Noviny plné krvavých vražd už naštěstí patří minulosti. Dnes je Palermo relativně bezpečným místem pro život, ačkoli jak se tu říká – „mafie nikdy nespí“. Podobu dnešního pátého největšího italského města charakterizuje chaos i krása. Není uhlazené jako Turín, Miláno či jiná města na severu Itálie. Samotné centrum Palerma představuje neuspořádanou změť středověkých polorozpadlých uliček, sbíhajících se k náměstí Quattro Canti, které je neustále zahlceno dopravním ruchem a vykřikujícími pouličními prodejci.

Kulturní směs

Charakteristickou tvář metropoli dodává především směs normanské, orientální a  barokní architektury, zasazené v parcích a zahradách s bujnou tropickou vegetací. A pak samozřejmě místní lidé. „Tohle je Sicílie, to je jiný svět,“ říkají rádi Sicilané. Někteří jsou natolik hrdí na to, že pocházejí z největšího ostrova ve Středozemním moři, že se při označení „Italové“ dokáží urazit. V palermských ulicích jako byste stále viděli všechny národy, které kdy na ostrově zakotvily. Nebyly to jen Řekové, Féničané a Římané, ale později také Normané a Arabové, kteří městu navždy vtiskli orientální pečeť.

Ulicemi starého Palerma se táhne trh zvaný La Vucciria. Prodavači stojící u svých krámků hlasitě vychvalují své zboží a lákají kolemjdoucí k jeho koupi. Nad tržnicí se vznáší vůně koření a zeleniny. Jako bychom ani nebyli v Evropě, ale spíš někde v severní Africe nebo v bazarech Blízkého Východu.

Arabové ovšem zdaleka nedali Palermu jen pestrobarevné tržnice. Podle jednoho z výkladů má dokonce i slovo „mafie“ arabský původ – vzniklo buď ze slova „mahjas“, což v překladu znamená „naparovat se“, nebo z výrazu „marfúd", čili „odmítat“. Zajímavé je, že zatímco palermská mafie známá jako Cosa Nostra se dostala do povědomí lidí zejména v průběhu minulého století, podle staré legendy se Sicilané setkali se slovem „mafie“ již ve třináctém století. Tehdy tu došlo ke krvavému incidentu později nazvanému Sicilské nešpory.

Katedrála mnoha světů

Jednou z nejvýraznějších památek je honosná katedrála stojící na náměstí Piazza della Cattedrale. Tento historický skvost zasvěcený Panně Marii zdobí město již od roku 1184, dnes je však přehlídkou mnoha uměleckých stylů, které se do něj během 12.–18. století při dostavbách a rekonstrukcích promítly. Náměstí v okolí katedrály vyplňují krásně upravené živé ploty a vysoké palmy. Uvnitř chrámu mohou milovníci historie obdivovat královské hrobky. Místo posledního odpočinku zde našli dva největší vládci Sicílie Roger II. (vládl v letech 1130–1154) a Fridrich II. Štaufský (1198–1250).

Katedrála Nanebevzetí Panny Marie (Maria Santissima Assunta) v Palermu originálně spojující různé umělecké slohy. (foto: Wikimedia Commons, Kiban, CC BY-SA 3.0)

Častěji než za zesnulými králi ale místní přicházejí za svou patronkou svatou Rozáliou. Tato křesťanská světice žijící na Sicílii v 12. století je uctívána jako ochránkyně proti nakažlivým nemocem. Její popel je uložen ve stříbrném relikviáři. Podle legendy byl do města přivezen v roce 1624 a zbavil obyvatele morové epidemie. Každý rok mezi desátým a patnáctým červencem se město ponoří do oslav na počest světice. V tu dobu ulice přikryjí tisíce růžových lístků.

Kdo má chuť na další lehce morbidní zážitek, určitě by neměl vynechat katakomby nacházející se v palermském podzemí. Ukrývají stovky koster mnichů kapucínů. Ponurou atmosféru umocňují dlouhé nekonečné chodby vedoucí do skličující kostnice. Kosti a lebky jsou tam naskládané vedle sebe a některé jsou naaranžované tak, jako by měly každou chvilku ožít.

Mlčení je zákon

Kdo by čekal, že ve městě na vlastní kůži zažije příběh jako z filmu Kmotr, asi bude zklamán. Svět mafie funguje skrytě a turistů se netýká. Někteří domácí v položertu prohodí, že mafie už ve městě není, jiní zase řeknou, že je všude kolem a jen ji není vidět. Méně je už takových, kteří by se odhodlali a dali k dobru nějaký příběh z krvavých časů, kdy každodenně nacházeli ve sluncem vypálených uličkách několik zavražděných lidí. Omerta – zákon mlčenlivosti – je stále silný.

Při procházkách starým městem se nicméně neubráníte otázce, jaké to muselo být v 70. a 80. letech 20. století, kdy zde zuřila první a druhá mafiánská válka. Přestřelky byly na denním pořádku, mrtvých přibývalo a věznice se zaplňovaly členy různých klanů. Ty bojovaly mezi sebou o moc, peníze, drogy a územní zisk. Palermo bylo jedno z nejnebezpečnějších měst světa. Dozvuky těchto časů můžeme zaznamenat, pokud se ocitneme na některém ze vzdálenějších předměstí. Staré stěny jsou zjizvené od kulek, vybuchlé nebo spálené auto je už pomalu rozebráno a pichlavé pohledy domácích lze cítit i dnes. „Giovanni Falcone, to byl hrdina,“ říká jeden starší prodavač postávající před svým obchůdkem se zeleninou. Pokud by větu vyslovil před 20 lety a někdo napojený na mafii by ho při tom zaslechl, nit jeho života by se začala povážlivě zkracovat.

Byl to právě palermský rodák, soudce Giovanni Falcone (1939-1992), který se svým kolegou Paolem Borselinim začali stahovat kolem mafie smyčku. Odsoudili stovky mafiánů, a přestože Falcone tušil, že ho to bude stát život, nevzdal se a pokračoval v boji proti zločinné organizaci, která dusila jeho milované město. „Kulka mafie si mě najde, ale netuším, kdy to bude,“ předpověděl si sám svůj konec. Ten skutečně přišel 23. května 1992, jen místo kulky ho vzala ze světa půl tunová nálož umístěná u cesty. Zásluhou Falconeho se nicméně město znatelně pročistilo – ve velkém soudním procesu v letech 1986–1987 odsoudil za pomoci klíčového svědka, mafiána Tomasse Buscetta, na 300 členů Cosa Nostry. 

Rozebraná fontána

Auta, motorky, stovky mopedů, troubení, lidé spěchající do škol či práce a vůně capuccina s croissanty. Asi tak vypadá ve zkratce obyčejné palermské ráno. Některé boční uličky mimo hlavní promenádu se pomalu rozpadají, ale to tady nikoho netrápí. Stačí projít jen pár metrů dál a objeví se dvojice církevních staveb. Kostel La Martorana je nejvýznamnějším středověkým kostelem Palerma. Je nezaměnitelný díky své zvonici nebo přepychovým mozaikám zdobícím jeho interiér. Většina mladých obyvatel Palerma by zde chtěla mít svatbu, termíny jsou však zamluvené dlouhé měsíce dopředu. Výzdoba kostela je zcela výjimečná: kromě Ježíše Krista, andělů, Panny Marie či jediného dochovaného portrétu krále Rogera I (vládl v letech 1071–1101) zde objevíte i kaligrafické nápisy „Alláh“.

Naproti v zahradě stojí maličký kostelík San Cataldo se třemi červenými kupolemi. Starobylá stavba si od svého vzniku v roce 1160 prošla mnohými změnami – v 18. století dokonce sloužila jako pošta. Také zde jsou silně přítomny prvky arabské architektury. Na dveřích si pozorný návštěvník všimne malého jeruzalémského křížku – takové byli zvyklí nosit poutníci do Svaté země.

Slavná fontána Pretoria je známá také pod nelichotivým názvem „fontána hanby“. Proč? Stojí v ní totiž několik nahých soch z bílého mramoru. Sicilané dokážou vydýchat téměř cokoli, ale nahota je na ně evidentně příliš. V minulosti byla fontána dokonce zastánci mravnosti rozebrána na 644 kusů, aby byla poté opět sestavena. V okolí fontány vyrostly krásné budovy. Z jedné strany ji lemuje palác s městskou radnicí a ze strany druhé barokní kostel Chiesa di Santa Caterina z 16. století.

TIP: Lucky Luciano: Seznamte se s mafiánem, který plánoval vylodění spojenců na Sicílii

Skupinka malých kluků tu s křikem nahání potrhaný fotbalový míč. Chlapci si ještě mohou bezstarostně pobíhat – mafie se jich zatím netýká. Podle nepsaných pravidel může být členem „rodiny“ jen muž starší 16 let, kterému v žilách koluje sicilská krev. Iniciační obřad v minulosti zahrnoval prolití krve, protože jen vraždou se může nováček dostat mezi starší „bratry“. Z takových pravidel mrazí v zádech, ale existují i sympatičtější: například to, že se má se ženami jednat s respektem, mluvit pravdu nebo se nepoflakovat po barech a nočních klubech.

Archeologové objevili na starověkém hřbitově u německého Knittlingenu znepokojivý obraz – během vykopávek zde narazili na kosterní pozůstatky muže pohřbeného před 1 400 lety. Na tom by nebylo nic neobvyklého, nedaleko něj ale objevili další ostatky, tentokrát zvířecí. Podrobný průzkum ukázal, že jde o ostatky bezhlavého koně.

Objevené hroby pocházejí z časů francké říše, z období vlády Merovejců, první dynastie tohoto státního útvaru, která vládla až do nástupu dynastie Karlovců v roce 751. Archeolog Folke Damminger, který vedl vykopávky, se domnívá, že pohřbený muž sloužil merovejským králům a byl členem místní elity. Byl také patrně majitelem pohřbeného bezhlavého koně.

Jezdec na bezhlavém koni

Proč přesně byl muž pohřben poblíž bezhlavého koně archeologové netuší. S největší pravděpodobností byla dekapitace koně součástí pohřebního obřadu. Folke Damminger se domnívá, že pohřbený kůň nejspíš nepředstavoval obětinu v pravém slova smyslu. Spíše šlo o součást výbavy pohřbeného pro jeho posmrtný život. Hlavu koně badatelé zatím neobjevili.

TIP: Záhada římských hrobů: Proč v Británii pohřbívali nebožtíky s useknutou hlavou?

Archeologové na této lokalitě objevili pozůstatky několika dalších lidí, kteří žili ve stejné době jako jezdec a bezhlavý kůň. Někteří z nich byli pohřbeni s bohatou výbavou, včetně zlatých šperků nebo se zbraněmi, jako byly meče, štíty nebo kopí. Výzkum hrobů bude i nadále pokračovat. Vědce například zajímá, jak starý byl pohřbený muž a v jaké byl kondici, když zemřel.

V bitvě u Poitiers se protnuly zájmy dvou expandujících říší, franské a arabské. Oba aktéři měli zájem co nejvíce rozšířit svou moc a zvětšit ovládané území. Velmi atraktivními se jevily zejména kraje na jihu dnešní Francie a z pohledu Arabů pak také jakékoliv území, kam byli schopni postoupit. I proto se vypravilo arabské vojsko umajovského chalífátu na sever, kde dosáhlo až k řece Loiře. Zde však narazilo na odpor Franků, jejichž panství představovalo první skutečnou říši Západu od pádu římského impéria. Osudový den nadešel v průběhu října roku 732.

Pro větší slávu Alláha

Bylo to právě sto let od smrti proroka Mohammeda, když Arabové při své expanzi dosáhli nejsevernějšího bodu, kraje mezi městy Poitiers a Tours. I proto se střetu z roku 732 někdy říká bitva u Tours.

Během uplynulého století si muslimští nájezdníci podmanili celý Přední Východ, Persii, Mezopotámii a severní Afriku, takže Byzantské říši zbyla za Bosporem pouze Malá Asie. Vpádem do vizigótské Hispánie roku 711 započali Arabové s dobýváním evropského kontinentu. Na nově získaném území vznikla provincie Al-Andalus. Přibližně roku 718 překročila arabská vojska Pyreneje, podmanila si vizigótskou Septimánii a od roku 720 pevně zabrala Narbonne. Zde se také usadil umajovský místodržitel provincie a antické město s velkým přístavem a pevnými hradbami se stalo na dlouhou dobu opěrným bodem arabských výbojů.

Brzy padla do rukou Maurů i další jihofrancouzská města s výjimkou Toulouse, které nájezdníci roku 721 sice oblehli, ale utrpěli nečekanou a tvrdou porážku od akvitánského vévody Euda. Nájezdy mířily stále hlouběji do Galie, a tak už o čtyři roky později nacházíme Araby u města Autun v Burgundsku. Jejich další postup byl ovšem znesnadněn vnitřními problémy na území dobyté Hispánie, kde noví páni museli čelit houževnatému odporu křesťanů v asturských horách.

Avšak mnohem větší problém představovala revolta Berberů, kteří byli jako arabští spojenci usazeni v západních Pyrenejích, aby je střežili. Berbeři, nespokojení s tím, jak s nimi Arabové zacházeli, uzavřeli spojenectví s akvitánským vévodou Eudonem a vytvořili na severovýchodě poloostrova vlastní stát. Obnovit jednotu muslimů dokázal až Abdul Rahman al-Gháfiqi, od roku 730 nový místodržitel provincie Al-Andalus s titulem emíra. Když se vypořádal s hrdými Berbery, přišla řada na odbojného vévodu, který stál v cestě dalšímu arabskému postupu. Psal se rok 732.

Příliš mnoho nepřátel

V době, kdy Arabové pronikli za Pyreneje, nabývala Franská říše pomalu, ale jistě, zpět svůj starý lesk. Bylo to zásluhou jediného muže, Karla Martella (kolem 688–741), faktického vládce země. Franská říše byla v první čtvrtině 8. století nejednotná, rozdělená na Austrasii a Neustrii, z nichž každá měla svého majordoma, výkonného správce království. Kromě toho existovala také zcela nezávislá území, která byla dříve součástí říše, nyní však vedla samostatný život. To byl případ Burgundska či Akvitánie. Merovejští králové nedokázali proti vlivným správcům prosadit vlastní autoritu a byli jen loutkami v rukou nejmocnějších. Roku 715 se po svém otci Pippinovi stal austrasijským majordomem jeho nemanželský syn Karel, od 9. století příhodně zvaný Martellus – Kladivo.

Značnou moc a respekt si vydobyl již Karlův otec. Syn se vydal v jeho šlépějích. Nejprve skoncoval s ambicemi Neustrijců a rozhodným vítězstvím u Vinchy roku 717 i obratnou politikou podřídil Neustrii své vůli. Loajalita Neustrie umožnila Karlovi řešit problémy na východní hranici, za Rýnem, kde žili Sasové, Alamani, Durynkové a Bavoři. Všechny tyto kmeny se kdysi zpovídaly franskému králi, který jim nechával dostatečnou autonomii, avšak nyní představovaly pro Franky reálné nebezpečí. Tak se Karel roku 720 vypravil proti Sasům a o pět let později si podmanil i ostatní kmeny za Rýnem. Jestliže Karel Martell pevně začlenil kmeny za Rýnem do franské sféry politického vlivu, pak jeho vnuk Karel Veliký pohanské Germány zlomil a ovládl úplně.

Kolem roku 730 vstoupil Karel Martell do otevřeného konfliktu také s Akvitánií, kde vládl vévoda Eudo, jehož čerstvým spojencem byli vzbouření Berbeři. Eudo se ale nedlouho poté ocitl v kleštích. Z jihu musel čelit nájezdům Maurů a na severu o sobě dávalo vědět franské Kladivo. Když byl krátce po sobě dvakrát poražen Araby, obrátil se na severního nepřítele s prosbou o pomoc.

Poslední naděje

Žádost vévody Karel vyslyšel, leč s jednou podmínkou – Eudo i s celou Akvitánií uznají svrchovanost Franské říše. Pro Karla Martella nebyl nadcházejcí střet se silami umajovského chalifátu ničím překvapivým, nepochybně měl dostatek informací o dění v Hispánii i o arabských nájezdech za Pyreneje, do někdejší římské Galie. Měření sil bylo jen otázkou času. Proto Karel potřeboval disponovat dostatečně silnou disciplinovanou armádou, kterou by mohl kdykoliv nasadit. Nejen proti Arabům, ale i proti Germánům za Rýnem. To ovšem vyžadovalo dostatek prostředků na její zaplacení. V podstatě jediným dostupným zdrojem jmění byly tehdy kláštery, jimž Karel bez zábran odňal část majetku, aby ho obratem ruky postoupil svým věrným za vojenskou službu. Nepohnuly jím ani výhrůžky exkomunikací.

Franské vojsko bylo jedinou silou na území někdejší Západořímské říše, která se mohla postavit arabské expanzi. Naopak Arabové nespatřovali ve Francích žádnou vážnější hrozbu, natož pak v ostatních „národech“. Proto se v mnoha menších rozptýlených oddílech pohybovali od jihu země k Loiře na severu a plenili. Hlavní těleso jejich armády postupovalo pomaleji. Mozarabská kronika z roku 754 uvádí i hlavní cíl arabského tažení roku 732, totiž bohaté město Tours s hrobkou sv. Martina, nejvyhledávanější poutní místo na Západě: „Když Abd ar-Rahman pronásledoval Euda, rozhodl se vyplenit Tours zničením tamních paláců a vypálením jeho kostelů“.

Ať už tuto skutečnost ohlásili Karlovi zvědové, nebo sám takový vývoj předpokládal, zamířil i mocný majordomus k městu. Moc dobře věděl, že jeho strategickou výhodou může být okamžik překvapení a vhodný výběr místa bitvy, proto zde musel být první.

Bezstarostní Arabové

Zatímco Karel Martell svolával ze všech krajů posily s významným podílem zkušených veteránů z předchozích válek, Arabové mu nevědomky poskytovali potřebný čas. K Tours rozhodně nespěchali. Významné zdržení znamenalo čekání na žně, neboť potřebovali krmivo pro svou početnou jízdu. Mezitím Karel shromáždil své vojsko, s nímž se vydal k plánovanému místu střetu. Ne však po silnicích, těm se vyhýbal, ale kopcovitým terénem. Životně důležitou úlohu pro něj hrálo utajení. Jižně od Tours, blíže k Poitiers, našel ideální terén, kde mohl odolávat Arabům. Franské vojsko zaujalo postavení na kopci a zformovalo se do pevně semknutého čtverce. Skryto za stromy, znemožňovalo určit množství vojáků a využít plně síly arabského jezdectva.

Když Maurové konečně minuli Poitiers, ke svému překvapení narazili na franskou armádu. Pokud chtěli dosáhnout cíle cesty a napadnout Tours, museli se s Franky utkat. Pro nevýhodnost terénu se jim do bitvy moc nechtělo a podle Mozarabské kroniky podnikali celých sedm dnů proti Frankům menší výpady. Nakonec emír Abdul Rahman zavelel ke generálnímu útoku, avšak „lidé ze severu zůstali nehybní jako zeď, držíce pohromadě jako ledovec v chladných krajích. Mrknutím oka Araby zničili mečem“. Frankové nezakolísali ani jednou, ačkoliv útoky muslimů byly tvrdé a opakované, s nasazením pěchoty a zejména těžké jízdy, na jejíž drtivou sílu Abdul Raman spoléhal. 

Velkolepé vítězství

Frankové bojovali výhradně jako pěchota, přesto tváří v tvář obávané arabské jízdě dokázali obstát. Musíme obdivovat válečnický um, odvahu a disciplinovanost Martellových mužů, kteří ani jednou neporušili čtvercovou formaci. Karel se ale nedržel pouze defenzivní taktiky. Podle anonymního arabského kronikáře vyslal uprostřed druhého dne bitvy oddíl zvědů do nepřátelského tábora, aby osvobodili co nejvíce otroků a rozpoutali zmatek. Tento trik se odvážnému majordomovi povedl, část jízdy se stáhla z boje, aby řešila problém v zázemí. Ostatní arabští bojovníci odliv sil považovali za ústup a houfně se k němu začali připojovat. Franské i arabské prameny uvádějí, že ve chvíli, kdy se jim v ústupu Abdul Rahman pokoušel zabránit, byl Franky zabit. Muslimská armáda se zhroutila. 

Dokonce ani v této chvíli neporušili Frankové svou formaci kvůli pronásledování nepřítele. Karel v ní dokázal udržet své muže až do druhého dne, neboť očekával další útok. Boj ale skončil, Frankové zvítězili. V bitvě u Poitiers se ukázalo, jak důležitá je disciplinovanost, když je pěchota podrobována útokům jízdy. Opak se mohl stát osudovou chybou, jak nám o tom vypráví příběh bitvy u Hastings roku 1066, kdy Anglosasové ve střetu s Normany porušili formaci neuváženým pronásledováním a byli zničeni. 

Arabská armáda se během noci spěšně potichu stáhla, Frankové nalezli jen opuštěný tábor se stany a vybavením. Jejich vítězství bylo úplné a Karel Martell je poté ještě několikrát zopakoval. Arabové se v blízkosti Tours již nikdy neobjevili, svých výbojů na jihu Galie se ale nezřekli.

V čem tkvěla příčina jejich porážky? Problém jistě nelze hledat v síle obou armád. O počtu nasazených bojovníků nemáme žádná soudobá čísla, reálný odhad počítá zhruba s vyrovnanými silami 30 000 mužů na každé straně. Mnohem závažnější je fakt, že arabské velení udělalo několik strategických chyb.

TIP: Neporazitelný sultán Saladin: Vznešený nepřítel křesťanů

Muslimové od počátku Franky podceňovali a nepovažovali je za rovné soupeře. Abdul Rahman také špatně vyhodnotil situaci, když předpokládal, že Frankové nepodpoří původně znepřátelené Akvitánce. Zcela selhali rovněž arabští zvědové, emír zřejmě vůbec nepovažoval za nutné sledovat pohyb nepřítele. Pokud by tak učinil, zbavil by Franky jakékoliv šance na vítězství. Mohl proti nim pouze s jízdou vyrazit dřív, než by soustředili své síly. To se však nestalo a arabská expanze tak byla zastavena. Nyní konečně začali Arabové brát franskou moc vážně.

Je to doopravdy medvěd? Nebo má blíž k lenochodům? Ještě na začátku 18. století si nad touto otázkou zoologové lámali hlavu a někteří si ji možná lámou i dnes. Medvěd pyskatý (Melursus ursinus) je ale každopádně v taxonomii řazen do čeledi medvědovitých (Ursidae), i když z repertoáru lenochoda může prakticky na první pohled předvést mnohé. 

Kulhající medvěd líný

Medvěd pyskatý patří mezi menší druhy medvědů. Vedle velikosti je jeho hlavním poznávacím znakem dlouhá, chundelatá a nepoddajná srst, drobný obličej, v němž se blýskají dvě malé korálkovité oči a v neposlední řadě typická zdánlivě neohrabaná a kolíbavá chůze způsobená dlouhými drápy stočenými dovnitř směrem k tělu. Neohrabaného huňáče si jako předlohu pro svého moudrého medvěda Balúa zvolil v Knize džunglí anglický spisovatel Rudyard Kipling. 

Chůze medvěda pyskatého po pevné zemi sice doslova pokulhává, ale na stromech se naproti tomu pohybuje s překvapivou lehkostí. Podobně jako lenochod se také dovede zavěsit na větev hlavou dolů. Od vzdáleného jihoamerického „příbuzného“ je dokonce v angličtině odvozeno jeho jméno. Říká se mu totiž „sloth bear“, což v překladu doslova znamená „líný medvěd“ nebo „medvěd líný“. Slovíčkem „sloth“ je zároveň v angličtině označen i lenochod. 

Hostina u termitiště

„Rychlost“ pohybu je vlastností, která tohoto méďu vystihuje téměř dokonale, stejně jako ohromné pysky, kterými se zase „chlubí“ v české formě svého jména. Ztotožňovat ale jeho klidný způsob života s leností je zavádějící. Většinu dne medvěd sice prospí a na „lov“ vyráží obvykle za hluboké tmy, ale to se má naopak velmi čile k dílu. Jeho jídelníček je vcelku pestrý, ale specialitou medvěda pyskatého je hmyz a to především mravenci a termiti, jichž dokáže spořádat obrovské množství. 

Ke konzumaci drobného hmyzu je velice dobře vybaven. Nevalný zrak a sluch kompenzuje při hledání vynikajícím čichem a snadno tak nachází termitiště. Jejich stavba je tvořena z bláta, které se na slunci časem promění v tvrdý beton. Medvěd se však dovnitř dostane snadno. Pomocí silných úderů předních tlap proboří vnější stěnu, odstraní zbytky suti, vzniklý otvor ucpe svými pysky a hostina může začít. Aby mohl lépe požírat větší množství hmyzu najednou, dovede natáhnout spodní pysk dopředu a zúžit jej. Jazyk umí stočit do úzké trubičky, kterou pak skrz mezeru mezi horními řezáky vysává drobný hmyz jako brčkem. Kromě hmyzu nepohrdne ani ovocem či ptačími vajíčky a mláďaty.

Obávaný tygří protivník

Medvěd pyskatý žije velice skrytým životem a styku s ostatní zvěří či dokonce s člověkem se vyhýbá. Já osobně si proto těch několika málo vzácných setkání s ním velice cením. Tento živočich má ne zcela neoprávněně pověst agresivního a výbušného zvířete, což ale pramení zejména z jeho mizerného zraku a sluchu a tudíž neschopnosti lépe identifikovat skutečné nebezpečí. 

Mnoho přirozených nepřátel nemá a když pominu největší postrach této planety – člověka – tak už zbývá pouze tygr. Ten se ale v naprosté většině medvědovi obloukem vyhne a neriskuje jakékoli zranění, které by pro něj mohlo znamenat i neschopnost lovit a tudíž značný hazard se životem. 

Jízda na matčině hřbetu

Pohlavní dospělosti dosahují „líní medvědi“ ve třech až čtyřech letech. V severnějších oblastech svého současného výskytu se rozmnožují na počátku léta, v těch jižnějších pak během celého roku. Samci se páří vždy s jedinou samicí, k soubojům mezi samci dochází velice zřídka. Doba březosti trvá obvykle sedm měsíců. 

V bezpečně ukrytém doupěti se rodí dvě až tři téměř holá mláďata. Jakmile opustí noru, vyšplhají matce na záda a nechají se hezky nosit, což mimochodem připomíná chování dalšího jihoamerického tvora, a to mravenečníka. Po matčině boku mláďata zůstávají většinou dva až tři roky, poté se jejich kroky definitivně rozdělí.

Populace neznámé velikosti

Výskyt medvěda pyskatého se dnes omezuje především na suché lesy pokrývající nížiny východní a části střední Indie a také Srí Lanky. Dříve obýval území o daleko větší rozloze, byl však neúprosně loven jako škůdce polí nebo chytán pro pobavení lidem, odkud už samozřejmě nebylo návratu. 

Dnes jsou medvědi pyskatí ohroženi zejména ničením přirozeného prostředí. Přesnější stav populace ve volné přírodě bohužel není k dispozici, nicméně všeobecně je tento druh považován za zranitelný a patří tak k druhům, které čelí velkému nebezpečí vyhynutí ve střednědobém období, pokud se podmínky nezmění.

Zatímco za normálních okolností jde při pozorování objektů vzdáleného kosmu o zachycení maxima fotonů, tentokrát vás na nebi skutečně čeká pravý opak – oblasti zajímavé právě tím, že v nich téměř nic neuvidíte. Nedává to smysl? Pak bude nejlepší, když všechno prozkoumáte na vlastní oči.

Od světla...

Na začátek jedno upozornění: Nepůjde to bez dalekohledu s objektivem o průměru alespoň 15 cm a také bez opravdu tmavé oblohy. Vaše putování za vesmírnou temnotou ovšem začne v místech, kde je světla víc než dost – u jasné hvězdy Aldebaran z Býka.

Poté nastavte na nebi kurz na severozápad, a jakmile urazíte úhlovou vzdálenost 3°, minete stálici třetí velikosti Epsilon Tauri. Po dalších 3° se v zorném poli ocitnou hvězdy čtvrté a páté velikosti Kappa 1 a 2 Tauri, o 3° dál i podobně jasná Chí Tauri a konečně po necelých 2° také Fí Tauri. Zmíněnou těsnou dvojhvězdu tvoří dominantní nažloutlá složka s jasností 4,9 mag a namodralý průvodce se 7,5 mag, které dělí úhlová vzdálenost 49″.

Následně vložte do okulárového výtahu dalekohledu okulár, který poskytne malé zvětšení – zhruba 30× – a zorné pole alespoň 1,5°. A pak už můžete začít prozkoumávat okolí…

... k temným mlhovinám

Zaměřte se na oblast rozprostírající se asi 2–5° jihovýchodně od Fí Tauri. Určitě to bude chtít trošku soustředění a také vnímání celého zorného pole najednou. Jen tak totiž po chvíli zjistíte, či spíše vytušíte – záleží na pozorovacích podmínkách – že je v daném regionu vidět méně slabých hvězd než v jeho širším okolí.

A důvod? Díváte se do míst, kde se na nebi rozprostírá „nejvýraznější“ temná mlhovina souhvězdí Býka. Jedná se o nepravidelný, silně protáhlý tmavý filament dlouhý zhruba 6°, směřující od severozápadu na jihovýchod. Další, avšak mnohem méně zřetelné temné mlhoviny se nacházejí v jeho přímém sousedství, v úhlových vzdálenostech do 5°.

Jednu z nich objevíte směrem na severovýchod, přímo na hranicích souhvězdí Býka, Vozky a Persea. Je zhruba stejně velká jako první popisovaná, ale mnohem víc rozeklaná. Další, tentokrát silně protažená, se vine ze západní strany těsně kolem Fí Tauri. A několik dílčích temných mlhovin byste našli i směrem na jih, pod Chí Tauri. 

Pod peřinou

Vraťme se však k té první, kterou jsme se zabývali: Je totiž ze všech nejvýraznější, respektive nejhustší. V astronomických mapách nese označení B19 a B22 (viz Objevy Edwarda E. Barnarda), protože se skládá ze dvou částí – což lze ovšem vyčíst teprve z širokoúhlých fotografií souhvězdí Býka, na nichž se systém temných mlhovin ukáže v plném rozsahu.

Tato špatně průhledná oblaka mezihvězdného plynu a prachu totiž nejlépe vyniknou, můžeme-li je konfrontovat s okolním jasným hvězdným pozadím. Nedělají přitom nic jiného, než že více či méně účinně zeslabují světlo stálic, jež se v kosmickém prostoru nacházejí až za nimi.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Vodnáře, 18. února v 17:43 SEČ vstupuje do znamení Ryb.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný v první polovině února ráno velmi nízko nad jihovýchodem
• Venuše – viditelná po celý únor ráno nad jihovýchodem
• Mars – viditelný ráno nízko nad jihovýchodem
• Jupiter – viditelný do poloviny února večer nad jihozápadem
• Saturn – v únoru nepozorovatelný
• Uran – viditelný v první polovině noci
• Neptun – viditelný na začátku února večer nad jihozápadem

Zajímavé úkazy v únoru 2022

• 3. února – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Jupitera na večerním nebi nad jihozápadem (cca 10°)
• 9. a 10. února – Měsíc poblíž Aldebaranu z Býka na noční obloze 
• 12. února – Venuše dosahuje maximální jasnosti v roce 2022, konkrétně −4,6 mag
• 13. února – Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na nočním nebi
• 16. února – Měsíc poblíž Regula ze Lva na noční obloze
• 16. února – Merkur v největší západní elongaci, zhruba 26° od Slunce
• 20. února – Měsíc poblíž Spicy z Panny na nočním nebi
• 24. února – Měsíc poblíž Antara ze Štíra na ranní obloze
• 26. a 27. února – setkání úzkého měsíční srpku, Marsu a Venuše nad jihovýchodním obzorem na ranní obloze: 26. 2. na ploše o průměru asi 18° a 27. 2. zhruba 10°

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Dramatické události britského náletu na základnu zepelínů v Tondernu popsal také velitel německé vzducholodě L 54 Horst Treusch von Buttlar-Brandenfels: „Spal jsem asi půl míle (800 m – pozn. red.) daleko a vzbudily mě zvuky letadel."

Drama na zemi

Vilémovský vzduchoplavec dál vzpomínal: „Znepokojilo mne, že se v hangárech nacházely těžké bomby pro zepelíny, a také to, že vedle hangárů stál vlak naložený benzinem. Když jsem rychle přijel na základnu na kole, tak jsem uviděl muže z posádek zepelínů, kteří neoblečení stříleli po letadlech z pušek. Piloti na vojáky ale jen mávali křídly a nestříleli po nich z kulometů. Kolega Schiller spolu s dalšími muži běžel do hořícího hangáru a demontovali ze vzducholodi bomby. Uviděl jsem letadlo, které bylo bez kola, a domníval jsem se, že mu bylo ustřeleno."

„Myslel jsem si, že stroj je poškozený. Klesal velice nízko. Přistával. Běželi jsme jak blázni, abychom viděli, kde dosedl, ale místo toho jsme zjistili, že jsme se spletli. Stejně jako jeho společníci letěl tak nízko proto, aby se vyhnul protiletadlové palbě. Vzápětí podlétl dráty a uletěl. Jeden z drátů ale byl po jeho průletu přetržen, takže se s ním musel střetnout vrchní částí centroplánu, ale to mu nezabránilo, aby zmizel směrem na severozápad, kde byla naše protiletadlová baterie. Pak se ztratil směrem k dánské hranici.“

Štěstí v neštěstí

Kolo chybělo na stroji poručíka Yeuletta, ale není jasné, zda mu je ustřelili Němci, nebo jej ztratil během vzletu z lodi. I když se podařilo z největšího hangáru včas odvézt pumy, požár už nešel uhasit a zepelíny L 54 a L 60 lehly popelem.

V jednom z menších hangárů plamenům podlehl i jeden tam uložený kořistní francouzský balon. Bomby jen těsně minuly nádrže se stlačeným vodíkem, jejichž exploze by patrně zničila celou základnu. Zranění utrpěli pouze čtyři němečtí vojáci. Obrovský hangár sice zůstal stát, velení ale rozhodlo, že základna už není bezpečná, a přestala se používat.

Britské piloty po odletu z Tondernu čekal ještě náročný návrat s dramatickým průběhem. Kapitán Smart bezpečně nalezl Furious, ale o přistání na palubu se nepokusil – údajně kvůli potížím s motorem. Po přistání na hladinu se vyšplhal na ocas svého houpajícího se a napůl potopeného letounu, kde seděl asi čtvrt hodiny. Ztratil svůj záchranný pás a nalokal se spousty mořské vody. Později k tomu napsal: „V době, kdy loď dorazila, jsem se cítil úplně hotový. Tři naši námořníci mě chytili a vytáhli na palubu jako pytel mouky.“

Drama na moři

Flotilu nalezl i kapitán Dickson, tomu ale docházelo palivo, a tak už dál nehledal mateřskou loď a přistál na hladinu vedle torpédoborce Violent, jehož posádka letce brzy vylovila. Kapitán Jackson také dorazil na domluvené místo setkání, ale Furious nenalezl. Pak jeho motor zakašlal a zhasl – došlo mu palivo v hlavních nádržích. Pilot pohotově přepnul na spádovou nádrž, agregát znovu nahodil, a protože stále neviděl flotilu, zamířil na východ k pobřeží. Poblíž Guldageru v Dánsku nouzově přistál, přičemž převrátil letadlo. Vyvázl nezraněn, a tak stroj zapálil, načež jej zatkla místní policie.

V Dánsku poblíže Esbjergu přistál i poručík Williams a také on byl internován. Stejně dopadl i poručík Dawson a všichni tři se brzy setkali. Nejhůř ale skončila akce pro poručíka Yeuletta, jehož camel vyplavilo moře 24. července na pobřeží poblíž dánského Havrvigu. Pilotovo tělo se našlo o čtyři dny později nedaleko.

TIP: Příliš nebezpečná obloha: Krvavý duben nad západní frontou

Admiralita si uvědomovala důležitost plavidel schopných nést letouny, a tak vydala rozkaz k přestavbě parníku Conte Rosso na letadlovou loď Argus. Měla již úplně hladkou palubu a stavba byla dokončena v září 1918. Do Velké války už ale nezasáhla. Celou kategorii čekal další bouřlivý rozvoj a v příštím světovém konfliktu sehrála velice významnou roli. 

Pozdě večer 23. července 1954 burácel nad Jihočínským mořem původně vojenský čtyřmotorový Douglas C-54 Skymaster, přestavěný na civilní dopravní letoun. Patřil hongkongské společnosti Cathay Pacific Airways, vzlétl z mezinárodního letiště v Bangkoku a mířil na Hongkong. Jeho šestičlenné osádce velel britský kapitán Phil Brown a na palubě měl 13 cestujících. Do cíle mu zbývala asi půlhodina letu, když se za ním objevily dvě čínské stíhačky Lavočkin La-11. Nalétly do útočné pozice a zahájily palbu, která vyřadila motory číslo jedna a čtyři.

Kapitán začal s těžkým letounem manévrovat, aby stíhačům ztížil míření, a radiotelegrafista vysílal zprávu: „Mayday! Mayday! Mayday! Hoří nám motor číslo jedna, ztrácíme výšku, požadujeme veškerou možnou pomoc.“ Letoun ale schytával další a další zásahy a přestával reagovat na řízení. 

Číňané se omluvili

Moře bylo dost rozbouřené, přesto se pilot pokusil o nouzové přistání na vlnách. Při doteku s hladinou se utrhlo pravé křídlo a trup se rozlomil na dvě poloviny. Deset lidí na palubě nepřežilo, zbylých devět se z potápějícího se vraku dostalo včas. Vyplaval i jeden velký záchranný člun, který se kapitánovi letounu podařilo nafouknout, a všichni si do něj vlezli.

Čínské stíhačky ještě chvíli kroužily nad místem havárie a pak odlétly k pobřeží. Volání o pomoc naštěstí zachytilo několik leteckých základen a jako první se na místo dostaly dvě britské stíhačky De Havilland Hornet od 80. perutě RAF. Kapitán Brown hodil do vody balíček barviva z nouzové výbavy a stíhači si ho všimli.

Postupně se na místo slétlo několik letounů a nakonec na rozbouřeném moři přistál americký hydroplán Grumman Albatross. Nabral všechny přeživší na palubu a odstartoval směrem na Hongkong. Cestou ještě bohužel zemřela jedna těžce zraněná pasažérka.

Americký hydroplán Grumman HU-16 Albatross během záchrany přeživších. (foto: Wikimedia Commons, US Air Force, CC0)

Incident měl vážnou politickou dohru a projednával se i na půdě OSN. Čína se nakonec omluvila, odškodnila pozůstalé i leteckou společnost a na vysvětlení uvedla, že její stíhači si C-54 spletli s bombardérem letectva Tchaj-wanu, o kterém si mysleli, že letí bombardovat jejich vojenskou základnu na ostrově Hainan.

Sestřel nad Bulharskem

Dne 27. července 1955 z londýnského letiště Heathrow odstartoval moderní dopravní letoun Lockheed Constellation izraelské společnosti El Al. Kromě sedmi členů osádky měl na palubě 51 cestujících. Jeho trasa směřovala přes Vídeň a Istanbul do Tel Avivu. Tam ale nedorazil. Patrně navigační chybou přelétl bulharské hranice, kde ho zachytily bdělé hlídky u obrazovek radiolokátorů. Z letiště Dobroslavci vzlétly na poplach dva proudové letouny MiG-15 a jejich piloti constellation rychle dohnali. Manévry signalizovali, že je má pilot následovat, a údajně i vypálili výstražnou dávku před jeho příď.

Obrovský čtyřmotorák ze začátku reagoval a bulharské stíhače následoval, pak ale pilot začal prudce točit k řecké hranici. Ta byla velmi blízko a velitel protivzdušné obrany generál Velička Georgijev vydal rozkaz: „Pokud letadlo opouští naše území, neposlouchá rozkazy a nezbývá čas na další varování, sestřelte ho.“ Piloti migů proto zahájili palbu.

Dopravní letoun Lockheed Constellation izraelské společnosti El Al. (foto: Wikimedia Commons, David Eldan, CC0)

Granáty z kanonů ráže 23 a 37 mm měly na nepancéřovaný civilní letoun ničivé účinky, začal se rozpadat ještě ve vzduchu a pak se v plamenech roztříštil o zem. Nikdo na palubě nepřežil. Bulharská vláda nejdříve odmítala převzít jakoukoliv odpovědnost, pak ale vydala oficiální omluvu s tím, že piloti stíhaček se unáhlili, a odškodnila rodiny obětí. 

Boeing 727 nad horkou Sinají

Dne 21. února 1973 z letiště v Benghází odstartoval Boeing 727 aerolinek Libyan Arab Airlines pravidelné linky z Tripolisu přes Benghází do Káhiry. Letounu velel francouzský pilot Jacques Bourges, k dispozici měl osmičlennou osádku a na palubě 104 pasažéry. Panovalo velmi nepříznivé počasí a osádka měla i potíže s přístroji na palubě. Patrně proto se letoun dostal nad Sinajský poloostrov, který tehdy okupovala izraelská armáda.

Kolem 14. hodiny odstartovala dvojice jejích nadzvukových stíhaček F-4 Phantom II a ty narušitele rychle dohnaly. Piloti civilního letounu se zprvu domnívali, že jde o egyptské migy, a pokračovali v letu. Pak však stroj prudce obrátili zpět na západ. Izraelští letci osádce dopravního letadla signalizovali, aby je následovala, ale libyjský kapitán gestem naznačil odmítnutí a pokračoval v letu. Piloti phantomů se dál snažili přimět narušitele k poslechnutí – nejprve máváním křídly, pak varovnou palbou z kanonů.

Jacques Bourges na výzvy, aby vojenské letouny následoval nereagoval, a tak velitel izraelského letectva David Elazar vydal rozkaz přinutit neznámý letoun k přistání za každou cenu. Jeden z izraelských stíhačů tak zahájil palbu z rotačního kanonu Vulcan. Boeingu vážně poškodil vztlakové klapky, hydraulické systémy, potah křídel a prostřední motor na ocase stroje. Dopravní letoun šel k zemi.

Dokončení: Nevinné oběti vojenských letounů (2): Sestřely civilních letadel během studené války

Pilot ho měl stále částečně pod kontrolou a pokusil se o nouzové přistání. Boeing se však odrazil od písečné duny, ztratil křídlo a začal hořet. Celkem zahynulo 108 ze 113 osob na palubě. Izraelci na svou obhajobu uvedli, že let považovali za špionážní, což se ve světě nesetkalo s porozuměním, OSN však incident nakonec neodsoudila.

Zpráva o přítomnosti slepice na jednom z nejpřísněji střežených míst světa se dostala na sociální sítě, do armádního listu, k ochráncům zvířat i tajným službám. Na místo byli povoláni zaměstnanci arlingtonské ligy na ochranu zvířat s pokynem, aby si slepici odnesli a umístili ji do kurníku.

TIP: Lasice, která sestřelila hadronový urychlovač, míří do muzea zvířecích celebrit

„Jde o to, zda se pouze ztratila, když chtěla přejít ulici, anebo to byla špionka na misi a chtěla ukrást státní tajemství. Zatím nevíme, zobák drží zavřený,“ napsal armádní časopis Navy Times, který se většinou zabývá seriózní vojenskou tematikou.

Uživatelé sociálních sítí, kteří případ sledovali, navrhli, aby slepice dostala jméno Ethel Rosenbergová po slavné Američance popravené roku 1953 za špionáž ve prospěch bývalého Sovětského svazu.