Bostonský Skinny House proslul svými rozměry: Zvenčí měří na šířku jen 3,16 metru a stěny v nejprostornějších částech interiéru od sebe dělí pouze 2,8 metru. Některé místnosti jsou dokonce tak úzké, že je lze překlenout pažemi. Přesto jde o velmi žádané bydlení, a to díky stylovému vybavení i krásné lokalitě s výhledem na městský přístav.

Letos v srpnu se tak nemovitost zhruba se 108 metry čtverečními objevila v nabídce realitní kanceláře v přepočtu za 27 milionů korun. Zájemci se jen hrnuli a koncem září už měla stavba z roku 1862 (některé prameny uvádějí 1874) nového majitele.

Vzdor hamižnosti a nástroj pomsty

Superúzký bostonský dům má podle všeho zajímavou historii – podle jedné z verzí totiž vznikl dům jako gesto bratrské pomsty. Jeden z bratrů si měl na pozemcích po otci vystavět honosné sídlo, na druhého, který v té době sloužil v armádě, ale zbyla je uzounká parcela. Vzdor bratrově hamižnosti si proto druhý z bratří na svém minipozemku vystavěl dům, který měl lakotnému sourozenci bránit ve výhledu a blokovat sluneční svit.

TIP: Jak se bydlí v „nudli“: Bydlení v extrémně úzkých domech má svá specifika

Jisté je, že první dochovaná zmínka v bostonském archivu pochází z roku 1874, kdy byla jedna parcela rozdělena na pět menších dílů. A právě výměra jedné z nich odpovídá slavnému dnešnímu „Skinny House“. Jak se zdá, co je malé je nejen milé, ale někdy i pořádně drahé.

Na západní frontě první světové války zrovna probíhalo slavné vánoční příměří, když se v Sydenhamu narodil John Philip Gardner (1914–2003). O dvacet let později se mladík přihlásil k hongkongským dobrovolníkům a ještě před válkou přestoupil k Westminsterským dragounům, toho času jednotce vyzbrojené obrněnými automobily.

Zachránit spolubojovníka

Rok 1941 jej pak zastihl coby příslušníka 4. královského tankového pluku v severní Africe. V červnu si vysloužil v průsmyku Halfája první vysoké vyznamenání za statečnost, Vojenský kříž, když opakovaně prošel minovým polem, aby pomohl těžce zraněnému spolubojovníkovi (jenž bohužel nakonec zemřel). Odnesl přitom z vyřazených britských tanků co nejvíce cenného vybavení, které nemělo padnout nepříteli do rukou.

Za podobný čin pak získal na podzim 1941 před Tobrukem i Viktoriin kříž, přičemž v tomto případě necháme promluvit oficiální zprávu o udělení vyznamenání: „Kapitán Gardner dostal rozkaz vzít dva tanky a pomoci dvěma obrněným automobilům, které byly vyřazeny z akce a zůstaly pod palbou, blízko nepřátelských pozic." 

Vystoupit pod palbou

Hlášení pokračuje: „Nařídil jednomu ze svých tanků zahájit krycí palbu, zatímco manévroval svým strojem co nejblíž k prvnímu automobilu. Zatímco čelil silné protitankové a kulometné palbě, vystoupil a připevnil tažné lano k obrněnému vozu. Vedle něj našel těžce zraněného důstojníka, zvedl jej a schoval do automobilu. Když se lano později přetrhlo, vrátil se do obrněného vozu, aby pomohl důstojníkovi, přičemž byl sám zasažen do paže a do nohy.“

TIP: Rudolf von Ribbentropp u Prochorovky 1943: Smělá akce obrněnců SS

Gardner nakonec zraněného navzdory ostřelování nepřátelským dělostřelectvem dostal do vlastních linií. Za několik měsíců se však ocitl mezi desítkami tisíc vojáků, kteří kapitulovali společně s tobruckou pevností. Ze zajateckého tábora v Itálii se mu sice podařilo uprchnout, ale nepřítel jej zanedlouho chytil a statečný britský tankista pak zbytek války strávil za ostnatým drátem v Německu. Jeho Viktoriin kříž i další válečná vyznamenání posléze získalo Imperiální válečné muzeum v Londýně.

Mlhovina Plamínek (NGC 2024) je malebná emisní mlhovina, vzdálená asi 900 až 1 500 světelných let, kterou pozorujeme v souhvězdí Orionu. Objevil ji astronom William Herschel v roce 1768 a od té doby nás udivuje svými spektakulárními tvary a barvami, převážně do červena, díky záření ionizovaných atomů vodíku. Jako by v Orionu hořel oheň.

Evropská jižní observatoř v Chile nedávno zveřejnila elegantní rádiový snímek tohoto kosmického ohniště. Je založený na starších datech, která pořídil se svým týmem astronom Thomas Stanke. Bylo to v době, kdy na radioteleskop APEX (Atacama Pathfinder Experiment) nainstalovali nové zařízení SuperCam. Jak říká Stanke, když se někde objeví nový teleskop nebo přístroj, astronomové ho obvykle vyzkoušejí na nějakém objektu souhvězdí Orinonu, které je v tomto směru velmi vděčné.

Pozorování oxidu uhelnatého

Pozorování mlhoviny Plamínek byla součástí programu APEX Large CO Heterodyne Orion Legacy Survey, s pozoruhodnou zkratkou „ALCOHOLS“. Jejich cílem bylo prozkoumat rádiové vlny vyzařované molekulami oxidu uhelnatého (CO) v mračnech souhvězdí Orionu. Právě oxid uhelnatý je molekulou, na kterou se zaměřuje zařízení SuperCam a sleduje díky ní rozsáhlé oblasti oblohy.

TIP: Teleskop Gemini South pořídil úžasný snímek mlhoviny Carina

Díky pozorováním oxidu uhelnatého mohou vědci mapovat velká mračna plynu, v nichž se rodí nové hvězdy. Ačkoliv se nám Plamínek jeví jako „oheň“, ve skutečnosti tuto mlhovinu tvoří chladný plyn, jehož teplota se obvykle pohybuje jen pár desítek stupňů nad absolutní nulou. Mlhovina Plamínek je aktivní hvězdnou porodnicí, ve které se skrývá řada mladých horkých hvězd.

Jíst ovoce je bezesporu dobrý nápad. Dosavadní výzkum opakovaně potvrdil, že jisté druhy ovoce, jako například jablka či hrozny, přispívají ke zdraví cév, díky obsahu antioxidantů, především polyfenolů. Jejich požívání také snižuje obsah cukrů v krvi i krevní tlak, což je rovněž velká pomoc pro zdraví. V některých případech antioxidanty z ovoce prospěšně omezují záněty.

Výzkumný tým americké Kalifornské univerzity v Davisu pátral po dalších přínosech pro zdraví v případě hroznového vína. Uspořádali experiment s 19 zdravými dobrovolníky, kteří nejprve měli po 4 týdny speciální „nezdravou“ dietu s nízkým obsahem polyfenolů a vlákniny. Poté pokračovali ve stejné dietě, která ale byla denně obohacena práškem z hroznů, odpovídajícím dvěma porcím hroznového vína. Vědci dobrovolníkům během celého experimentu odebírali vzorky stolice, moči a krve, které následně analyzovali.

Přínos hroznů

Výsledky experimentů ukázaly, že po 4 týdnech diety obohacené hroznovým práškem došlo u všech dobrovolníků ke zvýšení diverzity střevní mikroflóry. Dřívější výzkum přitom zjistil, že vyšší pestrost mikroflóry je těsně spojená se silnějším imunitním systémem. Zvýšilo se například množství bakterií rodu Akkermansia, o nichž je známo, že mají příznivý vliv na hladinu glukózy a metabolismus tuků.

TIP: Co udělat pro snížení vysokého tlaku? Oblíbit si brusinkovou šťávu

U dobrovolníků rovněž poklesla hladina cholesterolů v krvi, v průměru o 6,1 procent. Větší část tohoto poklesu přitom připadla na nízkodenzitní lipoprotein (LDL), který je známý jako „zlý cholesterol“ a jeho pokles je obvykle žádoucí. Také došlo k poklesu hladiny některých steroidních kyselin ve žluči o 40,9 procent. Tyto látky přitom hrají významnou roli v metabolismu cholesterolů.

Od útlého mládí v sobě Pražanka Olga Hepnarová dusila chuť po pomstě. V kolektivu nebyla dcera zubařky a bankovního úředníka příliš oblíbená, s obtížemi dokončila devítiletku a kvůli špatné pracovní morálce se jí v občanském průkazu střídala razítka zaměstnavatelů. Její nálady se měnily, léčila se na psychiatrii. Už ve třinácti letech se dokonce pokusila o sebevraždu.

Snad kvůli podlomené psychice skloňovala slovo pomsta začátkem sedmdesátých let ve všech pádech. Plánovala vykolejit vlak nebo způsobit výbuch v místech, kde za oběť padne co nejvíce lidí. Nakonec se rozhodla, že se společnosti, která ji nepřijala, pomstí jinak. 

Toto je můj rozsudek

Desátý červencový den roku 1973 sedla za volant nákladní Pragovky dvaadvacetiletá Hepnarová a rozjela se po pražských ulicích. Neměla s tím problém, byla řidička z povolání. Její cíl byl jasný – přejet na zastávce co nejvíce lidí čekajících na tramvaj. Hrůzný čin měla Hepnarová vymyšlený do posledního detailu, a proto si tramvajovou zastávku předem vyhlédla. Šílenou ženu zajímaly i takové maličkosti, jako velikost obrubníku. Nechtěla, aby byl příliš vysoký, protože by mohl rozjetý náklaďák zbrzdit. Rozhodla se nejprve pro zastávku na Strossmayerově náměstí. V posledním okamžiku však volant na chodník nestrhla. Lidí čekalo na tramvaj podle jejího soudu příliš málo. 

Druhý pokus jí už vyšel. Plnou rychlostí vjela do davu cestujících na zastávce na třídě Obránců míru, nynější ulici Milady Horákové. Bilance jejího útoku byla děsivá. Na místě zůstali tři mrtví a sedmnáct těžce zraněných. Po převozu do nemocnic zemřelo dalších pět lidí. „Na chodník jsem vjela úmyslně,“ přiznala se Hepnarová bez jakýchkoliv výčitek svědomí, hned jak měla možnost.

Hepnarová zabila osm lidí, dalších dvanáct zranila. (foto: archiv Policie ČR)

Čin vysvětlila jako pomstu rodičům a společnosti. Dokonce o svém rozhodnutí napsala těsně před smrtící jízdou vzkaz do redakce deníku Svobodné slovo a časopisu Mladý svět. „Toto je můj rozsudek: Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím,“ stojí v něm. Ve chvíli, kdy redaktoři četli vzkaz vražedkyně, se už na místo neštěstí sjížděly první sanitky. 

TIP: Václav Mrázek: Jeden z nejhorších sériových vrahů v dějinách Československa

Proces s osminásobnou vražedkyní byl rychlý. Už kvůli tomu, že byla Hepnarová na tragédii pyšná a hrdě se k činu hlásila. Soud jí uložil nejvyšší trest, smrt oběšením. Den popravy byl stanoven na 12. března 1975. Do té doby vyrovnaná Hepnarová se v cele psychicky zhroutila a na šibenici se bránila jít. Kladla takový odpor, že ji na popraviště museli dozorci přitáhnout. Vykonání trestu ale nezabránila.

V roce 2016 se příběh Olgy Hepnarové dočkal filmového zpracování. Českou vražedkyni si v něm zahrála polská herečka Michalina Olszańska. (foto: Profimedia)

Britský geolog John Walter Gregory před více než stoletím nazval pustiny na jihu centrální části Austrálie „mrtvým srdcem Austrálie“. Právě v této části kontinentu paleontologové nedávno objevili doposud neznámou a zároveň velmi bohatou lokalitu cenných třetihorních fosilií z období miocénu, jejichž stáří je asi 16 až 11 milionů let.

Místo, nazvané McGraths Flat, bylo držené v tajnosti, kvůli ilegálním sběratelům fosilií, kteří by jej mohli vydrancovat. Vědci tím pádem mohli získat unikátní fosilie miocenních rostlin, pavouků sklípáků, velkých cikád, drobných ryb, a také peří tehdejších ptáků. Nálezy podle paleontologů představují pozoruhodný „snímek“ života v miocenním pralese, který tehdy pokrýval dnes převážně vyprahlý kontinent.

Fosilní prales z miocénu

Až doposud přitom naprostá většina australských fosilií z miocénu pocházela z míst, kde tehdy panovalo sušší klima. Zachovaly se tam obvykle pozůstatky větších živočichů. Teď ale paleontologové narazili na poklad, plný pralesních rostlin a členovců, který podstatně rozšíří naše povědomí o životě v Austrálii během této části třetihor.

Fosilie na McGraths Flat jsou tak dobře zachovalé, že vědci mohli pomocí rastrovacího elektronového mikroskopu studovat jednotlivé buňky fosilií i struktury uvnitř buněk. Některé snímky dokonce odhalily „poslední večeře“ fosilizovaných živočichů, které se zachovaly v jejich žaludku.

TIP: Největším létajícím tvorem Austrálie byl děsivý drak Thapunngaka shawi

Jak uvádí vedoucí výzkumu Matthew McCurry, kurátor paleontologie v Muzeu Austrálie, díky nové lokalitě víme, jak pestré tehdy byly australské ekosystémy a jaké v nich žily druhy. Podle McCurryho nás navíc spousta objevů z McGraths Flat teprve čeká. Badatelé zatí prozkoumali jen zhruba 50 čtverečních metrů horniny z celkových až dvou tisíc, které lokalita zahrnuje.

Makak bandar (Macaca sinica) je nevelký ohrožený primát z čeledi kočkodanovitých (Cercopithecidae), který se vyskytuje výhradně na tropickém ostrově Srí Lanka. Podle Mezinárodního svazu ochrany přírody je tento endemit považován za ohrožený druh a jeho populace klesá.

Ostrov čajových plantáží

Srí Lanka nebo chcete-li Šrí Lanka je ostrovní stát na ostrově Cejlon v jihovýchodní Asii, jehož rozloha je jen o něco menší než plocha České republiky. Ze starodávných map a spisů byl ostrov znám pod různými jmény. Řečtí zeměpisci mu říkali Taprobané a Arabové jej znali jako Serendib. Když sem v roce 1505 připluli Portugalci a provedli podrobné mapování oblasti, zanesli pro ně novou zemi do map jako Ceilão. Odtud pochází anglické označení Ceylon a odvozené české Cejlon. 

Většina z nás má zřejmě ostrov spojený se zdejším čajem, který bez nadsázky představuje hlavní vývozní artikl Srí Lanky. Čajovníkové plantáže jsou téměř všude. V centrální části ostrova původně rostly rozsáhlé deštné pralesy, z nichž se do dnešních dob mnoho nedochovalo. Na velké ploše je nahradily nejprve velmi úspěšné kávovníkové plantáže, které však podlehly plísňové epidemii. Postupně začaly být na jejich místě vysazovány keře čajovníku čínského a rozloha čajových plantáží se neustále rozšiřuje. 

Makakům čaj nesvědčí

Prakticky na celém území Srí Lanky dochází k intenzivnímu mýcení a klučení původních pralesů a rozšiřování čajovníkových porostů. Tím mizí i přirozené životní prostředí zdejší fauny. Udává se, že v letech 1956–1993 bylo v této souvislosti zničeno 50 % přirozeného prostředí makaků bandarů. Není divu, že jejich populace tento trend následuje a rok od roku pomalu klesá. 

Makaci si k životu vybírají všechny druhy lesů s dostatkem potravy a v blízkosti zdrojů vody do nadmořské výšky 1 500 metrů. Jedná se o výrazně plodožravé primáty – různé plody tvoří až 75 % jejich potravy. Přibližně 23 % přijímané potravy připadá na ostatní části rostlin a živočišná potrava (bezobratlí i obratlovci) tvoří zbylé 2 % z jejich jídelníčku. Z potravinové specializace makaků je jasné, že čajovníkové monokultury tyto primáty nepřitahují. Vzhledem k ubývání pralesních porostů, v nichž makaci dříve nalézali vše potřebné k životu, je naopak logické, že je silně přitahují ovocné zahrady Srílančanů. Navzdory své nejisté budoucnosti proto bývají farmáři a pěstiteli považováni za nevítané škůdce, s nimiž je potřeba se nemilosrdně vypořádat. 

Tvrdé boje o potravu

Makak bandar žije ve smíšených tlupách samců a samic, které čítají zhruba 8–40 jedinců. V rámci těchto skupin připadají na na jednoho samce dvě až tři samice. Zajímavé je, že zatímco samci mezi tlupami migrují zhruba každých šest let, samice jsou tzv. filopatrické. To znamená, že zůstávají po celý život ve své domovské tlupě. Tento mezi-tlupový migrační fenomén samců ve spojení s „tlupovou věrností“ samic odlišuje makaka bandara od dalších druhů makaků. Migrace samců mezi tlupami je pravděpodobně způsobena ztrátou dominantního postavení ve skupině. Hierarchie jedinců ve skupině makaků je velmi výrazná Samci jsou vždy nadřazení samicím a mladší jedinci jsou podřízeni starším. 

Zatímco příslušnost jednotlivých makaků k různým tlupám je v určitý čas poměrně jasně daná, teritorium tlup obvykle nebývá zcela jasně vytyčené. Proto se často stává, že se makaci při nedostatku potravy dostávají do konfliktu se svými sousedy. Potyčky mohou být natolik drsné, že si mezi bojovníky vyžádají i oběti na životech.

Paruka na více způsobů

Makakové žijící na Srí Lance jsou nezaměnitelní s dalšími druhy opic, které se zde vyskytují. Samci jsou větší a mohutnější než samice a obvykle dorůstají velikosti od 43 do 53 cm a váhy od 4 do 8 kilogramů. Samice bývají i o polovinu lehčí. Srst bandarů mívá žlutohnědou až načervenalou barvu. 

Výrazný a jen těžko přehlédnutelný je u těchto zvířat neosrstěný obličej, který má u samců narůžovělou barvu, zatímco u samic bývá až křiklavě červený. Obličejovou „masku“ pak ještě zvýrazňují černá oční víčka. Dalším typickým znakem je chocholka s pěšinkou uprostřed, která připomíná nepovedený pánský příčesek. Srst je ovšem natolik jemná, že ve větru vlaje, a tak se někdy usedlý sestřih makaků podobá ve větru výbojnému punkovému kohoutu. 

Slavnější příbuzní a nováčci rodu

Rod makak zahrnuje celkem 26 druhů primátů, z nichž některé již vyhynuly. Není to tak dávno, kdy byl za nejznámějšího zástupce rodu pokládán makak rhesus (Macaca mulatta). Nechyběl v žádném cirkuse, ale punc opravdové opičí „celebrity“ mu dala lékařská věda. Svého času byl totiž nejčastěji laboratorně využívaným primátem vůbec. Jako památka na jeho laboratorní využití zůstala zkratka antigenu, který se vyskytuje v červených krvinkách u asi 80 % lidské populace. Jedná se o známý Rh faktor s tím, že zkratka Rh připomíná právě makakovo druhové jméno. 

Snad nejpodrobněji prozkoumaným druhem je makak červenolící (Macaca fuscata) žijící na japonských ostrovech. Jedná se o zřejmě nejpřizpůsobivější druh makaka vůbec. Nemá problém žít na tropickém jihu Japonska a stejně tak i v drsných a velmi chladných horách na severu, kde teploty v zimě klesají hluboko pod bod mrazu a je zde jen velmi málo potravy. Navíc je skvělým plavcem, který umí potravu získávat ve vodě. 

TIP: Pozorné oči opičích samců: Makakové dokážou „vidět“ ovulaci

Makakové jsou opravdu fascinující rod, jehož zástupci oplývají nečekanými schopnostmi a dovednostmi. Stále o nich rozhodně nevíme vše a dokonce se objevují i nové druhy. V roce 2004 byl v severovýchodní Indii popsán druh makak munzala (synonymum makak arunáčalský, Macaca munzala). Na serveru sci-news.com se pak v roce 2015 objevil článek o nově popsaném druhu makaka bělolícého (Macaca leucogenys), který žije v jihovýchodním Tibetu. Vypadá to, rod makaků ještě zdaleka neřekl poslední slovo a odborní zoologové i my se máme stále na co těšit.

Přestože Mléčnou dráhu pozorujeme již dlouho a důkladně, stále v ní nacházíme nové a často zvláštní objekty. Astronomové nedávno objevili novou strukturu tvořenou vodíkem, kterou pokřtili „Maggie“. Inspirací jim byla řeka Magdalena, která je s 1 540 kilometry nejdelším tokem Kolumbie. Nově objevená struktura je neobvyklá svou velikostí, i detailním složením, protože ji z valné většiny (podle vědců až 92 %) netvoří molekulární nýbrž atomární vodík.

Vpravdě gigantická struktura měří přes 3 900 světelných let, což z ní dělá nejdelší objekt tohoto typu v Mléčné dráze. Doposud nejdelší podobná struktura měří asi 800 světelných let. Její průměr je přitom zhruba 150 světelných let a nachází se asi 55 tisíc světelných let od Sluneční soustavy.

Objev Maggie

Jonas Syed z německého institutu Maxe Plancka v Heidelbergu s týmem spolupracovníků vystopoval strukturu Maggie v rámci pozorování vodíkových struktur Mléčné dráhy v programu THOR. Tato pozorování prováděla soustava radioteleskopů Jansky Very Large Array v Novém Mexiku. Objevit Maggie vlastně nebylo až tak těžké, protože vybíhá asi 1 600 světelných let mimo galaktickou rovinu. 

TIP: Náš hvězdný domov: Co víme o Mléčné dráze a jaká jsou nejnovější zjištění?

Objevená struktura je poměrně izolovaná od okolí. Díky tomu bylo možné prozkoumat pohyb plynu na různých místech Maggie. Z analýz vyplynulo, že se všechen plyn pohybuje stejným směrem a stejnou rychlostí. To je podle vědců důkazem, že Maggie je skutečně jedna celistvá struktura a nikoliv skupina mračen vodíku, které pozorujeme na stejném místě.

Na přelomu 16. a 17. století se vzdělání chtiví mladí muži z Prahy a okolí mohli rozhodnout mezi dvěma univerzitami, nebo – jak se jim tehdy moderně říkalo – akademiemi. Ke starobylému Karolinu přibyla roku 1556 jezuitská kolej u sv. Klimenta na Starém Městě pražském. K založení učiliště a povolání Tovaryšstva Ježíšova do Čech dospěl Ferdinand I. kolem poloviny 16. století. Tou dobou již stál v čele zemí Koruny české natolik dlouho, aby dokázal odhadnout, jaký postup se k zamýšlené rekatolizaci kališnických Čech hodí nejlépe. Situace byla totiž velmi specifická nejen na poli akademickém, ale především z náboženského hlediska, a to již od dob husitských válek.

Kališnická univerzita

Více než 80 % obyvatelstva Čech (Moravu nechme stranou) se na počátku 16. století hlásilo k nekatolickému vyznání. V převážné většině se jednalo o kališníky oficiálně uznané basilejskými kompaktáty. S pronikáním luteránství ve dvacátých letech 16. století však mnozí utrakvisté přijali novou víru, takže do konce let šedesátých tvořili následovníci Martina Luthera nejpočetnější konfesijní proud českých zemí. Tento náboženský vývoj se pochopitelně promítl také na půdě univerzity.

Již po polovině 15. století se dá Karolinum považovat za jednoznačně kališnické učiliště. Namísto pražského arcibiskupství, ke kterému mělo blízko za časů svého založení Karlem IV. (1348), se tendence k jiné konfesi promítla i v odklonu od stolce primase. Univerzitní mistři nově tvořili až třetinu osazenstva takzvané dolní konzistoře, vrcholného správního orgánu církve pod obojí, jejíž zasedání probíhala právě na půdě Karolina. Tato konfesijní orientace podpořená povinnou přísahou profesorů na kompaktáta znamenala rovněž zúžení oblasti, odkud do Prahy přicházeli studenti a učitelé. Zároveň byly zrušeny všechny fakulty, kromě artistické, a výrazně omezeny počty kolejí. 

Univerzita prakticky živořila, a to i po stránce finančního zázemí. Materiální situace se sice v průběhu jagellonského věku zlepšovala, avšak pražská akademie přišla o královský patronát. Ačkoliv král Vladislav II. Jagellonský (1471–1516) nevyvolával rozmíšky, odmítal jako katolík poskytovat kališnickému Karolinu přímou ochranu. Univerzita proto hledala novou oporu, již nalezla v městském stavu především pražských měst, což určilo její sociální vazby pro další století.

Omezená autonomie

Do počátku 16. století prosazovali pražští mistři jednoznačný příklon ke staroutrakvismu. Je to zcela pochopitelné, uvážíme-li, jakou roli zastávala akademie v církvi pod obojí. Plnila nejen funkci správní, ale také vzdělávala kališnické kněžstvo. S Lutherovým vystoupením v Německu a šířením jeho učení se ale situace značně zkomplikovala.

Již roku 1521 kázal v Praze jeden z hlavních protagonistů německé reformace Tomáš Müntzer, čímž začal neustálý boj o náboženské směřování univerzity. Luthersky orientovaná staroměstská rada několikrát přímo zasáhla do autonomie školy neúspěšným vnucením reformní orientace. Při těchto událostech se projevily přímé důsledky nového patronátu. Zdá se, že jakákoliv změna v politickém či konfesijním postoji pražských měst měla dopad na postavení univerzity.

Nástup katolických Habsburků na český trůn se na akademické půdě zpočátku neprojevil. Již ve čtyřicátých letech 16. století však Ferdinand I. začal postupně zasahovat do její svrchovanosti především v majetkovém ohledu. Za účast na povstání roku 1547 byla univerzita potrestána ztrátou některých vesnic a převedením části jejich vlastnictví do držení státu. Peníze z nich nadále sice stále dostávala, královská komora je ovšem vyplácela v omezené míře. I když uvedené kroky znamenaly omezení autonomie pražské akademie, závěrečnou ránu jí zasadilo jiné rozhodnutí Ferdinanda I. Bylo jím povolání Tovaryšstva Ježíšova do Čech. 

Inspirativní konkurence 

Do Prahy dorazili bratři v dubnu 1556. První českou kolej řádu zřídil panovník ještě téhož roku v bývalém dominikánském klášteře u sv. Klimenta na Starém Městě pražském, v takzvaném Klementinu. Výuku jezuité zahájili již v létě. Učiliště mělo od počátku ohromnou podporu monarchy, který ho zajistil též ekonomicky. O pár měsíců později založil obdobnou školu i v Olomouci, čímž Karolinum získalo během krátké doby hned dva konkurenty. Tím započalo učené soupeření a zkvalitňování výuky.

Tovaryšstvo Ježíšovo se zaměřovalo na vyšší vzdělávání. Jeho zakladatel sv. Ignác z Loyoly (1491–1556) mu vtiskl přísný, téměř vojenský charakter, který se promítl i do vzdělávacích aktivit. Postupně se vytvořil pedagogický systém, jehož konečná podoba byla schválena roku 1599. Jezuitský studijní řád aplikoval katolicko-humanistické principy, což v akademickém ohledu znamenalo spojení věd „lidských“ a „božských“. K dobru tak jezuitům můžeme přičíst, že i přes jasně deklarovaný katolicismus čerpali z děl protestanských myslitelů, čímž otevírali své brány i studentům jiných konfesí. Pochopitelně tato tolerance měla své meze a mnohdy sloužila jako nenásilný rekatolizační prostředek.

Základem výuky uplatňované na jezuitských školách se stalo jazykové vzdělání, nejprve latiny, která měla být vstupní branou k dalším řečem. Jezuité, kteří přišli na Ferdinandovo pozvání do Prahy, měli za úkol si co nejdříve osvojit i češtinu. Kromě cizích řečí hráli studenti divadlo, jež se stalo nedílnou součástí jezuitské výuky a také jedním z nejpozoruhodnějších styčných bodů Karolina a Klementina. Jezuitské divadlo přímo inspirovalo rozvoj humanistického školského dramatu v Karolinu a bylo jednou z nejčastějších možností vzájemných návštěv studentů i profesorů z obou univerzit.

Překvapivě může znít i tehdejší důraz na fyzickou kondici mladých mužů. Vezmeme-li v potaz naši představu studenta teologie v 16. století, těžko jej uvidíme, jak hraje se spolužáky míčové hry nebo kuželky, či trénuje střelbu na terč. Nicméně jezuitské školy se řídily antickou zásadou mens sana in corpore sano, tedy ve zdravém těle zdravý duch, takže hodiny výuky se pravidelně střídaly s časem vyhrazeným pohybovým aktivitám.

Mírové soužití

Již od poloviny 16. století začal pronikat humanismus i mezi karolinské mistry. Konzervativní kališnický proud ho původně odmítal pro údajné propojení s katolicismem. Část učenců v něm navíc viděla podezřelé novoty. Nakonec byl ale odpor zlomen příchodem zahraničních profesorů. Luterán Matouš Kolín z Chotěřiny kultivoval v Praze výuku řečtiny a latinské literatury, četl se studenty Homéra či Vergilia. Pronikající sepětí s antickou tradicí mělo Karolinum společné s jezuitským přístupem ke vzdělání, proto v tomto ohledu nenarážely univerzity na problémy. Ty bylo možné předpokládat ve sféře teologické, avšak v Karolinu se teologie téměř nepěstovala, a rovněž v Klementinu byla dlouho relativně opomíjenou disciplínou. Hmatatelným důkazem prolínání obou škol jsou vzájemné pozvánky na disputace a divadelní představení. 

Konečné rozbroje a znesváření nezpůsobily akademické neshody, ale důvody politické. Až do stavovského povstání roku 1618 si mohl student prakticky svobodně vybrat, kde se bude vzdělávat. Zatímco v kališnickém Karolinu mnohdy lépe snášeli umírněné katolíky než radikální luterány, evangelíci v Klementinu měli dokonce povoleno v jezuitském chrámu přijímat pod obojí u postranního oltáře.  

Tvrdý trest

Po zřízení klementinského učení se nicméně ocitla utrakvistická univerzita v jeho stínu, a to alespoň v očích panovníka. Ostatně Habsburkové mnoho zájmu o Karolinum nejevili již po potlačení stavovského odboje v roce 1547. O to víc se tamější mistři snažili spojit s městy a šlechtou, jež vzali jejich alma mater pod svou ochranu roku 1609. Toto směřování rozhodlo, na čí stranu se univerzita přikloní, když o devět let později propuklo protihabsburské povstání, které stálo na počátku třicetileté války. Právě z Karolina započali stavové svůj pochod na Pražský hrad, aby provedli druhou (potažmo třetí) pražskou defenestraci. Rektor univerzity a slavný lékař Jan Jesenský byl během postání v čele diplomatického stavovského sboru, mezi jehož členy se nacházeli i další mistři. Jezuité byli po převratu vykázáni ze země, takže katolická škola v Klementinu přestala dočasně existovat. Zvlášť okázale pak univerzita přivítala nového krále, Fridricha Falckého.

Po porážce stavů na Bílé Hoře roku 1620 následoval nejtvrdší trest. Jan Jesenský byl spolu s čelnými představiteli odboje následujícího roku popraven na Staroměstském náměstí. Netřeba připomínat, že jeho exekuce byla nejbrutálnější ze všech. Také za to, že napsal traktát Pro vindiciis contra tyrannos o nároku lidu na svržení tyranů, se stal de facto ideologem povstání, za což byl potrestán vytržením jazyka a stětím.

TIP: Kořeny vzdělání: Která univerzita je nejstarší na světě

Karolinskému učení zakázal vítězný Ferdinand II. veškerou činnost roku 1622 a koleje předal do rukou jezuitů k rekatolizaci. Přestože se ve Vídni ještě nějakou dobu diskutovalo o možnosti zrušit starodávné učení úplně, odkaz Karla IV. byl nakonec zachován díky jeho sloučení s klementinským učením v jedinou Karlo-Ferdinandovu univerzitu.