Měsíc na nočním nebi září bílým světlem, dokonce tak jasným, že starým Řekům připomínal stříbro. Odtud možná pochází i alchymistická značka jeho srpku pro prvek stříbra. S barvou ušlechtilého kovu ovšem nemá měsíční světlo nic společného. Zemský souputník pouze odráží sluneční svit, a to zhruba jen jednu desetinu, přesněji 14 %. Jeho povrch totiž pokrývají horniny podobající se tmavostí spíš zvětralému asfaltu. Odkud se tedy bere „stříbřitá zář luny“? Jde o pouhou iluzi, vznikající díky vysokému kontrastu jasného Měsíce a temné oblohy. Ať se nám tedy zdá jeho světlo jakkoliv třpytivé, kolem úplňku dosahuje náš průvodce zhruba milionkrát menšího jasu než Slunce. Nenechte se proto zmást vlastním zrakem: Měsíc není bílý, ale spíš tmavě šedivý. 

V zajetí atmosféry

Vysoko nad obzorem, na bezoblačném nebi, se nám zemský souputník jeví čistě bílý. Jiná situace nastává při horizontu, když vychází či zapadá. Tehdy se již dostává ke slovu vrstva vzduchu mezi námi a vzdáleným sousedem, která jeho svit jednak zeslabuje a také zabarvuje. Vzduch je sice sám o sobě bezbarvý, ale zásluhou rozptylu světla na náhodných shlucích molekul se zdá modrý. Právě proto pohlcuje jasnou denní oblohu blankytná modř. Při průchodu měsíčního světla zemskou atmosférou se nejvíc rozptylují modré čili krátkovlnné paprsky, zatímco červené dlouhovlnné procházejí bez velkých ztrát. Čím víc se však Měsíc blíží k obzoru, tím silnější vrstvou ovzduší se na něj díváme. O to víc se také projevuje rozptyl krátkovlnného záření, obraz zapadajícího či vycházejícího Měsíce postupně „odmodrává“ a připadá nám spíš nažloutlý, oranžový až temně rudý. 

Přes den ho na nebi pozorujeme jako až křídově bílý, s nádechem do modra. Tehdy jej totiž vidíme přes vrstvu atmosféry, v níž se zároveň intenzivně rozptyluje modrá složka slunečního světla. Blankytná modř oblohy tedy někdy více a někdy méně zabarvuje i kotouč Měsíce. Namodralý odstín může ovšem jeho tváři dodat rovněž jemný popel vznášející se v ovzduší, jenž účinně rozptyluje především červené světlo. Měsíční disk tak získává modrý nádech například v důsledku popela z rozsáhlých lesních požárů.

Blankytné zabarvení zapadajícího Měsíce bylo patrné i po silné explozi indonéské sopky Krakatoa roku 1883. Loni v únoru u nás zase získal modrý odstín vlivem saharského prachu, jenž doputoval až hluboko nad Evropu. Vzácněji pak může náš souputník nabývat rovněž zeleného nádechu: Stačí, aby jeho kotouč překryla řídká řasová oblačnost, kterou zapadající Slunce zbarví do růžova. Podle mnohých pozorovatelů se pak Měsíc jeví sytě smaragdový. 

Krvavý souputník

Možná to zní překvapivě, ale i tzv. krvavý Měsíc, který se na nebi objevuje v době úplného měsíčního zatmění, má na svědomí atmosféra Země. Když se totiž disk našeho průvodce zcela ponoří do plného zemského stínu, zpravidla nezmizí z oblohy úplně, ale většinou získá zvláštní naoranžovělé, rudé až hnědočervené zabarvení. Sluneční paprsky se totiž při průchodu atmosférou lámou, takže pronikají i do plného zemského stínu. A protože se nejvíc rozptyluje modrá část spektra, zůstává – podobně jako u Měsíce nízko na nebi – jen červená složka slunečního světla, jež prochází ovzduším bez citelných ztrát. 

TIP: Historky z vesmíru: Jak voní Měsíc? Může se měsíční prach samovznítit?

Astronomové už dlouho vědí, že na jas i zbarvení měsíčních zatmění má vliv aktuální stav atmosféry. Odstíny disku zatmělého Měsíce však zůstávají až do samotného úkazu velkou neznámou. Po pravých příčinách popsaných změn se pátralo mezi různými přírodními úkazy. Například astronomové Jiří Bouška a František Link studovali v polovině minulého století data z 33 měsíčních zatmění, jež naznačovala, že by se na změně velikosti a hustoty zemského stínu mohl podílet prach uvolněný ze silných meteo­rických rojů. Novější a přesnější údaje zde však žádnou souvislost neprokázaly. Nepotvrdila se ani korelace jasu zatmělého Měsíce s proměnami sluneční aktivity, jimž se dřív přisuzoval vliv právě na velikost zemského stínu.

Dokončení: Všechny barvy Měsíce (2): Náš šedý souputník ve skutečnosti hraje mnoha barvami

Subura měla pověst vykřičené části města, kde se člověk v noci pobaví s místními děvčaty, popije ve vyhlášených putykách, ale také ho v lepším případě zmlátí a okradou, v tom horším znásilní a zabijí. Realita se ovšem nejspíš lišila.  

Údolí za centrem

Subura ležela v severovýchodní části Říma, v údolí, jež se mírně svažovalo k Foru Romanu, pod pahorky Viminalis, Cispius a Oppius. V nejstarších dobách se pravděpodobně rozkládala mimo jádro města (sub urbe) rozložené na pahorku Palatinu, z čehož vyplynulo její pozdější pojmenování. Jak se Řím rozrůstal, dostala se dovnitř hradeb, ale název zůstal. 

Od období republiky (od 5. století př. n. l.) ji s občanským středem města, Forem Romanem, spojovala ulice Argiletum, kde se setkával svět urozených obyvatel (patricijů) a těch obyčejných (plebejců) žijících právě v Subuře. Čtvrt začínala poblíž městské prefektury (kancelářský komplex, kde sídlila správa města) a směrem ze Subury vedly ještě dvě osídlené prolákliny označované jako vicus Longus a vicus Patricius (vicus = sousedství, blok). Hranici čtvrti tvořila Esquilinská brána (porta Esquilina) v hradbách bájného krále Servia Tullia, který měl jako první Řím opevnit. 

Piazza della Subura (nedaleko metra Cavour) odkazuje na někdejší název  čtvrti)

V současném Římě bychom Suburu měli hledat mezi Forem Romanem a vlakovým nádražím Termini, přibližně mezi ulicemi Via Cavour a Via dello Statuto, pomyslný střed tvoří stanice metra Cavour. Pozůstatky dláždění dokládají, že jedna ze suburských hlavních ulic (clivus Suburanus; clivus = typ ulice i s okolní zástavbou) mohla kopírovat linii s dnešními římskými ulicemi Via di S. Lucia in Selci, di S. Marino a di S. Vito.

Starobylá část

Podle tradice měla Subura jako městská čtvrť existovat již v dobách, kdy Římu vládli Etruskové. Konkrétně král Servius Tullius (asi 7. století př. n. l.) Řím rozdělil na čtyři čtvrti – regio Suburana, Esquilina, Collina, Palatina. Starobylost Subury vnímali i antičtí autoři, kteří ji zmiňují v rámci prastaré každoroční slavnosti Septimontia, konané 11. prosince. Tehdy se obyvatelé scházeli u lokálních městských svatyní umístěných na sedmi pahorcích, avšak mezi nimi byla jmenována i Subura, ač se jedná o údolí. 

Z raných období dějin Říma není o této čtvrti moc zpráv. Až ke konci republikánského období (1. století př. n. l.) se dostává do tehdejší literatury. Je pravděpodobné, že v té době byla Subura již hustě osídlenou čtvrtí. Císař Augustus roku 7 n. l. rozdělil Řím na 14 administrativních regionů, které se dále členily na vici (sousedství). Regiony později nesly název po významné památce či topografické charakteristice. Subura se nacházela v regionu IV Templum Pacis (Chrám míru postavený císařem Vespasianem okolo roku 71). Čtvrť si ale pravděpodobně podržela své jméno až do středověku, kdy bylo několik zdejších kostelů označováno in Subura. 

Kontrast k Foru Romanu

Opravdu plastický popis života v této městské čtvrti můžeme nalézt v dílech římských básníků a satiriků. Například Juvenalis hovoří o svém příteli, který se chce z nebezpečné Subury odstěhovat na pustý ostrov, kde mu nebudou hrozit požáry, sesuvy domů, přepadení na ulicích a noční vyhazování odpadků z oken. Martialis zase popisuje osud budoucího ženicha, který je do Subury poslán získat zkušenosti, aby si se svou panenskou nevěstou o svatební noci věděl rady.

Mnohdy se však jedná o přehánění a zveličování. To, co dalo Subuře její pověst, byla blízkost k administrativnímu a tradičnímu centru Říma – Foru Romanu, kde se denně pohybovala aristokratická elita, která samozřejmě nelibě nesla „drobnou skvrnku“ v sousedství, což se mohlo projevit v dochované literatuře. Bylo to zároveň místo, kde se setkávali vznešení senátoři a lidé se špatnou pověstí: tedy zdánlivě neslučitelné světy zde přicházely do úzkého kontaktu. Římští satirikové snažící se poukázat na nešvary tehdejší společnosti proto Suburu zvolili jako lokalitu vhodnou k nastínění kritizovaných a zesměšňovaných aktivit.

Čtvrť nabízela nejrůznější služby a zážitky, a to nejen v noci. Je pravdou, že Římané tu vyhledávali nevěstince a krčmy a že tu docházelo k nočnímu výtržnictví, krádežím, násilí i znásilnění. Nijak se tím ale nevymykala z římského koloritu. Dalo by se říct, že v Římě neexistovaly vyloučené lokality známé z dnešních měst, ale shluky bohatších domů střídaly v každé čtvrti shluky chudších domů. Také v Subuře vidíme toto rozdělení. Běžná byla také směs různých aktivit, které se v jednotlivých městských čtvrtích vyskytovaly.  

Vily i špinavé příbytky

Z náhrobních nápisů jsou známy i některé profese, které v Subuře existovaly. Víme o výrobci sandálů či ševci, výrobci a prodejci plstěné obuvi, kováři, výrobci vlny či výrobků z ní a tkalci. Z oblasti služeb existují doklady o hlasateli či vyvolávačovi a kadeřnici. Byl zde ovocný a zeleninový trh, kráječská škola zaměřená na porcování masa nebo aukční síň. I v ostatních čtvrtích v Římě byly ulice plné tržnic a drobných obchodů. Drobný prodej se realizoval pomocí přenosných stánků, stálé obchody sídlily v obytných domech anebo v tržnicích či porticích.  

V Subuře se vedle sebe tísnily činžovní domy a prostá obydlí, ve kterých bydlela většina obyvatel. Nájemní činžovní dům o půdorysu 200‒400 m² mohl mít až čtyři patra, ale pouze přízemní prostory byly větší, protože se mohly využívat jako dílny a krámky. Uvnitř domů byl nedostatek denního světla a nevalná hygiena. Vzhledem k hustotě obyvatel mohlo docházet k častým epidemiím. Majitelé domů někdy využívali špatné sociální situace svých nájemníků a neúměrně jim zvyšovali nájemné. I přesto, že v Římě existoval zákon nařizující maximální výšku činžovního domu, majitelé také často přistavovali nová a nová patra, která se poté hroutila, protože neměla dostatečnou stabilitu.

TIP: Lukulské hody: Na čem si pochutnávali staří Římané?

Vzhledem k přeměně městského státu ve „světovou“ Římskou říši je pravděpodobné, že se do Subury stěhovalo velké množství cizinců (Řeků, Egypťanů, Syřanů, Keltů, Germánů i Židů), kteří tam nacházeli levný podnájem. Podle písemných i archeologických pramenů se zde však měly nacházet i prostornější domy movitějších občanů, řemeslníků, kupců a majitelů krámků. Ba nechyběly ani vily urozených osob jako Gaia Julia Caesara nebo konzula Lucia Arruntia Stelly. Archeologické výzkumy odhalily pozůstatky soukromých budov, travertinové zdi, mramorové základy, svatyně zasvěcené nymfám a zbytky několika fontán.

Charkov byl v červnu 1941 moderní průmyslové centrum s 900 000 obyvateli, což jej řadilo na čtvrté místo v SSSR. Nacházela se zde obrovská seřaďovací nádraží a skladiště uhlí, železné rudy a strojírenských výrobků. Vedly tudy železniční tratě směřující na Donbas, Krym, a dokonce až ke vzdálenému Baku s rozsáhlými ropnými poli. Všechny tyto oblasti dodávaly strategické suroviny, které Němci nutně potřebovali pro válečný průmysl a o něž chtěli svého nepřítele připravit. 

Poprvé na Ukrajinu

Když Hitler plánoval operaci Barbarossa, věnoval Charkovu zvláštní pozornost. Východní Ukrajina byla bohatou obilnicí, doněcká průmyslová oblast disponovala bohatými nalezišti uhlí a železárnami. V okolí města Krivoj Rog se těžila výborná železná ruda a ve všech větších městech stály strojírenské podniky. I když už pro Německo pracovala celá okupovaná Evropa, vedení války vyžadovalo stále další zdroje a nyní je měla dodat právě Ukrajina.

Poté, co v září 1941 padl Kyjev, představoval Charkov další jasný strategický cíl, ale Němci nejdřív museli vyřešit problémy se zásobováním. Množství zbraní, munice a dalšího materiálu dopravovali k frontě na automobilech s velkým zpožděním, takže útočné formace musely zastavit a čekat. Sověti mezitím nezaháleli. Rudou armádu na Ukrajině sice výrazně oslabily předchozí boje, ale rozprášené svazky se podařilo znovu zformovat a ve městě začala demontáž strojního zařízení sedmdesáti nejdůležitějších továren, jež vyráběly mimo jiné tanky T-34 a samohybná děla. Než bezedné bláto zmrzlo a německé divize vyrazily, podařilo se vypravit více než 300 vlaků vezoucích na východ stroje a další zařízení. 

Pod hákovým křížem

Charkov poprvé padl do německých rukou 24. října 1941, kdy jej obsadila 6. armáda pod velením polního maršála Waltera von Reichenau. Město spadalo po celou dobu okupace pod správu armády. V jejím čele stál generálmajor Anton Dostler, jenž zároveň velel i 57. pěší divizi zajišťující veřejný pořádek. Pro civilisty nepředstavovala armádní správa žádnou výhodu, protože na základě Reichenauova rozkazu prováděli vojáci brutální represe.

Ihned po obsazení města začal hon na komisaře a vojenské velitele, skutečné i jen domnělé. Počet obyvatel narostl kvůli uprchlíkům z oblasti Kyjeva o dalšího více než půl milionu osob, které měly jen to, co si nesly s sebou, a přespávaly na ulicích či v parcích. Armáda se nijak nezabývala zásobováním obyvatel Charkova, kteří pro ni přímo nepracovali, a tak mnoho z nich trpělo hladem a mrzlo. Lidé z města postupně odcházeli na venkov, kde našli alespoň nějakou možnost obživy, i když německé zásobovací jednotky zabavovaly vesničanům potraviny pro potřeby vojsk. 

Einsatzkommanda nastupují

Rudá armáda zanechala ve městě nálože, které vybuchly až 14. listopadu, Němci to však považovali za čin záškodníků a okamžitě oběsili pro výstrahu dvě stě náhodně vybraných civilistů a jako rukojmí zadržovali další tisícovku s pohrůžkou jejich okamžitého zabití při pokračujících útocích. V polovině prosince pak proběhl první ze zátahů na Židy, kteří se museli shromáždit na určeném místě za městem. Tam pak začali příslušníci Einsatzkommand s hromadnými popravami.

Odhaduje se, že zde bylo zavražděno asi 20 000 lidí. Tyto masakry řídila neblaze proslulá Einsatzgruppe C přiřazená ke skupině armád Jih. Je nepochybné, že se němečtí vojáci dopouštěli v okupovaném Charkově zločinů na zajatcích i civilistech. Když však jejich velitel generálporučík Anton Dostler po válce stanul před soudem, o těchto událostech se vůbec nejednalo.

Americká prokuratura mu prokázala vinu v případě zastřelení 15 amerických vojáků zajatých při pokusu o zničení železničního tunelu, když později velel v Itálii. Přestože byli v době zajetí oblečeni v řádných amerických uniformách, Dostler je nechal popravit na základě Hitlerova rozkazu z roku 1942 nařizujícího okamžité zastřelení všech dopadených příslušníků záškodníků bez ohledu na uniformu. Sám generálporučík stanul před popravčí četou 1. prosince 1945.

Konec utrpení

Sovětská vojska se vrátila do Charkova v únoru 1943 a začala jej ihned měnit v obrovskou pevnost. Vojáci část obyvatel vystěhovali z domů, jejichž dveře poté zatarasili a v oknech zřídili palebná stanoviště. Ulice přehradili barikádami, v parcích zakopali protitanková děla a vytvořili kulometná hnízda. Rudoarmějci podpoření jednotkami NKVD hodlali město udržet za každou cenu, ale soustředěný úder Tankového sboru SS je nakonec vyhnal.

Při bojích o každý dům nasadily obě strany dělostřelectvo a taktické bombardéry, takže místy už zůstaly jen hromady sutin, v nichž zahynuli i civilisté, kteří se nestihli evakuovat. V Charkově opět zavládly německé pořádky, vlaky přivážely velké množství zásob a město opět řídila armáda.

Fašisté definitivně odcházejí

Po porážce u Kurska bylo polnímu maršálovi Mansteinovi jasné, že nebude déle možné Charkov udržet, a po chladné úvaze se jej rozhodl vyklidit, aby zachránil vojska pro další boje. Proti tomuto úmyslu protestoval i sám Hitler, který žil v představách, že každé město se musí držet ze všech sil, ale vývoj situace dal za pravdu zkušenému veliteli. Sověti hodlali odříznout vysunuté jednotky bránící Charkov a po obklíčení je zničit, město samotné pro ně nepředstavovalo primární cíl.

TIP: Německá okupace Normanských ostrovů: Vítězství totální izolace a vyhladovění

Dne 22. srpna 1943 Němci město řízeně vyklidili a podařilo se jim zachránit i většinu zásob z rozsáhlých skladů rozmístěných v okolí. Šest německých divizí vyvázlo z hrozícího obklíčení a Charkov byl osvobozen, tentokrát už definitivně Rudou armádou. Tak jako v jiných městech začalo i zde okamžitě zatýkání „nepřátel lidu“ a mnoho těch, kteří přežili čtyři bitvy o město, bylo zastřeleno nebo odsouzeno na nucené práce a odvlečeno do gulagů. Ztráty civilních obyvatel, byť nikdy přesně nezjištěné, dosáhly velké výše. Za nejvíce obětí však nemohlo vražedné řádění vojáků, ale zima a hlad. 

Už dlouho není tajemstvím, že lidský papilomavirus HPV kraje klíčovou roli v rozvoji nádoru děložního čípku. Podle nového výzkumu ale situace může být v řadě případů ještě složitější. Pacientky, u nichž se objeví rakovina děložního čípku, totiž nebývají nakažené pouze virem HPV.

Organoidy děložního čípku

Již dříve se ukázalo, že takové pacientky často bývají infikované i chlamydiemi Chlamydia trachomatis, což jsou bakterie parazitující uvnitř buněk hostitele. Proto již nějakou dobu panuje podezření, že současná infekce těmito dvěma patogeny, tedy viry HPV a chlamydiemi, představuje pro buňky pacienty velkou zátěž a může vést k jejich „přeprogramování“ na buňky nádoru.

Mikrobioložka Cindrilla Chumduri z německé Univerzity Würzburg a její výzkumný tým vyvinuli 3D organoidy, tedy zmenšené repliky orgánů vypěstované z buněk, v tomto případě z buněk děložního čípku od zdravých dárkyň, které slouží jako živé modely skutečných orgánů a tkání. Na nich pak zkoumali vztahy mezi zmíněnými patogeny a infikovanými tkáněmi.

TIP: Žaludky na Petrisce pomáhají vědcům a lékařům testovat nové léky

Výsledky experimentů potvrdily, že současné infekce více různými patogeny jsou opravdu rizikové a že viry a chlamydie mohou „spolupracovat“ na tvorbě nádoru. Podíl bakterií na rozvoji nádoru se zkoumá obtížně, protože bakterie, na rozdíl od virů, nezanechávají v buňkách nádoru téměř žádné stopy, například v podobě DNA.

Letecká doprava přispívá svým dílem ke globálním emisím uhlíku. Z hlediska celkového objemu produkce CO2 jde sice jen o zhruba 2 % (při započtení ostatních vlivů zhruba dvojnásobek), aerolinky ale i tak vyvíjejí snahu o snížení dopadů letecké dopravy na klima. Jednou z těchto snah je i nový projekt německého dopravce Lufthansa a společnost BASF,  kteří vyvinuli adhezivní film AeroShark. Materiál lze podle inženýrů umístit na povrch letadel, které díky němu spotřebují méně paliva a vytvoří tím pádem i méně emisí.

Jak napovídá jméno nového materiálu, jeho tvůrci se inspirovali u žraloků. Těm evoluce během milionů let nadělila jemně žebrovaný povrch těla, který při plavání snižuje odpor těla, takže tito predátoři plavou snadněji a spotřebují méně energie.

Žraločí kůže pro letadla

Podobně jako u žraloků, i na povrchu materiálu AeroShark nejsou zmíněné struktury příliš výrazné – na výšku měří pouhých 50 mikrometrů. Úspora paliva, kterou AeroShark přináší, je ale znatelná. Švýcarský letecký dopravce Swiss propočítal, že když se Boeing 777 v promyšleném uspořádání pokryje 950 čtverečními metry „žraločí kůže“, společně s dalšími dílčími úpravami to sníží spotřebu paliva o 1,1 procenta. Po dalším vylepšení by to prý mohlo být až o 3 procenta.

TIP: Aerolinky Virgin Atlantic podnikly první komerční let s ekologickým palivem

Přestože se může uvedená úspora jevit jako relativně malá, aerolinky Swiss (které vlastní německá Lufthansa) to berou vážně a již oznámili, že všech svých 12 letounů Boeing 777 pokryjí materiálem AeroShark. Tento krok ve výsledku ušetří 4 800 tun leteckého paliva ročně, a také asi 15 200 emisí ročně. Tvůrci materiálu rovněž zdůrazňují, že se AeroShark snadno používá a je extrémně odolný vůči UV záření, vodě, oleji i vysokým teplotám a tlaku.

Do Merzougy, osady doslova zasazené do saharského písku, přijíždím první jarní den. Jedu sem hledat plazy, konkrétně jeden ze symbolů severní Afriky – zmiji rohatou (Cerastes cerastes), případně její příbuznou zmiji saharskou (Cerastes vipera). Pro tento účel jde o jednu z nejkrásnějších a nejlepších lokalit vůbec. Proč? Díky ergům, obrovským horám přesýpavého písku, které leží zde na samotném okraji Sahary a poskytují těmto hadům vynikající útočiště. Poušť je však mnohem bohatší, a proto se těším, co mne v příštích několika dnech v této oblasti Maroka čeká. 

Zelená oáza 

Marocká Merzouga je malá, zato hustě osídlená osada skládající se z městečka hliněných domků v oblasti obecně známé jako Erg Chebbi. Místní lidé jsou hodně závislí na turistickém ruchu, ale o své živobytí se bát nemusejí. Duny jsou totiž velmi silným lákadlem. Nejkratší cesta, která sem vede, je silnice 3461 na jih od Erfoudu, jež je prvních 16 km upravená a poté je vystřídána 35 km dlouhou pistou, ze které již zdálky pozoruji obrovské žluté hory. Snad každého při tomto pohledu napadne, zda opravdu jde o hledané duny, nebo o nějaké horstvo. Vzhled gigantických hromad písku je skutečně majestátní.

Osadu ovšem netvoří jen písek. Po celé šířce městečka se rozprostírají uměle vytvořená zavlažovací políčka, která jsou při dostatečném přísunu vody svěže zelená. Tvoří tak doslova oázu v poušti, do které se uchylují další a další živočichové. 

Samotná Merzouga a její okolí je tak skvělým střediskem pro průzkum marocké písečné pouště, kde můžeme s menší či větší dávkou štěstí pozorovat faunu a flóru ukázkově přizpůsobenou zdejším zdánlivě nehostinným environmentálním podmínkám. 

Zima žhoucí Afriky

Téměř ihned po příjezdu vyrážím do terénu. Vím, kde, jak a co hledat; otázkou zůstává, zda budu mít při svém pátrání štěstí. I když je krásné slunečné počasí, teplota v těchto březnových dnech na začátku jara sahá k pouhým 20 °C ve stínu. V noci dokonce rtuť teploměru klesá k –5 °C, což pro studenokrevné bratrstvo není to pravé. I místní lidé jsou oblečeni mnohem tepleji než v jiných obdobích roku. 

Nejlepšími informátory jsou vždy domorodci, a proto, když se ke mně připlete klučina jménem Ahmed, hned vyzvídám, jestli něco neví o místních plazech. Plazy, jako pouštní rohaté zmije, scinky a varany, znal. Vysvětlil mi, kde, kdy a jak je nejlépe najdu, ale zároveň potvrdil mou domněnku, že je ještě zima. Ano, i zde v horké Africe plazi a obojživelníci zimují podobně jako u nás! Nedá se nic dělat, třeba se přece jen něco podaří nalézt. Den však přinesl jen hromadu fotografií pouště, lidí a jejich obydlí. Snad soumrak a brzký večer budou o něco lepší …

Budíček po setmění

Přišla tma a já za svitu svítilny a měsíce procházím okolí oázy. Již po pár metrech se světlo baterky odrazí ve velkých očích jednoho z celkem jedenácti druhů obojživelníků nacházejících se v Maroku – ropuchy zelené (Pseudepidalea viridis), která se vyskytuje také v našich zeměpisných šířkách. Zdejší žabí populace formovaná značným tlakem fenotypové plasticity se však od našich žab liší nejen jiným uspořádáním skvrn, sytostí a pestrostí barev, ale také velikostí těla. Netrvá to dlouho a nacházím další a další exempláře. A také další překvapení. 

Poprvé se zde setkávám se zajímavým a velikostně značně převažujícím žabím konkurentem, ropuchou Bufo mauritanicus. Tato krásná marocká žába s černými skvrnkami na bílém podkladě je opravdovým klenotem místních zavlažovacích políček. Jako všechny ropuchy se živí hmyzem, ale díky své mohutnosti uloví také drobné obratlovce, jako jsou mláďata hlodavců či plazů. Nebyl to však poslední obojživelník toho večera. Druh Pelophylax saharicus, neboli skokan saharský, je rovněž hojným zástupcem vlhčích míst v poušti. 

I s plazy to začalo být zajímavější. Po písku, který byl přece jen ze dne trochu vyhřátý, pobíhali a lovili svou potravu drobní a nenápadní gekonci Stenodactylus petrii, přizpůsobení stavbou těla a strategií lovu k životu na jemných přesýpavých píscích. V Maroku se kromě tohoto zástupce vyskytuje ještě jeden příbuzný druh a tím je druh Stenodactylus sthenodactylus, jenž je naopak přizpůsoben hamadám (kamenitým pouštím).

Ještěři vylézají z děr

V dalších dnech se počasí ještě vylepšilo, sluníčko začalo hřát, a tak se i počet pozorovaných zástupců nejen plazí říše rozšířil. I když se mi nakonec nepodařilo žádného hadího obyvatele zdejší oblasti nalézt (vyskytují se tady mimo již zmiňovaných zmijí např. zástupci rodů Psammophis či Malpolon), přece jen byla druhová skladba pozorovaných druhů herpetofauny pestrá. 

Čeleď ještěrkovitých (Lacertidae) zastupují zajímaví Acantohodactylus longipes, kteří jsou svými rozšířenými prsty na nohou dobře adaptováni na písčitý terén, ale také taxonomicky složití ještěři Mesalina rubropunctata. Ti jsou hojní spíše v okolí Erg Chebbi než na samotných píscích. Herpetologickým vrcholem byl ovšem nález varana pustinného (Varanus griseus), který je jediným zástupcem čeledě největších ještěrů světa (Varanidae) v severozápadní Africe a zároveň vrcholovým predátorem zdejších písků.

Písečný ráj zvířat

Erg Chebbi a její okolí je pro herpetologa nesmírně zajímavá, ale minimálně dvakrát tolik zajímavá musí být pro ornitologa. Brzy zjara se totiž západně od Merzougy (cca 3 km) vytváří poměrně velké pouštní jezero s vysokým obsahem soli, zvané Dayet Srji. To pravidelně přiláká množství plameňáků růžových (Phoenicopterus ruber), na které je ve volné přírodě nádherný pohled. 

Kromě plameňáků sem jezero vábí i mnoho dalších ptáků, kteří při svých tazích zrovna přeletěli poušť. Pozorovat se dá husice rezavá (Tadorna ferruginea) nebo kulík Kittlitzův, který byl v Maroku poprvé viděn právě zde. S větší dávkou štěstí pak spatříte například pisilu čáponohou (Himantopus himantopus), dropa arabského (Ardeotis arabs) či orebici berberskou (Alectoris barbara).

TIP: Drancování přírodního dědictví Maroka: Je libo orlí křídlo, opičí hlavu nebo třeba kabelku z geparda?

Cestou pouští k jezeru si však můžete povšimnout i přítomnosti zdejších savců. Stopy v písku po sobě zanechávají tarbík, ježek ušatý nebo „lišák pouště“ – fenek. Důsledný pozorovatel se ovšem nevyhne ani nejnápadnějším zástupcům bezobratlých. Pod kameny v písku můžete vidět jedny z nejjedovatějších štírů světa – Androctonus australis či zajímavé střevlíkovité brouky rodu Anthia, hojné zejména v podobných písčitých oblastech. 

Oblast Erg Chebbi je opravdovým přírodním skvostem severní Afriky. Právě díky poloze na okraji Sahary, mezi pískem a kamením, skýtá nemalá překvapení všudypřítomného života tak nápadného právě na jaře. 

Harmonie figurek, velikost šachovnice, množství herních kombinací a všudypřítomná pravidla jsou v dnešní šachové hře v tak perfektním souladu, že hráčům nabízejí ideální prostor pro vytváření útočných strategií, nedobytných obran i neočekávaných výměn. K tomu se šachy dopracovaly skrze radikální změny, takové, že bychom dnes jen obtížně dokázali v původní verzi šachů vidět jejich předchůdce.

Plod zlatého indického věku 

Tradičně se za „předka“ mnoha deskových her včetně šachů považuje čaturanga. Zrodila se v Guptovské říši, která se rozkládala na severu dnešní Indie a platí za synonymum jejího zlatého věku. Spolehlivě je doložena v 6. století. Smyslem hry bylo nepochybně imitovat situaci na bojišti, což je patrné už z etymologie názvu. Sanskrtské slovo caturaṅga totiž znamená „mající čtyři části“ a myšleny tím byly čtyři složky armád: sloni, jezdectvo, válečné vozy (někdy také loďstvo) a pěchota.

Vzhledem k tomu, že v této hře jsou válečné vozy nejsilnější figurkou, někteří historikové se domnívají, že čaturanga musí být o několik století starší, neboť v 6. století už vládcové měli k dispozici účinnější prostředky než válečné vozy. Hra si každopádně získala velkou oblibu. Díky učení se rozvaze a osvojování taktického myšlení se stala součástí výchovy v šlechtických kruzích a častou kratochvílí nobility obecně – stejně jako později šachy. 

Čaturanga se brzy rozšířila i do sousední Persie. Zde v 7. století a již pod nadvládou muslimů doznala významných změn a začala se nazývat šatrandž, v perštině shatranj, kde výraz shah označuje krále. Podobnost s naším označením „šachy“ je zjevná.

Hlavní novinkou bylo eliminování role náhody v podobě házení kostkou, snížení počtu hráčů na dva a úprava výchozí pozice figurek. Ty se však i nadále pohybovaly stejně těžkopádným způsobem jako v čaturanze, což způsobovalo pomalejší tempo partie. Bylo zapotřebí odehrát množství tahů, než se protivníci na desce setkali. Dynamice hry neprospělo ani přidání nové figurky, vezíra, který stál po boku krále a ze kterého se časem stala královna. V šantrandži se vezír směl pohybovat pouze o jediné pole a navíc jen v diagonálním směru.

I proto arabští učenci vytvořili takzvané tábie, mírně rozehrané partie, které hráčům nabízely pokračovat v zajímavých tazích a výměnách. Vedle nich se dochovaly také mansúby, koncovky, v nichž měl hráč za úkol dotáhnout několika tahy partii k vítězství. Z toho je patrné, že šatrandž byla námětem hlubokých teoretických úvah a nikoli jen prostředkem k zahánění dlouhé chvíle.

Příchod do Evropy

Rozšiřování islámu po severní Africe nakonec vedlo k dlouhodobému kontaktu s křesťanstvím a evropskou kulturou. Tak se na konci tisíciletí dostala šatrandž třemi cestami až do Evropy. První dvě vedly přes Pyrenejský poloostrov a přes Sicílii, třetí cesta směřovala z Blízkého východu do oblasti dnešního Ruska a odtud do východní Evropy. Náš kontinent pochopitelně nebyl jedinou destinací, kam se hra šířila. Některé verze se dostaly z Indie do Číny, Mongolska, Japonska a mnoha dalších zemí, kde rovněž došlo ke vzniku originálních modifikací původní čaturangy.

Nejúrodnější půdou se však pro šatrandž stal evropský kontinent. Zde se hra postupně vyvinula až do dnešní podoby, aby se pak stala dominantním typem šachových her a rozšířila se po celém světě.

O jejím úspěchu na novém území svědčí například příhoda o vypuzení jistého florentského biskupa z 11. století. Svatý Petr Damián jej vyhnal za to, že se oddával hře, jež podle církve měla neblahé účinky na společnost. Marně se biskup hájil, že šatrandž je jiná než ostatní hry, protože nezáleží na náhodě, nýbrž pouze na umění hráče. Scholastikův trest však lépe pochopíme, když zmíníme, že šatrandž se nehrála jen pro potěšení, ale také kvůli finančnímu přilepšení. Vidina zisku závisející pouze na schopnostech hráče byla perfektním hnacím motorem k rozmachu hry. 

Ta si našla své místo i v dalších lidských činnostech. Stala se námětem mnoha spisů, četných uměleckých děl a někteří panovníci se pasovali do role jejího patrona. Zmiňme alespoň Jindřicha I. Anglického (vládl 1100–1135), Alfonse X. Kastilského (vládl 1252– 1284) nebo cara Ivana Hrozného. Naopak Ludvík IX. Francouzský, za svůj příkladný život později svatořečený, vydal roku 1254 zákaz všech hazardních her. Ignorovali ho nejen prostí Francouzi, ale i samotní dvořané, kteří dokonce pořádali turnaje. 

Šatrandž, nebo šachy?

Široká obliba deskové hry brzy vedla k mnoha inovacím. Od poloviny 12. století se figurky začaly tvarovat do podoby postav, zvířat či věží. Jejich předchůdce bychom tedy měli nazývat herními kameny. Další novinkou, byť spíše kosmetickou, bylo zavedení dvoubarevné hrací desky. Hlavní změny ale doznaly pohybové možnosti několika figur a přidání souvisejících pravidel. To vše v zájmu zvýšení plynulosti hry. 

Pěšec mohl nově při prvním pohybu popojít o dvě políčka vpřed, avšak aby se zamezilo vyhýbání kontaktu s protivníkovým pěšcem, vzniklo pravidlo en passant (v češtině známé jako „braní mimochodem“). Rovněž dáma mohla při prvním tahu poskočit o dvě pole, navíc nejen diagonálně, ale také přímo vpřed, a přeskočit tak pěšce. Inovátoři ale nemysleli jen na to, jak se co nejrychleji dostat k protivníkovi. Pro obrannou stránku hry zavedli způsob, jak krále jedním tahem dostat do bezpečí rohu šachovnice. Byla zavedena první rošáda.

Nelze přesně říci, kterou verzi hry ještě máme nazývat šatrandží a která už svými parametry snese označení šachy. Protože se ale dnešní výraz plynule vyvinul z dávného sanskrtského slova, je dobré mít na paměti dvě věci. Neexistuje přesný časový údaj ani událost, která by oba pojmy odlišovala, a jejich používání je proto volné.

Šílená královna

K završení vývoje šachů, co se pravidel týče, už stačil jen krůček: dát střelci a dámě větší volnost pohybu. K této poslední významné úpravě došlo koncem 15. století. Obě figurky se mohly nyní posouvat o libovolný počet políček, střelec jen diagonálně, dáma ve všech směrech. Stala se tak nejsilnější figurkou na šachovnici, a přitom ještě o pár století dříve byla coby vezír považována za nejslabší článek hráčovy armády, s výjimkou pěšce samozřejmě. Tento přesun síly se odrazil i v označení nové verze šachů. Než se totiž ujaly, byly kvůli odlišení od tehdy běžnější varianty označovány jako „královniny šachy“ nebo dokonce „šachy šílené královny“. 

V 16. století již sice hra dospěla po formální stránce do dnešní podoby, ale její styl a strategie se vyvíjely i nadále. Zpočátku se kladl větší důraz na útočnou stránku partie s častými oběťmi. Obraně a pěšcům se takové pozornosti nedostávalo a většinou se opomíjeli. Přesto byla taktika důkladně prozkoumána, což dokazuje i rostoucí počet knih, které se jí věnovaly. Šachoví mistři putovali po Evropě a měřili své síly se zahraničními hráči a v srdci každého velkého města si nad šachovnicí lámaly hlavy čím dál větší počty nadšenců.

Moderní hra

Cesta od kratochvíle a koníčku ke sportu byla dovršena v roce 1851, kdy se v Londýně konal první moderní šachový turnaj. A krátce nato se součástí hry staly i přesýpací hodiny limitující čas na přemýšlení. Roku 1886 se konalo první mistrovství světa v šachu a jeho vítězem a prvním oficiálním mistrem světa se stal pražský rodák Wilhelm Steinitz. Přibližně v této době také došlo ke změně ve stylu hry. Dřívější dynamickou a útočnou strategii, takzvaný romantický styl, nahradila důkladně propracovaná taktika s postupně připravovanými útoky a důmyslnou obranou.

Z pohledu této moderní strategie je možné říci, že partie dřívějších mistrů obsahovaly četné nedostatky a více dbaly na elegantní řešení a překvapivé momenty. I přes obrovské množství partií, které se na šachovnici mohou dnes odehrát, jsou některá zahájení prozkoumána na mnoho tahů dopředu a pro profesionální šachisty tak opravdová partie začíná až po jejich odehrání.

Posledním a zásadním milníkem, který se ve světě šachu odehrál, bylo zapojení počítačů a výpočetní techniky. Vždyť obtížnost šachů tkví v množství kombinací a počtu kroků, které je hráč schopen předvídat. První snahy o vytvoření automatického stroje byly spíše úsměvné. V roce 1771 představil bratislavský vynálezce Wolfgang von Kempelen zařízení zvané Turek, které údajně dokázalo samo odehrát šachovou partii. Postavou drobný šachista, který byl v útrobách stroje ukryt, byl zřejmě výrobním tajemstvím.

TIP: Kolik je v jedné šachové partii možných tahů? Více než atomů v pozorovatelném vesmíru!

Prvním skutečným počítačem, který svým šachovým uměním překonal člověka, byl superpočítač Deep Blue. Ten v roce 1996 porazil mistra světa Garriho Kasparova a nastartoval tak éru nadvlády počítačů. Díky rozvoji na tomto poli vznikla od té doby řada ještě dokonalejších strojů, které už ani nezápolí s člověkem, nýbrž s jiným strojem. Šachy se tak staly další z řady deskových her, u nichž člověk vyklidil pomyslný trůn. 

Osa zemského tělesa nesměřuje vůči němu ani vůči vzdálenému referenčnímu systému stále stejně, ale vykonává množství pohybů. Některé jsou perio­dické, jiné nikoliv. Jako „precesně-nutační“ se označují pohyby zemské osy vyvolané gravitačním působením okolních těles. Z podstaty věci lze popsané vlivy velmi dobře předpovědět na dlouhých časových škálách, neboť závisejí pouze na znalosti poloh objektů ve Sluneční soustavě.

TIP: Proč se téměř vše ve vesmíru otáčí kolem své osy?

Další skupiny pohybů zahrnuje tzv. volná nutace jádra, která je důsledkem skutečnosti, že Země nepředstavuje pevné a neměnné těleso. Její jednotlivé vnitřní vrstvy se vůči sobě mohou pohybovat, roli hrají i přesuny hmot ve vodním a vzdušném obalu. Ve všech případech jde o přesuny momentu hybnosti, jež mohou vést ke změně pohybového stavu zemského tělesa nebo jeho částí – a to tak, aby se celkový moment hybnosti zachovával, jak velí fyzikální zákony. 

Navíc má naše planeta ještě magnetické pole, zakořeněné v jejích hlubinách, které reaguje na vnější vlivy, především na působení Slunce. Náhlé proměny intenzity geomagnetického pole, vyvolané například sluneční aktivitou, vedou téměř ke skokové změně pozice zemské osy. Ta se tedy rozhodně nepohybuje stále stejnou rychlostí ani ve stále stejném směru.

Dějiny skrývají snad nekonečné množství hádanek. Obzvlášť pokud jde o archaické doby před vznikem písma. Nemáme k dispozici žádné záznamy, které by tehdejší události přibližovaly. I z těch nejstarších dob však nacházíme hmotné památky, z nichž lze na mnohé usuzovat. Můžeme také studovat kultury přírodních národů a předpokládat analogii s našimi předky žijícími na podobném vývojovém stupni. Ani to však v případě menhirů nestačí.

Doba kamenná po sobě zanechala nejrůznější megalitické stavby. Oproti do výše se tyčícím katedrálám středověku vypadají na první pohled primitivně. Ale jaký paradox! Stavební techniku složitých katedrál umíme pochopit i napodobit. Ale umění našich předků z doby kamenné? Ne. O prehistorických stavebních technikách nevíme nic.

Jak dokázali lidé žijící v dnešní Francii před tisíci let přemístit na vzdálenost několika kilometrů menhir Brisé vážící 280 tun a měřící 21 metrů? Dnes leží povalený a rozbitý, ale kdysi? Způsobila jeho rozlámání lidská ruka, nebo se roztříštil, když následkem zemětřesení nevydržel ve svislé poloze?

Hrobky?

Složitější megalitické stavby, například chodby a komory, nad nimiž byly navršeny mohyly, představují paradoxně menší rébus než osamoceně stojící kameny, které už ničím nepřipomínají svou někdejší funkci. Členitější megality vzniklé soustavou dolmenů s nad nimi nakupeným návrším se ne náhodou podobají pyramidám. Šlo totiž pravděpodobně o hrobky. U jednoduchých, osamoceně stojících menhirů však věda tápe.

Žádné archeologické nálezy pod nimi či v jejich okolí o pohřebních či jiných rituálech nesvědčí. Většinou pod menhiry nalézáme úlomky keramiky z mnohem novějších období – od středověku až do 19. století. Nalezené střepy se pod kameny zřejmě dostaly více méně náhodou a vysvětlení zdánlivého rébusu může znít zcela prostě. Ve stínu kamene si mohl odpočinout třeba i váš pradědeček, který o menhiru nevěděl o nic víc než my dnes. A zanechal tu po sobě úlomky z právě rozbité nádoby...

Kvůli zmatku způsobenému novověkými nálezy nemáme u řady menhirů ani jistotu, zda skutečně pocházejí až z pravěku, anebo zda blíže neznámé praktiky „uctívání“ kamenů přetrvávaly v myslích lidí až do novověku. Ani nálezy pod menhiry však nejsou všeříkající, protože některé možná dnes ani nestojí na svých původních místech. 

Výjimečně se pod menhirem naleznou pravěké nástroje – jako například pazourky pod bavorským menhirem řečeným Herrgottstein. Kromě toho lze pod nimi objevit také menší kameny, často zřejmě opracované a zaklesnuté do sebe. Jejich funkce? Měly podpírat kámen vztyčený nad sebou a zabránit jeho vyviklání, jak o „doprovodných“ kamenech míní český badatel Rudolf Zemek? Jím pořízená dokumentace navíc ukazuje, že pod menhiry spočívá množství malých kamenů připomínajících svým tvarem rovněž menhir. Proč?

Kamenné aleje

Fascinující podívanou nabízí procházka po kamenných řadách v Jižní Bretani. Přestože naši předci v novověku většinu menhirů odstranili, nalezneme zde cosi na způsob kamenných alejí, které vyrazí dech neméně než kterýkoliv novodobější div světa. Zdejší klenoty dávného stavitelství vznikaly někdy v rozmezí 6 000–3 000 let př. n. l. Kolem Carnaku nalezneme přes dvě stovky dolmenů, a na některých z nich se objevují dokonce rytiny. Znázorňují zvířata, nebeská tělesa či linie připomínající snad paprsky. 

Vzhledem k tomu, že pokračování rytin se někdy nalezlo na vzdálených dolmenech, lze předpokládat, že starší stavby byly postupně rozebírány a kameny používány znovu a na jiném místě. Doklad o tom, že podobné stavební praktiky a možná i kultovní rituály přejímaly další generace či nové civilizace, najdeme i ve Stonehenge. Nejslavnější megalitická stavba na britských ostrovech totiž při výzkumu odhalila překvapivé tajemství. Ještě než zde stála kruhovitě uspořádaná kamenná stavba, pravděpodobně jí předcházely obdobně seřazené dřevěné kůly.

Země obrů

Menšímu věhlasu než Carnac se těší takzvané Erdevenské řady. Neprávem. Mnoho desítek tun vážící kameny přesahují až čtyřikrát výšku člověka. Procházka kolem kamenných monster zabere hned několik kilometrů, přestože se zdaleka nedochovaly v úplnosti. Výzkumy ukazují, že se zde kdysi táhlo asi 20 řad těchto záhadných monumentů.

Jakým způsobem dokázali neznámí stavitelé stěhovat a vztyčit takové kolosy? Věda tápe. A lidová pověst? Podle ní Bretaň kdysi obývalo pokolení obrů, pro něž těžká práce s kamennými bloky nepředstavovala na rozdíl od nás problém.

Skutečný význam

Kamenné aleje snad v dnešním světě naleznou obdobu jen u hřbitovů s pravidelně uspořádanými náhrobky. S touto zdánlivě uspokojující teorií však zcela nevystačíme. Kdyby šlo pouze o hřbitovy, proč by v uspořádaní kamenných gigantů vládla poměrně složitá zákonitost? Krom toho samotná pravidelnost představuje snad největší záhadu. Jak dokázali prehistoričtí architekti umístit kameny do jedné linie, když jednotlivá „staveniště“ oddělovala nejen velká vzdálenost, ale například i kopec? Možnost ověřit si návaznost linií vizuálně tedy v žádném případě neexistovala!

Vodítkem nám může být provázanost těchto staveb se slunečním cyklem. Megalitické stavby, jak známo, souvisely pravděpodobně s rituály slunovratu. Právě v těchto výjimečných dnech slunce dopadalo na předem určená místa staveb a ozařovalo například jinak temnou chodbu. Megalitičtí architekti tedy vládli astronomickými znalostmi. To by vysvětlovalo i geograficky přesnou strukturu vzdálených staveb. Za pomoci pozorování slunce či hvězd se lze orientovat v prostoru. Proč si však naši předci dali takovou námahu?

Chaos a smrt

Odpovědi ve smyslu, že megality představují něco jako observatoře, jsou však pravděpodobně zavádějící a myšlení našich předků cizí. Tak heroické úsilí asi nevysvětlíme jen čistě racionální potřebou či snahou o astronomické či geografické poznání. Monumentálnost svědčí o touze po stabilitě. A právě takovou jistotu dává pravidelnost přírodního cyklu, kdy se střídá smrtící zima s životodárným jarem. Snad právě takový prožitek skýtaly návštěvníkům megalitické stavby ceremonie odehrávající se v jejich stínu. Naši předci zde mohli díky slunečním paprskům doslova fyzicky prožít příslib jistoty a věčného koloběhu života. 

TIP: Magická síla kamenů: Jaký příběh nám vyprávějí tajemné menhiry?

Sluneční cyklus souvisí s lidskou smrtelností. Slunce odchází a přichází stejně jako člověk, ale rod a příroda žijí dál. Ostatně kámen sám je dodnes symbolem stálosti a trvalosti. Stavíme svůj dům na pevné skále – říkáme přece dodnes... Menhiry pravděpodobně zhmotňují lidský strach z chaosu a hrůzu, kterou vyvolává představa konce světa. Zároveň v nich vidíme doklad toho, jak velká je touha člověka po jistotě a řádu, který by překlenul minulost a budoucnost, život a smrt.