Hluboký nekonečný vesmír nás fascinuje a neodolatelně vábí. Pokud se však nestane něco neočekávaného, v dohledné době se do něj jako obyčejní smrtelníci nepodíváme. O to nadšeněji se zatajeným dechem sledujeme snímky, které se v kosmu odehrávají. Filmové triky se neustále zlepšují, a požitek z dobré vesmírné sci-fi tak může být téměř nadpozemský. Přesto je pro filmaře poměrně obtížné převést kosmos na plátno uvěřitelným způsobem. Přece jen jde o nezvyklé prostředí se svými zvláštnostmi, bez atmosféry i pozemské gravitace. Vzniklé nepřesnosti a omyly se pak rychle šíří a zkreslují naše povědomí o vesmíru. Rozhodně proto nebude na škodu uvést některé z nich na pravou míru.

1. V kosmu jsou slyšet zvuky

Na Zemi se zvukové vlny šíří atmosférou nebo třeba vodou a podobným prostředím, které je přímo v kontaktu se zdrojem zvuku. Evoluce kvůli tomu vybavila pozemské organismy různými smyslovými orgány, jež fungují jako detektory zvukových vln. Právě díky nim slyšíme. Potíž tkví v tom, že v kosmickém prostoru obvykle není žádná atmosféra ani podobné médium, které by mohlo zvukové vlny přenášet. Tudíž tam není slyšet vůbec nic. 

Napínavé vesmírné filmy bývají plné ohlušujících explozí a hrozivých zvuků výkonných zbraní, které na sebe pálí o sto šest. Ve skutečnosti však v kosmu panuje ticho, ať se děje cokoliv. Nelze samozřejmě vyloučit, že budoucí generace vesmírných lodí budou disponovat například umělou inteligencí, která zvládne rozmanité zvukové efekty, aby posádce náležitě zpestřila službu.

3. V kosmu je snadné zrychlovat

Většina lidí asi ví, že existuje rychlost světla, kterou podle Alberta Einsteina a jeho obecné relativity nelze za normálních okolností překročit. Přesto si někteří často představují, že bez odporu vzduchu a působení planetární gravitace mohou kosmické lodě zrychlovat téměř donekonečna. Ve skutečnosti je to však velice obtížné. NASA už víceméně ovládla relativně pomalé kosmické pohony, které udržují stálou rychlost – jako například iontové motory. Maximální rychlost vesmírného plavidla přesto zůstává velice omezená, především kvůli zdroji paliva. Pokud se navíc nemá posádka lodi roztříštit o cíl své cesty, musí po zrychlování letu přijít podobně dlouhá fáze zpomalování.

5. Černé díry jako obří vysavače

Pro vědce jsou černé díry stále záhadou a pro filmové diváky navíc ztělesněním nejtemnější hrozby vesmíru. Schopnost černých děr polykat okolní materiál se však obvykle přeceňuje. Neumějí vysávat veškerou hmotu ze svého okolí – nakonec by tak totiž znemožnily existenci galaxií. Planety, hvězdy a jiné objekty podléhají fyzikálním zákonům, které jim brání jen tak na černé monstrum spadnout. Potenciál černé díry navíc určuje její hmotnost: Je-li malá, pak kolem ní mohou jiná tělesa kroužit bez obav – jako kolem hvězdy.

Dokončení: Kosmické mýty (2): 10 oblíbených omylů ve filmech o vesmíru

První golfové míčky byly hladké podobně jako ty na stolní tenis, ale hodně se ničily a nelétaly příliš daleko. Přibližně od roku 1905 už se vyrábějí pouze modely s důlky, přičemž na jednom se jich nachází zhruba pět set: Při rychlém pohybu vzduchem totiž jednak ovlivňují aerodynamické síly působící na míček, jenž tak doletí až dvakrát dál; a navíc kolem něj vytvářejí tenkou vzduchovou vrstvu, která i dvojnásobně redukuje odpor při odpalu a zesílí zpětnou rotaci.

TIP: Fyzika lidského těla: Lusknutí prsty je pohybem s největším zrychlením, jehož je lidské tělo schopné

Jemné nuance fyzikálních sil ovlivňujících míček jsou při golfu natolik významné, že výrobci své produkty neustále inovují. Roli hraje nejen počet důlků, ale i jejich rozložení a tvar: Například ty šestiúhelníkové snižují odpor účinněji než kulaté, zatímco jejich asymetrické uspořádání vyrovnává boční rotaci.

Protože se během první světové války mocnostem Dohody podařil průlom do německého šifrovacího systému, začali po skončení konfliktu kryptologové Výmarské republiky hledat nové cesty. Řešení se našlo v Holandsku, kde si vynálezce Hugo Koch v roce 1919 nechal patentovat přenosný šifrovací stroj. Patent koupil inženýr Arthur Scherbius, který se jej ve 20. letech neúspěšně pokoušel uvést na trh. Práva na výrobu později získaly německé firmy Heimsoth & Rinke and Konski & Kröger, které si obchodně vedly lépe, a vynález pod názvem Enigma prodávaly za katalogovou cenu 144 dolarů a poštovné.

Úkol pro geniální matematiky

Německé vojáky enigma nadchla a od roku 1930 pracovali na dalším zdokonalení. Systém spočíval v tom, že po zmáčknutí klávesy na klávesnici podobné psacímu stroji prošel signál vnitřním zařízením a rozsvítil žárovičku s úplně jiným znakem. Základem bylo, aby jednotlivé impulsy vedly co nejsložitější a neopakovatelnou cestou. K tomu sloužil válec (rotor) se šestadvaceti kontaktními body, které se pomocí pružinových kontaktů propojovaly s dalšími dvěma válci. V takovém systému možnosti permutací dosahovaly astronomických čísel.

Útok na enigmu jako první zahájili polští odborníci vedení Marianem Rejewským v prosinci 1932. Přestože s pomocí agentů a dešifrovacího stroje zvaného „bomba“ (protože tikal) dosáhli značných pokroků, 15. září 1938 Němci změnili metody s rozesíláním počátečních nastavení a Rejewského tým se vrátil prakticky na začátek. V srpnu 1939 Poláci výsledky své práce předali Britům, konkrétně zmobilizovaným šachovým velmistrům a nejlepším studentům univerzit v Cambridge a Oxfordu. Ti se pokoušeli enigmu prolomit několika způsoby, z nichž nejnadějněji se jevila konstrukce vlastní „bomby“, kterou se pokoušel vyrobit geniální matematik Alan Turing.

Kořist z nitra ponorky

Jeho tým už v lednu 1940 prolamoval šifry Wehrmachtu a Luftwaffe, nicméně do námořních kódů se nedostal, protože Kriegsmarine enigmu používala mnohem komplikovaněji. Brzy se ale Britům nabídla kořist, která práci dešifrantů posunula vpřed. Dne 12. května 1940 se totiž německá ponorka U-33 pokusila zaminovat základnu Firth of Clyde, jenže ji zachytily hydrofony minolovky Gleaner. Kapitán Hans-Wilhelm von Dresky věřil, že se potíží zbaví ponořením ke dnu, jenže dobře mířené hlubinné nálože jej vyvedly z omylu a poškozená ponorka se vyhoupla nad hladinu.

Dresky posádce nařídil opustit plavidlo, lodní inženýr člun za cenu vlastního života potopil a důstojníci – s ohledem na možný pozdější průzkum vraku nepřátelskými potápěči – pobrali válce z enigmy s úkolem, aby je co nejdál v moři zahodili. Studená voda ale způsobila, že většina mužů včetně Dreskyho zemřela na teplotní šok a záchrany se dočkalo jen sedmnáct trosečníků. U tří z nich se našly kódovací válce, což sice dešifrantům pomohlo, ale na rozluštění námořní enigmy to ještě nestačilo.

Commandos v akci

Opravdový, byť jen krátkodobý, průlom do německých šifer se nicméně Britům podařil již krátce nato. Dne 24. dubna narazil torpédoborec Griffin u norského pobřeží na německý hlídkový člun VP 2623 s nákladem torpéd a min. Posádka bývalého rybářského parníčku s ohledem na převáženou výbušnou zásilku boj odmítla a vzdala se. Radista sice šifrovací stroj s patřičnými materiály hodil do moře, jednu z brašen s tabulkami a šiframi ale Britové z vody vylovili, takže dešifranti s pomocí právě dokončené Turingovy „bomby“ přečetli všechny německé zprávy z posledních šesti dubnových dní.

Jenže už 1. května Kriegsmarine změnila nastavení válců, a tak mohlo vše začít nanovo. Na další průlom se čekalo deset měsíců, ale protože štěstí přeje připraveným, Britové se dočkali. V březnu 1941 totiž 500 commandos kontradmirála Louise Hamiltona přepadlo Němci okupované Lofotské ostrovy. Kromě toho, že zajali dvě stovky nepřátelských vojáků, vyhodili do povětří továrny na zpracování ryb a v přístavu potopili devět nákladních lodí, torpédoborec Somali zapálil a zahnal na mělčinu ozbrojený trawler Krebs.

Pokračování: Šachová partie o šifry: Spojenecký hon na německou enigmu (2)

Jeho kapitán Hans Kupfinger sice šifrovací stroj hodil do vody, jenže potom byl zabit. Posádka naskákala do moře a na hořící vrak se naopak nalodili tři odvážní britští důstojníci. A tam našli dost dokumentace na to, aby Turingova „bomba“ přečetla kompletní německý námořní radioprovoz za minulý měsíc.

Němečtí polárníci ohlásili pozoruhodný objev. Narazili na unikátní ekosystém, který představuje doposud největší známé trdliště ryb stejného druhu na světě. Objevené trdliště využívají ledařky hnědavé (Neopagetopsis ionah), kterých tam na ploše nejméně 240 kilometrů čtverečních hnízdí asi 60 milionů.

Vědci z institutu Alfred-Wegener-Institut narazili na podivuhodné trdliště loni v únoru, když na palubě ledoborce RV Polarstern zkoumali Filchnerův ledový šelf v jižní části Weddelova moře. Součástí výzkumu bylo pořizování dat a snímků mořského dna, které se nacházelo v hloubce 420 až 535 metrů.

Rybí velkoměsto

Když se na snímcích objevilo gigantické trdliště, byl to pro badatele šok. Ten se ještě zvětšil, když se ukázalo, že jde o trdliště ledařky hnědé. Doposud totiž bylo objeveno sotva pár tuctů jejich hnízd. Obrovské velkoměsto plné ledařek určitě nikdo nečekal. Hnízda si asi půlmetrové ledařky budují v podobě kruhů z kamínků na bahnitém dně. Ve většině hnízd se nachází alespoň 1 700 jiker, které jsou hlídané jednou dospělou ledařkou.

TIP: Podmořský robot objevil pestrobarevný svět na mořském dně u Antarktidy

Odborníci se domnívají, že přítomnost obrovského trdliště ledařek přinejmenším z části souvisí s tím, že teplota vody u dna je v těchto místech asi o 2 °C teplejší, než je v těchto končinách obvyklé. Polárníci nejsou jediní, kdo na trdliště narazil. Podle všeho o něm již dlouho vědí místní tuleni Weddellovi (Leptonychotes weddellii) kteří, jak se ukázalo díky jejich sledování pomocí vysílaček, tráví na trdlišti až 90 procent času, který věnují potápění. Ledařky jsou nejspíš jejich chutnou kořistí.

Nové světlo do sporů o jednu z nejzáhadnějších kapitol staroegyptských dějin vrhla studie mezinárodního týmu vedeného britskou archeoložkou Chris Stantisovou.

Krvavý masakr

Ptolemaiovský kněz a historik Manetho ve svém díle Egyptské pamětihodnosti líčí vpád Hyksósů do Egypta takto: „Lidé nízkého původu přišli z východu a jejich vpád všechny zaskočil. Měli odvahu napadnout zemi a ovládli ji velkou přesilou bez obtíží, a dokonce i bez bitvy. Poté, co si podrobili místní vůdce, vypalovali města a bořili chrámy egyptských bohů. S celou populací původních obyvatel nakládali s tou největší krutostí. Některé masakrovali, manželky a děti druhých odváděli do otroctví.“

Hyksósové se měli podle Manetha zmocnit města Avaris na severovýchodě nilské delty. Proměnili jej ve svou metropoli a vládli z něj potom většině území Egypta po celé století. Ale bylo tomu skutečně tak?

Manetho sepsal historii Egypta ve 3. století př. n. l. – tedy 1 300 let poté, co na egyptský trůn v roce 1638 př. n. l. usedl první hyksóský král. Řada badatelů je vůči informacím pocházejícím z Manethova spisu silně skeptická. Kniha se nedochovala. Známe ji pouze z citací ještě pozdějších autorů, např. židovského historika Flavia Iosepha, který žil v 1. století. Manethovy Egyptské pamětihodnosti jsou sepsány v řečtině a zjevně nebyly určeny egyptským čtenářům. Ve své době mohly plnit úlohu propagační brožury ambiciózních egyptských faraonů. Někteří historici jsou proto přesvědčeni, že k ozbrojené intervenci Hyksósů do Egypta nikdy nedošlo. 

Metropole Avaris

Faraoni vládli Egyptu déle než tři tisíciletí. Za tu dobu procházela jejich říše obdobími rozmachu, stagnace i úpadku. K jednomu z nejvýznamnějších krizových období se začalo schylovat po roce 1800 př. n. l. Tehdy vládlo postupně několik chabých faraonů, kteří neudrželi v zemi pořádek. Toho využili Hyksósové a na sto let se Egypta zmocnili. Převzali kontrolu nad severním Egyptem a egyptské faraony z 16. a 17. dynastie vytlačili do úzkého pásu země na jihu. Ti pak vládli zbytku své říše z Théb. 

O původu Hyksósů a jejich cestě k ovládnutí většiny území Egypta vedou vědci spory. Nikdo nepochybuje o tom, že v Egyptě byli Hyksósové cizorodé etnikum. Jejich jména se lišila od běžných egyptských jmen a mnohem víc se podobala jménům používaným na Blízkém východě. Další důkazy o cizím původu Hyksósů získali archeologové poté, co ve 40. letech 20. století objevili v deltě Nilu asi 120 kilometrů severovýchodně od Káhiry hyksóskou metropoli Avaris. 

Nástěnné malby dochované v Avarisu zobrazují Hyksósy v dlouhých pestrých oděvech, které se nápadně lišily od tradičních kratších, bílých šatů tehdejších Egypťanů. Také hrobky objevené v hyksóském hlavním městě svědčí o pohřebních zvycích na hony vzdálených běžným egyptským pohřbům. Muži byli pochováni s bronzovou výzbrojí ve zděných hrobkách, a to bez obvyklých skarabů a dalších typicky egyptských ochranných amuletů. V sousedství hrobek avariské společenské elity byli pohřbeni koně či osli, a to v párech, jako kdyby měli táhnout vůz. Nic podobného na egyptských pohřebištích archeologové nenašli. 

Analýza zubů

Mezinárodní tým pod vedením archeoložky Chris Stantisové z Bournemouth University se pokusil vypátrat původ Hyksósů analýzou zubů odebraných z koster pohřbených v Avarisu. Vědci využili skutečnosti, že při formování trvalých zubů v čelistech dětí ve věku od 3 do 8 let se do zubní skloviny ukládá malé množství stroncia. Lidé tento kov přijímají s potravou, kam se stroncium dostává z půdy. V různých oblastech se půda liší poměrem izotopů stroncia a to se promítá do poměru izotopů v zubní sklovině. Porovnáním obsahu stronciových izotopů v zubech a v půdě z různých oblastí se tak dá určit, odkud daný člověk pocházel. Lze zjistit, zda člověk dožil v místě, kde strávil dětství, nebo se během života přestěhoval do míst s jiným složením půdy. 

Stantisová a její kolegové prozkoumali zuby sedmi desítek lidí pohřbených v Avarisu v průběhu 350 let. Jak uvádějí ve studii publikované ve vědeckém časopise PLoS ONE, z izotopového složení zubní skloviny vyplývá, že muži a ženy pochovaní v Avarisu v době před nástupem Hyksósů k moci pocházeli z ciziny. Jejich rodiště nelze jednoznačně určit, ale rozhodně jím nebyla nilská delta či jiná část Egypta. Stantisová z toho vyvozuje, že ještě před ovládnutím Egypta přicházeli Hyksósové do této země po staletí jako pokojní imigranti. „Bylo to zjevně mezinárodní město,“ říká Stantisová o Avarisu.

Přistěhovalci

Izotopová skladba zubů několika desítek lidí pohřbených v Avarisu během hyksóské nadvlády ukazuje, že v tomto období imigrace pokračovala. Pokud by byl původně egyptský Avaris skutečně dobyt při hyksóském vpádu, odhalily by analýzy náhlý příliv cizích mužů v době, kdy se Hyksósové chopili v Egyptě moci. Nic takového ale výzkum neprokázal. Naopak, mezi přistěhovalci převažovaly ženy, které zřejmě přicházely do Egypta jako nevěsty hyksóských mužů usazených v Avarisu.Stantisová a její tým jsou toho názoru, že hyksóští vládci nemuseli Egypt dobývat vojenským vpádem. Mohli povstat z imigrantské komunity žijící v Avarisu po dlouhá staletí.

V tom s ní souhlasí historička Anna-Latifa Mourad ze sydneyské Macquarie University. Ta upozorňuje na fakt, že v Avarisu našli archeologové jen minimum stop po bojích a ničení, k nimž by zákonitě došlo, pokud by město dobyli cizí útočníci. Také izraelská egyptoložka Orly Goldwasserová z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě je toho názoru, že se většina Hyksósů dostala do Egypta postupně, v poklidu a bez bojů.

Když pak egyptští faraoni nedokázali udržet říši v řádném chodu a zemi zachvátil chaos, chopili se Hyksósové z Avarisu příležitosti. Vládli, dokud se na jihu nezformovala dostatečně silná egyptská vojska a faraoni nedobyli ztracená území zpět. 

Egyptsko-hyksóské války

Do historie vstoupili hyksóští vládci severního Egypta jako 15. dynastie v roce 1638 př. n. l. králem Saltisem. Postupně se hyksóští a egyptští faraoni dostávali do stále častějších konfliktů. Historicky jsou zdokumentované roztržky mezi hyksóským králem Apopim a jeho egyptským protějškem Sekenenrem Taem. V roce 1542 př. n. l. zahájil otevřenou vojenskou kampaň proti městům sympatizujícím s Hyksósy Sekenenreův syn Kamose. Ten přitáhl až k hyksóské metropoli Avarisu, ale byl nucen se stáhnout zpět na jih poté, co se ze zachycených hyksóských depeší dozvěděl o komplotu Apopiho s králem země Kuš ležící v dnešním Súdánu. 

Kamosovi hrozilo, že král Kuše využije jeho nepřítomnosti v jižním Egyptě a země se zmocní. Válku s Hyksósy tak dovedl do vítězného konce až Kamoseho mladší bratr Ahmose I. poté, co v roce 1530 př. n. l. porazil hyksóského krále Chamudiho a vyhnal jej z Egypta. Ahmose I. se tak stal zakladatelem nové 18. dynastie egyptských faraonů.

Exodus Hyksósů

Podle některých pramenů faraoni po návratu k moci vytlačili hyksóskou elitu z Egypta do jihozápadní Asie. Židovský historik Flavius Iosephus s odvoláním na Menethův spis popisuje závěr egyptsko-hyksóských válek následovně: „Ahmose I. oblehl hradby Avarisu s armádou 480 000 mužů a snažil se zlomit Hyksósy obléháním. V obavě, že Ahmose I. uspěje a dosáhne svého cíle, přistoupili Hyksósové na dohodu, podle níž souhlasili s tím, že opustí Egypt a odejdou tam, kde už nebudou pro Egypt hrozbou. Za těchto podmínek jich opustilo Egypt více než dvě stě čtyřicet tisíc. Celé domácnosti i se svým majetkem prošly pouští do Sýrie.“

Z archeologických nálezů však jasně vyplývá, že mnozí Hyksósové v Egyptě zůstali. Působili zde jako řemeslníci nebo obchodníci. Významná hyksóská komunita se udržela dokonce i v samotném Avarisu. I když se město dostalo pod vládu egyptských faraonů, nezmizely z něj výrobky typické pro Hyksósy. Egypťané sice v pozdějších dobách vykreslili Hyksósy jako krvežíznivé cizince a kruté utlačovatele, ale realita byla zřejmě téhle propagandistické verzi na hony vzdálená. 

TIP: Statečný faraon Sekenenre Tao II byl surově ubit Hyksósy přímo na bojišti

V době, kdy Menetho psal své Egyptské pamětihodnosti, byla po nelichotivém obrazu Hyksósů poptávka, protože tehdejší ambiciózní faraoni spřádali plány na výboje na Blízký východ. Více než tisíc let vzdálenou hyksóskou nadvládu potřebovali vylíčit jako „národní ostudu“, jejímuž opakování lze nejúčinněji zabránit tím, že se země, odkud Hyksósové přišli, ocitnou pod přímou a nesmlouvavou egyptskou nadvládou. Vykonstruovaný příběh o krutých nájezdnících měl zřejmě posloužit pro tyto účely. 

Většina emocí má evoluční opodstatnění. Strach a znechucení nás chrání před nebezpečím. Pocit štěstí na začátku lidské historie mohl rozhodnout o tom, kdo přežije a kdo ne. Lidé, kteří uměli tuto pozitivní emoci prožívat, nejenže spíše přilákali partnera, ale také lépe zvládali rozvíjet dovednosti zásadní pro přežití. Emoce jsou důležité i dnes, přestože nám v mnoha situacích dovedou nepříjemně zavařit.

Prožívání vzteku

Stojíte ve frontě a najednou vás někdo neoprávněně nařkne z předbíhání. To naštve, a proto se ve vašem těle okamžitě zapnou obranné reakce. Na urážku jako první zareaguje mozek, konkrétně amygdala, hypotalamus a hypofýza, a to vypuštěním hormonů stresu: kortizolu a adrenalinu. V reakci na to se vám prudce rozbuší srdce a stoupne vám tlak. Pravděpodobně se vám také začnou potit ruce, zúží se vám zorné pole, mohou vámi cloumat návaly horka, ale také chladu. Do tváří se vám vlije červeň. V důsledku příliš velkého množství kortizolu můžete zapomenout, co jste chtěli říct.

Nahromadění tolika stresových hormonů může vést k širokému spektru reakcí od pláče až po fyzické násilí. Proč se to děje a jaký evoluční smysl emoce hněvu má? Podle studie amerického Centra pro evoluční psychologii má vztek sloužit pro upevnění pozice během vyjednávání. Z hlediska evoluce má podle této studie vztek za úkol změnit postoj protistrany, která by měla mít větší chuť rozhněvanému člověku vyhovět.

Tento názor má však i své odpůrce, kteří vztek připisují pouze frustraci a obraně proti nerovnosti či negativnímu chování okolí. Ať už se to má s evolučním odůvodněním vzteku jakkoliv, nic to nemění na tom, že agresivní chování rozhodně není společensky přijatelné. Z toho důvodu se mnozí lidé uchylují k potlačování hněvu i jeho projevů.

Potlačené emoce

„Jsi snad nějaká holka, abys brečel? Holčičkám vztek nesluší. No tak, nedělej ostudu a uklidni se.“ Tyto a podobné věty slýcháme v našem kulturním prostředí od malička. Není divu, že v dospělosti děláme vše pro potlačování projevů emocí. Pláč na veřejnosti je v našich očích ostuda a vztek budí pohoršení. Pokud však silné city ukryjete ve svém nitru, dovede to napáchat škodu nejen na vztazích, ale i na vašem zdraví.

První teorie o negativních účincích potlačovaných emocí se objevila v roce 1985 ve studii jugoslávských vědců, ta však nezískala příliš pozornosti. Vědecké závěry o tomto fenoménu se pohnuly až roku 2013, kdy vyšla podobná studie, tentokrát pod záštitou Harvardovy univerzity. Podle zmíněných studií je dlouhodobé potlačování emocí skutečně destruktivní a šanci předčasného úmrtí může zvednout až o 30 %.

Nejčastější příčinou úmrtí u osob, které v sobě emoce dusí, jsou kardiovaskulární onemocnění a rakovina. Lidé potlačující emoce dále častěji trpí úzkostí, problémy s pamětí, ale také cukrovkou. Proč má tento proces, jejž si spojujeme se sebekázní a dobrým vychováním, tak negativní dopad na naše zdraví? Důvodů je rovnou několik.

Co je uvnitř, projeví se i navenek

Snaha o potlačení emocí často ovlivňuje naše chování i zvyky. Člověk, který v sobě dlouhodobě skrývá negativní emoce, se častěji přejídá a sahá po nezdravých potravinách, stejně jako například po cigaretách nebo alkoholu. Udusané emoce však škodí také přímo – lidem potlačujícím emoce se ve stresových situacích více zvedá tlak a mají i zvýšenou elektrodermální reaktivitu.

Studie také našla přímé spojení mezi potlačováním emocí a hladinou hormonů z katecholaminních a glukokortikoidových skupin, kam se řadí například adrenalin nebo kortizol. Tato hormonální nerovnováha se podílí na progresi chronických nemocí a v konečném důsledku i na předčasném úmrtí. Důsledky potlačování emocí se mohou projevovat i v rovině vztahů. Zvlášť vztek má ve zvyku vybublat v ten nejhorší okamžik a ovlivnit osobu, která s problémem nemá nic společného.

Časté nekonstruktivní hádky mohou z dlouhodobého hlediska vést ke zhoršení akné i ekzémů, v některých případech dokonce mohou vést k problémům s průjmem i dráždivým močovým měchýřem.

Emoce a (nejen) partnerské hádky

Výměna názorů s protějškem – ať už se jedná o kolegu nebo životního partnera – dovede být skutečně náročná. Proč v nás však vzbuzuje často doslova divoké emoce? Proč se někteří lidé v hádce uchylují dokonce k fyzickému násilí? V okamžiku, kdy se v hádce dostaneme do „bodu obrany“, napne se nám celé tělo. Může jít klidně o maličkost – třeba o poměrně nevinnou otázku, kolik stály ty nové boty nebo rybářský prut. Už něco takto malicherného v nás může aktivovat emocionální spoušť, která našeptává cosi o tom, že nám partner nedůvěřuje a nerespektuje nás.

To nás přepne do obranného módu „uteč, nebo bojuj“. Naše tělo i mozek mají pocit, že se musejí z nepříjemné situace dostat pryč, čemuž přizpůsobí všechny své systémy. V tu chvíli vypoví službu jasné uvažování a sotva slyšíme, co protějšek říká, natož abychom problému porozuměli. Stav ohrožení, v němž se naše tělo nachází, mimo jiné vypíná schopnost přijímat nové informace. Ovládání nad tělem přebírají emoce. Na nás je včas se uklidnit (například pomocí dechového cvičení či odchodu z místnosti) a opět nad situací převzít kontrolu.

Pláč, nebo násilí?

Na emoce reaguje každý člověk jinak bez ohledu na to, zda se jedná o lásku, vztek nebo třeba smutek. Důvodů, proč emoce prožíváme různým způsobem, je rovnou několik. Největší roli hraje kulturní prostředí, v němž vyrůstáme, společně s výchovou. Pokud člověk vyrůstá tam, kde je běžné řešit hádku ránou či jiným druhem násilí, je vysoká pravděpodobnost, že si tyto reakce na emoční vypětí odnese i do svého dospělého života. 

TIP: Profesionální vyjednávačka FBI radí: Jak jednat s naštvanými lidmi?

Někdo jiný se ve vzteku uchyluje k slzám. Pláč v našem těle stimuluje hormony oxytocin a prolaktin, jež zklidňují tepovou frekvenci a pomáhají ke klidu. Studie z roku 2019 zkoumající neurobiologii lidského pláče zjistila to, co vás asi příliš nepřekvapí: Ženy se k pláči obracejí výrazně častěji než muži. Žena pláče většinou až pětkrát za měsíc, kdežto muži za stejné období pláčou pouze jednou, nebo dokonce vůbec. Minimálně v naší kultuře, kde je mužům odmalička vtloukáno, že pláč je projevem slabosti, a ženy jsou naopak odrazovány od projevování negativních emocí – zvláště pak vzteku, který poté spíše ventilují právě slzami.

Kontrola emocí je běh na dlouhou trať a velká řada vědců i lékařů právě studiu emocí a práci s nimi zasvětila svou kariéru. Proto se rozhodně nemusíte stydět obrátit se na psychoterapeuta. Možné řešení představuje také technika mindfulness.

Vědomé bytí

Technika mindfulness neboli „meditace všímavosti“ má svůj původ v buddhismu. Už od sedmdesátých let minulého století se však na Západě používá jako technika pro snižování stresu. Meditace všímavosti může mít mnoho podob a můžete se jí věnovat v sedě, ale klidně také na procházce nebo u mytí nádobí či jakékoliv další činnosti.

Představte si například, že myjete nádobí. Možná i vám se při této činnosti hlavou honí spousta myšlenek. Minulost, budoucnost – a ta otravná mastná skvrna, co nejde pryč, vás možná už začíná trošku rozčilovat. Na chvilku se zastavte. Všimněte si pocitu teplé vody na vašich rukou. Praskání bublinek saponátu. Myslete na pocit, který máte při nádechu a na kontakt houbičky s povrchem talíře… a už tím „mindfulness“ prožíváte. Tuto praktiku můžete vykonávat téměř za všech okolností a už při deseti minutách denně začnete po pár týdnech pozorovat rozdíly mimo jiné i v lepším zvládání emocí. 

Volby roku 1946 se měly stát jedním z významných mezníků domácího poválečného vývoje na cestě k vytvoření nové demokracie. Říkalo se jí též lidová a stála na třech pilířích – slavjanofilském nacionalismu, socialismu a omezené pluralitě –, jež se opíraly o bezpodmínečnou loajalitu k novému ochránci, Sovětskému svazu. 

Absence opozice

Nový volební zákon zachoval z éry první republiky princip poměrného zastoupení stejně jako vázané kandidátky (voliči tudíž nemohli dávat preferenční hlasy, ani škrtat), ale nebyl obnoven senát. Nový jednokomorový parlament měl 300 křesel, z nichž bylo 69 vyhrazeno pro Slováky, kteří to považovali za diskriminaci, neboť jich v poválečném prozatímním parlamentu měli 100. Zákon vymezil 28 volebních krajů a snižoval věkovou hranici aktivního volebního práva z 21 na 18 let a pasivního z 30 na 21 let, nově mohli volit i příslušníci ozbrojených složek.

Nejpodstatnější rozdíl oproti meziválečné praxi ovšem tkvěl v omezeném počtu stran, jež se voleb mohly účastnit. V českých zemích byly čtyři: Komunistická strana Československa (KSČ), Československá strana národně socialistická (ČSNS), Československá sociální demokracie (ČSSD) a Československá strana lidová (ČSL); na Slovensku pak šlo o Komunistickou stranu Slovenska (KSS) a Demokratickou stranu (DS), k nimž před volbami pro zdání vyváženosti přibyly ještě Strana práce a Strana slobody. Nebyla obnovena prvorepubliková agrární nebo živnostenská strana a mnoho dalších.

Vznikl tak model demokracie bez opozice, takzvaná Národní fronta, která tvořila všenárodní vládní koalici. Z veřejného života bylo navíc vyloučeno několik tisíc osob, hlasování se nesměli zúčastnit neslované, včetně Židů. Pro mnohé historiky je toto období, označované jako třetí republika, jen předstupněm k totalitě. 

Kdo s koho

Termín voleb byl stanoven na 26. května 1946. Prvnímu poválečnému hlasování přikládala mimořádný význam celá Národní fronta, což bylo patrné v kampani. Navzdory vzájemné dohodě o jejím slušném vedení si členové vládní koalice často počínali jako představitelé stran opozičních a jejich ústřední deníky se plnily vzájemnými výpady a karikaturami. Rivalita byla patrná především mezi národními socialisty a komunisty, kdy se ozývaly hlasy členů ČSNS varující před možnou hrozbou komunistického puče. 

Jednoznačné vítězství KSČ, které narušil jen úspěch Demokratické strany na Slovensku, potvrdilo vůdčí roli komunistů. V českých zemích zvítězili s 40,17 % hlasů, s téměř polovičním počtem hlasů je následovali národní socialisté s 23,66 %. Lidovci získali 20,24 % a sociální demokraté 15,58 %. Na Slovensku dominovala s 62 % DS, KSS dosáhla jen 38,37 %. Na okraji zájmu i podpory zůstaly Strana slobody (3,73 %) a Strana práce (3,11 %). 

Dohromady tak KSČ obsadila 114 z 300 mandátů a spolu s 37 sociálnědemokratickými křesly měla v parlamentu nadpoloviční většinu jednoho hlasu. Nová vláda Národní fronty byla jmenována 2. července, jejím premiérem se stal Klement Gottwald. Kromě postu ministerského předsedy si komunisté udrželi klíčová ministerstva vnitra, informací i zemědělství. V systému omezené demokracie se podle výsledků parlamentních voleb upravovalo i složení národních výborů po celé zemi. Rudá barva vítězů slábla od západu na východ republiky. 

Volby přispěly k rozdělení československé politiky, strany postupně opouštěly původní představu o semknuté Národní frontě. Nekomunisté vystupovali odvážněji a výrazněji se prosazovali jako oponenti KSČ. Zároveň se připravovali na zásadní střet o budoucí podobu společenského uspořádání, k níž podle nich mělo dojít o necelé dva roky později.

Ostře sledované klání

Sověti sice do československých voleb přímo nezasáhli, nicméně využili přítomnosti svých vojenských jednotek v sousedních zemích a naplánovali jejich přesun přes území ČSR v době hlasování. Ačkoliv k částečnému stažení sovětských sil došlo po protestu ministra zahraničí Jana Masaryka, západní diplomaté vnímali celý incident jako demonstraci vlivu SSSR v Československu. Volební klání v čerstvě osvobozených evropských státech sledovali politikové na obou stranách Atlantiku velmi pečlivě, neboť představovala významný indikátor, zda se země hodlají vydat cestou demokracie a jestli jim takový vývoj Sovětský svaz umožní. 

Jednoznačné vítězství československých komunistů v květnu 1946 nijak nepotěšilo politiky ve Washingtonu, Londýně ani v Paříži. Výsledek byl pro ně mnohdy velkým překvapením. Nelze ale říci, že by na jeho základě Západ Československo odepsal, v čele země stál totiž symbol předchozího demokratického vývoje – prezident Edvard Beneš.

Image

Čtěte také

Rudá záře nad republikou: Jak únorový puč proměnil tvář Československa

V africké Libérii a z malé části i na území Sierry Leone žijí lidé etnika Vai. Jejich jazyk Vai je jedním z mnoha v jazykové skupině Mandé, jimiž mluví asi 30–40 milionů lidí v západní Africe. Jazyk Vai je ale v jedné věci velmi výjimečný. Má své vlastní, nedávno vzniklé slabičné písmo, které jako jedno z mála v Africe nevychází z latinky nebo arabského písma.

Písmo jazyka Vai vymyslel kolem roku 1833 jistý Momolu Duwalu Bukele. Podle antropologa Pierse Kellyho z australské University of New England, Bukele, který byl negramotný, toto písmo se svými sedmi společníky zapsal inkoustem z rozmačkaných bobulí. Písmo Vai je pozoruhodně podobné čerokézskému slabičnému písmu, které vzniklo nedlouho předtím v Severní Americe. Zřejmě to souvisí s tím, že v Libérii tehdy žila řada lidí čerokézského původu.

Laboratoř pro výzkum evoluce písma

Kelly a jeho kolegové využili toho, že písmo Vai je od svého vzniku poměrně izolované a zároveň se stále vyvíjí. Nabízí tedy odborníkům výjimečnou příležitost studovat evoluci psaní a písma. Psané texty hrají v naší historii významnou roli, stále ale přesně nevíme, jak vlastně písma vznikala.

TIP: Výzkum indického rukopisu odhalil nejstarší zápis číslice nula

Badatelé analyzovali 200slabičnou abecedu jazyka Vai, od jejího vzniku kolem roku 1833 až do dnešní doby. Použili přitom rukopisy psané písmem Vai různého stáří. Zjistili, že za zhruba 171 let své historie písmo Vai prodělalo intenzivní evoluci. Především se postupně zjednodušuje. Nejvíce se zjednodušily symboly, které byly původně nejsložitější. Písmo Vai se také stává uniformnějším, i když se nikdy nestalo součástí komunikace úřadů.

Jak vědci zdůrazňují, tyto změny nejsou ani zdaleka náhodné. Jazyky a písma procházejí „přírodním“ výběrem, podobně jako biologické druhy. Namísto podmínek prostředí, sexuálních partnerů a dravců nebo kořisti na ně působí uživatelé, lidé, kteří jimi mluví nebo píší. Prvky, které jsou příliš komplikované, obtížně se pamatují nebo v nich lidé dělají často chyby, většinou dlouho nepřežijí. 

Stálice ve vesmíru nevznikají osamoceně, nýbrž společně, v jakýchsi hvězdných porodnicích. Jakmile v oblaku převáží gravitační síla, začne kolabovat, a to hierarchicky. Z těch nejmenších plynných fragmentů vzniká množství jednotlivých stálic. Je-li jich málo, nanejvýš deset tisíc, nepojí je příliš silná gravitační vazba a časem se rozprchnou do okolí. Také v těchto případech hovoří astronomové o hvězdných asociacích či otevřených hvězdokupách. Hranice mezi uvedenými typy kup není pevná, obecně se však asociace považují spíš za řidší. 

TIP: Nejkrásnější společenství hvězd: Za tajemstvím rozzářených hvězdokup

Před deseti lety byl publikován odborný článek, který stanovil rigorózní kritérium rozlišující mezi hvězdnými asociacemi a otevřenými hvězdokupami. Aglomerace, v nichž průměrná délka života stálice přesahuje typickou dobu průchodu hvězdy konglomerátem, jsou (slabě) gravitačně vázány a lze je označit za hvězdokupy. V opačném případě gravitační vazba fakticky neexistuje a z hlediska definice jde o hvězdnou asociaci.