Psi pampoví (Lycalopex gymnocercus) jsou jsou všežravé šelmy, ale jejich potrava se ze 75 % skládá z hlodavců a ptáků. Život psů pampových je relativně osamělý. Jiné jedince svého druhu totiž tato zvířata vyhledávají pouze v období rozmnožování. Tehdy se dávají dohromady páry, které spolu drží od okamžiku zabřeznutí samičky až po osamostatnění mláďat. Není přitom známo, zda se totožné páry sdružují i v dalších letech, nebo si každý hledá nového partnera.

Sběrači zbytečností

Samička je březí asi dva měsíce a když v doupěti přivede na svět obvykle jedno až pět mláďat, partner jí i mláďatům shání a do doupěte přináší potravu. Není známo, kdy mláďata dospívají, ale je jisté, že ve věku tří měsíců začínají lovit se svými rodiči.

Byly zaznamenány dva projevy chování psů pampových, které zvlášť stojí za zmínku. Jednak mají tendenci shromažďovat ve svých doupatech předměty, pro něž nemají žádné využití – kousky oblečení a kůže. A za druhé často předstírají smrt když se k nim blíží člověk. Tehdy se vrhnou na zem a ztuhle leží se zavřenýma očima. Takto vydrží do okamžiku, kdy nebezpečí pomine. 

TIP: Návštěvník z cizích krajů: Šakalové se začínají zabydlovat také v Česku

Ačkoli jsou primárně nočními tvory, v oblastech, kde není moc lidí, mohou být aktivní i během dne. Lidé je často hubí, protože je podezřívají z útoků na dobytek. Jinak se mohou obávat pouze dravých ptáků a větších predátorů než jsou sami. V oblastech, kde psů pampových ubylo, byl zároveň zaznamenán vzestup počtů malých hlodavců a dalších škůdců, což se negativně projevilo na tamním zemědělství. 

Raketa SLS (Space Launch System) ani napotřetí neprošla takzvaným „mokrým testem“ (Wet Dress Rehearsal) – zkušebním naplněním nádrží rakety palivem, po kterém nenásleduje zážeh, ale opětovné vypuštění. První dva pokusy o natankování paliva z 3. a 4. dubna skončily neúspěšně. 14. dubna proto proběhl další pokus. Technici NASA již s předstihem rozhodli o omezeném tankování horního stupně z důvodu vadného ventilu. Ten chtějí vyměnit po přesunutí SLS zpět do budovy Vehicle Assembly Building (VAB). Horní stupeň tak mělo čekat jen chlazení palivového potrubí a palivo měl tankovat centrální stupeň.

V průběhu tankování byl ale test kvůli úniku paliva přerušen. Místo úniku se nacházelo na čerpacím stojanu, připojeného k mobilní odpalovací plošině. Pohonné látky tak musely být odčerpány. Chladicí test horního stupně proběhl v pořádku.

NASA původně plánovala další pokus 21. dubna, během víkendu ale plány změnila a rozhodla vše vyřešit v hale VAB, kam se plošina s raketou a lodí vrátí. Technici NASA se mají zaměřit na všechny problémy, které byly v minulých dnech objeveny – od úprav přívodního potrubí plynného dusíku, přes výměnu vadného heliového zpětného ventilu v horním stupni, až po opravu příčiny úniku kapalného vodíku v čerpacím stojanu.

TIP: Zpoždění NASA: Přistání na Měsíci v roce 2024 zřejmě nebude možné

Problémy klíčového předstartovního testu mohou ovlivnit plánovaný termín startu rakety. Nejbližší startovní okno pro misi Artemis I se otevře od 6. června do 16. června, další pak od 29. června do 12. července. Zda jde stále o reálné termíny ukáže až analýza dat po přesunu rakety SLS do budovy Vehicle Assembly Building.

Endovaskulární intervence se v některých případech používá k léčbě mrtvice či aneurysma. Zákrok spočívá v zavedení tenkého vodícího drátu cévami do mozku, až ke krevní sraženině. Sraženinu pak speciálně vyškolený neurovaskulární chirurg fyzicky odstraní anebo ji rozpustí působením léčiv.

Zákrok je obvykle nutné provést co nejdříve, protože krevní sraženina brání zásobování určité části mozku kyslíkem, což může mít devastující a nezvratné následky. Pokud je ale pacient příliš vzdálený od specialisty, nemusela by se mu dostat potřebná péče včas. To je příležitost pro nový telerobotický systém inženýrů amerického Massachusettského technologického institutu (MIT).

Záchrana života na dálku

Tento systém může být umístěný v malé lokální nemocnici, kam dorazí pacient. Operační zákrok samotný ale poté provádí specialista, který se nachází například v nemocnici ve velkém městě. Podle MIT jde o velmi intuitivní systém – během testů provedených na průhledném modelu krevních cév v mozku se neurochirurgové naučili používat systém k nasměrování drátu do cílového místa již po pouhé hodině tréninku. 

TIP: Úsvit telechirurgie: Italští lékaři zvládli precizní operaci přes internet

„Naše představa je taková, že pacient nebude převážen do vzdálené velké nemocnice, ale do místního zdravotnického zařízení, kde ho zdravotníci připojí k telerobotickému systému,“ popisuje ve vědeckém magazínu Science Robotics využití systému vedoucí výzkumu a vývoje profesor Süan-che Čao. „Neurochirurg bude na dálku sledovat pacienta pomocí rentgenového zobrazování a díky robotickému systému ho stihne operovat včas,“ dodává profesor Čao.

Pánové, máte doma něco, co by mohlo připomínat inteligentního robota? 

Karel Zimmermann (KZ): Ne.

Matěj Hoffmann (MH): Já mám doma jen robotický vysavač Roomba, ale můžeme se bavit o tom, nakolik je tenhle robot inteligentní… Ale jde o prvního robota, kterého se prodaly miliony kusů. K tomu, co dělá, inteligentní být nepotřebuje, v čemž tkví jeho síla. 

Ptám se proto, že pokud mají lidé doma něco, čemu by se dalo říkat „robot“, pak je to maximálně vysavač. Jenže v polovině minulého století autoři sci-fi předpovídali, že touto dobou budou po Zemi dávno běhat robotičtí služebníci. Kde se stala v předpovědích chyba? 

MH: V padesátých letech se zrodila umělá inteligence: Konkrétně v roce 1955 udělal John McCarthy (počítačový průkopník, autor termínu „umělá inteligence“ – pozn. red.) v Dartmouthu konferenci, která měla načrtnout, kam se bude vývoj ubírat. Tehdy inženýři věřili, že se zdokonalováním počítačů dokážeme také rozlousknout, jak funguje lidská inteligence. Mysleli si, že vyvinutí obecné umělé inteligence je pouhou otázkou času a že třeba již za deset let by tu mohla být a sloužit. Že by ji pak měli napojit na nějaké senzory a motory, nepovažovali vůbec za zajímavé, pokládali to za triviální úkol. V podstatě věřili, že když vyřeší onu „těžkou“ část – třeba jak naučit stroj hrát šachy – pak už se všechno jen napojí na robota a ten bude vše umět. Což se ukázalo jako velký omyl.

Umělá inteligence se nakonec skutečně hodně zdokonalila a spoustu formálních i symbolických problémů dokázala rozlousknout. Vědcům však chvilku trvalo zjistit, že než robot vstane a podá někomu hrnek, bude potřeba vyřešit ohromnou spoustu praktických problémů. 

KZ: Za představou, že do pár let budou roboti fungovat, ovšem nestáli jen spisovatelé sci-fi. Totéž tehdy tvrdili slavní vědci. Oni skutečně očekávali, že je budoucnost na dosah. Ve firmě IBM se koncem padesátých let nechali slyšet, že do tří let zvládnou počítače v reálném čase překládat lidskou řeč, a to mezi různými jazyky. A teprve dnes jsme tomu blízko, přestože určité problémy přetrvávají.

Podobně Marvin Minsky (jeden z průkopníků výzkumu umělé inteligence – pozn. red.) v sedmdesátých letech tvrdil, že do tří až osmi let budou mít stroje obecnou inteligenci podobnou té lidské. A od té doby se tvrzení, že stojíme na počátku revoluce, objevuje stále dokola. Takže my bychom se podobným predikcím rádi vyhnuli, aby je na nás někdo za dvacet let nevytáhl (směje se). 

Další věc je, že lidé chybně generalizují. Mají totiž pocit, že když umí počítač dobře vyřešit jednu úlohu, zvládne i ty ostatní. U lidí to tak funguje: Pokud mě někdo porazí v šachu, předpokládám, že mi dokáže poradit, jak se dostanu na autobus. Jenže u počítačů to neplatí. 

Z posledních dostupných dat plyne, že se v roce 2019 vyrobilo 370 tisíc robotů. Po celém světě jich tak nyní operují asi tři miliony, z toho většina ve výrobním průmyslu – v produkci aut a elektroniky. Máte pocit, že ta čísla ještě mohou růst? 

MH: Víme, že nejvíc robotů dnes nakupuje Čína. Odhadem odebere polovinu všech vyrobených jednotek, protože má kde inovovat. Německo či Japonsko už spíš jen obnovují a modernizují. Ale obecně je pořád kam růst. V továrnách najdete spoustu pozic, na nichž člověk vykonává tentýž jednoduchý úkon pořád dokola osm hodin v kuse – což se dá jednoduše automatizovat. Hodně se to týká naší republiky, přestože v počtu robotů na hlavu zaujímáme spolu se Slovenskem jedno z předních míst na světě. Pokud ovšem odhlédneme od těchto jednoduchých manipulátorů, vývoj směrem k humanoidním robotům potrvá ještě dlouho. K nějaké ekonomické rentabilitě se určitě nedostaneme dřív než za deset či dvacet let. 

KZ: Ekonomové očekávají – a stejné předpoklady už zaznívaly v padesátých letech – že dvacet až třicet procent pracovních pozic brzo převezmou roboti. Já si myslím, že nárůst bude spíš lineární než exponenciální. Celou robotiku jako obor ohromně posunulo takzvané hluboké učení, takže teď stroje dokážou dobře rozpoznávat obrázky a rozumět lidské řeči. Ale jednalo se spíš o ojedinělý úspěch než o nějaký zlom, jenž by nastartoval exponenciální růst technologií – což se třeba povedlo po objevu elektřiny. Pravděpodobněji nás teď čeká rozvoj softwarových agentů, kteří nahradí lidi vykonávající stereotypní úkoly na počítači. To půjde zautomatizovat dřív než práci člověka v továrně, který dělá nějakou ne úplně triviální činnost, která se neopakuje stále dokola, při níž navíc třeba kontroluje výrobek. Fyzický svět je pro tvůrce robotů výrazně obtížnější než ten virtuální. 

Lidé pracující s počítači dlouho věřili, že se jich robotizace příliš týkat nebude, ale jak zdá, opak je pravdou. Řada amerických právnických firem dokonce přestala využívat koncipienty na juniorských pozicích k zodpovídání běžných dotazů klientů, protože specializovaný software zvládne totéž mnohem efektivněji. Máte tedy dojem, že rozvoj zmíněné virtuální robotiky bude podstatně rychlejší než ve fyzickém světě? 

KZ: Určitě, a to proto, že se dá daleko rychleji vyvíjet a testovat. Dám něco dohromady a hned se můžu podívat, jak to funguje, a pokud nefunguje, tak to opravit. V reálném světě se jedná o problém. Můžu vymyslet motor pro robota, ale než se dostanu k tomu, abych ho vylepšil, uplyne klidně rok nebo i pět. Navíc jsou investice do vylepšení hardwaru daleko větší než v případě softwaru. 

MH: Já bych tomuhle virtuálnímu světu neříkal robotika. Jde prostě o umělou inteligenci, pro mě je robotika ve fyzickém světě. Aby se umělá inteligence mohla učit, potřebuje ohromné množství dat, která musí někdo anotovat, což je ale v robotice problém. 

KZ: Hodně dat můžeme nejsnadněji získat ze simulátoru. Jenže hrdlo láhve je pro robotiku v reálném světě právě přenos ze simulace do fyzické skutečnosti. Můžu mít sice super počítačový simulátor, na kterém robota něco naučím, ale když to potom pustím do mechanického stroje, výsledek často nefunguje a není jasné, co s tím. Dneska se hrozně moc výzkumu věnuje tomu, jak přenášet znalosti mezi doménou simulátoru a doménou reality. Pokud by se zde povedl nějaký zásadní průlom, významně by ovlivnil celý obor. 

Už jsme zmínili, že se většina robotů využívá v průmyslu, ale nedávno se objevily i stroje na sběr jahod. Například americké farmy dlouhodobě trpí nedostatkem pracovníků a lockdowny příchod pracovních sil třeba z Mexika dál omezily. Dokážete si představit, kde všude se ještě roboti prosadí? 

KZ: Nejspíš v oborech, kde selhání moc nevadí – tedy tam, kde nehrozí, že by robot někoho zabil. V zemědělské a industriální robotice spočívá velký potenciál. Pak se roboti určitě hodí pro uklízení, pokud jsou dostatečně malí, aby nemohli nikoho zranit. U autonomních aut zůstává otázkou, zda lidé budou ochotni akceptovat nějaké procento zabitých řidičů bez jasně označitelného viníka – a to i v případě, že procento nehod bude prokazatelně nižší než u lidských řidičů.

MH: Jahody představují měkké předměty, ty se nyní hodně řeší. Třeba časopis Soft Robotics („měkká robotika“ – pozn. red.) má aktuálně v robotice druhý největší impakt faktor (důležitost a kvalita časopisu měřená počtem citací ve vědeckých pracích, které se odvolávají na články v něm publikované – pozn. red.). A tam se řeší buď manipulace s měkkými věcmi, nebo vytváření robotů z měkkých materiálů. Což sice z inženýrského pohledu znamená noční můru, ale právě teď se tomu věnuje spousta týmů. 

Ovšem zpátky k otázce: S tím nahrazováním lidí bych byl opatrný. Navštívil jsem pár výrobních robotických linek a stroje mají ještě pořád velký problém s jemnou manipulací. Vzít díl, vložit do něj pérko a zkontrolovat, že je vložené správně – to představuje pro robota strašně těžkou úlohu. A na lince, kde se vyrábějí BMW, si nemůžete dovolit experimentovat a zkoušet, kolik robot udělá chyb. Takže tady bude nahrazování lidí asi ještě nějakou dobu odolávat. Určitě se však roboti prosadí třeba ve zpracování jídla. Donedávna se nikdo nechtěl moc pouštět do manipulace s vlhkými či slizkými věcmi, protože je to inženýrsky nepřátelské, ale situace se mění, skrývá se tam potenciál. 

V čem spočívá „nepřátelskost“ měkkých materiálů? 

MH: Aby mohli inženýři něco modelovat, chtějí, aby bylo všechno tuhé a lineární, aby se dalo předpovědět, jak se bude výsledek chovat. Jenže práce měkkých materiálů se strašně špatně odhaduje. 

KZ: A samozřejmě jde o křehkost. Když je něco měkké, můžu to snadno rozmáčknout. 

Jak si mám takového měkkého robota představit? Jako něco z plastu a gumy? 

MH: Hodně se využívá silikon. Můžete se podívat třeba na už starší, ale slavný projekt Octopus, kde inženýři studovali pohyby chobotnice. Chapadla představují strašně složitou věc, mají nekonečný počet stupňů volnosti. Jedná se o úplně jiný svět, nesmírně vzdálený běžné inženýrské praxi. 

Pane Hoffmane, vy se věnujete humanoidní robotice. Dokážete odhadnout, kam směřuje aktuální vývoj? Před pár měsíci odhalila firma Boston Dynamics nejnovější verzi robota Atlas, který zvládá parkour – skáče přes překážky, a dokonce umí salto vzad. Ještě před pěti lety byli přitom inženýři rádi, že udělá pár kroků a nespadne, takže z laického pohledu jde o ohromný posun. Blíží se nějaká rozumná aplikace zmíněných strojů v reálném provozu? 

MH: Situace s Boston Dynamics je trochu složitá v tom, že oni vždycky na nějaký problém vrhnou tým inženýrů a danou věc „vytuní“ – jenže nikdy nevíme, jak moc je vlastně robustní. Faktem zůstává, že ještě před pár lety na soutěži DARPA Challenge ti roboti neustále padali i při pokusu otevřít dveře… 

Co se týká praktické aplikace, určitě půjde o domácnosti. Nechceme si přestavět byt jen proto, aby v něm nějaký robot mohl fungovat. Humanoidní konstrukce tedy umožňuje, aby se pohyboval stejně jako my, aby třeba dokázal překročit práh, viděl na stůl a uměl něco zvednout ze země. Navíc se nám s ním dobře komunikuje, protože mluvit s bedničkou typu Alexa (hlasově ovládaný asistent firmy Amazon – pozn. red.) je pro nás nepřirozené. Současně je to však strašně těžké. Dneska třeba můžete mít doma humanoidního robota Peppera, který zvládne videohovory s příbuznými a zahraje si s vámi slovní fotbal, ale že by fyzicky pomohl s prací, na to si ještě pár desítek let počkáme. Například na univerzitě v Karlsruhe vyvíjejí humanoidní roboty Armar už dvacet let, nicméně naplnit myčku – což v klidu zvládne moje tříletá dcera – pro ně znamená velký boj. 

KZ: Já bych jen dodal k tomu videu s Atlasem a jeho saltem jednu věc: Jde o další příklad chybné generalizace. Salto je těžké pro člověka, takže když ho zvládne robot, předpokládáme, že zvládne i jiné – pro člověka snadnější – věci. Jenže tak to není. Salto představuje specifický úkol „vytuněný“ pro rovný terén v jednom konkrétním místě. A „vytuněný“ zde znamená, že navrhnu kontrolní algoritmus, který má malý počet stupňů volnosti a nemá tak příliš možností něco pokazit. Navíc je můžu třeba i manuálně vyladit tak, aby dobře fungovaly.

V jistém smyslu to není o moc těžší než třeba stabilizovat vrtulník – také na to máme známé algoritmy. Takže robot sice umí salto, ale neumí běhat v těžkém terénu, kde je třeba ostružiní. Tam je těžké z obrazu odhadnout reálnou interakci robota s terénem a robot může snadno zakopnout.

Takže se nemusíme bát, že v roce 2030 budou po bitevním poli běhat terminátoři? 

KZ: Toho bych se opravdu neobával. 

MH: Novináři nás daným směrem pořád tlačí právě kvůli chybné generalizaci ze sci-fi. Moje hlavní starost u robota je, aby nevyšel ze dveří a nespadl ze schodů, když ho chvilku nechám bez dozoru. Opravdu se nebojíme, že by chtěl něco ovládnout. 

Co dnes humanoidní roboty nejvíc limituje? Baterky? Senzory? Nebo inteligence? 

MH: Jejich základní nevýhoda spočívá v tom, že mají dvě nohy – a umět na nich chodit je dost těžké. Takže zatímco čtyřnohý Spot může klidně donášet balíčky, u humanoida se pořád bojíme, že spadne. Nemáme prostě dost dobrý hardware. A jak už zaznělo, problém tkví v obecné inteligenci, selském rozumu. Robota můžeme natrénovat na jeden, dva, tři úkoly, což ovšem neznamená, že zvládne i všechny ostatní. Na pokrok bychom potřebovali dokonalejší senzoriku a robustnější motoriku.

Jak vlastně v robotice podobné pokroky nastávají? Přicházejí s nimi firmy, nebo za zmíněnými průlomy stojí spíš univerzity? 

KZ: Obvykle je to tak, že univerzita začne s nějakým projektem, a pokud z něj „vypadne“ něco hmatatelného, vznikne firma přidružená k univerzitě a rozvíjí výsledek dál. A nakonec z toho může vyrůst skutečně velká společnost.

MH: Dobrý příklad nabízejí evropské průmyslové manipulátory. Třeba firma Universal Robots vznikla tak, že si tři profesoři z Univerzity jižního Dánska založili start-up. A takových existuje spousta. 

Na jakou příští „velkou věc“ v robotice všichni čekají? Jedná se o průlom v oné obecné umělé inteligenci?

KZ: Všeobecná umělá inteligence by byla fajn, ale ta zůstává samozřejmě v nedohlednu. Dosažitelný je možná dokonalejší přenos ze simulátoru do reality. Dostat do ruky nějakou metodu, která by dokázala roboty natrénovat v simulaci a pak snadno přenést do reality, to by vývoji vážně pomohlo. Dnešní metody, které se dokážou naučit impresivní věci v simulaci, vyžadují třeba dvě stě milionů interakcí se simulátorem, což dokážeme klidně za pár nocí udělat. Ale reálně to možné není, jelikož se robot opotřebováním rozpadne už při zlomku popsaných interakcí – nemluvě o tom, že v průběhu učení po něm často chceme věci, které ho poškozují. 

MH: Já jsem možná v menšině, ale na obecnou umělou inteligenci nevěřím. Mě zajímá naše biologická inteligence, která se nerozlučně pojí s tělem. Hledání té obecné mi trochu připomíná snahy z padesátých let, kdy si vědci mysleli, že veškeré problémy vyřeší v symbolické rovině a pak už bude všechno fungovat samo. Ale každý robot potřebuje úzce zaměřené, specifické znalosti, jež souvisejí s tím, jaké má senzory a motory. 

TIP: Nový humanoidní robot Ameca představuje budoucí tvář robotiky

KZ: Rozdíl mezi dnes dostupnou inteligencí a tou obecnou se dá dobře demonstrovat. Současná inteligence dokáže některé věci dělat úžasně a maskuje tím, že jim vlastně vůbec nerozumí. Třeba Novozélanďan Nigel Richards vyhrál šampionát ve francouzském scrabblu, aniž by uměl slovo francouzsky – prostě tak, že se naučil, jak se ve francouzštině hláskuje několik set tisíc slov. A s roboty je to stejné: Rozeznají na obrázku neuvěřitelné množství objektů, ale nerozumějí tomu, co vidí. Že dokáže robot rozpoznat auto, ještě neznamená, že ví, k čemu je dobré a že potřebuje za volantem řidiče a jednou za čas technickou kontrolu. Od obecné umělé inteligence jsme ještě daleko, zatím umíme pouze udělat pár impresivních triků, které jsou pro člověka obtížné, a to vytváří dojem, že se mu roboti mohou rovnat. 

Bez nadsázky lze říci, že dárcovství krve a krevní plazmy zachraňuje lidské životy. Hematolog Robin Gasiorowski z australské Macquarieho univerzity nedávno objevil nečekaný benefit pro statečné dárce: zdá se, že pravidelné darování krve snižuje množství „věčných chemikálií“, které se jinak pohybují v našem krevním řečišti. Jde o takzvané per- a polyfluoroalkylované látky (PFAS), které obsahují vazby mezi uhlíkem a fluorem, jedny z nejsilnějších v organické chemii.

Věčné chemikálie

Těchto syntetických látek jsou známy tisíce, jsou využívány či vyráběny mnoha různými způsoby a mají bohužel sklony snadno pronikat do životného prostředí i do organismů. V důsledku toho se hromadí v prostředí, pitné vodě, potravinách a také v lidských tělech. Přezdívá se jim „věčné chemikálie“.

Gasiorowskiho tým studoval celkem 285 hasičů z australského státu Victoria, z nichž část v průběhu uplynulých 12 měsíců darovala krev nebo krevní plazmu. Hasiči jsou často vystaveni látkám PFAS, například při používání hasicí pěny a obvykle mívají v krvi vyšší hladinu těchto látek než je v dané oblasti a populaci obvyklé.

TIP: Překvapivé riziko: Krevní transfuze od těhotných žen ohrožují muže na životě

„Výsledky naší studie ukazují, že pravidelné darování krve nebo plazmy vede k citelnému snížení hladiny látek PFAS v krvi, v porovnání s kontrolní skupinou,“ uvádí ve své zprávě Robin Gasiorowski. Darování plazmy je podle Gasiorowskiho ještě účinnější a vede k poklesu hladiny látek PFAS asi o 30 procent. Podle Gasiorowskiho je to poprvé, kdy se podařilo objevit způsob jak snížit množství PFAS v krvi jen díky altruismu, bez komplikovaných procedur a medikace.

V září 1944 se Spojenci pokusili jedním razantním úderem překvapit německou obranu západní fronty a otevřít si cestu do srdce Německa. Podle plánu operace Market Garden měly formace 1. výsadkové armády zajistit mosty přes řeky, které bránily spojeneckému postupu.

Předchozí část: Těžce vybojované mosty: Operace Market Garden a bitva o Nijmegen (1)

Parašutisté z roty E museli po vysazení nedaleko u holandského Grave dobýt improvizované protiletadlové věže, které stály na obou koncích mostu. Jednalo se o dřevěné konstrukce chráněné pytli s pískem, na kterých byly umístěny 20mm protiletadlové kanony. Němci je teď používali k přímé palbě proti postupujícím Američanům, byť elevace těchto zbraní neumožňovala jejich sklopení a střelbu na parašutisty v bezprostřední blízkosti.

Rychlý úspěch

Toho využil jeden z Američanů, který se přiblížil až na několik metrů a dvěma střelami z bazuky zlikvidoval jejich obsluhy. Výsadkáři rychle vyšplhali na vrchol věže a otočili německé zbraně proti druhé věži na opačné straně mostu. Tamější obránci se mezitím ocitli pod tlakem dalších jednotek 1. praporu 504. parašutistického pluku, které postupovaly ze severovýchodu. Němci se stále tvrdě bránili a podle některých svědectví nasadili i nejméně dva odstřelovače, kteří byli připoutáni vysoko na nosnících mostu.

Kolem osmé hodiny večerní již ale byl most pevně v amerických rukách a ve 2.30 ráno 18. září obsadily roty F a D bez odporu Grave. Ráno v 8.30 pak dorazily první britské tanky XXX. sboru a 82. výsadková divize si mohla oddechnout. Nyní jí již nehrozilo odříznutí a zničení. Stále na ni ale čekal hlavní úkol – zajištění mostu v Nijmegenu, aby bylo možné podpořit 1. britskou výsadkovou divizi bojující na severu.

Příliš těžké tanky?

Další překážku na cestě k Nijmegenu tvořil kanál Máza–Waal, přes který vedly čtyři různé mosty. Prostřední dva se Němcům podařilo vyhodit do vzduchu dřív, než se k nim stihli američtí výsadkáři přiblížit. Větší štěstí měli při útoku na nejjižnější most u obce Heumen. Muže 504. parašutistického pluku útočící od západu sice zastavila německá kulometná palba, ale kolem šesté hodiny večerní dorazili z druhé strany vojáci 505. parapluku a vpadli obráncům do zad.

Obrněncům XXX. sboru se tak otevřela cesta na Nijmegen, ale ta vedla oklikou a navíc nebylo jisté, jestli mostovka unese tanky. Gavinovy jednotky se tak musely pokusit obsadit nejsevernější z přechodů přes kanál. Těsně vedle sebe zde stál silniční i železniční most. Navzdory důležitosti tohoto cíle bylo pro útok vyčleněno pouze několik čet, které předtím již útočily na prostřední dva mosty.

Smrtící minomety

Protože se jednalo až o jejich druhotný cíl, dorazily k mostu až nad ránem 18. září. Četa poručíka Poletta se dokázala za svítání přiblížit do bezprostřední blízkosti, ale německé minomety ji přišpendlily k zemi. Ani s posilami se nedokázali Američané pohnout z místa. Němci se však ocitli pod tlakem a dopoledne železniční most vyhodili do vzduchu.

Nálože na silničním mostě ale selhaly, a tak jej mohli Američané ještě před polednem dobýt. Jádro 82. výsadkové divize seskočilo v okolí městečka Groesbeek a na přilehlých výšinách. Tento prostor byl pro zdárný průběh celé operace Market Garden svrchovaně důležitý, protože nedaleko na jihovýchod již začínalo území samotného Německa, kde se v Reichswaldu soustřeďovalo mnoho záložních a výcvikových jednotek Wehrmachtu, před kterými zprávy průzkumu varovaly.

TIP: Na padáku do Normandie: Den D ve vzpomínkách amerických výsadkářů

V okolí Groesbeeckých výšin přistály zbylé dva parašutistické pluky, pluk výsadkové pěchoty i dělostřelectvo 82. výsadkové divize. Železniční most u Mooku sice Němci včas vyhodili do vzduchu, ale jinak se Američanům podařilo splnit své cíle. První hodiny po seskoku a noc proběhly relativně v klidu, ale v následujících dnech obránci stupňovali svůj nápor, protože pokud by na tomto směru prorazili, mohli by odříznout jak Američany u Nijmegenu, tak Brity u Arnhemu.

Dokončení: Těžce vybojované mosty: Operace Market Garden a bitva o Nijmegen (3) (vychází v neděli 24. dubna)

Při vývoji zkušebních orbitálních stanic pro testování klíčových technologií Čína původně počítala s třemi prototypy. Po Tiangongu 2 tak měla přijít na řadu i „trojka“. Nicméně díky hladkému průběhu všech operací a úspěšným testům setkávání na oběžné dráze, připojování, přečerpávání paliva, funkčnosti systémů pro podporu života a dalších padlo rozhodnutí třetí prototyp nestavět a rovnou přejít k plnohodnotné stanici.

Předchozí část: Čína na prahu nové éry (1): Na orbitě vzniká další trvale obydlená základna

Všechny popsané události a mise v rámci pilotovaného programu směřovaly k loňskému 29. dubnu. Tehdy vzlétla z kosmodromu Wenchang (Wen-čchang) nejsilnější čínská raketa CZ-5 a vynesla základní modul Tianhe (Tchien-che) dlouho očekávané stanice – opět nazvané Tiangong, tentokrát však bez čísla. Modul se od svých předchůdců značně liší: Váží 22,6 tun, měří necelých 17 metrů na délku a 4,2 metru v maximálním průměru. Tvoří ho dva válce s odlišnými průměry a kulovitá uzlová sekce na přídi, s přechodovou komorou pro výstupy mimo stanici a se čtyřmi dokovacími porty. Pátý se pak nachází na zádi.

Připraveni na záchranu

Raketa CZ-5 ve variantě B, tedy bez přídavného horního stupně, vynesla modul na oběžnou dráhu s parametry 171 × 382 km a se sklonem 41,5°. Krátce nato zažehl vlastní motory a zvýšil svou dráhu na 311 × 417 km. Tianhe disponuje kromě klasických chemických raketových motorů také elektrickým Hallovým, který se pro udržování výšky kosmické stanice výborně hodí. Nemá jej přitom ani ISS, ale dostane ho do vínku budoucí základna Gateway u Měsíce.

V době startu z Wenchangu byl navíc na kosmodromu Jiuquan (Ťiou-čchüan) připraven nosič CZ-2F s lodí Shenzhou 12: Její posádka by okamžitě vyrazila na záchrannou misi, kdyby se stanicí nebylo něco v pořádku a vyžadovala by v prvních dnech provozu pomoc. Číňané se očividně poučili z podobných amerických i ruských zkušeností a nachystali se na různé scénáře.

Z nuly na sto

V dalších dnech došlo k postupnému oživování systémů stanice a k přípravě na následné operace. A zatímco v uplynulých dvou dekádách představovaly pilotované mise lidové republiky něco velice ojedinělého, nyní Číňané pojedou na plný plyn. Novou základnu totiž v příštích dvou letech čeká poměrně svižné budování, připojení dalších dvou velkých modulů a hned sedm návštěv kosmických lodí.

Jako první k ní koncem května zamířila Tianzhou 2, s necelými 2 tunami paliva a 4,7 tun zásob pro posádku. V červnu ji následovala pilotovaná Shenzhou 12. Její posádku tvořil velitel Nie Haisheng (Nie Chaj-šeng), který se jako první Číňan vydá mimo rodnou planetu potřetí, a dále nováčci Deng Qingming a Ye Guangfu (Teng Čching-ming, Jie Kuang-fu). Čínští tchajkonauti navíc během této mise uskutečnili hned dva výstupy do volného prostoru. 

Podle dostupných informací astronauti prováděli řadu činností a experimentů v rámci přípravy na budoucí mise. Mimo jiné instalovali chladicí jednotku pro lékařské vzorky, namontovali odstředivku, aktivovali experiment s magnetickou levitací, odebírali vzorky krve a testovali subsystém pro odstraňování nebezpečných stopových plynů z atmosféry stanice. Po plánovaném tříměsíčním pobytu se loď se všemi kosmonauty odpojila od stanice a po několika manévrech bezpečně přistála na padáku 17. září v poušti Gobi. 

Tři dny po přistání čínských tchajkonautů zamířila ke stanici zásobovací mise Tianzhou 3 a v polovině října k ní doputovala mise Shenzhou 13 s další trojicí: velitelem Zhai Zhigang (Čaj Č’-kang) a operátory Wang Yaping (Wang Ja-pching) a Ye Guangfu (Jie Kuang-fu), kteří na na orbitě strávili celý půlrok.

Připojit a přesunout

Rok 2022 se pak ponese ve znamení výstavby (viz Očekávané přírůstky). Na květen až červen se plánuje vynesení prvního laboratorního modulu Wentian (Wen-tchien): Autonomně se připojí k příďovému portu, načež jej staniční robotická paže přesune na sousední port na pravoboku. Bude totiž muset uvolnit místo pro další laboratorní modul Mengtian (Meng-tchien), který odstartuje v srpnu či září a připojí se rovněž na příďový port. Poté jej robotická paže přesune na levobok, tedy naproti Wentianu, takže spolu se základním modulem vytvoří písmeno T. Zdánlivě složité přesuny se uskuteční z prozaického důvodu: Příslušenstvím pro autonomní navádění a připojení disponuje pouze příďový port, stejně jako třeba u Miru, kde také docházelo k přepojování nových modulů.

Hovoříme-li o někdejší ruské stanici, Tiangong je s ní často srovnáván, a někdy se dokonce uvádí jako její ekvivalent, což ovšem není pravda. Obě základny sice zahrnovaly či zahrnou více modulů a obě měly nebo budou mít tříčlennou posádku, tím však veškerá podobnost končí. Zatímco Mir sestával z pěti velkých modulů a jednoho menšího, Tiangong utvoří pouze tři. Pokud jde o celkovou hmotnost, poměr vyznívá 130 : 80 tun ve prospěch ruského kolosu. A největší odlišnost samozřejmě spočívá v generační propasti i v naprosto odlišném technologickém řešení řady prvků, od pohonu přes systém orientace, energetický systém a zajištění experimentů vně stanice až po možnosti zásobovacích a pilotovaných lodí pro obsluhu základny.

Obrovský skok pro Čínu

Tiangong znamená obrovský technologický skok jak v čínském kosmickém průmyslu, tak zejména v pilotovaném programu asijské země. Podobných met dosud dosáhly jen Spojené státy a Sovětský svaz, respektive Rusko. Čína se tak po jejich boku zařadila mezi kosmické velmoci. Vybudování trvale obydlené stanice však nepředstavuje pouze politickou a technologickou demonstraci síly, nýbrž velký vědecký, technologický i politický potenciál do budoucna. Lidová republika se totiž otevírá spolupráci a nabízí kapacity stanice případným zájemcům ze zahraničí. Koneckonců viceprezident tamní Akademie kosmických technologií Li Ming uvedl: „Tiangong nebude sloužit jen Číňanům, ale celému lidstvu.“

Čínská vesmírná agentura zatím podepsala dohody o spolupráci na novém orbitálním komplexu s ESA, Roskosmosem a také s Organizací spojených národů. Jak známo, lidnatá země má velký ekonomický vliv v Asii i v Africe, a proto nabízí méně vyspělým státům možnost provádět vědecké experimenty, jichž by samy nikdy nebyly schopny. 

Roskosmos pak podle některých zdrojů dokonce po ČLR požadoval, aby stanici vynesla na oběžnou dráhu s vyšším sklonem, takže by se k ní dalo startovat i z Bajkonuru. Rusko mělo údajně zájem o připojení vlastních modulů a návštěvy svých kosmonautů, Čína však návrh odmítla. Momentálně tak vypadá nejnadějněji kooperace s Evropskou vesmírnou agenturou, s níž mají Číňané dobré vztahy a spolupráce probíhá na mnoha úrovních. Někteří evropští kosmonauti dokonce od roku 2017 trénují spolu s čínskými protějšky a očekává se, že v budoucnu stanici Tiangong navštíví Italka Samantha Cristoforettiová či Němec Matthias Maurer.

Co bude dál?

Budování komplexu se završí zřejmě koncem letošního roku, načež bude jeho provoz v mnohém připomínat dění na ISS. Tiangong má trvale hostit vždy tři kosmonauty, střídající se po šesti měsících. Během předávání štafety tak bude na palubě krátkodobě pobývat šestice Číňanů.

Plánovaný koncept tří velkých modulů ovšem nemusí být konečný. Zmíněný finální návrh se od svého odsouhlasení v roce 2010 nijak významně neměnil, Čína však měla a stále má ambice postavit větší orbitální komplex. Původní plán zahrnoval pět rozměrných modulů a centrální nosníkovou konstrukci, jež by spolu s technickým zázemím a velkými fotovoltaickými panely tvořila páteř stanice, stejně jako u ISS. Nicméně z finančních důvodů nakonec došlo ke schválení skromnějšího konceptu.

Lidový monopol

Každopádně není tajemstvím, že ke všem třem modulům vznikly i jejich zálohy. Kdyby se snad nepovedlo vynesení či připojení některého z nich, dokončila by se konstrukce záložního kusu, který by nahradil svůj neúspěšný protějšek. Pokud se však sestavení stanice zdaří, bude mít Čína k dispozici další tři velké moduly – dva laboratorní a jeden základní s uzlovým segmentem a čtyřmi dokovacími porty. Představitelé pilotovaného programu tak připustili, že existuje možnost jejich pomocí orbitální laboratoř rozměrově zdvojnásobit. Daný přístup ostatně Číňané využívají i při robotickém průzkumu Měsíce: Každá sonda programu Chang’e (Čchang-e) měla zálohu, jež se následně dočkala mírného přepracování či vylepšení a vydala se na vlastní misi.

V neposlední řadě se na dřívějších ilustracích Tiangongu objevovaly i menší moduly. Například ten orbitální u lodi Shenzhou zvládne odpojení a samostatný let na oběžné dráze. Nelze proto vyloučit, že by jej odlétající plavidlo u stanice zanechalo, načež by mohl sloužit třeba jako skladiště, a k Zemi by zamířila pouze návratová kabina s kosmonauty.

TIP: Čína připravuje vlastní vesmírný teleskop: Fungovat má jako modul orbitální stanice

Plánovaná životnost nové stanice činí deset let, s potenciálním prodloužením na patnáct. Tiangong tudíž velmi pravděpodobně přežije ISS a možná se na počátku 30. let stane největší orbitální laboratoří u Země. Pokud by americké soukromé společnosti nevybudovaly vlastní stanici, která je v plánu, nebo by Rusko nepostavilo svůj orbitální komplex, o jehož konstrukci má zájem, mohli by Číňané získat na výzkum v mikrogravitaci dočasný monopol. 

Posádku mise Apollo 16 tvořil zkušený velitel John Young, mířící do kosmu počtvrté a k Měsíci podruhé, dále nováčci Charles Duke a Thomas Mattingly, kterého o dva roky dřív na poslední chvíli vyřadili z osudného Apolla 13 kvůli podezření na nákazu spalničkami.

Problémy se objevily už před startem. Astronauti již seděli v kabině, ale centra NASA ještě řešila potíže s gyroskopy rakety. Necelou hodinu před plánovaným časem vzletu však technici z Huntsville v Alabamě doporučili pokračovat. 

Šestnáctka se vydala k Měsíci v neděli po poledni místního času. Horní stupeň Saturnu V vykazoval na parkovací zemské orbitě znaky netěsnosti vnitřních systémů, jeho restart a navedení na dráhu k Měsíci se ovšem bezpečně zdařily. První den mise musel také Duke vyrazit na inspekci lunárního modulu Orion, protože letovou kontrolu znepokojilo hlášení astronautů, že při jeho vytažení z horního stupně Saturnu V pozorovali množství odlétajících částeček hmoty. Nakonec se ukázalo, že šlo jen o zmrzlý nátěr – modul byl v pořádku.

Dva oblety na rozmyšlenou

„Houstone, sladká šestnáctka je v cíli,“ hlásil Young o tři dny později úspěšné zbrzdění letu a dosažení lunární orbity. Následujícího dne se s Dukem přesunuli do lunárního modulu, odpojili se od lodi a připravovali se na přistání. Velitel si pochvaloval: „Jedinou závadou je tady můj skafandr politý pomerančovým džusem.“ Vtípky ho však měly rychle přejít.

Chvíli nato podal totiž pilot vzdalujícího se mateřského plavidla Mattingly znepokojivé hlášení: „Houstone, hlásím závadu. Při použití záložního stabilizačního a řídicího systému kmitá hlavní motor SPS v bočení. Hlavní systém to ale nedělá, ten je OK.“

Motor SPS byl přitom životně důležitý k překonání přitažlivosti Měsíce a navedení lodi na dráhu zpět k Zemi. Kdyby toho nebyl schopen, museli by Young a Duke opět připojit k Apollu lunární modul a použít k návratu jeho přistávací motor. Z výsadku by tak pochopitelně sešlo. Houston rozhodnutí odložil a nařídil oběma plavidlům pohybovat se ve formaci, dokud s Mattinglym nezjistí stav SPS. K dispozici byla také data z letu Apolla 9 kolem Země, kdy se motor důkladně testoval v různých režimech.

„John a Charlie nemohli čekat donekonečna; po pěti obletech Měsíce by se jejich dráha posunula natolik, že už by nedokázali přistát ve vytyčené oblasti,“ vzpomínal šéfastronaut Duke Slayton. Během pouhých dvou obletů mateřské lodi kolem zemského souputníka však technici v Houstonu došli k závěru, že při nasazení záložního řídicího systému by generované vibrace při zážehu SPS neohrozily strukturu Apolla, a dokonce ani výsledek manévru. K Měsíci tak okamžitě směřovalo „Go!“ pro přistání.

Svět bez atmosféry

Lunární modul s Youngem a Dukem nakonec dosedl s šestihodinovým zpožděním oproti plánu, v horské vysočině asi 85 km od kráteru Descartes. Velitel trefil místo poměrně přesně. Na Měsíci pak s Dukem strávili tři dny a podnikli tři výstupy na povrch v celkové délce přes 20 hodin. Instalovali vědecké přístroje, v lunárním vozidle urazili téměř 27 km a v nejrůznějších lokalitách posbírali bezmála 100 kg hornin. 

TIP: NASA řeší dilema: Přišel už správný čas na odpečetění vzorků z Měsíce?

Duke vzpomínal, že intenzita geologické průpravy na Zemi odpovídala doktorátu ze zmíněné vědy. Bohužel se nepotvrdila hlavní teorie o místě přistání Apolla 16 – že tam kdysi dávno řádila aktivní sopka. Mattingly mezitím prováděl globálnější průzkum Měsíce z oběžné dráhy pomocí kamer a vědeckých přístrojů. Na Zemi se posádka bezpečně vrátila 27. dubna 1972.

Charles Duke později uvedl, že pokud ho na našem přirozeném satelitu něco opravdu překvapilo, byla to úplně jiná perspektiva ve světě bez atmosféry s černým vesmírem nad hlavou: Prý se jen obtížně odhadovalo, zda člověk sleduje pouhý kámen ležící opodál, nebo vzdálenou velkou skálu.

Stejně jako výprava Apolla 15 měla i „šestnáctka“ sebou pojízdný rover, s nímž po povrchu najezdili 26,7 km. Na pořízeném záznamu to chvílemi vypadá, jakoby jezdili po Měsíci rallye.

V Asii si tehdy již vybudovaly své faktorie obchodní společnosti, které ovládaly euroasijský trh. Jak pro ně, tak pro místní obchodníky představovali piráti problém. Platili za nepřátele obchodu a za odpadlé poddané krále. O jejich lup měl zájem málokdo a jejich vojenská síla se asijským panovníkům nehodila. V tamních přístavech tak nemohli nalézt útočiště. Přesto se Indický oceán jevil jako velký i dlouhodobý zdroj kořisti. Nezbývalo než najít základnu blízko hlavních obchodních tras do Evropy: Stal se jí Madagaskar a přilehlý ostrov Svaté Marie.

Přitažlivé ostrovy

Nebyli tam Evropané, kteří by proti bukanýrům vystupovali, ani jednotná silná říše, jež by vůči nim zasáhla. Lokální vládci naopak využívali ve vzájemných bojích muže, kteří uměli zacházet s kanony a mohli v daném umění vycvičit domorodce. Piráti se tak zapojili do jejich válek a odměnou za své služby dostávali otroky. Ostrovy je přitahovaly dobrými přístavy, ale i dostatkem hovězího masa a rýže. 

Někteří piráti tam udělali pozoruhodnou kariéru. Mezi nejznámější patřil Abraham Samuel, jenž si sám říkal „král Fort Dauphinu“. Otrokář původem z Martiniku měl štěstí v neštěstí: Jeho loď uvízla v madagaskarské zátoce, nad kterou kdysi Francouzi postavili pevnost, když se v oblasti neúspěšně pokoušeli založit kolonii. Území tak ovládala místní postarší panovnice, jíž Samuel připomínal ztraceného syna. Se čtyřicítkou zkušených hrdlořezů za zády a za použití lichotek byl však záhy prohlášen králem. Opuštěnou pevnost proměnil ve své sídlo a opravil doky, načež je nabídl k využívání jiným pirátům. Do Fort Dauphinu tudíž brzy začali proudit obchodníci i lupiči: Našli tam bezpečné útočiště, zásoby, možnost směnit kontraband či otroky a také naverbovat novou posádku.

Samuel se ovšem neustále dostával do střetů s drobnými okolními královstvími. Při jedné z válečných výprav, už ve špatné fyzické kondici, se pak jeho zdraví zhoršilo a zanedlouho zemřel. S ním přestala existovat i jeho miniaturní říše.

V otevřeném sporu

S rostoucím koloniálním obchodem se zvětšovalo také nebezpečí, že jej budou piráti poškozovat. Obchodníci se přeorientovali na lokální trhy a napětí mezi nimi a bukanýry narůstalo. Ke zlomu došlo roku 1698 v New Yorku: Ztráta čtyř lodí Východoindické společnosti plujících odtud na Madagaskar přiměla obchodnickou komunitu ve městě se pirátům postavit. Lupiči ovšem odpověděli agresí – například John James plenil v roce 1699 pobřeží od Severní Karolíny až po New York.

Roli hrálo také drastické snížení výplat námořníků na konci války o španělské dědictví. Zatímco během zmíněného konfliktu byl mužů nedostatek, na jeho konci se jich ocitlo bez práce na čtyřicet tisíc. Rejdaři proto okleštili mzdy a v případě protestů častěji propouštěli a vyměňovali posádku. Lupičství na moři nabízelo alternativu k hladovění, jenže ne každý se mohl na dráhu piráta vydat. Kapitáni si najednou mohli vybírat, takže upřednostňovali muže bez závazků, ať už k rodinám, či k domovině.

Ohromně tak zesílila nenávist vůči kapitánům coby „šlechtě moře“ a také nevraživost mezi běžnými námořníky ve státních či obchodních službách a těmi, kteří se dali na špatnou stranu. Někdejší poměrně benevolentní nakládání se zajatci přitvrdilo, mučení a popravy patřily k běžné praxi. Právě tehdy se pirátské vlajky změnily v symboly smrti s motivem lebky a zkřížených hnátů.

Pod ochranou královny

Státy vyhlásily pirátům válku. Britské námořnictvo zahájilo štvanici a zčásti uspělo. Na západním pobřeží Afriky byla například zničena loď Royal Fortune, guvernér Nicholson pochytal u břehů Virginie stovku námořních lupičů a 26 z nich nechal pověsit, zatímco podobné kroky u pobřeží Nové Anglie vedly k 57 popravám.

Piráti v úzkých se nečekaně rozhodli hledat ochranu u evropských panovníků. Podařilo se jim získat pozornost anglické královny Anny, která jim nabídla pardon a povolení se usadit – výměnou za postoupení několika lodí a deseti milionů francouzských livrů (zručný řemeslník si tehdy mohl vydělat asi 900 livrů ročně). Nadějná jednání však zhatil tragický osud Williama Kidda. Tento skotský kapitán nepatřil mezi významné piráty a jeho sláva plyne spíš ze senzačních okolností jeho vyšetřování před anglickým parlamentem a následného procesu.

Vznětlivý hrdina 

Kidd náležel k bohatým a váženým občanům New Yorku. V roce 1691 ho rada provincie odměnila 150 librami za služby, které jí prokázal během nepokojů, poté se proslavil v akcích proti Francouzům v Karibiku. Roku 1695 odjel do Londýna, kde chtěl založit obchodní společnost. Jenže hrabě Bellomont, guvernér New Yorku, Massachusettského zálivu a New Hampshiru, měl pro něj jiné plány. Pověřil „důvěryhodného a velmi oblíbeného kapitána“ vedením výpravy proti bukanýrům. Kidd tak získal korzárský patent s nárokem na desetinu kořisti a právo napadat piráty a francouzská plavidla.

V květnu 1696 vyplul z Plymouthu na lodi Adventure Galley a následujícího roku dorazil ke břehům Madagaskaru a k ústí Rudého moře. Na žádné piráty tam však nenarazil a čelil bouřící se posádce, jejíž plat závisel na získané kořisti. Podle svědectví námořníků zabil 30. října 1697 dělostřelce Williama Moora, který na něj naléhal, aby zaútočili na nedalekou nizozemskou loď. Kidd odmítl, protože by šlo o jasné pirátství. Nazval Moora „odporným psem“, ten však údajně vykřikl: „Jestli jsem hnusný pes, pak jsi mě jím udělal ty, přivedl jsi mě k bankrotu.“ Nato ho Kidd udeřil okovaným vědrem, až se napadený muž skácel s rozbitou hlavou a druhého dne zemřel.

Proti svému přesvědčení

Ačkoliv kapitáni pod britským právem směli námořníky trestat tvrdě, vražda se neodpouštěla a bylo jasné, že po návratu čeká Kidda soud. S posádkou jen krok od vzpoury a s nulovým záložním plánem mu tedy nezbylo než se obrátit proti vlastním principům: Místo boje se s piráty spojil a začal přepadávat lodě v Indickém oceánu.

U břehů Madagaskaru se však opět dostal s posádkou do konfliktu, přičemž většina mužů přešla na stranu jeho konkurenta kapitána Culliforda. Kidd poté spálil loď Adventure Galley, údajně děravou a prožranou červy, a se zbytkem svých lidí se vrátil do Nové Anglie. Ještě než dorazil do New Yorku, už věděl, že je stíhaný jako pirát. Část svého pokladu proto zakopal na Gardinerově ostrově a znalost místa úkrytu chtěl nejspíš využít při vyjednávání. Napsal Bellomontovi dopis, v němž se snažil ospravedlnit, a nechal mu doručit i podíl z lupu.

A to byl konec…

Bellomont pak Kidda vylákal do Bostonu pod falešným příslibem milosti a tam ho 6. července 1699 nařídil uvěznit. Posléze kapitána poslali do Anglie, kde před soudem čelil obvinění z pěti doložených případů pirátství a žena dělostřelce Moora ho zažalovala za vraždu manžela. Byl shledán vinným a 23. května 1701 oběšen. Jeho tělo viselo nad Temží v Tilbury Point tři roky, jako varování všem ostatním pirátům.

TIP: Kapitán Henry Every: Kam zmizel jeden z nejhledanějších pirátů světa?

Kiddův případ měl zásadní vliv na plnění dohody s královnou Annou. Piráti z Madagaskaru pojali k Anglii zášť a přerušili s ní veškerá jednání. Ještě několik let pak využívali touhy evropských panovníků po zapojení do euroasijského obchodu. Vyjednávali s tureckým sultánem, francouzským a švédským králem i ruským carem, nikde však neuspěli a pirátská komunita na ostrově u afrických břehů postupně zanikla. 

V roce 2011 prováděl tehdejší doktorand Michael Zanetti a jeho kolegové výzkum v oblasti jezera Mistastin na poloostrově Labrador. Jde o impaktní kráter, který vyhloubil meteorit, zhruba před 36 miliony let, v období eocénu. Badatelé zde objevili zesklovatělou horninu, která obsahovala malá zrna zirkonu, čili křemičitanu zirkoničitého.

Následné analýzy ukázaly, že tento zirkon vznikl při teplotě 2 370 °C. To odpovídá extrémnímu běsnění živlů při dopadu meteoritu. Zároveň jde (alespoň pokud víme) o nejvyšší teplotu, jakou kdy prošla hornina v zemské kůře.

Potvrzení rekordní teploty

Na výzkum Michaela Zanettiho navázal tým odborníků, který vedl Gavin Tolometti z University of Western Ontario. Vědci využili vzorky ze Zanettiho výzkumu, které byly odebrány v letech 2009 až 2011 a podařilo se jim objevit další čtyři zrna zirkonu, která doposud nebyla analyzovaná. Jejich analýza potvrdila dřívější výsledky, včetně rekordní teploty 2 370 °C. Pokud tedy panovaly nějaké pochybnosti o rekordním objevu z roku 2011, nová studie tyto závěry zcela potvrdila.

„Máme mnohem lepší představu, jakými teplotami procházejí horniny při nárazu meteoritu, a také o historii hornin tohoto konkrétního kráteru,“ okomentoval nová zjištění Tolometti. Studie zároveň podle něj může poskytnout nový pohled na studium teplot v jiných impaktních kráterech.

TIP: Jako v pekle: Nejvyšší teplotou na povrchu Země bylo extrémních 2 370 °C

Vědci na místě objevili také reidit – vzácný zirkonový minerál, vznikající působením vysokého tlaku a teploty. Tým nalezl tři reidity, které byly stále zachovány v zirkonových zrnech a důkaz o krystalizaci dalších dvou. Objev tohoto minerálu umožňuje výzkumníkům lépe vymezit předpokládané tlakové podmínky při dopadu. Dopad meteoritu podle vědců působil maximálním tlakem kolem 30 GPa až potenciálně nad 40 GPa (30 až 40 miliard pascalů).