Snad největší město tehdy známého světa má vskutku co nabídnout. Dokonale promyšlený a pečlivě vyměřený systém, s jakým byly budovány ulice, domy a další stavby, je zcela unikátní. Nacházíme se zhruba v roce 2000 př. n. l. v daleké Asii na území dnešního Pákistánu. Nedaleko teče životodárný Indus. Jsme ve zlaté éře harappské civilizace, v prastarém městě, které dnes známe pod jménem Mohendžodáro, ale jeho skutečný název neznáme.

Od himálajských velehor až po Arabské moře… Druhým nejvýznamnějším centrem harappské civilizace je několik set kilometrů vzdálená Harappa. Starodávná kultura povodí Indu vládla rozsáhlému území současného Pákistánu, severní a západní části Indie nejméně od 22. až do 18. století před naším letopočtem. Spolu s egyptskou a mezopotámskou kulturou tak vytváří jedinečnou triá­du nejvyspělejších civilizací doby. Jejím nejvýznamnějším centrem je pravděpodobně právě Mohendžodáro, které se rozkládá na rozloze o 240 hektarech! A to nemusí být zdaleka konečné číslo, protože do dnešních dnů byl objeven jen zlomek města. 

Důraz na čistotu

Mohendžodáro bylo v době své největší slávy obklopeno rozlehlými lány obdělávané půdy. Do této podoby se ale vyvíjelo pomalu a postupně. První osídlení se zde datuje asi od roku 3500 př. n. l. Šlo o pouhou rolnickou osadu a nikdo nemohl vědět, že za pár stovek let později metropole ubytuje až 100 tisíc lidí. A přece se tak stalo. Vzniklo zde město, které udivuje svět dodnes. Čím je tak jedinečné? 

Mapa Harappské kultury s vyznačením hlavních a menších center (foto: Wikimedia Commons, Podzemnik, CC BY-SA 4.0)

Mohendžodáro nás dodnes ohromuje důkladně naplánovanou pouliční sítí a také komplikovaným odvodňovacím systémem. To samo o sobě svědčí o zručnosti a inteligenci městských plánovačů, kteří moc dobře věděli, jak pracovat s vodou. Hlavní ulice byly široké 15 metrů a navazovaly na ně menší postranní uličky. V nich lze rozpoznat desítky cihlových domů. Zvláštní je, že nemají žádná okna ani dveře směřující do hlavních ulic. Má se za to, že plánovači chtěli zabránit přílišnému pronikání prachu a nečistot do interiéru.

Takzvané Dolní město sestávalo přesně z takovýchto staveb. Každá domácnost měla zaručený přístup k nedaleké veřejné studni, každé obydlí mělo ale i svou vlastní studničku. Většina domů se navíc pyšnila malými bazénky na koupání spojenými s primitivním drenážním systémem. Některá stavení byla rozsáhlejší s velkými dvorky, jiná měla dokonce dvě poschodí. Dolnímu městu vévodilo centrální tržiště s ústřední studnou. 

Bohatství bez ochrany

Mohendžodáro vzbuzuje údiv i díky části označované jako Pevnost. Ohromná citadela stojící na patnáctimetrovém umělém pahorku poutá pozornost archeologů. Obklopuje ji několik vysokých cihlových strážních věží. K čemu věže? Možná varovaly před nebezpečím útoku nebo záplav, ohlašovaly blížící se nebezpečí. Citadelovému komplexu vévodí síň se sloupořadím a působivá velká lázeň, nebo taky „Velký bazén“. Z úzkých východů komplexu je patrné, že vstup do hlavní lázně byl omezený, patrně sloužila k rituálním účelům. Sloupová hala byla zřejmě určena ke shromažďování lidí a ve vedlejší „univerzitní hale“ se zhruba 78 místnůstkami mohli být ubytování zdejší kněží.

Kousek od lázní se pak nachází prazvláštní systém pódií z nepálených cihliček. Archeologové se nejdřív domnívali, že jde o jakési podlahové vytápění. Pozdější střízlivější výzkumy ale ukazují spíš na to, že šlo o městskou sýpku nebo skladovací halu. O tom byl v minulém století přesvědčen i archeolog Mortimer Wheeler, který poukazuje na podobné stavby mínójské Kréty a starého Říma. Do sýpky prý po nakládacích rampách vjížděly káry tažené voly a zrní poté vysypaly do jednotlivých sil. Další vykopávky odhalily i spousty velkých skladovacích džbánů. Obyvatelstvo města zřejmě netrpělo nedostatkem. 

Mohendžodáro ale překvapivě nedisponuje hradbami. Kromě strážních věží a obranné pevnosti na jihu tu nenajdeme žádné obranné valy. Archeologové nenacházejí ani významné množství zbraní. Jak je to možné? Další osídlené oblasti Indu totiž hradby měly. Podle vědců je to tím, že Mohendžodáro bylo spíše administrativním a kulturním centrem, ne opevněnou metropolí.

Další anomálii oproti egyptským a mezopotámským městům představuje fakt, že ve městě nenajdeme žádné zřejmé sídlo vládce nebo vlády. Odborník na civilizace v okolí Indu Gregory Possehl to vysvětluje tím, že městu prý vládla ideologie čistoty a pořádku. Velký bazén na vyvýšeném pahorku má nejblíž k možnému chrámu. Harappa tak byla prý civilizací, jež uctívala ideologii čistoty a vody!

O významu města se mnoho nedočteme – písmo nalezené na pečetních destičkách dosud nebylo rozluštěno, snad jde o některý z drávidských jazyků. Přesto i díky pečetím víme, že Mohendžodáro čile obchodovalo. A to i s tak vzdálenými místy, jako byl sumerský Ur a egyptská města. Řemeslníci vyrobili mnoho pečetidel. Najdeme na nich slony, tygry, krokodýly, ale i antilopy a nosorožce! Je zjevné, že slonovinu, lazurit či zlato tak obchodníci nakládali na lodě mířící po Indu dál k moři a do Mezopotámie a Egypta. Pečetě, z nichž některé byly nalezené až v Uru, mohly posloužit i jako jakási kontrola pohybu vzácného zboží.

Město kohoutů

Mohendžodáro se stalo také jednou z prvních lokalit, kde dochází k ochočení domácích zvířat – zejména drůbeže. Dle některých výkladů se mohlo město dokonce původně jmenovat Kukkutarma, což lze přeložit jako „město kohouta“. Domestikovaná drůbež se chovala pro posvátné účely, nikoliv jako zdroj potravy. Význačným rituálem města byly kohoutí zápasy, které však nebyly pouhou podívanou, ale měly svůj specifický náboženský význam.

Kolik času měli archeologové na důkladné prozkoumání celé lokality? Překvapivě málo! První archeologové navštěvují Mohendžodáro až v roce 1911. Ve třicátých letech je objevena severněji položená Harappa. Během 20. století však Mohendžodáro hostí jen několik drobnějších archeologických projektů. Výzkum prokazuje, že město nebylo řízeno králi, ale spíše volenými úředníky nebo elitou sídlící v citadele. Teprve v roce 2015 provádí Pákistánský národní fond pro Mohendžodáro suché jádrové vrtání a zjišťuje, že oblast je mnohem větší, než se očekávalo. 

TIP: Města, která zmizela pod hladinou: Prastará civilizace Khambhátského zálivu

Otazníky stojí i za důvody, proč mimořádně vyspělá civilizace město opustila. Existují tři nejpravděpodobnější teorie. Archeolog Mortimer Wheeler míní, že si narůstající bohatství a pohodlí měšťanů vyžádalo vyšší nároky na vodu, palivo a stavební materiál, potraviny a další suroviny. Nadměrné využívání okolní půdy pak mělo vést k erozím a zvýšení rizika záplav. Rostoucí počet obyvatel a časté povodně mohly zhoršit hygienické podmínky natolik, že se tu prostě nedalo žít. Jiná teorie počítá s nepřátelskou invazí: město mohli napadnout a vyplenit neznámí útočníci. Poslední hypotéza mluví o změně toku Indu a možném zemětřesení, které by způsobilo opakované záplavy. Která verze je pravdivá? To dosud netušíme. Bylo by ale smutnou ironií, kdyby civilizaci oslavující vodu a čistotu ukončil právě vodní živel… 

Bohyně, kněz i tanečnice

Archeologové objevili v Mohendžodáru mnoho dětských hraček i sošek. Opakoval se například motiv ženy s jakousi „čepicí“ ze dvou košíků. S největší pravděpodobností šlo o zpodobnění bohyně Matky. Jiným zajímavým nálezem je bronzová soška nahého děvčete s poněkud vyzývavým držením těla nazvaná Tančící dívka. „Nemůžeme si být jisti, že to byla tanečnice, ale byla dobrá v tom, co dělala, a věděla to,“ komentuje nález archeolog Gregory Possehl. Stejně neurčitelná je i elegantní mužská busta z mastku, jíž dali badatelé jméno kněz-král. (foto: Wikimedia Commons, Gary Todd, CC0 1.0)

O vysokých lidech je známo, že jim jejich postava přináší řadu výhod, včetně výhodnějších zaměstnání, větší atraktivity a podobně. Jak se ale ukazuje, být vysoký má i své stinné stránky. Podle nové rozsáhlé studie mezinárodního výzkumného týmu je velká tělesná výška u lidí spojená s řadou nepříjemných zdravotních komplikací a chorob.

Badatelé porovnali parametry spojené s výškou, jak tělesné, tak i genetické, s více než tisícovkou zdravotních charakteristik, v souboru, který čítal více než 280 tisíc dospělých Američanů. Výsledky studie potvrzují dřívější podezření, že vysocí (či spíše nadprůměrně vysocí) lidé častěji trpí řadou různých chorob. Respondety studie byli převážně muži (91,6 %) s průměrnou výškou 176 centimetrů. Průměrná výška ve Spojených státech je 175,4 centimetrů u mužů a 162,5 centimetrů u žen.

Výška a zdraví

„Zjistili jsme, že tělesná výška pravděpodobně ovlivňuje více než 100 klinicky významných znaků. Několik z nich má přitom špatnou prognózu anebo souvisí s horší kvalitou života. Patří mezi ně například neuropatie nebo chronická žilní nedostatečnost.“ uvádí vedoucí týmu Sridharan Raghavan z amerického medicínského centra Rocky Mountain Regional VA Medical Center.

TIP: Proč mají vyšší lidé i vyšší inteligenci? Svou roli zřejmě hrají narušené geny

Vzhledem k charakteru studie a jejímu rozsahu lze podle autorů vyloučit, že pozorované souvislosti jsou dané vlivem prostředí, které by zároveň ovlivnilo i výšku. Zdá se, že zjištěné choroby mají opravdu těsnou spojitost s geneticky danou vyšší tělesnou výškou. Otázkou zůstává, jak konkrétně tělesná výška ovlivňuje uvedené zdravotní obtíže. To by mělo být předmětem dalšího výzkumu.

Operace Overlord představovala jednu z nejdůležitějších akcí druhé světové války. Plány začaly vznikat už na začátku roku 1943, kdy je v souladu s postoji nejvyššího vojenského velení odsouhlasilo duo Churchill s Rooseveltem.

TIP: Jak vypadalo opevnění na jednotlivých plážích?

Přestože Němci invazi očekávali, otevření západní fronty vrazilo nůž do týla sebevědomí německé armády. Invaze začala krátce po půlnoci. Zatímco Američané obsadili pláže Omaha a Utah, Britové a Kanaďané je následovali na úsecích Gold, Juno a Sword. V onen den přistálo v Normandii na 150 tisíc vojáků. Rozhodující fáze válečného konfliktu mohla začít.

Astronomové americké Ohijské státní univerzity hlásí opravdu velký úlovek. Objevili celkem asi 116 tisíc proměnných hvězd. Ze zkušenosti přitom víme, že vlastně každá proměnná hvězda představuje zajímavý případ, který stojí za to prozkoumat. Jde o výsledek dlouhodobého úsilí, které trvalo déle než 10 let.

Astronomové z Ohia během té doby řídili projekt sítě The All-Sky Automated Survey for Supernovae (ASAS-SN), která zahrnuje 20 teleskopů po celém světě. Tyto teleskopy prakticky nepřetržitě sledují celou noční oblohu a pátrají po zajímavých úkazech. Pro astronomy představuje tato síť ohromný zdroj dat.

Práce pro umělou inteligenci

Vedoucí výzkumu Collin Christy a jeho kolegové na data sítě ASAS-SN použili umělou inteligenci, která dovede vystopovat různé typy proměnných hvězd. Proměnné hvězdy jsou hvězdy, u nichž se pravidelně nebo i nepravidelně mění jasnost, přičemž důvody mohou být různé. Pro astronomy jsou velmi zajímavé a jejich pozorování může přinášet užitečné údaje.

„Proměnné hvězdy jsou vlastně hvězdné laboratoře. Jsou to objekty, u nichž můžeme důkladně zkoumat fungování hvězd a rozmanitých procesů, které jsou s nimi spojené“, vysvětluje Collin Christy.

TIP: Bohatý úlovek: Čínští astronomové odhalili téměř 600 velmi rychlých hvězd

Vědci vyšli z katalogu asi 55 milionů hvězd, pozorovaných sítí ASAS-SN. Zmíněná umělá inteligence mezi nimi identifikovala asi 1,5 milionů kandidátů na proměnné hvězdy. U téměř 400 tisíc z nich se následně potvrdilo, že opravdu jde o proměnné hvězdy. Více než polovinu vědci již znali, ale zbylých 116 027 bylo pro astronomii nových. 

Společnost Stratolaunch má za sebou komplikovanou minulost. Americkou společnost založil v roce 2011 spoluzakladatel Microsoftu Paul Allen a ve své době byla firma přirovnávána k projektům dalších miliardářů – k Virgin Galactic zakladatele firmy Virgin Richarda Bransona, společnosti SpaceX šéfa firmy na výrobu elektromobilů Tesla Elona Muska či k firmě Blue Origin zakladatele internetového obchodu Amazon Jeffa Bezose. Firma ale po smrti Allena v roce 2019 oznámila ukončení své činnosti.

Povstání z popela

Tím ale příběh značky neskončil – několik měsíců po oznámeném konci společnost odkoupilo sdružení investorů (Cerberus Capital Management) a oživilo tak projekt hypersonických letounů. Změna vlastnické struktury nicméně přinesla i změnu zaměření. Z původního plánu na finančně úspornější dopravu družic na oběžnou dráhu jde dnes spíše o bezpilotní testovací platformu pro nadzvukové rychlosti.

Nyní firma Stratolaunch představila svůj nový testovací letoun Talon-A právě pro program hypersonických letů. Podle dostupných informací byl měl Talon-A, označovaný jako TA-0, startovat z podvěsu letounu Scaled Composites Model 351 Stratolaunch (přezdívaného Roc, podle bájného ptáka Noha) z výšky okolo 10 700 metrů (35 000 stop). 

Výzkum i přísně tajné mise

Roc je v současnosti letounem s největším rozpětím křídel na světě (117 metrů). Pohání jej šest motorů Pratt & Whitney PW4056 (stejné využívají například Boeingy 747 nebo Airbusy A330) a k startu i přistání využívá standardní přistávací plochu. Pod svými křídly má být schopen vynést až tři kusy letounů Talon-A, které mají zvládnout rychlosti okolo Mach 6 (cca 7409 km/h).

Stratolaunch Roc a zavěšený Talon-A (foto: Stratolaunch, CC0)

Hypersonické Talony-A mají primárně sloužit pro hypersonický výzkum, experimenty a nejrůznější operační mise. Ve vzduchu mohou shromažďovat údaje o aerodynamických vlastnostech, přičemž uspořádání přístrojů a senzorů lze upravit podle potřeb zákazníka. Je také navržen tak, aby mohl nést utajovaný náklad, který lze po letu bezpečně vyzvednout a analyzovat.

TIP: Australské hypersonické letadlo má zlevnit dopravu satelitů na oběžnou dráhu

Firma nyní plánuje separační testy verze TA-0 (zatím bez raketových motorů). Poté by měly přijít na řadu letové testy verze TA-1 a ve vývoji je i pokročilá verze TA-2. Pokud vše půjde podle plánu, první komerční lety by hypersonický letoun Talon-A mohl zvládnout již v příštím roce. 

Dá se cesta na jižní pól srovnávat s výletem na Kokořín? Ptám se proto, že jste to v jednom ze svých videí z pólu zmiňoval.

Na tohle se mě ještě nikdo nezeptal (směje se). Jde samozřejmě o citaci z cimrmanovské hry Dobytí severního pólu. Já jsem na Kokoříně byl, nevím ovšem, jaké jsou tam zimy. Kdyby ale přišel nějaký zasněžený a patřičně zafoukaný den, třeba už by se to srovnávat dalo. Protože když je někde pořádná zima, alespoň minus patnáct, začínají platit věci, které jsou stejné všude na světě. Takže to vlastně srovnávat jde. 

Jako první Čech jste dobyl všechny tři póly – severní, jižní i sibiřský pól chladu. Čím vás přitahují místa s tak extrémní zimou? 

Někteří lidé navštíví polární oblasti jednou, dvakrát, a jen si chtějí splnit sen – dojít k pólu a už se do těch podmínek nikdy nevrátit. Typicky jde o horolezce, kteří chtějí udělat takzvaný Grand Slam, tedy sedm nejvyšších vrcholků každého kontinentu plus oba póly. Ale pak jsou polárníci, kteří do zmíněných oblastí chodí cíleně, dlouhodobě a mají k tomu dobrý důvod. Zhruba po třech dnech se člověk přepne do jiného vnímání, do jakési meditace – nebo tomu říkejme alfa hladina mozku. A pak zažívá krásné věci: Myšlenky se dobře rovnají, doznívají předchozí zážitky, dá se plánovat s čistou hlavou, přemýšlet o budoucnosti. Je to strašně příjemný psychický stav. 

Jak do něj promlouvá okolní nepohodlí? Z vlastní zkušenosti můžu říct, že po druhé noci strávené ve sněhovém záhrabu, když musím vnitřně hodně topit a mám pořád omrzlé tváře i ruce, už toho mám plné zuby. 

A to je právě doba, kdy se to celé láme. První tři dny jsou nepříjemné vždycky. Tělo je stráví tím, že úplně mění termoregulaci a přechází na nový metabolický režim, který zvyšuje tvorbu tepla. Navíc se mění fungování sliznic, takže první tři dny mi teče z nosu, všechny dutiny mě pálí a je to nepříjemné. Ale člověk musí ten začátek vydržet a pak to udělá „cvak“ a začne mu být příjemně. Do té doby se musí hlídat, aby neomrznul a neublížil si. 

Kdybyste měl srovnat náročnost svých expedic, která byla nejtěžší? 

Rozhodně severní pól. Šlo o moji první velkou výpravu, kde jsem se hodně naučil, a nejspíš by pro mě byla nejtěžší i dnes. Tam se totiž šlape po zamrzlé hladině Severního ledového oceánu a led pod vámi pořád pracuje. I když spíte, neustále pod sebou slyšíte praskot. Při cestě se pak pod vámi odkrývá moře a vy do něj nesmíte spadnout, takže ho překračujete po nejistém tenoučkém ledu, obcházíte, čekáte na zamrznutí… Je to asi ta nejnapínavější věc. 

Jak se takový permanentní stres promítne do psychiky? 

Zvyknete si. Ale riziko je velké a člověk si musí být jistý, že je na tom místě rád. Panuje tam vysoká vlhkost, takže pocit zimy je větší než v suchém prostředí. Nemůžete jít napřímo za azimutem, ale pořád musíte nějak obcházet trhliny, takže vydáváte spoustu energie, o které víte, že jste ji ztratili zbytečně. Navíc tam funguje negativní ledový drift, kdy se led neustále hýbe směrem, odkud jste vyrazili. Takže když jsme ráno zapnuli GPS, pokaždé jsme zjistili, že jsme tři až šest kilometrů od místa, kde jsme zakempovali na noc. Nikdy vlastně nepustíte z mysli fakt, že je led nestabilní a kdykoliv se vám může pod nohama rozlomit. Na druhou stranu v tom tkví vlastně krása toho pochodu. 

Nemůže pak člověk proti takovým nebezpečím otupět? Nejednou jsem lezl na skálu s velmi zkušenými lezci, kteří už jich zdolali tisíc, a na vrcholku se často ani nenamáhali zajistit. Nestává se něco podobného na pólu? 

Záleží, jestli jde o nepozornost, nebo to dotyčný umí tak dobře, že už ho expozice výškou vůbec neděsí a je si jistý svou kvalitou. Když jsme lezli na nejvyšší vrchol Antarktidy Mount Vinson, setkali jsme se na jedné etapě s nepálským horolezcem Nirmalem Purdžou. Zdolal čtrnáct osmitisícovek během šesti a půl měsíce a teď má na Netflixu film, který trhá všechny rekordy sledovanosti. Byl v Antarktidě se dvěma klienty a jeden z nich upustil lyžařskou hůlku. Nirmal se prostě odepnul z lana, sešel velmi ostrý svah jen v mačkách a s rukama v kapsách, pak hůlku zvedl a zase vyšlapal nahoru.

Na takovém kopci nikdy nevíte, kdy se pod vámi pohne kousek ledu nebo se stane něco nečekaného. A přesně takhle jsem se nad tím taky zamýšlel: Dělá před námi machra, nebo ví, že je okolí bezpečné, a je tak dobrý, že vlastně nemůže zakopnout a spadnout? Nebo jde jen o hazard spojený s egem, který ohrožuje i nás? Doteď nedokážu posoudit, jak byly popsané tři varianty namixované. Každopádně pokud bych měl někomu věřit, asi to bude Nirmal. 

Znamenal Mount Vinson spíš vedlejší cíl, nebo jste od počátku plánovali, že nejprve vylezete nahoru a teprve pak se vydáte k pólu? 

Obojí. Pro mě bylo hlavní „potkat“ Antarktidu. Ten kontinent je o polovinu větší než Evropa. Takže kdybych plánoval výlet do Evropy, co bych tak chtěl zažít? Mount Vinson představuje něco jako antarktické Alpy, zatímco jít na pól je jako překročit velkou náhorní planinu ve třech tisících metrech. Uvidíte dvě různé tváře stejného místa. 

A s Nirmalem jste na sebe narazili náhodou? 

Přesně tak. Přiletěli jsme do Antarktidy Boeingem 757, kterým tam operuje firma Antarctic Logistics a má monopol na veškeré zásobování i cesty na kontinentu. Pak jsme přestoupili na základnu a za chvilku už nás tlačili do malého dvoumotorového letadla, protože bylo potřeba využít dobré počasí. Vyrazili jsme do základního tábora Vinsonu, seděl jsem v tom letadle a udělal jsem si selfie. Pak na tu fotku koukám a vidím, že jsem vyfotil i chlapa za sebou. A říkám si: „Já ho znám… Není to ten slavný Nepálec?“ Když jsme vystoupili, ptám se ho: „Nejsi Nirmal Purdža?“ A on na to: „Jo, to jsem já.“

Dali jsme se do řeči – zajímalo mě, jestli to pro něj není jen nezajímavý malý kopec, a on tvrdil, že vůbec ne. Pak jsme se potkali při výstupu a později jsme spolu strávili ještě asi týden na základně při čekání na cestu zpět do Jižní Ameriky. 

Jaký je? 

Docela jsme se skamarádili, je to bezva kluk. Samozřejmě má veliké ego, ale nebrání mu to, aby byl v pohodě. On totiž pochází ze strašně chudých poměrů: Vyprávěl mi, jak ho vyháněli sousedi, když se k nim chodil přes okno dívat na televizi. A teď dělá na Netflixu úspěšné filmy, takže za ním stojí ohromný příběh, a je pochopitelné, že je na něj hrdý. Působí jako třídní frajírek, kterého ale mají všichni rádi. 

Na jižní pól jste došel přesně na silvestra. Šlo o dokonalý plán, nebo úplnou náhodu? 

O naprostou náhodu. To se nedá naplánovat, člověk je plně odkázaný na počasí. Foukalo, bylo zataženo, nedalo se létat, a tak jsme čekali pět dní, než jsme se mohli dopravit do výchozího bodu na cestě k pólu. Jenže během té doby se tam shromáždili další lidé, takže když se udělalo okno k létání, bylo nás už devět. Mohlo to klidně dopadnout tak, že bych byl na silvestra už doma, ale taky jsem se mohl vrátit až v půlce ledna, což se nakonec stalo. Nepřízeň počasí nám tedy jako dárek dala toho silvestra.

Co se člověku žene hlavou, když stane i na jižním pólu, který je tím poslední do sbírky? 

No, mám pocit, že mám tak nějak hotovo (směje se). Celé to pro mě skončí, až dopíšu knížku a dodělám seriál. Chodím do mrazu už asi patnáct let a celou dobu ve mně zrálo, co bych o polárních končinách chtěl vlastně říct. O severním pólu jsem napsal malou knížečku, protože to pro mě bylo důležité, ale přišlo mi jako pitomost psát další o přechodu Grónska nebo o pólu chladu. Ale takhle sečteno dohromady existuje spousta věcí, o nichž můžu vyprávět – typicky zajímavosti, které se běžně v podobných knížkách nedočtete: vztahy mezi lidmi, konkrétní motivace, věci v pozadí.

Málokdo třeba ví, že Frederick Cook, který se prohlašoval za prvního dobyvatele severního pólu, seděl ve vězení za zpronevěru peněz. A že učil spoluvězně číst i psát a později navrhoval zákony ke změně vězeňství. Polárníci byli vždycky zvláštní a vlastně „ujetí“ lidé. Až budou kniha a seriál hotové, teprve pak se moje kapitola s názvem „polárničení“ naplní. Ale neskončí. Určitě budu dál chodit do zimy, jenom nemám seznam, který bych si musel postupně odškrtávat. 

Dá se s lidmi během cesty vlastně nějak popovídat? 

Nedá, a to ani když se náhodou naskytne chvilka. Pořád totiž máte přes pusu neoprenovou masku a na očích brýle, a i když je hezky, tak fouká vítr a není moc rozumět. Sníh sám o sobě dělá při prošlapávání docela rámus a při tažení saní se to fakt nedá moc udýchat. Takže na rozhovory zbývají večeře nebo snídaně na bivaku anebo čekání na základnách.   

Jak vypadá cesta na pól prakticky? Existují na trase stabilní kempy? 

Původně jsem si myslel, že můžeme vyrazit odkudkoliv a prostě zamíříme ke středu polárního plató, ale tak to vůbec není. Nachází se tam velká Amundsen–Scottova vědecká stanice, která má v ledu rozmístěny spousty seismických sond, a existují celé oblasti, kam se vůbec nesmí vkročit, protože by vibrace narušily měření. Takže se před cílem nacházejí dvě GPS kóty, vy musíte jít od jedné ke druhé a přesně definovanou cestou dorazit ke kempu, který leží přímo na pólu.

Nicméně polárníci moc netouží chodit ve skupinách, takže se jednotlivé výpravy vysazují na první etapě cesty kus od sebe, aby se nemusely potkat. Ono nás koneckonců ani tolik není. Ale stabilní kempy na trase nejsou: Polárníci se prostě rozhodnou podle počasí a únavy, kde přenocují. 

Co si člověk, který v Antarktidě nikdy nebyl, neumí z čistě organizačního hlediska představit?  

Velké téma znamenal covid – tam mají všichni strašnou hrůzu, že by se někdo mohl nakazit. Takže jsem s sebou vezl asi dva centimetry tlustý fascikl s dokumenty, které potvrzovaly, že jsem očkovaný a zdravý. Po příletu do Chile mě čekala pětidenní karanténa a test každý den, další testování proběhlo ještě v letadle, pak v základním táboře pod Vinsonem a v kempu Union Glacier.

Jinak je ale naštěstí infrastruktura bezproblémová, protože Antarctic Logistics zásobují stanice nejen na pobřeží, ale také v nitru Antarktidy a mají to „zmáknuté“. Většina starostí se zásobováním tak padá na jejich bedra. V daném ohledu je třeba náročnější přechod Grónska, kde si člověk musí všechno zajistit a vézt sám. 

Mohl by se dnes ještě opakovat osud Scottovy výpravy, která cestou zahynula? 

Může se to stát dlouhým výpravám, které vyrážejí od okraje kontinentu a musejí urazit třeba tisíc kilometrů anebo jdou traverzem celé dva tisíce kilometrů. Tam může člověk udělat chybu, případně má jen smůlu, spadne do nějaké trhliny nebo přijde vážně špatné počasí a nebude možné ho zachránit. Mohlo by se to samozřejmě stát i nám, kteří jsme šli jen poslední stupeň, nějakých sto dvacet kilometrů – ale věřím, že i s komplikacemi bych to nějak dokázal. Na takto krátké vzdálenosti mám už dostatek zkušeností, abych si užil pocit relativního bezpečí. 

Samozřejmě i tady existuje nějaké riziko: Když vám uletí stan, máte vážně problém, protože v ledu záhrab nevykopete. Komplikaci znamená také vážnější zranění, jelikož nejbližší nemocnice jsou v Austrálii, na Zélandu či v Jižní Americe, ale ne v Antarktidě. Třeba zánět slepého střeva představuje velkou potíž. Ale rozhodně nelze porovnávat dnešní výpravy s dobou, kdy tam šlapali Shackleton, Amundsen a Scott. To byli velcí „bouráci“. Prostředí je stejné a generuje stejná rizika, ale naše znalosti, dovednosti a infrastruktura jsou tak rozvinuté, že se to vůbec nedá srovnat. 

Věděla vaše rodina přesně, do čeho jdete? 

Má to dva aspekty: První je dohoda s manželkou Janou, že se o nebezpečích bavíme, až se vrátím. K čemu popisovat rizika, když se z domova stejně nedá nic změnit? Druhý aspekt se týká docela dlouhého odloučení – udělali jsme rodinnou radu, sedli si se ženou i dětmi a probrali jsme, jaké to bude, proč tam chci jet, že nebudu na Vánoce doma a jak to celé společně zvládneme. Kdyby hrozně nechtěli, kdyby se dcerky a Janička příliš bály, nikam bych nejel.

Říkal jsem jim, že pro mě představují členy expedice. A to se týká všech, bez kterých by se taková akce nemohla uskutečnit. Vidět jsem já spolu s Vaškem Pištorou, protože jsme tam došli. Ale za námi je snad patnáct lidí v týmu, bez nichž by se nám to nikdy nepovedlo. 

Jaký typ lidí vlastně vyráží na extrémní výpravy? 

Žena se smíchem říká, že magoři. Já se vždycky naoko čertím, ale trošku má asi pravdu. Musíte mít kombinaci vlastností, která není úplně obvyklá. Třeba v Antarktidě nepotkáte nudného člověka, každý bude něčím zajímavý. Jede do nekomfortního prostředí, dá za to obrovské peníze, a nemůže ani garantovat, kdy se vrátí. Automaticky se tím vyřadí většina a zůstane úzký výřez společnosti, který bude nějak vybočovat. A pozor – netvrdím, že vždycky pozitivně. 

Typicky v Antarktidě narazíte na lidi ochotné jít za hranice komfortní zóny a nacházet v tom uspokojení. Musejí mít víru, že za těmi hranicemi uspějí, a být zvyklí řešit věci sami, protože v mrazu se na nikoho moc delegovat nedá. Nikdo to tam za vás neodžije. Řada lidí si radši pořídí třeba drahé auto a hodinky, což někteří považují za mezník v kvalitní kariéře. Tohle už buď musíte mít za sebou, nebo takovými touhami nejlépe vůbec „netrpět“.

TIP: Rekordní Koruna Himálaje: Nepálec Purja zdolal všech 14 osmitisícovek za půl roku

Potkal jsem tam třeba miliardáře – majitele vlastního proudového letadla, potkal jsem katarskou princeznu, byl tam chlapík spolupracující s Elonem Muskem. Seznámil jsem se i s vojákem, kterého v Afghánistánu postřelili a v pravé ruce ztratil hybnost. Začal organizovat expedice pro další veterány nebo různě zraněné lidi, aby jim extrémními zážitky vrátil adrenalin a touhu žít – protože nic jiného člověka tak nenabudí jako pud sebezáchovy. Myšlenka „já chci být živý, chci žít svůj život!“ může být mezní a strašně důležitá, a to vlastně úplně pro každého… 

Stálice podobné Slunci umožnily astronomům „cestovat v čase“ a spatřit podmínky převládající v raných dobách existence naší soustavy i v jejím budoucím vývoji, stejně jako v planetárních soustavách jiných hvězd. Zmíněné výzkumy nám pomáhají nahlédnout do počátků života na Zemi a mohou přispět k odhalení, jak pravděpodobný je jeho vznik jinde ve vesmíru.

Která je ta pravá?

Astronomové pátrající po signálech života za hranicemi Sluneční soustavy musejí počítat s tím, že v naší Galaxii je nutné posoudit stamiliardy hvězd. Aby bylo možné pátrání zúžit, musíme nejprve vyřešit otázku, kolem jakého druhu stálic by nejspíš mohly obyvatelné planety kroužit. Máme se zaměřit na dvojníky Slunce?

Výzkum odhalil, že naše mateřská hvězda spektrální třídy G, někdy označovaná jako žlutý trpaslík, rotovala v mládí asi desetkrát rychleji než dnes. Generovala při tom mnohem silnější magnetické pole a její celková aktivita byla podstatně intenzivnější. Mladé Slunce tak mimo jiné vydávalo stonásobně silnější rentgenové a ultrafialové záření než dnes. Je víc než pravděpodobné, že podobně aktivní mohou být i ostatní hvězdy téhož typu. Pokud ovšem organismy na Zemi odolaly rané aktivitě Slunce, můžeme totéž očekávat také u ostatních stálic stejné kategorie. Jestliže tedy vývoj na modré planetě dospěl až k výskytu inteligentního života, mohlo by se totéž zopakovat i v případě jiných analogů naší hvězdy.

Nadějná oranžová

Z nové studie vyšla nejnadějněji skupina hvězd spektrální třídy K, tzv. oranžoví trpaslíci. V porovnání se Sluncem jsou méně zářiví a při pátrání po signálech života mohou tvořit obzvlášť vhodný cíl. Žijí dlouho, 17–70 miliard let v porovnání s 10 miliardami v případě naší hvězdy, což poskytuje potenciálním organismům dostatek času na vývoj. Navíc nejsou ani v mládí tak aktivní jako stálice podobné Slunci nebo červení trpaslíci.

Ovšem právě červení trpaslíci, tedy hvězdy třídy M, představují v Galaxii nejpočetnější typ. Konkrétně reprezentují asi 75 % všech stálic, přičemž mohou svítit i několik bilionů roků. A například kolem červeného trpaslíka TRAPPIST-1 obíhá sedm kamenných planet zhruba o velikosti Země.

Neklidné mládí červených trpaslíků však znamená pro potenciální život velký problém. Erupce u nich bývají četnější a silnější než u mladých stálic typu Slunce. A kromě toho zůstávají hvězdy třídy M v rané fázi existence velmi zářivé po dobu několika miliard let, což může vést k vypaření oceánů na tělesech v obyvatelné zóně.

Když chybí magnetické pole

Vědci z Australian National University dospěli při studiu planetárních magnetických polí k závěru, že většina oběžnic nalezených v jiných soustavách nebude zřejmě skýtat příznivé podmínky pro život, jaký známe. Rostliny a zvířata na Zemi nepřežijí bez vody: Silné magnetické pole modré planety přitom pomáhá udržovat kapalnou vodu na jejím povrchu a vytváří tím pro existenci organismů vhodné prostředí.

Geomagnetické pole sehrálo důležitou roli v ochraně atmosféry před vlivem slunečního větru a při udržování planety v mokrém a obyvatelném stavu. Negativní příklad mohou naopak představovat Venuše a Mars: Vzhledem ke slabému magnetickému poli totiž oba naši sousedé přišli nejen o plynný obal, ale také o vodní oceány. Jak ovšem badatelé zjistili, silným magnetickým polem, jež je pro udržení vody na kamenných oběžnicích nejspíš nezbytné, oplývá jen málokterá z nich.

U dvou sluncí

Osamělé hvězdy, včetně Slunce, se v kosmu řadí spíš k výjimkám – většina stálic utváří binární systémy. A jak vyplývá z astronomických pozorování, i kolem dvojhvězd mohou obíhat planety. Existují dva typy daných systémů: V prvním případě krouží oběžnice okolo jedné z dvojice stálic. Do vývoje soustavy může svou gravitací zasáhnout i druhá složka a vyvolat například migraci planet do blízkosti mateřské stálice. Ve druhém typu obíhají planety kolem obou hvězd současně (pokud se stálice nacházejí blízko sebe) a takové oběžnice nazýváme cirkumbinární.

Astronomové některé z uvedených planet studovali a snažili se zjistit, zda se mohou nacházet v obyvatelné oblasti se stabilní oběžnou dráhou. Z výzkumů vyplynulo, že nejpříznivější prostředí nabízejí hvězdy Kepler-34, 35, 38, 64 a 413, přičemž vůbec nejlepší podmínky skýtá Kepler-38: Systém tvoří dvě hvězdy – jedna o hmotnosti Slunce, druhá se čtvrtinovou hmotností – jež kolem sebe obíhají v periodě 19 dní. Okolo nich pak krouží s periodou 106 dní planeta podobná Neptunu.

Zajímavou soustavu představuje rovněž Kepler-47: Dvě stálice oběhnou společné těžiště jednou za 7,45 dne a kolem nich krouží tři planety. Kepler-47b svým průměrem třikrát překonává Zemi a okolo mateřského hvězdného páru obíhá ve vzdálenosti 0,29 au s periodou 49,5 dne. U Keplera-47c se jedná o 4,6 zemského průměru, vzdálenost 0,989 au a periodu 303,2 dne, přičemž jeho trajektorie leží v tzv. zóně života. Poslední potvrzená oběžnice, Kepler-47d, se pohybuje mezi dříve objevenými protějšky s periodou 187 dní a průměrem převyšuje Zemi asi sedmkrát.

Oteplující se planeta Země zažívá častější sucha a další klimatické extrémy. Je to nebezpečné pro lidi i pro přírodu, ale přesto se občas najdou určité „pozitivní“ důsledky. Z momentálního extrémního sucha, které postihlo severní Irák, se radují archeologové. Došlo tam ke značnému poklesu hladiny řeky Tigris a odkrytí dříve zatopených míst.

Mimo jiné se na lokalitě Kemune na břehu Tigridu objevilo 3 500 let staré město doby bronzové. Jde o jedno z měst stále dost záhadného království Mitanni, které se v zhruba mezi lety 1600 a 1260 před naším letopočtem, tedy v době bronzové, rozkládalo na území dnešní severní Sýrie, jihovýchodního Turecka a severozápadního Iráku. Kemune je přitom jediné město Mitanni, které se nachází přímo na řece Tigris.

Potopené město

Archeologové o tomto městě vědí již dlouho. Obvykle je pro ně ale nedostupné, pokud by tedy nechtěli pracovat pod vodou. Když ale dojde k dostatečnému poklesu hladiny Tigridu, pohotově využívají příležitosti a pouštějí se do práce. Intenzivní výzkum se tam odehrává až do chvíle, než se hladina řeky Tigris vrátí na běžnou úroveň.

Vykopávky v Kemune probíhaly za sucha v roce 2018. Archeologové tehdy objevili do té doby neznámý palác obklopený sedm metrů vysokými zdmi s komnatami zdobenými nástěnnými malbami. „Výsledky vykopávek v Kemune ukazují, že šlo o jedno z významných center království Mitanni,“ řekl o nálezu vedoucí Kurdské archeologické organizace Kemune Hasan Qasim.

TIP: 3 500 let stará hliněná tabulka z Babylonu obsahuje nejstarší zobrazení ducha

Město Kemune bylo zřejmě z velké části zničeno zemětřesením, k němuž došlo kolem roku 1350 př. n. l. Přesto je tam stále co objevovat. Řeka Tigris toto místo zatopila v osmdesátých letech, když byla v Iráku vybudována Mosulská (původně Saddámova) přehrada. Od té doby je rok 2022 teprve druhým (po roce 2018), kdy zde mohou probíhat archeologické práce.

Král Eduard usedl na britský trůn 20. ledna 1936. Pro svůj skandální sňatek s dvakrát rozvedenou Američankou Wallis Simpsonovou se ale musel již o dvanáct měsíců později koruny vzdát a spokojit se s titulem vévody z Windsoru. Na uvolněné místo usedl Eduardův bratr Jiří VI. Bývalý král poníženě odešel do exilu ve Francii a nevraživost mezi ním a zbytkem rodiny i velkou částí politické scény (jedním z mála, kdo se jej zastal, byl například Winston Churchill) přetrvala po celý jeho život.

Po začátku druhé světové války sloužil Eduard v hodnosti generálmajora u britské vojenské mise ve Francii. Spolupracoval také s britskou tajnou službou, které dodával informace o Spojencích a jejich vojenských plánech. Vpád Wehrmachtu do Francie v květnu 1940 jej ale přinutil k útěku na jih země, aby nepadl do německých rukou.

Útěk do Pyrenejí

Krátce po půlnoci 19. června vyrazila kolona vozidel doprovázející někdejšího britského krále a jeho ženu z Antibes v jižní Francii směrem k hranici se Španělskem. Situace nevypadala vůbec růžově, Eduard nedisponoval žádnými vízy ani povoleními, cesty se přitom jen hemžily zátarasy a uzávěrami. Při jednáních s francouzskými hlídkami tak musel bývalý monarcha spoléhat na svoji autoritu a oblibu, kterou si mezi vojáky získal. I díky tomu se koloně nakonec podařilo dosáhnout španělské hranice, kde ale tamní úřady odmítly Eduarda vpustit do země. Následovaly tak spěšné telegramy britskému konzulátu v Madridu i Bordeaux a úporné vyjednávání spojené s nejrůznějšími sliby a výhrůžkami. Nakonec kolona povolení dostala a prominentní šlechtic i s doprovodem vstoupil na území formálně neutrální země.

V Londýně si nakrátko oddechli, ale k velkým oslavám pochopitelně důvod nebyl. Frankova vláda dávala své sympatie k hitlerovskému Německu zcela nepokrytě najevo, navíc země se jen hemžila špiony a vyzvědači všech politických orientací. Španělé sice někdejšího krále pustili na své území a nejspíše jej tak zachránili před zajetím, o jeho přítomnosti ale promptně informovali Berlín. A ten měl o osobu bývalého monarchy nebývalý zájem. 

Mezi proudy

Pro jeho spřízněnost s britským dvorem i pro předválečné vztahy s nacisty představoval vévoda pro Němce velmi žádanou postavu. Po svém příjezdu do Španělska se navíc několikrát nechal slyšet, že po debaklu ve Francii by Spojené království mělo zahájit jednání o míru. Německé vojáky pak oficiálně žádal, aby ochránili jeho vily ve Francii před rabováním.

Bývalý britský král těmito výroky pochopitelně hnal vodu na mlýn nacistické propagandy. Říšský ministr zahraničí Joachim Ribbentrop proto kontaktoval svůj španělský protějšek, plukovníka Juana Beigbederay Atienza, se žádostí, aby Eduarda zadržel v zemi co možná nejdéle. V žádném případě ale neměl dát najevo, že se za celou záležitostí skrývá Berlín.

Zlatá klícka

Atienza tedy bývalému králi nabídl lákavý azyl v neutrální zemi, kde unikne vyčítavým pohledům dvora i nárokům veřejnosti. Jemu i jeho ženě pak jménem vlády nabídl k přebývání luxusní maurský palác v Andalusii i se soukromou pláží.

Šance, že by snad někdejší král mohl zůstat ve fašistickém Španělsku jako Frankův host, ale nedávala spát Londýnu. Churchill osobně v této věci intervenoval a přesvědčoval Eduarda, že případným souhlasem by uškodil své rodině i vlasti. Bývalý monarcha nabídl, že se vrátí do vlasti, pod podmínkou, že král Jiří VI. udělí oficiální audienci jeho ženě. Ten ale o něčem podobném nechtěl ani slyšet. Proto se nakonec vévoda rozhodl pro kompromis a přestěhoval se i s manželkou do sousedního Portugalska ovládaného probritským diktátorem Antoniem Salazarem.

Britský konzulát v Portugalsku zajistil v roce 1940 pro Eduarda přímořskou vilu nedaleko známých útesů s neblahým jménem Boca do Inferno – Ústa pekel, chráněnou místními i britskými tajnými službami. Izolovanost místa i neustálý policejní dohled nakonec někdejšího krále zdeptaly natolik, že kývl na Churchillovu nabídku, aby přijal funkci guvernéra Bahamských ostrovů. Jednalo by se vlastně o situaci prospěšnou oběma stranám, neboť Eduard by dostal dostatečně prestižní a honorovanou pozici, zatímco Londýn by se zbavil problémového Windsora, přičemž by jej udržel dost daleko od nacistických spárů. Navíc stále nervóznější premiér tentokrát svoji nabídku podpořil výhrůžkou vojenským soudem v případě odmítnutí.

Zrod operace

Mezitím se ale v Berlíně zrodil plán na únos někdejšího monarchy. S nápadem přišel osobně Ribbentrop a posléze se pro něj nadchl i samotný Hitler. V první řadě šlo o to, vylákat Eduarda zpět do Španělska. Tam by se pak nacističtí zpravodajci postarali, aby se již do Portugalska nevracel. Vzniklo několik návrhů, jak celou věc uskutečnit – například padl návrh pozvat šlechtice do sousední země na hon za účelem „neformálního probrání španělsko-britských vztahů“.

Nakonec zvítězila verze počítající s přesvědčením aristokrata o tom, že se jej britské tajné služby snaží zabít. Vyděšený bývalý král by pak mohl překročit hranice zpět do Frankovy země, aby spojenecké hrozbě unikl. Angažovat se měli také španělští špioni, kterým se již podařilo infiltrovat do monarchova okolí, a mohli na šlechtice vyvinout značný tlak.

Pokud by Eduard spolupracoval dobrovolně, měli nacisté k dispozici několik milionů švýcarských franků k jeho vydržování. Naopak, pokud by spolupráci odmítal, mělo se přitlačit – Hitler dal zelenou dokonce k násilnému únosu a převezení přes hranice. Jedinou führerovou podmínkou bylo, že Windsor ani jeho žena Wallis nesmějí zemřít ani utrpět vážná zranění. Celý plán získal označení „operace Willi“.

Selhání

Velitelem celé akce se stal SS-Sturmbannführer Walter Schellenberg, který se již dříve vyznamenal například během špionážní kauzy známé jako „incident ve Venlo“ a s Windsorem se osobně znal. Schellenberg tedy v červenci 1940 přilétl nejprve do Madridu a poté se inkognito přemístil do Portugalska. Po obhlédnutí situace na eventualitu násilného únosu rovnou rezignoval – vévoda byl dobře chráněn a jakákoliv silová akce by vyžadovala příliš mnoho prostředků a skýtala neúměrně velké riziko. Únos odmítl realizovat také později, a to navzdory Hitlerovu naléhání.

Také z plánu na vystrašení bývalého krále a jeho ženy mnoho nezbylo. Nacisté sice poslali jeho manželce kytici s anonymním varováním před „machinacemi britské tajné služby“ a jejich agenti několikrát hodili do oken vily kamení, tím ale veškeré pokusy skončily. Od plánovaných výstřelů v okolí sídla nakonec Schellenberg v důsledku dobrých bezpečnostních opatření a také s ohledem na chabé nervy Eduardovy ženy upustil. Nakonec nezrealizoval ani plán na rozšíření zprávy, že se na palubě parníku Excalibur, který měl bývalého krále odvézt z Portugalska, nachází bomba.

Už jen do sfér anekdot pak patří pokus sabotovat transport Windsorových zavazadel do přístavu. O poznání nadějněji se ale vyvíjely aktivity Frankových mužů. O výhodách návratu do Španělska přesvědčoval Windsora také bratr současného caudilla Nicolas Franco. Toto téma je dodnes citlivé, neboť se zdá, že v jednu chvíli Eduard o možnosti návratu do země vážně uvažoval. Nakonec se ale rozhodl poslechnout Churchillovo naléhání a 1. srpna 1940 odplul do Ameriky a později na Bahamy. Operace Willi tak selhala na celé čáře.

Zfušovaný plán

Dodnes není úplně zřejmé, co konkrétně si nacisté od operace slibovali a k čemu chtěli Eduarda po jeho únosu využít. Část historiků se kloní k tezi, že bývalý král mohl posloužit jako prostředník během vyjednávání o míru mezi Velkou Británií a Německem. Je také možné, že s jeho postavou Hitler počítal jako s možným loutkovým vladařem britských ostrovů, poté co by je nacisté dobyli. Jak vysvítá z dobových materiálů, tuto možnost také někteří agenti Eduardovi přímo podsouvali.

TIP: Ostuda železné lady: Nevydařený převrat v Rovníkové Guineji

Nelze ale pominout ani propagandistickou hodnotu někdejšího vladaře a bratra tehdejšího britského krále. Sama realizace operace Willi ale svědčí o tom, že Němci případnému únosu příliš velkou váhu nepřikládali. Ostatně sám Schellenberg ospravedlňoval krach plánu naprostou nepřipraveností, nedostatkem prostředků i času. V takové situaci neměly pokusy o vyvolání strachu ani o násilný únos téměř žádnou šanci na úspěch. Operace Willi se tak stala jen jednou z nevýznamných epizod špionážní války. 

Kdo nečinně hledí a nic nedělá, ten podle lidového rčení chytá lelky. Lelkování jako synonymum pro nicnedělání však nepředstavuje příliš přesné vyjádření. Ve skutečnosti znamená chytit lelka pěknou dřinu. Abychom si zmíněnou frázi objasnili, musíme nejdříve vědět, co vlastně lelek je.

Označuje se tak malý, nevýrazně zbarvený noční pták, který ve dne spí a v noci loví drobný hmyz. Lelkování pak odkazuje k dřívějším dobám, kdy se ptáci chytali na návnadu na lep. Na lelka ovšem daná taktika nefunguje, protože spícího ptáčka za světla návnada nezajímá a za tmy ji nevidí. Doslovné chytání lelků tedy nespočívá ani tak v zahálení, jako spíš v provádění nesmyslné činnosti předem odsouzené k nezdaru. 

Venkované v Evropě byli přesvědčeni, že lelek v noci upíjí mléko hospodářským zvířatům, zvláště kozám. Z toho pochází jeho starší české označení lelek kozodoj nebo i lidovější noční kozodoj. Tato pověra zřejmě vznikla proto, že lelci v noci navštěvují chlévy, aby kolem zvířat chytali mouchy, ovády a jiný hmyz.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.