Amou Hajim již léta přežívá na skládce v íránské provincii Fárs. 94letý podivín je svého druhu místní celebritou – jeho příběh obletěl svět již v roce 2014 a od té doby na svém životním stylu nezměnil vůbec nic. Živí se tím, co najde mezi odpadky a nepohrdne ani mršinami, které sesbírá u silnice. Žízeň hasí výhradně dešťovou vodou z louží, jinak se ale vodě vyhýbá jako čert kříži – podle svých slov se nemyl již 68 let.

Hajima nedávno navštívil tým lékařů z teheránské nemocnice, které zajímal jeho zdravotní stav. Muž absolvoval sérii testů, které zahrnovaly vyšetření na hepatitidu, AIDS a zjištění přítomnosti nejrůznějších bakterií a parazitů. Ukázalo se, že kromě trichinelózy (parazitického onemocnění způsobeného hlísticemi) se těší překvapivě dobrému zdraví. I toto zjištěné onemocnění u něj podle lékařů ale probíhá bezpříznakově. 

TIP: Dvanáct let se nesprchuje: Před zápachem ho chrání hodné bakterie

V čem tkví kouzlo zdravotní odolnosti podivínského Íránce lékaři netuší. Podle doktora Gholamrezy Molaviho, který Hajima vyšetřoval, se jako nejlogičtější vysvětlení jeví, že si během dlouhých let strávených v extrémních podmínkách vyvinul enormně silný imunitní systém.

Aktualizováno:  Íránec Amou Hadži zemřel letos v říjnu ve svých 94 letech. Paradoxně se tak stalo poté, co ho místní donutili k návštěvě lázní.

Dopoledne 26. února 1948 zatkla tajná policie generálního tajemníka národně socialistické strany Vladimíra Krajinu. Odvedli jej do Petschkova paláce, kde sídlila vyšetřovna Státní bezpečnosti a tam mu oznámili, že byl zadržen „pro vážné podezření, že připravoval útěk“. Avšak ještě téhož dne odpoledne byl propuštěn na svobodu, údajně na základě intervence prezidenta Beneše. Krajina později vzpomínal, že ti, kdož jej zatýkali (alespoň někteří z nich) byli Rusové. On sám se prý domníval, že se jednalo o sovětskou NKVD. Jeden z nich mu prý řekl: „Eto mirovaja revoljucija, vy znajetě?“

Jde ovšem o jedinou indicii, že se na únorovém státním převratu podíleli také Sověti. I když možná existuje ještě jeden náznak, který by mohl sovětskou stopu podporovat. 

Ruský spisovatel Sudoplatov v knize Rozvědka a Kreml, která vyšla roku 1996 v Moskvě, tvrdí, že již koncem roku 1947 v Praze působila sovětská brigáda zvláštního určení o 400 mužích. Uvádí rovněž, že už v lednu 1948 předal rezident v Praze Zubov prezidentu Benešovi sovětský návrh „důstojně opustit svůj úřad a předat vládu Klementu Gottwaldovi“. Sudoplatovova tvrzení však působí tak nevěrohodně, že snad ani nemá cenu se jimi zabývat. Ostatně neexistují žádné dostupné prameny, které by jejich pravdivost alespoň naznačovaly. Totéž platí i o svědectví Krajinově; kromě jeho tvrzení nemáme k dispozici žádný jiný důkaz o přítomnosti nějakých agentů Kremlu v Československu. 

Nedostatek rudých úředníků

Je samozřejmě nesporné, že sovětská politická místa vývoj bedlivě sledovala nejen v průběhu samotné vládní krize, ale už i dlouho předtím, a že měla zájem na tom, aby se komunisté dostali k moci. Už v průběhu roku 1947 přestali Sověti tolerovat politiku KSČ, hlásící se ke „specifické československé cestě k socialismu“, kterou po válce prosazoval Gottwald.

V červnu 1947 vyslali do Prahy pracovníka Oddělení zahraniční politiky ústředního výboru Všesvazové komunistické strany (bolševiků) Guljajeva, jehož následná hlášení vypadala velmi znepokojivě. Zdůrazňoval v nich, že komunisté nedokázali dostatečně infiltrovat státní aparát. To, co se stalo bezprostředním spouštěčem vládní krize v únoru 1948, se Guljajevovi zdálo být nedostatečným: „Ve státním aparátu je velmi málo komunistů, dokonce i na ministerstvech, která řídí komunisté,“ hlásil do Kremlu. „Tak například na ministerstvu vnitra, které řídí Nosek, je ze 48 vedoucích odborů a oddělení jenom 14 komunistů…“

Hlášení pro Kreml

Ve sbírání zpráv o situaci v Československu sovětské orgány pokračovaly i v roce 1948. Už 19. února odešly do Moskvy důležité informace o československých ozbrojených silách. Obsahovaly Seznam velitelského sboru československé armády k 1. únoru 1948, informaci o stavu pražské vojenské posádky a zprávu o ozbrojených silách Sboru národní bezpečnosti. Seznam velitelského sboru čs. armády sice nebyl zcela kompletní, ale poskytoval důležité informace o většině velících důstojníků od ministra národní obrany po velitele 13. pěší brigády. Kromě jejich funkce, hodnosti a příjmení uváděl i údaje o politické orientaci každého z nich, se zdůrazněním, zda dotyčný je „komunista“, příslušník jiné politické strany Národní fronty, či „reakcionář“. Podobné údaje obsahovala i zpráva o pražské vojenské posádce.

Informace o československé policii se zaměřovala spíše na počty jejích členů a jejich rozmístění; konkrétních příslušníků velitelského sboru si všímala pouze tehdy, pokud se jednalo o členy komunistické strany.

Aleksandrova zpráva

Vládní krizi sovětská místa samozřejmě věnovala zvýšenou pozornost. Podrobnou zprávu o jejím průběhu sovětské velvyslanectví v Praze poslalo do Moskvy 27. února 1948. Z jejího textu je zřejmé, že vznikala v těsné spolupráci s vedením KSČ. Nelze pochybovat o tom, že sovětské ministerstvo zahraničních věcí získávalo velmi dobré informace také z jiných zdrojů. Jen tak si lze vysvětlit, že pracovník IV. evropského oddělení sovětského ministerstva zahraničních věcí Aleksandrov poslal už 2. března 1948 náměstkovi ministra Valerianu Zorinovi podrobný rozbor situace v zemi s vytýčenou strategií dalšího postupu.

Úkol sovětské politiky spatřoval zcela pragmaticky v „upevnění a prohlubování“ sovětského vlivu v Československu. KSČ a její ideologie měly v jeho podání sloužit jen jako prostředek k dosažení tohoto cíle. Aleksandrov upozorňoval, že v ČSR jsou silné vazby na Západ a že mnozí veřejní činitelé ve svých projevech zpochybňují „ideologické základy marxisticko-leninského učení“; jako příklad uvádí předsedu sociálně demokratické strany Laušmana, historika Slavíka a také „Beneša“, čímž měl nepochybně na mysli úřadujícího prezidenta Československé republiky. Mimochodem, z jeho zprávy se dozvídáme, že v této době v Československu trvale žilo „více než dva tisíce sovětských občanů“.

Přátelské politické rady

Prostředky k dosažení sovětského cíle – tedy upevnění vlivu SSSR v Československu – spatřoval Aleksandrov v oblasti kulturní a politické. Za základ úspěchu pak označoval pomoc Komunistické straně Československa ve snaze upevnit čerstvě nabytou moc. Za nezbytné pokládal přimět československé „přátele“ (tedy komunisty), aby ještě před plánovanými volbami přijali zákony o zemědělské reformě (čímž Sověti rozuměli „konfiskaci vlastnictví půdy nad 50 ha“) a znárodnění všech průmyslových podniků s více než 50 zaměstnanci.

Za stejně důležitou pokládal Aleksandrov likvidaci „reakčních elementů“ především v „pravých stranách“, přičemž výslovně jmenoval Demokratickou stranu na Slovensku, Stranu slobody, Československou stranu národně socialistickou a Československou stranu lidovou, ale také v armádě a státním aparátu. Aleksandrov zdůraznil, že zvláštní pozornost je třeba věnovat „čistce v aparátu československého ministerstva zahraničních věcí, mimořádně zaneřáděném reakčními elementy, v jeho čele jako dříve stojí Jan Masaryk“ (o pouhý týden později již byl Jan Masaryk mrtev).

V této souvislosti měli českoslovenští „přátelé“ využít jak skutečnosti, že v důsledku značného „tlaku širokých lidových mas levé elementy v pravých stranách, armádě a státním aparátu projevují v současné době velkou aktivitu v boji proti reakčním elementům“, tak i faktu, že Státní bezpečnosti padlo do rukou „velké množství kompromitujících materiálů“ o podryvné činnosti představitelů „pravicových“ stran, státního aparátu a armády.

Dále se komunisté podle Aleksandrova měli zaměřit na zajištění svého vlivu v takových organizacích, jako byl Sokol, Svaz zemědělců (čímž nepochybně myslel Jednotný svaz českých zemědělců), ale také v mládežnických organizacích, především vysokoškolské provenience, které jsou „opěrnými body reakční mládeže v Československu“. 

Docenili sílu lidu

Vedle výše zmíněné zprávy sovětského velvyslanectví o průběhu státního převratu v Praze, která je laděna velmi přátelsky vůči vedení KSČ, máme k dispozici ještě jedno hodnocení, které vzniklo a do Moskvy dorazilo po stranické linii. Jeho autorem je tajemník Všeslovanského výboru Medveděv a zpráva je datována 29. března 1948.

Její autor, který dramatické dny od 20. února do 11. března 1948 v Praze osobně prožil, hned v úvodu konstatuje, že „vůdcové Komunistické strany Československa nedostatečně znali síly lidu Československa a do značné míry je podceňovali. Až v průběhu únorových událostí 1948 se přesvědčili o výjimečné roli politických akcí, podporovaných širokými masami pracujících“.

Teprve vítězství v tomto střetnutí podle něj dokázalo vedení KSČ, že pouze důsledná a nekompromisní politika boje proti vnitřní reakci, k níž podle tajemníka Všeslovanského výboru ostatní strany Národní fronty jednoznačně patřily, a pouze skutečná rozhodnost v prosazování dalších „demokratických“ změn v životě země mohou upevnit pozice lidové demokracie v zemi a její rozvoj.

TIP: Školení a prověrky: Jak probíhala disciplinace KSČ po únoru 1948?

Tajemník Medveděv současně do Moskvy sdělil, že z rozhovorů s některými funkcionáři KSČ (například Kopeckým a Geminderem) nabyl dojmu, že propadli pocitu sebeuspokojení a že zjevně přeceňují výsledky politických změn v Československu a vyjadřují názor, že nyní KSČ (což znamená i Československo) jakoby nejen „dohnala“, ale i „předehnala“ kde koho. Mnoho sovětských interních materiálů obsahuje překvapivé množství kritických zmínek a ostrých hodnocení postupu a činnosti vedení Komunistické strany Československa v době, kdy ono samo bylo přesvědčeno o své úspěšnosti. 

Planetární vědci rádi studují krátery – jsou pro ně cenným zdrojem informací o minulosti planet, jejich vývoji a stáří povrchu. Analýza vzniku kráterů ale bývá komplikovanou záležitostí a vyžaduje řadu dat i správně formulovaných předpokladů.

Pokud jde o Mars, vědci se doposud domnívali, že řada kráterů na povrchu rudé planety vznikla v krátkých epizodách během historie. K těmto epizodám mělo docházet po rozpadu větších planetek. V takovém případě by ale rytmus vzniku kráterů na rudé planetě musel značně kolísat.

Bombardování rudé planety

Anthony Lagain z australské Curtin University a jeho tým jsou ale přesvědčeni, že s marsovskými krátery je tomu jinak. Podle jejich výsledků je povrch Marsu během posledních 600 milionů let, tedy zhruba od konce zalednění Země v období „sněhové koule“, před počátkem pozemských prvohor, bombardován meteority v pravidelném rytmu.

TIP: Výzkum australského kráteru prozradil, jak často Zemi zasahují větší meteority

Vědci během svého výzkumu využili nový algoritmus pro detekci kráterů a prostudovali celkem 521 impaktních kráterů rudé planety, jejichž průměr přesahuje 20 kilometrů. V rámci tohoto souboru kráterů jich během posledních 600 milionů let vzniklo pouhých 49. Lagain s kolegy jsou proto přesvědčeni, že dosavadní představy o krátkých epizodách intenzivního bombardování v historii Marsu jsou důsledkem rozdílů v zachovávání kráterů do dnešní doby.

Odborníci si již dávno všimli, že příjem rodiny či míra její chudoby ovlivňují mozky dětí, které rodina vychovává. K důsledkům chudoby pro dítě patří slabší výsledky ve škole, nižší výdělky a horší zdraví. Až doposud ale scházely přímé experimentální důkazy působení chudoby na vývoj dítěte.

Právě takové výsledky přináší průlomová, důkladná a stále probíhající studie amerických badatelů, která nese označení „Baby's First Year“. Neuroložka Kimberly Noble z Kolumbijské univerzity a její spolupracovníci v rámci tohoto výzkumu zjišťují, jak se může na kognitivním a emočním vývoji velmi malých dětí projevit zlepšení chudoby.

Experiment s chudobou

Vědci do tohoto experimentu vybrali tisícovku amerických matek čerstvě narozených dětí s nízkým příjmem. Vybrané rodiny pocházely z New York City, New Orleans, Omahy a Minneapolisu. V rámci experimentu matky dostávaly buď 333 dolarů (asi 7 240 Kč) nebo 20 dolarů (asi 430 Kč) měsíčně, během prvního roku života dítěte. Peníze byly v hotovosti a matky s nimi mohly naložit dle libosti.

TIP: Genetici varují: Když děti vyrůstají v chudobě, zapíše se to i do jejich genů

Unikátní výzkum bohužel zkomplikovala koronavirová pandemie. Z původní tisícovky rodin se mohlo osobně zúčastnit měření elektrické aktivity mozku dítěte jen 435 z nich. Vědecký tým studie „Baby's First Year“ v těchto dnech zveřejnil první výsledky. Ukázalo se například, že u dětí matek, které obdržely vyšší částky, dochází v mozku k vyšší elektrické aktivitě. Projekt nicméně pokračuje dál. 

Badatelé se snaží zjistit, zda jsou pozorované rozdíly v elektrické aktivitě mozku trvalé a zda mají nějakou spojitost s budoucím kognitivním vývojem dítěte. Také by se rádi dozvěděli, které konkrétní faktory souvisejí se zvýšením elektrické aktivity v mozku u dětí, jejichž matky dostávaly vyšší příspěvky.

Schopnost mozku hudbu vnímat a dávat jí smysl patří bezesporu k jednomu z velkých zázraků odehrávajících se v naší nervové soustavě. Vědci hudbu definují jako organizovaný zvuk, s nímž se pojí harmonie, melodie, dynamika, hlasitost, rytmus a tempo a zvukové vlastnosti označované jako „barva“. Zpracování těchto prvků v čase je pro náš nervový systém komplexní činností, která zaměstnává téměř každou oblast mozku. Nicméně místo aby nám ze změti tónů, rytmů a melodií „šla hlava kolem“, zažíváme naopak mnohdy až euforické pocity. Jak je to možné? 

Pod magnetickou rezonancí 

Každý má rád jiný typ hudby: Zatímco někdo se dojímá nad tóny Beethovena, jiný upřednostňuje rock či pop. Výzkumy ovšem ukazují, že navzdory osobním preferencím má poslech hudby u všech lidí jedno společné: Badatelé mluví o tzv. sjednocujícím efektu. 

Psychiatr Daniel Abrams ze Stanford University School of Medicine to potvrzuje: „Navzdory rozdílnému vkusu každého z nás ‚zažívají‘ naše mozky hudbu velmi podobným způsobem.“ V rámci jeho výzkumu poslouchali účastníci, kteří neměli žádné formální hudební vzdělání, čtyři symfonie od významného anglického skladatele 18. století Williama Boyce, zatímco jejich mozek skenovala funkční magnetická rezonance.

Vědci zjistili, že hudba měla na všechny dobrovolníky téměř stejný efekt: Aktivovala mozkové oblasti, které se podílejí na pohybu, plánování, pozornosti a paměti. Navíc se ukázalo, že při jejím poslechu „vypínáme“ okolní zvuky jako hluk na ulici či motory aut. Zdá se, že hudba dává našim mozkům mnohem větší smysl než náhodné zvuky. Podle Abramse spočívá vysvětlení v tom, že se opakuje, je melodická a organizovaná.

Zábava pro davy a evoluční výhoda 

Psycholog a neurovědec Daniel J. Levitin z McGill University v Montrealu rovněž tvrdí, že hudba lidi sjednocuje – jednoduše právě proto, že ovlivňuje mozek každého z nás stejně. „Není naší přirozeností vyrazit dobrovolně do davu dvaceti tisíc lidí. Pokud jde ale o koncert Muse nebo Radiohead, tak to uděláme. Je to ona sjednocující síla, kterou získáváme pouze z hudby a z ničeho jiného,“ vysvětluje. 

Ve své knize This Is Your Brain on Music (volně přeloženo Tvůj mozek na hudební vlně) Levitin také uvádí, že hudba sehrála v minulosti významnou roli z evolučního hlediska: Napomáhala utužovat sociální vazby a zlepšovala i kondici našich předků. Fakt, že měla pro evoluci člověka určitý význam, potvrzují rovněž další badatelé. Pravděpodobně šlo o způsob, jak se děti hravou formou učily řeč, či o pomůcku, jak si zapamatovat důležitou znalost nebo dovednost a předat ji dalším generacím. Hudba však mohla být například i účinným pomocníkem, pokud bylo nutné neusnout na hlídce u večerního ohně. 

Jedním z jejích „kouzel“ je zřejmě opakování, což je nám velmi blízké. Náš mozek do značné míry pracuje s opakujícími se procesy: Na základě toho, co už známe, totiž prakticky neustále předpovídá, co se bude dít dál. Jde o rytmus dechu, srdce, ale například i chůze – a podobně je tomu také v případě rytmu písně. Aniruddh Patel z The Neurosciences Institute of San Diego považuje hudbu dokonce za transformační techniku, protože „není jen produktem mentálních schopností našeho mozku, ale má i moc náš mozek měnit“.

Čajkovskij, nebo Beatles? 

Nabízí se ovšem jiná otázka: Pokud hudba spojuje, proč někteří z nás rádi poslouchají Čajkovského, zatímco jiní upřednostní třeba Beatles? Odpovědět se pokouší neurolog Oliver Sacks, autor knihy Musicophilia. Ve svém experimentu, který prováděl mimo jiné sám na sobě, se snažil ukázat, jak různé druhy hudby aktivují mozek s různou intenzitou. Nechal si pustit dílo Johanna Sebastiana Bacha, které poslouchal již od svých pěti let, a následně některé Beethovenovy sonáty, jež ho nikdy příliš nezaujaly. Přitom pozorně sledoval, jak se u skladeb cítí, a zaznamenával tyto prožitky na kapesním zařízení umožňujícím hodnotit emoce v rámci stupnicové škály. Práci jeho mozku přitom sledoval tým vědců pomocí magnetické rezonance. 

Po skončení pokusu Sacks konstatoval, že zatímco u poslechu Bacha se cítil skvěle, Beethoven ho „nechal chladným“. Jeho subjektivní pocity odpovídaly i výsledkům na magnetické rezonanci: Při poslechu Bacha byl jeho mozek výrazně excitován, zatímco u druhého autora nikoliv. K tomu, aby mohla hudba rozvinout své „kouzelné“ účinky, je tedy zřejmě zapotřebí ještě jeden detail – musí se nám líbit. 

Sex, drogy a rokenrol

Bádání neurologů v posledních desetiletích ukázala, že za libé pocity spojené s hudbou odpovídá látka zvaná dopamin, která přenáší nervové impulzy. Tento hormon se tvoří v hypotalamu – části mozku o velikosti mandle, jež řídí množství základních tělesných procesů: například teplotu, pocení, hlad, žízeň nebo sexuální vzrušení. Je známo, že dopamin má výrazný vliv na naši náladu. Běžně se aktivuje po příjemných zážitcích, třeba po dobrém jídle nebo pohlavním styku. A často se skloňuje i v souvislosti se závislostmi – ve zvýšené míře se vyplavuje například u narkomanů po užití drogy nebo u gamblerů po výhře v hazardu. 

Tým pod vedením neurovědkyně Valorie Salimpoorové prováděl výzkum s využitím pozitronové emisní tomografie a potvrdil, že poslech hudby produkci dopaminu ovlivňuje. Kromě hypotalamu se aktivuje také centrum mozku zvané striatum, jež má na starosti řadu funkcí: od vnímání pohybu přes podporu učení až po ovlivňování vyšších aspektů osobnosti, například důvěry či altruismu. Poslech hudby dokáže dokonce vyvolat euforické zážitky, protože produkce dopaminu může být stejně vysoká jako při největším emocionálním vzrušení. Hudba tedy skutečně mění chemii našeho mozku, a Daniel Levitin proto může klidně říct: „Víme, že lidé užívají hudbu stejně jako drogy.“ 

Lék téměř zázračný 

Samostatnou kapitolu představují účinky hudby na lidské zdraví. Znali je už naši předci – kupříkladu v antickém Řecku či ve starém Egyptě se hudbou běžně zaháněly duševní strasti. V Bibli se zase dočteme, že David léčil hrou na harfu krále Saula trpícího depresemi. 

Poslední studie ukazují, že naši předkové měli pravdu – pozitivní vliv hudby se prokázal při léčbě a rekonvalescenci řady zdravotních potíží, včetně mrtvice. U běžců, kteří na svých iPodech poslouchali oblíbené skladby, byla zaznamenána větší vytrvalost. Hudba však zvládne dokonce zmírnit průběh demence a Parkinsonovy choroby, schizofrenie či bipolární afektivní poruchy. Zmíněné nemoci souvisejí s poškozením dopaminových drah – a právě hudba pomáhá tyto dráhy obnovit. Uzdravování pomocí tónů se označuje jako muzikoterapie a má velmi příznivý vliv mimo jiné na lidi trpící koktavostí a dalšími vadami řeči. 

Mozartem ke genialitě? 

Lékařství však není jedinou oblastí, kde hudba prokazatelně pomáhá. V roce 1993 zkoumali neurologové z University of California vliv Mozartovy sonáty D dur pro dva klavíry na hodnotu IQ – a přišli se senzačním závěrem, jejž uveřejnili mimo jiné v časopise Nature: Vysokoškoláci, kteří zmíněnou sonátu poslouchali 10 minut, dosahovali následně v IQ testech o 8–9 bodů lepších výsledků v oblasti prostorové inteligence. Efekt zvýšeného kvocientu přetrval asi 10–15 minut. 

TIP: Vědci tvrdí: Komu je přes třicet, už v hudbě nic nového neobjeví

Neurologové pod vedením Frances Rauscherové tehdy zdůrazňovali, že se účinek vztahuje pouze na prostorové myšlení, nikoliv na inteligenci obecně. V důsledku následné medializace se ovšem rozšířil názor, že poslech Mozarta učiní člověka chytřejším, což se projeví zejména u dětí. Pod vlivem uvedených informací pak v roce 1998 žádal například guvernér státu Georgia Zell Miller o dotaci ze státního rozpočtu, aby mohlo být každému novorozenci zasláno jedno CD s klasickou hudbou. A vlna hudebního šílenství se i mimo školky šířila dál – třeba na americké bizoní farmy, kde zvířatům třikrát denně pouštěli Mozarta, aby dávala lepší mléko. 

Pozdější analýzy efekt Mozartovy hudby zpochybnily a ukázaly, že stejně pozitivní, avšak krátkodobý vliv má třeba poslech děl Franze Schuberta. Jedno se však potvrdilo: Skladby slavného hudebního génia skutečně léčí – výrazné zlepšení stavu se v jejich případě podařilo prokázat například u epileptiků. 

Drahé polovičce Vojina Kusice odjakživa vadilo, že z obýváku nevidí na příjezdovou cestu, a nemá tak přehled o dění na ulici. Vojin tento „zásadní“ nedostatek zprvu řešil stavebními úpravami. S odchodem do důchodu však získal spoustu volného času, proto dům přenechal synovi a sobě s manželkou postavil nový – na otočné platformě. Splnil tak choti sen o proměnlivých scenériích za okny a rovněž jí umožnil nastavit si výhled přesně podle chuti. A když k nim zamíří nechtěná návštěva, může jí prý uhýbat dveřmi před nosem…

V posledních letech lidé stále více dbají na to, co se jim objevuje na talíři, což se zejména mezi mladšími generacemi projevuje rostoucí oblibou vegetariánské stravy. Ta z jídelníčku obecně vylučuje veškeré maso včetně ryb či mořských plodů a v některých případech i jiné potraviny živočišného původu. Podle druhu konzumovaných potravin lze vegetariánskou stravu rozdělit na několik základních podkategorií, z nichž téměř nejpřísnější je strava veganská, která z jídelníčku striktně vyřazuje veškeré produkty živočišného původu včetně mléčných výrobků, vajec nebo medu.

Zatímco „klasické“ vegetariánství (většinou si pod ním představíme laktoovovegetariánství) je dnes většinovou společností víceméně akceptováno, veganství, je-li dobrovolné, mnozí považují za extrémní a zdraví škodlivé. Přesto se k němu z různých důvodů ať už kulturních, náboženských, environmentálních, či zdravotních v posledních letech uchyluje čím dál více lidí. Například ve Velké Británii se počet veganů mezi lety 2014 až 2019 zečtyřnásobil. Odhaduje se, že v různých evropských zemích veganský typ výživy v současnosti preferuje něco mezi jedním až deseti procenty obyvatel, přičemž v České republice se toto číslo pohybuje mezi jedním až dvěma procenty lidí.

Krok do neznáma

Vzhledem k rostoucí popularitě veganství se jeho dopadům na lidské zdraví či schopnostem uspokojit všechny nutriční požadavky věnuje stále více vědců. Výsledky části dosavadních výzkumů nedávno přezkoumala skupina badatelů pod vedením Dimitry Bakaloudiové z Aristotelovy univerzity v Thessalonikách, která výsledky své systematické přehledové studie (metaanalýzy) zveřejnila na jaře 2021 v časopise Clinical Nutrition.

Cílem jejich práce, do níž bylo zahrnuto 48 studií provedených na území několika evropských států (a celkem 12 096 veganů), bylo posoudit „vhodnost veganské stravy z hlediska příjmu makro- a mikroživin u dospělé evropské populace a zhodnotit, zda tento typ stravy dokáže poskytnout všechny nezbytné živiny v souladu s doporučeními Světové zdravotnické organizace (WHO)“. Vedle toho vědci sledovali rovněž to, jak se vegani a lidé konzumující živočišnou i rostlinnou stravu (všežravci nebo omnivoři) liší co do celkového příjmu energie či indexu tělesné hmotnosti (body mass index, BMI).

Autoři víceméně v souladu s předchozími studiemi zjistili, že celkový energetický příjem je u veganů v průměru nižší než u běžné populace, nicméně ve většině případů se pohybuje v doporučovaném rozmezí. Vědci však připomínají, že při výpočtu doporučeného denního kalorického příjmu je potřeba zohledňovat hmotnost, výšku, věk, pohlaví či míru pohybové aktivity subjektu, takže zhodnotit, zda je veganská strava v tomto ohledu opravdu dostatečná, není z dostupných údajů zcela snadné.

Faktem zůstává, že vegani bývají v průměru štíhlejší a mívají příznivější hodnoty BMI. Jeden výzkum kupříkladu odhalil, že veganky jsou v průměru o pět kilogramů lehčí než neveganky. Co se týče příjmu základních makroživin, tedy bílkovin, sacharidů a tuků, obvykle ve veganské stravě jasně převládají sacharidy a nadprůměrně vysoký je v důsledku hojné konzumace ovoce a zeleniny příjem vlákniny, která se podílí na regulaci hladiny krevního cukru a snižuje riziko vzniku cukrovky druhého typu. I u vlákniny však platí, že všeho moc škodí, a její nadbytek ve stravě může vést k zažívacím potížím či zhoršenému vstřebávání některých vitamínů a minerálů.

Nedostatek bílkovin?

Celkové množství přijímaných tuků se podle zmíněné přehledové studie mezi vegany a nevegany v podstatě neliší. Odlišná je však skladba konzumovaných tuků. U veganů bývají méně zastoupeny mononenasycené a nasycené mastné kyseliny, kdežto nadprůměrně polynenasycené mastné kyseliny. Ty jsou základní složkou tuků a tělo si je nedokáže syntetizovat, proto je musí získávat z potravy. Patří mezi ně například omega-3 nenasycené mastné kyseliny, o nichž se předpokládalo, že mají příznivý vliv na kardiovaskulární systém a snižují riziko infarktu myokardu, nicméně v posledních letech byly tyto účinky zpochybňovány.

Jako největší problém z hlediska makroživin se u veganství obvykle uvádí nedostatek bílkovin, což souvisí i s tím, že rostlinné bílkoviny bývají hůře stravitelné než živočišné. Uvedená studie skutečně zjistila, že vegani přijímají méně bílkovin než nevegani, což ovšem neznamená, že při konzumaci pouze rostlinné stravy nelze dostatečný příjem zajistit. O tom koneckonců svědčí fakt, že v rámci jednoho výzkumu, který se touto otázkou zabýval, na doporučenou hranici nedosáhla „pouze“ asi čtvrtina veganských subjektů.

Zdá se tedy, že při správné skladbě potravin doporučeného množství bílkovin docílit lze, a pravděpodobně to platí i pro některé esenciální aminokyseliny, jichž se zpravidla ve veganské stravě vyskytuje méně. Klíčem je tedy rozmanitost konzumovaných potravin, jež slouží jako zdroj bílkovin, ať jsou to luštěniny, ořechy, či obiloviny. Zajímavostí může být, že sója, která je u veganů často nejvýznamnějším zdrojem bílkovin, patrně souvisí s nižším rizikem rozvoje rakoviny prostaty.

Od A po železo

Zatímco v případě makroživin se problémy spojené s veganským jídelníčkem nejeví tak kriticky a lze se jich podle všeho vyvarovat vhodnou skladnou potravin, s mikroživinami už je to trochu horší. Deficit podle zmíněné přehledové studie nehrozí například u vitamínů B1, B6, B9 (folát), C a E ani u minerálů či stopových prvků, jako je železo, fosfor, hořčík nebo měď. Trochu nejasná je situace u vitamínu A, kterého vegani skutečně přijímají méně, jak naznačují některé výzkumy, nicméně jeho sérová koncentrace bývá dostatečná.

Nižší příjem se týká také dalšího vitamínu rozpustného v tucích: vitamínu D, který je důležitý například pro zachování pevnosti kostí či správné fungování imunitního systému. Ani v tomto případě ale hodnoty většinou neklesají pod hranici, za níž bychom jeho množství označili jako deficitní. Vitamín D mohou vegani vedle vystavování se slunečním paprskům doplňovat například konzumací hub nebo výrobků, jež jsou o tento vitamín obohaceny (tofu, cereálie apod.).

Problematická je však kombinace nedostatečného příjmu vitamínu D a vápníku, kterého je ve veganské stravě kvůli vyřazení mléčných produktů také málo. Vápník pocházející z rostlinných zdrojů má navíc nižší biodostupnost (podíl látky, která se dostane do krevního oběhu). Nízká koncentrace vápníku v krvi (zvlášť v kombinaci s nízkou hladinou vitamínu D, který podporuje vstřebávání vápníku) se dává do souvislosti s křehkostí kostí a skutečně bylo zjištěno, že vegani trpí zlomeninami asi o 30 procent častěji než lidé konzumující běžnou stravu. V případě vápníku je tedy opět důležité zařadit do jídelníčku dostatek potravin s vysokým obsahem tohoto minerálu, popřípadě produkty o něj obohacené.

Stopové, ale důležité

Nedostatek veganům hrozí i v souvislosti s některými minerály a stopovými prvky. Hovoříme především o zinku, který se vyskytuje hlavně v mase, mléčných produktech či vejcích a jehož deficit může vést ke zhoršenému duševnímu zdraví, průjmům nebo dermatitidě (záněty kůže). Vegani také přijímají nižší množství selenu, jenž se podílí na regulaci funkce štítné žlázy či správné činnosti imunitního systému. Nedostatek hrozí rovněž u jodu.

Vůbec nejzásadnější problém ve veganském jídelníčku představuje významně (několikanásobně) nižší podíl vitamínu B12 než doporučuje WHO, neboť tento vitamín se v dostatečném množství vyskytuje pouze v potravinách živočišného původu. Jeho deficit se může projevovat významnými neurologickými či hematologickými (s krvetvorbou souvisejícími) potížemi. Jeho nedostatek se navíc projevuje s určitým časovým odstupem a u veganů může být dočasně maskován vysokou koncentrací folátu. V případě vitamínu B12 je tedy kriticky důležité jeho doplňování ve formě suplementů či potravin o něj obohacených.

A co děti?

Problém s většinou studií, jež se věnují veganskému stravování, spočívá v tom, že se obvykle zaměřují pouze na dospělé subjekty. S rostoucím počtem veganů ale přibývá také rodičů, kteří veganskou stravu servírují i svým dětem. Vzhledem k tomu, že děti mají v různých fázích vývoje odlišné výživové nároky než dospělí, existuje riziko, že některá obecná doporučení pro dětské vegany nemusejí stačit. V článku publikovaném zkraje roku 2021 v časopise Proceedings of the Nutrition Society odbornice na výživu Mairead E. Kielyová uvádí, že otázka vhodnosti veganské stravy u dětí je stále velmi kontroverzní.

Byť podle některých vědců lze u dětí živených veganskou stravou docílit adekvátního přísunu jednotlivých živin, vyžaduje to nesmírně pečlivou skladbu jídelníčku, který bude brát ohled na všechny mikro- a makroživiny, jichž je ve veganské stravě nedostatek (víceméně všechny uvedené výše), i na horší biodostupnost některých vitamínů, minerálů a stopových prvků pocházejících z rostlinných zdrojů.

Kielyová dodává, že zatímco podle amerických autorit může být důkladně naplánovaná veganská strava vhodná „ve všech fázích životního cyklu včetně těhotenství, kojení, útlého i pozdějšího dětství, adolescence, pozdního stáří i pro sportovce“, v Evropě panuje v souvislosti s veganským stravováním velmi malých dětí znepokojení, neboť existuje příliš velké riziko, že takové děti budou trpět nedostatkem některých živin a nevratně to naruší jejich vývoj. To jen dokládá, že jednoznačná odpověď na tuto otázku neexistuje.

Věda z krve

Do diskuse o veganské stravě u dětí přispěla zajímavým výzkumem skupina finských autorů, kteří své závěry začátkem roku 2021 publikovali v časopise EMBO Molecular Medicine. Vědci provedli průřezovou studii, které se zúčastnilo 40 dětí (veganů, klasických vegetariánů nebo všežravců) s věkovým mediánem 3,5 roku. Během ní tyto děti ve školce jedly buď veganskou, nebo běžnou (omnivorní) stravu navrženou výživovým specialistou, a další potraviny konzumované během dne se zaznamenávaly pomocí dotazníku.

Následný rozbor krevního séra u všech veganů odhalil nedostatek vitamínu A a hraniční hodnoty vitamínu D. Měli i významně nižší hladinu DHL a LDL cholesterolu v krvi a totéž platilo i pro esenciální aminokyseliny a kyseliny dokosahexaenové. Ze studie také vyplynulo, že veganská strava u malých dětí do jisté míry mění metabolismus, ačkoli není jasné, jaké to může mít následky. Autoři každopádně zdůrazňují, že „stravovací doporučení pro děti nelze extrapolovat ze studií provedených na dospělých veganech“.

Potřeba dalšího výzkumu

Z uvedených výsledků je zřejmé, že v případě dospělého člověka veganská strava – při pečlivé skladbě jídelníčku a doplňování některých hůře dostupných vitamínů a minerálů pomocí suplementů nebo potravin o tyto látky obohacených – dokáže zajistit adekvátní přísun všech potřebných živin. Poněkud ošemetnější je situace u dětí, neboť v tomto případě máme k dispozici jen velmi málo dat a riziko, že dojde k narušení vývoje, rozhodně není nezanedbatelné.

Pokud se i přes veškerá rizika – která se dají významně snížit například laktoovovegetariánským či semivegetariánským jídelníčkem – rodiče odhodlají krmit své dítě přísně veganskou stravou, měli by své rozhodnutí bezodkladně konzultovat s odborníkem. Je též žádoucí, aby dítě bylo pod trvalým dohledem lékaře, který bude pravidelně kontrolovat jeho zdravotní stav. Ani tak samozřejmě nelze zaručit, že vše proběhne zcela bez problému. To ukáže až čas a děti, jež dnes z rozhodnutí rodičů dostávají pouze veganské potraviny, budou víceméně pokusnými králíky, kteří ukážou, nakolik je tato cesta schůdná.

TIP: Biftek vs. brokolice: O vegetariánství bez předsudků s odbornicí na výživu

Lze předpokládat, že studium vlivu veganské stravy na zdraví i vývoj člověka se v následujících letech stane ještě důležitější součástí vědeckého výzkumu. Odborníkům se podaří zodpovědět mnohé nastolené otázky spojené s tímto životním stylem, například jestli přínosy jako nižší krevní tlak, příznivější BMI nebo pravděpodobně nižší riziko kardiovaskulárních onemocnění či rakoviny nejsou vykoupeny jinými zdravotními potížemi.

Patrně nejvýznamnějším a trvalým počinem prvního Lucemburka na českém trůnu v oblasti mecenátu bylo založení svatovítské katedrály, jejíž stavbu umožnil vyčleněním desátku z královských příjmů ze všech stávajících i budoucích stříbrných dolů. Stalo se tak ovšem až na samém sklonku jeho vlády. Jak reprezentoval svou osobu a své země během 36 let panování?

Panovnická sídla

Jako český král, lucemburský hrabě a významný aktér v říšské politice i na francouzském dvoře obýval Lucemburk řadu příbytků, z nichž málokterý měl charakter trvalého sídla, o nějž pečoval a kam se vracel. Ač se zdá, že vedl život jen v sedle, je podepsán pod několika hrady a stavbu jiných inicioval. Výzkum ukázal, že v Čechách strávil více času než v Lucembursku, a to především v prvním desetiletí, méně pak po konfliktu s Eliškou v roce 1322, kdy se intenzivně věnoval svému dědictví na západě Říše. Z korunních zemí pobýval nejčastěji ve Vratislavi. 

Protože palác na Pražském hradě se po požáru roku 1303 nalézal v neobyvatelném stavu, byla pro mladý královský pár upravena rezidence na Staroměstském náměstí, tehdy hlavním tržišti Většího Města pražského. Užívali ji při pražských pobytech zřejmě až do odchodu královny do Bavor roku 1322. Z rozsáhlého sídla se zachovala jen její obytná věž (donjon), dnešní dům U Kamenného zvonu.

Hradní palác našel ještě kralevic Karel po svém návratu do Čech v říjnu 1333 v ruinách. Někdy je počátek jeho výstavby spojován s pokusem o usazení druhé manželky Jana Lucemburského Beatrice Bourbonské v Praze, kam dorazila v lednu 1336.

Kronikář Petr Žitavský nicméně uvádí: „(…) v téže době nařídil král Jan, aby se více stavělo a pracovalo dle galského způsobu (čili ve stylu francouzské gotiky) jak na hradě pražském, tak i na Větším Městě v jeho domě. Vskutku však ty stavby, které se nyní provádějí na hradě, byly dříve začaty markrabím Karlem.“ Ostatně už v červnu 1334 přijela do Prahy Blanka z Valois s družinou. Beatrice v městě nad Vltavou ovšem dlouho nevydržela, dala mu vale už v červnu 1337.

Švagr francouzského krále

Když byl Jan Lucemburský dotazován, proč se více nezdržuje v Čechách, odvětil prý, že půda rodné vlasti je mu nejsladší. Tam patřil k jeho rezidencím především rodový hrad Lucemburk, z něhož dodnes zbyly jen nepatrné části základů (stavba byla v 19. století zlikvidována). Držel také další významná sídla v zemi, z nichž nejraději měl podle svědectví Guillauma de Machaut hrad Durbuy na ostrově na skále obtékané řekou Ourthe, jenž se na místě stále hrdě tyčí.

Od roku 1322, kdy král provdal svou sestru Marii za Karla IV. Sličného (na jejichž dvoře byl vychován Karel IV.), jeho podpora francouzských zájmů zesílila a byl častým hostem královského páru. Když se stal rádcem nového panovníka Filipa VI. (1328), dostal v Paříži darem palác Maison de Nesle. Stál u hradeb mezi městskými branami Saint Honoré a Montmartre a ještě na konci 15. století byl označován L’Hôtel de Bohême. Později přešel na Janovu dceru Jitku (Bonu) a pak na její děti. Luxusní stavba se zahradou se ale nedochovala a na jejím místě stojí Obchodní burza. 

Po roce 1332 získal Jan hrabství a rezidenci po Robertu III. z Artois, který byl obviněn ze zfalšování dokumentů a odsouzen k vyhnanství. Tento hrad, Mehun sur Yèvre, je vyobrazen na iluminaci skvostných Přebohatých hodinek vévody z Berry (Lucemburkova vnuka). Od roku 1340 tu žila Janova žena Beatrice a později ho jako svůj nejoblíbenější užíval právě Jan z Berry. Spojení s francouzskou dynastií se odráželi i v lucemburské dynastické reprezentaci, například použitím lilií ve výzdobě.  

Jan stavitel 

Ještě živá památka Janova otce císaře Jindřicha VII. v severní Itálii, jehož Dante Alighieri vítal jako „nového Caesara a Augusta“, napomohla tomu, že český král počátkem třicátých let přijal nabídku Bergama a dalších lombardských měst a stal se jejich pánem, byť ne na dlouho. V Bergamu dal postavit pevnost la Rocca, v Brescii Rocca sul colle Cidneo, v Lucce se spokojil zabráním pevnosti Augusta, jejíž donjon připomínal věžovitou stavbu domu U Kamenného zvonu. 

V Čechách se Jan Lucemburský opíral o hradní soustavu posledních Přemyslovců. Podle kastelologa Tomáše Durdíka založil údajně Adršpach a Preitenstein u Nečtin, přičemž ani v jednom případě není Lucemburkův podíl písemně doložen. Preitenstein postavený na stolové hoře představoval u nás neobvyklý typ hradu vojenského charakteru s řadou staveb pro ubytování vojska a volnou plochou pro stany i vojenské vybavení, a postrádal proto palác.

Dalšími stavbami král pověřil ambiciózní šlechtice, jimž je udělil v léno. Mezi tyto hrady přizpůsobené i pro pobyt panovníka náležel Střekov, Kamýk, Prácheň, Kyšperk a Hus. Kromě Kamýku šlo o velké hrady napodobující podle Durdíka architekturu posledních Přemyslovců s obvodovou zástavbou. Nákladná zahraniční politika pak krále donutila postupně je zastavit. Nejdůležitější objekty Karel po svém návratu do vlasti vykoupil. 

Pražské arcibiskupství

Jak už bylo zmíněno v úvodu, pamětihodný skutek učinil Jan Lucemburský 23. října 1341. Tehdy přišel na zasedání svatovítské kapituly a věnoval jí desátek horního regálu. Z něj se měla financovat nejen stavba nového kostela, ale také zřízení nových náhrobků českých patronů sv. Václava a Vojtěcha a jejich výzdoba stříbrnými deskami, pozlacenými sochami a drahými kameny (výzdobu náhrobků pořízenou markrabětem Karlem totiž roku 1336 použil k jinému účelu). 

K založení svatovítské katedrály došlo současně se zřízením pražského arcibiskupství. O ně usilovali už Přemyslovci, avšak uspěli až první Lucemburkové. Vhodná příležitost se hledala od roku 1342, kdy na papežský stolec v Avignonu usedl Kliment VI., vlastním jménem Pierre de Rosières, přítel kralevice Karla z časů jeho pobytu na francouzském dvoře. Počátkem roku 1344 pak vrcholil spor papeže s císařem Ludvíkem Bavorem a s Karlem se počítalo jako jeho protikandidátem. Tehdy Lucemburkové dosáhli vydání papežské buly (30. dubna 1344), jež povyšovala pražské biskupství, dosud závislé na mohučském arcibiskupovi, na samostatné arcibiskupství, jehož hlavou papež jmenoval Arnošta z Pardubic. 

Nádherné dílo

V Avignonu byl také vybrán první stavitel chrámu Matyáš z Arrasu, jenž měl bohaté zkušenosti z jihofrancouzských hutí. Podle latinského nápisu nad jeho bustou v triforiu katedrály byl vedením pražské huti pověřen roku 1342. Tehdy však v Avignonu nepobýval Karel, ale Jan Lucemburský a Arnošt z Pardubic, který patrně od konce třicátých let působil v králových diplomatických službách na papežském dvoře. Traduje se, že mistra Matyáše do Prahy přivedl Karel, jenž dlel v Avignonu v roce 1344. 

Právě u příležitosti vysvěcení Arnošta z Pardubic na pražského arcibiskupa byla 21. listopadu 1344 založena i katedrála. Kanovník Beneš Krabice z Weitmile, sám jeden z ředitelů chrámové stavby, o tom v kronice píše: „Potom přijel i český král Jan a jeho syn Karel do Čech a konali slavnostní sněm v městě Praze k poctě boží a patronů Pražského kostela. (...) Na této slavnosti položili český král Jan, moravský markrabě Karel, první pražský arcibiskup Arnošt a Jan, syn krále Jana, před časem vyhnaný z Tyrol, základy a první kámen Pražského kostela, který byl s pomocí boží postupem času vybudován jako neobyčejně nádherné dílo.“

Listopadovým slavným událostem byl přítomen klérus, šlechta i mnozí hosté. Přestože však jako zakladatel a hlavní donátor figuruje v listinách král Jan, má se za to, že za ideou osamostatnění české církve a vybudování metropolitního chrámu stál především Karel. 

Zahrada Panny Marie

Jan Lucemburský byl však zcela jednoznačně zakladatelem prvního kartuziánského kláštera v Čechách s názvem Zahrada Panny Marie (1342). K stavbě, která se nacházela za hradbami Malé Strany na úpatí Petřína, poblíž Újezda, krále snad inspiroval jeho strýc Balduin, který založil kartouzu v Trevíru. Podle soudobých pramenů šlo o „podivuhodné a chvályhodné dílo, dům obzvlášť vznešený a slavný“.

TIP: Cizincem v Čechách: Čím si Jan Lucemburský znepřátelil českou šlechtu?

Vedle roudnického a zejména zbraslavského kláštera byl i tento spojován s hnutím devotio moderna, nové, osobnější zbožnosti. Klášter ale vypálili husité a už v 15. století zanikl, dnes ho připomíná jen Kartouzská ulice. 

Francis Arthur Rycroft (1913–1944) byl od svých šesti měsíců vychováván v sirotčinci a ve 14 letech se začal živit jako námořník. V roce 1935 jej ale zlákala kariéra u armády a vstoupil do Královského tankového sboru.

Tankista průzkumníkem

Začátek války jej zastihl jako řidiče a radistu u 6. královského tankového pluku v Egyptě. Vyznamenal se během první bitvy u El Alameinu, když se výrazně podílel na zničení silné nepřátelské pozice: „Dne 22. července 1942 objevil nepřátelské postavení vzdálené asi 500 yardů (457 m, pozn. red.) od našich předních pozic jižně od hřebene Ruweisat. Tato pozice byla umístěna v proláklině a bránily ji protitankové kanony, kulomety, ostnatý drát a minová pole."

„Štábní seržant Rycroft vyrazil pěšky kupředu a ze vzdálenosti 300 yardů (274 m, pozn. red.) zmapoval všechna obranná zařízení. Následně osobně řídil palbu pluku na různé zjištěné cíle, zatímco stál na svém tanku. Během toho utrpěl zranění, ale okamžitě po ošetření se vrátil do akce. Celá akce vyústila ve zničení osmi německých PzKpfw III nebo PzKpfw IV a několika děl bez jakýchkoliv ztrát a umožnilo jí pohrdání tohoto důstojníka svou osobní bezpečností.“

Cesta do Evropy

Statečný voják se dočkal v prosinci 1942 povýšení na poručíka a v srpnu 1943 na kapitána. To již sloužil u 46. královského tankového pluku, v jehož řadách bojoval na Sicílii a později i v samotné Itálii. Další hvězdnou hodinku prožil 3. listopadu 1943, kdy se hned ráno po zranění velitele ocitl v čele eskadrony. Vedl svou jednotku do útoku na hřeben San Salvo a čelil přitom palbě protitankových i samohybných děl, stejně jako nepřátelských tanků.

Odpoledne vyrazili Němci do nebezpečného protiútoku, který obchvacoval pravé křídlo pluku. Rycroft měl tou dobou k dispozici už jen sedm bojeschopných tanků, ale přesunul je na kritické místo a pomohl odrazit nápor 12 nepřátelských obrněnců podporovaných pěchotou. Během dne dokázal nejen velet své eskadroně, ale také zničit dva tanky a několik dalších poškodit. Nadřízení úspěch ocenili nejen udělením Válečného kříže, ale také povýšením na majora. Francis Rycroft si však obojího příliš neužil. Již v únoru 1944 podlehl zranění.