Už od konce srpna 2016 probíhá mezinárodní projekt CREDO neboli Cosmic-Ray Extremely Distributed Observatory, na jehož realizaci se podílejí také vědci z Fyzikálního ústavu v Opavě. Projekt se zaměřuje na detekci kosmického záření a hledání tajemné „skryté látky“ nebo též „temné hmoty“ ve vesmíru (viz Skrytá, či temná?). Rozklíčování její záhady by mohlo být na dosah s přispěním nejširší veřejnosti po celé planetě, protože k případné detekci prchavých částic, jež skrytou látku provázejí, postačí aplikace v chytrém telefonu.

Na počátku všeho

Stávající kosmologické modely představují scénář vzniku vesmíru počínající ultraexpanzivním okamžikem zvaným Velký třesk, jenž nastal zhruba před 13,8 miliardy roků. S popisem vývoje kosmu začínají fyzikové po uplynutí tzv. Planckova času, nejmenšího teoreticky definovatelného časového intervalu, který trvá zaokrouhleně 5 × 10⁻⁴⁴ sekund. Jde tedy o skutečně nepředstavitelně krátký úsek. Všechny známé fyzikální síly – elektromagnetická, silná i slabá jaderná a gravitační – tehdy splývaly do jediné všeobjímající síly. Jen o 10⁻³⁵ sekund později pravděpodobně nastal první významný zlom ve vývoji vesmíru, tzv. kosmická inflace. 

Přibližně 20–30 milisekund po Velkém třesku se hmota v právě zrozeném kosmu rozprostírala v tzv. kvark-gluonovém plazmatu. Šlo o skupenství, v němž se látka vyskytovala v obřích teplotách a tlacích, přičemž kvarky i gluony cestovaly v prostředí volně, přestože velice těsně u sebe. Podle jedné z doposud nepotvrzených hypotéz se však s rozpínáním vesmíru začala sjednocená síla dělit na silnou interakci a elektroslabé síly, což vedlo ke vzniku prvních částic. 

Vidíme jen zlomek

Teprve když teplota klesla zhruba pod 30 miliard Kelvinů, uvolnila se od plazmatu první neutrina a kvarky s gluony se začaly vázat. Nastala tak éra tvorby nám známějších částic, jako jsou protony a neutrony, tedy tzv. baryonové látky. Psala se sekunda po Velkém třesku. Nesymetrie v mladém vesmíru pak způsobila, že se mírný nadbytek hmoty nad antihmotou nerekombinoval a zůstal dalším stavebním kamenem pro jeho současnou strukturu.

Zhuštěné oblasti hmoty se díky gravitaci v nehomogenním kosmu postaraly o vznik první mezihvězdné látky z prakticky čerstvě vytvořených lehkých prvků – atomů vodíku a helia. Zrodily se tak i prvotní hvězdné generace či zárodky galaxií. Tato dobře pozorovaná hmota však dnes podle současných modelů tvoří pouze asi 4 % kosmické hmotnosti. Dalších zhruba 27 % náleží skryté látce a majoritních 69 % skryté energii. 

Tajemná skrytá energie, jež ovlivňuje rychlost rozpínání vesmíru, je v prostoru rozložena vesměs rovnoměrně (zásah do uvedené teorie přinesl až tým Kevina Crokera z Havajské univerzity, který hledá původ energie v černých dírách). Naproti tomu skrytou látku drží gravitační síla v jakýchsi shlucích, stejně jako je tomu u běžně pozorovatelné hmoty ve vesmíru. Ostatně o její existenci jsou vědci přesvědčeni právě z gravitační interakce obou druhů látky, tedy té pozorovatelné se skrytou.

Záhada napříč galaxiemi

Skrytou látku tak nemůžeme pozorovat přímo, ale pouze jako důsledek gravitační interakce. Milovníci kosmologie ten příběh dobře znají: Už v roce 1932 nizozemský astronom Jan Oort a o rok později jeho švýcarsko-americký kolega s českými kořeny Fritz Zwicky upozornili na rozpor mezi teoretickými předpoklady a pozorováním rotace spirálních galaxií. Kdybychom totiž brali v úvahu jen viditelnou, zářící látku, ramena hvězdných ostrovů by se měla na okrajích pohybovat pomaleji, než ve skutečnosti sledujeme. Jejich součást tudíž musí tvořit i hmota, která je gravitačně popohání. 

Zwicky studoval v průběhu 30. let pohyby galaxií v kupě v souhvězdí Vlasů Bereniky, čítající přes tisíc galaktických členek, a porovnával je s předpovědí dynamiky vyplývající z pohybových zákonů. Využil při tom viriálový teorém, fyzikální poučku platnou pro stabilní systémy interagujících těles, jež dává do rovnováhy jejich pohybovou a potenciální energii. Jeho pozorování ukázala, že aby byl zmíněný galaktický systém stabilní, musel by obsahovat přibližně 400krát víc hmoty, než kolik sledujeme. 

Fritz Zwicky jako první postuloval, že hvězdné ostrovy musejí být plné gravitačně interagujícího materiálu, který nedokážeme pozorovat, a nazval jej „dark matter“, tedy „temná hmota“. (Daný termín je v češtině rozšířenější, v článku však používáme spojení „skrytá látka“, neboť lépe vystihuje problém, s nímž astronomové zápasí.) Zůstává ovšem záhadou, co přesně skrytou látku tvoří a zda vůbec existuje, či nás jen šálí současné fyzikální předpoklady. Ví se pouze, že je rozložena nerovnoměrně a nejvíc se projevuje na velkých kosmických měřítkách.

Je, nebo není?

Na základě zmíněných pozorování se astrofyzikové v zásadě rozdělili na dva tábory. Jeden z nich se rozhodl jít cestou klasické fyziky a do záhady vnesl světlo poněkud nestandardním řešením: modifikací známých fyzikálních rovnic Newtonova gravitačního zákona. Tzv. teorie MOND neboli MOdifikovaná Newtonovská Dynamika předpokládá, že se gravitační síly v galaxiích chovají jinak, než to známe z našeho nejbližšího kosmického okolí, například ve Sluneční soustavě. Při malých zrychleních může gravitace na velkých měřítkách – jako v ramenech galaxií – zesilovat právě tak, jak předpokládají Newtonovy modifikované zákony, tj. teorie MOND. Problém tkví v tom, že pak ne vždy platí zákony Einsteinovy obecné teorie relativity.

TIP: Je temná hmota vědecký omyl? Rozhovor s českým astrofyzikem z univerzity v Bonnu

Proti tomu stojí druhý tábor, který považuje existenci skryté látky za zcela neoddiskutovatelnou a její projevy za naprosto jednoznačné – u superhmotných galaxií je rozložena jako hmotné halo, ovlivňující rychlost jejich rotace mnohonásobně oproti teoretickým modelům i MOND. Hlavním problémem zůstává absence důkazů o jejím fyzickém složení. Tito badatelé předpokládají, že povahu skryté látky definují slabě interagující superhmotné částice vzniklé v době inflace vesmíru, přičemž nám jejich soudružnost a interakce s pozorovatelnou látkou dřív či později umožní je odhalit a popsat.

Dokončení: Hledání temné hmoty (2): Projekt CREDO na stopě největšího tajemství kosmu

Japonská firma Cyberdyne vyvinula exoskelet, jenž paraplegikům umožní nejen vzpřímený postoj a chůzi, ale navíc i velmi intenzivní rehabilitaci. Pacient s těžce poraněnou míchou nebo s mozkem poškozeným mrtvicí sice ztratil v dolních končetinách cit a neovládá jejich svaly, ale nějaké signály z jeho mozku míchou do svalů na nohou přece jen dorazí. Jsou však příliš slabé, než aby dokázaly přinutit svaly ke smrštění a uvedly nohy do pohybu. Exoskelet HAL je napojen na svaly každé nohy pacienta devíti elektrodami, které tyto slabé impulzy z mozku zachytí. Řídicí jednotka exoskeletu nervové stimuly dekóduje a převede je na povely pro exoskelet.

Image

Čtěte také

Technologie blízké budoucnosti (1): Robotické exoskelety, obleky a turbošortky

HAL provede přesně takový pohyb, jaký chtěl pacient uskutečnit. Do mozku o tom pronikne slabý odvar z obvyklých informací, jež mozek dostává o provedených pohybech. I to ale stačí, aby se spojení mezi mozkem a svaly končetin trošku zpevnilo. Vytrvalým cvičením na exoskeletu HAL se někteří pacienti zrehabilitují natolik, že se jim alespoň zčásti vrátí ztracená vláda nad nohama a mohou nakonec chodit bez exoskeletu. Výsledky jsou skvělé, celá léčba je však značně nákladná (viz Léčba za všechny peníze).

Některé firmy už vyvinuly speciální exoskelety určené výhradně k rehabilitaci pacientů po mozkové mrtvici. Patří k nim například exoskelet Ekso NR americké firmy Ekso Bionics. Písmena NR v názvu exoskeletu znamenají neurorehabilitace. Chůze pacientů se po rehabilitační kúře zrychlí a pacienti ujdou bez námahy větší vzdálenost. 

Pomocníci v práci i ve válce

Jednoduché posilovací exoskelety si už prorazily cestu do praxe. Významně se na jejich vývoji podílela například japonská firma Panasonic se svou pobočkou AktiveLink. Ta uvedla v roce 2015 na trh exoskelet ATOUN Model A určený pro skladištní dělníky manipulující s těžkými předměty. Dělník je k exoskeletu upnut ve stehnech a také na úrovni břicha a hrudi. Senzory snímají polohu těla a v reakci na její změny uvádějí pohonné motorky cytoskelet do pohybu.

Cytoskelet se ohýbá, když se dělník shýbá k zemi pro těžký předmět, a opět se narovnává, když chce dělník předmět zvednout ze země. Tah narovnávajícího se exoskeletu pomáhá dělníkovi při zvedání předmětu. Zařízení vážící přes sedm kilogramů dovolovalo dělníkům bezpečně manipulovat s předměty až o patnáct kilogramů těžšími, než jaké zvládali bez exoskeletu.

Novější verze exoskeletu ATOUN Model Y vyměnila základní kovový rám za mnohem lehčí konstrukci z umělohmotné pryskyřice a stlačila tak hmotnost celého zařízení na čtyři a půl kila. Výkonnost svého předchůdce si ATOUN Model Y udržel. Vedle skladových dělníků tento průmyslový exoskelet celkem úspěšně testovali i japonští lesní dělníci při kácení stromů.

Léčení většiny nádorů je stále komplikované. Mezi nové slibné postupy patří i využití potenciálu vlastní imunity pacienta. Se správnou podporou dokáže zázraky. Jednou z možností je takzvaná adoptivní buněčná terapie, která proti nádoru nasazuje posílené imunitní buňky pacienta.

V případě terapie s lymfocyty pronikajícími do nádoru (TIL, podle anglického „tumor-infiltrating lymphocyte“) se k léčbě používají bílé krvinky pacienta, které pronikly přímo do nádoru. Lékaři je odebírají, aktivují je a namnoží je. Poté je vracejí zpět do těla pacienta. Zní to jednoduše, ale tento postup přináší řadu komplikací. Mnohé lymfocyty jsou při návratu do pacienta vyčerpané a špatně vyzbrojené.

Vlastní buňky proti nádoru

Podle Shany O. Kelley z americké Northwestern University je často problém ve způsobu odběru imunitních buněk z nádoru, který bývá náročný a přináší jen malé množství imunitních buněk. Proto s kolegy vymysleli nové 3D tištěné zařízení MATIC (Microfluidic affinity targeting of infiltrating cells), které dovede vystopovat nejvhodnější imunitní buňky v nádoru a velmi efektivně je připraví pro léčbu.

TIP: Geneticky vylepšené T-lymfocyty bojují proti rakovině slinivky

Badatelům se s tímto zařízením podařilo namnožit, vytřídit a nakonec vytěžit stovky milionů buněk, které jsou velmi účinné v léčbě nádorů. Podle tvůrců zařízení to představuje asi o 400 procent vyšší výtěžnost, než jakou nabízejí stávající srovnatelné přístupy. Výhodou nové technologie je, že je snadno dostupná, levná a použitelná v prostředí nemocnic, mimo specializované laboratoře.

Britští commandos v prosinci 1941 podnikli nájezd do Norska, aby získali nové německé signální knihy. Jenže útočníci tentokrát nic nenašli. Coby druhá možnost se jevilo použití stávajících tříválcových „bomb“ zapojených do větších sérií. Tento způsob byl ale neúnosně pomalý, o čemž se dešifranti záhy přesvědčili. Použili všechny své „bomby“ pro rozluštění jediné depeše a po sedmnácti hodinách práce se dozvěděli, že admirál Karl Dönitz byl povýšen. Zjistili tím informaci, kterou už o několik dnů dříve ohlásil německý rozhlas.

Když mocnosti spolupracují

Britská rozvědka zkrátka po zavedení čtvrtého válce hodně dlouho tápala a prozatím nepomohlo ani navázání užších vztahů s Američany, s nimiž se Britové o zpravodajské informace do jisté míry dělili už od roku 1939.

Kooperace obou mocností vyvrcholila v září 1942, kdy Alan Turing odcestoval do Spojených států, aby v Bellových laboratořích našel lepší podmínky pro svou práci. Do sofistikovaného duelu intelektuálů nicméně ještě jednou zasáhlo Královské námořnictvo a stejně jako v případě zajetí ponorky U-110 se jednalo o dramatickou akci.

Dne 30. října 1942 objevil hydroplán Short Sunderland ve východním Středomoří ponorku U-559. Na místo zamířily čtyři torpédoborce a zahájily hon. Zdánlivě snadná kořist unikala 13 hodin, během nichž ponorka přežila 18 útoků hlubinnými náložemi. Teprve devatenáctý atak torpédoborce Petard způsobil vážné škody a kapitánporučík Hans Heidtmann nařídil, aby se člun vynořil a unikl v noční tmě.

Jakmile se ale ponorka objevila nad vodou, ozářil ji reflektor torpédoborce Hurworth a na trup zabubnovaly střely z protiletadlových zbraní. Už tak dost vystresovaní Němci ve zmatku opustili loď a kapitán Mark Thornton z Petardu poznal, že má šanci ponorku vyplenit a možná i zajmout.

Život za šifry

Petard přirazil k zádi opuštěné U-559 a na její palubu skočilo několik námořníků, aby upevnili vlečné lano. Ve stejné době jeden člun zachránil 40 Němců a druhý zamířil k ponorce. Mezitím tři muži – poručík Tony Fasson, námořník Colin Grazier a kuchař Thomas Brown – slezli do ponorky a hledali kořist. První jmenovaný v kapitánově kajutě našel „nějaké tajné knihy“ a Brown je odnesl do člunu. Vrátil se ještě pro jeden náklad, ale pak se U-559 potopila tak rychle, že v ní zůstali i Fasson s Gravierem.

Jejich oběť se zdála být zbytečná, protože kořist na první pohled nestála za moc. Mezi „tajnými materiály“ se našly jen knihy krátkých signálů pro zprávy o počasí a výtisk zkratek o nepřátelských plavidlech a výsledcích bojů. Dešifrantům to ale víceméně stačilo a 13. prosince 1942 došli k překvapivému zjištění. Bylo zřejmé, že Němci často, i když ne vždycky, v šifrování zpráv nevyužívají možnosti enigmy a poslední válec je obvykle nastavený na „neutrál“.

Pomyslná tečka

Německá laxnost tak umožnila čtení většiny zpráv jen s malým zpožděním. Kromě toho kořist z U-559 posunula práci britského týmu natolik, že za šest měsíců sestavy „bomb“ dokázaly číst veškerou německou námořní radiokomunikaci. Za pomyslnou třešničku na dortu můžeme považovat případ ponorky U-505, kterou 4. června 1944 přepadlo a poškodilo pět torpédoborců z doprovodu americké letadlové lodi Guadalcanal.

TIP: Geniální podivín Alan Turing: Porazil Enigmu, své tajemství ale musel skrývat

Scénář měl podobný průběh jako v případech U-110 a U-559, ovšem s tím rozdílem, že U-505 se nepotopila a ve vleku zvládla plavbu na Bermudy. Zpravodajský výtěžek dodal tolik informací, že k dekódování už nebylo potřeba většího množství „bomb“ a ušetřený strojový čas se dal využít k jiné práci – například s mnohem jednoduššími kódy Luftwaffe a Wehrmachtu.

V roce 1453 dobyli Osmané Konstantinopol a byzantská říše definitivně zanikla. Sultán Mehmed II. za tento přelomový čin na počátku své vlády získal hrdé přízvisko Dobyvatel. Osmanští Turci už neohrožovali jen Balkánský poloostrov, ale představovali nebezpečí pro celou Evropu.

V létě roku 1480 zorganizovali vojenskou výpravu na Apeninský poloostrov. V albánském přístavu Vlorë (Valona) se shromáždilo velké turecké loďstvo. Většina lodí sem zřejmě připlula od ostrova Rhodos, který Osmané neúspěšně obléhali krátce předtím. Na více než stovce plavidel se nacházelo přibližně patnáct až dvacet tisíc tureckých vojáků. Hlavním velitelem dobyvačné výpravy se stal vezír Gedik Ahmed Paša.

Proti přesile

Koncem července turecké lodě přistály u nejvýchodnějšího cípu Itálie, v oblasti Apulie, která tehdy byla součástí Neapolského království, několik kilometrů od Otranta. Odsud se turecké vojsko rychle dostalo k hradbám města.

Otranto tehdy doplatilo na mocenské spory mezi Neapolským královstvím a Benátskou republikou. Vojsko neapolského krále Ferdinanda I. Ferranta (1423–1494, vládl od roku 1458) totiž v té době bojovalo v Toskánsku. Vojenskou posádku města tak tvořilo pouze 400 mužů, kterým velel neapolský hrabě Francesco Zurlo, zvaný též Largo. Benátky neměly vůbec zájem vojensky zasáhnout, protože nedávno uzavřely s Osmanskou říší mírovou dohodu, která jejich obchodníkům v Konstantinopoli zajišťovala značné výhody. Navíc oslabení Neapolského království jim celkem vyhovovalo. 

Přibližně šest tisíc otrantských obyvatel se odmítlo dobrovolně vzdát. Dva týdny město čelilo ostřelování z těžkých děl. Země se prý třásla tak, že se lidé báli zřícení budov. Mezitím Turci drancovali široké okolí. V pátek 11. srpna se jim město konečně podařilo dobýt. 

Islám, nebo smrt

V noci před osudovým vpádem svolal zdejší arcibiskup Stefano Pendinelli všechny obyvatele. V emotivním projevu je vyzval k hrdinnému boji, v němž buď nepřítele porazí, nebo padnou při obraně křesťanství. Lidé pak hromadně přijímali „tělo Kristovo“ (eucharistii) k posílení ducha i těla. Když se Turci dostali do města, nastalo velké krveprolití. Velitel Francesco Zurlo pravděpodobně spolu s ostatními vojáky zahynul v boji. Podle jiných zdrojů byl zajat a později popraven. Starý arcibiskup Pendinelli prý vyčkal příchodu útočníků na svém místě v katedrále. Podle některých pramenů ho Turci rozčtvrtili, podle jiných zemřel strachem. Mnoho obyvatel bylo zabito a většina žen a dětí odvezena jako otroci do albánské Vlory. Některým se později podařilo uprchnout a podat očité svědectví o otrantském masakru. 

Gedik Ahmed Paša se však s dobytím a vypleněním města nespokojil. Přeživší chtěl přinutit k přijetí islámu. Nechal shromáždit zbylých 800 otrantských mužů (podle některých pramenů jich mohlo být i tisíc) a dal jim na výběr: islám, nebo smrt. Jako mluvčí domorodců vystoupil krejčí Antonio Pezzulla zvaný Primaldo, který spoluobčany vyzval, aby neodpadli od své víry. Kristus zemřel pro lidstvo na kříži a oni by pro něj měli udělat totéž.

Muži pak začali společně volat, že raději podstoupí smrt, než aby se zřekli Krista. Nato muslimský velitel nechal všechny zajatce přivést na nedaleký Minervin pahorek, kde jim byly setnuty hlavy. Jako první šel na smrt Primaldo. Při jeho popravě se prý stal zázrak: tělo zůstalo po setnutí i bez hlavy nehybně stát na místě. Kat byl prý tímto úkazem tak ohromen, že se chtěl stát křesťanem. Ahmed Paša ho ihned nechal nabodnout na kůl. 

TIP: Turci u Vídně: Jak pomohli čeští vojáci v obraně města?

Někteří historici, například Francesco Tateo, ovšem takovou verzi události zpochybňují. Muslimové totiž v té době většinou neměli ve zvyku nutit křesťany a židy na dobytých územích ke konverzi na islám, protože tato náboženství svým způsobem uznávali a tolerovali. Naopak ve stejném období docházelo na Pyrenejském poloostrově k násilnému obracení na křesťanskou víru po dokončení reconquisty. Masové vraždění otrantských obyvatel se nepochybně odehrálo. Jeho důvodem byla ale možná spíše snaha exemplárně zastrašit obyvatele dalších italských měst, aby osmanskému vojsku nekladli odpor. Verze o mučednické smrti otrantských mužů pro Krista tak může být jen klasickým projevem vytváření křesťanské legendy.

Podle botaniků se banánovníky začaly ve své domovině v jihovýchodní Asii pěstovat přibližně před 10 tisíci lety, tedy například ještě před domestikací rýže. O rozšíření do zbytku starého světa se později postarali arabští obchodníci, kteří také rostlině dali její dnešní název – podle arabského „banan“ neboli „prst“ – a vyšlechtili i sladší, bezsemenné kultivary podobné současné variantě.  

Banánoví baroni a houbová hrozba

Americký kontinent se do kontaktu s banány dostal až s příchodem evropských kolonizátorů, kteří s sebou na lodích přivezli i sazenice. Rostliny se v tropické oblasti dobře ujaly, trvalo však několik staletí, než se z jejich pěstování stal masový byznys. Na území USA se první banán objevil u příležitosti jubilejní Mezinárodní výstavy v roce 1876, konané ke 100. výroční vzniku státu. Návštěvníci si mohli jeden kus nevídaného ovoce koupit za 10 centů, v přepočtu na dnešní ceny asi za 50 korun: Prodával se zabalený v papíru a jedl se příborem. 

Americké strávníky si chuť žlutých plodů podmanila, což otevřelo cestu skupině prvních obchodníků: Devět let nato založili společnost Boston Fruit Company, pozdější Chiquitu, skupovali rozsáhlé pozemky v Karibiku a měnili je na plantáže. Šlo o skutečné průkopníky transkontinentálního obchodu. Jak v knize „Banány: ovoce, které změnilo svět“ připomíná Dan Koeppel: „Nikdo do té doby neslyšel, že by se ovoce vozilo lodí přes oceán.“

Zmínění obchodníci také vybudovali gigantické chladicí sklady a protkali kontinent sítí železnic čistě pro převážení ovocného nákladu. Aby zájem ještě podpořili, neváhali se „banánoví baroni“ uchylovat ke kontroverzním praktikám: Rozdávali dokonce americkým školákům letáky a propagovali v nich banány jako nezbytnou součást moderního jídelníčku.

TIP: Hořká pravda o sladkých banánech: Pesticidy, tuny odpadu a vyčerpávající dřina

V polovině 20. století se však středoamerické plantáže staly obětí houbové choroby, jež zdecimovala téměř celou úrodu. Záchrana přišla v podobě kultivaru Cavendish, který v roce 1834 přivezl vévoda William Cavendish z Mauricia. Když se ukázalo, že odrůda dokáže tzv. panamské chorobě vzdorovat, postupně drtivě převládla. Nicméně v polovině roku 2019 znepokojilo pěstitele v Karibiku zjištění, že se škůdci vrátili a podle všeho dokázali napadnout i odolné Cavendishe. Nepodaří-li se v nejbližší době vyvinout účinný fungicid, může je potkat stejný osud jako jejich předchůdce.

Davide, jak jste se dostal do Střední Ameriky? 

Původně jsem chtěl jenom do Kalifornie. Ale kvůli covidu se nedalo jet z Evropské unie přímo do USA, musel jsem nejdřív strávit dva týdny mimo Schengenský prostor. Češi a Slováci to teď dělají tak, že si napřed zajedou na dva týdny do Mexika, takže jsem tam jel taky. Namísto dvou týdnů jsem ale nakonec zůstal čtyřicet dnů a pak jsem se úplně spontánně přesunul do Guatemaly, potom do Salvadoru a Hondurasu. 

Přijde mi, že jsou rozhodnutí jen málokdy „spontánní“. Většinou spočívá v jejich jádru něco, co vás k nim přiměje. O co šlo ve vašem případě? 

Nikdy jsem v té části světa nebyl a najednou to bylo tak blízko. A navíc jsem cítil, že tam někde čeká dobrodružství. Řekl jsem si: Nějaké peníze mám, do Čech moc pospíchat nemusím, tak to vezmu směrem „dolů“ a pak si odněkud seženu letenku do Los Angeles. Vůbec jsem nevěděl, co budu na místě dělat, a taky jsem netušil, že tam zcela nedobrovolně „zkejsnu“. Celkem z toho byly dva a půl měsíce. 

Věděl jste, co chcete fotit? 

Věděl jsem, že jsou v Mexiku kartely a že fotit je bude nebezpečné. Ale stejně jsem to chtěl zkusit, jenže jsem neuspěl. Lidi vždycky řekli, že mi je pomůžou kontaktovat, ale pak se začali bát a radši dali ruce pryč. Takhle odpadal jeden kontakt za druhým. Pak jsem zkusil štěstí v Guatemale, ale zpočátku to bylo dost podobné. Jsou to prostě „latinos“: Zítra znamená za týden, za hodinu je ve skutečnosti za čtyři hodiny, možná znamená ne a ano zas možná. Úplně stejný slovník, kamkoliv ve Střední Americe přijedete. Takže když vás někdo ujišťuje, že vám pomůže, velmi pravděpodobně nemůžete čekat nic. 

A jak jste nakonec na gangy narazil? 

V Guatemale jsem se rozhodl vykašlat se na nějaké kontakty a šel jsem rovnou na ulici. Samozřejmě to nemůžete udělat sami, takže jsem kontaktoval dobrovolníky, se kterými jsem večer jezdil v sanitce. Což ovšem znamená, že nefotíte až tak gangy, jako spíš místa po jejich zločinech. 

Bylo obtížné se k záchranářům přidat? 

Bylo to docela náročné, musíte si vyběhat spoustu papírů. Jedna lokální novinářka mi napsala dopis, se kterým jsem zašel na policejní úřad. Tam ho předáte a musíte čekat třeba týden, než vám focení povolí – nebo taky ne. Takhle mi to třeba už jednou vyhořelo, když jsem chtěl ve vězení fotit členy gangů. Nicméně jsem dostal tip na novináře, který už povolení měl, s tím že se můžu přidat. Tak jsem k těm záchranářům dorazil, jenže on ne. Ale když už jsem tam byl, řekli mi, ať se přidám. Byl jsem s nimi na dvou výjezdech, ale před třetím jim to vedení zakázalo s tím, že dokud nedostanu oficiální papír, do sanitky nemůžu. A i když mě předtím ti chlápci vzali s sebou nelegálně, naštěstí z toho nikdo neměl opletačky, takže dobrý. Byla to prostě klika. Kdyby všechno jelo úředně, nikam se nedostanu. 

Jak ten výjezd probíhal? 

Skoro celý den se nic nestalo a pozdě odpoledne jsme se vraceli na stanici. Pamatuju si, že jsme pili limonádu, jenom řidič – jediný placený člověk v týmu – si přihýbal z placatky. Vtom dostal vysílačkou hlášení, pustil houkačku a udělal smykem otočku o sto osmdesát stupňů, takže jsme se všichni polili. A pak asi ve sto kilometrech v hodině vjel do úplně ucpané silnice. Naštěstí se všichni nějak domluvili a on profrčel skrz. Lítali jsme v autě sem a tam, naštěstí jsem si nerozbil foťák. Řidič mi pak gestem naznačoval pistoli a párkrát zmáčkl prst, takže bylo jasné, že se střílí. Oni neuměli anglicky a já španělsky, domlouvali jsme se jen přes aplikaci na telefonu. 

Věděl jste, co tam uvidíte?

Ne. Ještě cestou si připravovali lehátko, protože si mysleli, že mají zraněného. Nikdo nevěděl, že tam na ně čeká mrtvola. Zastavili jsme u rohového domu s otevřenými dveřmi. Dali mi stejnou vestu, jakou nosí oni, takže jsem vypadal jako oficiální člen týmu a nebyl problém se dostat za policejní pásku. Samozřejmě se na mě policajti dívali jako na mimozemšťana. V tuhle dobu nejsou běloši ani v centru města, natož na jeho okraji. 

Šel jsem dovnitř fotit, ale jakmile jsem vstoupil, uviděl jsem mrtvolu ženy ležící v kaluži krve. Krev byla všude, na gauči, na zdech… Okolo se válely nábojnice. Udělal jsem pár snímků a zeptal jsem se záchranářů, jestli půjdeme, ale řekli mi, že musíme zůstat kvůli policii. Asistence s odvozem těla patří k jejich dobrovolnické práci. Tak jsem šel ven a dal jsem si cigáro. U dveří stáli policajti, aby dovnitř nikdo nemohl. A najednou se objevila asi desetiletá holka a snažila se projít. Nechtěli ji pustit, ale nakonec jim proklouzla. Objala tu ležící paní a plakala „mama, mama“. Bylo to vážně tragické, nechali ji možná pět minut, aby se ní mohla rozloučit. O chvíli později přiběhli další členové rodiny a okamžitě začali panikařit a naříkat.

Přijde mi, že jde o nejvíc tragický snímek, jaký jsem od vás viděl. 

Jo, určitě. Už jsem zachytil spoustu tragických okamžiků v lidských životech, ale tenhle je pravděpodobně nejhorší. Kromě svého dědy a pár mrtvol ležících pod Nuselákem jsem předtím asi žádného nebožtíka neviděl. Byl to pro mě docela šok. 

Co byste řekl lidem, kteří považují focení podobné scény za neetické? 

Že zachycuju reálný život. Jde o nesmrtelný argument každého fotografa. Samozřejmě se asi najdou momenty, kdy focení neetické je, ale tady mi to přijde v pořádku. Byl jsem tam jako součást týmu, nijak jsem se neskrýval. A nikdo z médií, kterým jsem tu sérii nabídl, s ní neměl podobný problém. Uveřejnit ji nechtěli třeba proto, že před nedávnem udělali podobnou věc ze Střední Ameriky nebo se jim nehodila do plánu – ale etikou se neoháněl nikdo. Třeba editoři v The New York Times to pochválili jako fakt dobrou práci. 

Jaké jste měl pocity, když jste se večer vrátil do hotelu? 

Dlouho jsem nemohl spát. Probíral jsem se fotkama a říkal jsem si, že to snad není možný… Víte, často se mi stane, že se mi ozve někdo z mých známých z Prahy a napíšou mi: „Tak co, jak užíváš Střední Ameriku?“ A já zrovna řeším, jak si umyju krev z bot… To, že jezdím po světě a občas si dopřeju nějaké příjemné věci, ještě z mých cest nedělá dovolenou. Jen mi to pomáhá se dostat přes traumatizující zážitky. 

Navíc se mi později ozval jeden novinář, že už o mně členové toho gangu vědí. Fakt jsem dostal strach, gangy nemají novináře v oblibě a já jsem velmi jednoduše vyhledatelný na internetu. Za vraždu se v Guatemale nikomu nic nestane. Na vraha se nepřijde, a kdyby náhodou ano, policie s tím stejně nic neudělá. Všichni se bojí, a pokud by se policajti vrtali tam, kde nemají, prostě by je gangy postřílely, protože jsou mocnější. A mě prý několikrát viděli se záchranáři i s policií, takže jsem nechtěl jen tak čekat na nájemného vraha. Byl jsem úplně paranoidní, už ten večer jsem si zkoušel najít nějaký autobus do Salvadoru, jenže bez testu na covid vás stejně nikam nepustí. Takže jsem si ještě pár dní odklepal v Guatemale. 

Ale v té sérii je spousta snímků, na kterých těžce ozbrojení policisté dělají ve favele zátah na členy gangu. Takže jde jen o takové divadlo? 

Ne, to není divadlo. V tomhle případě policie hledala zbraně a chtěla se ujistit, že nikde v okolí nejsou. Skutečně zatýkali. Ale udělali to jen proto, že dostali od gangů povolení. Byl naplánovaný zátah ještě v jedné favele, ale museli ho odvolat, protože to gangy nepovolily, a kdyby tam policisté vstoupili, došlo by na střílení. A oni vědí, že nemůžou vyhrát. Kromě toho taky tolerují prodej drog. Dohoda je ale oboustranná a gangy dodržují pravidlo, že dokud policie nevstupuje na jejich území, tak si nevyřizují účty ve městě – tam se většinou nestřílí. Samozřejmě tam občas k nějaké vraždě dojde, ale obvykle gangy dohodu respektují. 

Akceptuje takové dělení moci celá společnost? 

Ano, protože se všichni bojí. Ale současně jde o velké tabu. Já jsem se jako blázen vyptával po hospodách, jestli někdo nezná členy gangu Mara Salvatrucha. A všichni se smáli, protože běloch, který se ptá na členy Mary, se jen tak nevidí. Samozřejmě ne každý gangster je zabiják, většina se živí vydíráním. Obcházejí třeba prostitutky a berou si od nich čtvrtinu výdělku. Až pokud jim ho některá nedá, tak ji zastřelí, aby se ostatní bály víc – což byl myslím i případ té mrtvé paní. Samozřejmě se v drogách točí ohromné peníze, ale na tom vydělávají hlavy gangů, finance z narkotik se kumulují nahoře. Běžní gangsteři se živí vydíráním a výpalným. 

Jak žijí ve stínu gangů obyčejní lidé? 

Není to tak, že by se neustále klepali strachy. Gangy všichni respektují a prostě se jim nemotají pod nohy. Když potřebujete něco vyřídit, chodíte za světla a netouláte se v nebezpečných čtvrtích. 

U některých snímků jste napsal, že jde o relativně bezpečná místa, ale do roku 2006 tam panovala výrazně horší situace. Díky čemu se zlepšila? 

Tak špatné to nebylo jen v Guatemale: Mara operuje v trojúhelníku Honduras, Salvador, Guatemala. Třeba honduraské San Pedro Sula a Ategusi Galpa tehdy představovaly nejnebezpečnější ghetta na světě. Dneska už je San Pedro Sula až na čtrnácté příčce. Stojí za tím nejspíš dohoda mezi gangy a vládami těch zemí, ale detaily neznám. 

Šel byste po této zkušenosti ještě fotit gangy? 

Nevím. Když si vzpomenu, jaká to byla paranoia, asi mi to nestojí za to. Víte, udělal jsem dokument o lidech, kteří trpí posttraumatickým stresovým syndromem. Nemyslím, že bych ho měl, ale současně nedokážu odhadnout, kdy se člověk přes tu hranici přehoupne. A strašně nerad bych to pokoušel. Jsem ale trochu rozpolcený, mám v Kostarice dobrý kontakt na nějaký místní gang a mohla by z toho vypadnout dobrá práce. Cítím velký drajv, ale moje druhé já do toho současně nechce. Takže… vlastně nevím. 

Jak se s takovým vnitřním konfliktem vyrovnáváte? Co nakonec ve vašem rozhodování převáží?

Moje blbost (směje se). Kdysi jsem se zařekl, že když to bude nutné, tak pro fotku umřu, ale kdyby se někde střílelo, rozhodně se tam nepoženu a zůstanu sedět za rohem. Nejsem válečný fotograf. Fotil jsem na Donbase, ale šlo o portréty. Jenže ta Kostarika mě láká. Takže uvidíme. 

„Jéééé, ten je roztomilý!“ obdivuje Irena asi desetileté sloní mládě, které v křoví u cesty hoduje na větvičkách a chobůtkem si vybírá ty nejzelenější. I tenhle sloní dorostenec ovšem značně převyšuje střechu našeho Land Roveru. „Jeď kousek dál, ať si ho můžu vyfotit zblízka!“ Potichounku popojíždíme a ze vzdálenosti několika metrů si mládě prohlížíme a fotíme. To si nás nevšímá a až za nějakou dobu jej obírání zeleně zřejmě přestává bavit. Přechází před námi cestu a se vztyčeným chobotem nedospěle troubí. „Jéééé, to je milý!“ rozplývá se Irena. Její rozněžnění ovšem rychle přechází do vyděšeného výkřiku: „Ááááá, zezadu na nás útočí slonííííí!“ 

Mít otevřené oči a dveře

Nevědomky jsme porušili jedno z nejzákladnějších tabu afrického safari – dostali jsme se mezi matku a její mládě, které se oddělilo od stáda! Ve zpětném zrcátku vidíme, jak se dominantní slonice společně s pravděpodobnou matkou tohohle drobečka řítí na naše auto. Obě samice mávají ušima a sklánějí hlavu, jakoby nás chtěly nabrat na kly! Sloní hlavy ve zpětném zrcátku rychle rostou, plyn je až na podlaze a slonice se neustále přibližují. Teprve až na trojku a při rychlosti nad 40 km/h se slonům začínáme vzdalovat. Slonice se zastavují a vypadá to, že jsou spokojené, protože dosáhly svého: zahnaly nás od svého potomka. Pro nás to ovšem bylo o fous a příště musíme být opatrnější.

Zkušení rangeři v takových situacích radí, že by měl člověk současně otevřít dveře u auta na obou stranách. Tím se zvětší profil vozu a simuluje se zastrašovací gesto, při němž slon rozevírá uši, aby odradil soupeře svou mohutností. No, nevím, zda by to v tomhle případě fungovalo…

Čekání na simulovaný útok?

Další z důležitých pravidel pro návštěvníka afrických parků říká: „Ať se děje cokoli, neutíkej a zachovej klid a rozvahu.“ Jenže to platí v případech, kdy je člověk sám tváří v tvář nějakému predátorovi. Útěk by stejně nepomohl, protože jakékoli větší zvíře, které by mohlo být pro člověka hrozbou, je ve svém prostředí vždy rychlejší. Útěk by navíc byl pro predátora signálem, že vyděšený tvor bude snadnou kořistí. 

To že jsme ujeli ale nepovažujeme za žádnou hanbu nebo hloupé porušení zásadního pravidla. Auto je v savaně při dobré sjízdnosti přeci jenom rychlejší než slon. Získali jsme další zkušenost. Člověk dělá chyby, rozumný člověk je už ale znovu neopakuje.

Slyšeli jsme radu, jak rozpoznat skutečný sloní útok od předstíraného ataku, jenž má protivníka pouze zastrašit a přinutit k útěku. Pokud je napadení jen simulované, slon mává chobotem a nijak si jej nechrání. Při skutečném útoku si slon vždy chrání citlivý konec chobotu tím, že jej schová jakoby blíž k tělu. Jenže tenhle příznak je velmi zrádný. Slon totiž pohybuje chobotem vždy a teprve v posledních vteřinách před útokem jej odkloní a schová. Tenhle okamžik bychom sice možná dokázali rozpoznat, ale už těžko bychom měli čas na něj reagovat.

Mnoho zkušených rangerů by s námi souhlasilo a možná by dodali, že když slon přitáhne uši k hlavě, kterou by se jakoby chtěl zabořit do země, je zle. (Je to podobné okamžiku, kdy kočkovitá šelma stáhne uši.) V tuto chvíli se slon cítí „zahnán do kouta“ a nemůžeme od něj očekávat žádné ohledy ani taktizování. Jen přímý útok.

Období dešťů a prezidentští sloni

„Našeho“ prvního slona jsme v divoké přírodě viděli před mnoha lety v Keni. Na horizontu byl sotva vidět a byl celý červený! Později jsme si ověřili, že sloni jsou často zbarveni zeminou, která je typická pro místo jejich pobytu. Během dalších let jsme na našich cestách pozorovali víc a víc slonů, ale vždy v prostředí suchých, vyprahlých savan.

Náš pohled na slony coby obyvatele vyprahlých plání jen občas přicházející k napajedlu, se zásadně změnil při návštěvě Botswany a Zimbabwe. Tam jsme měli možnost pozorovat stohlavá stáda krátce po období dešťů. Tráva byla všude zelená a všude okolo bylo dostatek vody. Tady jsme viděli na vlastní oči šťastné „vodní“ slony a jejich sociální projevy.

Jen v národním parku Chobe žije okolo 120 000 slonů! V severozápadní části Zimbabwe, v parku Hwange a jeho okolí zase přebývají tzv. „prezidentští sloni“, kteří se nebojí lidí ani aut. Nemají problém přiblížit se i na velmi malou vzdálenost a chobotem zvědavě osahat váš fotoaparát. 

Plavání v sevřeném útvaru

Vodní prostředí nám odhalilo méně známou stránku sloního života. Především sloni překonávající širokou řeku Chobe nám asi hned tak nevymizí z paměti. Zdálky vidíte nad vodní hladinou nejprve něco jako písty motoru, které se v pravidelném rytmu vynořují a zase potápějí. Nejprve sudé, pak liché – jako by plavání bylo „dvoutaktní“. Ze začátku jsme vůbec nevěděli, oč se jedná a pochopili jsme teprve v okamžiku, kdy sloni začali vystupovat z řeky na břeh. Stádo asi 30 zvířat plavalo „tělo na tělo“. Každý slon se chobotem „držel“ zad slona před ním a v neměnném rytmu se „šnorchlováním“ nadechovala vždy právě jen jedna polovina chobotů. Mezi nádechy se pak sloni ujišťovali, že se jim zvíře před nimi nevzdaluje a stádo se v silném proudu bylo schopno neustále držet v semknutém tvaru. 

K našemu úžasu bylo ve stádu i velké množství slůňat. Včetně těch, která se narodila sotva před pár měsíci. Ta byla obklopena těly dospělých slonů ze všech čtyř stran a aby se neoddělila od ostatních, plavala (respektive byla postrkována) v „bazénku“ tvořeném těly svých starostlivých ochránců. Sotva se mládež dostala na břeh, okamžitě začala skotačivě dovádět, honit se a postrkovat. 

Pravidla vodní lázně

Sloni ovšem nepotřebují jen vodu překonat a napít se z ní. Od vodních ploch se jim vůbec nechce a v přírodních bazénech se dokážou povalovat nesmírně dlouho. Ve velké oblibě mají i velké bahnité jámy, v nichž se rochní podobně jako malá prasátka. Ryjí kly do země, převracejí se z boku na bok, nebo dokonce „válejí sudy“ přes záda. Nechybí ani ostřikování chobotem, kterým nabírají řídkou bahnitou směs a postřikují všechny části těla – seshora, zespodu, ze stran, aby pokožka byla pokryta opravdu po celém těle. Vše završuje poprášení zabahněného těla sypkým materiálem, což připomíná pudrování. Tak se slon zbavuje parazitů, chrání svou kůži a zároveň získává i nezbytné minerály.

Pohyb slonů u vody má svá jasně daná a naprosto logická pravidla. Zvířata se nejprve napijí a teprve pak probíhá koupel a bahnění. Díky tomu pijí čistou a nezkalenou vodu a později se mohou dosyta vyřádit. Měli jsme možnost pozorovat terén, ve kterém se pohybovalo několik velkých stád. Napajedla, bahniště i místa se sypkým prašným pískem byla od sebe teritoriálně oddělena. Jakoby podle nepsaného jízdního řádu se sloní skupiny rotačně vyměňovaly mezi těmito místy, aby všichni uspokojili své potřeby a nikdo nebyl omezován. 

Vodní bufet i páření

Viděli jste slona, který se ve vodě pase na zatopené trávě jako hroch? Chobotem je nejprve pod vodou vytržen trs trávy. Slon krouživými pohyby namotá co největší množství stébel, podobně jako když chceme vytrhnout několik mrkví najednou. Pod vodou je vytržený trs pečlivě vyprán, aby se kořínky rostlin zbavily bahna. V následující fázi je sousto krouživým máváním otřepáno nad sloní hlavou a teprve pak jej slon labužnicky vloží do úst. Slon tak denně zkonzumuje 60–80 kilo trávy a obstaráváním potravy stráví většinu dne. Na spánek mu pak zbývají pouhé 2–4 hodiny!

Ve vodní lázni se sloni nejen myjí, osvěžují a krmí. Dochází zde i k páření. Sloní samice je schopná zabřeznout jen několik dní v roce, kdy pachem hormonů láká svého partnera. Pokud se samec samici líbí, dovolí mu, aby se k ní zezadu přiblížil a opřel se plnou vahou o její záda. Páření je velmi obřadné, samec hladí samici chobotem po zádech a ta dokonce přivírá oči. Samotný akt ovšem v průměru trvá 45 sekund. Kopulujícího páru si všimnete na velkou vzdálenost, protože ostatní slony ve stádu dvojice výrazně převyšuje. 

TIP: Málo známý sloní příbuzný: Na pláži s pralesními slony

Pozorování života slonů ve vodním prostředí ve velkých skupinách, jejich vzájemné chování a sociální vztahy jsou nezapomenutelnou záležitostí pro všechny, kdo milují přírodu a chtějí se o ní dozvědět víc. Z tohoto pohledu jsou sever Botswany a severozápadní část Zimbabwe naprosto ideálními místy.

Problém tkví v tom, že u kosmických objektů nebyl v době jejich zrodu nikdo, kdo by zmáčkl stopky. Proto věk stálic odvozujeme z jejich vlastností plynoucích z analýzy elektromagnetického záření, jež od nich přichází. Ze vzhledu spektra můžeme velmi přesně odhadnout, v jakém vývojovém stadiu se daná hvězda nachází, a určit tak její odpovídající věk. 

TIP: Jak se určuje stáří hvězdy?

Pokud však dojde k zásadní změně hvězdné struktury, může stálice „klamat tělem“ a zdát se mladší, než by odpovídalo jejímu skutečnému věku – podobně jako některé známé herečky. K popsanému jevu zřejmě dochází, pokud vyvinutá hvězda ve stadiu rudého obra přijde o svoji chladnou obálku, například velmi intenzivním proudem ve výtryscích aktivních galaxií. Připomíná to kosmetický peeling, po němž stálice zdánlivě omládne, neboť vzdálenému pozorovateli odhalí své méně opotřebované vnitřní vrstvy. 

Dále existují tzv. modří opozdilci – obří hvězdy, které z jiné blízké kolegyně odčerpaly čerstvé palivo, aby pak domněle omládly, podobně jako pověstní upíři.