Je pravda, že omylem spolknutá žvýkačka vydrží v lidském těle sedm let? Naštěstí tvrzení, že tato pochoutka zůstane ležet v našich útrobách dlouhé roky, patří skutečně do říše mýtů, které však z nějakého důvodu stále slouží jako jeden z argumentů odmítačů žvýkaček. Ačkoliv gumová složka sama o sobě stravitelná není a projde tedy střevy nedotčena trávicími enzymy, nezůstane v těle déle než jakékoliv jiné látky. Mimochodem, není pravda ani to, že by se při žvýkání uvolňovaly plomby.

Nejen svěží dech

V medicíně – a v oblasti výživy zvláště – platí okřídlené rčení, že „jed od léku odlišuje pouze podávané množství“. Tvrzení, jež zastával už švýcarský renesanční lékař Paracelsus, lze vztáhnout i na žvýkačky. Je sice prokázáno, že jejich nadměrná konzumace může vyvolávat (v lepším případě) trávicí problémy od nadýmání po průjmy, nadměrné vylučování slin (a potažmo enzymů) navíc mimo jiné vyčerpává slinivku. Ale čas od času si vložit do úst dražé s oblíbenou příchutí nelze ani zdaleka označit za jakékoliv porušení zásad zdravého životního stylu.

Ba naopak: Možná, že benefity této kratochvíle nakonec převáží nad výše uvedenými riziky. Kdo od žvýkaček očekával jen svěží dech či rozptýlení od závislosti na nikotinu, měl by zbystřit – množství odborných studií prokázalo, že rejstřík potenciálně příznivých vedlejších efektů si zaslouží značné rozšíření. Zůstaneme-li pro začátek ještě u vlivu na trávicí soustavu, pak nelze opomenout často skloňovanou souvislost s hubnutím. Čas od času se lze dočíst, že žvýkání pomáhá v redukci hmotnosti. Mnozí z těch, kdo si ve snaze hubnout pečivě zapisují všechny spořádané kalorie, určitě zaznamenali, že s každou žvýkačkou si jich mohou odečíst rovnou 11 – tolik energie údajně vydáte na její sežvýkání.

Tvrzení, jehož původ je poměrně nejasný, zatím však nikdo přesvědčivě neprokázal – ovšem studie vypracovaná v roce 2006 pod vedením dvou vědkyň z britských univerzit v Liverpoolu a Leedsu už má o něco odbornější základ. Expertky zjistily, že pravidelné užívání žvýkaček nejen že snižuje chutě na sladké, ale dokonce nenásilnou formou vede dotyčného strávníka k tomu, že při jídle zkonzumuje v průměru o 35 kalorií méně. To je samo o sobě sice relativně zanedbatelné, ovšem v součtu za celý den vychází už relativně solidní číslo. 

Kouzelná moc slin

Kdyby se někdo snad přece jen nechal unést a zapomněl se v konzumaci orbitek kontrolovat, může ho uklidnit fakt, že žvýkačka mu pomůže výrazně snížit pocit pálení žáhy. Produkce slin totiž naředí množství trávicích kyselin vyplavených po těžkém jídle. Mimochodem, právě tvorba slin se často zmiňuje v souvislosti s opakovaně zdůrazňovaným reklamním sloganem, že žvýkačka je přece zdravá, vždyť pomáhá ke zdravým zubům.

Není to však žvýkačka sama o sobě, ale právě produkty slinných žláz, které chrání zubní sklovinu před naleptáním. Ne, že bychom snad měli nahradit použití kartáčku a pasty právě žvýkačkou, nicméně díky žvýkání se do ústní dutiny uvolní až desetinásobné množství ochranných slin. Ovšem pozor: Veškeré jejich účinky přijdou vniveč, pokud sáhnete po kyselých příchutích s pH nižším než 5,5. Zato žvýkačky s obsahem sladidla xylitolu – mimochodem jednoho z mála, s nimiž se nespojují téměř žádné negativní vedlejší účinky – dokážou navíc likvidovat bakterie v ústech.

Do školy se žvýkačkou

Není náhoda, že v prostorech, kde je zakázáno kouřit, mnozí svou závislost na nikotinu řeší právě žvýkačkami. Mechanický pohyb čelistí má skutečně uklidňující efekt – dokáže totiž zmírnit svalové napětí a díky produkci antistresových hormonů pak snižuje celkovou úzkost. Ukázalo se rovněž, že při žvýkání se zvýší prokrvení mozku (a to údajně až o 40 %, zejména v oblasti hippocampu). To je patrně důvod, proč obyčejná žvýkačka může podle psychologů zlepšit paměť. Jak prokázala další z britských studií na toto téma, účastníci paměťových testů, kteří měli možnost při nich žvýkat, si požadované termíny posléze snáze vybavili: Šlo jim to dokonce o více než třetinu rychleji a lépe oproti těm, kteří mohli do úst vložit nanejvýš hrot propisky.

Jiná ze studií, tentokrát z americké houstonské univerzity, pro změnu zjistila, že žáci tamější základní školy prokazovali až o 3 % lepší známky poté, co měli možnost pochutnat si na žvýkačce při vypracovávání domácích úkolů. A aby toho nebylo málo, studenti žvýkačku mohou využít ještě z jiného důvodu: Pomáhá totiž udržet pozornost a zabraňuje ospalosti (což jistě ocení i řidiči). Ostatně, mít alespoň pár žvýkaček při ruce se na cestách může hodit vždycky – kupříkladu v letadle jde o účinný způsob, jak se zbavit zaléhání v uších při přistávání. Podle mnohých to funguje ještě lépe než osvědčené cucání bonbonů. 

Žvýkání zakázáno!

Ročně připadá na jednoho Čecha 128 žvýkaček. Vzhledem k tomu, že značná část populace za uplynulých 365 dní nevložila do úst ani jednu, se to může zdát poměrně dost. Ovšem ve srovnání s jinými národy jsme ještě břídilové – kupříkladu průměrný Američan jich spotřebuje víc než tři stovky, přičemž pravidelně žvýkají necelé dvě třetiny obyvatel USA. A třeba na Blízkém východě jde rovnou o součást kulturní tradice. Žvýkání je zcela běžnou součástí dne třeba pro 82 % Íránců.

Nepřekvapí proto, že trh se žvýkačkami nabobtnal do ohromujících rozměrů: v roce 2019 dosáhl odhadované hodnoty 22,5 miliardy dolarů, což odpovídalo 740 miliardám zakoupených balení. Nedávná studie švýcarské zubařské fakulty v Zürichu pak spočítala, že dohromady to dělá na 560 000 tun. Tolik gumové hmoty už přece jenom nějaký ten prostor zabere. Jak moc dobře vědí (nejen) uklízečky a údržbáři, on už jediný kousek nalepený na stěně dokáže nadělat pořádnou paseku. Právě to je důvod, proč žvýkačky v roce 1992 východoasijský Singapur jako první a zatím jediný stát na světě zkrátka úplně zakázal.

TIP: Technologie zrozené z války: Radar, mikrovlnná trouba, nylonky i žvýkačka

Tamější vládě došla trpělivost s věčně znečištěnou MHD a od té doby se tu oblíbená pochoutka nesmí ani prodávat. (Po naléhání ze strany veřejnosti i výrobců zákonodárci striktní pravidlo v roce 2004 zmírnili a umožnili výjimku pro žvýkačky, které může předepsat lékař, tedy například nikotinové). Patrně se chtěli vyhnout tomu, aby v zemi vyrostl podobný unikát, jako tzv. Gum Wall v americkém Seattlu: na zdi místního divadla už bezmála třicet let přibývají další a další použité žvýkačky, takže v současnosti jejich pestrobarevná vrstva měří přibližně čtyři metry. 

Současná kosmologie se opírá především o matematické modely a pomocí postupně se zdokonalujících observačních technologií se je snaží potvrdit, nebo vyvrátit. U skryté látky je situace o to těžší, že není vůbec snadné určit její složení, a to ani z předpokladů vycházejících z evoluce částic na počátku vesmíru.

Předchozí část: Hledání temné hmoty (1): Projekt CREDO na stopě největšího tajemství kosmu

Podržíme-li se teorie o superhmotných částicích, které vznikly v raném kosmu, uvažují astronomové hned o třech typech skryté látky – o horké, teplé a chladné – podle toho, jakou rychlostí se hledané částice pohybují. V prvním případě se počítá s jejich pohybem rychlostí blízkou rychlosti světla, tzv. ultrarelativisticky; u chladné skryté látky jde naopak o rychlosti poměrně malé. 

Mezi kandidáty na stavební kameny skryté látky ještě patří neobjevené hmotné částice souhrnně označované zkratkou WIMP (z anglického Weak Interacting Massive Particles neboli „slabě interagující hmotné částice“), mezi které se řadí například stabilní neutralina či axiony.

Nedávná studie dánských fyziků Martina Slotha a McCullena Sandory dokonce vnáší do hry nový typ, mnohem hmotnější částice PIDM (Planckian Interacting Dark Matter, „Planckovsky interagující temná hmota“), jež by mohly dosahovat třetiny hmotnosti lidské buňky a hustoty miniaturní černé díry!

Jednou za sto let

Tak či onak, všechny uvažované hmotné částice jsou obtížně detekovatelné a jediná šance na potvrzení jejich existence spočívá v zachycení specifického záření, které se při interakci částice během průchodu atmosférou může zaznamenat na nějakém kolektoru kosmického záření. Superhmotná částice totiž při rozpadu v zemském ovzduší vytváří sprchu vysokoenergetických částic, včetně fotonů, elektronů, mionů, neutrin a dalších. 

Jenže aby měl takový detektor vůbec statistickou šanci konkrétní částici zachytit, musí mít opravdu velkou plochu. Vědci totiž předpokládají, že na jeden kilometr čtvereční dopadne vysokoenergetická částice pouze zhruba jednou za století. Jak tedy zvýšit naději na její zachycení? Odpověď zní: Zapojit každého člověka na planetě s detekčním zařízením, jež naštěstí nemusí být nijak sofistikované – stačí chytrý mobilní telefon, který dnes vlastní velká část populace. Prakticky každý se tak může zapojit do jakési „občanské vědecké patroly“.

Zapojte se s telefonem

Tajemné látce by konečně mohl přijít na kloub mezinárodní projekt CREDO, který zahájili vědci z Ústavu jaderné fyziky v Krakově a z Fyzikálního ústavu v Opavě. A tady přichází vaše chvíle: Můžete se do něj zapojit i vy. Vlastníte-li chytrý telefon s fotoaparátem, pak již máte hardware potřebný k detekci částic. Stačí si stáhnout aplikaci CREDO detektor a začít identifikovat specifické částice v běžném záření kolem. Aplikace používá kameru telefonu (zatímco se třeba nabíjí na stole a kamera je zakrytá) k hledání jasných pixelů způsobených dopadem vysoce energetické částice na CCD detektor ve fotoaparátu. Na servery CREDO se odešle „miniatura“ detekce spolu s časem a datem, kdy byl telefon do projektu zapojen. Zpětně pak můžete sledovat, zda specifickou částici z vesmíru nezachytil právě váš přístroj.

TIP: Částicová sprška: Odkud se bere a z čeho se skládá kosmické záření?

I kdyby se nakonec nepodařilo detekovat kýžený prchavý „foton“ z původní superhmotné částice a nahraje to fyzikům přiklánějícím se k teorii MOND, nepoběží projekt zbytečně. Kromě zmíněných teorií má ambice jít mnohem dál, s potenciálem otestovat různé hypotézy v oblasti fyziky částic, obecné relativity, kosmologie a četných interdisciplinárních oborů. Veškeré jiné nezvyklé částice zachycené z vesmíru na fotoaparát mobilu totiž mohou pomoct s hledáním odpovědí na ostatní kosmologické otázky, takže výsledkem zkoumání bude vždy něco nového a cenného. 

Vůle vůdce nebo náčelníka se v afrických společenstvích projevovala nad „bezzemky“, kteří spravovali jeho půdu. Valná většina takových poddaných neměla žádná práva. Tím, že chovali krávy, sbírali bobule nebo obdělávali políčko, se automaticky stávali dlužníky. A zdaleka ne vždy se podařilo splácet pronájem v úrodě. Postupně se celé rodiny staly otroky, a dluh přecházel na další generace. A bylo jen na vůdci kmene, zda rozhodne, že své neperspektivní dlužníky zhodnotí prodejem.

Předchozí část: Sami sobě otrokáři (1): Kořeny afrického otrokářství jsou dílem Afričanů

V povodí Nilu zase bývalo zvykem urovnávat spory mezi kmeny výkupným odváděným v pracovní síle. Snaha uplatit pro zachování míru svého silnějšího protivníka právě otroky pak akcelerovala poptávku. Náčelníci se rozhodovali, zda zaútočí na své slabší sousedy a k splacení paktu použijí jejich zotročené obyvatele, anebo se vzdají vlastních otroků. Do otroctví byli zhusta prodáváni kmenovými vůdci ti, kteří mohli ohrozit jejich postavení.

Nákupem otroků se zase okázale demonstrovala moc vládců. Čím víc jich kdo měl, tím silnější se v očích svého okolí zdál. Ať už potřeboval jen sluhy do domácnosti, zemědělce anebo exotické exempláře do svého harému, nabídka překonávala svou pestrostí poptávku. 

Zásadní změna pak přišla s objevem zlata na západním pobřeží Afriky. Těžba zlatonosných písků i práce v dolech si přímo říkala o levnou pracovní sílu. Střelka na pomyslném kompasu obchodníků s karavanami otroků tak zamířila k Pobřeží slonoviny. O staletí později etnografové u příslušníků guinejského etnika Bubi naleznou ve vzhledu i kulturních zvycích ohlasy kmenů celé Afriky. Aby ne, byli totiž přímými potomky stovek zotročených generací, zavlečených sem z celého kontinentu.

Specialisté

V muslimských královstvích bývalo zvykem odprodávat vlastní syny do armády. Pořád je čekalo něco lepšího, než být zakoupen vládci z Beninu nebo Faviny z Dahome. Ti totiž při krvavých obřadech každoročně obětovali stovky otroků k usmíření bohů. A krev si žádali i bohové Ašantů. Na neustálou poptávku po otrocích se začala některá etnika přímo specializovat.

Imbangalové v Angoly nebo Nwam­weziové z Tanzanie se stali „mezinárodními“ překupníky, kteří vysílali své obchodní agenty všude tam, kde propukaly kmenové války. Jejich spory často i podněcovali a obě znesvářené strany zásobovali zbraněmi bez rozdílu. Protože na výsledku, ať už byl jakýkoliv, nikdy netratili. Čím horší a delší válka nastala, tím více přinesla otroků. Které pak mohli překupníci přepravit na jiná místa kontinentu. 

Odpor?

Bojovali sami Afričané proti otrokářství? Tady je výklad historie o něco složitější. Jolové a Diolové ze Senegalu a Gambie se proti obchodu s lidmi ostře vymezovali a otroctví na svých územích přísně zapovídali. Až do 17. století, kdy se stali jeho manažery. Středoafrická etnika Kru a Baga přímo proti lovcům lidí bojovala. Jenže své zajatce pak prodávali do otroctví. Vládci říše Mossi, z dnešní Burkiny Faso, se po staletí pokoušeli získat kontrolu nad trans-saharskou obchodní cestou, a tím pádem i nad obchodem s otroky. Neúspěšně. Takže jejich boj je dnes prezentován jako boj proti otroctví, byť byl veden spíše pro otroctví.

Lidé z početného etnika Hausa potírali otroctví mezi sebou, ale přitom patřili k největším přepravcům otroků přes pásmo Sahelu a Saharu. A podobné to bylo i s hrdými Tuarégy, kteří si velmi vážili svobody. Té své, nikoliv ale cizích otroků.

Dávní otrokáři

„Bez komplexního obchodního partnerství mezi africkými elitami a obchodníky s lidmi by nemohlo otroctví nikdy existovat,“ podotýká k tomu profesor afro-amerických studií na Harvardu, Henry Louis Gates. Ten jako jeden z mála upozorňuje na to, že až 90 % objemu „exportu“ otroků mimo Afriku měli na svědomí právě Afričané. Afrika nebyla jen zdrojem ovoce, koření, zlata a slonoviny. Otroci se tu obchodovali vždy.

TIP: Boj o černý kontinent: Po stopách evropského drancování Afriky

Poněkud zvláštně pak působí třeba nedávná aktivita ghanské vlády, která rok 2019 vyhlásila Rokem vzpomínání. V rámci smíření se s těžkou historií vyzvala obyvatele afrických diaspor, potomky dávných otroků po celém světě, k návratu do staré vlasti. Od země, která po čtyři století dobrovolně a s ekonomickým výnosem zajišťovala 20 % celoafrického „exportu“ otroků za oceán, to ale zní poněkud zvláštně. Na to, že zotročení Afriky by nebylo možné bez ochotné pomoci Afričanů, by se zapomínat nemělo. 

Štábní seržant (přibližně ekvivalent rotného) americké námořní pěchoty Federico Claveria podává skrz plot z ostnatého drátu čokoládu japonskému chlapci drženému v internačním táboře na ostrově Tinian, v Mariánských ostrovech. Snímek symbolizující lidskost uprostřed zuřícího konfliktu pořídil v srpnu 1944 desátník George Mattson, který sloužil stejně jako Claveria coby oficiální bojový fotograf námořní pěchoty.

Civilisté v internaci

Bitva o Tinian se odehrála mezi 24. červencem a 1. srpnem 1944 a na americké straně se jí účastnily především 2. a 4. divize námořní pěchoty. Střetnutí těžce dolehlo také na tamní japonské obyvatelstvo. Do 10. srpna bylo do internačních táborů nahnáno na 13 000 civilistů, dalších zhruba 4 000 osob do té doby spáchalo sebevraždu nebo zahynulo během bojů.

Federiku Claveriovi bylo v době japonského úderu na Pearl Harbor 33 let a byl pevně rozhodnut zapojit se do amerického válečného úsilí v řadách námořní pěchoty. Jelikož ale v té době neměl americké občanství, nemohl být odveden. Další překážkou se pak stala jeho barvoslepost.

TIP: V Hitlerově vaně: Válečná korespondentka Lee Miller

Claveria se ale nehodlal vzdát, a protože měl zkušenosti z filmového průmyslu, stal se nakonec oficiálním mariňáckým fotografem a filmařem. Sloužil u V. obojživelného sboru, válku přežil a 16. července 1946 byl z armády s poctami propuštěn. Zemřel 5. června 1994.

Lidé už pronikli téměř do všech zákoutí modré planety, ale trvalé osídlení dokázali vybudovat jen někde. Mezi praktické podmínky pro usazení v novém místě patří i možnost kontaktu s okolím, a ostatní sídla proto bývají většinou relativně rychle dosažitelná alespoň pomocí dopravních prostředků.

TIP: Svatby mezi příbuznými? Na zapomenutém ostrově v Atlantiku běžné

Neplatí to však vždy: Primát drží v daném směru Edinburgh of the Seven Seas, hlavní město britského ostrova Tristan da Cunha ležícího v Atlantiku na půli cesty mezi Afrikou a Jižní Amerikou. Od nejbližšího obydleného místa, Jamestownu na ostrově Svaté Heleny, jej dělí 2 437 kilometrů. Na odlehlé souši přitom žije necelých tři sta lidí.

Invazní vetřelci nemusejí být jen úporné plevele, nenasytní králíci, neúprosné kočky nebo záludné choroby. Někdy jde o zvláštní organismy, které ze všeho nejvíce připomínají filmové vetřelce či jiné mimozemské organismy. Zmíněný popis „sedí“ na invazní ploštěnky z kmene ploštěnců, poměrně jednoduše stavěné živočichy, kteří se ale přesto dovedou prosadit v nových oblastech.

Jean-Lou Justine z francouzského institutu ISYEB Národního přírodovědného muzea v Paříži a jeho spolupracovníci nedávno popsali dva nové druhy dravých invazních ploštěnek, které mají potenciál šířit se po světě. Podle vědců jde o nenasytné dravce, kteří nadšeně loví půdní živočichy – především žížaly, slimáky a hlemýždě. Pokud se ploštěnky namnoží, mohou místní faunu citelně zdecimovat.

Nenápadní vetřelci

Některé druhy dravých ploštěnek mohou dorůstat až jednoho metru délky, oba nově popsané druhy jsou ale mnohem menší – jen asi třícentimetrové, což je zřejmě i jedním z důvodů, proč zatím unikaly pozornosti odborníků.

Jedna z nich, vybarvená kovově černou, dostala jméno Humbertium covidum, které odkazuje na komplikovaný výzkum během lockdownů a vzdává hold obětem pandemie. „Covidová“ ploštěnka pochází zřejmě z Asie. Byla objevena v zahradách ve francouzských Pyrenejích a v italském Venetu.

Druhou z nově popsaných ploštěnek, která se teď jmenuje Diversibipalium mayottensis (na snímku vpravo), známe jen z jediného místa, z francouzského ostrova Mayotte, jednoho z Komorských ostrovů v Indickém oceánu. Na první pohled je nápadná opaleskující zelenou a modrou na základní hnědé barvě těla. Badatelé se domnívají, že pravděpodobně pochází z blízkého Madagaskaru, odkud ji kdysi nejspíš přivezli lidé.

Přestože obě nově popsané ploštěnky nevypadají příliš nebezpečně, podle odborníků existuje reálné riziko, že by časem mohly vyrazit na „spanilé invazní jízdy“ po světě. Nejen pro zemědělce by pak mohly představovat nepříjemný problém.

Image

Čtěte také

Vetřelci v Evropě: Ve Francii se šíří veliké dravé ploštěnky

V průběhu čtyř staletí bylo z Afriky do nejrůznějších koutů světa odvlečeno přes 40 milionů osob. Při současném hodnocení této velmi tragické a z hlediska utrpení nekonečně dlouhé kapitoly dějin lidských strastí se ale často zapomíná na pár podstatných faktů. 

Třeba na to, že přibližně jen čtvrtina zotročených zamířila za Atlantský oceán, na plantáže v Jižní a Severní Americe, které si dnes s otrokářským režimem téměř bez výhrad spojujeme. Nemalá část směřovala i na východ, a ještě více otroků zůstalo v Africe, v područí jednotlivých místních panovníků. 

Otrokářství nebylo vynálezem západního světa. Na obchodu s otroky se v jednotlivých afrických regionech vydělávalo dávno předtím, než vznikla poptávka z Ameriky, byť při tamním obchodu s otroky bylo nelidsky zobchodováno 6 až 10 milionů osob. 

Domácí trh

Hodí se také dodat, že oni krutí lovci otroků, kteří dobývali a vypalovali domorodé vesnice a lapali muže, děti a ženy k prodeji na tržištích, byli prakticky vždy místní. Tedy obyvatelé ze sousedních kmenů a domorodých etnik. Otroctví a otrokářství bylo v Africe široce rozšířené po tisíce let. A nebylo přitom o nic méně hanebné. Obchod s otroky fungoval už ve starém Egyptě, otěže poté převzali Kartaginci a po nich Římané. Další dlouhá století dominovali trhu s lidmi Arabové. Za 600 let odvlekli do otroctví přes 17 milionů osob. Souběžně s nimi se pak v 16. století zapojili i Evropané. Jako první Portugalci, shánějící pracovní síly pro Jižní Ameriku. A později Španělé, Francouzi, Britové a Dánové. 

Ke cti Britů nutno dodat, že obchod s otroky jako první oficiálně zakázali. Ačkoli až poté, co s nimi zasídlili své americké kolonie. Od roku 1808 proti němu začali bojovat, byť se záměry spíše ekonomickými než humanitárními. Nakrátko otroctví zakázala i revoluční Francie, odhodlání zříci se výhodné pracovní síly jí však dlouho nevydrželo. To dokázalo až Dánsko. 

Britský zákaz stroj otroctví nezastavil. Měl totiž ohromnou setrvačnost. Belgické Kongo fungovalo v otrockém režimu ještě ve 20. letech 20. století a arabské země se otroků z Afriky zříkaly těžce ještě v letech šedesátých. A v pozměněné podobě, jen částečně kriminalizované, tu otroctví funguje vlastně dodnes. Protože nejrůznější formy poddanství a otroctví jsou tu hluboce historicky zakořeněné, a v Africe bylo vždy otroků k prodeji dostatek. 

Krutá čísla 

Ještě v roce 1824 se polovina z obyvatel etnika Kano na severozápadě Nigeru počítala mezi otroky. Padesátiprocentní zastoupení nesvéprávných otroků měla po staletí také Sierra Leone. Velká muslimská království a africké říše na území Afriky: Ghana, Mali, Segou a Songhaj, disponovala v průměru třetinou zotročeného obyvatelstva. Tři čtvrtiny domorodých etnik Vai, Duala a Kameruňanů byly otroky Kasanžanů z Konga a Chokweů z Angoly. Třetina národa Ašantů a Yorubů byla také zotročena. Bantové ze Somálska se jako otroci už rodili. Sokotové patřili k movitému majetku kalifů z Nigérie a dvě třetiny obyvatel etnika Gurma z dnešní Burkiny Faso žily rovněž coby otroci. Otroctví bylo běžné i v etnicích Ga a Ewe, u Efiků, Fonů, Akanů a lidí kmene Igbo. Dá se říct, že mezi 6. až 16. stoletím, tedy než se do obchodu s otroky zapojily evropské země, bylo v celé Africe méně svobodných, než otroků. Jak je to ale možné?

Přirozený chod

Svou roli tu sehrála společenská struktura, hierarchie afrických společenství, náboženství a politika. Do absolutního područenství jste se většinou už narodili a celý váš osud řídila vůle náčelníka. Život v některých kmenových společnostech nelze považovat za selanku. Pokud jste se nenarodili jako příbuzný vůdce, byli jste jeho majetkem. 

TIP: Temná minulost Belgie: Krutovláda v africkém Kongu si vyžádala životy 10 milionů lidí

Náčelník byl jen tak mocný, kolik řídil duší. A proto se svými válečníky podnikal výpady na území ostatních kmenů, aby zotročoval i jejich obyvatele. Jedinou výhodou člověka, který se do takového kmenového otroctví narodil, bylo, že jeho život měl trochu větší váhu než čerstvě dovlečení otroci první generace z poraženého kmene. Pokud chtěl náčelník s obchodníky nebo jiným kmenem směnit nějaké zboží, mohl jako univerzální platidlo vyvolit jakéhokoli otroka. A řetězec obchodních transakcí tak nakonec mohl kohokoli ze středu Afriky vyvést až za oceán.

Dokončení: Sami sobě otrokáři (2): Kořeny afrického otrokářství jsou dílem Afričanů

Svět žije koronavirem, ostatní nebezpečné viry během pandemie ale samozřejmě nezmizely. Nizozemští virologové nedávno ohlásili objev vysoce virulentní varianty HIV. Podle dostupných informací tento virus vytváří značné množství virových částic, rychleji likviduje imunitní buňky a je nakažlivější.

Evoluce viru

Jde o příklad evoluce viru do virulentnější podoby. Virus HIV má obecně tendenci rychle mutovat, takže každý infikovaný jedinec má do jisté míry vlastní jedinečnou variantu viru. Viry tímto způsobem bojují o své přežití a přizpůsobují se změnám podmínek. Naprostá většina těchto mutací ale naštěstí nic podstatného nepřináší.

Nově objevená varianta nese onačení VB. Podle vědců vytváří 3,5 až 5,5krát více virových částic než typický virus HIV. Vyvolává až dvakrát rychlejší pokles počtu pomocných CD4+ T-lymfocytů, což znamená rychlejší rozvoj onemocnění AIDS, a je také více infekční. Navzdory těmto nebezpečným vlastnostem ale vše nasvědčuje tomu, že je možné tuto variantu HIV bez problémů zvládnout soudobou léčbou.

Není důvod k panice

Podle vedoucího výzkumu Chrise Wymana z Oxfordu není varianta VB úplnou neznámou. K její evoluci zřejmě došlo v Nizozemsku na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Po roce 2000 se tato varianta šířila v Nizozemsku rychleji než jiné typy tohoto viru. Kolem roku 2010 se šíření zastavilo a varianta VB je od té doby spíše na ústupu – podle odborníků především díky skvělému nizozemskému programu péče a monitoringu pacientů s HIV.

Badatelé v rámci projektu „Bridging the Epidemiology and Evolution of HIV in Europe“ (BEEHIVE), který shromažďuje vzorky HIV pozitivních lidí z Evropy a Ugandy, původně identifikovali 17 jedinců s variantou VB. Drtivá většina těchto případů pocházela z Nizozemska, což vědce podnítilo k rozsáhlému screeningu více než 6 700 HIV pozitivních Nizozemců. Ten odhalil dalších 109 infikovaných variantou VB.

TIP: Zabijácký virus HIV: Kde se zrodilo zlo?

Varianta VB také podle Chrise Wymana „neobsahuje mutace, které by bránily tomu, aby proti ní fungovala současná léčba“. Tým Dr. Wymanta dále upozorňuje, že nezkoumal příčiny vyšší virulence varianty VB. Detailnější popis chování viru tak zřejmě osvětlí až budoucí klinické studie.

Přelom osmnáctého a devatenáctého století se nesl na vlně romantismu, která se významně odrazila nejen v malířství, hudbě a písemnictví, ale také ve zvýšení všeobecného zájmu o přírodu a její krásy. Tehdy byla považována za jakýsi vzor či symbol romantických přírodních scenérií horská krajina Švýcarska, a proto byla jménem tohoto alpského státu označována i řada dalších podmanivých území, která si u lidí vysloužila zasloužený obdiv. 

Švýcarska u našich sousedů

Mnohá z dřívějších pojmenování se už dávno vytratila, ale některá se vžila a jsou používána dodnes. Asi nejznámějším příkladem jsou názvy dvou na sebe navazujících národních parků – Saské Švýcarsko a České Švýcarsko, které chrání úchvatnou pískovcovou krajinu po obou stranách naší a německé státní hranice. Ostatně, označení Saské Švýcarsko se už před více než dvěma sty lety stalo průkopníkem mezi všemi „nešvýcarskými Švýcarsky“. 

Také řadu dalších, poměrně rozmanitých území s označením „Švýcarko“ najdeme u našich západních sousedů. Daleko to třeba nemáme do Franckého Švýcarska, jenž se vyznačuje „divočinou“ skal, jeskyní a hradů. Zcela odlišné je pak Meklenburské, Ruppinské a Braniborské Švýcarsko. Tyto oblasti se totiž rozprostírají v lesnatých jezerních rovinách severního Německa. Stejný ráz mají i severopolská Švýcarska – Mazurské a Mazowiecké. 

Švýcarska Asie, Afriky i Jižní Ameriky

Když se podíváme trochu dál za hranice, najdeme na mapě i méně známé Litevské Švýcarsko, které vypadá podobně jako zmíněná severopolská Švýcarska. K hojně vyhledávaným turistickým cílům patří pískovcová krajina Lucemburského neboli Malého Švýcarska na severovýchodním okraji Lucemburska. Rakouským Švýcarskem zase bývala nazývána alpská krajina kolem Solné komory. Ve Francii měli Normandské Švýcarsko a už v hloubi 19. století neslo „švýcarskou nálepku“ také několik britských lázeňských míst – kupříkladu Anglické Švýcarsko patřilo k chloubám hrabství Derbyshire.

Rozličná „Švýcarska“ však nejsou výsadou pouze evropského kontinentu, ale jsou roztroušena prakticky po celém světě – snad jen s výjimkou Antarktidy. A tak se na pomyslné mapě přírodních krás či v prospektech cestovních kanceláří setkáme třeba s Africkým Švýcarskem (a to hned několikrát – na území Botswany, v příhraničí Rwandy a Ugandy aj.), Argentinské Švýcarsko zase leží v daleké Patagonii, Středoamerické Švýcarsko v horách Kostariky, Pacifické Švýcarsko v novozélandských Alpách a na Sibiřské Švýcarsko bývá někdy pasováno asijské pohoří Altaj.

Dominanty Labských pískovců

Co na tom, že většina ze jmenovaných území nemá s charakterem švýcarské krajiny prakticky nic společného? Ostatně to platí i pro všechna „Švýcarska“ na území naší vlasti. Nepochybně nejznámější je už zmíněné České Švýcarsko, tvořící s přilehlým Saským Švýcarskem krajinnou partii, známou též jako Labské pískovce (v Německu Elbsandsteigebirge). Jeho osou se vine kaňon Labe a dominanty tam vytvářejí především pískovcová návrší tvaru stolových hor či tabulí. Příkladem je nejvyšší vrch celého území Děčínský Sněžník (723 m), jenž patří k oblíbeným vyhlídkovým místům. Celé seskupení stolových hor pak vystupuje na německé straně. 

I při pohledu z našeho území zaujme „rozdvojená“ tabule Zschirnstein, více turistů ale směřuje na kopce v okolí města Königstein. Například stejnojmenný vrch byl kdysi obetkán nedobytnou pevností, ostatní stolovitá návrší – Lilienstein, Pfaffenstein, Papstein a další – lákají hlavně bizarními pískovcovými útvary a vyhlídkami. A na většině z nich nechybí ani hospůdka s možností občerstvení.

Ale vraťme se na naši stranu „pískovců“, jejichž nejhodnotnější část byla na přelomu tisíciletí vyhlášena národním parkem České Švýcarsko. Nejvyhledávanějším místem parku je unikátní Pravčická brána – s výškou 18,5 metrů a šířkou 27 metrů jde o největší skalní most ve střední Evropě. K malebným zákoutím patří i blízké okolí Jetřichovic, jemuž dominuje členitá kulisa na sebe navazujících vyhlídkových návrší, spojených značenou cestou. První na trase je „špičatá“ Mariánská skála, do kategorie nezapomenutelných patří i vyhlídka na Vilemínině stěně a už poněkud stranou vystupuje strmý Rudolfův kámen neboli Ostroh, zpřístupněný soustavou žebříků a lávek.

Za romantikou do skal a údolí

Další „naše Švýcarska“ už tak známá nejsou. Snad jen Dubské Švýcarsko, zahrnující část pískovcového území CHKO Kokořínsko–Máchův kraj, tu a tam objevíme na turistických prospektech a jmenuje se tak i zdejší občanské sdružení. Název Malé Švýcarsko se kdysi neujal pro další pískovcovou skalní oblast, tentokrát na východě Čech. Dnes je známá jako Maštale či Toulovcovy maštale. Také naše hlavní město dřív mělo své Pražské Švýcarsko – pověstmi opředenou rokli Divoká Šárka. 

Údolní ráz měla i některá další Švýcarska. Například Poříčské Švýcarsko lemovalo břehy Sázavy, obestřené romantikou prvních trampských osad. Clamovo neboli Clamovské Švýcarsko zase skrývá Kryštofovo Údolí pod severočeským Ještědem, Severomoravské Švýcarsko doprovází poklidné údolí Bystřice v Nízkém Jeseníku a Českomoravské Švýcarsko v hlubokém údolí Svratky je nyní do značné míry skryté pod hladinou údolní nádrže Vír.

Plno krápníků a „zubatých“ skal

Romantické označení Moravské Švýcarsko se nevyhnulo ani našemu největšímu a nejnavštěvovanějšímu vápencovému území. Ještě počátkem minulého století se tak běžně říkalo Moravskému krasu – nynější chráněné krajinné oblasti v severním okolí Brna, kam se jezdí především za krásami krápníkového podzemí, monumentální propastí Macochou a atraktivní plavbou po ponorné Punkvě. Něčím zvláštní je však každá ze zdejších podzemních klenotnic – pětice přístupných jeskyní. 

Při městečku Sloup se otevírá vstup do rozsáhlého labyrintu Sloupsko-šošůvských jeskyní, barevnou krásou krápníků zase vyniká Balcarka a také v Kateřinské jeskyni poblíž Macochy je hlavním lákadlem bohatá výzdoba i rekordně velká podzemí síň. Poněkud jiný zážitek nabízí jeskyně Výpustek v údolí Křtinského potoka, jejíž „útroby“ člověk využíval od dávných časů až do nedávna. Za první republiky se tu těžila fosfátová hlína, pak se v hlubinách podzemí zalíbilo vojákům – byl tu například muniční sklad, za 2. světové války zbrojní továrna a posléze protiatomový kryt.

TIP: Polský národní park Stolové hory: Unikát, který je k vidění jen v Africe a v Kanadě

Za bližší poznání stojí i mnohé zajímavosti na povrchu Moravského krasu. Fantazii našich předků vydatně dráždily rozličné kamenné hříčky, například „zubaté“ skály „hřebenáče“, modelované rozpustnými účinky dešťové vody. Nejznámější Hřebenáč střeží vchod do Sloupsko–šošůvských jeskyní, poblíž stojí i „rodinka“ vápencových věžiček – Otec, Matka a Syn a působivým skalním seskupením jsou také Kolíbky při trase naučné stezky.

Zdálo by se, že od dob zformování naší planety by se její hmotnost neměla již nadále měnit. V zásadě je to pravda, ve skutečnosti však není Země v meziplanetárním systému sama a svou gravitací přitahuje prach a meteoroidy, jež pronikají do atmosféry a zbytky po průletu dopadají až na povrch. Prachová zrna se ovzduším snášejí často i měsíce, ale nakonec spadnou. 

Satelitní pozorování umožnila odhadnout, že s meteoroidy přichází 100–300 tun látky za sekundu, tedy 30 000–100 000 tun za rok, přičemž se odborníci přiklánějí spíš k nižším číslům. Jedná se o překvapivě obří hodnotu, ale jen na první pohled. Při stálém toku prachu a meteoroidů přibude Zemi za milion let méně než jedna miliardtina její hmotnosti – zanedbatelný zlomek, který se v dynamice planety vůbec neprojeví.

TIP: Jaké největší přetížení může člověk přežít?

Jenže náš domov také materiál ztrácí: jednak radioaktivním rozpadem atomů v nitru, což představuje asi 15 tun ročně, a dále každý rok přichází až o 95 000 tun vodíku a helia z vysoké atmosféry. V souhrnu to tedy spíš vypadá, že Země na váze ubývá. Jde však o pouhou kosmetickou změnu, jež se na její oběžné dráze nijak neprojeví.