Dešťová voda se shromažďuje mezi písečnými dunami a vrstva neproniknutelné horniny, která leží pod pískem, zabraňuje jejímu rychlému prosáknutí do podzemních rezervoárů. Vznikají tak průzračné laguny obklopené pouštním pískem, které obsahují nejvíc vody mezi červencem a zářím. 

TIP: Suché oblasti naší planety: Kouzlo i peklo pouští 

V lagunách dokonce žijí ryby, které se sem dostanou za nejvyššího stavu vody z řek, jako je například Rio Negro. Jeden ze zdejších druhů ryb, jíž se říká trahir malabarský (Hoplias malabaricus), je zde ovšem přítomen trvale. Dokáže přečkat dobu, kdy voda klesne a na místě modrých lagun zbudou jen blátivé kaluže, v jakési hibernaci. Ve vodách se pak trahirové znovu zahemží s příchodem dalšího období dešťů.

Už při průletech sond Voyager na přelomu 70. a 80. let bylo zřejmé, že na povrchu Jupiterova měsíce Io prakticky neexistuje oblast nezasažená aktivním vulkanismem. Na přirozeném satelitu, který lze rozměrově srovnat s Měsícem, současně soptí okolo 400 vulkánů. Na detailních snímcích z kosmických sond tak Io připomíná obří barevnou pizzu, přičemž hnací látku vulkanismu představuje síra a její sloučeniny. 

TIP: Proč je Jupiterův měsíc Io plný sopek, které tryskají až 500 km nad povrch?

Kde se však bere energie pro divoké představení? Ve slapovém působení Jupitera. Souputník je na své oběžné dráze uzamčen v rezonanci s dalšími satelity obří planety. Jeho nitro neustále deformuje slapová vlna – tamní slapová síla je 20 000krát větší než obdobné působení Měsíce na Zemi, vyvolávající příliv a odliv. Vnitřní tření v podpovrchových horninách pak generuje energetický tok v řádu 10¹⁴ W, který pohání neutuchající vulkanismus. 

Vědkyně Laura Cuayaová dostala nápad na výzkum, když se kvůli práci přestěhovala z Mexika do Budapešti. Do maďarského hlavního města ji doprovázel i její pes Kun-Kun. „Zajímalo mě, zda si Kun-Kun uvědomuje, že lidé v Budapešti mluví odlišným jazykem,“ uvedla vědkyně. 

Cuayaová se to společně se svými kolegy z Univerzity Loránda Eötvöse pokusila zjistit experimentem, do kterého kromě Kun-Kuna vybrali osmnáct dalších psů. Pomocí funkční magnetické rezonance vědkyně sledovala aktivitu psích mozků, když jim předčítala pasáže z Malého prince ve dvou odlišných jazycích. V jednom jazyce byl pes jako štěně vycvičen, s druhým do té doby takřka nepřišel do kontaktu. Závěry studie uveřejněné v časopisu NeuroImage naznačují, že se poprvé podařilo prokázat, že psi vnímají jinak známý a neznámý jazyk.

„Každý jazyk se vyznačuje tím, že má nějaké pravidelnosti ve zvuku. Naše poznatky napovídají, že psi během života s lidmi vnímají pravidelnosti jazyka, kterému jsou vystaveni,“ uvedl badatel Raúl Hernández-Pérez. Podle dalšího badatele Attily Andicse si psi mohli tuto schopnost evolučně vyvinout díky dlouhému soužití s člověkem.

TIP: Sleduju tě, pánečku! Proč se vyplatí nepodceňovat psí paměť

Vědci také sledovali aktivity psích mozků, když jim předčítali pasáže z knihy a když jim četli zcela nesmyslný text, jehož zvuk byl „výrazně nepřirozený“. I v tomto případě byla odezva odlišná. Podle Hernándeze-Péreze tak psi prokázali podobnou schopnost jako lidé, když dokázali rozeznat řeč od zvuků, které řečí nejsou.

Kníže Boleslav I. (935–967/972) zahájil během své vlády rychlou a překvapivě rozsáhlou expanzi, která se zastavila až na hranicích Kyjevské Rusi. Nově vzniklé území se stalo v Evropě za krátko známé jako „stát“ pražský. Jeho metropole se tehdy stala branou k obrovskému světu na východě. Páteř přemyslovského státu totiž tvořila osa Praha – Krakov, což byl úsek evropské obchodní magistrály, jež vedla z córdobského chalífátu přes Kyjev na chazarské trhy na dolním toku Volhy a přes Bagdád až do daleké Číny. Podle historika Dušana Třeštíka měla expanze Boleslava I. za cíl získat kontrolu nad co možná nejdelším úsekem trasy. 

Trh Moravanů

Nejstarší středoevropská obchodní stezka byla známa nejméně od konce 8. století. Během 9. století fungovala jako jedna z cest židovských radanitů. Jednalo se o obchodníky, kteří ovládali slovanský jazyk, což dokládá, že slovanské země pro ně byly důležitým obchodním partnerem. Jejich trasa vedla z jihofrancouzských přístavů přes Verdun a dnešní Německo do Karpatské kotliny, odkud pokračovali Vereckým průsmykem do Kyjeva. Ještě předtím ale navštěvovali „trh Moravanů“ v centrální oblasti Velkomoravské říše na řece Moravě. Trh se konal každý měsíc po tři dny v sídelním městě Mojmírovců. Kde přesně se město nacházelo, není známo, pravděpodobně se ale jednalo o dnešní Valy u Mikulčic. 

Na území Velké Moravy se radanité setkávali s kupci z Benátek, kteří používali starou jantarovou stezku. Benátky měly nejpozději od počátku 9. století čilé obchodní styky s Byzancí, Araby v Africe i říší Franků. Hlavní předmět jejich obchodních zájmů představovali otroci. V této souvislosti stojí za zmínku, že ve všech smlouvách s východofranskými a později německými panovníky Benátčané zavazovali mimo jiné k tomu, že zamezí kastraci zotročených mužů a „výrobě“ eunuchů. Nutnost tento závazek neustále obnovovat nicméně svědčí o tom, že nebyl příliš dodržován. 

Jedním z nejdůležitějších zdrojů otroků byla pro Benátčany Velká Morava. O množství zotročených osob na jejím území vypovídá například požadavek věrozvěsta Konstantina z roku 867, kdy si vyžádal v Blatnohradě od knížete Kocela 900 zajatců. Ti byli původně určeni k prodeji do Benátek, Konstantin je ale propustil na svobodu. Jiným případem byl prodej asi 200 žáků arcibiskupa Metoděje. Ti se stali obchodním artiklem Moravanů po misionářově smrti roku 886. Židovští kupci, kteří je koupili, žáky obratem prodali do Benátek. Čísla jsou v obou případech jistě nadsazená, ale i tak svědčí o nemalém objemu tohoto druhu komodity.

„Trh Moravanů“ hrál během 9. století podobnou roli jako o století později Praha a byl rovněž branou na východ. V roce 906 však doslova zmizel z povrchu země, jednak pod tlakem kočovných Maďarů a jednak v důsledku rozkladu vnitřních struktur velkomoravské říše. 

Země proslulá koňmi a lidmi

Ačkoliv se cesty staly v důsledku maďarských vpádů nebezpečné a velcí odběratelé na dvorech různých pánů zmizeli, zboží v srdci Evropy zůstávalo, stejně jako zájem arabských kupců. A jaké zboží jim mohla střední Evropa nabídnout? Středoevropský region neposkytoval náročným arabským odběratelům drahocenné kožešiny jako tajgy východoevropského severu, nenacházel se tu jantar a nevyráběly ani drahocenné meče jako ve franské říši, v oblasti Porýní v Eifelu. Střední Evropa, jejíž smíšené lesy se dokonale hodily pro včelařství, mohla nabídnout cenný vosk. Samotné Čechy pak byly proslulé skvělými koňmi z dobře organizovaného chovu přemyslovských knížat. Nic z toho ale nemělo na arabských trzích takový úspěch jako zotročení lidé, nejlákavější komodita, již střední Evropa „produkovala“ ve velkém.

Aby bylo otroky kde brát, bylo třeba splnit dvě základní podmínky. Předně stát musel vést dobyvačné války, protože do otroctví zpravidla upadali lidé poražených protivníků. Druhou podmínkou byla existence vyhlášeného a dobře přístupného obchodního centra, do nějž mohli kupci zajíždět pro zboží. Otroci navíc museli být, alespoň formálně, pohany, neboť církev zakazovala, aby se Židům a Arabům prodávali křesťané.

Pohanští otroci se ale stávali spolu s postupující christianizací Evropy nedostatkovým zbožím. Z tohoto hlediska měl ideální polohu přemyslovský stát, který na západě hraničil s křesťany a na východě s pohany. Otrokářským centrem se stala jeho metropole. Kdy přesně tento mezinárodní trh vznikl, nevíme. Rozhodujícím datem byl ale jistě rok 935. Tehdy se Boleslav I. chopil vlády a zahájil rozsáhlou expanzi, která zásobovala přemyslovské Čechy ohromným množstvím otroků. Tento boom ale začal pravděpodobně již dříve, v prvních desetiletích 10. století, kdy došlo k přesunu obchodních cest z Podunají na Prahu. 

Kupci ze všech koutů světa

O pražském trhu bychom věděli jen velmi málo, kdyby sem v roce 961 nebo spíše 966 nezavítal židovský arabsky mluvící kupec a diplomat Ibrahim ibn Jakub a nesepsal o něm zprávu pro córdobského chalífa: „Město Frága (Praha) je vystavěno z kamene a vápna a je největším městem co do obchodu. Přichází sem z města Krakova Rusové a Slované se zbožím. A z krajin Turků (Maďarů) muslimové, Židé a Turci (Maďaři) rovněž se zbožím a obchodními mincemi. Ti vyváží od nich otroky, cín a různé kožešiny. V městě Frága vyrábí se sedla, uzdy a tlusté štíty, kterých se užívá v těchto zemích. Zvláštní je, že obyvatelé země Bújima (Bohemia) jsou snědí, černých vlasů, zatímco světlý typ je u nich řídký.“

Jako platidla na pražském trhu zmiňuje Ibrahim mitkál-al-markatíja, s nímž přicházeli na trh cizí kupci, dále domácí minci kinšár a jako „drobný peníz“ šátečky: „V zemi Bújima zhotovují se též lehké šátky z tenké tkaniny v podobě síťky, které neslouží k ničemu. Cena těchto je u nich stálá: 10 šátků za jeden kinšár. Jimi obchodují a provádějí směnu mezi sebou. To je jejich jmění a hodnota věcí, za ně získávají pšenici, mouku, koně, zlato, stříbro a všechno ostatní.“ Mitkál je stále ještě nejasný, jistě se ale jednalo o dobrou „těžkou minci“ zahraničního obchodu, nejspíše arabský dirhem nebo byzantský solidus. V domácím oběhu pak pochopitelně dominoval stříbrný denár knížete Boleslava I., který byl totožný s Ibrahimovým kinšárem.

Kolaps soukolí

Cena otroka na pražském trhu v 10. století činila 300 denárů. Jen za vlády Abd ar-Rahmána III. (888/891–961) stoupl v Córdobě počet slovanských otroků z 3 750 na 13 750. V ceně pražského trhu šlo o tři miliony denárů, a to byl jen zlomek tamějšího exportu! Boleslav I. za celou dobu své vlády získal prodejem otroků okolo 10 milionů denárů, což se rovnalo několika tunám stříbra. Z těchto údajů vyplývá, že za ten čas jeho muži ulovili, zotročili a prodali 30 000–35 000 osob.

Byly to tedy především peníze z obchodu s lidmi, které nastartovaly mechanismus vzniku všech středoevropských států, jenž ovšem vždy končil v těžké krizi. Na počátku se s určitou sumou peněz vybudovala armáda, ale protože ji bylo obtížné vydržovat, následovaly výboje, aby se uživila sama. Tento mechanismus se poté roztáčel stále rychleji, více kořisti znamenalo větší expanzi. Každá expanze ale jednou musela skončit, po zlatém věku následovala těžká strukturální krize celého systému. Přemyslovci přišli o přístup k pohanům a nezbylo jim než prodávat své vlastní domácí otroky, kteří už byli pokřtěni. 

TIP: Základ každé domácnosti: Jak se žilo otrokům v římských dobách?

Prodej křesťanů pochopitelně narazil na odpor církve. Především pražský biskup Vojtěch (ve funkci 982–997) se ho snažil zakázat a tvrdě vyžadoval propuštění takových osob na svobodu. To však znamenalo obrovské ekonomické ztráty, a Vojtěch se proto často dostával do ostrých sporů s velmoži i knížetem Boleslavem II. (967/972–999). Není divu, že pražský biskup, znechucen poměry v Čechách, roku 988 raději opustil Prahu a odebral se do Itálie, což nebylo pro české knížectví zrovna dobrou vizitkou. Dlužno dodat, že na obchodu s otroky stály všechny státy střední Evropy, včetně pozdější Svaté říše římské. 

Skupinové terapie představují klíčovou součást mnoha postupů psychiatrické léčby. Zároveň žijeme v době renesance psychedelik, které se stále více uplatňují v řadě oborů medicíny. Není proto překvapením, že odborníci pomýšlejí na rozšíření skupinových terapií právě využitím psychedelických látek.

Vlastně vůbec nejde o nový výzkum. Podobné věci se dělaly v 60. letech, před tím, než výzkum psychedelik odešel na dlouhá desetiletí do ilegality. Prováděly se skupinové terapie, na nichž se experimentovalo s psilocybinem a LSD. Poté probíhala jen ilegální sezení, především s „liánou mrtvých“ ayahuascou v Amazonii, kam za tímto psychedelikem jezdily zástupy západních turistů.

Test s psilocybinem

Nedávno zveřejněný výzkum, vedený britskými vědci z King’s College London, ověřoval velkým klinickým testem, jak bezpečné je používat psilocybin, psychedelickou látku lysohlávek, při skupinové terapii. Badatelé sledovali bezpečnost takové léčby jak z krátkodobého, tak i dlouhodobého pohledu, ve skupinách, které zahrnovaly až 6 osob.

TIP: Tažení lysohlávek medicínou pokračuje: Deprese léčí lépe než antidepresiva

Jde o výsledky prvního moderního výzkumu, v němž byl psilocybin podáván z terapeutických účelů současně více lidem najednou. Výzkumu se zúčastnilo celkem 89 zdravých dobrovolníků, z nichž 60 dostalo psilocybin a 29 placebo. Výsledky experimentů jsou jednoznačné – skupinové užívání psilocybinu nepřineslo žádné nežádoucí účinky či komplikace.

Sice by se to asi nabízelo, ale s kopcem a rozhlednou Brdo ve vrchovině Chřiby zmiňovaná fráze nijak nesouvisí. Ve skutečnosti jde jednoduše o úsporné zkrácení hravého slova „člobrďa“, případně „člobrda“.

TIP: Co jsou to pikle a proč se vlastně kují?

Pokud si jej nedokážete zařadit, napovím, že ho nejspíš znáte ze scének Spejbla a Hurvínka. Tito dva loutkoví vtipálci nejen přispěli do české kultury nezaměnitelným vlídným humorem, ale také se zasloužili o popularizaci právě slova „člobrďa“. Zvolání „ty brďo“ tak v nezkrácené podobě zní „ty člobrďo“, což už si bez potíží přeložíme jako „člověče“. 

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Ještě v roce 1960 byly počty rysa pardálového (synonymum rys iberský, Lynx pardinus) odhadovány na 5 000 kusů. V té době se o tento pyrenejský endemit s výjimkou přírodovědců nikdo nezajímal. Jeho stavy však prudce klesaly a v roce 1986 byl pod nátlakem mezinárodní odborné veřejnosti vyhlášen za kriticky ohroženého. V roce 2002 byl zařazen na seznam zvířat ohrožených vyhynutím. 

Dvě „nej“ rysa pardálového

Neustálý růst průmyslu a zemědělské produkce, developerské šílenství, růst turismu a s ním spojená intenzita silniční dopravy a nakonec i fragmentace posledních zbytků divoké přírody způsobily velmi rychlé zmenšování původního biotopu rysa pardálového.

Původně žil v horách a savanách téměř celého Španělska a Portugalska. Když se v roce 2002 dostal na seznam druhů ohrožených vyhynutím, na pouhých dvou lokalitách v Andalusii žilo posledních 94 kusů. V ostatních oblastech Španělska a v Portugalsku na rysy mohli už jen vzpomínat.

Situace byla zoufalá, ale ne beznadějná. Aktivisté, vědci a nakonec i španělská vláda se vzpamatovali a od té doby stále pracují na záchraně endemického druhu. Španělé rádi hovoří o tom, že zachránit rysa před vyhynutím je věcí národní hrdosti. Bylo nutné podniknout obrovské množství kroků k ochraně zbytků původního biotopu jako základního předpokladu úspěchu. Vytvořit legislativní rámec, vybudovat odpovědné instituce, zainteresovat vědce ze všech dotčených oblastí a investovat značné finanční prostředky do ochrany rysů. Do roku 2013 bylo na záchranu rysa vynaloženo 90 miliónů euro. V současnosti bývá rys pardálový označován za nejohroženější a zároveň nejvíce chráněnou kočkovitou šelmu na světě.

Odchytit, nebo nechat běžet?

Jedním z pilířů záchranného programu je oplocení chráněných území a silnic a vybudování podchodů pro ochranu rysa při migraci. Nezbytná je rovněž přísná regulace pohybu návštěvníků v chráněných územích a přísné postihy v případě porušení pravidel. To vše by ale nebylo nic platné bez reprodukčních center vybudovaných přímo v chráněných územích. 

Problémem při umělém rozmnožování je příbuzenské křížení a s ním spojená genetická degenerace druhu. Reprodukční centra jsou zakládána od roku 2002 a dnes žije v pěti takových zařízeních 29 rysích párů. Tento počet umožňuje dosáhnout genetické variability na úrovni 85 %. Aby však byla taková variabilita zachována, je nutné každé dva roky obohatit chov o divoce žijící jedince. Právě tento aspekt ale mnohým odborníkům vadí. Tvrdí, že odchyt divokých jedinců je v přímém rozporu s cíli programu. 

Starosti se silnicemi a králíky

V Portugalsku se paralelně rozbíhá vlastní program a v zatím jediném chovném zařízení tam žije osm jedinců. Primárním cílem center je vytvořit záložní populaci rysů trvale žijících v zajetí pro případ vyhynutí divoce žijící populace a zvyšování jejich počtů za účelem opětovného vysazení do divočiny. Zatím poslední údaje hovoří o 404 exemplářích žijících v divočině.

Odborníci se potýkají s mnoha problémy, které se záchranou rysa souvisí a musí být řešeny za pochodu. Šokující je například údaj o počtu usmrcených rysů v souvislosti se silniční dopravou. V letech 2013 a 2014 takto zahynulo celkem 34 zvířat, což činí téměř 10 % populace. Příčinou je přitom hlavní zdroj potravy, kterým je pro rysa králík divoký. Ve druhé polovině roku 2014 totiž propukla v populaci králíka epidemie hemoragické horečky plic s téměř 100% úmrtností. Pro nedostatek potravy v původních revírech se tedy rysi začali hromadně stěhovat na nová území ve snaze najít kořist a ve zvýšené míře začali křižovat silnice v místech, kde ještě nejsou vybudovány ploty. Srážky s vozidly tak byly mnohem častější a rys z nich nikdy nevyšel vítězně. 

Budování plotů a migračních koridorů nad a pod silnicemi je proto velmi důležité. Práce na nich pokračují i navzdory současné nepříznivé ekonomické situaci Španělska. Současně se rozběhly i práce na vybudování velkochovů králíků divokých a už minulý rok byly do přírody vypuštěny tisíce zvířat. 

Světlo už prosvítá

Momentálně asi nejdiskutovanějším problémem je zpětné vypouštění rysů do přírody na severu Španělska. Klimatické změny a oteplování na jihu země totiž způsobují pokles kondice i celkové populace králíka divokého. Velký vliv na úmrtnost rysů mají rovněž pytláci nebo úmyslné trávení zvířat. Na chráněných územích už působí hlídky se cvičenými psy, které vyhledávají jedovaté návnady položené úmyslně lidmi, kteří mnohdy mají s těmito pozemky vlastní ekonomické záměry. 

Navzdory stále nízkému počtu, problémům a souvisejícím komplikacím se odborníci o programu záchrany rysa pardálového vyjadřují s mírným optimismem. Oceňují zejména stabilizaci populace ve volné přírodě a zmiňují příslovečné světlo na konci tunelu.

Chtěl bys vidět rysa?

Vybavený maximálním množstvím informací jsem měl na fotografování rysa šest dní. S placeným a licencovaným průvodcem jsem každý den křižoval přístupné pláže, písečné duny, mokřady, savany a lesy národního parku Doňana na atlantickém pobřeží. Necelých sto rysů na 543 km². Je to málo, nebo hodně? Nafotil jsem různorodé biotopy, hodně lesních i vodních ptáků, polodivoké koně, divoká prasata, daňky a jeleny. Rys mi ale stále chyběl. Naděje umírá poslední… 

TIP: Život rysa ostrovida: Návrat evropského tygra se zatím nekoná

Závěrečný den, při placení za poslední výjezd, se mě místní průvodce shovívavě a napůl s úsměvem zeptal: „Pedro chtěl bys vidět rysa, viď?“ Samozřejmě, že bych chtěl vidět nejvzácnější kočkovitou šelmu na světě. Mluvil o tom, že to sice není vyloučené, ale je to mucho mucho mucho těžké. Šest dní tedy uteklo jako voda. Zbývalo mi sotva posledních 5 minut pobytu v přírodě. Bylo okolo osmé večer a slunce se chýlilo k obzoru. Při spatření páru rysů mi tep okamžitě vyskočil do výšin a ruce se mi roztřásly. Fotil jsem a přemýšlel o tom, že se dívám na nejvzácnějšího tvora, který se mi kdy při mých cestách po světě přitoulal před objektiv. Byl to výjimečný moment. Měl jsem vždy pochybnosti, když se v přírodopisných dokumentech ty nejlepší záběry povedou na poslední chvíli. Teď už s pokorou uznávám, že vše je velmi, velmi, velmi možné.

I v americké armádě se za Velké války začaly objevovat ženy, ale vykonávaly podobně jako Britky pomocné práce a neměly plný vojenský status. V důsledku odlivu mužů do Evropy a kvůli nejasné klauzuli ohledně náboru se jich tak za první světové války objevilo u námořnictva v pomocných rolích na základnách na 12 000. Měly na starosti například řízení automobilů, malování kamufláže, službu u telefonu a podobně. Tisíce jich sloužily v rámci zdravotnických útvarů Army Nurse Corps a Navy Nurse Corps, které odpluly do Francie ještě před Americkým expedičním sborem.

Jen v červnu 1918 více než 3 000 amerických sester působilo v 750 britských nemocnicích ve Francii. Za zmínku stojí ještě bilingvní telefonistky hovořící anglicky a francouzsky, jež obsluhovaly ústředny poblíž fronty. Obdržely vojenský výcvik, přesto však tyto „Hello girls“ – jak se jim přezdívalo – nezískaly veteránský status; toto opomenutí napravil v roce 1977 až prezident Jimmy Carter, jenž posledním žijícím dámám-telefonistkám tento status udělil.

V boji

I za Velké války existovala řada případů, kdy se ženy objevily ve vojenských složkách. Velké procento jich působilo u zdravotní služby – jako sestry, lékařky či řidičky ambulancí. Dále bychom je našli například jako překladatelky a výjimečně i jako příslušnice bojových útvarů; zvláště na balkánských frontách známe nejvíce případů z jejich nasazení.

S vypuknutím války a vznikem srbské fronty se (zejména v britském impériu) zvedla ohromná vlna solidarity a řada žen odešla na vlastní pěst podporovat všemožně Srby v jejich zápase. Můžeme jmenovat například účastnici smutně proslulé „Srbské golgoty“ Floru Sandesovou či řidičku sanitky Olive Kelso Kingovou.

Řada případů

Vedle toho bychom v balkánských armádách našli i statečné „domorodkyně“, které se díky své účasti na bojích staly velmi proslulými: jednalo se například o Srbky Milunku Savićovou a Sofii Jovanovićovou, Slovinku Antonii Javornikovou či Rumunku Catalinu Toderoiu, jež padla a stala se tamní ikonou.

Stejně tak se jednotlivkyně zapojily do bojů na východní frontě. V řadě případů se však dotyčné – podobně jako na jiných bojištích – převlékaly za muže, aby jim bylo umožněno bojovat. Šlo ve většině případů o nekonvenční děvčata (občas i s nelehkým životním osudem), která nespatřovala svůj úděl v rodinném životě, ale v pobytu mezi vojáky. Můžeme mezi ně počítat například kavaleristku Antoninu Paľšinu.

Prapory smrti

Po únorové revoluci (březen 1917) se v ruských ozbrojených silách setkáváme s nezvyklým fenoménem, a sice s utvářením ženských praporů složených z dobrovolnic, jejichž úloha měla být mimo jiné i propagandistická. Jejich přítomnost na bojišti měla demoralizované muže vybičovat k lepším výkonům. Téhož roku došlo k utvoření takových jednotek, mezi nimiž se nacházel 1. prapor smrti ruských žen, 2. prapor smrti moskevských žen, 3. úderný prapor kubáňských žen či námořnický útvar. Iniciativa vzešla od Marie Bočkarjovové, která v ruské armádě sloužila díky povolení cara Mikuláše II. již od roku 1914.

Ženy v těchto praporech se svým vzezřením nijak nelišily od mužských spolubojovníků; nosily mužskou uniformu a byly stříhány dohola. První prapor pod velením Bočkarjovové se účastnil bojů za Kerenského ofenzivy (červenec 1917), během níž utrpěl těžké ztráty. Tyto dámy se znakem smrtihlava na rukávech si počínaly statečně, ale jejich mužští spolubojovníci je nepřijímali zrovna s nadšením. Naopak, pohoršeně je označovali za ženy lehkých mravů a prostitutky.

Velkou radost z oholených vojákyň v „gymnasťorkách“ neměli ani bolševici; již v létě 1917 požadoval petrohradský sovět rozpuštění všech takových praporů s odůvodněním, že nejsou vhodné pro vojenskou službu. Po Říjnové revoluci bolševici tyto útvary rozpustili, protože je považovali za „manévr buržoazie k dalšímu vedení války“. Následné pronikání žen do Rudé armády a paramilitární organizace OSOAVIACHIM v meziválečné době už probíhaly pod taktovkou komunistů.