledu jeví jako dým z obřího požáru. Na jaře, kdy je průtok nejsilnější, lze potom sloupec spatřit až ze vzdálenosti dvaceti kilometrů. 

Ďáblův bazének

Přelet nad Mosi-oa-Tunya, jak zní domorodé pojmenování místa, umožnuje vychutnat si pohled na jeden z přírodních divů černého kontinentu naplno. Pěší turisté se pak mohou vydat o něco blíž po mostě, který se nad impozantní scenerií tyčí už od roku 1905 a spojuje oba sousedící státy – Zambii a Zimbabwe. A ti nejodvážnější se nechají přemluvit k bungee jumpingu do hloubky 111 metrů. Volný pád trvá pouhé čtyři vteřiny, ale mnozí hovoří o nejlepším adrenalinovém zážitku svého druhu, jaký se dá absolvovat.

TIP: Yosemitský vodopád Horsetail Fall: Fascinující pohled na Hořící koňský ocas

Nejde přitom o jedinou aktivitu, kterou lze v bezprostřední blízkosti kaskády provozovat: Připočteme-li rafting, nafukovací kánoe, projížďku na slonech, či dokonce plavání v tzv. Ďáblově bazénku přímo na hraně vodopádu, není divu, že se Viktoriiny vodopády staly těžištěm turistického ruchu v celé jižní Africe. 

Jehuda Löw založil v Praze vysokou talmudickou školu Ješívu při Klausové synagoze a byl současně jejím rektorem. Svůj pobyt zde však několikrát na pár let přerušil. Poprvé od roku 1584 (na čtyři léta), podruhé Prahu opustil v roce 1592 – tehdy se stal školním rektorem v Poznani a zemským rabínem říše Velkopolské.

Vážený a ctěný 

Z Prahy musel odejít ze stejných důvodů, jako předtím. Neměl sympatie. Tedy neměl jich dostatek, aby získal místo vrchního rabína. Když se do Prahy vrátil naposledy, tak už jí zůstal věrný až do konce svého života. Jenomže vrchním pražským rabínem se stal až na sklonku svého života, v roce 1597. Pokud dobře počítáme, mohl mít 77 až 85 let.

Pražská obec si jej vážila a uctívala jej. Byl pokládán za člověka vysoce moudrého a spravedlivého. Jeho současníci mu říkali Maharal mi Prag, což znamená Náš učitel pražský. Se svou rodinou mimo jiné bydlel pražském Židovském městě v Pinkasově ulici (což je dnes ulice Široká) v domě číslo 36. Nad dveře svého domu dal vytesat lva s hroznem vína na znamení svého původu. Měl ještě jednu přezdívku: Höhe rabbi, čili Vysoký rabín. Toto přízvisko vypovídalo nejen o velikosti jeho srdce a ducha, ale i o tom, že měl být (pravděpodobně) vysoké postavy.

Literárně činný  

Napsal celkem patnáct až sedmnáct tiskem vydaných knih, všechny filosoficko-náboženského charakteru. Z toho tři kázání a pamětní řeči. Poměrně slušně rozsáhlé dílo, navzdory tomu, že začal publikovat v šedesáti, ne-li až ve svých sedmdesáti letech.

Bývalá ředitelka pražského židovského muzea Hana Volavková o rabi Löwovi napsala: „Ve svých spisech se jeví jako neobyčejně logický myslitel, znalec filosofie. Jako soudce a rozhodčí zastával názor, že zákon vyžaduje nestranné uplatnění, i když se soudce kloní na stranu obžalovaného. Chce zákon striktně uplatňovat, ale má pochopení i pro viníky. Útočí svými formulacemi spíš na city čtenářů než na jejich rozum. Je výtečným vypravěčem a používá s úspěchem kontrastů. Rád staví proti sobě učenost spekulativní, jejímž cílem je poznání, a proti ní moudrost, ústící v dobrý čin.“ 

Jak se dostat k císaři?

K tomu dobrému činu neměl rabi Löw nikdy daleko. I když to někdy chtělo chvilku přemýšlet. To rabínovi problémy nedělalo. Což dokázal i v kritické chvíli. Do Prahy tehdy přicházelo hodně židovských přistěhovalců z Ruska a z Balkánu. Město se stalo i útočištěm uprchlíků ze Španělska a Portugalska, kteří zde hledali záchranu před inkvizicí. Přicházeli také obyčejní kolonisté z německých měst a v neposlední řadě slavní talmudisté. Židovskému obyvatelstvu hrozilo zase jednou vypovídání z města – proto se rabín vypravil na Hrad, aby se objednal k císařské audienci.

Jenže proniknout k hlavě státu bylo prakticky vyloučeno, nešlo to ani přes komorníky a tajemníky, a tak si rabi Löw musel najít originální cestu, která se pak vyprávěla v následující legendární podobě. 

Císař Rudolf II. jezdíval v některých dnech z malostranského břehu na staroměstskou stranu po Kamenném mostě. O nejbližším z nich se rabi Löw vmísil do houfu zvědavců, kteří na místě postávali a čekali na podívanou. A někteří tu stáli už o hodinu dřív, jen aby nezmeškali. Jak se kočár blížil, letěla o tom zpráva od úst k ústům a lidé císaře zdravili a tlačili se, aby lépe viděli. Hluku a zmatku využil rabín Löw. Protáhl se mezi diváky a zastoupil kočáru cestu. „Z cesty, z cesty!“ volali lidé okolo rabína, ten ale stál uprostřed mostu jako kámen vsazený do dlažby. Kočár se rychle přibližoval, ale rabín se ani nehnul. „Z cesty, uhni!“

Někteří diváci zvedali kamení a kusy ztvrdlého bláta a házeli je po rabínovi, aby ho zahnali, ale kamení i bláto se ve vzduchu proměňovalo a k jeho nohám prý dopadaly květiny. Císař zaslechl neobvyklý křik a vyhlédl z kočáru. Vtom se koně prudce zastavili, jako by před nimi vyrostla zeď. Zarazili se těsně před rabínem Löwem. Rabín sňal z hlavy čepici, hluboce se uklonil a žádal císaře o slyšení. Ten překvapen, čeho byl svědkem, milostivě přislíbil, že rabína přijme. Ať vyčká sedm dní a sedmého dne nechť se nevzdaluje z domu.

Audience u panovníka

Ta pověst má ještě pokračování, ale už to není pověst. Protože ke schůzce pražského rabína Löwa a císaře Rudolfa II. skutečně došlo. Stalo se tak 23. února roku 1592 v císařově paláci na Hradčanech, a zprávu nám o tom zanechal rabínův žák, matematik a astronom David Gans ve své kronice. Podle Ganse „hovořili rabbi a císař mezi čtyřma očima jako přítel s přítelem.“ Přítomen byl ovšem i Löwův zeť, načež císař nakonec vyjádřil přání, aby byl obsah rozhovoru zachován v tajnosti. Což je naše smůla, protože tím pádem o jejich jednání téměř nic nevíme. 

Možná spolu hovořili o alchymii či židovské mystice, ale v pozdějším lidovém podání narostlo toto setkání do neuvěřitelných rozměrů, protože nebylo obvyklé, aby císař zval rabíny na návštěvu. Říkalo se, že Löw vyvolal před zraky císaře i dvořanů přízraky starozákonních bytostí. Pravdou je, že Rudolf II. byl rozporuplnou osobností. Byl postižený duševní chorobou, která se však výrazně projevovala až po roce 1600, ale zejména se kromě umění zajímal o různé esoterické vědy včetně alchymie, pročež mohl mít upřímný zájem dozvědět se i něco o židovské mystice, v níž se Löw bezpochyby vyznal. Všechno ostatní už si dotvořila lidová představivost.

Můžete za ukřižování? 

Jediná spolehlivá zpráva o rabiho audienci u císaře pochází z rukopisu, který zanechal zmíněný zeť rabína Löwa, Jicchak Katz-Kohen: „Dnes v neděli, 10. adaru 5332 po stvoření světa (23. 2. 1592, pozn. red.) byl dán knížetem Bertierem rozkaz císařův, že můj tchán rabbi Löw má se dostaviti na Hrad. Na tento rozkaz se tam vydal, provázen svým bratrem rabbim Sinaiem a mnou. Kníže Bertier uvedl tchána do jiné místnosti, kde ho posadil na čestné místo, zatímco on sám usedl naproti. Kníže s ním hovořil o tajemných věcech, mluvil však tak nahlas, že jsme mohli všechno slyšet. Bylo to proto, aby císař, který stál za záclonou, mohl slyšet celou rozmluvu. Záclona se pak náhle rozhrnula a císař vystoupil a položil mému tchánovi několik otázek vztahujících se k rozhovoru. ‚Ještě se tě na něco zeptám. Jestli dobře odpovíš, vezmu vás Židy do ochrany. Řekni mi: jsou Židé vinni ukřižováním Krista, nebo nejsou?‘.“ 

Těžká otázka. A v té době i nebezpečná, ale rabi se nedal. „Císařská Výsosti, dovolte mi, abych odpověděl podobenstvím. Jeden mocný král měl syna a ten syn měl spoustu nepřátel. Princovi nepřátelé pomluvili prince u krále, že prý ho chce svrhnout z trůnu. Král si dal syna předvolat, ale syn, ačkoli byl nevinný, nepromluvil ani slova. Proto byl postaven před soud. Princ ani nemusel mluvit, bylo dost svědků z řad nepřátel. Soudci proto prince odsoudili ke ztrátě hrdla. Teprve když katovi pacholci vedli prince na popraviště, obrátil se princ k místu, kde sedal při popravách král, a prosil, aby od něho odvrátil utrpení a smrt. Ale král mlčel a princ byl popraven. Kdo byl víc vinen: soudci nebo král ‚Rozumím ti. A spolehni se na mou pomoc!‘.“ 

Pod Rudolfovou ochranou

V rukopisné zprávě ještě rabínův zeť dodává: „Dnes 11. adaru oznámil kníže, že císař měl rozmluvu s mým tchánem, který našel v očích císaře zvláštní přízeň. Nechť se neskonale dobrotivé srdce císaře a jeho rádce k lidu Izraele jen k dobrému obrací, a nechť je císaři ještě mnoho let štěstí a požehnání darování.“ 

TIP: Rabín a hliněný sluha: Opravdu stvořil rabi Jehuda Löw mýtického golema?

Když se rabín vrátil domů, měl údajně říct: „Přivezl jsem císařův slib, že se Židům nesmí činit žádné příkoří. Kdokoli z křesťanů by měl něco proti některému Židovi, předstoupí se svou obžalobou před řádný soud. Pro vinu jednoho Žida nesmí být trestána celá židovská obec. Ode dneška půjde s obžalovaným Židem k soudu i rabín a zástupce Židů.“

Tato slova mezi Židy vyvolala radost. Zdálo se, že pro ně nastává věk klidu a spravedlnosti. Vzhlíželi k vysokému rabínovi s vděčnou úctou a velebili ho slovy Starého zákona: „Pohleďte, člověka čistého srdce miluje Hospodin a muži příjemných rtů je přítelem král.“   

Parník MV Wilhelm Gustloff byl jednou z nejluxusnějších lodí Třetí říše. Před válkou sloužil pro potřeby rekreace „politicky spolehlivých pracujících“, za války se stal plovoucími kasárnami. Jeho osud se ale naplnil v roce 1945. Na počátku ledna roku 1945 pronikla Rudá armáda na území Východního Pruska. Začal panický útěk civilního obyvatelstva, jehož utrpení bylo umocněno krutými mrazy a sněhem.

Mnozí běženci hledali spásu na pobřeží, odkud je odvážely do relativního bezpečí lodě německého námořnictva. Jednou z nich byl i parník Gustloff, který vyplul 30. ledna z Gdyně s 10 000 uprchlíky a vojáky na palubě. Parník měl namířeno do Kielu, kam však nikdy nedorazil. Na cestě ho torpedovala sovětská ponorka S-13 vedená kapitánem Mariněskem.

Masakr civilistů, nebo potopení válečné lodi?

Potopení lodi dodnes provází mnohé kontroverze – na jednu stranu se jedná o jeden z největších masakrů civilního obyvatelstva (odhaduje se, že mezi mrtvými bylo až 3 tisíce dětí), na stranu druhou se na palubě nalézala i ponorková posádka přepravovaná na místo bojového určení. Loď měla navíc status válečného plavidla a dokonce byla vyzbrojena protiletadlovými kanóny, i když pravděpodobně nefunkčními. Vzhledem k tomu, že parník převážel i vojáky a nebyl označen červeným křížem, představoval zřejmě legitimní vojenský cíl.

TIP: Nové důkazy: Titanic šel ke dnu kvůli rozsáhlému požáru

Ať už na potopení parníku Wilhelm Gustloff nahlížíme jakkoli, v ledových vodách Baltského moře 30. ledna 1945 zahynulo na devět tisíc cestujících, civilistů a vojáků, což z této události dělá největší námořní tragédii v dějinách.

Vesmírná turistika zažívá v posledních letech boom a společnosti SpaceX, Virgin Galactic nebo Blue Origin, které nabízejí výlety do vesmíru nebo alespoň na hranici kosmického prostoru, nemají o zákazníky nouzi. Obě ale cílí především na movitější zákazníky – jejich ceny za 1,5hodinový let začínají na 450 tisících dolarech (v přepočtu téměř 10 milionů korun), v případě cest do vesmíru násobně více. Svůj díl z turistického koláče by si ráda ukousla i americká společnost World View. Na rozdíl od zmíněných společností ale nehodlá fušovat do řemesla raketových inženýrů. Jejich koncept počítá s výstupem do stratosféry pomocí heliových balónů.

Výstup ve speciální kapsli vynášené stratosférickým balónem do výšky 30 kilometrů by měl trvat 6 až 12 hodin (jde o pětidenní balíček) a pasažéři si mají užít zážitky podobné výletu do vesmíru – pohled na „čerň vesmíru“ nebo na zakřivení Země. Starty jsou navíc plánované z „kosmodromů“ v atraktivních lokalitách – poblíž Velkého bariérového útesu v Austrálii, Národního parku Grand Canyon, v Amazonii, v egyptské Gíze nebo v blízkosti Velké čínské zdi. World View počítá s prvními lety v roce 2024 a již nyní přijímá rezervace a zálohy. Ceny za tento nevšední zážitek začínají na 50 tisících dolarech (v přepočtu okolo 1,1 milionu korun). 

TIP: Virgin Galactic zahajuje prodej lístků pro lety na hranici vesmíru

Nedávno World View odhalila i aktualizované detaily kabiny pro cestující. O její návrh se postarala britská designérská firma PriestmanGoode, která se jinak specializuje na kabiny pro letadla a vlaky. Šestiúhelníková přetlaková kabina má pojmout až sedm pasažérů a dva členy posádky. Chybět v ní nemá bar, toaleta, velká okna pro 360º výhled, dalekohled nebo internetové připojení.