Vyrobí jich miliony – nikoliv za rok, ale měsíčně. Až dvacet milionů jehel, čtyři tuny ocelových špendlíků a jeden a půl tuny špendlíků se skleněnou hlavičkou. Kromě této klasiky pak ve zmíněném jihočeském podniku vznikají i speciální jehly pro slepce, pro řemeslníky, zahnuté či se zlaceným ouškem. 

Vše začíná ucvaknutím ocelového drátu, vždy na délku dvou jehel. Následuje krok, který bychom možná čekali až v závěru celého procesu – broušení špičky. „Musí se zkontrolovat, zda je špička dobře vybroušená, a také její rozměr,“ vysvětluje zaměstnankyně podniku Lucia Holinková. Hned ve třetí výrobní fázi pak dostanou drátky s šestkrát přebroušenými špičkami ouško. Lisovací stroje je nejprve „rozplácnou“ a poté do nich vyrazí dírku. 

Z balíků do lázně 

Pak už přicházejí na řadu ty části procesu, kvůli nimž se na hotový produkt čeká několik týdnů. Nejprve musí materiál prodělat jakýsi teplotní šok, po němž jehla ztvrdne. Následuje složitá procedura: „Jehly se zabalí do balíku se směsí glycerinu a korundu, který se dá na takzvané válcovací stolice. Tam se balík šestatřicet hodin válcuje, načež se vypere ve speciální pračce. Pak se obsah přesype do bedny a odešle se k další operaci,“ popisuje vedoucí výroby Tomáš Dědek. 

V následující fázi si jehly i špendlíky dopřávají pětihodinovou lázeň: musejí se odmastit, opláchnout, putují do kyseliny, pak k neutralizaci a nakonec na vyleštění.

Poté už stačí jen srovnat ouška na jednu stranu a poslat jehly do další místnosti na kontrolu. „Kontrolujeme povrch jehel, špičky, křivost i ouška. Jde asi o milion jehel denně,“ vysvětluje zaměstnankyně podniku Eva Semrádová. 

Některé jehly následně směřují ještě do zlaté lázně. Zlatá ouška sice představují hlavně módní záležitost, ale také se prý do nich lépe navléká nit. České šicí jehly pak putují nejen do Evropy, nýbrž i do celého světa. Jako jediné na trhu bojují s čínskou konkurencí – zatím úspěšně.

Na jihozápadě Spojených států, v místech, kde Kalifornie, Arizona, Nové Mexiko a Texas hraničí s Mexikem, se hranice táhne drsnou, často až extrémní pouštní krajinou. Na americké pohraničníky zde čekají nejen klimatické extrémy ale i další hrozby, které dělají z ostrahy této hranice náročnou a nebezpečnou práci.

Právě proto zřejmě hodlá americká vládní agentura DHS Science and Technology Directorate, která má na starost výzkum a vývoj v rámci amerického ministerstva vnitřní bezpečnosti, na ostrahu hranice nasadit chytré stroje. V rámci programu „Automated Ground Surveillance Vehicles“ zahájila agentura spolupráci se společností Ghost Robotics na vývoji autonomních robotických psů.

Roboti na hranicích

„Jižní hranice jsou nehostinné pro lidi i pro zvířata, což je přesně ten důvod, proč by si zde mohly znamenitě počínat stroje,“ říká k novému projektu Brenda Long z vedení Science and Technology Directorate. Cílem programu je zvýšit přítomnost pohraničníků na více než tři tisíce kilometrů dlouhé hranici, při současném snížení rizik pro lidské a zvířecí zaměstnance. Robotické psy lze ovládat pomocí notebooku nebo ručního dálkového ovládání. Kromě toho mohou být vybaveni senzory a videokamerami, které mohou přenášet data zpět k lidským operátorům.

Novinka ale vzbudila i vzrušenou debatu. Ghost Robotics totiž pracuje i na verzi robotických psů pro armádní účely a nedávno představili model vybavený odstřelovací puškou. Nic takového se naštěstí ve specifikaci pohraniční verze neobjevuje.

TIP: Malý čtyřnohý robot Minitaur poskakuje, otevírá dveře a přeleze i plot

Gevin Kelly z vedení společnosti Ghost Robotics je přesvědčen, že jejich robotičtí psi jsou pro ostrahu hranice jako dělaní. „Je to robustní čtyřnohý robot. Poradí si s prakticky každým typem přírodního terénu a stejně si vede i v prostředí vytvořeném člověkem. Na takových místech potřebujete nohy, ne pásy nebo kola. Nebuďme proto překvapení, když v budoucnu uvidíme patrolující personál CPB (U.S. Customs and Border Protection), kterak kráčí bok po boku s robotickým parťákem“.

Pobyt dobrovolníků má být provozním testem pro zaměstnance nového vězení a umožní jim se s novým zařízením před jeho dubnovým otevřením seznámit. Dobrovolníci musí být starší 18 let, žít v Curychu nebo pracovat pro kanton a budou předem prověřeni. Ti, kteří se nakonec dostanou dovnitř, se budou muset vzdát mobilních telefonů a chytrých hodinek. Dostanou ale na výběr, zda chtějí vegetariánskou, halal nebo masovou stravu. Osobní prohlídka před nástupem do vězení, která je povinná pro skutečné vězně, bude pro testované osoby nepovinná. Zájem o dobrovolný pobyt za mřížemi je obrovský. Přihlásilo se více než 600 zájemců, zařízení má přitom kapacitu pro 241 vězňů.

TIP: 5 nejstřeženějších vězení světa: Moderní komplexy, tuhé žaláře i přecpané kobky

Nová věznice byla vybudována poté, co se na jiná zařízení snesla vlna kritiky kvůli špatným životním podmínkám vězňů. Ředitel věznice Marc Eiermann upozornil dobrovolníky, že nemají očekávat „prázdninový tábor“, na druhou stranu budou moci kdykoliv odejít.

O životě kuskusů skvrnitých (Spilocuscus maculatus) není mnoho zjištěno, ale většinu jejich potravy s největší pravděpodobností tvoří listí, i když byli spatřeni také při pojídání ovoce a květů. Velké špičáky naznačují, že alespoň zčásti se na jejich jídelníčku vyskytuje masitá potrava. Tomu by napovídala skutečnost, že zvířata držená v zajetí se krmila i kuřecím masem a psími konzervami.

Zatímco nad složením jejich potravy stále visí malý otazník, není žádných pochyb o tom, že oni sami se často stávají lovnou zvěří a jejich maso je mezi lidmi na Nové Guineji velmi oblíbené. Podle dostupných informací však v zatím neprostupných lesích tohoto exotického ostrova žije kuskusů dostatek a druh je zařazen mezi ty nejméně ohrožené tvory. 

TIP: Krev sající příšera Chupacabra – Pravda o tajemné krvežíznivé zrůdě

Dospělý kuskus skvrnitý měří na délku zhruba 40 centimetrů a i s ocasem dvojnásobek. Váha by při zjišťování hmotnosti tohoto druhu ukázala od 1,5 do 3,5 kilogramu. Stejně jako ostatní zástupci čeledi kuskusovitých (Phalangeridae) mají silné nohy, které jim pomáhají v pohybu na stromech. Ve větvích stráví prakticky celý svůj život a většinou nevyhledávají společnost jiných zvířat svého druhu. Jsou velmi teritoriální a dokážou se agresivně bránit nejen proti potravinovým konkurentům, ale rovněž proti predátorům – především hadům a dravým ptákům.

Vesmírný dalekohled Jamese Webba, který by se měl stát důstojným nástupcem Hubbleova vesmírného dalekohledu, se již připravuje na vědecká pozorování, s nimiž se počítá za několik měsíců. Pro operátory teleskopu je to samozřejmě dřina a stres, takže nepochybně vítají zajímavá rozptýlení.

Pozoruhodnou možnost jim k tomu nabízí zařízení NIRCam (Near InfraRed Camera). Jde o kameru pro oblast blízkého infračerveného záření, která pořizuje snímky záření o vlnové délce bezprostředně za oblastí červeného světla. Zároveň funguje jako důmyslný senzor pro optiku teleskopu a mimo jiné slouží k nastavení a zaostřování segmentů hlavního zrcadla teleskopu.

Cool selfie vesmírného dalekohledu

NIRCam má k dispozici speciální čočky, které operátorům umožňují kontrolovat uspořádání segmentů zrcadla teleskopu. Tento objektiv se nepoužívá během vědeckých operací a slouží výhradně pro technické účely a seřizování. 

Selfie snímek je jedním z prvních obrázků, které nám vesmírný dalekohled Jamese Webba poslal. Nešlo přitom jen o zábavu. Selfie operátorům potvrdila, že kamera NIRCam funguje přesně tak, jak má. Je to jedno z kriticky významných zařízení, bez něhož by dalekohled nemohl plnohodnotně pracovat.

TIP: Nový vesmírný dalekohled Jamese Webba dokončil testy před říjnovým startem

Vedle efektního selfie pořídil JWST i řadu snímků hvězdy HD 84406 v souhvězdí Velké Medvědice. Tato hvězda byla vybrána proto, že je snadno identifikovatelná a není oklopena jinými hvězdami podobné jasnosti. To, co vypadá jako jednoduchý obrázek rozmazané hvězdy je základem procesu zarovnání a ostření, aby mohl Webbův teleskop začít v létě svá vědecká pozorování. Jednotlivé rozmazané body tak představují jedinou hvězdu, jejíž světlo se odrazilo od 18 nezarovnaných šestiúhelníkových segmentů primárního zrcadla teleskopu Jamese Webba.

Z hlediska zájmů Ferdinanda II. a celého katolického tábora představoval klíčový problém postup švédského vojevůdce Bernarda Výmarského do Bavorska. V prvních listopadových dnech roku 1633 se dostalo do bezprostředního ohrožení Řezno. Když toto strategicky důležité říšské město 14. listopadu padlo do švédských rukou, bylo to na císařském dvoře vnímáno jako důsledek Valdštejnova selhání. Generalissimus totiž do té doby tvrdil, že spíše než útok na Řezno hrozí spojená švédsko-saská ofenzíva proti Čechám, a začal pomalu přesouvat svou armádu ze Slezska na české území. A mezitím se rychlým ovládnutím řezenské pevnosti otevřela nepřátelům cesta jak do Čech, tak do Horních Rakous a jižního Bavorska.

Pokus o poslední tažení

Když se Valdštejn 18. listopadu 1633 dozvěděl o pádu Řezna, došlo mu, že jeho postavení se otřásá v základech. Okamžitě odeslal do Vídně psaní, v němž ujišťoval císaře, že neprodleně vytáhne proti Švédům do Bavorska. Následně pověřil Matyáše Gallase velením nad částí vojska, která měla chránit sever Čech proti Arnimovi, kdyby se snad odhodlal k vpádu do království. Samotný generalissimus pak s většinou armády vyrazil k Plzni, kam přitáhl 26. listopadu. Čekal tam už na něj císařský zmocněnec Maxmilián z Trauttmansdorffu.

Před ním se Valdštejn za asistence Kristiána Ilowa snažil ospravedlnit své dosavadní počínání opatrností, jež prý byla v zájmu panovníka. Trauttmansdorffovi rovněž sdělil, že větší část vojáků bude muset opět přezimovat na české půdě, avšak on sám v čele elitních jízdních jednotek a vybraných pěších oddílů zahájí již v následujících dnech výpad do Bavorska.

Avizované tažení skutečně 28. listopadu 1633 začalo a již o tři dny později stanul Valdštejn za hranicemi Čech ve městě Furth im Wald. Tam však vévodovi došlo, že na účinný zásah proti Švédům je jeho sbor slabý. Zároveň se ukázalo, že pobyt na bavorském území budou provázet velké potíže se zásobováním, což znemožňovalo další přísun posil od Plzně, protože by vojáci neměli co jíst a čím střílet. Navíc se u Valdštejna s novou naléhavostí projevily zdravotní problémy. Sebemenší pohyb mu způsoboval trýznivé bolesti. Jak jej přestávalo poslouchat tělo, tak upadal do stále hlubší deprese. Po několikadenním váhání se 3. prosince rozhodl pro návrat do Čech.

Jakmile zpráva o tom doputovala do Vídně, vzbudila značný rozruch. Hned 9. prosince byl sepsán list, v němž Ferdinand II. na Valdštejna důrazně apeloval, ať znovu vytáhne proti Bernardovi Výmarskému. Byl to ovšem těžko proveditelný rozkaz, což bylo jasné nejen frýdlantskému vévodovi, ale také císařskému dvoru. Nešlo o nic jiného než o jasný signál, že je generalissimus v očích Vídně odepsanou veličinou.

Odepsaný zrádce

Císařův list dorazil k Valdštejnovi do Plzně 15. prosince. Po jeho přečtení generalissimovi došlo, že pokud odmítne splnit panovníkův rozkaz sám, bude to u dvora přijato jako svévolné vyhlášení neposlušnosti. Proto ještě na týž den svolal poradu vyšších důstojníků, z níž mělo vzejít kolektivní stanovisko k aktuální situaci. Poradu řídil Kristián Ilow, který zhodnotil požadavek na zimní tažení do Bavorska jako neuskutečnitelný. Důstojníci uznali jeho argumenty a odsouhlasili, aby bylo jménem všech zúčastněných odesláno Ferdinandovi II. negativní stanovisko k jeho rozkazu. Tento manévr sice nakrátko pozdržel otevřenou definitivní roztržku mezi Valdštejnem a císařem, zabránit jí však nemohl.

V posledních týdnech roku 1633 se ve Vídni o Valdštejnovi mluvilo již jako o zrádci. Generalissimus se mezitím snažil obnovit styky se Sasy, Branibory, Švédy a Francouzi. Jakkoliv tyto iniciativy maskoval prohlášeními, že usiluje o mír v Evropě, sotva šlo o něco jiného než o pokus vzkřísit konspirativní jednání, přerušená na podzim. Jejich rychlé oživení však nebylo možné, protože ve Valdštejna už ztratili důvěru i císařovi nepřátelé.

Na konci prosince 1633 císař rozhodl, že má být Valdštejn zbaven vrchního velení. Dvorští hodnostáři si však uvědomovali, že generalissimovo odstavení bude obtížné, proto uvažovali o kompromisním řešení. Pověřili kapucína Diega Quirogu, který se dříve řadil k vévodovým přátelům, aby odjel do Plzně. Měl zjistit, zda by byl Valdštejn ochoten zříci se části svých kompetencí dobrovolně.

O vévodově úplném odchodu z čela armády nebyla v návrhu řeč. Rezignace by totiž postavila dvůr před nutnost vyrovnat generalissimovy obrovské finanční pohledávky za investice do vojska. Quiroga zastihl generalissima 5. ledna 1634 v žalostném stavu na lůžku, na něž ho nemoc připoutala krátce po Vánocích. Vyhublý, bolestmi trpící vévoda otevřeně promluvil o svém strádání a sám se zmínil o možnosti odstoupení. Avšak na nabídku kompromisu reagoval hysterickými výčitkami a nenávistnými výlevy na adresu císaře a dvora. Bylo jasné, že cesta k jakékoli dohodě se s konečnou platností uzavřela.

Divadlo pro armádu

V následujících dnech rozehrál chřadnoucí generalissimus s pomocí Kristiána Ilowa a Adama Erdmanna Trčky partii, která měla odstartovat rozhodující dějství valdštejnského dramatu. Věděli, že jedinou vévodovou oporou zůstává armáda, avšak zároveň si byli jistí, že se v jejích řadách objeví opozice. Valdštejn nechal svolat na 11. leden 1634 generály a velitele pluků k poradě do Ilowova příbytku. Sám nebyl na schůzi přítomen, ale podle předem domluveného scénáře ji řídil Ilow. Ten promluvil o nerealistických požadavcích dvora na válčení v zimě a o intrikách proti generalissimovi. Přitom jedině frýdlantský vévoda prý může garantovat finanční a materiální zabezpečení vojska. Pod tlakem svých protivníků je nicméně připraven odstoupit.

Mistrně zinscenované představení přimělo důstojníky k tomu, aby vyslali k Valdštejnovi své zástupce, tlumočící mu požadavek na jeho setrvání v čele armády. Po počátečním hraném odmítání se generalissimus „podrobil“ vůli svých podřízených, kteří mu coby císařskému vrchnímu veliteli přislíbili podepsání závazku věrnosti. 

Když jim však byl po hostině v Ilowově domě předložen text příslušného dokumentu, vyvolal pozdvižení. Chyběla v něm slova o tom, že Valdštejn slouží císaři. Část důstojníků si to vyložila tak, že mají být vmanévrováni do zrady. Začali protestovat, načež Trčka tasil zbraň s hrozivým křikem, že zabije každého, kdo by chtěl jít proti vévodovi. Většina přítomných pak slib věrnosti pod nátlakem podepsala.

Když Valdštejna informovali o bouřlivém průběhu podpisové akce, rozhodl se zapůsobit na důstojníky osobně. Na další den je nechal svolat do svého příbytku. V emotivním proslovu předneseném z postele jim sdělil, že se rozhodl generalát složit s ohledem na pochybnosti, které vůči němu část z nich chová. Nato se důstojníci odebrali k poradě do předpokoje. Po chvíli se vrátili, omluvili se za chování u Ilowa, způsobené prý alkoholovým opojením, a složili Valdštejnovi nový slib věrnosti.

Zrada předního oblíbence

Mezi těmi, kdo v Plzni podepsali věrnost Albrechtovi z Valdštejna, byl i Ottavio Piccolomini. Patřil sice k těm, kteří protestovali proti vypuštění pasáže o věrnosti císaři v předloženém dokumentu, nicméně stále se tvářil jako loajální podřízený frýdlantského vévody. Ve skutečnosti ale v této době nabíraly na intenzitě Piccolominiho intriky proti Valdštejnovi. Krátce před plzeňskou přísahou, tedy v prvních dnech roku 1634, uzavřel ve slezském Hlohově tajnou dohodu s Gallasem a Rudolfem hrabětem z Colloredo-Waldsee. Základem tohoto spiknutí byla myšlenka, že jmenovaní generálové budou v případě střetu mezi císařem a Valdštejnem stát na straně panovníka, do té doby si však ponechají masku vévodových stoupenců. A aby nemohla být zpochybněna jejich procísařská orientace, poskytnou Vídni v pravý čas informace, na jejichž základě bude možno obvinit generalissima ze zrady.

Po plzeňském shromáždění Piccolomini usoudil, že pravý čas nadešel. V polovině ledna poslal císaři udání, v němž referoval o čerstvých událostech v Plzni. Navíc obšírně vylíčil všechny Valdštejnovy problematické kroky, o nichž věděl či alespoň tušil. Vykreslil svého nadřízeného v co nejtemnějších barvách – jako přízrak usilující o vymýcení Habsburků. Piccolominiho udání mělo fatální důsledky. Ferdinand II. věc neprodleně prodiskutoval s Trauttmansdorffem a dalšími císařskými rady. Na jejich doporučení podepsal 24. ledna 1634 patent o Valdštejnově sesazení. Nikdo z vojáků neměl poslouchat rozkazy frýdlantského vévody ani generálů Ilowa a Trčky. Prozatímní vrchní velení císař svěřil Matyáši Gallasovi. 

Rozsudek smrti

Patent, který rovněž sliboval beztrestnost za podpisy plzeňské přísahy, byl zpočátku držen v tajnosti. Do přelomu ledna a února dorazil jen k hrstce zasvěcených. Z generálů zapojených do komplotu se nejdříve dostal k Piccolominimu. Exemplář pro něj byl opatřen dodatkem, který se rovnal rozsudku smrti nad Valdštejnem a jeho blízkými: „Hlavu a přední spoluspiklence, pokud to bude možné, zajmout a odvézt do Vídně, anebo je jako usvědčené viníky zabít!“ Týž dovětek byl adresován Gallasovi, Colloredovi a také Janu hraběti z Aldringenu. Polní maršál Aldringen velel samostatnému sboru císařské armády a jeho vztahy k Valdštejnovi byly už řadu měsíců napjaté. Nyní se zařadil mezi ty, jejichž úkolem bylo generalissima odstranit.

TIP: Ani po smrti neměl klid: Tři pohřby Albrechta z Valdštejna

Matyáš Gallas se o sesazení Albrechta z Valdštejna a svém jmenování do čela armády dozvěděl 31. ledna 1634 v Plzni. Císařův patent mu poslal Piccolomini, který se právě zdržoval v Linci. Vyslal ho tam Valdštejn, aniž by tušil, co jeho oblíbenec začne podnikat. Ottavio v hornorakouském závětří sestavil z italských žoldnéřů vražedné komando, určené k provedení vévodovy likvidace.

Tabák, alkohol a marihuana patří k nejčastěji zneužívaným psychoaktivním látkám. Mezi uživateli nejsou pouze dospělé osoby, ale roste také podíl dětí a mladistvých. V porovnání s dalšími evropskými zeměmi je česká mládež v pití alkoholických nápojů na 4. místě. Podle průzkumů WHO je situace v naší zemi alarmující – alkohol si pravidelně dopřává zhruba 30 % patnáctiletých a přibližně 17 % třináctiletých adolescentů. Nejvíce alkoholu pijí ve formě lihovin (45 %), za nimi následuje pivo (34 %) a třetí místo zaujímá víno (12 %).

Přitom právě pro vyvíjející se organismus jsou alkohol a další toxické látky výrazně nebezpečnější než pro dospělého. Ani tomu sice příliš neprospívají (a když, je to vždy „něco za něco“), jeho tělo však už dokončilo vývoj a tyto společností tolerované drogy zvládá přece jen lépe. Mladiství mají navíc daleko větší pravděpodobnost, že sklouznou do pasti závislosti, z níž není snadná cesta ven. I proto je prevenci užívání návykových látek u dětí věnována obzvláštní pozornost.

Specifickou kategorií jsou děti, které se teprve na tento svět chystají. Nemohou totiž ovlivnit, zda budou vystaveny drogám, přitom i jejich organismus návykové látky dramaticky ovlivňují. A přesto, že se o riziku s konzumací alkoholu či kouření v těhotenství hovoří již dlouho, některé nastávající maminky nevnímají své zlozvyky jako riziko a holdují jim i přes svůj požehnaný stav.

Obranný štít plodu

Plod chrání placenta, jejímž úkolem je zajištění kyslíku a výživy pro plod a odvod zplodin jeho metabolismu. Transport látek přes takzvanou placentární bariéru ovlivňuje velikost přenášené molekuly, její náboj a rozpustnost. Do jisté míry tak placenta slouží také jako určitý filtr, který však rozhodně není nachystaný na obranu před „hřešícím“ rodičem.

Za nejrozšířenější neduh těhotných žen se považuje kouření. V tabáku bylo identifikováno asi 4 000 látek, jež mají podíl na jeho škodlivém účinku na organismus. Mezi nimi také oxid uhelnatý a nikotin, oba se schopností placentární bariérou bez větších problémů projít. Prvně jmenovaný se po její překonání váže na fetální hemoglobin. Tato vazba dává vzniknout látce zvané karboxyhemoglobin, která má za následek snížení oxidační kapacity krve.

Účinky nikotinu po průchodu placentární bariérou se projevují na úrovni takzvané uteroplacentární cirkulace. Podle množství vykouřených cigaret a jimi způsobených placentárních změn se u plodu může vyskytnout hypoxie neboli nedostatečné zásobování kyslíkem, jež může přejít v chronickou formu. Dítě pak po narození vykazuje nízkou porodní hmotnost, případně se u něj může projevit intrauterinní růstová retardace (IUGR). Roste pomaleji, mohou se u něj projevit různé vady či náhlé úmrtí, ale i  dlouhodobé následky.

Rekreační drogy

Navzdory tomu, že jde o zelenou bylinu, není kouření marihuany o nic zdravější než tabák. Droga sice neobsahuje nikotin, oxidu uhelnatého však zapálením jointu vznikne dost a dost. Navíc má v sobě „tráva“ ještě další překvapení – její hlavní účinnou aktivní složkou je 9-tetrahydrokanabinol (THC) a kanabidiol (CBD). I THC dokáže přecházet přes placentární bariéru a vstupovat tak do krevního oběhu plodu. V mozku se soustředí na receptor CB1R (kanabinoidní receptor typu 1), jenž je základním prvkem endokanabinoidního systému. Při chronické expozici látkám aktivujícím CB1R může docházet ke zpomalení růstu plodu nebo k dramatickým změnám během vývoje mozku.

Přes placentární bariéru volně prostupuje i alkohol, který na plod působí vyloženě toxicky. Po požití alkoholického nápoje je u matky i plodu totožná hladina této látky v séru. Koncentrace v plodové vodě narůstá pozvolněji, lze jej tak prokázat i v případě, kdy již matka vystřízlivěla a alkohol u ní není prokazatelný. Játra plodu totiž neumějí odbourávat alkohol takovou rychlostí jako játra matky.

Novorozenci vystavení alkoholu během svého vývoje v děloze mohou vykazovat poškození mozku a jiných orgánů, narušení vývoje centrální nervové soustavy (CNS), charakteristické obličejové rysy, kognitivní a behaviorální poruchy a v neposlední řadě také omezený růst. Na vyšetření magnetickou rezonancí jsou patrné abnormality v části mozku zvané corpus callosum, stejně tak i poškození bazálních ganglií (uplatňují se při vytváření a řízení pohybu a podílejí se na kognitivních funkcích) a asymetrie hippocampu (součást limbického systému, která hraje velkou roli při krátkodobém uchovávání informací a při prostorové orientaci). Změny v CNS mohou vést k mentální retardaci či behaviorálním problémům, souhrnně označovaným jako fetální alkoholový syndrom (FAS). Neexistuje na něj žádná účinná léčba, vzniklé postižení doprovází dítě po celý jeho život.

Mozky pod palbou

Mozek člověka se vyvíjí přibližně do 25 let a po celou tuto dobu mohou mít návykové látky na proces vývoje vliv. Nikotin mění aktivitu mozkových buněk v částech mozku zodpovědných za pozornost, učení a paměť. Může také dojít ke zhoršení úzkostných stavů, podrážděnosti či impulzivity. Nikotin obsažený v tabáku může dlouhodobě ovlivnit schopnost rozhodovat se. Toxický účinek, jehož příčinou je pravidelné užívání marihuany, může u dětí a dospívajících působit na mozkovou tkáň, zejména na bílou a šedou hmotu mozkovou. Marihuana má také na svědomí neurokognitivní poruchy, tedy potíže s pozorností a pamětí.

TIP: Která droga je podle australských expertů nejškodlivější?

U alkoholu je vysoce nebezpečné tzv. pití v tazích. Při tomto způsobu byly zaznamenány změny ve struktuře mozku, např. objemově menší hippocampus. I občasné pití alkoholických nápojů však u mladší generace zvyšuje riziko onemocnění jater a nervového systému. U dětí také v důsledku holdování alkoholu dochází k výraznějšímu poškození a zániku mozkových buněk. Odborníci potvrzují, že poškození mozku způsobené konzumací alkoholu je nevratné. 

Oblíbené poznámky pánů směřující k závěru, že díky větší velikosti mozku jsou muži také chytřejší, nejsou v žádném případě založeny na pravdě. Rozdílné velikosti mozků jsou způsobeny zkrátka tím, že muži jsou obecně větší než ženy. Průměrný mozek muže váží asi 2 % jeho celkové tělesné váhy, což odpovídá zhruba 1 300 gramům. Ovšem u žen zabírá mozek 2,5 % z celkové hmotnosti (1 100 gramů), a proporcionálně je tedy dokonce větší než ten mužský!

TIP: Kdo nosí v hlavě největší mozek? Ty největší mohou vážit až sedm kilogramů

Vědci z amerického Harvardu v roce 2001 zjistili, že se u obou pohlaví liší především velikost různých částí mozku. Například u žen je více vyvinuta část předního laloku, která má na starosti řešení problémů a rozhodování, a dále pak části odpovídající za emoce. U mužů jsou to části sloužící k prostorové představivosti a ovládání společenského a sexuálního chování.

Muži a ženy jsou zkrátka jinak uzpůsobeni k využívání různých částí svého mozku. Ostatně o tom, že velikost mozku neovlivňuje inteligenci, vypovídá i to, že mozek ruského spisovatele Turgeněva vážil více než dvě kila, zatímco mozek Alberta Einsteina byl rozměry menší než ženský.

Z různých zdrojů víme, že dřív spánek sestával ze dvou přibližně čtyřhodinových fází. Uprostřed noci lidé vstali a věnovali se různým činnostem: Ti vzdělaní četli, jiní si jen povídali, kouřili, modlili se nebo se zabývali domácími pracemi. V početných modlitebních knihách z konce 15. století najdeme pro „volné“ hodiny mezi spánky speciální modlitby. K dalším takovým společenským aktivitám nejspíš patřily návštěvy přátel a s největší pravděpodobností se ve zmíněném mezičase obvykle provozoval i sex. Například lékařská příručka z 16. století párům radí, aby se o početí nesnažily po dlouhé práci na konci dne, nýbrž „po první fázi spánku“, kdy si oba partneři již odpočinuli. 

Budiž světlo?

Co se týče spánku, po průmyslové revoluci ve druhé polovině 18. a na začátku 19. století, a zejména s vynálezem umělého osvětlení se změnilo úplně vše. Naši předkové najednou uléhali do postele později a v noci si dopřávali místo dvou krátkých odpočinků jeden dlouhý. Ve 20. letech minulého věku pak dělené spaní opustili úplně. Přesto může daná zvyklost z minulosti vysvětlovat, proč se tolik lidí budí uprostřed noci po několika hodinách na lůžku. Jev označovaný jako porucha kontinuity spánku byl poprvé zdokumentován na konci 19. století, právě v době, kdy se začal dělený oddych vytrácet.

Umělé osvětlení samozřejmě ovlivňuje, kdy a jak dlouho spíme. V neposlední řadě však také stimuluje mozek, což ztěžuje samotné usínání. Jak tvrdí Charles A. Czeisler, chronobiolog z bostonské Harvard Medical School: „Kdykoliv si rozsvítíme, neúmyslně tím bereme lék, který naše spaní ovlivní.“ Možná proto se nám dnes zdá, že se nám spánek vyhýbá. 

V začarovaném kruhu

Existuje bezpočet důkazů, že v současné době skutečně „zuří“ epidemie problémů se spánkem. Lékaři předepisují víc prášků na spaní, což svědčí o rostoucí (s)potřebě podobných medikamentů. Vychází řada knih a článků, které se tématu věnují – stačí zabrouzdat na internetu nebo si zajít do knihkupectví. Na pomoc s nočním odpočinkem se zaměřují i tucty aplikací, a některé hotely dokonce lákají na kvalitní spánek s příslibem vrácení peněz v případě nespokojenosti klienta. 

TIP: Mýtus osmi hodin: Jak dlouhá je optimální délka spánku?

Lze si také koupit množství pomůcek, od zařízení monitorujících pohyby a tep při spánku až po sofistikované přístroje, jež sledují mozkové vlny, dýchání a další zdravotní ukazatele. Noční odpočinek a touha po jeho větší kvalitě i kvantitě zkrátka představují ohromný byznys. Mnozí lidé jsou pak spánkem doslova posedlí, čímž si ovšem způsobují ještě větší stres, a ocitají se tak v začarovaném kruhu. 

Poté, co v březnu 1941 americký Kongres přijal takzvaný zákon o půjčce a pronájmu (Lend-Lease Act), bylo zjevné, že zámořská velmoc začíná otevřeně podporovat tábor Spojenců. Tento právní dokument totiž umožňoval pronájem či prodej válečného a jiného strategicky důležitého materiálu právě státům rodící se antihitlerovské koalice.

Situace se mění

Sovětský svaz však v té době – kvůli smlouvě o neútočení uzavřené s Německem v srpnu 1939 – stál ještě na opačné straně barikády. K radikálnímu obratu situace došlo po invazi nacistů z června 1941; Stalin se najednou ocitl ve spojeneckém táboře, a tudíž se začala materiální pomoc vztahovat i na jeho zemi. Do Sovětského svazu začaly plynout zásoby různého charakteru – od zbraní po potraviny. Není bez zajímavosti, že komoditou, kterou Stalin nejvíce poptával, byly boty...

První spojenecký konvoj vypravili Britové ve své režii. Dne 31. srpna dorazila sedmice lodí s nákladem vlny, gumy, cínu a hurricanů po zhruba desetidenní plavbě z Liverpoolu do Archangelsku v rámci operace Dervish. Poté přibývaly konvoje dvakrát měsíčně, přičemž vedle Archangelsku směřoval jeden z nich do Murmansku. Druhá operace tohoto charakteru začala 29. září, kdy z Hvalfjordu na Islandu vyplulo do Archangelsku 11 obchodních plavidel naložených surovinami, 20 tanky a letouny typu Hurricane. Do místa určení dorazil konvoj PQ 1 dne 11. října.

Vděčně přijaté dolary

Dne 30. října již byla situace na frontě více než kritická; Stalin v rádiu promluvil ke spoluobčanům a vyzýval je k boji za vlast. A v ten samý den poslal americký prezident Franklin Delano Roosevelt svému sovětskému protějšku telegram, ve kterém mu sděloval, že schválil veškeré plánované dodávky zbraní a surovin do SSSR a nařídil jejich okamžité odeslání z USA. Sovětský diktátor 4. listopadu odpověděl, že „sovětská vláda přijímá toto rozhodnutí poskytnout bezúročnou půjčku ve výši jedné miliardy amerických dolarů s upřímnou vděčností a vnímá ji jako důležitou pomoc v rozsáhlém a obtížném boji proti společnému nepříteli“.

Od té chvíle vstoupil SSSR na seznam zemí, které dostaly americkou pomoc v rámci Lend-Lease. Od září do prosince 1941 obdržel SSSR od Američanů 750 tanků, 800 letounů, 2 300 automobilů a více než 100 000 tun dalších zásob. V závěrečné fázi se také v mnoha tankových jednotkách objevovaly britské obrněnce, jejichž počty představovaly zhruba 30 %  všech těžkých a středních tanků.

Nebezpečná cesta

Jen do konce roku sovětská vláda obdržela 187 obrněnců Matilda II a 249 strojů Valentine. Poprvé se tato vozidla dostala do boje 20. listopadu. Stejně tak se na obloze objevily britské a americké letouny Hawker Hurricane a Curtiss Tomahawk, jež v prosinci tvořily 16 % všech stíhaček chránících nebe nad metropolí.

TIP: Cesta smrti Středozemním mořem: Nebezpečné zásobování Afrikakorpsu 

Arktická cesta byla nejkratší, ale – především kvůli aktivitám Kriegsmarine a Luftwaffe – také nejnebezpečnější. V průběhu bojů u Moskvy probíhalo zásobování výhradně touto cestou, až od roku 1942 dodávky přicházely i přes Írán. Celkem do konce roku přibylo do SSSR šest konvojů PQ (1–6) a dohromady (včetně Dervishe) proběhlo tedy sedm výprav. Naštěstí žádné z plavidel nepotopil nepřítel; jen některá se musela vrátit na Island kvůli poškození ledem.