V letech 710–784 hrála Nara, ležící v regionu Kansai na jihu ostrova Honšú, důležitou roli coby hlavní japonská metropole. Dodnes to dokládá řada místních památek, počínaje buddhistickými chrámy přes šintoistické svatyně až po dochované zbytky velkého císařského paláce.

Největší z Buddhů 

Nara se stala japonským centrem poté, co tam císařovna Genmei přesunula panovnické sídlo. Následujících sedm desetiletí zůstala hlavním městem Japonska, než ji na této pozici v roce 784 vystřídalo nejprve Nagaokakjó a následně Kjóto.

Mezi nejpůsobivější památky dnešní Nary patří chrám Tódaidži: Rozlehlá buddhistická svatyně slouží jako centrum školy kegon a ukrývá největší bronzovou sochu Buddhy Vairóčany na světě. Skulptura pochází již z 8. století, podle legendy se na její stavbě podílelo přes 2,5 milionu dělníků a padla na ni většina japonské produkce bronzu. Původní svatostánek se nedochoval: Jeho asi o třetinu menší replika vznikla na počátku 18. století, přesto s délkou 57 m a výškou 48 m představuje největší dřevěnou budovu světa.

Ve městě se zachovaly i zbytky císařského paláce Heidžó, který vyrostl – stejně jako celá Nara – po vzoru starobylého čínského sídla Čchang-an (dnešní Si-an). Poté, co císařská rodina komplex opustila, postupně chátral a na konci 12. století z něj zbyly už jen základy a podzemní část. Díky rozsáhlým rekonstrukcím však dnes mohou návštěvníci obdivovat například bránu Suzaku-mon či zahradu Tó-in.

TIP: Přísně tajné svatyně: Pevná víra za čtyřmi ploty šintoistické svatyně

Hlavním lákadlem Nary ovšem zůstávají starobylé chrámy, mezi nimiž se potulují volně žijící jelínci. V šintoistické tradici jsou přitom považováni za poslíčky bohů. 

Ekoložka Emma Hudginsová z kanadské McGillovy univerzity se svým týmem přinesla mrazivou předpověď blížící se ekologické katastrofy. Do roku 2050 by podle ní ve Spojených státech mohlo zmizet až 1,4 milionu jasanů. Škody vědci odhadují na 30 milionů dolarů ročně (v přepočtu přibližně 660 milionů korun). Viníkem katastrofy je podle Hudginsové invazní polník jasanový (Agrilus planipennis).

Smaragdově zbarvený polník jasanový, známý také pod jménem krasec jasanový, pochází z mírného pásu východní Asie. Zřejmě v průběhu osmdesátých let pronikl na východ Spojených států, kde se od té doby velmi úspěšně šíří. Patří mezi významné podkorní škůdce jasanů a jím napadené stromy jsou odsouzeny k rychlému zániku. K úplnému odumření stromu dochází obvykle po třech letech od napadení, při silnějším napadení již po roce až dvou.

Důležitost biodiverzity

Za nejzranitelnější považuje Hudginsová městské oblasti v New Yorku, Chicagu a Milwaukee, s vysokým výskytem jasanů. Invazní krasec by mohl vyhubit jasany ve více než 6 000 městských oblastech. V oblasti jižní a střední části USA by se podle vědců mohlo jednat až o 98,8 % všech jasanů. Jako jeden z hlavních důvodů vědci označují nedostatečnou pestrost výsadby stromů ve městech.

Podle Hudginsové studie nese velmi důležité poučení: „Naše výsledky, jak doufám, se stanou varováním proti pěstování jediného druhu stromu v rámci celých měst. Právě to se bohužel stalo s jasany v mnoha městech severní Ameriky.“ 

TIP: Podzemní invaze: Severní Amerika čelí přívalu „zlých“ žížal

„Mnohým městským oblastem dominuje jeden druh nebo jeden rod stromů, což znamená, že nové druhy invazních škůdců se mohou snadno šířit,“ říká ekolog Frank Koch z USDA Forest Service Southern Research Station, přední vědecké organizace pro výzkum přírodních zdrojů a udržitelnosti ve Spojených státech. Města jsou podle něj škůdcům přívětivým prostředním – vyskytuje se v nich méně přirozených predátorů a panují v nich vyšší teploty ve srovnání s blízkými přírodními lesy. To vše tvoří příhodné podmínky pro nekontrolovatelné šíření invazních druhů hmyzu.

Nejpočetnější menšinou, jež se ve středověku vyskytovala na území Koruny české, byli bezpochyby Židé. Již Přemysl Otakar II. (1253–1278) vydal v jejich prospěch několik významných privilegií, první roku 1255. Králi příslušel takzvaný židovský regál, tedy výsadní právo usazovat Židy na svých statcích a vybírat od nich poplatky. Šlechta pak směla držet Židy na svých panstvích jen s královým svolením.

Nenávidění lichváři

Většina židovské populace žila v královských městech, s nimiž byla svázána i jejich obživa, přičemž nejvíce Židů se usídlilo v Praze. Židé měli právo vlastnit pouze dům a další majetek mohli získat jen se souhlasem panovníka. Zpočátku bydleli vedle křesťanských rodin, toto soužití se však ukázalo jako neudržitelné. Vzrůstal odpor k Židům podporovaný fámami o zneuctívání hostií a rituálních vraždách jako součásti židovské náboženské praxe. A tak začaly vznikat izolované židovské čtvrti a ulice, takzvaná ghetta. 

Židé měli prakticky znemožněno podílet se na řemeslné výrobě nebo obchodu mimo svou vlastní komunitu, řada z nich se proto živila peněžním obchodem. Soustředili se především na vysoký úrok a úročené zastavování cenností. Úvěrové podnikání sice křesťané odsuzovali, sami ho ale potřebovali a hojně využívali. Židy poskytované peněžní služby tvořily přirozenou a nezbytnou součást ekonomiky a v podstatě nahrazovaly činnost bankovních domů známých z Itálie. 

Nashromážděné, mnohdy přeceňované bohatství Židů s množstvím nesplacených pohledávek, vyvolávalo u mnoha dlužníků nenávist vůči jejich bohatnoucím věřitelům a často docházelo ke snahám zbavit se nezákonnými cestami rostoucího zadlužení. Vzrůstající napětí mezi židovskými komunitami a křesťanským obyvatelstvem mnohokrát přerostlo v útoky na židovské domy a jejich majitele.

Za vše mohou Židi!

Židovská privilegia platila vždy jen po dobu vlády panovníka, který je vyhlásil. Židé tak museli nové vladaře vždy požádat o jejich potvrzení nebo znovuobnovení a za tento akt zaplatit velké sumy. Privilegia Přemysla Otakara II. potvrdili také Lucemburkové (Jan neznámo kdy, Karel IV. roku 1356 a Václav IV. roku 1393). Právě za vlády lucemburské dynastie se však projevil hlavní nedostatek dosavadních zákonů, v nichž se Židům přiznávalo právo jako jednotlivcům, ale nezaručovala se jim ochrana jako celku.

Poslední léta vlády Jana Lucemburského (1310–1346) a první roky panování jeho syna Karla IV. (1346–1378) byly vyplněny pogromy, největšími, jaké Židé zažili do začátku druhé světové války. Vlna násilností zachvátila v letech 1336–1338 Švábsko, Alsasko a Franky, a zasáhla i české země, zejména Moravu. Jmenovitě jsou uváděny pogromy v Čáslavi a Jindřichově Hradci (1337), rok nato v Kouřimi, Znojmě, Jemnici a Třebíči, zdá se však, že panovník i moravský markrabě dokázali situaci celkem ukočírovat. K další vlně násilností pak došlo o deset let později. 

Bezprostředním impulsem a záminkou k tehdejšímu pronásledování a následné násilné fyzické likvidaci židovských menšin v říšských městech byla epidemie moru. Asijský dýmějový mor, zanesený do Evropy pravděpodobně z Krymu lodním importem, se od roku 1347 šířil z Itálie do Francie, do Porýní a dále na východ. Hrůza z rychle se šířící nákazy působila tradičně jako katalyzátor pogromistických nálad. Židé že ve spolku s „musulmany“ otravují studny a jsou tak hlavními původci moru. Koncem roku 1348 došlo k velkým pogromům v Augsburgu, Norimberku, Basileji, Freiburgu a Špýru, v dalším roce následovaly pogromy v Trevíru, Štrasburku či Frankfurtu nad Mohanem. Tisíce Židů byly pobity, upáleny či utopeny a jejich majetek rozkraden. 

Vratislav a Cheb

České země zasáhla morová rána jen okrajově roku 1349. Více než v Čechách řádila „černá smrt“ na Moravě, kam se uchýlilo mnoho Židů prchajících z Německa. I odtud ale utíkali v obavě před narčením z travičství a uchylovali se do Uher, kde se zdály být podmínky příznivější. Uherský král Ludvík I. Veliký (1342–1382) však od roku 1354 povolil pobyt pouze těm Židům, kteří se nechali pokřtít. Přestože toto nařízení nebylo nijak důsledně dodržováno, většina Židů Uhry opustila a vrátila se zpět na Moravu a do Čech, kde Karel IV. roku 1356 potvrdil Přemyslova Statuta Judaeorum.

Třebaže i v českých zemích docházelo k pogromům, vraždám a upalování, nedosáhlo tu zabíjení zdaleka takového rozsahu jako v říšských městech. Velké pogromy vypukly zejména ve Vratislavi 26. května 1349 a v Chebu, kde byli roku 1350 o Velikonocích po kázání minoritského mnicha Židé rozvášněným davem zcela vybiti. Do Chebu se Židé vrátili až o tři roky později, ale teprve v roce 1365 si mohli koupit zpátky synagogu a hřbitov. 

Stejně jako v dalších případech i tentokrát panovník města nakonec omilostnil. Obě města ale musela odevzdat část prodaného židovského majetku a veškeré hotové peníze i klenoty připadly královské komoře. Cheb navíc musel zaplatit značnou finanční sumu jako pokání.  

Ochránce Židů

Nová vlna odporu proti Židům se šířila v osmdesátých letech 14. století a nevyhnula se ani českým zemím. Krále Václava IV. (1378–1419) označovaly dobové nepřátelské texty za „přítele kacířů“, který „miloval proradnost Židů (…) Římany opustil a byl jimi opuštěn, duchovní pronásledoval, Němcům byl nepřítelem, Čechům řezníkem, kacířům ochráncem, Židů králem.“ Také jeden z Václavových životopisců konstatuje, že králův vztah k Židům byl „výrazně kladný“. Avšak Palacký ve svých Dějinách národu českého uvádí, že král Václav „nic mimořádného ku prospěchu Židů neučinil (…) mnoho chválená, mnoho haněná Václavova láska k Židům nevztahovala se dále, nežli že často přikazoval ouřadům, aby věřitelům židovským proti váhavým dlužníkům domáhaly se práva,“ a že tedy hájil zájmy svého regálu.

Ochrana Židů jako spolehlivých poplatníků provází i královo velké privilegium z roku 1393, které Židy podřizovalo podkomořímu soudu a mělo jim zajistit bezpečnost. Podle historika F. M. Bartoše, ale tato listina zůstala „mrtvou literou“ a během povstání panské jednoty byla smetena ze stolu.

Do židovských dějin se doba Václava IV. zapsala především 18. dubnem 1389, kdy pražské ghetto zažilo největší pogrom ve svých dějinách. Násilí na Židech jakoby ohlašovalo blížící se reformační bouře. Těžko však zastřít, že šlo o výlev jak spontánní, tak i dlouho pěstované protižidovské nenávisti, s níž se Čechy potýkaly přinejmenším od 11. století, a která se až do té doby projevovala v méně hrůzných rozměrech než v ostatních zemích.

Znesvěcení svátosti

Pogrom nepřišel znenadání. Už od počátku 14. století v evropských městech narůstaly protižidovské nálady. K jejich povzbuzení u nás nemalým dílem přispěla i církev, která ústy kazatelů šířila všemožné protižidovské pomluvy a předsudky. Tato slova pochopitelně padala na úrodnou půdu, neboť širší lidové vrstvy sdílely všechny dobové předsudky a pomluvy namířené proti Židům, a stačilo tak velmi málo k výbuchu velkého požáru. 

Konflikt vyrostl ze zdánlivě banální příhody. Jakýsi kněz pospíchal ghettem se svátostí k umírajícímu a cestou se dostal do sporu s procházejícími Židy. Během šarvátky někdo z Židů hodil kámen a zasáhl kněze a snad i svatou hostii, což bylo v očích křesťanů chápáno jako znesvěcení. Městští drábové odvedli řadu Židů do vězení a celá událost tak mohla skončit přísným potrestáním viníků, případně celé židovské obce. Ostatně tak si to přáli i staroměstští konšelé.

Rozčilený dav se ale s tímto zásahem nespokojil a vzal židovskou čtvrť útokem, při kterém byly židovské domy nejprve vyrabovány a pak zapáleny. Rozvášněný dav upaloval Židy v hořících domech, zabíjel je na ulicích a mstil se i na mrtvých, které vytahoval z hrobů a zohavoval. Násilné smrti neunikli ani ti, kteří hledali spásu ve Staronové synagoze. Krev na jejich zdech pak ještě po staletí vydávala svědectví o hrůzné masové vraždě. Při pogromu přišlo o život přes tři tisíce osob, jejichž zohavená těla pak byla hromadně spálena na ulici. Zachránili se jen ti, co se nacházeli mimo Prahu a skupina „hezkých dětí“, které byly pokřtěny a adoptovány bohatými křesťanskými rodinami. 

Nutno dodat, že pogrom nebyl pouze náhlým a nekontrolovatelným výbuchem nenávisti. Ještě třetí den po něm byli chudí křesťané najatí ke spalování mrtvol vyzýváni, aby Židy, které najdou živé ve skrýších, přidali do plamenů. A podle dobových pramenů se tak i stalo. 

Nejvíc vydělal král

Václav IV. v té době pobýval v Chebu a na událostech tak nenesl žádnou vinu. Totéž nelze říci o jeho úřednících, kteří nedokázali včas zasáhnout. Až po skončení incidentu vydal královský podkomoří Zikmund Huler příkaz k internaci všech Židů a zapečetění jejich majetku.

TIP: V roce 1899 vypuklo v Holešově ostudné rabování a židovský pogrom

Král byl celou událostí velmi pobouřen a uložil staroměstským konšelům pokutu dvacet tisíc kop pražských grošů. Navíc si ponechal také veškerý křesťanský lup z ghetta. Třebaže to představovalo jen malou náhradu za utrpěnou škodu, byl král jediným, kdo měl z neštěstí Židů, kterým shořely všechny dlužní úpisy, tedy podstatná část jejich majetku, skutečný prospěch. Židé se poté mohli do Prahy opět vrátit, ale jejich komunita byla podstatně menší. 

Za první opravdovou samohybku považují experti britský Gun Carrier Mark I, který se zrodil za Velké války. S podobným konceptem, jaký představoval Mark I, experimentovala též Rudá armáda a inženýr Korotijev z konstrukční kanceláře továrny Krasnyj Arsenal začal roku 1922 připravovat projekt jednoduché samochodky.

Předchozí část: Od kavalerie k jadernému věku: Vývoj samohybných děl (1)

Šlo o primitivní konstrukci se 45mm kanonem na lehkém pásovém podvozku. Na každé straně se nacházelo velké hnací kolo, tři kola pojezdová, jedno napínací a dvojice kladek. V přední části našel své místo benzinový motor o výkonu 7,5 kW. Minimální výkon i rozměry (délka činila 2 metry, šířka 0,8 metru) neumožňovaly stroji převážet osádku, která by musela za strojem kráčet po svých – což platilo dokonce i o řidiči.

V letech 1925–1927 vznikla zkušební série, jenže vzhledem k mizivé bojové hodnotě se samochodky k jednotkám nedostaly. Nejlépe předznamenal vývoj reálně využitelných samohybných děl projekt SU-1 z roku 1932. Využíval podvozek a motor lehkého tanku T-26, na který inženýři umístili uzavřenou krabicovitou nástavbu se 76,2mm dělem. Svou koncepcí připomínala SU-1 stroje používané později za druhé světové války, přesto masová produkce nezačala.

Progresivní Sověti

Prototypy samohybek se jevily tak nadějně, že Stalinovi konstruktéři během 30. let vytvořili spoustu dalších experimentálních modelů. Vznikaly jak drobné a pohyblivé typy, tak mastodonti jako SU-100Y o váze 64 tun na podvozku tanku T-100, jehož kanon ráže 130 mm měl bořit bunkry a polní opevnění. Se „stovkou“ se počítalo pro boje s Finskem, avšak zimní válka (1939–1940) skončila dříve, než Rudá armáda stihla dokončit zkoušky.

Prototyp SU-5-1 (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Za první bojově nasazenou samohybku lze považovat subtilnější SU-5 vyrobenou v počtu 33 kusů. Generálové při zadávání 10,5tunového stroje uvažovali překvapivě moderním způsobem – měl tvořit součást typové řady na společné platformě v podobě šasi z T-26. Tím by armáda získala vozidla pro plnění různých úkolů při nižších nákladech na údržbu i logistiku. Uvažovalo se o samohybném plukovním kanonu ráže 76,2 mm nebo mobilním 152mm moždíři, nakonec se do produkce dostala jen 122mm samohybná houfnice.

SU-5 v praxi

O nasazení SU-5 se dochovalo minimum zpráv, jisté je, že se zapojily do ofenzivy proti Japoncům u jezera Chasan (léto 1938) a podle dochovaných záznamů „poskytly významnou podporu pěchotě i tankům“. Několik kusů se zúčastnilo polského tažení a poslední dosloužily až u Leningradu.

Přes nastíněný pokrok se situace na začátku druhé světové války nelišila od roku 1918 – většinu děl všech armád na frontu stále dopravovali koně nebo tahače. A to včetně Wehrmachtu, byť koncepce bleskové války stála na dynamické spolupráci různých druhů zbraní. Při taženích v Polsku a Francii totiž úlohu vysoce mobilního dělostřelectva účinně suplovaly střemhlavé bombardéry Ju 87, jimž sekundovaly tažené houfnice.

Omyly i úspěchy

Výjimku představovala sIG 33 neboli 150mm houfnice na podvozku lehkého tanku PzKpfw I. Pomáhala infanterii při čištění budov a její výkony přesvědčily německé velení, že též děla větších ráží lze použít v roli samohybných. Lafetace těžké zbraně na subtilní podvozek měla ovšem i stinné stránky. Kvůli vysoko umístěnému těžišti se sIG 33 mohla v terénu převrhnout, takže nakonec vzniklo jen 38 kusů.

TIP: Společně proti zákopům: Jak fungovala spolupráce zbraní za první světové války

Jak válka pokračovala, generálové ve většině ozbrojených sil si uvědomili výhody samohybných děl a do výzbroje se dostávaly nejrůznější modely. Rané typy bývaly primitivní a mívaly podobu polního či protitankového kanonu namontovaného na korbu nákladního auta. Takové samohybky se mohly pochlubit skvělou mobilitou, ale osádce poskytovaly nulovou ochranu. Proto další vývojová fáze zahrnovala lafetaci zbraně na pásový podvozek – obvykle převzatý ze zastarávajícího nebo již vyřazeného typu tanku, jehož otočnou věž nahradila pevná nástavba. První verze se často nevydařily a zkušenosti z jejich provozu pomohly inženýrům při vývoji úspěšnějších nástupců. 

Dokončení: Od kavalerie k jadernému věku: Vývoj samohybných děl (3)

Jaro dorazilo nejen na severní polokouli Země, ale také na severní polokouli Marsu. Potvrzují to nové snímky zařízení HiRISE (High Resolution Imaging Experiment), které snímá povrch rudé planety z paluby americké sondy Mars Reconnaissance Orbiter (MRO).

Na snímcích, které sonda pořídila,  je patrné, že se na západních svazích dun uvnitř kráteru Kaiser objevila částečně roztátá místa. Během zimy jsou jinak tmavě zbarvené písečné duny pokryté bílým sněhem. Když ale přijde marsovské jaro, osluněné strany dun začnou tát a tmavnou. 

Tání na rudé planetě

„Světlé plochy zmrzlého materiálu (na snímcích zvýrazněné bílou barvou), jsou jasně viditelné. Tvoří je vodní led a led z oxidu uhličitého,“ říká Susan J. Conwayová z týmu HiRISE. „Tmavé pruhy představují rozmrzlý písek. Vznikají po rychlé přeměně ledu, ohřátého jarním Sluncem, na plyn,“ dodává francouzská vědkyně.

TIP: Zkamenělá minulost: Na Marsu se nacházejí dokonale zachovalé fosilní duny

Kráter Kaiser patří na rudé planetě k těm velkým. V průměru měří 207 kilometrů a nachází se v oblasti Noachis Terra, západně od Hellas Planitia, na severní polokouli Marsu. Snímky HiRISE zachycují jednu z oblastí výrazných písečných dun, které se nacházejí v jižní části dna kráteru.

Potápěči už roky pořizují po celém světě snímky a nahrávky hlavonožců, kteří se schovávají v prázdných lahvích či nosí na hlavě polovinu vyhozené kokosové skořápky. Ale vědci se tomuto jevu zatím příliš nevěnovali. Proto se nyní vědecký tým rozhodl shromáždit 261 podobných záběrů – a zjistit, co přesně chobotnice s lidskými odpadky dělají.

Cílená adaptace

„Tyto hlubokomořské záznamy jsou nesmírně zajímavé, protože dokonce i ve velkých hloubkách se tito tvorové setkávají s odpadky,“ řekla Maira Proiettiová z Federální univerzity v brazilském Rio Grande listu The Guardian.

Primárním způsobem, jak chobotnice využívají odpadky, je vytvoření příbytku. Chobotnice zabydlují skleněné lahve všech tvarů, které jsou jejich primární volbou; po nich následují plastové a nakonec kovové nádoby.

Menší kousky odpadků také používají dalšími způsoby. Předměty, jako jsou kovová a plastová víčka či zátky, kousky skla a plastů, kovové lžičky a úlomky kokosových skořápek jim slouží jako maskování. Větší předměty, například plechovky, igelitové pytle a dokonce kus surfingového prkna, jim slouží jako pomůcky, jak se ukrýt mezi kameny.

TIP: Šťastné chobotnice: Vědci otestovali účinky hormonu štěstí na hlavonožcích

Podobná vynalézavost dokazuje inteligenci a extrémní schopnost adaptace hlavonožců. Odvrácenou stranou výzkumu je možnost, že chobotnice využívají lidské odpadky proto, že se tenčí zásoba dostupných mušlí. A některé lidské odpady pro ně mohou být vysloveně nebezpečné nebo škodlivé – jako úlomky skla, anebo autobaterie, kterou zabydlela jedna z chobotnic.

Kromě romantiky a zábavy skýtal pobyt na horách vždy i značné riziko. Jak dobře ví každý zkušený horal, nevyzpytatelné sněhové závěje a rychle se měnící počasí mohou z příjemného výletu v okamžiku udělat boj o holý život. Smutným potvrzením této pravdy se stala událost z Velikonočního pondělí 24. března 1913, kdy se v Krkonoších odehrával osmý ročník mezinárodního lyžařského závodu na 50 kilometrů. 

Prudká změna

Nebývale vysoká teplota 8 °Celsia vedla šestici účastníků k tomu, že v sedm hodin ráno vyrazili jen v krátkých rukávech. O dvě hodiny později už pochopili, jaké chyby se dopustili: prudce se ochladilo a stejně náhle se dostavila sněhová bouře. Rtuť teploměru sestoupila k bodu mrazu a závodníci v nedostatečném oblečení rychle promrzli. Všichni postupně odstoupili a své snažení vzdali. Jedinou výjimkou byl šestadvacetiletý Bohumil Hanč, favorizovaný držitel titulů Mistr lyžař a Mistr Krkonoš, který tutéž trasu v uplynulých letech již několikrát úspěšně zdolal. 

Letos se chystal zúčastnit naposledy. Vlastně se původně nepřihlásil, před sebou měl mistrovské zednické zkoušky a jeho manželka očekávala narození potomka. Jenže závod, který se poprvé jel jako rychlostní, přilákal i německé závodníky. A jilemnický ski spolek, jehož byl Hanč zástupcem, tak dlouho svého favorita přemlouval, až Hanč nakonec nátlaku ustoupil. Celá tragédie se tak vůbec nemusela stát – nebýt rivality mezi českými a německými sportovními spolky.

Osudové omyly

Když přišla sněhová vánice, netušil Hanč, že nikdo z jeho soupeřů už nepokračuje. Nepochopil ani signály jednoho z pořadatelů na kontrolním stanovišti, který se mu snažil naznačit, aby závod ukončil. Navzdory vyhroceným podmínkám se Hanč houževnatě hnal dál. U Harrachových kamenů potkal sedmadvacetiletého Václava Vrbatu, svého blízkého přítele a spolubojovníka z vojny. Původně vyrazil proto, aby Hanče na trati povzbuzoval. Teď se sám dostal do potíží. V tento okamžik se ještě mohli oba muži zachránit. Pokud by společně sjeli dolů do Míseček, unikli by bouři, mlze i mrazu. Jenže Hanč se rozhodl, že z trasy neuhne a závod nevzdá. Než se oba rozloučili, Vrbata ho aspoň přinutil, aby si od něj vzal kabát a čepici.

O pár set metrů dál však Hančovi selhalo srdce. Zhroutil se do sněhu u Zlatého návrší, necelé dva kilometry od Labské boudy. V té době však už dva z odstoupivších závodníků a ředitel závodu Fischer začali po Hančovi pátrat. Každý se rozjel jiným směrem. Na polomrtvého kolegu blouznícího v deliriu narazil pražský Němec a velký sportovec Emerich Rath krátce před druhou hodinou odpoledne. Několik set metrů táhl přítele sám na zádech. Když už ztrácel síly, zanechal jej u jedné ze signalizačních tyčí a dojel do Labské boudy pro pomoc. Ačkoli se ho poté ostatním podařilo dostat do bezpečí, jeho stav už nešlo zvrátit. Ochromené srdce se nepodařilo oživit. 

Tragický závod měl však toho dne ještě jednu oběť. Václav Vrbata zabloudil v husté mlze a shodou náhod se oklikou dostal k místu, kde předtím Hanč zkolaboval. Po kamarádovi tu však našel jen jeho zapíchnuté lyže. Ironií osudu odtud před pouhými několika minutami odjel Rath, aby přivolal pro Hanče pomoc. Promrzlý Vrbata po příteli pátral, ale i jemu došly síly.

Neznámý zachránce

Mezitím na Labské boudě záchrancům došlo, že něco není v pořádku. Jak je možné, že je Hanč teple oblečen, když poslední kontrolu ještě projížděl nalehko? Pochopili, že někde venku zůstal ten, kdo závodníkovi oblečení daroval. A že je ve velkém nebezpečí. Vyrazila proto další výprava, ačkoli netušila, koho má vůbec zachraňovat. 

Stejným směrem mířil i ředitel závodu Fischer, který po Hančovi pátral po cestě do Míseček. Nenašel ho, ale na jedné z bud se od německého podomka dozvěděl, že nahoře na Zlatém návrší seděl jakýsi vysvlečený člověk a cosi na něj volal česky. Fischer se domníval, že jde o Hanče, a okamžitě se vydal zpět na hřeben. To už ale k tělu neznámého lyžaře dorazila skupina z Labské boudy. Lze však už jen konstatovat smrt. Nikdo z pořadatelů ani závodníků muže neznal. Vrbata, rodák z pětadvacet kilometrů vzdálené Mříčné, prostě jen vyrazil Hančovi fandit. Jeho identita byla zjištěna až druhý den. 

Dozvuky tragédie

Hančova pohřbu v Jilemnici se zúčastnilo na sedm tisíc lidí. Ve stejný den byl v nedaleké Mříčné pochován i Václav Vrbata. Tragédie samozřejmě vyvolala vlnu solidarity. Ve prospěch těhotné Hančovy manželky se konala charitativní sbírka. Její syn Bohumil se narodil měsíc po smrti svého otce. 

TIP: Po stopách lyžců a lyžek: Kdy se v Krkonoších objevili první lyžaři?

Události z onoho Velikonočního pondělí se staly impulsem ke vzniku organizované horské služby. Už od poloviny 19. století sice fungovaly služby průvodců a nosičů pro turisty, mezi jejichž povinnosti patřila i znalost první pomoci, ovšem teprve tragédie Hanče a Vrbaty vedla ke vzniku profesionálního sdružení horských záchranářů. Právě 24. březen byl později u nás stanoven jako den Horské služby.

Chlapci se 18. února vydali chytat ptáky a až tento týden, po 26 dnech, je našel místní zemědělec. První týden po nich pátralo skoro tři sta lidí, většina z nich to ale po týdnu vzdala. V oblasti je nyní období dešťů, a i pro dospělé je obtížné se pohybovat v džungli, kde jsou navíc hadi, jaguáři a další nebezpečná zvířata.

„Jsme moc šťastní, že se konečně našli. Nemohli se chudáčci ani hýbat,“ citovala otce chlapců Claudia Ferreiru místní média. „Ještě dva dny a nepřežili by,“ míní jejich strýc Chico Mendes.

Glaucona a Gleisona Ferreirovy našli zhruba šest kilometrů od jejich vesnice. Poslední asi čtyři dny byli na jednom místě, protože se kvůli vyčerpání už nemohli hýbat. Přežili díky pojídání plodů a pití dešťové vody.

Podle lékařů je stav obou bratrů stabilizovaný a zřejmě se zcela zotaví. (foto: Telecinco)

Hrdinou místní vesnice se stal pětapadesátiletý Manoel Vilkem, který se v pondělí vydal do lesa na dříví. Když použil „mobilní telefon džungle“, což je tlučení do stromu, jímž příchozí hlásí svou přítomnost v lese, uslyšel ho jeden ze ztracených bratrů, popsala záchranu argentinská agentura Télam. Chlapec začal křičet a muž tak oba hochy našel.

TIP: Neuvěřitelné zápasy o přežití: Italský policista ztracený uprostřed Sahary

„Je to skutečný zázrak. Přežít v tomto období ztracený v našem pralese je téměř nemožné,“ uvedl Everaldo Ribeiro, šéf policie z města Manicoré, v jehož oblasti se nehoda s dobrým koncem stala.

Počátkem 20. let minulého století objevili archeologové ve Västernorrlandu na západě Švédska pozoruhodný hrob. Při stavbě silnice zde narazili na kamennou rakev, která obsahovala pozůstatky dvou lidí doby kamenné. Následný výzkum ukázal, že přibližně před čtyřmi tisíci lety zde byla pochována pětadvacetiletá žena a sedmiletý chlapec.

Není jasné, zda šlo o matku se synem, nebo například o sestru s bratrem, ani jak vlastně zemřeli. Podobné nálezy ale nejsou v této oblasti příliš běžné, což vědce přimělo k pokusu o rekonstrukci tváří pohřbených. Lebka chlapce byla bohužel v příliš špatném stavu, takže volba padla na ženu, jejíž lebka byla naopak až překvapivě zachovalá.

Forenzní archeologie 

Rekonstrukce vzhledu ženy se ujal archeolog Oscar Nilsson, který je známý využíváním forenzních metod při rekonstrukcích dávných tváří. V tomto případě bohužel nebylo možné využít DNA nalezené ženy, kvůli její značné degradaci vlivem nepříznivých podmínek. Barva vlasů, kůže a očí ženy jsou proto v tomto případě pouhým odborným odhadem.

TIP: Vědci použili genetická data k rekonstrukci podoby dívky z doby bronzové

Stejně tak i šaty, které žena z doby kamenné mohla nosit, představují odbornou interpretaci. Organické látky, které tvořily původní oděv pohřbené ženy, se do dnešní doby nezachovaly. Šaty a doplňky vytvořila Helena Gjaerum, která vycházela ze zkušeností, dřívějších nálezů a představ, co se v dané době a v dané oblasti obvykle nosilo.

Pravděpodobná podoba ženy z doby kamenné (foto: Oscar Nilsson, CC BY-ND 2.5 SE)