Hotelů a penzionů nabízelo město na Seině na počátku minulého století spousty podle čtvrtí i klasifikace. V luxusu grandhotelů držel prim Ritz a Bristol, oba na prestižním Place Vendôme, Continental na Rue de Rivoli či Elysées Palace na Champs-Elysées. Cena pokoje s koupelnou v Ritzu činila 26 franků, snídaně 2,5 franku. Pro srovnání, Wagram, hotel 2. třídy na Rue de Rivoli, téměř paralelní s Louvrem, nabízel pokoje v ceně 5 až 7 franků a jídla do 3,5 franku.

Relativně drahé byly i rodinné penziony; ty na Champs-Elysées a na Place de l’Étoile stály do 14 franků, avšak jednalo se o bydlení v klidu a pohodlí včetně domácí stravy i dostupných koupelen. Ceny pochopitelně klesaly v závislosti na vzdálenosti od centra.

Kam za dobrým jídlem

Do restaurant de luxe byl společenský oděv nutností a ceny přesahovaly běžný rozpočet návštěvníka. Za nevelkou večeři o třech chodech a dvou lahvích vína se platilo 40 až 50 franků, speciality vyšly ještě dráže. Kuchyně v Ritzu patřila vedle podniku s lákavým názvem Paillard (Chlípník, Nemrava) na ulici Chaussée-d’Antin k nejvyhlášenějším a také nejdražším. 

Restauranty à la carte (s výběrem podle jídelníčku) byly dražší než ty à prix fixe (s pevnou cenou), kde bylo k mání jídlo za 1 až 3 franky, avšak výběr byl minimální. Existovaly i établissements de bouillon, kde nešlo o polévky, jak by se z názvu zdálo, ale o ceny mezi 2 až 2,5 franky a menší porce. Jídlo se tu objednávalo zaškrtnutím na lístku, obsluha byla ženská a bedekr zdůrazňoval, že sem smí vstoupit i ženy bez doprovodu, což u restaurantů nešlo. Spropitné se všude dávalo ve výši 8–10 % z útraty.

Kavárna nebo pivnice

Procházka Paříží si před 120 lety pochopitelně žádala i nabídku osvěžení, kávu s dezertem, odpolední apéritif či sklenici piva na posilněnou! Na pivo zvyklý Čech mohl zavítat k Le Procope ve čtvrti Odéon, kam chodili už Marat, Robespierre a Danton. Kávu si bylo možné vychutnat s výhledem na Pont-Neuf a Nôtre-Dame v kavárně Au chien qui fûme (U kouřícího psa), a pokud by se vám centrum zajídalo, bylo zde Closerie des Lilas na bulváru Montparnasse. Při troše štěstí zde bylo možné narazit na mladého Appolinaira či Picassa. První čepované pivo se v Paříži podávalo u náměstí Bastily v Brasserie Bofinger.

Ctitelé literatury i umění nechť pamatují, že do kavárny Les Deux Magots u kostela Saint-Germain-des-Près chodíval Verlaine s Rimbaudem. Pozor ovšem na pravý absinthe, dosud s obsahem tujonu; nejednoho ze slavných prý připravil o rozum!

Kam za zábavou?

Muzea nejsou vše, byť jich Paříž v roce 1903 nabízela až příliš včetně Grévinova s figurami z vosku. Co tedy dál? Byla zde Opera, Garnierova vznosná stavba z dob druhého císařství, a 20 divadel s cenami vstupenek od 20 centimů do 2 franků; nejdražší byly fauteuills d’orchestre (křesla u orchestru). Molièra a klasiku si bylo možné vychutnat v Théâtre-Français, operetku v Opéra-Comique, dobré divadelní kusy v Odéonu. Ovšem pozor! Dámy v některých divadlech nesměly samy do přízemí!

Na bláznivě košilaté kusy se chodilo do Varietés na Montmartru. A pokud návštěvník nevládl fancouzštinou? Žádný problém – v Paříži fungovaly koncertní sály nebo pikantnosti, které v té době Praha neznala, třeba Folies-Bergère na ulici Richter – směs divadla, kabaretu a tanečních čísel v odvážných kostýmech. Pod hlavičkou koncertního divadla se skrýval i Moulin Rouge, kde armáda mladých dívek vyhazovala nožky vzhůru a předváděla od roku 1890 francouzský kankán – věc tehdy až nestydatou ale o to lákavější.

Nákupy v novém stylu

I kdybyste nechtěli nakupovat víno, koňak, parfémy, sladkosti, pánské i dámské doplňky či poslední výkřiky módy, nebylo možné vynechat některé z Grands Magasins, obchodních domů, jaké neměl ani Londýn (byť se o to jistý pan Selfridge snažil), natož Vídeň či Praha. 

TIP: Hříšný Moulin Rouge: U zrodu nejslavnějšího kabaretu stál zločinec

La Samaritaine na pravém břehu Seiny u Pont-Neuf zářil stylem Napoleona III. i secesí, aby dohnal Printemps na Hausmannově bulváru, který měl i tehdejší velkou novinku – výtahy. V Grands Magasins bylo možné nalézt vše a peněženka nejednoho návštěvníka byla při odchodu podstatně lehčí. 

Nájezdníci, piráti a válečníci – tak nám líčí Vikingy historické romány, filmy či seriály. Provází je pověst mořeplavců, kteří na svých lodích s dračí hlavou vyráželi ze Skandinávie na dlouhé výpravy, během kterých loupili, vraždili, znásilňovali a vypalovali. Jistá si před nimi nebyla nejen značná část Evropy, ale ani severoafrické pobřeží nebo západní výspy Asie. 

Označení Viking pochází ze skandinávského „vikingr“, což znamená „pirát“. Za „éru Vikingů“ pak považujeme období od roku 750, kdy začaly první vikingské loupeživé výpravy, do let 1050 až 1100, kdy se už nacházeli za zenitem. V poměrně krátkém období „zlatých časů“ toho stihli opravdu hodně a výrazně zasáhli do dějin Evropy a dalších kontinentů.

„Skandinávci udržovali obchodní spojení s širokým světem a usadili se na rozsáhlém území sahajícím od břehů Ameriky až do západoasijských stepí. Exportovali nejen zboží, ale také myšlenky, technologie, jazyk, víru a organizaci společnosti,“ říká dánský archeolog Soren Sindbaek.

K vynikajícím vikingským počinům patří třeba vytvoření tzv. Severského království dánským Vikingem Knutem Velikým, které v 11. století spojilo Dánsko, Norsko, Anglii a část Švédska. Islandský Viking Leif Eriksson doplul jako první Evropan do Severní Ameriky a o půl tisíciletí tak předstihl Kryštofa Kolumba. 

Vikingové sice plenili rozsáhlé pobřežní oblasti i vnitrozemí, kam pronikali proti proud velkých řek, ale vedle toho neméně zdatně obchodovali s kožešinami, tulením tukem a mrožími kly. Mohlo by se zdát, že na otázky o původu Vikingů známe všechny odpovědi. Eske Willerslev působící na univerzitách v Kodani a Cambridgi je však zcela opačného názoru.

„Neměli jsme představu o tom, jak vypadala jejich dědičná informace, dokud jsme se na ni blíže nepodívali,“ říká tento vynikající dánský genetik. Výsledky genetických analýz publikované v předním vědeckém časopise Nature přinesly řadu nečekaných odhalení.

Rodinné výpravy

Willerslevův mezinárodní tým přečetl DNA více než čtyř stovek mužů, žen i dětí, kteří byli pochováni během „zlaté éry“ v souladu s vikingskými tradicemi v Grónsku, na Ukrajině, ve Velké Británii, ve skandinávských zemích, v Polsku, Itálii či Rusku. Ukázalo se, že Vikingové žijící převážně na skandinávském pobřeží se geneticky výrazně lišili i od zemědělského obyvatelstva skandinávského vnitrozemí. 

Tyto dvě populace se po celou dobu bronzovou a železnou geneticky „míjely“. V dědičné informaci Vikingů lze nalézt rysy, které prozrazují těsnější vazbu s pravěkými zemědělci pocházejícími z Anatolie. Vše nasvědčuje tomu, že ještě před nástupem „zlaté éry“ přišli do Skandinávie lidé ze vzdálených oblastí na jihovýchodě. Imigranti na konci dlouhé pouti napříč Evropou přepluli Baltské moře a osídlili pobřeží dnešního Švédska a Dánska.

Zajímavé věci prozradily ostatky nejméně čtyřiceti Vikingů pohřbených kolem roku 750 ve dvou lodích na pláži poblíž dnešního estonského města Salme. Šlo zjevně o oběti nezdařeného nájezdu. Čtveřice mužů ležících bok po boku a svírajících v rukou meče byli bratři. Vzhledem k uspořádání hrobu je zřejmé, že všichni zemřeli v jeden a tentýž den a do hrobu byli uloženi společně. 

„Obecná představa je taková, že viking­ský náčelník rekrutoval pro plánovanou loupeživou výpravu nejsilnější a nejstatečnější muže ze sousedních kmenů a komunit,“ připomíná Willerslev. Hromadný hrob ze Salme spolu s dalšími nálezy však dokládá, že nájezdů se účastnili lidé, kteří k sobě měli velmi blízko. Pocházeli z jednoho místa a často je pojily i těsné příbuzenské vazby.

Genetické analýzy odhalily i opačné případy, kdy se Vikingové od svých nejbližších „trhli“. Hroby dvou bratranců od sebe ve Švédsku dělilo čtyři sta kilometrů. Hroby dalších dvou, z nichž jeden se nacházel v Dánsku a druhý v Anglii, patřily zřejmě nevlastním bratrům, synovci a strýci nebo pradědovi a pravnukovi.

Tři národy

„Zjistili jsme velké genetické rozdíly mezi jednotlivými skupinami skandinávských Vikingů. Ti žili ve svých domovských oblastech ve větší izolaci, než jsme si dokázali představit,“ představuje Eske Willerslev další z dlouhé řady zajímavých odhalení. 

K intenzivnějšímu míšení skandinávského obyvatelstva docházelo prakticky jen ve větších obchodních střediscích na pobřeží nebo na některých ostrovech, jako jsou švédský Gotland a Öland či dánský Langeland. Vědci proto dokážou podle dědičné informace spolehlivě odlišit norské, švédské nebo dánské Vikingy. 

„Tyto tři vikingské „národy“ se mezi sebou jen zřídka mísily,“ říká člen výzkumného týmu Ashot Margaryan. „Možná to byly znepřátelené skupiny. Možná leží vysvětlení někde jinde. Momentálně to netušíme.“

Ukázalo se, že skandinávští nájezdníci měli své oblíbené destinace. Anglii si vybírali za cíl svých výprav nejčastěji Vikingové z Dánska. Norští Vikingové se s oblibou vydávali do Skotska, Irska, na Island či do Grónska. Vikingové pocházející ze Švédska putovali obvykle dál na východ do oblasti Pobaltí, na území dnešního Polska a po řekách až na Ukrajinu a do Ruska. I z těchto trendů existují pochopitelně výjimky. Vikingští nájezdníci popravení v Anglii byli norského původu a na území Ruska byl nalezen hrob Vikinga pocházejícího z Dánska. 

Vikingská profese

Šokující výsledky přinesly analýzy DNA u Vikingů pochovaných na Orknejích. Šlo o významné muže, jak dokládají meče, s nimiž byli uloženi do hrobu. Dědičná informace však prozradila, že neměli mezi svými předky žádné Skandinávce. Byli to místní obyvatelé patřící k Piktům. Tito lidé keltského původu žili v oblasti Skotska a Irska od doby železné až po raný středověk. V období vikingské „zlaté éry“ se však zhlédli v životním stylu, kultuře a náboženství skandinávských pirátů a přijali je za své. Podobný příklon lidí různých etnik k Vikingům vědci zjistili i na jiných lokalitách. Jestliže jsme ve Vikinzích viděli „národ“, pak jsme se mýlili. V dobách „zlaté éry“ to byla zjevně atraktivní profese.

Tito „naturalizovaní“ Vikingové se během „zlaté éry“ dostávali i do Skandinávie. V Norsku vědci narazili na několik hrobů se všemi vikingskými atributy, které patřily genetic­kým Laponcům. Toto etnikum obývající nejsevernější výspy Skandinávie má svou dědičnou informací blíže k národům Sibiře a východní Asie než k Evropanům. V Norsku byl jako Viking pochován také muž, jehož rodiče zjevně pocházeli z Britských ostrovů.

Podobné nálezy ale nijak nezpochybňují významný genetický vliv Skandinávců na genetickou konstelaci obyvatel území, kde se Vikingové na nějakou dobu usadili. Vikingská krev koluje v žilách asi šesti procent současné britské populace. Naopak, Norové mají v dědičné informaci 12 až 25 % britské krve. Šest procent „britských Vikingů“ není zrovna málo, když uvážíme, že mezi skandinávskými Švédy může svůj původ spojit s Vikingy každý desátý. V dědičné informaci Švédů patří významný podíl lidem z východní a střední Evropy. 

Nové otazníky

„Představovali jsme si, že Vikingové byli navzájem propojeni pevnými pokrevními vazbami, ale že k výpravám za obchodem, na nájezdy nebo do bojů jako žoldnéři ve službách králů po celé Evropě se sdružovali víceméně náhodně. Takhle jsme je znali z knih a televize. My jsme ale poprvé genetickými analýzami prokázali, že takový jejich svět rozhodně nebyl. Naše studie od základů mění, kdo byli Vikingové. Nikdo nemohl vědět, že do Skandinávie směřovaly silné proudy genů z jižní Evropy a Asie, a to jak před nástupem věku Vikingů, tak i během něj,“ shrnuje závěry studie Willerslev. 

Výsledky výzkumu Willerslevova týmu postavily před vědce řadu nových otázek. Výzkum DNA grónských Vikingů odhalil, že se tu mísily geny norských mužů s geny žen pocházejících z Britských ostrovů. Přitom v archeologických nálezech z grónských vikingských sídel není nic, co by naznačovalo přítomnost lidí s kulturou tehdejších Britů. 

TIP: Vikingští válečníci mohli být i transmuži, tvrdí švédský archeolog

Záhadou zůstává americké osídlení, protože v ruinách vikingské osady v newfoundlandském L'Anse aux Meadows nebyly nalezeny kosti, z kterých by bylo možné izolovat DNA. Vědci také doufají, že další výzkum pomůže objasnit roli Vikingů při vzniku prvního státu na území Ruska. To je ale politicky poměrně „třaskavé“ téma, protože Rusové nejsou představě o významnější roli Vikingů při vzniku Kyjevské Rusi v 9. století příznivě nakloněni. 

Léčba plešatosti zůstává vysněnou metou regenerativní medicíny. Lékaři a vědci již učinili obrovský pokrok, stále ale ještě zbývá dotáhnout léčebné metody tak, aby skutečně zajistily novou hřívu na hlavách lidí, kteří z nějakého důvodu o své vlasy přišli. V dnešní době se léčba plešatosti obvykle opírá o kmenové buňky.

Většina vyvíjených a testovaných postupů léčby plešatosti spoléhá na indukované pluripotentní kmenové buňky. Ty je možné vytvořit z buněk pacienta a následně je pak přeměnit epiteliální kmenové buňky pokožky, které vytvářejí vlasové folikuly. Z nových vlasových folikulů nakonec vyrostou nové vlasy.

Přímé přeprogramování plešatosti

Startup dNovo sice rovněž využívá kmenové buňky, volí ale odlišnou, přímější cestu, bez nutnosti tvorby indukovaných pluripotentních kmenových buněk. Používají systém přímého přeprogramování buněk, který dokáže vytvořit epiteliální kmenové buňky přímo z buněk pokožky, krevních buněk nebo tukových buněk pacienta.

TIP: Nová zbraň proti plešatosti: Mazání s kmenovými buňkami

Badatelé dNovo vyzkoušeli nový přístup na myších, které představují laboratorní model plešatosti. Použití systému přímého přeprogramování buněk vedlo k tomu, že lysým myším po třech týdnech narostla srst a vydržela jim po dobu sedmi měsíců. Zástupci dNovo jsou přesvědčeni, že nová metoda je rychlá, účinná a lze ji používat v různém měřítku. Dále pracují na optimalizaci metody a aktuálně shánějí partery, s nimiž by se posunuli blíž komerčnímu využití léčebné metody.

Společnost Valkyrie Systems Aerospace získala grant od amerického letectva na vývoj svého pozoruhodného konceptu HoverJet Guardian. Ten představuje kombinaci výkonného elektrického letounu s kolmým startem a přistáním (eVTOL) a vysokorychlostního obojživelného plavidla a vznášedla. Grant je dalším krokem americké armády, která stále více otevírá dveře soukromým společnostem při vývoji nových vojenských konceptů.

Společnost Valkyrie uvádí cestovní rychlost HoverJet Guardianu 547 kilometrů v hodině, přičemž maximální rychlost 1 127 kilometrů v hodině se má blížit rychlosti zvuku. Ve vzduchu má vydržet neuvěřitelných 15 hodin a vystoupat může až do výšky nad 12 kilometrů. To jsou úctyhodné parametry uvážíme-li, že samotný letoun váží téměř dvě tuny. Včetně nákladu, paliva a posádky se jeho hmotnost lehce přehoupne přes pět tun.

Jak přesně funguje režim vznášedla, je v tuto chvíli trochu záhadou, ale HoverJet Guardian má být schopen vzlétnout a přistát na téměř jakémkoli povrchu a ve vzduchu koketovat téměř s rychlostí zvuku. To z něj činní užitečnou platformou nejen pro armádu.

Zda je HoverJet Guardian životaschopný projekt, nebo jen další z řady konceptů, které nikdy neopustí rýsovací plátna konstruktérů, ukáže až čas. Valkyrie Systems Aerospace každopádně zatím nepředstavila žádný funkční prototyp a ani nic jiného, co by naznačovalo, kdy by mohl být jejich pozoruhodný stroj představený.

Minulý týden si rover Perseverance připsal pozoruhodný rekord – za jediný den urazil vlastními silami 245,76 metru, což je největší vzdálenost, jakou během jednoho dne zvládl jakýkoli robot na povrchu Marsu. Dosavadním držitelem rekordu byl rover Opportunity, který v roce 2015 urazil 214 metrů.

Perseverance se vydal na cestu po zhruba měsíční přestávce, během které operátoři řešili problémy s uskladněním odebraných vzorků. Lapálii se ale podařilo zdárně vyřešit a nyní tak rover vyrazil vstříc novým výzvám. Nově by měl zamířit k západní deltě v oblasti podél hřebene Artuby. Jeho další program operátoři stále řeší – ve hře je návrat na již známá místa Rimplas a Chal, kde se během prvních pokusů nepodařilo vzorky získat.

TIP: Rover Perseverance ulovil na Marsu svého prvního raráška

Kromě samotného roveru se má čile k světu i jeho parťák Ingenuity, který absolvoval již 19. let nad povrchem rudé planety. Ten poslední trval téměř 100 sekund a vrtulový dron během něj urazil vzdálenost 62 metrů. Šlo o první let Ingenuity od 15. prosince, neboť na rudé planetě během ledna zuřila prachová bouře.

Vztah houby (Fungi) a zelené řasy není přesně zjištěn, ale předpokládá se, že může být nejen vzájemně výhodný, ale v některých případech je možná i určitou formou parazitismu, v němž houba udržuje řasu ve stavu, kdy ji využívá, ale ne natolik, aby ji usmrtila. Role jsou rozděleny tak, že houba dodává celému organismu vodu a anorganické látky, řasa pak jej zásobuje látkami organickými. 

TIP: Nejkrásnější klobouky našich lesů: Utajená krása českých hub

Popsáno je zhruba 15 000 druhů lišejníků (Lichenes), přičemž jméno lišejníku je zároveň jménem houby, která se na jeho stavbě podílí. Úlohu fotobionta, tedy té části rostliny, jež je schopná fotosyntézy, zastává většinou zelená řasa, ale někdy i sinice. Řasy a sinice jsou pak pojmenovány samostatně. Ze všech druhů hub tvoří ty houby, které jsou součástí lišejníků, zhruba pětinu.

Většina dětí císařského páru se musela věnovat politice. Josef II. a Leopold II. se stali římsko-německými císaři a panovníky rakouského soustátí, Leopold II. před tím navíc vládl v Toskánsku. Ferdinand Karel Anton spravoval Milánsko, Maxmilián František se stal kolínským arcibiskupem a kurfiřtem, císařovnina oblíbená dcera Marie Kristina byla zase místodržitelkou Rakouského Nizozemí.

Zatímco nejmladší dcera Marie Antoinetta neprojevila jako francouzská královna příliš politické obratnosti, její sestra Marie Karolína zdědila asi nejvíce z velkolepé rozhodnosti své matky, takže se jako manželka sicilského a neapolského krále pevně chopila otěží vlády místo manžela. Poté, co francouzští revolucionáři popravili její sestru Marii Antoinettu, bojovala Maria Karolína neúnavně proti francouzské revoluci a Napoleonovi Bonaparte, který ji nazýval „zločineckou ženou“. Byla jediným z dětí Marie Terezie, které hrálo velkou roli i v napoleonské éře.

Neblahé dědictví

Mezi početnými potomky neobyčejně vitální Marie Terezie a lotrinského prince převažovali sice zdraví jedinci, ale nebezpečné genetické dědictví, které se v 17. století kvůli neustálému spřízňování mezi příslušníky španělské a rakouské větve Habsburků výrazně zvýšilo, nezmizelo. V důsledku nesčíslných příbuzenských sňatků a genetické mutace trpělo mnoho příslušníků habsburského rodu různými nemocemi, duševními poruchami, vyskytovalo se velké množství abnormálních porodů či případů neplodnosti.

Nejznámějším projevem mutace byl typický „habsburský ret“ neboli dědičná progerie. Osoby, které jí trpí, mají dolní čelist natolik prodlouženou a vystouplou, že dolní zuby vyčnívají přes horní, a často ani nemohou zavřít ústa.  Například dědeček Marie Terezie, císař Leopold I. měl neobyčejně výrazný „habsburský ret“. To, že se u něj mutace projevila, bylo způsobeno i úbytkem předků, neboť Leopold I. měl místo osmi prarodičů pouhých šest, z nichž polovinu tvořili Habsburkové.

Marie Terezie měla výhodu v tom, že její maminka pocházela z brunšvicko-wolfenbüttelského rodu a babička z otcovy strany byla falcko-neuburská princezna. Tím se habsburská krev „promísila“ a Marie Terezie i její děti unikly negativní genetické zátěži.

Problém se znovu objevil, když se potomci Marie Terezie začali příliš často spřízňovat s Bourbony. Navíc se po vzniku vedlejších linií habsbursko-lotrinské dynastie opět začali bratranci ženit se sestřenicemi. Například Leopold II. i jeho syn František II. (I.) se oženili s blízkými příbuznými. V důsledku toho se Františkův syn, poslední korunovaný český král, Ferdinand V. Dobrotivý narodil s vodnatelnou hlavou, trpěl epilepsií a měl příliš velký jazyk. Jeho rodiče byli dvojnásobným bratrancem a sestřenicí.

TIP: Historie příbuzenských sňatků: Proč incest ničí pokrevní linie

Ferdinandův bratr František Karel se sice těšil dobrému zdraví, ale nebyl příliš bystrý. Naštěstí pro dynastii ho oženili s bavorskou princeznou Žofií. Jejich syn, císař František Josef I., tedy nezdědil typický „habsburský ret“ ani žádnou duševní chorobu. Ale i on uzavřel sňatek se svou sestřenicí. Poslední rakouský císař Karel I. se pak vrátil k tradici své pramáti Marie Terezie a vzal si bourbonskou princeznu z Parmy. Dalo by se říci, že dynastický kruh se uzavřel.

Problém osmi dam je šachová nebo spíše kombinatorická úloha s velmi jednoduchým zadáním. Úkolem je rozmístit osm dam na šachovnici tak, aby se navzájem neohrožovaly. Tento problém poprvé zveřejnil Max Bezzl v roce 1848. Trvalo jen dva roky, než Frank Nauck správně vypočítal počet řešení – osm královen lze na klasické šachovnici rozmístit v celkem 92 rozestaveních, aniž by se mezi sebou ohrožovaly. 

Vedle řešení původního zadání přišel Frank Nauck s novou výzvou zobecněnou jako „n dam na n rozměrné šachovnici“. Toto zadání se ukázalo jako mnohem tvrdší oříšek. Americký institut Clay Mathematics Institute dokonce v roce 2017 nabídl rovný milion dolarů tomu, kdo dokáže napsat algoritmus pro rychlé řešení „problému osmi královen“, nebo dokáže, že je problém neřešitelný. Nauckova výzva zůstávala bez řešení až do loňského roku. Téměř úplným pokořitelem problému n dam se nakonec stal matematik Michael Simkin z centra  Center of Mathematical Sciences and Applications na americkém Harvardu.

Řešení pro n dam

Simkin spočítal, že pro n dam na n rozměrné šachovnici existuje zhruba (0,143 × n) ⁿ řešení. Tento výsledek není dokonale přesnou odpovědí, ale přibližuje nás k ní, jak to jen se současnou úrovní vědomostí a matematických nástrojů dokážeme. Pro matematiky je to přijatelné řešení problému.

TIP: Kolik je v jedné šachové partii možných tahů? Více než atomů v pozorovatelném vesmíru!

Pro představu, pokud bychom měli gigantickou šachovnici s milionem políček na každé ze stran, na kterou bychom měli umístit milion královen, nejprve bychom toto číslo vynásobili 0,143, čímž dostaneme 143 000. Takové číslo je ještě víceméně představitelné. V druhém kroku ale následuje umocnění čísla 143 000 na 1 milion, jehož výsledkem je monumentální cifra s 5 miliony číslic.

Když je řeč o stáří těles ve Sluneční soustavě, obvykle se jedná o události, k nimž došlo před miliardami let. Jak ale ukazuje nedávný objev dvojice planetek, ve Sluneční soustavě máme také tělesa, která jsou až neuvěřitelně mladá. Jejich stáří můžeme počítat na pouhé stovky let.

V roce 2019 odhalila pozorování havajského teleskopu Pan-STARRS1 a arizonského Catalina Sky Survey dvojici nových blízkozemních planetek, které dostaly označení 2019 PR2 a 2019 QR6. Tyto planetky o průměru asi jednoho, respektive poloviny kilometru, obíhají kolem Slunce po velice podobné oběžné dráze.

Planetky se společným osudem

Mezinárodní tým astronomů, který vedl Petr Fatka z Astronomického ústavu Akademie věd České republiky (AsÚ) v Ondřejově, nedávno potvrdil, že jde o dvojici „geneticky identických“ planetek, které se před astronomicky krátkou dobou oddělily od mateřského objektu. V dnešní době je od sebe dělí přibližně milion kilometrů.

Fatka a jeho kolegové využili řadu různých simulací a dalších pozorování, včetně těch na starších snímcích, která předcházela vlastnímu objevu planetek 2019 PR2 a 2019 QR6. Díky tomu astronomové dospěli k závěru, že se planetky od mateřského tělesa oddělily asi před 300 lety. To z nich dělá s přehledem nejmladší dvojici planetek Sluneční soustavy.

„Je velice vzrušující nalézt tak mladou dvojici planetek, která vznikla před pouhými 300 lety. V astronomickém vnímání času je to jako kdyby vznikly dnes ráno,“ okomentoval objev Petr Fatka. Doposud nejmladší známá dvojice planetek je přinejmenším desetkrát starší. Kolem pozoruhodné dvojice ale vyvstává řada otázek. Stále například není jasné, z jakého tělesa vlastně pocházejí.

TIP: Jako golfový míček: Planetka Pallas je doslova posetá krátery

Astronomové vypracovali počítačové modely, které naznačují, že by mateřským tělesem obou objektů mohla být kometa. Žádná z planetek ale nevykazuje sebemenší známky kometární aktivity. Otázky původu obou planetek by tak mohlo přinést až další pozorování. Na to si ale astronomové budou muset nějaký čas počkat – planetky 2019 PR2 a 2019 QR6 se totiž v hledáčku pozemských dalekohledů opět objeví až v roce 2033.