Když se v roce 1283 vrátil do země mladý, teprve dvanáctiletý Václav II., obklopili jej důvěrníci a rádci jeho otce v čele z Purkartem z Vimperka a důležitou roli začal u dvora hrát také nový pražský biskup Tobiáš, člen moravského rozrodu Benešoviců.

Předchozí část: Válka a politika: Pán Opavy ve vádě s Falkenštejnem (1)

Podle jediného věrohodnějšího zdroje, který představuje Zbraslavská kronika, se královna Kunhuta Uherská pokusila si Václava po jeho návratu naklonit a usmířit se s ním. Chlapec po určité době podlehl matčiným slovům i stesku a pozval ji do Prahy. Její milenec Záviš z Falkenštejna zatím vyčkával na Moravě, protože si nebyl jist svou situací.

Když se podařilo královně „mateřským lichocením“ a pomocí některých šlechticů, jež ovlivnila, mladého krále uchlácholit, prominul Václav Závišovi jeho prohřešky a pozval jej ke dvoru. Pak Falkenštejn, člověk protřelý a zřejmě do značné míry charismatický, získal Václavovo přátelství a podřídil mladíčka svému vlivu.

Vzestup a pád

Vítkovec okamžitě také jednal ve věci zajištění mocenských pozic u dvora. Provedl krátce po Vánocích 1283 jakýsi palácový převrat a prosadil do nejvyšších úřadů své příbuzné. Zakrátko začalo napětí mezi oběma stranami eskalovat, nakonec ale došlo 24. května 1284 k smíření s tím, že šlechtici z obou stran slíbili Václavovi II. věrnost, osobní závislost, službu, stejně jako zachovávání míru. Závišův vliv u dvora však pokračoval dále, Vítkovec držel vládní otěže fakticky ve svých rukou. 

Na začátku září 1285 ovšem zemřela královna Kunhuta, s níž se Záviš nakonec spojil manželským poutem. Václavův otčím nyní chtěl hledět jen vysoko a začal vyjednávat u uherského dvora v Budíně, kde v klášteře dominikánek pobývala již nemladá sestra krále Ladislava IV. Kumána Alžběta, žena nepříliš valné pověsti. Na konci března 1288 se pak v Uhrách slavila svatba Záviše, který se vydával za opavského knížete, a princezny, zběhlé jeptišky, již si odvezl v létě do východních Čech na hrad Svojanov, kde se oddávali lásky hrám. Vůbec celá Závišova výprava do Uher svědčí více o jeho dobrodružné a ambiciózní povaze i egoismu než o státnické uvážlivosti, s níž se podle některých starších historiků měl snažit o opětovné povznesení českého království.

Někdy na samém konci roku 1288 přijel Záviš na královský dvůr do Prahy oznámit narození syna a zřejmě i pozvat královský pár na křtiny. Avšak Václav II. se tajně dohodl s předními šlechtici, kterým připomněl jejich slib římskému králi Rudolfovi, že ho pomohou zbavit Závišovy osoby. Když se Falkenštejn vracel z města na Hrad, byl v přízemí věže sousedící s královským palácem zajat dvanácti ozbrojenými urozenci a uvržen do věže při vnitřní bráně, snad dokonce v řetězech. 

Zrádce v řetězech

Závišovi příbuzní byli postupně zbaveni vysokých hodností a v krátkosti vystoupili proti králi v ozbrojeném odporu. Nešlo zřejmě o celý rozrod Vítkovců, hlavními nositeli vzdoru byli Závišův bratr Vítek z Krumlova a Hluboké a švagr Hroznata z Úžic a jeho synové. Jejich hněv se obrátil hlavně proti biskupu Tobiášovi, v němž spatřovali zřejmě hlavního podněcovatele králova postupu. Vyplenili mu městečko Pelhřimov a další statky a zajali jeho bratra Čeňka z Kamenice. Povstání doutnalo po celý rok 1289, Václav neměl evidentně dost sil se s ním vypořádat.

Situace se změnila na jaře 1290, kdy do Prahy dospěl nevelký, ale zato silný kontingent bojovníků od krále Rudolfa. V létě pak začalo tažení proti pevnostem Závišových příbuzných a měl to být sám Václavův tchán, kdo navrhl, aby Záviše, jehož mezitím odsoudil pro zradu zemský soud, vodili od hradu ke hradu jeho straníků a vyhrožovali jeho smrtí. Pevnosti tak padaly jedna po druhé. Byly obsazeny Budějovice a začalo se s obléháním Hluboké, kterou držel Vítek z Krumlova.

Český král mezitím odjel ke svému tchánovi do Erfurtu a velením byl pověřen jeho nevlastní bratr, vévoda Mikuláš. Ten získal moc nad Závišovým životem a smrtí. Vězni bylo nyní zřejmé, že se blíží konec, protože Vítek odmítl hrad vydat. Nechal si proto podle kronikáře Otokara Štýrského přivolat kněze, kterému se vyzpovídal. Vzletnou řečí měl pak oslovit přítomné pány, postěžovat si na svůj osud a varovat je před králem. Vévoda ale jeho řeč přerušil a nechal jej stít. Došlo k tomu 24. srpna 1290, jeho tělo bylo pohřbeno ve vyšebrodském klášteře.

Oko za oko

Hradní posádka prý nechtěla zprvu věřit, že popraveným byl Záviš, a proto vyslala jakousi ženu, která totožnost mrtvého potvrdila. Když se tak stalo, nechal Vítek v odvetu ihned setnout zajatého Čeňka z Kamenice. Žena přinesla zároveň zdrceným obhájcům návrh, podle nějž jim král nabídl prominutí vin, když mu budou holdovat a Vítek odejde navždy ze země. K tomu dostali sedmidenní lhůtu. Vítek nakonec opustil hrad a zemi. Uchýlil se do Vídně, pak do Uher, kde také zemřel.

TIP: Plody zakázané lásky: Jak se žilo přemyslovským levobočkům

Epilog představuje Václavovo tažení do Polska v roce 1300, během nějž byl korunován polským králem. V jakési tvrzi tam zajal další Závišovy bratry a příbuzné a nechal je popravit. Do konfliktu se ale dostal i s nevlastním bratrem Mikulášem, jemuž odňal otcovské Opavsko, kam se levoboček už nikdy nevrátil. Zemřel v Brně roku 1318, to však byl již 13 roků mrtev i sám Václav II., poslední velký Přemyslovec.

Německá armáda prováděla za první světové války experimenty s montáží běžných polních děl na nové lafety s vyšším rozsahem náměru, ale zásahy představovaly spíš otázku velkého štěstí, jelikož úsťová rychlost těchto děl byla prostě příliš nízká na to, aby se dalo efektivně mířit. Navíc neustále rostly výkony letadel, která létala rychleji a ve větších výškách, takže logicky rostly i požadavky na protiletadlové kanony.

Image

Čtěte také

Zrození legendy dvou světových válek: Protiletadlové kanony K-Zugflak (1)

Němci sice používali Kruppova děla ráže 77 mm vytvořená proti balonům a vznikaly i nové kanony této ráže včetně (tehdy velmi progresivních) samohybných verzí na podvozcích automobilů, ale ani to nestačilo. Němci vnímali jako vážný problém přibývající nálety britských těžkých bombardérů, z nichž některé se pohybovaly ve výškách prakticky na hranici dostřelu německých kanonů; o šanci na zásah nemluvě.

Bratři jiných ráží

Mezi nepočetné výjimky ale náležely právě původně námořní kanony kalibru 88 mm, které to dokázaly, a proto vzbudily zájem německé generality. Zbraně se jevily jako dobrý základ, zásadní nevýhodu však představovala montáž na statických lafetách, které neumožňovaly rychlou změnu pozice. Armáda požádala zbrojovky o nová protiletadlová děla, ale s tím, že mají být (pokud možno) mobilní. Hmotnost těchto zbraní sice nedovolovala montáž na nákladní automobily, která se uplatňovala u 77mm kanonů, nabízelo se však řešení ve formě tažených přívěsů, případně také železničních vagonů.

Vývojové projekty se rozběhly u dvou největších výrobců výzbroje vilémovské armády (Krupp a Rheinmetall – znám též pod jménem Ehrhardt). Armáda tak dostala dvě sady návrhů, z nichž ta od společnosti Rheinmetall obsahovala kanony ráže 88 a 105 mm, kdežto Krupp přidal ještě projekt 80mm děla.

Omezený počet stopětek

Generálové v každém případě podpořili všechny návrhy, a tak se vyvíjelo celkem pět různých, byť technicky velmi podobných zbraní. Kanony se nalézaly na křížových lafetách se čtyřkolovými podvozky, jež byly optimalizovány pro motorovou trakci. Krupp použil u svého přívěsu masivní kovová kola, kdežto Rheinmetall sáhl ke kolům s pneumatikami. Kanony kalibru 105 mm se vyráběly také v dalších verzích, jelikož obě firmy dodávaly i stacionární zbraně a Rheinmetall navíc i dělo na železničním podvozku.

Zbraň ráže 105mm se však příliš neosvědčila, neboť bez lafety vážila kolem čtyř tun a každý náboj pak 25 kg, což velmi komplikovalo přesuny a obsluhu. Nakonec proto obě německé zbrojovky během první světové války vyrobily jenom něco přes čtyřicet protiletadlových kanonů ráže 105 mm, které sloužily pro střežení některých strategicky důležitých objektů v týlu. Mezi takto chráněné objekty příznačně patřily i areály samotných zbrojovek.

Označení pro pokusnou službu

Jako optimální se ale nejevily ani kanony ráže 80 mm, kterých firma Krupp postavila 78 kusů. Sice nabízely dobrou pohyblivost i snadnou obsluhu, ovšem balistické výkony nepostačovaly, takže generálové a představitelé obou zbrojařských korporací dospěli ke shodnému názoru, že cestu vpřed a správný kompromis reprezentuje protiletadlový kanon ráže 88 mm. V roce 1916 se proto definitivně rozhodlo o preferenci tohoto kalibru a do arzenálu císařské armády byla o rok později zavedena zbraň s názvem 8,8-cm K-Zugflak L/45. Termín „Zugflak“ uváděl, že jde o tažený protiletadlový kanon (Zugflugabwehrkanone) a písmeno K upřesňovalo určení pro motorovou trakci (Kraft).

Označení neobsahovalo rok vstupu do výzbroje, protože se zdá, že se nejednalo o definitivní přijetí do řadové služby, nýbrž spíše o službu pokusnou. O tom ostatně svědčí i skutečnost, že pod uvedeným označením figurovaly hned dva odlišné, ačkoli podobné, typy od konkurenčních firem. Německá armáda patrně chtěla oba nejprve prověřit, aby si pak vybrala jeden definitivní, jenž by dostal označení včetně roku oficiálního vstupu do služby. Některé zdroje sice používají názvy Flak 16 či Flak 17, jenže dobové německé dokumenty takové termíny neznají. Jedná se zřejmě o označení vzniklá až po válce, kdy je užívali zástupci vítězných velmocí a snad také německý Reichswehr, ale během první světové války byly kanony známy skutečně jenom jako K-Zugflak.

Tiberius Julius Caesar Augustus byl v pořadí druhým císařem říše římské. Působil až nebývale „normálně“ a vlastně docela schopně. Zvlášť když přihlédneme k tomu, že jeho přímým nástupcem byl Caligula a na trůnu impéria se dalších stoletích usadilo nemálo svérázných tyranů, diktátorů a šílenců. 

Tiberius měl přirozený talent vojevůdce i dobrého manažera. Za třiadvacet let vlády zbrzdil tempo výbojů a soustředil se na upevnění hranic. Zavedl sérii hospodářských reforem, naplnil pokladnice, vedl si poměrně svědomitě. Škoda, že v dobových pamětech téměř zapadá zpráva o počinu, kterým se od svých předchůdců i následovníků odlišil. Tiberius se totiž nevědomky zapsal do dějin kriminologie, jako velmi bystrý vyšetřovatel. 

Nehoda, nebo zločin?

Není zločinu bez oběti, a ta nechybí ani v případu, který se udál někdy roku 24. Je jí Apronia, mladá a podle všeho velmi pohledná žena. Jednoho rána ji nalezli zcela bez života na kamenné dlažbě přímo pod oknem její ložnice. Pád z takové výšky musel být jistě smrtící, ale co přesně ho způsobilo, už zůstávalo poněkud nejisté. Světlo poznání do toho jistě mohl vnést manžel krásné Apronie, prétor Marcus Plautius Silvanus. Tou dobou tvrdě spal v manželském loži, vlastně jen pár kroků od místa nehody. Mohl být korunním svědkem, ale zrovna tak hlavním podezřelým. Jenže to by v Římě musela působit nějaká policie či vyšetřovatelé. Taková funkce nebo profese tu ale tehdy vůbec neexistovala.

Na vlastní pěst

Římané totiž ostře oddělovali vnímání věcí soukromých od věcí veřejných. Zkažený chléb nebo smrduté ryby na tržišti? To byl problém všech, stejně jako nepořádek na ulicích nebo přeplněné městské toalety. Ale do cizích zavražděných manželek, otrávených mužů nebo probodnutých levobočků, do dění za dveřmi domů a paláců nikomu z poctivých lidí nic nebylo. Ani vláda a senát do takového činu neměla z moci své funkce co intervenovat. Pokud byla Apronia skutečně zavražděna, bylo úkolem jejího ochránce – manžela – zjednat osobně nápravu. V praxi to znamenalo vypátrat na vlastní pěst viníka, najít příslušného žalobce (nebo se jím stát), a smluvit stání u veřejného soudu. Pokud tedy nechtěla rodina obviněného vyplatit příslušnou kompenzaci. 

Zábava z nudy

Nedá se rozhodně říct, že to by Silvanus s iniciativou přeháněl. Snad sázel na to, že jemu coby prétorovi, jednomu z nejvyšších úředníků říše, to nikdo nevytkne. Evidentně ale pozapomněl na to, čí vlastně byla Apronie dcera. Což byla kritická chyba. Její otec, Lucius Apronius, totiž ani na moment nevěřil v nějakou nešťastnou náhodu. Asi o vztahu Apronie a Silvana věděl svoje. Hodí se zmínit, že pokud byl Silvanus jedním z nejvyšších úředníků říše, Apronius patřil k těm úplně na samém vrcholu. Konzul, ověnčený čestnými tituly a hodnostmi, včetně vyznamenání ornamenta triumphalia, potlačoval povstání v Dalmácii a válčil v Germánii a Frísii. Po všech stránkách platil za muže, kterého si vážil senát i Řím. A byl zadobře i s císařem. 

Byl to nakonec Lucius Apronius, který se vydal za Silvanem, aby ho vyzpovídal ohledně okolností skonu své dcery. A narazil prý jen na samé hrubosti a neuctivosti: Silvanus prý tvrdě spal a o ničem neví. Jeho žena nejspíš spáchala sebevraždu. Hotovo. Dále už jen nabídl blíže nespecifikovanou sumu jako formální vyrovnání za ztrátu blízké osoby. Nevíme, kolik to bylo, ale Apronius se nabídkou cítil být uražen. Žádal spravedlnost. A uměl si pomoci kontakty na nejvyšších místech. Vydal se za Tiberiem, který se nejspíš zrovna náramně nudil. Právě jeho majestát pak vedl k rozřešení celé detektivky. 

Pikantní detektivka

Rozhodně totiž nebývalo zvykem, že by „vláda“, tedy císař v doprovodu své stráže, někdy vpadl do domu svobodného římského občana. Tiberius tak ale učinil a podrobil Marka Silvana „výslechu“. Jeho nesouvislé a vzájemně si odporující odpovědi císaře neuspokojily. Zcela proti zvyklostem se rozhodl pro obhlídku místa činu. V ložnici zaznamenal „nelad a nepořádek“ – snad stopy zápasu. Z toho císař vyvodil důkaz a definitivní podezření. Předložil své závěry Senátu, jež bídného vraha odsoudil k trestu smrti. Matka odsouzeného prý využila svého vlivu, aby do jeho cely propašovala dýku. Silvanus si tak mohl vzít život bez veřejné hanby. Při pokusu ale selhal a žíly mu nakonec musel podřezat otrok.

TIP: Řím v zajetí plamenů: Zapálil legendární město skutečně císař Nero?

Císař Tiberius si nicméně mohl připsat první čárku za vyřešený kriminální případ. Že přitom pracoval s výpověďmi svědků, křížovým výslechem hlavního podezřelého a obhlídkou místa činu, tedy skutečně „moderními vyšetřovacími metodami“, si nejspíš neuvědomoval. Jeho úspěchu nahrálo i to, že pachatel si byl natolik jist svou nedotknutelností, že se ani nepokoušel po činu zahladit stopy na místě vraždy. A přitom jen stačilo uklidit. To, že by vám v Římě na vrata domu zabušil císař s gardou ozbrojenců a domáhal se prohlídky, bylo totiž skutečně nebývalé. Jenže císař Tiberius už takový byl. Historie na něj vzpomíná jako na trochu mrzoutského, ale výkonného vladaře, reformátora a znalce práva. 

„Sociální síť pro smutné. Sdílejte své smutné fotky, ukažte to svým smutným přátelům, buďte smutní dohromady,“ píše se na přihlašovací stránce Grustnogramu. Nepřihlášení návštěvníci si mohou prohlédnout plánovanou podobu aplikace, která se příliš neliší od instagramu – až na pochmurnou barevnou škálu a ikonku zlomeného srdce, jež nahradilo jásavější srdíčko originálu. Tvůrci černobílé, melancholické alternativy populární americké platformy pro sdílení fotografií a videí ji chtějí spustit už tento týden.

Sociální síť pro smutné

Instagram, který provozuje americká společnost Meta Platforms, je v Rusku nedostupný od poloviny tohoto měsíce. Omezení ruský cenzurní úřad Roskomnadzor, který podobně zakročil i proti Facebooku nebo Twitteru, nejprve zdůvodnil šířením obsahu s nenávistnými projevy vůči ruským občanům.

O týden později ruský soud označil společnost Meta za „extremistickou organizaci“. Firma předtím uvedla, že umožní uživatelům sociálních médií na Ukrajině zveřejňovat zprávy vyzývající k násilí proti ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi i proti ruským vojákům, které Moskva 24. února vyslala napadnout Ukrajinu.

TIP: V Rusku vzniká alternativa k Instagramu, bude se jmenovat Rossgram

Podle Instagramu zablokování platformy v Rusku zasáhlo 80 milionů uživatelů. Někteří lidé se k němu i dál připojují pomocí virtuální privátní sítě (VPN), přesto se v zemi objevilo několik alternativ domácí výroby.

„Vytvořili jsme Grustnogram, abychom společně truchlili (za odchodem některých služeb) a vzájemně se podpořili,“ prohlásil Afiša Daily Alexandr Tokarev, jeden ze zakladatelů Grustnogramu. Na vývoji aplikace se podle něj podílejí čtyři lidé, objevit by se do konce tohoto týdne měla na Google Play, později i na App Store.

Dávno předtím, než se vlády nad dnešním Peru chopili Inkové, vybudovala v této oblasti světa málo známá civilizace, pojmenovaná podle dvou řek Casma a Sechín, podivuhodný astronomický komplex, který je nejstarší solární observatoří na území amerických kontinentů. Tento komplex, známý jako Třináct věží v Chankillo, se v loňském roce dostal na seznam památek Světového dědictví UNESCO.

Komplex Třináct věží, který se nachází v pobřežních pustinách Peru, je podle hodnocení UNESCO: „Mistrovské dílo kreativního lidského ducha.“ Zahrnuje prvky, které se nenacházejí nikde jinde na světě. Prehistorická observatoř se třinácti kamennými věžemi v jedné řadě vznikla asi před 2 300 lety. Opuštěna byla v 1. století našeho letopočtu a podle všeho během násilného konfliktu.

Kalendář ze 13 kamenných věží

To, co na první pohled vypadá jako nedokončená pevnost, je ve skutečnosti velmi důmyslnou a promyšlenou stavbou. Pozorovatel, který se nachází ve stanoveném východní či západním bodu před Třinácti věžemi, dokáže při východu nebo západu Slunce určit, jaký je den v roce, s pozoruhodnou přesností na dva či tři dny. Například, při letním slunovratu vychází Slunce vpravo od věže nacházející se nejvíce napravo. Při zimním slunovratu vychází Slunce vlevo od věže, která se nachází nejvíce vlevo. 

TIP: 1000 let stará zlatá maska z Peru ukrývala krvavé tajemství

Archeologové se domnívají, že podobně jako v případě Inků o zhruba tisíc let později, i kultura Casma-Sechín uctívala Slunce jako božstvo a astronomická pozorování u nich splývala s rituály. Potvrzují to podle nich schodiště, která vedou ke každé ze třinácti věží. „Komplex Chankillo je svědectvím vyvrcholení dlouhé evoluce astronomických praktik v údolí řeky Casma,“ uvádí v hodnocení zástupci UNESCO. 

Irácko-íránská válka se odehrávala v letech 1980–1988 a v důsledku souběžnému průběhu se do jisté míry ocitla ve stínu sovětsko-afghánské války. To je sice v kontextu tehdejší mezinárodněpolitické situace pochopitelné, v mnoha ohledech však byl konflikt mezi Teheránem a Bagdádem spektakulárnější než boje afghánských mudžahedínů se sovětskou armádou. Kolem irácko-íránských hranic se odehrávaly mnohonásobně intenzivnější střety než v Afghánistánu. To bylo dáno především relativní vyrovnaností obou aktérů z hlediska vojenských kapacit a spíše konvenčním charakterem konfliktu, který se vyznačoval velkým užitím těžké bojové techniky i živé síly zároveň. Irák měl určitou převahu v kvalitě a početnosti vojenské techniky, Írán pro změnu v živé síle (40 milionů obyvatel oproti 14 milionům). 

Cílem je Basra

Válku zahájila 22. září 1980 vpádem na íránské území armáda Saddáma Husajna, který se obával radikální islámské revoluce, která mohla mít neblahý vliv na šíitskou část obyvatel jeho vlastní země. Současně usiloval o zlepšení přístupu k Perskému zálivu a posílení své pozice v regionu na úkor souseda oslabeného čistkami v armádě po svržení šáha Pahlavího (v roce 1979). Boje probíhaly hlavně podél státních hranic, v íránské provincii Chúzistán, bohaté na ropu, kde žije hodně Arabů, kolem řeky Šatt al-Arab (tu vytváří soutok Eufratu a Tigridu a jedná se o jediné spojení Iráku s Perským zálivem) či o ostrovy v Perském zálivu.

Během konfliktu se odehrála řada poměrně rozsáhlých operací, z nichž některé dosahovaly rozměrů velkých bitev druhé světové války. A přesně k takovým patřila operace Ramadán. Šlo o íránskou ofenzivu z léta 1982, která sestávala ze tří oddělených útoků a trvala zhruba šest týdnů. Bývá označována také jako první bitva o Basru, jelikož Íránci cílili primárně na toto třetí největší irácké město, které je navíc centrem celého jihu země, jejž obývají především s Íránem nábožensky spříznění šíité.

První irácké úspěchy

Íránci operaci spustili 13. července 1982, zhruba v polovině právě probíhajícího ramadánu a jednalo se o start série ofenziv, jež měly za cíl odříznout Bagdád od Perského zálivu. Dobytí Basry představovalo klíč k dosažení tohoto strategického cíle. Pokud by se podařilo Husajna odříznout od přístupu k moři a hlavně od ropných polí na jihu země, jeho režim by to nemohl ustát.

Teherán také očekával všeobecné šíitské povstání, protože sunnitský Saddám šíity utlačoval, ačkoliv etnicky se taktéž jednalo o Araby. Pokud by Írán dobyl šíitský jih, snáze by, s pomocí místních revolucionářů, ovládl i kurdský sever a severovýchod, kde místní Kurdové také trpěli masovým utlačováním ze strany vlády. Tím by Íránci ze tří stran obklíčili centrální Irák i s Bagdádem. Mimochodem Kurdové se nakonec ukázali Teheránu mnohem nápomocnější než šíité, jejichž povstání selhalo. 

Nejednotné teheránské vedení

Každopádně Saddám Husajn se v polovině roku 1982 nenacházel v dobré situaci – jeho armáda byla vesměs vytlačena z íránského území a ztratil prakticky vše, čeho dosáhl během invaze v roce 1980. Pomýšlel proto na ukončení války, ale vůdce Íránu ajatolláh Chomejní nabídky k míru odmítl a začal připravovat ofenzivu do Iráku. Na té však v Teheránu nepanovala shoda – mnozí členové vedení státu tvrdili, že tím Írán ztratí svoji morální převahu napadeného a také sympatie v muslimském světě.

Hodně opatrní byli i armádní velitelé. Ti chtěli spíše zaútočit na Bagdád a obsadit ho, než se začne projevovat jejich zbrojní deficit. Namísto toho vláda rozhodla o dobývání Iráku kus po kusu a doufala, že série útoků vedených především příslušníky Revolučních gard (Pasdaran) vyprovokují nepokoje mezi iráckými šíity.

Dokončení: Irácko-íránská válka: Nekonečné lidské vlny proti tankům (2)

V iránském vedení se během války s Irákem postupně prosadila skupina radikálů, kteří spoléhali na protisaddámovské cítění iráckých šíitů a horlivost svých nábožensky zanícených pěšáků a vojenskostrategické otázky podceňovali – hlavně proto, že jim příliš nerozuměli. Íránská společnost byla navíc v euforii z čerstvých vojenských vítězství a začaly se tak připravovat plány na zatlačení iráckého dělostřelectva, které ostřelovalo íránská příhraniční města, na zničení iráckého 3. armádního sboru (tvořeného 3., 5., 6., 11., a 15. divizí) a dobytí Basry. Zpětně vzato představovalo rozhodnutí o ofenzivě první ze série chyb vedoucích k následným íránským neúspěchům, nicméně revoluční radikalismus a euforie měly v té době větší vliv.

Pokud se do jižní Bukoviny vydáte autem, bude pro vás klíčová silnice, jež se vine přes hradbu východních Karpat a spojuje oblast se sousední rumunskou župou Maramureș. Ovšem ještě než na ni zamíříte, nezapomeňte se pojistit a přibalte si také velmi pevné nervy – v míře rozbořenosti totiž zmíněná cesta jen těžko hledá konkurenci a s trochou nadsázky ji lze přirovnat k tankodromu. A jako by nestačily všudypřítomné výmoly, prověří vaši ostražitost také místní obyvatelé: Třeba když se před vámi zčistajasna objeví pastýř se stádem ovcí a vy budete muset chtě nechtě zastavit.

Výlet do minulosti

Celou cestu z župy Maramureș lemují hluboké bukové lesy, jež dělají čest jménu oblasti. Spatříte je však i v dalších částech kraje, poněvadž porůstají dvě třetiny jeho plochy. Harmonicky se přitom střídají s údolími, v nichž se rozkládají pole a louky plné úhledných kupek sena. Celá jižní Bukovina – kromě svého správního centra Suceava a několika dalších městských středisek – působí velmi rurálně a divoce. Tento dojem ještě umocňují malebné vesničky a všudypřítomné koňské povozy, které jsou k silniční dopravě uzpůsobeny nejen gumovými pneumatikami, ale dokonce i poznávacími značkami. Ničím neobvyklým není ani sedlák vedoucí po silnici na provaze krávu.

Venkovský charakter jižní Bukoviny dokreslují kočující Cikáni. Narazíte-li na tábořiště, kde muži kovají koně a děti si hrají vedle povozu stojícího opodál, budete se muset štípnout, zda jste se náhodou neocitli pomocí stroje času ve středověku. Pocity jako z jiné doby pak podtrhují i mysteriózní kláštery skryté ve zvlněné zalesněné krajině, jež vznikly ve směsici byzantských a gotických architektonických vlivů s renesančními prvky. Tyto svaté stavby jsou obvykle prvním cílem většiny návštěvníků a symbolizují celý kraj – osm z nich se dokonce dostalo na seznam UNESCO.

Bible pro všechny

Nejen uvnitř, ale i zvenčí zdobí zmíněné svatostánky cenné freskové malby, které si díky neznámému složení zachovávají už od středověku syté a svěží barvy. Výjimkou bývá severní strana staveb, která pravidelně čelí neblahým rozmarům počasí. Ačkoliv vnější výmalba chrámů není vyloženě zvláštností jižní Bukoviny, v podobném rozsahu a celistvosti ji nenaleznete nikde jinde.

Malované kláštery, z nichž každému dominuje jiný barevný odstín, představují otevřenou obrazovou Bibli, ve které si mohli „listovat“ i nevzdělaní vesničané. Zároveň jde o nejskvělejší vzpomínku na zlatý věk moldavského malířství – díla vznikala převážně v 1. polovině 16. století, kdy byla Bukovina politickým centrem celé Moldávie.

Mocný vliv Byzance

Byzantské je především prostorové uspořádání kostelů, rozdělených na otevřenou předsíň, uzavřenou předsíň, pohřební komoru a hlavní loď s trojdílným závěrem, který tvoří tři apsidy. Uvedeným schématem symbolizovali stavitelé osud Krista – od vtělení až k oběti na kříži.

Jednotlivá témata maleb měla obvykle na vnějších i vnitřních zdech chrámů ustálené místo. Například fresku zakladatele kláštera naleznete nejčastěji vpravo na západní stěně hlavní lodě. Kromě vzdělávání negramotných věřících pomáhaly malby také odrážet rostoucí vliv protestantismu a především islámu. Právě proti nájezdům osmanských Turků pak okolo klášterních komplexů vznikalo opevnění.

Obrazy v obležení

Klášter Moldoviţa nabízí jedinečné ikonografické téma – nejlépe zachovanou scénu obléhání Konstantinopole perskou armádou v celé jižní Bukovině. V klášteře Suceviţa vás zase zaujme scéna žebříku sv. Jana Klimaka, představující cestu ke spáse pokrytou nástrahami. Nevelký kostelík Arbore postrádá věž a obklopuje ho ztichlá zahrada vybízející k rozjímání. Klášter Humor se může pochlubit nejstarším autoportrétem rumunského malířství, i když už ne příliš zřetelným. Voroneţ zase překvapí nejrozsáhlejším zachycením Posledního soudu a řadou dalších fresek, díky nimž bývá právem nazýván Sixtinskou kaplí Východu.

Poslední jmenovaný je ze všech malovaných klášterů nejproslulejší, a proto setrvává v permanentním obležení turistů z celého světa – cestu k němu dokonce lemují stánky se suvenýry. Naopak klášter Probota, ležící poněkud stranou, zůstává kvůli značně zašlým venkovním malbám mimo zájem návštěvníků, přestože jeho vnitřní výzdoba neztratila nic ze své původní krásy. O to víc vás bude mrzet, že se v jeho útrobách nesmí fotografovat. A pokud byste si přece jen chtěli nějaké snímky pořídit, postaví se vám do cesty místní jeptišky s varovně vztyčeným ukazovákem.

Kořeny černé keramiky

Nedaleko za Suceviţou se nachází obec Marginea, jež proslula výrobou tradiční černé keramiky. Kořeny tohoto řemeslného umění sahají do období mezi 12. a 15. stoletím, přestože se jeho původ a technika odvozují už od starověkých kmenů Getů a Dáků, kteří výrobky používali ke skladování potravin. Dnes jsou místní dílny otevřeny pro veřejnost, tudíž vám nic nebrání sledovat vznik pověstné keramiky na vlastní oči. Typickou černou barvu získávají hrnce a vázy během ochlazování v hustém dýmu. A pokud byste po nějakém kousku zatoužili, můžete si jej hned koupit v přilehlých obchůdcích.

TIP: Malé Česko uprostřed Rumunska: V Banátu se stále mluví starou češtinou

Neopakovatelné zážitky nabízí také solný důl Cacica: Otevřel se za Rakouska- -Uherska v 90. letech 18. století, načež tam byli přivezeni polští dělníci z Haliče, jejichž potomci žijí v okolí dodnes. Pozornost zaslouženě přitahuje i skanzen fungující od roku 1995 nedaleko Suceavy: Ukrývá celkem 53 lidových staveb z celé Bukoviny utvářejících tradiční vesnici, přičemž nechybí ani kostel se zvonicí z roku 1783 nebo hrnčířská dílna. V každém objektu se prostřednictvím vystavených předmětů či figurativních scén seznámíte s jiným aspektem života na bukovinském venkově, a přestože skanzen není nejrozlehlejší, působí jednotně a neustále se rozšiřuje.

V roce 2015 proletěla kolem trpasličí planety Pluto americká sonda New Horizons. Pořídila tam spoustu snímků a měření, které nám poprvé nabídly detailní pohled na tento zmrzlý svět z bezprostřední blízkosti. Planetární vědci od té doby tyto snímky a údaje studují a snaží se z nich pochopit, co se vlastně na Plutu děje.

Zřejmě nejnápadnějším rysem Pluta na snímcích sondy New Horizons je rozsáhlá ledová planina Sputnik Planitia. Na okrajích této pláně se tyčí hory a kopce, přičemž největší z nich se nacházejí v jihozápadní části. Rozkládají se na území o velikosti asi 225 km a tyčí se do výšky zhruba 7 kilometrů.

Hory Pluta

Nejvyšší z vrcholů v této oblasti nese jméno Piccard Mons. Při průletu sondy New Horizens byl bohužel z části zastíněný, takže o něm nemáme tolik údajů. O poznání lépe se podařilo prozkoumat vrchol Wright Mons, jehož výška je zhruba 4 kilometry a zabírá plochu o délce asi 150 km. Jeho masa přibližně odpovídá havajskému vulkánu Mauna Loa, který má i se svou ponořenou částí podstatně větší objem než například Mount Everest.

Kelsi Singerová z amerického institutu Southwest Research Institute a její kolegové jsou přesvědčeni, že obě zmíněné hory jsou ledové vulkány. Nevznikly prý ale jedinou mohutnou kryoerupcí, ale větším počtem blízkých menších erupcí.

Absence kráterů v této oblasti podle badatelů ukazuje, že zmíněné ledové hory vznikly relativně nedávno. Pokud mají vědci pravdu, znamená to, že na Plutu musel být dostatek energie na to, aby poháněl tak mohutnou aktivitu kryovulkánů. Zatím ale není úplně jasné, jaké procesy jsou za to zodpovědné. Podle vědců není příliš pravděpodobné, že by kryovulkanismus poháněla energie z jádra Pluta a stejně nepravděpodobně se jeví i potenciál interakcí slapových sil mezi trpasličí planetou a jejím měsícem Charonem. Nicméně důkazy o nedávné kryovulkanické činnosti jsou podle vědců příliš silné, než aby je bylo možné ignorovat.

Image

Čtěte také

Hádanka vyřešena? Proč jsou na Plutu kusy ledu velké jako mrakodrapy

Až se příště z nějakého důvodu nedostanete do fitka, zkuste si pustit Spotify nebo třeba gramofonovou desku. Podle výsledků nového výzkumu odborníků z německé Univerzity hudby, dramatu a médií v Hannoveru má poslouchání hudby zhruba stejně pozitivní vliv na naše dušení zdraví, jako cvičení nebo úspěšné hubnutí. 

Matt McCrary a jeho kolegové analyzovali 26 předešlých studií, které se zabývaly celkem 779 lidmi a zjišťovaly vztah mezi hudbou a duševní kondicí. Výsledky těchto studií vědci následně porovnali s dalšími výzkumnými pracemi, které byly zaměřeny na vztah mezi duševním zdravím a dalšími, nehudebními postupy, které nezahrnovaly léky – jako je zmíněné cvičení či hubnutí.

Hudba léčí

Výzkum potvrdil, že použití hudby v terapii souvisí s pozitivními změnami dušení kondice a mentálního rozpoložení. Platí to i v případě, kdy je hudba pouze doplňkem k tradiční léčbě nejrůznějších obtíží. Badatelé ovšem také upozorňují, že mezi jednotlivými lidmi existují podstatné rozdíly v tom, jak hudba zabírá na jejich duševní kondici. Obecně ale platí, že hudba má v tomto směru nemalý příznivý vliv.

TIP: Hudba léčí: Poslech klasické hudby může zdolat bolest či zánět

McCrary sa jeho spolupracovníci doufají, že jejich výzkum přesvědčí odborníky v praxi, aby svým pacientům častěji předepisovali nějaký typ hudební terapie. Podstatnou výhodou hudby je, že pro mnohé představuje její poslech příjemný zážitek, do něhož se příliš nemusejí nutit – na rozdíl od fyzického cvičení nebo diety.

V pralesích jihovýchodní Asie je nepřetržitě živo. Švitoření ptáků a orchestr cikád přeruší jen málo co. Najednou odněkud z výšin až do přízemních houštin proniká zvláštní zvuk, který potlačí šelest pralesa do pozadí. Máchání mohutných křídel vás myšlenkami zanese do období křídy, kdy se vzduchem proháněli okřídlení ještěři.

Těžkopádný let je slyšet ještě dlouho před tím, než spatříte jeho původce. V krátkém okamžiku se nad korunami stromů přeženou obrovští opeřenci vrhající k zemi černé stíny. Usednou kdesi v dáli na větve stromů a hlučně si mezi sebou povídají. Neposedně poskakují z větve na větev a sezobávají ze stromu zralé plody. Po chvíli se trochu těžkopádně vznesou do oblak a zmizí z dohledu. První setkání se zoborožci se snad každému zaryje hluboko do paměti.

Roh jako ozvučná deska

Zoborožci (Bucerotidae) jsou paleotropickou skupinou ptáků, která má své zástupce v lesích a savanách subsaharské Afriky a v Asii – zejména na indickém subkontinentu, dále v indomalajské oblasti, na Filipínách a na Šalamounových ostrovech. Celkově čeleď čítá 61 druhů a žádný ze zástupců neobývá oba zmíněné kontinenty. Některé africké druhy jsou vázány na sušší savany a otevřená prostranství a svůj život tráví zásadně na zemi. Naproti tomu asijské druhy jsou až na jednu výjimku vždy vázány na lesy.

Zbarvení zoborožců je často fádní – převážně černé či šedé v kombinaci s bílou. Obyčejně ovšem nepůsobí jejich mohutný zahnutý zobák, často pestře zbarvený a doplněný rohem, který dal jméno celé čeledi. Jde o dutý výběžek, u menších druhů těžko rozeznatelný od zobáku, jenž zesiluje pevnost horní čelisti. U větších druhů je výběžek mohutnější, zpravidla zpevněný kostěnou strukturou. Ptákům pomáhá ke zvýšení rezonance při zpěvu.

V případě zoborožce štítnatého (Rhinoplax vigil) je báze zobáku tak pevná, že ji samci používají i při soubojích. Takový silný aparát nutně potřebuje oporu, a proto mají zoborožci srostlý první a druhý obratel a dobře vyvinuté krční svaly. 

Pomoc kvůli nedostatku hnízd

Asi nejneobvyklejší je na celé čeledi způsob rozmnožování. Těsně před nakladením vajec se samička s pomocí svého druha zazdí do dutiny stromu a ponechá v přepážce jen malý otvor, kudy partner krmí svou družku. Když se vylíhnou mláďata, zásobuje takto celou rodinu. Během sezení na vejcích samička přepelichá. Není zcela jisté proč, ale nedá se vyloučit, že spouštěcím mechanismem vypadávání per je dlouhodobý pobyt v temnotě.

Když už je všem obyvatelům dutina příliš těsná, matka zobákem rozbije přepážku a hnízdo opustí. Rodiče pak díru opět zazdí směsí z bláta, výkalů a ovocných slupek. Mláďata jsou tedy dál chráněná před predátory a krmení potomků se od té chvíle účastní oba partneři. 

Zoborožci jsou převážně monogamní, ale na péči o mláďata mnohdy nejsou sami. S dokrmováním jim totiž často pomáhají takzvaní pomocníci. Většinou jde o příbuzné jedince, kteří se rovněž angažují ve shánění potravy. Během takovéto praxe získávají zkušenosti pro období, kdy si sami založí rodinu. Příbuzní jedinci navíc podporují životaschopnost svých mladších bratrů nebo synovců. Takové chování zřejmě vzniklo díky velmi omezeným zdrojům. Zoborožci totiž hnízdí zásadně v dutinách.

Přitom například dvojzoborožec žlutozobý (Buceros bicornis) je velký 120 cm a váží tři kilogramy. Proto potřebuje k hnízdění dutiny ve stromech o minimálním průměru 80 cm. Hnízdní prostory si však zoborožci obvykle nehloubí sami, a tak jsou jejich možnosti k zahnízdění velmi omezené. Je tedy možné, že pomoc širšího příbuzenstva je jakýmsi únikem od konkurence o hnízdní stanoviště.

Cennější než slonovina

Mezi tradičními národy jsou rozšířené četné báje a pověry, jejichž aktéry jsou právě zoborožci. Domorodcům tito ptáci ztělesňovali znamení, která pak měla ovlivnit každodenní život. Například pro kmen Iban ze západního Kalimantanu a Sarawaku na Borneu je zoborožec pojítkem mezi říší našich předků a světem živých. Podle směru letu pak domorodci usoudí, zda opeřenec přináší dobré, nebo zlé znamení. Původní národy obecně chovaly zoborožce v hluboké úctě, a tak je tomu dodnes. Jejich peří se používalo při rituálech podobně, jako Mayové používali peří posvátných quetzalů. 

TIP: Člunozobec africký: Samotář z mokřadů s hrozivým pohledem

Populace zoborožců ale rapidně klesají. Pytláctví žene tyto ptáky na pokraj vyhynutí a to, co je činí tak jedinečnými, se jim stává i osudným. Tvrdé rohy zoborožců se totiž výborně hodí na vyřezávání sošek a pro svou podobnost slonovině byly kdysi cennější surovinou než rohy nosorožců či sloní kly. Materiál přezdívaný zlatý nefrit používali Číňané ve šperkařství už od 6. století. I dnes nacházejí zoborožčí ozdoby dobrý odbyt na černých trzích v Číně a Japonsku.

Vysoká poptávka vyvolává stále vyšší tlak na divoce žijící jedince. Mýcení pralesů navíc ubírá zoborožcům kousek po kousku jejich životní prostor. Velcí ptáci jsou nároční na rozlohu svých teritorií a kácení je staví do nelehké situace. Možná je na čase, aby si tradiční národy začaly pomalu hledat jiné výrazné symboly…