Zároveň lidé nežili tak dlouho. Ještě v roce 1869 se průměrný věk žijících osob pohyboval kolem 38 let (toto číslo je dáno vysokou dětskou úmrtností, průměrný věk obyvatel 15+ byl téměř o 20 let vyšší). Počet dětí, které žena porodila, souvisel s věkem, ve kterém vstoupila do manželství, s jejím zdravotním stavem a závisel i na délce trvání manželství. Osiření se tak stávalo realitou zejména u mladších dětí. 

Osiřelo dítě...

Jako nejproblematičtější byla vnímána ztráta obou rodičů, či ztráta otce, který byl živitelem rodiny. Ani dítě, které ztratilo pouze matku, však nemuselo mít jednoduchý život. Náhlé ovdovění totiž muži často řešili novým sňatkem a vztah náhradní matky k vyvdanému dítěti nebyl vždy láskyplný. Když dítě ztratilo otce nebo oba rodiče, bylo nutné se o ně postarat. 

Důležité bylo především zabezpečení jeho majetku, a tak už ve středověkých pramenech nalezneme zprávy o takzvaném poručnictví. Tento dohled se týkal pouze nezletilých osob, přičemž v 19. století člověk dosahoval zletilosti až ve 24 letech. Poručníka mohl stanovit otec ve své závěti, pokud tak neučinil, býval jmenován někdo ze žijících příbuzných. Někdy o vhodné osobě rozhodoval soud. Poručník byl povinen spravovat sirotkův majetek a dohlížet na výchovu. Dozorem nad výchovou byli pověření faráři a vrchnost.

Péče o nemajetné

Péče o nemajetné sirotky spadala do kompetence domovské obce. Na jejím rozhodnutí a finančních prostředcích také záleželo, jaká péče bude poskytnuta. Většina obcí volila mezi třemi možnostmi, a to svěřit sirotka do trvalé pěstounské péče za úplatek, ubytovat dítě v obecní pastoušce a postupně je přidělovat jednotlivým rodinám po obci, takzvané „chození po střídě“, nebo dát sirotka do obecního či okresního sirotčince. Zde je nutno zdůraznit, že až do roku 1895 neexistoval žádný zákon, který by obcím nařizoval zakládat charitativní ústavy.

Institucionální péče o sirotky má své kořeny ve středověku, kdy byla péče o slabší vnímána jako akt milosrdenství. V první fázi péči zajišťovala církev. Do špitálů však nebyly umisťovány jen chudé děti, místo zde bylo možné zařídit obdarováním špitálu či zřízením nadace. Tyto instituce poskytovaly svým obyvatelům přístřeší a stravu a neexistovalo v nich rozdělení podle pohlaví a věku. První ústavy určené bezmocným dětem vznikaly v raném středověku v Itálii.

Vlašský špitál

V českých podmínkách je podobný ústav doložen k roku 1602 (respektive 1573) a jednalo se o Vlašský špitál, nacházející se na Malé Straně. Ten patřil k nejbohatším ústavům v Čechách a byl výjimečný především tím, že se od svého založení specializoval na péči o sirotky a nalezence. V posledních letech své existence sloužil jako porodnice s klinickou výukou, která byla určena pro svobodné matky.

Vlašský špitál byl zřízen italskou kongregací a na rozdíl od ostatních špitálů byl v jeho regulích obsažen zákaz přijímat morem nakažené osoby. Unikátní byl i z hlediska péče o osiřelé a opuštěné děti. Byly sem přijímány manželské i nemanželské děti narozené v Praze, a to bez rozdílu náboženského vyznání. Nemanželské děti, které se dostaly do jeho péče, získaly díky císařskému reskriptu stejná práva jako ty manželské. Jejich původ jim rovněž neměl bránit při výběru profese. Nově přijatí kojenci byli po přijetí předáni kojným bydlícím ve městě. Za svoji péči byly tyto ženy  placeny a navíc pro děti dostávaly oblečení a prádlo. Po odstavení zůstalo dítě u pěstounů, kteří pro ně dostávali ošetřovné a ošacení. 

Kvalita péče byla pravidelně kontrolována. Jednou do roka, na svátek svaté Máří Magdalény, se museli pěstouni společně s dětmi dostavit do špitálu, kde představení sirotky prohlédli. Ve věku šesti až sedmi let se děti vracely do špitálu, kde byly ubytovány ve společných ložnicích rozdělených podle pohlaví. Dostaly zde stravu, oblečení a základní vzdělání ve  dvojtřídní škole, která patřila špitálu.

Jak se žilo v ústavu

Den v ústavu měl přesný řád. Děti vstávaly brzy ráno, po umytí a oblečení následovala společná snídaně. Jedlo se ve společné jídelně a to nejen lžícemi, ale i kompletními příbory. K obědu měly polévku, hovězí maso a příkrm, v neděli a ve svátek dostávaly i žejdlík piva. Večeřela se pouze polévka. Po snídani následovala výuka ve škole, která se lišila podle pohlaví. Chlapci měli předvojenskou výchovu, dívky se kromě čtení, psaní a počtů učily šít, plést, příst a prát. Při ústavu fungovala i přadlácká a pletařská škola, kterou navštěvovaly všechny děti ve věku od 6 let. Výrobky byly prodávány veřejnosti.

Ve věku čtrnácti až patnácti let byli chlapci posíláni do učení podle vlastního výběru, čímž byla zaručena osobní motivace. Po dobu učení, jež zpravidla trvalo pět až šest let, za ně špitál hradil výlohy za učení a poskytoval jim šatstvo. Po vyučení dostal chlapec nové šaty a peníze na cestu na zkušenou. To byla poslední podpora ze strany špitálu. Zvlášť nadaní mohli pokračovat ve studiu. Dívky byly ve stejném věku dávány do služby v Praze nebo na venkově. Posledním příspěvkem bylo věno ve výši 30 zlatých.

Špitál rovněž pečoval o své nemocné svěřence, které navštěvoval lékař nebo ranlékař. Roku 1776 na základě císařského reskriptu rozšířil Vlašský špitál své zaměření o péči o nalezinec a porodnici. Své funkce plnil až do roku 1789, kdy byl zrušen a jeho místo v péči o svobodné matky a jejich děti nahradil nalezinec a porodnice u sv. Apolináře.

V čase velkých změn

Vznik dalších sirotčinců v Čechách máme doložen až v 18. století, kdy vznikaly z iniciativy jednotlivců, zájmových sdružení a církevních řádů. Z roku 1764 pochází zpráva, že byl zřízen sirotčinec v Litvínově. Do něj bylo hrabětem Emanuelem z Waldsteina umístěno 12 dětí, o které do té doby pečoval špitál v Doksech.

Otázkou je, co se pod pojmem Waisenhaus – sirotčinec v dané době ukrývalo. Pramen jasně naznačuje, že šlo spíše o donucovací pracovnu. V Litvínově v této době začala působit textilní manufaktura, při níž měly být děti ubytovány a zaměstnány, a hrabě přesně určil, k jaké práci mají být používány. Špitál nepovažoval za vhodný, protože v něm prý děti leniví.

Za dobu rozkvětu institucionální péče o sirotky můžeme považovat přelomové 19. století. Největší koncentrace sirotčinců tehdy byla v Praze. Neexistovalo žádné nařízení, které by určovalo jak má takový ústav vypadat, proto měly nejrůznější podobu, která závisela především na jeho zakladateli a finančních prostředcích určených na výstavbu. Funkci sirotčince tak mohla mít v 18. století například manufaktura, ve které děti získaly ubytování a zaopatření. Určitou dobu byla jako sirotčinec vnímána i Zemská porodnice a nalezinec v Praze, přičemž do její péče se dostal pouze malý počet sirotků a postupem doby byla tato praxe omezována. Rovněž existovaly různé azyly a útulky určené pro opuštěné a osiřelé děti.

Všechny sirotčince měly jedno společné, byly určeny pouze pro domovské příslušníky. Až na výjimky byly striktně zaměřeny na děti pocházející z manželského lože. Ústavy vznikaly především ve větších rozvíjejících se městech, která se musela vyrovnávat s nárůstem počtu obyvatelstva a s důsledky industrializace.

Sirotčinec arcivévodkyně Gisely

Všechny zmíněné ústavy pojaly pouze nepatrné množství dětí. S těmi, které dokázaly pojmout větší počet osiřelých, se setkáváme až v druhé polovině 19. století. Například roku 1875 založila pražská městská rada sirotčinec arcivévodkyně Gisely určený jak pro dívky, tak chlapce. Kapacita nového ústavu byla stanovena na 170 dětí, přičemž nebyla nikdy naplněna. Tento městský sirotčinec je zajímavý z hlediska stanovení dolní věkové hranice pro přijímání dětí. Ta nebyla pevně dána. Do ústavu bylo možné přijmout i malé děti. Jedinou podmínkou bylo, aby dítě bylo schopno samostatné chůze.

Cílem všech sirotčinců bylo vychovat děti tak, aby byly dobře připraveny na další život a staly se užitečnými členy společnosti. Ne vždy se to podařilo. Sirotčince byly často ze strany současníků kritizovány především pro vojenský ráz výchovy. V očích některých filantropů nebyly schopny připravit dítě na život. Nejen z tohoto důvodu byla v 19. století upřednostňována výchova v rodině. Dalším důvodem byla i finanční nákladnost ústavů – rodinná péče byla zkrátka levnější.

Image

Čtěte také

V hříchu zplozené: V Praze se před 150 lety rodila polovina dětí mimo manželství

Nově objevená exoplaneta Proxima d je již třetím tělesem objeveným v systému Proxima Centauri a zatím nejlehčím známým objektem na oběžné dráze kolem Slunci nejbližší sousední hvězdy. S hmotností pouhé čtvrtiny Země patří Proxima d k nejlehčím extrasolárním planetám, jaké byly dosud odhaleny.

„Tento objev ukazuje, že náš nejbližší hvězdný soused je patrně obklopen řadou zajímavých nových světů, které jsou již dnes v dosahu našich přístrojů a v budoucnosti je budeme podrobně zkoumat,“ vysvětluje astronom João Faria, vedoucí autor studie, která byla publikována v prestižním vědeckém časopise Astronomy & Astrophysics. 

Mimo obyvatelnou zónu

Nově objevená planeta obíhá kolem hvězdy Proxima Centauri jednou za 5 dní ve vzdálenosti asi 4 miliony kilometrů, tedy zhruba 10× blíž, než se ve Sluneční soustavě pohybuje planeta Merkur okolo Slunce. Oběžná dráha Proximy d leží blíže, než se nachází obyvatelná zóna mateřské hvězdy (což je oblast systému, ve které by na povrchu kamenné planety mohla existovat kapalná voda). 

V systému Proxima Centauri jsou již známy dvě další planety: Proxima b o hmotnosti srovnatelné se Zemí, která obíhá v obyvatelné zóně kolem hvězdy jednou za 11 dní, a dosud nepotvrzený kandidát Proxima c, kterému oběh trvá plných 5 let. 

TIP: Proxima Centauri odpaluje jednu obří erupci za druhou: Její erupce jsou 100× silnější než ty ze Slunce

Při hmotnosti asi čtvrtiny Země je Proxima d dosud nejlehčí extrasolární planetou, jaká byla zaznamenána metodou měření radiálních rychlostí. Předčí v tomto ohledu dokonce i objekt nedávno nalezený v planetárním systému L 98-59. Technika pozorování metodou měření radiálních rychlostí je založena na sledování drobných periodických změn pohybu hvězdy způsobených vzájemným gravitačním působením při oběhu planety. 

Všechny armády vstupovaly do první světové války s bezmeznou vírou v účinnost kavalerie. První týdny konfliktu jim zdánlivě dávaly za pravdu – eskadrony se proháněly podél frontových linií, získávaly cenné informace a šířily chaos v týlu nepřítele. Jakmile však bojiště „přeoraly“ zákopové linie, jezdci přišli o většinu tradičních úkolů. Když se pokusili opevněné pozice ztéci, kulometná palba je vrhla zpět s krvavými ztrátami. Jak válka pokračovala, stále více se ukazoval význam motorizace a nedostatek dopravních prostředků se stal kupříkladu jedním z důvodů krachu německé ofenzivy z jara 1918. 

Kdo přežije?

Motorem poháněné stroje se uplatňovaly nejen při transportu, ale přebíraly i další role jezdectva – kupříkladu obrněné automobily s kulometnou výzbrojí měly mnohem větší šanci provést průzkum a bezpečně se vrátit na základnu. Jakmile pak zavládl mír, započatý trend už nešlo zastavit a svaly tažných zvířat stále častěji nahrazovaly pohonné jednotky.

Vzhledem k podobnosti úkolů si obrněné a motorizované útvary zachovávaly mnohé prvky původního jezdectva a zvířata i stroje často sloužily společně. Šlo však o problematické a rozporuplné soužití. Někdy kavaleristé vděčně využívali výhod kooperace s obrněnci, jindy je považovali za nežádoucí konkurenci.

Řekni, kde ty časy jsou

Vývoj od jezdců k řidičům měl zdlouhavý průběh i z dalšího důvodu. V rozhodujících funkcích často zůstávali starší a tradičně smýšlející generálové, jimž technické novinky příliš nevoněly, a s nostalgií vzpomínali na časy nablýskaných šavlí a dunění kopyt. Ve většině armád tak k plnohodnotnému nástupu motorizované kavalerie došlo až ve druhé polovině 30. let, přičemž mnohdy jej definitivně prosadily teprve konkrétní činy progresivně smýšlejících jednotlivců. 

Nakonec se většina jízdních jednotek přece jen proměnila v útvary motorizované pěchoty transportované na nákladních vozech a v obrněncích. Další možnost pak představovala její transformace v tankové oddíly. Některé jednotky označované jako kavalerie si nicméně zachovaly své koně ještě za druhé světové války – ve větším měřítku sloužila jízda třeba v Rudé armádě nebo ozbrojených silách Rumunska, Polska či Itálie. Nechyběla ani v Německu, kdy v rámci Waffen-SS působily skupiny jízdních průzkumníků.

Konzervativní Francouzi

Složitost popsaného přerodu si popíšeme na příkladech ozbrojených sil dvou mocností. Začneme ve Francii, která v letech 1916–1918 vyprodukovala zdaleka nejvíce tanků. Zdálo by se tedy, že měla k proměně jezdectva v obrněné svazky nakročeno lépe než ostatní. Jenže o výzbroji i taktice nadále rozhodovali konzervativně smýšlející generálové. Důstojníci tankových vojsk naopak neměli odpovídající postavení a jejich pravomoc končívala u jednotky, v níž sloužili.

Pokračování: Ocelové pásy a kola místo kopyt koní: Přerod kavalerie v tanky (2)

Přesto během 20. let postupně rostl počet tankových praporů a pluků. Zůstávaly však rozdrobeny mezi pěchotní formace, jejichž příslušníkům měly při postupu pomáhat likvidací ohnisek odporu. Na lepší časy se začalo blýskat teprve v létě 1939, kdy vzniklo nařízení sdružit tankové pluky (byť spíše administrativně než v poli) do brigád.

Žena se nejprve snažila pět centimetrů dlouhý hřebík vytáhnout kleštěmi, což se jí nepodařilo. Následně přišla do nemocnici v Péšávaru, kde podstoupila operaci. Nejprve lékařům tvrdila, že si zranění přivodila sama. Později ale přiznala, že se svěřila do rukou údajného léčitele, který sliboval, že jí zajistí narození chlapce. Žena byla podle lékaře Haidera Chána při příjezdu do nemocnice plně při vědomí, trpěla ale obrovskými bolestmi.

Zaměstnanci nemocnice místnímu deníku řekli, že se žena do rukou samozvaného léčitele svěřila na základě doporučení jedné sousedky. Žena má podle jejich vyjádření tři dcery a manžel jí vyhrožoval, že ji opustí, pokud mu porodí další holčičku. „Je v třetím měsíci těhotenství, a protože se bála svého muže, šla za duchovním léčitelem,“ prohlásil jeden ze zaměstnanců nemocnice.

Váhající zdravotníci a tápající policie

V řadě zemí je syn považován za lepší pojistku finančního zajištění rodičů než dcera, což nahrává vykořisťování žen ze strany „duchovních léčitelů“. Ti se v Pákistánu vyskytují v poměrně hojné míře, a to zejména v kmenových komunitách na severozápadě země. Jejich praktiky jsou založeny na súfijské tradici, někdy popisované jako forma islámského mysticismu. Většina škol islámu jejich praktiky zakazuje.

Šéf péšávarské policie Abbás Ahsan na Twitteru oznámil zřízení zvláštního vyšetřovacího týmu, jehož úkolem bude „postavit před soud falešného léčitele, který si zahrával s životem nevinné ženy a zatloukl jí do hlavy hřebík, přičemž jí lživě sliboval dítě mužského pohlaví“.

Případ začala policie vyšetřovat až poté, co se rentgenové snímky objevily na internetu. Vyšetřování komplikuje skutečnost, že žena po odstranění hřebíku nemocnici opustila. Policie několik dní vyslýchala zaměstnance nemocnice a podle Ahsana zjišťuje, proč incident policii nenahlásili, když se jim žena svěřila do péče. Policisté se ji nyní snaží vypátrat v naději, že jí pomůže identifikovat pachatele. „Brzy toho čaroděje dopadneme,“ věří šéf péšávarské policie Abbás Ahsan.

Kolibříci patří mezi živočichy s největšími nároky na přísun energie. Vznášejí se na místě u květů, z nichž sají nektar, a přitom velmi rychle mávají křídly. I velcí kolibříci dokážou mávnout křídly pětadvacetkrát za sekundu, nejmenší druhy dosahují frekvence až sto mávnutí za sekundu. Tento energeticky nákladný životní styl kolibříci zvládají díky potravě bohaté na jednoduché cukry, které se v jejich těle velmi rychle mění na energii. 

I když je jejich strava jedna velká „kalorická bomba“, potřebují kolibříci k nasycení překvapivě málo času. Sbírání nektaru věnují jen pětinu dne, za což vděčí intenzivnímu trávení. Cukry jim ze střeva do krve přecházejí tempem, jaké nemá v živočišné říši obdoby.

TIP: Smrdutý pták hoacin chocholatý: Jediný „přežvýkavec“ mezi ptáky

Zcela jinou strategii si vyvinuli mrchožrouti, jako je například sup. Konzumují nárazově poměrně velká množství potravy, která však nebývá vždy kvalitní a nejednou je už v takovém stádiu rozkladu, že by každého jiného tvora zahubila. Sup ale těží z extrémně kyselého obsahu žaludku. Kyselina zahubí hnilobné bakterie, rozruší jejich toxiny a napomůže trávicím enzymům k rozkladu všeho, co se dá ještě využít. Supi jsou jako jedni z mála schopni strávit dokonce i kosti.

Společnost SpaceX Elona Muska oznámila, že ztratila 40 ze 49 satelitů nové várky internetové megakonstelace Starlink. Tyto satelity byly vypuštěny 3. února 2022 na nízkou oběžnou dráhu Země, do jejich osudu ale zasáhla geomagnetická bouře, kterou v okolí Země rozpoutala erupce na Slunci.

„Satelity vypuštěné ve čtvrtek (3. února) byly hned v pátek vážně ovlivněny geomagnetickou bouří. Předběžné analýzy ukazují, že zvýšené tření v prostředí zabránilo těmto satelitům, aby přešly z nouzového režimu a zahájily manévry nezbytné pro přechod na vyšší oběžnou dráhu. Celkem asi 40 satelitů buď již shořelo v atmosféře anebo je to brzy čeká,“ okomenovali událost zástupci SpaceX.

Zahřívání atmosféry sluneční erupcí

Na Zemi vnímáme geomagnetické bouře hlavně prostřednictvím efektních polárních září. Jejich dopad na naši planetu je ale mnohem širší. Geomagnetické bouře mimo jiné zahřívají pozemskou atmosféru a „nafukují“ ji. Satelity na nízkých oběžných drahách proto během těchto bouří čelí výraznějšímu tření, které pro ně může být fatální.

„Palubní systémy GPS navigace zmíněných satelitů ukázaly, že kvůli rychlému nástupu a vysoké intenzitě této bouře vzrostlo tření, kterým působí atmosféra na satelity Starlink, když jsou na nízké oběžné dráze, až o 50 procent,“ uvádí SpaceX ve svém vyjádření. 

TIP: Vědci varují: Příští ničivá sluneční bouře může přijít kdykoliv

SpaceX rovněž zmínili, že tým operátorů sítě Starlink uvedl postižené satelity do nouzového režimu, v němž jsou orientované tak, aby se snížil jejich odpor. Jak se ale ukázalo, pro většinu nově vypouštěných satelitů nepřineslo toto opatření kýžený výsledek.

Ve starověkém Egyptě se nalézala dvě významná města jménem Athribis. Jedno z nich prosperovalo již v období Staré říše, tedy ve 3. tisíciletí před naším letopočtem. Jeho pozůstatky leží asi 40 kilometrů severně od Káhiry, v jižní části delty Nilu. Druhý Athribis je mladší a rozkládá se rovněž na břehu Nilu, ale ve středním Egyptě.

Právě ve druhém Athribisu, tedy ve středním Egyptě, archeologové nedávno objevili velký poklad z období vlády Ptolemaiovců. O poklad jde spíše v přeneseném slova smyslu – předmětem nálezu tentokrát nejsou mince, šperky ani drahé kameny, nýbrž o hromada popsaných hliněných střepů. Jde o největší sbírku ostrak, jaká byla v Egyptě objevena od začátku 20. století.

Keramické poznámky

Ostrakon představuje antickou verzi dnešních lístků z poznámkových bloků. Byly to kousky rozbitých nádob a jiné keramiky, které se tehdy používaly k psaní poznámek, seznamů na nákupy nebo při výuce. Šlo o oblíbený a široce používaný způsob psaní poznámek, dobře se na ně psalo a přitom byly mnohem levnější a dostupnější než egyptský papyrus.

Německý egyptology Christian Leitz z Univerzity v Tübingenu a jeho kolegové v Athribisu objevili více než 18 tisíc těchto „hliněných poznámkových lístků“. Velká část z nich přitom pochází z místa, kde ve starověku zřejmě stála škola. Většina ostrak je popsaná démotickým písmem, které se oficiálně používalo během vlády Ptolemaia XII. v 1. století př. n. l.

TIP: Nově objevený „bilboard“ ze starého Egypta může přepsat historii hieroglyfů

Více než stovka nalezených ostrak je popsaná mnohokrát opakovanými znaky. Podle všeho to jsou školní nebo domácí sešity malých Egypťanů. Texty ostrak jsou na první pohled banální. Ve skutečnosti ale jde o nesmírně cenný zdroj informací o všedním životě obyčejných Egypťanů, kteří nebyli faraony nebo významnými hodnostáři.

Při rituálu zvaném kaihógjó mniši přijmou v průměru 1 450 kalorií denně, a přestože velkou část „závodu“ spíš jen rychle chodí, podle sportovních tabulek se stále jedná o hluboce podprůměrnou hodnotu – vždyť běžný maratonec spálí na trati s nulovým či mírným převýšením přes 2 600 kalorií. Krátkodobě lze podobný deficit zvládnout, ale fungovat na dluh sedm let?

Předchozí část: Tisíc maratonů (1): Extrémní mnišský rituál se vymyká fyziologickým zákonům

Šestý rok kaihógjó obnáší stodenní výzvu po 60 kilometrech a následuje rok sedmý, kdy dotyčného čeká vždy 84 kilometrů po dobu sto dní a poté ještě závěrečná stovka s 30 kilometry za den. Jeho poslední kroky vedou do cíle v domovském klášteře na hoře Hiei a při vstupu do jeho bran má v nohou 38 400 km, což téměř odpovídá obvodu zeměkoule. Od té chvíle mu náleží titul „svatý mistr“.

V minulosti se zmínění buddhisté těšili nejvyšších poct u samotného císaře a jako jediní z řad „prostého lidu“ před něj směli předstoupit obutí. Dnes se z nich stávají mediální celebrity a závěrečná fáze jejich výzvy se nezřídka odehrává před televizními kamerami.  

Meditace pohybem

Mohlo by se zdát, že svatý mistr, který má za sebou zdánlivě nadlidský výkon, získá kýžený nadhled a stane se skutečně jiným, osvíceným člověkem. Jenže otázky a pochybnosti z hlavy nezmizí, jak v roce 2015 vysvětlil reportérce deníku The Guardian mnich, jenž výzvu zdolal. Kaihógjó mu prý především umožnilo utřídit si myšlenky: „Každý se sám sebe ptáme, proč jsme na světě, jaký je smysl naší existence. Když se budete tisíc dní pohybovat stále stejným tempem, získáte čas na přemýšlení a zhodnocení vlastního života. Jde o meditaci skrz pohyb.“ 

Lze tedy vůbec pravdu o smyslu bytí nalézt? „Neexistuje žádné konečné prozření, kdy všechno pochopíte. Proces stále pokračuje: Vždyť ani po absolvování univerzity se nepřestáváte učit dál. Osvícení nepředstavuje okamžik, kterým by všechno končilo. Jde o něco živoucího, co vás pohání dál, ať už jste mnich, jenž zdolal kaihógjó, nebo pracujete v kanceláři,“ odpovídá muž, který porazil nejsilnějšího nepřítele – vlastní slabost. 

20. dubna 1978 letěl z Paříže do Soulu dopravní Boeing 707 jihokorejské společnosti Korean Air Lines, pilotoval ho kapitán Kim Chang Kyu. Jeho osádka čítala 12 členů a cestovalo jím 97 pasažérů. Nad Severním ledovým oceánem ale piloti chybně upravili kurs na autopilotu a boeing se stočil do sovětského vzdušného prostoru. Z letiště u Archangelsku následně vzlétly dva záchytné stíhací letouny Suchoj Su-15 od 431. stíhacího pluku. Jejich piloti sice pozemní návodčí informovali, že se jedná o civilní letoun, v noční temnotě ale nedokázali typ letounu spolehlivě vizuálně identifikovat.

Předchozí část: Nevinné oběti vojenských letounů (1): Sestřely civilních letadel během studené války

Pilot dopravního stroje sovětské stíhačky zpozoroval, zpomalil, zapnul přistávací světla a pokusil se s nimi navázat rádiové spojení. Jeho letadlo se ale blížilo pryč ze sovětského vzdušného prostoru k finským hranicím a sovětský stíhač kapitán Bosov dostal rozkaz k palbě. Nezaváhal a vypustil dvě samonaváděcí rakety R-60. Jedna minula, druhá ale zasáhla levé křídlo a poškodila proudový motor dopravního letounu.

V kabině cestujících také došlo k narušení přetlakování trupu, dva pasažéři zahynuli a dalších několik utrpělo zranění. Kus křídla, který odpadl z poškozeného boeingu, sovětští pozemní návodčí vyhodnotili jako řízenou střelu, kterou napadený stroj vypálil, a do oblasti vyslali další stíhací Su-15.

Dopravní letoun naštěstí zůstal ovladatelný a pilotům se s ním podařilo nouzově přistát na zamrzlém jezeru Korpijärvi, nacházejícím se v sovětské části Karélie. Zahynuli jen dva cestující a dalších deset utrpělo zranění. Dne 22. dubna byli všichni přeživší kromě pilota a navigátora propuštěni. Sovětský svaz ale odmítl spolupracovat s vyšetřovateli z jiných zemí při objasňování incidentu a také nechtěl vydat černé skříňky. Sověti nakonec uvedli, že pilot i navigátor uznali svou chybu a propustili je.

Chybné nastavení autopilota

K poslednímu sestřelu dopravního letounu stíhačkou během studené války došlo 1. září 1983. Tu noc z Aljašky odstartoval dopravní Boeing 747 společnosti Korean Air s 269 osobami na palubě, mířící do Soulu. Osádka však chybně nastavila autopilot a ten letoun navedl daleko od jejich kursu, do oblasti Sachalinu v sovětském vzdušném prostoru. Téže noci měl proběhnout testovací start sovětské mobilní mezikontinentální balistické střely Topol a Američané se jej snažili monitorovat pomocí dálkových průzkumných letadel.

Sověti byli kvůli raketovému testu a přítomnosti amerických vojenských letounů v této oblasti ve střehu. Když pozemní radiolokátory zachytily narušitele vzdušného prostoru, poslali návodčí okamžitě do vzduchu čtyři hotovostní stíhačky a zároveň se snažili s narušitelem navázat spojení. To se jim však nepodařilo. Jako první se k dopravnímu letounu dostal pilot záchytného Su-15 major Genadij Osipovič od 41. stíhacího pluku, který dostal rozkaz vypálit výstražnou dávku z palubního kanonu. Jeho granáty však neměly stopovku a on sám o tom později uvedl: „Neřekl jsem jim, že se jednalo o letadlo typu boeing, neptali se mě. Vystřelil jsem čtyři dávky, více než 200 granátů. Měl jsem ale nabito průbojnou municí, ne zápalnými. Je sporné, jestli mé střely mohl někdo vidět.“

Tragédie letu KAL 007

Osádka jihokorejského dopravního letounu je skutečně neviděla a nic o palbě nehlásila. Zato však dostala od letového střediska v Tokiu povolení nastoupat do letové hladiny 11 200 m. To si sovětský stíhač vyložil jako únikový manévr. Zároveň dostal rozkaz narušitele sestřelit, a tak na něj vypálil dvě řízené střely R-98. Jedna explodovala asi 50 m za boeingem, který zasáhlo mnoho střepin. Ty poškodily řízení, ale když osádka vypnula autopilot, podařilo se jí dostat letadlo částečně pod kontrolu a pokračovat v letu. Po zhruba čtyřech minutách se však boeing propadl do vývrtky a pak se ještě ve vzduchu začal rozpadat. Nakonec dopadl na hladinu moře a nikdo z osádky ani z pasažérů nepřežil.

TIP: Úlet za železnou oponu: Příběhy polských leteckých dezertérů

Jihokorejci si několik hodin mysleli, že byl jejich dopravní letoun donucen k přistání v Sovětském svazu, pak ale Moskva vydala prohlášení, že protivzdušná obrana sestřelila letoun narušitele, a okamžitě propukla obrovská aféra. Ta opět vážně narušila vztahy mezi Východem a Západem. I když studená válka začátkem devadesátých let skončila, dopravní letouny se v horkých oblastech světa do nebezpečných situací dostávají i dnes.

Poprvé se origami objevilo již v 9. století v Japonsku a vznikaly tak tehdy dekorace jak pro náboženské obřady, tak pro výzdobu šintoistických svatyní. Masové oblibě se však technika těšila až od 17. století. Zmíněná forma zábavy je přitom v zemi vycházejícího slunce stále značně populární a učí se jí už děti v mateřských školkách.

Není bez zajímavosti, že se origami objevilo i na pomníku obětem hirošimské bomby, jenž má podobu děvčátka skládajícího jeřába. Dílo vzniklo podle příběhu dívky Sadako, která v důsledku ozáření onemocněla leukémií a při uzdravování se snažila poskládat tisíc papírových ptáků.

TIP: Karetní origami: Z obyčejných hracích karet skládá realistické čínské vázy

K nejznámějším propagátorům origami patřil Akira Jošizawa (1911–2005), který vytvořil víc než 50 tisíc modelů a z papírových hrátek učinil skutečné umění. Origami proniklo dokonce i do kalendářů – mezinárodní den tohoto papírového umění si celý svět připomíná 11. listopadu.