Je horký červen a já jsem na týdenním výletě na krásném a odlehlém místě naší vlasti několik kilometrů od Jičína. Chata na vyvýšeném místě mezi loukami a hustými lesy. Paráda. Jenže moje oko je už navyklé koukat se tam, kam se dívá málokdo, a proto se můj zrak nesoustředí na lesy, stromy, louku a další krásy těch „velkých věcí“. Těsně u zdi chaty, kam takřka nezaprší a kde je díky tomu vyprahlá písčitá hlína (hned za odpadkovým košem a popelníkem na cigarety) mě totiž zaujmou malé zvláštní útvary…

Podivín u odpadkového koše

Jmenované útvary byly vyústěním chodbiček samotářských vos. Jenže do hnízd létalo nějak „moc“ vos. Byly tu minimálně dva druhy tohoto blanokřídlého hmyzu: samotářské vosy a krásné, drahokam připomínající vosičky zlatěnky ohnivé (Chrysis ignita), které na vosách samotářkách parazitují. Tenhle nádherný hmyz už jsem párkrát fotil, a proto jsem zlatěnky hned poznal. Nikdy se mi ale nepoštěstilo vidět je takhle intenzivně a zblízka.

Během týdne jsem strávil v těsné blízkosti hnízd několik hodin. Z polohy vleže na břiše mě všechno bolelo, neúprosné slunce spalovalo ruce v tričku bez rukávů a nešetřilo ani záda a nohy. Vosičky totiž létaly především v nejteplejším období dne a získání poznatků o nich a pořízení fotek mi nedaly zadarmo.

Jak jsem tak ležel na vyprahlé zemi hned u popelníku a odpadkového koše s makro-objektivem a makro-bleskem, mnoho okolojdoucích mne pravděpodobně považovalo za blázna. Zatímco očím lidí jsem určitě nezůstal skryt, vosy mne buď vůbec nevnímaly, nebo si mne přinejmenším naprosto nevšímaly. Díky pomalým pohybům a respektování jejich prostoru jsem nedostal ani jedno žihadlo, takže nemohu potvrdit, že, jak se píše v literatuře, je žihadlo zlatěnky ohnivé „notně palčivé“.

Vosa s rubínovým zadečkem

Zlatěnka ohnivá je drobná vosička, jejíž tělo je zhruba pět milimetrů dlouhé. Je řazena do čeledi zlatěnkovitých (Chrysididae) v řádu blanokřídlých (Hymenoptera). Vyskytuje se takřka po celé Evropě a areál jejího rozšíření zasahuje i do severní Afriky a Asie. Lze se s ní setkat především v létě na loukách či okrajích lesů a světlin, kde poletuje z rostliny na rostlinu a živí se nektarem z květů. Má ráda výslunná místa, na nichž odpočívá a vyhřívá se. Na vhodných místech bývá celkem hojná. Její výskyt je však především vázán na hostitelské druhy – jedná se totiž o parazitického tvora. 

Zbarvení zlatěnky na první pohled zaujme a vryje se člověku do paměti, protože ve slunečním svitu září hlava a hruď vosičky výrazně zelenomodře a zadeček růžově až fialově. Nejedná se přitom o žádný pigment, ale o lom paprsků na silné vrchní kutikule, která chrání celé tělo. Na sluníčku opravdu svítí jako malý drahokam.

Velké složené oči zlatěnek jsou černé. Tykadla jsou dlouhá asi jako třetina těla a jsou mírně lomená a článkovaná. Osobně jsem napočítal 14 článků, přičemž první článek u hlavy je výrazně delší a je zbarven také kovově leskle, ostatní menší články jsou černé. Celé tělo je pokryto krátkými chloupky. Jako všechny samičky blanokřídlého hmyzu disponují i zlatěnky žihadlem. V jejich případě je zbraň zbarvena červeně, což vosičce dalo i anglický název „ruby-tailed wasp“ – vosa s rubínovým zadečkem. Na svou velikost prý umí velice citlivě bodnout… 

Životopis malého zabijáka

V angličtině se zlatěnkám říká také „kukaččí vosy“, protože patří mezi kleptoparazity – to znamená, že využívají cizí zdroje potravy, čímž hostitele okrádají o jejich výživu. Zároveň jsou i parazitoidy – larvy se živí na svém hostiteli do doby, než se dostanou do určité fáze vývoje a pak jej zabijí. Samička totiž vyhledává hnízda svých blízkých příbuzných – samotářských vos, především hrnčířek z rodu Odynerus či samotářských včel jízlivek z rodu Eumenidae. Když samotářská vosa (či včela) odlétne ze svého náročně vytvořeného hnízda slepeného ze slin a hlíny, samička mnohem menší zlatěnky vnikne dovnitř, na konci chodbičky objeví larvu vosy a na ni přilepí své vajíčko. Pak zase velice rychle hnízdo opustí. 

Někdy se však stane, že ji vlastník hnízda po příliš rychlém návratu přistihne. V tuto chvíli získává na důležitosti lesklá a hlavně tvrdá kutikula. Zlatěnka se totiž stočí do pevného kompaktního klubíčka a v této poloze vzdoruje čelistem i žihadlu větších obyvatelek hnízda. Silnější vosa potom většinou zlatěnku z hnízda vynese či vytlačí ven, aniž by jí nějak dokázala ublížit.

Vylíhlá larva zlatěnky pak parazituje na larvě svého hostitele a také se případně „dojídá“ na připravené omráčené kořisti, kterou původní majitelé hnízda připravili pro své budoucí larvy. Po určité době se pak larva zlatěnky zakuklí, přezimuje a druhým rokem zjara se vylíhne nový dospělý jedinec, který se opět živí nektarem z květů.

Opatrné návštěvy vosích hnízd 

Když jsem zlatěnky pozoroval, dokázal jsem jasně rozlišit, kdy „pracovaly“ a kdy „odpočívaly“. Na „mém místě“ u odpadkového koše bylo asi 15 hnízd samotářských vos s krásně tvarovanými vletovými tunely nad povrchem země, které připomínaly periskopy miniaturních ponorek ponořených pod povrchem půdy. Zbytek tunelu s hnízdištěm byl vyhlouben pod zemí. Jednotlivá hnízda byla od sebe pár centimetrů vzdálená v prostoru jen několik decimetrů čtverečních. Díky přesahu střechy šlo o velice suché místo. 

Vždy po několika minutách se u vchodu objevila černo-žlutě pruhovaná samotářská vosa a skoro vždy nesla kořist – krmení pro své vajíčko či larvu – malé zelené housenky motýlů. Vosa chvíli poseděla u vchodu, někdy ho i oblezla dokola a pak zmizela uvnitř.

Takřka po každé takové návštěvě a odletu následovala „inspekce“ zlatěnky. Ta rovněž chvilku prozkoumávala vletový otvor a několikrát ho oblezla kolem dokola. Je pravděpodobné, že zjišťovala přítomnost či nepřítomnost domácí vosy. Potom zase rychle v hnízdě zmizela. Většinou to stihla bez povšimnutí hostitele. To se opakovalo několikrát během dne znovu a znovu. Skupinka asi pěti zlatěnek tak neustále pendlovala mezi patnácti hnízdy. Nedokázal jsem vypozorovat, zda si hnízda nějakým způsobem rozdělily mezi sebe, nebo si vzájemně konkurovaly. 

Bez šance na potomky

Jen výjimečně jsem viděl, jak byla zlatěnka přistižena samotářskou vosou. V tom případě vosa vytlačila couvající zlatěnku před sebou ven a vetřelec uletěl bez jakékoli újmy. Neviděl jsem žádné bodání vosy, ani stočení zlatěnky „do klubíčka“, ale je pravda, že pod povrch jsem neviděl a tam se mohlo odehrávat leccos. 

Zlatěnky pronikaly do vosích hnízd skoro stejně často, jako je navštěvovaly samotní vlastníci hnízda. Určitě by bylo zajímavé sledovat, co se vlastně děje pod zemí, ale zjistit to bylo mimo mé možnosti. Narušení hnízda by prakticky znamenalo jeho destrukci a já nechtěl ještě ztěžovat život už tak těžce zkoušených samotářských vos, které podle mne neměly šanci vychovat na této malé lokalitě jediného potomka. 

TIP: Cizopasní řasníci: Fascinující včelí jezdci

Nedokázal jsem tedy zjistit, jestli zlatěnky při každé inspekční návštěvě kladou v hnízdě další vajíčko, nebo jen kontrolují, v jaké fázi je vývoj potenciální potravy pro mláďata, či kolik potravy již vosy přinesly. V případě, že vosy delší dobu nepřilétaly, poposedávaly zlatěnky na drobných kamíncích poblíž hnízd, čistily se, odpočívaly a jednoznačně sledovaly další možný přílet svých hostitelů. Takový obyčejný den nádherného hmyzu, jehož přítomnost je pro budoucnost hostitele smrtící…

Viditelnost rojových meteorů obecně závisí na mnoha parametrech a ten hlavní představuje poloha radiantu, tedy místa na nebi, odkud zdánlivě vylétají. I když ovšem bude radiant v ideálně symetrické pozici, tzn. nejvýš právě o půlnoci, a ideálně symetrické maximum připadne rovněž na půlnoc, uvidíme víc meteorů od 0:00 do rozbřesku než před uvedeným časem. To proto, že Země obíhá kolem Slunce. 

Mezi soumrakem a půlnocí se nacházíme na polokouli, která míří „proti směru“ oběhu Země kolem Slunce. O půlnoci se však situace změní a naše lokace se přesune na hemisféru, která je vůči meteorickým částicím na zdánlivě návětrné straně, „po směru“ pohybu Země kolem Slunce. Kvůli skládání rychlostí tak nad ránem směřujeme víc proti proudu meteorů než před půlnocí, a uvidíme jich tudíž víc. Je to podobné jako při běhu v dešti: Prší-li na nás shora dolů, budeme mokřejší z čelní strany, zatímco záda mohou zůstat relativně suchá. 

Stíhačka Nieuport 17 byla takzvaným jedenapůlplošníkem, neboť spodní křídlo bylo výrazně menší než horní. Díky tomu vynikal lehký letoun skvělou manévrovatelností a stoupavostí.

Tento koncept použili konstruktéři už u předchozího typu Nieuportu 11. Sedmnáctka se od něj odlišovala výkonnějším motorem a celkově propracovanější konstrukcí, jejíž drak postavil konstruktér Gustave Delage pro agregát Le Rhône 9J.

Standardní výzbroj představoval synchronizovaný kulomet Vickers umístěný před kokpitem. Na frontu se nový stroj dostal v březnu 1916 a 2. května se první jednotkou zcela vyzbrojenou tímto typem stala Escadrille N.57, do konce roku už se nacházel ve výzbroji všech stíhacích jednotek francouzského letectva.

TIP: Německé stíhačky Albatros: Elegantní lovec císaře Viléma (1)

S nieuportem tak bojovala téměř všechna největší francouzská stíhací esa včetně Georgese Guynemera či Charlese Nungessera. Stroj si objednali i Britové, neboť byl lepší než jejich vlastní stíhačky a používali ho také američtí dobrovolníci z Escadrille Lafayette. V Itálii, Rusku i Británii se stroj dokonce licenčně vyráběl. Od konce roku 1916 začaly být nieuporty doplňovány a postupně nahrazovány novými stíhačkami SPAD.

Jsou čtyři hodiny ráno. Teploměr ukazuje dvacet dva stupňů pod nulou a mrazem zpomalená řeka Setsuri se líně vine zasněženým korytem. Mlžný opar stoupá z hladiny až nad vrcholy pobřežních keřů a stromů. Ale ještě předtím, než splyne s ranními červánky, stihne jejich větve a větvičky odít do sněhobílého roucha námrazy vpravdě pohádkové. Začíná svítat a mráz vrcholí. V šeru jitra a skrz mlhavý závoj začínáme v dáli rozeznávat v jednom z říčních meandrů bíločerné přízraky. Chvíli stojí, pak popoběhnou, vyskočí do výše, vzlétnou a zase zůstanou stát. Občas se do dáli ozve slyšitelné troubení. Na nocovišti jeřábů mandžuských (Grus japonensis) začíná nové ráno… 

Na probuzení jeřábů ovšem nečekáme sami. Ozvou se první cvaknutí závěrek nedočkavých fotografů a za chvíli už znějí salvy spouští. Všichni chtějí pořídit ten nejlepší záběr. Na mostě Otowa je nás dnešního rána aspoň sto dvacet, a tak hned první den zažíváme japonskou realitu. Fotografování divoké přírody tady totiž není záliba osamocených lovců plachých okamžiků. Jde o masovou záležitost. 

„Okres“ na severu

Když se řekne „Japonsko“, vybaví se nám Středoevropanům mnoho tradovaných, avšak často zkreslených informací a zjednodušených klišé omezených na pár notoricky známých slov jako „samuraj“, „gejša“, „kamikadze“ a pak ještě „judo“ nebo „karate“. Většinou si také vybavíme, že Japonsko je ostrovní stát. Náhrdelník jeho ostrovů se táhne od severozápadu k jihovýchodu.

Jednotlivé ostrovy se od sebe dost výrazně liší jak geograficky, národnostně, podnebím i počasím, tak i složením fauny a flóry. Nejinak je tomu v případě Hokkaida, druhého největšího ostrova celého souostroví. V současné době je to největší prefektura v Japonsku, ale k císařství vycházejícího slunce byl tento rozlehlý ostrov připojen teprve v polovině 19. století. V té době také vznikl jeho současný název Hokkaido, jenž znamená „oblast severního moře“. 

Země barbarů a jeřábů

Ostrov se rozkládá na ploše 77 900 km², což je téměř stejná rozloha, jakou má Česká republika. Na místní poměry je se svými 5,76 mil. obyvatel velmi řídce osídlen. Dva miliony z nich navíc žijí v Saporru a okolí. Zkrátka, není Japonsko jako Japonsko. Přestože ostrov leží ve stejné zeměpisné šířce jako Česká republika, zima je zde mimořádně mrazivá a bohatá na sněhové srážky. Není ničím neobvyklým, že města na pobřeží Ochotského moře zůstanou i více dní odříznuta od okolního světa kvůli sněhu na pevnině a ledu na moři.

Ostrov byl do doby před japonskou kolonizací poněkud hanlivě nazýván „Ezo“, což znamená „barbarský“. Jeho původními obyvatelé totiž nejsou Japonci, ale Ainuové. I přes jakousi odstrčenost od ostatních ostrovů má ale právě zde kořeny jeden z nezaměnitelných symbolů země – sněhobílý jeřáb s černými perutěmi.

Všechno pro jeřáby

Symbol jeřába najdete v Japonsku všude. Na účtence ze supermarketu, u benzínové pumpy, jako bronzovou sochu na silničním mostě, v podobě plyšových hraček, na obraze hotelové recepce v nadživotní velikosti nebo na bankovkách o nominální hodnotě 1 000 jenů. A můžete hádat, co mají japonské aerolinky na kormidlech svých letadel… Jeřáb je prostě fenomén a asi nikde na světě neprojevují tomuto opeřenci takovou vpravdě posvátnou úctu. Je národním symbolem, v taoistické filozofii pak symbolem štěstí, věrnosti, dlouhověkosti a nesmrtelnosti. V Japonsku se jeřábům říká „tančó“. Jako národní kulturní bohatství je chrání zvláštní zákon. 

Celá tato „jeřábománie“ na vás ještě více dolehne při návštěvě obrovského objektu Akan International Crane Centre. Z několika rozlehlých expozic se dozvíte o jeřábech úplně všechno, včetně podrobností o záchranném programu pro tento ohrožený druh. Najdete zde ale také odchovny jeřábích kuřátek, kde handicapovaní rodiče odchovávají mláďata, která se následně vypouštějí zpět do volné přírody. 

Představení tančících perutí 

Na ploše deseti fotbalových hřišť se v tomto záchranném centru volně žijící jeřábi shromažďují na krmištích, která jsou jim zde i na mnoha dalších místech nabízena. Jednak aby snadněji přečkali zdejší tuhou zimu, zároveň jde o velmi dobře fungující turistickou atrakci. Na těchto místech se totiž jeřábi lidí nebojí. Běžně se dostanou při svých tancích na vzdálenost pěti šesti metrů od pozorovatele. 

Právě tance a probíhající tok dospělých párů jsou největšími atrakcemi především pro fotografy a milovníky ptactva. Veškerý turistický ruch ve východní části ostrova je založen na tomto druhu turistiky. Ale nejde jen o nějakou senzaci na úkor přírody. Jako i v jiných částech světa, napomohl při záchraně jeřábů mandžuských především zájem veřejnosti. Díky tomu zde můžete obdivovat stovky bíločerných ptáků, nad něž elegantnější těžko najdete. Tance, zapadající slunce, trochu i sněžení a tisíce zážitků v srdci… 

Daleko od hlučícího davu

Český fotograf divoké přírody je v Japonsku zpočátku poněkud zaskočen. Těžko se tady hledá zajímavé místo, kde by nebyli fotografové. Nám se to nicméně podařilo. Jak osvobozující byly dva dny strávené „šouláním“ po místním, neuvěřitelně podmanivém březovém lese. Byl to úplně jiný zážitek daleko od houštin stativů a dlouhých objektivů. 

Zdánlivě opuštěný les začal po chvíli trpělivého procházení vydávat svá tajemství. Kromě luňáků hnědých, přesněji řečeno východoasijského poddruhu luňáka hnědého sibiřského (Milvus migrans lineatus), se nám podařilo pozorovat a nakonec i vyfotografovat místní vzácnost, jakou je do hněda zbarvený strakapoud ussurijský (Dendrocopos kizuki) nebo drobného obyvatele zdejších listnatých lesů brhlíka čínského (Sitta vilosa). Vzdálit se občas od hlučícího davu se prostě vyplatí. 

Král před barevnými kulisami

Setkání s mořem v suchozemcích vždy vzbuzuje rozmanité pocity. O to intenzivnější, pokud se jedná o arktické moře, na němž od obzoru k obzoru plují masy ledových ker. Jakýkoli respekt a možné obavy jsou ale potlačeny ve chvíli, kdy se na průsvitné rozlámané ledovce, které sluneční paprsky rozzáří zlatou a růžovou barvou jako ranní lampičky, začnou za úsvitu slétávat největší orli světa, orli východní (Haliaeetus pelagicus).

Jako u jeřábů, i zde se jedná o masovou záležitost. Majestátní dravci sem na krátké dva měsíce přilétají přečkat zimu z pobřeží Kamčatky a Kurilských ostrovů. Po tuto dobu se na východní pobřeží ostrova začnou sjíždět tisíce nadšenců, aby zblízka spatřili krále králů, jímž tento dravec vskutku je.

TIP: Výstupy v japonských horách: Alpy v zemi samurajů 

V obligátní čas, ve čtyři hodiny ráno, nastupujeme ještě za tmy do výletních lodí. Každá pojme asi 30 lidí a každá je vybavena několika bednami zmrzlých ryb, které jsou dostatečným lákadlem pro orly, krkavce a racky. Přes masový charakter této akce jsme naprosto pohlceni a vtaženi do světa ledových ker, vzdušných soubojů a nespoutané volnosti. Paprsky slunce vycházejícího zpoza prvního z Kurilských ostrovů obarvují nebe do fialova a průsvitný led do zlatova. Z původně plánovaného dne jsme zde nakonec strávili dny tři. Jen těžko se toho lze nabažit. Každý východ slunce je jiný, každé ráno jsou kulisy arktického moře jedinečné.

V rozmezí dnů až měsíců po porodu se u matek a vzácněji i u otců mohou objevit poporodní deprese. Postihují zhruba 15 procent žen a 4 procenta mužů, jimž se narodil potomek. Nejsou tak devastující jako poporodní (laktační) psychóza, ale mohou trvat dlouhé týdny a měsíce. Ve hře je celá řada rizikových faktorů, ale přesné příčiny a mechanismy této deprese, která postihuje rodiny v náročné situaci, nejsou doposud známé.

Genetik Jerry Guintivano z americké Univerzity Severní Karolíny a jeho spolupracovníci analyzovali vzorky krve celkem 482 žen s poporodními depresemi a pátrali po společných projevech. Z jejich výsledků vyplynulo, že se ženy po porodu s depresí liší od žen bez deprese aktivitou B-lymfocytů.

B-lymfocyty a deprese

B-lymfocyty jsou významné bílé krvinky, tedy buňky imunitního systému, které jsou zodpovědné především za imunitní odpověď v podobě protilátek. Mají také velký význam pro tvorbu imunitní paměti, což souvisí například s očkováním. Vědci zjistili, že krvi žen s poporodními depresemi se, na rozdíl od žen bez depresí, nachází množství transkriptů, čili molekul RNA, které vytvořily B-lymfocyty.

TIP: Na světě se rodí zřejmě nejvíc dvojčat v historii: Proč to není dobrá zpráva?

„Během těhotenství dochází k velmi přesnému vyladění imunitního systému. Tělo matky si musí i v těhotenství poradit s infekcemi a podobnými problémy. Zároveň ale nesmí napadnout plod, aby nedošlo k jeho zničení. Po porodu se imunita matky zase musí vrátit do stavu před těhotenstvím,“ vysvětluje Guintivano. Během toho může dojít ke změnám aktivity B-lymfocytů. 

Podle Jerryho Guintivana zatím není jasné, proč se mění aktivita B-lymfocytů, ani jaké je jejich propojení na psychický stav. Výsledky studie ale ukazuje směr, který se výzkumníci hodlají vydat.

Podnikatel z jihoturecké provincie Adana uspořádal unikátní reklamní kampaň pro svou restauraci. Jedno z jídel ze svého menu vyslal balonem do stratosféry. Balon s héliem ve výšce zhruba 38 kilometrů praskl a krabice se kebabem spadla do moře. Díky GPS lokátoru ji Yaşar Aydin našel a v médiích tak mohl zveřejnit záběry z „letu prvního kebabu do vesmíru“.

Kuriózní akce se odehrála 12. dubna, tedy v Mezinárodní den kosmonautiky, který je výročím prvního letu člověka do vesmíru. Datum ale v tomto případě nehrálo nejdůležitější roli – původně měl kebab do stratosféry vystoupat během tradičního festivalu pomerančového květu, který se v Adaně slaví na konci března. Pořadatelům ale nepřálo počasí a akce se proto uskutečnila v náhradním termínu.

TIP: YouTuber poslal do vesmíru hamburger: Ten pak přistál na fotbalovém hřišti

Let kebabu trval asi tři hodiny, než pokrm ve speciálním boxu spadl do Středozemního moře asi 13 kilometrů od pobřeží. „Náš kebab dosáhl určité úrovně cestou do vesmíru. Příště ho pošleme ještě výš,“ řekl Aydin. Na dotaz novinářů, proč balon explodoval, odvětil: „Mimozemšťané nám ho vrátili, protože na ně byl příliš ostrý.“

Když řekneme, že Milón z Krotónu křoupal soupeře jako krutony, přehánět nebudeme. Jako juniorský zápasník zazářil na olympijských hrách v roce 540 př. n. l., aby od té doby vítězil prakticky bez ustání. Šampionem olympiá­dy se stal pětkrát za sebou a v mezičase zvítězil desetkrát na isthmických hrách, devětkrát na hrách nemejských a sedmkrát si přijel pro titul i do Delf na pýthijské hry. Do svých pětačtyřiceti let zažil přibližně 1 200 vítězství a jen jedinou prohru. Tím překonává i nejvýkonnějšího zápasníka naší doby, Ruského King Konga Aleksandra Karelina (887 vítězství, 2 prohry). 

Dvoumetrový Milón s obřím hrudníkem a rukama jako lopaty stál pevně jako skála. Když se zapřel, nikdo prý nedokázal pohnout ani s jeho malíčkem, natož pak s celým tělem. Z jeho sevřené pěsti se nedalo nic vydobýt. Často se ve starém Řecku zmiňovalo, že jeho otcem bude možná sám Zeus – pochopitelně ne před Milónem, aby si to náhodou nějak špatně nevyložil.

Drtivé sevření

Hrdinský zápasník z této božské reputace těžil a soupeře rád zastrašoval svou divokou zvířeckostí. Pojídal třebas syrové býčí maso. Za den spořádal devět kilogramů masa a stejně tolik chleba. Zapíjel to vínem – denně na to padla jedna desetilitrová amfora s vínem. 

Na kolbišti ho porazil pouze zápasník praktikující tzv. akrocheirismos, tedy boj z odstupu. Při něm se k medvědovitému ramenáči nepřiblížil na délku paže a tím se efektivně vyhnul jeho drtivému sevření. 

Neobratného Milóna po pár desítkách minut doslova utahal. Nutno dodat, že i tento borec pocházel z Krotónu, evidentně šlo o líheň fantastických sportovců. Podruhé a definitivně Milón selhal, když se pokoušel roztrhnout naštípnutý strom holýma rukama. Půlky kmene ho skříply jako do kleští a už nepustily. Vyčerpaný silák padl za oběť hladovým vlkům. 

Pěstní souboje

Zápas zastupovaly na řeckých hrách obvykle tři kategorie. Kromě klasického zápolení šlo ještě o box čili pěstní souboj a pankration. Ten připomínal dnešní bitky svalovců v oktagonech, protože se při něm používaly tvrdé údery i kopance. A smělo se útočit i na soupeře, kteří už leželi na zemi. Ani řecký box si ale netřeba idealizovat. Zápasníci byli nazí, jen místo rukavic měli na kloubech zesílené kožené řemínky. Nepočítala se kola, neexistovaly váhové kategorie, neběžel žádný čas. Bušili do sebe zkrátka tak dlouho, dokud jeden z nich nepadl.

Možná proto Diagoras z ostrova Rhodu nepatřil k nejbystřejším, ale na olympiádě v roce 464 př. n. l. naprosto zazářil. Vyhrál dvě zápasnické disciplíny, byť prakticky stejným způsobem. Údajně 2,2 metru vysoký muž s předlouhýma rukama a nízkým těžištěm, se totiž jevil jako neporazitelný. Jeho trik spočíval v tom, že svého soupeře nechal, ať se útoky na něj vyčerpá a pak ho skolil nečekanou ranou ze strany, hákem, anebo se na něj prostě svalil. 

Dvojité vítězství z této v pořadí 79. olympiády pro něj mělo přídech senzace. Osobně exceloval spíš v boxu, kde za ta léta sesbíral kolem 1 300 vítězství. Porazili ho jen zřídka. Přezdívalo se mu euthymaches čili férový zápasník – před ranami se totiž nikdy nekryl. Později založil Diagoras celou dynastii úspěšných sportovců a jeho synové a vnukové získávali čestné tituly vcelku pravidelně. Zemřel prý štěstím a radostí při oslavě jednoho z rodinných vítězství. 

Vraždící socha

Vavříny za trojité vítězství si jednou odnesl i Theagenes z Thasosu, jehož osobní doménou byl pankration. Jeho dvaadvacetiletou kariéru lemuje 1 400 zápasů a 1 200 vítězství – čímž jasně překonává 229 vítězství „současného“ nejproduktivnějšího borce Williama Pepa. Nejvíc jej ale v řeckém světě proslavila jeho mohutná socha v rodném městě. Oslavný kolos nejspíš některé spoluobčany popuzoval, protože jednoho dne se ho jakýsi nenechavec pokusil sesadit. Jenže masa kamene jej přitom zavalila, a to zcela fatálně. Za zločin vraždy pak odsoudili onu sochu a za trest ji svrhli do moře.

Univerzální běžec 

Buď máte rychlost, anebo sílu. Ale mít obojí? Nepravděpodobné! Alespoň tak to viděli trenéři a rozhodčí, když se vcelku schopný běžec z ostrova Rhodu, jakýsi Leonidas, přihlásil na olympiádu v roce 164 př. n. l. do všech tří běžeckých disciplín. Šlo o to, že pro stadion a diaulos (ekvivalent dnešního běhu na 200 a 400 metrů) byla důležitá rychlost. Ale hipolitodromos vyžadoval sílu a vytrvalost – při něm se běželo 400 metrů v bronzové zbroji a se štítem, tedy s neforemnou zátěží skoro pětadvaceti kilogramů. 

Jenže zmíněný běžec z Rhodu se bez větších obtíží vypořádal se všemi třemi výzvami a odnesl si vavříny vítězů. Na dalších olympijských hrách už byl oslavován jako favorit a skutečně – ve své běžecké trojdisciplíně vydobyl třikrát vítězství. Leonidas z Rhodu se tak stal legendou a mohl se pyšnit přídomkem Triastes čili trojitý. Vavřínů vítězů za jednotlivá vítězství pak sesbíral dalších tucet a k nejrychlejším běžcům starého světa se počítal ještě v šestatřiceti letech.

Rychlý jako vítr

Šest olympijských vítězství zase provází rychlostního běžce Chionýsa ze Sparty, šampiona stadií i diaula. Škoda jen, že nevíme, jak rychle vlastně běžel – s časomírou to totiž Řekové nepřeháněli. O jeho proklamované božské rychlosti ledacos napovídá, že konkurenční běžce „dával“ na dráze o čtvrtinu až třetinu délky. Což muselo být něco neuvěřitelného. 

Na dnešním sprintu na 100 metrů by asi neměl protivníka. A evidentně se mu dařilo i v jiných disciplínách. V roce 656 př. n. l. ve skoku dalekém dosáhl 7,05 metru, což by mu na současné umístění stačilo. Pozoruhodný výkon podal i v trojskoku – 15,85 metru. Bohužel nevíme, jak přesně měli Řekové nastaveny parametry, organizaci a metodiku. Skoky totiž mohly být jen součástí ostatních disciplín, takže poté, co doskočil, pokračoval sportovec dál v běhu. Takto mohl klidně vypadat i celý pentathlon, tedy pětiboj. Při něm kromě běžeckých disciplín a skoků dalekých hrál roli ještě vrh oštěpem a diskem. Historie nám nezanechala mnoho jmen, ale Xenofóna z Korintu bychom jistě zmínit měli. Na 79. olympijských hrách totiž získal ocenění jak za krátký a dlouhý běh, tak i pětiboj a zápas.

TIP: Herkulové a Amazonky: Proč už mezi námi nechodí supermani? 

Ale kdo ví, jak to vlastně bylo. Informace z konkrétního průběhu olympijských a jiných starořeckých her jsou dost kusé. Nemalou záhadou například zůstává vrh oštěpem, při němž šampioni běžně dosahovali limitu 92 metrů. Náš rekordman Jan Železný by s nimi měl asi nemalou potíž. Oštěpy sice vrhali pravděpodobně lehčí, ale rozbíhali se jen krátce a kamenitá trať bosým nohou příliš nesvědčila. Při většině disciplín pak sportovci vystupovali zcela nazí a bosí, což bylo prý i důvodem, proč se – pod trestem smrti – nesměly mezi diváky vyskytovat ženy. 

Během stárnutí ztrácejí lidské buňky své schopnosti a snižuje se jejich výkon, což má své důsledky pro zdraví i pro kvalitu života. Co kdybychom je ale dokázali omladit? Právě na tom pracují odborníci britského Babrahamského institutu, kteří vyvinuli novou metodu pro omlazení buněk.

Vedoucí výzkumu Diljeet Gill a jeho kolegové využili běžný postup tvorby indukovaných kmenových buněk. Jde o proces, složený z několika kroků, při němž se z hotových specializovaných buněk stávají nespecializované kmenové buňky, z nichž pak mohou vzniknout nové buňky požadovaného typu. Původní specializované buňky při tom ztrácejí svou identitu.

Jak omladit buňky?

Gillův tým pozměnil proces tvorby indukovaných kmenových buněk tak, že ho ukončují, když ještě není kompletně hotový. Výsledkem tohoto postupu původní specializované buňky, v tomto případě kožní buňky, podstatně „omládnou“ – podle vědců asi o 30 let, aniž by přišly o své funkce. 

„V posledním desetiletí došlo k podstatnému pokroku v pochopení stárnutí na molekulární úrovni a ke vzniku metod, jimiž je možné měřit biologický věk buněk. Využili jsme to v našich experimentech, abychom určili, do jaké míry se nám povedlo buňky omladit,“ popisuje vedoucí výzkumu Gill.

TIP: Našli jsme lék na stáří? DNA mitochondrií v buňkách ovládá stárnutí kůže

Následné experimenty ukázaly, že omlazené kožní buňky se skutečně chovají, jako by byly mladé, například pokud jde o hojení poranění kůže. Přes slibné výsledky jde o výzkum, který je stále na svém počátku. V budoucnosti by ale mohl přinést pokrok v regenerativní medicíně, zvlášť pokud se tyto výsledky podaří zopakovat i pro další typy buněk.