Neurodegenerativní Alzheimerova choroba je stále rozšířenější hrozbou pro stárnoucí lidstvo. Až doposud se vědci a lékaři soustředili především na hromadění bílkovinné látky amyloidu beta a proteinu tau v mozku, což je považováno za hlavní příčinu neurodegenerativních procesů. Prakticky všechny slibné léky ale nakonec selhaly v klinických testech na lidech a řada farmaceutických společností na vývoj těchto léků rezignovala.

Biotechnologická společnost Neuro-Bio, kterou v roce 2013 založila britská neurovědkyně Susan Greenfieldová z Oxfordu, šla jinou cestou. Podle Greenfieldové je nutné cílit na mechanismy, které předcházejí samotnému hromadění zmíněných toxických látek v mozku pacientů s Alzheimerem. Neurovědkyně je přesvědčena, že když už se tyto látky v mozku hromadí a způsobují škody, je již na účinnou léčbu pozdě.

Nová léčba Alzheimera

Vědci v Neuro-Bio považují za jednu z klíčových molekul, které spouštějí procesy Alzheimerovy choroby, látku zvanou T14. Zvýšení obsahu této látky v mozkovém kmeni by mohlo být jedním z prvních patologických projevů této choroby. Látka T14 hraje významnou roli v raném vývoji mozku, ale zdá se, že v dospělosti může naopak škodit.

Tým společnosti Neuro-Bio vyvinul látku NBP14, která se aplikuje v nosním spreji, a která působí proti škodlivým účinkům molekuly T14. Nová léčba má za sebou preklinické testy na myších s uměle vyvolanou Alzheimerovou chorobou a výsledky jsou slibné. Po 6 týdnech aplikace spreje u těchto myší došlo k poklesu hladiny amyloidu v mozku a po 14 týdnech se chování a projevy myší dostaly na úroveň, která se blíží zdravým myším.

TIP: Nová naděje: DNA vakcína úspěšně léčí Alzheimera. Zatím funguje u myší

„Výsledky věrohodně ukazují, že látka NBP14 aplikovaná nosním sprejem může narušovat neurotoxické procesy, které vedou k degeneraci mozkových buněk při Alzheimerově chorobě,“ pochvaluje si Paul Herrling z vedení společnosti Neuro-Bio. Přestože tento léčebný postup zatím nebyl odzkoušen na lidech, testy na myších podle Herrlinga ukazují, že je založený na solidních vědeckých předpokladech. 

Felipe Guamán Poma de Ayala (asi 1534–1616) pocházel nejspíš ze vznešeného rodu, jeho mateřskou řečí byla kečuánština, ale ovládal i jiné indiánské jazyky. Už v dětství či mládí se naučil španělsky číst a psát, získal evropské vzdělání, a dokonce poznal klasická díla i dobovou teologickou a historickou literaturu. Zdatně se tak orientoval v obou tradicích, které spoluutvářely koloniální společnost. Stal se křesťanem, začal se oblékat jako Evropan, byť s andskými prvky, a vůbec žil evropským způsobem života. Na své kořeny ale nezapomněl.

Vnuk desátého Inky

Nová kronika a dobrá vláda (El primer nueva corónica y buen gobierno) vznikla mezi lety 1600–1615. Autor se v ní popisuje jako 80letý muž, z čehož se usuzuje, že se narodil kolem roku 1534, a to v departamentu Ayacucho ve střední části dnešního Peru. Někteří badatelé se však domnívají, že jde pouze o metaforu a Guamán Poma se narodil později, v padesátých letech, asi 20 let po příchodu Španělů. Jeho matka Cusi Ocllo (či Juana Chuquitanta) měla být jedním z potomků desátého Inky Túpaka Yupanquiho. Otec Martín Guamán Mallqui byl domorodý náčelník (kuraka). Dle synova vyprávění se účastnil jedné z bitev občanské války, kdy se Španělé mezi sebou rvali o dobyté území, a to u Huariny v roce 1547, na králově straně. Tehdy zachránil kapitána Luise Dávalose de Ayala před jistou smrtí a za odměnu směl používat jeho jméno. 

Guamán Poma se živil jako překladatel, nejčastěji pracoval pro kleriky a soudce, ale též pro Královskou audiencii v Limě. Konec jeho života však poznamenaly majetkové spory s koloniální správou, které vedl na sklonku 16. století. Bohužel všechny prohrál, a v roce 1600 mu byl zabaven veškerý majetek. Musel opustit rodnou Huamangu a odejít do exilu. Vydal se na dlouhou pouť po Peru, jež ho nejspíš spolu s pachutí nespravedlnosti přivedla k sepsání kroniky andské historie a návrhu reformy koloniální správy. Zemřel v roce 1616 v hlavním místokrálovském městě Lima, rok poté, co svoji kroniku dokončil.

Totožnost nejistá

Identita tohoto muže je však zahalena rouškou tajemství. Zdá se, že ji pečlivě utvářel a že si velmi považoval symboliky svého jména. Guamán Poma jsou kečuánské výrazy, které v doslovném překladu znamenají „sokol“ či „orel“ a „puma“. Toto indiánské jádro rámuje křestní jméno Felipe a rodové jméno Ayala. Nicméně historikové odhalili, že zmiňovaný kapitán Dávalos de Ayala přišel do Peru později, než udává Guamán Poma, a tak je možné, že si historku o jméně vymyslel. 

Zřejmě proto, aby podpořil přijetí svého díla u evropských čtenářů a španělského krále, neboť si byl vědom, jaký význam má v Evropě původ a jméno. Spíše než o podvod tu jde o sebeprezentaci a snahu podat dílo v dobově přijatelném kontextu, neboť je jasné, že Guamán Poma chtěl indiány uchránit před zkázou a jejich dědictví zachovat pro budoucnost. Jeho autorství je však nesporné, kroniku podepsal jako Guamán Poma.

Životní dílo

Kronika má 1 189 stran a je jedním z nejzajímavějších děl světové historiografie. Je psána převážně ve španělštině, ilustrace i text však doprovází krátké pasáže a nápisy v kečuánštině a ojediněle i aymarské výrazy. Dělí se do tří tematických celků.

V první části se autor zabývá křesťanským stvořením světa, čímž se snaží zasadit dějiny Incké říše do západní historie, respektive do dějin spásy. Andská společnost se tu líčí od počátku přes čas rozkvětu až po období conquisty, autor například představuje nejvýznamnější města, panovníky, ale i svátky a každodenní život. Tyto kapitoly vytvářejí základ pro reformu, kterou Guamán Poma navrhuje v druhé části. Ta líčí příchod Španělů ve třicátých letech 16. století, dobývání říše a občanské války mezi conquistadory, které na dvacet let zachvátily Peru. Třetí část popisuje soudobou koloniální společnost v období přelomu 16. a 17. století. 

Ukázka z digitalizované verze kroniky Guamána Pomy. (foto: Det Kongelige Bibliotek, CC0)

Autor kroniku věnoval španělskému králi Filipu III. a opatřil ji doprovodným dopisem. Adresát ale dílo pravděpodobně nikdy nespatřil. Ztratilo se a upadlo v zapomnění. Na počátku 20. století kroniku objevil německý orientalista a egyptolog Richard Pietschmann v Dánské královské knihovně, kde je uložena dosud a je možné si ji prohlédnout online. Tiskem vyšla poprvé ve Francii v roce 1936. Jak se kniha dostala do Dánska, je záhadou, na druhé straně dánští sběratelé měli o španělské rukopisy velký zájem. 

Není léku

Jasným cílem Guamána Pomy bylo popsat chování Španělů, které považoval za nekřesťanské, a dosáhnout u královského dvora nápravy. Uvědomoval si, že přítomnost Evropanů je už trvalá, a usiloval pouze o reformu v podobě jakési indiánské autonomie.

Sám jakožto zbožný křesťan oceňoval evropskou vzdělanost, křesťanské náboženství a morálku. Když ale psal, že Peru „je naše země“, protože „Bůh nám ji dal“, zdůrazňoval tím, že Španělé jsou v Jižní Americe cizinci. Poukazoval na zneužívání indiánů a jejich bezpráví, na násilí či epidemie zavlečených nemocí. Řešení nacházel v důkladném oddělení Španělů a indiánů a v zamezení míšenectví, které se stalo jedním z průvodních jevů latinskoamerických kultur. Nová vláda by podle něj měla být založena na společenské a hospodářské struktuře Incké říše, ale zároveň na evropské vzdělanosti, technologiích a křesťanství. Zároveň ale jako by se obával, že situaci již změnit nelze: „No hay remedio.“ („Není léku.“). 

TIP: Uloupené poklady: Zlato inckých bohů dobyvatelům štěstí nepřineslo

V rukopisu je 398 černobílých perokreseb, jimiž se Guamán Poma mnohdy satiricky vyjadřuje k soudobé situaci. Nejednou si v nich s ohledem na cenzuru dovolí to, co by v textu nebylo možné, například když kritizuje misionáře Martína de Murúu či inkvizitora Cristóbala de Albornoze, pro něž pracoval. Albornoz měl velkou knihovnu, z níž mohl Guamán Poma čerpat, snad byli i přátelé. Klerik mu také mohl věnovat papír a inkoust k sepsání kroniky, což byly tehdy drahé, špatně dostupné produkty. Guamán Poma je také považován za autora kreseb v kronice a Obecné historii Peru Martína de Murúy. Možná, že i tato zkušenost jej vedla k sepsání vlastní kroniky.

Spolu s dalšími velkými býložravci jsou sloni afričtí (Loxodonta africana) uváděni za příklad savců, kteří vystačí s velmi krátkým spánkem. Na pomyslného žebříčku zvířecích spáčů byli s třemi až šesti prospanými hodinami denně protipólem třeba některým netopýrům, kteří spánku každý den věnují až dvacet hodin.

Sloni nejenže nespí dlouho, ale skrovnou porci spánku mají navíc rozdělenou do několika kratších úseků. Nejvíce toho naspí v noci a mělo se za to, že se probouzejí s úsvitem. Někdy spí vestoje s chobotem svěšeným až na zem. Jindy k spánku uléhají a pak u nich lze pozorovat neklamné známky snění, např. záškuby nohou a chobotu nebo pohyby uší. Někdy slon ze sna dokonce troubí. 

Bezpečí a jistoty prodlužují spánek

Tento obraz sloního spánku byl z valné části poskládán z pozorování zvířat chovaných v zajetí. Jedna z prvních studií z roku 1938 popisuje spánek cirkusových slonů afrických a indických. Studium denního režimu zvířat v přirozených podmínkách volné přírody však naplno umožnila až moderní elektronika. S její pomocí vědci zjistili, že naše představy o spánku volně žijících tvorů mohou být dost zkreslené. V zajetí mají zvířata k dispozici jen omezený prostor, nečelí přirozeným nepřátelům a dostatek potravy získávají bez toho, že by vynaložili větší úsilí. Za těchto podmínek spí zvířata o poznání déle, než když se musejí potýkat s nástrahami života ve volné přírodě.

Lenochod hnědokrký (Bradypus variegatus) (foto: Wikimedia Commons, Sergiodelgado, CC BY-SA 3.0)

Například lenochod hnědokrký (Bradypus variegatus) byl na základě pozorování v zajetí považován za notorického ospalce, který denně prodříme kolem 16 hodin. Ve volné přírodě však spánkem netráví víc než deset hodin. Ostatně i člověk odkázaný na výdobytky moderní civilizace došel k závěru, že potřebuje denně osm hodin spánku, ačkoli lovci a sběrači žijící v přírodě spí obvykle jen kolem šesti hodin. 

S náramkem na chobotu

Jihoafricko-americký tým pod vedením Paula Mangera z Witwatersrandské university v Johannesburgu se podíval na spánek slonů afrických zevrubněji. Vědci využili elektronické zařízení, které se běžně používá k sledování spánku u lidí. Přístroj připomíná vzhledem hodinky, připíná se k zápěstí a registruje zrychlení pohybující se ruky. Období, kdy je ruka po delší dobu v klidu, vyhodnotí jako spánek. Pro sledování slonů vědci vyjmuli přístroj z náramku a zvířatům ho voperovali pod kůži. Místo končetiny zvolili chobot, protože ten vykonává podstatně víc pohybů a lépe reprezentuje aktivity zvířete. 

Zoologové vybavili přístrojem vůdčí samice dvou různých stád žijících v národním parku Chobe na severu Botswany. Obě slonice dostaly ještě obojek s GPS lokátorem a gyroskopem. Vědci tak měli přehled nejen o tom, kde se sloni nacházejí, ale také zda leží nebo stojí. Sledování po dobu 35 dní přineslo celou řadu zajímavých zjištění. V prvé řadě se ukázalo, že slonice spaly v průměru jen dvě hodiny denně. To je zatím nejkratší spánek, jaký byl u savců pozorován!

Bezpečí má přednost 

I když obecně klesá délka spánku s velikostí těla, slonům se nemohou v tomto ohledu rovnat ani mnohonásobně těžší velryby. Například plejtvákovec šedý (Eschrichtius robustus) s hmotností až 40 tun prospí denně asi devět hodin, i když usíná střídavě vždy jen na jednu mozkovou hemisféru, zatímco druhá bdí. Nejbližším konkurentem slonů v soutěži o „nejbdělejšího savce“ je tak domácí kůň (Equus caballus), který spí denně asi tři hodiny. Další velký býložravec žirafa (Giraffa camelopardalis) prospí za den skoro pět hodin. Tento údaj byl ale opět získán pozorováním v zajetí a nelze vyloučit, že volně žijící žirafy spí méně.

Spící žirafa síťovaná (Giraffa reticulata) v chesterské zoo. (foto: Flickr, Marc, CC BY-NC-ND 2.0)

Někdy sloni nenaspí ani své dvě hodiny. V několika případech přístroje nezaznamenaly spánek slonic po dobu 48 hodin. Vzhledem k tomu, že GPS zaregistroval ve stejné době urychlený přesun (za deset hodin urazili sloni vzdálenost kolem 30 kilometrů), dá se předpokládat, že zvířata byla vyrušena a prchala před nebezpečím. Na útěk se dala možná před lvy nebo před pytláky. Vyděsit je ale mohl i agresivní říjný sloní býk. Potvrdilo se, že sloni toho nejvíc naspí mezi druhou a šestou hodinou ranní. Nebudí se ale s východem slunce. Ze spánku procitají zjevně v reakci na změny teploty a vlhkosti vzduchu. 

Otázky kolem sloních snů

Pokud i pro slony žijící ve volné přírodě platí, že do fáze spánku se sny upadají, jen když spí vleže, pak si snových obrazů moc neužijí. Spánek vleže zaznamenaly přístroje u sledovaných slonic tak jednou za tři až čtyři dny a slonice ulehly obvykle na hodinu. Fáze spánku se sny je u savců včetně člověka důležitá pro ukládání informací do dlouhodobé paměti. Pozoruhodné je, že sloni si pamatují hodně a dlouho, i když jim k tomu sporadické snění nevytváří nejpříhodnější podmínky. 

Velmi krátká doba spánku se sny byla pozorována i u damanů stepních (Heterohyrax brucei), kteří patří k evolučně nejbližším příbuzným slonů. Z šesti hodin spánku připadá u damanů na fázi se sny pouhých šest minut! Jejich spící mozek však tráví plné tři čtvrtě hodiny zvláštní fází spánku, jakou u jiných savců neznáme. Vědci spekulují, že tato fáze nahrazuje fázi se sny. Jestli mají i sloni podobnou zvláštní fázi spánku a nakolik u nich může zastoupit fázi se sny, zůstává záhadou. V jihoafricko-americké studii vědci aktivitu mozku slonů během spánku nesledovali, a proto se mohou o charakteru fází sloního spánku jen dohadovat. 

Nespavost má své důvody

Ke krátkému spánku jsou sloni afričtí evolučně natlačeni celou řadou faktorů. Významnou roli tu zcela jistě hraje velikost těla a rostlinná potrava s nízkým obsahem živin. Sloni se proto musí takřka neustále krmit, aby pokryli potřeby svého několikatunového organismu. Pastvou tráví asi 18 hodin denně. Úprk slonů před nebezpečím na velkou vzdálenost provázený dvoudenní nespavostí zase naznačuje, že krátký spánek může být rovněž adaptací na riskantní život. Představa, že tak velkému zvířeti v přírodě vážnější rizika nehrozí, zjevně neodpovídá realitě. 

TIP: Chlupáči v říši snů: Opravdu mají psi podobné sny jako lidé?

I když jsou sloni mezi savci rekordními nespavci, ve srovnání s některými ptáky vypadají jako povaleči. Například rorýsi obecní (Apus apus) tráví drtivou většinu doby mezi podzimním odletem do zimovišť a jarním návratem na hnízdiště ve vzduchu. Někteří se plných deset měsíců nedotknou nohou pevného podkladu. Po celou tu dobu spí za letu a usínají zřejmě jen na krátké okamžiky.

Již od úsvitu křesťanství lákal některé věřící život v naprosté odloučenosti, v níž by se nerušeně mohli věnovat modlitbě a prostému kajícnému životu. Poustevnický život zaznamenal rozkvět hned prvním století po Kristu, kdy se lidé vydávali do pouští, zejména těch egyptských. Život ve „světě“ je neuspokojoval, toužili po něčem hlubším.

Za prvního z takzvaných pouštních otců se považuje svatý Antonín (přibližně 251–356). Za svůj vzor si ho později v rozpuku středověku vzali další muži, kteří tak jako on hodlali odejít do „pouště“, kterou v evropských podmínkách nejčastěji představovaly lesy či jiné přírodní samoty. Kromě jednotlivců to byly celé poustevnické řády, mezi něž patřili například italští kamalduliáni či kartuziáni, které založil svatý Bruno ve Francii.

Samota čtyř stěn

Zvláštní typ života v odloučení představoval anachoretismus. Na rozdíl od poustevníků žijících sice na samotách, ale s možností volného pohybu, šlo o skutečně přísně izolované jedince uzavřené do čtyř stěn své cely. Není jistě nutné zdůrazňovat, že anachoreti (též rekluzové) svůj čas trávili v modlitbách, zbožném rozjímání a za zachovávání více či méně tvrdé sebekázně. Takový život samozřejmě nebyl zdaleka pro každého.

Již zakladatel západního mnišství, svatý Benedikt z Nursie, považoval anachoretství za nejvyšší stupeň pokročilosti v duchovním životě. Navzdory své náročnosti mohla být tato cesta lákavá i pro ženy, zvláště ty z méně zámožných rodin. Mnohé toužily vstoupit do běžného kláštera, které však měly jen omezený počet míst, jež byly přednostně určené urozenějším zájemkyním. 

Ani život poustevnic ale nebyl prostý církevního dohledu a pravidel. Ženy se na svou životní dráhu přísné izolace vydávaly až po schválení příslušného biskupa. Ten musel posoudit vhodnost kandidátky pro tento způsob života. Poté dostávaly poustevnice k dispozici obydlí zpravidla o jedné, někdy více místnostech (stávalo se, že dům obývalo několik rekluz, každá ve svém vlastním pokojíku), jež sousedilo s kostelem či kaplí. Do něj vedlo z pokoje okno, aby mohly být přímo účastné mši.

Obvykle měla jejich místnost další okénko, jež jim zprostředkovávalo omezený kontakt s vnějším světem. Bylo totiž zvykem, že mnozí poustevnice vyhledávali a prosili je o modlitbu či radu. Skrz okno také dostávaly své životní potřeby, které jim zajišťovala služebná. Některá anachoretská obydlí jistě postrádala dveře, takže pak se bez nadsázky právem hovořilo o zazdění těchto žen i jejich mužských protějšků. Nebylo to však pravidlem a zazdění tak zůstávalo spíš v rovině symbolické. Ovšem bez vážného důvodu a schválení církevní autority svůj příbytek opouštět nesměly.

S Pánem Bohem zazděná

Průvodce pro poustevnice vznikl na počátku 13. století v Anglii a byl určen třem konkrétním ženám-rodným sestrám, jež se rozhodly poustevničit. Totožnost autora nám bohužel zůstala utajena. Lze pouze tušit, že pocházel z klášterního prostředí, snad šlo o vzdělaného cisterciáka či dominikána. Text je mimořádný už tím, že na rozdíl od podobných příruček není psaný v latině, ale anglicky, tedy mateřským jazykem adresátek. Protože tyto rekluzy nepatřily do žádného řádu, nebyly vázány příslušným soupisem řádových pravidel, takzvanou řeholí. Tu měl nahradit právě tento duchovní průvodce.

Autor píše živým stylem, často sestry přímo oslovuje, jako by s nimi chtěl vstoupit v dialog. Je jasné, že počítá s tím, že se jeho dílo rozšíří i mezi další čtenáře. Čtivost zvyšuje užíváním obrazů z každodenního života, jež slouží coby pomůcka pro vysvětlení někdy dost abstraktních duchovních pojmů. Šlo o oblíbený postup, doporučovaný zvláště v případě ženského publika, které bylo považované za intelektuálně slabší a světské příměry mu měly být bližší než mužům. Protože na ženy se již ve středověku nahlíželo také jako na osoby citově založené, využívá autor i tuto stránku. Chce zkrátka čtenářky dovést k hlavnímu cíli: k navázání osobního láskyplného vztahu k Bohu-Spasiteli a prožívání odloučení od světa v upřímné radosti srdce. 

Řád vnitřní a vnější

Pro Průvodce je charakteristické, že se více věnuje záležitostem duchovním než těm praktickým. Hned v úvodu činí rozdíl mezi jasně daným řádem vnitřním (tím, co žádá Bůh prostřednictvím desatera, biblických textů) a lidmi ustanoveným řádem vnějším, který podléhá okolnostem. Vnější řád „předepisuje, kdy se postit, kdy vstávat, kdy nosit lehké a kdy hrubé šaty i další podobná pokání, jež snad některá těla snesou lehce, jiná ovšem nikoli. Proto lze tento řád všelijak měnit podle povahy každé z vás a jejích schopností. Jedna je totiž silná, druhé se zas síly nedostává, a té lze vše zcela lehce odpustit, neboť Boha potěší i menším odříkáním. Některá je vzdělaná, jiná nikoli, a tím více se musí snažit a modlit se jiným způsobem. Další je stařičká a vetchá, a netřeba se tedy o ni tolik strachovat. Zato jiná je mladá a líbezná na pohled, a tudíž je třeba lépe ji střežit. Proto musí mít každá svůj vnější řád dle rady svého zpovědníka podle toho, k čemu ji on nabádá a v čem žádá její poslušnost.“ 

Chápavý přístup má autor i v dalším. Důležitý není formální rámec, v němž se život poustevnice odehrává, ale její vnitřní motivace a postoj srdce: „Krom toho, co slíbíte, je pouze na vás, zda takové věci a jiné jim podobné dodržíte, bude‑li vám kdy libo, anebo zda je pominete. Zato křesťanská láska – to jest čisté a milující srdce – a pokora a trpělivost, věrnost, jakož i dodržování všech deseti přikázání, zpověď a pokání, takové a další podobné (věci), nejsou výmyslem lidským, ani řádem, jenž by ustanovil člověk, nýbrž jsou přikázáním Božím. Proto se jimi musejí nutně řídit všichni, ovšem vy obzvlášť.“ Autor sestrám doporučuje raději se žádnými konkrétními sliby nezavazovat, tedy kromě toho základního: závazků čistoty, poslušnosti a setrvání v cele. 

Jak na to

Text začíná výčtem a přesnou citací modliteb, jež se poustevnicím doporučuje během dne pronášet. V tom se neměly prakticky nijak lišit od řeholnic v klášterech vázaných modlitbou takzvaných hodinek, které byly předepsány pro jednotlivé části dne. Nemá jít jen o nějaké suché odříkávání, ale citový prožitek: „Po políbení pokoje při mši, když kněz pronáší požehnání, zapomeňte na celý svět, vystupte ze svého těla a s horoucí láskou obejměte svého milého (Ježíše Krista), jenž sestoupil z nebes do komnaty vašeho srdce, a dokud vám neslíbí vše, čeho žádáte, nepouštějte jej ze svého sevření.“

Dále pojednává o lidských smyslech a čeho by se měly poustevnice v této oblasti vyvarovat. O zraku říká: „Své oči svědomitě střezte, jinak vám srdce uteče a vytratí se ven a vaše duše, jakmile se ocitne venku, z toho ochoří.“

Následuje povinná lichotka, v Průvodci často opakovaná, která má varovné vyznění: „Většinu z tohoto píši především pro ostatní, vás se to, mé milované sestry, nikterak netýká. Vy totiž nemáte, a s milostí Boží také nikdy mít nebudete, pověst vykukujících poustevnic ani žen, jež vábí pohledem či dělají nevhodné posunky jako některé, které se tak někdy, ach běda!, nepřirozeně chovají.“ Autor ženy varuje především před nemístnou zvědavostí, přičemž uvádí biblické postavy, starozákonního krále Davida nebo Evu v ráji, které jejich zrak a všetečnost přivedly do zkázy. 

Mlčte, ústa

Stejně jako oči by měla být zdrženlivá i ústa: „A proto je každá poustevnice bez výjimky povinna mlčet, byť by toho znala sebevíc. Nechť nemá povahu slepic. Když slepice snese vajíčka, neví nic lepšího než začít kvokat. Ovšem co z toho pro ni vzejde? Vzápětí přijde kavka, vejce jí sebere a pozře to, z čeho se měla narodit živá ptáčátka. Nu, a zrovna tak ďábel uzme vše dobré kdákající poustevnici.“

V dalších částech Průvodce vychvaluje výhody odloučenosti od světa a dává návody, jak odolávat pokušením. V rámci svého barvitého jazyka přirovnává jednotlivé neřesti ke zvířatům. Lakomství je například liška, zahálka medvěd, závist had, pýcha zase lev. Lidi se sklonem k obžerství nepřekvapivě přirovnává k praseti: „Nenasytný žrout dělá ďáblu hospodáře, jenže ustavičně mešká ve sklepě nebo v kuchyni. Srdce má v talíři, nemyslí než na číši, život má v díži a duši v rendlíku. Před svého pána předstupuje celý umaštěný jako čuně, v jedné ruce mísu, ve druhé veliký kalich. Plácá páté přes deváté, potácí se jako ochmelka, jen se svalit, poulí oči na svoje obrovské panděro a ďábel se mu zatím chechtá.“

TIP: Svatá ctihodná vdova: Kult svaté Hedviky se rozšířil také do Čech

Teprve poslední krátká kapitola se věnuje praktickým záležitostem jako stravování, odívání či hygiena. Zajímavé je, že navzdory dnešním zažitým představám o špinavém středověku autor čtenářky nabádá: „Myjte se, kdykoli vám je třeba, a tak často, jak si přejete, a taktéž (umývejte) i své ostatní věci. Boha sice těší chudoba a prostota, avšak špína mu nikdy milá nebyla.“

Populární čtivo

Obliba Průvodce byla ve středověku značná, o čemž svědčí nebývale vysoký počet dochovaných exemplářů z doby mezi 13. a 16. stoletím a jeho překlady do dalších jazyků. Latinskou verzi měl ve své knihovně dokonce i anglický král Jindřich VIII. Svým univerzálním pojetím a čtivým stylem zpracování se stal Průvodce oblíbenou inspirací věřících – jak těch, co si vyvolili samotu, tak i dalších, kteří usilovali o zbožný život.

Tyrannosaurus rex, teropod z období křídy, byl jedním z nejhrozivějších predátorů, jací kdy obývali Zemi. K jeho děsivé pověsti ovšem příliš nepasují drobné a rozhodně nepříliš hrozivě vypadající přední končetiny. Jsou tak malé, že když americký paleontolog Barnum Brown na počátku 20. století vykopal prvního tyranosaura, nevěřil, že přední končetiny patří k objevené kostře. T-Rex navíc nebyl jediným dravým dinosaurem s podobnými končetinami, což vyvolává řadu otázek. K čemu jim tak nešikovně vypadající „ruce“ mohly sloužit?

Postupně se objevila řada hypotéz, které se snaží tento zvláštní znak některých velkých predátorů vysvětlit. Nově se k nim připojila i teorie, jejímž autorem je americký paleontolog Kevin Padian z Kalifornské univerzity v Berkeley. Jeho představa vychází z toho, že T-Rex mohl lovit v tlupách a že se nad jednou kořistí mohlo setkat více těchto děsivých dravců.

Riziko při porcování kořisti

Představme si, jak několik tyranosaurů vášnivě rve maso z uloveného zvířete svými obrovskými tlamami s ostrými zuby. Takoví dravci by se snadno mohli ohnat po ostatních a v záchvatu nenasytnosti jim utrhnout část jejich těla. Podobné situace ostatně nejsou úplnou vzácností například u dnešních krokodýlů, u nichž bylo pozorováno, že při vzrušeném požírání kořisti mohou amputovat končetinu jinému krokodýlovi, který se ocitl příliš blízko hostině.

TIP: Hrozivý rekord: Tyrannosaurus rex měl doopravdy drtivý stisk čelistí

Kevin Padian je přesvědčený, že podstatné zmenšení předních končetin mohlo uchránit tyranosaury i další velké dravé dinosaury před většinou podobných nehod. Souvisí to podle něj s tím, že tyranosauři vzhledem ke svému způsobu lovu a požírání kořisti přední končetiny nejspíš nepotřebovali. „Ruce“ se jim mohly nejprve zmenšit náhodnou mutací, a když se ukázalo, že je to jejich životnímu stylu vlastně prospěšné, přírodní výběr takovou změnu podpořil.

Ve vzdálenosti zhruba 10 tisíc světelných let od Sluneční soustavy se nachází exotický hvězdný systém. Tvoří jej pulzar PSR J0610−2100, který rotuje děsivou rychlostí – jednu otočku stihne za necelé 4 milisekundy a hvězdný společník, který již přišel o množství své hmoty.

Dvojhvězdné systémy jako je tento, astronomové označují jako pulzary „černé vdovy“ (anglicky Black widow pulsar), neboť svým chováním připomínají známého pavouka. Podobně jako v pavoučím světě i v tomto případě platí, že těžší požírá a likviduje toho lehčího. Pulzar má sice mnohem menší objem než nešťastná hvězda, je ale výrazně těžší. Hmotnost tohoto konkrétního hvězdného společníka odpovídá pouhým dvěma setinám hmotnosti Slunce. Nebude to trvat dlouho a pulzar s velkou pravděpodobností svého společníka kompletně pozře.

Vesmírné majáky

Jako pulzary se označují rychle rotující neutronové hvězdy, které vydávají elektromagnetické záření. Představují pozůstatek závěrečných stadií extrémně hmotných hvězd, kdy dojde k velmi rychlému gravitačnímu kolapsu centrálních částí hvězdy a k odvržení jejích obálek při procesu zvaném výbuch supernovy. Následně proběhne rychlý kolaps hvězdy až do stavu neutronové degenerace, přičemž se její rozměr zmenší přibližně na 10 km.

V důsledku zákona zachování momentu hybnosti se tento hvězdný pozůstatek velmi rychle roztočí a dojde také k velkému zesílení původního magnetického pole hvězdy. Takové neutronové hvězdy vydávají rádiové záření, jež má původ v netermálních procesech, především v úzkých kuželech kolem magnetických pólů. Pokud je magnetická osa skloněna vůči ose rotační, pozorujeme „majákový efekt“, kdy se intenzita záření z pohledu vzdáleného pozorovatele pravidelně mění.

Pokud se záblesky objevují jednou za 10 milisekund nebo méně (jako v případě J0610−2100), pak astronomové hovoří o vzácné kategorii milisekundových pulzarů. Podobných systémů známe jen velmi málo – J0610−2100 vědci objevili již v roce 2003, a kromě něj známe ještě dva podobné systémy.

Detektor gravitačních vln

Přestože jde o bezpochyby vzrušující podívanou, astronomové nehodlají tento systém jen pozorovat. Emma van der Waterenová z nizozemského radioastronomického institutu ASTRON a její kolegové počítají s tím, že využijí jistých zvláštností tohoto pulzaru a „udělají“ z něj „přírodní detektor gravitačních vln“.

Vizualizace systému J0610−2100 (foto: ESA, CC0)

Jedním ze způsobů, jak lze podle vědců detekovat gravitační vlny, je souběžné sledování desítek milisekundových pulzarů. Tato metoda se nazývá PTA (Pulsar Timing Array) a dnes existuje několik spolupracujících projektů tohoto druhu – PTA na australské radioobservatoři Parkes, Evropské pole PTA využívající Lovellův radioteleskop a radioteleskopy v Effelsbergu, Wersterborku a v Nançay nebo třeba Severoamerická nanohertzová observatoř pro výzkum gravitačních vln, která využívá data z radioteleskopů Arecibo a Green Bank. Vědcům se tímto způsobem ještě gravitační vlny zachytit nepodařilo, věří ale, že je to možné. Právě proto je pro ně objev milisekundových pulzarů tak důležitý.

TIP: Amatérský astronom objevil ohromné skvrny na hvězdném společníkovi pulzaru

„Pro úspěšnou detekci gravitačních vln potřebujete pečlivě sledovat velký počet stabilních pulzarů. Na rozdíl od dříve objevených „černých vdov“ je pulzar PSR J0610−2100 velice stabilní“, říká van der Waterenová. Badatelé totiž u této „černé vdovy“ nepozorovali zákryty rádiového signálu ani drobné nepravidelnosti rytmu, které jsou přitom pro tento typ pulzarů typické.

Němci během první světové války vnímali jako vážný problém přibývající nálety britských těžkých bombardérů, z nichž některé se pohybovaly ve výškách prakticky na hranici dostřelu německých kanonů; o šanci na zásah nemluvě. Vzniklo proto několik modelů mobilních protiletadlových děl.

Vývojové projekty se rozběhly u dvou největších výrobců výzbroje vilémovské armády (Krupp a Rheinmetall – znám též pod jménem Ehrhardt). Armáda tak dostala dvě sady návrhů, z nichž ta od společnosti Rheinmetall obsahovala kanony ráže 88 a 105 mm, kdežto Krupp přidal ještě projekt 80mm děla.

Obecně se soudí, že německá armáda chtěla rozhodnout ve prospěch Kruppova 88mm kanonu, jelikož se dochoval armádní dokument navrhující, aby se na jeho sériových dodávkách perspektivně podílela také společnost Rheinmetall. Velká část údajů o činnosti a plánech firmy Rheinmetall se však nezachovala, neboť byla zničena při náletech za druhé světové války, a tak panuje určitá nejistota. Návrh se ovšem evidentně nerealizoval a každá zbrojovka vyráběla vlastní kanon.

Nastavování náměru a odměru

Onen nálet způsobil, že není přesně znám ani počet vyrobených „osmaosmdesátek“, a tak se dá produkce značky Rheinmetall jen odhadovat. Zpravidla se soudí, že vyrobila asi 60 kusů, kdežto v případě kanonu firmy Krupp se spolehlivě ví, že armáda převzala 160 sériových exemplářů. Obě zbraně byly každopádně zkonstruovány značně podobně a užívaly horizontálně pracující klínový závěr, se kterým pracovaly (stejně jako s dalšími prvky) už námořní 88mm kanony.

Systém tlumení zahrnoval dvě součásti, a sice hydraulickou zákluzovou brzdu pod hlavní a pneumatický tlumič nad hlavní. Hlaveň se závěrem byly usazeny na kolébce, jež umožňovala nastavování náměru až do maxima 70 stupňů. Mechanismus jeho nastavování zahrnoval dva propojené prvky, z nichž první určoval větší hodnoty náměru podle střeleckých tabulek, což bylo nutné pro základní zamíření při příletu nepřátelských letadel. Druhý prvek pak sloužil pro přesnější nastavování hodnoty náměru při vlastní palbě.

Deset ran za minutu

Oba prvky byly konstruovány jako části planetového soukolí, které ovládali za pomoci točidel dva muži stojící po pravém boku kanonu. Třetí muž se staral o nastavení odměru (otáčení křížové lafety s kolébkou), což se dalo uskutečňovat točidly z levé i pravé strany. Lafeta měla kruhový odměr a při střelbě se opírala o masivní podpěry, které se vysouvaly ze spodní části. Další dva vojáci nabíjeli munici o hmotnosti 9,6 kg. Vlastní střelbu spouštěl už zmíněný muž, jenž ovládal ono točidlo pro přesnější nastavení odměru, a šestým členem obsluhy byl velitel.

Dobře vycvičení dělostřelci mohli dosáhnout nejvyšší kadence zhruba 10 ran za minutu a kanon nabízel skutečně výborné balistické výkony. Teoretický dálkový dostřel činil skoro 11 km a tabulková hodnota výškového dostřelu uváděla 6 850 metrů, přestože v praxi v takových výškách létalo velmi málo potenciálních cílů. Přesné míření bylo ostatně v tehdejších podmínkách značně obtížné a obsluha musela zohledňovat i technická omezení munice.

Evoluce časovačů pro granáty

Zbraně od firem Krupp a Rheinmetall používaly identickou 88mm munici, která spadala mezi tříštivé, respektive především střepinami působící náboje. Efektivita takového granátu však logicky závisela na správném místě exploze v blízkosti nepřátelského letadla, což kladlo nároky na kvalitu časovaných zapalovačů. Právě to ale tehdy představovalo problém, protože tehdejší úroveň miniaturizace nejdříve nestačila na adekvátně přesné zapalovače, jež by se mohly vejít do 88mm granátu a dokázaly by ustát i enormní hodnotu přetížení při výstřelu.

Zejména právě onu odolnost se dlouho nedařilo vyřešit, a proto se na počátku musely používat zapalovače na bázi zápalných šňůr. Nastavením délky šňůry se určovala doba hoření a tím pádem moment výbuchu granátu v potřebné výšce, pro což existovaly speciální tabulky. Jistě si lze domyslet, že takovéto časování už z podstaty nebylo příliš přesné, což se podepisovalo na značně variabilní efektivitě palby. Teprve v roce 1918 se začal dodávat nový zapalovač Doppelzüse 16 A2, jenž sázel na miniaturní a současně velmi odolný hodinový strojek.

Vysoce mobilní

K nastavení okamžiku exploze se užívalo otáčení klíčkem zasunutým do otvoru ve střele, což bylo zákonitě mnohem přesnější, díky čemuž rostla i účinnost palby. K užitečnosti „osmaosmdesátek“ přispívala také (pochopitelně na tehdejší dobu) výborná pohyblivost, o kterou se staraly motorové tahače. Pro přesuny kanonů značky Krupp sloužil tahač Daimler KDL s motorem o výkonu 75 kW, jenž uděloval celé soupravě rychlost 25 km/h.

Tahání kanonů firmy Rheinmetall pak zajišťovaly vozy od značky Ehrhardt, jež se však vyznačovaly horší terénní průchodností, což znamenalo, že se tyto kanony používaly spíše v týlu, zatímco ty Kruppovy operovaly také na frontě. Společnost Krupp svou zbraň dále zlepšovala a v roce 1919 chtěla předvést modernizovanou verzi. Tomu sice zabránil rychlý konec války, jenže Kruppovi inženýři pracovali dál a z jejich snahy vzešla ona budoucí legendární podoba „osmaosmdesátky“.

Zmíněnou památku UNESCO tvoří celkem jedenáct někdejších trestaneckých osad, které na australském území založili britští kolonizátoři v průběhu 18. a 19. století. Jsou roztroušeny napříč celou zemí: západně je vymezuje okolí přístavu Fremantle a na východě dosáhly až na tichomořský ostrov Norfolk 1 400 km od pevniny. Několik z nich najdeme i v blízkosti Sydney a na Tasmánském ostrově. Každá z někdejších osad kdysi plnila trochu jiný účel, ale vůbec nejobávanější místo určené pro těžké kriminálníky, odkud prý nebylo návratu, představovala trestnice na zmíněném ostrově Norfolk.

Vrahové i malé děti

V letech 1787–1868 se trestanecké osady staly nedobrovolným domovem asi pro 166 tisíc mužů, žen a dětí, které nejprve odsoudili v Anglii a následně je vypověděli do Austrálie. Nebylo výjimkou, že vězni putovali za oceán za drobné krádeže, v jednom případě dokonce za zcizení kapesníku. Mimo těžké kriminálníky a politické vězně se k protinožcům dostalo také mnoho žen (asi 20 % všech vyhnanců) a dětských „zločinců“, kterým často nebylo ani deset let.

Nové začátky

Pro řadu nebožáků skončila jejich pouť už na přeplněných trestaneckých lodích, kde vládly otřesné podmínky, bujely nemoci a neexistovala žádná hygiena. Ty „šťastnější“ umístili Britové do jedné z osad, kde poté museli tvrdě pracovat, přičemž se sebemenší přestupek krutě trestal. První trestanci se dostali do zátoky Botany Bay na východě země, později se osídlení posunulo severněji k dnešnímu Sydney. Pro některé z vězňů znamenal paradoxně pobyt v kolonii cestu k lepšímu životu – po omilostnění dostali půdu a později si usilovnou prací a podnikavostí mohli vydobýt úctu a majetek. 

TIP: Vězeňské metody historie: Úmorná dřina, naprosté ticho, hlad a poplatky

Trestanecké osady dál existovaly především jako věznice a nápravná zařízení i poté, co jednotlivé kolonie získaly nezávislost a deportace skončily. Poslední z nich, Fremantle Prison, Australané uzavřeli počátkem 90. let minulého století, načež ji přebudovali na modernější vězení s maximální ostrahou Casuarina Prison. Dnes ve většině někdejších osad připomíná smutnou historii řada památníků, muzeí a parků.

Vědci se obávají, že psinka může vyhladit tygry podobně, jako kdysi dopomohla k vymření vakovlka tasmánského. Ačkoli se dříve jednalo výhradně o psí onemocnění, dnes napadá i kočky a mořské savce. Například v 90. letech stála psinka za uhynutím třiceti procent lví populace v Serengeti. Zdrojem nákazy byli psi z okolních vesnic, které velké kočky rády loví.

Také v Rusku bylo hlášeno několik případů kočkovitých šelem s atypickým chováním. Tito jedinci chodili do vesnic, aniž by projevovali strach z lidí, čímž se vystavovali nebezpečí nejen ze strany pytláků. U některých z těchto případů byla později skutečně potvrzena nákaza psinkou.

Co se týče tygrů sumaterských (Panthera tigris sumatrae), je potvrzených případů zatím poměrně málo, ale ředitel Wildlife Vets International John Lewis se domnívá, že mnohé z nich zatím nebyly zjištěny. „Zatímco někteří tygři si zřejmě vytvoří dostatečnou imunitu, většina z nich nemoci podlehne. Nemáme však dostatek informací, takže nevíme, kolikaprocentní je u tygrů úmrtnost.“

TIP: Pocta králi džungle: Co možná nevíte o tygrech indických

Podle veterinářů ze Sumatry se atypické chování, které by mohlo být způsobeno psinkou, vyskytuje i u zdejších tygrů. K potvrzení přítomnosti onemocnění je však nutná analýza mozkové tkáně, a tak se tým vědců chystá provést odběr vzorků, a to jak u tygrů, tak u místních psů. Teprve potom je možné pomýšlet na další opatření, která však rozhodně nebude snadné uvést v praxi. 

Stovky a tisíce hvězd, které můžeme spatřit na nočním nebi, mají jedno společné – všechny se nacházejí relativně nedaleko v rámci Mléčné dráhy. I ty nejvýkonnější dalekohledy dokáží za normálních okolností rozlišit jednotlivé hvězdy pouze u našich nejbližších galaktických sousedů. Občas se ale podaří nakouknout i za humna nejbližšího vesmíru, díky jevu známému jako „gravitační čočkování“.

Einsteinova čočka

Když světlo prochází v blízkosti hmotných objektů, jeho dráha sleduje zakřivený prostor a mění se jeho směr. Pokud se mezi námi a vzdáleným zdrojem světla v pozadí nachází hmotný objekt, může tento objekt světlo vychýlit a zaostřit jej směrem k nám – podobně jako čočka. Jde o jev, který poprvé předpověděl Albert Einstein ve své obecné teorii relativity.

TIP: Jak funguje gravitační čočka? Co díky ní uvidíme?

Touto metodou dnes dokážeme objevit vzdálené galaxie, které bychom jinak neměli šanci spatřit. Díky náhodě se galaxie v kupě s názvem WHL0137-08 seřadily tak, že zaostřily světlo jediné hvězdy směrem k nám. A tím tisícinásobně zesílily i její světlo. Kombinace této gravitační čočky a devíti hodin expozičního času Hubbleova vesmírného dalekohledu umožnila mezinárodnímu týmu astronomů hvězdu objevit.

Ranní hvězda Earendel

Astronomové hvězdě přezdívají Earendel, což pochází ze staroanglického slova znamenajícího „ranní hvězda“ nebo „vycházející světlo“. Toto jméno zpopularizoval spisovatel J. R. R. Tolkien v knize Silmarillion. Hvězda Earendel je podle výpočtů nejméně padesátkrát hmotnější než naše Slunce, ale možná až pětsetkrát a přibližně milionkrát jasnější. 

Když bylo světlo, které dnes vidíme, z Earendel vyzařováno, byl vesmír starý méně než miliardu let. To je asi šest procent jeho současného stáří. „V té době byla od Mléčné dráhy vzdálen čtyři miliardy světelných let – ale během téměř 13 miliard let, které trvalo, než k nám jeho světlo dorazilo, se vesmír rozšířil, takže nyní je od nás vzdálená neuvěřitelných 28 miliard světelných let,“ popisuje okolnosti objevu Victoria Straitová z dánského vesmírného centra DAWN.

Předchozí rekord Earendel výrazně překonává. Doposud ho držela hvězda Icarus, ukrývající se ve velmi vzdálené spirální galaxii, jejíž světlo potřebovalo 9,4 miliard let, než dosáhlo Země. Také hvězda Icarus byla objevena Hubbleovým dalekohledem a i při jejím objevu sehrála klíčovou roli gravitační čočka.

Příležitost pro dalekohled Jamese Webba

O nově objevené hvězdě toho zatím víme jen velmi málo. Vědci dokonce přiznávají, že Earendel by v zásadě mohl být více než jednou hvězdou – může být shlukem hvězd, které se nachází velmi blízko sebe. Aby tým tuto možnost ověřil, požádal o pozorovací čas na nedávno vypuštěném vesmírném dalekohledu Jamese Webba.

TIP: Astronomové objevili nejvzdálenější galaxii podobnou Mléčné dráze

„Díky Jamesi Webbovi budeme moci potvrdit, jestli je Earendel skutečně jen jedna hvězda, a zároveň kvantifikovat, o jaký typ hvězdy se jedná,“ těší se profesor Sune Toft z Niels Bohr Institute, který se na studii podílel. „Webb nám dokonce umožní změřit její chemické složení. Earendel by mohla být prvním známým příkladem nejstarší generace hvězd ve vesmíru.“