O nádheře přírody v okolí Levuky svědčí i fakt, že se lokalita stala na začátku 19. století vůbec prvním trvalým sídlem Evropanů na Fidži. V průběhu několika desetiletí pak z původního přístavu vybudovaného na místě někdejších vesnic Togota a Nasau vzniklo důležité obchodní centrum s řadou přepychových rezidencí a obchodů, ale i s veřejnou školou a nemocnicí. Když se na Fidži roku 1870 zformoval první moderní stát, jeho hlavním městem se stala právě Levuka, a situace se nezměnila ani po roce 1874, kdy souostroví přešlo pod nadvládu Britů. Teprve roku 1882 se centrum země přesunulo do Suvy.

Město mnoha prvenství

Levuka se pyšní celou řadou prvenství: V rámci Fidži zde vznikla vůbec první banka, pošta, nemocnice, radnice a privátní klub. V roce 1869 tu rovněž vyšly první fidžijské noviny známé jako Fiji Times, jež přitom existují dodnes. V provozu je dosud i původní hotel Royal, který spolu s dalšími koloniálními stavbami figuruje na seznamu UNESCO. Dále můžete z chráněných památek obdivovat například budovu parlamentu, katedrálu sv. Srdce s presbytářem z 60. let 19. století, radnici či zbytky tramvajových tratí na nábřeží.

TIP: Vzhůru do města schodů: Chilský Sewell je místem vertikál

Ještě kolem roku 1870 žilo v někdejším přístavu asi 800 osadníků, kteří tvořili velmi různorodou směsici loďařů, misionářů, tuláků, podvodníků i seriózních obchodníků. Dnes má Levuka a přilehlé okolí přes 4 000 obyvatel. Město přitom představuje jedinečnou ukázku prolínání architektury koloniální éry konce 19. století s místními stavitelskými tradicemi, vsazenou do unikátní krajiny jižního Pacifiku.

Moudivláček lužní (Remiz pendulinus) patří mezi ty úplně nejmenší evropské ptačí druhy. Mnoho aspektů jeho života je doposud zahaleno tajemstvím a ty, které jsou nám známy, jsou zcela jedinečné a u jiných druhů nezaznamenané. I samotné jméno tohoto drobného opeřence je v češtině tak trochu záhada. 

S vlaky nemá nic společného

Dnešní název druhu – moudivláček – je zkomoleninou původního pojmenování „moudiváček“. I nejazykovědcům je asi na první pohled zřejmé, že se jedná o složeninu dvou slov: „moudí“ a „váček“. Obě části složeného jména poukazují na charakteristický tvar hnízda, které moudivláček velmi složitě a dovedně zavěšuje na nejtenčí větve pobřežních porostů. Zatímco slovu váček rozumíme, význam slova moudí je už problematičtější. 

Ve slovnících se někdy dočteme ne zcela přesnou definici, a to, že jde o dnes již nepoužívané označení pro mužské přirození. Úplně přesně ale moudí znamená pouze ‚šourek s varlaty‘, čemuž by koneckonců přesněji odpovídal i tvar hnízda.

Další vysvětlení původu druhového jména moudivláček nacházíme v Doplňcích Jungmannova slovníku, který uvádí ještě jeden východočeský výraz, a to „mundiblá(če)k“ nebo „mu(n)obálek“, čili člověk malý a špinavý, původně asi batole, které ještě neumí chodit a leze po zemi. Ať už se ale ptáčkovi žijícímu v blízkosti vodních ploch říkalo jakkoli, dnes z něho máme moudivláčka.

Nabídka ke zvážení

Moudivláček se nejčastěji vyskytuje v hustých pobřežních porostech, kde ho však můžete spíš zaslechnout, než zahlédnout. Ze zimovišť ve Středomoří (i Blízkého a Středního východu) se vracejí nejprve samečci a na hnízdišti se hned začnou ozývat táhlým a teskným hvizdem, který do dálky avizuje všem okolo letícím samičkám, že tady je jeden pracovitý krasavec k mání. 

Aby ale zaujal samičku, nestačí mu pouze hvízdání. Musí jí nabídnout základy společného budoucího „domku“. Na vhodných místech položí, přesněji řečeno zaplete, základy pro svoje budoucí hnízdo, kteréžto umění ho tolik proslavilo. Nejprve si vyhlédne vhodnou větévku, nejčastěji na bříze nebo vrbě. Na výšce mu tolik nezáleží. Na některá hnízda dosáhnete ze země, některá jsou téměř 30 metrů vysoko. Někdy může být okolo vhodné větvičky opravdový frmol a mohou si ji nárokovat i dva hnízdění chtivé páry. Jsou známy i případy, kdy na téže větvičce bylo hnízdo postaveno i ve dvou letech po sobě. 

Od základů až po „airbagy“

Jak přesně probíhá stavba visutého obydlí moudivláčků? Nejprve sameček na samém konci větévky omotá v délce několika centimetrů pevný základ, tzv. „náplet“, který bude držet celou konstrukci. Pak vytvoří jakési oko ve tvaru kapky nazývané „houpačka“. Na jejím spodním konci uplete dno budoucího hnízda („košíček“) a nakonec přijdou na řadu boční stěny. Jako úplně poslední, obzvlášť pečlivě, postaví „vletovou trubici“. Tu už ale dokončuje pouze samička a sameček jí smí tak leda nosit stavební materiál. 

Jako velmi účinnou izolaci si moudivláček do stěn hnízda doslova temuje chmýří z orobince nebo odkvetlých květů topolů. Stěny mohou být až tři centimetry silné, aby byla tepelná ochrana opravdu účinná. Nejen proti chladným dnům, které často v květnu přicházejí, ale také proti úporným vedrům, jimž jsou mnohá hnízda na některých slunných místech vystavena. 

Celá stavba je přitom velmi lehká, a když se člověk dívá, jak s ní zamává každý prudší poryv, napadne jej, zda moudivláčci netrpí mořskou nemocí. Za silného větru je hnízdo smýkáno sem a tam a výkyvy této visuté kolébky mohou dosáhnout i více než metrového rozpětí. Jak je možné, že se ani tehdy vejce v hnízdě nerozbijí? Malinká vajíčka nejsou, jako v hnízdech jiných ptáků, položena jedno vedle druhého. Nedotýkají se skořápkami. Vždy je mezi nimi alespoň tenká vrstva výstelky, která funguje jako ochranný povijan nebo stále nafouknutý „airbag“. 

Nabídka nemovitostí a nutné opravy

Samička se v některých letech může dost opozdit a v době jejího příletu může mít zkušený sameček dokončená už dvě nebo tři hnízda ve fázi „houpačky“. V tom případě nechá potenciální partnerce vybrat, které z rozestavěných hnízd se jí líbí nejvíc a to teprve společně dokončují. Vybudování jednoho hnízda trvá oběma ptáčkům v průměru tři týdny. Stavba je pro tak drobného tvora energeticky velmi náročný počin, a proto není vzácností, že si jednotlivé páry materiál z již rozestavěného hnízda kradou. Jsou ale známy i případy poklidného soužití různých párů. Moudivláček není teritoriální druh, a tak byla zaznamenána i dvě hnízda pod sebou na téže větvi. 

Během hnízdění je hnízdo neustále opravováno. Obzvlášť za intenzivních dešťů oba ptáci zesilují jeho stěnu. Speciální péče je věnována vletové trubici, protože v případě rozmočení hnízda dojde k jejímu zhroucení. Rodiče se pak do hnízda nedostanou a o snůšku nebo mláďata přijdou. Pokud do hnízda prosákne voda, není ani v silách pracovitého moudivláčka stavbu opravit a rodiče hnízdo opouštějí.

Oddělená rodičovská péče

Zvlášť přičinlivým samečkům se díky jejich stavebnímu umění a tesknému hvizdu poštěstí přilákat i víc samiček. To ale není pro tak pilného stavitele žádný problém. Moudivláček je totiž jedním z promiskuitních ptačích druhů. Sameček se nejenže může pářit s různými samičkami, ale také s každou z nich splést samostatné hnízdo. V něm pak už samičky vychovávají mláďata samy. Přitom ale v bezmála pětině hnízd jsou mláďata odchována pouze samečky. I samičky totiž často založí snůšku v několika hnízdech s různými samci najednou. 

TIP: Afričtí stavitelé ve větvích: Měsíc námluv snovače žlutého

Až někdy na jaře zaslechnete z březového nebo vrbového porostu na břehu rybníka teskné pohvizdování, vzpomeňte si, že to zrovna jeden nezadaný moudivláček láká svojí budoucí partnerku. A možná budete mít to štěstí a najdete i jeho fascinující stavitelský výtvor, díky kterému přišel ke svému podivnému jménu.

Církevní reforma z konce 11. století zavedla mnoho pravidel, která Čechy dřív neznaly, či je přímo ignorovaly. Četné výstřelky, jež se v západní Evropě snažila církev mezi klérem vymýtit a trestat, u nás představovaly častý jev – jak dokládají zprávy papežských vyšetřovatelů.

První inspekce kardinála Guida v roce 1143 přinesla skandální odhalení, po němž byli sesazeni pražský probošt, děkan i jiní hodnostáři a došlo k rozpuštění Vyšehradské kapituly. Příčina tkvěla v nijak neskrývaném obcování kanovníků se ženami, když si bez uzardění pořizovali manželky. A co papežského legáta pobouřilo nejsilněji – někteří si jich neváhali pořídit i více. Do Říma pak Guido psal, že většinu kapitul tvoří příbuzensky a manželsky provázaná skupina kněží, kteří neznají správnou liturgii a neumějí číst. 

Olomoucký biskup Zdík musel na legátovo doporučení vyhnat z kláštera v Hradisku benediktiny pro blíže neurčený „hříšný život“ a na jejich místo povolat reformovaný řád premonstrátů. Popsaný kolotoč se pak v českých zemích opakoval pravidelně i v jiných klášterech. 

Na legáta pěstmi

Ještě o půl století později musela římská kurie řešit nečekané problémy: Co si například počít s kněžími, které pražský biskup vysvětil zcela nedůstojně na dvoře a z koňského sedla, místo aby zvolil slavnostní liturgii v kostele? A jak naložit s olomouckým biskupem Kaimem, jenž při mši opakovaně zapomínal na nejdůležitější část, tedy svaté přijímání? 

TIP: Mise k českým neznabohům: Jak se ve středověku prosazoval kněžský celibát?

Nejožehavější však zůstávala otázka kněžské čistoty, tedy především té tělesné. Když během další vizity na Vyšehradě roku 1197 žádal papežský legát Petr, aby se vysvěcení kněží skutečně podřídili slibu celibátu, místní kanovníci se do něj místo disputací pustili pěstmi a on musel utéct do bezpečí. 

Uprostřed pouště Karakum, poblíž oázy Darvaza na území Turkmenistánu, se nachází „brána do pekla“. Vytvořili ji sovětští geologové v roce 1971, když prováděli průzkum ložiska zemního plynu. Během průzkumu došlo k propadnutí podloží a vzniku velkého kráteru o průměru asi 70 metrů a hloubce přibližně 20 metrů.

Při této nehodě byly proraženy izolační vrstvy horniny a do kráteru začal proudit zemní plyn. Geologové se rozhodli zabránit šíření plynu do okolí tím, že plyn v kráteru zapálí. Předpokládali, že ložisko brzy vyhoří a kráter samovolně vyhasne. To se ale nestalo.

Pekelná atrakce v poušti Karakum

Plyn uniká již přes 50 let a stále hoří, přičemž teplota v kráteru se pohybuje kolem 1 000 °C. Brána do pekla se mezitím stala jednou z hlavních turistických atrakcí Turkmenistánu. Hořící kráter v pusté poušti vytváří jedinečnou scenérii, především během noci, kdy vyniknou plameny hořícího zemního plynu.

TIP: Když se Země rozhněvá: V Turkmenistánu stvořili geologové kráter s teplotou 1 000 °C

Ne každý má bránu do pekla v lásce. Dlouholetý prezident nebo spíše diktátor Turkmenistánu Gurbanguly Berdimuhamedow, který zemi vládne téměř 16 let, již v roce 2010 nařídil únik plynu uzavřít. Dodnes se to ale nepodařilo.

Letos 8. ledna Berdimuhamedow s tímto tématem opět vystoupil ve státní televizi a požádal o nalezení řešení, které bránu do pekla definitivně uzavře. Odvolával se přitom na zdraví obyvatel v okolní poušti a na ztráty cenného vývozního artiklu. V minulosti přitom turkmenistánské úřady hořící kráter propagovaly coby turistickou atrakci.

Veverky kapské (Xerus inauris) obývají vyprahlé pustiny Kalahari s řídkou vegetací, kde teploty vzduchu šplhají ke 40 °C a země se rozpaluje na víc než 60 °C. S tvrdými podmínkami pouště si ale tato sympatická zvířátka dovedou poradit. 

Suverénní mistři sucha

Veverky kapské nemusejí pít, neboť potřebu životadárné tekutiny pokryjí konzumací rostlin a hmyzu. Úzkostlivě šetří vodu i tak, že mají ve srovnání s jinými savci extrémně hustou krevní plasmu a nepotřebují ji udržovat v řidším stavu pravidelným doplňováním tekutin. Rovněž veverčí ledviny se činí a i ve srovnání s ledvinami vážně dehydrovaného člověka vylučují s každou kapkou moči pětinásobně vyšší množství solí.

S podobnou intenzitou jako v ledvinách vstřebává veverka vodu i ve střevech, takže její výkaly jsou extrémně vysušené. Zbytečně nemrhá ani slinami a potravu si v tlamičce prosliní, jen tehdy, když teploty vystoupí nad 38 °C. Když je chladněji, polyká sousta nasucho. Ztráty vody odparem z povrchu těla pomáhá veverkám kapským snižovat kůže bez potních žláz krytá silnou vrstvou zrohovatělých buněk. Pokud se zvíře musí vystavit přímému slunci, používá huňatou oháňku jako slunečník, kterým si stíní hřbet a hlavu před přímým slunečním žárem. 

K slunci čelem, k slunci zády

Kromě vysokých teplot a nedostatku vody staví poušť Kalahari veverky kapské před řadu dalších vážných problémů. Chybí tu například stromy nebo keře, které by zvířatům posloužily jako orientační body. Veverky proto při hledání cesty spoléhají na ten nejdostupnější ukazatel, který se nabízí od rána do večera – řídí se sluncem. 

Když veverka najde větší množství potravy, odloží si z něj část na později a tu ukryje na příhodném místě. Při hledání dobré skrýše postupuje vždy buď směrem ke slunci, nebo naopak se sluncem v zádech. Odchylky od sluncem vytyčeného kurzu dosahují nejvýš několika málo úhlových stupňů. 

Vklad s časovým zámkem

Používají veverky kapské sluneční ukazatel i při pozdějším návratu ke skrýši s potravou? Na tuto otázku hledali odpověď Marta Manserová a James Samson z univerzity v Curychu. Při dlouhých hodinách pozorování veverek ve volné přírodě si pečlivě zaznamenávali čas, kdy si zvíře uložilo potravu do úkrytu. Následně k němu umístili skrytou kamerou, která se automaticky spustila, když se u skrýše cokoli pohnulo. 

Kromě řady „planých poplachů“, kdy před objektivem proběhla ještěrka či usedl pták, přistihli vědci také veverky vyzvedávající potravu z úkrytu. K výběru přitom nedocházelo v náhodnou denní dobu. Veverka si pro potravu obvykle zašla 24 hodin poté, co ji na stejné místo ukládala, tedy v době, kdy slunce stálo nad obzorem ve stejném bodě. Manserová a Samson tak ve studii publikované ve vědeckém časopise Scientific Reports jasně dokázali, že se veverky při vyhledávání uložené potravy spoléhají na sluneční kompas.

Když není času nazbyt

Někdy mohli vědci pozorovat situaci, kdy veverky čtyřiadvacetihodinový „limit“ nedodržely a dostavily se ke skrýši dříve. Nejčastěji se tak předbíhala zvířata žijící v hodně početných koloniích. Těm zřejmě hrozí, že skrýš náhodou objeví jiná veverka a „právoplatnému majiteli“ zásoby vykrade. 

Ani u předčasných výběrů však veverky nevolily dobu pro návrat k úkrytu náhodně. Dostavily se tehdy, když byla poloha slunce na obloze „zrcadlově“ obrácená k jeho postavení při zakládání skrýše. Dopoledne založené skrýše vybíraly veverky odpoledne, když slunce překonalo polední zenit a kleslo do stejné výšky nad obzor, v jaké bylo v době ukládání zásob. S předčasným výběrem odpoledne zbudovaných skrýší čekala zvířátka na dopoledne příštího dne, až bude slunce s obzorem stejně vysoko, jako když včerejšího odpoledne zásobárna vznikala. 

Systém jen pro přemýšlivé

Orientaci podle slunce nevyužívají jen veverky ale celá řada dalších živočichů. Pozice slunce slouží jako ukazatel buď v souvislosti s informací o denní době, nebo bez ohledu na ni. Ve druhém případě musí mít živočich nějaký vnitřní kompas, který mu dovoluje kompenzovat změnu polohy slunce na obloze během dne. 

TIP: Magnetická orientace živočichů: Různé typy zvířecích kompasů

Veverky kapské disponují jakýmsi hybridním systémem, který sice vychází z polohy slunce v určitou denní dobu, ale zároveň dovoluje částečnou kompenzaci pohybu slunce na obloze – z dopoledne na odpoledne a naopak. Tento systém umožní vyhledat skrýš nikoli jen jednou, ale hned dvakrát za den.

Evropská vesmírná observatoř CHEOPS pracuje na orbitě od prosince 2019. Jejím cílem jsou již objevené exoplanety, především určování jejich velikosti. Mezinárodní tým odborníků využil služeb této observatoře k pozorování extrémní exoplanety WASP-103b ze souhvězdí Herkula, kterou vědci objevili v roce 2014.

WASP-103b je žhavým superjupiterem, vzdáleným přibližně 1 800 světelných let od nás, jehož hmotnost odpovídá asi jednomu a půl Jupiteru a velikost dvojnásobku Jupiteru. Svou bílou hvězdu spektrální třídy F, která je o něco větší, hmotnější a více horká než Slunce, oběhne jednou za necelý pozemský den. V takové blízkosti ji hvězda žhaví na průměrnou teplotu 2 484 kelvinů. A má to i jiné důsledky.

Rugbyová exoplaneta

Silná gravitace hvězdy vytváří extrémní slapové síly, které hnětou exoplanetu WASP-103b do výrazně šišatého tvaru. Je trochu jako obrovský míč na ragby. Badatelé využili možností pozorování a měření, které nabízí observatoř CHEOPS a sledovali několik tranzitů, tedy přechodů planety přes kotouč její hvězdy. U tak rychle obíhající planety to není žádný problém.

TIP: Obr proti pravidlům: Nově objevená planeta by správně neměla existovat

Díky detailním analýzám pozorovaných tranzitů vědci dokázali změřit nejen deformovaný tvar této podivuhodné exoplanety, ale také to, jak zřejmě vypadá uvnitř. Přestože má exoplaneta hmotnost 1,5 násobku Jupitera, je dvakrát tak velká. Podle badatelů to značí, že je značně „nafouklá“. Přesné příčiny „nafoukutí“ zatím nejsou úplně jasné, podle vědců může být příčnou extrémní teplota ale i jiné důvody.

„Jak jste mě našli? Už 10 let jsem se neozval ani své rodině,“ takhle nějak prý zněla jedna z prvních otázek, kterou položil po svém dopadení odsouzený člen italské mafie Gioacchino Gammino zasahujícím policistům. 

Podle Nicoly Altiera, zástupce ředitele italské protimafiánské policejní jednotky (DIA) sehrála při dopadení uprchlého zločince klíčovou roli služba Google Street View. Právě ta totiž zachytila Gammina před španělským obchůdkem v Galapagaru. Další šetření (mimo jiné i na sociálních sítích) pak potvrdilo, že mužem na fotografii je skutečně hledaný Gammino.

TIP: Umělá inteligence dovede rozpoznat politické přesvědčení z Google Street View

Gioacchino Gammino se přitom dokázal vyhýbat spravedlnosti poměrně dlouho. V roce 2002 uprchnul z římského vězení Rebibbia a na téměř 20 let se po něm slehla zem. Změnil si jméno a ve španělském Galapagaru pracoval jako šéfkuchař.

Podle žalobce Francesca Lo Voi policisté rozhodně netráví svůj čas prohledáváním internetových map a pátráním po zločincích. Na Gammina je v tomto konkrétním případě upozornil pozorný svědek, který si všiml podoby zachyceného muže s hledaným zločincem.

Jako první se možností nasazení letounů z paluby plavidla zabýval patrně Francouz Clément Ader, jenž ve své knize L’Aviation Militaire z roku 1909 popsal představu lodě vybavené plošinou pro vzlet a přistání. Hangáry v podpalubí pak měly ukrývat letouny se sklopnými křídly, které by se nahoru transportovaly výtahem. K realizaci takové lodě sice bylo ještě daleko, ale hned příštího roku proběhly v USA první praktické pokusy.

Nesmělé krůčky

Kapitán amerického námořnictva Washington Chambers tam dostal k dispozici lehký křižník Birmingham, na němž nechal vybudovat dřevěnou plošinu s rozměry 25 × 7 metrů. Dne 14. listopadu 1910 z ní odstartoval – za řízením letounu Curtiss Pusher vybaveným klasickým kolovým podvozkem – Eugene Ely. Stroj se po startu propadl o deset metrů, a dokonce se koly a vrtulí dotkl hladiny, Ely naštěstí řízení zvládl a po čtyřech kilometrech letu přistál na pobřeží.

Stejný pilot pak 18. ledna 1911 přistál jako první na palubě pancéřového křižníku Pennsylvania. Délku dojezdu zkrátilo 22 lan napnutých přes palubu, na jejichž koncích byly upevněny pytle s pískem o váze 23 kg. Elyho letoun nesl pod trupem tři páry háků, které se za provazy zachytily a letoun zastavily. Vše fungovalo na výbornou a curtissse zastavil po pouhých devíti metrech. Tento systém brždění se v podstatě používá dodnes.

Lodě Jeho Veličenstva

V Británii začaly podobné pokusy ve stejném roce. Z iniciativy poručíka Charlese Samsona byla na přídi bitevní lodě Africa zbudována šikmá, k hladině se svažující vzletová dráha, ze které Samson 10. ledna 1912 odstartoval za řízením Shortu S.27.

Po vypuknutí Velké války námořnictvo hledalo plavidla nesoucí letouny pro dálkový průzkum, a tak se ještě v průběhu roku 1914 začalo s přestavbou lodí Empress, Engadine, Riviera a Campania. Ty disponovaly palubou pro starty pozemních letounů a jeřáby pro zvedání plovákových letounů z hladiny. S přistáními přímo na lodi se ještě nepočítalo.

Zepelíny na mušce

Z jednoho takovéhoto plavidla 2. srpna 1916 vzlétl Bristol Scout a pomocí zápalných šipek napadl nad Severním mořem německou vzducholoď. Vzdušný koráb ale nakonec unikl a pilot přistál na hladině vedle mateřského nosiče, odkud jej námořníci vylovili. Tato plavidla měla jasné nevýhody, proto začala o rok později vznikat první skutečná letadlová loď – Furious. Plošiny pro vzlet stíhaček mezitím dostaly také některé britské křižníky včetně Yarmouthu.

Pokračování: Úder do hlubokého týlu: Nasazení letadlových lodí za Velké války (2)

Ten se 21. srpna 1917 účastnil akce, během níž lodě Jeho Veličenstva kladly miny v Severním moři. V oblasti ale operovala i německá vzducholoď L 23, proti níž z paluby Yarmouthu odstartovala stíhačka Sopwith Pup s poručíkem Bernardem Smartem za kniplem. Brzy se mu podařilo vystoupat do výšky 2 700 metrů, odkud na prchající zepelín zaútočil.

Teprve v roce 1861 spatřil francouzský přírodovědec Henri Mouhot pod baldachýnem husté vegetace siluetu neznámé stavby. Jeho výprava do dosud málo probádaných končin planety měla přitom zcela jiný účel: Původně tam zamířil ve snaze spatřit vzácný druh motýla. Místo drobného tvora se však před ním vynořily rozsáhlé kamenné ruiny, jež mu na první pohled připomínaly antické památky. Šokovaný badatel si do cestovního deníku zapsal, že to, co viděl, si nijak nezadá s jeruzalémským chrámem krále Šalomouna, a pradávného architekta označil za starověkého Michelangela. 

Zapomenuté důkazy

Pravdou však zůstává, že Mouhot nespatřil trosky středověkého chrámu jako první Evropan. Kambodžští Khmerové na svatostánek nikdy nezapomněli, přestože od roku 1431 zůstal z dosud ne zcela jasných příčin opuštěný. Dochovalo se například několik záznamů církevních misionářů, kteří místo navštívili již na počátku 16. století. V roce 1507 si Španěl Gabriel Quiroga poznamenal, že „světlo světa spatřilo město, o němž dosud nikdo nikdy neslyšel“. 

Nejdetailnější líčení ovšem skýtá příspěvek portugalského kapucínského mnicha Antónia da Madaleny, který roku 1589 napsal: „Jde o natolik neobvyklou stavbu, že ji nelze popsat pomocí pera, neboť se nepodobá žádné jiné stavbě na světě. Má věže, výzdobu a veškeré jemné detaily, jaké si jen člověk dokáže představit.“ Kromě toho místo patrně znali i na východě: V letech 1632–1636 v Angkoru pobýval Japonec Kenrjo Šimano a vytvořil nejstarší známou mapu chrámu i jeho okolí.

Římané v Kambodži?

Teprve Mouhotův objev ovšem vyvolal mezi vědeckou veřejností hotovou senzaci. Když roku 1863 posmrtně vyšly jeho deníky (zemřel totiž coby 35letý v tomtéž roce, kdy Kambodžu navštívil), okamžitě do vzdálené exotické země zamířily početné týmy badatelů. Záhy bylo jasné, že hledí na architekturu, která nemá ve světě obdoby. Překvapivě zachovalý soubor svatyní, jehož obdélníkový půdorys ze všech stran obklopuje široký vodní příkop, zaujímá plochu 1,9 čtverečního kilometru, což z něj činí nejrozlehlejší náboženský komplex planety. 

Uvnitř vědci napočítali stovky menších či větších chrámů: Zpočátku sloužily vyznavačům hinduismu, ale přibližně dvě staletí po vzniku areálu přešly do rukou buddhistů, v reakci na reformu státního náboženství. Pozdější archeologické vykopávky a podrobnější analýza pomohly upřesnit datum zrodu mimořádné památky. Vědci totiž nejdřív nevěřili, že by mohlo jít o dílo „zaostalých“ Asijců obývajících džungli. Předpokládali proto, že před nimi stojí klenot z rukou antických, možná snad římských mistrů. Ke správnému závěru je přivedly až písemné záznamy přímo v komplexu a především kniha mongolského císaře Temüra, který v roce 1296 vyslal na místo delegaci a podle jejích zpráv pak sepsal záznamy o poměrech v sousední říši. 

Největší na Zemi

Chrám dal ve 12. století vybudovat král Súrjavarman II. a výsledek stavby, jež se protáhla na necelé čtyři dekády, má připomínat mytickou horu Méru, kde podle hinduistické tradice sídlí bohové. Náboženský symbolismus prostupuje celým svatostánkem zasvěceným Višnuovi. Pětice věží je rozmístěna stejně jako pět teček na hrací kostce a trojice pravoúhlých galerií leží stupňovitě nad sebou na půdorysu posvátné mandaly, přičemž zcela nahoru měli přístup jen vyvolení. Veškeré volné stěny zdobí vytesané basreliéfy, a kdyby se poskládaly jeden za druhým, vzniklo by pásmo o neuvěřitelné délce 1 200 metrů.

Šlo zjevně o srdce někdejšího khmerského království, jehož centrum tvořilo město Angkor. Podle odhadů tam mohl žít až milion obyvatel a pak by Angkor představoval největší metropoli tehdejšího světa. Základy domů a linie ulic lze rozeznat dodnes, ovšem dokladů o životě běžných lidí se dochovalo jen málo. Chybějí dokonce i obvyklé artefakty jako nádobí, mince a další předměty každodenní potřeby. Zato chrámy, jejichž zdi vznikly z trvanlivějšího pískovce a cihel, zůstaly vesměs v původním stavu, a to především díky zmíněné vodní ploše: Kanál široký 190 metrů měl původně bránit vstupu nepřátel, nakonec však posloužil i jako ochrana před bujnou vegetací okolního pralesa. 

Za vším hledej vodu

Mimochodem, už jen vybudování podobného příkopu, jež se dá i z dnešního pohledu považovat za výzvu, znamenalo vodohospodářský oříšek – a jeho rozlousknutí se nepochybně stalo dílem geniálního inženýrského mozku. Právě voda však nakonec zřejmě způsobila předčasný zánik vzkvétající metropole. Ačkoliv v dobách své největší slávy dokázal Angkor (v překladu „město“) čelit několika vpádům sousedních mocností, poslední zprávy o tamním dění pocházejí z roku 1431 – načež na dlouho zmizel z map. Z celé řady možných příčin náhlého úpadku, od přelidnění přes válku až po zhroucení ekonomiky, se nakonec jako nejpravděpodobnější ukázal kolaps vodního zásobování.

Chrámový komplex obklopuje vodní příkop o šířce 190 metrů, který jej ochránil před ničivým vlivem pralesní vegetace. (foto: Shutterstock)

V bezprostřední blízkosti chrámu se totiž nenachází žádná řeka, a tak museli středověcí architekti životodárnou tekutinu přivádět skrz důmyslný systém nádrží, z nichž největší zaujímaly plochu až 30 kilometrů čtverečních. Precizně vybudovaná zavlažovací soustava umožňovala sklízet bohatou úrodu i v období sucha, časem však zřejmě již nedokázala vyhovět zvyšujícím se nárokům rostoucí populace. Intenzivní obdělávání půdy mohlo změnit místní podmínky, narušit povodí okolních toků a způsobit eroze, což v součtu vedlo k postupnému zanášení kanálů. Připočteme-li náhlé sucho, jež podle nedávných zjištění britských vědců sužovalo oblast na přelomu 14. a 15. století, snadno si lze představit, že následná neúroda způsobila definitivní konec kdysi mocné říše.

Tajemství trvá

Laická veřejnost v Evropě i ve zbytku světa se o existenci Angkor Vatu dozvěděla jen krátce po Mouhotovi. V roce 1863 se Kambodža stala francouzským protektorátem a země galského kohouta si nárokovala rovněž historické dědictví své nově nabyté državy. S tím, jak badatelé odhalovali stále větší část dlouho zmizelého pokladu, se Angkor Vat rychle měnil v kambodžský národní symbol. Ještě téhož roku se jeho vyobrazení objevilo na nové státní vlajce, a na pařížské Mezinárodní koloniální výstavě v roce 1913 byla dokonce k vidění replika hlavního svatostánku v reálné velikosti. 

TIP: Duel božských sídel: Mexický Chichén Itzá vs. kambodžský Angkor Vat

Na počátku minulého století také započaly restaurační a archeologické práce, jež probíhají dosud a pravidelně poskytují řadu nových objevů. Loni v říjnu se například nedaleko centrálního chrámu podařilo pomocí laserového skenování LIDAR odkrýt základy starobylého města Mahendraparvata, které představovalo jednu z khmerských metropolí před vybudováním Angkoru. Je tudíž víc než jisté, že dávný komplex dosud zdaleka nevydal všechna svá tajemství. 

Základ nadměrné zátěže dnešních amerických vojáků tvoří balistická ochrana. Vzhledem k asymetrickému charakteru většiny konfliktů může palba nebo exploze přijít kdykoliv, takže mnoho vojáků si raději na každou misi navleče kompletní „body armor“.

Předchozí část: Břímě moderního bojovníka (1): Kolik váží zátěž dnešního vojáka na bojišti?

Standardní balistická vesta Interceptor s helmou váží přes 9 kg a pokud bojovník sáhne i po přídavné ochraně krku, ramenou, paží a třísel, zátěž ještě stoupne. Útočná puška M4 se zásobou střeliva přidá dalších 7 kg, chybět nesmějí granáty, proviant, voda, pončo a drobnosti jako lékárnička, brýle nebo svítilna.

Proklatě těžká munice

Celkově tak váha neseného nákladu hravě vystoupá na 32 kg – a to jsme nezapočítali zbraně družstva nebo čety a jejich munici. Jediný minometný náboj ráže 60 mm váží skoro 1,9 kg a podobnou hodnotu vykazují střely do pancéřovek. Nábojový pás pro kulomet M249 má hmotnost 2,7 kg a vojáci se jich obvykle snaží pobrat, kolik unesou.

Přetížení střelivem se navíc v brzké budoucnosti zřejmě nesníží. Expert na pozemní boj z britského think tanku RUSI Jack Watling vysvětluje: „Existuje přímá korelace mezi tím, jakou palebnou sílu můžete nasadit, a tím, kdo vyhraje. Požadavek na munici se tedy nebude zmenšovat.“ 

Bez baterie ani ránu

Další součást výbavy tvoří všemožné baterie, které jsou na bojišti 21. století nezbytností. Nechybějí ve vysílačkách, tabletech, dronech, detektorech nebo hodinkách. Někteří odborníci odhadují, že průměrný voják USA jde do boje se zátěží 9 kg baterií. Jen akumulátor ve vysílačce AN/PRC-117, která se užívá na úrovni čety, váží 1,8 kg.

Pentagon se snaží potíže s hmotností nákladu řešit několika způsoby. Patří sem třeba důraz na výrobu co největší části výstroje z ultralehkých materiálů jako kevlar či uhlíková vlákna. Vojáci tak dostávají lehčí věci, jenže jejich množství narůstá, což vedlo v US Army ke vzniku následujícího vtipu: Nosíme 45 kg toho nejlehčího vybavení, jaké si lze představit… 

Roboti jdou do akce

Další možností je nahrazení lidských svalů prací robotů. Transportní stroje by doprovázely pěší jednotky a přenášely většinu vybavení. Mohly by se pohybovat autonomně po předem naprogramovaných trasách, nebo být řízeny na dálku operátorem coby drony. Zatím se však žádný typ nedostal do prakticky využitelného stadia. Třetí varianta spočívá v navýšení vojákovy přepravní kapacity.

Robot Legged Squad Support System si poradil i s náročným terénem, ale ukázal se jako příliš hlučný a komplikovaný. (foto: Wikimedia Commons, DARPA, CC0)

Nejsledovanějším projektem na tomto poli se stal bojový oblek TALOS (Tactical Assault Light Operator Suit), o němž prezident Barack Obama hovořil jako o obdobě výbavy komiksového Iron Mana. Vývoj začal roku 2013 a mělo jít o futuristické brnění, kryjící celé vojákovo tělo a poskytující oporu kostře i svalstvu. Díky tomu by uživatel dokázal přenášet těžší břemena a přesněji manipulovat s hmotnějšími zbraněmi. Oblek by eliminoval únavu a zároveň by vojáka i chránil. A to jak před střelbou, tak – díky nezávislé vnitřní atmosféře – před zamořeným ovzduším.

Velitelství speciálních sil USSOCOM vkládalo do bojového obleku TALOS velké naděje, jenže marně. Ačkoliv prototypy měly vzniknout během dvanácti měsíců, ani do roku 2019 nespatřil světlo světa použitelný demonstrátor. Program bojového obleku tak byl dle dostupných informací zastaven, protože současná úroveň technologií neumožňuje takto komplexní projekt realizovat. Za největší potíž inženýři označili neexistenci baterií, jež by v sobě spojovaly dostatečnou kapacitu a únosně malé rozměry i váhu.

Dokončení: Břímě moderního bojovníka (3): Kolik váží zátěž dnešního vojáka na bojišti? (vychází ve čtvrtek 20. ledna)