Eduard a Wallis – ve své době nejsledovanější dvojice Evropy. Žili v přepychu a bezbřehém pohodlí. Od večírku k dovolené, od charitativní večeře k módní přehlídce. Bok po boku zářili a při sklence sektu trousili uštěpačné poznámky o britské monarchii. Přesně o té, se kterou se tak moc toužili usmířit.               

Nejstarší syn následníka     

Na svět přišel Eduard 23. června 1894. V té době ještě panuje královna Viktorie, jeho prababička. A i když se už oblékala jen do černé a nechtěla přestat truchlit pro mrtvého manžela, lid ji miloval a obdivoval. 

Chlapcův ambiciózní otec, budoucí král Jiří V., měl na potomky nemalé nároky. A přísná chůva si sjednávala pořádek dost necitlivě: když nebylo po jejím, štípala batole, dokud se nerozplakalo. Po odhalení těchto praktik byla okamžitě propuštěna a dítě svěřili do péče jiné profesionální, ale podobně neosobní vychovatelky. Snad proto Eduard na své dětství v dobrém nikdy moc nevzpomínal. Citově odtažité rodiče vnímal jako pouhé známé. 

Na moři

Studoval námořní školu a u námořnictva zůstal i po studiu. Když byl ale jeho otec korunován panovníkem Spojeného království, britských dominií a indickým císařem, z chlapce dospívajícího v muže se stal korunní princ. Okamžitě musel začít pracovat na povinnostech, které vyplývaly z jeho postavení.

Ke studiu nastoupil na „univerzitu pro krále“ – do Magdaleniny koleje ve slavném Oxfordu. Ovšem jediné, v čem mladý muž během studií, která ukončil bez získání titulu, vynikal, byl sport – konkrétně pólo. Jinak stačilo osm semestrů, aby se ukázalo, že Eduard dobrým studentem není a nebude. „Nikdo ho ke vzdělání nevedl, nemá žádné základy“ – obhajovalo své rozhodnutí vedení školy.   

Večírky i móda 

Princ z Walesu se tedy vrátil do Londýna. A nedlouho potom vypukla první světová válka. Plnoletý Eduard chtěl s ostatními muži na frontu. Ministr války však zastává jiný názor. Boje mohl následník trůnu sledovat ze zákopu, bylo ale nebezpečné, aby se zapojoval. A tak alespoň přinášel svědectví, jak situace v předních liniích vypadá. Tím si vybudoval skvělou pověst u vojáků, kteří jeho obdiv a podporu cítili. 

Po válce přebral některé z rodinných reprezentativních povinností a postupně se z něho stala společenská ikona. Mladý pohledný a nezávislý muž, který vypadal jedním slovem skvěle. Obleky měl ušité dle poslední módy, nebál se extravagance, brzy určoval trendy. Co se bude letos nosit? Stačí se kouknout, jakou vestičku oblékl minulý týden korunní princ! Budoucí král vzbuzoval náklonnost a nutno dodat, že nejen mezi ženami. Patřil k nejvíce fotografovaným osobnostem.  

Usadit se? Ani omylem!

Eduardovi bylo ve společnosti dobře. Jeho okázalé flámování a bohémský život se však zajídaly premiérovi země i královskému páru. „Až zemřu, ten chlapec se do roka zničí!“ komentoval situaci jeho otec. Ale to bylo princi zcela jedno, nehodlal se oženit a mít děti jako jeho mladší bratr. Střídal jednu ženu za druhou, kvůli bohaté a vdané dědičce opustil francouzskou milenku nevalné pověsti. A tak pořád dokola.

Když od veleváženého papá dostal sídlo ve Sunningdale, vesnici nedaleko hlavního města, bylo jasné, kam se přesune nesledovanější společenské dění… A právě tehdy se Eduard poprvé setkal s Wallis Simpsonovou. Podruhé vdaná Američanka v té době opět řešila krachující vztah, tentokrát s makléřem Ernestem Simpsonem. Ten kvůli emancipované zlatokopce, jak ji všichni říkali,  opustil rodinu. 

Vdaná žena

Čím Eduarda nepříliš krásná Wallis zaujala? Jak sám později přiznal – drzostí. Potkali se na jednom večírku. On byl obletovaný Pan dokonalý, ona znuděná a nachlazená. Následník trůnu se jí slušně optal, zda se jí v Británii nestýská po americkém ústředním topení. Na to mu odsekla: „Je mi líto, pane, ale zklamal jste mne. Všichni se ptají amerických žen, které přijely do vaší země, na totéž, doufala jsem, že Princ z Walesu bude originálnější.“

Ačkoliv byla od té chvíle Wallis zvána i na další akce v doprovodu manžela, brzy se s Eduardem stali milenci. Bulvár ihned spekuloval o skandálním vztahu. Král byl zděšen. Eduard otci ještě nějakou dobu tvrdil, že jde jen o divoké domněnky novinářů. A nepřestal ani, když jeden ze sluhů milence omylem nachytal při dovádění. Na Wallis byl ale princ čím dál tím víc závislý. Chtěl ji představit rodičům jako svou budoucí ženu. Ti striktně odmítli. Ani to nebylo pro budoucího panovníka důvod k rozchodu: „Wallis byla a stále je složitá a neuchopitelná a od první chvíle, kdy jsem ji viděl, jsem ji vnímal jako nejnezávislejší bytost, jakou jsem potkal.“  

Bohém na trůnu 

Ačkoliv Buckinghamský palác Wallis i nadále jako partnerku mladého prince ignoroval, na veřejnosti se oba jako pár chovali. Vše dělali spolu jako obyčejní, i když velmi bohatí, lidé. Ovšem tradiční monarchie nebyla na takové novoty ani zvědavá, ani připravená. Vztah krále a jeho syna se ocitl na bodu mrazu. Otec Eduarda často kritizoval, že se zpronevěřuje svým povinnostem. Vláda se obávala svěřovat mu úřední dokumenty obsahující choulostivé detaily. Existovala totiž možnost, že se během jednoho z nekončících večírků dostanou do rukou té Simpsonové, nebo jejích pochybných přátel!

Wallis Simpsonová s princem z Walesu v rakouském Kitzbühelu v únoru 1935 (foto: Wikimedia Commons, CC0)

A pak Jiří V. umřel a 20. ledna 1936 Eduard nastupil na trůn jako král Eduard VIII. I když mu bylo jasné, že jeho situace není jednoduchá, považoval ji za řešitelnou. Pobouření ale vyvolal hned první den, kdy porušil královský protokol během slavnostního jmenování. Sledoval vše z okna paláce a přitom vedle něj stála Wallis. Jenže tato pozice patřila budoucí královně, ne ženě vdané za úplně jiného muže!

Nelehké vyjednávání  

V den, kdy právníci potvrdili rozvod manželů Simpsonových, požádal Eduard svou přítelkyni o ruku. Souhlasila. V té době už na ni byl až chronicky závislý. Lidé z jeho okolí to popisovali  jako chorobnou touhu, kterou král pravidelně stvrzoval drahými dary. 

Začala se připravovat slavnostní korunovace. Jenže pak premiér Baldwin označil plánovaný sňatek pro běžné lidi za morálně neakceptovatelný. A i když se snažil Eduard vyjednávat, jeho snahy končily stejně: dvakrát rozvedenou Američanku národ nepřijde za královnu a matku následníka trůnu. Vláda odmítla i možnost, že by Wallis nebyla královnou a její děti neměly nárok na korunu.

Premiér vyhodnotil vyhrocenou situaci a předestřel králi tři možnosti: vzdát se neakceptovatelného sňatku, vstoupit do manželství, které odmítá vláda i církev a nebo abdikovat. Eduard nechtěl vyvolat ústavní krizi, a tak se nakonec rozhodl vzdát koruny. Oficiálně vládl pouhých tři sta dvacet pět dní!

Mimo rodnou zem

Zatímco mladší syn Jiřího V. Albert se v prosinci roku 1936 stal hlavou země a jeho život se tak obrátil naruby, Eduard promlouval k národu skrze rozhlasové vysílání. V projevu vysvětloval své důvody k abdikaci a poté odjel do Rakouska. O pouhý rok později si v červnu  1937 vzal Wallis během soukromého obřadu za ženu. On byl nadšený, ona spíš ne. Nikdy nechápala, jak může být Eduard tak závislý na její lásce. „Jak může být žena muži celým královstvím?“ Každopádně ale uměla jeho posedlosti využít. 

Jenže ani vévoda z Windsoru, jak směl být nadále Eduard titulován, nebyl se svou pozicí úplně spokojený. Neznal svou roli a pozici. Cítil se nedoceněný. A tak, i když mu to mnozí důrazně nedoporučovali, navštěvoval nacistické Německo. S manželkou se setkali s Hitlerem, čehož samozřejmě propaganda okamžitě využila. O Wallis se během války vykládalo, že má aférky s vysokými pohlaváry, Eduard prý zavinil únik informací a Vůdcem mu měl slíbit, že až bude obsazena Velká Británie, získá zpět svůj trůn.

Premiér Churchill musel manželům pohrozit soudem, aby je donutil vrátit se z pevninské Evropy zpět do Británie. Jakmile se tak stalo, okamžitě je poslal na Bahamy, kde Eduard až do konce války zastával funkci guvernéra. Všichni ale věděli, že je to místo, kde jednoduše nemohl způsobit žádné problémy.   

Do ústraní  

Život v okázalém ponížení čekal na bezdětné manžele i po válce. Vévodovi z Windsoru nebylo nabídnuto žádné oficiální místo. Jasně mu tak bylo ukázáno, že nemá důvěru Británie. Stáhl se proto se svou ženou do Francie. V Paříži získali byt za symbolickou cenu a měsíc co měsíc jim britská vláda přispívala na výdaje. Ne moc, ale také ne málo. Měli sice oblečení a šperky za miliony, jejich život ale jakoby pozbyl smyslu. Nudili se. V roce 1951 vydal Eduard knihu Příběh krále, čímž značně vylepšil rodinný rozpočet, i tak ale pravidelně volal svému bratrovi a dožadoval se větších přídělů financí. Teprve později vyšlo najevo, že ty, které dostával, nešly z oficiálního rozpočtu země. Jiří VI. je platil ze svého. 

TIP: Koktavý král Bertie: Jak Jiří VI. překonal traumata z dětství?

Britská královská rodina nikdy Wallis nepřijala. Eduard směl být přítomen několika oficiálním ceremoniálům, ale korunovaci své neteře na královnu Alžbětu II. směl sledovat pouze v televizi. V roce 1965 se manželé vrátili zpět do Británie a o šest let později u vévody, celoživotního vášnivého kuřáka, diagnostikovali rakovinu jícnu. Zemřel v květnu roku 1972. Vévodkyně ho přežila o celých čtrnáct let.

Svým přátelům ale přiznala, že od okamžiku, kdy se Eduard vzdal trůnu, jakoby život ztratil směr: „Nemůžete abdikovat a být spokojený.“ Ve stáří trpěla Wallis arteriosklerózou, postupně ztratila schopnost řeči, konec života strávila na lůžku, v izolaci, nepřijímala ani návštěvy. Zemřela 24. dubna 1986. Pochována je spolu s Eduardem ve Windsoru.      

Paralelně s prvotním vývojem obrněných sil během první světové výlky se objevily názorové proudy ohledně jejich další modernizace, které se přímo dotýkaly i jezdectva. Kavalerie stála před otázkou radikální transformace, neboť její místo začínaly zabírat právě motorizované jednotky. Jako druh vojska se musela situaci přizpůsobit a postupně přerodit na rychlé obrněné síly pro průzkum a nenadálé obchvaty.

Předchozí části: Ocelové pásy a kola místo kopyt koní: Přerod kavalerie v tanky (1)

Proto se v zemi galského kohouta rozvinulo několik tříd vozidel uzpůsobených speciálně pro potřeby kavalerie. Průzkumné obrněné vozy se označovaly zkratkou AMC (automitrailleuse de cavalerie), pancéřované automobily určené pro obdobnou činnost v rámci útvarů pěchoty i jezdectva dostaly označení AMD (automitrailleuse de découverte). A konečně průzkumná pásová vozidla (lehké tanky) se nazývala AMR neboli automitrailleuse de reconnaissance.

Nové divize

V roce 1923 se na manévrech v Bretani vedle jezdců poprvé objevily pásové a kolové stroje. Při vyhodnocování výsledků cvičení padl návrh vytvořit vyšší svazek vybavený vozidly: lehkou automobilní divizi. Snahy o zformování „motorizované kavalerie“ však opět narážely na odpor tradicionalistů a spor rozhodly až další manévry u Remeše o dva roky později.

Jezdecké a motorizované oddíly měly plnit podobné úkoly, přičemž provizorně sestavená automobilní skupina prokázala svou nadřazenost vůči 5. jízdní divizi – její stroje se v terénu ukázaly jako mnohem pohyblivější než vojáci v sedlech. Opatrní generálové nicméně rozhodli o postupném přechodu, a tak se motorizované oddíly měly vytvářet kolem jádra dosavadních jízdních útvarů. Docházelo jen k částečné náhradě zvířat stroji, čímž vznikaly nesourodé a nevyvážené svazky.

Lehká kavalerie

Obě složky se výrazně lišily svými zásobovacími požadavky i rychlostí postupu, přesto se smíšené divize v praxi uchytily a disponovaly jednou motorizovanou i dvěma jízdními brigádami. Ačkoliv se při cvičeních ukázalo, že koně jsou spíš přítěží, prošly tyto svazky dalším vývojem a začátkem druhé světové války měly podobu kombinované divize kavalerie s jednou jízdní brigádou a druhou motorizovanou.

Označovaly se jako DLC (division légère de cavalerie – divize lehké kavalerie) a jejich modernější brigáda spoléhala na 20 průzkumných tanků Renault AMR-33/35, tucet lehkých Hotchkissů H-35 a stejný počet obrněných aut Panhard 178. Ve střetech s plnohodnotnými tankovými divizemi Wehrmachtu, které koncentrovaly vyšší počty panzerů a opíraly se o spolupráci s ostatními druhy zbraní, se DLC na jaře 1940 příliš neosvědčily a utrpěly těžké ztráty.

Tanky? Jen pro pěchotu!

Také v USA zastánci klasické kavalerie tvrdili, že neúspěch jízdních oddílů v letech 1914–1918 byl jen výjimkou: statická zákopová válka se prý už nikdy nebude opakovat. Tito muži prohlašovali, že vojáci v sedlech budou mít v příštích konfliktech opět nezastupitelnou roli, a to i přes pokračující motorizaci ozbrojených sil strýčka Sama. K posouzení a zvážení role kavalerie vznikla Komise pro jízdu (Cavalry Board). Po dlouhých debatách dospěla k závěru, že rozsáhlé jízdní formace jsou pravděpodobně zastaralé, nicméně oddíly do velikosti pluku lze dle potřeby přiřazovat k pěchotním i obrněným útvarům zejména pro průzkumné účely.

TIP: V sedle proti kulometům: Soumrak kavalerie za Velké války

Generálové doporučení akceptovali a US Army tak ve 20. i 30. letech nadále provozovala polní jízdní jednotky. Zákon National Defense Act z roku 1920 dokonce zřídil novou pozici náčelníka kavalerie včetně nezbytného administrativního aparátu (Office of the Chief of Cavalry). K jeho pravomocem patřil dohled nad činností jezdectva, personální záležitosti, výcvik, vývoj výstroje a tvorba i implementace doktríny a taktiky. Poněkud archaická funkce zanikla teprve roku 1942.

Dokončení: Ocelové pásy a kola místo kopyt koní: Přerod kavalerie v tanky (3) (vychází v pátek 25. února)

V srdci některých galaxií se nacházejí tzv. aktivní jádra, která jsou mimořádně vydatnými zdroji energie. Produkci této energie pohání superhmotná černá díra přitahující obrovské množství prachu a plynu. Předtím než je hmota pohlcena, sestupuje po spirále směrem do černé díry. Přitom uvolňuje značné množství energie a často tak přezáří všechny hvězdy mateřské galaxie.

Od 50. let 20. století, kdy byly tyto jasně zářící objekty objeveny, představují aktivní jádra galaxií pro astronomy výzvu. Nyní se týmu vědců pod vedením Violety Gámez Rosas z nizozemské Univerzity v Leidenu podařilo díky interferometru VLTI dosáhnout klíčového pokroku, který umožní pochopit, jak tyto objekty fungují a jak vypadají zblízka.

Při detailním pozorování centra galaxie M77 členové týmu detekovali hustý prstenec prachu a plynu, který černou díru zcela zakrývá. Objev poskytl důkazy ukazující na správnost 30 let staré teorie, která je známá jako standardní model aktivních galaktických jader.

Aktivní galaktická jádra

Astronomové rozlišují tři různé typy aktivních galaktických jader. Některá vysílají pulsy rádiového záření, jiná jasně září ve viditelném světle anebo jsou naopak našemu pohledu skryta, podobně jako to v centru galaxie M77. Standardní model však předpokládá, že přes tyto vnější rozdíly mají všechna aktivní galaktická jádra stejnou strukturu: jedná se o superhmotnou černou díru obklopenou hustým prstencem prachu.

Podle tohoto modelu vznikají veškeré rozdíly ve vzhledu aktivních jader galaxií díky různé orientaci, ve které ze Země pozorujeme černou díru a její prstenec. Typ jádra, který vidíme, závisí na tom, jak výrazně z našeho úhlu pohledu prstenec zakrývá černou díru, přičemž v některých případech ji může zcela zahalit. 

Standardní model platí

Astronomové již v minulosti nalezli řadu indicií podporujících tento standardní model včetně objevu teplého prachu v centru galaxie M77. Stále však panovaly pochyby, zda takový oblak může zcela zahalit černou díru a vysvětlit tím, proč toto aktivní jádro září ve viditelném světle méně než jiná. 

Pozorování byla provedena pomocí zařízení MATISSE (Multi AperTure mid-Infrared SpectroScopic Experiment) pro interferometr VLTI pracující na Observatoři Paranal v chilské poušti Atacama. Přístroj MATISSE technikou interferometrie zkombinoval infračervené paprsky sesbírané všemi čtyřmi dalekohledy VLT (Very Large Telescope) se zrcadly o průměru 8,2 m. Členové týmu ho využili k detailnímu průzkumu centra galaxie M77, která se nachází 47 milionů světelných let od nás v souhvězdí Velryby.

Vlevo pohled na aktivní galaxii M77, snímek byl pořízen Kamerou FORS2 a dalekohledem VLT. Vpravo detail okolí aktivního jádra této galaxie, jak jej zachytil přístroj MATISSE (foto: ESO, Jaffe, Gámez-Rosas, CC BY-SA 4.0)

Kombinace pozorovaných změn teploty prachu (v rozmezí od pokojové teploty až do 1 200 °C) způsobených intenzivním zářením přicházejícím z okolí černé díry s mapami absorpce členům týmu umožnila rekonstruovat detailní pohled na oblak prachu a určit, kde se musí nacházet černá díra. Uspořádání, kde prach tvoří hustý vnitřní disk a rozsáhlejší vnější disk okolo černé díry ležící uprostřed, podporuje standardní model.

„Výsledky naší práce by měly přinést lepší pochopení vnitřních procesů probíhajících v aktivních galaktických jádrech," okomentovala objev Violeta Gámez Rosas. „Také by mohly pomoci lépe porozumět vývoji naší Galaxie, protože ta má také ve svém středu superhmotnou černou díru, která mohla být v minulosti aktivní.“ 

TIP: Kvazar s hmotností 8,6 miliard Sluncí odpálil gigantický výtrysk

Vědci nyní očekávají, že budou moci použít interferometr VLTI k nalezení dalších důkazů správnosti standardního modelu aktivních galaktických jader u většího množství galaxií. Do pátrání se zapojí i budovaný extrémně velký dalekohled ELT (Extremely Large Telescope), který by měl zahájit vědecká pozorování ve druhé polovině tohoto desetiletí. Vědci věří, že přinese informace, které doplní výsledky této práce a umožní vědcům zkoumat interakci mezi galaxiemi a jejich aktivními jádry.

Výška žirafího těla je výrazně větší než délka, srdce je vzdáleno tři metry od mozku a krk je odpovědný za téměř polovinu celkové výšky těla. I přes tyto zvláštnosti v tělesné stavbě má žirafa nádherný a ladný pohyb, který nejlépe vyniká při běhu africkou savanou.

Výška velkých samců se přitom blíží šesti metrům a v některých případech váží až 1 800 kilogramů. Samice jsou menší a rozdíl mezi pohlavími je patrný na první pohled. S hlavou v takové výšce nemají žirafy téměř žádné potravní konkurenty, což napomohlo jejich dřívějšímu rozšíření téměř po celé Africe. 

Tvrdé boje soků

V době páření dochází mezi samci k častému měření sil, které má silnějšímu zjednat právo na samici. Sokové se nejprve pokoušejí jeden druhého zastrašit – vyzývavě stojí proti sobě, nebo se obcházejí v kruzích a měří sílu protivníka. Když zastrašovací taktika selže, může začít souboj, při němž samci zpočátku používají krky zkřížené do tvaru písmene X k přetlačování.

V případě, že ani v první „ostré“ fázi střetu žádný z bojovníků nevyklidí pozice, přijde na řadu hlava, a to doslova. Oba do sebe začnou hlavami tlouct a snaží se zasáhnout protivníka do hrudi nebo do krku. Údery jsou vzhledem k délce krku a hmotnosti zvířat nesmírně silné a například po ráně do hlavy může dojít k omráčení nebo smrti. Rány mohou také poškodit některé vnitřní orgány.

Ochrana mozku proti srdeční pumpě

Srdce žirafy je dlouhé až 60 cm, má stěny silné až 7,5 cm a váží víc než deset kilo. Z této mohutné pumpy vychází krev pod obrovským tlakem (2–3krát vyšším než lidský). Jen díky tomu se může krev dostat pod patřičným tlakem až do mozku. Jak je ale možné, že při sklonění hlavy nemají problémy s jeho překrvením? Vděčí za to unikátnímu systému žil v krevním řečišti a také systému srdečních chlopní.

Když zvíře skloní hlavu, krev přitéká do cévního řečiště a jeho početné tepny se roztahují do volných prostorů mezi nimi. Dokud je hlava svěšená, chlopně v krční žíle jsou uzavřeny, zadržují krev v krku a nedovolují jí téct do hlavy. Tím se dočasně sníží krevní tlak a mozek je chráněn. Když žirafa zvedne hlavu a narovná se, přebytečná krev vteče do srdce otevřenými chlopněmi.

TIP: Prokletí výšky: Udeří do žiraf blesk častěji, než do jiných zvířat?

Žirafy jsou býložravci – okusují větvičky a listí nejčastěji na pichlavých akáciích, které omotávají svým fialovým až 45 cm dlouhým jazykem. Jazyk i pysky jsou proti trnům akácií odolné. V období sucha dokáže žirafa vystačit s vodou získanou z potravy a bez napití vydrží podle některých údajů třicet i více dnů.

Jihozápad Spojených států sužuje největší souvislé sucho od roku 800. Uvádí to nová studie, publikovaná ve vědeckém měsíčníku Nature Climate Change, která vychází z výzkumu půdní vlkosti a letokruhů stromů a dřevěných trámů, objevených v této oblasti archeology. Podobně extrémní sucho oblast zažila naposled v polovině 16. století.

Podle vedoucího výzkumu Parka Williamse z americké Kalifornské univerzity v Los Angeles jde současný stav alespoň z části na vrub činnosti člověka. „Sucha jednadvacátého století by se nestala megasuchem, pokud by nebylo antropogenní klimatické změny,“ upozorňuje docent Williams.

Suchý začátek nového tisíciletí

Kalifornie a další státy USA v této oblasti opakovaně zažívají drastický nedostatek vody, který vede k častému omezování jejího používání a nutnosti dovozu vody na některá místa. Občas se v této lokalitě sice objeví nárazové sněhové nebo dešťové srážky, jak se ale ukazuje, k nahrazení ztrát to nestačí.

Rok 2021 byl podle vědců obzvláště suchý. Podle americké vládní agentury Drough Monitor panovaly na téměř celém západě USA k 10. únoru podmínky klasifikovatelné jako sucho. Loni v létě způsobilo sucho rekordní pokles hladiny jezer, vodních nádrží a řek na nejnižší úroveň za posledních více než 100 let.

TIP: Dlouhotrvající sucho v Kalifornii zabilo přes 100 milionů stromů

Do budoucna to bohužel nevypadá o mnoho lépe. Podle simulací Williamsova týmu, založených na údajích o vlhkosti půdy za posledních 1 200 let, je zhruba 75% pravděpodobnost, že megasucho bude na jihozápadě USA trvat do konce dekády. Následky jsou již teď citelné. Kromě zmíněného prakticky neustálého nedostatku vody jde o rozsáhlé ztráty úrody a dobytka, častější smrtící vlny veder, srážky způsobující záplavy a superbouře.

Jahodu odrůdy Ilan, která měří po obvodu 34 centimetrů, objevili na své plantáži bratři Arielové minulý pátek. Hned v sobotu večer poslali žádost přes stránky Guinnessovy knihy rekordů a následující den za přítomnosti notáře provedli vážení, dokud byla jahoda ještě v plné zralosti. S hmotností 289 gramů a délkou 18 centimetrů překonala o 39 gramů dosud největší jahodu vypěstovanou v roce 2015 v japonském městě Fukuoka. Japonská rekordmanka pocházela z odrůdy Amaou.

TIP: Nejluxusnější pochoutka: Nizozemský restauratér vytvořil nejdražší hamburger na světě

„Rekordní jahoda rostla pomalu přes 45 dní od květu,“ uvedl Dr. Nir Dai, který odrůdu Ilan vyšlechtil a který se vážení osobně účastnil. Podle něj chladné počasí v této sezoně způsobilo, že jahody zrály pomaleji a některé tak srostly do jednoho obřího plodu. Na farmě bratří Arielových letos uzrály dokonce čtyři obří jahody, ale jen jedna z nich překonala stávající rekord. „Je to úžasný pocit a celá naše obec se z něj raduje s námi,“ řekl posléze izraelským médiím jeden z bratrů. Zda už rekordní jahodu ochutnali, ale neprozradil.

Odděleně se žilo rovněž v Indii, a to v muslimských i v hinduistických domácnostech. V konzervativním muslimském prostředí pak prvky separování žen přetrvávají dodnes. Příslušnice něžného pohlaví v izolaci obývaly části domu nazývané „zenana“, zatímco mužům a hostům náležela „mardana“.

Nejvlivnější z vlivných

Všechny čtyři palácové komplexy vládců Mughalské říše v Dillí, Fatehpuru Sikrí, Láhauru a Ágře měly oddělená ženská křídla s bránami, vysokými zdmi a dřevěnými mřížemi v oknech. Nechyběla jezírka, fontány a zahrady. V okolí harému se nacházely trhy, bazary, prádelny, kuchyně, dětská hřiště, školy a lázně. V zenaně císaře Akbara ve Fatehpuru Sikrí žilo až pět tisíc žen, což kladlo vysoké nároky na správu, spočívající opět výhradně v ženských rukou. I zde panovala hierarchie, přičemž hlavní autority představovaly manželky a příbuzní panovníka. Ochranu pak zajištovaly válečnice habešského, tatarského, tureckého a kašmírského původu.

Stejně jako u Osmanů mohly ženy z mughalské zenany disponovat obrovskou politickou mocí, zvlášť v době, kdy se říše ocitla na vrcholu. Nejvlivnější dámou u dvora se stala Núr Džahán, hlavní manželka císaře Džahángíra. Projevovala větší rozhodnost i aktivitu než její choť a přes patnáct let držela skutečnou moc ve svých rukou. Získala vyznamenání a privilegia, jimž se nikdy předtím ani potom nikdo z vladařova okruhu netěšil. Jako jediná císařovna razila pod svým jménem mince, měla k dispozici císařskou pečeť a právní platnost jakéhokoliv dokumentu či příkazu vyžadovala její souhlas. Džahángír si před vydáním rozhodnutí ve většině záležitostí vyžádal její názor. Oddanosti manžela se těšila i její neteř Mumtáz Mahal, pro kterou nechal císař Šáhdžahán postavit mauzoleum Tádž Mahal. Nezajímala se však o státní záležitosti tak jako její teta.

Ruské panny ve věži

Instituce s podobnými prvky jako harém a jejich odraz v architektuře nalezneme i v křesťanském prostředí středověké a raně novověké Evropy, zejména v královských a šlechtických rodinách. Asi nejvýraznější odloučení aristokratek do oddělených prostor nazývaných „těrem“ se praktikovalo v Rusku 16. a 17. století. Jednalo se o izolovanou část v sídle šlechtice, obvykle ve věži, kam neměli cizí muži přístup. Ženské ubikace spojovala s mužskými prostory pouze venkovní cesta. V carském paláci tvořilo součást těremu samostatné nádvoří, jídelna a dětské pokoje. Dcery aristokratů se rodily a byly vychovávány pouze v jeho zdech.

TIP: Nemužní muži v pozadí: Kterak eunuši ovládali celé říše

Těrem měl primárně chránit hodnotu ženy, tedy její panenství, na „trhu sňatků“. Podobně jako v orientálních harémech se tam šlechtičny učily, jak se stát manželkami. Většinu času trávily v modlitbách, spřádáním a vyšíváním. S výjimkou krátkých výletů a občasných návštěv kostela neopustily tamní stěny až do svatby, mohly však přijímat hosty a opouštět své pokoje kvůli zajištění domácnosti. Chlapci se obvykle odebírali z péče matek jako sedmiletí a dostalo se jim zvláštní výuky. Volnějšímu zacházení se těšily manželky obchodníků a nižších šlechticů, kteří si nemohli dovolit těremy vydržovat. Nakonec je v roce 1717 zrušil reformátor Petr Veliký. 

Bojové vozidlo pěchoty FV 510 Warrior bylo zkonstruováno v době, kdy se úloha obrněného transportéru měnila v roli bojového podpůrného vozidla. Jeho vývoj začal již v roce 1972, britská armáda se ale prvních warriorů dočkala až v roce 1984. Vozidla měla v praporech mechanizované pěchoty dislokovaných ve Spolkové republice Německo nahradit obrněný transportér FV 432. Přezbrojování probíhalo v letech 1988–1994.

Odolný bojovník

Warrior byl konstruován tak, aby mu rychlost a průchodnost terénem umožnily držet krok s hlavním bojovým tankem Challenger 2. Dále mělo být získáno vozidlo přímé podpory, které bude v útoku spolupracovat s pěchotou a dalšími obrněnými jednotkami.

Hliníkový a ocelový pancíř dokáže odolat střelám z ručních zbraní a střepinám dělostřeleckých granátů. Obrněnec také slouží jako platforma pro komplet protitankových střel LAW nebo protitankových řízených střel TOW. Velitel a střelec sedí v obrněné věži, řidič má místo v přední části korby. Vozidlo v základní verzi přepravuje až sedm vojáků, kteří sedí v zadním prostoru proti sobě. Kromě základní vznikla i velitelská, vyprošťovací, opravárenská či dělostřelecká pozorovací varianta.

Kuvajtská armáda nakoupila 254 kusů verze Desert Warrior. Britské stroje se dočkaly nasazení v Perském zálivu, na Balkáně, v Iráku i v Afghánistánu. V současnosti probíhá modernizační program (například nová věž se 40mm kanonem), který má prodloužit životnost stroje nejméně do roku 2040.  

Co mají k dispozici?

Stroj na snímku je vyzbrojen jedním 30mm kanonem Rarden L21A1 s dostřelem 1 500 metrů, jenž dokáže probít pancíř nepřátelských BVP. Hliníkový pancíř odolá střepinám 155mm granátů vybuchlých ve vzdálenosti 10 metrů a palbě z ručních zbraní do ráže 14,5 mm. Osádka má k dispozici vrhače 66mm zadýmovacích granátů (2×4). Pásy o šířce 490 mm umožňují dobrou průchodivost terénem, přičemž stroj pohání motor Perkins V-8 Condor o výkonu 410 kW, který dává warrioru rychlost až 75 km/h.

TIP: Skandinávský válečník: Švédské bojové vozidlo pěchoty CV90

Dno korby je zesílené, aby odolalo výbuchu nástražných výbušných zařízení. Pojezdová kola s gumovou obručí jsou odpružena pomocí torzních tyčí. Věžička velitele se sedmi periskopy umožňuje 360° rozhled. Prostor pro výsadek opouštějí vojáci elektricky otvíranými dveřmi v zádi. Poklop průlezu řidiče s periskopem je otevřený v mezilehlé poloze.

Normální hvězdy bývají pokryté vodíkem a heliem. Nově objevené hvězdy s označením PG 1654+322 a PG 1528+025 mají ale povrch pokrytý uhlíkem a kyslíkem. Tyto chemické prvky přitom představují „popel“, který vzniká po spálení helia. Odborníci jsou přesvědčeni, že zmíněné hvězdy vznikly v důsledku výjimečných srážek a následného splynutí dříve samostatných hvězd.

Německý tým astronomů, které vedl Klaus Werner z univerzity v Tübingenu zjistil, že kromě exotického složení, mají tyto hvězdy teplotu a velikost naznačující, že ve svém jádru spalují hélium. To je přitom vlastnost, kterou bychom očekávali u více vyvinutých hvězd pokročilého věku.

Vzácný případ splynutí trpaslíků

Možné vysvětlení nabízí druhý tým astronomů, v jehož čele stál Miller Bertolami z argentinského Astrofyzikálního institutu v La Plata. Badatelé se domnívají, že jsme v tomto případě narazili na stopy výjimečných splynutí bílých trpaslíků. Sloučení dvojice bílých trpaslíků není ve vesmíru úplně výjimečnou událostí. V případě hvězd objevených německými vědci jde ale o něco jiného než je důsledek běžné kolize. „Při splynutí dvou bílých trpaslíků obvykle nedojde ke vzniku hvězd, jejichž povrch je bohatý na uhlík a kyslík,“ upozorňuje Miller Bertolami.

TIP: Astronom vystopoval hvězdnou raritu: Extrémní heliovou hvězdu

„V případě dvojhvězdných systémů s velmi specifickými hmotnostmi bílých trpaslíků může dojít k tomu, že se naruší struktura trpaslíka, obsahujícího velké množství uhlíku a kyslíku a hmota tohoto trpaslíka skončí na druhém z trpaslíků, který by měl být bohatý na helium. To by mohlo vést ke vzniku zmíněných zvláštních hvězd,“ nastiňuje možný mechanismus Bertolami. Žádné současné modely ale vznik takových hvězd nevysvětlují. Odpovědi tak budou vědci hledat v počítačových modelech, které by jim měly ukázat, zda jsou podobné fúze vůbec možné.

Říká se jim „rogue wave“, tedy „darebné“, nebo též „ničemné vlny“, případně „ghost waves“ – „vlny duchů“. Přicházejí znenadání a mají schopnost smést obří lodě, ropné plošiny nebo mořské větrné parky. Svou výškou přesahují vše, co na moři známe, snad s výjimkou přívalových vln způsobených tsunami. Ty ale dosahují velkých výšek až u pobřeží a na širém oceánu jsou takřka neviditelné.

Vědci dlouho považovali „ničemné vlny“ za námořnický folklor, obrat nastal až v roce 1995, kdy extrémní vlna poškodila ropnou plošinu Draupner v Severním moři. Podle dat z radarů dosahovala „rogue wave“ výšky 25,6 metru.

Neviditelná rekordmanka

„Ničemná vlna“ se podle vědců prohnala v roce 2020 také severním Pacifikem. V listopadu 2020 se zde jedna bóje u poloostrova Ucluelet v kanadské Britské Kolumbii vznesla do výšky 17,6 metrů. Vědci měli v tomto případě velké štěstí – bóje byla součástí výzkumného projektu Marine Environmental Data Section, a pokud by ji vlna minula, zřejmě by se o její existenci nikdo nedozvěděl.

Uclueletská vlna není rekordmankou, pokud jde o absolutní výšku. Výjimečnou ji podle vědců činí něco jiného – její proporce vzhledem k okolním vlnám. Zatímco vlna, která poškodila plošinu Draupner, měřila 25 metrů, její okolní vlny dosahovaly maximální výšky okolo 12 metrů.  Uclueletská vlna byla v tomto směru mnohem mohutnější – svůj doprovod převýšila trojnásobně. Podle oceánografa Johannese Gemmriche z kanadské Univerzity Viktorie se podobná vlna objeví zhruba jednou za 1 300 let.

TIP: Jižním oceánem se prohnala rekordní vlna vysoká 24 metrů

Dobrou zprávou je, že uclueletská vlna nezpůsobila žádné škody na majetku ani na životech. Horší zprávou podle vědců je, že její rekordní zápis nemusí vydržet příliš dlouho. Odborníci předpovídají, že s postupujícím globálním oteplováním planety a změnou klimatu bude přízračných vln přibývat a podobná vlna by se mohla objevit mnohem dříve než za 1 300 let.

Data, která vědci v souvislosti s uclueletskou vlnou získali, nyní poslouží při vývoji předpovědních modelů. Ty by mohly ovlivnit podobu námořních tras nebo třeba plánování a výstavbu projektů na otevřeném moři.