Práce s čokoládou představuje jedinečné řemeslo, které se cení zlatem: Umět s ní zacházet na nejvyšší úrovni je mimořádně složité, a chcete-li se udržet na špičce, musíte se v podstatě celý život vzdělávat. Jihočeský čokolatiér Jiří Soukup je považovaný za jednoho z nejlepších u nás. Zkušenosti získával dlouhé roky a jeho cesta na vrchol vedla přes zemi čokoládě zaslíbenou, Belgii. Ve většině tamějších měst funguje přinejmenším několik malých dílen, kde se s každým gramem pochoutky doslova mazlí. 

Rekordy v popisu práce

„Já jsem čokožrout,“ usmívá se profesionální výrobce kakaové laskominy, který se nedávno „zabydlel“ v táborském muzeu čokolády a marcipánu. Za myšlenkou vybudovat tam unikátní podnik stojí Petra Kovandová: „Byla jsem odmalička kreativní i zvídavá a toužila jsem po nějakém fajn podnikání, kde nepůjde jen o byznys. Líbí se mi vyprávět lidem příběhy a ukazovat jim, co všechno se dá z čokolády a marcipánu vyrobit,“ vysvětluje. 

Lásku k čokoládě sdílí s Jiřím, který popisuje: „Samozřejmě, že mám rád tu nejlepší, kterou si tady vyrábíme sami z kakaových bobů a přidáváme do ní jen to, co chceme.“ S boby z Nikaraguy, Ekvádoru či Sumatry dnes pracuje s takovou suverenitou, jako by šlo o švestky ze zahrádky: „Ukazujeme lidem, jak vzniká čokoláda bez kompromisů, bez obyčejného cukru. Řekl bych, že je to špička.“ 

Zhotovit hnědou tabulku podle přesného receptu možná nezní jako velká věda, Jiří však vedle inspirace z Belgie zapojuje do procesu rovněž umělecké vlohy. Pod jeho rukama se tak zhmotňují jedinečné výrobky, například gigantický čokoládový had Matylda, který vznikal sedm dní. A na konto si v táborském muzeu připsali již několik rekordů, jež mají ostatně takřka v popisu práce. 

Kakaová lokomotiva

Na jednu z výzev, největší čokoládovou hlavu ve střední Evropě, vzpomíná manažerka muzea Lenka Želivská: „Museli jsme z čokolády odlít obrovský kvádr, což bylo nesmírně technicky náročné, protože jsme to nikdy předtím nedělali. Bylo potřeba sehnat nádobu, kam by se vešlo nějakých tři sta kilogramů hmoty. Tu jsme pak pomocí dlát a sochařského náčiní osekávali, až vznikla hlava.“ 

TIP: Vysoká škola čokolády: Jak poznat opravdu dobrou a kvalitní čokoládu?

Přívlastkem „největší“ se pyšní i 340 centimetrů dlouhý čokoládový vlak vážící 520 kilogramů. „Inspirovala jsem se na jednom nádraží v Belgii, kde mají vystavený vlak z čokolády hned vedle ostatních vagonů normálně na kolejích,“ vysvětluje manažerka, jak se nápad zrodil. Také táborská lokomotiva měla původně zdobit nedalekou vlakovou stanici, ale nakonec si ji návštěvníci muzea oblíbili natolik, že se unikátní exponát dočkal samostatné místnosti. 

Nělichotivá finanční situace, i když v mnoha ohledech ještě horší než u dohodových spojenců, panovala v Itálii. Země čelila značnému zadlužení již před rokem 1914 a při vyjednáváních se zástupci Dohody ohledně vstupu apeninského království do války nezapomněl Řím opakovaně zdůrazňovat potřebu výrazné finanční pomoci.

Předchozí část: Válčení na sekeru: Zadlužení států účastnících se první světové války (1)

Pád liry

Již před zapojením do konfliktu nakonec Itálie obdržela od Britů půjčku 50 milionů liber, ale sebevědomé představy o rychlém vítězství vzaly rychle za své a země musela žádat spojence o další a další peníze. Po porážce u Capporetta (říjen 1917) navíc Italové přistoupili k obrovským emisím válečných dluhopisů spojených s masivní reklamní kampaní.

Po válce dluh těžce dolehl na bedra obyvatel země, když italská lira do roku 1921 ztratila dvě třetiny své hodnoty a platy klesly zhruba o pětinu. V rámci úsporných opatření pak vláda privatizovala množství státních podniků, jako třeba telefonní společnost, a také upustila od sociální podpory nejnižším společenským vrstvám. Tato opatření přesto nestačila a země v roce 1932 prostě přestala své zahraniční závazky splácet s tím, že na to nemá prostředky.

Když si půjčuje císař pán

Zvláštní systém financování válečného úsilí zvolilo Rakousko-Uhersko. To již od léta 1914 jednak emitovalo vysoké objemy bankovek a jednak vypisovalo válečné půjčky, které nejprve dobrovolně, poté povinně upisovali občané. Státní dluhopisy nabízeli obyvatelům státní úředníci, učitelé, představitelé samospráv a někdy i duchovní. Když chtěl voják delší dovolenou, musel koupit státní dluhopisy.

Nakonec se povinné půjčky staly součástí všedního života, jak vzpomínal kronikář obce Dřínov: „Jednotlivci a obce byly nuceny upisovat válečné půjčky. Na počátku byly půjčky dobrovolné, ale brzy se staly povinnými, ba nucenými. (…) Upisování se provádělo hotovými penězi nebo splátkami.“ Kdo na nákup státních dluhopisů neměl, musel si půjčit, ostatně plánovaný 5% výnos válečných půjček motivoval řadu lidí, aby to udělali dobrovolně.

Pro dobrotu na žebrotu

Nastávala tak situace, kdy stát vydával peníze, které skrze Rakouskou banku půjčoval komerčním bankám. V těch si následně půjčovali občané a kupovali za ně státní dluhopisy, z jejichž výtěžku monarchie nakupovala válečný materiál. Ve výsledku tak stát přenesl dluhy na obyvatele, kterým zbyla pouze naděje, že po vítězství dostanou své peníze zpět. To se nakonec nestalo a řada lidí tak nejenže přišla o své úspory, ale dokonce se nuceně zadlužila, aniž kdy později dostala jakoukoliv kompenzaci.

Rozpad Rakouska-Uherska však udělal čáru přes rozpočet nejen jeho věřitelům. Ostatně nemalé předválečné dluhy monarchie si rozdělily nástupnické státy včetně Československa. Zhroucení podunajské říše také zkomplikovalo plán některých spojeneckých zemí naúčtovat vlastní výdaje poraženým. Československo, Jugoslávie či Polsko ale náležely de iure k vítězům války, a proto se na ně nedaly uvalit reparace. Západní spojenci tak přišli se šalamounským řešením – namísto nich musely nově vzniklé státy platit takzvaný „poplatek za osvobození“ (Contribution a’ la dette de liberation), který v případě Československa činil asi pět miliard korun.

Nedobytné carské pohledávky

Francouzská republika poskytla za války i v letech před ní obrovské půjčky na modernizaci a dozbrojení armády svému ruskému spojenci. V průběhu konfliktu dluhy Petrohradu vůči Paříži ještě narostly a navíc do země putovaly také stamiliony liber z Británie. Bolševická revoluce (listopad 1917) však významně zamíchala kartami. Na jedné straně noví páni země nikomu nic splácet nehodlali (ani moc neměli z čeho), na straně druhé jednoznačně stáli o další přísun peněz ze západu. Zároveň se také nezapomněli přihlásit o svůj podíl na válečných reparacích.

Také z toho důvodu projevili bolševici ochotu o případném vyrovnání alespoň jednat. Na konferenci v italském Janově v roce 1922 souhlasili s případným přiznáním válečných dluhů, pokud půjdou pokrýt z německých reparací – jinými slovy souhlasili s tím, že uznají jejich existenci, pokud si je spojenci dokáží vynutit na poraženém Německu. Dále připustili jednání o předválečných závazcích, pokud západní velmoci zaplatí Rusku škody způsobené intervencí za občanské války. Jednání nakonec pochopitelně vyzněla do ztracena a jediným výstupem konference se tak stala dohoda z Rapalla o spolupráci mezi Ruskem a Německem.

Evropa nesplácí

Obrovské finanční nároky konfliktu však pochopitelně dopadly na všechny země účastnící se Velké války. Různé formy půjček a úvěrů využívalo také Německo, které pouze prodejem dluhopisů získalo na válečné úsilí přes deset miliard marek. Veškeré dluhy však dalece překonaly reparace, které na zemi uvalili vítězové.

TIP: Rozhádaní dohodoví spojenci: Podmínky příměří pro císařské Německo

Na válečné výdaje i na podporu spřátelených mocností si ale od svých občanů museli půjčit i Američané. Pozdější neschopnost řady států splácet vedla k tomu, že USA přestaly evropským státům půjčovat. Během druhé světové války ale otočily o 180 stupňů – půjčovaly Velké Británii a Sovětskému svazu bez naděje na to, že peníze ještě někdy uvidí.

Tým z Laidenské observatoře v Nizozemí zaznamenal dimethylether v disku hmoty, ve kterém probíhá formování planet. Sloučeninu tvoří devět atomů a jde tak o největší molekulu, jaká byla dosud v discích tohoto typu identifikována. Z chemického hlediska se jedná o prekurzor větších organických molekul, které by mohly stát na počátku vývoje života.

Základní stavební kameny

Látky byly objeveny v protoplanetárním disku kolem hvězdy IRS 48 (Oph-IRS 48) pomocí radioteleskopu ALMA. IRS 48 leží asi 444 světelných let od nás a v souhvězdí Hadonoše. V nedávné době se tato hvězda stala objektem řady studií, protože v jejím disku se nachází asymetrický útvar (tvarem připomínající kešu oříšek) označovaný jako „prachová past“. Struktura se pravděpodobně zformovala působením mladé planety nebo hvězdného souputníka ležícího mezi centrální hvězdou a prachovou pastí. V oblasti je zachyceno značné množství milimetrových částic prachu, které se mohou dále spojovat a narůst do podoby kilometrových objektů – komet, planetek a potenciálně až planet.

Dimethylether (také methoxymethan, CH₃OCH₃) je organická látka, kterou běžně pozorujeme v oblacích s probíhající tvorbou hvězd. Dosud ale nebyla objevena v disku hmoty, ve kterém vznikají planety. Kromě toho se pravděpodobně podařilo zachytit také methylformiát (methylester kyseliny mravenčí, HCOOCH₃), sloučeninu s molekulou podobnou dimethyletheru, která rovněž patří ke stavebním kamenům složitějších organických látek. 

Předpokládá se, že řada složitých organických molekul, jako například dimethylether, vzniká v oblacích hmoty dokonce předtím, než se v nich začnou tvořit nové hvězdy. V tomto mimořádně chladném prostředí atomy a jednoduché molekuly jako oxid uhelnatý (CO) ulpívají na povrchu prachových zrn a vytvářejí ledový povrch. Zde pak probíhají chemické reakce, při kterých mohou vznikat složitější látky.

Jak se nedávno ukázalo, prachová past v systému IRS 48 je také rezervoárem ledu. Vyskytují se zde prachové částice pokryté ledem bohatým na složité organické molekuly. A právě v této oblasti disku byly pomocí ALMA nalezeny známky přítomnosti dimethyletheru. Při ohřevu částic zářením hvězdy dochází k sublimaci ledu na plyn, vzniklé molekuly jsou uvolněny a stanou se detekovatelnými.

Objev dimethyletheru naznačuje, že řada dalších složitých molekul běžně detekovaných v oblastech s probíhající tvorbou hvězd by se mohla ukrývat také na ledových objektech v protoplanetárních discích. Tyto molekuly jsou prekurzory prebiotických molekul jako například aminokyselin a cukrů, které patří k základním stavebním kamenům života.

TIP: Mladé hvězdy obklopují ohromná množství organických látek

Budoucí výzkum hvězdy IRS 48 pomocí dalekohledu ELT (Extremely Large Telescope), který je budován v Chile a měl by zahájit vědeckou činnost ve druhé polovině tohoto desetiletí, umožní zkoumat chemii těch nejvnitřnějších oblastí tohoto disku, kde by se mohly utvářet planety podobné Zemi.

Matylda se narodila v roce 1751 a vyrůstala na londýnském dvoře pod přísným dohledem puritánské matky. Na svou dobu dosáhla mimořádného vzdělání, výborně hrála na cembalo a krásně zpívala. Vyrostla z ní krasavice s plavými vlasy a modrýma očima, takže si právem zasloužila přízvisko „Anglická růže“. Ještě před dívčinými čtrnáctými narozeninami oznámil její bratr, král Jiří III., její zasnoubení s jejich o dva roky starším bratrancem, dánským následníkem Kristiánem.

Princ pro zlatovlasou pannu 

Kristián byl synem dánského krále Frederika V. a britské princezny Luisy, která však zemřela, když mu byly tři roky. Otcova nová manželka Marie Juliána se jako typická macecha snažila upřednostňovat vlastního syna. Manžela nikdy nemilovala, dělala mu ze života peklo a nešťastný král propadal záchvatům melancholie, kterou utápěl v alkoholu. Nejstaršího syna Kristiána si nevšímal a v otázkách výchovy ponechal volnou ruku téměř sadistickému vychovateli. Ten nebral nejmenší ohled na princovu plachost, ani na jeho nemoc – epilepsii. Chlapce často psychicky týral, například ho na dlouhé hodiny zavíral do tmavé místnosti. Princovo utrpení skončilo až roku 1766, kdy se Frederik V. upil k smrti a sedmnáctiletý mladík dosedl na trůn.

Labilní a nemocný Kristián VII. náhle zaujal postavení absolutistického panovníka z Boží milosti a jeho vůle byla zákonem. Jenže Dánsko převzal v zuboženém stavu s velkým státním dluhem, zkostnatělým dvorem a správou prolezlou korupcí. Většina obyvatelstva navíc trpěla bídou.

Mladičký král se zpočátku upřímně snažil ulehčit poddaným život, ale chybělo mu státnické nadání, výdrž i sebedůvěra. Navíc jeho reformní snahy narážely na značný odpor dvora a aristokracie. Po několika měsících proto s veškerými pokusy skončil. Dosavadní vládní klika si vydechla a horlivě podporovala labilního panovníka v jeho výstřednostech a kratochvílích. Vyhovovalo jim, že Kristián tropil různé hlouposti, pobíhal s podivnými kumpány po městě a opíjel se. Hlavně, že se nezajímal o to, co mu ministři předkládali k podpisu a skutečně nevládl. Přesto dvořany znepokojovaly jeho výbuchy zlosti, depresivní stavy či projevy exaltované zbožnosti. Doufali, že manželství by ho mohlo uklidnit, proto jednali o urychlení svatby.

Přivítání v nové vlasti

V roce 1766 se patnáctiletá Matylda vydala do nové vlasti vstříc manželskému životu. Odjížděla nerada a cesta přes rozbouřené moře jako by předznamenala její budoucí osud. Po prvním setkání s budoucím manželem a jeho rodinou se nechala ukolébat srdečnou, slavnostní náladou, která však skončila již den po svatbě. Kristián VII. totiž zastával názor, že je trapné milovat vlastní ženu. To se nehodilo pro kavalíra a už vůbec ne pro monarchu.

Mladičká královna propadala zoufalství. Dosavadní klidný život v ústraní anglického venkova vyměnila za stres v cizí zemi, uzavřela manželství s nevyrovnaným, nevypočitatelným a necitelným hrubiánem a musela žít obklopena zhýralými, cynickými a poživačnými dvořany. Všechny pokusy o navázání přijatelných vztahů s manželem skončily neúspěchem. Kristián se jí sice chvíli dvořil, ale po krátké době opět hýřil v kodaňských nevěstincích, hospodách a v paláci své neurozené milenky.  

V roce 1768 porodila královna Matylda dědice trůnu, prince Frederika. Zatímco poddaní jásali a provolávali slávu krásné panovnici, král na syna jen s přemáháním pohlédl. A jak se odměnil rodičce? Propustil její oblíbené dvořany, protože ji k nim poutaly přátelské vztahy. To už Matylda nedokázala přejít mlčením. Vybuchla a řádila jako fúrie. Když se uklidnila, zjistila, že scény jí přátele nevrátí, a upadla do jakéhosi apatického stavu. Spolu se synem se odstěhovala na lovecký zámeček Fredericksborg, zatímco Kristián se vydal na zahraniční cestu. Během ní najal nového osobního lékaře Friedricha Struenseeho. Po svém návratu ho poslal za manželkou, aby se ji pokusil zbavit její apatie. Panovnice ho přijala, poslechla jeho rady, začala chodit na procházky, jezdit na koni a očividně se jí vrátila radost ze života.

Královský trojúhelník

Během péče o královskou rodinu se Struensee s královnou značně sblížil. Matylda se citově upnula na člověka, který jí pomohl najít ztracenou duševní rovnováhu a objevit radost ze života. Konečně získala blízkého přítele, spřízněnou duši a inteligentního a rázného rádce. Navíc apatie Kristiána VII. vytvořila prostor pro její zásahy do vedení státních záležitostí a politicky nepříliš zkušená Matylda se ráda obracela k Struenseemu o pomoc. Z dvorského lékaře a důvěrníka se tak v důsledku králova nezájmu a královniny přízně stal politik. Struensee konečně dostal šanci uskutečnit své plány na osvícenské reformy. A který intelektuál by takové možnosti nevyužil?

Z osobního lékaře a státního rady byl náhle královým předčitatelem, královniným kabinetním tajemníkem a konferenčním radou. V této pozici se mu podařilo přimět panovníka k propuštění prvního ministra Bernstorffa a rozpuštění konzervativní a zpátečnické státní rady. Tím ji zbavil klíčového vlivu na vládní záležitosti. Nemocný král byl izolován ve svých pokojích a kromě svého lékaře a jeho oddaných stoupenců nikoho nepřijímal. Kristiánovi natolik odčerpávala síly duševní nemoc, že s ulehčením předal vládu do rukou manželky a jejího oblíbence. O vládcově nepříčetnosti pochyboval již málokdo ze zasvěcených, navenek však zůstával absolutním panovníkem. Struensee převzal vyřizování vládních akt a korespondence, později vydával jako tajný kabinetní ministr královská nařízení přímo, bez panovníkova podpisu.

Čas léčit, čas reformovat 

Vybaven rozsáhlými pravomocemi zahájil lékař realizaci osvícenských reforem. Během osmnácti měsíců vydal okolo 600 nařízení, jimiž byla například prosazena náboženská tolerance, omezen počet svátků, zavedena svoboda tisku, zrušena cenzura, redukována robota, odstraněno mučení a v metropoli bylo zřízeno veřejné osvětlení. Nadšený intelektuál také reformoval soudnictví, a to podle zásady, že všichni lidé jsou si před zákonem rovni. Dále zlepšil zdravotní péči, zakládal nemocnice, nalezince, státní sklady obilí k regulaci cen a podporoval hospodářský rozvoj. Prosazoval do státní správy zásadu, že nadání a vzdělání má při postupu přednost před původem. Hodlal vybudovat moderní byrokracii. Snažil se také zavést v celé zemi němčinu jako úřední jazyk. Reformami však vyvolal značný odpor aristokracie.

Do napjaté atmosféry se královně v červenci 1771 narodila dcera Luisa Augusta. Král ji nesl ke křtu a oznámil evropským dvorům její narození, čímž ji oficiálně uznal za svou. Přesto se po celém Dánsku šířily pověsti o princeznině nemanželském původu. Řada současníků i pozdějších historiků byla přesvědčena, že jejím skutečným otcem byl Struensee. Pověsti o poměru mezi všemocným reformátorem a královnou vyvolávaly v zemi pobouření a nakonec došla trpělivost i členům královské rodiny. Struensee nebyl Dán ani šlechtic a navíc se pletl do politiky. Kdyby byl zůstal jenom milencem a lékařem, měl šanci přežít. 

Konec velkého snu

Zrušení cenzury a svoboda tisku se nakonec obrátily proti svému strůjci, v novinách a četných letácích se objevovaly pomluvy nejhoršího druhu. Podle nich byl panovník udržován pod vlivem drog, s následníkem se mělo jednat surově, na dvoře se prý odehrávaly hrozné orgie a novopečený hrabě Struensee měl usilovat o trůn. Proti reformátorovi se postavily i přírodní živly.

Extrémně tuhou zimu vystřídalo deštivé léto, takže obilí shnilo na polích a hrozil hladomor. Lékař musel čelit nebezpečné opozici. Do jejího čela se mezitím dostala králova mocichtivá nevlastní matka, která naplánovala státní převrat. Dne 17. ledna 1772 převzali spiklenci kontrolu nad vojskem v hlavním městě. Krále přiměli podepsat zatykač na královnu, Struenseeho, Brandta a další reformátory. Státní převrat se podařil, lehce ovlivnitelný panovník zrušil většinu reforem a nastolil staré časy. 

Proč Struensee neuspěl? Měšťané a prostí Dánové byli zpočátku nadšeni, ale postupně je odradil přílišný centralismus a bezohlednost prováděných změn. S experimenty s měšťanským osvícenstvím horlivý reformátor nemohl uspět, jestliže se mohl opřít pouze o duševně nemocného panovníka a důvěrný vztah s královnou. Změny prováděl příliš překotně s oním typickým nadšením osvícenských politiků, kteří jsou přesvědčeni, že sami nejlépe vědí, co stát potřebuje.

Královna i její milenec byli internováni a jednalo se s nimi jako s nebezpečnými zločinci nejhoršího ražení. S lékařem bylo zahájeno vyšetřování. Pravděpodobně v důsledku mučení se přiznal k milostnému poměru. Poté mohl proběhnout rozvod panovnického páru. Struensee byl obviněn z vlastizrady, shledán vinným a 28. dubna 1772 byl popraven.

TIP: Dagmar Dánská: Drsná pohádka o něžné české královně 

Jaký osud čekal královnu? Zmanipulované soudní řízení a zbytečně krutá poprava vzbudily vlnu soucitu a odporu vůči nové vládě. Ta okamžitě zareagovala, zastavila pronásledování bývalých reformátorů a propustila je na svobodu. Matyldu vyštvali z Dánska v květnu 1772. Usadila se v Hannoversku, personální unií spojeném s Británií, na zámku v Celle. Ke svému velkému zármutku již nikdy nespatřila své potomky. Věnovala se společenskému životu, starala se o několik adoptovaných dětí, jezdila na koni, vyšívala, chodila do divadla a intenzivně se zajímala o zprávy z Dánska. Zemřela náhle v květnu 1775 v necelých dvaceti čtyřech letech.

Kritikové nového státu o Československu přezíravě říkali, že je to Rakousko-Uhersko v malém. Vedle početných Němců byli v jeho hranicích doma Maďaři, Poláci, Rusíni, Židé, a dokonce i Rumuni. Podle sčítání lidu v roce 1921 se 3 123 000 československých občanů, tedy 23,4 % veškeré populace, hlásilo k německé národnosti. Obývali převážně pohraniční oblasti státu, nemálo jich však žilo i ve vnitrozemí – v Praze, Brně, Jihlavě, na Vyškovsku a na jiných místech nového Československa.

„Lide československý, tvůj odvěký sen stal se skutkem! Samostatný stát československý vstoupil v život,“ těmito slovy začínalo provolání, které Národní výbor vydal po osmnácté hodině dne 28. října 1918. V ulicích vyhrávaly kapely, pochodovaly slavnostní průvody, sokolové drželi stráže na důležitých místech, z veřejných budov padaly plechové tabule s rakousko-uherským státním znakem.

Deutschböhmen a další

Němci žijící v českých zemích přijali tento vývoj s rozpaky a překvapením. Jejich poslanci, zdržující se ve Vídni, se sešli hned 29. října k poradě. Ani oni nechtěli Rakousko-Uhersko, ale rovněž život ve státě, v němž by měli většinu Češi, pro ně byl naprosto nepřijatelný. Většina jich byla přesvědčenými německými nacionalisty a jejich cílem bylo vytvoření velkého Německa, v němž by své místo měly i ty části habsburské říše, v nichž se hovořilo německy. Proto se němečtí poslanci usnesli, že oblast severních Čech, osídlená jejich krajany, se odděluje od ostatních částí Království českého a jako samostatná jednotka, nazvaná Deutschböhmen – Německé Čechy – se připojuje k novému rakousko-německému státu. Ten němečtí nacionalisté vyhlásili již 21. října 1918 pod názvem Republik Deutschösterreich/Deutsch­böhmen měly mít vlastní zemský sněm a vlastní vládu se sídlem v Liberci, v čele provincie měl stát zemský hejtman. 

Následujícího dne, 30. října 1918, proklamovali vytvoření další podobné provincie, nezávislé na novém československém státu, Němci ze severní Moravy a Slezska. Nazvali ji Sudetenland a sídlem jejích orgánů se stala Opava. To však ještě pořád nebyl konec: jen o málo později vyhlásily nezávislost provincie Deutschsüdmähren – Německá jižní Morava – se sídlem ve Znojmě, a pak ještě Böhmerwaldgau v jižních Čechách.

Pro českou politickou reprezentaci byly podobné kroky naprosto nepřijatelné. Ve stejném duchu telegrafoval již 29. října 1918 Tomáš Garrigue Masaryk Edvardu Benešovi: „Musí se vyjednávat s našimi Němci, aby přijali náš stát, který nebude výtvorem nacionalistickým, ale moderní, pokrokovou demokracií.“ 

Boj o pohraniční oblasti

Když čeští politikové pochopili, že německá reprezentace ruku podanou ke spolupráci nepřijme, rozhodli o obsazení pohraničních oblastí vojenskou silou. V polovině listopadu 1918 začalo tažení rodící se československé branné moci do oblastí s německým obyvatelstvem. Město za městem, okres za okresem přecházely do správy mladé Československé republiky. Jen ojediněle došlo k menším srážkám mezi Volkswehrem – ozbrojenou mocí německých vzbouřenců – a československými jednotkami. Největší potyčka se odehrála 29. listopadu 1918 u Mostu, ale i tam byl po noční přestřelce německý odpor zlomen a příštího dne na radnici zavlála československá vlajka. V bojích ovšem padlo 10 lidí – devět Čechů a jeden Němec.

Vedoucí představitelé všech čtyř sudetoněmeckých provincií, jež právě obsadila československá armáda, uprchli do zahraničí, především do Německa a do Rakouska. Tam zakládali „sudetoněmecké batalióny“, které jim měly umožnit návrat zpět. Využí­vali každé příležitosti, aby sudetoněmecké obyvatelstvo radikalizovali, vyvolávali jeho nespokojenost a podněcovali je k odporu. Hrozilo, že dojde k výbuchu.

Nešťastný 4. březen 1919

Příležitost na sebe nedala dlouho čekat. V Rakouské republice proběhly 16. února 1919 první volby do Národního shromáždění. Vůdcové sudetských Němců chtěli, aby proběhly také v československém pohraničí, aby do vídeňského parlamentu směli volit i oni. Vláda v Praze tomu však udělala rázně přítrž, což je velmi rozhořčilo. Proto 4. března 1919 vyhlásily všechny německé politické strany v Československu – včetně sociální demokracie – generální stávku.

Do ulic většiny měst v pohraničí vyrazily zástupy nespokojených lidí. „Nepřivádí nás sem nenávist proti českému národu,“ řekl při demonstraci v Teplicích zástupce hejtmana zlikvidované provincie Deutsch­böhmen a předseda Německé sociálně demokratické strany v ČSR Josef Seliger. „Vede nás sem dnes jen láska k našemu národu, k naší svobodě a k našim právům. Chceme vytrvat v našem boji o právo na sebeurčení. Chceme s vámi, německými Rakušany, společně pochodovat do velkého, svobodného, socialistického Německa!“

TIP: Historie jednoho pojmu: Odkud se vzalo slovo Sudety?

Navzdory těmto slovům v průvodech zaznívala převážně protičeská hesla, nadávky na adresu Čechů a nové Československé republiky. Armáda, pověřená udržením pořádku a bezpečnosti, proti bouřícím zástupům zasáhla. Z řad demonstrantů vyletěly kameny, vojáci odpověděli střelbou z pušek. Na dlažbě zůstali ležet mrtví a ranění. České zdroje hovoří o 40 mrtvých na německé straně, Němci sami uvádějí 54 mrtvých a 104 zraněných. 

Shackletonova loď Endurance vyplula z londýnského přístavu 1. srpna 1914 a již 5. prosince téhož roku opustila poslední kotviště na ostrově Jižní Georgie nedaleko antarktické pevniny. Prvním cílem expedice se stalo dosažení Vahselova zálivu. Aby se k němu loď dostala, musela překonat Weddellovo moře – místo, které během zimního období permanentně zamrzá a během antarktického léta se mění na plochu plnou nevyzpytatelně se pohybujících ker a kanálů.

Poslední cesta

Endurace si razila cestu skrze tyto vody až do 19. ledna 1915, kdy vplula mezi osudné kry. Ty ji zachytily a postupně sevřely, až mezi nimi zcela uvízla. Podle slov jednoho z námořníků byla „zamrzlá jako mandle uprostřed tabulky čokolády“. Po několikadenním čekání a s blížící se polární zimou dal Shackleton rozkaz přezimovat na lodi a vyčkat do jara, kdy začnou kry opět povolovat.

Posádku čekala víc než půlroční tryzna v krutých mrazech. Teploty klesaly až k −30 °C, což však muži poměrně obstojně přečkávali v podpalubí Endurance. Ovšem 24. října 1915 ledová kra, která jejich loď uvěznila, praskla a začala na trup tlačit jako obří kleště. Přesně šest dní dokázala loď odolávat obrovskému tlaku, načež svůj boj vzdala a klesla ke dnu. Teď byla lokalizována v hloubce 3 008 metrů zhruba šest kilometrů od pozice zaznamenané jejím kapitánem Frankem Worsleym.

Objevená loď Endurance je velmi zachovalá; na zádi je vidět nápis Endurance. (foto: © Falklands Maritime Heritage Trust)

O objevu vraku informoval ředitel pátrací expedice Mensun Bound. „Velice nás dojalo, když se nám podařilo zjistit pozici Endurance a pořídit její snímky,“ řekl. Podle něj se zdá, že je v dobrém stavu. Loď je ve vzpřímené poloze, vyčnívá z pískového dna, je neporušená a úžasně zachovalá; na zádi je vidět nápis Endurance.

Bound dodal, že to jeho tým nedělá jenom kvůli minulosti. „Přinášíme příběh Shackletona a Endurance veřejnosti a nové generaci, jíž bude svěřena ochrana polárních oblastí a naší planety. Doufáme, že náš objev pomůže zapojit mladé lidi a bude v nich inspirovat ducha průzkumníků, odvahu a odhodlanost těch, kteří s Endurance vypluli k Antarktidě. Vzdáváme hold kapitánovi Frankovi Worsleymu, jehož detailní záznamy byly nedocenitelnou pomocí při lokalizování vraku,“ řekl Bound.

TIP: Ernest Henry Shackleton: Odvážný polárník, který si vždy našel cestu

Organizátorem výpravy nazvané Endurance22 je charitativní organizace Falklands Maritime Heritage Trust, tým vede John Shears, který byl v roce 2019 u předchozího neúspěšného pokusu vrak lokalizovat. Na palubě ledoborce Agulhas II je 46 členů posádky a tým 64 expertů, mezi kterými jsou technici, polární vědci, meteorologové, archeologové a historici. Na cestu se vydali z Kapského Města, měsíc po stém výročí Shackletonovy smrti. Britský polárník zemřel 5. ledna roku 1922, kdy měl na svém kontě tři expedice do Antarktidy.

Mezi bývalým astronautem NASA Scottem Kellym a šéfem Roskosmu Dmitrijem Rogozinem se na Twitteru rozhořela ostrá slovní přestřelka. Kelly na sociální síti kritizoval ruskou agresi na Ukrajině a Rogozinovy opakované hrozby stáhnutí Ruska z Mezinárodní vesmírné stanice, která je jinak vyhlášená jako místo příkladné mezinárodní spolupráce.

Rogozin, který na svém účtu v poslední době sdílí hlavně propagandistické zprávy a hloupé hoaxy, reagoval na Kellyho výtky podrážděně: „Vypadni, ty pitomče! V opačném případě budete mít smrt Mezinárodní vesmírné stanice na svědomí,“ napsal Rogozin v tvítu, který obratem smazal.

„Dimone, proč jsi smazal tento tweet?“ odpověděl mu Kelly rusky. „Nechceš, aby všichni viděli, jaké jsi dítě?“ Rogozin se obratem ohradil k tónu, jakým ho Kelly oslovuje a označil ho za „destruktivního a vzdorovitého“. Následně amerického astronauta zablokoval.

Scott Kelly strávil ve vesmíru více než 520 dnů a je v tomto směru třetím nejúspěšnějším Američanem (více času ve vesmíru strávila Peggy Whitsonová (665) a Jeffrey Williams (534)). Je také jediným americkým astronautem, který strávil ve vesmíru v rámci jedné mise déle než rok. Kromě toho je držitelem mnoha ocenění, mimo jiné i medaile „Za zásluhy o vesmírný průzkum“, kterou mu v roce 2011 věnoval tehdejší ruský prezident Dmitrij Medveděv. Tu se nyní rozhodl Kelly vrátit.

TIP: Šéf ruského Roskosmu komentuje úspěch SpaceX: Tohle je vaše válka, ne naše

„Pane Medveděve, vracím vám ruskou medaili „Za zásluhy o vesmírný průzkum“, kterou jste mi věnoval. Prosím, dejte to ruské matce, jejíž syn zemřel v této nespravedlivé válce. Medaili pošlu poštou na ruské velvyslanectví ve Washingtonu. Hodně štěstí,“ uvedl bývalý astronaut NASA Scott Kelly na svém twitteru.

Ořechy a arašídy obsahují látky, které mají alergenní potenciál a někdy mohou vyvolat velmi závažnou alergickou reakci. V celosvětovém měřítku jsou nejnebezpečnějším potravinovým alergenem vůbec burské oříšky. Jsou navíc velmi odolné vůči trávicím procesům a citlivé pacienty alergizují přímo přes sliznici trávicího traktu. Pro pacienty trpící alergií na arašídy to podle stupně závažnosti alergie znamená omezit jejich konzumaci, případně je zcela vyloučit ze stravy.

Relativně novou metodou léčby je pak postupné vytváření rezistence vůči alergenům, například podáváním stále větších dávek proteinu z arašídů. I tento postup ale přináší řadu úskalí – pacient musí striktně dodržovat rozpis pro užívání alergenu a stále mu hrozí alergické reakce.

Náplasti a bezbolestné jehličky

Další možností je epikutánní imunoterapie (EPIT), která zahrnuje náplasti, z nichž se průběžně uvolňuje alergen a proniká skrz kůži pacienta do krve. Problém je v tom, že účinnost této metody je u různých lidí odlišná, což může souviset například s různou propustností jejich kůže pro proteiny.

Odborníci americké Univerzity v Michiganu a společnosti Moonlight Therapeutics se rozhodli proti alergii na arašídy použít technologii náplastí s mikrojehličkami. Tyto náplasti mají na povrchu uspořádané mikrojehličky, které obsahují aktivní látku. Když tyto mikrojehličky proniknou kůží, což je bezbolestný proces, uvolní obsažené látky do tkáně, odkud se následně dostávají do krve.

TIP: Alergie mýtů zbavené: 5 nejčastějších omylů a pověr spojených s alergiemi

Výzkum na zvířatech potvrdil, že náplasti s mikrojehličkami velmi dobře rozvíjejí rezistenci vůči arašídovým alergenům. „Preklinické testy na zvířecích modelech potvrdily potenciál kožních náplastí s mikrojehličkami při imunoterapii potravinových alergií,“ uvedla vedoucí výzkumného týmu Jessica O’Konek. Zdá se tedy, že lidem trpícím toto formou alergie se blýská na lepší časy.

Prvního května 1982 začaly argentinské nálety na britskou flotilu. Příležitost ukázat své schopnosti v leteckém boji dostali piloti sea harrierů z Invincible. Kapitán Paul Barton zaznamenal v 16.10 první vzdušné vítězství na letounu se svislým startem a přistáním v dějinách, když sestřelil raketou AIM-9L Sidewinder argentinskou Mirage III. Další mirage poškodila raketa vypuštěná poručíkem Stevem Thomasem.

Úspěchy ale zaznamenali i Argentinci – jeden ze strojů Dagger (izraelská modifikace Mirage V) pumou těsně minul torpédoborec Glamorgan, jiný kanonem zasáhl fregatu Arrow. Za škody se pomstil kapitán Robert Penfold z 800. perutě, který sidewinderem zničil dagger ze základny Rio Grande.

Letecké údery i diverzní akce

Už 2. května se Argentinci rozhodli nasadit nejobávanější zbraň: letouny Super Étendard vyzbrojené protilodními střelami Exocet. Těchto drahých raket vlastnili pouze několik, proto měly směřovat výhradně proti letadlovým lodím. Počasí však první nasazení zhatilo. Neúspěchem na britské straně skončil nálet Black Buck 2, který nezpůsobil škody. Následující den přinesl špatnou událost pro piloty sea harrierů – jeden z letounů 800. perutě sestřelila palba ze země a pilot zahynul.

A 4. května došlo štěstí i samotné flotile, když jeden ze dvou odpálených exocetů zasáhl torpédoborec Sheffield. O tom, v jak zoufalém stavu se nacházela britská protiraketová obrana, svědčí fakt, že střelu nezaznamenala elektronika – jako první ji pár vteřin před zásahem spatřili až sami námořníci. Loď zachvátily požáry, které se podařilo uhasit, ale pokus o odtažení selhal a 10. května Britové Sheffield sami potopili.

TIP: Válka o pusté ostrovy: Britské pozemní síly na Falklandách

V dalších dnech se odehrávaly letecké akce menšího rozsahu a diverzní útoky britských speciálních sil. Dne 12. května utrpěl vážné poškození torpédoborec Glasgow, když jej argentinské skyhawky zasáhly dvěma pumami. Loď byla stažena z bojiště. Úder opět oplácely sea harriery, které napadly dvě nepřátelské zásobovací lodě, po čemž je posádky opustily. 

Pokračování: Slavná hodina britských harrierů: Legendární letouny ve válce o Falklandy (4) (vychází ve čtvrtek 17. března)

V zimním období si rádi pochutnáme na horkém nápoji s kapkou alkoholu na zahřátí. Patří mezi ně i punč, který si do Evropy našel cestu z koloniální Indie 17. století.

TIP: Zákoutí češtiny: Jak pivo ke svému názvu přišlo?

Samotný název „punč“ pochází – v souladu s místem jeho vzniku – z hindštiny, i když do češtiny pronikl až prostřednictvím němčiny, která si jej zas vypůjčila z angličtiny. Předobrazem se mu stal hindský výraz „pánč“, což v překladu značí „pět“. Zmíněná číslovka současně slouží jako drobná nápověda k receptu na pravý indický punč, který se má připravovat přesně z pěti přísad. Základ tvoří voda a arak, ušlechtilá asijská lihovina obecně známá jako rýžové víno. Přidáním cukru, citronové šťávy a koření se pak završuje požadovaný počet ingrediencí.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.