Tatínek učil Pabla kreslit již od útlého věku – sám byl malíř a na svých plátnech naturalisticky zachycoval ptactvo či divokou zvěř. Umění tak Picassa provázelo životem hned od počátku, a jeho první slova prý dokonce zněla „piz, piz“: Patrně se tak snažil vyslovit španělské „lápiz“ neboli „tužka“.

Idyla ve vězení 

Již od dětství bylo zjevné, že je Pablo génius, jaký se rodí jednou za sto let. V technice klasické olejové malby překonal otce Josého už coby třináctiletý. Umění ho zcela pohltilo, což se ovšem neblaze odrazilo v jeho školní docházce, o kterou jednoduše ztratil zájem. Na vyučování nechodil nebo při něm nedával pozor a celou dobu si něco črtal. „Za neposlušnost mě učitelé zavírali do ‚žaláře‘, což byla obyčejná místnost s bílými zdmi a lavičkou,“ vzpomínal později. „Měl jsem to tam rád, protože jsem si s sebou bral skicář a kreslil jsem. Klidně bych tam vydržel napořád.“ 

Zpočátku žila rodina v Málaze, roku 1895 se však přestěhovali do Barcelony. Pablo se zapsal na uměleckou školu, a otec dokonce vedení institutu přesvědčil, aby synovi dovolili podstoupit přijímací řízení pro pokročilé. I náročnějšími zkouškami pak mladík bez zaváhání prošel, ovšem jeho školní morálka se v průběhu let nijak nezlepšila. Přísná pravidla ústavu a tamní formálnost jej nakonec zcela odradily a místo sezení v lavici raději bloumal po Barceloně a maloval její zákoutí. 

Změna je život 

Přístup ke škole Picasso nezměnil ani v šestnácti letech, kdy začal navštěvovat madridskou Real Academia de Bellas Artes de San Fernando: Tentokrát měl problém s důrazem na studium klasické techniky a kopírování starých mistrů. Jeho vzrůstající nechuť ke klasice se prohloubila o necelé dva roky později, kdy se vrátil do Barcelony a začal se scházet s anarchisty a intelektuály v kavárně Els Quatre Gats neboli „čtyři kočky“. I díky jejich povzbuzení se vzdal realistické malby, v níž do té doby vynikal, a vrhnul se do víru experimentů. 

V následujících letech vystřídal hned několik stylů, které se natolik odlišovaly, že by klidně mohly pocházet od šesti různých umělců. Picasso však svůj vývoj vnímal organicky: Podle jeho slov nešlo o radikální proměny, ale spíš o adekvátní volbu formy „ladící“ s danými obrazy. „Kdykoliv jsem chtěl něco vyjádřit, udělal jsem to formou, která mi k tomu přišla nejvhodnější,“ vysvětloval. „Různá témata zkrátka vyžadují odlišné způsoby ztvárnění.“

Dámy oděné v geometrii 

Na přelomu 20. století se Picasso přestěhoval do Paříže a otevřel si tam vlastní studio. V sevření silné deprese vyvolané smrtí blízkého přítele následně maloval obrazy, jež podle kritiků spadají do tzv. modrého období. Zachycují chudobu, osamělost a utrpení, přičemž stavějí takřka výhradně na modrozelené paletě.

Kolem roku 1905 se umělec z okovů smutku vymanil a nastalo „růžové“ období, charakterizované teplejšími odstíny béžové, růžové a červené. K Picassovu dobrému rozpoložení tehdy přispěl i fakt, že v osobě obchodníka s uměním Ambroise Vollarda získal patrona, díky němuž se nemusel starat o finanční zaopatření. 

Naprosto volný a oddaný své tvorbě pak v roce 1907 namaloval obraz Avignonské slečny: Plátno zachycuje pětici prostitutek s geometricky ostrými a roztříštěnými rysy a dnes se považuje za předstupeň kubismu. Tento naprosto unikátní pohled na svět následně ovlivnil směr, jakým se umění 20. století vydalo.

Ve své době však dílo vyvolalo nemalou kontroverzi. Bylo pobuřující, ba přímo šokující – a právě to také učarovalo malíři a sochaři Georgesi Braqueovi, jenž posléze spolu s Picassem pomohl kubismu na výsluní. 

Mezi býky a bombami 

V průběhu následujících let oba muži pravidla nového směru jasně definovali, načež začali posouvat jeho hranice. Jejich úsilí však roku 1914 přerušila první světová válka: Braquea odveleli na frontu a Picasso, otřesený ozbrojeným konfliktem, se znovu přiklonil k realistické malbě. Jeho dílo navíc opět prostoupily chmury. V mezidobí světových válek propadl novému experimentování – tentokrát podlehl síle snů a surrealismu.

Guernica - téměř osm metrů široké a tři a půl metru vysoké plátno namaloval Picasso během pár týdnů v Paříži. (foto: Wikimedia Commons, Dutch National Archives, Herbert Behrens, CC0 1.0)

Od zmíněného směru jej nakonec neodvedl ani druhý válečný střet, právě naopak: Vytvořil tehdy jedno ze svých nejslavnějších a nejvýznamnějších děl, Guernicu. Masivní plátno dlouhé bezmála osm metrů vzniklo poté, co nacistické bombardéry během španělské občanské války srovnaly 26. dubna 1937 se zemí stejnojmenné město. Původně mělo jít o zpodobnění býčích zápasů, po náletu však malba ztemněla, jejím hlavním motivem se stalo utrpení a pro výraznou expresivnost bývá řazena k nejsilnějším protiválečným obrazům v dějinách. Rovněž se traduje, že když se jistý nacistický důstojník Picassa na výstavě zeptal, zda je to jeho práce, umělec mu odpověděl: „Ne, vaše!“

U plátna až do smrti 

Po válce se Picasso začal víc angažovat v politice, a dokonce vstoupil do francouzské komunistické strany. Stále maloval, jeho styl nicméně přešel od surrealismu k pomyslné dětinskosti. Smutnou pravdou zůstává, že v závěru života se o něj svět zajímal mnohem víc coby o celebritu – byl nejslavnějším žijícím umělcem – zatímco jeho nové obrazy již tolik pozornosti nepřitahovaly. 

V malování však pokračoval bez ohledu na početnost obecenstva. Proslul totiž svým striktním režimem, který spisovatel Mason Currey v knize Denní rituály líčí následovně: Vstával kolem jedenácté a zhruba do tří se volně bavil. Poté se zavřel ve studiu a bez přestávky pracoval, dokud se nesetmělo, často až do desíti večer. Pak absolvoval hodinovou večeři a následující čtyři hodiny zase pracoval. Ve tři ráno šel spát. Stejnou rutinu přitom dodržoval až do smrti – ještě 8. dubna 1973 nad ránem seděl u obrazu, aniž by tušil, že jej téhož dne při obědě s přáteli zabije infarkt. Bylo mu 91 let. 

Třistadvacet gramů vážící meteorit Northwest Africa 7034 byl objeven v roce 2011 na Sahaře, kam přicestoval až z dalekého Marsu. Jde o druhý nejstarší meteorit, který z rudé planety známe. Podobné nálezy jsou pro pozemské vědce neocenitelné, protože meteority z Marsu momentálně představují jediné vzorky z toho světa, které jsou k dispozici. A jak se ukazuje, mohou poskytnout velice zajímavé informace.

Northwest Africa 7034, jemuž se přezdívá „Černá kráska“, vznikl velice dávno. Obsahuje složky, které jsou staré téměř jako samotný Mars. Planetární geoložka Morgan Cox z australské Curtin University mezi nimi nedávno objevila šokový krystal zirkonu (křemičitanu zirkoničitého), jehož stáří je asi 4,45 miliard let. Takových krystalů je v meteoritu víc, ale doposud nebyl nalezen žádný s šokovým poškozením.

Šokové krystaly

Podobné šokové krystaly zirkonu známe ze Země nebo třeba z Měsíce. Všechny ale pocházejí výhradně z masivních impaktních kráterů. Objev z Černé krásky dokládá, že na Marsu došlo k masivnímu zásahu meteoritem, zhruba před 4,45 miliardami let. Odborníci přitom předpokládali, že bombardování Marsu utichlo někdy před 4,48 miliardami let a že rudá planeta již brzy poté byla teoreticky obyvatelná.

TIP: Nečekaný návrat domů: NASA vrátí na Mars meteorit, který dopadl na Zemi

Tým Coxové prozkoumal celkem 66 krystalů zirkonu „Černé krásky“. Šokové poškození měl jen jediný z nich. Objevené důkazy jsou ale jasné a v současnosti neznáme pro takové změny krystalů jiné vysvětlení, než dopad masivního kosmického tělesa. Výsledky výzkumu problematizují naše představy o minulosti Marsu, zejména pokud jde o období, kdy tam měla být kapalná voda a podmínky příhodné pro život našeho typu. Zřejmě tak bude nutné tyto teorie poopravit.

Stádo ovcí pochodující po ulici Kingsway v Londýně? Jakkoliv pitoreskní se tahle scéna může zdát, ovce byly skutečně naháněny do centra Londýna. Důvod? Efektivní a levné řešení problému s rostoucí trávou. Náklady na údržbu parků v metropoli totiž mohly být výrazně sníženy, pokud se tento úkol přenechal místo zahradníkům stádům ovcí.

Hyde Park, Kensingtonské zahrady, Clapham Common a další známá místa byly kdysi pastvinami pro ovce. Tito přežvýkaví sudokopytníci představovali z dnešního pohledu dokonale ekologický multifunkční stroj – kromě spásání přebytečné trávy totiž svými kopyty provzdušňovali půdu, kterou zároveň i pohnojili.

TIP: Zelený Santa a červená Eiffelovka. Historie byla barevná jinak, než si myslíme

O právo pást ovce v londýnských parcích se v pastevecké komunitě soutěžilo. Traduje se, že pastevec George Donald jednou přivedl do Londýna své stádo až z dalekého Aberdeenu ve Skotsku. Novinář a konzervativní politik Sir Harry Brittain se prý tehdy ptal: „To opravdu nebyly k dispozici žádné anglické ovce?“ Jestliže byly na konci 50. let ovce z parků vypuzeny, nedávno se ke své práci v hlavním městě Velké Británie vrátily; jejich stáda je dnes možné spatřit v londýnském Hampstead Heath.

Diabetici obvykle užívají inzulín ve formě injekcí nebo případně pomocí implantovaných pump. Není to nezvládnutelné, ale pochopitelně to pro pacienta představuje komplikace v každodenním životě. Podle nového výzkumu by se v budoucnu mohla stát alternativou pro aplikaci inzulínu jednoduchá ústní náplast.

Sabine Szunerits z francouzské Univerzity Lille a její spolupracovníci vyvinuli nový postup aplikace inzulínu, který zahrnuje nanomateriál aktivovaný teplem v roli nosiče inzulínu. Jde o látku z nanovláken kyseliny polyakrylové, sacharidu beta-cyklodextrinu a redukovaného oxidu grafenu.

Náplasti aktivované infračerveným laserem

Badatelé tento nanomateriál namáčeli v roztoku inzulínu po dobu tří hodin. Pak jej přikládali ke tkáním odebraným z prasat a následně jej pomocí blízce infračerveného laseru zahřívali na 50 °C po dobu 10 minut. Z teplem aktivovaného materiálu se uvolňoval absorbovaný inzulín a pronikal do prasečích tkání.

TIP: Umělá slinivka mění život dětem s diabetem 1. typu

Další kolo experimentů proběhlo s živými prasaty, která užívala inzulín. Vědci jim vložili náplasti s inzulínem do tlamy zvířete a tam je po dobu 10 minut z venku zahřívali infračerveným laserem. Ihned po aktivaci nanomateriálu došlo k uvolnění inzulínu a následnému poklesu hladiny cukru v krvi. U prasat ani u lidských dobrovolníků s placebem nebyly zaznamenány obtíže či podráždění spojená s tímto typem aplikace inzulínu. Jako bonus se ukázalo, že náplasti je možné používat opakovaně. Novinka má před sebou ještě dlouhou cestu vývoje, Sabine Szuneritsová nyní hledá komerční partnery, kteří by jí pomohli financovat klinické studie na lidech. 

Dlouhoperiodická kometa C/2021 A1, známá též jako Leonard, byla objevena v lednu 2021. K Zemi se nejvíce přiblížila 12. prosince a nyní se od nás opět vzdaluje. Na své pouti již proletěla kolem Venuše, na počátku ledna se nejvíce přiblížila ke Slunci a míří zpátky do vzdálených končin Sluneční soustavy. Podle odborníků se již pravděpodobně nikdy nevrátí a vyletí pryč, do mezihvězdného prostoru.

V podobných případech obvykle nemáme valné šance takový objekt detailně prozkoumat. U komety Leonard ale astronomové měli zvláštní štěstí. Shodou okolností totiž dlouhým ohonem této komety nedávno proletěla evropská solární observatoř Solar Orbiter a nabídla tím svým operátorům pozoruhodnou příležitost k průzkumu této vlasatice.

Unikátní příležitost

Jak říká Samuel Grant z britské University College London, „obrovskou výhodou v tomto případě bylo, že solární observatoř nemusela vynaložit vůbec žádné úsilí a najednou mohla detailně zkoumat kometu ve veliké vzdálenosti od Země“. Ohon komety se prostě připletl sondě do cesty. K blízkému setkání došlo ve dnech kolem 17. prosince 2021 a Solar Orbiter nasbíral spoustu zajímavých dat.

TIP: Průzkumník Solar Orbiter vyrazil na svou historickou misi ke Slunci

Blízké setkání sondy Solar Orbiter s kometou nebylo pro vědce překvapením. Díky počítačovým simulacím, které zahrnovaly trajektorii sondy, oběžnou dráhu komety a proudění solárního větru o setkání věděli předem. Právě solární vír sehrál významnou roli, protože jeho proudění určuje směr, jakým tryská ohon komety. 

Solar Orbiter byl samozřejmě navržen pro výzkum Slunce. Nicméně, je prošpikovaný vědeckými přístroji a některé z nich byly použitelné pro získání dat z ohonu komety Leonard. I tak ale šlo o kosmickou improvizaci.

Zařízení Solar Wind Analyzer, určené pro výzkum solárního větru, analyzovalo ionty a molekuly z ohonu komety. Magnetometr sondy zase detekoval signály, které v magnetickém poli Slunce vyvolal průlet komety. A kamery Solar Orbiteru pořídily spoustu snímků komety v různých oblastech elektromagnetického spektra.

V současné době v řadě zemí citelně scházejí pracovní síly, které by sbíraly ovoce v sadech. Nezřídka to končí tím, že část úrody shnije bez užitku. Týká se to i Izraele. Izraelský startup Tevel Aerobotics Technologies proto přišel technologií autonomních dronů, které mají lidské sběrače nahradit.

Jde o systém FAR (Flying Autonomous Robots), který zahrnuje kolové mateřské vozidlo na elektrický pohon, projíždějící mezi stromy v sadu, k němuž jsou připojené elektrickými kabely čtyři kvadrikoptéry. Velkou výhodou je, že tyto kabely poskytují dronům energii, takže nemusejí nést baterii ani palivo.

Sklizeň s umělou inteligencí

Autonomní systém FAR využívá palubní kamery dronů a umělou inteligenci, díky které dokáže rozpoznat jednotlivé ovoce od jiných objektů. FAR také dokáže zhodnotit velikost a zralost každého plodu. Umí rovněž naplánovat letové dráhy dronů, díky čemuž by nemělo docházet ke kolizím.

TIP: Robotičtí rolníci v USA odstartovali další průmyslovou revoluci

Drony FAR při sběru ovoce využívají šikovné robotické rameno, které obsluhují speciální stabilizační algoritmy. S tímto ramenem sklidí vybraný plod a umístí jej na mateřské vozidlo. Jednou z dalších výhod tohoto systému je, že může sklízet ovoce dnem i nocí, podle výdrže baterie. Systém FAR doposud není komerčně dostupný. Již letos by ale měly být zahájeny jeho pilotní testy v jabloňových sadech ve Španělsku, Spojených státech a v Itálii.

Všech pět Rudolfových mladších bratrů se muselo spokojit s peněžní rentou a doufat, že jim bude svěřena nějaká důležitá funkce nebo že získají církevní obročí. Rudolf vyrůstal až do dvanácti let u vídeňského dvora, poté ho poslali do Španělska. V centru říše, nad kterou slunce nezapadalo, strávil sedm let. U jeho strýce, krále Filipa II. (vládl 1556–1598), ho ale místo srdečné rodinné pohody čekala strojená atmosféra, přísná etiketa, všudypřítomný strach z inkvizice a každodenní projevy fanatické víry. Domů se však ke zklamání své matky, španělské infantky Marie, nevrátil jako exaltovaný katolík, nýbrž jako uzavřený, leč světaznalý muž se zájmem o umění a alchymii.

Matyášovy nezdary 

Zatímco Rudolf II. měl středně vysokou postavu, nápadně drobnou lebku, vysoké a strmé čelo, úzký nos a zmenšenou horní čelist, Matyáš byl štíhlého vzrůstu, obličej měl se širokými lícními kostmi a hustým obočím a celkově působil vojáckým dojmem. Přitom nevynikal žádným zvláštním talentem a od mládí trpěl komplexem méněcennosti vůči svému velmi nadanému bratru Rudolfovi.  

Arcivévoda Matyáš se nejdříve proti vůli obou habsburských větví pokusil stát místodržitelem v Nizozemí, které se vzbouřilo proti španělské moci. Povstalci ho sice za místodržitele provolali, nicméně zůstal pouhou figurkou bez faktického vlivu. Konflikt nakonec eskaloval odtržením severních provincií od Španělska. Matyáš byl zadržen a Nizozemí směl opustit až poté, co se císař zaručil za splacení jeho dluhů. Politický ztroskotanec se s ostudou uchýlil do Lince, kde „za trest“ strávil přes jedenáct let.

Podivín na trůně

Matyášova chvíle přišla poté, co se u jeho bratra začaly stupňovat zdravotní obtíže. Záhy po převzetí trůnu propukla totiž u císaře melancholie, která se projevovala podivínstvím, nechutí vládnout i reprezentovat a značnou podezřívavostí. Později se k ní ještě přidaly deprese, zádumčivost a stihomam. Císař trpěl též bércovými vředy, žaludeční neurózou a vodnatelností. Dále je prokázáno, že se u něj projevovala progresivní paralýza v důsledku syfilidy, takže jeho tělo včetně mozku se v důsledku „nemoci z lásky“ nenávratně rozkládalo. 

Po nečekaném skonu arcivévody Arnošta v roce 1595 se nejbližším dědicem svobodného Rudolfa II. stal právě jeho neoblíbený bratr Matyáš. Císař ho tedy vyslal do Vídně jako místodržitele rakouských zemí. Neomalený, nedůsledný a politicky neobratný Matyáš však během vyjednávání s protestantskými stavy, bojů s povstalými poddanými i Turky neprojevil výraznější státnické ani vojevůdcovské schopnosti.

Favorit katolíků

Jenže Matyáš si jako hlavního rádce našel rafinovaného intrikána, zkušeného organizátora a politika, vídeňského biskupa Melchiora Klesla (1552–1630). Tento o pět let starší prelát pocházel z rodiny protestantského pekaře, vlivem jezuitů přestoupil ke katolictví a v církvi dosáhl rychlé kariéry. Připomínal tak kardinála Thomase Wolseyho (okolo 1473–1530), který byl zřejmě synem řezníka a dotáhl to až na prvního ministra anglického krále Jindřicha VIII. (vládl 1509–1547).  

Ačkoliv se Rudolf II. svým povinnostem nevěnoval, nemínil se s nikým o moc dělit, natož pak s Matyášem. Bratrovi nedůvěřoval a oprávněně ho podezíral z úkladných piklů. Jeho nenávist šla tak daleko, že dokonce přiměl jednoho ze svých mágů, aby bratrovým jménem pokřtil psa, kterého pak mučil v naději, že stejná muka bude prožívat i onen „proklatec“ ve Vídni. Matyáš jednal pragmatičtěji – na jaře 1606 využil dlouhotrvající choroby Rudolfa II. jako vhodné záminky k tomu, aby uchvátil dědictví, proto do Vídně svolal mužské členy rodiny. Tím začala velká rodinná krize, přesněji řečeno Matyášovo povstání proti bratrovi. 

Ačkoliv si klíčoví představitelé katolického tábora byli vědomi Matyášových limitů a ani si od jeho vlády neslibovali rozhodující zvrat k lepšímu, byli s Rudolfovou nerozhodností a netečností natolik nespokojeni, že by v čele monarchie uvítali vlastně kohokoliv jiného. Matyáš se prezentoval jako obětavý a neohrožený zastánce habsburských a katolických zájmů. Obzvláště dobře působilo, že úspěšně završil mírová jednání, která ukončila Bočkajovo povstání v Uhrách a válku s Turky. 

Státní krize

Ale Rudolf II., který se jakoby probral z depresí, hodlal bratrovi srazit hřebínek, a proto znovu rozvířil jednání o svém sňatku. Kromě toho zaslal Matyášovi ostrý dopis, ve kterém mu vyčetl, že zneužil svého postavení a postupoval chybně, když vyjednal nevýhodné smlouvy. Přikázal mu, aby se omluvil a propustil ze služeb biskupa Klesla. Dokonce se rozhodl ignorovat zásady primogenitury a za svého nástupce ustanovil jednoho z arcivévodů ze štýrské větve rodu. Tím na konci roku 1607 přerostl rozkol mezi bratry v hlubokou státní a dynastickou krizi.

Rudolf II. střídavě zuřil a propadal beznaději, plakal před služebníky, a dokonce se několikrát pokusil vzít si život. Jeden z diplomatů hlásil: „Pokud jde o císaře, nikdo ho už nechce a mluví se o něm s nepředstavitelnou nestydatostí a s naprostým nedostatkem úcty.“ Přesto císař ani na okamžik neuvažoval o odchodu ze scény. Proto Matyášovi nezbylo nic jiného než se v honbě za korunou spojit se stavy, což však zásadně odporovalo dlouhodobému úsilí Habsburků o prosazení absolutismu bez účasti stavů na politickém rozhodování. 

Svoboda vyznání

Již v roce 1608 dosáhl Matyáš ustanovení spolku uherských a rakouských stavů, který ho zmocnil hájit platnost mírových smluv s Bočkajovci i Turky proti každému, kdo by chtěl znemožnit jejich realizaci. Stavové se zavázali poskytnout mu nezbytnou vojenskou pomoc a všestrannou podporu jeho snah. Nadšený arcivévoda poté vyjednal i podporu moravských stavů, naverboval vojáky a vytáhl na Prahu.

Matyášova vzpoura se dostala do nové fáze poté, co se čeští, slezští a lužičtí stavové postavili za Rudolfa II. Libeňskou smlouvou z června 1608 se však císař musel vzdát správy Uher, Horních a Dolních Rakous a Moravy ve prospěch bratra. Stavům se také musel za záchranu nějak revanšovat. Cenou byl takzvaný Majestát, který potvrzoval svobodu náboženství v Českém království. Nikdo již nesměl být nucen ke katolickému či jinému vyznání.

Vpád Pasovských

Matyáš sice v létě 1608 triumfoval, ale zmocnil se jen poloviny dědictví. Ke všeobecnému překvapení se Rudolf II. nezhroutil, nýbrž začal plánovat, jak získat ztracené země zpět. Byl hnán sebezničující pomstychtivostí, a tak by se proti bratrovi spojil třeba i s ďáblem. Nakonec slíbil svému ctižádostivému bratranci, pasovskému biskupovi, arcivévodovi Leopoldovi (1586–1632), že ho učiní dědicem. Mladíka nejdříve pověřil hájit habsburské zájmy v Porýní, a proto Leopold najal dvanáct tisíc vojáků pro boj proti Francii, ale po domluvě s císařem nevytáhl na západ, nýbrž na jihovýchod.

Pasovští vpadli do Čech s cílem obnovit císařovu moc a srazit protestanty na kolena. Podařilo se jim přitáhnout do Prahy, ale k odvolání Majestátu a povraždění protestantských vůdců nedošlo. Císař totiž opět propadl apatii. Stavové mezitím na obranu země vyzbrojili 70 000 mužů a obyvatelstvo bylo tak rozhořčeno rabováním pasovských „loupežníků“, že se samo pustilo do jejich pobíjení. Pasovským nezbylo nic jiného, než se značnými ztrátami odtáhnout. 

Krev z něho vypištěla

Po blamáži s Pasovskými přišel Rudolf II. o veškeré zbytky autority. Čeští katoličtí i protestantští stavové ve vzácné shodě povolali na trůn Matyáše. Poslední měsíce života sesazeného monarchy popsal historik Ernest Denis takto: „…hledal útěchy v opilství: přílišným požíváním nápojů rychle se zeslabil pokažený organismus, a císař byl neodvratně vydán všelikým nápadům blouznivé své obrazotvornosti.“ 

TIP: Poslední intrika nemocného císaře: Plánoval Rudolf II. sesazení svého bratra?

Ztroskotanec bez moci zemřel v pátek 20. ledna 1612. Při jeho pitvě dohlíželo několik aristokratů. Jeden z nich se chtěl císaři pomstít, a tak uchopil jeho vyříznuté srdce, stiskl ho, až „krev z něho vypištěla“. Neslavný skon nemocného Rudolfa II. ovšem poměry v zemi nikterak nezlepšil.  

Nejdéle trvající blesk rozzářil oblohu mezi Uruguayí a Argentinou na více než 17 sekund. Rekord z předloňského června potvrdila Světová meteorologická organizace (WMO). Organizace zaznamenala i nový rekord nejdelšího blesku, který pokryl na jihu Spojených států v dubnu 2020 horizontální vzdálenost 768 kilometrů, což je zhruba vzdálenost vzdušnou čarou mezi Prahou a Ženevou. 

Vlevo nejdéle trvající blesk, vpravo nejdelší. (foto: AMS/WMO)

Předchozí dva rekordy WMO potvrdila v Latinské Americe. Nejdéle trvají blesk zaznamenali v březnu 2019 v Argentině a oblohu rozzářil na 16,73 vteřiny. Nejdelší blesk byl zaznamenán na konci října 2018 v Brazílii a měřil 709 kilometrů.

„Pravděpodobně bylo dosaženo i extrémnějších hodnot a budeme je moci zaznamenat, až se zlepší prostředky na pozorování blesků,“ uvedl zpravodaj WMO pro extrémní meteorologické jevy Randall Cerveny. V posledních letech se technologie pro zaznamenání blesků mění a více se používají data získaná ze satelitů na oběžné dráze kolem Země.

TIP: Život a smrt v záblesku světla: Co se děje, když do vás uhodí blesk?

„Blesky představují významnější riziko, které každým rokem stojí život mnoho lidí,“ uvedl šéf WMO Petteri Taalas. Například v srpnu roku 2019 v Tatrách blesky zabily pět lidí. Nejsmrtelnější úder blesku stál v roce 1975 v Zimbabwe život 21 lidí. Nejtragičtější událost způsobená bleskem je zřejmě požár skladu pohonných hmot v Egyptě v roce 1994, kdy v souvislosti s požárem zemřelo 469 lidí.

U člověka představuje ztráta vlasů přirozený důsledek změny hladiny hormonů, zejména testosteronu, proto se projevuje především u mužů. V živočišné říši tvoříme z daného hlediska unikát: Podobný fenomén dosud vědci pozorovali jen u šimpanzů a makaků.

V laboratorních podmínkách se však prokázalo, že cílená manipulace s hladinou hormonů – například složením potravy – vyvolá ztrátu srsti i u dalších savců, zejména hlodavců. V případě ptáků pak může dojít k pelichání.

TIP: Pátrání po genu plešatosti: Genetici prověřili DNA 52 tisíc mužů

Částečná ztráta srsti se občas vyskytuje také u některých zvířat, zejména pak u domácích mazlíčků. Na vině jsou podle vědců nejčastěji genetické hrátky spojené se šlechtěním. V ohrožení jsou například jezevčíci nebo chrti. Také snaha o vyšlechtění šedých a stříbrných labradorů se ukázala jako nepříliš šťastná – ukázalo se, že psi s tímto zbarvením měli oslabené folikuly a sklony k řídnutí a vypadávání srsti.