Zdatní obchodníci, jakými byli Benátčané, čerpali z mezinárodních kontaktů nejen materiální bohatství, ale také duchovní podněty. Jeden příklad za všechny. V roce 828 ukradli benátští obchodníci v Alexandrii ostatky svatého Marka a z muslimy ovládaného města je propašovali v sudu s nasoleným vepřovým. Vsadili na to, že zásilku masa „nečistého zvířete“ nebudou celníci zevrubněji prohlížet. Pro ostatky poté zbudovali stejnojmenný kostel, a to už v letech 828 až 832. Protože byl však na konci 10. století vypálen, byla na tomto místě vystavěna v druhé polovině 11. století byzantská bazilika, která se dochovala až do dnešních dob.

Inspirace z celého světa

Impozantní bazilika svatého Marka je hlavním benátským chrámem. V této stavbě se odráží mezinárodní provázanost Benátek se středověkým světem jasněji než v kterékoli jiné budově ve městě. Jsou tu patrné inspirace z tak vzdálených míst, jako je byzantská Konstantinopol, vlámské Bruggy či egyptská Káhira. Architektonická podoba „kopíruje“ vzor kostela Svatých apoštolů v Konstantinopoli a i některé součásti výzdoby baziliky pocházejí přímo z Konstantinopole. Dostaly se do Benátek s účastníky čtvrté křížové výpravy. Ta měla sice za cíl ovládnutí Jeruzaléma, ale většina jejích účastníků se v roce 1204 spokojila s dobytím a vypleněním podstatně bližší byzantské metropole.

Roku 1798 si Napoleon čtyřspřeží od­vezl do Paříže, po jeho pádu se však vrátilo zpět do Benátek. (foto: Wikimedia Commons, Nino Barbieri, CC BY-SA 2.5)

Z kořisti křižáků pocházejí například čtyři měděné pozlacené sochy koní vytvořené na přelomu letopočtu. Každý kůň je odlit ze dvou kusů, jejichž spojení se nachází pod pásem na krku. Čtyřspřeží stálo původně na konstantinopolském hipodromu. Poté po staletí zdobilo vchod do baziliky svatého Marka jako symbol svobody a nezávislosti Benátek. Dnes jsou zde umístěny jejich bronzové kopie, originály najdete v muzeu.

Kamenná kořist

V kostele i okolo něj se nachází kolem pěti stovek sloupů – jde o starověké památky, které Benátčané do města dovezli z cest. Komplikovaný původ mají dva sloupy stojící na piazzetě svatého Marka před kanálem Grande. Jsou vytesány ze žuly pocházející z Blízkého východu, ale uzavírají je hlavice v byzantském stylu.

Žulové sloupy na piazzetě svatého Marka před kanálem Grande. (foto: Wikimedia Commons, Wolfgang Moroder, CC BY-SA 3.0)

Z prvního sloupu shlíží na město socha sv. Theodora, který byl patronem města před svatým Markem. Hlava sochy je starořecká, trup římský a krokodýl, znázorňující draka zabitého svatým Theodorem, je benátská práce. Na druhém sloupu stojí třítunová socha okřídleného benátského lva. Lva dovezli Benátčané z Orientu. Křídla mu přidělali až v Benátkách stejně jako Bibli položenou mezi předníma nohama šelmy.

Vyrabovaná pokladnice

Když Napoleon ovládl Itálii, nebral si v plenění jejích skvostů žádné servítky a způsobil i nenávratné škody. Část zlatých a stříbrných artefaktů z baziliky svatého Marka byla roztavena do 55 zlatých a stříbrných prutů. Nutno ovšem říci, že mnohé cenností pocházely z vyrabovaného Cařihradu – ať už šlo o byzantská či islámská díla...

Zbytek pokladu se dnes nachází v pokladnici přímo v bazilice – jde o cca 283 zlatých, stříbrných a jinak drahých předmětů často liturgického významu, ale také luxusních skleněných váz a orientálních mís. Poklad však ztenčil nejen Napoleon. Některé drahokamy a perly byly na počátku 19. století prodány, aby mohla být financována obnova kostela.

Zlato nejen na oltáři

Zlaté oltářní antependium ušlo zkáze jen díky tomu, že kostelník na dotaz Napoleonových vojáků jen opovržlivě mávl rukou a pravil, že je to „jenom sklo“. Musel být mimořádně otrlý a chladnokrevný: smaltování je ze zlata, dále se na obraze nachází 1 300 perel, 400 granátů, 300 safírů, 300 smaragdů, 90 ametystů, 75 růžových a rubínových spinelů, 50 rubínů, 4 topasy a 2 kameje!

Pala d’oro čili zlaté antependium umístěné před hlavním oltářem (foto: Wikimedia Commons, Sailko, CC BY 3.0)

První část díla byla vytvořena byzantskými zlatníky v 10. století, smalty zachycující výjevy z Nového zákona jsou benátská práce z 12. století. Jiné smalty byly dovezeny křižáky jako kořist z dobyté Konstantinopole. Další části antependia vznikly roku 1345, a to právě Kristus na trůně obklopený evangelisty, proroky, apoštoly a anděly.

Pokud bychom sestavovali žebříček nejpopulárnějších zvířat, holubi by na prvních příčkách patrně nefigurovali. Pro drtivou většinu lidí symbolizují všudypřítomné příživníky, kteří jen znečišťují veřejná prostranství a přenášejí nemoci. Pravdou zůstává, že přemnožené holubí populace ve městech skutečně představují obtížně řešitelný problém (viz Opeřená havěť). Zároveň ovšem platí, že jeden z nejpočetnějších ptačích druhů se pyšní schopnostmi, jež z něj v rámci zvířecí říše dělají naprostý unikát.

Pokaždé se vrátí

Jistě nikoliv náhodou se zprávy o využití holubů k různým účelům dochovaly víceméně od všech starověkých civilizací. Nejstarší zmínky pocházejí ze Středního východu, kde také zmínění ptáci přibližně před pěti tisíci lety zahájili svou dlouhou a úspěšnou pouť po boku člověka. Některé historické záznamy o domácích holubech se datují až do 10. století př. n. l., takže šedí opeřenci, původně žijící v jeskyních, téměř jistě reprezentují vůbec první domestikované ptáky v dějinách. 

A podle všeho jim soužití s člověkem vyhovuje. Naši předkové si před dlouhými staletími správně povšimli, že ať už se holubí hejno zatoulá jakkoliv daleko, nakonec vždy najde cestu do svého holubníku. Vzdálenost evidentně nehraje roli – rekordní zaznamenané lety měřily bezmála dva tisíce kilometrů. Ve vzduchu se navíc šedí ptáci pohybují průměrnou rychlostí 97 kilometrů za hodinu, přičemž některá závodní plemena zvládnou překonat i hranici 160 kilometrů v hodině. Zůstávalo tak jen otázkou času, kdy člověka napadne využít uvedené schopnosti ve svůj prospěch. 

Perské počátky

Holubí pošta se zrodila pravděpodobně v Persii, brzy se však rozšířila na celý starý kontinent. Každý, kdo se vydal na dalekou výpravu, získal díky ochočeným holubům možnost spojit se s domovem: Stačilo je v cíli cesty vypustit a ptáci už přirozeně zamířili zpět do míst, kde se vylíhli, aniž by potřebovali jakýkoliv výcvik. Dopis přivázaný na noze je přitom nijak neomezoval, ačkoliv jeho autor musel mít pochopitelně na paměti, že okřídlený posel unese jen psaní o hmotnosti desítek gramů. 

Ve starověkém Římě takto prokazatelně komunikoval například Julius Caesar, který do Věčného města posílal zprávy z dobyté Galie. Řekové zas vypouštěli holuby s ohlášením vítězů olympijských her. Před vynálezem telegrafu a dalších komunikačních prostředků tudíž nenápadní příslušníci řádu měkkozobých skýtali jednu z nejrychlejších a nejspolehlivějších forem dorozumívání mezi lidmi na vzdálených místech.

TIP: Poštovní holubi sloužili Caesarovi i Napoleonovi. Proč o jejich znovunasazení uvažuje americká armáda?

Později na ně ve velkém spoléhali třeba burzovní makléři, jimž ptáci přinášeli zprávy o pohybech cen akcií. Zakladatel dodnes fungující tiskové kanceláře Paul Reuter tak v letech 1851–1857 pravidelně posílal ze svého sídla na londýnské burze cenných papírů hejna holubů přes Lamanšský průliv do Paříže. Až do vybudování telegrafního vedení na stejné trase šlo o nejrychlejší způsob spojení.

Pokud jde o záchranné operace během katastrof, kdy jsou lidé uvězněni v sutinách nebo třeba pod zemí, využívají vývojáři designy navržené samotnou přírodou. Vznikli tak již například robotičtí hadí nebo švábí záchranáři, kteří se mohou velmi dobře pohybovat v omezeném a komplikovaném prostoru.

Čínští odborníci Pekingského technologického institutu vsadili na úplně jiné tvory, kteří nás udivují svými výkony v náročném terénu – potkany. Vytvořili robotickou variantu tohoto zvířete, kterou pojmenovali „Small-sized Quadruped Robotic rat“ neboli „SQuRo“. Nový robot připomíná potkana nejen tvarem a velikostí, ale také pohyblivostí a šikovností.

Šikovný robopotkan

SQuRo se dokáže otočit v prostoru o velikosti 48 procent jeho délky. To je mnohem méně než u ostatních čtyřnohých robotů podobné velikosti. Přestože váží pouhých 220 gramů, unese až 200 gramů nákladu, což mohou být například kamery nebo senzory.

TIP: Nový robotický červ ze Stanfordu bude zachraňovat přeživší při katastrofách

Robotický potkan se rovněž dokáže rychle vzpamatovat z pádu, protáhne se nepravidelným otvorem o šířce pouhých devíti centimetrů a udržuje si stabilní pohyb na svahu o sklonu až 15 stupňů. Pohyby robota řídí palubní mikroprocesor, který přepíná základní režimy pohybu podle náročnosti terénu. Tvůrci robota doufají, že po dotažení vývoje do konce by SQuRo mohl prohledávat místa katastrof a hledat přeživší anebo provádět inspekce či výzkum na obtížně dostupných místech.

Zákony nebeské mechaniky fungují spolehlivě. Bohužel v případě více než dvou těles nelze nalézt analytické řešení a pohyby většího počtu gravitujících objektů se musejí řešit numericky pomocí počítačů. Naštěstí existují situace, pro něž lze získat alespoň kvalitativní odhady: například pohyb málo hmotného tělesa, třeba umělé družice, v gravitačním poli dvou mnohem větších objektů. 

Typický příklad představuje družice v soustavě Země–Slunce nebo Země–Měsíc, kdy je možné nalézt až pět libračních bodů, v nichž se silová působení dvou dominantních objektů vyrovnávají. Tři z tzv. Lagrangeových bodů leží na spojnici gravitačních center, dva pak v oběžné rovině dotvářejí vrcholy rovnostranného trojúhelníku.

TIP: 1,5 milionu kilometrů od Země: Vesmírný teleskop Jamese Webba dorazil na místo

Lineární librační centra jsou nestabilní: Jakmile se z nich družice odchýlí, převládne gravitace jednoho z velkých objektů a sonda bod opustí. Musí si tudíž pomáhat občasnými korekcemi motorků. Plošné body jsou naopak stabilní a objekty v nich vydrží dlouhodobě i bez aktivní spolupráce raketových motorků. V některých případech tam nalezneme rovněž přirozená tělesa, tzv. trojány.

Mnozí by raději žili v samostatném katalánském státě spravovaném z Barcelony, druhého největšího města Pyrenejského poloostrova. Místo toho musejí dodržovat zákony tvořené španělskou vládou a parlamentem se sídlem v Madridu. Katalánce však může alespoň těšit, že má jejich domovina téměř s osmi miliony obyvatel status samosprávného společenství, a může tak udržovat tradice všeho, co je jedinečně místní. 

Hlavní lákadlo regionu tvoří vedle pláží a vysokých vrcholů Pyrenejí především jeho metropole. Ačkoliv má „pouze“ 1,7 milionu obyvatel, za kulturou a památkami tam míří 32 milionů zájemců ročně. Zhruba polovinu přitom tvoří návštěvníci, kteří si do města „odskočí“ jen na několik hodin z paluby obřích zaoceánských lodí. Ohromná koncentrace krátkodobých výletníků budí v místních rozhořčení, podobně jako v mnoha jiných turistických cílech na jihu Evropy, a nápisů s nelichotivými slovy „turisté, běžte domů!“ určitě pár uvidíte. 

Pokud se však nehodláte tlačit na přeplněných barcelonských bulvárech, uvítají vás jiné, často opomíjené poklady: třeba středověká Girona, surrealistické Figueres či malebné přímořské městečko Cadaqués, jež se stalo útočištěm mnoha umělců světového formátu. 

Na Kubu a zpátky

Mnozí géniové, které dnes veřejnost vnímá coby španělské rodáky, pocházejí právě z Katalánska: Na svět tam přišel architekt Antonio Gaudí i malíři Joan Miró a Salvador Dalí. Poslední jmenovaný trávil často jako malý prázdniny ve zmiňovaném Cadaqués a později žil v nedaleké rybářské vesnici Port Lligat, kde lze dnes navštívit jeho dům. Místní pobřeží Costa Brava pak zvěčnil na několika obrazech. 

Dalího vliv v obci dodnes nezmizel: Připomínky jeho působení najdete v bezpočtu malých obchůdků s uměleckými předměty i tretkami, stejně jako na obrazech zdobících řadu typicky bílých středomořských domů. Pozornost upoutá i mnoho vil v kubánském stylu, jež vyrostly poté, co někteří obyvatelé počátkem 20. století emigrovali do Karibiku, aby se posléze vrátili do svého rodiště a vybudovali si tam nový domov v duchu kubánské architektury. 

Vysněná hrobka

Zatímco v Cadaqués trávil pionýr surrealistické malby letní volno, jeho ostatky dnes spočívají pod bývalým městským divadlem ve Figueres, které slouží jako galerie Dalího fantaskních děl. Sytě červené Teatre-Museu Dalí nemůžete minout: Na střeše budovy připomínající rudý hrad se tyčí obří bílá vejce a dozlatova zbarvené sochy držící bochníky chleba. Jak zjistíte uvnitř, zmíněné prvky génia při tvorbě často inspirovaly – stejně jako manželka Gala, jejíž tvář na vás bude shlížet z mnoha děl.  

Rozhodně však nečekejte klasickou galerii s řadami obrazů. Mezi atrakce patří třeba Dešťový cadillac – předválečná limuzína, v níž sám autor jezdil, se sochou baculaté ženy na kapotě – dále Mojžíš s chobotnicí nad hlavou či kopie proslulých Tekoucích hodin, známých také jako Perzistence paměti. Kdo již Katalánsko prozkoumal důkladněji, snadno si uvědomí, že útesy na pozadí jejich ciferníků patří k výhledu na pobřeží Costa Brava poblíž Cadaqués. Celé Teatre-Museu Dalí bylo přestavěno a vyzdobeno tak, jak si umělec za života vysnil: Přál si, aby se galerie, jež později poslouží coby jeho hrobka, stala největším surrealistickým objektem světa.

Na útes se spacákem

Na Costa Brava se můžete ještě chvíli zdržet. Očekáváte-li slunné pláže a usrkávání typického nápoje sangría na lehátku pod slunečníkem, nebudete zklamáni. Na své si však přijdou i milovníci kratších či vícedenních túr: Od přímořského sídla Portbou, ležícího co by kamenem dohodil od hranic s Francií, se lze s batohem a spacákem dostat až k dovolenkovému letovisku Roses. Téměř celou dobu přitom můžete kopírovat pobřeží, takže se vám naskytne nejedna příležitost smočit znavené nohy v moři. Po stezce GR 92 rozdělené do pěti etap se dá zamířit do přístavu El Port de la Selva či právě do Cadaqués, trek nicméně zvládnete i za méně než pět dní. 

Zvolíte-li odbočku z hlavní značené trasy, nenechte si ujít útes Cap de Creus, kam vás z Cadaqués vyveze i turistický vláček: Jedná se o nejvýchodnější cíp Iberského poloostrova a další z míst zvěčněných na obraze Tekoucí hodiny. Obklopuje ho vyprahlá „měsíční“ krajina a dominuje mu bílý maják, který zároveň jako jeden z mála v okolí nabízí možnost se občerstvit. 

Moucha hrdinkou

Kromě Cadaqués a Figueres stojí za návštěvu především vnitrozemské Besalú s kamenným mostem z 12. století, na jehož sedmi pilířích se tyčí dvojice věží. O něco větší a známější je pak stotisícová Girona: Jde o hlavní město stejnojmenné provincie, jedné ze čtyř administrativních součástí Katalánska. Krásný výhled na středověké sídlo protkané křivolakými uličkami se nabízí ze starých hradeb, jež ho kdysi bránily před nepřáteli.

Bohužel město v historii několikrát padlo a právě díky jedné takové události získalo neobvyklého maskota – masařku. V roce 1286 překonali hradby francouzští nájezdníci, vtrhli dovnitř, začali drancovat a nezastavili se ani před branami kostela Sant Feliu, kde spočívá sv. Narcis. Dobyvatelé bažící po zlatě a cennostech hrobku otevřeli, místo pokladu je však čekalo nepříjemné překvapení, když zpod víka rakve vylétlo hejno bodavých much a vyhnalo prý Francouze z Girony do posledního muže. Od té doby tam mouchy domácí platí za hrdinky.

Pojďme bojovat!

Kromě románské a gotické architektury ukazuje dnešní Girona i moderní tvář. Například železný červený most klenoucí se přes řeku Onyar představuje dílo Gustava Eiffela, který jej navrhl krátce předtím, než se v Paříži pustil do budování legendární věže. Mimochodem nejde o jediný most ve městě: Historické centrum totiž protínají hned tři další toky – Ter, Gallimants a Güell. Ulice lemované barevnými domy pak nabízejí ještě jeden pohled: Jak je v katalánských městech zvykem, v hojném počtu je zdobí národní vlajky a transparenty se slovy „Lluitem i guanyem la independència!“, tedy „Pojďme bojovat a získáme nezávislost!“.

TIP: Baskicko: Země nejzáhadnějších Evropanů

Z anglických nápisů jako „Evropo, probuď se a propusť politické vězně!“ lze potom rychle pochopit, že politika není Kataláncům lhostejná. Snahy o získání vytoužené samostatnosti však zatím nevedly ke kýženému výsledku: Poslední referendum o nezávislosti v říjnu 2017 prohlásila centrální španělská vláda za neplatné, a před třemi lety poslal dokonce soud devět katalánských politiků kvůli otevřené podpoře hlasování na 9–13 let do vězení. 

V okamžiku vstupu Velké Británie do války se černošští rekruti nacházeli ve všech složkách královských ozbrojených sil. Během následujících měsíců se v náborových kancelářích dobrovolně hlásili další poddaní Jeho Veličenstva tmavé pleti, které následovali obyvatelé Západní Indie (historické označení Antil a Baham). Muži z karibských držav putovali na půdu „matky vlasti“ na vlastní náklady a rozhodnuti pomoci koruně v nejtěžších dobách.

Z Afriky i Karibiku

Tito dobrovolníci měli být rozděleni mezi různé formace, ale nakonec z nich armáda roku 1915 ustavila Britský západoindický pluk. První batalion se v Sussexu zformoval v září a jeho čtyři roty zahrnovaly vojáky z Britské Guyany, Trinidadu, Barbadosu, Svatého Vincence a Grenadin. Do roku 1918 dosáhl počet praporů dvanácti a regimentem prošlo 15 204 mužů, přičemž dvě třetiny dobrovolců připluly z Jamajky.

Pluk bojoval zejména v Palestině a Jordánsku proti tureckým vojskům. O jeho kvalitách svědčí citace z telegramu generála Edmunda Allenbyho jamajskému guvernérovi: „Jsem potěšen, že Vás mohu informovat o udatném chování kulometčíků z 1. praporu během dvou přepadů tureckých zákopů. Muži všech šarží prokázali navzdory těžké palbě nepřítele chrabrost a v nemalé míře přispěli k úspěchu operace.“

Práce místo boje

Část praporů působila i ve Francii a Flandrech, za což si 81 černošských vojáků vysloužilo vyznamenání. Někteří historikové však upozorňují, že ve skutečnosti byla pozice příslušníků Britského západoindického pluku těžká a ovlivněná rasismem. Zpravidla jim veleli bílí důstojníci, kteří je využívali jako pracovní sílu – například muži 3. a 4. praporu v létě 1916 působili na západní frontě výhradně jako nosiči munice. Také mnozí další vojáci tmavé pleti strávili většinu času pokládáním kabelů nebo hloubením zákopů.

I z těchto důvodů zaznamenal pluk v boji nízké ztráty 185 padlých, zato dalších 1 071 zemřelo kvůli nemocem a 697 utrpělo zranění. Na bojiště zamířili též černoši z Nigérie, Zlatonosného pobřeží, Sierry Leone, Gambie a dalších afrických kolonií. Zprvu strážili hranice svých území, která sousedila s vilémovskými državami, později sehráli důležitou roli při vytlačování Němců z kontinentu. Vedle nich sloužilo monarchii v letech 1914–1918 v uniformovaných pracovních oddílech Labour Units na 60 000 Jihoafričanů a 120 000 dalších černochů.

Ukázat vlastenectví

Ve Spojených státech čelili lidé tmavé pleti rasové segregaci v každodenním životě i ozbrojených silách. Mnozí černošští muži pojali vstup USA do války jako příležitost prokázat svůj patriotismus v naději, že je pak vláda uzná coby plnoprávné občany. Obratem se do služby přihlásilo 20 000 Afroameričanů. Když v květnu 1917 vstoupil v platnost zákon Selective Service Act, který zaváděl brannou povinnost, rasisticky uvažující politici proti vojenskému výcviku černochů brojili. Ve Washingtonu však padlo rozhodnutí Afroameričany do odvodů zahrnout a jen do 5. července se do kanceláří dostavilo zhruba 700 000 z nich.

Pokračování: Proti nepříteli i rasismu: Černoši na frontách první světové války (2)

Segregace provázela černošské vojáky v US Army už od prvních chvil. Náboráři měli pokyn odtrhnout levý spodní roh formuláře, čímž označovali dalším úředníkům barvu brancovy pleti. Afroameričtí důstojníci nesměli být cvičeni společně s bílými a pro tento účel vznikly samostatné tábory. Během října 1917 vzešlo z jediného z nich (Fort Des Moines) 600 černošských kapitánů a poručíků.

Nadměrné používání kuchyňské soli má negativní dopady na lidské zdraví. Problémem je sodík, jehož nadměrný příjem zvyšuje riziko kardiovaskulárních problémů. Slaná chuť je ale pro lidi důležitá a omezování používání soli v kuchyni tak není úplně snadné.

Pozoruhodné řešení nabízejí japonští odborníci z tokijské Univerzity Meidži a potravinářské společnosti Kirin Holdings, kteří vyvinuli elektrické jídelní hůlky propojené s nositelným počítačem upevněným na zápěstí strávníka. Jejich vynález pomocí velmi slabého elektrického proudu dokáže stimulovat chuťové buňky a jídlo tak chutná slaněji.

Elektrická stimulace chuti

Výzkumníci svůj vynález otestovali na 36 dobrovolnících. V experimentu jim podávali slaný gel ve dvou variantách – slanější s obsahem 0,8 procent soli a méně slaný s 0,56 procenty soli. Účastníci experimentu při běžné konzumaci správně označili jako slanější gel s vyšším množstvím soli a naopak. 

TIP: Náhražky kuchyňské soli by mohly zachránit miliony životů ročně

Když ale dobrovolníci použili při konzumaci méně slaného gelu zmíněné elektrické jídelní hůlky, vnímali tento gel jako 1,5× slanější. Účastníci experimentu rovněž udávali, že při pojídání tradiční japonské polévky miso s nižším obsahem soli zlepšilo použití elektrických hůlek chuť tohoto pokrmu.

Výzkumníci si od svého vynálezu slibují, že by nižší spotřeba soli mohla snížit množství problémů s vysokým krevním tlakem, jenž může přinášet vážnější srdeční či jiné onemocnění.

Robotické vozítko Perseverance natočilo video marsovského „zatmění Slunce“. Na záznamu, který trvá zhruba 40 sekund, je zachycený přechod většího ze dvou měsíců rudé planety – Phobosu, přes sluneční kotouč. Podle JPL automatický průzkumník záběr pořídil pomocí kamery nové generace Mastcam-Z už 2. dubna, tedy v 397. marsovský den své mise na rudé planetě. „Zatmění“ na Marsu probíhá podstatně kratší dobu, než trvá tento úkaz typicky na Zemi, a Slunce při něm není zastíněno úplně. Phobos je totiž 157× menší než Měsíc.

„Tato pozorování mohou vědcům pomoci lépe porozumět oběžné dráze Phobosu a tomu, jak jeho gravitace působí na povrch Marsu, což nakonec utváří kůru a plášť rudé planety,“ vysvětlují zástupci JPL význam uvedeného videa.

TIP: Záhada na Marsu: Místní zatmění Slunce vyvolávají nepatrné otřesy

Fotografie zatmění Slunce na Marsu pořídila už v roce 2004 dvojice robotických vozítek NASA Spirit a Opportunity a později v tom pokračoval další rover Curiosity. Perseverance zachytil přechodu Phobosu přes kotouč hvězdy v detailu s dosud nejvyšší snímkovou frekvencí.

Larvy mihulí, tzv. minohy, žijí zavrtané v bahně a živí se drobnou potravou, kterou filtrují z okolní vody. Dospělé mihule mají kruhovitý ústní otvor vybavený ostrými zoubky. Přisávají se na tělo ryb a obětem sají krev. Kromě toho se živí i tkáněmi z rány. Oběť mihule nemusí na následky útrap způsobených cizopasníkem zahynout, přesto dokážou mihule napáchat na populacích ryb velké škody. 

Na vlastní kůži se o tom přesvědčili ve 20. letech minulého století rybáři z Velkých jezer na pomezí USA a Kanady. Po otevření Wellandského plavebního kanálu, kterým byla jezera spojena s Atlantikem, pronikly z moře do jezer mihule mořské (Petromyzon marinus) a zdevastovaly tam populace lovených ryb, především sivenů. Rybolov na jezerech zkolaboval. Bankrotovali i výrobci člunů, sítí a dalších rybářských potřeb. Stejně se vedlo firmám, které úlovky ryb z Velkých jezer zpracovávaly.

Kruhovitý ústní otvor mihule mořské (Petromyzon marinus) je v porovnání s mihulí říční vybaven větším množstvím ostrých zoubků. (foto: Shutterstock)

Cizopasné mihule jsou kočovníci. V raných fázích života migrují po proudu řek do jezer nebo až do moře. Před završením dospělosti se vracejí na horní toky řek. Netáhnou přímo na místa vlastního zrodu. Při výběru řeky, do níž vplují, se řídí čichem. Pokud k nim voda přináší molekuly vylučované minohami, mohou se spolehnout, že vzhůru proti proudu jsou zcela jistě místa, kde jejich potomstvo najde příhodné podmínky k životu. K boji s mihulemi se dnes používají toxiny, které neškodí jiným vodním organismům. Vyvinuty byly i lapáky nastražené na migrující mihule. Jako návnady se v nich využívají synteticky připravené molekuly vylučované minohami.

TIP: Nebezpeční a přesto krásní: Jak vypadají paraziti pod mikroskopem

Z parazitických druhů mihulí se vyvinuly i druhy neparazitické. Ty nemigrují a v dospělosti vůbec nepřijímají potravu. Takovou dvojici „satelitních“ druhů jsme mohli dříve potkat i v našich vodách. Protějškem parazitické mihule říční (Lampetra fluviatilis) je neparazitická mihule potoční (Lampetra planeri). Dnes se v české přírodě vyskytuje jen mihule potoční. Mihule říční stejně jako mihule mořská už u nás nežijí.

Pokud si myslíte, že dnešní fenomén hoaxů a falešných zpráv je něco nového, musíme vás zklamat. Samotné slovo hoax pochází z Anglie 17. století a označuje nevyžádanou zprávu s podvodným, klamavým či mystifikačním obsahem. Podívejme se na tu nejslavnější…

„Jan, kněz při všemocné slávě Boží a moci našeho Pána Ježíše Krista, Krále Králů a Vládce Vládců, svému příteli Emanuelovi, vládci Konstantinopole, zdraví ho a přeje mu zdraví, prosperitu a pokračování nebeské přízně.“ Tak začínal jeden z nejslavnějších dopisů historie, který ve středověké Evropě přiživil plameny touhy objevovat svět. Sliboval evropskému křesťanstvu, že na této cestě bude mít mocného spojence. Napsal ho kněz Jan, vládce obrovské křesťanské říše, která se rozkládala za Indií a Persií a skrývala plno divů. Rozeslal ho „celebritám“ křesťanské Evropy – namátkou například byzantskému císaři a císaři Svaté říše římské Fridrichu Barbarossovi. Jenže dopis byl falzum. Nikdy už nezjistíme přesně, kdo a proč ho vytvořil. 

Křesťané v Indii

Každá pověst musí někde začít a musí mít svůj reálný základ. Tato není výjimkou. Apokryfní Skutky Tomášovy, sepsané někdy na začátku 3. století, líčí cestu apoštola Tomáše do Indie, kde obracel na víru tamní domorodce. Zpočátku se tam Tomášovi vůbec nechtělo. Bůh se mu musel zjevit a opakovaně ho navádět. A když se Tomáš stále nedokázal rozhoupat, Ježíš se objevil v lidské podobě a prodal Tomáše jako otroka jednomu kupci. S ním už Tomáš vyrazit musel – byť nedobrovolně. 

Indie prý byla rozdělena na dvě království. Zatímco v jednom bude mít Tomáš velký úspěch a na víru přivede i místního krále a jeho dvůr, v druhém se mu povede o dost hůř. V zemi plné různých divů a zázraků se mu sice povede přivést k víře královu manželku i služebnictvo, ale přinese mu to také mučednickou smrt. Rozhněvaný král ho nechá probodat kopími. 

Kniha Tomášových skutků se šířila od 3. století dál. Vyprávění o velkých zázračných říších inspirovalo tisíce křesťanů. Opájeli se myšlenkou, že kdesi na východě leží země, se kterou se zkrátka chtějí spojit. Postoj samotné církve nadšením nehýřil. Skutky Tomášovy byly dokonce na Tridentském koncilu v 16. století označeny za heretickou, tedy kacířskou knihu.

Nestoriáni a další střípky

Země kněze Jana měla i další logický původ. Na území Persie totiž křesťanská církev skutečně fungovala. Tvořili ji nestoriáni, kteří se dostali do konfliktu s konstantinopolským patriarchou. Tato odnož křesťanství totiž mimo jiné proklamovala úplně oddělení Ježíšovy lidské a božské podstaty. Když roku 431 Efezský koncil prohlásí nestoriánství za kacířství, řada jeho vyznavačů odešla do Persie. Tam rychle rostou a expandují. A to dokonce i poté, co oblast zaberou muslimové: nestoriáni jsou prohlášeni za „dhimmi“, čili chráněné bezvěrce s vlastními právy, a hlavně povinnostmi. Nestoriánská církev i v tomto období expandovala a směřovala misijní činnost dál do Indie i Střední Asie.

Další střípky do legendy vnesli mniši, kteří odešli vyjednávat s vůdci velkých mongolských říších o spolupráci proti muslimům a po cestě potkávali částečně i zcela pokřesťanštěné komunity. Kmenové svazy a říše, které ovládaly prostor střední Asie a Mongolska, totiž neměly žádná omezení pro víru svých poddaných vazalů. Dokud platili tribut a účastnili se válek, neměly důvod jim do náboženství zasahovat – podobnou situaci jsme mohli vidět i v Rusku pod nadvládou Tatarů.

V roce 1141 zase Seldžukovští Turci, ve své době největší síla muslimského světa, utrpěli hrozivou porážku od chána Yelü Dašiho. Což je jméno, které se dá s trochou fantazie a odkazy na dříve známé legendy, zkomolit na kněze či biskupa Jana. V armádách Yelü Dašiho bojovali i nestoriánští křesťané a sám chán byl buddhista. Pro tehdejší křesťany „není muslim” automaticky znamenalo „je křesťan”. Tato zpráva také silně povzbudila křižáky v přesvědčení, že přece jen bude možné muslimy porazit, obzvláště s pomocí mocného a svatého východního spojence.

A všechny tyto zprávy a drobné střípky přicházely v době, kdy se informace šířily vskutku obtížně. Každá zpráva byla cestou postupně rozmlžena, mnohokrát přeříkána a pak reinterpretována podle chuti mluvčího. Kdo chtěl v říši kněze Jana věřit, mohl najít řadu skvělých argumentů.

Fontány mládí i drahokamy

Jak ale měla popisovaná země vypadat? Autor dopisu ji popsal přesně na hranici uvěřitelnosti. Její politický systém odpovídá velkým impériím té doby, či tomu, co si mohl dobový člověk představit. Nejedná se o jednotný stát, místo toho se Janova říše skládá ze sedmdesáti dvou království, z nichž pouze některá jsou křesťanská, všechna jsou ale Janově autoritě zcela podrobená. Rozkládá se mezi pustinami, nad kterými vychází Slunce (Himaláje či Altaj?) a sahá až k opuštěnému biblickému Babylonu. Centrum říše Jan nazývá “tři Indie” –  a právě tam má být uloženo tělo apoštola Tomáše. 

Říše je plná lákadel, které adresáti dopisu dobře znali – přetéká mlékem a medem, za řekou Indus leží obzvláště bohaté části blízké samotnému ráji. Tam lze spatřit i fontány mládí. Najdete zde nekonečné suché moře, které nikdy nikdo nepřekonal, ale které občas vydá nesmírně chutnou rybu. Jinde je zase možné natrefit na kamenitou řeku, ze které místní lidé dobývají bohatství smaragdů a dalších drahokamenů. Zdejší mladíci se cvičí, aby dokázali pod vodou přežít tři dny – a všechny drahocennosti, které naloví, nabízí prvně Janově říši a až zbytek prodávají dál.

Dopis objasňuje i záhadu deseti ztracených kmenů Izraelitů: ti žijí právě za touto řekou pod vládou vlastních králů, kteří odvádějí Janovi tribut. U úpatí hory, která se stejně jako její řecký předobraz jmenuje Olymp, vyvěrá pramen, který hodinu co hodinu mění svou chuť. A tři dny cesty od tohoto pramene bychom našli Ráj, ze kterého byl Adam vyhnán za svůj hřích. 

Bájná zvířata a lidojedi

Fauna v zemi krále Jana je také pozoruhodná: ve výčtu jsou vedle aligátorů, koní a dalších běžných zvířat zmíněni i gryfové, rohatí lidé, pygmejové, kentauři, satyrové a lidé s očima vzadu i okem jediným. Nenajdeme zde ale jedovaté škorpiony, trávou se neplíží žádní nebezpeční hadi. 

Mezi královy poddané pak patří také národy, které pojídají maso lidí a maso pošlých zvířat. Když Jan uzná za vhodné, pošle tyto válečníky na své nepřátele a pak se nezastaví, dokud je nepozřou. Stejně podivuhodné je i místní rostlinstvo – vyskytuje se zde cenný pepř, ale i magické byliny, které plaší zlé duchy a nutí je vyjevit jejich pravou podobu.

Když vyjede kněz Jan do války, nese sebou čtrnáct bohatě zdobených zlatých křížů a nespočet zástav. Když hoduje, sedí s ním 12 arcibiskupů, 12 biskupů, 7 králů, 62 vévodů a 256 hrabat a markýzů. Do jeho paláce není možné pronést jed a v jeho zemi nelze lhát. Kdo jednou zalže, je pro ostatní ztracený a nikdo na něj nebere ohled – jako by ani nežil. Svou rozsáhlou říši pak spravuje díky velikému zrcadlu, které stojí chráněno třemi tisíci muži před jeho palácem a toto zrcadlo mu ukazuje, co se kdekoliv děje. Zkrátka – když vám přijde takový dopis, válka s muslimy hned vypadá jednoduše. 

Hledání země kněze Jana

Bájnou zemi kněze Jana zkoušel hledat kde kdo. Dopis podnítil křižácké naděje. Přispěl také k prestiží západního císaře a zažehl plamen naděje, že bájná země plná dobrých věcí blízko Ráje může existovat!

TIP: Avalon, Lemurie, Atlantida: Bájné ostrovy, které lidé nepřestali hledat

Postupně byla vytipována různá místa, kde se cestovatelé setkali s křesťanstvím. První měla být až kdesi za Indií a Persií, možná v zemích, kde pod vládou Mongolů žily křesťanské kmeny. Pak přímo v Indii, kde poutníci našli velké křesťanské církve hlásící se k nestoriánství a odkazu apoštola Tomáše. A nakonec v Etiopii, kde se odděleně od Říma uchovala dlouhá, prakticky nepřerušená křesťanská tradice. 

Tu vytouženou říši ale nakonec nikdo nenašel a najít nemohl. Bez mýtu o ní a bez objevitelských výprav, které ji hledaly, by si však dost možná Evropané nepodmanili většinu planety a všechny její skutečné zázraky.