Poblíž obce Kořenov, ležící při cestě z Tanvaldu do Harrachova, se na samém okraji Jizerských hor tyčí architektonický skvost: rozhledna Štěpánka. Kdo by hádal, že nedaleko najdeme místo, které dodnes budí vášně?

Stavba v novogotickém stylu se začala budovat na počest arcivévody Štěpána Františka Viktora Habsbursko-Lotrinského, který kraj hned několikrát navštívil. Po tomto českém a později uherském místodržícím dostala jméno Štěpánka.

Věž jako by ale přitahovala smůlu. Dlouho zůstávala rozestavěna a chátrala. V květnu roku 1888 našel v jejím torzu smrt neopatrný mladík. Nakonec se o osud ruiny začal intenzivně zajímat Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory a dostavěl ji po svém. Finální podoba vyhlídky se tak značně lišila od původních plánů, o čemž jasně svědčí rozdílný charakter čtyřmetrové základny a nové horní části.

K slavnostnímu otevření došlo až roku 1892, tedy plných 45 let poté, co kníže Kamil Josef Idesbald Filip Rohan započal s výstavbou! Od té doby zažila Štěpánka i její okolí mnoho bouřlivých časů a proměn. Vyhlídku zpustošil nejen kulový blesk, ale obsadila ji také armáda. Československý vzdor vůči nacismu připomíná na padesát bunkrů na přilehlých svazích.

Na čí počest?

Pod patou rozhledny se překvapivě nachází urovnaný terén shromaždiště. Během druhé světové války se na tomto místě scházeli nacisté, aby uctívali své padlé hrdiny. Na jejich památku zde také vztyčili masivní žulový pomník ve tvaru vyznamenání známého jako železný kříž. Ten odkazuje na dávnou tradici – inspiroval se symbolem, který používali němečtí rytíři už ve středověku. 

Podle některých pramenů ke kříži putovali již ordneři v čase mezi světovými válkami. Tyto teorie se však zřejmě nezakládají na pravdě. Žulový kříž byl na place pod Štěpánkou vztyčen zřejmě až v květnu 1944. Nesl ve svém středu hákový kříž, který na něm dnes už nenajdeme. Místo sloužilo k uctění památky padlých německých vojáků pocházejících z okolních městeček a vesnic. 

Areálu vévodil právě kříž, ale neodmyslitelnou součást pietního místa tvořily také menší kameny připomínající menhiry. Na každém z nich bychom tehdy nalezli cedulku se jménem jedné z místních obcí, jejíž synové za Říši krváceli. Pozůstalí k těmto kamenům přinášeli květiny. Někdy sem dokonce umisťovali atrapy přileb se jmény zabitých vojáků a prsť z bojišť druhé světové války. Uprostřed prostranství nechyběla květinová výzdoba, jakou bychom asi u symbolického hřbitova čekali. 

Znovu sestaven

Co všechno místo zažilo? Že by i noční nacistická shromáždění plná planoucích loučí, jak tvrdí někteří pamětníci? Po druhé světové válce se v kraji opět usídlili Češi. Nejprve z žulového pomníku odstranili hákový kříž a následně celý symbol připomínající nacistickou hrůzovládu svalili. Jednalo se o hromadnou a organizovanou akci. Zaznělo kázání, modlitby, zpívala se hymna. Při pádu do údolí se pomník rozlámal na více kusů. Na místě zůstalo pouze torzo v podobě kamenného podstavce.

Ne však navždy. Proč? Vidí to současná generace jinak? Opravdu už kříž nevnímáme jako nacistický symbol, ale jen coby součást historie zdejšího kraje? Zdá se, že ano. Jednotlivé části se podařilo na strmé stráni pod rozhlednou nalézt a kříž znovu sestavit. V roce 2011 se pomník pod Štěpánkou znovu objevil a má vyjadřovat naši úctu obětem válek. Názory na něj se přesto dramaticky různí. Co symbolizuje? Hold všem obětem konfliktů? Nebo je jeho znovuvztyčení dokladem toho, jak snadno lidé zapomínají na prožité hrůzy nacismu?

TIP: Mystika třetí říše: Himmlerova Ahnenerbe hledala kořeny „čisté rasy“

Jedno pozitivum nepopře nikdo. Přítomnost kontroverzního nacistického památníku nutí turisty zaujmout vlastní postoj k naší historii a přemýšlet o odplatě a odpuštění. Hlas kritiků znovuvztyčení kříže pak mírní především informační tabule umístěné poblíž, které pohnutou historii místa objektivně popisují. To zavírá ústa všem, kteří by snad v žulovém monumentu chtěli spatřovat oslavu nacismu. Navíc původní význam byl především pietní. A slzy, které zde matky vojáků prolévaly, nebyly kvůli zvrácené nacistické ideo­logii méně bolestné a opravdové. 

Železný kříž

Coby vyznamenání se Železný kříž objevil již za válek proti Napoleonovi, kdy tento symbol propůjčoval vojákům pruský král Fridrich Vilém III. Nacisté později udělovali takzvaný Rytířský kříž Železného kříže. Rozlišovalo se několik stupňů tohoto vyznamenání a podle významu se touto poctou také více či méně šetřilo. Kříž s dubovou ratolestí ve zlatě, s meči a brilianty měl dokonce takovou váhu, že ho z rukou nacistických špiček obdržel jen jeden jediný voják! Po pádu Hitlerova režimu vyznamenání zaniklo, ale i Bundeswehr začal brzy udělovat vyznamenání se stylizovaným křížem.

Koncept chytré silnice je dílem estonských startupů Bercman Technologies, zabývajících se technologickými řešeními chytrých měst a startupu Krakul, orientovaného na řešení v oblastech internetu věcí, autonomních dopravních systémů a bezpilotních platforem.

Pilotní projekt, který má odstartovat již v červnu tohoto roku, počítá s vybudováním 2,7 kilometru dlouhého úseku silnice, vybaveného nejrůznějšími senzory rychlosti, skenery poznávacích značek, variabilním dopravním značením a 14 chytrými přechody pro chodce. Cílem projektu je snížení počtu dopravních nehod a úrazů na silnicích. Výsledná data mají následně posloužit rozvoji podobných projektů v dalších částech Estonska.

TIP: Naše domovy se probouzejí: Přichází konečně doba internetu věcí?

Estonsko je zemí moderním technologiím zaslíbenou a Põlvu si projektanti nevybrali náhodou. Městečko na jihu země je baštou malých a středních podniků zaměřených na zemědělství, lesnictví a rybolov. Místní samospráva se ale v posledních letech snaží cíleně lákat firmy a podniky orientované na inovace a moderní technologie.

Také si při vyslovení jména Tiffany vzpomenete na tu šarmantní mladou dámu v podání Audrey Hepburnové, co chodí snídat koblihy před obchod s luxusními šperky této značky? Vězte, že tuto proslulou společnost založil otec umělce, o němž bude řeč, Charles Lewis Tiffany. Funguje dodnes. Jakpak se asi Tiffanyovi odměnili Trumanu Capoteovi za tak skvělou reklamu, jakou je Snídaně u Tiffanyho, novela, která se stala předlohou stejnojmenného filmu, se můžeme jen dohadovat.

Vzory v cibuli

Louis Comfort Tiffany (1848–1933) se narodil do šťastné kolébky. Jeho dědeček byl úspěšný textilní továrník v Connecticutu a otec se díky již zmíněné podnikavosti stal jedním z nejbohatších mužů v zemi. Louis byl tedy zvyklý na život v pohodlí a kráse. Pohyboval se v nejvyšších společenských vrstvách, bavil se jako princ a stylově cestoval. Miloval vzácná vína, dobrá jídla, divadlo a operu. Na druhé straně ale také les, květiny, stromy, vážky, pampelišky a muchomůrky. Miloval ranní procházky, když se rosa třpytila na pavoučích sítích a první paprsky slunce pronikaly skrze listy stromů a s oblibou si prohlížel vzory v čerstvě rozkrojené cibuli. 

Louis navštěvoval dvě vojenské akademie, avšak nepřekvapí, že se stejně vydal na uměleckou dráhu. „Studoval“ soukromě malbu u George Innesse, u Samuela Colmana v New Yorku a u Léona Baillyho v Paříži. Zdá se, že na Tiffanyho měl zásadní vliv právě Colman, který se zajímal o dekorativní umění, a Edward Ch. Moore, umělecký ředitel v otcově podniku, jenž vlastnil velkou sbírku antického, středověkého i orientálního dekorativního umění a rozsáhlou knihovnu s literaturou o témž.

Okna v Chartres

V roce 1865, když mu bylo sedmnáct, Tiffany poprvé přeplul Atlantik a přicestoval do Evropy (jak posléze učinil ještě nesčetněkrát). Maloval, navštěvoval divadlo, operu a dobré restauranty. Spoustu času trávil ve Francii, podíval se také do Španěl a na sever Afriky. Mezitím ovšem čerpal vizuální zkušenosti. Ve sbírkách londýnského South Kensington Museum (později Victoria and Albert Museum) se seznámil s velkou kolekcí římského a arabského skla, které na něj učinilo velký dojem. Pozorně vstřebával kouzlo raně křesťanské mozaiky v italské Ravenně a gotických oken katedrály v Chartres. 

Mozaiky jej fascinovaly, vitráže jej pronásledovaly. Jejich barvy byly uvnitř skla, ne na něm, neboť vznikaly pomocí oxidů kovů rozpouštěných v roztaveném skle. Kolem poloviny 19. století nikdo nedělal okna tak, aby se jim kvalitou byť jen přiblížila: sklo bylo tenké, barvy hrubé a obrazy se nanášely pomocí štětců emailovými barvami. A tak začal Tiffany věřit, že základem umění musí být vytáhnout krásu z materiálu. Přestože měl nakročeno na dráhu úspěšného malíře, vzpomínky na temně modrou a krvavě červenou barvu v chartreských oknech mu nedávaly spát a mísily se s třpytivými barvami drahokamů v obchodě jeho otce, které odmalička obývaly svět Tiffanyho představ. 

Krása do domu

Zásadní bylo pro Tiffanyho také setkání s Williamem Morrisem v Londýně. Morris byl klíčovou osobností Hnutí uměleckých řemesel, které usilovalo o obnovu řemeslného mistrovství, které předcházelo strojové výrobě uměleckých předmětů. Cílem bylo spojit užitečnost s ryzí výtvarnou krásou. „Nemějte ve svém domě nic, o čem nevíte, že by mohlo být užitečné, a ani si nemyslíte, že je to krásné,“ hlásal Morris. Podobně jako kolegové v Anglii domníval se i Tiffany, že Amerika je příliš zaujatá pokrokem a krásu nezbytně potřebuje a že krásu je třeba dostat do běžného života, do každé domácnosti, zkrátka žít v ní. 

Přestože sklo bylo Tiffanyho prvořadou vášní, založil v roce 1879 na podnět zmiňovaného Samuela Colmana společnost L. C  Tiffany & Associated Artists zaměřenou na interiérovou dekoraci. Také Američany zasáhl věk přemíry a jejich domovy byly zaplněny mišmašem soch, orientálních koberců, zdobeného nábytku, importovaných maleb, řezeb a fontán. Rozvoj průmyslu mezitím „vyrobil“ novou aristokracii, která chtěla uzpůsobit své bydlo novému postavení. O zákazníky zkrátka neměl Tiffany nouzi. Přiznejme, že svou roli sehrály také tatínkovy peníze a styky, které by ale na druhé straně nebyly nic bez synova talentu a píle.

Tiffanyho inspirace byla jako u mnoha designérů té doby rozsáhlá: zajímalo ho umění Keltů, domorodých Američanů i exotických krajin, vzhlížel k přírodě i historickým zdrojům. A přestože i on vybavil domovy mnoha Američanů různorodými prvky, celek byl vždy občerstvující, harmonický a svým způsobem americký.

Tiffany si v New Yorku udělal takové jméno, že byl v roce 1882 na přání nastupujícího amerického prezidenta Chestera A. Arthura pověřen výzdobou Bílého domu. Novým nábytkem, malbami, osvětlením a okny vybavil pět reprezentativních prostor: vstupní halu, East Room, Blue a Red Room a State Dining Room.

Za zmínku stojí také design interiéru domu Marka Twaina v Hartfordu v Connecticutu z roku 1881, který dnes slouží jako muzeum. Podstatně později, v devadesátých letech Tiffany vyzdobil interiéry slavné pařížské restaurace U Maxima, přezdívané Muzeum Art Nouveau, a vytvořil tak hotové šperkařské dílo.

Sklo – barevné a rozzářené

Mezitím však stále holdoval sklu. Jak to viděl v oknech katedrál, u nichž obdivoval jejich barevnost, také on toužil vytvářet sklo, které by neslo patrnou texturu a syté barvy. Udělal pro to, co šlo. Experimentoval doma, v cizích sklárnách, založil si i vlastní dílnu, pro niž angažoval Andreu Boldiniho ze slavných skláren na Muranu u Benátek.

Velkou sklárnu založil Tiffany v roce 1893 – Stourbridge Glass Company (později Tiffany Glass Furnaces) v Coroně na Long Islandu. Angažoval pro ni Angličana Arthura J. Nashe z proslulé britské sklářské firmy Thomass Webb and Sons ve Stourbridge. Ještě předtím vznikla designérská Tiffany Glass and Decorating Company (1886), která se v roce 1902 přeměnila ve slavnou značku Tiffany Studios. Tyto dva podniky, Tiffany Glass Furnaces a Tiffany Studios, existovaly téměř do konce umělcových dní (Furnaces skončila činnost roku 1932). 

Ve své továrně používal Tiffany unikátní metodu výroby: lil barvy přímo do tekutého skla. Svým výrobkům říkal „favrile“ a v roce 1894 si také dal „favrile“ patentovat. „Favrilové sklo se vyznačuje jasnými nebo hluboce sytými barvami, obvykle irizujícími jako křídla některých amerických motýlů, krky holubů a pávů nebo křídla některých brouků,“ vysvětloval Tiffany. Podle něj byl název odvozen od „fabricate“, aby indikoval, že jde o ručně vyrobený předmět.

Později jako favrile označoval všechno své sklo, ale i smalt a keramiku. Zmíněné irizující sklobylo jen jedním z řady typů, které v Tiffanyho sklárně vznikaly. Vyráběl také sklo drapériové, mramorované, úlomkové, vláknité nebo kamejové a tím výčet nekončí. Při bližším pohledu zjistíte, že různé druhy skla utvářejí také jeho vitráže a lampy. 

Úspěch, sláva a …

V roce 1893 posbíral Tiffany na Světové výstavě v Chicagu za své výrobky přes padesát cen. Rok nato začal spolupracovat se Siegfriedem Bingem, slavným obchodníkem s uměním, který v roce 1895 v Paříži založil prestižní obchod La Maison de l´Art Nouveau, jenž otevřel Tiffanymu cestu do Evropy. Na další dekorativní umění v Evropě měl Tiffany vliv jako žádný jiný Američan.

Úspěch střídal úspěch a Tiffanyho dílny produkovaly masově, ale s podílem ruční práce textilie, koberce, nábytek, mozaiky, oltářní kříže, posvátné nádoby, náhrobky, keramiku, vázy, zrcadla, zástěny, především ale vitráže a lampy, které Tiffanyho tolik proslavily. I na stínidlech a lampách použil Tiffany mnohobarevné a texturované katedrální sklo zasazené do olověných nebo měděných pásků, které vytvářely jednoduché geometrické vzory nebo složitější organické motivy. 

Do jisté míry kráčel Tiffany ve stopách svého otce, neboť navrhoval také šperky, které nazýval „malými misionáři umění“. V roce 1894 se stal ředitelem otcova podniku a po jeho smrti roku 1902 viceprezidentem a art directorem. Do roku 1902 všechno šperkařské zboží distribuovali pečlivě vybraní dealeři, poté bylo vystaveno v šestipatrovém domě společnosti a zveřejněno v Blue Book, která obsahovala všechny položky produkované Tiffany & Comp. Knížka byla na žádost zaslána komukoli. Ceny se pohybovaly od jednoho dolaru (dóza na bonbony) po předměty za tisíce.

TIP: Kovový věk Augusta Rodina: Necudná socha, která pohoršovala Pražany

Přibližně od roku 1905 umění směřovalo stále více k modernismu a abstrakci, Tiffany Studios sice prosperovalo, avšak zlaté časy pomíjely, a Tiffany se stále více věnoval jen některým projektům (např. masivní mozaice pro Národní divadlo v Mexico City).

Mělo by být zmíněno, že ač se Tiffany nevěnoval architektuře, navrhl dům pro svého otce a také domy svým dcerám, když se vdaly. Jeho vlastní Laurelton Hall v Oyster Bay na Long Islandu byl v zásadě jediný význačný secesní dům v Americe a vyznačoval se velkou tvořivostí. Toto obydlí o 84 místnostech Tiffany na sklonku života převedl do nadace, která se měla starat o vzdělání mladých umělců – k tomuto účelu jí Tiffany věnoval 1 500 000 dolarů. Dům později vyhořel. Tiffanyho nadace však údajně dodnes poskytuje 100 000 dolarů ročně na pomoc začínajícím umělcům, kteří toho často o svém dárci příliš neví. 

Lahodné perníčky sice každý pečeme podle vlastního receptu, ale asi málokdo do nich přidává pepř. Přitom právě zmíněné koření dřív do perníkového těsta náleželo, a to v – pro nás nejspíš nezvyklé – kombinaci s medem. Navíc dokonce propůjčilo sladkému pečivu jméno: Jeho původní název totiž zněl „peprník“, a „pepř“ v něm tudíž slyšíme docela zřetelně.

TIP: Jazykovědma prozrazuje: Jak punč ke svému názvu přišel?

Teprve později se uvedené slovo zjednodušilo na současný „perník“, který už svůj pepřový původ dobře skrývá. Pepř v perníku ovšem nepředstavuje výsadu češtiny: V některých německých dialektech se perníku dodnes říká „Pfefferkuchen“, tedy doslova „pepřový koláč“.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Mnohým z nás hrozí v pokročilém věku infarkt a choroby kardiovaskulární soustavy. Proto určitě není špatné vědět, jaké chování či návyky mohou těmto nemocem předcházet či snížit riziko jejich vzniku. Zajímavé výsledky v tomto směru přinesl výzkum, který vedla Natalia Dmitrieva z amerického Národního institutu srdce, plic a krve.

Její tým zkoumal zdravotní stav více než 11 tisíc dospělých ve věku 45 až 66 let, které vědci sledovali po dobu 25 let. Výsledky jejich studie ukazují, že významnou roli v míře rizika infarktu hraje to, jak je člověk během středního věku zavodněný. Pokud má tělo dostatek vody, riziko infarktu klesá.

Sodík v krvi

Vědci zjišťovali zavodnění studovaných lidí prostřednictvím sledování hladiny sodíku v jejich krvi. Čím více je člověk zavodněný, tím nižší má obsah sodíku v krvi. Běžné rozmezí hladiny sodíku u lidí se, vyjádřeno molární (látkovou) koncentrací, pohybuje mezi 135 a 146 milimoly na litr (mmol/L).

TIP: Lékaři zjistili, co snižuje riziko vzniku Parkinsonovy choroby

Výzkum ukázal, že lidé, u nichž se hladina sodíku pohybovala u horní hranice zmíněného rozmezí (nad 143 mmol/L), tedy ti, kteří měli nižší příjem tekutin, byli během výzkumu vystaveni o 39 procent vyššímu riziku infarktu – v porovnání s lidmi, kteří se zavodňovali předpisově a měli v krvi nižší hladinu sodíku. Vědci také zjistili, že se vzestupem koncentrace sodíku o 1 mmol/L, ve zmíněných mantinelech běžné hladiny sodíku v krvi, stoupá šance na infarkt o nezanedbatelných 5 procent.

Pozitivní dopady zavodnění podle vědců platí i při započtení obvyklých rizikových faktorů – věku, pohlaví, indexu tělesné hmotnosti, hladiny cholesterolu, kouření, vysokého krevního tlaku nebo například spotřeby soli. Pokud jde o množství konzumovaných tekutin, doporučují vědci 1,5 až 2 litry tekutin pro ženy, a 2 až 3 litry pro muže denně.

Na stroji v popředí létal nadporučík William „Bill“ Boshart. Jednotka přezdívaná „Fighting Bengals“ se proslavila hned na počátku své existence a sice během bojů na Guadalcanalu. Tehdy ještě létala na stíhačkách Grumman F4F Wildcat a za méně než dva měsíce si nárokovala zničení více než 60 japonských letounů.

TIP: Spojenecká vylodění v Pacifiku: Taktika žabích skoků

Kromě toho její piloti prováděli také akce přímé podpory pozemních sil a významnou měrou přispěli ke klíčovému americkému vítězství. Poté přišlo přezbrojení na corsairy a účast v kampani nad Marshallovými ostrovy. Jednotka svou válečnou cestu zakončila nad Okinawou. Její historie tím ale ani zdaleka neskončila, neboť je aktivní až do dnešních dnů – její piloti aktuálně létají na proudových strojích F/A-18D Hornet.

Dnešní letecký průmysl čelí výzvám snižování zátěže na životní prostředí, především pokud jde o emise uhlíku. Společnost Airbus na tom pracuje a testuje svá letadla se stoprocentně „zeleným“ leteckým palivem. Nedávno uskutečnili první let tohoto typu s největší dopravním letadlem světa, Airbusem A380.

Šlo o letoun Airbus ZEROe Demonstrator, což je A380, upravený pro testování nových technologií během letu. Airbus například plánuje, že tento stroj v dohledné době využije k testům vodíkových motorů. Pro uvedené testy byl letoun natankován 27 tunami paliva Sustainable Aviation Fuel (SAF), které je vyrobeno převážně z použitého stolního oleje a odpadních tuků.

A380 s biopalivem

S tímto palivem letoun absolvoval dva testovací lety. První z nich se uskutečnil 28. března 2022, kdy A380 odstartoval z letiště Blagnac v Toulouse a po třech hodinách na něm zase přistál. Následující den A380 přeletěla na letiště v Nice. Společnost Airbus hodlá do konce desetiletí získat certifikáty pro lety se stoprocentním palivem SAF.

TIP: Materiál inspirovaný žraločí kůží má snížit spotřebu leteckého paliva

Před letem otestovaly „zelené“ palivo SAF v minulém roce i Airbusy A350 a A319neo. Použití biopaliva SAF pro největší dopravní letadlo světa představuje významný krok v testování této technologie. Společnost Airbus rovněž usiluje o to, aby v roce 2035 dostala na trh první letoun s nulovými emisemi uhlíku.

Chorvatsko má své první muzeum konopí. Instituce věnovaná široké škále využití této rostliny od výroby textilních vláken po její omamné účinky se nachází přímo naproti hlavní policejní stanici v centru Záhřebu. V Chorvatsku je přitom rekreační užívání marihuany nelegální a její použití je vyhrazené pouze lékařským účelům. Podle majitele muzea Tvrtko Kracuna je ale umístění muzea v exponované části města pouhou náhodou. Zaměstnanci ministerstva vnitra, zdravotnictví a zemědělství, kteří jsou zodpovědní za regulaci konopí, mají každopádně garantovaný vstup zdarma.

TIP: Medicínská marihuana v Česku: Všechno, co jste chtěli vědět o léčebném konopí

„Konopí je přítomné v historii lidstva téměř ve všech civilizacích a bezpochyby si zaslouží muzeum,“ okomentoval novou záhřebskou atrakci muzejník Kracun.

Muzea konopí nejsou ve světě úplnou výjimkou – tím zřejmě nejstarším je Hash, Marihuanna & Hemp Museum v Amsterdamu, které funguje již od roku 1985. Jeho zakladatel Ben Dronkers je také duchovním otcem největšího muzea konopí, které se nachází ve španělské Barceloně. Mezi nejznámější a nejnavštěvovanější patří Cannabition Museum v Las Vegas.