O betonu většinou neuvažujeme jako o materiálu pro vesmírné využití. Ani se na něj nesoustředí masivní výzkum. Zároveň ale jde o osvědčený stavební materiál, který lidstvo používá již tisíce let. První použití betonu, podobného tomu, který se používá v současnosti, se datuje do republikánského období starověkého Říma (okolo roku 200 př. n. l.). V této souvislosti je možná překvapivé, že o některých vlastnostech betonu toho stále mnoho nevíme. 

Výrobu a vlastnosti betonu v prostředí mikrogravitace momentálně testuje evropský astronaut Matthias Maurer v rámci své kosmické mise „Cosmic Kiss“ na palubě Mezinárodní vesmírné stanice. Maurer během experimentu „MASON/Concrete Hardening“ míchá beton v ruce, s pomocí speciálně navrženého malého mixeru a velkého nafukovacího plastového boxu.

Beton z vesmíru

Mauer tímto způsobem mnoho betonu nevyrobí, ale o to samozřejmě nejde. Cílem jeho snažení je vyrobit beton, který se poté vrátí zpět na Zemi, kde jej odborníci podrobí důkladným analýzám. Výsledky tohoto výzkumu by mohly mít praktický dopad na Zemi, například v podobě účinnějších postupů při míchání betonu nebo třeba vylepšených kombinací materiálů pro výrobu betonu. A časem by mohlo dojít i na betonování ve vesmíru – na Měsíci nebo třeba na Marsu.

TIP: Stavařina ve vesmíru: Astronauti na ISS vyrobili první kosmický cement

Zemská gravitace hraje důležitou roli v procesu tuhnutí betonu. Protože tento proces může trvat týdny nebo měsíce, je nemožné eliminovat účinky gravitace během této doby kdekoli na Zemi samotné. Proto bylo nutné experiment přesunout na palubu ISS. Ostatně beton na ni necestoval poprvé – podobný test se odehrál v roce 2019, tehdy v režii americké vesmírné agentury NASA. Zda nové experimenty vyústí v něco objevného či užitečného se teprve uvidí. Přinejmenším ale přinesou důležitá data. 

Dějiny Anglie první poloviny 12. století poznamenávají především neustálé spory o královský trůn mezi Matyldou a Štěpánem z Blois. Matylda je zákonnou dědičkou Jindřicha I., Štěpán který si uzurpuje moc pro sebe, vnukem Viléma Dobyvatele. V zemi zuří občanská válka, kterou až v roce 1153 ukončí Matyldin syn Jindřich z Anjou. Poráží Štěpána a přinutí ho podepsat mírovou dohodu. Když Štěpán o rok později umírá, jedenadvacetiletý mladík usedá na anglický trůn jako Jindřich II. Plantagenet. 

Tento energický a charismatický muž vyniká nejen šarmem, ale i velkou vzdělaností. Jeho největší slabinou je však velký neklid a prchlivost, která ho bude provázet po celý život. Úspěšný vojevůdce chce v zemi, zmítané spory a anarchií, zavést pořádek a právo. Něco takového Anglie už dlouho potřebuje! Zamýšlené změny nemůže uskutečnit bez schopného královského kancléře. A právě takového člověka nachází mladý Jindřich v Thomasi Becketovi. Kdo mu ho doporučil? Theobald, arcibiskup canterburský. 

Arcijáhen na lovu 

Téhož roku, kdy Jindřich nastupuje na anglický trůn, se stává o patnáct let starší Thomas Becket arcijáhnem canterburským a proboštem beverleyským. Syna obchodníka z londýnské City, muže čistě normanské krve, kterému se dostalo všestranného vzdělání v Paříži a Bologni, popisuje jeden ze současníků takto: „Byl na pohled útlé postavy a bledé pleti, s černými vlasy, dlouhým nosem a pravidelnými rysy tváře. Měl v obličeji lehkovážný výraz, byl milý a příjemný při konverzaci, otevřený v řeči, avšak lehce se zajíkával. Měl velmi bystrý úsudek a byl velice chápavý, takže každou složitou otázku snadno moudře vyřešil."

Jindřichovi se Becket okamžitě zalíbí a jmenuje jej státním kancléřem a správcem královské kaple. Mladý temperamentní král nachází v Becketovi nejen velmi schopného rádce, ale i osobního přítele a rovnocenného společníka. Becket, ač klerik, se rozhodně nijak nezříká světských radovánek. S velkým potěšením se účastní nejrůznějších turnajů a honů. Skvělý jezdec, znamenitý sokolník a zábavný společník značně převyšuje své okolí intelektem i vzděláním. S Jindřichem se výborně doplňují a užívají si spolu i při návštěvách krčem a milenek.

Thomas však vyniká i ve své práci. Je to právě on, kdo se po smrti Štěpána z Blois velkou měrou zaslouží o znovuobnovení pořádku. Podporuje panovníka ve všech záležitostech a má také rozhodující vliv na mnoho politických rozhodnutí. Král mu dokonce svěří i výchovu svých synů. 

Ctižádost větší než přátelství 

Za několik let však dochází ke zlomu. Arcibiskup Theobald umírá a král si přeje mít svého přítele i na nejvyšším církevním postu v Anglii. Thomas se zdráhá, chápe, že se pak s králem ne ve všem shodne, a to jak v otázkách církevních, tak světských. Dokonce králi odporuje: „Brzy mne budete nenávidět stejně, jako mne teď milujete, neboť si v církevních věcech osobujete autoritu, kterou nemíním trpět.“ Canterburský arcibiskup tuší, že bude stát před těžkým rozhodnutím: musí hřešit buď proti Bohu, nebo proti králi!  

Král si ale přece jen prosadí svou. První nemilé překvapení na sebe nenechá dlouho čekat. Ihned po svém zvolení arcibiskupem se Becket vzdává funkce kancléře a plně se oddává papeži a církvi. Narozdíl od svého předchůdce Theobalda je ale velmi ctižádostivý a postrádá soudný odhad. Jindřich II. je šokován. „Jak jsme se mohli ve svém příteli tak zmýlit!?“ 

Becketovo chování se brzy mění k nepoznání. Na veřejnosti je stále panovačnější a arogantnější. Mění se i v soukromí. Stává se asketou, který se věnuje jen náboženským záležitostem a modlitbě. Pod rouchem arcibiskupa ukrývá žíněnou košili a jizvy po kajícném mrskání. Lesk a pohodlí dvora mění za přísné posty, vigilie a tělesné umrtvování.

Osudový spor 

Jablkem sváru se stává spor o kompetence soudů světských a církevních. K největší rozepři dochází kvůli tomu, kdo má právo soudit duchovní osoby, dopustí-li se zločinu. Král usiluje o to, aby klerici, kteří například vraždili, byli zbaveni kněžského stavu a předáni světským soudcům. Becket protestuje. Trvá na tom, že by všichni duchovní podezřelí ze zločinu měli být vyšetřováni výhradně církevními soudy pod dohledem biskupa. Situace se neustále přiostřuje.

Roku 1164 svolává Jindřich II. do Clarendonu církevní synod. Zde pod pohrůžkou smrti donutí arcibiskupa podepsat takzvané Clarendonské konstituce, které podřizují církevní soudnictví královskému. Becket však svou přísahou považuje za neplatnou, protože ji podepsal pod nátlakem. Svůj souhlas odvolává jako nesvobodný a vynucený.

Prchá do Francie, odkud stíhá všechny své protivníky klatbou. Plných šest let trvá, než se arcibiskup a král usmíří. Nutno podotknout, že pouze formálně. Oba muži uzavírají „příměří“ a 1. prosince 1170 se Becket vrací do Anglie. Okamžitě však vyvolává nový svár, když dá do klatby tři králem jmenované biskupy. 

Tragické následky 

Jindřich se tuto zprávu dozvídá na svém dvoře v normanském Bayeux. Reaguje velmi pohoršeně a v afektu vyřkne nad Becketem ortel smrti: „Copak se nenajde nikdo, kdo by mne zbavil toho otravného kněze?!“ Prohlásí to sice znechuceně, ale s jistou dávkou nadsázky. Jeho čtyři horliví šlechtici si ale panovníkova slova vyloží po svém a okamžitě vyrážejí do Anglie. Jindřich za nimi vysílá posla s rozkazem, aby se zastavili, ale rytíře se již nepodaří dostihnout.

Odpoledne 29. prosince 1170 přijíždějí k arcibiskupovu paláci v Canterbury. Vyhledají Becketa a žádají ho, aby odvolal exkomunikaci biskupů, a pak navždy opustil Anglii. Ten pohrdavě odpovídá: „Kvůli nikomu – ani králi – nebudu utíkat!“ V čase nešpor se Becket odchází modlit do katedrály, kde ho rytíři napadnou. Srazí ho k zemi a čtyřmi sečnými ranami mečem do hlavy ukončí jeho život. Tuto vraždu vykonají tak krutě, že jeho mozek smíšený s krví potřísní kamennou podlahu chrámu.

TIP: Čas nebezpečí: Za posledních Tudorovců rozhodovala víra o životě a smrti

Jindřich je zprávou o Becketově smrti zděšen. Okamžitě chápe, že pro Řím je Becketova smrt velkým vítězstvím. Proti králi se staví národ i jeho rodina. Jindřich se proto ihned vydává na cestu do Anglie, aby vzpouru potlačil. Po vylodění se odebere nejprve do Canterbury k hrobu Thomase Becketa. Dlouho se zde modlí, a pak se nechá zmrskat. Brzy se ukáže, že právě tento čin mu přinese vítězství. Šlechta se poddává a synové skládají manskou přísahu. Jindřich projeví lítost nad tím, že zavdal příčinu k takovému zločinu, a v přítomnosti svého syna, poslů papeže, biskupů a opatů země odpřísáhne, že k vraždě nedal příkaz. Zároveň slíbí poslušnost papeži, zřekne Clarendonských úmluv a canterburské stolici vrátí zabavené statky. 

Když se na jihoamerický kontinent dostali Evropané, narazili na domorodce hovořící vlastními jazyky, kterým kolonizátoři nerozuměli. Zůstali proto u své mateřštiny, a během následujících staletí tak v Novém světě postupně převládly španělština, portugalština a francouzština, všechny odvozené z latiny. Jediné dva státy Jižní Ameriky dnes coby úřední jazyk nepoužívají žádný z uvedené trojice: Jedná se o Surinam, kde se uplatňuje nizozemština, a o Guyanu s tamní angličtinou.

TIP: Ohňová země: Jak se žije na konci světa

V USA se pak vžil termín „latinos“, označující imigranty právě z Latinské Ameriky. V souvislosti s oběma kontinenty mimochodem nejde o první nedorozumění, co se týká pojmenování. Původním americkým domorodcům se například dodnes říká „indiáni“, v důsledku notoricky známého omylu španělských mořeplavců – přesvědčených, že se vylodili v Indii.

Problematika zvířat před soudním tribunálem je doložena už v 9. století. Poslední takový případ je znám z roku 1906. Zvířatům se za jejich provinění dostávalo veřejné popravy, některé zvířecí druhy se dočkaly téměř až „zostuzení“. 

Jakkoli nám dnes mohou připadat tyto události absurdní, lidé ve středověku je měli pečlivě obhájené. Už starověcí Řekové považovali vraždu, ať spáchanou člověkem nebo zvířetem, za hřích, který musí být řádně potrestán. Pokud se tak nestane, může přinést celé zemi mor. Středověká doktrína se držela stejného učení, ale mor nahradila nejrůznějšími démony, kteří se maskovali právě v podobě zvířat a páchali zlo. Pokud by nebyli potrestáni usmrcením, mohlo by dojít k nadvládě ďábla. Historické prameny dokazují, že podobně souzených zvířat byla v Evropě celá řada. Byli to zkrátka členové domácnosti – se svými právy i povinnostmi.

Ach ta prasata!

Jako naprostí vítězové v počtu mordů vycházejí prasata. Ne, že by byla extrémně krvelačná. Dalo by se říct, že za to může opět lidská liknavost. Ulice měst ve středověku totiž prasatům téměř patřily. Mohla se pohybovat všude, navíc ve velkých počtech. K incidentům proto docházelo poměrně často a v mnoha případech byly oběťmi děti. Prasata útočila nejčastěji na jejich uši a nosy. V roce 1396 bylo prase usvědčeno, že malému dítěti odtrhlo obě paže a pokousalo mu tvář. Trest? Veřejné oběšení na náměstí. 

Roku 1457 krátce před vánocemi zabila svině a šest jejích selat občana Johana Martina. Svině putovala před soud i se svými mláďaty. Zatímco ona trestu smrti neušla, malá prasátka zůstala ušetřena – nikdo je totiž při útoku neviděl. 

Když se 5. září 1579 ve francouzském městečku Saint-Marcel splašila dvě stáda prasat, vrhla se na muže a usmrtila ho. Prasata byla odsouzena na smrt, jejich majitel si ovšem nemohl dovolit utrpět takovou ztrátu, proto požádal o milost alespoň pro některé z nich – a svou prosbu adresoval přímo vévodovi burgundskému. 

Jisté prase jakýmsi nedopatřením snědlo hostii. Ve středověku to opět znamenalo jasný trest smrti. Smutně skončil i kohout, který v Basileji v roce 1474 snesl vejce. Obžaloba u soudu uvedla, že právě kohoutí vejce je jednou ze surovin, kterou používají čarodějnice k přípravě svých lektvarů. Obhajoba kohouta bránila s tím, že žádná smlouva, která by dokazovala kohoutovu spolupráci s ďáblem, přece neexistuje. Podle obžaloby však ďábel smlouvu se zvířaty podepisovat nemusí a vstupuje do nich, kdy se mu zlíbí. Kohout byl tedy upálen. 

Případ muže obcujícího s oslicí je z roku 1750. Soud původně požadoval smrt pro oba zúčastněné. Oslice ale byla nakonec ušetřena. Místní kněz dosvědčil, že se vždy chovala dobře, byla čestná a cudná a nemá za sebou žádné skandály, je tedy spíš obětí než viníkem. 

Těžký život obhájce

Procesy se zvířaty se v hrubých obrysech podobaly těm dnešním. Účastnil se jich delikvent, žalobce, obhájce a soudce. Ovšem ten, kdo se pořádně zapotil, byl obvykle obhájce obžalovaného. Musel prokázat velkou míru bystrosti a vynalézavosti. Není proto divu, že podobné procesy mohly šikovnému obhájci zajistit vynikající pověst. 

Na začátku 16. století působil ve Francii mladý advokát Barthélemy Chassenée. Jednou dostal obhajobu krys z provincie Autun, které byly obviněny ze snědení úrody ječmene. Vznesl přitom námitku, že jeho klienti nemohou reagovat na předvolání a ani se nemohou dostavit před soud, protože jsou rozšířeni po celém městě a nemají žádný centrální komunikační systém. Navíc, jejich úhlavní nepřítel – kočky – jim brání se bezpečně pohybovat po ulicích a bylo by pro ně smrtelně nebezpečné dostavit se k soudu. 

Příběh má ale pokračování. Z mladého advokáta se po letech stal uznávaný právník a stejnou obhajobu použil při obraně pronásledovaných valdenských, kteří byli stíháni za kacířství. Tvrdil, že stejně jako v případě krys by ani valdenští neměli být odsouzeni bez slyšení – k němuž se však nemohou dostavit. Uspěl a v kariéře to nakonec dotáhl až na prezidenta parlamentu v Provence.

S potkany to vůbec byla svízel. V roce 1522 se soud ve Francii rozhodl svolat potkany z celé diecéze. Samozřejmě se mělo za to, že potkani umějí číst. Soudní rozhodnutí se jim tedy doručovalo písemně a potřené tukem, aby bylo zaručeno, že potkany přiláká. Podobné soudní případy se množily, a tak se o nich brzo začalo učit i ve univerzitách. Právníci, kteří je čas od času obhajovali, začali používat jeden společný argument – i potkan je boží tvor a koná jen boží vůli. 

Duchovní vůbec měli s otravnými tvory malou trpělivost. Egbert, biskup z Trevíru, proklel vlaštovky, které svým cvrlikáním a hlučením rušily oddanost věřících. A navíc svatokrádežně pošpinily jeho hlavu a roucho svým trusem, zrovna když sloužil mši. Zakázal jim vstoupit do chrámu pod trestem smrti. Dodnes se v Trevíru vypráví populární pověra, že pokud vlaštovka vletí do katedrály, okamžitě jak bez ducha spadne na zem. 

Proste o odpuštění!

Mezi největší kriminálníky té doby se řadí chrobáci. Nejen že se provinili zničením úrody, navíc bylo odhlasováno, že chrobáci nebyli na Noemově arše, tudíž nejsou božími tvory, ale prachobyčejnými zločinci. Zlotřilci se pak ani nedostavili na soudní přelíčení. Soudní posel tak vyšel na pole a rozsudek vynesl tam. I u hmyzu se však šikovným obhájcům podařilo najít účinnou kličku. Jeden ze silných argumentů tvrdil, že hmyz byl na zem poslán proto, aby potrestal člověka za jeho hříchy. Je tedy vyslancem Všemohoucího a snaha o jeho zničení by znamenala vzpouru proti samotnému Bohu. Za takových okolností je tedy místo soudních procesů nutno činit pokání a prosit Boha o odpuštění.

Jeden z německých veterinářů řešil opakované problémy chovatelů dobytka. Ti často zavírali zvířata do malých a nízkých stájí bez dostatečného přísunu čerstvého vzduchu. Dobytek pak byl vyčerpaný a slabý. Rolníci tento jev přisuzovali čarodějným silám. Při vyhánění zlých duchů otevřeli dveře i okna a dobytek rázem pookřál.

TIP: Příběh Mary Toftové: Ženy, která porodila králíka

Veterinář se snažil rolníky přesvědčit, že problém byl způsoben nikoli čarodějnictvím, ale nevhodnými podmínkami. Marně. Nakonec se mu podařilo přesvědčit zemědělce, že pokud budou okna otevřená, aby čarodějnice mohly volně létat dovnitř a ven, zlé síly do dobytka vstupovat nebudou. 

Chladná temná hmota, kam se někdy formálně zařazují i MACHO objekty, představuje v současnosti nejslibnější skupinu pro pátrání po částicích skryté látky. Mezi nejznámější kandidáty z uvedené skupiny patří tzv. WIMP neboli Weakly Interacting Massive Particles, hypotetické elementární částice, jež s běžnou látkou reagují jen prostřednictvím gravitace a pak ještě velmi slabě skrz další síly. Ke slibným kandidátům se řadí rovněž hypotetické axiony, velmi lehké částice.

Předchozí část: Najdeme gravitační portály? Pátrání po podstatě temné hmoty a gama záření (1)

Skupina teplé temné hmoty také zahrnuje několik hypotetických adeptů. Nejznámější jsou sterilní neutrina, která by měla s ostatní látkou reagovat pouze prostřednictvím gravitace, a spolu s nimi gravitina čili supersymetričtí „partneři“ gravitonů – shodou okolností rovněž dosud hypotetických částic, zprostředkujících gravitaci. Horká temná hmota pak zahrnuje částice pohybující se extrémními rychlostmi. Dřív se za takové kandidáty pokládala neutrina; nyní však převažuje názor, že známá neutrina nemohou fenomén skryté látky vysvětlit, a celá skupina horké temné hmoty se již nepovažuje za „životaschopnou“.

Netečná substance

Temnou hmotu tedy nejspíš tvoří nějaké částice, jejichž podstata nám ovšem stále uniká. Podle všeho neinteragují s elektro­magnetickým zářením, protože jinak už by je astronomové v kosmu pozorovali. Také nejspíš neinteragují se silnou jadernou silou, která drží nesmírně pevně pohromadě částice v jádrech atomů. V opačném případě už by je totiž odborníci vystopovali v experimentech na urychlovačích a dalších zařízeních částicové fyziky. Otázkou zůstává vztah mezi částicemi temné hmoty a slabou jadernou silou, jež působí na rozmanité částice. Problém spočívá v tom, že je zmíněná síla natolik slabá a působí na tak krátké vzdálenosti, že se nesmírně obtížně zkoumá.

Podle fyziků je docela možné, že našimi těly každou chvíli prochází ohromující množství částic temné hmoty, zcela nenápadných a pro naše smysly i přístroje neviditelných. Přesto, pokud skrytá látka existuje a tvoří ji nějaké částice, prozrazuje se skrz gravitaci. Každá částice o sebemenší hmotnosti se totiž projevuje určitou gravitační silou, i když velice nepatrnou. Jedinou víceméně spolehlivou cestou ke studiu temné hmoty tak zůstává pozorování jejích gravitačních interakcí s normální látkou, kterou sledovat můžeme.

Po srážce silnější

Astrofyzici Sü-tung Sun a Pen-Čung Taj z univerzity v Jün-nanu hledají důkazy o existenci temné hmoty v srdci Mléčné dráhy kvůli jistému pozoruhodnému jevu: Její jádro totiž vydává množství záření gama – a nám pro to schází věrohodné vysvětlení. Paprsky gama představují nejenergetičtější formu elektromagnetického záření, jakou známe. Obvykle se ve vesmíru objevují při opravdu dramatických událostech typu explozí supernov. Nicméně v centru naší Galaxie pozorujeme více gama-záření, než by odpovídalo těmto extrémním kosmickým dějům. Máme o nich docela dobrý přehled, protože se zpravidla nedají přehlédnout, a navíc jsou poměrně vzácné.

Otázkou zůstává, kde se „nadbytečné“ gama-záření z centra Mléčné dráhy bere. Podle Suna a Taje vzniká díky vysokoenergetickým elektronům. Fyzikálně je mnohem snazší vytvářet tyto elektrony než přímo fotony gama-záření. Když takové elektrony nesoucí množství energie zaplaví mezihvězdný prostor, čas od času se některý z nich srazí s fotonem prolétajícím kolem. Fotony většinou nenesou příliš velké množství energie. Pokud se ovšem srazí s vysokoenergetickým elektronem, který se bezhlavě řítí kosmem, najednou získají ohromné množství energie a stanou se z nich fotony gama-záření. Mohou-li však za pozorované záření gama opravdu srážky s vysokoenergetickými elektrony, co je zdrojem těchto elektronů?

Výsledek nabitý energií

Pozorujeme záhadné gama-záření z centra Mléčné dráhy a zároveň víme, že by se v jejím nitru mělo vyskytovat nejvíc hmoty i temné hmoty. Podle čínských badatelů nejde o náhodu. Domnívají se, že jevem, který všechno popsané spojuje, jsou tzv. leptofilní gravitační portály. Nejedná se o gravitační brány, jaké známe ze sci-fi příběhů. Ve fyzikálním žargonu představují gravitační portály interakce mezi částicemi, které zprostředkovává gravitace, přičemž k částicím zvaným leptony náležejí i elektrony. V daném případě zajistí gravitační portál setkání a vzájemnou anihilaci částic temné hmoty, při níž vznikne vysokoenergetický elektron.

Popsané interakce by se měly odehrávat nejčastěji právě v centru Mléčné dráhy, a to v důsledku vysoké koncentrace temné hmoty. Je-li uvedený scénář správný, pak se z gravitačních portálů vynořují elektrony nabité energií, putují vesmírem a občas se srazí s fotonem. My pak sledujeme množství gama-záření tam, kde by se ho tolik vyskytovat nemělo. Zatím jde jen o myšlenku, na níž bude nutné dál pracovat. Může se samozřejmě ukázat, že daný scénář nefunguje a nedokáže vysvětlit záření gama v centru Galaxie ani poodhalit existenci a vlastnosti temné hmoty. Jelikož ovšem vědci ohledně skryté látky stále tápou ve tmě, je každý nápad vítaný, i kdyby se nakonec ukázal jako slepá ulička. 

Pracovníci pensylvánského úřadu pro ochranu životního prostředí zaznamenali extrémní vysoký výskyt nakažených klíšťat ve veřejném parku v americkém Clearfieldu. Z 25 odchycených roztočů jich 92 % bylo infikovaných jinak poměrně vzácným, ale zároveň velmi nebezpečným virem DTV (Deer Tick Virus).

Virus DTV je RNA virus ze skupiny viru Powassan, který náleží mezi flaviviry. Zahrnují řadu nebezpečných onemocnění, z nichž řada ohrožuje i člověka. Patří k nim například původci klíšťové encefalitidy, západonilské horečky, horečky dengue nebo horečky zika.

Nebezpečné viry Powassan

Viry typu Powassan náležejí k těm horším z nich. Člověk může být nakažen klíštětem velmi rychle, už do 15 minut po přisátí. Jak je u viróz poměrně běžné, u části lidí se vůbec neobjeví příznaky onemocnění. Pokud se ale nemoc projeví, bývá její průběh poměrně dramatický. Mezi první projevy patří horečka, bolest hlavy, zvracení a slabost. U velkého počtu lidí s příznaky se ale stav rychle zhoršuje a projeví se závažné neuroinvazivní onemocnění, které může mít podoby encefalitidy či meningitidy. Asi 12 procent nakažených s vážným průběhem umírá a přibližně u poloviny z přeživších se projevují vážné dlouhodobé zdravotní následky.

Vážnost situace dokládá i to, že doposud se nejvyšší zjištěná míra promořenosti klíšťat v jedné lokalitě v Pensylvánii pohybovala oko 11 %. Vůbec nejvyšší známá míra promořenosti, která kdy byla za podobných okolností zaznamenána, bylo zhruba 25 % infikovaných klíšťat. Při kontrolách klíšťat na území celé Pensylvánie bylo v roce 2021 tímto virem nakaženo průměrně 0,6 % klíšťat. Čísla z veřejného parku Lawrence Township Recreational Park se tak zcela vymykají dosavadním zjištěním.

TIP: Běžné klíště nestačí: Do Evropy přicházejí obrovská invazní klíšťata

Jak uvedl Patrick McDonnell z pensylvánského úřadu pro ochranu životního prostředí: „Promoření klíšťat z parku Lawrence Township Recreational Park je extrémně vysoké, k nakažení dochází velice rychle a zdravotní důsledky infekce jsou vážnější než u jiných chorob přenášených klíšťaty v Pensylvánii.“ Úřady proto důrazně varují veřejnost a doporučují vyhýbat se oblastem s vysokou trávou a používání repelentů.

Chimki patří k největším satelitním městům v okolí ruského hlavního města a nacházela se v něm dvě strategicky cenná místa: most přes Moskevský průplav (tehdy zvaný kanál Moskva–Volha) a nádraží na trati vedoucí do Petrohradu. Nejstarší verze příběhu říká, že na zmíněném mostě došlo 16. října 1941 k potyčce rudoarmějců s německými motocyklisty.

Mnoho teorií

Průzkumníci měli přechod nejprve obsadit, avšak poté je Sověti pobili buď přímo na místě, nebo u nedalekého stadionu Dynamo. Podle jiné verze oddíl mostu dosáhl, ale nevstoupil do kontaktu s obránci a po dokončení průzkumu se stáhl. Další teorie tvrdí, že nešlo o motocyklisty, ale motorizovanou pěchotu, kterou nakonec rozprášila sovětská tanková kolona.

A aby variant nebylo málo, poslední říká, že Němci snadno prorazili improvizovanou obranou milice složené ze studentů a žen, přesto se neodvážili vstoupit přímo do města. Vrátili se tedy k mostu, kde hodlali vyčkat na posily – jenže nazítří je zlikvidovali rudoarmějci.

Kdy to bylo?

Informace o šarvátkách v Chimkách z 16. října 1941 se rozšířila natolik, že se v poválečném SSSR dostala i do učebnic dějepisu. Někteří historici s ní pracují dodnes, podle jiných ji pohled na mapu odsuzuje do říše pohádek – žádný předsunutý oddíl by se prý v polovině října nepohyboval tak daleko od hlavních sil. Část zdrojů při líčení výpadu průzkumníků uvádí 30. listopad, nicméně jako pravděpodobnější se jeví 2. prosinec 1941. Dodnes není jisté, co přesně se toho dne v Chimkách stalo, takže se pokusíme shrnout nejčastěji přijímanou verzi příběhu.

Po pádu Istry 27. listopadu ustoupily zbytky sovětské 16. armády k Moskvě. Generálporučík Konstantin Rokossovskij záhy dokázal obnovit obrannou linii, jenže v jeho sestavě zůstaly mezery. Velitel 4. tankové skupiny generálplukovník Erich Hoepner chtěl příležitosti využít. Vyslal vpřed několik průzkumných hlídek, aby určily nejvhodnější místa pro další postup. Zároveň jim nařídil nalézt přechody přes kanál, který představoval poslední vodní překážku mezi Němci a metropolí.

Promarněná šance

Prvního prosincového dne kolem 19.00 pronikla motocyklistická hlídka 62. průzkumného praporu jednou z mezer. V noci se oteplilo, takže nad ránem vznikla hustá mlha, jež umožnila Němcům další skrytý postup. Po úsvitu dosáhli Chimki, jejichž nádraží leželo pouhých 8 km od okraje Moskvy a 19 km od samotného Kremlu. Příjezd Wehrmachtu civilisty šokoval, a buď se ukryli, nebo v panice utekli. Na odpor se postavilo jen několik sovětských strážníků, kteří ale pro hlídku nepředstavovali rovného soupeře.

Její jádro totiž tvořila motorizovaná ženijní jednotka disponující osmi motocykly BMW, několika terénními vozy a asi 20 muži. Velitel hlídky si uvědomil, že objevil nebráněnou cestu do Moskvy, a rozhodl se informaci co nejrychleji předat na štáb Hoepnerovy skupiny. Němci se tedy v Chimkách příliš nezdrželi a vrátili se do výchozích pozic. Jednotky 4. tankové skupiny však byly natolik vyčerpané, že úspěchu motocyklistů nedokázaly využít. Za tři dny navíc Rudá armáda zahájila mohutnou protiofenzivu a už žádný německý voják neměl do konce války stanout na prahu metropole.

TIP: Operace Rudovous: Jak vypadaly plány německého útoku na Sovětský svaz

Dodejme, že ve zprávě Vrchního velení branné moci se 2. prosince 1941 objevila jen stručná zmínka: „V prostoru Moskvy pronikla německá vojska na dalších úsecích do hloubky nepřátelské obrany.“ Generálové totiž netušili, že motocyklisté toho dne píšou historii. Věřili, že Wehrmacht město brzo obsadí a výpad malého oddílu – jakých se ve všech sektorech fronty odehrávaly desítky – nepředstavoval událost hodnou zaznamenání.

Poněkud svéráznými zvyklostmi prosluli Britové, kteří si do čaje tradičně přidávají studené mléko. Důvod nicméně netkví ani tak ve zvláštních chuťových preferencích, jako spíš v čiré praktičnosti: Když se totiž čaj v 18. století do ostrovního království dostal, tamní obyvatelé si jej zpravidla nemohli dovolit pít z originálního čínského porcelánu, a k servírování tedy používali levnější náhražky. Jemný materiál však při kontaktu s vroucí tekutinou praskal, proto na dno šálku nejprve lili studené mléko. Právě uvedené pořadí je tudíž historicky „správné“, pokud jde o řešení oblíbeného sporu, co do ikonického anglického nápoje patří jako první – nehledě na to, že se tak předejde vzniku škraloupu.

Nejlepší čaj je z mikrovlnky

Existuje nespočet způsobů, jak připravit čaj. Lidé v průběhu historie vyzkoušeli snad všechny z nich. Jaký z nich ale zajistí, aby se do čaje dostalo nejvíce žádoucích látek? Vědci doporučují postup, který je pro většinu lidí asi dost výstřední. Spočívá v použití mikrovlnky. Zní to možná zvláštně, ale právě takhle je podle badatelů možné dostat do čaje 80 procent obsahu zdraví prospěšných katechinů, látek ze skupiny flavonoidů, a celých 92 procent kofeinu.

TIP: Za tajemstvím chuti: Vědci rozluštili genetický kód čajovníku čínského

A jak se čaj v mikrovlnce připravuje? Stačí zalít horkou vodou šálek se sáčkem čaje. Poté vložte šálek i se sáčkem do mikrovlnky a ohřívejte jej po dobu jedné minuty při výkonu 500 wattů. Sáček desetkrát vytáhněte a opět ponořte a nakonec ho vymáčkněte.

Poptávka po náhradních orgánech je stále větší. Dárců je málo a kromě toho je problémem kompatibilita orgánu. Tyto problémy přitom často souvisejí s krevními skupinami pacienta a dárce orgánu, které se buď shodují, nebo v horším případě neshodují. Řešení by mohlo představovat „vynulování“ krevní skupiny dárce orgánů.

Právě to udělali vědci z Kanady, kteří vyvinuli postup založený na enzymech, s nímž je možné změnit krevní skupinu v darovaném orgánu na univerzální skupinu 0. Takový orgán je pak možné bezpečně transplantovat pacientovi s jakoukoliv krevní skupinou. Pokud se tento postup osvědčí, bude to velká pomoc pro řadu pacientů, kteří čekají na transplantaci.

Reset krevní skupiny

V případě transplantací představuje vážné riziko odmítnutí nových orgánů. Řada výzkumných týmů na tom pracuje a snaží se takovému vývoji po operacích bránit. V dřívějších výzkumech se objevily speciální povlaky pro krevní cévy, léčiva, která zvyšují počet bílých krvinek T-lymfocytů nebo nanočástice, které „skrývají“ nový orgán před imunitou příjemce.

TIP: Průlom v xenotransplantacích: Prasečí ledvina fungovala s lidským tělem

Kanadští badatelé využili systém Ex Vivo Lung Perfusion (EVLP), který se dnes využívá ke zlepšení stavu orgánů před transplantací a zásobování vyjmutého orgánu živinami. Takto připravené plíce ošetřili dvěma enzymy, FpGalNAc deacetylázou a FpGalaktozaminidázou. Původní plíce měly krevní skupinu A, ale zmíněné enzymy z plic odstranily asi 97 procent antigenů A. Výsledný transplantát si pak opravdu vedl lépe a způsoboval méně škod.

Orel mořský (Haliaeetus albicilla) patří mezi nejvzácnější zástupce evropské avifauny a zároveň jde o největšího dravce, který se trvale vyskytuje na našem území. Jeho české druhové jméno není zcela přesné, protože obývá nejen mořská pobřeží, ale i okolí velkých řek a jezer Palearktidy, tedy Evropy a severních částí Asie. Český název patrně vznikl překladem německého Seeadler, ovšem daleko výstižnější je ruské pojmenování orlan bělochvost nebo anglické White-tailed Eagle, tedy orel běloocasý. 

Návrat mimo nebezpečí

Orel mořský patří mezi několik málo druhů vzácných živočichů, jejichž stavy se na našem území začaly ve druhé polovině dvacátého století zvyšovat. Ještě počátkem osmdesátých let minulého století byl v Čechách a na Moravě považován za druh, který u nás kvůli intenzivnímu pronásledování lovci přestal hnízdit před více než stopadesáti lety. Od těchto dob až do počátku osmdesátých let dvacátého století se u nás zdržovali pouze zimující jedinci ze severských populací.

Díky řadě akcí ornitologů a ochranářů – hlavně zimnímu přikrmování, vypouštění jedinců z umělých odchovů pana Klause Fentzloffa a stavbě umělých hnízd – ale především vlivem přirozeného šíření daného intenzivní ochranou prosperující severské populace, došlo v Česku opět k zahnízdění. První hnízdo bylo nalezeno v roce 1984 na Třeboňsku.

Během času začali orli mořští hnízdit i v dalších oblastech ČR. V současné době hnízdí na Třeboňsku do 15 párů, v celé České republice pak více než sto párů. Zároveň se počty začaly zvyšovat i v okolních státech Evropy, takže můžeme s uspokojením konstatovat, že tento nádherný dravec je již ve střední Evropě mimo nebezpečí vyhynutí. 

Orlí slet v mlze

Orel je poměrně plachý, dostat se k němu na „dostřel“ pětisetmilimetrového teleobjektivu, což je asi 30–40 metrů, není právě nejjednodušší. Jednou z možnosti je postavit kryt v místě, kde se dravci pravidelně vyskytují a hlavně se připravit na dlouhé čekání…

Je lednové ráno a já zalézám do krytu – dřevěné bedny, kterou jsme zde postavili před mnoha lety. Rybník je částečně vypuštěný a nezamrzlý, poklesem hladiny se obnažilo několik písčitých ostrůvků, kde orli s oblibou vysedávají. V předchozích dnech jsem tu viděl dva, takže je naděje, že se opět objeví.

Brzy ráno je hustá mlha, ostrůvky skoro není vidět. Když po hodině čekání přilétne na jeden z nich (vzdálený asi sto metrů), první orel, sotva ho v mlze rozeznám. Teprve po dvou hodinách čekání se mlha rozpouští a ostrůvky ozáří slunce. Orel je pořád daleko. Občas hrábne po něčem pařátem do vody, ale většinu času nehybně sedí. Najednou zbystří, roztáhne křídla v typickém obranném postoji a v jeho blízkosti usedá druhý orel. To se po chvíli opakuje. A pak znovu a znovu... Nakonec je tu orlů šest. 

V orlím „obklíčení“

Uběhlo už několik hodin, ale ptáci jsou stále příliš daleko na detailní záběry. Chci už pobyt v krytu ukončit, ale musím čekat až orli odlétnou, abych je svým odchodem „nezradil“. Náhle se jeden z nich vznese do vzduchu, zamíří přímo ke krytu a usedne na nejbližší ostrůvek. Chvíli se rozhlíží, nakonec vleze do vody a začne se koupat jako kachna. Brzy nato přilétají další. Padají z oblohy jako supi někde v Africe u mršiny a nakonec je jich v okruhu zhruba padesáti metrů asi dvacet. 

TIP: Ohromující schopnosti dravých ptáků: Sokolí zrak a síla orlů

Orli se v mém okolí brodí mělčinou, koupou se nebo se suší na ostrůvcích. Občas vytáhnou z vody zbytek mrtvé ryby. Převažují mezi nimi mladí ptáci do věku pěti let, jenom snad tři už mají zbarvení dospělých jedinců, tedy čistě bílý ocas a jasně žlutý zobák. Celé divadlo trvá asi hodinu, pak ptáci postupně odlétají a já mohu, celý zdřevěnělý, kryt opustit. Strávil jsem v něm za mnoho let už opravdu desítky dnů a pozoroval z bezprostřední blízkosti spoustu orlů. Tento den byl ale opravdu zcela výjimečný.